Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Oprava: Transitio ad plebemSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 43, Čís. 6 (1916), p. 448Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23445258 .

Accessed: 16/06/2014 01:32

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.223 on Mon, 16 Jun 2014 01:32:23 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

449 Drobné zprávy.

Dávno řešenou, ale dotud nerozřešenou otázkou o známém zjevu slovanských jazyků, že se v akkusativë ting. mužských -O-kmenů při jménech označujících živé bytosti oduševnělé užívá tvaru genitivního, obírá se nejnověji F. Sommer v článku ZUr Syntax des slavischen Gen it i v-A kkus a ti v bei belebten Wesen (Idg. Forschungen 36, 1916, 302 — 319). Dost obsáhlou již literaturou této otázky (její seznam v. v mé Slovanské deklinaci jmenné 96 pozn. 1; dodati k němu třeba

pokračování citované tam studie Thomsonovy IF. Ss8, 107 nn.; 29, 24!)

nn.; 30, 65 nn. a pokus Ehrlichův v jeho knize Unter^uchungen ílber die Nátur der griech. Betonung [v Berlíně 1912], str. 83 n.) se Sommer

nezabývá, ani jí úplně neuvádí (nezná prací slovanských ani posléze citovaného pokusu Ehrlichova); nejvýše z prací předcházejících, pokud je zná, staví studie Thomsonovy, ale ani v nich — právem — nevidí

uspokojivého výkladu tohoto zjevu. Sommer nalézá počátek tohoto

zjevu v prajazykové konstrukci sloves znamenajících ,slyšeti'. V jazyce staroindickém a v řečtině pojí se slovesa taková s akkusativem věci

(,slyšeti něco1), ale s genitivem osoby (.slySeti někoho'); z této shody uvedených dvou jazyků lze se domnívati, že vazbu takovou měla slo vesa ta již v prajazyce. Podle toho genitivní tvar při osobním předměté slovesa slyšati ve slovanštině je pokračováním vazby prajazykové a ohledání evangelských textů cslovanských a kroniky Nestorovy skutečně

ukazuje v základě stav týž jako jaz. stindický a řečtina: předmět osobní

je po slovese1 slyšati ve tvaru genitivním. Tyto případy, kde ode dávna

byl poměr: předmět v akkusativë, šlo-li o věc, v genitivě, šlo-li o osobu, byly vzorem, když šlo o to, aby odstraněna byla shoda akkusativu s nominativem, jež byla nepohodlná při jménech označujících bytosti oduševnělé: podle příkladu slovesa slyšati užilo se v případech tako

vých místo nepohodlného tvaru akkusativniho tvaru genitivního. Není

pochyby, že výklad Sommerův vykládá slovanský genitiv-akkusativ mnohem přirozeněji než výklady dřívější, ježto nalézá pro takovéto rozlišování akkusativu od nominativu vzor ve staré, z prajazyka zdě děné vazbě. Oporou velikou tohoto výkladu by bylo, kdyby se ukázulo, že po slovese slyšati v slovanštině je genitiv také u substantiv rodu ženského nebo při předmětě v plurálu. Ale v textech, jež Sommer zkoumal, není dokladů takových, není k nim příležitosti. Snad podrobné ohledání textů jiných, církevněslovanských i ostatních jazyků slovanských, by mohlo bezpečněji poučit o praslóvanské vazbě slovesa slyšati.

V posledním sešitě Listů filologických (na str. 384) učiněna zmínka o tom, že se chystá nové vydání staročeské Alexandreidy. Vy dání to zatím již vyšlo (Die alttschechi sche Alexandreis. Mit Einleitung und Glossar herausgegeben von li. Trautmann. Sammlung slavischer Lehr- und Handbucher, herausgegeben von A. Leskien und E. Berneker, II. Reihe: Texte und Untersuchungen, 1. Band. Winter, Heidelberg, 1916. Str. XXXI a 166. Za 6 mk.). Zahájeno jím třetí oddělení sbírky příruček ke studiu slovanských jazyků, jež obsahovati má texty a monografie; z prvních dvou oddělení této sbírky oddělení první, obsa hující mluvnice jednotlivých jazyků slovanských, dosud je nejbohatší: vedle Leskienovy mluvnice staroslovanské a prvního dílu jeho mluvnice srbsko-chorvatské vyšla tu ještě Brochova Slavische Phonetik (1911) a první svazeček Mikkolovy Urslavische Grammatik (1913); první (a dosud jediné) číslo řady druhé (Worterbiicher) tvoří vycházející Berne kerův etymologický slovník slovanský (poslední 11. sešit — 1. sešit dru hého svazku — jde až k heslu mon). Více o edicí Trautmannově později.

Oprava.

Na str. 167, ř. 16 shora budiž čteno: roku 60 a na str. 168, ř. 8 zdola: přispěly.

This content downloaded from 195.34.79.223 on Mon, 16 Jun 2014 01:32:23 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions