Ondřej Nef: královská zábava

akropolis

edice osobnost

2010

Neff - zlom 16.10.1956 14:03 Stránka 3


Ivo Fencl

Ondřej Neff

Královská zábava / rozhovor


© Ondřej Neff, 2010© Ivo Fencl, 2010© Graphic Design ReDesign, 2010© Cover & Frontispice Photo Václav Jirásek, 2010© Filip Tomáš – Akropolis, 2010

ISBN 978-80-87310-08-3


Jakmile propadnete čemukoli, stáváte se prosvé okolí mrtvým.

Ondřej Neff


praví: „Polepši se.“ A pustí ho. Ale Vinnetou zvedne pušku, prásk, odstřelí tohotyčkaře zezadu. Přece jenom to byl padouch a psovi psí smrt. Zasloužil si pojít.

V textu to zůstalo dlouho, i když byli v redakcích rozpačití, šlo přece o dět-skou knížku. Až to Vítězslav Kocourek předělal. Kůň s tím padouchem klopýtne,tyčkař sletí, zlomí si vaz a je to. Jsme z obliga.

Vaši monografii o Vernovi u nás o dvacet let předběhla ta Janatkova,když tedy nemluvím o raritní publikaci Václava Žlábka Fantazie a sku-tečnost (1921).

Je to ale plagiát. Janatka o tématu moc nevěděl. Titul Vernovy hry Prachovéspiknutí překládá třeba jako Spiknutí napudrovaných.

Znal jste Janatku?

Vzpomínám na něj, v době vydání jeho knížky už to byl ale starý pán a zem-řel na počátku šedesátých let. Trochu podivínský, takový dost hubený člověk.

Co řeknete následující paralele? V Do středu země ohrozí hrdiny napodzemním moři kulový blesk a přetočí střelku kompasu. Oni to ne-tuší, ale plaví se na východ, když se domnívají, že se vracejí k zápa-du – a na Island. Nakonec jsou proto překvapeni, když je Etna vyplivnev Itálii. A ten kulový blesk při troše abstrakce vlastně figuruje naobdobném místě děje, jako nultý poledník v Cestě kolem světa za osm-desát dní. Taky při jeho překročení si nic neuvědomili, taky tadybyli nakonec zaskočeni.

To je fakt! A v Patnáctiletém kapitánovi zase doplují kvůli sekeře v kompas-nici až do Afriky místo do Ameriky. Je však obdivuhodné, co dokázal v Osmdesátidnech dostat ze vcelku banálního astronomického jevu!

Jak jste se s Vernem poprvé setkal?

Po únoru 48 sci-fi upadla do nemilosti a došlo to tak daleko, že na chvíli do-konce zakázali i verneovky (1949), takže právě Pět neděl v balóně s Burianovýmiilustracemi šlo rovnou do stoupy a zaniklo Vilímkovo nakladatelství, které je vy-dávalo šedesát let (1889–1949), i když opatrnicky. To sice nepamatuji, ale pa-matuji, že jsem jednu z prvních svých vilímkovských verneovek koupil v anti-kvariátu u Šestáka na Žižkově a že to byla Zatopená Sahara. Už daleko dřív (1952?)jsem ale dostal k Ježíšku svou vůbec první: Tajuplný ostrov, tehdy nové vydání, a brzypoté i Dvacet tisíc mil pod mořem. A pak Michala Strogova, což teprve byla má prvnívilímkovská verneovka – a dokonce hned první vydání, i když antikvární.

117)


A tím jste propadl „zkáze“?

Přesně tak. A postupně vybudoval monstrózní sbírku o délce dvacet metrů.Asi deset verneovek jsem přitom jako kluk získal díky tomu, že o ně ztratil zájemakademický malíř Jan Zrzavý. Setkali jsme se v bývalém antikvariátu v Kaprovce,když ty knihy prodával, a mně se oči protáčely. Tatínek je koupil, šlo o méněznámé tituly a já tak nejprve poznal právě ty.

Podivuhodný svět Julese Verna jste napsal jako třicetiletý fotografa během šesti týdnů léta 1975 – odstíněn prý od světa hudební kuli-sou elpíčka Waterloo. Co bylo konečným impulzem k této práci?

Podnítil mě vynikající znalec a sběratel verneovek doktor Chalupský. V se-dmdesátých letech jsem byl jako sběratel nejaktivnější, protože nic pořádnéhojsem dělat nemohl. Stýkal jsem se s mnoha sběrateli po Praze, snad se všemi,a s většinou po republice, a jeden takový bydlel v Lidické. Pan doktor Chalupský.Moc hodný, už starší pán, a měl veliké přání. Chtěl všechny verneovky od Vilímka,ale aby byly stejně veliké a bylo jich všech dvaapadesát. Tak jsem mu začal s tr-pělivostí vysvětlovat, že to nejde, protože některé vyšly jenom v takovém a jinézase makovém vydání. Trosečník z Cynthie, kterého ovšem Verne fakticky jenpodepsal, existuje ve vydání vysokém 24 centimetrů, ale ne 22,5 cm a 18 cm, kdež-to Michal Strogov má 22,5 a 18 cm, ale nikdy 24. A doktor Chalupský mi pořádvolal a ptal se: „Jestlipak jsou Dva roky prázdnin velké 24 cm?“ Tak jsem nako-nec vypracoval tabulku. A zanesl mu ji. Byl rád, děkoval, ale sotva se vrátím domů,zvoní telefon. „A pane Neff, jestlipak existuje Oceánem na kře ledové v edici,která má 18 centimetrů?“ „Pane doktore! Vždyť jsem vám před hodinou dal doruky tabulku!“ „No to jo, ale já se v ní nevyznám. Poslyšte, napište knihu. Já siji koupím, přečtu si ji a přestanu vás otravovat.“

Jenže tomu jsem se zasmál. Psal se 1975 a venku vládla normalizace jak řemen.Jako nestraník a nefízl jsem neměl moc šancí. Zkusil jsem to v Albatrosu, kdejsem každého znal, ale odpověděli: „Verne? Příliš závažná literární postava, musíse napsat nová a seriózní kniha, jenže na vydávání takových nejsme zavede-ni.“ Tak takoví byli debilové. Oni, kteří vydali desítky, desítky verneovek.

Co jste tedy udělal?

Nakonec mi pomohl profesor Kovářík, který mne měl v péči už na novi-nářské fakultě, tedy než ho vyhodili. Přimluvil se u šéfredaktora Mladé fron-ty, i řekli, abych poslal návrh, písemný. Tak jsem dal dohromady elaborát,kde jsem tvrdil, že léta bádám ve Vernovi a mám knížku prakticky hotovou.„Pošlete tedy ukázkovou kapitolu!“ Šmarjá. A já neměl ani řádek! Do týdnejsem ale tu kapitolu napsal.

118)


A jaké jste použil prameny?

Naštěstí se ukázalo, že pan profesor Adolf Hoffmeister (1902–73), kterýkrátce předtím zemřel, taky sbíral verneovky, a dokonce si z Paříže přivezl o Vernovizákladní literaturu, takže bylo jakž takž z čeho čerpat. Ukázka rozhodně za-brala a knihu ode mne vzali a vydali ji, údajně roku 1978, ve skutečnosti o rokpozději, protože... Byli vždy a důsledně debilové.

Prodávala se určitě dobře.

Pan knihkupec Vráťa Ebr (nar. 1942) měl dokonce v tuhle mou knihu takovoudůvěru, že si jich objednal dva tisíce, a když se ukázalo, že stojí 52 Kč, to bylotehdy dost, málem si hodil mašli. Všecko ale prodal, chvála bohu.

Zpoždění knížky o rok ovšem zavinilo i tu strašlivou věc, že si ji užnemohl přečíst velký milovník Verna Souček.

To máte pravdu.

Už jste ho tím nezachránil. Ale ani Chalupský se mnoho nedozvě-děl, že...

Ne. Sice je tam kapitola o verneovkách v Čechách, ale jinak odkazuji na VadimaHoráka a jeho Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (2005).

Co je možné a myslitelné, stane se realitou. Vaše krédo. Podobné mělVerne. I tak však poukazujete na fakt, že celá řada vynálezů, kterépodle legendy předpověděl, vlastně už existovala, a polemizujete s le-gendou, kolik toho Verne předpověděl.

To polemizuji. Vemte si jen dělo Kolumbiada z románu Ze Země na Měsíc.Vyšlo ze skutečné konstrukce Američana Rodmana. Taky je ale pravda, že jsemještě nebral v úvahu až roku 1994 poprvé vydaný román Paříž ve dvacátém sto-letí. Jules-Pierre Hetzel jeho rukopis roku 1864 odmítl jako hloupost a Vernovivysvětlil, že vydání by mohlo zničit jeho slibně se rozjíždějící kariéru. Kdoví,možná měl pravdu a tento zcela fantastický román, který se ostatní Julesově tvor-bě tak vymyká, by tehdy skutečně nikdo nepochopil. Ale nejen Verne a scifistipředvídají. Nahlédněte do populárně-vědecké knihy Lelanda Goodwina Kosmickécestování z padesátých let – a podivíte se.

119)


V jedné přednášce jste 16. 4. 1998 mluvil o pozitivním Vernově pří-stupu k těm technikům, kteří rozvíjeli už vynalezené (Cyrus Smithz Tajuplného ostrova), a negativním vztahu k vědcům. Z těch dělal po-divíny a blázny. Dále jste došel k překvapujícímu závěru...

Došel. Verne se nikdy nezpronevěřil úmyslu vykonat pro přírodní vědy to,co vykonal jeho vzor a otcovský přítel Alexandre Dumas pro historii, ale jakDumas, tak i Verne ve skutečnosti předmět svého zájmu spíš zatemnili!

Nebyly to však ve Vernově případě spíš tzv. učencovy žerty (váš termín)?

Jenom někdy.

Třeba je to i pravda, že ruští polárníci napodobili doktora Clawbonyhoz Dobrodružství kapitána Hatterase, vyřezali lupu z čistého ledu a stří-leli zmrzlou rtutí. Kdoví? Jiné žerty se ovšem nepovedly. Viz Školurobinsonů. Slabších verneovek je však víc. Profesor Viktora mi říkal,že Zelený paprsek sice četl, ale zklamán.

To se dá opravdu stěží dočíst, ale máte i takové zvláštní verneovky, jako jeBezejmenná rodina.

To je vlastně historický román, že...

Však Verne původně chtěl psát historické romány.

Jako kluci jsme s Vaškem Chýlkem zápolili, kdo přečte víc verneovek,Bezejmennou rodinu zvládl přede mnou, ale ráno ve třídě řekl: „Toti je blbý. Nakonec spadnou do vodopádu.“

Proto je však Bezejmenná rodina, když se pohybujete mezi sběrateli, vždyv bezvadném stavu.

Zato jiné, i málo známé verneovky jsou ohmatané a báječné. I ty pozd-ní! Paní Branicanová. Vynález zkázy alias Tváří v tvář praporu vlasti.

Face au drapeau. Těžko přesně přeložitelné.

Závěť výstředníkova...

Mistrovské dílo. Geniální nápad! Mapa USA jako stolní hra. Jeden stát, jednopole. Hodíte si, ale zemí putují živé dvojice. Sem i tam. To celé na pár stránkách.

120)


Verne byl mistr konstrukce. Vyniká při porovnání se svými epigony. Znáte Cvrčkav Číně od Arnoulda Galopina?

Od Paula d’Ivoi.

Jistě! Jak tam titulní hrdina hupsne do nosítek čínské císařovny, tu to poba-ví, což je dobrý začátek, ale dál…

Co je dál?

Nic. Právě že už nic. Prakticky nic významného se už nestane. Tohle by Vernenikdy nedopustil a navíc… Opravdu dokázal situace dotáhnout na ostří.

V Branicanové příběh dotlačil dokonce až na hranici zoufalství. Dvakrátse zdá, že není východiska, a pokaždé se děj přehoupne do idyly.Ani jednou to ale nepůsobí nepravděpodobně ani neústrojně.

Nebo Plovoucí ostrov. Má silný etický náboj a Verne skvěle zobrazil politickérozbroje i neschopnost dohody. Devastaci politických vášní, ale očima obyčejnýchhudebníků. Ti muži od klasické hudby se tu jednoduše ocitají v blbinci.

K motivům se ovšem vracel. Rozvíjel je a přetvářel. Neobyčejná do-brodružství mistra Antifera i Paní Branicanová jsou fakticky návratyDětí kapitána Granta.

Ono se hodně autorů vrací k několika motivům. V mládí jsem milovalMaupassanta, ten to taky dělal. Má třeba motiv šperku. Půjčky.

Zaujalo mě také, že v Podivuhodných cestách od Albatrosu čtu častou jména překladatele Václava Netušila dodatek „přeložil a upravil“.Roku 2006 proběhla na webu dobrodružných edic Josefa Pecinovskéhodiskuze o tom, zda je Dvacet tisíc mil pod mořem vydáváno zkráce-ně a některé výkladové pasáže bývají vynechány či překrouceny.

Víte, tenkrát existovala pevná honorářová sazba, dejme tomu deset tisíc korunza určitý počet stran překladu, ale sto tisíc za stejný počet stránek úpravy, a Netušilto pochopitelně nejen tušil, ostatně jsem ho znal. Byl tu úplně jiný sazebník.

Ale v Albatrosu to přece museli vědět taky, když mu platili.

Ale to byl gang. Když si třeba vezmu jen šéfa na odboru naučné literatury. Byloto mafiózní.

121)


Jako kluci jsme ovšem ke jménu Václav Netušil v tiráži vzhlíželi.

Když jsem ho poznal já, byl to starý a rozhodně velice milý člověk.

Koho ještě jste znal v tom okruhu?

Kreslíře Jaromíra Vraštila. Vypracoval si zajímavou techniku. Pokrýval černýpapír křídou a napodoboval tak staré xylografie. Ilustroval tak pár verneovek,když se původní obrázky zdály nevyhovující, a kreslil mi mapy na předsádkyPodivuhodného světa, což byla velká práce i pro mne. V jednu chvíli jsem v tomměl úplný galimatyáš, ale nakonec se mi to povedlo.

V tom rozšířeném vydání ale mapy nejsou.

Originály se ztratily. Mimochodem, Vraštil byl těžký alkoholik. Měl o čtvrtstoletí mladší ženu, zdravotní sestru, a já tam k nim jednou přišel, asi na počátkuosmdesátých let. Seděl nad prací a bylo očividné, že ta pětadvacetiletá ženamá trochu jiné představy o životě, takže jsem odešel s divným pocitem a on senazítří zastřelil.

Ale proč?

Zabil se asi z nešťastné lásky... Vždyť já ho tenkrát potkal u obchodního domuMáj a byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá.

A s kým?

To já samozřejmě nevím.

Vraštil není špatný, ale klasické xylografie... Od Verna jsou neod-myslitelné. Pak je tu ovšem Burian…

Ano, je, a konečně došlo na reedici Verna s jeho ilustracemi a já jsem hrdý, žejsem mohl nakladatelství zapůjčit i originál jedné jeho ilustrace pro Pět nedělv balóně.

Není ale jenom Burian. Byl tu i Václav Vaca a ten pojal Verna jako volné malbytuší, na kterých se vyskytují stylizované figury v cylindrech. Taky zajímavé.

Už jsme zmínili verneovku Paříž ve dvacátém století. Jak to, že toliklet čekala v trezoru?

Ale to je blábol, o trezoru. Vernovi potomci to rozhlásili, aby vyvolali senzaci.

122)


Jako Hetzel odmítl vydat tenhle román, váhal také u některých dalších.

Váhal! Chancellor snad nakonec vyšel úplně mimo základní řadu. Přitom jeto skvělá kniha.

Inspirováná Poeovými Příběhy Arthura Gordona Pyma…

Hlavně však je psaný podle známého plátna Vor Medúzy. Opravdu působivýobraz. Když jsem ho hledal v Louvru, čekal jsem menší rozměry. Je to neskuteč-ně rozlehlé plátno o velikosti stěny.

Šidil Hetzel Verna? Trochu mě zarazilo, že ho ihned počátkem spolu-práce jaksi pokorně žádal o půjčku, jako by sám byl úplným chudákem.

Jak se prokázalo, šidil Verna v poměru jedna ku deseti.

Možná to nebude zase taková výjimka.

Jistě ne. Honoré de Balzac ve Ztracených iluzích vykreslil podobná šizenív těch nejhorších barvách.

Přitom se ale verneovky prodávaly víc než dobře, staly se přímo módoua rodiče je kupovali jako už tradiční vánoční dárek…

Ale byly příšerně drahé.

Kolik stály?

V přepočtu bych to odhadl na dva až tři tisíce korun, i když mluvím už o vá-zaných. Nejprve vycházely v sešitech.

Chtěl Verne opravdu napsat poslední Podivuhodnou cestu, kde byse setkalo více jeho hrdinů? Nebo která by se odehrála v řadě z do-savadních lokalit?

To řekl v rozhovoru, ale je otázka, nakolik byl odhodlaný záměr uskutečnit.

Co jeho nebeletristické texty? Četl jste tu šestidílnou Historii velkýchcest a velkých cestovatelů?

Tu ne. Ale epizodu Kryštof Kolumbus, tu malou knížku. Kolumbus byl, jakto viděl i Verne, úplný šílenec. Posedlý po zlatě a krutý, a proto byl penziono-ván po stížnostech misionářů.

123)


Návrat vydal pod Vernovým jménem všechny svazky této Historie, ač-koli čtyři Verne jen podepsal, ne, s tím nic nenaděláme. Ve vašich kni-hách se mi, Ondřeji, líbí i pasáže, které jsou fakticky obdobou těchVernových naučných vstupů. Kdyby žil, jistě by na technologický vývojreagoval podobně.

Tak to jsem rád. Pokud na vás ty pasáže tak působí. Opravdu o to usiluji, aleje to ošemetné a člověk si musí dávat pozor, aby příběh nepřehltil detaily. Jsoudůležité, ale nesmí jich být příliš.

Nepřehltil třeba Verne detaily román Na vlnách Orinoka?

Nemyslím si to.

A měl milenku?

Měl. A kdybych měl být cynický, tak vám povím, že pro život je ideální sku-tečně tolerantní manželka a jedna dobře zaplacená milenka. Tak žil můj milo-vaný Verne třicet let. Půl týdne u manželky, půl týdne u metresy.

Co odbočit i k vašemu vztahu k ženám?

Radši ne. Pokud svou ženu neponižujete a ona je ráda, že vás má – a prestiža vaše peníze, může fungovat i to, o čem jsem mluvil, ale je to samozřejmě jenomjakési ideální řešení útěku po padesátce.

Ale co ženy?

Má první manželka, která bohužel zemřela, na mne působila i tím, že se mipovedl žert a ona se tomu zasmála. Jako kluk jsem byl ale zapšklý, uhrovitý mr-ťafa, který se holek bál. Až na střední jsem měl lásku. Zamiloval jsem se do po-zoruhodné holky a dodnes mi leží v hlavě, co vlastně byla ona zač. Ani později,když už jsem byl takzvaně zkušený, bych totiž nevěděl, jak na ni. Byla dooprav-dy zvláštní.

Trochu to možná také znám. A na vysoké?

S holkama jsem v podstatě chodil až tam, když už jsem žádným zvláštnímostychem netrpěl. Uhry zmizely a přišly první novinářské úspěchy. Studoval jsemžurnalistiku a od třetího ročníku mě zaměstnali v rádiu. Takže jsem získal se-bevědomí, to je základ. To je první, co ženská vycítí. Nesebevědomý chlap? Bláto.Není to o tom, jestli má svaly jako Arnold Schwarzenegger nebo milion dolarů

124)


v kapse, ale o tom, že když se do mužského zavěsí, nesmí upadnout. A sebevě-domí se nedá předstírat. Člověka prozradí těkající oči i zpocené dlaně a takovýchlap může na opravdové ženské zapomenout. Pro ženy není tak důležité, jakmuž vypadá. Opravdu jde o jeho sebevědomí a je úplně jedno, jestli je plešatýanebo vlasatý, hubený anebo tlustý, malý anebo vysoký.

Je přitom zajímavé, že se do vzhledu ženy často promítá, jaká opravdu je, i kdyžvěnuje hodně péče vizuální stylizaci, u muže tomu tak není. Ale je-li ženská blbáa nudná kráva, vypadá jako blbá a nudná kráva.

To si opravdu myslíte?

No... Ještě se to dá ošvindlovat u osmnáctileté. Může vypadat docela hezkytak dlouho, dokud jí dobře funguje metabolismus, a nedovolí tedy, aby svou blbostízhuntovala, co jí příroda nadělila. Ale jakmile je ženské přes třicet, vídáte občasi závistivé a zapšklé báby, které jenom koukají, co komu čeká na talíři a jakousi koupil značku auta. Je to tak. Ženská ale musí být nejdřív hodně hnusná v dušia pak je teprve hnusná i v obličeji a na těle.

A chlap snad ne?

Neřekl bych. A pokud není úplně blbý, tak to na té ženské okamžitě pozná.Taková může říct jenom čtyři věty, aby věděl, co je zač, a dokázal ji otaxovatnaprosto perfektně.

Ale nepřeháníte?

Nevím. Chlap se pokaždé zajímá o to, jak ženská vypadá, to už je tak, že jo,ale řekl bych, že ji hodnotí a čte i jinak. Nemluvím o nějaké sexuální záležitostina noc, protože to se zkoumají jiné věci, mluvím teď o vztahových záležitos-tech a o tom, že chcete se ženou navázat přátelský, ne-li milostný vztah... Něcojiného je jen postel a jako mladým klukům nám to bylo jedno a šlo jenom o to,aby na svém místě byly patřičné orgány, a ty tam obvykle byly, a aby naše pro-tějšky nebyly vysloveně odpudivé.

A co si vůbec myslíte o lásce na první pohled?

Myslím, že první pohled je základem mnoha vztahů. Opravdu! Jako s Míšou.Mám radary na lidi, spolu jsme byli přes třicet let a od prvního pohledu jsmevěděli, že mezi námi něco je.

Načtu zkrátka druhého, a když vidím, že taky on čte mne, tak to ve mněněco zamíchá a dojde k navázaní kontaktu. Je to podobné, jako když se na in-ternetu spojují dva modemy, ne, nesmějte se. Vymění si protokoly, procházejí

125)


data... Nejsou protokoly vyměněné? Data nikam netečou? Míša pro mne byla pod-statnou částí života a podstatnou částí je pro mne i Ljuba Krbová a nedovedusi představit, že bych zůstal sám, ne, opravdu nedovedu.

A já si až doteď myslil, že si dokážete představit všechno.

Nedokážu. A říkával jsem si, že je to až nebezpečné.Říkával jsem si, že kdybych o Míšu přišel, tedy kdyby mi utekla až někam

na Nový Zéland anebo kdyby ji unesli Marťané, tak že by pro mne život ztratilsmysl.

A paní Neffová se na to dívala stejně?

Jako já. Protože jinak by mi opravdu utekla. Nebyl jsem vždy to, čemu seříká vzorný manžel, ale patřili jsme k typu lidí, kteří dlouhodobě snesou jedno-ho partnera, což je, myslím, dost menšinová záležitost. Míša umřela, a jako jsemsi dřív nedovedl představit život bez ní, tak jsem si zpočátku nedovedl předsta-vit, že bych si zvykl na jinou.

Ale nakonec jste se i podruhé oženil.

Myslím si ale, že v tomhle století se dospěje k hodně rozvolněnému manžel-ství. Četl jste román Pátek (1982) Roberta Heinleina?

Ano.

Takže víte, že vymyslel polygamní model manželství na systému akciové spo-lečnosti. Když pak jdou lidi do svazku s tímhle vědomím, už nežárlí. Ale je to otáz-ka vývoje. Nevím, jak dlouhého, nicméně atavismy přežívají dlouho. Ten nej-silnější, kdyby šel vyléčit, tak by nastala doba manželství umístěného na úplnějiné úrovni.

Chápu hlavně to, že bychom si toho druhého nikdy neměli příliš při-vlastňovat. Anebo radši vůbec ne.

Přesně. Jenže vlastnický vztah je zakotvený už v jazyku. „Má žena,“ říká sepřece.

„Jsem její muž.“ Jenže ona není má, ona je jenom se mnou. Vedle mne a v tomje rozdíl. Žena mi nepatří, ona není má, a já jsem sice vedle, ale nejsem její, ne-náležím jí.

126)


A souhlasíte s Plzákem, že když dojde v manželství k úletu…

Když dojde k nějaké bezvýznamné nevěře, tak se o tom podle mne mluvitnemá.

A má se zatloukat?

Člověk se partnerovi nemůže se vším svěřovat. A když se přece nějakým způ-sobem ten problém odněkud vynoří, tak si především musíte říct, jestli o vztahstojíte. Pokud ano, udělejte vše, aby se neroztřískal.

Konkrétně?

Na to, jak víte, neexistuje jednoduchý recept, tak jako na psaní, a to plzá-kovské „zatloukat“ přece jen vždycky neplatí. Když už totiž doma na stole ležíhlášení Pinkertonovy detektivní agentury, dá se jen těžko vykřikovat, že nenípravdivé.

Snad jste si o podobném úletu s Míšou i otevřeně povídali?

Ano, věřím, že je to třeba. Aby ti dva našli řešení. Ale nejsou na to, jak víme,žádné recepty. Pokud je ale partnerství pevné a ti dva o ně stojí, tak jsou podlemého názoru i schopni tolerance. Určité. Třeba i ústupku. A najdou východisko!

Ale je hodně důležité neudělat nic, čím byste toho druhého pokořil.

Ale taky jde o věk, ne? Něco platí ve dvaceti, něco platí v šedesáti.

Je běžné – a vídáte to, jak se chlapi okolo padesátky zbláznili a opustí potřiceti letech své manželství –, aby šli k nějaké dvacítce, ale já myslím, že to nenínormální a každé takové manželství už muselo mít nějakou trhlinu.

Už předtím?

Jo. A jakmile ji jednou má, tak si chlap uvědomí: „Hele, já ještě funguju, takproč bych měl mít na krku ženskou, která už mě nebaví. Ještě mohu strávitdvacet hezkých let s nějakou mladou holkou, ne?“

Jenže ono se to málokdy povede. Vždy je něco jinak. A teď se vraťme ke sci-fi.

127)




Ondřej Neff 9Od Verna k Neffovi 13

Predestinace 15Dětství 18Výchova k psaní? 20Paměť a prognostika 26Tři prsty Astonovy 34Raná díla 39Zaostření 44Nejen Vejce naruby 50Čtvrtý den až navěky 53Samet a Mladá fronta 60Od fandomu k Ikarii 69Nejen o kyberpunku 83Frenezie a všemožná média 89Spousty knih a něco přátel 98Fotograf, nebo teoretik? 106Vnímavost, zvědavost, pracovitost a Ludvík Souček 110Verne a ženy 115Něco je jinak 128Člověk na Marsu 133Trilogie Milénium 136Zakázané technologie 149Komiks podle Ondry Neffa 152Tma 156Muž na Měsíci 162Ten muž stále na Měsíci 181Na Měsíci s plukovníkem Parkerem 194Opraváři, zhyň! 201Práh bolesti 208Tušení podrazu 213Tajemný Maurice de Boulignard 220Počítač Neff s počítačem a kdo je tady pirát? 224Celý vesmír internetu 235Smrt a Nekrokrator 245Utopie a soukromí 252

Obsah


Smrt a cesty, sport a hry 269Tao a Neff 276

Bibliografie Ondřeje Neffa (Sestavil Ivo Fencl) 283


Edice Osobnost

Ediční řada Osobnost umožňuje čtenářům nahlédnout do některých oborů lidské činnosti, jako jsou

lékařství, umění, psychologie, architektura a další. Děje se tak prostřednictvím portrétů význam-

ných osobností veřejného života, které jsou představovány formou životopisných rozhovorů či me-

moárových esejů. Cílem volně komponované ediční řady je nejen zpřístupnění určitého oboru, ale také

přiblížení dané osobnosti z profesní i z bližší lidské stránky a seznámení čtenáře s názorovým a hod-

notovým světem vybrané osobnosti. Součástí jednotlivých svazků je fotografický doprovod a biblio-

grafická příloha.

Pro ek - zlom.qxd 17.5.2010 14:16 StrÆnka 181

Josef Koutecký: Zůstal jsem klukem (Rozhovor s Veronikou Sailerovou)

Osobnost profesora Josefa Kouteckého (1930) je jednoznačněspojena s dětskou onkologií, poměrně mladým lékařským obo-rem, který u nás prof. Koutecký v 60. letech zakládal. Pražskýrodák a také pražský patriot v knižním rozhovoru vzpomíná nanelehké začátky „svého“ oboru, na někdejší zoufalé statistikyléčených a (ne)vyléčených pacientů a na rozvoj onkologie v prů-běhu jednotlivých desetiletí. Širší veřejnost zná prof. Koutecké-ho jako prvního polistopadového děkana 2. LF, přednostu motol-ské kliniky dětské onkologie či zakládajícího člena Učené spo-lečnosti, člena Rady Národního divadla a Nadace Národní galeriev Praze. O tom, že lze skloubit vysoké pracovní nasazení v oboru,který je podle Kouteckého „napůl vědou a napůl uměním“, s rodi-nou a intenzivním zájmem o umění, svědčí mnohé další Koutec-kého aktivity – Karolinské koncerty, hudební tradice koncertůKociánova kvarteta či zahajování výstav řady předních českých

výtvarníků. Josef Koutecký seznamuje čtenáře nejen se svými renesančními zájmy, ale vyslo-vuje se i k problematickým otázkám medicíny (lékařské etice, eutanázii ad.), mapuje dnešnísvět a zamýšlí se nad životním stylem a hodnotami.268 str., váz., barevné fotografie, 259 Kč vč. DPH. Kniha vychází za laskavé podpory firmy Zentiva, a. s. – ISBN 80-86903-04-4

Petr Král: Úniky a návraty (Rozhovor s Radimem Kopáčem)

V roce 2006 pětašedesátiletý básník a esejista Petr Král, naroze-ný 4. září v Praze, od září 1968 žijící v Paříži, je autorem víc nežtří desítek knížek, psaných česky i francouzsky: jeho doménou jepoezie, ale věnuje se také filmové, literární a výtvarné esejistice,překladu a ediční práci – mj. v roce 2002 vyšla v nakladatelstvíGallimard, jehož lektorem rovněž určitou dobu byl, jeho monu-mentální antologie moderní české poezie 1945–2000. V 60. letechminulého století patřil v Čechách k surrealistickému okruhu ko-lem Vratislava Effenbergera, posléze ve Francii své surrealistickévýchodisko opouštěl – směrem k „pěší metafyzice“, jak sám říká, jížje věrný dodnes. Rozhovor kritika a editora Radima Kopáče (1976),autora rozsáhlých dialogů mj. s Bohumilou Grögerovou (Klikyhá-ky paměti, 2005) a Janem Řezáčem (Deliria, 2004) vzniká u příle-žitosti Králova návratu do Čech: rozhovor si za svůj leitmotiv zvo-lil úniky, neboť právě úniky z jedné země do druhé, z jednoho

žánru k jinému, z jedné umělecké kategorie do další, jsou pro Petra Krále, svým způsobempermanentního nomáda a všetečného umělce, celoživotně příznačné. Knihu doprovází anto-logie Královy poezie a dokumentární fotografie. 228 str., váz., 299 Kč vč. DPH. Kniha vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR – ISBN 80-86903-29-X


Vladimír Justl: Ozvuky času... (Rozhovor s Jiřím Holým)

Vladimír Justl (1928) je širší veřejnosti znám především jako editorspisů Vladimíra Holana a jako spiritus agens poetické vinárnyViola, jež spojila jeho lásku k poezii a divadlu. Především za tytoaktivity získal řadu ocenění i Magnesii literu 2006 za přínos českéliteratuře. Rozhovor, který s V. Justlem vedl literární historik JiříHolý, věnuje prostor jak jeho přátelství s Holanem, Seifertem,Hrubínem a Skácelem, tak setkávání s dalšími básníky, divadelní-ky, herci i výtvarnými umělci. – Po gymnáziu přerušil Justlova dalšístudia na Filozofické fakultě UK komunistický převrat: mladý akti-vista Čsl. strany lidové byl z fakulty vyloučen a sledován StB. Poněkolika letech mohl pokračovat ve studiích na olomoucké univer-zitě a v polovině 50. let nastoupil do Státního nakladatelství krás-né literatury, hudby a umění, legendárního Odeonu. Zde jako editorpřipravil stovky titulů, v kontaktu s českými básníky a prozaiky,překladateli i výtvarníky. V letech 1965–1992 byl zároveň umělec-

kým vedoucím Violy, kde inicioval desítky literárních pořadů. K lidem, s nimiž se během svéhoživota zvlášť sblížil, dále patřili Justlovi učitelé O. Králík, J. Bělič, M. Sobotka, herci R. Lukavský,K. Höger, O. Brousek a mnozí další, kolegové z Odeonu jako například J. Škvorecký, malíř K. Svo-linský, kritik a divadelník J. Grossman, hudebník a výtvarník J. Šlitr a další. Knihu doprovázíněkolik Justlových vzpomínkových textů, výbor z korespondence, bibliografie a fotografie.316 str., váz., barevné fotografie, 355 Kč vč. DPH. Kniha vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR – ISBN 978-80-86903-57-6

Pavel Prošek: Profesor v Antarktidě (Rozhovor s Jaroslavem Čuříkem)

V pořadí čtvrtý svazek edice Osobnost přináší portrét profesoraPavla Proška, který se ovšem značně vymyká tradiční představěuniverzitního profesora zavaleného knihami. Je to polárník –i když on sám to slovo nemá rád a tvrdí, že doba polárníků skon-čila spolu s Amundsenem. Je to muž, který si klade velké cíle.Díky němu má Česká republika vědeckou polární staniciv Antarktidě. Pavel Prošek působí jako klimatolog na brněnskéMasarykově univerzitě. Podle ohlasů jeho kolegů, vědců, ale i lidíjemu blízkých je Prošek člověk, který má velmi málo chyb, jehouževnatý a velmi cílevědomý. Přestože o něm kolegové mluvítak, že to vypadá, jako by Prošek a polární výzkum byly dvanerozlučitelné pojmy, nemuselo to tak být. Polárníkem se stalvlastně náhodou. Jako asistent se v roce 1973 dostal na stáž doŠvýcarska. A ústav, kde pracoval, se věnoval výzkumu v Arktidě.Už tehdy měl odjet se Švýcary na polární výpravu, ale nebylo mu

to umožněno. Nicméně zájem vzklíčil a vědec si odbyl polární křest v roce 1985 na Špicber-kách, kam odcestoval s kolegy a přáteli z vratislavské univerzity. Na Špicberkách byl celkemtřikrát. Pak se začal poohlížet po opačném konci světa – a nakonec se významně zasadilo vybudování antarktické stanice. I když mnozí v jeho věku – narodil se v roce 1940 – už odpo-čívají, on na takové myšlenky nemá čas, stále pracuje a něco zařizuje. A také se věnuje foto-grafování. Prošek má tisíce fotografií polárních krajů. Antarktida je podle něho krásnáa čistá. „Tam teprve vidíte, jak je náš sníh špinavý. V Antarktidě je sníh modrý. Je to napros-to čistá destilovaná voda,“ tvrdí vědec, pro něhož jsou polární kraje druhým domovem.184 stran + 16 listů barevné fotografie, váz., 355 Kč vč. DPH – ISBN 978-80-86903-94-1


Ivo Fencl

Ondřej NeffKrálovská zábava / rozhovor

Vydal Filip Tomáš – Akropolis(Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41,www.akropolis.info)v roce 2010 jako svoji 119. publikaciRedakce: Miroslav ŠtochlGrafická úprava: ReDesign, s. r. o.Foto na obálce a frontispisu: Václav JirásekSazba písmem Republica: Petr TeichmannTisk: S-TISK, Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk 1. vydání, 292 stran, TS 02

ISBN 978-80-87310-08-3

Doporučená cena včetně DPH 355 Kč


Documents

Ondřej Nef: královská zábava