Ned VizziniSkoro směšná story

Ned

Viz

zini

Sk

oro

směš

ná s

tory

9 7 8 8 0 74 4 3 0 8 9 3

7 8 8 0 74 4

Patnáctiletý Craig Gilner je v koncích, na vysněné škole dosahuje jen průměrných výsledků, nezvládá tempo výuky, nezvládá život. Večery tráví pofl akováním se svým nejlepším kamarádem a kolotoč povinností a útěků v něm vyvolává deprese. Se vším se rozhodne skoncovat skokem z brooklynského mostu… Auto-biografi cky laděný román Neda Vizziniho s humorem popisuje, jak vypadá běžný život na psychiatrickém oddělení, zároveň je vážnou sondou do depresí stižené mysli.

Ned VizziniSkoro směšná story

Ned VizziniSkoro směšná story

© William Morris Endeavor Entertainment, LLC, 1325 Avenue of the Americas, New York, NY 10019

© Ned Vizzini, heirsTranslation © Markéta Polochová, 2015

Cover photo © David Konečný, 2015© Větrné mlýny, 2015

ISBN 978-80-7443-089-3

Překlad Markéta Polochová

Část první

Jak to se mnou vypadá

13

jednaJe tak těžké mluvit, když se chcete zabít. Jde to hůř než cokoli jiného a vůbec se nejedná o psychický blok — jde o somatický problém, protože je prostě fyzicky obtížné otevřít pusu a nechat slova vycházet ven. Ne-proudí hladce a ve shodě s vaším mozkem, jako v pří-padě normálních lidí, ale vylétávají ven po troškách jako tříšť z pokaženého ledovače a zadrhávají se, když se snaží prodrat přes váš spodní ret. Takže radši zů-stáváte zticha.

„Všimli jste si, že ve všech reklamách v telce lidi čuměj na bednu?“ říká jeden kamarád.

„Kecy, brácho,“ reaguje druhý.„Počkej, dyť je to pravda,“ přidá se další. „Vždycky

je tam někdo na gauči, teda pokud to není reklama na prášky proti alergii, to bejvaj na louce —“

„Nebo na koni na pláži.“„Tam bejvaj v reklamách na opary.“Smích.

14

„Jak se vůbec někomu říká, že ho máte?“ To je Aaron. Jsme v jeho domě. „To musí bejt dost divná konverzace: ‚Hej, než na to vlítnem, měla bys vědět…‘ “

„Tvý mámě to včera v noci nevadilo.“„Ohó.“„Vole!“Aaron strčí do Ronnyho — svého antagonisty. Je

malý a nosí šperky. Jednou mi řekl: Craigu, když na sebe chlap veme první šperk, už není cesty zpátky. Ronny mu ránu vrátí rukou s velkým zlatým řetězem, který za-zvoní o Aaronovy hodinky.

„Kámo, co to pácháš mýmu zlatu?“ Ronny zatřese zápěstím a obrátí svou pozornost k trávě.

U Aarona je jí vždycky dost, má pokoj se separát-ním odvětráváním a zamykatelnými dveřmi, který by jeho rodiče mohli pronajímat jako samostatné apartmá. Palice dosahují výškou k vypínači a  jeho povlečení je poseto černými skvrnami. Pak jsou na něm další, lesklé skvrny, které značí určité aktivity mezi ním a  jeho přítelkyní. Podívám se na ně (nej-dřív na skvrny, pak na ně dva). Žárlím. Vlastně víc než to.

„Dáš si, Craigu?“Joint dojde až ke mně, zabalený do precizní ruličky,

ale pošlu ho dál. Provádím experiment se svým moz-kem. Zkoumám, jestli problém není v trávě — možná ta to způsobila. Vysadím jednou za čas na několik týdnů

15

a pak vyhulím moře trávy, abych ověřil, jestli její ab-sence je to, co mě rozhazuje.

„Seš v pohodě?“To by mělo být mé jméno. Byl bych jako nějaký su-

perhrdina: Sem-V-Pohodě.„Já…“ Zakoktám se.„Nechte Craiga,“ povídá Ronny. „Je v  craigovský

zóně. Craiguje.“„Jo.“ Pohnu mimickými svaly, které vyloudí na tváři

úsměv. „Jen jsem… trochu… víte jak…“Vidíte, jak to se slovy chodí? Zradí vaše ústa a prostě

si vyjdou.„Jsi v pohodě?“ ptá se Nia. Nia je Aaronova přítel-

kyně. Neustále jsou v tělesném kontaktu. Zrovna sedí na podlaze opřená o jeho nohu. Má obrovské oči.

„Jo, v klidu,“ odpovídám. Modrý jas zářící obrazovky se odráží v jejích očích, když se k ní otočí zpět. Sledu-jeme přírodovědný film o hlubinách oceánu.

„To mě poser, sleduj to, ty vole!“ povídá Ronny a vy-fukuje kouř — netuším, kdy k němu joint doputoval. Na  obrazovce je vidět gigantickou chobotnici s  ob-rovskýma ušima, průsvitnou a pohybující se ve vodě v chladném světle ponorky.

„Vědci tento druh pojmenovali nápaditě Dumbo,“ říká televizní komentátor.

Usměju se. Mám tajemství: chtěl bych být chobot-nice Dumbo. Adaptovaný na mrazivé teploty v hloubi

16

oceánu bych se  plynule pohyboval vodou. Největší starostí mého života by bylo najít si v bahně na dně nějakou potravu — což by se tak nelišilo od toho, co dělám teď —, a navíc bych neměl žádné přirozené ne-přátele — pravda, ty nemám ani teď. To zjištění mi moc nepřidalo. Ale najednou to dává smysl: chtěl bych být jako chobotnice pod vodou.

„Vrátím se hned,“ říkám a zvedám se z gauče. Na mé místo se okamžitě jediným hladkým pohybem přesouvá Scruggs, který dosud seděl na zemi.

„Neřekls obsazeno,“ povídá.„Obsazeno?“ zkouším to.„Pozdě.“Trhnu rameny a proderu se oblečením a lidskýma

nohama k béžovým dveřím podobným těm vstupním, projdu jimi a  zahnu doprava k  Aaronově koupelně.

Pokud jde o koupelny, mám systém. Trávím v nich poměrně hodně času. Jsou to svatyně, veřejná místa plná klidu, rozesetá po celém světě a určená lidem jako jsem já. Jakmile vstoupím do té Aaronovy, začnu trá-vit čas tak, jak jsem zvyklý. Nejdříve rozsvítím. Pak si povzdechnu. Rozhlédnu se a  zastavím pohledem na dveřích, které jsem právě zavřel, spustím kalhoty a umístím se nad mísu. Nikdy si nesedám. Cítím se jako mrtvola, zatímco můj zadek obstarává mísu. Pak dám hlavu do dlaní a vydechnu, zatímco, no, však víte, ču-rám. Pokaždé se snažím užít si to, procítit své tělo, které

17

dělá, co má, podobně jako při jídle, což ale není má silná stránka. Ponořím tvář do dlaní a přeju si, aby to trvalo už navždy, protože ten pocit je fajn. Uděláte to a je to udělané. Nestojí to žádnou námahu ani plánování. Nijak to neodkládáte. To musí být naprd, říkám si. Mít pro-blém s močením. Něco jako anorexie, ale týká se moči. Že byste ji v rámci sebetrýznění zadržovali. Dumám, jestli by tímhle mohl někdo trpět.

Jsem hotov a  spláchnu, splachovadlo nahmatám za sebou, hlavu stále skloněnou. Pak se zvednu a roz-svítím. (Všiml si někdo, že jsem tu byl potmě? Viděli, že škvírou pode dveřmi neprochází světlo? Všimla si toho Nia?) Pak se podívám do zrcadla.

Vypadám tak strašně normálně. Tak, jako jsem vždycky vypadal, stejně jako před loňským podzimem. Tmavé oči, tmavé vlasy a jeden uražený zub. Velké obočí srostlé uprostřed. Dlouhý nos, trochu zahnutý. Přiro-zeně rozšířené zorničky — není to trávou —, které se vpíjejí do okolní tmavohnědé tkáně a utvářejí dvě velké kulaté oči — díry vedoucí do mě.

Pořád vypadám, jako bych se měl rozbrečet.Naberu trochu horké vody a ošplíchnu si s ní obličej,

abych něco cítil. Za pár sekund se tam budu muset vrátit a čelit davu. Nebo bych mohl ještě chvíli pose-dět ve tmě na záchodě. Pokaždé tu strávím dobrých pět minut.

18

dvě„Jak se vám daří?“ ptá se doktorka Minervová.

V její ordinaci je knihovna, jako u každého cvokaře. Nechtěl jsem jim říkat cvokaři, ale protože jsem jich po-znal tolik, přijde mi, že na to mám právo. Zní to dospěle a neuctivě, a já jsem ze dvou třetin dospělý a taky pěkně neurvalý, tak co kruci.

Takže, jako u všech cvokařů je tu Polička s Knihami z oboru. Především tu má Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, v němž jsou vyjmenovány všechny známé psychické poruchy — a to je hódně hu-morné čtení. Pěkně tlustá bichle. Nevím nic o většině z toho, co tam píšou — taky mám jen jednu z těch po-ruch —, ale všechny jsem je prostudoval. Tam vám jsou skvělé věci. Třeba nemoc s názvem Ondinina kletba, při níž vaše tělo náhle ztratí schopnost automaticky dýchat. Umíte si to představit? Musíte si pořád říkat „dýchej, dýchej“, jinak prostě přestanete. Většina těch, kteří jí trpí, zemře.

19

Pokud je cvokařka na úrovni (většinou jsou to ženy, málokdy muž), má ji hned v několika výtiscích, pro-tože vyšla ve více vydáních — nejběžnější je třetí, čtvrté a páté. Málokdy natrefíte na druhé. Vyšlo 1963 nebo tak někdy. Asi deset let trvá, než vyjde znovu, a teď prý se pracuje na šestce.

Wow, mohl bych být cvokař.„Ta kniha je o zneužívání dětí.“

Řekl jsem něco jako: „A-ha?“A ona na to: „Je pro ty, které zneužili.“A já přikývl.„Byl jsi zneužit?“Tahle měla zestárlou tvář s bílými vlasy a já už ji

nikdy neviděl. Co to bylo za otázku? Jistěže mě nezne-užívali. Kdyby jo, všechno by bylo tak jednoduché. Měl bych důvod pro pobyt u cvokaře. Ospravedlnění a něco, s čím by se dalo dál pracovat. Ale svět mi nedával nic zadarmo.

„Jsem v pohodě. Teda ne úplně — to bych tu nebyl.“„Je na tom něco špatného?“„Všechno.“„Už sem nějakou chvíli docházíš.“Doktorka Minervová měla vždycky dokonalý ohoz.

Není nijak zvlášť sexy ani krásná, prostě se jen umí pro-dat. Dneska má na sobě červený svetr a rtěnku naprosto totožné barvy. Jako by je kupovala spolu.

„Byl bych rád, kdybych sem nemusel.“

20

„Pracujeme na tom. Jak se cítíš?“To je její promptní otázka. Každý cvokař takovou

má. Jeden říkal „Co je nového? Jak nám je?“ a další do-konce „Co se právě odehrává v Craigově světě?“ Nikdy se nemění. Je to jako úsloví.

„Neprobudil jsem se ve své kůži.“„Spal jsi dobře?“„Docela fajn.“Vypadá jako socha, zírá před sebe. Netuším, jak tohle

dělají: tuhle pokerovou psychotvář. Psychologové by měli hrát poker. Možná hrajou. Možná to oni vyhrávají v televizi všechny prachy. A pak mají ještě tu drzost a berou od mé mámy 120 dolarů za hodinu. Jsou pěkně chamtiví.

„Co se stalo, když ses probudil?“„Měl jsem sen. Nevím, co přesně se mi zdálo, ale když

jsem se probudil, měl jsem ten sžíravý pocit, že jsem vzhůru. Bylo to jako rána cihlou do hlavy.“

„Jako cihlou do hlavy — dobře.“„Nechtěl jsem se vzbudit. Ve spánku to bylo o moc

lepší. A to je fakt smutné. Bylo to skoro jako noční můra naruby, protože když se probudíte z noční můry, tak se vám uleví. Já se probudil do ní.“

„A co je tvá noční můra, Craigu?“„Život.“„Život je tvá noční můra.“„Ano.“

21

Tady jsme zastavili. Kosmický moment, řekl bych. Óóó, je život opravdu noční můra? Úvahou nad tím jsme strávili dobrých deset vteřin.

„Cos udělal, když ti došlo, že jsi vzhůru?“„Ležel jsem v posteli.“ Bylo víc věcí, které jsem jí měl

říct, věcí, které jsem zatajil: tak třeba to, že jsem ležel v posteli hladový. Noc předtím jsem nic nejedl. Šel jsem do postele zničený domácími úkoly i s vědomím, že za to ráno zaplatím nehorázným hladem, čímž překročím hranici, kdy je můj žaludek tak prázdný, že už nemůže pozřít ani sousto. Vzbudil jsem se s křičícím žaludkem, který se převracel v mém malém břiše. Nechtělo se mi s tím nic dělat. Neměl jsem chuť jíst. Myšlenka na jídlo mě ničila ještě víc. Nenapadalo mě jediné jídlo — ani jeden kousíček potravy —, které bych byl schopen po-zřít, tedy kromě kávového jogurtu, a z toho už se mi taky dělalo nanic.

Přetočil jsem se na břicho, sepjal ruce a přitlačil je na ně jako při modlitbě. Pěsti mi tlačily na žaludek a já měl pocit, že je najednou plný. Zůstal jsem v téhle pozici, bylo mi teplo, v mozku mi to šrotovalo, vteřiny plynuly. Až ten naléhavý pud, jediná věc, která nikdy nezklame, mě o padesát minut později donutil vstát.

„Vstal jsem, když jsem musel močit.“„Rozumím.“„To bylo skvělé.“„Rád močíš. Už jsi to zmiňoval.“

22

„Ano. Je to jednoduché.“„Máš rád jednoduchost.“„Jako všichni?“„Někteří lidé usilují o komplexnost, Craigu.“„No tak já ne. Po cestě sem jsem si říkal… Předsta-

voval jsem si, že jsem poslíček na kole.“„Aha.“„Bylo by to jednoduché, jasné a ještě by mi za to pla-

tili. Taková Kotva.“„A  co škola, Craigu? Škola by měla představovat

Kotvu.“„Škola je taková moc rozptýlená v prostoru. Rozpadá

se na milión různých věcí.“„Zase ta tvá Chapadla.“To jsem jí musel nechat, doktorka Minervová pře-

vzala můj slovník docela rychle. Slovem Chapadla ozna-čuju všechny hnusné úkoly, které invadují můj život. Například hodina americké historie minulý týden, na kterou jsem musel napsat esej o válce za nezávis-lost, což mě donutilo dojet do Metropolitního muzea a prohlídnout si staré zbraně, a abych se tam dostal, musel jsem jít na metro, což způsobilo, že jsem 45 mi-nut nebyl na mailu ani na mobilu, takže jsem nemohl reagovat na hromadný e-mail, který nám poslal náš učitel a v němž se ptal, kdo potřebuje extra kredity, které na rozdíl od většiny mých spolužáků nedostanu, takže nebudu mít 98 bodů, a tudíž nebudu nikde ko-

23

lem průměru 98,6 (těsně pod bodem varu, tam bych se potřeboval dostat), takže se nedostanu na žádnou dobrou univerzitu, čili nebudu mít dobrou práci, ne-budu si moct platit zdravotní pojištění a dám majlant za všechny cvokaře a prášky, které můj mozek potře-buje, což znamená, že nebudu mít dost peněz na dobrý životní styl, takže se budu stydět, z čehož budu mít depresi a to je ten problém, protože vím, co to se mnou dělá: nejsem schopný vstát z postele, což vede k jediné věci — bezdomovectví. Pokud zůstanete v posteli moc dlouho, lidi přijdou a tu postel vám vemou.

Protikladem Chapadel jsou Kotvy. Kotvy zaměstná-vají mou mysl a na chvíli mi dávají dobrý pocit. Kotva je třeba ježdění na kole. Nebo hraní mariáše. Pozorovat lidi, jak hrají u Barona počítačové hry — to je Kotva. Odpovědi jsou jednoduché a sekvenční. Nejde o žádné rozhodování. Nehrozí žádná Chapadla. Je to jen halda úkolů, které je potřeba splnit. Nemusíte při nich navíc jednat s dalšími lidmi.

„Existuje spousta Chapadel,“ namítám. „Musel bych být schopný se s nimi vyrovnat. Problém je, že jsem tak líný.“

„Nakolik jsi líný, Craigu?“„Minimálně hodinu denně proležím v posteli. Další

čas zabíjím chůzí. Přemýšlením. Taky tím, že mlčím a nic neříkám ze strachu, že budu koktat.“

„Máš problém s koktáním?“

24

„Když jsem v depresi, mluvení mi nejde. Zaseknu se v půlce věty.“

„Chápu.“ Něco si poznačí do papírů. Tak, Craigu, tohle už zůstane navždy zaznamenáno.

„Ne —“ Zatřesu hlavou. „To ježdění na kole.“„Co to? Cos chtěl prve říct?“To je pro cvokaře typické. Nikdy vás nenechají pře-

stat v půlce věty. Jakmile otevřete pusu, chtějí naprosto přesně vědět, co jste chtěli říct. Jedny z nejzásadnějších věcí jsou ty, které nedořekneme, a oni to asi dělají proto, abychom si připadali důležitě. Jedno je jisté — nikdo jiný mě nikdy nepřerušil a neřekl: „Počkej, Craigu, co ses to chystal říct?“

„Chtěl jsem říct, že si nemyslím, že koktání je sku-tečný problém. Je to jen jeden z mých symptomů.“

„Jako pocení.“„Přesně.“ Pocení je strašné. Není to tak hrozné jako

nejezení, ale je to příšerné — studený pot, všude na mém čele, který musíte co dvě minuty otřít a který páchne jako kožní koncentrát. Lidé si všimnou. Je to jedna z mála věcí, kterých si lidi všímají.

„Teď nekoktáš.“„Za tohle se platí. Nechci ztrácet čas.“Pauza. Teď přichází jedna z našich tichých bitev —

podívám se na doktorku Minervovou, ta se podívá na mě. Soutěž, kdo uhne dřív. Nasadí svou pokerovou tvář a já nemám, co bych nasadil, jen tu mou běžnou craigovskou.

25

Naše pohledy se provážou. Čekám, že řekne něco zásadního — vždycky na to čekám, i když se to nikdy nestane. Čekám, že řekne „Craigu, musíš udělat tohle a tohle“, a tím spustí Obrat. Tak hrozně bych potře-boval, aby nastal Obrat. Chci cítit, jak se můj mozek vrací tam, kde měl vždycky být, zůstane tam a bude stejný jako před loňským podzimem, takový, jako když jsem byl mladý a chytrý a mí učitelé říkali, že mám neuvěřitelný potenciál, a já měl neuvěřitelný potenciál, a mluvíval jsem v hodinách, protože jsem byl nabu-zený a nadšený ze světa. Tak hrozně bych potřeboval Obrat. Čekám na větu, která ho odstartuje. Bylo by to jako zázrak. Ale umí doktorka Minervová dělat zá-zraky? Ne. Je to útlá, opálená dáma z Řecka s červenou rtěnkou.

Promluví první.„To tvé ježdění na kole — říkals, že bys chtěl být

poslíček.“„Ano.“„Kolo už máš, je to tak?“„Ano.“„A jezdíš na něm často?“„Ani moc ne. Máma mě nenechá jezdit do školy. Ale

o víkendech jezdím po Brooklynu.“„Jaký máš pocit, Craigu, když se projíždíš na kole?“Chvíli mlčím. „Geometrický.“„Geometrický.“

26

„Jo. Něco jako Musíš se vyhnout téhle překážce. Dá-vej pozor, aby tě ty trubky nepraštily do hlavy. Odboč doprava. Pravidla jsou dána a vy se jimi řídíte.“

„Něco jako videohra.“„Přesně. Miluju videohry. Stačí mi je sledovat. Už

odmala.“„Což je období, o kterém často mluvíš jako o tom,

‚kdys byl skutečně šťastný‘.“„Správně.“ Uhladím si košili. Chodím na tahle sezení

dobře oblíkaný. Pěkné khaki košile, taky slavnostnější bílé. Strojíme se jeden pro druhého. Měli bychom jít na kafe a postarat se o skandál — řecká psycholožka a její středoškolský přítel. Mohli bychom být slavní. To by mi vydělalo peníze. A ty by mě mohly udělat šťastným.

„Vybavíš si něco, u čeho ses cítil šťastný?“„Videohry.“ Zasměju se.„Čemu se směješ?“„Tuhle jsem šel u nás po ulici a za mnou vedla matka

dítě a říkala mu: ‚Tak, Timmy, už o tom nebudeme dis-kutovat. Nemůžeš hrát videohry čtyřiadvacet hodin denně.‘ A Timmy odpověděl: ‚Ale já chci!‘ A já se otočil a řekl mu: ‚To já taky.‘“

„Chtěl bys hrát videohry čtyřiadvacet hodin denně?“„Aspoň sledovat. Prostě nechci být já. Ať je to spaní,

hraní her, ježdění na kole nebo studium. Zabavit mozek. O to tu jde.“

„Máš velmi jasno v tom, co chceš.“

27

„To jo.“„Po čem jsi toužil, když jsi byl malý? Tehdy, když jsi

býval šťastný? Čím jsi chtěl být, až budeš velký?“Myslím, že doktorka Minervová je dobrá cvokařka.

Není to odpověď. Ale je to sakra dobrá otázka. Čím jsem chtěl být, až budu velký?

28

třiKdyž mi byly čtyři, bylo to takhle:

Žili jsme v mizerném domě na Manhattanu. Tehdy jsem si neuvědomoval, jak je hrozný, protože jsem ještě neměl pro porovnání náš lepší dům. Potrubí bylo vidět. To není dobré. Nechcete vychovávat děti v domě s ne-zazděným potrubím. Pamatuju si, že tam byla zelená trubka, červená trubka a bílá trubka, všechny tři upev-něné blízko rohu haly těsně před koupelnou, a jakmile jsem začal chodit, okamžitě jsem je zkoumal — došel jsem k nim a položil dlaň dva milimetry od nich, abych zjistil, jestli jsou studené nebo horké. Jedna byla stu-dená, druhá horká a ta červená byla fakt horká. Dva milimetry nebyly dost. Spálil jsem se a táta, který si nevšiml („Muselo se to stát někdy během odpoledne“), ji obalil tmavěšedou pěnou, ale to mě nezastavilo a měl jsem pocit, že je fajn odlupovat pěnu a žvýkat ji, tak jsem ji odlupoval a žvýkal ji, a když k nám přišly nějaké děti, chtěl jsem, aby se znovuodkrytých trubek dotkly. Tvrdil jsem jim, že každý, kdo přijde, se jich musí do-

29

tknout, jinak je kráva, což bylo slovo, které jsem pochy-til od táty koukajícího na telku, a přišlo mi skvělé, pro-tože mělo dva významy: znamenalo zvíře a taky něco, co když někomu řeknete, dotyčný i lidi kolem strnou. I kuře mělo dva významy: pták, který běhá kolem, a bílé maso, které jíte. Některé děti se dotkly trubek, i když jste je nazvali kuřetem.

Měl jsem svůj pokoj, ale nerad jsem v něm býval sám. Jediná místnost, kterou jsem měl rád, byl obý-vák, místo pod stolem, na kterém byly všechny encyk-lopedie. Udělal jsem z něj svou malou pevnost, přehodil jsem přes sebe deku a pracoval tam u světla, které mi táta vyrobil. Vytvářel jsem mapy. Miloval jsem mapy. Věděl jsem, že bydlíme na Manhattanu, a měl jsem jeho mapu, Hangstrom Five Borough Atlas se všemi ulicemi. Věděl jsem přesně, kde bydlíme, na rohu 53. ulice a Třetí avenue. Třetí avenue byla žlutá třída, protože to byla avenue — velká a dlouhá a důležitá. A 53. ulice byla malá bílá ulička, která křižovala Manhattan. Ulice jdou diagonálně, třídy shora dolů — to bylo to jediné, co si člověk musel pamatovat. (Pamatoval jsem si to i díky tátovi a palačinkám, na které jsme chodili. Zeptal se: „Chceš je nakrájet na ulice a třídy, Craigu?“ A já křičel: „Jo!“ A on porce palačinek rozkrájel a pojmenovávali jsme každou ulici i třídu a vždycky tam musela být Třetí avenue i 53. ulice.) Bylo to tak jednoduché. Když jste byli dost pokročilí (což já fakt byl), věděli jste, že sudé ulice

30

vedly na východ (sudé — východ) a liché na západ (zá-pad je lichý). A vždycky po pár ulicích byla tlustá žlutá třída — avenue — a ta vedla oběma směry. Vedly tudy slavné třídy: 42. a 34. avenue. Kompletní seznam od se-veru k jihu čítal: Chambers Street, Canal Street, Houston Street, 14. avenue, 23. avenue, 34. avenue, 42. avenue, 57. avenue, 72. avenue (v 60. letech žádná veliká ulice po-stavena nebyla, jen samé menší), 79. avenue, 86. avenue a 96. avenue. A pak už jste byli v Harlemu, kde pro malé bílé kluky, kteří schovaní v bunkru pod encyklopediemi vyráběli mapy, Manhattan končil.

Jakmile jsem mapu Manhattanu viděl, chtěl jsem ji i nakreslit. Měl bych být schopný nakreslit místo, na kte-rém žiju. Požádal jsem mámu o pauzák, ona mi ho opat-řila a já si ho zanesl do pevnosti a namířil světlo přímo na první mapu v hangstromském atlasu — na centrum, kde byla Wall Street i s její burzou. To byla šílená část, nedělila se na ulice a třídy, jen uličky se jmény, které vypadaly jako část hry „mikádo“. Ale dřív, než jsem si začal dělat starosti s  ulicemi, musel jsem zvládnout hlínu. Manhattan byl postavený na hlíně. Na některých místech, kde ulice budovali, to bylo patrné — skutečná špína! A ta země měla dole na ostrově takovou zákrutu, něco jako dinosauří hlava, hrbolatá napravo a rovná na-levo, prostě působivý majestátní spodek.

Přiložil jsem pauzák a pokusil se obkreslit spodní linii Manhattanu.

31

Nešlo mi to.Chci říct, bylo to divné. Má linka neměla s tou sku-

tečnou nic společného. Nechápal jsem to — držel jsem pauzák nehnutě. Podíval jsem se na svou malou ruku. „Buď v klidu,“ řekl jsem jí. Položil jsem papír o kus dál a zkusil to znovu.

Ani teď nebyla linka správně. Neměla tu působivost.Zase jsem papír posunul a zkusil to ještě jednou.Tahle linka byla snad ještě horší než ty předchozí.

Manhattan vypadal hranatě.Zkusil jsem to znovu.No, hochu, teď vypadá jako kachna.Zmačkat.Tak a teď vypadá jako hovno — další slovo, které

jsem se naučil od táty.Zmačkat.Teď zase jako kus ovoce.Vypadal všelijak, jen ne tak, jak vypadat měl — jako

Manhattan. Nezvládl jsem to. Tehdy jsem nevěděl, že když obkreslujete, potřebujete k  tomu správný stůl osvětlený zespodu, úchytky, kterými papír přichytíte, a ne jen třesoucí se ruku čtyřletého kluka, takže jsem měl pocit, že jsem úplně neschopný. V televizi vždycky říkají, že dokážete, cokoli budete chtít, ale já se tu snažil něco vytvořit a ono to nefungovalo. Nikdy to nezvládnu. Zmuchlal jsem poslední pauzák a začal natahovat, hlavu v dlaních ve své pevnosti.

32

Máma mě slyšela.„Craigu?“„Co? Běž pryč.“„Broučku, co se děje?“„Neodkrývej závěs! Neodsouvej ho! Mám tady věci.“„Proč pláčeš? Co se stalo?“„Nezvládnu to.“„Co?“„Nic!“„No tak, svěř se mi. Teď oddělám deku —“„Ne!“Vběhl jsem jí přímo do obličeje, když oddělávala

přikrývku připevněnou pod encyklopediemi. Máma se natáhla a udržela je na místě, takže nás oba zachránila před vodopádem knih. (O týden později donutila tátu je přemístit.) To ji zaměstnalo, a tak jsem proběhl poko-jem, slzy mi tekly, pokoušel jsem se dostat do koupelny, sednout si potmě na záchod a opláchnout se horkou vodou. Ale máma byla moc rychlá. Encyklopedie vrátila zpět na místo, přeběhla pokojem a zvedla mě do náruče. Bušil jsem do ní pěstičkami.

„Craigu. Máma se nebije!“„Nezvládnu to nezvládnu to nezvládnu to!“ Znovu

jsem ji uhodil.„Co?“ Pevně mě objala, takže jsem ji neměl jak udeřit.

„Co nezvládneš?“„Nezvládnu nakreslit Manhattan!“

33

„Co?“ Máma odsunula svůj obličej od mého a podí-vala se mi do očí. „O to se tam celou dobu snažíš?“

Přikývl jsem a vzlykl.„Snažil ses nakreslit Manhattan na pauzák, který

jsem ti pořídila?“„Nezvládnu to.“„Ale to nikdo, Craigu.“ Zasmála se. „Nemůžeš kreslit

takhle. To je prostě nemožné!“„Ale jak se kreslí mapy?“Máma se zamyslela.„Vidíš? Někdo to umí!“„Craigu, ale oni mají vybavení. Jsou dospělí a mají

k ruce speciální nástroje.“„Tak ty nástroje potřebuju.“„Craigu.“„Kupme je.“„Zlatíčko.“„Stojí moc peněz?“„Broučku.“Máma mě posadila na sofa, na němž s tátou v noci

spávali, a sedla si vedle mě. Už jsem nebrečel. Ani jsem ji už nebil. Můj mozek byl zase v klidu, nevykolejený.

„Craigu,“ povzdychla a podívala se na mě. „Mám ná-pad. Místo aby ses marně snažil nakreslit mapu Man-hattanu, co kdybys vytvořil své vlastní mapy smyšlených míst?“

A to byl moment, kdy jsem byl vůbec nejblíž prozření.

34

Můžu si vytvořit své vlastní město. A své vlastní ulice. Můžu umístit řeku kamkoli se mi zachce. I oceán a taky mosty, velká dálnice může vést přímo středem města, jako by měla v Manhattanu, ale nevede. Navíc můžu vybudovat svou vlastní síť metra. A pojmenovat ulice, jak jen budu chtít. Můžu roztáhnout elektrickou síť až na okraje mapy. Usmál jsem se a mámu objal.

Sehnala mi tvrdší papír, bílý, jako mají konstruk-téři. Později jsem začal preferovat tiskařský papír. Vrátil jsem se do pevnosti, rozsvítil světlo a začal tvořit svou první mapu. A dělal jsem to celých následujících pět let — kdykoli jsem seděl ve třídě, nečmáral jsem, kreslil jsem mapy. Stovky map. Když jsem skončil, zmačkal jsem je — tím se stávaly důležité. Kreslil jsem města do oceánu, města, v jejichž středu se setkávaly dvě řeky, města s  jednou obrovskou řekou do oblouku, města s mosty, šílenými výpadovkami, kruhovými objezdy a bulváry. Tvořil jsem města. Tehdy jsem se cítil šťastný. To byla má Kotva. A než jsem se v devíti dal na videohry, tímhle jsem chtěl být, až budu velký — kreslířem map.

35

čtyři„Chtěl jsem kreslit mapy,“ řekl jsem doktorce Minervové.

„Mapy čeho?“„Měst.“„Na počítači?“„Ne, ručně.“„Aha.“„Nemyslím, že by to byl kasovní trhák.“Usmál jsem se.„Možná, možná ne.“Typická cvokařská odpověď.„Možná mi nepomůžou. Musím vydělávat.“„O výdělcích si promluvíme příště. Pro dnešek bu-

deme muset skončit.“Podíval jsem se na hodiny. 19:03. Vždycky přidávala

tři minuty.„Co teď budeš dělat, Craigu?“Pokaždé se na to zeptala. Co budu dělat? Půjdu domů

a budu vyvádět. Budu s rodinou a budu se snažit nemlu-vit o sobě a o tom, co mi je. Pokusím se něco sníst. Pak