Olga Tokarczuková: Denní dům, noční dům – ukázka

olga tokarczuková

denní dům, noční dům

Dort z muchomůrky červené

barevné klobouky tří dospělých muchomůrek2 a půl sklenice moučkového cukru5 žloutkůkostka máslacitrondvě lžíce rumu

Klobouky pokropíme rumem.Žloutky utřeme s máslem a se dvěma sklenicemi práškového cukru.Přidáme nadrobno nakrájenou citronovou kůru.Náplň vložíme do klobouků.Červený kropenatý vršek dortu polijeme polevou ze zbytku cukru a citronové šťávy.Jíme pomalu.Čekáme.

Cena 249 Kč

ISBN 978-80-7294-666-2

olga

toka

rczu

ková

•

denn

í dům

, noč

ní dů

m

obalka-denni-dum.indd 1 8/6/2012 1:05:39 PM

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku — píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga — denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá.

Kri tikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských do bách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty.

Kniha Denní dům, noční dům získala v roce 1999 Cenu W. S. Reymonta jako kniha roku.

obalka-denni-dum.indd 2 8/8/2012 12:05:02 PM

Denni-dum-new_272.indd 2Denni-dum-new_272.indd 2 7.8.2012 14:39:247.8.2012 14:39:24




olga tokarczuková


Brno

2012


Copyright © Olga Tokarczuk, 1998

Translation © Petr Vidlák, 2002, 2012

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

ISBN 978-80-7294-666-2


Tvůj dům je tvým větším tělem.Roste na slunci; spí v nočním tichu. Má sny.Nebo snad tvůj dům nespí, a neopouští město,aby se ocitl v lese nebo na vrcholu hory?

Chalíl Džibrán



9

sen

Dnes v noci jsem měla poprvé nehybný sen. Zdálo se mi, že jsem

pohledem, pouhým ryzím zrakem a nemám tělo ani jméno. Vzná-

ším se vysoko nad údolím, v neurčitém místě, z něhož vidím všech-

no, nebo skoro všechno. Pohybuji se a zároveň stojím na místě. Svět,

který pozoruji, se mi podvoluje, přibližuje a vzdaluje tak, že mohu

spatřit všechno najednou, nebo jen ty nejmenší detaily.

Vidím tedy údolí, v němž stojí dům, přímo uprostřed, ale není to

můj dům ani mé údolí, nemám nic, protože ani já sama si nepatřím,

vlastně nic takového jako já ani není. Vidím oblouk horizontu, který

obepíná údolí ze všech stran. Vidím rozbouřenou kalnou řeku, která

teče mezi horami. Vidím stromy vrostlé svýma silnýma nohama do

země, jako nehybná jednonohá zvířata. Nehybnost toho, co vidím,

je jen zdánlivá. Když budu chtít, překonám každé zdání. Potom,

pod kůrou stromů, spatřuji pohybující se potůčky vody a mízy, které

obíhají pořád dokola. Pod střechou vidím těla spících lidí, ale jejich

nehybnost je také pouze zdánlivá — takřka neznatelně v nich totiž

pulzují srdce, šumí krev, dokonce ani jejich sny nejsou skutečné,

umím odhalit, čím opravdu jsou: pulzujícími částmi obrazů. Žádné

z těch spících těl není blízko ani daleko. Prostě se na ně dívám a v je-

jich propletených snících myslích vidím sebe — a najednou objevuji

zvláštní věc: jsem pohledem bez sebeuvědomění, bez hodnocení,

bez pocitů. A hned potom zjišťuji, že dokáži vidět v čase, že stejně

jako měním úhel pohledu v prostoru, mohu jej měnit také v čase,

jako bych byla šipkou na obrazovce počítače, pohybující se vlastní

vůlí, protože neví nic o existenci dlaně, která s ní manipuluje.

Mám pocit, že tak sním nekonečně dlouho. Nic není před a nic

není po, vlastně ani nic nečekám, protože nemohu nic získat ani

ztratit. Noc nikdy nekončí. Nic se neděje. Ani čas nemění to, co

vidím. Dívám se a nepoznávám nic nového, ani nezapomínám na

to, co jsem už viděla.


10

marta

Celý první den jsme obcházeli svůj pozemek. Holínky zapadaly do

hlíny. Půda byla červená, ruce červeně špinavé, a když jsme si je myli,

tekla z nich červená voda. R. si už poněkolikáté prohlížel stromy

v sadu. Byly staré a košaté, samá větev. Takové stromy určitě nebu-

dou rodit. Sad se táhl až k lesu a končil u temné zdi smrkové ohra-

dy. Smrky stály v řadě jako vojáci. Odpoledne zase začal padat sníh

s deštěm. Voda stékala z hor po rozbahněné zemi ve stružkách a po-

tůčcích přímo k domu, vsakovala do zdí a mizela kdesi pod základy.

Se svíčkami jsme sešli do sklepa, protože nás znepokojoval neustálý

šum. Po kamenných schodech tekla voda, omývala kamennou pod-

lahu, potom vytékala za domem a pokračovala směrem k rybníku.

Pochopili jsme, že dům stojí na vodě, že byl nezodpovědně postaven

na tekoucí podzemní řece a teď už se s tím nedá nic dělat. Je mož-

né si jen zvyknout na ponuré, věčné šumění vody, na neklidné sny.

Druhá řeka byla za oknem — proud plný kalné červené vody, kte-

rá podemílá bezbranně nehybné kořeny stromů a potom mizí v lese.

Z okna dlouhého pokoje je vidět Martin dům. Tři roky jsem

přemýšlela, kdo vlastně Marta je. Pokaždé o sobě tvrdila něco jiné-

ho. Pokaždé udávala jiný rok narození. Pro mne a pro R. existovala

Marta jen v létě, v zimě mizela, jako všechno tady. Byla drobná,

úplně šedivá a neměla zuby. Její pleť — vrásčitá, suchá a teplá. Vím

to, protože jsme se na uvítanou políbily, dokonce jsme se nesměle

objaly, a já tak mohla ucítit její vůni — vysušené vlhkosti. Ten pach

zůstává, nedá se odstranit. Oblečení, které zmoklo, se musí vyprat,

tvrdila má matka, ale ona stejně prala všechno, co jí přišlo pod ruku.

Otevírala skříně, vytahovala čistá naškrobená prostěradla a dávala

je do pračky, jako by je jejich nepoužívání špinilo stejně jako po-

užívání. Pach vlhka byl sám o sobě nepříjemný, ale na Martiných

šatech, na její kůži voněl něčím známým a milým. Když tady byla

Marta, všechno mělo své místo, všechno bylo v nejlepším pořádku.


11

Marta přišla hned druhý večer. Zpočátku jsme pili čaj, potom

loňské šípkové víno, tmavé a husté, tak sladké, že stoupalo do hlavy

už po prvním doušku. Vytahovala jsem z krabic knihy. Marta držela

skleničku a bez zájmu mě sledovala. Napadlo mě, že Marta neumí

číst. Měla jsem takový pocit. Bylo to možné, byla dost stará, aby ji

minula povinná školní docházka. Písmena ji nezajímala, ale nikdy

jsem se jí na to nezeptala.

Vzrušené feny vcházely a odcházely. Na srsti přinášely pach

zimy a větru, hřály se u roztopených kamen a potom je to zase táhlo

do sadu. Marta hladila jejich hřbety svými dlouhými, kostnatými

prsty a opakovala jim, že jsou krásné. A tak celý večer mluvila jenom

s fenami. Kradmo jsem je pozorovala, když jsem ukládala knihy do

dřevěných polic. Lampa na zdi osvětlovala temeno Martiny hlavy

s jemnými šedivými vlasy. Na krku z nich byl copánek.

Pamatuji si na tolik věcí, ale vůbec si nevzpomínám, kdy jsem po-

prvé viděla Martu. Pamatuji si všechna první setkání s lidmi, kteří se

pro mě později stali důležitými; pamatuji si, jestli svítilo slunce, pa-

matuji si detaily jejich oblečení (směšné východoněmecké boty R.),

pamatuji si vůně, chutě a něco jako vzorek vzduchu — jestli byl

stojatý a těžký, nebo hladký a studený jako máslo. Na tom závisí

první dojem. Takové věci se zapisují někde v samostatných, možná

zvířecích částech mozku a nikdy na ně není možné zapomenout.

Ale na první setkání s Martou si nevzpomínám.

Muselo to být brzy na jaře — tady je to doba každého začátku.

Muselo to být v tom nerovném prostoru údolí, protože Marta

sama nikdy nikam jinam nechodí. Určitě voněla voda a tající sníh.

Na sobě musela mít ten šedý svetr z roztahanými knofl íkovými

dírkami.

O Martě jsem toho moc nevěděla. Věděla jsem jen to, co mi sama

prozradila. Všechno jsem si musela domýšlet a někdy jsem si uvě-

domovala, že fantazíruji. Vytvářím Martu s celou její minulostí


12

a současností. Když jsem ji prosila, aby mi o sobě něco řekla, o svém

mládí, jak tehdy vypadalo to, co je dnes samozřejmé, ona buď mluvi-

la o něčem jiném, nebo odvracela hlavu, anebo prostě mlčela a sou-

středěně krájela zelí či pletla ty své-cizí vlasy. Necítila jsem v tom její

nechuť mluvit. Marta prostě o sobě neměla co říct. Jako by neměla

žádnou minulost. Ráda mluvila jen o jiných lidech, se kterými jsem

se náhodou setkala jen několikrát, nebo vůbec nikdy, protože už

jsem je vidět nemohla — žili příliš dávno. Mluvila také o těch, kteří

pravděpodobně vůbec neexistovali — potom jsem objevila příčinu:

Marta si ráda vymýšlela. A o místech, kam ty lidi sázela jako rostli-

ny, mohla mluvit celé hodiny, dokud jsem neměla dost a zdvořile

nenašla důvod, abych návštěvu ukončila a vrátila se travou domů.

Občas své vyprávění najednou přerušila, bezdůvodně, a celé

týdny se k němu nevrátila. A potom, zničehonic, začala: „Pamatu-

ješ, jak jsem ti říkala… “ „Pamatuji.“ „Takže dál to bylo tak, že… “ —

a dokončovala nějaké vrásčité vyprávění, a já jsem pátrala v paměti,

o kom to tehdy mluvila a kde skončila. Zvláštní bylo, že jsem si

nevzpomněla na samotné vyprávění, ale jen na vyprávějící Martu,

její drobnou postavu, kulatá ramena ve svetru s roztahanými dírka-

mi, její kostnaté prsty. Ať už vyprávěla do předního skla auta, když

jsme jeli do Vambeřic objednat prkna, nebo tehdy, když jsme trhali

heřmánek na Bobolově poli. Nikdy jsem si nedokázala na ten pří-

běh sama vzpomenout, viděla jsem jen scénu, okolnosti, svět, který

ho ve mně zakořenil, jako by ty příběhy byly neskutečné, smyšlené,

vysněné, jako by byly pouhým obrazem uloženým v mé i její hlavě,

rozmazaným použitými slovy. Přerušovala vyprávění stejně náhle,

jako je začínala. Kvůli vidličce, která spadla na podlahu a hliníko-

vým cinkotem rozbila poslední větu, zastavila další slovo v Mar-

tiných ústech, takže je musela spolknout. Nebo přišel Ten-a-Ten,

jako obvykle bez zaklepání, dupal bagančaty a nechával za sebou

stopy vody, rosy, bláta — bez ohledu na počasí — a v jeho přítom-

nosti se už nedalo vypravovat vůbec nic, protože byl velmi hlučný.


13

Mnoho věcí, které Marta vyprávěla, jsem si nezapamatovala.

Zůstávaly mi po nich nevýrazné pointy, jako hořčice na okraji

prázdného talíře. Strašné nebo vtipné scénky. Obrazy vytržené

z kontextu — děti lovící holýma rukama pstruhy v řece. Nevím,

proč jsem shromažďovala takové podrobnosti, a přitom jsem za-

pomínala celé vyprávění, které přece muselo něco znamenat, vždyť

to byl příběh se začátkem a koncem. Pamatovala jsem si jen pecky,

které potom moje paměť musela samozřejmě vyplivnout.

Nebylo to tak, že jsem jen poslouchala. Já jsem jí také vypravo-

vala. Někdy na začátku jsem jí řekla, že se bojím umírání, ne smrti,

ale toho okamžiku, kdy už nebudu mít možnost nic odložit na

potom. A že ten strach přichází pokaždé, když je tma, nikdy bě-

hem dne, a trvá jen několik strašných okamžiků, jako epileptický

záchvat. Okamžitě jsem se za své náhlé vyznání zastyděla. Tehdy

jsem to byla já, kdo začal mluvit o něčem jiném.

Marta neměla duši terapeuta. Nevyptávala se, neodkládala

nedomyté nádobí, aby se ke mně posadila a poplácala mě po

rameni. Nepokoušela se, jako ostatní, umístit všechno, co je dů-

ležité, v čase a najednou se zeptat: „Kdy to vlastně začalo?“ Ani

Ježíš se neubránil tomu nesmyslnému pokušení a zeptal se malo-

mocného, kterého měl uzdravit. „Kdy se ti to stalo?“ A přece by

se mohlo zdát, že nejdůležitější je pouze to, co je teď, přímo

před očima. Že otázka na počátek a konec nedává žádnou cen-

nou odpověď.

Občas jsem měla pocit, že mě Marta neposlouchá nebo nevní-

má, jako pokácený, mrtvý strom, protože cinkot příborů neutichl,

jak jsem čekala, a její pohyby neztrácely svou automatickou plynu-

lost. Někdy se mi dokonce zdála krutá, jako tehdy, když vykrmila

své kohouty a potom je zabila a snědla, všechny najednou, během

dvou podzimních dnů.

Nechápala jsem Martu, a ani teď, když na ni myslím, ji nechápu.

Ale k čemu by mi bylo rozumět Martě? Co by mi přineslo odhalení


14

motivů jejího chování, pramenů, z nichž vyvěraly všechny její pří-

běhy? Na co by mi byl její životopis, pokud Marta vůbec nějaký má?

Možná jsou lidé bez životopisu, bez minulosti, bez budoucnosti,

kteří se ostatním zjevují jen jako věčné teď.

ten-a-ten

Během následujících večerů, hned po Teleexpresu, přicházel Ten-

-a-Ten, náš soused. R. svařil víno, nasypal do něj skořici a hřebíček.

Ten-a-Ten každý večer vyprávěl o zimě, protože zima musí být od-

vyprávěna, aby mohlo přijít léto. Celou dobu to byl stejný příběh —

o tom, jak se oběsil Marek Marek.

Slyšeli jsme ho už od jiných lidí, a včera a předevčírem od To-

ho-a-Toho. Ale on zapomínal, že ho vypravoval, a pokaždé začínal

úplně od začátku. Nejdřív položil otázku, proč jsme nepřijeli na

pohřeb. Nemohli jsme přijet, protože to bylo v lednu. Nemohli

jsme se sebrat a přijet na pohřeb. Sněžilo, auta se nedala nastarto-

vat, akumulátory chroptěly. Silnice za Jedlinou byla pod sněhem

a auto busy stály v zoufalých zácpách.

Marek Marek bydlel v domku s plechovou střechou. Jeho ko-

byla chodila minulý podzim do našeho sadu na spadaná jablka.

Vyhrabávala ovoce ze shnilého listí. Na nás se dívala lhostejně.

R. dokonce tvrdil, že ironicky.

Ten-a-Ten se vracel z Rudy odpoledne, když už se začalo stmívat.

Viděl, že dveře domku Marka Marka jsou pootevřené stejně jako

ráno, opřel tedy kolo o zeď a nahlédl oknem dovnitř. Okamžitě

ho uviděl. Ani nevisel, ani neležel u dveří, pokřivený a zcela ne-

pochybně mrtvý. Ten-a-Ten si dlaní zastínil obličej, aby lépe viděl.

Marek Marek měl temně bledou tvář plnou podlitin a vyplazený


15

jazyk. Jeho oči zíraly někam do dálky. „To je trouba,“ řekl si Ten-a-

-Ten v duchu, „neuměl se ani pořádně oběsit.“

Vzal kolo a odešel.

V noci se cítil trochu nesvůj. Přemýšlel, jestli Markova duše

odešla do nebe, nebo do pekla, nebo kam se to chodí, pokud se

vůbec někam chodí.

Najednou se probudil, bylo už šero, a uviděl ho vedle kamen.

Marek Marek stál a díval se na něj. Ten-a-Ten se rozčilil. „Prosím tě,

jdi odtud pryč. To je můj dům. Ty máš svůj.“ Přízrak se ani nepo-

hnul; díval se přímo na něj, ale jeho pohled ho jako by posunoval

na druhou stranu, byl zvláštní.

„Marku, prosím tě, jdi pryč,“ opakoval Ten-a-Ten, ale Marek,

nebo kdo to teď byl, nereagoval. Ten-a-Ten, přes náhlý odpor k ja-

kémukoli pohybu, vstal z postele a vzal do ruky holínku. Takto vy-

zbrojený vyrazil směrem ke kamnům. Najednou přízrak přímo před

očima zmizel. Ten-a-Ten zamrkal a vrátil se do vyhřáté postele.

Ráno, když šel pro dřevo, znovu nahlédl oknem do Markova

domu. Nic se nezměnilo, tělo leželo ve stejné poloze, ale obličej byl

dnes nějaký tmavší. Ten-a-Ten celý den tahal dřevo z hor na smy-

ku, který si sám minulé léto vyrobil. Tahal před dům malé břízky,

které mohl sám pokácet, a tlusté kmeny vyvrácených smrků a buků.

Ukládal je do stodoly a připravoval k pořezání na menší kousky. Po-

tom rozfajroval kamna, až plech žárem zčervenal. Rychle uvařil sobě

i psům bramborovou polévku, zapnul černobílý televizor a během

jídla sledoval míhající se obrázky. Neslyšel ani slovo. Když šel do po-

stele, poprvé po několika desítkách let, možná od biřmování, možná

od svatby, se pokřižoval. To dávno zapomenuté gesto mu vnuklo

myšlenku: měl by jít za knězem. Následujícího dne nesměle přišel

k faře. Potkal faráře, který rychlým krokem mířil kolem hromad tají-

cího sněhu do kostela. Ten-a-Ten nebyl hloupý, neřekl mu to přímo.

„Co byste dělal, kdyby za vámi přišel duch?“ Farář se na něj překva-

peně podíval a hned nato utkvěl pohledem na kostelní střeše, kterou


16

už několik let opravovali. „Nařídil bych mu, aby odešel.“ „A kdyby

neposlechl a nechtěl odejít, co byste potom udělal?“ „Trval bych na

svém,“ odpověděl farář rozhodně a rychle prošel kolem Toho-a-Toho.

A zase se stalo to co předcházející noci. Ten-a-Ten se zničehonic

probudil, jako by ho někdo zavolal, posadil se na posteli a uviděl

Marka Marka stojícího před kamny. „Vypadni,“ křičel. Vidina se

nepohnula a Tomu-a-Tomu se dokonce zdálo, že na její nateklé,

potemnělé tváři vidí ironický úšklebek. „Proč mě, sakra, nenecháš

spát? Vypadni,“ říkal Ten-a-Ten. Vzal holínku a hodil ji ke kamnům.

„Zmiz!“ zařval a duch zmizel.

Třetí noc už přízrak nepřišel, a čtvrtý den našla Markova sestra

jeho tělo a ztropila povyk. Přijela policie, zabalila Marka do čer-

ného igelitu a odvezla ho pryč. Vyptávali se Toho-a-Toho, kde byl

a co dělal. Řekl, že si ničeho zvláštního nevšiml. Také řekl, že když

někdo pije jako Marek Marek, dříve nebo později tak musí skončit.

Souhlasili a odešli.

Ten-a-Ten vzal kolo a vyrazil do Rudy. V restauraci „Lido“ si

koupil pivo, postavil je před sebe a pomalu, po malých doušcích

je vypil. Ze všeho, co teď cítil, byl nejvýraznější pocit úlevy.

rádio nová ruda

Místní Rádio Nová Ruda vysílalo každý den dvanáct hodin. Hlavně

hudbu. V každou celou byly velké zprávy, a v půl zase regionální.

Kromě toho každý den probíhala soutěž. Vítězil v ní skoro pokaždé

stejný člověk jménem Wadera. Musel mít obrovské znalosti, věděl

věci, které nebylo možné uhodnout. Slibovala jsem si, že se jednou

dozvím, kdo je pan Wadera, kde bydlí a odkud to všechno ví. Přejdu

přes hory do Nové Rudy, abych se ho zeptala na něco důležitého,

sama nevím na co. Představovala jsem si, jak každý den automaticky


17

zvedá sluchátko a říká: „Ano, znám odpověď, jedná se o canis lupus,

největšího představitele řádu psovitých,“ nebo: „Materiál, kterým se

pokrývají tašky před pálením, se nazývá angoba,“ nebo: „Za Pytha-

gorovy učitele jsou považováni Ferekydes, Hermodamas a Archema-

nes.“ Každý den. Cenami byly knihy od místního velko obchodníka.

Pan Wadera musel mít doma slušnou knihovnu.

Jednou jsem zaslechla, jak moderátor před položením soutěž-

ní otázky zlomeným hlasem oznamuje: „Pane Wadero, dnes nám

prosím nevolejte.“

Mezi dvanáctou a jednou milý ženský hlas četl román na po-

kračování a nedalo se neposlouchat, protože to byla doba přípravy

oběda a my jsme obvykle škrábali brambory nebo dělali pirohy. Tak

jsem celý duben poslouchala Annu Kareninovou.

„— Miluje jinou ženu, není pochyb — pomyslela si, když vstou-

pila do svého pokoje. — Toužím po lásce, kterou mi nemůže dát.

Vše skončilo. Je třeba s tím skoncovat.

— Ale jak? — položila si otázku a sesunula se na židli před zr-

cadlem.“

Občas k nám v poledne chodila Marta a mimoděk s něčím po-

máhala. Například krájela mrkev na malé kostičky.

Marta poslouchala klidně, důstojně, ale nikdy neřekla nic

o Anně Kareninové, ani o žádném jiném románu. Dokonce jsem

ji podezírala, že vůbec nerozumí románům složeným z dialogů,

čtených jedním hlasem, že se zaposlouchává jen do jednotlivých

slov, do melodie jazyka.

Lidé v Martině věku mají často sklerózu a Alzheimerovu nemoc.

Jednou jsem plela záhon a z druhé strany domu na mě zavolal R.

Nestihla jsem odpovědět.

„Je tam?“ zeptal se Marty, která stála tak, že viděla na nás oba.

Podívala se na mne a odpověděla:

„Ne, není tady.“

Potom se klidně otočila a odešla domů.


Documents

Olga Tokarczuková: Denní dům, noční dům – ukázka