Toment/Muka

PROLOGNEUTRÁLNÍ VODY

Daniel hleděl ven na záliv. Jeho oči byly šedé jako hustá mlha, která obklopovala pobřeží Sausalito a jako voda, která se přelívala přes oblázkovou pláž pod jeho nohama. Teď nebyly jeho oči fialové vůbec. Cítil to. Byla od něj příliš daleko.Opřel se proti kousavé vichřici, která šla od moře. Ale i kdyby si přitáhnul blíž svůj tlustý černý kabát, věděl, že by to bylo k ničemu. Když přemýšlel, vždy ho opustila zima.Jen jedna věc by ho dnes dokázala zahřát. Ta byla ale mimo dosah. Stýskalo se mu po vrcholku její hlavy, které bylo ideálním místem pro odpočinek jeho rtů. Představoval si, jak naplňuje své náručí jejím tělem, jak se sklání a líbá ji na krk. Ale bylo dobře, že tu Luce nebyla. Co by tu viděla, by ji vyděsilo.Za ním se ozvalo naříkání lachtanů, kteří byli rozmístěni ve skupinkách podél jižního pobřeží Andělského ostrova. Znělo to přesně tak, jak se cítil: nezvykle osamoceně, s nikým okolo, kdo by ho vyslechnul.Nikoho, kromě Cama.Byl přikrčený před Danielem a vázal rezavou kotvu kolem mokré postavy, která jim ležela u nohou.Dokonce i u něčeho tak hrozivého Cam vypadal dobře. Jeho zelené oči měly jiskru a jeho černé vlasy byly nakrátko ostříhané. Jednalo se o příměří, které vždy přinášelo jasnější světlo do tváře andělů. Jejich vlasy byly lesklejší a jejich bezchybná svalnatá těla byla ještě výraznější. Dny příměří byly pro anděly něco jako prázdniny pro člověka.Takže i když to Daniela uvnitř sžíralo pokaždé, když byl nucen ukončit lidský život, někomu jinému mohlo připadat, že je to jen kluk, který se vrátil z týdenní dovolené na Havaji: uvolněný, odpočatý a opálený.Potom, co Cam dodělal jeden z jeho složitých uzlů, řekl: "Typický Daniel. Vždycky stojí stranou a nechá ostatní, aby udělali špinavou práci.""O čem to mluvíš? Já jsem ten, kdo ho zabil." Daniel se podíval na mrtvého muže. Měl slepené šedé vlasy, které měl připlácnuté k jeho vrásčitému čelu. Na pokroucených rukách měl levné gumové rukavice. Na hrudi se mu objevila tmavě červená slza.Danielem znovu projela zima. Pokud by zabíjení nebyla nezbytná věc k zachránění Luce, nikdy by nikoho nezabil. Už nikdy by nebojoval v žádném boji.A něco na zabití tohohle člověka mu nepřišlo úplně správné. Ve skutečnosti Daniel měl zlý, znepokojující pocit, že se v něčem hluboce mýlili."Jejich zabití je to nejzábavnější." Cam ovinul provaz kolem mužova hrudníku a pak he pevně utáhnul. "Špinavá práce je házet je potom do moře."Daniel stále svíral v ruce zkrvavenou větev stromu. Cam se uchechtl jeho výběru. Jenže nezáleželo na tom, co Daniel použil. Mohl zabít čímkoliv."Pospěš si," zavrčel. Byl znechucený zjevným potěšením Cama, který si liboval v lidském krveprolití. "Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu.""Pokud bych to udělal po tvém, příliv by zítra Slayera přinesl zpátky sem na břeh. Jsi příliš impulsivní, Danieli. Vždycky jsi byl. Myslíš vůbec někdy víc než jen jeden krok dopředu?"

Daniel zkřížil ruce a podíval se zpátky na bílé hřebeny vln. Turistická dvoupatrová loď, která vyplula z mola v San Franciscu, klouzala směrem k nim. Poté, co se podíval na loď, mu ten pohled přinesl záplavu vzpomínek. Tisíce šťastných cest, které s Luce za tisíce let vykonali.Jenže teď, když mohla zemřít a už se v dalším životě nevrátit se všechno změnilo, už nebude žádná další její reinkarnace-Daniel si byl vždycky příliš dobře vědom, jak prázdná její paměť byla. Tohle byl poslední pokus. U obou. Pro každého. Opravdu.Bylo to na paměti Luce, ne na Danielovi. Záleželo na tom, kolik šokující pravdy bude muset vyjít na povrch, pokud přežije. Myslel na to, co se musela naučit a jeho tělo se napjalo.Pokud si Cam myslel, že Daniel nemyslí víc než jen jeden krok dopředu, mýlil se."Víš, že existuje jen jeden jediný důvod, proč jsem pořád tady," řekl Daniel. "Musíme si o ní promluvit."Cam se zasmál. "Já to už udělal." S obrovskou silou si přehodil promočenou mrtvolu přes rameno. Mrtvý muž v námořnickém obleku byl obtočen lanem, kterým ho svázal Cam. Těžká kotva spočívala na jeho zkrvaveném hrudníku."Tohle je trošku bezcharakterní, ne?" zeptal se Cam. "Skoro jsem se urazil, že starší neposlali nějakého náročnějšího nájemného vraha."Pak -jako by to byl olympijský vrhač- Cam ohnul kolena a třikrát se v nich zhoupnul. Potom hodil mrtvého tak třicet metrů daleko do vody.Několik dlouhých sekund se mrtvola plavila přes záliv. Potom ho ale hmotnost kotvy stáhla dolů ... dolů ... dolů. Na povrch vyplavalo několik velkolepých bublin hluboké akvamarínové vody. Pak mrtvola zmizela z dohledu.Cam si otřel ruce. "Myslím, že jsem právě vytvořil rekord."Byli si v mnoha věcech podobní. Cam byl ale horší. Byl to démon a ten mohl provádět opovrženíhodné činy bez výčitek svědomí. Daniel byl naopak výčitkami svědomí ochromen. A právě teď byl navíc ještě ochromen láskou."Bereš smrt člověka na lehkou váhu," řekl Daniel."Ten chlap si to zasloužil," řekl Cam. "Opravdu v tom všem nevidíš jen sport?"V tu chvíli mu Daniel pohlédl do tváře a odplivl si. "Ona pro mě není jen hra.""A to je přesně důvod, proč prohraješ."Daniel popadl Cama za límec jeho ocelově šedého pláště. Zvažoval, že by ho hodil do vody stejným způsobem, jakým právě ten dravec hodil do vody toho mrtvého muže.Mrak zakryl slunce a stín ztmavil jejich tváře."Uklidni se," řekl Cam a odstrčil Danielovi všetečné ruce pryč. "Máš spoustu nepřátel, Danieli. Ale právě teď nejsem jedním z nich. Vzpomeň si na naše příměří.""Pěkné příměří," řekl Daniel. "Osmnáct dní se jí budou ostatní pokoušet zabít.""Osmnáct dní je ty a já budeme zabíjet," opravil ho Cam.Byla to andělská tradice, mít příměří posledních osmnáct dní. V nebi, byla osmnáctka nejšťastnější a nejbožštější číslo. Další životní číslo se skládá ze sedmiček (archandělé a základní lidské ctnosti), které je vyvážené varováním čtyř jezdců Apokalypsy. V některých jazycích smrtelníků znamená osmnáctka samotný život-i když v tomhle případě pro Luce, by mohlo stejně znamenat smrt.Cam měl pravdu. Vzhledem k tomu, že zpráva o její smrtelnosti se už rozšířila nebeskými úrovněmi, řady jejích nepřátel se můžou zdvojnásobit a budou se násobit dál každým dnem. Slečna Sophie a její stoupenci, dvacet čtyři starších Zhsmaelinů, šli stále ještě po Luce. Daniel zahlédl to ráno starší ve stínech Vyhlašovatelích. Zahlédl ale ještě něco jiného -další temnotu, mnohem mazanější. Jen ji napoprvé nepoznal.Paprsek slunečního světla si prorazil cestu mraky a zazářil na něco v rohovém vidění Daniela. Otočil se a poklekl, aby našel jediný šíp, který byl zapíchnutý v mokrém písku. Byl štíhlejší než normální šíp. Jeho barva byla mdlá stříbrná a byla na něm vypálená rozevlátá šněrovačka. Šíp byl teplý na dotek

Danielovi uvízl dech v hrdle. Už to bylo celé věky, kdy naposled viděl tenhle druh hvězdné střely. Jeho prsty se chvěly, když ho jemně vytahoval z písku. Dával pozor, aby nepoškodil konec šípu.Teď už Daniel věděl, odkud přišla temnota od ranních Vyhlašovatelů, kterou nemohl rozeznat. Tahle zpráva byla ještě horší, než se obával. Obrátil se ke Camovi a ukázal mu šíp v jeho ruce, který byl vyvážený peřím na druhé straně. "Nejednal sám."Cam ztuhl při pohledu na šipku. Pohyboval se téměř uctivě, když k němu natahoval ruku. Sáhl na něj stejným způsobem jako Daniel. "Zapomněli tu dost vzácnou zbraň. Psanci museli mít dost naspěch, aby se odsud dostali."Vyvrhelové: bezpáteřní sekta, padlí andělé, straní se Nebe i Pekla. Jejich největší silou je samotářský anděl Azazel, jediný zbývající hvězdný kovář, který ještě zná umění výroby hvězdných střel. Když bylo vystřeleno ze stříbrného luku, nemohla hvězdná střela udělat smrtelníkovi víc, než jen modřinu.Jenže když se vystřelilo na anděla nebo démona, byla to ta nejsmrtelnější zbraň ze všech.Každý chtěl hvězdné střely, ale žádný nebyl ochotný se spojit s Psanci, takže když už došlo k výměně, vždycky to bylo prováděno přes poslíčka. Což znamenalo, že ten chlap, kterého Daniel zabil, nebyl žádný nájemný zabiják, kterého poslali starší. On byl jen posel. Psanci, jejich skuteční nepřátelé, byly někde opodál-a pravděpodobně sledovali Daniela a Cama. Daniel se zachvěl. Tohle nebyly dobré zprávy."Zabili jsme špatnýho chlapa.""Jak jako špatnýho?" Cam mu odseknul. "Není na světě hned líp, bez jednoho menšího dravce? Není líp Luce?" Podíval se na Daniela a pak na moře. "Jediný problém teď jsou-""Psanci."Cam přikývl. "Takže teď ji chtějí také."Daniel cítil, jak se mu pod kašmírovým svetrem a těžkým kabátem naježily špičky křídel. Cítil palčivé svědění, které ho nutilo dát se do pohybu. Stále ještě stál se zavřenýma očima a s rukama v bok. Snažil se uklidnit se, aby se jeho křídla neroztáhla, jako násilné vysunutí plachet na lodi a neodnesla ho pryč z tohohle ostrova, přes záliv a dál. Rovnou k ní.Zavřel oči a snažil se představit si Luce. Musel se přenést v duchu do chaty, kde teď klidně odpočívala na malém ostrově na východ od Tybee. Teď tam byl už večer. Byla už vzhůru? Nebyla hladová?Bitva na Sword&Cross, odhalení minulosti a smrt její kamarádky - bylo toho na Luce celkem dost. Andělé očekávali, že bude spát celý den a celou noc. Ale zítra ráno už potřebovali mít nějaký plán.Tohle bylo poprvé, co Daniel navrhl příměří. Musel nastavit hranice, ustálit pravidla a vypracovat systém následků, pokud je některá ze stran poruší-to byla obrovská zodpovědnost, kterou si s Camem vzali na svá bedra. Samozřejmě, že to udělá ... uděl by pro ni cokoliv ... prostě si jen chtěl být jistý, že jednal správně."Musíme ji chovat někam do bezpečí," řekl. "Je tu škola na severu, v blízkosti Fort Bragg-""Škola Shoreline." Přikývl Cam. "Moji lidé tu školu prozkoumali a vypadá dobře. Bude tam šťastná. A bude se vzdělávat způsobem, který ji neohrozí. A co je nejdůležitější, bude tam v bezpečí."Gabbe už Danielovi vysvětlila, jaký typ maskování by Shoreline mohla poskytnout. Brzy by se rozšířilo, že je tam Luce ukrytá, ale na nějaký čas, alespoň v rámci školního areálu, by tam byla Luce téměř neviditelná. Navíc byla uvnitř Francesca. Anděl, který byl Gabbe nejblíže, a která by se tam o Luce postarala. Venku by Daniel a Cam dopadli a zabili každého, kdo by se jen odvážil vplížit do blízkosti hranic školy.Kdo řekl Camovi o Shoreline? Danielovi se nelíbila myšlenka, že toho ví jejich strana víc, než ta jeho.

Proklínal se za to, že nenavštívil školu dřív, než udělal tuhle volbu, ale bylo dost těžké odejít od Luce, když se rozhodoval."Může začít už zítra. Za předpokladu, že" -Cam přejel očima Danielovu tvář- "za předpokladu, že řekneš ano."Daniel vložil ruku do své náprsní kapsy, kde měl poslední fotografii Luce u jezera na Sword&Cross. Měla mokré, zářivé vlasy. Na tváři jí hrál její vzácný úsměv. Obvykle v době, kdy měl možnost získat její fotografii, ji znovu ztratil. Ale teď tu stále byla."No tak, Danieli," říkal Cam. "Oba víme, co potřebuje. Zapíšeme ji - a pak ji necháme být. Nemůžeme udělat nic proto, abychom urychlili tuhle část. Musíme ji nechat samotnou.""Nemůžu jí nechat samotnou na tak dlouho." Daniel vykřikl ta slova příliš rychle. Podíval se dolů na šíp v jeho rukách a udělalo se mu nevolno. Chtěl se vrhnout do oceánu, ale nemohl."Tak," Cam přimhouřil oči, "jí to neříkej."Daniel ztuhl. "Nemůžu jí nic neříct. Mohli bychom ji ztratit.""Ty bys ji mohl ztratit," ušklíbl se Cam."Víš, co tím myslím." Daniel ztuhl. "Je příliš riskantní předpokládat, že by tohle všechno mohla udělat, aniž by ..."Zavřel oči, aby se zbavil trýznivého obrazu požáru. Ale vždycky to tu bylo. V zadní části jeho mysli. Myšlenka na oheň. Reálná hrozba. Pokud by jí řekl pravdu, zabilo by jí to. Tentokrát už ale navždy. A byla by to jeho chyba. Daniel nemohl dělat nic. Nemohl existovat-ne bez ní. Jeho křídla ho pálila, jen při pomyšlení na to. Bylo lepší, když jí schovají-jen na chvíli."Takže ti to vyhovuje," zamumlal Cam. "Jen doufám, že nebude zklamaná."Daniel ho ignoroval. "Opravdu si myslíš, že se bude moct učit na té škole?""Nevím," odpověděl Cam pomalu. "Za předpokladu, že se shodneme na tom, že tam půjde, nebude mít žádné vnější rozptýlení. To znamená, žádný Daniel a žádný Cam. Tohle bude základní pravidlo."Nevidět jí osmnáct dní? Daniel si to nedokázal představit. Víc než to. Nedokázal si představit, jak by s tím Luce mohla souhlasit. Právě se v tomhle životě našli a konečně měli právo na to, být spolu. Ale jako obvykle, nemohl jí říct žádné detaily, protože by jí to zabilo. Nemohla slyšet o své minulosti nic z úst andělů. Luce to ještě nevěděla, ale velmi brzy to zjistí na vlastní pěst a přijde na ... na všechno.Skrytá pravda-zvlášť to, co si o ní Luce nejspíš bude myslet- Daniela děsila. Ale to, aby jí Luce odkryla sama, byl jediný způsob, jak je vymanit z celého tohle cyklu. To byl taky důvod, proč by zkušenosti, které by získala na Shoreline, mohly mít zásadní význam.Během následujících osmnácti dní zabije tolik Psanců, kolik se mu jich připlete do cesty. Ale až příměří skončí, všechno bude znovu v rukou Luce. Jen v rukou Luce.Slunce zapadalo nad Mount Tamalpais. Přes večerní mlhu bylo vidět sotva na několik palců."Dovol mi, abych jí odvezl do Shoreline," řekl Daniel. Byla to jeho poslední šance jí vidět.Cam se na něj zvláštně podíval. Přemýšlel, jestli se má vzdát. Podruhé musel Daniel fyzicky bojovat se svými křídly a bolavě je zatlačit zpět do jeho kůže."Fajn," řekl Cam nakonec. "Výměnou za hvězdnou střelu."Daniel mu předal šíp a Cam vklouzl do svého kabátu."Vezmi ji co nejrychleji do školy a pak mě najdi. Nepodělej to. Budu tě sledovat.""A pak?""Ty a já si zajdeme na lov."Daniel přikývl a roztáhl svá křídla. Přes jeho tělo se rozlil pocit hlubokého uspokojení z jejich uvolnění. Chvíli stál a shromažďoval energii. Cítil, jak se do něj opírá silný vítr. Byl právě čas k útěku z tohohle prokletého a hnusného místa. Nechá svá křídla, aby ho odnesla zpět na místo, kde mohl být sám sebou.Zpět k Luce.A zpátky ke lži, ve které musel ještě chvíli žít.

"Příměří začne zítra od půlnoci," zavolal Daniel a kopnul do písku na pláži. Pak se zvedl a vzlétnul k obloze.

kapitola 1OSMNÁCT DNÍ

Luce plánovala nechat oči zavřené celých šest hodin meziměstského letu z Georgie až do Kalifornie- do okamžiku, kdy kola letadla dosednou na letiště v San Francisku. Zjistila, že v polospánku je mnohem jednodušší předstírat, že je opět s Danielem.Připadalo jí to jako celý život, kdy ho naposled viděla, i když to bylo jen pár dní. Od té doby, kdy jí řekl v pátek ráno sbohem na Sword&Cross, bylo celé tělo Luce jako omámené. Absence jeho hlasu, jeho tepla, doteku jeho křídel: zarývalo se jí to do kostí, jako nějaká podivná nemoc.Najednou se o ní otřela nějaká paže a Luce otevřela oči.Byla tváří v tvář hnědovlasému klukovi se širokýma očima, který byl o pár let starší než ona."Promiň," řekli oba ve stejnou dobu a každý se posunul o několik centimetrů k druhé straně loketní opěrky.Z okna byl šokující pohled. Letadlo bylo na cestě do San Franciska a Luce nikdy nic podobného předtím neviděla. Když se podívala na jižní stranu zálivu, vinul se tam modrý přítok. Zdálo se, že proplouvá zemí na své cestě k moři. Potok dělil živou zeleň na jedné straně a něco jasně červeného a bílého na straně druhé. Přitiskla čelo k dvojitému plastovému oknu, aby tak získala lepší pohled."Co je to?" přemítala nahlas."Sůl," odpověděl ten kluk a ukázal z okýnka. Naklonil se k ní blíž. "Je z Pacifiku."Odpověď byla tak jednoduchá, což znamenalo ... je to člověk. Téměř překvapení po celé té době, kterou strávila s Danielem a ostatními-stále si ještě nezvykla nazývat je doslovnými termíny-andělé a démoni. Podívala se na půlnočně modrou vodu, která vypadala, že je nekonečná.Slunce, které se odráželo od vody, pro Luce vždy znamenalo ráno, na pobřeží Atlantiku. Ale tady byla téměř noc."Ty nejsi odsud, co?" zeptal se jí spolusedící.Luce zavrtěla hlavou, ale držela jazyk za zuby. Pořád se dívala z okna. Než odjela ráno z Georgie, pan Cole ji trénoval v zapamatování si jejího nového profilu. Dalším učitelům bylo řečeno, že rodiče Luce požádali o přesun. To byla lež. Pokud jde o rodiče Luce, Callie a všechny ostatní, byla ještě zapsána na Sword&Cross.O několik týdnů dřív, by jí to rozzuřilo. Ale věci, které se během několika posledních dní staly na Sword&Cross z Luce udělali člověka, který bere svět mnohem vážněji. Zahlédla obrázek z minulého života-jednoho z mnoha, které dřív sdílela s Danielem. Zjistila, že je láska důležitější, než cokoliv jiného. Nikdy dřív by si nemyslela, že je to možné. A pak si vzpomněla na nebezpečnou bláznivou starou ženu s dýkou, které předtím věřila.Luce věděla, že je víc takových, jako slečna Sophie. Ale nikdo jí neřekl, jak by je měla rozpoznat. Slečna Sophie se až do konce zdála normální. Mohly i ostatní vypadat tak nevinně, jako třeba ... tenhle hnědovlasý kluk, který seděl vedle ní? Luce polkla a složila si ruce do klína. Snažila se myslet na Daniela.Vezme jí někam do bezpečí.Luce si představila, jak na ní čeká na jedné z těch plastových židlí na letišti, lokty opřené o kolena. Jeho blonďatá hlava svěšená mezi rameny. Jeho černé Converse houpající se tam a zpět. Jak vstává každých pár minut a obejde kolečko kolem výdaje zavazadel.

Najednou ucítila otřes, když letadlo přistálo. Náhle byla nervózní. Byla opravdu tak šťastná z toho, že ho uvidí, jak by být měla?Zaměřila se na hnědý a béžový vzor na látce na sedadle před ní. Cítila, jak má ztuhlý krk z dlouhého letu a její oblečení bylo zatuchlé letadlovou vůní.Pozemní personál, oblečený v námořnických uniformách stál pod oknem a zdálo se, že s ohledem na abnormálně dlouhý let, k letadlu přistavují jezdící schody. Její kolena poskakovala netrpělivostí."Mám to brát tak, že budeš v Kalifornii ubytovaná jen na chvíli?" Kluk vedle ní jí nabídl líný úsměv, který jen Luce víc pobízel k tomu, se odsud co nejdřív dostat."Proč myslíš?" zeptala se rychle. "Podle čeho hádáš?"Zamrkal. "Podle té obrovské červené tašky a tak."Luce se stále posunula dál od něj. Ani si toho kluka nevšimla, dokud do ní před dvěma minutama nešťouchl. Jak mohl vědět o její tašce?"Hele, nehledej v tom nic hrůzostrašného." Vrhl na ni zvláštní pohled. "Jen jsem stál za tebou ve frontě při odbavování."Luce se rozpačitě usmála. "Mám přítele," vyklouzlo jí z úst. Okamžitě se začervenala.Ten kluk se rozkašlal. "Mám to."Luce se ušklíbla. Nevěděla, proč to řekla. Nechtěla být nezdvořilá, ale světlo, kvůli kterému museli mít všichni bezpečnostní pásy, zhaslo a ona chtěla udělat všechno proto, aby od toho kluka co nejdřív zmizela. Musel mít stejné myšlenky, protože vystoupil do uličky a pokynul jí rukou.Tak zdvořile, jak jen mohla, se Luce kolem něj protlačila a mířila ke dveřím, které byly označené jako východ.Jen se dostat pryč, z té trýznivě pomalé řady lidí, kteří sestupovali po schodech. Tiše proklínala všechny Kaliforňany, kteří se před ní ploužili. Luce si stoupala na špičky a nervózně přešlapovala.V době, kdy vkročila do terminálu, už byla napůl nemocná netrpělivostí. Nakonec se konečně mohla pohnout. Zkušeně se proplétala davem a zapomněla na kluka, kterého potkala v letadle. Zapomněla na nervozitu kvůli tomu, že je poprvé v životě v Kalifornii-nikdy nebyla dál než na západ v Bransonu a Missouri tehdy, když jí její rodiče odvlekli, aby se podívala na Yakov Smirno. A dokonce i na chvíli zapomněla na všechny ty hrozné věci, které viděla na Sword&Cross.Táhlo jí to k jediné věci na světě, díky které se mohla cítit lépe. K jediné věci, která jí mohla dát pocit, že všechna bolest, kterou cítila je pryč-ze všech stínů, neskutečné bitvy na hřbitově a z toho nejhoršího ze všeho, žalu ze smrti Penn-a že pořád stojí za to žít.Byl tam.Seděl přesně tak, jak si představovala. Na poslední smutné šedé židli v řadě, vedle automatických posuvných dveří, které se za ním neustále otevírali a zavírali. Na chvíli se Luce zastavila a jen si užívala pohled na něj.Daniel měl na sobě žabky, tmavé džíny, které nikdy předtím neviděla, a vytáhlé červené tričko, které bylo u přední kapsy džínsů rozpárané. Vypadal stejně, ale zároveň i jinak. Vypadal mnohem odpočinutěji, než ten den, kdy si dávali sbohem.Bylo to tím, že jí tolik chyběl, nebo byla jeho kůže zářivější, než si pamatovala? Vzhlédl a podíval se na ní. Jeho úsměv byl skoro oslňující, když se rozběhla směrem k němu. Za chvíli už jí jeho ruce objímaly a ona pohřbila svůj obličej do jeho hrudi. Luce vypustila ten nejdelší a nejhlubší povzdech. Její ústa našla ty jeho a spojily se v polibku. V jeho náručí byla zároveň malátná, ale i šťastná.Doteď si to neuvědomila, ale její část stále uvažovala, jestli ho ještě někdy uvidí a jestli to všechno nemohl být jen sen. Lásku, kterou cítila a lásku, kterou jí tu její Daniel oplácel. Všechno stále bylo tak neskutečné.

Stále zmítaná v jeho polibku ho Luce lehce vzala za paži.Ne, není to sen. Poprvé, ani nevěděla za jak dlouho, se konečně cítila, jako by byla doma."Jsi tady," zašeptal jí do ucha."I ty jsi tady.""Oba jsme tady."Smáli se a stále se líbali. Vychutnávali si každý kousek sladkých rozpaků, když se na sebe stále znova a znova dívali. Ale když to Luce nejmíň očekávala, její smích se změnil na posmrkávání. Hledala způsob, jak mu říct, jak těžkých pro ni těch několik posledních dní bylo-bez něj, bez kohokoliv, napůl spící a napůl omámená z vědomí, co všechno se změnilo-ale teď v Danielově náruči, nedokázala najít žádná slova."Já vím," řekl. "Vezmeme tvou tašku a vypadneme odsud."Luce se obrátila k výdeji zavazadel, kde našla její spolusedícího z letadla, jak stojí přímo před nimi. V rukách svíral popruhy její obrovské tašky. "Viděl jsem jí ve výdaji zavazadel," řekl a na tváři se mu usadil nenucený úsměv. Jakoby tvrdohlavě trval na svých dobrých úmyslech. "Je tvoje, ne?"Než měla Luce čas odpovědět, Daniel klukovi ulevil od velké tašky pouze jednou rukou. "Díky, kámo. Vezmu si to od tebe," konec věty řekl tak rozhodně, že bylo jasné, že tímhle konverzace končí.Ten kluk se díval, jak Daniel vsunul druhou ruku kolem pasu Luce a vedl ji pryč. Tohle bylo poprvé od Sword&Cross, kdy Luce mohla vidět, jak ho vlastně viděl svět. Ptala se sama sebe, jestli i jiní lidé mohli z pouhého pohledu říct, že je na něm něco mimořádného.Pak prošli otevíracími dveřmi a jí ovanul první skutečný závan západního pobřeží. Časný listopadový vzduch byl čerstvý, osvěžující a suchý. Byl stejně chladný jako vzduch v Savannah dnes odpoledne, než její letadlo vzlétlo. Obloha byla nádherná. Jasně modrá a bez mraků na obzoru. Všechno vypadalo čisté a jako zbrusu nové. I na parkovišti řadu za řadou stála nedávno umytá auta. Výhled rámovala linie hor. Světle hnědá s neuspořádanými zelenými tečkami stromů. Jeden kopec přecházel v další.Tohle v Georgii nebylo."Nemůžu se rozhodnout, jestli bych měl být překvapený," škádlil jí Daniel. "Pustím tě zpod mých křídel sotva na dva dny a už to na tebe zkouší jinej kluk."Luce obrátila oči v sloup. "Ale no tak. Sotva jsme spolu promluvili. Opravdu. Celý let jsem prospala." Šťouchla do něj. "Snila jsem o tobě."Danielovi sevřené rty se změnily na úsměv a políbil jí na vrcholek hlavy. Stála a chtěla víc, jenže pak si uvědomila, že Daniel zastavil před nějakým autem. A ne jen tak ledajakým autem.Černá Alfa Romeo.Luce poklesla čelist, když začal odemykat dveře u řidiče."T-to ..." koktala. "To je ... věděl jsi, že tohle auto je můj největší sen?""Víc než to," zasmál se Daniel. "Tohle bývalo tvoje auto."Smál se, když na konci jeho slov prakticky vyskočila do vzduchu. Stále si ještě zvykala na tu reinkarnační část jejich příběhu. To bylo tak nespravedlivé. Takovýhle vůz, a ona na něj neměla žádnou vzpomínku. Nemohla si vzpomenout na žádný minulý život. Byla zoufalá žízní po informacích. Téměř, jako kdyby mělo její bývalé já nějakého sourozence a oddělili je při narození.Položila ruku na čelní sklo a hledala náznak něčeho, čemu by se dalo říkat déjà vu.Nic."Byl to dárek k tvým sladkým šestnáctinám od tvé rodiny. V jednom z tvých minulých životů. Už je to dávno." Daniel se podíval stranou, jakoby se rozhodoval, jak moc může říct.Jakoby věděl, že chce informace, ale nemusí být schopná vstřebat jich tolik najednou. "Koupil jsem ho od jednoho chlápka v Renu. Koupil ho potom, co jsi, uh ... No, potom co jsi ..."

Potom co došlo k tvému samovznícení, domyslela si Luce. Došla jí hořká pravda, že už jí Daniel nic neřekne. Tohle byla jedna z věcí, kterou o svých minulých životech věděla: konec se zřídkakdy měnil.Až na to, že tentokrát se zdálo, že by se to změnit mohlo. Tentokrát se mohly držet za ruce, líbat se a ... nevěděla, co jiného by ještě mohli dělat. Ale umřela by, aby to mohla zjistit.Zarazila se. Musela být opatrná. Sedmnáct let nebylo moc a v tomhle životě byla Luce pevně rozhodnutá zůstat naživu a zjistit, jaké to je být skutečně s Danielem.Odkašlal si a poplácal lesklý černý kryt."Pořád jede jako šampion. Jediný problém je ..." Podíval se na kufr malého kabrioletu, pak na tašku Luce a pak znovu na kufr.Ano, Luce měla hrozný zvyk nacpat si svou cestovní tašku až k prasknutí. Musela to přiznat. Ale pro jednou to nebyla její vina. Arriane a Gabbe jí zabalili všechny věci ze svých pokojů na Sword&Cross. Každý nečerný kus oblečení, který tam neměli šanci nosit. Byla příliš zaneprázdněná tím, že se loučila s Danielem a myšlením na Penn, že se o balení vůbec nezajímala.Trhla sebou díky pocitu viny, kvůli tomu, že teď byla s Danielem v Kalifornii-tak daleko od místa, kde nechala svou pohřbenou kamarádku. To přece není fér.Pan Cole jí ujistil, že se slečna Sophie bude zodpovídat za to, co udělala Penn. Když se ho ale Luce zeptala, co přesně to znamená, jen se zatahal za knír a mlčel.Daniel se podezřele rozhlédl po parkovišti. Pak hodil do kufru tašku Luce, kterou držel v ruce. Bylo nemožné, aby se tam vešla, ale ze zadní části auta se ozval měkký zvuk vyfukování a taška se začala zmenšovat. O moment později Daniel s prásknutím zavřel kufr.Luce zamrkala. "Udělej to znovu!"Ale Daniel se nezasmál. Zdál se spíš nervózní. Sklouzl na sedadlo řidiče a bez jediného slova nastartoval. To bylo pro Luce zvláštní a nové: vidět jak je jeho obličej na povrchu klidný, ale přitom vědět, že hluboko uvnitř něj něco děje."Co se děje?""Pan Cole ti přece řekl o zachování tvého nového profilu, ne?"Přikývla.Daniel vycouval z místa a pak projel parkovištěm směrem k východu. Strčil do počítače kreditku, když vyjížděli ven. "To bylo hloupé. Měl jsem vědět, že-""Tak o co tady jde?" Luce si zastrčila tmavé vlasy za ucho, když auto začalo nabírat rychlost. "Myslíš, že přitáhneš Camovu pozornost tím, že napěchuješ mojí tašku do kufru?""Nejde o Cama. Ne." O chvíli později jí stiskl koleno. "Zapomeň, že jsem něco řekl. Jen musím-oba musíme být opatrní."Luce ho slyšela, ale byla příliš ohromená, aby ho poslouchala pozorně. Milovala sledování Daniela, jak zkušeně pracuje s řadicí pákou, jak s autem najíždí na rampu, která vede na dálnici a zařazuje se do provozu. Milovala pocit, když vítr bičuje přes auto, zatímco spěchali k tyčícímu se panoramatu San Franciska. A nejvíc ze všeho milovala to, být jen s Danielem.Když se dostali do San Franciska, cesta se stala mnohem kopcovitější. Pokaždé, když dojeli na vrchol kopce, opět za ním následoval další. Luce se konečně mohla podívat na celé město. Vypadalo staře a zároveň nově: mrakodrapy se zrcadlovými okny, mezi kterými byly restaurace a bary, které zas vypadaly jako sto let staré.Malá auta lemovala ulice, zaparkovaná ve všech možných úhlech. Všude byli psi a kočárky. Jedna strana města byla olemovaná modrou vodou. V dálce zahlédla první nádherný červený záblesk Golden Gate Bridge.Její oči přejížděly po městě. Snažila se držet krok se všemi památkami. A i když strávila většinu z posledních několika dní spánkem, najednou se cítila vyčerpaná.Daniel jí položil ruku kolem ramen a tlačil jí hlavu směrem k jeho ramenu. "Málo známí fakt o andělech: sloužíme jako opravdu pohodlné polštáře."

Luce se zasmála, zvedla hlavu a políbila ho na tvář. "Nemohla bych usnout," řekla a přitulila se mu ke krku.Na mostě Golden Gate byly davy chodců, cyklistů, běžců. Byl olemovaný auty. Hluboko pod ním byl krásný záliv, posetý bílými plachetnicemi. Na obzoru se objevovaly první tóny fialového západu slunce. "Je to už hrozně dlouho, co jsme byli spolu. Chci všechno dohnat," řekla. "Řekni mi, co jsi celou tu dobu dělal. Řekni mi všechno."Na okamžik si myslela, že viděla, jak Daniel chytil volant pevněji. "Pokud je opravdu tvým cílem nejít spát," řekl a obdařil jí křečovitým úsměvem, "pak bych se opravdu neměl ponořit do podrobného osmihodinového vyprávění o setkání Rady andělů, na kterém jsem se včera na celý den zasekl. Takže, na pořadu dne bylo projednání návrhu novely 362B, která podrobně vysvětluje schválení andělské účasti ve třetím obvodu-""Dobře, chápu to." Plácla ho. Daniel si sice dělal srandu, ale byl to podivný nový druh vtipu. Byl opravdu otevřený ohledně toho, že je anděl, což ona milovala -nebo přinejmenším bude jednou milovat, jen musí mít ještě trochu víc času na to, aby to všechno zpracovala. Luce měla pořád pocit, že její srdce a mozek si stále snaží zvyknout, na všechny změny v jejím životě.Ale teď už byli zase spolu, takže všechno bylo nekonečně jednodušší. Nebylo nic, co by je drželo zpátky od toho druhého. Už ne. Natáhla se blíž k jeho paži. "Alespoň mi řekni, kam jedeme."Daniel se pomalu odtáhnul a Luce cítila, jak v ní pomalu narůstá chlad. Posunula se k němu a položila mu ruku na tu jeho. On se ale odtáhl."Do školy ve Fort Bragg na pobřeží. Výuka začíná zítra.""My se zapisujeme na jinou školu?" ptala se. "Proč?" Znělo to tak trvale. Tohle měl být jen chvilkový výlet. Její rodiče ani neví, že už není v Georgii."Budeš studovat na Shoreline. Je to velmi progresivní škola a mnohem lepší než Sword&Cross. Myslím, že se tam budeš moct hodně ... rozvinout. A navíc se ti tam nestane nic zlého. Škola má speciální druh ochrany. Maskuje se. Slouží jako štít.""Já to nechápu. Proč potřebuju ochránit? Myslela jsem, že to, že jsem dál od slečny Sophie, stačí.""Nejde jen o slečnu Sophii," řekl Daniel tiše. "Existují i jiní.""Kdo? Můžeš mě ochránit před Camem, nebo Molly, nebo kýmkoliv." Luce se zasmála, ale pocit chladu v její hrudi se už šířil i jejími střevy."Nejde o Cama, nebo Molly. Luce, nemůžu o tom mluvit.""Jde po nás ještě někdo jiný? Nějací jiní andělé?""Jsou tu i jiní andělé. Nikdo, o tobě zatím neví, ale jsem si jistý, že tohle pro tebe bude nejlepší. Je tu ještě jedna věc," řekl a díval se přímo před sebe. "Já se nezapíšu." Jeho oči ani na sekundu neopustily silnici. "Jen ty. Je to jen na chvíli.""Na jak dlouhou chvíli?""Několik ... týdnů."

kapitola 1 2/2

Kdyby Luce byla právě za volantem, už by prudce sešlápla brzdy."Pár týdnů?""Kdybych tam mohl být s tebou, byl bych." Danielův hlas byl tak jistý a stabilní, že z toho byla Luce ještě víc rozrušená. "Viděla jsi, co jsem udělal s tvojí taškou, když jsem jí cpal do kufru. Bylo to jako střelba světlice do nebe, abych dal všem vědět, kde jsme. Upozornit tím každého, kdo mě hledá- tím myslím, kdo po mě jde. Jsem příliš snadný cíl. Lehce mě

vystopují. A to s tvou taškou? To není nic v porovnání s věcmi, které dělám každý den, a které na mě strhávají pozornost ..." Prudce zavrtěl hlavou. "Nemůžu tě vystavit nebezpečí, Luce, nemůžu.""Tak to nedělej."Danielova tvář se stáhla do bolestivé grimasy. "Je to složité.""Nech mě hádat: Nemůžeš mi to vysvětlit.""Kéž bych mohl."Luce si přitáhla kolena k hrudi a naklonila se od něj pryč. Opřela se o boční dveře spolujezdce. Najednou dostala pod obrovskou modrou oblohou v Kalifornii klaustrofobii.Půl hodiny oba během jízdy mlčeli. Projížděli hustou mlhou. Jeli nahoru a dolů kamenitým a vyprahlým terénem. Projeli kolem cedule, která označovala město SONOMA. Auto zrovna projíždělo svěžími zelenými vinicemi, když Daniel promluvil. "Do Fort Bragg to jsou ještě další tři hodiny. Hodláš na mě zůstat naštvaná celou dobu?"Luce ho ignorovala. Myslela na to, jak jí odmítl odpovědět na stovky otázek, na její frustraci, na to, jak ho z toho všeho obviňovala -a nakonec- na její omluvu za to, že se chová jako rozmazlený fracek.U odbočky k Anderson Valley Daniel odbočil na západ a znovu se pokusil chytit ji za ruku. "Možná mi promineš, až budeme mít pro sebe už jen pár posledních minut."Chtěla. Opravdu se zrovna teď nechtěla s Danielem hádat. Ale svěží zmínka o existenci něčeho takového, jako je "mít na sebe posledních pár minut" jí to nedovolila. Jeho odchod měl důvod, který ale nemohla pochopit, protože jí to odmítl vysvětlit -Luce byla díky tomu nervózní, pak vyděšená a nakonec znovu frustrovaná. Cítila se, jako by byla v neklidném moři, díky novému státu, nové škole a novému nebezpečí, které na ní všude číhalo. Daniel byl její jistota, které se držela. A on se od ní chystal odejít? Copak už si toho neprožila dost? Copak si toho už oba neprožili dost?Zrovna projížděli kolem sekvojí pod hvězdnou oblohou barvy královské modři, když Daniel řekl něco, co došlo až k ní. Právě minuli ceduli VÍTÁME VÁS NA MENDOCINO a Luce se dívala na západ. Úplněk svítil na seskupení budov: maják, několik vodních věží barvy mědi a řady zachovalých starých dřevěných domů- Někde za tím vším slyšela oceán, ale neviděla ho.Daniel ukázal na východ do tmavého a hustého lesa plného sekvojí a javorů. "Vidíš ten přívěs zaparkovaný vepředu?"Nikdy by si ho nevšimla, kdyby na něj neupozornil, ale teď když Luce přimhouřila oči, uviděla úzkou příjezdovou cestu, na které byl přidělaný dřevěný poutač, který hlásal MENDOCINO-MOBILNÍ DOMY."Žila jsi přímo tam.""Co?" Luce zatajila dech tak náhle, až se z toho rozkašlala. Park vypadal smutně a osaměle. Byla tam mdlá linie přívěsů ve tvaru krabic s nízkými stropy, které byly rozmístěné podél hrozné štěrkové cesty. "To je strašný.""Žila jsi tu předtím, než tu byl park pro přívěsy," řekl Daniel a zastavil auto na straně silnice. "Než tam byly mobilní domovy. Tvůj otec v tom životě sem přivedl svou rodinu během zlaté horečky, která probíhala v Illionis." Zdálo se, že si na něco vzpomněl a smutně zavrtěl hlavou. "Bylo to opravdu nádherné místo."Luce sledovala, jak plešatý muž venčí prašivého psa na oranžovém vodítku. Měl na sobě bílé tílko a flanelové kalhoty. Luce si tu nemohla představit obrázek sami sebe.Přesto to Danielovi přišlo tak samozřejmé. "Měli jste tu dvoupokojovou chatu a tvoje matka byla hrozná kuchařka, takže tohle místo vždycky smrdělo jako zelí. Měli jste modré záclony, díky kterým jsem se mohl v noci, po tom co tvoji rodiče usnuli, vyšplhat do tvého okna."Auto pořád stálo. Luce zavřela oči a snažila se zatlačit své hloupé slzy. Když slyšela o své minulosti od Daniela, vyvolávalo to v ní pocit, že je všechno možné a zároveň i nemožné. Začala se cítit hrozně provinile. Prožil toho s ní tolik. Prošel s ní tolika jejími životy.

Zapomněla, jak dobře ji znal. Znal ji líp, než se znala ona sama. Věděl Daniel, na co zrovna teď myslela?Luce napadlo, že bylo mnohem snadnější být jí a nikdy si na Daniela nepamatovat. Snadnější než pro něj, který vším tímhle musel procházet znovu a znovu.Jestliže říkal, že musí na několik týdnů odejít a nemůže jí vysvětlit proč ... pak by mu měla důvěřovat."Jaké to bylo, když jsi mě poprvé potkal?" zeptala se.Daniel se usmál. "Pracoval jsem v lese-štípal jsem dřevo a pak jsem ho večer měnil za jídlo. Jednou v noci, kolem večeře, jsem šel kolem vašeho domu. Tvoje matka zrovna dělala zelí. Tak strašně to páchlo, že jsem skoro váš dům vynechal. Jenže pak jsem tě uviděl oknem. Něco jsi šila. Nemohl jsem odtrhnout oči od tvých rukou."Luce se podívala na své ruce. Její bledé úzké prsty a malé dlaně. Napadlo ji, jestli vždycky vypadaly stejně. Daniel je vzal do svých dlaní. "Jsou stejně měkké, jako byly tenkrát."Luce zavrtěla hlavou. Milovala tenhle příběh, chtěla jich slyšet ještě tisíce, ale tenhle nebyl ten, jaký měla na mysli."Chci vědět, kdy jsi mě poprvé potkal," řekla. "Úplně poprvé. Kdy to bylo?"Po dlouhém mlčení nakonec řekl: "Je už dost pozdě. V Shoreline tě čekají před půlnocí." Šláp na plyn a odbočil doleva do centra Mendocino. V bočním zrcátku Luce sledovala přívěsy v parku. Byly stále menší a tmavší, až zmizeli úplně.Ale potom, o několik sekund později, Daniel zastavil před prázdnou restaurací se žlutými stěnami a kazetovým stropem, který zahlédla předními okny.Tenhle blok byl plný zvláštních malebných budov, které Luce připomínaly méně snobskou verzi pobřeží Nové Anglie, kde byla její stará přípravka Dover, v blízkosti New Hampshiru. Na ulici byla nerovná betonová dlažba se žlutě svítícími pouličními světly, které měli nad hlavou. Na konci ulice se zdálo, že silnice klesá přímo do oceánu.Pustil se do ní chlad. Musela ignorovat její reflexivní strach ze tmy. Daniel jí vysvětlil, že se stínů nemusí bát, protože to byly jen poslíčci. To by bylo samo o sobě uklidňující, kdyby tu nebyla skutečnost, která nešla ignorovat -znamenalo to, že jsou tu mnohem horší věci, kterých se musí bát."Proč mi to nechceš říct?" Nemohla si pomoct. Nevěděla proč, ale cítila, že je velmi důležité se ho na to zeptat. Pokud měla Danielovi důvěřovat, i když řekl, že jí musí opustit potom, co celý svůj život čekala na jejich setkání-no možná jen chtěla pochopit počátek téhle důvěry. Chtěla jen vědět, jak to všechno začalo."Víš, co znamená moje příjmení?" zeptal se. Překvapil ji.Luce se kousla do rtu a snažila si vzpomenout na výzkum, který s Penn dělala. "Pamatuju si, že slečna Sophie říkala něco o Strážcích. Ale nevím, co to znamená. Ani nevím, jestli jí vůbec můžu něco věřit." Její prsty putovaly na její krk na místo, kde jí slečna Sophie řízla."Měla pravdu. Grigoriové jsou klan. Klan pojmenovaný po mně. Skutečně. Dívali se a učili se z toho, co se stalo dřív, když ... no, když jsem byl ještě vítaný v Nebi. A dřív, když jsi byla ještě ... no, to se stalo už velmi dávno. Luce, je pro mě těžké si z toho ještě něco pamatovat.""Kde? Kde jsem byla?" Tlačila na něj. "Pamatuju si, že slečna Sophie říkala něco o tom, že se Grigoriové stýkali se smrtelnými ženami. Je tohle to, co se stalo? Ty jsi ...?"Pohlédl na ni. Něco v jeho tváři se změnilo. Ve slabém měsíčním světle ale Luce nemohla říct, co jeho výraz znamená. Vypadal skoro úlevně, že to byla ona, kdo to uhodl a že to nemusel být on, kdo to bude muset vyřknout."Úplně poprvé, když jsem tě uviděl," pokračoval Daniel, "nebylo odlišné od toho, když jsem tě poprvé uviděl kdykoliv potom. Svět byl o něco novější, ale tys byla stejná. Byla to-""Láska na první pohled." Tuhle část znala.Přikývl. "Stejně, jako tolikrát potom. Jediný rozdíl byl v tom, že úplně poprvé jsi pro mě byla zakázaná. Byl jsem potrestán a padl jsem kvůli tobě. V ten nejhorší možný čas. Věci v nebi

byly velmi násilné. Vzhledem k tomu, kdo ... jsem ... se ode mě očekávalo, že se od tebe budu držet dál. Byla jsi pro mě rozptýlením. Měl jsem věnovat svou pozornost vítězství ve válce. Stejné válce, která pokračuje až do teď." Povzdechl si. "A pokud sis ještě nevšimla, jsem díky tobě stále velmi roztržitý.""Takže jsi měl mezi anděly velmi vysoké postavení," zamumlala Luce."Ovšem." Daniel vypadal nešťastně. Mlčel, a když po chvíli promluvil znovu, jeho slova byla bolestná: "Byl to pád z jednoho z těch nejvyšších bidýlek."Samozřejmě. Daniel musel být v nebi velmi důležitý, aby to způsobilo tak velký rozpor. Padl jen kvůli své lásce ke smrtelné dívce, která pro něj byla zakázaná."Všeho ses vzdal? Pro mě?"Opřel si své čelo o to její. "Nic bych na tom nezměnil.""Ale já nejsem nikdo," řekla Luce. Cítila se těžká, jako by byla něčím tažená. Táhla ho dolů. "Musel jsi toho tolik zahodit!" Cítila, jak je jí zle od žaludku. "A teď jsi navždy zatracený."Daniel zaparkoval auto a věnoval jí smutný úsměv. "Možná to není navždy.""Co tím myslíš?""Pojď," řekl a vyskočil z auta. Obešel ho a otevřel jí dveře. "Půjdeme se projít."Loudali se na konec ulice, která nebyla slepá, jak si původně myslela. Vedla k strmému skalnímu schodišti, které končilo v moři. Vzduch byl chladný a vlhký s příměsí mořské soli. Vlevo od schodů vedla cesta pryč. Daniel jí vzal za ruku a vedl jí až ke kraji útesu."Kam jdeme?" zeptala se Luce.Daniel se na ní usmál. Narovnal ramena a rozvinul svá křídla. Pomalu se prodlužovaly směrem nahoru a ven z jeho ramen. Rozevřely se téměř neslyšně, jen s jemným zapraskáním. Ohnul je. Vypadaly jemně a lehce jako přikrývka, která se hází přes postel.Poprvé si Luce všimla zadní strany Danielova trička. Byly tam dvě malé, ale skoro neviditelné díry, kterými teď proklouzly ven jeho křídla.Mělo všechno Danielovo oblečení tyhle andělské vychytávky? Nebo je má jen na nějakých věcech, které si na sebe bere vždycky, když ví, že má v plánu někam letět?Ať tak či onak, jeho křídla vždy Luce donutily oněmět. Byly obrovské. Třikrát vyšší než Daniel. Byly vysoké a na jedné straně zakřivené nahoru, jako velké bílé plachty.Na jejich ploše se intenzivně odráželo světlo z hvězd. Zářily duhovým leskem. Blízko u jeho těla byly trochu tmavší, až přecházely v krémovou barvu, kde se setkaly s jeho svaly na ramenou. Ale na jejich zúžených stranách, kde byli neskutečně tenké a zářící, byly skoro průhledné.Luce na ně zírala. Byla napjatá a snažila se zapamatovat si každou linii jeho nádherných křídel. Snažila se udržet v sobě vzpomínku na ně, zatímco bude pryč. Zářily tak jasně, že si o nich mohlo slunce půjčit světlo. Úsměv, který se odrážel v jeho fialových očích jí říkal, jak dobře se cítí, když může mít roztažená křídla. Stejně dobře, jako se cítila Luce, když do nich byla zabalená."Poleť se mnou," zašeptal."Co?""Teď u tebe chvíli nebudu. Musím ti dát něco, díky čemu na mě budeš vzpomínat."Luce ho políbila dřív, než stačil říct cokoliv jiného. Chytila ho prsty kolem krku a přitáhla si ho k sobě tak pevně, jako by doufala, že mu tímhle dá něco, díky čemu si na ní bude pamatovat taky.Přitiskl si jí zády ke svému hrudníku a položil si její hlavu na rameno. Pak jí zahrnul krk linií polibků. Zatajila dech a čekala.Pokrčil nohy a elegantně se odrazil od vrcholu útesu. Letěli.Od skalnatého výběžku na pobřeží, nad burácejícími vlnami, pod stříbrnou hvězdnou oblohou až vysoko k měsíci.

Danielovo objetí jí zakrylo od hrubého chladného vichru, který šel od oceánu. Noc byla naprosto klidná. Jako kdyby byli poslední dva lidé na světě."Tohle je Nebe, ne?" zeptala se.Daniel se zasmál. "Kéž by bylo. Možná jednoho dne. Snad brzy."Když byli tak vysoko, že nemohli vidět pozemky ani na jedné straně pobřeží, Daniel změnil směr jemně na sever a proletěl v širokém oblouku kolem města Mendocino, které vřele zářilo na obzoru. Byli vysoko nad nejvyšší budovou ve městě a pohybovali se neuvěřitelně rychle. Ale Luce se nikdy ve svém životě necítila bezpečněji a víc milovaná.A pak, příliš brzy, sestupovali. Pomalu se blížili k okraji skály. Zvuky oceánu byly opět hlasitější. Byly na tmavé silnici, která byla odbočkou z hlavní dálnice. Když se jejich nohy opět dotkly lehce chladného kousku trávy, Luce si povzdechla."Kde to jsme?" zeptala se, i když už to věděla.Škola Shoreline. Viděla v dálce velkou budovu, která v téhle vzdálenosti vypadala jen jako úplně tmavý tvar na obzoru.Daniel ji držel tak silně, jako by byli stále na obloze. Otočila hlavu, aby mohla vidět jeho výraz. Jeho oči byly vlhké."Ti, kteří byli zatracení, mě stále sledují, Luce. Už jsou tady po tisíciletí. Nechtějí, abychom byli spolu. Udělají cokoliv, co bude v jejich silách, aby nám v tom zabránili. To je důvod, proč pro mě není bezpečné tu zůstat."Přikývla a v očích ji bolestivě bodalo. "Ale proč jsme tady?""Protože udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě udržel v bezpečí. A tohle je pro tebe zrovna teď to nejlepší místo. Miluju tě, Luce. Víc, než cokoliv jiného. Vrátím se k tobě, jakmile to bude možné."Chtěla začít protestovat, ale zarazila se. Vzdal se pro ni všeho. Když jí pustil ze svého objetí, otevřel dlaň, ve které měl něco červeného, co začalo růst.Její taška. Vzal jí ze zadní části auta, aniž by to věděla. Celou cestu sem jí nesl v ruce.Během několika sekund měla svou původní velikost. Kdyby zrovna neměla zlomené srdce z toho, co znamená to, že jí teď předává tašku, asi by se jí tenhle trik líbil.Uvnitř se rozsvítilo světlo. Ve dveřích se objevila nějaká silueta."Není to na dlouho. Jakmile se situace stane bezpečnější, přijdu za tebou."Jeho horká ruka jí sevřela zápěstí a než se Luce nadála, byla chycena v jeho náruči a v jeho polibku. Odhodila všechny své starosti za sebe a nechala své srdce přetékat láskou. Možná že si nemohla vzpomenout na své bývalé životy, ale když jí Daniel políbil, cítila se k minulosti velmi blízko. A i k budoucnosti.Postava ve dveřích se vydala směrem k nim. Byla to žena v krátkých bílých šatech.Polibek, který sdílela s Danielem, byl tak sladký, že jí, mírně řečeno, opustil dech. Jako při všech jejich polibcích."Neodcházej," zašeptala a zavřela oči. Tohle všechno se stalo příliš rychle. Nemohla dát Danielovi sbohem. Zatím ne. Nemyslela si, že by někdy mohla.Cítila proud vzduchu, který znamenal, že už byl pryč.Její srdce šlo s ním. Když otevřela oči, uviděla poslední stopy jeho mizejících křídel nahoře v mracích v tmavé noci.

kapitola 2 1/2SEDMNÁCT DNÍ

Thwap.Luce zamrkala a promnula si obličej. Bolel jí nos.Thwap. Thwap.Teď jí bolely lícní kosti. Její víčka se otevřela a, téměř okamžitě, se jí tvář zkřivila překvapením. Nad ní se nakláněla podsaditá špinavá blondýna s ponurým úsměvem a zvednutým obočím. Měla ledabyle vyčesané vlasy na temeni hlavy. Na sobě měla kalhoty na jógu a maskáčové tílko, které ladilo k jejím zeleně žíhaným očím. Mezi prsty držela pinpongový míček, připravená ho po ní znovu hodit.Luce se zahrabala pod peřinu a zakryla si tvář. Bolelo jí srdce od toho, jak jí chyběl Daniel. Nechtěla cítit žádnou další bolest.Podívala se ven, jestli se jí stále snaží dostat z postele. Vzpomněla si, jak se do ní včera v noci zhroutila.Dívka v bílých šatech, která se objevila potom, co Daniel zmizel, se představila jako Francesca. Jedna z učitelek na škole na pobřeží. I ve strnulosti, v jaké byla, mohla říct, že ta žena byla krásná. Bylo jí tak třicet. Měla blond vlasy, které jí spadaly až na ramena, zaoblené lícní kosti a měkké rysy.Anděl, rozhodla se Luce okamžitě.Na cestě do pokoje Luce, jí Francesca nekladla žádné otázky. Musela počítat s tím, že je pozdě a že by chtěla jít spát. Navíc z ní musela cítit naprosté vyčerpání.Teď ale tahle cizinka, která se jí pokoušela násilím vzbudit, vypadala, že byla připravená po ní hodit další míček. "Dobře," řekla chraplavým hlasem. "Jsi vzhůru.""Kdo jsi?" zeptala se ospale Luce."Kdo jsi, se mi docela líbí. Je to něco jiného, než po probuzení načapat ve svém pokoji šmíráka. A taky než holka, která mi ničí mojí ranní mantru svým zvláštním breptáním ze spaní. Já jsem Shelby. Enchantée."Tak tahle není anděl, domyslela si Luce. Jen kalifornská dívka se silně vyvinutým smyslem pro osobní vlastnictví.Luce se posadila na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla malá a stísněná. Ale byla hezky zařízená. Byla tam světlá dřevená podlaha, funkční ohniště, mikrovlnná trouba, dva velké široké stoly a vestavené skříně, které sloužily zároveň jako žebřík vedoucí na, jak si teď Luce uvědomila, horní lůžko, kde právě teď ležela.Viděla za posuvnými dveřmi vlastní koupelnu. A -musela několikrát zamrkat- výhled z okna byl na oceán. To není špatné pro dívku, která celý minulý měsíc strávila díváním se z okna na starý hřbitov z pokoje, který vypadal spíš jako nemocniční, než jako pokoj na koleji. Ale i když měla výhled na hřbitov a hrozný pokoj, znamenalo to, že mohla být s Danielem. Zrovna se jí na Sword&Cross začalo líbit. A teď musela začít znova od nuly."Francesca se mi nezmínila, že budu mít novou spolubydlící." Luce z jejího výrazu okamžitě pochopila, že teď nebyl ten pravý čas na to, aby si promluvili.Místo toho vrhla rychlý pohled na Shelbynu výzdobu pokoje. Luce nikdy neměla ty správné instinkty na to si vytvořit vlastní výzdobu pokoje, nebo spíš neměla nikdy šanci to zkusit. Na Sword&Cross nebyla dost dlouho na to, aby se vrhla na výzdobu a v jejím pokoji v Doveru byly jen bílé a holé stěny. Sterilně elegantní, jak řekla jednou Callie.Tahle místnost byla úplně jiná-bylo na tom něco, co bylo podivně ... skvělé. Okenní parapet lemovaly květináče s odrůdami rostlin, které nikdy předtím neviděla. Na stropě byly přilepené modlitební vlajky. Deka, která byla sešitá z různých kousků látek, měla nevýraznou barvu.

Visela z horního lůžka a částečně jí bránila v pohledu na astrologický kalendář, který byl pověšený přes zrcadlo."Co myslíš? Odpustí ti děkan čtvrtletí jen proto, že jsi Lucinda Price?""Uhm, ne?" Luce zavrtěla hlavou. "Tohle není to, co jsem chtěla. Počkej, jak to, že znáš moje jméno?""Takže jsi Lucinda Price?" Ta dívka jí přejela zelenýma žíhanýma očima a zdálo se, že je opravdu rozladěná ze šedého pyžama Luce. "To mám štěstí."Luce oněměla."Omlouvám se." Shelby vydechla a nasadila normální tón hlasu. Pak se zaparkovala na okraj postele Luce. "Jsem jedináček. Leon -to je můj terapeut- se mě snaží naučit být o něco míň krutá, když se poprvé setkám s nějakým člověkem.""Funguje to?" Luce byla taky jedináček, ale nebyla hnusná na cizí lidi, když s nimi přišla do styku."Co jsem chtěla říct je ..." Shelby se zavrtěla. "Nebyla jsem zrovna moc sdílná. Můžeme" -pohodila hlavou- "na to zapomenout?""Jo, to by bylo fajn.""Dobře." Shelby se zhluboka nadechla. "Frankie se včera večer nezmínila, že budu mít spolubydlící. Protože, pak by si určitě včera musela všimnout, že když jsi včera přijela, tak jsem nebyla ve své posteli. Nebo mi to přišla říct, když jsem tu už nebyla. Přišla jsem v noci přes okno" -ukázala na něj- "kolem třetí."Z okna mohla Luce vidět širokou římsu, která byla spojená se šikmou částí střechy. Představila si Shelby, jak šplhá po střeše, aby se sem mohla uprostřed noci vrátit.Shelby předstírala zívnutí. "Vidíš, když přijdou nový Nephilimové na pobřeží, učitelé jsou vždycky hrozně snaživý v tom předstírat disciplínu. Disciplína tu ale sama o sobě spíš neexistuje. I když, samozřejmě, Frankie to na tobě, jako na nové dívce, nebude inzerovat. Zvlášť ne, když jsi Lucinda Price."A je to tu zas. Ten ostrý tón v hlase Shelby, když vyslovila jméno Luce. Zajímalo by jí, co to znamená. A taky by jí zajímalo, kde byla Shelby až do tří ráno. A jak to, že mohla prolézt oknem, aniž by shodila všechny ty kytky, co jsou na parapetu. A kdo byli Nephilimové?Luce se náhle vybavila živá vzpomínka na potrhlou prohlídku, na kterou jí vzala Arriane, když se poprvé setkali. Její spolubydlící na Shoreline svým exteriérem hodně Arriane připomínala. Luce si vzpomněla, jak z ní její první den na Sword&Cross měla pocit, že by nikdy nemohli být kamarádky.Ale i když se Arriane zdála trochu zastrašující, a i trochu nebezpečná, už od začátku na ní bylo něco roztomile přitažlivého.Na druhé straně, Lucina nová spolubydlící vypadala spíš jen pěkně protivně.Shelby vyskočila z postele a vyrazila do koupelny vyčistit si zuby. Luce prohrabala svou tašku, aby našla kartáček na zuby. Pak Shelby následovala do koupelny. Rozpačitě pokynula na zubní pastu. "Zapomněla jsem si zabalit tu svou.""Není pochyb, že tě tvůj lesk celebrity oslepil a ty sis zapomněla zabalit své základní životní potřeby," odpověděla Shelby, ale zvedla pastu a podala jí Luce.Čistili s v tichosti zuby asi deset sekund, dokud to už Luce nemohla vydržet. Vyplivla z pusy pěnu. "Shelby?"S hlavou v porcelánovém umyvadle Shelby vyplivla a řekla: "Co?"Místo toho, aby jí položila nějakou z otázek, které se jí ještě před minutou honily hlavou, Luce překvapila sama sebe, když se zeptala: "Co jsem říkala ve spánku?"Dnes bylo první ráno -asi po měsíci, kdy se Luce zdály živé a komplikované sny o Danielovy- kdy se probudila a nemohla si vzpomenout ani na jednu jedinou věc z jejího snu. Nic. Ani dotek andělského křídla. Ani jeden polibek na rty.

Zírala na nevrlý obličej Shelby v zrcadle. Luce potřebovala, aby jí trochu pomohla vzpomenout si. Musela přece snít o Danielovi. A kdyby ne ... co by to znamenalo?"Nemám ponětí," řekla nakonec Shelby. "Měla jsi přes hlavu přikrývku a mluvila si nesouvisle. Příště zkus artikulovat." Vyšla z koupelny a vklouzla do páru oranžových žabek. "Je čas na snídani. Jdeš, nebo co?"Luce vyběhla z koupelny. "Co si mám vzít na sebe?" Byla ještě v pyžamu. Francesca jí včera večer nic o oblečení neřekla. Ale to jí zapomněla spravit i o její situaci se spolubydlící.Shelby pokrčila rameny. "Copak jsem módní policie? Cokoliv, co ti zabere co nejmíň času. Umírám hlady."Luce se nasoukala do úzkých džín a černého roláku. Líbilo by se jí strávit několik minut přemýšlením o jejím prvním školním dni, ale nakonec jen popadla batoh a následovala Shelby ven ze dveří.Chodba na koleji byla zalitá denním světlem. Všude, kam se podívala, byla světlá okna s výhledem na oceán nebo vestavené police zaplněné tlustými, barevně vázanými knihami. Podlahy, stěny, stropy a strmé, zakřivené schodiště, všechno bylo vyrobené ze stejného javorového dřeva, jaké bylo použito k vytvoření nábytku uvnitř pokoje Luce. Vzhledem to tu celé připomínalo teplý pocit, který máte ve srubu. Až na to, že půdorys téhle školy byl mnohem složitější a zajímavější než kolej na Sword&Cross, která byla nudná a jednoduchá. Po každých pár krocích na chodbě se zdálo, že se k ní přidávají malé přítoky v podobě vedlejších chodeb a ústí do točitého schodiště, které vede dále do spoře osvětleného bludiště. Došli na vrchol schodiště a prošli něčím, co vypadalo jako tajné dveře. Prošli kolem dvojitých francouzských oken a pak ven na denní světlo. Slunce bylo neuvěřitelně ostré a vzduch byl skvělý, ale studený. Sluce byla ráda, že má na sobě svetr. Byl cítit po oceánu, ale ne jako doma. Tam byl méně slaný, než na východním pobřeží."Snídaně se podává na terase." Shelby ukázala na širokou zelenou půdu. Tenhle trávník byl ohraničen ze tří stran tlustými modrými keři hortensií. Čtvrtou stranu tvořilo moře.Pro Luce bylo těžké uvěřit, jak krásné prostředí na téhle škole bylo. Nedokázala si představit, jak bude schopná přežít tak dlouhou dobu ve třídě.Když se blížili k terase, Luce uviděla i jinou budovu. Byla to dlouhá, obdélníková stavba s dřevěnými šindeli a veselými žlutými okny. Velká ručně vyřezaná cedule nad vchodem hlásala "JÍDELNA". Bylo to napsáno v uvozovkách, jakoby se snažili být ironičtí. Nejspíš to byla ta nejhezčí jídelna, jakou znala.Terasa byla naplněná nabíleným nábytkem ze železa, který stál na trávníku a u něj seděla asi stovka těch nejuvolněnějších studentů, jaké kdy Luce viděla.Většina z nich měla boty skopnuté pod sebou a nohy na stolech, zatímco jedli z krásného nádobí snídani. Vejce Benedikt, belgické vafle s ovocem, krásně vypadající palačinky a zvláštní lotrinský koláč se špenátem. Děti si četly noviny, hrály si s mobily, hrály na trávníku kroket.Luce znala bohaté děti z Doveru, ale bohaté děti z východního pobřeží byly spíš pobledlý, domýšlivý, neopálení a bezstarostní.Celá tahle scéna vypadala spíš jako první letní den, než úterý na začátku listopadu. Všechno tu bylo tak příjemné, že se těmhle dětem dal jen téměř těžko vyčítat samolibý výraz na jejich tvářích. Téměř.Luce se snažila představit si tady Arriane. Co by si myslela o Shelby nebo o pobřežním stolování. Z čeho by si asi jako první začala dělat legraci. Luce si přála, aby se teď mohla otočit na Arriane. Bylo by dobré, kdyby se spolu mohli zasmát.Rozhlédla se a náhodně zachytila oči pár studentů, kteří na ni zírali. Třeba hezká dívka s olivovou pletí, puntíkovanými šaty a zeleným šátkem, uvázaným ve vlasech. Nebo kluk s pískově žlutými vlasy a širokými rameny, který do sebe právě cpal obrovský stoh palačinek.

První instinkt Luce byl hned se od nich odvrátit. Na Sword&Cross to bylo vždycky bezpečnější. Ale tady ... se na ni ani jeden člověk nemračil.Největší překvapení na Shoreline nebyly křišťálové sluneční paprsky nebo lehká a příjemná snídaně na terase, ani aura, která se nad každým vznášela a dokazovala, že se tu každý koupe v penězích. To bylo, že studenti tady se usmívali.No, většina z nich se usmívala. Když Shelby a Luce došli k neobsazenému stolu, Shelby zvedla malý papír a hodila ho na zem. Luce se naklonila bokem, aby si na něm mohla přečíst slovo REZERVOVÁNO. Kluk, tak v jejich věku s černou kravatu a v obleku číšníka, se k nim blížil se stříbrným podnosem."Hm, tenhle stůl je re-" začal říkat nakřáplým hlasem."Kávu, černou," řekla Shelby a pak se náhle zeptala Luce: "Co si dáš ty?""To samé," řekla Luce. Cítila se nepříjemně, když tam dál čekal. "Možná trochu mléka.""Děti se stipendiem. Dělají si tu z nich otroky." Shelby se obrátila na Luce, když číšník odešel, aby jim přinesl kávu.Zvedla ze středu stolu Kroniku San Franciska a se zívnutím noviny rozložila na přední straně. Luce přemýšlela, že by si je pak taky půjčila."Hej." Luce vzala Shelby za paži a zatlačila na ní, takže za novinami byla vidět její tvář. Zvedla překvapeně obočí. "Bývala jsem taky holka se stipendiem," řekla Luce. "Ne na mé poslední škole, ale na škole, na které jsem byla před-"Shelby pokrčila rameny a odstrčila ruku Luce. "Měla bych být taky ohromena tvým životopisem?"Luce se zrovna chtěla zeptat, co o ní vlastně Shelby ví, když na rameni ucítila teplou ruku.Francesca. Učitelka, která se s ní včera večer setkala u dveří. Usmívala se na ni. Byla vysoká a měla majestátní postoj., který šel dohromady se stylem, který se zdál být nenucený. Její jemné blond vlasy, byly sčesané na jednu stranu. Růžové rty byly lesklé. Měla na sobě pohodlně vypadající černé šaty s modrým páskem, který barvou odpovídal botám na podpatku s odhalenou špičkou. Byl to ten druh oblečení, vedle kterého všichni ostatní vypadali ošuntěle. Luce si přála, aby si ráno dala alespoň řasenku. A možná, aby si nevzala blátem obalené Conversky."Jé, vy dvě jste se už seznámili." Francesca se usmála. "Věděla jsem, že se rychle spřátelíte!"Shelby byla zticha, ale zašustila novinama. Luce si jenom odkašlala."Myslím, že na Shoreline velmi dobře zapadneš, Luce. Je takhle navržená. Většina našich nadaných studentů tady má zvláštní zacházení." Nadaných? "Samozřejmě můžeš s jakýmikoliv otázkami přijít za mnou. Nebo se můžeš opřít o Shelby."Poprvé za celé dopoledne se Shelby zasmála. Její smích zněl drsně a chraplavě. Byl to druh smíchu, jaký by Luce očekávala od starého muže -celoživotního kuřáka- a ne od dospívající holky, která je blázen do jógy.Luce cítila, jak zatíná čelist, až se nakonec začala mračit. Poslední věc, kterou by chtěla, bylo "zvláštní zacházení". Nepatřila mezi rozmazlené nadané děti, které bydlí na útesu a mají výhled na oceán. Patřila mezi obyčejné lidi, kteří mají duši místo squashové rakety, a kteří ví, jak je život krásný. Patřila k Danielovi. Stále neměla nejmenší tušení, co tady dělá. Věděla jen, že je tu dočasně, dokud se Daniel nepostará o svou ... válku. A potom se pro ni vrátí a odvede jí zpátky domů. Nebo tak nějak."No, uvidíme se ve třídě. Užijte si snídani!" zavolala Francesca přes rameno, když od nich odcházela. "Zkuste lotrinský koláč!" Mávla rukou na číšníka, aby mu naznačila, že jim má přinést talíře.Když byla pryč, Shelby si dopřála velký doušek kávy a pak si hřbetem ruky otřela ústa."Hm, Shelby-""Slyšela jsi někdy o tom, že by se mělo jíst v klidu?"

Luce vrátila svůj hrnek s kafem zpátky na talířek a nervózně čekala, až jim číšník přinese koláč a zase zmizí.Část Luce chtěla najít jiný prázdný stůl. Všude kolem ní se ozýval veselý hukot konverzace. Ale i kdyby se nemohla k žádné připojit a musela sedět sama, bylo by to lepší než tohle. Byla ale zmatená tím, co řekla Francesca.Proč líčila Shelby, jako nějakou skvělou spolubydlící, když bylo jasné, že ta dívka byla úplně potrhlá? Luce přežvykovala v ústech sousto koláče, protože věděla, že dokud bude žvýkat, nebude muset mluvit."Dobře, já vím, že jsem tu nová a z nějakého důvodů tě štvu. Možná je to tím, že jsi předtím měla pokoj sama pro sebe, nebo vážně nevím."Shelby sklonila noviny těsně pod oči. Zvedla jedno velké obočí."Ale já nejsem tak špatná. Takže co kdybych na tebe měla pár otázek? Promiň, že jsem přišla do nové školy a ani nevím, co to sakra jsou nějaký Nefrmani-""Nephilimové.""Jak chceš. Mě to nezajímá. Nemám zájem o to, abys byla můj nepřítel-což znamená, že to co teď tady probíhá," řekla Luce a ukázala nejdřív na sebe a pak na ní, "pochází od tebe. Takže, co máš vlastně za problém?"Shelby škubl koutek úst. Složila noviny a položila je dolů na stůl. Opřela se o židli. "Měla by ses zajímat o Nephilimi. Chystáme se být tvými spolužáky." Trhla rukou a ukázala ne terasu. "Podívej se na ten krásný a privilegovaný studentský sbor na Shorelinské škole. Polovinu z těchhle hňupů už nikdy neuvidíš. Teda, pokud se nestanou předmětem našeho kanadského žertíku.""Našeho?""Jo. Jsi v "čestném programu" s Nephilimi. Ale neboj se. Pro případ, že nejsi příliš bystrá" -Luce si odfrkla- "to, že je to tu jen pro nadané děti je jenom zástěrka. Tohle je místo, kde jsou uloženi Nephilimové, aniž by to bylo někomu podezřelé. Ve skutečnosti jediný člověk, který kdy dostal podezření je Breaker Brady.""Kdo je Breaker Brady?" zeptala se Luce a naklonila se tak, aby nemusela překřikovat drsné vlny, které burácely dole na pobřeží."Ten hňup, co má samý jedničky a sedí dva stoly za náma." Shelby kývla na baculaté dítě v kostkovaném oblečení, které si právě na obrovskou učebnici vylilo celý jogurt. "Jeho rodiče mají obrovskou averzi k tomu, že jejich synáček nikdy nebyl přijat do třídy pro nadané. Každý semestr tu kvůli tomu vedou spory. Přináší jeho výsledky z Mensy, výsledky z vědeckého veletrhu, posudky od slavných nositelů Nobelovy ceny, které oslnil, prostě všechno možný. A každý semestr musí Francesca dělat nějaký postupový nesplnitelný test, aby na něm vyletěl." Odfrkla si. "Něco jako: "Hej, Beakere, poskládej Rubikovu kostku pod třicet sekund." Shelby mlaskla jazykem o zuby. "Tohle můžou udělat jenom Nephilimové.""Ale jestli je to teda zástěrka," zeptala se Luce a měla špatný pocit kvůli Beakerovy, "co pak teda zastírá?""Lidi jako jsem já. Jsem Nephilim. N-E-P-H-I-L-I-M. To znamená, že máš v DNA něco málo andělské krve. Smrtelníci, nesmrtelní, nadpřirození. Snažíme se nediskriminovat.""A nemělo by se to používat spíš v jednotném čísle? No víš, Nephil. Jako z cherubínů, cherubín a z serafínů, seraf."Shelby se zamračila. "To myslíš vážně? Chtěla bys, aby ti někdo říkal Nephil? Zní to jako pytel, který nosíš na hlavě, když se za něco stydíš. Ne, díky. Nephilim. A to bez ohledu na to, o kolika z nás mluvíš."Takže Shelby byla druh anděla. Divné. Nevypadala tak. Ani z části. Nebyla nádherná jako Daniel, Cam nebo Francesca. Neměla v sobě přitažlivost někoho, jako byl Roland nebo Arriane. Prostě se zdála jen hrubá a výstřední.

"Takže tohle je něco jako přípravka pro anděly?" zeptala se Luce. "Ale k čemu vás cvičí? Myslí si, že pak půjdete na vysokou školu pro anděly?""Záleží na tom, co zrovna svět potřebuje. Mnoho dětí na rok odjíždí pryč a dává se ke sboru Nephilimů. Cestují, flirtují s cizinci, a tak dále. Ale to jde jen když je, vždyť víš, relativní mír. Zrovna teď, no ...""Zrovna teď, co?""Všechno." Shelby vypadala, jakoby jí to slovo řezalo. "Záleží to jen na tom, kdo jsi. Každý tady má, no, jiný stupeň síly," pokračovala a zdálo se, že čte Luce myšlenky. "Tvoje hodnota tady je závislá na tvém rodokmenu. Ale v tvém případě-"Luce věděla, co tím myslí. "Jsem tady kvůli Danielovi."Shelby odhodila ubrousek na svůj prázdný talíř a vstala. "Jo, to je opravdu impozantní cesta, jak se sem vetřít, Luce. Dívka, jejíž důležitý přítel zatahal za pár provázků."Byl tohle opravdu způsob, jak tu o ní všichni přemýšleli? Byla to ... pravda?Shelby se natáhla a vzala poslední sousto koláče z talíře Luce. "Pokud si chceš založit fanklub Luce Priceové, jsem si jistá, že to tady půjde. Ale mě z toho vynech, jo?""O čem to mluvíš?" Luce vstala. Možná že ona a Shelby si to potřebují vyřešit znovu. "Nechci tu zakládat žádný klub-""Vidíš, já ti to říkala," uslyšela vysoký hlas.Najednou před ní stála ta dívka se zeleným šátkem a usmívala se na ní. Pak šťouchla loktem do dívky vedle. Luce se podívala za ně na Shelby, ale ta už byla daleko-a pravděpodobně nestála o to, aby se jí Luce snažila dohnat. Zblízka vypadala holka se zeleným šátkem jako mladá Salma Hayek. Měla plné rty a ještě plnější prsa. Druhá dívka byla bledá, měla oříškově hnědé oči a krátké černé vlasy. Vypadala trochu jako Luce."Počkej, takže ty jsi opravdu Lucinda Price?" zeptala se jí bledá dívka. Měla velmi malé bílé zuby, na kterých měla rovnátka. Kroutila si tmavé lokny vlasů na prst a vázala je do malých uzlů. "Stejná jako z Luce a Daniela? Stejná jako ta dívka, která právě přijela z té odporné školy v Alabamě-""Georgii." Luce více méně přikývla."To je to samý. Oh, můj bože. A co Cam? Líbí se ti? Já ho jednou viděla, když jsem byla na death metal koncertě ... samozřejmě jsem byla příliš nervózní, abych se mu sama představila. Ne, že bys měla zájem o Cama, samozřejmě že ne, když máš -Daniela!" Zachichotala se. "Jsem Dawn, ale říkají mi b.t. Tohle je Jasmine.""Ahoj," řekla pomalu Luce. Tohle bylo nové. "Ehm ...""Nevšímej si jí. Má v sobě tak jedenáct hrníčků kafe." Jasmine mluvila tak třikrát pomaleji než Dawn. "Tím jsme chtěli říct, že jsme rádi, že tě poznáváme. Vždycky jsme říkali, že ty a Daniel jste jako ten největší milostný příběh. Úplně.""Vážně?" Luce si propraskala klouby."Děláš si srandu?" zeptala se Dawn. Luce stále čekala, že jí teď někdo řekne, že je to jen vtip. "Všechno to umírání znovu a znovu? Super, způsobuje to, že ho chceš pořád víc a víc? Vsadím se, že ano! A ... Ohhh, navíc ten oheň, který tě spaluje," -zavřela oči a položila si ruku na břicho, pak si přejela přes břicho a nakonec sevřela ruku v pěst na srdci. "Moje máma mi vždycky tenhle příběh vyprávěla, když jsem byla ještě malá."

KAPITOLA 2 2/2

Luce byla v šoku. Rozhlédla se po rušné terase, aby se podívala, jestli je někdo neposlouchá. Když už mluvili o tom ohni, její tváře musely být červené jako řepy.Ze střechy jídelny zazněl železný zvonek, na znamení, že je konec snídaně. Luce byla ráda, že všichni ostatní měli na starost jiné věci, než je poslouchat. Třeba, jak se co nejrychleji dostat do třídy."Tvoje maminka ti říkala příběh?" zeptala se Luce pomalu. "O mě a Danielovi?""A to jsem řekla jen pár věcí z těch nejlepších," řekla Dawn a otevřela oči. "Jaký je to pocit cítit se jako horký popel? Něco jako menopauza? Ne, že bys o tom něco věděla-"Jasmine plácla Dawn po paži. "Přirovnala jsi právě nespoutanou vášeň Luce k horkému popelu?""Omlouvám se." Dawn se zasmála. "Jen mě to prostě fascinuje. Zní to tak naprosto úžasně a romanticky. Závidím ti-v dobrém slova smyslu!""Závidíš mi, že umřu pokaždé, když se sblížím s klukem mých snů?" Luce narovnala svá shrbená ramena. "Je to vlastně druh zabití.""A to říká holka, jejíž jediný polibek až do teď, byl s Irem Frankem, který měl Syndrom podrážděných střev." Jasmine škádlivě strčila do Dawn.Když se Luce nesmála, Dawn a Jasmine se začali smířlivě hihňat, jako by si mysleli, že byla jen slušná. Luce nikdy předtím nebyla velký příznivec jednoho z těchhle chichotání."Co přesně tvoje máma říkala?" zeptala se Luce."Ach, obvyklé věci: vypuknutí války, svinsky velký průšvih, a pak jak Daniel udělal žíznivou čáru, když vyletěl z nebe. Pak jak zjistil, že nemůžete být spolu a jak na něj byli všichni naštvaní. To je moje nejoblíbenější část příběhu. Takže teď je vaše láska odsouzená k tomu trpět tenhle věčný trest, kdy se stále zoufale navzájem chcete, ale nemůžete být spolu, no vždyť víš-""Ale v některých životech můžou." Opravila Jasmine Dawn. Pak rozpustile mrkla na Luce, která se šokem z toho, co všechno slyšela, skoro nemohla pohnout."V žádném případě!" Dawn odmítavě rozhodila ruce. "Vždycky se ocitne v plamenech, když-" Viděla zděšený výraz Luce a trhla sebou. "Omlouvám se. Tohle asi není to, co chceš slyšet."Jasmine si odkašlala a naklonila se k Luce blíž. "Moje mladší sestra mi vyprávěla jeden příběh z minulosti, kde přísahám, že-""Oooh!" Dawn si s Luce propletla ruce, jako kdyby jí tahle informace -informace, o níž Luce neměla ani ponětí- dělala mnohem víc žádanou kamarádkou.To bylo nesnesitelné. Luce byla v obrovských rozpacích. A, fajn, taky byla trochu vzrušená. Stále si nebyla jistá, že je to všechno skutečné. Jedna věc byla ale jistá: Luce byla najednou nějaký druh slavné osoby. Stejně, jako byly jedny z těch bezejmenných holek, které byly vyfocené paparazzi vedle nějakého slavné filmové herce."Hej lidi!" Jasmine ukázala až přehnaně dolů na hodiny na jejím telefonu. "Máme super zpoždění! Musíme si pro knížky a do třídy."Luce se ušklíbla a rychle popadla svůj batoh. Neměla představu, co má první hodinu, nebo kde jí má najít, nebo proč jsou Jasmine a Dawn pořád tak nadšené. Neviděla tak dlouhý a dychtivý úsměv od - no možná nikdy."Ví jedna z vás, jak zjistím, kde je moje první hodina? Nemyslím si, že jsem dostala nějaký rozvrh.""Uh," řekla Dawn. "Následuj nás. Všichni máme hodiny spolu. Pořád! Je to tak zábavné."Obě dívky se daly do pohybu. Každá si stoupla na jednu stranu Luce a vedli jí mezi stoly, kde i ostatní děti dokončovali jejich snídani.

Přesto, že bylo tak "super pozdě", se Jasmine a Dawn prakticky loudali po čerstvě posečené trávě. Luce se chtěla těch holek zeptat, co se děje se Shelby, ale nechtěla vypadat jako nějaká drbna.Kromě toho, že k ní ty dívky byly milé a tak, nestačilo to, aby se hned stali novými nejlepšími přáteli Luce. Musela si neustále připomínat: Je to jen dočasně.Dočasně, ale stále to bylo úžasně krásné. Všechny tři kráčely po cestě, kolem které rostly hortensie. Vedla okolo jídelny. Dawn o něčem klevetila, ale Luce nemohla odtrhnout oči od pozoruhodného okraje útesu, kde náhle terén klesal stovky metrů až k třpytícímu se oceánu. Vlny se valily na malou žlutohnědou pláž na úpatí skály skoro stejně rychle, jako studenti Shoreline směrem ke třídám."Tak jsme tady," řekla Jasmine.Na konci cesty stála osamocená dvoupatrová impozantní budova. Byla postavena uprostřed stínů od sekvojí, takže jeho strmá, trojúhelníková střecha a velký otevřený trávník před ním byly pokryty přikrývkou z padlého jehličí. Na trávníku byly hezké piknikové stoly, ale hlavní atrakcí byla budova sama. Vypadalo to, že více než polovina je ze skla. Všude byla široká, tónovaná okna a otevřené posuvné dveře. Vypadalo to jako něco, co by mohl navrhnout Lloyd Wright. Několik studentů si hovělo na obrovské verandě, která byla postavená čelem k oceánu. Několik dalších studentů stálo u ní, na úpatí schodiště."Vítej v zašívárně Nephilů," řekla Jasmine."Tohle je místo, kde máte třídu?" Luce stála s otevřenými ústy. Vypadalo to spíš jako místo pro dovolenou, než jako školní budova.Vedle ní Dawn vyjekla a stiskla Luce zápěstí. "Dobré ráno, Stevene!" zavolala Dawn přes trávník a mávala staršímu muži, který stál na úpatí schodiště. Měl úzký obličej, stylové obdélníkové brýle a hustou záplavu vlnitých vlasů barvy soli a pepře. "Jsem absolutně spokojená, když má na sobě tenhle oblek," zašeptala."Dobré ráno, holky." Muž se usmál a zamával na ně. Díval se na Luce dost dlouho na to, aby z toho byla nervózní, ale úsměv na jeho tváři tam zůstal. "Sejdeme se za chvíli," zavolal a šel po schodech nahoru."Steven Filmore," zašeptala Jasmine, zatímco se za nimi Luce vlekla po schodech. "Říkáme mu S.F., stejně jako Silver Fox (Stříbrná Liška). Je to jeden z našich učitelů a ano, Dawn je do něj skutečně šíleně zamilovaná. I když je zadaný. Je nestydatá.""Ale Francescu miluju taky." Dawn plácla Jasmine a pak s úsměvem obrátila své tmavé oči na Luce."Nebudu ti vzdorovat. Ale tenhle pár budí velký rozruch.""Počkej." Luce se odmlčela. "Stříbrná liška a Francesca jsou naši učitelé? A to jim říkáte křestními jmény? A jsou spolu? A kdo co učí?""Říkáme tomu celému dopolední humanitní blok," řekla Jasmine, "ačkoliv andělský by bylo vhodnější. Frankie a Steven učí společně. Působí zde jako jing a jang. Víš, takže nikoho ze studentů nemůžou ... ovlivnit."Luce se kousla do rtu. Dosáhli vrcholu schodiště a stáli v davu studentů na verandě. Všichni se loudali přes posuvné dveře dovnitř."Co tím myslíš tím "ovlivnit"?""Oba jsou padlí andělé, samozřejmě, ale každý si vybral jinou stranu. Ona je spíš anděl a on je spíš démon." Dawn mluvila nonšalantním hlasem, jako kdyby mluvila o rozdílu mezi příchutěmi mraženého jogurtu. Viděla vykulené oči Luce a dodala: "To není, jakoby se měli brát nebo tak -ačkoliv by to byla ta nejžhavější svatba vůbec. Oni jen tak nějak ... žijí v hříchu.""Démon nás učí humanitní vědy?" zeptala se Luce. "A to je v pořádku?"Dawn a Jasmine se na sebe podívali a zasmáli se. "Až moc v pořádku," řekla Dawn. "Změníš na Stevena názor. Pojď, musíme jít."

Připojili se k proudu dalších dětí a Luce vstoupila do třídy. Byla široká a byly v ní tři řady velkých stolů. Přes okna do místnosti pronikalo velké množství světla. Přirozené osvětlení a vysoké stropy v místnosti jí dělaly ještě větší, než byla. Oceánský vítr foukal dovnitř otevřenými dveřmi a vzduch vevnitř byl svěží a příjemný. Nebylo to tu moc odlišné od Sword&Cross. Luce si pomyslela, že by si skoro přála mít Shoreline ráda. Jenže tu byla ta skutečnost, že důvod, proč tady byla -a zároveň ta nejdůležitější osoba v jejím životě- tu chyběl. Napadlo jí, jestli na ní Daniel myslel. Stýskalo se mu po ní stejně, jako se jí stýskalo po něm?Luce si vybrala místo blízko u okna, mezi Jasmine a roztomilým klukem typu "kluk ze sousedství", který nosil ostruhy, čepici Dodgers a námořnické tričko. Několik dívek stálo v chumlu u dveří k toaletám. Jedna z nich měla kudrnaté vlasy a hranaté fialové brýle. Když Luce uviděla její holčičí profil, skoro spadla ze židle. Penn.Jenže když se ta dívka otočila směrem k Luce, její tvář byla trochu hranatější, její oblečení bylo o trochu větší a její smích byl trochu hlasitější. Luce měla pocit, jakoby její srdce chřadlo.Samozřejmě, že to nebyla Penn. Nikdy to nebude ona. Už nikdy.Luce cítila, jak se na ni ostatní děti dívají-někteří spíš zíraly. Jediný kdo to nedělal, byla Shelby. Ta Luce jen pozdravila kývnutím.Nebyla to velká třída. Pouhých dvacet stolů uspořádaných do řad a dva dlouhé stoly v čele třídy. Za nimi byly dvě mazací velké bílé tabule. Dvě skříně po stranách třídy. Dva odpadkové koše. Dvě stolní lampy. Dva laptopy, jeden na každém stole. A dva učitelé, Steven a Francesca, stojící v přední části místnosti. Něco si šeptali.Pak se dali do pohybu a, což Luce nečekala, otočili se a zírali na ní taky. Potom přešli ke svým stolům. Francesca si sedla na ten svůj a jednu nohu si složila pod sebe. Tou druhou se svým vysokým podpatkem opřela o dřevěnou podlahu. Steven se opřel o druhý stůl a otevřel těžké kaštanové kožené desky. Vložil si pero mezi rty. Na staršího muže byl velmi hezký.Jistě. Ale Luce si téměř přála, aby nebyl. Připomínal jí Cama. A také to, jak klamavé kouzlo démona mohlo být.Čekala, až si zbytek třídy otevře učebnice, které ona neměla. Četli si nějaké zadání. Ona se jen opřela a snažila ze sebe nechat spadnout pocit ohromení. Teď chtěla jen snít o Danielovi.Ale nic z toho se nestalo. Navíc většina dětí jí stále ještě věnovala plíživé pohledy."Tak teď už jste si jistě všichni museli všimnout, že jsme mezi nás přivítali novou studentku." Hlas Francesci byl tichý a medový, jako hlas jazzové zpěvačky.Steven se usmál a ukázal tím na okamžik záblesk jeho brilantně bílých zubů. "Řekni nám Luce, jak se ti líbí tak daleko od pobřeží?"Barva zmizela z tváře Luce, když se ozvaly od stolů ostatních studentů škrábavé zvuky na podlaze. Všichni se vrtěli na svých místech, aby se na ní mohly zaměřit.Cítila, jak jí buší srdce jako o závod a měla dlaně vlhké potem. Sjela na židli dolů. Chtěla být prostě jen normální holka na normální škole v normální škole v Georgii.Mnohokrát během několika posledních dní si přála, aby už nikdy neviděla stíny, nikdy se už nedostala do druhu potíží, jako to, že jí opustila drahá kamarádka, nebo že se zapletla s Camem. Nebo to, že je nemožné, aby byl Daniel blízko ní.Ale bylo tu něco, z čeho jí bylo úzko a co se jí stále vynořovalo v mysli a nešlo to zastavit: Jak by to s Danielem mohlo být někdy normální? Tohle bylo velmi daleko od normálu. Bylo to nemožné.Tak, teď byla tady, naprosto ze všeho vyčerpaná."Myslím, že si na Shoreline pořád ještě zvykám." Její hlas se zachvěl, zradil ji. Odrazil se šikmo od stropu. "Ale to je nejspíš normální, když jsem tak daleko od všeho známého."

Steven se zasmál. "No, Francesca a já jsme si mysleli, že by ti mohlo pomoct zvyknout si tady, kdybychom od našeho obvyklého úterního učebního rána upustili a zkusili spíš prezentaci studentů-"Přes celou místnost Shelby zařvala "ANO!" Luce si všimla, že měla na stole spoustu popsaných papírů a na nohách plakát, na kterém stálo: DUCHOVÉ NEJSOU TAK ŠPATNÍ.Luce právě přišla na to, co obsahovatla její prezentace. Muselo to být něco, co vystihovalo, jak drahá jí je její spolubydlící."Což znamená, Stevene," Francesca ho přerušila, "že budeme hrát hru Ledoborec." Sklouzla ze svého stolu a šla po místnosti. Zastavila se stolu každého studenta a položila před něj list papíru.Luce očekávala, že uslyší sbor sténání, která většinou u třídy dospívajících vyvolala každá zadaná práce. Ale všechny tyhle děti vypadaly tak mile a slušně. Vypadali, jako by šli prostě s proudem.Když položila papír na stůl před Luce, Francesca jí řekla: "Tohle by ti mělo poskytnout představu o tom, jací tví spolužáci jsou a jak v téhle třídě pracujeme."Luce se podívala na papír. Přes papír byly nakreslené linky, které ho rozdělovaly na dvacet řádků. Každý řádek obsahoval frázi. Byla to hra, kterou už předtím hrála jednou v létě v Georgii na táboře, jako malá holka. A pak ještě párkrát ve třídě v Doveru. Cílem téhle hry bylo chodit po třídě a ptát se všech na otázky z jejího papíru. Z větší části se jí ulevilo: už hrála rozhodně trapnější Ledoborce. Ale když se na věty podívala blíž -očekávala normální věci jako "Máš želvu jako domácího mazlíčka" nebo "Chtěl bys jednou zkusit parašutismus"- začala být trochu nervózní, když tam uviděla věci jako "Mluvím víc, než osmnácti jazyky" a "Navštívil jsem onen svět".Bylo bolestivě zřejmé, že Luce byla jediný ne-Nephilim ve třídě. Vzpomněla si na nervózního číšníka, který jí a Shelby přinesl snídani. Možná, že by jí bylo líp mezi dětmi se stipendiem. Beaker Brady neměl ani tušení, že o vlásek unikl pohromě."Pokud už nikdo nemáte žádné otázky," řekl Steven z přední části místnosti, "pak můžete začít.""Tak jděte ven a bavte se," přidala Francesca. "Máte na to tolik času, kolik budete potřebovat."Luce následovala ostatní na verandu. Když přistoupila k zábradlí, Jasmine se k ní naklonila přes rameno a ukázala zeleným nalakovaným nehtem na jeden řádek. "Mám příbuzného, který je čistokrevný anděl," řekla. "Bláznivý starý strýc Carlos."Luce přikývla, jako by věděla, co to znamená a poznamenala si tam jméno Jasmine."Ach, a já umím levitovat," zašvitořila Dawn a ukazovala nahoru na levou stranu stránky. "Ne sto procent času, ale většinou potom, co si dám kafe.""Wow." Luce se snažila na ní nezírat - nevypadala, jako by si dělala srandu. Opravdu mohla levitovat?Snažila se nedat najevo, že se cítí stále víc a víc podprůměrně a hledala na papíru cokoliv, co uměla ona.Měla zkušenosti s Vyhlašovateli. Se stíny. Daniel jí řekl jejich název poslední noc na Sword&Cross. I když je vlastně nikdy nepřivolala -vždycky se ukázaly samy- měla s nimi nějakou zkušenost."Můžete si mě napsat sem." Ukázala na levou dolní část papíru. Obě, Jasmine i Down se na ní podívali trochu vyděšeně, ale ne nevěřícně, než si jí zapsali a šli dál.Srdce Luce trošku zpomalilo. Možná, že to nebude tak špatné.V příštích několika minutách se setkala s Lilith. Byla to upjatá zrzka, která byla jedním z trojčat Nephilimů ("Můžeš nás rozpoznat podle zakrnělých ocásků," vysvětlila. "Ten můj je kudrnatý.") , s Oliverem, klukem s hlubokým hlasem, který seděl na bobku, a který navštívil loni o prázdninách onen svět ("Je to nadhodnocené, ani ti o tom nemůžu nic říct) a Jackem,

který uměl mistrně číst myšlenky a myslel si, že bude všechno v pořádku, pokud si ho tam Luce zapíše. ("Cítím, že ti to nevadí, je to pravda?" Udělal si z prstů zbraň a mlasknul.)Už jí zbývali vyplnit jen tři řádky, když jí Shelby vzala papír z rukou. "Umím udělat obojí," řekla a ukázala na dvě řádky. "Kam si mě chceš zapsat?"Hovořím více než osmnácti jazyky, nebo umím nahlédnout do minulých životů."Počkej chvilku," zašeptala Luce. "Ty ... můžeš nahlédnout do minulých životů?"Shelby zvedla obočí a Luce si pospíšila napsat její jméno no řádku, kde stálo "Hovoří osmnácti jazyky." Myslela, že je to správný krok.Luce zírala na papír a myslela na všechny své minulé životy, a jak zoufale odříznutá od nich byla. Podcenila Shelby.Ale její spolubydlící už byla pryč. Na jejím místě stál kluk, vedle kterého seděla ve třídě. Byl o dobrých patnáct centimetrů vyšší než Luce a měl jasný a přátelský úsměv, pihy na nose a jasně modré oči.Něco na něm, i způsob, jakým žvýkal své pero ho dělalo ... houževnatým. Luce si uvědomila, že to bylo divné, popisovat někoho, když s ním ještě ani nepromluvila, ale nemohla si pomoct."Ach, díky Bohu." Zasmál se a plácnul se do čela. "Jediná věc, kterou umím udělat, je jediná věc, kterou tu máš ještě volnou.""Můžeš odrážet zrcadlový obraz sebe nebo jiných?" Luce pomalu četla.Hodil hlavou nahoru a dolů a napsal své jméno do řádku. Miles Fisher. "Opravdu působivé pro někoho jako jsi ty. Jsem si jistý.""Um. Jo." Luce se odvrátila. Někdo jako ona spíš ani neví, co to znamená."Počkej, hej, kam jdeš?" zatahal jí za rukáv."Uh-oh. Asi jsi moc nepochopila můj sebezničující vtip, co?" Když zavrtěla hlavou, Milesův úsměv poklesl. "Jen jsem tím chtěl říct, že v porovnání se všemi ostatními ve třídě, to tu sotva zvládám. Jediný člověk, kterého jsem byl schopný zrcadlově odrazit kromě mě samého, byla moje máma. Povedlo se mi to i s tátou, asi na deset sekund, ale pak obraz zeslábl.""Počkej." Luce na Milese zamrkala. "Udělal jsi zrcadlový odraz své matky?""Byla to nehoda. Říkali mi, že je to snadné udělat s někým, koho máš rád a které miluješ." Začervenal se. Přes jeho lícní kosti se rozlila ta nejslabší růžová barva. "Teď si budeš myslet, že jsi nějakej maminčin mazánek. Chci tím jednoduše říct, jak je moje moc nicotná. Vzhledem k tomu, že ty jsi - slavná Lucinda Price."Mávl rukou, aby prsty ukázal velmi maskulinní verzi ducha."Přála bych si, aby to všichni přestali pořád říkat," odsekla mu.Potom, když dostala pocit, že se chovala hnusně, si povzdychla a opřela se o zábradlí verandy. Dívala se na vodu. Bylo tak náročné tohle všechno zvládnout. Všichni ostatní tady toho o ní věděli víc, než ona sama o sobě. Nechtěla být na tohohle kluka zlá. "Omlouvám se. Jen jsem si myslela, že jsem jediná, kdo to tady sotva zvládá. Tak jaký je tvůj příběh?""Ach, já jsem to, čemu oni říkají "zředěný"," řekl, a udělal ve vzduchu přehnané uvozovky. "Moje máma má v krvi andělské krve málo, dědíme jí už celé generace. Ale všichni moji ostatní příbuzní jsou smrtelníci. Moje schopnosti jsou až na trapně nízkém stupni. Ale já jsem tady proto, že moji rodiče dotovali, ehm, tu verandu, na které teď stojíme.""Whoa.""Tohle opravdu není moc impozantní. Moje rodina je posedlá vidinou mě v Shoreline. Měla bys slyšet, jak na mě pořád tlačí, abych si jednou přivedl domů nějakou pěknou Nephilimskou dívku." Luce se zasmála-poprvé se za posledních několik dní skutečně zasmála. Miles zakoulel očima, jako správný kluk. "Takže, dneska ráno jsem tě viděl na snídani s Shelby. Ona je tvoje spolubydlící?"Luce přikývla. "Mluvíš o krásné Nephilimské dívce," zažertovala."No, vím, že je tak trochu, ehm ..." zasyčel a napodobil jednou rukou drápy, což způsobilo, že se Luce rozesmála znovu. "Mimochodem, já nejsem hvězdný student, nebo tak něco, ale už

jsem tu dost dlouho a minimálně polovinu té doby si myslím, že je tohle místo naprosto šílené. Takže, pokud bys někdy měla chuť třeba na normální snídani, nebo tak něco-"Luce se přistihla, že kývá hlavou. Normální. To je hudba pro její uši."Takže ... zítra?" zeptal se Miles."To zní skvěle."Miles se usmál a zamával jí na rozloučenou. Luce si uvědomila, že všichni ostatní studenti už jsou dávno vevnitř. Poprvé za celé dopoledne byla sama. Podívala se dolů na papír v její ruce a nebyla si jista, co si má myslet o ostatních dětech na Shoreline.Chyběl jí Daniel, který jí mohl pomoct pochopit hodně z tohohle všeho, ale on tu nebyl - a kde vlastně byl? Neměla ponětí.Příliš daleko.Přitiskla si prst na rty a vzpomínala na jejich poslední polibek.Neuvěřitelné objetí jeho křídel. Byla jí taková zima. Dokonce i na slunci v Jižní Kalifornii. Ale byla tady kvůli němu. Přijata do téhle třídy andělů, nebo co to byli -zmatená z její nové pověsti. Všechno kvůli němu. Podivným způsobem měla dobrý pocit, že byla s Danielem spojena tak neoddělitelně.Dokud si pro ni nepřijde, bylo to to jediné, co jí drželo nad vodou. 

KAPITOLA 3 1/2ŠESTNÁCT DNÍ

"Fajn, tak do mě. Co byla až doteď ta nejpodivnější věc na Shoreline?"Byla středa ráno a ještě nezačala škola. Luce seděla na snídani na slunné terase a pila s Milesem čaj. Měl na sobě žluté skvělé tričko s logem Sunkist, baseballovou čepici stáhnutou dolů do jeho modrých očí, žabky a roztrhané džíny. Luce se inspirovala volným oblékáním na Shoreline a vyměnila svůj standartní černý úbor. Měla na sobě červené letní šaty a krátkou bílou vestu. Cítila se v něm, jakoby byl první slunečný den po dlouhém úseku deště.Dala si do svého čaje lžíci cukru a zasmála se."Ani nevím, kde začít. Možná to, že se moje spolubydlící vždycky před západem slunce vypaří a než se ráno vzbudím, tak už je zase zpátky v pokoji. Ne, počkej. Nebo je to učitelský andělsko-ďábelský pár v naší škole. Nebo" -polkla- "způsob, jakým se tu na mě všichni dívají, jako bych byla nějaké legendární monstrum. Anonymní šílenec- na to jsem zvyklá. Ale notoricky známý šílenec-""Nejsi notoricky známá." Miles si ukousl obří sousto croissantu. "Probereme to jedno po druhém," řekl, zatímco žvýkal.Když si poklepal jednu polovinu úst ubrouskem, Luce se napůl divila a napůl se smála jeho okázalému, ale přitom skvělému způsobu stolování. Nemohla si pomoct, ale představila si ho jako kluka, co chodí do golfového klubu a řídí se etiketou. "Shelby je drsná kolem svých hran," řekl Miles, "ale taky umí být v pohodě. Když chce a když to tak cítí. Ne, že bych byl někdy svědkem její druhé stránky." Zasmál se. "Ale povídá se to tady. A ta věc s Frankie a Stevenem mi taky přišla divná. Nejdřív. Jenže potom mi došlo, že jim to dohromady funguje. Je to, jako by se navzájem doplňovali v těch nebeských věcech. Z nějakého důvodu tu mají zástupce obou stran a každá jim něčím přispívá. V současné době to dává studentům asi nejvíc svobody k jejich rozvoji."

Zase to slovo. Rozvoj. Vzpomněla si, jak ho použil i Daniel, když jí poprvé řekla, že by měla jít do Shoreline. Ale rozvinout se v co? Mohlo by se to vztahovat jen na děti, které byly Nephilimové. Na Luce ne. Ona jen čekala ve třídě plné skoro andělů, až si pro ní její anděl přiletí zpátky, aby jí zachránil."Luce," řekl Miles a tím přerušil tok jejích myšlenek. "Důvod, proč na tebe lidi tolik zírají je ten, že už každý slyšel o tobě a Danielovi. Jenže nikdo neví, jestli je ten příběh skutečný.""Takže místo toho, aby se mě prostě zeptali-""Vážně? A opravdu jste letěli až do oblak? A opravdu jeho nekontrolovatelná, no víš, "vášeň" někdy ukončila tvůj život-" -odmlčel se a vrhl zděšený pohled na tvář Luce, pak polkl. "Omlouvám se. Myslím, že máš pravdu. Myslím, že se ten příběh nafouknul do obrovského mýtu. Každý tomu věří. A já, ehm, snažím se nespekulovat." Miles odložil čaj a díval se na svůj ubrousek. "Možná, že je to příliš osobní, abych se tě na to ptal."Miles posunul svůj pohled z ubrousku na Luce. Nebyla z toho nervózní. Místo toho na ni, jeho jasně modré oči a lehce zakřivený úsměv působil jako otevřené dveře, které jí zvou, aby mluvila o některých věcech, o kterých dosud nebyla nikomu schopná říct. Když o tom Luce přemýšlela, chápala, proč jí Daniel a pan Cole zakázali všechno říct Callie nebo jejím rodičům. Ale Daniel a pan Cole byla taky ti, kteří jí zapsali na Shoreline. Oni byli ti, kteří jí říkali, že tady bude v bezpečí.Neviděla žádný důvod, proč by nemohla svůj tajemný příběh říct někomu, jako je Miles. Zejména proto, že už znal jednu verzi pravdy."Je to dlouhý příběh," řekla. "Doslova. A já stále ještě nevím všechno. Ale v podstatě, Daniel je důležitý anděl. Odhaduju, že předtím, než padnul, měl nahoře velké slovo." Polkla, nechtěla se Milesovi podívat do očí. Byla nervózní. "Přinejmenším do té doby, dokud se do mě nezamiloval."Všechno se to z ní začalo sypat. Od prvního dne na Sword&Cross, jak se o ní starali Gabbe a Arriane, jak se jí Molly a Cam vysmívali, jak jí bylo nevolno, když uviděla fotografii sebe v minulém životě. Jak jí ranila smrt Penn. Surrealistická bitva na hřbitově.Luce vynechala nějaké podrobnosti o Danielovi a o okamžicích, které spolu prožili ... ale ve chvíli, kdy skončila si myslela, že si Miles musel udělat kompletní představu o tom, co se stalo - a doufala, že rozptýlila mýty o jejích milostných pletkách alespoň u jednoho člověka.Na konci jejího vyprávění se cítila lehčí. "Wow. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla. Cítím se opravdu skvěle, že jsem to vyslovila nahlas. Jako by to teď bylo všechno reálnější, když jsem to přiznala někomu jinému.""Můžeš to říct i dalším, pokud budeš chtít," řekl."Já vím. Jsem tu ale jen na chvíli," řekla. "A mimochodem, myslím, že mi Shoreline pomůže zvyknout si na lidi - myslím tím anděle, jako je Daniel. A Nephilimi, jako jsi ty. Ale pořád se nemůžu ubránit pocitu, který z tohohle místa mám. Je to jako bych předstírala, že jsem něco, co ve skutečnosti nejsem."Miles přikyvoval a souhlasil s Luce celou dobu, co mu vyprávěla svůj příběh, ale teď zavrtěl hlavou. "Tohle není pravda - to, že jsi smrtelná, dělá celou tuhle věc ještě působivější."Luce se rozhlédla po terase. Poprvé si všimla jasné dělicí linie mezi Nephilimy a zbytku studentů. Nephilimové okupovali západní stranu, blíž k vodě. Bylo jich tam málo. Ne víc, než dvacet. Ale obsazovaly hodně stolů. Někdy bylo u stolu, který byl pro šest, jen jedno dítě. Zbytek dětí bylo nacpáno na východní straně u rozkládacích stolků.Viděla Shelby, která seděla u stolu a bojovala proti divokému větru, když se snažila číst si noviny. Vypadalo to, jako škatulata hejbejte se. Ale žádný z ne-Nephilimů neseděl mezi "nadanými" dětmi.Luce se včera setkala s pár ne-nadanými dětmi. Po obědě, který se konal v hlavní budově, která byla o hodně míň architektonicky impozantní a učily se v ní mnohem víc tradičnější předměty. Biologie, geometrie, Evropská historie. Někteří z těchhle studentů vypadali

příjemně, ale Luce se k nim cítila nekonečně vzdálená -protože ona chodila do třídy s nadanými- a to jí zmařilo možnost konverzace s nimi."Nechápej mě špatně, docela jsem se s nějakými těmi kluky skamarádil." Miles ukázal na přeplněné stoly. "Beru Connora nebo Eddieho G na fotbal dost často po škole Nephilimů. Ale vážně. Myslíš, že by ti někdo z nich uvěřil, co všechno jsi prožila a mohli si s tebou o tom promluvit?"Luce si třela krk a cítila, jak jí v rozích očí štípají slzy. Stále měla ve své čerstvé paměti slečnu Sophii s dýkou. Neuplynula noc, aniž by jí nezabolelo srdce nad Penn. Její smrt byla tak zbytečná. Nic z tohohle nebylo spravedlivé. "Sotva jsem přežila," zašeptala."Jo," řekl Miles a škubl sebou. "O téhle části příběhu jsem už slyšel. Je to divný: Francesca a Steven nás učí ve velkém o přítomnosti a budoucnosti, ale skoro vynechávají minulost. Má to co dělat s naším posílením.""Jak to myslíš?""Zeptej se mě na něco o velké bitvě, která se blíží a na to, jakou roli by v ní mohli hrát mladí Nephilimové jako já. Ale o čem vlastně mluvíš? Žádná z našich hodin tomu opravdu nebyla věnovaná. Když už o tom mluvíme" -Miles ukázal na terasu, která se pomalu vyprazdňovala- "už bychom měli jít. Zopakujeme si to někdy?""Rozhodně." A to znamenalo, že Luce měla Milese ráda. Bylo pro ni mnohem snazší bavit se s Milesem, než s kýmkoliv jiným, koho tady poznala. Byl přátelský a měl ten druh humoru, který Luce nutil se okamžitě cítit v pohodě. Byla ale rozptýlená něčím, co jí řekl. Bitva, která se blíží. Bitva Daniela a Cama. Nebo bitva se skupinou starších slečny Sophie? Pokud se připravovali i Nephilimové, kam se potom poděje Luce?Steven a Francesca se oblékli do doplňujících se barev. Vypadali, že jsou oblečeni spíš na fotografování, než na přednášku. Druhý den, co byla Luce na Shoreline, na sobě měla Francesca zlaté gladiátorské boty s osmicentimetrovým podpatkem a šaty dýňové barvy do áčka. Kolem krku měla mašli, která byla skoro stejně oranžová, jako kravata, kterou měl na sobě Steven spolu jeho oxfordskou slonovinovou košilí a sakem v námořnické modři.Bylo úžasné se na ně dívat. Luce je sledovala, ale ne způsobem, jakým to včera předpovídala Dawn. Pozorovala je u jejich učitelských stolů, z místa mezi Milesem a Jasmínou, z úplně jiného důvodu, který byl mnohem blíž jejímu srdci: připomínali jí její vztah s Danielem.Ačkoliv je nikdy neviděla dotknout se, když stáli vedle sebe -což bylo skoro pořád- magnetismus mezi nimi prakticky křivil stěny. Samozřejmě, že to mělo něco společného s tím, že to byli padlí andělé, ale muselo to mít taky něco společného s jedinečným způsobem jejich spojení. Luce si nemohla pomoct, ale měla na jejich vztah vztek. Neustále jí připomínali to, co teď nemohla mít.Většina studentů se už usadila na místa. Dawn a Jasmine se chystali přibrat Luce do řídícího výboru, aby jim pomáhala naplánovat všechny úžasné společenské akce.Luce nikdy moc nefandila mimoškolním věcem.Jenže tyhle holky k ní byly milé a tvář Jasmine byla tak rozzářená, když mluvila o cestě jachtou, kterou naplánovala na konec tohohle týdne, že se Luce rozhodla dát řídícímu výboru šanci.Zrovna přidávala své jméno na seznam, když Steven udělal krok vpřed a odhodil sako na stůl za ním. Beze slova rozevřel paže. Jako by přivolal velký černý stín, který se oddělil od obrovského stínu, který byl přímo před oknem. Ten se otřel o trávu, a pak prolétl dovnitř otevřeným oknem. Bylo to neskutečně rychlé, a jestli to bylo možné, místnost se vlivem stínu ponořila do tmy.Luce ze zvyku zalapala po dechu, ale nebyla jediná. Ve skutečnosti se většina studentů posouvala ve svých lavicích čím dál tím víc dozadu, když Steven začal se stínem točit. Přivolal stín do své ruky a začal ho kroutit rychleji a rychleji, až se zdálo, jakoby s něčím zápasil. Brzy se stín před ní roztočil tak rychle, až ho viděla jen rozmazaně. Jako by se kolem

černého kola otáčely černé paprsky. Z jeho jádra foukal hustý vítr s plesnivým zápachem. Vítr odfoukl Luce vlasy z obličeje.Steven manipuloval se stínem, napínal ho, až se z něj stala změť. Amorfní tvar černé koule, která nebyla větší, než grapefruit."Třído," řekl a chladná, zrcadlová levitující koule temnoty se vznášela pár centimetrů nad jeho prsty, "seznamte se s předmětem, který nás bude provázet dnešní hodinou."Francesca vystoupila a přemístila stín do své ruky. S podpatky byla skoro stejně vysoká jako Steven. Luce napadlo, že byla v práci se stíny stejně zručná."Vy všichni jste už někde viděli Vyhlašovatele," řekla a šla pomalu kolem studentských stolů tak, aby měla na každého lepší pohled. "A někteří z vás," řekla a pohled upřela na Luce, "dokonce mají i nějaké zkušenosti v práci s nimi. Ale opravdu víte, co vlastně jsou? Víte, co mohou udělat?"Drbny, pomyslela si Luce. Vzpomínala, co jí vyprávěl Daniel v noc bitvy. Byla ještě příliš nová, aby věděla, jak se v Shoreline chovat, když někdo ví odpověď, ale žádný z ostatních studentů nevypadal, že by věděl, o čem se mluví. Pomalu zvedla ruku.Francesca naklonila hlavu. "Luce.""Nesou zprávy," řekla. Byla si stále jistější, když mluvila. Vzpomínala na jistotu-na Daniela. "Ale jsou neškodní.""Poslové, ano. Ale neškodní?" Francesca se podívala na Stevena. Její tón neříkal nic o tom, jestli měla Luce pravdu nebo se mýlila, což by způsobilo, že by se Luce začala cítit trapně.Celá třída byla překvapená, když si Francesca stoupla vedle Stevena, uchopila jednu stranu stínu a on uchopil tu druhou. Pak jí věnoval potvrzující kývnutí. "Říkáme tomuhle prohlédnutí," řekla.Stín se vyboulil a začal se nafukovat, jako balón. Vydával tupý zvuk, jak se temnota natahovala a ukazovala barvy, které byly mnohem živější, než cokoliv, co až doteď Luce viděla.Světle zelená, třpytivě zlatá, mramorované pruhy růžové a fialové. Celé zářící spektrum barev které byly stále jasnější a zřetelnější, než zmizely za spletí stínu. Steven a Francesca ho stále tahali, dokud neměl velikost a tvar projekčního plátna. Pak se zastavili.Nedali jim žádné varování o tom, co teď uvidí a po chvíli Luce zděšeně pochopila proč. Na tohle je nikdo nemohl připravit.Změť barev se oddělila a usadila se na plátně v různých tvarech. Dívali se na město. Starověké město obehnané kamennou zdí ... které hořelo. Bylo přeplněné a znečištěné. Spalovaly ho rozzlobené plameny. Plameny lidi zahnaly do slepých uliček a jejich ústa byla tmavá a prázdná. Zvedali své zbraně k nebi. Všude pršely světlé jiskry a hořící kousky ohně. Déšť smrtícího světla přistával všude a na všem. Čeho se dotkl, to zapálil.Luce prakticky mohla cítit pach hniloby a zkázy, která přicházela přes plátno. Byl na to strašný pohled, ale nejpodivnější bylo, že tam nebyl žádný zvuk.Ostatní studenti kolem ní otáčeli hlavy, jako kdyby se tím snažili blokovat naříkající a křičící lidi, kteří byli pro Luce nerozlišitelní. Všude bylo úplné ticho, ale přitom se dívala, jak stále víc a víc lidí umírá.Když si nebyla jistá, že by toho její žaludek mohl vydržet víc, obraz se posunul a tak nějak se oddálil a Luce ho viděla jakoby z dálky. Nedívala se na jedno, ale na dvě hořící města. Napadla jí podivná věc. Přišla k ní tiše, jako by jí měla vždycky v paměti, ale nevzpomínala si na to.Věděla, na co se dívala: Sodoma a Gomora. Dvě města, která byla v Bibli. Dvě města, která byla zničena Bohem.Pak, jakoby někdo vypnul vypínač, Steven a Francesca luskli prsty a obraz zmizel.Zbytky stínu se rozbily na malé černé mračna popelu, který se nakonec usadil na podlaze učebny.

Luce se zdálo, že všichni studenti kolem ní se snaží popadnout dech.Ona ale nemohla odtrhnout oči od místa, kde stín byl. Jak to udělali?Tmavé kousky se opět začaly spojovat dohromady, tuhnout a pomalu se vracet do známějšího tvaru stínu. Jeho služby byly u konce. Vyhlašovatel krok za krokem pomalu, podél podlahy, sklouzával ven z učebny a pak, když stín unikl, se za ním zavřely dveře."Možná se divíte, proč jsme vám to ukázali," řekl Steven, jakoby nabízel třídě vysvětlení. On a Francesca sdíleli ustaraný výraz, když se rozhlédli po třídě. Dawn u svého stolu zakňučela."Jak víte," pokračovala Francesca, "většinu času v téhle třídě se zaměřujeme na to, jak využít vaši moc Nephilimů. Jak můžete pomoct změnit věci k lepšímu. Avšak každý z vás se musí rozhodnout sám, jak se svou mocí naloží. Rádi se díváme vpřed, nikoli dozadu.""Ale to, co jste viděli dnes," řekl Steven, "bylo víc, než jen hodina dějepisu s neuvěřitelnými speciálními efekty. A nebylo to ani tak, že bychom to vykouzlili. Ne. To co jste viděli, bylo zničení Sodomy a Gomory. Byly zničeny Velkým Tyranem, když-""Unh-UNH-UNH!" řekla Francesca a přitom kývala prstem. "My nejsme oprávněni tady říkat nějaká jména.""Samozřejmě. Máš pravdu, jako obvykle. Občas prostě propadám do propagandy." Steven vrhl na třídu úsměv. "Ale jak jsem říkal: Vyhlašovatelé jsou víc, než jen pouhé stíny. Můžou nést velmi cenné informace. Svým způsobem jsou to stíny. Ale jsou to stíny minulosti-dávné a ne tak dávné minulosti.""Co jste dnes viděli," pokračovala Francesca, "byla jen demonstrace neocenitelných dovedností, které někteří z vás máte a jste schopni je nějak využít. Jednoho dne.""Nechceme, abyste to zkoušeli teď hned." Steven si otřel ruce kapesníkem, který si vytáhl z kapsy. "Ve skutečnosti vám zakazujeme, abyste se o to někdo pokusil. Můžete nad tím ztratit kontrolu a sami zabloudit ve stínech. Ale jednou možná, budete mít tu možnost." Luce sdílela pohled s Milesem. Díval se na ní širokýma očima a věnoval jí úsměv, jako by jí četl myšlenky. Nevypadal, jako by se z toho všeho cítil nějak mimo. Ne způsobem, jakým Luce."Kromě toho," řekla Francesca, "většina z vás pravděpodobně zjistí, že se cítíte unaveně." Luce se rozhlédla po místnosti. Dívala se do tváří studentů, když Francesca mluvila. Její hlas měl na děti účinek jako aloe na úpal. Polovina dětí měla zavřené oči, jako kdyby byly něčím zklidnění. "To je běžné. Prohlédnutí stínů není bez následků. Vezmou vám energii, když se skrz ně podíváte o několik dní zpátky, ale podívat se zpět o několik tisíciletí? No, dopady teď asi cítíte sami. Ve světle toho co se stalo" -podívala se na Stevena- "vás dneska pustíme z vyučování dřív, abyste si mohli odpočinout.""Zítra budeme normálně pokračovat, takže se ujistěte, že jste už přečetli váš domácí úkol," řekl Steven. "Hodina končí."Všichni studenti kolem Luce pomalu vstávali ze svých lavic. Vypadali omámeně a vyčerpaně. Když vstala, její kolena byla trochu vratká, ale zdálo se, že se cítí mnohem méně otřesená, než ostatní. Hodila si svetr kolem ramen a následovala Milese ze třídy."Docela hukot," řekl, zatímco bral schody po dvou. "Jsi v pořádku?""Jsem v pořádku," řekla Luce. Byla. "A ty?"Miles si otřel čelo. "Jen mi připadalo, jako bychom tam opravdu byli. Jsem celkem rád, že nás pustili dřív. Mám pocit, jako bych si potřeboval zdřímnout.""Vážně!" řekla Dawn, když se k nim napojila cestou ke kolejím. "Tohle byla ta poslední věc, kterou jsem od vyučování ve středu ráno čekala. Jsem totálně vyřízená."Byla to pravda. Zničení Sodomy a Gomory bylo opravdu děsivé. Tak skutečné, že Luce ještě cítila na kůži horko.

Vrátili se zpátky na koleje, severní stranou kolem jídelny a pak stíny sekvojí. Bylo zvláštní vidět školní areál tak prázdný. Všechny ostatní děti byly ještě pořád v hlavní budově. Jeden po druhém Nephilimové mizeli na koleji a mířili rovnou do postele.Kromě Luce. Nebyla unavená. Vůbec ne. Místo toho se cítila podivně napjatá. Přála si, znovu, aby tam byl teď Daniel. Strašně si s ním chtěla promluvit o demonstraci Francesci a Stevena - chtěla vědět, proč jí už dříve neřekl, co dokážou stíny, které vídala.V přední části budovy byly schody, které vedly k jejímu pokoji na koleji. Za ní byl sekvojový les. Šla pryč od své ložnice. Nechtěla jít dovnitř. Nechtěla se oddat spánku a předstírat, že to co viděla, se nestalo. Francesca a Steven se snažili třídu vyděsit: muselo to být určeno k tomu, aby je tím něco naučili. Něco, co jim nemohli říct přímo.Ale pokud Vyhlašovatelé nesli zprávy a ozvěny minulosti, jakou minulost nesli ty, které vídala ona?Šla do lesa.Její hodinky ukazovaly 11, ale pod tmavou klenbou stromů jí spíš připadalo, že je půlnoc. Na nahých nohách měla husí kůži, když vstupovala hlouběji do lesa. Nechtěla přemýšlet o tom, jak těžké to bude: myslela jen na naději, která v ní vzrůstala a na to, že nesmí zbaběle couvnout.Právě vstupovala na nezmapované území. Zakázané území. Chystala se přivolat Vyhlašovatele.Udělá to, co už udělala dřív. Vůbec poprvé, když odehnala stíny od její kapsy. Nebo tenkrát v knihovně, když odplácla jednen od Penn. Chudák Penn. Luce si nemohla pomoct. Musela přemýšlet, jakou zprávu jí Vyhlašovatelé přinášeli.Když už věděla, jak manipulovat se stíny, díky Francesce a Stevenovi, kteří jí to dneska ukázali - mohla by zastavit to, co se stalo?Zavřela oči. Viděla, jak Penn klesala na zem a její hruď se zbarvila krví. Její mrtvá kamarádka. Ne. Vzpomínat na tu noc bylo až příliš bolestivé. A nikdy a nikde tomu nebude jinak. Všechno, co mohla udělat, bylo dívat se dopředu.Musela bojovat se studeným strachem, který jí svíral vnitřnosti. Pouhých deset metrů před ní u odbočky číhal plíživý, černý známý tvar.Udělala krok směrem k němu a Vyhlašovatel couvl. Snažila se nedělat žádné prudké pohyby. Luce pomalu přistupovala blíž a blíž, ochotná nenechat si stín proklouznout mezi prsty.Byla tam.Stín se zaškubal pod větvemi stromu, ale zůstal na místě. Srdce se Luce se snažilo uklidnit. Ano, právě byl sama v tomhle tmavém lese a ano, neměla nejmenší tušení, kde byla. Nejspíš si nikdo nevšimne, že tam není, zatímco se tady bude asi dít něco strašného, ale přece není žádný důvod k panice. Opravdu? Tak proč cítila tenhle trýznivý, svíravý strach? Proč se jí stále třásly ruce, když se dívala na stín, ke kterému se chtěla dostat, i když přece věděla, že je úplně neškodný?Bylo na čase pohnout se. Buď tu mohla stát zmrazená navždy, nebo mohla utéct jako zbabělé kuře a jít zpátky trucovat na kolej, nebo-Její ruka vystřelila, už se netřásla. Uchopila tu věc. Zatáhla ji k sobě a pevně si ji přitiskla k hrudi. Byla překvapená, když se toho dotkla. Bylo to chladné a vlhké. Stejně, jako mokrý ručník. Její paže se třásly. Co s tím má dělat teď?Myslí jí blýskl obraz dvou hořících měst.Luce uvažovala, jestli by mohla ten obraz vytvořit na vlastní pěst. Jestli by mohla přijít na to, jak odhalit tajemství, které v sobě skrývá. Jak vlastně tyhle věci fungují?Všechno, co Francesca a Steven udělali bylo, že ho vytáhli.Se zatajeným dechem Luce posouvala prsty podél měkoučké hrany stínu. Uchopila ho a jemně ho začala roztahovat.

K jejímu překvapení byl Vyhlašovatel tvárný, téměř jako tmel. Když se mu snažila dát nějaký tvar, navlhly jí od něj ruce. Snažila se ho vytvarovat do čtverce. V něco, co dneska viděla při hodině od jejích učitelů.Zpočátku to bylo jednoduché, ale zdálo se, že čím víc se ho snaží natáhnout, tím víc je tužší. Pokaždé, když přemístila ruce, aby natáhla další část, zbytek se vrátil zpátky do původního tvaru studené černé hmoty. Brzy byla zadýchaná a bolely jí paže. Utřela si pot z čela. Nechtěla se vzdát. Ale když stín začal vibrovat, Luce vykřikla a hodila ho na zem.Okamžitě vyrazila zpátky do lesa. Teprve potom, co byla od stínu pryč si uvědomila, že to nebyl stín, co vibrovalo.Byl to mobil, který měla v batohu. Byla zvyklá na to, že telefon nemá. Až do téhle chvíle dokonce zapomněla, že jí pan Cole dal svůj starý telefon před tím, než jela do Kalifornie. Stejně jí byl telefon k ničemu. Jediná věc, na kterou ho měla byla, kdyby se s ní chtěla pan Cole spojit. Všichni ostatní, i její rodiče, totiž věřili, že je pořád na Sword&Cross. Mohla s nimi hovořit, ale musela by jim lhát.Dokonce ani nikdo kromě pana Cola neměl její číslo. A kvůli opravdu příšerným bezpečnostním důvodům jí Daniel ani neřekl, jak by se s ním mohla spojit.Ale teď tenhle telefon přerušil její první skutečný pokrok se stínem. Vytáhla ho z batohu ven a otevřela zprávu, kterou jí pan Cole právě poslal:Zavolej svým rodičům. Myslí si, že máš A z testu z Historie, který jsem ti dal. A že se budeš příští týden snažit dostat se do plaveckého týmu. Nezapomeň se chovat, jakoby bylo všechno v pořádku.A o minutu později přišla další:Je všechno v pořádku?Luce byla mrzutá. Nacpala telefon zpátky do batohu a začala dupat přes tlustou pokrývku jehličí ze sekvojí směrem k okraji lesa, k její koleji.Díky textovce jí začalo zajímat, jak se mají ostatní děti na Sword&Cross. Byla tam pořád Arriane? A jestli ano, stále posílala během vyučování po třídě papírové letadla? Našla si teď Molly nějakého nového nepřítele, když už tam Luce nebyla? Nebo obě odešli potom, co teď byla Luce i Daniel pryč? Vzala Randy příběh, který si vymyslel pan Cole o tom, že rodiče Luce zažádali o její přechod na jinou školu?Luce vzdychla. Nenáviděla, když rodičům lhala. Nenáviděla, když jim nemohla říct, jak daleko se od nich cítila a jak byla sama.Ale zavolat jim? Každé slovo, které by jim řekla, by byla lež. A z testu z Historie, zkoušky pro nějaký falešný plavecký tým - jen by se jí asi stýskalo ještě víc.Pan Cole se musel zbláznit, když jí řekl, aby zavolala svým rodičům a lhala. Ale pokud by jim řekla pravdu -skutečnou pravdu- asi by si mysleli, že se zbláznila ona. Ale kdyby s nimi nebyla v kontaktu, došlo by jim, že se něco děje. Mohly by jet za ní do Sword&Cross, zjisti, že tam není a co pak?Mohla by jim poslat e-mail. Lhaní po e-mailu nebylo tak těžké. Už jim měla zavolat před několika dny. Pošle jim e-mail dnes večer.Vystoupila z lesa na cestu a zalapala po dechu. Byla noc. Ohlédla se na svěží ztemnělé lesy. Jak dlouho tam byla s tím stínem? Podívala se na hodinky. Bylo 08:30. Vynechala oběd. A odpolední vyučování. A večeři.V lese byla taková tma, že si ani nevšimla, jak čas letí. Ale teď to na ní všechno dopadlo. Byla unavená, byla jí zima a měla hlad.Potom, co Luce třikrát na koleji špatně zabočila, konečně našla dveře svého pokoje. Tiše doufala, že už Shelby bude tam, kam večer vždycky mizí. Strčila do zámku obrovský, staromódní klíč a otočila klikou.

Bylo zhasnuto, ale oheň v krbu hořel. Shelby seděla na podlaze se zkříženýma nohama. Měla zavřené oči a meditovala. Když přišla Luce, otevřela jedno oko a vrhla na ní velmi otrávený pohled."Promiň," zašeptala Luce a sklouzla na nejbližší židli, která byla u dveří. "Nevšímej si mě. Předstírej, že tu nejsem."Za chvíli to Shelby udělala. Zavřela ošklivě se koukající oko a vrátila se k meditaci. Pokoj byl klidný.Luce zapnula počítač, který byl na stole. Zírala na obrazovku. Snažila se poskládat si v hlavě co nejneškodnější vzkaz pro její rodiče -a když už byla v tom, přečíst si množství nepřečtených emailů v její schránce, které jí stále chodily od Callie během minulého týdne.Psala tak pomalu a potichu jak jen mohla, aby zvuk klávesnice nerušil Shelby a ona tak neměla další důvod k tomu, aby jí nenáviděla. Psala:Drahá maminko a tatínku, tak moc mi chybíte lidi. Jen jsem vám chtěla napsat pár řádků. Život na Sword&Cross je dobrý.Hruď se jí stáhla, když napjala prsty a psala dál: Pokud vím, nikdo další tenhle týden už nezemřel. Všechny hodiny jsou v pohodě. Zastavila se a pak dopsala: Možná se dokonce dostanu do plaveckého týmu!Luce se podívala z okna na jasně hvězdnou oblohu. Musela to rychle dopsat. Nebo se ztratí.Budu se hodně divit, až tu konečně přestane pršet ... Ale myslím, že takový listopad v Georgii je! S láskou, LuceZkopírovala zprávu do nového emailu pro Callie a změnila několik vybraných slov. Pak pohnula myší. Když ale mačkala tlačítko odeslat, zavřela oči a svěsila hlavu. Byla hrozná falešná dcera a ještě lže svojí kamarádce. A co si vůbec myslela? Jednalo se o ten nejchabější a nejvíc do očí bijící e-mail, který kdy byl napsán. Ale jen je nechtěla děsit.Zakručelo jí v žaludku. Podruhé to bylo hlasitější. Shelby si odkašlala.Luce se otočila na židli, aby viděla dívce do tváře. Seděla na zemi na patách. Luce cítila v koutcích očí slzy. "Mám hlad, jasný? Proč si nepodáš nějakou stížnost, aby mě dali do jiného pokoje?"Shelby se klidně prohnula dopředu do nějaké pozice jógy a spojila ruce do modlitby. Pak řekla: "Jen jsem ti chtěla říct o balíčku přírodního sýra a nějakých těstovinách v mém šuplíku. Nemusíš tu hned spouštět vodárnu. Ježkovy zraky!"O jedenáct minut později už Luce seděla pod dekou na posteli s kouřící miskou těstovin se sýrem, se suchýma očima a spolubydlící, která jí najednou přestala nenávidět."Nebrečela jsem, protože jsem měla hlad," chtěla jí objasnit Luce, ačkoliv těstoviny se sýrem byly opravdu výborné. Tenhle nečekaný dárek od Shelby skoro přinesl nové slzy do jeho očí.Luce se někomu chtěla otevřít a Shelby, no, byla tam. Neroztála úplně, ale její sdílení skrýše jídla s Luce byl obrovský krok pro někoho, kdo s ní sotva promluvil. "Já, ehm, jen mám nějaké rodinné problémy. Je to prostě těžké být pryč.""Boo-hoo," řekla Shelby a žvýkala svojí vlastní mísu s těstovinami. "Nech mě hádat, tvoji rodiče jsou stále šťastně svoji.""Tohle není fér," řekla Luce a posadila se. "Nemáš ani ponětí, čím jsem prošla.""A máš nějakou představu, čím jsem prošla já?" Shelby zírala dolů na Luce. "To si nemyslím. Tak poslouchej, tohle jsem já: Jedináček svobodné matky. Nejasnosti ohledně otce? Možná. Zasraná bolest a nenávist, se kterou žiju, protože nás opustil? Téměř určitě. Ale co nemůžu vystát je nějaký slaďoučký přetékající srdíčko se šťastným rodinným životem a nějakým fantastickým přítelem, které se objeví v mém pokoji a sténá nad hrozným milostným vztahem na dálku."Luce zatajila dech. "Takhle to vůbec není.""Vážně ne? Pouč mě.""Jsem falešná," řekla Luce. "Já ... lžu lidem, které miluju."

"Lžeš tvému fantastickému příteli?" Shelby přimhouřila oči takovým způsobem, že to vypadalo, že by to její spolubydlící ve skutečnosti mohlo zajímat."Ne," zamumlala Luce. "Ještě jsem s ním nemluvila."Shelby se opřela o postel a hodila nohy přes palandu tak, aby spočívali na dolní posteli. "Proč ne?""Je to dlouhé, hloupé a komplikované.""No, každá holka aspoň s půlkou mozku ví, že je jenom jedna věc, kterou může udělat, když se rozejde svým klukem-""Ne, my se nerozešli-" řekla Luce ve stejnou chvíli, jako Shelby dopověděla: "Změnit účes.""Změnit si účes?""Nový začátek," řekla Shelby. "Já jsem si vlasy nabarvila na oranžovou a ostříhala se. Sakra, jednou jsem si dokonce oholila hlavu, když mi jeden blbec zlomil srdce."Bylo tam malé oválné zrcadlo s ozdobným dřevěným rámem, nad prádelníkem na druhé straně místnosti. Z pozice na posteli Luce mohla vidět svůj odraz. Položila mísu těstovin a postavila se před něj.Měla ostříhané vlasy po tom, co se stalo s Trevorem, ale to bylo jiné. Většinu z nich měla spálených, tak jako tak. A když přišla na Sword&Cross, byly to vlasy Arriane, které ostříhala. Přesto si Luce myslela, že ví co má Shelby na mysli, když řekla: "nový začátek".Mohla se změnit na někoho jiného a předstírat, že nebyla ta, která si právě prošla velkým trápením. Penn, její rodiče, komplikovaný život, který mívala dříve."Ty o tom opravdu přemýšlíš, viď? Nenuť mě vzít peroxid, co mám pod dřezem."Luce si přejela prsty po krátkých černých vlasech. Co by si o tom myslel Daniel? Ale pokud tady chtěla být šťastná, dokud nebudou zase spolu, musela se oprostit od Sword&Cross.Otočila se směrem k Shelby. "Vezmi ho." 

4. KAPITOLA 1/2PATNÁCT DNÍ

Nebyla až tak blonďatá.Luce si umyla vlasy v umyvadle a škubla za své krátké vybělené vlny. Vzpomněla si na dvouhodinovou bezpečnostní přednášku ve čtvrtek od Francesci, která jim říkala, proč by Vyhlašovatelé neměli být náhodně chytáni (to skoro vypadalo, jakoby řešila přímo Luce). Pak následovala hodina "normální" biologie a matematiky v hlavní školní budově. Bylo to osm hodin užaslých pohledů od spolužáků. Nephilimů i ne-Nephilimů.I když byla Shelby včera v noci na koleji v pohodě, co se týkalo nového vzhledu Luce, ona moc nebrala přehnané komplimenty, které jí říkala způsobem, jakým by to udělala Arriane nebo povzbuzující řeči, které by použila Penn.Dnes ráno Luce vykročila ven a snažila se překonat svoje nervy.Miles jí uviděl jako první a zvednul na ní palec. Ale on byl tak hodný, že by jí neřekl pravdu, kdyby vypadala hrozně.Samozřejmě, že Dawn a Jasmine se k ní okamžitě nahrnuly po humanitních vědách a hned jí sahaly na vlasy. Pak se jí ptali, kým se nechala inspirovat."Určitě Gwen Stefani," řekla Jasmine a kývala na ní."Ne, je to Madge, že jo?" řekla Dawn. "Stejně jako ve Vogue éře."Než mohla Luce odpovědět, Dawn to udělala za ní. "Ale myslím, že my dvě už nejsme dvojčata.""Dvojčata?" Luce zavrtěla hlavou.Jasmine zamžourala na Luce. "No tak. Neříkej, že sis toho nikdy nevšimla. Vy dvě vypadáte ... no, vypadali jste dost podobně. Prakticky jste mohly být sestry."

Teď byla sama v koupelně hlavní budovy školy. Dívala se na svůj obraz v zrcadle a myslela na Dawn s jejíma velkýma očima. Opravdu vypadali dost podobně: bledá kůže, rudé rty a tmavé vlasy. Ale Dawn byla menší, než ona. Nosila světlé barvy šest dní v týdnu. A navíc byla mnohem veselejší, než kdy Luce mohla být. I kdyby dala povrchní aspekty stranou, Luce a Dawn nemohly být rozdílnější.Dveře na toaletu se otevřely a krásná brunetka v džínách a žlutém svetru vstoupila. Luce jí znala z hodiny Evropské literatury. Nejspíš Amy. Opřela se o umyvadlo vedle Luce a zvedla na ní obočí."Proč jsi tohle udělala se svými vlasy?" zeptala se a měla pohled upřený na Luce. Ta zamrkala. Jedna věc byla mluvit o jejím účesu s přáteli na Shoreline, ale s touhle dívkou nikdy dřív ani neprohodila slovo.Do mysli se jí vkradla slova Shelby-"nový začátek", ale nedělala si srandu? Všechno co láhev peroxidu za včerejší noc udělala bylo, že Luce vypadala falešně zvenku, stejně jako se cítila uvnitř. Callie a její rodiče by jí jen těžko poznali. To teď ale nebylo důležité.A Daniel? Co si bude myslet Daniel? Luce se náhle cítila hrozně okatě falešná. Mohli to na ní vidět i cizí lidi."Nevím." Prošla kolem dívky a šla ke dveřím koupelny. "Nevím, proč jsem to udělala."Odbarvení vlasů jí mělo pomoct smýt temné vzpomínky z několika posledních týdnů. Pokud opravdu chtěla začít znovu, musela něco udělat. Ale co? Bylo toho málo, co zrovna teď měla pod kontrolou. Celý její svět měli v rukou pan Cole a Daniel. Jenže oba byli daleko.Bylo to děsivé jak rychle a moc začala důvěřovat Danielovi. Děsivější ale bylo, že nevěděla, kdy ho příště uvidí. Ve srovnání s dokonalými dny, kdy byla s ním předtím, než byla odvezena do Kalifornie, byly tohle zase ten nejosamělejší dny v jejím životě.Plahočila se přes školní areál a pomalu si uvědomovala, že se cítila nezávislá od té doby, co přišla na Shoreline, jen jednou ....Když byla sama v lese se stínem.Po včerejší ukázce ve třídě, Luce od Francesci a Stevena dnes očekávala víc. Doufala, že by studenti mohli se stíny experimentovat. Dokonce fantazírovala, že by mohla udělat to, o co se pokoušela včera v lese, před všemi Nephilimy.Ve skutečnosti dnes ale při hodině udělali spíš velký krok zpět. Nudná přednáška o etiketě Vyhlašovatelů a bezpečnosti pro studenty, kteří by nikdy, za žádných okolností neměli na vlastní pěst zkoušet to, co viděli den předtím.Bylo to frustrující a přišlo jí to, jako by se tím posunuli spíš dozadu. Takže teď, místo toho, aby se vrátila zpátky na kolej, se Luce přistihla, že běží přes halu, po cestě dolů k okraji útesu, až k dřevěným schodům do ubytování Nephilimů. Kancelář Francesci byla v druhém patře. Ve třídě jí řekla, aby neváhala za ní přijít, kdyby něco potřebovala.Budova se značně lišila od doby, kdy jí během vyučování obývali studenti. Byl v ní průvan a vypadala téměř opuštěně. Luce se zdálo, že každý krok, který udělala, se odrážel od šikmých dřevěných trámů na stropě. Viděla lampy, které ozařovali patro a cítila vůni bohatého aroma vařené kávy. Nevěděla, jestli by měla Francesce říct, o co se pokoušela v lese. Mohlo by se zdát bezvýznamné pro někoho tak kvalifikovaného jako je Francesca. Nebo by to mohla brát jako porušení jejích pokynů, které dnes dávala studentům ve třídě.Část Luce chtěla opatrně zjistit, jestli by se někdy mohla na Francescu obrátit, kdyby měla den jako dnes, kdy měla pocit, jakoby se měla rozpadnout.Šla nahoru po schodech a ocitla se v dlouhé a prostorné předsíni. Podívala se nalevo za dřevěné zábradlí na tmavou a prázdnou třídu. Po její pravici byla řada těžkých dřevěných dveří s barevnou traverzou nad nimi.Luce šla podél zdi, když si uvědomila, že nevěděla, kde je kancelář Francesci. Pouze jedny dveře v celé chodbě byly pootevřené. Třetí zprava. Vycházelo z nich světlo. Myslela si, že uvnitř zaslechla mužský hlas. Chystala se zaklepat, když jí ostrý ženský hlas zmrazil na místě.

"Byla chyba to vůbec zkoušet," Francesca prakticky zasyčela."Zkusili jsme to. Neměli jsme štěstí."Steven."Neměli štěstí?" ušklíbla se Francesca. "Chtěl jsi tím říct, že jsme byli nezodpovědní? Z čistě statistického hlediska, šance že Vyhlašovatel nese špatnou zprávu, byla až příliš velká. Viděl jsi, co to udělalo s dětmi. Ještě na to nebyli připravení."Ticho. Luce se krok za krokem blížila halou po perském koberci blíž ke dveřím."Ale ona byla.""Nehodlám obětovat veškerý pokrok, který naše třída zatím udělala, kvůli nějaké-""Nebuď krátkozraká, Francesco. Máme skvělé osnovy. Vím to stejně dobře, jako ty. Naši studenti překonávají všechny ostatní učební programy pro Nephilimi na světě. Udělali jsme pro to všechno. Máš právo na pocit hrdosti. Ale teď jsou věci jiné.""Steven má pravdu, Francesco." Třetí hlas. Muž. Luce si pomyslela, že zní povědomě. Ale kdo to byl? "Klidně vyhoď svůj akademický kalendář z okna. Příměří mezi našimi stranami je jen dočasné. Na ničem už teď nezáleží."Francesca si povzdechla. "Opravdu si myslíte, že-"Neznámý hlas řekl: "Jak já znám Daniela, bude mít zase časem pravdu. Nejspíš už odpočítává minuty.""To je něco jiného," řekl Steven.Ticho. Potom zazněl zvuk, jakoby někdo otevíral zásuvku. Pak někdo zalapal po dechu. Luce by na druhé straně dveří zabíjela, aby mohla vidět, co vytáhly ze šuplíku."Kde jsi to vzal?" zeptal se známí mužský hlas. "Obchodoval jsi s nimi?""Samozřejmě, že ne!" Francescin hlas řezal. "Steven to našel na jedné ze svých obchůzek v lese včera večer.""Je to pravé, nebo ne?" zeptal se Steven.Povzdech. "Už je to příliš dlouho, abych ti to mohl říct," odvětil cizinec. "Neviděl jsem hvězdnou střelu už roky. Daniel to bude vědět. Vezmu mu to.""To je všechno? Co navrhuješ, abychom do té doby dělali my?" zeptala se Francesca."Podívej, tohle není moje věc." Známý mužský hlas se odrážel Luce v zadní části hlavy. "A tohle opravdu není moje věc-""Prosím," žadonila Francesca.Kancelář ztichla. Luce se rozbušilo srdce."Dobře. Co kdybych tu byl s vámi? Ohlídám to tady. Vy dohlídněte na studenty a udělejte všechno pro to, aby byli připravení co nejdřív. Konec světa nebude moc hezký."Konec světa. To bylo to, co jí řekla Arriane že nastane, pokud by ten večer na Sword&Cross vyhrál Cam a jeho armáda. Ale oni řece nevyhráli. Pokud už tedy neproběhla další bitva. Ale na co se pak teda budou připravovat Nephilimové?Zvuk těžkého škrábání židle po podlaze se ozvalo za dveřmi. Luce uskočila. Věděla, že by neměla být chycena, jak poslouchá tenhle rozhovor. Ať už byl o čemkoliv.Pro jednou byla ráda za nekonečnou nabídku tajemných výklenků, které byly součástí architektury na Shoreline. Sklonila se pod dekorativní šindelovou římsu, která byla mezi dvěma skříněmi a přitiskla se k výklenku ve zdi.Páry nohou vyšly z kanceláře a dveře se pevně zabouchly. Luce zatajila dech a čekala, až sestoupí po schodech. Nejdřív uviděla jen jeho nohy. Měl hnědé kožené evropské boty. Tmavé vyšísované džínsy uviděla, když pomalu šel ke schodům na konci chodby. Modrobílá proužkovaná polokošile. A konečně, zřetelně rozpoznatelná hříva černozlatých dredů.Roland Sparks byl na Shoreline.Luce vyskočila ze svého úkrytu. Mohla být nervózní ve společnosti Francesci a Stevena, který byli až strašidelně krásní, mocní a vyspělí ... a byli to její učitelé. Roland jí ale neděsil, -ne moc- teď už ne.

Kromě toho byl Danielovi za poslední dny mnohem blíž, než ona.Plížila se pomalu dolů. Tak tiše, jak jen mohla, zavřela dveře do budovy. Roland šel směrem k oceánu. Jakoby se nestaral o osud světa."Rolande!" Křikla Luce, když scházela pár posledních schodů a dala se do běhu. Stál na místě, kde cesta skončila a pomalu se měnila na strmé a skalnaté skály.Chvíli tam stál a díval se na vodu. Luce byla překvapená, že v břiše ucítila motýlky, když se k ní pomalu začal otáčet."Oh, skvěle." Usmál se. "Lucinda objevila peroxid.""Ach." Sáhla si na vlasy. Musí mu připadat hloupá."Ne, ne," řekl a přešel k ní. Vjel jí prsty do vlasů a načechral jí je. "Sluší ti to. Drsné činy v drsných časech.""Co tady děláš?""Učím se." Pokrčil rameny. "Zrovna jsem setkal s učiteli. Probrali jsme můj učební plán. Připadá mi to tady nádherné."Přes jedno rameno měl přehozený tkaný batoh. Trčelo z něj něco dlouhého a stříbrného.Následoval její oči. Roland si batoh přitáhl těsněji k ramenu a pevně batoh nahoře stáhnul."Rolande." Hlas se jí třásl. "Tys odešel ze Sword&Cross? Proč? Co tady děláš?""Jen jsem chtěl změnit místo," řekl záhadně. Luce se chtěla zeptat na ostatní -Arriane a Gabbe. I na Molly. Jestli si někdo všiml, nebo se zajímá o to, že odešla. Když ale otevřela ústa, to co z nich vyšlo, bylo něco úplně jiného, než původně zamýšlela. "O čem jsi mluvil s Francescou a Stevenem?"Rolandova tvář se náhle změnila. Bylo v ní něco, co ho dělalo starším a mnohem míň bezstarostným. "To záleží na tom, kolik jsi toho slyšela.""Daniel. Slyšela jsem tě říkat, že on ... Nemusíš mi lhát, Rolande. Za jak dlouho se vrátí? Protože si nemyslím, že bych mohla-""Pojď se se mnou projít, Luce."Vzpomněla si, jak bylo trapné, když jí kolem ramen Roland objal na Sword&Cross, teď to bylo ale jiné. Uklidňující. Nikdy nebyli opravdu přátelé, ale připomínal jí její minulost - pouto, ke kterému se teď nemohla otočit zády.Šli podél okraje útesu, kolem snídaňové terasy a podél západní strany koleje. Prošli kolem růží, které Luce nikdy předtím neviděla. Byl soumrak a voda na jejich pravé straně ožívala barvami. Odrážela barvu růžových, oranžových a fialových mraků, které pomalu zakrývaly slunce.Roland ji odvedl k lavičce s výhledem na vodu. Daleko od areálu školy. Při pohledu dolů viděla robustní sochy, které byly vytesané do skály. Začínali těsně pod místem, kde seděli a, končili až dole na pláži."Co víš a nechceš mi to říct?" zeptala se Luce, když jí začalo ticho vadit."Ta voda je pod námi přesně 51 metrů," řekl Roland."Ne, to není to, co jsem chtěla vědět," řekla a podívala se mu přímo do očí. "Poslal tě sem, abys na mě dohlídnul?"Roland se poškrábal na hlavě. "Podívej se. Daniel je pryč a má něco na práci." Ukázal rukou poletování po obloze. "A mezitím" -myslela si, že nenápadně naklonil hlavu směrem k lesu za kolejí- "ty se zase musíš postarat o tu svou věc.""Cože? Ne. Já nic na práci nemám. Jsem tady jen proto-""Blbost." Zasmál se. "My všichni máme nějaké tajemství, Luce. Moje mě přivedlo sem na Shoreline. A tebe to zas táhne do těch lesů."Začala protestovat, ale Roland ji pokynul rukou a tím ji umlčel. Podíval se jí do očí. "Nedostaneš se do problémů. Ve skutečnosti ti celkem fandím." Jeho oči se podívaly na moře. "Teď zpátky k oceánu. Je ledový. Už jsi v něm byla? Vím, že ráda plaveš."

Luce to došlo. Už byla na Shoreline tři dny. Vždycky oceán viděla, slyšela a i cítila ve vzduchu slanou příměs. Za celou dobu ale ještě nevkročila na pláž. Nebylo to jako na Sword&Cross, kde byla celá řada věcí, které měli zakázáno dělat. Nevěděla, proč jí to ještě nedošlo.Zavrtěla hlavou."Ale je spousta věcí, které můžeš dělat na pláži, i když je voda studená, třeba táborák." Roland se na ní podíval. "Ty tu ještě nemáš žádný kamarády?"Luce pokrčila rameny. "Pár.""Přiveď je večer, po setmění." Ukázal na úzký plácek písku na úpatí skalního schodiště. "Přímo tam."Nakoukla za Rolandův bok. "Co přesně máš na mysli?"Roland se ďábelsky usmál. "Neboj se. Udržíme je nevinné. Ale víš, jak to je. Jsem ve městě nový a rád bych poznal nové tváře."-"Ty vole. Jestli ještě mi šlápneš na patu, tak už mi to asi vážně zlomí kotník.""Možná, kdybys sehnala víc než jen jednu blbou baterku, Shel, zbytek z nás by teď vidělo, kam vlastně jdeme."Luce se snažila potlačit smích, když sledovala hašteření Milese a Shelby. Šli areálem školy ve tmě. Bylo skoro jedenáct a Shorelina byla prázdná -černá a tichá, s vyjímkou houkání sov. Oranžový vypouklý měsíc byl na nebi nízko a byl zahalen závojem mlhy. Všichni byli schopni dát dohromady jenom jednu baterku (Shelby), takže jen jeden z nich (Shelby) měl jasný výhled na cestu dolů k vodě. Proto ostatní dva -na cestě, která se zdála za denního světla tak hezká a bezpečná - byly teď na cestě nastražené pasti -spadlé větve, tlusté kapradiny a zadní část nohou Shelby.Když ji Roland požádal, aby dnes večer přivedla nějaké kamarády, Luce měla v žaludku zvláštní pocit. Na Shoreline je nikdo nesledoval, žádné děsivé bezpečnostní kamery, které zaznamenávají každý krok studentů. To, že tu nebyla žádná hrozba toho, že je přistihnou, jí nutila být nervózní. Ve skutečnosti bylo vyplížení se z koleje relativně snadné. Větší výzva byla, koho sebou vezme.Dawn a Jasmine se zdály jako nejpravděpodobnější kandidáti na párty na pláži, ale když šla Luce do jejich pokoje, byla tam tma a nikdo jí neodpovídal na zaklepání.Když se vrátila do svého pokoje, byla Shelby zrovna zabraná do nějaké tantrické jógy. Luce stačilo, aby se na to podívalo, a už cítila bolest. Luce nechtěla vyrušit svou spolubydlící z hluboké koncentrace, aby jí pozvala na nějakou neznámou párty - ale pak se ozvalo hlasité zaklepání na jejich dveře, což způsobilo, že Shelby spadla. Takže na ní byla naštvaná tak jako tak.Byl to Miles s dotazem, jestli by s ním Luce nezašla na zmrzlinu. Luce se podívala na Shelby, pak Milese a pak zase Shelby. Nakonec se usmála. "Mám lepší nápad."O deset minut později už byli na cestě. Zabalený do mikiny a s čepicí Dodgers (Miles), s vlněnými prstovými ponožkami tak, aby mohla nosit žabky (Shelby) a s nervózním pocitem díky své posádce z Shoreline, která se za chvíli setká s Rolandem (Luce). Šlapali směrem k okraji útesu.

"Takže můžeš mi říct znova, kdo je ten chlap?" zeptal se Miles a ukazoval na vrcholek skalnaté stěny, která se těsně nad nimi tyčila."Je to jenom ... kluk z mé poslední školy." Luce přemýšlela nad lepším popisem, když scházeli po skalním schodišti. Roland nebyl tak úplně její přítel. A dokonce, i když se děti na Shoreline zdáli jaksi otevřenější těmhle věcem, nebyla si jistá, že by jim měla říct, na jaké straně stojí padlý anděl Roland. "Byl to kamarád Daniela," řekla nakonec. "Bude to zřejmě dost malá párty. Nemyslím si, že by o ní věděl někdo kromě mě."Ucítili ho ještě předtím, než to mohli vidět: výmluvný sloup kouře - velký táborák. Pak, když byli téměř na úpatí strmých schodů, které byly vytesané ve skále, strnuli když uviděli jiskry barvy divokého pomeranče a konečně jim do pohledu vstoupil planoucí oheň.Na pláži se muselo být alespoň sto lidí.Vítr divoce foukal, jako nezkrocené zvíře, ale to nebylo nic proti hlasitým návštěvníkům párty. Na jednom konci shromaždiště, blíže k Luce stál dav hippie kluků s dlouhými a hustými vlasy a vousy. Měly na sobě tkané košile a tvořili provizorní hudbu na bubny. Poskytovali stálý rytmus nedaleké skupince dětí, která se svíjela v neustále se měnícím dráždivém tanci. Na druhé straně byl oheň, a když si Luce stoupla na špičky, poznala, že je kolem něj shluklých spousta dětí ze Shoreline, doufajících, že tam nebude taková zima.Každý, kdo držel v plamenech klacek, soupeřil o nejlepší místo k opékání párků v rohlíku a marshmallows. Na ohni byl postavený litinový hrnec s fazolemi. Bylo nemožné odhadnout, jak se o téhle párty všichni dozvěděli, ale bylo jasné, že tu byl každý s dostatečným předstihem.Ve středu toho všeho byl Roland. Převlékl se. Neměl polokošili a drahé kožené boty, ale byl oblečený v mikině s kapucí a roztrhaných džínách, jako všichni tam. Stál na balvanu a dělal rychlá a přehnaná gesta, zatímco vyprávěl nějaký příběh, jaký Luce nemohla slyšet. Dawn a Jasmine stály mezi zaujatými posluchači. Jejich osvětlené obličeje ohněm vypadaly krásně a živě."Tohle je tvoje představa o malé párty?" zeptal se Miles.Luce se podívala na Rolanda a přemýšlela, co je to za příběh, co vypráví.Něco na tom, jak byl středem pozornosti, jí připomněla párty na pokoji Cama, první a jedinou skutečnou párty, na které na Sword&Cross byla. Připomnělo jí to, jak moc jí schází Arriane. A samozřejmě Penn, která byla tak nervózní, když přišli na párty, ale byla tam nakonec déle, než většina ostatních. A Daniel, který s ní sotva promluvil. Věci byly teď tak odlišné."No, já nevím jak vy," řekla Shelby a skopla z nohy žabky do písku, takže zůstala jenom v ponožkách, "ale já si chystám pořídit něco k pití, pak párek v rohlíku a pak si možná nechám dát lekci od jednoho z těchhle bubeníků.""Já taky," řekl Miles. "Až na tu část s těma bubeníkama. V případě, že by vám to hned nedošlo.""Luce." Roland na ní mával ze svého balvanu. "Přišla jsi."Miles a Shelby už byli daleko před ní. Mířili ke stanovišti, kde byly párky v rohlíku. Luce šla přes pláž chladným a mokrým pískem k Rolandovi a ostatním."Nedělal sis legraci, když jsi říkal, že se chceš s někým seznámit. Tohle je opravdu něco, Rolande."Roland vlídně přikývnul. "Něco? Něco dobrého, nebo něco špatného?"Zdálo se to jako záludná otázka. To, co mu na to Luce chtěla odpovědět bylo, že to nedokáže posoudit. Myslela na konverzaci, kterou dneska v kanceláři vyslechla. Jak ostrý byl hlas Francescy. Linie mezí tím co bylo dobré a co bylo špatné, byla neuvěřitelně rozmazaná.Roland a Steve byli padlí andělé, kteří přešli na druhou stranu.A stali se z nich ... démoni? Ví vůbec, co to znamená? Ale pak tu byl Cam a ... co vlastně Roland myslel tou otázkou? Podívala se na něj přimhouřenýma očima. Možná, že se opravdu jen ptal, jestli se Luce baví.

Nesčetné množství barevně oblečených návštěvníků párty vířilo kolem ní. Luce viděla v okolí nekonečné černé vlny. Vzduch v blízkosti vody byl mrazivý, ale oheň jí zase na kůži pálil. Tolik věcí se právě teď zdálo být v rozporu. Všechno jakoby se proti ní teď obrátilo."Kdo jsou všichni ti lidé, Rolande?""Tak se podívej." Roland ukázal na hippie kluky u bubnů. "Měšťáci." Ukázal na velkou skupinu kluků, kteří se snažili zapůsobit na mnohem menší skupinu holek několika velmi špatnými tanečními pohyby. "Tihle kluci jsou mariňáci z Fort Bragg. Podle způsobu, jaký se tu baví bych si tipnul, že jsou tu na dovolené na víkend." Když si Dawn a Jasmine sedly vedle něj, každé kolem ramen omotal jednu ruku. "A tyhle dvě věřím, že znáš.""Neřeklas nám, že ses přátelila s velkým nebeským ředitelem sociálního života, Luce," řekla Jasmína."Vážně." Dawn se naklonila dopředu a hlasitě Luce zašeptala: "Jen můj deník ví, kolikrát jsem chtěla jít na párty Rolanda Sparkse. A můj deník ti to nikdy neřekne.""Ale mě by mohl," zažertoval Roland."Je na téhle párty něco dobrého k jídlu?" Shelby se objevila za Luce a Miles byl po jejím boku. Držela dva párky v rohlíku v jedné ruce a tu volnou podala Rolandovi. "Shelby Sterris. A ty jsi?""Shelby Sterris," opakoval Roland. "Jsem Roland Sparks. Nežila jsi někdy na východním L.A? Už jsme se někdy viděli?""Ne!""Má fotografickou paměť," dodal Miles a podal Luce vegetariánský párek v rohlíku. Sice to nebylo zrovna její nejoblíbenější jídlo, ale nic méně to bylo moc pěkné gesto."Jsem Miles. Skvělá párty, mimochodem.""Jo, fakt úžasná," souhlasila Dawn a houpala se Rolandovi u boku do zvuku bubnů."A co Steven a Francesca?" Luce musela na Shelby prakticky křičet. "Neuslyší náš?"Jedna věc byla proklouznout ven ze školy. Druhá ale byla přímo pod ní udělat aerodynamický třesk.Jasmine se ohlédla směrem k areálu. "Uslyší nás. Jistě. Ale na pobřeží je pro ně stále jejich vodítko dost dlouhé. Alespoň pro Nephilimské děti. Dokud zůstaneme na akademické půdě v rámci jejich dozoru, tak máme do značné míry volnost.""To znamená, že si dáme soutěž v podlézání?" Roland se ušklíbl a rozpustile sáhnul po něčem dlouhém a tlustém, co leželo za ním."Milesi, budeš držet druhý konec?"O sekundu později už byl provaz natáhnutý a rytmus bubnování se změnil s tím, jak se provaz pomalu snižoval. Všichni před ním udělali jednu dlouhou, rušnou řadu."Luce," zavolal na ní Miles. "Nebudeš tam jen tak stát, že ne?"Luce studovala dav. Měla pocit, jakoby v písku pustila kořeny. Ale Dawn a Jasmine udělali otvor, aby jí vměstnali do řady mezi ně. Během soutěže -pravděpodobně během začátku soutěže- se Shelby natáhla a chtěla jí vtáhnout do řady. Dokonce i mariňáci šli hrát."Fajn." Luce se zasmála a zařadila se.Jakmile hra vypukla, řada postupovala rychle. Třikrát Luce pod lanem podlezla celkem snadno. Počtvrté už jí to dělalo trochu potíže. Musela zaklonit bradu dost daleko, aby viděla hvězdy. Všichni okolo jí fandili. Brzy i ona fandila ostatním dětem. Byla překvapená, když dokonce začala skákat nahoru a dolů, když se to povedlo Shelby. Bylo něco úžasného na tom, když se oddělila z řady potom, co úspěšně zvládla podlézt pod lanem. Pokaždé to dalo Luce překvapující příval adrenalinu.Bavit se pro ní obvykle nebyla tak jednoduchá věc. Tak dlouhý smích byl obvykle následován pocitem viny z toho důvodu, že by pro ní mělo být mnohem těžší se bavit. Ale dnes v noci se cítila nějak lehčí. Aniž by si to uvědomovala, zachvěla se ve tmě.

V době, kdy probíhalo páté kolo, byla řada výrazně menší. Polovina dětí už z párty odešla nebo se shlukla kolem Rolanda a Milese a pozorovala poslední děti v řadě. Na konci řady, kde stála Luce, bylo míň lidí a málo světla - najednou cítila něčí silný stisk na paži, až téměř ztratila rovnováhu.Začala křičet. Ucítila na puse něčí ruku."Psst."Daniel jí tahal z řady pryč. Dál od párty. Jeho silná teplá ruka sklouzla z jejích úst na krk a rty jí okamžitě přejel po tváři.Jen na okamžik jeho rty na její tváří v kombinaci s jasně fialovou září v jeho očích a její dny stará rostoucí potřeba chytit ho a nikdy nepustit, způsobily Luce božskou závrať."Co tady děláš?" zašeptala. Chtěla říct něco jako: Díky bohu, že jsi tady, nebo jak je to pro ní bez něj těžké, nebo jak moc ho miluje. Ale byly tu i věci jako: Tys mě opustil, Myslela jsem, že není bezpečné, abys tu byl a co je to příměří? Všechny otázky vířily v její mysli."Musel jsem tě vidět," řekl. Vedl ji za skálu na pláži. Měl na tváři spiklenecký úsměv. Druh úsměvu, který byl nakažlivý, ale příliš těžký pro Luce na to, aby se objevil i na jejích rtech. Úsměv, který potvrzoval nejen to, že zlomili Danielovo pravidlo-ale že si to porušení užijí."Když jsem byl blízko, viděl jsem, že na té párty každý tančí," řekl. "A trochu jsem žárlil.""Žárlil?" zeptala se Luce. Teď byli sami. Objala ho pažemi kolem ramen a podívala se hluboko do jeho fialových očí. "Proč bys žárlil?""Protože," řekl a položil jí ruce na záda. "Seznam tvých tanečních partnerů je plný. Navždy."Daniel jí chytil za pravou ruku a levou jí dal na jeho rameno. Pak se začali pomalu pohybovat v písku. Ještě mohli z párty slyšet hudbu, ale na tomhle osamoceném místě to bylo spíš jako osamocený koncert. Luce zavřela oči a opřela se o jeho hruď. Hledala místo, kde jí hlava zapadne na jeho rameno, jako kousek skládačky."Ne, tohle není ono," řekl Daniel po chvíli. Ukázal na její nohy. Všimla si, že je bos. "Sundej si boty," řekl, "a já ti ukážu, jak tančí andělé."Luce si sundala černé boty a kopla je stranou. Písek mezi prsty byl měkký a studený. Daniel si ji přitáhl k sobě a propletl si prsty s těmi jejími. Téměř ztratila rovnováhu, ale on ji držel v rukách. Podívala se dolů. Její nohy byly na těch jeho.Když se podívala nahoru, uviděla jeho toužící pohled. Rozvinul svá stříbrno-bílá křídla.Zaplnila její zorné pole. Jejich rozpětí bylo tak dvacet stop. Byla široká, krásná a v noci zářila. Musela to být ta nejnádhernější křídla v celém nebi.Pod nohama Luce ucítila, jak se i s Danielem zvedla nad zem. Jeho křídla lehce kmitla, téměř tak rychle, jako jeden srdeční tep. Vyneslo je to tak pět centimetrů nad pláž."Připravena?" zeptal se.Nevěděla na co měla být připravena. Nezáleželo na tom. Vznesli se do vzduchu. Tak lehce, jako krasobruslaři jezdí po ledě. Daniel se vznesl nad vodu a držel ji v náruči. Luce zalapala po dechu, když první pěnivá vlna olízla její prsty. Daniel za zasmál a zvedl je o něco málo výš k obloze. Zaklonil ji dozadu.Otočili se dokola. Tančili. Na oceánu.Zdálo se, jako by byly středem světla, jakoby měsíc svítil jen pro ně. Luce se zasmála z čiré radosti. Její smích byl tak nakažlivý, že se Daniel začal smát taky. Nikdy se necítila lehčí."Děkuju," zašeptala.Jeho odpovědí byl polibek. Nejdřív jí líbal něžně. Na čelo, na nos a pak si konečně našel cestu k jejím rtům.Políbila ho zpátky. Hluboce, hladově a trochu zoufale. Opřela se o něj celým tělem. Bylo to, jako by se vrátila domů k Danielovi. Když se jí dotkl, ucítila lásku, kterou sdíleli tak dlouho.Na okamžik celý svět ztichnul. Pak Luce zalapala po dechu. Ani si toho nevšimla a už byly zpátky na pláži.

Uchopil ji vzadu na hlavě a stáhl jí bílou čepici. Uvolnil tím její blonďaté vlasy. Udeřil do nich prudký oceánský vítr. "Co sis to udělala s vlasy?"Jeho hlas byl tichý, ale i tak to znělo jako obvinění. Možná to bylo proto, že píseň právě končila a tanec a ten polibek byl až příliš krásný. Teď byli jen dva lidé, kteří stáli na pláži. Danielova křídla se zatáhla zpátky za jeho ramena. Stále byla viditelná, ale nedosažitelná."Koho zajímají moje vlasy?" Všechno, o co se teď starala bylo to, že jí drží v náručí. Nemělo by to být taky všechno, co by měl chtít?Luce se natáhla dozadu pro čepici. Její odhalená blond hlava byla příliš vystavená, bylo to jako varovné červené vlajky. Luce mu chtěla naznačit, že by se mohla sesypat. Dřív, než mu stačila utéct, Daniel znovu položil své paže kolem ní."Hej," přitáhl si ji k sobě znovu. "Omlouvám se."Vydechla a položila se na něj. Nechala ho, aby jí hladil. Naklonila hlavu, aby se mu mohla podívat do očí."Teď už je to bezpečné?" zeptala se. To Daniel byl tím, kdo chtěl vyvolat příměří. Mohli už být konečně spolu? Ale otupělý výraz v jeho očích jí dal odpověď dřív, než vůbec otevřel ústa."Nemůžu tady být, ale bojím se o tebe." Držel ji v náručí. "A z toho, jak teď věci vypadají vidím, že jsem si dělal starosti oprávněně." Vzal mezi prsty pramen jejích vlasů. "Nechápu, proč jsi to udělala, Luce. Tohle nejsi ty."Odstrčila ho. Vždycky jí vadilo, když jí to lidé říkali. "Ne, to já jsem si ty vlasy odbarvila, Danieli. Takže technicky vzato, tohle jsem já. Možná nejsem taková, jakou bys mě chtěl mít-""Tohle není fér. Nechci, abys byla někým jiným, než jsi.""A kdo jsem Danieli? Pokud znáš odpověď na tuhle otázku, měl bys být tak hodný a spravit mě o ní." Její hlas sílil a frustrace předstihla i vášeň, která se jí vymykala z rukou. "Jsem tady a snažím se přijít na to, proč. Snažím se zjistit, co tu dělám se všemi těmi ... když nejsem dokonce ani ...""Když nejsi co?"Jak mohli takhle rychle přejít od tance ve vzduchu k tomuhle?"Nevím. Jen se to tu snažím přežít ze dne na den. Udělat si nějaké přátele, víš? Včera jsem vstoupila do klubu a plánujeme výlet na jachtě. A podobné věci." Co mu opravdu chtěla říct, bylo to o stínech. Zejména o tom, co udělala v lese.Daniel ale přimhouřil oči, jako kdyby udělala něco špatně."Nepojedeš na výlet na jachtě nebo kamkoliv jinam.""Cože?""Zůstaneš na téhle škole, dokud ti neřeknu něco jiného." Vydechl a vycítil její rostoucí hněv. "Nenávidím, že ti musím dávat tyhle pravidla, Luce, ale ... Dělám toho tolik, abych tě udržel v bezpečí. Nedovolím, aby se ti něco stalo.""Doslova." Luce zaskřípala zuby. "Ani dobrého, ani zlého ani nic jiného. Vypadá to, že kdy nejsi u mě, chtěl bys, abych nedělala vůbec nic.""To není pravda." Zavrtěl na ní prstem. Nikdy ho neviděla tak rychle ztratit náladu. Pak se podíval na oblohu. Luce sledovala jeho pohled. Nad jejich hlavami -jako vždycky- proplul černý stín. Když zmizel, zůstal za ním smrtící, kouřový oblak. Daniel vypadal, že hned pochopil, o co jde."Musím jít," řekl."Jak šokující." Odvrátila se od něj. "Z ničeho nic se zjevíš, pak se pohádáme a nakonec prchneš. To musí být skutečná pravá láska."Chytl jí za ramena a zatřásl s ní. Pak jí donutil se na něj podívat. "Tohle je pravá láska," řekl s takovým zoufalstvím, že Luce nemohla říct, jestli jí tím chtěl odseknout nebo jestli do těch slov vložil bolest ze svého srdce. "Ty to víš." Jeho oči hořely fialově - ne hněvem, ale

intenzivní touhou. Druh pohledu, který říkal, že milujete nějakou osobu tak moc, že vám schází, i když stojí přímo před vámi.Daniel sklonil hlavu a políbil jí na tvář. Měla příliš blízko k slzám. V rozpacích se odvrátila. Uslyšela jeho povzdech a pak: tlukot křídel.Ne.Když rychle otočila hlavu, Daniel už stoupal k obloze. Byl na půli cesty mezi oceánem a měsícem. Jeho křídla svítila zářivou bílou pod měsíčními paprsky. O chvíli později už bylo těžké rozeznat ho od nějakých hvězd na nebi. 

KAPITOLA 5ČTRNÁCT DNÍBěhem bezvětrné noci se na město Fort Bragg jako armáda, nastěhovala vrstva mlhy. Východ slunce přes ní skoro nebyl vidět a melancholie prosakovala do všech a všeho. Celý páteční školní den měla Luce pocit, že je přitahovaná k loudavému přílivu. Učitelé byli nesoustředění, zamlklí a jejich přednášky se táhly.Studenti seděli znuděně v lavicích a snažili se zůstat vzhůru, i když byl dlouhý, vlhký a rušný den.Ve chvíli, kdy do tříd pronikla šeď, dostala se i do duše Luce. Nevěděla, co dělá v téhle škole, která byla ve skutečnosti její - alespoň v téhle dočasné fázi života, která jen zdůrazňovala nedostatek skutečnosti a trvalosti v jejím životě.Všechno co chtěla udělat, bylo zalézt do postele a všechno to zaspat - ne jen počasí, nebo její první dlouhý týden na Shoreline, ale i hádku s Danielem a změť otázek a obav, které se jí volně honily myslí.Noc předtím byla hrozná. V nejtemnější noci sama klopýtala zpátky k pokoji na koleji. Tam se třásla, převalovala a nemohla usnout.To, že jí Daniel opustil, jí nepřekvapilo, ale to neznamenalo, že by to bylo jednodušší. A ten urážlivý a šovinistický rozkaz aby zůstala na škole? Co to mělo být, devatenácté století? Napadlo jí, že s ní Daniel takhle možná mluvil před stoletími, ale -stejně jako Jane Eyrová nebo Elizabeth Bennetová- si Luce byl jistá, že žádnému jejímu minulému já se to nelíbilo. A rozhodně se jí to nelíbilo teď.Byla stále víc a víc rozzlobená. Po škole se mlhou prodírala ke koleji. Její oči byly kalné a ve chvíli, kdy se její ruka dotkla kliky, byla spíš jako náměsíčná.Vešla do temné, prázdné místnosti a málem si ani nevšimla obálky, kterou někdo strčil pod dveře. Byla smetanová, křehká a čtvercová. Když jí obrátila, uviděla na malém čtvercovém dopisu napsané své jméno. Roztrhla ji s tím, že v ní byla omluva od něj. Věděla, že ona mu omluvu dlužila taky.Dopis vevnitř byl napsán na psacím stroji na smetanovém papíře a složen natřikrát.Drahá Luce,Je tu něco, co jsem oddaloval příliš dlouho, abych ti řekl. Sejdeme se ve městě. V blízkosti Noyo, kolem šesté hodiny dnes večer? Autobus číslo 5 u silnice číslo 1, čtvrt míle jižně od pobřeží. Použij tenhle autobus, abys ke mně přijela. Budu na tebe čekat u Severního útesu. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.S láskou, DanielLuce vzala obálku a uviděla uvnitř ještě malý kousek papíru. Vytáhla tenký modrobílý jízdní řád autobusu číslo 5 a trochu míň podrobnou mapu Fort Bragg, která byla vytištěna zadní části řádu. To bylo všechno. Nic jiného.Luce to nechápala. Žádná zmínka o jejich hádce na pláži. Nic nenasvědčovalo tomu, že Daniel pochopil, jak nevyzpytatelné je jednu se prakticky vypařit do vzduchu a pak očekávat, že se z jeho rozmaru jen tak vydá na další cestu.

Ani žádná omluva.Zvláštní. Daniel za ní mohl prakticky jít kdykoliv a kamkoliv. Obvykle zapomínal na logickou realitu, kterou by se měl normální člověk zabývat.Dopis v její ruce jí najednou přišel chladný a odměřený. Její bezohlednější část byla v pokušení předstírat, že žádný dopis nedostala. Byla unavená hádáním se s Danielem, unavená tím, jak jí Daniel nevěřil ani v maličkostech.Ale ta otravná zamilovaná část Luce uvažovala, jestli na něj nebyla příliš tvrdá. Protože jejich vztah jí za tu námahu stál. Snažila se vzpomenout si, jak se na ní dívají jeho oči a zvuk jeho hlasu, když jí říkal příběh o tom, jak jí rodina po zlaté horečce odvezla do Kalifornie. Způsob, jakým se na ní pořád díval a to, že už se do ní asi tak tisíckrát zamiloval.To byla představa, kterou si sebou odnášela, když o několik minut později opouštěla kolej a plížila se podél cesty směrem k přední bráně, směrem k autobusové zastávce, kde jí Daniel řekl, aby na něj počkala. Představa jeho prosebných fialových očí jí bral za srdce, zatímco stála pod vlhkou šedou oblohou.Dívala se, jak se bezbarvé vozidlo zhmotnilo v mlze a kličkovalo ostrými zatáčkami, které byly na silnici číslo 1 a znovu mizelo.Když se podívala zpátky na impozantní areál Shoreline, který byl v dálce, vzpomněla si na slova Jasmine na párty: Dokud zůstaneme na akademické půdě v rámci jejich dozoru, tak máme do značné míry volnost. Luce vystoupila zpod jejího deštníku, ale kde byla ta hranice? Ona vlastně nebyla student, ale tak jako tak, vidět Daniela jí stálo za to riziko přistižení.Několik minut po půl autobus číslo pět zastavil až před ní. Byl starý, šedivý a vratký, stejně jako řidič, který otevřel dveře a nechal tak Luce nastoupit dovnitř. Sedla si na prázdné místo blíž do uličky. Autobus byl cítit jako pavučiny nebo zřídka používané podkroví. Musela se chytit levného koženkového sedadla před ní, když jeli padesáti kilometrovou rychlostí, i když byli jen pár centimetrů od okraje útesu, který skoro rovně klesal mnoho kilometrů dolů do šedého oceánu.Pršelo celou dobu, i když se dostali do města. Až na to, že stabilní mrholení se změnilo ve skutečný liják. Většina z podniků na hlavní silnici už byla zavřená na noc a město vypadalo mokré a pusté.Takhle si to zrovna pro její šťastnou konverzaci s Danielem nevysnila. Když Luce vystoupila z autobusu, vyndala z batohu čepici a dala si jí na hlavu. Cítila chlad z deště od nosu až po konečky prstů. Zahlédla zohýbanou zelenou značku a následovala šipku, která ukazovala směrem k Noyo.Tohle místo byl široký poloostrov, kde nebyl svěží zelený terén jako na akademické půdě, ale spíš směs slepené trávy a strupů mokrého šedého písku. Stromy tu byly jen zřídka a jejich listy už byly dávno opadané díky silnému oceánskému větru. Úplně na okraji, pár set metrů od silnice, byla jedna osamocená lavička. Jestli Daniel chtěl na ní někde počkat, muselo to být tady. Ale Luce mohla z místa kde stála vidět, že tam nikdo není. Podívala se na svoje hodinky. Bylo už pět minut po celé.Daniel nikdy nechodil pozdě.Zdálo se, že se jí déšť usazuje na konečcích vlasů, místo toho, aby se jí do vlasů vsáknul jako obvykle. Ani matka příroda nevěděla, co si má počít s jejími odbarvenými vlasy. Nelíbil se jí pocit, že na Daniela čeká venku. Na hlavní ulici byla řada obchodů. Luce tam došla a stoupla si na dlouhou dřevěnou verandu pod rezavou, kovovou střechu. Na ní stálo na ceduli vybledlými modrými písmeny FREDOVI RYBY.Fort Bragg nebyl tak kuriózní jako Mendocino. Město, kde se s Danielem zastavili předtím, než jí odvezl na Shoreline. Bylo víc průmyslové a bylo tu vidět, že tu staromódně stále žije rybolovem. Město s hnilobně zapáchajícími doky, které jsou v zakřivené zátoce, kde se země pomalu stáčí do moře.

Zatímco Luce čekala, na břeh dojela nějaká loď a lidé z ní vystupovali na břeh. Dívala se na tenké potůčky deště, které máčeli jejich oblečení. Pomalu vycházeli z doků nahoru.Když dorazili na úroveň hlavní ulice, rozdělili si nebo se spojili do malých tichých skupinek a šli kolem prázdných laviček a smutně nakloněných stromů. Došli až ke štěrkovému parkovišti na jižním okraji Noyo. Nastoupily do starých náklaďáků, nastartovali a odjeli směrem k pochmurnému oceánu. Jedna tvář z nich ale vyčnívala. Všimla si jí teprve, když všichni odjeli. Ve skutečnosti se zdálo, že se ta postava objevila náhle z mlhy. Luce se rychle přitiskla zády ke stěně rybího obchodu. Snažila se popadnout dech.Cam.Šel směrem na západ po štěrkové cestě přímo kolem ní. Prošel kolem dvou lidí, kteří byly oblečeni v tmavých barvách a nezdálo se, že by si nějak všimli jeho přítomnosti. Měl na sobě úzké černé džíny a černou koženou bundu. Jeho tmavé vlasy byly kratší, než když ho viděla naposled. V dešti jakoby svítily. Na straně krku viděla kousek černého tetování. Proti bezbarvému pozadí oblohy byly jeho oči ještě intenzivněji zelenější, než kdy dřív.Když ho viděla naposled, Cam stál před odpornou armádou černých démonů a byl necitlivý, krutý a byl ... zlý. Krev jí ztuhla v žilách.Měla na jazyku řetězec nadávek a byla připravená k hádce s ním, ale ještě lepší by bylo, kdyby mu mohla nějak zabránit, aby si jí všiml.Příliš pozdě. Camův zelený pohled padl přímo na ni-ztuhla. Ne proto, že by na ní znovu použil nějaké omamující kouzlo jako na Sword&Cross, které mu zůstalo, když padnul. Ale spíš proto, že vypadal znepokojený tím, že ji vidí. Vyčlenil se z proudu lidí, kteří šli po ulici, a za chvíli už stál u jejího boku."Co tady děláš?"Cam vypadal víc znepokojeně, než Luce-vypadalo to, jako by se spíš bál. Zvedl ramena a jeho oči se na ní usadily na delší dobu než jen na pár sekund. Neřekl nic na její vlasy. Skoro se zdálo, jakoby si jich ani nevšimnul. Luce věděla, že by Cam neměl být obeznámený s tím, že je Luce v Kalifornii. Její přesun sem jí měl udržet dál od lidí, jako byl on."Já jsem jen-" Očima zabrousila k bílé štěrkové cestě za Camem, kde si na okraji útesu prorážela cestu tráva. "Jen jsem se šla projít.""Ne, nešla.""Nech mě být." Snažila se projít kolem něj. "Nemám ti co říct.""Což by mělo být v pořádku, protože bys neměla mluvit vůbec s nikým. A nemělas opouštět školu."Najednou se začala cítit nervózně, jakoby věděl něco, co ona ne. "Jak víš, že tady chodím do školy?"Cam si povzdechl. "Já vím všechno, jasný?""Takže jsi tady, abys bojoval s Danielem?"Camovi zelené oči se zúžily. "Proč bych - Počkej, říkáš, žes ho tady viděla?""Nemusíš znít tak šokovaně. Chodíme spolu." Bylo to, jakoby se Cam ještě nedostal přes to, že si místo něj vybrala Daniela.Cam se poškrábal na čele. Vypadal znepokojeně. Když konečně promluvil, jeho slova zněla naštvaně. "To on pro tebe poslal? Luce?"Trhla sebou. Vzpírala se tlaku jeho pohledu. "Poslal mi dopis.""Podívám se na něj."Teď Luce ztuhla. Zkoumala Camův zvláštní výraz. Snažila se pochopit, co ví. Vypadal tak nesvůj, jak se ona cítila. Ani se nepohnula."Podvedli tě. Grigori by pro tebe teď neposlal.""Nevíš, co by pro mě udělal." Luce se od něj odvrátila. Chtěla, aby Cama nikdy nepotkala. Chtěla odsud pryč. Cítila dětinskou potřebu pochlubit se Camovi tím, že jí Daniel minulou

noc navštívil. Ale tímhle vychloubáním by to skončilo. Nebylo by moc slávy v informacích o tom, jak se pohádali."Vím, že by zemřel, kdybys zemřela ty, Luce. Pokud chceš přežít další den, radši mi ukaž ten dopis.""Zabil bys mě kvůli kusu papíru?""Já ne. Ale ten, kdo ti ho poslal to má pravděpodobně v úmyslu.""Cože?" Měla pocit, že jí dopis hoří v kapse. Odolala nutkání mu ho strčit do rukou. Cam nemohl vědět, o čem mluví. Nemohl. Čím déle se na ní ale díval, tím více začala uvažovat o tom podivném dopise, který jí přišel. Lístek s jízdním řádem a směry autobusů. Bylo to tak podivně technické a stereotypní. Vůbec to nebylo Danielovy podobné. Vyndala dopis z kapsy a třásly se jí prsty.Cam jí ho vytrhl z ruky, a když ho četl, na obličeji se mu střídaly grimasy. Zamumlal si něco pod vousy. Těkal očima k lesu na druhém konci silnice. Luce se tam podívala taky, ale neviděla tam nic podezřelého. Několik zbývajících lidí z lodi nakládalo své věci do rezavých náklaďáků."Pojď," řekl nakonec a popadl ji za loket. "Je nejvyšší čas, abych ses dostala zpátky do školy."Ucukla. "Nikam s tebou nejdu. Nesnáším tě. Co tady vlastně děláš?"Obešel ji v kruhu. "Lovím."Snažila se odhadnout, co tím myslel a nenechat se znervóznit ještě víc. Hubený, punk-rockově oblečený, nebezpečný Cam. "Opravdu?"Naklonila k němu hlavu. "A co lovíš?"Cam zíral za ní, směrem k západu slunce-k lesu. Kývl směrem tam. "Jí."Luce natahovala krk, aby viděla o kom, nebo o čem Cam mluví. Než stačila ale něco uvidět, ostře jí odstrčil. Ozval se nějaký zvláštní zvuk a něco stříbrného prosvištělo kolem její tváře."K zemi!" zakřičel Cam a zatlačil Luce na ramena. Dopadla na podlahu verandy. Cítila na sobě jeho váhu a dřevěná podlaha voněla po prachu."Slez ze mě!" zakřičela na něj. Svíjela se odporem, ale zároveň se do ní opřel studený strach. Ten, kdo na ně útočil, musel být opravdu špatný. Jinak by se nikdy nemohla ocitnout v situaci, kdy by jí Cam chránil.O chvíli později už Cam běžel přes prázdné parkoviště. Mířil směrem k té holce. Moc hezké holce ve věku Luce. Měla na sobě dlouhý hnědý plášť. Měla jemné rysy a blond vlasy stáhnuté ve vysokém ohonu. Na jejích očích bylo něco podivného. Měla v nich prázdný výraz. I z téhle vzdálenosti Luce ztuhla strachem.Bylo toho víc: dívka byla ozbrojená. Držela stříbrný luk a spěšně do něj dávala šíp.Cam běžel vpřed. Štěrk křupal pod jeho nohama, když se pohyboval přímo k dívce, jejíž bizardní stříbrný luk se leskl dokonce i v mlze. Jakoby nebyl z téhle planety.Luce odtrhla oči od šílené dívky s šípem a zvedla se na kolena. Rozhlédla se po parkovišti, aby viděla, jestli někdo v okolí vypadá alespoň tak vyděšeně, jak se ona cítila. Ale okolí bylo prázdné. Zvláštně tiché.Její plíce byly pevné-ale stěží mohla dýchat. Ta dívka se pohybovala rychle jako stroj. Bez zaváhání. A Cam nebyl ozbrojený. Dívka natáhla tětivu a nasměrovala luk směrem, kde byl Cam-vystřelila do prázdna.Tenhle zlomek vteřiny se zdál až příliš dlouhý. Cam do ní vrazil a povalil jí na záda. Brutálně s ním zápasila pomocí svých rukou. Vrazil jí loket do tváře, než jí pustil. Dívka vyjekla -vysokým, nevinným zvukem- a přikrčila se víc k zemi, když na ní Cam namířil lukem. Zvedla otevřené dlaně v tiché prosbě.Pak Cam vypustil šíp přímo do jejího srdce.Přes celé parkoviště Luce vykřikla a kousla se do pěsti. Ačkoliv chtěla být odsud velmi, velmi daleko, přistihla se, jak se zvedá na nohy a běží blíž. Něco bylo špatně. Očekávala, že tam najde ležet krvácející dívku. Ale tahle holka už nebojovala ani nekřičela.

Protože tam nebyla vůbec.Ona a šíp, který do ní Cam vystřelil, zmizely.Cam se rozhlédnul po parkovišti a sebral šípy, které ležely na zemi, jakoby to byl ten nejdůležitější úkol, jaký kdy dělal. Luce se přikrčila k místu, kam dívka spadla.Prsty přejela po hrubém štěrku. Byla zmatená a mnohem víc vyděšená, než byla ještě před chvílí. Nikde nebylo ani stopy po tom, že by tam někdo byl.Cam přešel k Luce se třemi šípy v jedné ruce a stříbrným lukem v té druhé. Luce instinktivně sáhla před sebe, aby se ho dotkla. Nikdy nic takového neviděla. Přejela přes ni podivná vlna fascinace. Měla husí kůži. Točila se jí hlava.Cam prudce s rukou ucukl. "Nesahej na ně. Jsou smrtící."Nevypadaly smrtící. Ve skutečnosti ty šípy ani neměly hlavice. Byly to jen stříbrné tyčky, které končily plochou špičkou. Ale jeden z nich způsobil, že dívka zmizela.Luce několikrát zamrkala. "Kdo to byl?""Byla Psanec." Cam se na ni nedíval. Jeho pohled byl přilepený k stříbrnému luku v jeho rukou."Kdo?""Ten nejhorší druh anděla. Byli spolčeni se Satanem během vzpoury. Ale ve skutečnosti se ani nohou nedotkli podsvětí.""Jak to, že ne?""Znáš ten typ. Stejně jako holky, co chtějí být pozváni na párty, ale nedávají to najevo." Ušklíbl se. "Jakmile bitva skončila, snažili se rychle dostat do nebe, ale bylo už příliš pozdě. V tomhle nebi máš jenom jeden pokus." Podíval se na Luce. "Většina z nás to tak má.""Takže pokud nejsou z nebe ..." Stále ještě chtěla mluvit o těchhle konkrétních věcech. "Jsou ... z pekla?""To těžko. Ačkoliv si pamatuju, že se zkoušeli vrátit i tam." Cam se zlověstně zasmál. "Obvykle se tam může dostat každý z nás, ale i Satan má své meze. Trvale je vyhnal. Navíc je oslepil za to, že ho urazili.""Ale tahle holka nebyla slepá," zašeptala Luce. Vzpomněla si na způsob jejího držení těla, když bojovala s Camem. To, že ho nemohla udeřit bylo jen proto, že byl tak zatraceně rychlý. A přesto Luce věděla, že na té dívce bylo něco zvláštního."Byla. Jen používala jiné smysly, aby mohla na světě přežít a vynahradila si tak zrak. Může vidět tím, že si díky jiným smyslům představí tvary kolem sebe. Má to své omezení ale i své výhody."Jeho oči nepřestávaly pročesávat les za ní. Luce se otřásla při představě víc podobných lidí, kteří číhají v lese. Víc stříbrných šípů a luků."Co se jí stalo? Kde je teď?"Cam se na ni podíval. "Je mrtvá, Luce. Zmizela. Je pryč."Mrtvá? Luce se podívala na místo na zemi, kde se to stalo. Bylo teď stejně prázdné jako všechno kolem nich. Sklopila hlavu a měla pocit závratě. "Já ... Myslela jsem, že anděly nemůžeš zabít.""Jenom když máš dobrou zbraň." Blýskl k ní šipkami. Pak je zastrčil dovnitř jeho kožené bundy. "K těmhle věcem je těžké přijít. Oh, přestaň se třást. Nehodlám tě zabít." Odvrátil se od ní a sledoval dveře aut na parkovišti. Uculil se, když spatřil stáhnuté okýnko na straně řidiče na šedožlutém kamionu.Sáhl okýnkem dovnitř a otevřel dveře. "Buď ráda, že nemusíš do školy pěšky. No tak, pojď dovnitř."Když Cam otevřel dveře spolujezdce, Luce poklesla čelist. Nakoukla otevřeným okýnkem dovnitř a sledovala, jak se snaží nastartovat bez klíčů."Myslíš, že s tebou nasednu do nějakého kradeného náklaďáku potom, co jsem viděla, jaks někoho zavraždil?"

"Kdybych ji nezabil" -zápasil s drátkama pod volantem- "zabila by tebe, nebo ne? Kdo si myslíš, že ti poslal ten vzkaz? Vylákala tě ven ze školy, aby tě zavraždila. Není to náhodou polehčující okolnost?"Luce se opřela o kapotu auta. Nevěděla, co má dělat. Vzpomněla si na konverzaci, kterou měla s Danielem, Arriane a Gabbe těsně předtím, než odešla ze Sword&Cross. Když jí řekli, že by po ní mohli jít i další ze sekty, ve které byla slečna Sophie."Ale ona nevypadala jako - jsou Psanci část Starších?"Najednou Cam nastartoval motor. Rychle vyskočil ven. Obešel auto a postrčil Luce na místo spolujezdce. "Běž dál. Šup, šup. To je jako, když naháníš kočky." Když jí konečně dostrkal až na sedadlo, zapnul jí pás. "Bohužel, Luce, máš mnohem víc, než jen jednoho nepřítele. Což je důvod, proč tě teď odvezu zpátky do školy. Tam je to bezpečné. Správné. Zrovna teď."Nemyslela si, že bylo moc chytré být teď sama v autě s Camem. Nebyla si ale jistá, jestli zůstat tady sama, bylo o moc chytřejší. "Počkej chvilku," řekla, když jí odvážel zpátky k Shoreline. "Pokud tihle Psanci nejsou součást Pekla nebo Nebe, na čí straně teda jsou?""Psanci se řídí odporným odstínem šedé. V případě, že sis ještě nevšimla, venku jsou horší věci, než já."Luce složila ruce do klína. Chtěla se jen dostat zpátky na kolej, kde se cítila -nebo se alespoň snažila předstírat, že se cítí- bezpečně. Proč by měla věřit Camovi? Už uvěřila jeho lžím mnohokrát před tím."Není nic horšího, než ty. To co jsi chtěl ... co ses snažil udělat na Sword&Cross byl hrozné a špatné."Zavrtěla hlavou. "Jen se mě snažíš znovu oklamat.""Nesnažím." V jeho hlase byl méně útočný tón, než by čekala. Zdálo se, že byl spíš přemýšlivý a dokonce i mrzutý. Když projížděli dlouhým klenutým vjezdem do Shoreline, řekl: "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Luce, nikdy.""To je důvod, proč jsi zavolal do boje všechny ty stíny, když jsem byla na hřbitově?""Dobro a zlo není tak snadně rozlišitelné, jak si myslíš." Podíval se z okna na budovu Shoreline, která odtud vypadala tmavá a pustá. "Jsi z jihu, ne? Tentokrát. Takže bys měla rozumět svobodě. Tomu, že vítězové můžou přepsat historii. Sémantika, Luce. To, co si myslíš, že je zlo-no, můj styl života, je jen jednoduchý problém konotace.""Daniel si to nemyslí." Luce si přála, aby mohla říct, že si to nemyslí ona, ale stále ještě toho nevěděla dost. Pořád měla pocit, že jí toho musí Daniel o své víře hodně vysvětlit.Cam zaparkoval kamion na trávník za její kolejí. Vylezl z auta a obešel ho, aby mohl Luce otevřít dveře."Daniel a já jsme jen dvě různé strany jedné mince." Nabídl jí ruku, aby jí pomohl dolů, ale ona ho ignorovala. "Musí tě bolet to slyšet."Chtěla říct, že to není pravda. Že není žádná podobnost mezi Camem a Danielem bez ohledu na to, jak se to snaží Cam zakrýt. Ale za ten týden, co byla na Shoreline, Luce viděla a slyšela věci, které byly v rozporu s tím, čemu kdysi věřila. Myslela na Francescu a Stevena. Kdysi dávno byli na stejné straně: před válkou a předtím, než padli. Byla jen jedna strana.Cam nebyl jediný, kdo tvrdil, že rozdělení na anděly a démony nebylo úplně černé a bílé. V jejím pokoji se rozsvítilo. Luce si představila Shelby na oranžovém koberci, jak má zkřížené nohy v póze jógy a medituje. Jak teď mohla Luce předstírat, že právě neviděla zemřít anděla? Nebo to, že co se stalo za celý týden tady, ji neprošpikovalo pochybnostmi?"Necháme celé dění dnešního dne jen mezi námi, jo?" řekl Cam. "A do budoucna nám všem udělej laskavost a zůstaň na akademické půdě. Tady se nedostaneš do potíží."Prošla kolem něj a v záři světel auta se pomalu blížila ke stinné koleji.Cam se vyhoupnul zpátky do kamionu a vytúroval motor.Dřív, než se rozjel, stáhnul okýnko a zavolal na Luce. "Není zač."Luce se na něj otočila. "A za co?"

Usmál se a šlápnul na plyn. "Za záchranu tvého života."

KAPITOLA 6 1/2TŘINÁCT DNÍ

"Je to tady," někdo hlasitě zazpíval za dveřmi Luce brzy ráno druhý den. Ozvalo se klepání. "Konečně je to tady!"Klepání bylo stále naléhavější. Luce nevěděla kolik je, ale tušila, že je příliš brzy na všechno to chichotání, které slyšela na druhé straně dveří."Tvoji přátelé," zavolala na ní Shelby z horní palandy. Luce zasténala a sklouzla z postele. Podívala se na Shelby, která ležela na břiše na horním lůžku a byla už úplně oblečená v džínách a červeném tílku. Luštila křížovky."Spíš někdy?" zamumlala Luce a sáhla do skříně pro fialový kostkovaný župan, který jí máma ušila k třináctým narozeninám.Pořád jí byl-více méně.Přitiskla oko ke kukátku a uviděla vypouklé tváře Dawn a Jasmine. Měli na sobě stejné šátky a chlupaté klapky na uši. Jasmine měla v ruce držák se čtyřmi kávami a Dawn měla v ruce velký papírový sáček. Zaklepali znovu."Chystáš se je odehnat nebo mám zavolat školní ochranku?" zeptala se jí Shelby.Luce ji ignorovala. Otevřela dveře, které se rozlétly a dvě dívky se nahrnuly do pokoje. Mluvily rychlostí míle za minutu."Konečně." Jasmine se zasmála a podala Luce kelímek s kafem. Pak hupsla dolů na neustlanou palandu. "Je toho tolik, co musíme probrat."Dawn ani Jasmine tu nikdy dřív nebyly, ale Luce si užívala, že se tu chovaly jako doma. Připomínalo jí to Penn, která si "vypůjčila" náhradní klíč k pokoji Luce, aby se k ní dostal kdykoliv to potřebovala.Luce pohlédla na kafe a těžce polkla. Nechtěla se teď sesypat, ne před těmihle třemi.Dawn byla v koupelně skloněná u skříňky vedle umyvadla. "Jako nedílná část našeho řídícího výboru si myslíme, že bys měla být součástí dnešního uvítacího projevu," řekla a podívala se nevěřícně na Luce. "Jak to, že ještě nejsi oblečená? Jachta odplouvá za hodinu."Luce se poškrábala na čele. "Můžeš mi to připomenout?""Uf." Dawn dramaticky zasténala. "Amy Branshaw? Moje partnerka na laborky? Ta, jejíž otec je majitel monstrózní jachty? Tak co, už ti to docvaklo?"Všechno se to k ní vrátilo. Sobota. Výlet po pobřeží na jachtě. Neurčitý nápad na vzdělávací akci Jasmine a Dawn v rámci Shorelinského řídícího výboru -krycí jméno Francesca- který byl nějakou náhodou schválený. Luce souhlasila, že pomůže, ale zatím neudělala vůbec nic. Všechno o čem mohla přemýšlet, byla Danielova tvář, když mu řekla o tom, že pojede. Okamžitě tu myšlenku zahnala.Teď Dawn prohledávala skříň Luce. Vytáhla šaty s dlouhým rukávem barvy lilku. Hodila je na Luce a vyhnala jí do koupelny. "Nezapomeň si pod ně vzít legíny. Na vodě je chladno."Luce cestou popadla svůj mobilní telefon z nabíječky. Včera večer, potom, co jí sem odvezl Cam, se cítila vyděšená a osamocená a porušila jedno pravidlo pana Cola. Napsala Callie. Kdyby pan Cole věděl, jak moc potřebovala slyšet něco od její kamarádky ... nejspíš by se na ní stejně rozzuřil.Příliš pozdě.Otevřela složku se zprávami a vzpomínala, jak se jí třásly prsty, když psala lživou zprávu: Konečně jsem skórovala a mám mobil! Signál je trochu horší, ale zavolám, až budu moct. Všechno je tu skvělé, ale chybíš mi! Napiš mi brzy!

Žádná odpověď od Callie. Byla nemocná? Měla plnou paměť zpráv? Neměla čas? Byla mimo město? Ignorovala Luce, protože ona předtím ignorovala jí?Luce se shlédla v zrcadle. Podívala se na sebe a cítila se mizerně.Nechala ale Dawn a Jasmine, aby jí natáhly do šatů a zkroutily jí vlasy několika natáčkami.Ve chvíli, kdy Luce vyšla z koupelny, už Shelby holkám pomáhala spořádat snídani, kterou přinesly v papírovém sáčku. Byly to dokonale vypadající třešňová buchty, jablečné lívance a vdolky se skořicí. K tomu přinesli tři druhy džusu. Jasmine jí podala obrovský muffin a kelímek se smetanovým sýrem."To je jídlo pro tvou duši.""Co je to tu za sešlost?" Miles strčil hlavu dovnitř pootevřených dveří. Luce nemohla vidět jeho oči, kvůli basebalové čepici, kterou měl stáhnutou do obličeje. Jeho hnědé vlasy se na koncích vlnily, a když se na ně usmál, tak se mu vytvořily obří dolíčky. Dawn okamžitě dostala záchvat smíchu. Neměla k tomu žádný jiný důvod kromě toho, že byl Miles roztomilý a že Dawn byla prostě Dawn.Miles nevypadal, že by si toho všimnul. Byl úplně uvolněný a neformální i mezi skupinou mnohem víc holčičích dívek, než kdy byla Luce. Možná měl hodně sester, nebo nevěděla proč. Nebyl jako jiné děti na Shoreline, jejichž chladnokrevnost se zdála být na prvním místě. Miles byl upřímný a víc skutečný."Nemáš žádné přátele svého pohlaví?" zeptala se ho Shelby. Předstírala, že je víc nepříjemná, než byla ve skutečnosti. Teď, když Luce znala svojí spolubydlící trochu lépe, začal jí přicházet její drsný humor téměř rozkošný."Jídlo." Miles vstoupil zcela bezstarostně do místnosti. "Jo mám. Jen se moji kamarádi většinou neobjevují se snídaní." Vzal si obrovský vdolek se skořicí z pytle a ukousl si obří sousto. "Vypadáš nádherně, Luce," řekl s plnými ústy.Luce se začervenala, Dawn se přestala pochichtávat a Shelby si zakašlala do rukávu: "Trapné!"Když se ozval zvuk z hlasitého reproduktoru na chodbě, Luce nadskočila. Ostatní se na ní podívali, jakoby byla cvok, ale Luce byla pořád ještě zvyklá na to, že hlášením pomocí reproduktoru na Sword&Cross, se většinou ohlašovaly nějaké tresty. Místo toho ale místnost naplnil Francescin jantarový hlas: "Dobré ráno, Shoreline. Pokud dnes jedete s námi na nás výlet jachtou, buďte připraveni u autobusu za deset minut. Sejdeme se u jižního vchodu, abychom se mohli spočítat. A nezapomeňte se teple obléct!"Miles si vzal na cestu další kus pečiva. Shelby si natáhla puntíkované galoše. Jasmine si dala chlupaté klapky na uši a pokrčila rameny na Luce. "Musíme toho tolik naplánovat! Budeme muset sepsat přivítací projev.""Posaď se k nám v autobuse," pokynula jí Dawn. "Naplánujeme to po cestě k Noyo."Noyo. Muce se musela přinutit polknout sousto muffinu. Vybavil se jí mrtvolný výraz, který měla dívka z Psanců i za živa a příšerná cesta domů s Camem. Vzpomínka na to Luce způsobila husí kůži. Nepomohlo ani to, že jí Cam vlastně zachránil život. Hned potom jí totiž řekl, že nesmí znovu opustit areál.Bylo divné, že jí to řekl. Skoro, jako by byli s Danielem domluvení.Luce se zastavila a sedla si na kraj svojí postele. "Takže jedem všichni?"Nikdy předtím neporušila slib, co dala Danielovi. Ačkoli mu nikdy vlastně opravdu neslíbila, že na tu jachtu nepůjde. To omezení bylo tak kruté, ale její instinkt jí říkal, že je správné. Ale pokud by souhlasila hrát podle Danielových pravidel, možná by nemusela čelit tomu, že by zabili i někoho jiného. To se ale nejspíš jen zase ozývá její paranoia.Předtím to bylo o tom, že jí záměrně vylákali z kampusu. Školní výlet na jachtě bylo něco úplně jiného. Nemyslela si, že by se Psanci mohli dostat na loď."Samozřejmě, že jdeme všichni." Miles chytil Luce za ruku. Vytáhnul jí na nohy a dotáhnul jí ke dveřím. "Proč bysme neměli?"

Tohle byl okamžik výběru: Luce mohla zůstat v bezpečí kampusu, jak jí to řekl Daniel (a Cam). Jako vězeň. Nebo mohla vyjít ven z těchhle dveří a dokázat si, že pořád vlastní svůj život.O půl hodiny později Luce zírala, spolu s polovinou studentského sboru na Shoreline, na zářivě bílou 130 stop vysokou luxusní jachtu Austral.Vzduch na Shoreline byl čistější, ale tady dole v blízkosti doků byla ještě tenká vrstva mlhy, která tu zbyla z minulého dne. Když Francesca vyhlédla ven z autobusu, zamumlala: "Už toho bylo dost," a zvedla dlaně do vzduchu.Jakoby nic odsunula závěsy na okýnku a doslova svými prsty rozehnala mlhu a tím otevřela přímo před nimi výhled na lesknoucí se loď.Udělala to tak jemně, že žádný z ne-Nephilimských studentů nemohl říct, že to bylo něco jiného, než práce přírody. Ani Luce si nebyla příliš jistá tím, co právě viděla, nebo co si myslela, že viděla, dokud Dawn nezačala velmi tiše tleskat. "Ohromující, jako obvykle."Francesca se pousmála. "Ano, je to takhle lepší, ne?"Luce si začala všímat drobných detailů, které mohly být prací anděla. Jízda v pronajatém vozidle byla mnohem hladší, než jízda veřejného autobusu, kterým jela den předtím. Výkladní skříně se zdály být víc svěží, jako by celé město dostalo zvláštní nový nátěr.Studenti se postavili na palubu jachty, která zářila oslnivým způsobem, stejně jako všechny nové věci. Její elegantní profil byl zakřivený jako mušle, každé z jejích tří pater mělo vlastní širokou palubu. Z místa, kterým vstoupili na příď, mohla Luce vidět obrovským oknem do tří luxusně zařízených kajut. V teplém, slunečném přístavu se starosti Luce ohledně Cama a Psanců zdály absurdní.Překvapilo ji, že cítila, jakoby se rozplynuly.Následovala Milese do kabiny v druhém patře jachty. Stěny byly tmavošedé s dlouhými černobílými lavicemi, které byly postaveny kolem stěn. Půl tuctu studentů už se posadilo na čalouněné lavice a vrhly se na obrovské množství jídla, které bylo na konferenčních stolcích.U baru si Miles otevřel plechovku koly a nalil jí do dvou plastových kelímků. Jeden podal Luce. "Takže, démon říká andělovi: Zažaluješ mě? Kde si myslíš, že najdeš právníka?" Šťouchl do ní. "Chápeš to? Protože všichni právníci mají ..."Pointa jí unikla. Její mysl byla jinde a ona si ani neuvědomila, že se Miles dokonce pokoušel o vtip. Přinutila se nahlas zasmát, dokonce plácnout do stolu. Milesovi se ulevilo. Ani trochu mu nebyla podezřelá její přehnaná reakce."Páni," řekla Luce. Měla mizerný pocit, když skončila s falešným smíchem. "Ten byl dobrej."Po jejich levici stála Lilith. Byla to ta vysoká holka z trojčat, s kterou se Luce setkala první den ve škole. Zastavila sousto tataráku na půl cestě k jejím ústům."Jakému druhu hloupé míšenky tohle může přijít vtipné?" Mračila se hlavně na Luce. Její lesklé rty na ní zavrčely. "Skutečně si myslíš, že je to legrační? Už jsi někdy byla v podsvětí? To není k smíchu. Očekávala bych to od Mila, ale u tebe bych si myslela, že máš lepší vkus."Luce byla zaskočená. "Neuvědomila jsem si, že je to otázka vkusu," řekla. "V tom případě rozhodně stojím za Milesem.""Shhh." Francesca najednou položila své pěstěné ruce na ramena Luce a Lilith. "Ať už se bavíte o čemkoliv, pamatujte: Jste na lodi se sedmdesáti třemi ne-Nephilimi. Slovo dne je diskrétnost."To byla jedna z nejpodivnějších věcí, jaké si na Shoreline kdy všimla. Veškerý čas, který pravidelně strávila s dětmi ve škole předstírala, že nedělají to, co ve skutečnosti dělají uvnitř třídy Nephilimů.Luce si s Francescou chtěla promluvit o Vyhlašovateli, se kterým se setkala minulý týden v lese.

Francesca odešla a mezi Luce a Milese se vetřela Shelby. "Teď vážně, jak diskrétní si myslíte, že bych měla být, když se budu snažit nacpat sedmdesát tři ne-Nephilimů do jedné kabinky na toaletách?""Ty jsi zlá." Luce se smála. Pak jen vrhla nevěřící pohled na Shelby, která se natáhla, aby na talíř nandala předkrmy. "Podívejte se, kdo se umí rozdělit," řekla Luce. "A to si říkáš jedináček."Shelby hodila talíř zpátky k Luce a vzala si jednu olivu. "Ehm, no, nezvykej si na to."Když pod jejich nohama ucítili, jak nastartoval motor, celá loď plná studentů zajásala. Luce dávala na Shoreline přednost momentům, jako byl tenhle, kdy opravdu neměla ani tušení kdo je Nephilim, a kdo ne.Skupinka holek venku, která čelila chladnému vzduchu, se smála a nechala si větrem čechrat vlasy. Někteří kluci z její třídy Historie hráli v jednom roku kajuty poker. Luce čekala, že by u tohohle stolu měla najít Rolanda, ale nebyl tam.U baru Jasmine fotila celou loď, zatímco Dawn pokynula na Luce a ve vzduchu naznačila, jak perem píše po papíře. Ještě museli napsat tu řeč. Luce se k nim hodlala připojit, když si koutkem oka přes okno všimla Stevena.Stál sám opřený o zábradlí v dlouhém černém nepromokavém plášti. Jeho vlasy barvy soli a pepře a byly přikryté kloboukem. Stále jí znervózňovalo myslet na něj jako na démona, a to zejména proto, že se jí opravdu líbil - nebo alespoň to, co o něm věděla. Z jeho vztahu s Francescou byla zmatená ještě víc. Byli jako celek: připomnělo jí to to, co řekl v noci Cam. Že on a Daniel jsou jen dvě strany jedné mince.To srovnání na ní stále dotíralo. Otevřela dveře z tónovaného skla a vyšla na palubu.Všechno, co bylo k vidění na západní straně jachty, byl výhled na nekonečně modrý oceán a jasnou oblohu. Voda byla klidná, ale na stranách lodi foukal svěží prudký vítr. Luce se musela držet zábradlí. Zamžourala do jasného slunečního světla, pak si zastínila oči rukou a pomalu se blížila ke Stevenovi.Francescu tu nikde neviděla."Ahoj, Luce." Usmál se na ni a sundal si klobouk, když se opřela vedle něj o zábradlí. Jeho tvář byla opálená na to, že byl listopad. "Tak jak to jde?""To je trochu obsáhlá otázka," řekla."Jsi z tohohle týdne ohromená? Nerozrušila tě příliš naše ukázka s Vyhlašovateli? Víš," -ztišil hlas- "nikdy předtím jsme to neučili.""Nerozrušilo? Ne, líbilo se mi to," řekla rychle Luce. "Myslím, že - bylo trochu těžké se na to dívat. Ale také fascinující. Chtěla jsem si o tom s někým promluvit ..."Když se podívala Stevenovi do očí, vzpomněla si na ten rozhovor, který zaslechla mezi jejími dvěma učiteli a Rolandem. Byl to Steve, ne Francesca, kdo byl víc otevřený těmhle věcem, včetně Vyhlašovatelů v učebních osnovách. "Chci se o tom dozvědět všechno.""Všechno?" Steven zaklonil hlavu a vystavil svou už bronzovou kůži slunci. "To by mohlo chvíli trvat. Jsou biliony Vyhlašovatelů. Každý znázorňuje nějaký moment v historii. Jejich počet je nekonečný. Většina z nás ani neví, kde by měla začít.""Je to důvod, proč jste to předtím neučili?""To je sporné," řekl Steven. "Jsou tu andělé, kteří Vyhlašovatelům nepřičítají žádný význam. Nebo to, že špatné věci většinou převáží ty dobré. Lidem jako já říkají banda historických krys, jsme příliš posedlí minulostí na to, abychom věnovali pozornost hříchům současnosti.""Ale to je jako tvrdit, že ... minulost nemá žádnou hodnotu."Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že všechny minulé životy Luce neznamenají nic. A že její historie s Danielem je taky bezcenná. Takže všechno, co by bylo důležité a co by o Danielovi věděla, by bylo jen z tohohle života. Ale opravdu by to stačilo?Ne, nestačilo.

Musela věřit, že bylo na tom, co cítila k Danielovi mnohem víc: drahocenná, stálá historie, která zní mnohem lépe, než pár nocí krásného líbání a pár nocí plných hádek. Protože pokud nemá minulost žádnou hodnotu, bylo tohle opravdu všechno, co měli."Soudě podle výrazu na tvé tváři," řekl Steven, "se zdá, že stojíš na mojí straně.""Doufám, že necpeš Luce do hlavy nějakou tvojí ďábelskou špatnost." Francesca se objevila za nimi. Měla ruce v bok a mračila se. Dokud se nezačala smát, Luce neměla ani tušení, že ho jen škádlila."Mluvili jsme o stínech-myslím tím Vyhlašovatelech," řekla Luce. "Steven mi řekl, že si myslí, že jsou jich biliony.""Steven si taky myslí, že nemusí volat instalatéra, když nám začne téct záchod." Francesca se srdečně zasmála, ale Luce cítila, že jsou v jejím hlase skryté rozpaky. Stejně, jakoby mluvila až příliš odvážně."Chceš se stát svědkem více hrůzných scén podobných té, kterou jsi viděla během vyučování?""Ne, to není to, co jsem myslela-""To je důvod, proč by se tyhle věci měli nechat spíš v rukách odborníků." Francesca se podívala na Stevena. "Obávám se, že jeho omyl s rozbitým WC je stejný jako to, že jsou Vyhlašovatelé oknem do minulosti.""Samozřejmě že chápeme, proč se zrovna ty o ně tolik zajímáš," řekl Steven a tím si přitáhl plnou pozornost Luce. Takže Steven to chápe. Ví, že je to kvůli jejím minulým životům."Ale musíš pochopit," řekla Francesca, "že prohlédnutí stínů je velmi riskantní bez řádného výcviku. Pokud máš zájem, jsou tu univerzity se specializovanými akademickými programy. Dokonce by si i rádi promluvili o tvém budoucím studiu. Ale teď nám Luce musíš odpustit, že jsme to ukázali předčasně ve třídě střední školy a nechat to tak, jak to je."Luce se cítila zvláštně a odhaleně. Oba se na ni dívali.Naklonila se přes malé zábradlí a uviděla pár jejích přátel na palubě patro pod nimi. Miles měl u očí dalekohled a snažil se něco ukázat Shelby, která ho ale ignorovala a měla v ruce Ray-Bans. Na zádi seděly Dawn a Jasmine spolu s Amy Branshaw. Byly sehnuté nad poznámkami a něco rychle psaly."Měla bych jim jít pomoct s úvodním proslovem," řekla Luce a ustoupila od Francesci a Stevena. Cítila na sobě jejich oči celou dobu, kdy scházela po točitém schodišti.Luce došla až na hlavní palubu. Sehnula se pod svinutou plachtou a vmáčkla se ke skupině ne-Nephilimů, kteří stáli v kruhu kolem pana Kramera, učitele biologie, a nudili se. Přednášel něco o křehkém ekosystému, který mají přímo pod nohama."Tady jsi!" Jasmine Luce vtáhla do jejich schůze. "Náš plán konečně dostává nějaký tvar.""Super. Jak můžu pomoct?""Ve dvanáct hodin zazvoníme na zvon." Dawn ukázala na velký mosazný zvon, který visel na bílém trámu poblíž přídi lodi."Takže já všechny přivítám a Amy bude mluvit o tom, co všechno bude obnášet tenhle výlet a Jas bude mluvit o nadcházejících akcích v tomhle semestru. Všechno, co potřebujeme je, aby někdo promluvil o životním prostředí." Všechny tři holky se podívaly na Luce."To mám jako popsat, že je tahle jachta hybrid nebo tak něco?" zeptala se Luce.Amy pokrčila rameny a pak zavrtěla hlavou.Dawn se rozzářila tvář myšlenkou. "Nechceš říct něco o tom, jak se nám tady zdá všechno ekologičtější, protože kdo bydlí blíž přírodě, dělá taky všechny věci tak, aby mu byla příroda blíž?""Jsi dobrá v psaní básní?" zeptala se Jasmine. "Mohla by ses pokusit to udělat, no vždyť víš, zábavné?"Luce projel zvláštní pocit kvůli tomu, že na ní přenáší skutečnou odpovědnost. Potřebovala být k těmhle lidem otevřená. "Environmentální poezie," řekla a myslela na to, že jediné, v

čem byla horší než v poezii a mořské biologii bylo mluvení na veřejnosti. "Jasně. To bych mohla udělat.""Dobře, uf!" Dawn si otřela čelo. "Tak, tady je moje představa." Vyskočila na zábradlí a sedla si. Začala na prstech počítat seznam věcí.Luce věděla, že je třeba věnovat pozornost návrhům Dawn, ("Nebylo by úžasné, kdybychom se seřadili od nejmenší po největší?"), zejména proto, že měla velmi krátkou dobu na to, aby vymyslela něco inteligentního a zrýmovaného o životním prostředí a řekla to před sto spolužáky. Její mysl byla ale záhadně přeplněná bizardní konverzací s Francescou a Stevenem.Odkázali jí na odborníky na Vyhlašovatele. Pokud měl Steven pravdu a opravdu každý vyhlašovatel nesl kousek každého momentu v dějinách - pak jí odkázali na odborníky na celou minulost. Luce se nesnažila zjistit podrobné informace o Sodomě a Gomoře, zajímala jí jen její vlastní minulost-její a Danielova. Pokud by na to měl být někdo odborník, pak by to měla být ona.Ale Steven to řekl sám: bylo tam bilion stínů. Bylo téměř nemožné, aby našla ty, které měly co dočinění s ní a s Danielem. Natož aby věděla, co s nimi má dělat, pokud by náhodou našla ten správný.Podívala se na palubu v druhém patře. Viděla jen vrcholy Francesciny a Stevenovy hlavy. Pokud by Luce nechala volně plout svou fantazii, mohla by si představit ostrý rozhovor mezi nimi. O Luce. A o Vyhlašovatelích. Pravděpodobně se shodli na tom, že už je před ní nikdy nevyvolají. Byla si jistá, že pokud se skrz ně někdy dostane ke svým minulým životům, bude to na vlastní pěst.Počkat.První den školy. Během Ledoborce. Shelby přece řekla, že-Luce vstala a úplně zapomněla, že byla uprostřed jednání. Už šla přes palubu, když se za ní ozval pronikavý křik. Když se otočil za zvukem, Luce viděla, jak kousek nějakého černého popela klesá dolů z přídi lodi.O vteřinu později to bylo pryč.Pak se ozvalo šplouchnutí."Ach můj bože! Dawn!" Jasmine i Amy se nakláněly přes příď a dívaly se dolů do vody. Křičeli."Dojdu pro záchranný člun!" zakřičela Amy a běžela do kabiny.Luce vyskočila na příď vedle Jasmine a pomalu polkla, když se podívala do vody. Dawn spadla přes palubu a teď sebou plácala ve vodě. Na první pohled mohla vidět jenom její tmavé vlasy na hlavě a plácající se ruce. Když se ale podívala nahoru na loď, Luce uviděla hrůzu na její bílé tváři.O příšerně dlouhou vteřinu později se přes maličké tělo Luce přelila vlna. Loď byla stále v pohybu. Odplouvala od ní dál. Holky se třásly a čekaly, až se vynoří."Co se stalo?" Chtěl vědět Steven. Najednou byl u nich. Francesca uvolnila jednu záchrannou vestu z jejího držáku na palubě.Jasmine se zachvěly rty: "Snažila se zazvonit, aby upoutala pozornost lidí tady a mohla pronést řeč. Ona s-sotva se naklonila ven - a já nevím, nějak ztratila rovnováhu."Luce vrhla další bolestivý pohled na příď lodi. Pokles do ledové vody byl asi devět metrů. Ve vodě po Dawn nebyly žádné známky."Kde je?" plakala Luce. "Umí plavat?"Aniž by čekala na jejich odpověď, popadla záchrannou vestu z rukou Francescy a pomocí jedné ruky se přehoupla přes zábradlí. Pak vylezla na vrchol přídi."Luce-vrať se!"Slyšela křik za ní, ale už bylo příliš pozdě. Skočila střemhlav do vody. Zatajila dech a myslela na své cestě dolů na Daniela a na jejich poslední ponor do jezera.

Cítila, jak jí chladná voda narazila do hrudního koše, pak se jí stáhly plíce šokem z nízké teploty. Počkala, až se její ponor zastaví a pak začala kopat nohama, aby se dostala na hladinu. Bylo těžké plavat se záchrannou vestou, ale pokud najde Dawn -až najde Dawn- potřebovala jí, aby jí udržela na hladině, zatímco budou čekat na záchranný člun.Nejasně vnímala lidi na jachtě, kteří na ní křičeli dolů a běhali po palubě. Pokud bude moct ale Luce jakkoliv pomoct Dawn, na všechny ty lidi na hoře kašle.Luce uviděla v mrazivé vodě tmavou tečku hlavy Dawn. Vrhla se dopředu proti vlnám, směrem k ní.Její nohy se něco dotýkalo -ruka?- ale pak to bylo pryč a Luce si nebyla jistá, jestli to vůbec byla Dawn. Nemohla se potopit, dokud držela záchrannou vestu. Měla pocit, že Dawn klesá stále hlouběji. Věděla, že by tu neměla nechat vestu, ale taky věděla, že nemůže zachránit Dawn, pokud to neudělá. Odhodila ji stranou a zhluboka se nadechla. Pak se ponořila hluboko a plavala tak zběsile, až se za ní vodní hladina zavřela a voda byla tak studená, až to bolelo.Neviděla nic. Sahala všude kolem a doufala, že najde Dawn dřív, než bude příliš pozdě. Zachytila vlasy Dawn. Ucítila krátký paralyzující šok, když se dotkla krátkých, tmavých vln. Pak přejela rukou níž a cítila tvář její kamarádky a pak krk a rameno. Dawn se potopila tak hrozně hluboko v tak krátké době.Luce vzala Dawn pod rukou a použila veškerou svou sílu, aby jí pomocí kopání nohama vynesla až na hladinu.Byli hluboko pod vodou. V dálce se lesklo denní světlo. Dawn byla strašně těžká. Těžší, než by normálně měla být. Měla tak velkou váhu, že je spíš obě bolestivě táhla dolů.Na poslední chvíli Luce konečně prorazila hladinu. Dawn prskala, chrlila z úst vodu a kašlala. Měla červené oči a vlasy měla přilepené k čelu. S jednou rukou přes prsa Dawn, s ní Luce pomalu plavala směrem k záchranné vestě."Luce," zašeptala Dawn. Přes Luce se převalila vlna. Neslyšela jí, ale mohla jí odezírat ze rtů. "Co se to děje?""Já nevím." Luce zavrtěla hlavou a snažila se je udržet na vodě."Plavte k záchranným člunům," zakřičel na ně někdo z lodi. Ale plavání nebylo možné. Sotva je udržela nad vodou.Posádka lodi na vodu spustila záchranný člun. Uvnitř byl Steven. Jakmile se loď dotkla oceánu, začal k nim rychle veslovat.Luce zavřela oči a nechala hmatatelnou úlevu zaplavit její tělo. Už stačí se jen na hladině udržet trochu déle a budou v pořádku."Chyť mě za ruku," zavolal na ně Steven. Luce bolely nohy tak, jakoby plavala hodinu. Odstrčila k němu Dawn tak, aby jí zvednul do člunu jako první.Steven měl na sobě jen kalhoty a bílou košili, která teď byla mokrá a přilepená k jeho hrudi. Jeho svalnaté paže se napjaly, když sáhnul pro Dawn. Jeho tvář byla brunátná námahou. Zavrčel a zvednul jí. Když Dawn ležela na okraji člunu natolik, že nebyla možnost, aby klesla zpátky do vody, Steven se rychle otočil a chytil Luce za paži.Cítila, jak s jeho pomocí lehce a bez námahy stoupá z vody. Pak cítila, jak zbytek jejího těla vklouznul do člunu a teprve teď si uvědomila, jak mokrá a zmrzlá je.S vyjímkou místa, kde se jí dotýkaly prsty Stevena. Tam se totiž kapky vody na její kůži vypařily.Posadila se a šla pomoct Stevenovi vytáhnout třesoucí se Dawn ž do člunu. Vyčerpaná Dawn se sotva mohla posadit vzpřímeně.Luce a Steven jí každý vzal za jednu ruku a tahaly jí dovnitř. Když byla skoro celá uvnitř, Luce ucítila, jak sebou Dawn škubla a skoro spadla zase zpátky do vody. Její tmavé oči se vyboulily a vykřikla, když sklouzla dozadu. Luce nebyla připravená na její prudký pohyb a Dawn jí vyklouzla z mokrých rukou a odhodilo jí to na druhou stranu člunu.

"Vydrž!" Steven chytil Dawn v pase jen tak tak. Vstal a téměř převrhnul člun, když se napjal, aby Dawn vytáhl ven z vody. Luce viděla zlatavý kapky, které se odrážely od jeho zad.Byla to jeho křídla.Vysunuly se ven ve chvíli, kdy Steven potřeboval největší sílu. Vypadalo to, jako by to bylo téměř proti jeho vůli. Zářily. Měly barvu duhy jako drahé šperky, které viděla jen za výlohou ve velkých obchoďácích. Nebyly jako křídla Daniela.Ty Danielovi byly teplé, příjemné, nádherné a sexy. Ty Stevenovy byly drsné, nebezpečné, zubaté a děsivé. Steven zavrčel a napjal svaly. Jeho křídla jen jednou kmitla, ale to stačilo, aby Dawn vytáhl z vody.Kmit křídel vyvolal dost velký vítr na to, aby Luce přitiskl na stranu člunu. Jakmile byla Dawn v bezpečí, Steven znovu bezpečně došlápl nohama na podlahu. Jeho křídla okamžitě zmizela v jeho kůži. Zůstaly jen dvě malé dírky v jeho košili. Důkaz toho, že to co Luce viděla, bylo skutečné. Jeho tvář byla vyčerpaná a třásly se mu ruce.Všichni tři se zhroutili uvnitř člunu. Dawn si ničeho nevšimla a Luce napadlo, jestli si toho, co se tady stalo, všimnul někdo z lodi.Steven se podíval na Luce, jakoby ho právě viděla nahého. Chtěla mu říct, že vidět jeho křídla bylo překvapující. Do té doby netušila, že i křídla padlých andělů z odvrácené strany mohou být tak dechberoucí.Sáhla po Dawn. Částečně očekávala, že někde na její kůže najde krev. Opravdu to vypadalo, jako by jí někdo zmlátil. Ale nebyly na ní známky jakéhokoliv zranění."Jsi v pořádku?" nakonec zašeptala Luce.Dawn zavrtěla hlavou. Kapičky vody odlétávaly z jejích vlasů. "Umím plavat, Luce. Jsem dobrý plavec. Něco mě tam -něco-""Je to pořád tam dole," dokončil Steven. Zvedl pádlo a vezl je zpátky k jachtě."Co je to?" Zeptala se Luce. "Žralok nebo-"Dawn se otřásla. "Ruce.""Ruce?""Luce!" vyštěkl Steven.Otočila se k němu. Zdál se tolik jiný, než před pár minutami, když s ním mluvila nahoře na palubě. V jeho očích byla tvrdost, kterou ještě nikdy neviděla."To co jsi udělala bylo-" zarazil se. Z jeho tváře kapalo a vypadal jako divoch. Luce zatajila dech a čekala, co řekne. Bezohledné. Hloupé. Nebezpečné."Velmi odvážné," řekl nakonec. Tváře a jeho čelo se uvolnilo do jeho obvyklého výrazu.Luce vydechla. Bylo pro ní těžké najít hlas, aby mu mohla poděkovat. Nemohla odtrhnout oči od třesoucích se nohou Dawn. A od stále výraznější červené otlačeniny, která ovinovala její kotníky. Otlačenin, které vypadaly jako prsty."Jsem si jistý, že jste vystrašené," zašeptal Steven. "Ale to není důvod k tomu, aby celá škola propadla hysterii. Dovolte mi, abych si promluvil s Francescou. Dokud vám neřeknu: nikomu ani slovo. Dawn?"Dívka přikývla. Vypadala vyděšeně."Luce?"Její tvář zaškubala. Nebyla si jistá, že může udržet tohle tajemství. Dawn skoro zemřela."Luce." Steven jí sevřel rameno a sundal si sluneční brýle, takže zíral Luce do jejích oříškových očí svými tmavě hnědými. Když zvedly člun na hlavní palubu, kde čekal zbytek školy, ucítila na svém uchu horký dech. "Ani slovo. Nikomu. Je to pro tvoje bezpečí."

KAPITOLA 7 1/2DVANÁCT DNÍ

"Nechápu, proč se chováš tak divně," řekla Shelby Luce příští ráno. "Jsi tu kolik, šest dní? A jsi na Shoreline za největší hrdinku. Možná že po tom všem na tvojí reputaci přece jen něco bude."Ranní nedělní obloha byla posetá hromadou mraků. Luce a Shelby šly po malé pláži na Shoreline a dělily se o pomeranč a termosku s čajem. Silný vítr k nim přinášel zemitou vůni z lesů sekvojí. Příliv byl bouřlivý a vysoký. Přinášel dívkám do cesty z moře dlouhé řady černých řas, medúz a hnijícího naplaveného dřeva."To nic nebylo," zamumlala Luce. To ale nebyla tak docela pravda. Skočit do ledové vody pro Dawn jistě něco bylo. Ale Steven -jeho závažný tón a silné sevření na její paži- do Luce zasel strach jen promluvit o záchraně Dawn.Prohlížela si slanou pěnu vlevo, kterou tvořily ustupující vlny. Snažila se nedívat na hlubokou a temnou vodu -nemusela by tak myslet na podivné ruce v ledových hlubinách.Je to pro tvoje bezpečí. Steven určitě chtěl použít množné číslo. Musel tím přece myslet bezpečí všech studentů. Nebo tím myslel jenom Luce ..."Dawn je v pořádku," řekla Luce. "To je všechno, na čem záleží.""Ehm, jo, kvůli tobě, Pobřežní hlídko.""Přestaň mi říkat Pobřežní hlídko.""Myslela bys na sebe raději jako na spasitele co bere práci všeho druhu?" Shelby si našla dost hloupý způsob, jak Luce škádlit. "Frankie říkala, že pár těch záhadnejch šmíráků číhá v okolí školy už poslední dvě noci. Měla bys jim dát, co-""Cože?" Luce na ní skoro vyplivla čaj. "Kdo?""Opakuju: Záhadní šmíráci. Neznám je." Shelby si sedla na zvětralý vápenec a zkušeně hodila několik kamenů do oceánu. "Je to jen pár hejsků. Zaslechla jsem, jak o tom Frankie říká Kramerovi včera na lodi po všem tom frmolu, co tam byl."Luce se posadila vedle Shelby a začala rýpat kamenem do písku.Někdo se plížil kolem Shoreline. Co když to byl Daniel?Bylo by mu to podobné. Byl tak tvrdohlavý, co se týkalo jeho slibu, že jí nemůže vídat, ale to neznamenalo, že by měl stát stranou. Myšlení na něj jí nutilo po něm toužit ještě mnohem víc. Cítila se téměř na pokraji slz, což bylo bláznivé. Ten záhadný šmírák nemusel být Daniel. Mohl to být třeba Cam. Mohl to být kdokoliv. Mohl to být klidně i Psanec."Zdálo se ti, že měla Francesca strach?" zeptala se Luce."A ty máš?""Počkej chvíli. To je důvod, proč se večer nevypařila?" Tohle byla první noc, kdy se Luce neprobudila ve chvíli, kdy Shelby přicházela oknem dovnitř."Ne," paže Shelby, kterou házela, byla svalnatá díky všemu tomu času, který strávila jógou. Další kámen se od hladiny odrazil šestkrát a opsal široký oblouk. Skoro se k nim vrátil jako bumerang."Kam vlastně chodíš každý večer?"Shelby si strčila ruce do kapes její tlusté červené lyžařské vesty. Dívala se na šedivé vlny tak intenzivně, že jí bylo jasné, že tam buď něco viděla, nebo se jen snažila vyhnout otázce. Luce sledovala její téměř uvolněný pohled k vodě. Šedobílé vlny se táhly až k obzoru."Shelby.""Co je? Nikam nechodím."

Luce začala vstávat. Byla naštvaná, že jí Shelby nic neřekla. Postavila se a položila nohy do chladného písku, když jí Shelby zatahala za ruku a stáhla jí zpátky na skálu."Fajn, chodila jsem pryč, abych se vídala s mým idiotským přítelem." Shelby těžce vzdychla. Hodila kámen do vody, až téměř trefila racky, kteří se snášeli dolů do vody pro ryby. "Než se stal mým bývalým idiotským přítelem.""Ach. Shel, omlouvám se." Luce se kousla do rtu. "Nikdy jsem nevěděla, žes měla přítele.""Musela jsem si ho začít držet od sebe na délku paže. Začal se až příliš zajímat o to, že mám novou spolubydlící. Nutil mě, abych ho za tebou vzala pozdě v noci. Chtěl se s tebou setkat. Nevím, co si myslí, že jsem za holku. Bez urážky, ale tři jsou pro můj scénář moc.""Kde je to?" zeptala se Luce. "Chodí sem?""Phillip Aves. Chodí do vyššího semestru v hlavní budově." Luce si nemyslela, že by ho znala."Bledý kluk s blond odbarvenými vlasy-?" řekla Shelby. "Vypadá jako albínský David Bowie? Nemůžeš ho přehlídnout." Škubla ústy. "Bohužel.""Proč jsi mi neřekla, že jste se rozešli?""Dávám přednost puštění si nějakých písniček od Vampire Weekend, které mě uklidní - alespoň když nejsi poblíž. Je to lepší pro moje čakry. Krom toho" -ukázala prstem na sedící Luce- "ty se dneska chováš docela náladově a podivně. Daniel se k tobě choval hnusně nebo co?"lLuce se opřela o lokty. "To by vyžadovalo ho skutečně vidět. Ale to nám, jak se zdá, není dovoleno."Když Luce zavřela oči, mohla se nechat zvuky vln přenést zpátky do noci, kdy se s Danielem poprvé políbili. V tomhle životě. Vlhká spleť jejich těl, která se potácela na promenádě v Savannah. Jeho hladové ruce, které si ji k sobě pevně tiskly. V tu chvíli se zdálo všechno možné.Otevřela oči. Zdálo se, že je teď od všeho tak daleko."Takže tvůj idiotskej ex-přítel-""Ne," Shelby ukázala prsty, že si zavírá pusu na zip. "Nechci mluvit o IEP o nic víc, než si ty chceš povídat o Danielovi. Tak toho necháme."To bylo fér. Ale nebylo to tak, že Luce nechtěla mluvit o Danielovi. Spíš, kdyby začala mluvit o Danielovi, nebyla by schopná přestat.Její mysl už byla jako zaseknutá deska - stále dokola si opakovala jejich, oh, už čtyři milostné zážitky, které s ním měla v tomhle životě. (Začala to počítat od té doby, kdy přestal dělat, že Luce neexistuje.) Představila si, jak rychle by jí Shleby převálcovala. Musela mít tuny milenců a tuny zkušeností. Ve srovnání s ní Luce neměl zkušenosti skoro žádné.První pusa, kterou dostala od kluka, skončila plameny. Měla jen hrstku velmi žhavých chvilek s Danielem. Takže aby to shrnula. Luce nebyla žádný expert, když šlo o lásku.Opět ucítila nespravedlnost jejich situace: Daniel měl všechny tyhle úžasné vzpomínky na jejich společné chvíle, i když to mezi nimi skřípalo. Ona neměla nic.Pak se podívala na svojí spolubydlící."Shelby?"Shelby měla přes hlavu přetáhnutou červenou kapuci a píchala klackem do mokrého písku. "Říkala jsem ti, že o něm nechci mluvit.""Já vím. Jen by mě zajímalo, pamatuješ si na to, jak ses mi zmínila, že víš, jak se podívat do svých minulých životů?"To bylo to, na co se Luce chtěla Shelby zeptat, když Dawn spadla přes palubu."To jsem nikdy neřekla." Ponořila klacek hlouběji do písku. Tváře Shelby byly rudé a její husté blond vlasy se kudrnatily z jejího ohonu.

"Ano ... řekla." Luce zaklonila hlavu. "Napsala jsi to na můj papír. Ten den, kdy jsme hráli Ledoborec. Vzalas mi ho z ruky a řekla, že umíš mluvit víc než osmnácti jazyky a že můžeš nahlédnout do minulých životů.""Pamatuju si, co jsem řekla, ale tys nepochopila, co jsem tím myslela.""Fajn," řekla pomalu Luce, "takže-""To že jsem nahlédla do minulého života neznamená, že vím, jak se to dělá nebo že to byl můj minulý život.""Takže to nebyl tvůj minulý život?""Do pekla ne. Reinkarnace je jen pro šílence."Luce se zamračila a zaryla svoje ruce do mokrého písku, jako by je do něj chtěla pohřbít."Hej, to byl vtip." Shelby škádlivě šťouchla do Luce. "Šitý na míru pro holku, která si musela projít tisíckrát pubertou." Ušklíbla se. "Mně to jednou bohatě stačí, děkuju mockrát."Takže Luce byla ta dívka, o které mluvila. Dívka, která si musela tisíckrát projít pubertou. Nikdy o tom takhle nepřemýšlela. Bylo to skoro vtipné: lidem z vnější strany se zdála nekonečná puberta jako ta nejhorší věc. Ale bylo to mnohem komplikovanější, než jen tohle.Luce si řekla, že musela projít tisíckrát všemi pupínky, hormonálními problémy. Chtěla nahlédnout do svých minulých životů a zjistit toho o sobě víc. Pak se ale podívala na Shelby: "Když to nebyl tvůj život, tak do jakého minulého života jsi teda nahlédla?""Proč jsi tak zvědavá? Sakra."Luce cítila, jak se jí zrychluje tep. "Shelby, můj bože, hoď mi kost!""Tak fajn," řekla konečně Shelby a zvedla ruce, aby se Luce uklidnila. "Jednou v noci jsem byla na párty v Coroně. Děly se tam dost šílené věci. Seance polonahých lidí a zatracení- no, to není pro tenhle příběh důležité. Vzpomínám si, že jsem se šla projít, abych se trochu nadýchala vzduchu. Pršelo. Skoro jsem neviděla, kam jdu. Zahnula jsem za roh do uličky a tam byl nějakej chlap. Byl to ten typ rváče. Byl ohnutý a před ním byla koule temnoty. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Mělo to tvar zeměkoule a vznášelo se to nad jeho rukou. Plakal.""Co to bylo?""Předtím jsem to nevěděla, ale teď jsem si jistá, že to byl Vyhlašovatel."Luce byla uchvácená. "A podívala ses do nějakého minulého života? Jaké to bylo?"Shelby se setkala s očima Luce a polkla. "Bylo to příšerné, Luce.""Mrzí mě to," řekla Luce. "Ptala jsem se jen proto, že ..."Připadalo jí to jako skvělá chvíle na to, se přiznat, co udělala. Francesca by byla určitě proti. Ale Luce potřebovala odpovědi a taky potřebovala pomoc. Pomoc Shelby."Musím nahlédnout do některého z mých minulých životů," řekla Luce. "Nebo se to alespoň pokusit. Věci, co se mi poslední době dějou, musím jenom přijímat, protože nevím, co lepšího bych měla dělat - mohla bych to vědět líp, mnohem líp, kdybych třeba jen nahlédla odkud pocházím. Kde všude jsem byla. A jestli má všechno tohle nějaký smysl."Shelby přikývla."Musím vědět, co jsem v minulosti prožila s Danielem, abych se ještě víc ujistila v tom, co teď cítím." Luce se zhluboka nadechla."Ten chlap v tý uličce ... vidělas co udělal s tím Vyhlašovatelem?"Shelby pokrčila rameny. "On ho prostě nějak vytvaroval. Nevím, jak to udělal, a ani nevím, co v tom viděl. To je důvod, proč mě demonstrace Francesci a Stevena tak vyděsila. Viděla jsem, co se stalo té noci a snažila jsem se na to od té doby zapomenout. Netušila jsem, že to co jsem viděla, byl Vyhlašovatel.""Kdybych našla nějakého Vyhlašovatele, myslíš, že bys ho zvládla nějak rozprostřít?""Nic neslibuju," řekla Shelby, "ale zkusím to. Ty víš, jak je vysledovat?""Ne, ale jak těžké by to mohlo být? Straší mě celý život."

Shelby jí vzala za ruku, kterou měla položenou na skále. "Chci ti pomoct, Luce, ale je to divné. Bojím se. Co když uvidíš něco, víš, co bys vidět neměla?""Když ses rozešla s IEP-""Myslím, že jsem říkala, že o něm nechci-""Jen poslouchej: Nebyla bys radši, kdybys přišla na příčinu toho, proč jste se rozešli spíš dřív, než později? Myslím tím třeba zasnoubení nebo něco na ten způsob a teprve pak-""Stačí!" Shelby zvedla ruce, aby Luce umlčela. "Beru na vědomí. A teď, jdeme. Najdeme nějaký stín."Luce vedla Shelby zpátky po pláži do strmých kamenných schodů. Rostl tady červený a žlutý sporýš. Tlačil se nahoru, skrz mokrý písek. Přešli přes elegantní zelenou terasu. Snažila se nevyrušit ve hře skupinku ne-Nephilimů, kteří si házeli s frisbee. Minuli okno jejich ložnice ve třetím patře koleje a prošli kolem zadní části budovy. Na okraji sekvojového lesa Luce ukázala na mezeru mezi stromy. "To je místo, kde jsem ho našla naposled."Shelby napochodovala do lesa před Luce. Prodírala se dlouhými listnatými větvemi javorů, které rostly mezi sekvojemi a zastavila se u obří kapradiny.Pod sekvojemi byla tma. Luce byla ráda, že jí tam dělala Shelby společnost. Myslela na den, kdy tu byla a kolik času uplynulo, zatímco zápolila se stínem. Najednou se cítila ohromená."Pokud se nám podaří najít Vyhlašovatele a jestliže se nám podaří to, co máme v plánu," řekla, "jaká si myslíš, že je šance, že mi Vyhlašovatel ukáže něco o mě a Danielovi? Co když se dostaneme jen k další hrozné biblické scéně, jako ve třídě?"Shelby zavrtěla hlavou. "Jestli ukáže něco o Danielovi nevím. Ale pokud ho dokážeš zavolat a pak chytit, určitě bude mít co dočinění s tebou. Měly by to být speciální poslové - i když tě asi nebude vždycky zajímat, co mají na srdci. To je jako když dostaneš do e-mailové schránky nějakou nevyžádanou poštu, která je smíchána s tou normální. Stále je ale určena pro tebe.""Jak to můžou být ... speciální poslové? To by znamenalo, že Francesca a Steven byli u zničení Sodomy a Gomory.""No, jo. Už žijou celou věčnost. Proslýchá se, že jsou jejich životopisy celkem působivé." Shelby se podivně podívala na Luce. "Zatlač si svoje pochybovačné oči zpátky do hlavy, jo. Jak jinak si myslíš, že by dostali místo na Shoreline? Tohle je opravdu moc dobrá škola."Něco temného a kluzkého se nad nimi pohnulo. Velký plášť Vyhlašovatele se ospale roztahoval v dlouhém stínu sekvoje."Tam." Luce na něj ukázala. Neztrácela čas. Sama se přikrčila za nízkou větví, která se táhla za Shelby. Luce balancovala na jedné noze a natáhla k Vyhlašovateli konečky prstů. "Nemůžu na něj dosáhnout."Shelby zvedla borovou šišku a hodila ji doprostřed stínu, kde volně visel z větve."Nedělej to!" zašeptala Luce. "Vyplašíš ho.""Spíš tohle vyplaší mě, je to tak plaché. Jen tam nech tu ruku."Luce se na ní ušklíbla, ale udělala, co jí řekla.Dívala se, jak se borová šiška odrazila od stínu a spadla na stranu. Pak uslyšela tichý svištivý zvuk, který vyplnil její uši hrůzou. Jedna strana stínu se posunula. Velmi pomalu, dál od větve. Sklouznul z ní a přistál v napřažené, třesoucí se ruce Luce. Vzala hrany stínu do rukou. Vyskočila od větve, u které stála a přiblížila se k Shelby s chladným, zatuchlým stínem v jejích rukou."Tady," řekla Shelby. "Vezmi půlku a já vezmu taky půlku, jako jsme to viděli ve třídě. Ježiš, to je tak hrozně měkký. Dobře ... uvolni svoje sevření. Nikam to neuteče. Nech ho jen tak se třást a formovat."Zdálo se to jako dlouhá doba, co se pokoušeli tvarovat stín, než konečně udělal, co chtěli. Luce si připadala, jako by si hrála se starou Ouija tabulkou, kterou měla jako dítě. Pod konečkami prstů měla nevysvětlitelnou energii. Měla pocit, že všechno co dělají je zbytečné, dokud neviděla, že Vyhlašovatel dostává konečně jiný tvar.

Potom se všechno dělo rychle: Prodlužoval se a pomalu se skládal v jeho temné já. Brzy měl stín velikost a tvar velké krabice. Pohybovala se těsně nad hranicemi jejich prstů."Vidíš to?" Shelby zalapala po dechu. Její hlas byl téměř neslyšitelný v pískání stínu. "Podívej se, tam ve středu."Stejně, jak se to stalo při vyučování, tmavý závoj Vyhlašovatele se zvednul a odhalil šokující pestrobarevné barvy. Luce si zakryla oči, kvůli tomu, jak jasné světlo bylo. Zdálo se, že se světlo konečně usadilo zpátky na stín obrazovky do rozostřené mlhy. Pak konečně tlumené barvy dostaly konkrétní tvary.Dívali se na obývací pokoj. Vzadu bylo modré kostkované křeslo s podnožkou a roztřepeným povlakem v dolním rohu. Televize obložená starým dřevem měla vypnutý zvuk a stále dokola opakovala Morka a Mindy. Tlustý Jack Russel teriér byl zkroucený na koberci na ručně tkaném koberci.Luce sledovala lítačky, které byly otevřené do místnosti, která vypadala jako kuchyně. Žena, která byla starší než její babička, když umřela, vyšla ven. Měla na sobě růžovobílé vzorované šaty, těžké bílé tenisky a tlusté brýle na provázku kolem krku. Nesla tác ovocných řezů."Kdo jsou ti lidé?" Luce přemýšlela nahlas.Když stará žena odložila tácek na stolek, ruka se stařeckými skvrnami se vyklonila z křesla a vzala si ovocný řez s banánem.Luce se naklonila, aby viděla líp. Obraz se posunul s ní. Bylo to podobné, jako 3D zobrazení. Ani si nevšimla, že v křesle seděl starý muž. Byl hubený, s několika tenounkými bílými vlasy na hlavě, které vypadaly, jako velká náplast. Po celém čele měl stařecké skvrny. Jeho ústa se pohybovala, ale Luce ho nemohla slyšet. Na krbové římse ležela celá řada zarámovaných fotografií.Pískání v uších Luce bylo tak hlasité, že musela uskočit. Aniž by něco udělala, fotografie, které jí zajímali, se ve Vyhlašovateli začaly okamžitě zvětšovat. Obraz jí ukázal extrémní detailní zobrazení jedné zarámované fotografie.Měla tenký zlacený rám a přes fotografii byla upatlaná skleněná deska. Uvnitř byla malá fotografie a měla vroubkovaný okraj. Byla černobílá, ale časem trochu zežloutla. Byly na ní dvě tváře: Její a Daniela.Se zatajeným dechem studovala její vlastní obličej, který vypadal jen o málo rozdílnější, než byl teď. Vlasy měla dlouhá až na ramena, ale měla je vyčesané do ohonu. Na sobě měla bílou halenku s límečkem jako Petr Pan. Širokou rozvinovací sukni měla vytaženou až do půli pasu. Její bělostné ruce držel Daniel. Díval se přímo na ní a usmíval se.Vyhlašovatel vibroval, pak se třásl a obrázek vevnitř začal blikat a mizet."Ne," volala Luce a byla připravená vrhnout se dovnitř obrázku. Když se ale její rameno dotklo s Vyhlašovatelem, zjistila, že tohle je maximum, kam se mohla dostat. Po zádech jí přeběhnul mráz a nechal jí tam pocit vlhké kůže. Kolem zápěstí se jí ovinula ruka."Zapomeň na veškeré svoje šílené nápady," varovala ji Shelby. Příliš pozdě.Obrazovka zčernala a Vyhlašovatel klesl z jejich rukou na lesní půdu. Roztříštil se na kousky, jako by to bylo jen rozbité černé sklo. Luce potlačila fňuknutí. Její hruď se zvedala. Připadala si, jako by její část zemřela.Klesla na všechny čtyři. Přitiskl čelo k zemi, pak se převalila na bok. Bylo mnohem chladněji a temněji, než když začínali. Hodinky na zápěstí jí říkali, že je po druhé hodině, ale přece bylo ráno, když přicházeli do lesa. Při pohledu na západ, směrem k okraji lesa, Luce mohla vidět sluníčko, které se opíralo do jejich kolejí. Vyhlašovatelé spolkly jejich čas.Shelby si lehla vedle ní. "Jsi v pořádku?""Jsem tak zmatená. Ti lidé-" Luce si sáhla na čelo. "Nemám tušení, kdo to byl."Shleby si odkašlala a vypadala nesvá. "Nemyslíš si, že, ehm, jsi je znala? Myslím tím, před dlouhým, dlouhým časem. Možná že to byli tvoji ..."Luce čekala, dokud to Shelby nedokončí. "Moje, co?"

"Opravdu tě nenapadlo, že to byli tvoji rodiče z jiného života? Že to, jak vypadají teď, tak nebylo vždycky?"Luce poklesla čelist. "Ne. Počkej-myslíš tím, že jsem v každém z mých minulých životů úplně jiné rodiče? Myslela jsem, že Harry a Doreen ... Předpokládala jsem, že byli se mnou celou dobu."Najednou si vzpomněla, co říkal Daniel o tom, jak její matka v minulém životě dělala zelí. Předtím neměla čas zabývat se tím, ale teď to dávalo mnohem větší smysl. Doreen byla úžasná kuchařka. Všichni ve východní Georgii to věděli.Což znamenalo, že Shelby musí mít pravdu. Luce pravděpodobně měla v minulosti celou řadu různých rodin, jen si na ně nemohla vzpomenout."Jsem tak hloupá," řekla. Proč nevěnovala víc pozornosti tomu, jak ta žena a muž vypadali? Proč s nimi necítila ani to nejmenší spojení? Připadala si, jakoby prožila celý život, a teprve teď zjistila, že byla adoptovaná. Kolikrát byla předávána od jedněch rodičů k těm dalším?"To je- To je-""Úplně na houby," řekla Shelby. "Já vím. Dobrá stránka toho všeho ale je, že bys pravděpodobně mohla ušetřit spoustu peněz za léčby u psychologa, kdyby ses podívala na všechny ostatní rodiny a tím i na všechny problémy, které si měla se stovkami matek před tou, co máš teď."Luce si zabořila tvář do dlaní."To jenom, kdybys potřebovala rodinnou terapii." Shelby si povzdechla. "Promiň, hádej kdo zase mluvil o sobě?" Zvedla pravou ruku a pak jí zase pomalu dala dolů. "Víš, ta Shasta odsud není moc daleko.""Co je Shasta?""Mount Shasta, Kalifornie. Je to jen pár hodin odsud -tamtudy." Shelby trhla prstem směrem k severu."Ale Vyhlašovatelé ukazují pouze minulost. Jaký by mělo smysl tam teď jít? Jsou už asi-"Shelby zavrtěla hlavou. "Minulost je dost široký pojem. Vyhlašovatelé ti ukážou všechno, od dávné minulosti až po události, které se staly jen o sekundu dřív. A všechno mezi tím. Viděla jsem na stole v rohu notebook, takže je tu velká šance, že, vždyť víš ...""Ale nevíme, kde žijí.""Možná ne. Ale když se ten obraz přibližoval, zahlédla jsem kus jejich pošty a získala tak jejich adresu. Zapsala jsem si to do paměti. 1291 Shasta Shire Circle, byt 34." Shelby pokrčila rameny. "Takže pokud bys je chtěla jít navštívit, mohly byste dojet tam i nazpátek ještě během dneška.""Správně." Luce si odfrkla. Zoufale je chtěla jít navštívit, ale tohle se zdálo nemožné. "A čím autem?"Shelby se zasmála. Byl to ten příšerný zlověstný smích. "Byla jen jedna věc, která nebyla idiotská na mém idiotském ex-přítelovi."Sáhla si kapsy mikiny a vytáhla dlouhý přívěsek s klíčemi. "A to jeho slaďoučký Mercedes. Parkuje přímo tady na studentském parkovišti. Naštěstí pro tebe, zapomněla jsem mu vrátit náhradní klíč."-Vtrhla na silnici, než je mohl někdo zastavit. Luce našla v přihrádce mapu a ukazovala na ní prstem cestu do Shasty. Dávala pokyny Shelby, která řídila jako šílenec, ale skoro to vypadalo, že se kaštanovému Mercedesu její zacházení líbí.Luce se divila, jak Shelby zůstala tak klidná. Kdyby se Luce právě rozešla s Danielem a "vypůjčila" si jeho auto na odpoledne, nebyla by schopná užít si silniční výlet, ani kdyby si při jízdě dopřála výlet do kina, nebo kdyby si sedla na zadní sedadlo a nechala stáhnutá všechna okýnka.

Jistě, že Shelby myslela na jejího ex. Chtěla se jí na to zeptat, ale bylo jí jasné, že je pro ně tohle téma teď tabu."Chystáš se udělat si něco s vlasy?" zeptala se konečně Luce. Vzpomínala na to, co všechno jí Shelby řekla, že se dělá, aby se lépe přenášelo přes rozchody. "Mohla bych ti s tím pomoct, pokud bys chtěla."Shelby se zamračila. "Tenhle šílenec za to nestojí." Po dlouhé pauze dodala. "Ale děkuju ti."Cesta jim zabrala většinu ze zbytku odpoledne a Shelby ho strávila tím, že přepínala stanice v rádiu a hledala tu nejšílenější písničku, kterou zrovna hráli. Vzduch byl chladnější. Stromy byly řidší a probíhající krajina během cesty neustále stoupala. Luce se zaměřila na to, aby zůstala v klidu. Představovala si scénáře setkání s těmihle rodiči. Snažila se vyhnout myšlence nato, co by jí Daniel řekl, kdyby věděl, kam má namířeno."Tady to je." Shelby ukázala na masivní horu pokrytou sněhem, která jim přímo před silnicí vstoupila do pohledu. "Město leží přímo v tom podhůří. Měli bychom tam být po západu slunce."Luce nevěděla, jak by měla Shelby poděkovat za odvoz a za všechno co pro ní udělala jen z jejího rozmaru. Ať už bylo za změnou postoje Shelby k Luce, cokoliv, byla za to vděčná-tohle by totiž na vlastní pěst nezvládla.Město Shasta bylo nezvyklé a umělecké s obrovským počtem starých lidí, kteří šli beze spěchu dolů po široké cestě. Shelby stáhla okýnka a nechala autem proudit osvěžující večerní vzduch. To pomohlo Luce zklidnit žaludek, který byl svázaný vyhlídkami na to, že bude skutečně mluvit s těmi lidmi, které viděla ve Vyhlašovateli."Co bych jim měla říct? Překvapení, vaše dcera vstala z mrtvých," Luce cvičila, co řekne nahlas, protože už stáli u semaforu."Pokud chceš před tím sladkým starým párem takhle šílet, budeme na tom muset ještě zapracovat," řekla Shelby. "Co kdybys předstírala, že jsi podomní obchodník? Jen aby ses dostala dovnitř a mohla to tam prozkoumat?"Luce se podívala na svoje džíny, otlučené tenisové boty a fialový batoh. Nevypadala jako působivý prodejce. "Co bych prodávala?"Shelby se znovu rozjela. "Třeba podomní nabídka mytí aut nebo něco podobného. Můžeš říct, že máš v tašce poukázky. Dělala jsem to jedno léto. Chodila jsem do dveří ke dveřím. Skoro jsem dostala kulku." Zachvěla se a pak se podívala na bílý obličej Luce. "Pojď, vlastní máma a táta po tobě přece nebudou střílet. Hej, podívej, tady to je!""Shelby, můžeme tu prosím jen chvíli v tichosti sedět? Myslím, že to potřebuju rozdýchat.""Omlouvám se." Shelby vjela na velké parkoviště. Před nimi byla skupina malých, jednopodlažních, spojených budov. "Jen dýchej. Počkáme."I přes nervy, které Luce měla, musela uznat, že je to docela pěkné místo. Řada bungalovů stála v půlkruhu kolem rybníku. Byl tam hlavní vchod do budovy s řadou invalidních vozíků, které byly vedle nich postaveny. Na velké ceduli stálo: VÍTEJTE V OBLASTI SHASTA SPOLEČENSTVÍ DŮCHODCŮ.V krku měla tak sucho, že jí bolelo i polykat. Nevěděla, jestli v sobě někdy sebere odvahu říct těmhle lidem alespoň dvě slova. Možná tohle byla jedna z těch situací, kdy nemohla myslet. Možná tam prostě jen musela jít, sebrat sílu a zaklepat na dveře. Pak teprve zjistí, jak se má chovat."Byt třicet čtyři." Shelby zamžourala na náměstí, kde byla štukovaná budova s červenou střechou ze španělských tašek. "Vypadá to, že to bude tam. Pokud chceš, abych-""Počkala v autě, až se vrátím zpátky? To by bylo skvělé. Děkuju mockrát. Nebudu tam dlouho!"Předtím, než Luce mohla ztratit nervy, otevřela dveře auta a vyběhla na chodník, který se vinul kolem budovy. Vzduch byl teplý a plný opojné vůně růží. Roztomilí staří lidé byli úplně všude. Byli rozděleni do skupin a hráli společenské hry u stolů poblíž vchodu. Jiní byly na

večerní procházce po pečlivě udržované květinové zahradě u bazénu. V podvečerním světle musela Luce namáhat oči, když se snažila u bazénu najít známý pár v davu, ale nikdo nevypadal povědomě. Bude muset jít přímo k jejich domu.Chodník vedl až k jejich bungalovu. Luce mohla oknem vidět, jak se vevnitř svítí. Přistoupila blíž, aby měla lepší výhled.Vypadalo to strašidelně: stejnou místnost totiž viděla ve Vyhlašovateli. Dokonce tam byl i tučný pes rozvalený na koberci.Slyšela, jak někdo myje v kuchyni nádobí. Viděla tenké kotníky muže, oděné v hnědých ponožkách. Ten muž byl před mnoha lety její otec.Jenže ona neměla pocit, že by to byl její otec. Nevypadal jako její otec a ta žena nevypadala jako její matka. Nebylo to tím, že by s nimi bylo něco špatně. Zdáli se dokonale krásní. Tak dokonale krásní jako ... cizinci. Pokud by teď zaklepala na dveře a povídala jim nějaké lži o mytí aut, bylo by to nad o něco méně divné?Ne. Rozhodla se. I kdyby své rodiče nepoznala, teda jestli to jsou její rodiče, oni určitě poznají jí. Cítila se hloupě, že jí to nenapadlo už dřív. Jediný pohled na ni by jim stačil, aby věděli, že je to jejich dcera. Její rodiče byli mnohem starší než většina těch lidí venku. Tenhle šok by pro ně mohl být až příliš. A to by bylo příliš i pro Luce. Těmhle lidem už bylo tak sedmdesát let.Pak se přitiskla k oknu jejich obývacího pokoje. Krčila se za pichlavým keřem pelyňku. Měla špinavé prsty od toho, jak se dotýkala parapetu. Pokud jejich dcera zemřela, když jí bylo sedmnáct, musí truchlit už téměř padesát let. Teď už s tím budou nejspíš smíření.Nebo ne? To poslední co potřebovali bylo, aby objevili nezvaného návštěvníka, který se krčí za jejich keřem.Shelby bude zklamaná. Luce sama byla zklamaná. Bolelo jí vědomí, že jim už nikdy v životě nebude blíž.Pustila se parapetu domu jejích bývalých rodičů a cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Ani neznala jejich jména. 

KAPITOLA 8 1/2JEDENÁCT DNÍ

Pro: thegaprices@aol.comOd: lucindap44@gmail.comOdesláno: Pondělí 11/15 v 09:49Předmět: Držím se tuDrahá maminko a tatínku,Je mi líto, že jsem s vámi nebyla v kontaktu. Věci ve škole mě dost zaneprazdňují, ale získávám tady spoustu skvělých zkušeností. Moje oblíbené hodiny jsou v posledních dnech

humanitní předměty. Právě teď pracuju na úkolu navíc, který mi zabírá hodně času. Stýská se mi po vás a doufám, že se brzy uvidíme. Díky za to, že jste takoví skvělí rodiče. Nemyslím si, že bych vám to někdy řekla.S láskou,Luce.-Luce na svém notebooku zmáčkla poslat a rychle si znovu otevřela svůj prohlížeč zpátky na online prezentaci, kterou jim Francesca zadávala z přední části třídy.Luce si ještě pořád zvykala, že je ve škole, kde se rozdávají počítače a kde je kompletní bezdrátový internet, který má základnu uprostřed třídy.Sword&Cross mělo celkem sedm studentských počítačů a všechny byly v knihovně. Dokonce, i když jste se dostali přes zašifrované heslo pro přístup k webu, všechny stránky byly zablokované, až na pár studijních nudných výzkumných webových adres.E-mail jejím rodičům poslala hlavně díky tomu, že se cítila vinná. Noc předtím měla divný pocit, že tím, že vyrazila do společenství důchodců v Mount Shasta, podváděla své skutečné rodiče. Ty které měla v tomhle životě. Jistě, určitým způsobem tohle byli její rodiče taky. Ale bylo to ještě příliš podivné na to, aby to Luce stačila strávit.Shelby nebyla ani z desetiny naštvaná tolik, jak by měla kvůli tomu, že musela absolvovat celou cestu až tam zbytečně. Místo toho prostě nasedla do Mercedesu a jeli do nejbližšího fastfoodu, kde si do auta vzali dvakrát menu s grilovaným sýrovým sendvičem a speciální omáčkou."Už na to nemysli," řekla Shelby a otřela si ústa ubrouskem. "Víš, kolik záchvatů paniky jsem kvůli mé cáklé rodině měla? Věř mi, já jsem ta poslední, kdo tě bude soudit."Teď, když se Luce podívala před třídu na Shelby, cítila intenzivní vděčnost k dívce, která ji ještě týden předtím děsila. Její husté blond vlasy byly stažené dozadu froté čelenkou a psala si poznámky z přednášky Francesci.Každá obrazovka notebooku, kterou Luce viděla, byla vyplněna modro zlatou prezentací, kterou se Francesca proklikávala hlemýždím tempem. I obrazovka Dawn. Vypadala hodně živě v růžových šatech a vysokém culíku na straně. Bylo možné, aby si nepamatovala nic z toho, co se stalo na lodi? Nebo zakrývala příšerný pocit, který z toho předtím měla- nebo pořád má?Podívala se přes monitor na Rolanda a zamračila se. Nepřekvapilo jí, že od té doby co přišel na Shoreline, byl skoro neviditelný. Ale když přišel k ní do třídy, byla spíš zmatená, protože v něm stále viděla jejího bývalého spolužáka ze školy, která byla protkaná pravidly.Zrovna teď Roland nevypadal, že by měl zájem o přednášku na téma: "Pracovní příležitosti pro Nephilimi-jak vám vaše schopnosti mohou pomoct vzlétnout." Ve skutečnosti tvář Rolanda teď nejvíc ze všeho odrážela zklamání. Jeho ústa se mračila a lehce vrtěl hlavou. Také bylo zvláštní, že kdykoliv Francesca s třídou navázala oční kontakt, vždycky se zřetelně podívala na Rolanda.Luce vstoupila do chatovací místnosti téhle třídy, aby zjistila, jestli je tam Roland přihlášený. Měl to být nástroj pro třídu, aby si tam mohly klást vzájemně otázky, ale Luce teď měla otázku na Rolanda, kterou nemohla rozebírat v chatovací místnosti. Něco věděl. Něco, co jí neřekl ten den, když spolu mluvili-určitě to mělo co dočinění s Danielem. Chtěla se ho zeptat, kde byl v sobotu a jestli slyšel, že Dawn spadla přes palubu.Včetně Rolanda, nikdo nebyl online. Jediná osoba ve třídě, která byla přihlášena do chatu, byl Miles. Tabulka s jeho jménem jí vyskočila na obrazovku: Ahooooj tam!Seděl hned vedle ní. Luce dokonce mohla slyšet, jak se směje. Bylo to roztomilé, když na ní zkoušel svoje praštěné vtipy. Byl to přesně ten druh bláznivého, škádlivého vztahu, který by měla ráda s Danielem. Kdyby alespoň nebyl většinu času pořád tak napjatý. Kdyby tu byl pro ní.

Ale on nebyl.Odepsala mu zpět: Tak jaké je tam u tebe počasí?Teď už slunečnější, odepsal stále s úsměvem. Hej, kde si byla včera v noci? Byl jsem v tvém pokoji, jestli bys nechtěla přinést něco na večeři.Podívala se ze své obrazovky na Milese. Jeho hluboké modré oči byly tak upřímné, že měla nutkání mu říct o všem, co se stalo. Ten den u snídaně byl úžasný. Vyslechl jí ohledně všeho, co se stalo na Sword&Cross. Ale nebyl tu žádný způsob, jak by mu na jeho otázku mohla odpovědět prostřednictvím chatu. I když mu to chtěla moc říct, nevěděla, jestli by s ním o tom měla mluvit. Její tajná akce se Shelby si prakticky říkala o potíže od Stevena a Francesci.Výraz Milese se změnil z jeho normálního ležérního úsměvu do mrzutého zamračení. Luce měla hrozný pocit, ale taky jí trochu překvapilo, že v něm mohla vyvolat tuhle reakci.Francesca klikla na další stránku na projektoru. Když si zkřížila ruce na prsou, růžové rukávy její hedvábné halenky se rozevřely a olemovaly tak její koženou bundu. Teprve teď si Luce všimla, jak daleko Steven byl. Seděl na parapetu v západním rohu místnosti. Za celý den ve třídě řekl sotva slovo."Uvidíme, jak dobrý jste dávali pozor," řekla Francesca a široce se na studenty usmála. "Proč se nerozdělíte do párů a nevedete mezi sebou střídavě fiktivní rozhovory?"Při zvuku šoupajících se židlí všech ostatních studentů Luce vnitřně zasténala. Neslyšela nic z přednášky Francesci a neměla tušení, co má dělat.Taky věděla, že je v programu Nephilimů jen dočasně, ale bylo by moc troufalé požádat učitele, aby si konečně všimli, že není jako ostatní děti ve třídě?Miles jí poklepal na obrazovku počítače, kde byla zpráva od něj: Chceš partnera?Jenže pak se objevila Shelby. "Řekla bych, že budu pracovat pro CIA nebo Lékaře bez hranic," řekla Shelby. Naznačila Milesovi, aby kapituloval ke stolu, který byl vedle Luce.Miles zůstal na místě. "Ne, to ne. Budu žádat o nějaké fiktivní místo dentálního hygienika."Luce se podívala na Milese a potom na Shelby. Zdálo se, že každý z nich je, co se týče Luce, majetnický. Až doteď si to neuvědomila. Po pravdě řečeno, chtěla mít za partnera Milese-neviděla ho od soboty.Chyběl jí. V přátelském slova smyslu. Způsobem spíš jako ´přátelské posezení nad šálkem čaje´, než ´procházení se podél pláže při západu slunce a usmívání se na sebe, během dívání se do těch jeho neuvěřitelně modrých očí´. Protože ona byla s Danielem a nemohla myslet na jiné kluky. Ona se rozhodně nezačala červenat uprostřed třídy, zatímco si připomínala, že nemůže myslet na jiné kluky."Je tu všechno v pořádku?" Steven položil dlaň na stůl Luce a díval se na ní svýma velkýma hnědýma očima stylem, že kdyby se něco dělo, stačí na něj jen kývnout.Luce byla ale nervózní z toho, co jí a Dawn řekl ten den na člunu. Nervózní natolik, že jí to dokonce zabránilo znovu si o tom promluvit s Dawn."Všechno je super," odpověděla Shelby. Vzala Luce pod loktem a prudce ji vedla k terase, kde už někteří další studenti byli rozdělení do dvojic a vedli fiktivní rozhovory. "Luce a já jsme si to jen shrnovali."Francesca se objevila za Stevenem. "Milesi," zašeptala, "Jasmine potřebuje partnera, pokud by sis k ní chtěl přitáhnout stůl."O několik stolů dál Jasmine řekla: "Dawn a já jsme se nemohly dohodnout, kdo z nás bude hrát nezávislou filmovou hvězdu a kdo z nás bude dělat" -hlas jí klesl o oktávu níž- "castingovou režisérku. Takže mě opustila a šla k Rolandovi."Miles vypadal zklamaně. "Castingový režisér," zamumlal. "Konečně jsem našel svoje povolání." Šel a připojil se jako partner k Jasmine. Luce se za ním podívala.Když se situace uklidnila, Francesca odvedla Stevena zpátky do první části místnosti. Ale i když kráčel vedle Francesci, Luce stále cítila, že jí pozoruje.

Nenápadně se podívala na telefon, Callie jí ještě neodepsala. To se jí nepodobalo, možná byla na Luce naštvaná. Možná to tak bylo pro obě lepší. Když si bude držet od Luce odstup. Bylo to jen na chvíli.Následovala Shelby ven na dřevenou lavičku, která byla postavená u obloukového zábradlí. Slunce svítilo, ale jediná část verandy, která už nebyla nacpaná studenty, byla v chladném stínu, který vrhaly sekvoje. Luce oprášila vrstvu temně zeleného jehličí z lavičky a zapnula si robustní svetr až ke krku."Opravdu nejsi naštvaná kvůli tomu, co se stalo včera večer," řekla Luce tiše. "Já bych ... vyšilovala.""Já vím," zasmála se Shelby. "Byla jsi tak-" Napodobila tváří třesoucí se zombie."Dej mi pokoj. Bylo to tvrdé. Moje jediná šance se dozvědět něco o mé minulosti a já jsem byla totálně zablokovaná.""Ty jsi jižanka. Není to tvoje vina." Shelby pokrčila ramenem. "Je tu mnohem víc snímků z tvých minulých životů. A jsem si jistá, že existuje spousta dalších příbuzných z toho života, z kterého pocházeli i ti dva staříci. Možná, že dokonce někteří nejsou tak blízko smrti." Než se na ní Luce mohla zamračit, Shelby dodala: "Všechno co jsem tím chtěla říct je to, že pokud budeš zase někdy chtít sledovat dalšího člena tvé rodiny, staří říct. Začínáš mi přirůstat k srdci Luce, a to je trochu divný.""Shelby," zašeptala náhle Luce skrz zaťaté zuby. "Nehýbej se." Pod terasou byl ten největší a nejzlověstnější Vyhlašovatel, jakého kdy Luce viděla. Vlnil se v dlouhém stínu obrovské sekvoje.Shelby pomalu následovala pohled Luce a podívala se na zem. Vyhlašovatel použil skutečný stín stromu jako maskování. Jeho části sebou ale stále škubaly."Vypadá nemocně, nebo nestále, nevím co s ním je..." hlas Shelby se vytratil a kousla se do rtu. "Něco s ním není v pořádku, viď?"Luce se podívala kolem Shelby na schodiště, které se vinulo z budovy dolů. Pod nimi byla hromada nenatřených dřevěných podpěr, které byly opřené o terasu. Pokud by Luce chtěla ten stín chytit, Shelby by se k ní tak mohla nepozorovaně připojit, aniž by si někdo něčeho všimnul. Mohla by pomoct Luce prohlédnout si zprávu, kterou nese a pak se mohly včas vrátit zpátky do třídy."Vážně nezvažuješ to, co si myslím, že zvažuješ," řekla Shelby. "Je to tak, ne?""Chvíli tady hlídej," řekla Luce. "Buď připravená, až tě zavolám."Luce sestoupila pár kroků po schodech, takže její hlava byla v úrovni s terasou, kde byl zbytek studentů zaměstnán plněním svých rozhovorů.Shelby byla zády k Luce. Dala by jí znamení, kdyby si někdo všimnul, že je pryč.Luce slyšela v rohu Dawn, kde improvizovala s Rolandem: "Vždyť víš, byla jsem ohromena, když jsem byla nominována na Zlatý glóbus..."Luce se ohlédla na stín, který byl natažený na trávě. Napadlo jí zeptat se ostatních studentů, jestli ho taky vidí. Ale tím se teď nemohla zabývat. Ztrácela by tím jen čas.Vyhlašovatel byl dobrých deset stop od terasy, u níž stála. Luce teda bude chráněná před zraky ostatních studentů. Bylo by příliš nápadné, kdyby šla přímo k němu. Bude se muset pokusit vylákat ho z trávy k sobě a to bez použití rukou. A neměla nejmenší ponětí, jak to udělá.V té chvíli si všimla postavy opřené o druhou stranu sekvoje. Byla tak skrytá od pohledů studentů na terase.Cam kouřil cigaretu a něco si pro sebe mumlal, jako kdyby mu byl svět kolem něj ukradený. Kromě toho byl úplně celý obalený v zaschlé krvi.Měl přilepené vlasy k čelu a jeho paže byly poškrábané a pohmožděné. Měl mokré a propocené tričko a jeho džíny vypadaly, jako kdyby se vykoupaly v krvi. Vypadal špinavě a

nechutně, jako kdyby právě vyšel z bitvy. Jen okolo něj nikdo nebyl -žádná těla, nic. Jen Cam. Mrkl na ni."Co tady děláš?" zašeptala. "Co jsi tu dělal?" Točila se jí hlava a bylo jí nevolno z kouře a jeho zkrvaveného oblečení."Och, jen jsem ti zrovna zachránil život. Znovu. Kolikrát to ještě udělám?" Odklepnul popel z cigarety. "Dneska to byla parta slečny Sophie. Nemůžu říct, že jsem se nebavil. Krvavá monstra. Jdou po tobě taky, ale to ty víš. Díky tomu, že jsem je odstranil, jsi teď tady. A pak tě najdu, jak se potuluješ lesem bez dohledu." Poznamenal."Tys je právě zabil?" Byla zděšená. Podívala se na terasu, jestli je Shelby nebo někdo jiný může vidět. Nemohli."Pár z nich. Jo. Právě teď. Mýma vlastníma dvěma rukama." Cam jí ukázal své dlaně, které byly potažené něčím červeným a slizkým. Tohle Luce opravdu nechtěla vidět. "Souhlasím s tím, že jsou lesy krásné, Luce, ale je v něm taky plno věcí, které tě chtějí mrtvou. Takže mi prokaž laskavost-""Ne. Nežádej mě o žádnou laskavost. Všechno na tobě se mi hnusí.""Fajn." Obrátil oči v sloup. "Tak pro Grigoriho. Zůstaň na kampusu." Odhodil cigaretu do trávy, zatlačil svá ramena dozadu a roztáhnul křídla. "Nemůžu tu být pořád, abych na tebe dohlížel. A Bůh ví, že ani Grigori."Camova křídla byla vysoká a úzká. Měl je těsně za rameny. Byly v nich elegantní zlaté pruhy, které je jemně žíhaly. Přála se, aby jí odrazovaly, ale to se nestalo. Vypadaly jako ty Stevenovi. Camovi byly zubaté a drsné-jako kdyby celý svůj život jen bojoval.Černé pruhy, které na nich měl, propůjčovaly jeho křídlům temnou a smyslnou krásu. Bylo na nich něco, co jí přitahovalo. Ale ne. Ona přece na Camovi všechno nenávidí. A navždy bude.Cam mávl svými křídly a jeho nohy se zvedly ze země. Kmit jeho křídel byl hlasitý a vítr, který tím pohybem vytvořil, zvedl ze země spadlé listy."Děkuju," řekla Luce ztuhle, předtím než odletěl pryč. Pak zmizel ve stínu lesa.Cam ji teď chrání? Kde je Daniel? Neměla být Shoreline bezpečná?Když se vzpamatovala z Cama, vzpomněla si na Vyhlašovatele -důvod, proč sem vlastně přišla- který byl ve stínu a vypadal jako malý černý cyklón.Byl k ní blíž. Pořád se k ní pomalu blížil.Konečně stín putoval do vzduchu, těsně nad její hlavu."Shelby," zašeptala hlasitě Luce. "Pojď sem."Shelby se podívala na Luce. Stín už nevypadala jako cyklón. Nad ní se zformoval do Vyhlašovatele."Co ti trvalo tak dlouho?" zeptala se a sprintovala po schodech právě včas, aby mohla vidět, jak obrovský Vyhlašovatel padá.Přímo do náruče Luce.Luce vykřikla, ale Shleby jí naštěstí přitiskla ruku na ústa."Děkuju," řekla Luce, a její slova byla tlumená prsty Shelby.Dívky byly stále schoulené jen tři kroky od terasy. Mohl je vidět každý, kdo by přešel kolem stinné strany. Luce se nemohla narovnat v kolenou kvůli tíze stínu. Byl to ten nejtěžší stín, jakého se kdy dotkla, a také jí nejvíc studil na kůži. Nebyl tak černý jako většina ostatních, ale byl spíš mdlý zelenošedý. Jeho části se pořád ještě škubaly. Svítili jako záblesky vzdálených blesků."Nemám z toho dobrý pocit," řekla Shelby."Pojď," zašeptala Luce. "Chci ho vyvolat. Teď je na tobě, aby ses na to podívala.""Na mě? Kdo řekl něco o tom, že by to mělo být na mě? Ty jsi ta, kdo mě sem dotáhnul." Shelby máchla rukama, jako kdyby ta poslední věc, kterou teď chtěla udělat, bylo dotknout se toho, co teď Luce držela v náručí. "Vím, že jsem řekla, že ti pomůžu vystopovat tvoje

příbuzné, ale s ohledem na druh toho, co teď držíš ... Nemyslím si, že by se s tím jedna z nás chtěla setkat.""Shelby, prosím," žadonila Luce. Sténala z hmotnosti stínu, z jeho příšerného chladu a z jeho obecné ošklivosti. "Nejsem Nephilim. Pokud mi nepomůžeš, nezvládnu to.""Co přesně se právě snažíte udělat?" Hlas se ozval za nimi z vrcholu schodiště. Steven se opíral rukama o zábradlí a zíral na děvčata. Když se teď nad nimi tyčil, zdál se mnohem větší, než ve třídě. Jakoby zdvojnásobil svojí velikost. Jeho hluboké hnědé oči se na ně dívaly rozzlobeně, ale Luce z nich zřetelně cítila žár. Bála se. Dokonce i Vyhlašovatel v jejím náručí se zachvěl a jeho hrany se stáhly.Obě dívky se lekly, když na ně zakřičel.A tím zvukem byl asi rozrušený i stín, protože se vykroutil z náruče Luce. Pohyboval se tak rychle, že neměla šanci ho zastavit. Najednou nic nedržela. Opustil jí i mráz a příšerný zápach.V dálce zazvonil zvonek. Luce viděla, jak se všechny ostatní děti v houfech táhnou směrem k jídelně na oběd. Na cestě ven, Miles vystrčil hlavu přes zábradlí, aby se podíval dolů na Luce. Stačil mu ale jediný pohled na rozpálený výraz Stevena, aby se mu děsem rozšířily oči a pokračoval dál ve své cestě."Luce," řekl Steven víc zdvořile, než by čekala. "Nevadilo by ti se se mnou po škole setkat?"Když zvedl ruce ze zábradlí, dřevo pod nimi bylo černé a zuhelnatělé.-Steven otevřel dveře ještě před tím, než Luce stačila zaklepat. Jeho šedá košile byla trochu zmuchlaná a jeho černou pletenou kravatu měl u krku uvolněnou. Snažil se vypadat klidně, ale Luce si začala uvědomovat jeho stránku démona.Otřel si kapesníkem s monogramem brýle a ustoupil stranou. "Prosím, pojď dál."Jeho kancelář nebyla velká. Byla dost široká jen na velký černý psací stůl a dost vysoká na tři černé skříně, z nichž každá byla přeplněná stovkami opotřebovaných knih. Ale i tak to tam vypadalo pohodlně a příjemně - přesně tak, jak by si kancelář démona nepředstavovala.Uprostřed místnosti byl perský koberec. Široké okno mělo výhled na sekvoje. Nyní, za soumraku, vypadal les étericky a měl téměř levandulový odstín.Steven se posadil na jednu z dvou kaštanových židlí a pokynul Luce, aby ho napodobila. Zkoumala zarámovaná umělecká díla, která pokrývala každý volný centimetr na zdi. Byly na nich portréty v různém stupni podrobnosti. Luce na nich poznala několik skic Stevena a několik lichotivých zobrazení Francesci.Zhluboka se nadechla a přemýšlela, jak by měla začít. "Je mi líto, že jsem dneska přivolala Vyhlašovatele, já jsem-""Řekla jsi ještě někomu o tom, co se stalo s Dawn ve vodě?""Ne. Řekl jste mi, abych to neříkala.""Neřeklas to ani Shelby? Ani Milesovi?""Nikomu jsem to neřekla."Chvíli to zvažoval. "Proč jsi zavolala Vyhlašovatele i potom, co jsme spolu mluvili na lodi?""Prostě se to nějak stalo. Když jsem vyrůstala, stíny byly vždycky součástí mého života. Vždycky se nějak vyčlenily a přišly ke mně. Takže to byl důvod, proč jsem je přivolala. Protože jsem už věděla, co jsou vlastně zač." Luce pokrčila rameny. "Hloupé, opravdu.""To není hloupé." Steven vstal a šel ke skříni, která od něj byla nejdál. Vzal z ní tlustou knihu s červeným, zaprášeným obalem a přinesl ji zpátky ke stolu. Platon: Republika.Steven nalistoval stránku, kterou hledal. Položil knihu na stůl a přisunul ji přes Luce. Byla to ukázka skupinky mužů uvnitř jeskyně. Byly v poutech. Vedle sebe. Čelem ke zdi. Oheň za nimi plápolal. Vrhal jejich stíny na stěnu. Vypadalo to, jako další skupinka mužů, kteří jdou za nimi.Pod obrázkem byl titulek, který hlásal: Alegorie jeskyně.

"Co je to?" zeptala se Luce. Její znalost Platona a začínala a končila tím, že přátelil se Sokratem."Důvod, proč na tebe Vyhlašovatelé ve skutečnosti tak prudce působí." Steven ukázal na obrázek. "Představ si, že tihle lidé strávili celý svůj život tím, že viděli pouze stíny na téhle stěně. Teprve začínali chápat svět a nevěděli co se v těchhle stínech děje, nikdy neviděli, co tyhle stíny tvoří. Nikdy nemohli pochopit, že to, co vidí, jsou stíny."Luce se podívala na prst Stevena, který ukazoval na skupinku mužů tvořenou ze stínů. "Takže se nikdy nemůžou otočit, nikdy nemůžou vidět lidi a věci, které ty stíny tvoří?""Přesně tak. A protože nemůžou vidět, co vlastně tvoří stíny, předpokládají, že to co vidí, -jako třeba tyhle stíny na zdi- je realita. Nemají tušení, že stíny jsou jen pouhá reprezentace a překroucení něčeho mnohem pravdivějšího a reálnějšího." Odmlčel se. "Myslíš, žes pochopila, co jsem ti právě řekl?"Luce zavrtěla hlavou. "Chcete, abych se přestala zabývat Vyhlašovateli?"Steven s prásknutím zavřel knihu a poté přešel na druhou stranu místnosti. Měla pocit, jako kdyby ho nějak zklamala. 111111111111111111111111

"Nevěřím, že se přestaneš ... zabývat Vyhlašovateli, i když tě o to požádám. Ale chci, abys pochopila, s čím máš tu čest, než je příště zase přivoláš. Vyhlašovatelé jsou stíny minulosti. Mohou být užitečné, ale taky mohou jen odvádět tvou pozornost anebo nést nebezpečně překroucené informace. Je tu toho hodně, co se musíš naučit. Čistě provedená, bezpečná přivolávací technika. A pak samozřejmě, jakmile vybrousíš svůj talent, můžeš vytřídit zvuk z Vyhlašovatele a jasně slyšet jeho poselství-""Myslíte tím ten příšerný pískavý zvuk? Existuje způsob, jak je díky tomu můžu slyšet?"To ne. Ještě se to nestalo." Steven se otočil a dal si ruce do kapes. "Co jsi dnes se Shelby dělala?"Luce se začervenala a začala se cítit nepohodlně. Tohle setkání neprobíhalo tak, jak čekala. Myslela si, že jí nějak potrestá, třeba sbíráním nějakých odpadků."Snažili jsme se dozvědět víc o mojí rodině," řekla nakonec to, co ze sebe dokázala dostat. Naštěstí se zdálo, že Steven předtím neviděl Cama. "Myslím, že bych měla říct spíš mých rodinách.""To je všechno?""Jsem v průšvihu?""Udělala jsi ještě něco jiného?""Co jiného bych měla dělat?"Napadlo jí, že si možná myslel, že tím chtěla kontaktovat Daniela a snažit se nějak poslat zprávu. Jako kdyby věděla, jak na to."Zavolej teď jednoho Vyhlašovatele," řekl Steven a otevřel okno. Venku byl soumrak a žaludek Luce jí řekl, že většina ostatních studentů teď sedí u večeře."Já-já nevím, jestli to dokážu."Steven se na ni podíval mnohem teplejším pohledem, než dřív. Jeho pohled byl téměř vzrušený. "Když přivoláváme Vyhlašovatele, je to jen jakýsi druh přání. Nepřejeme si nic materiálního, ale chceme, abychom mohli lépe pochopit svět, naší úlohu v něm, a co se s námi stane."Luce si okamžitě vzpomněla na Daniela. To bylo to, co od jejich vztahu chtěla. Necítila, že měla nějakou roli v tom, co se všechno mezi nimi stalo-a chtěla to tak cítit. Byla proto schopná přivolat Vyhlašovatele před tím, než se dozvěděla, jak na to?

Byla nervózní. Soustředila se na židli. Zavřela oči. Představovala si, jak se stín odděluje z dlouhé temnoty, která se táhla mezi kmeny stromů venku. Představila si, jak se tvaruje a roste. Jak vyplňuje prostor otevřeného okna. Jak k ní připlouvá blíž.Nejdřív ucítila jemný plesnivý pach, skoro jako černé olivy, pak otevřela oči a chlad se jí otřel o tvář. Teplota v místnosti klesla o pár stupňů. Steven si promnul náhle vlhké ruce a vystavil se průvanu v kanceláři."Ano, tak je to správně," zamumlal.Vyhlašovatel byl unášen vzduchem v jeho kanceláři. Byl tenký a průhledný. Ne větší než hedvábný šátek. Klouzal rovně směrem k Luce. Pak se úponek nicoty zmateně obtočil kolem těžítka z foukaného skla, které bylo na stole. Luce zalapala po dechu.Steven se usmíval, když k ní přistoupil. Roztahoval ho do svislé polohy, dokud se nestal jen prázdnou černou obrazovkou. Pak to zas bylo v jejích rukách. Začala táhnout. Její pohyb byl opatrný. Jako by se snažila natáhnout těsto na koláč bez toho, aby se potrhalo. Sledovala její matku snad stokrát, když to dělala. Temnota se změnila v tlumené odstíny šedé; pak se v jejich pohledu objevila ta nejslabší černobílá. Viděli ložnici jen s jedním lůžkem. Luce -minulá Luce- ležela na boku a zírala ven otevřeným oknem. Muselo jí být šestnáct. Dveře za postelí se otevřely. Objevila se v nich tvář, ozářená světlem na chodbě.Matka.Matka Luce, kterou viděla se Shelby! Ale mladší, mnohem mladší, asi tak o padesát let. Na konci nosu měla posazené brýle. Usmála se, jako kdyby pro ní bylo potěšení vidět, jak její dcera spí. Pak dveře zase zavřela.O chvíli později pár prstů sevřelo parapet. Luce vyvalila oči na minulou Luce, která byla pořád v posteli. Prsty za oknem se napjaly, pak uviděla pár rukou a pak dvě silné paže, které v měsíčním světle zářily modře. Pak uviděla Danielovu planoucí tvář, když přišel oknem dovnitř.Luce tlouklo srdce jako o závod. Chtěla se ponořit do Vyhlašovatele stejně, jako chtěla včera, když byla se Shelby. Ale Steven pak luskl prsty a celá věc se vyhrnula, jako žaluzie, když zajíždí do horního rámu okna. Pak se rozpadla a sesypala.Stín ležel v malých částečkách na stole. Luce na jednu sáhla, ale ta se jí rozpadla v ruce.Steven se posadil za stůl a zkoumal Luce svýma očima, jako kdyby chtěl zjistit, co to s ní udělalo.Náhle pocítila, že to, čeho byl svědkem ve Vyhlašovateli, bylo velmi soukromé. Nevěděla, jestli chce, aby Steven věděl, jak moc to s ní otřáslo. Koneckonců, technicky vzato, byl na druhé straně. V minulých dnech v něm začala vidět víc a víc z démona. Nebylo to jen jeho vznětlivou povahou, která se pomalu drala na povrch-ale i jeho nádhernými temnými křídly. Steven byl přitažlivý a okouzlující. Stejně jako Cam - a jak si připomněla, byl i stejně jako Cam démon."Proč jste mi s tím pomohl?""Protože ti nechci ublížit," stěží zašeptal Steven."Opravdu se to stalo?"Steven se odvrátil. "Je to jen prezentace něčeho. A kdo ví, jak moc je to zkreslené. Je to stín něčeho, co se událo v minulosti, není to realita. Vyhlašovatel vždycky nese kus pravdy, ale nikdy to není jednoduchá pravda. To je to, co dělá z Vyhlašovatelů takový problém. A proto je nebezpečné je bez řádného tréninku vyvolávat." Podíval se na hodinky. Pod nimi se ozval zvuk otevírání a zavírání dveří. Steven ztuhl, když uslyšel rychlý klapot vysokých podpatků, které mířily nahoru po schodech.Francesca.Luce se snažila přečíst Stevenovu tvář. Podal jí Republiku. Rychle jí hodila do batohu. Těsně před tím, než se krásná tvář Francesci objevila ve dveřích, Steven Luce řekl: "Až vás se

Shelby příště najdu, jak neplníte zadaný úkol, budu vás muset požádat, abyste mi napsaly pět stran o tom, co zkoumáte. I s citacemi. Tentokrát tě propustím jen s varováním.""Chápu." Luce zachytila oči Francesci ve dveřích. Usmála se na Luce -i když jestli to byl úsměv, kterým jí odtud propouštěla nebo úsměv typu ´nemysli si, žes mě obalamutila´, to nemohla říct.Trochu se třásla, když tam jen tak stála. Hodila si tašku přes rameno a šla ke dveřím. Pak se obrátila a zavolala na Stevena: "Děkuju vám."-Shelby zrovna zatápěla v krbu, když se Luce vrátila do pokoje na jejich koleji. Vedle lampičky ve tvaru Buddhy byl postavený horký hrnec a celá místnost voněla po rajčatech."Došli nám těstoviny se sýrem, ale udělala jsem ti polévku." Shelby jí nandala plnou vařící misku a nahoru dala trochu čerstvého pepře. Pak jí podala Luce a zhroutila se vedle ní na posteli. "Bylo to špatný?"Luce sledovala, jak stoupá pára z misky a pokusila se vymyslet, co na to má říct. Zvláštní, to ano. Matoucí. Trochu děsivé. Možná ... posilující.Ale strašné? To ne."Bylo to v pohodě." Zdálo se, že jí Steven věřil do takové míry, že jí dovolil přivolat Vyhlašovatele. A jiní studenti mu zdá se věřili a obdivovali ho. Nikdo jiný se nestaral o jeho záměry nebo jeho oddanost. Ale pro Luce byl záhadný a obtížně čitelný.Luce už dříve vložila svou důvěru do nesprávných lidí. Důvěra se dá v nejlepším případě označit za neopatrnost. V tom nejhorším je to dobrá cesta k tomu, se nechat zabít. To jí řekla slečna Sophie o důvěře tu noc, kdy se jí pokusila zavraždit.Byl to Daniel, kdo poradil Luce, aby důvěřovala svým instinktům. Ale její vlastní pocity se jí teď zrovna zdály jako ta nejvíc nespolehlivá věc. V duchu se ptala, jestli Daniel věděl všechno o Shoreline, když s ní mluvil a jestli jeho rada byla jen způsob, jak jí připravit na tak dlouhé odloučení, kdy si byla stále míň a míň jistá svým životem. Její rodinou. Její minulostí. Její budoucností.Podívala se z misky na Shelby. "Díky za polévku.""Nedopusť, aby Steven zhatil tvoje plány," řekla Shelby rozzlobeně. "Měli bychom pokračovat v práci s Vyhlašovateli. Už je mi zle z těchhle andělů a démonů a jejich pocitu nadřazenosti. ´Oooh, víme to lépe než ty, protože jsme úplní andělé a ty jsi jen parchant nějakého anděla, který sešel z cesty´."Luce se zasmála, ale myslela na Stevenovi minilekci z Platonovy Republiky, kterou jí dnes večer dal. To podle ní svědčilo o tom, že se k ní Steven nechoval nadřazeně. Samozřejmě, že o tom nebude vyprávět Shelby. Ne teď, když zase spustila svojí obvyklou palbu nadávek, namířenou proti Shoreline. Byly na dolní posteli jejich palandy."Chci říct, že vím, co máš s Danielem," Shelby pokračovala, "ale vážně, co dobrého pro mě kdy andělé udělali?"Luce omluvně pokrčila rameny."Řeknu ti to: nic. Nic kromě toho, že se jeden spustil s mou mámou a pak nás obě úplně odkopnul. Ještě předtím, než jsem se narodila. Opravdu nebeské chování." Shelby si odfrkla. "Celý můj život je zpackaný. Moje máma mi říká, že bych za to měla být vděčná. Za co? Za tyhle mírné pravomoci Nephilima a za to obrovské čelo, co sem po tátovi podědila? Ne, díky." Zachmuřeně kopla do horního lůžka. "Dala bych cokoliv za to, abych byla prostě normální.""Opravdu?" Luce strávila celý týden s pocitem, že je něco míň, než její spolužáci. Věděla, že tráva je vždycky o něco zelenější, ale tomuhle nemohla uvěřit. Jaké výhody mohla Shelby vidět v tom, nemít schopnosti Nephilima?"Počkej," řekla Luce. "Omlouvám se, ale tvůj idiotskej expřítel. On ..."

Shelby se odvrátila. "Byli jsme spolu a meditovali. A já nevím jak, ale v průběhu mantry jsem náhodou začala levitovat. Nebylo to moc. Byla jsem jen tak dva palce nad podlahou. Ale Phil to nenechal jen tak. Začal mě štvát tím, co jiného ještě umím udělat a měl ještě další podivné otázky.""Jako například?""Nevím," řekla Shelby. "Ve skutečnosti to byly věci o tobě. Chtěl vědět, jestli si mě naučil levitovat ty. A jestli umíš levitovat taky.""Proč právě já?""Pravděpodobně aby měl o mojí spolubydlící víc perverzních fantazií. Každopádně měla si vidět v tu chvíli výraz v jeho tváři. Jako bych byla nějaký šílenec z cirkusu. Nemohla jsem nic dělat. Nepřestal na mě zírat.""To je hrozné." Luce stiskla Shelby ruku. "Ale to zní jako jeho problém, ne tvůj. Vím, že zbytek dětí na Shoreline se na Nephilimi dívá divně, ale já jsem už byla na hodně školách a začínám si myslet, že se tak většina dětí kouká normálně. Kromě toho nikdo není ´normální´. Na Philovi muselo být opravdu něco vyšinutého.""Vlastně něco bylo v jeho očích. Byly modré, ale normálně byly tak nějak vybledlé, skoro prázdné. Musel nosit nějaké kontaktní čočky, aby na něj lidi nezírali." Shelby pohodila hlavou na stranu. "Navíc, víš, že má tři bradavky?" Rozesmála se, až byla červená ve tváři a Luce se k ní brzy připojila. Prakticky obě brečely smíchy, když jim na okno zaklepalo něco zářícího, což je obě donutilo zmlknout."To nemůže být on." Hlas Shelby okamžitě vystřízlivěl, když vyskočila z postele a rozrazila okno. V tom spěchu shodila květináče s jukou."To je pro tebe," řekla skoro mrazivě.Luce byla u okna během jednoho tepu srdce. Uviděla ho. Opřela se dlaněmi o parapet a naklonila se vpřed do svěžího nočního vzduchu.Byla Danielovi tváří v tvář. Její rty byly na těch jeho.Na tu nejkratší chvilku si Luce uvědomila, že je Shelby pořád v místnosti, ale pak jí začal líbat. Hladil jí vzadu po hlavě jeho měkkýma rukama a přitahoval si jí k sobě. Ztrácela dech. Týden jí scházelo tohle teplo, které jí dlužil i s nevyslovenou omluvou za ostrá slova, které jí řekl tu noc na pláži."Ahoj," zašeptal"Ahoj."Daniel měl na sobě džíny a bílé tričko. Viděla neposlušné kadeře jeho vlasů. Jeho obrovská perlově bílá křídla, která se za ním jemně pohybovala. Prořezávala temnou noc. Lákala ji. Zdálo se, že kmitla vždycky za jeden úder jejího srdce. Chtěla se jich dotknout. Aby ji k sobě vinuly stejně tak, jako tenkrát na pláži. Bylo ohromující ho vidět před jejím oknem v třetím patře.Vzal ji za ruku a vytáhl ji na okenní parapet, kde cítila noční vzduch. Pak ucítila jeho ruce. Postavil ji na širokou římsku pod oknem, které si nikdy předtím nevšimla.Vždycky když byla takhle neuvěřitelně šťastná, cítila nutkání k pláči."Neměl bys tu být. Ale jsem tak ráda, že jsi.""Dokaž to," řekl s úsměvem, když si ji přitáhl k hrudi, takže měl hlavu těsně nad jejím ramenem. Objal jí jednou rukou kolem pasu. Z jeho křídel vyzařovalo teplo.Když se podívala přes jeho rameno, všechno co viděla, byla bílá záře. Svět se zdál bílý. Jeho jemná křídla zářila, když odrážela měsíční svit. A pak se Danielova krásná křídla začala pohybovat. Její žaludek se mírně zvedl a ona věděla, že byla ve vzduchu -ne, nesl je rovnou do nebe. Římsa pod nimi byla stále menší a zářící hvězdy byly stále jasnější. Vítr narážel do jejího těla a vlasy jí létaly do obličeje.Prudce stoupali do noci, dokud škola nebyla jen černá šmouha dole na zemi. A oceán byl jen stříbrná deka na zemi. Stoupali, dokud se nedostali do lehké vrstvy oblak.

Nebyla jí zima, ani neměla strach. Cítila se, jako kdyby všechno co ji tížilo, zůstalo na zemi. Nebylo tu nebezpečí, ani bolest, kterou někdy cítila. Nebyla tu gravitace. Jen láska. Daniel opustil její ústa a věnoval jejímu krku řadu polibků. Ovinul jí paže pevně kolem pasu a přitiskl ji k němu. Její nohy byly na těch jeho, stejně jako když tančili nad oceánem v den táboráku. Kolem nich nebyl žádný vítr. Vzduch byl klidný a tichý. Ozýval se pouze zvuk tlukotu Danielových křídel, jak se vznášel na nebi a tlukot jejího vlastního srdce."Okamžik, jako je tenhle," řekl, "stojí za všechno to, čím jsme si prošli."Pak ji políbil, jak ji ještě nikdy předtím nepolíbil. Dlouhý, předlouhý polibek, který vypadal, že jejich rty stvrdí navždy. Jeho ruce opisovaly linie jejího těla. Nejdřív se jí dotýkal lehce, ale jeho další doteky byly mnohem energičtější. Jako kdyby se těšil na její křivky. Prohnula se do jeho těla a on jí přejížděl prsty po zadní straně jejích stehen, bocích, ramenech. Měl ve své moci každou její část.Cítila svaly pod jeho bavlněným tričkem, jeho napjaté paže, jeho krk a křídla, která rostla z jeho zad. Políbila ho na čelist, rty. Tady v oblacích byly oči Daniela jasnější, než všechny hvězdy, které kdy viděla. Bylo to, jako by Luce patřil."Nemůžeme tu prostě zůstat navždy?" zeptala se. "Nikdy toho nebudu mít dost. Ani tebe.""Doufám, že nebudeš." Daniel se usmál, ale brzy, příliš brzy, se jeho křídla znovu začala pohybovat a oni se začali klouzavě snášet dolů. Luce věděla, co přijde. Pomalý sestup. Naposledy políbila Daniela a uvolnila ruce, kterými ho držela kolem krku. Připravovala se na hádku-jenže pak se sevření kolem ní povolilo.A ona padala.Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Luce spadla dozadu, pryč z rukou, které se jí snažily divoce chytit a pak ucítila nával chladu a větru, když se padala dolů. Opustil jí dech. Naposledy pohlédla do očí Daniela a uviděla šok v jeho tváři.Pak se ale všechno zrychlilo. Klesala tak rychle, že nemohla dýchat. Svět se točil a byl černý. Cítila, jak se jí strachem stáhnul žaludek. Oči jí pálily z větru. Její vidění tmavlo a ztrácelo se.Upadne do bezvědomí.A to bude konec.Nikdy se nedozví, kdo doopravdy je. Nikdy se nedozví, jestli to za to všechno stálo. Nikdy se nedozví, jestli byla hodna lásky Daniela a on té její. Všechno bylo pryč: takhle to skončilo.Vítr jí vztekle svištěl v uších. Zavřela oči a čekala na konec.A pak ji chytil.Cítila kolem ramen jeho teplé, známé paže. Cítila, jak jemně zpomaluje, ve svém pádu-byla v jeho náruči.Daniel. Měla zavřené či, ale stejně ho poznala.Začala vzlykat. Tolik se jí ulevilo, že jí Daniel chytil. Že ji zachránil. V tu chvíli ho nikdy nemilovala víc-bez ohledu na to, kolik životů žila."Jsi v pořádku?" Daniel zašeptal tichým hlasem a jeho rty k ní byly tak blízko."Ano." Slyšela tlukot jeho křídel. "Tys mě chytil.""Vždycky tě chytím, když budeš padat."Pomalu klesli zpátky do světa, který za sebou nechali. K břehu oceánu, k útesům. Když se blížili k ubytovně, pevně jí stiskl a něžně ji položil na římsu s jemností doteku pírka.Luce se usídlila nohama na parapetu a podívala se na Daniela. Milovala ho. To byla jediná věc, kterou si byla jistá."Tady," řekl a vážně se na ní podíval. Jeho úsměv byl ponurý a jiskra v jeho očích slábla. "To by mělo uspokojit tvoji cestovatelskou vášeň, aspoň na chvíli.""Co přesně myslíš tou cestovatelskou vášní?""Třeba způsob, jakým neustále opouštíš kampus?" V jeho hlase bylo mnohem méně tepla, než před chvílí. "Musíš s tím přestat, dokud nebudu moct být u tebe, abych se o tebe postaral."

"Ale no tak, byla to jen hloupá exkurze. Byly tam všichni. Francesca, Steven-" Odmlčela se. Přemýšlela o tom, jak Steven reagoval na to, co se stalo s Dawn. Neodvážila se přiznat se k jejím výletům se Shelby. Nebo její výstup s Camem pod terasou."Děláš pro mě věci ještě mnohem těžší," řekl Daniel."Taky to nemám zrovna jednoduché.""Říkal jsem ti o pravidlech. Říkal jsem ti, abys neopouštěla kampus. Ale tys mě neposlechla. Kolikrát ses mi vzepřela?""Vzepřela se ti?" zasmála se, ale uvnitř cítila závrať. Bylo jí zle. "Co jsi, můj kluk nebo můj pán?""Víš, co se stane, když se odtud zatouláš? Vystavíš se tomuhle nebezpečí jen proto, že se nudíš?""Podívej, kočka je z pytle venku," řekla. "Cam už ví, že jsem tady.""Samozřejmě, že Cam ví, že jsi tady," řekl Daniel podrážděně. "Kolikrát ti mám říkat, že Cam zrovna teď není hrozba? Nebude se snažit tě získat.""Proč ne?""Protože ví, co je pro něj dobré. A ty bys to měla vědět taky a ne se takhle plížit. Existuje nebezpečí, které si ani neumíš představit."Otevřela ústa, ale nevěděla, co na to říct. Kdyby řekla Danielovi, že mluvila s Camem, ten den, kdy zabil přívržence slečny Sophie, jen by tím potvrdila jeho stanovisko. V Luce vzplanul hněv. Na Daniela a na jeho tajemná pravidla. Na to, že se choval jako dítě. Dala by cokoliv, aby zůstal z ní, ale jeho oči měly barvu šedých listů a jejich chvíle na obloze se zdála jako vzdálený sen."Chápeš, jakým peklem jsem si musel projít, abych tě udržel v bezpečí?""Jak to mám chápat, když mi nic neřekneš?"Danielovi krásné rysy se stáhly do děsivého výrazu. "Je to její vina?" Ukázal palcem k jejímu pokoji na koleji. "Jaký druh zlověstných nápadů ti nasadila do hlavy?""Umím myslet i sama, děkuju." Luce přimhouřila oči. "Ale jak znáš Shelby?"Daniel její otázku ignoroval. Luce nemohla uvěřit, že s ní mluvil, jako kdyby byla nějaký špatně vychovaný domácí mazlíček. Všechno teplo, které jí před chvíli naplnilo, když jí Daniel políbil a držel ji v náručí, naplnil chlad, který se do ní vkradl během jeho proslovu."Možná má Shelby pravdu," řekla. Neviděla Daniela tak dlouho -ale chtěla vidět Daniela, toho, kterého milovala víc, než cokoliv jiného, který ji po tisíciletí následoval, protože bez ní nemohl žít- chtěla zůstat nahoře v oblacích a ne tady, kde ji jen komandoval.Možná že ho ani po všech těch životech vlastně neznala. "Možná by andělé a lidé neměli ..."Ale nedokázala to říct."Luce." Jeho prsty se jí omotaly kolem zápěstí, ale ona je setřásla. Jeho oči byly rozšířené a tmavé. Jeho tváře byly bílé od chladu. Její srdce na ní naléhalo, aby ho chytila a držela ho u sebe. Aby cítila jeho tělo, které se tlačí k tomu jejímu. Hluboko v nitru ale věděla, že tohle není ten druh hádky, který lze vyřešit polibkem.Prosmekla se kolem něj a přešla po užší části římsy. Sklouzla k otevřenému oknu. Byla překvapená, že byla v místnosti tma. Vlezla dovnitř, a když se otočila zpátky k Danielovi, všimla si, že se jeho křídla třesou. Skoro, jako kdyby chtěl plakat. Chtěla se k němu vrátit. Obejmout ho, uklidnit a milovat.Ale nemohla.Zavřela okno a stála sama ve svém tmavém pokoji.

KAPITOLA 9 1/2DESET DNÍ

Když se Luce v úterý ráno probudila, Shelby už byla pryč. Její postel byla ustlaná a ručně sešitá deka z kousků látky byla složená na její posteli. Její tlustá červená vesta a batoh nebyly na věšáku u dveří. Ještě v pyžamu strčila hrnek vody do mikrovlnky, aby si mohla udělat čaj. Pak si sedla k počítači, aby mohla zkontrolovat e-mail.Pro: lucinda44@gamil.comOd: callieallieoxenfree@gmail.comOdesláno: Pondělí, 11/16 v 01:34Předmět: Zkus si to nebrat osobněDrahá L,Dostala sem tvojí zprávu a nejdřív to nejdůležitější, strašně mi chybíš. Ale dostala sem najednou opravdu šílený nápad: nazvala jsem ho ty a já a dohonění všeho, co jsme promeškali. Bláznivá Callie a její divoké nápady. Vím, že jsi zaneprázdněná. Vím, že jsi pod těžkým dohledem. A vím, jak je těžké dostat se pryč. Co ale nevím, je jakýkoliv detail z tvého nynějšího života.S kým obědváš? Jaká hodina se ti líbí nejvíc? Co se vlastně stalo s tím klukem? Vidíš, ani neznám jeho jméno. Nesnáším to.Jsem ráda, že máš telefon. Nepiš mi ale, že mi zavoláš, jo? Jen zavolej. Neslyšela jsem tvůj hlas už věky. Nejsem na tebe naštvaná. ZatímxoC-Luce zavřela e-mail. Callie bylo téměř nemožné naštvat. Vlastně nikdy nebyla naštvaná. Fakt, že Callie neměla ani tušení, že jí Luce lže, byl jen další důkaz toho, jak se vzájemně oddálili. Hanba, kterou Luce cítila byla těžká, jako by se jí ta tíha usadila přímo na ramenou.Přešla na další e-mail:Pro: lucinda44@gamil.comOd: thegaprices@aol.comOdesláno: Pondělí, 11/16 v 20:30Předmět: Och, zlatíčko, my tebe takyLuce, drahoušku,Tvoje e-maily nám vždy prozáří den. Jak to dopadlo s tím plaveckým týmem? Fénuješ si vlasy, když je teď venku zima? Vím, že jsem s tím hrozná, ale chybíš mi.Myslíš, že by ti Sword&Cross udělilo povolení opustit školní areál na Den díkuvzdání příští týden? Mohl by to táta probrat s děkanem? Ještě nepoužijeme naší slepici, ale tvůj táta někam odjel a koupil krocana. Jen pro jistotu. Naplnila jsem celý mrazák koláči. Máš pořád ráda ten se sladkými brambory?Máme tě rádi a pořád na tebe myslíme.Máma-Ruka Luce zůstala zmrazená na myši. Bylo úterý ráno. Den díkuvzdání bude za týden a půl. To bylo poprvé, co si vzpomněla na svůj oblíbený svátek. Ale tak rychle, jak jí přišel na mysl, tak rychle se ho snažila z ní vyhnat.Nebyl žádný způsob, jak by jí pan Cole nechal jet domů na Den díkuvzdání.Chystala se zmáčknout na tlačítko odpovědět, když v dolní části obrazovky zablikalo oranžové políčko, což upoutalo její pozornost. Miles byl online. Snažil se s ní vést konverzaci.Miles (08:08): Dobré ráno, slečno Luce.Miles (08:09): Jsem vyhladovělý. Taky ses probudila tak hladová jako já?

Miles (08:15): Půjdeme na snídani? Vezmu to kolem tvého pokoje. Tak za 5 minut?Luce se podívala na hodiny. 8:21. Ozvalo se zaklepání na její dveře. Byla ještě v pyžamu. Nebyla učesaná. Pootevřela dveře na úzkou štěrbinu.Ranní slunce se rozlévalo po dřevěné podlaze chodby. Luce to připomnělo vždy osvětlené schodiště v domě jejích rodičů, když kráčela dolů na snídani. Celý svět najednou vypadal krásnější díky jednomu pohledu na chodbu naplněnou světlem.Miles na sobě dneska neměl svou čepici Dodgers. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mohla jasně vidět jeho oči. Byly opravdu hluboké a modré. Nebesky modré, jako letní obloha v devět hodin. Měl mokré vlasy a kapalo mu z nich na ramena jeho bílého trička.Luce polkla. Nemohla zastavit obraz, který se jí vynořoval v mysli. Miles ve sprše. Usmál se na ni, až se mu na tváři objevily důlky, a tak odhalil svoje superbílé zuby. Dnes vypadal tak kalifornsky. Luce byla překvapená, když si uvědomila, jak dobře vlastně vypadá."Ahoj." Luce schovala větší část jejího těla, které bylo v pyžamu, za dveře. "Četla jsem zprávy od tebe. Jsem pro snídani, ale ještě nejsem oblečená.""Můžu počkat." Miles se opřel o stěnu chodby. Hlasitě mu zakručelo v břiše. Snažil se překřížením rukou v pasu zakrýt ten zvuk."Pospíším si." Luce se zasmála a zavřela dveře. Stála před svým šatníkem a snažila se nemyslet na Den díkuvzdání, nebo na její rodiče a Callie, nebo proč najednou začíná ztrácet ze svého života tolik důležitých lidí.Vyndala z prádelníku dlouhý šedý svetr a oblékla si černé džíny. Vyčistila si zuby, nandala si velké stříbrné kruhové náušnice a natřela si dlaně krémem. Popadla svojí tašku a studovala se v zrcadle.Nevypadala jako dívka, která by se vyžívala v haštěřivých mocenských hádkách ve vztahu. Ani jako dívka, která nemohla jít ke své rodině domů na Den díkuvzdání. Zrovna teď vypadala jako dívka, která se těšila, až otevře dveře a najde kluka, s kterým se cítila normálně, šťastně a více méně po všech stránkách fantasticky.Kluka, který nebyl její přítel.Povzdechla si a otevřela Milesovi dveře. Jeho tvář se rozzářila.Když se dostali ven, Luce si uvědomila, že se počasí změnilo. Prosluněný ranní vzduch byl stejně ostrý, jako když byla minulou noc na římse s Danielem. A to byl opravdu mrazivý.Miles k ní natáhl obrovské khaki sako, ale jen mávla rukou. "Mě na zahřání stačí jenom kafe."Seděli u stejného stolu, jako před týdnem. Okamžitě k nim přispěchal pár studentů- číšníků.Zdálo se, že jsou oba kluci s Milesem přátelé. Nebo spolu alespoň tak žertovali.Luce rozhodně neměla tuhle úroveň služeb, když na snídani seděla s Shelby. Zatímco ho kluci zahrnovali otázkami -jak dopadl Milesův fotbalový tým den předtím, jestli viděl video na YouTube jak jeden kluk napálil svou přítelkyni, jestli má dnes po škole už nějaké plány- Luce se rozhlédla po terase po své spolubydlící, ale nemohla ji najít.Miles zodpověděl klukům všechny otázky, ale zdálo se, že tím rozhovorem nebyl nijak zaujatý. Pak ukázal na Luce. "Tohle je Luce. Chtěla by velký šálek vaší velmi horké kávy a ...""Míchaná vejce," řekla Luce a zavřela malé menu, které Shoreline každý den tisklo."To samé pro mě kluci, díky." Miles jim podal zpátky dvě menu a věnoval svou plnou pozornost Luce. "Vypadá to, že nemám moc šancí tě vidět mimo třídu. Takže, jak to jde?"Otázka Milese jí překvapila. Možná proto, že jí dnes ráno znovu dostihnul pocit viny. Líbilo se jí, že se jí nezeptal na to: "Kde se pořád schováváš?" nebo "Ty se mi vyhýbáš?". Zeptal se jen na to, jak se má.Rozzářila se na něj. Ztratil se v jejím úsměvu a téměř sebou škubl, když mu řekla: "Všechno je v pohodě.""Uh-oh."

Bylo hrozné hádat se s Danielem. Lhát rodičům. Ztrácet nejlepší kamarádku. Část jejího já, chtěla všechno Milesovi říct, ale věděla, že by neměla. Nemohla. S ohledem na úroveň jejich přátelství si nebyla jistá, jestli by to byl dobrý nápad.Nikdy dřív vlastně neměla opravdu blízkého kamaráda, druh přítele, se kterým by sdílela všechno a mohla se na něj ve všem spolehnout. Ale nemělo by to být tak ... komplikované?"Milesi," řekla nakonec. "Co tady dělají lidé na Den díkuvzdání?""Já nevím. Myslím, že jsem tu nikdy nebyl, abych to zjistil. Ale někdy bych si to přál. Den díkuvzdání u mě doma je příšerně obrovský. Nejméně sto lidí. Jako deset našich tříd. Navíc je to společenská akce.""Děláš si legraci."Zavrtěl hlavou. "Přál bych si, aby jo. Vážně. Musíme si pronajímat obrovské parkoviště pro obsluhu." Po krátké pauze dodal: "Proč se ptáš-počkej, potřebuješ místo, kam bys mohla jít?""Uhh...""Přijď." Zasmál se jejímu šokovanému výrazu. "Prosím. Můj bratr tenhle rok nepřijede domů z vysoké školy a já ty bys tam byla moje jediné záchranné lano. Můžu ti ukázat okolí Santa Barbary. Můžeme se vykašlat na krocana a dát si to nejlepší tacos na světě na Super Rica." Zvedl obočí. "Bude to ještě mnohem míň mučivé tím, že tam budeš se mnou. Mohla by být dokonce legrace."Zatímco Luce zvažovala jeho nabídku, ucítila ruku na zádech. Věděla, že ten dotyk je -uklidňující a určitým způsobem i léčivý- Francescy."Mluvila jsem včera večer s Danielem," řekla Francesca. Luce se snažila ignorovat, jak se k ní Francesca sklání. Šel za ní Daniel hned po tom, co ho Luce vyhodila? Ta myšlenka v ní vzbuzovala žárlivost, ani nevěděla proč."Má o tebe strach."Francesca se odmlčela. Zdálo se, že se snaží Luce podívat do tváře. "Řekla jsem mu, že se velmi dobře sžíváš s novým okolím. Taky jsem mu řekla, že jsem ti k dispozici, kdybys něco potřebovala. Prosím pochop, že se svými dotazy bys měla chodit za mnou."Pohled, kterým se na ní Francesca dívala, byl tvrdý a divoký. Zdálo se, že to co tím chtěla říct bylo, že by měla chodit za ní. Ne za Stevenem. Jen to zůstalo nevyslovené.A pak Francesca odešla tak rychle, jak se objevila. Hedvábná podšívka jejího bílého kabátu z vlny, za ní vlála. Otírala se o její černé silonky."Takže ... díkuvzdání," řekl nakonec Miles a promnul si ruce."Dobře, dobře." Luce dopila zbytek její kávy. "Budu o tom přemýšlet."-Shelby se neukázala na ranním vyučování Nephilimů-přednáška o andělských předcích a něco o posílání nebeské hlasové pošty. V poledne už Luce začínala být nervózní. Když ale začínala matika, konečně zahlédla známou tlustou červenou vestu a prakticky se k ní rozběhla."Hej!" Zatahala její spolubydlící za hustý blond cop. "Kde jsi byla?"Shelby se na ní pomalu otočila. Podívala se na ní a její výraz jí připomněl jejich první setkání na Shoreline. Nosní dírky Shelby byly rozšířené a její obočí stáhlé."Jsi v pořádku?" zeptala se Luce."Je mi skvěle." Shelby se odvrátila a začala si hrát s nejbližší skříňkou. Zadávala do ní různé kombinace. Pak se konečně otevřela.Uvnitř byla fotbalová helma a velké množství prázdných lahví Gatorade. Plakát lolitek byl přilepený na vnitřní straně dveří."To je tvoje skříňka?" zeptala se jí Luce. Neznala Nephilima, který by používal skříňku. Shelby se ale odlišovala i v jiných věcech. Z nedbalosti hodila přes rameno špinavou ponožku.Shelby zabouchla skříňku a pak přešla k další, kde zkoušela další kombinace. "Teď mě budeš soudit?"

"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Shel, co se děje? Dneska ráno jsi zmizela a ani si nebyla ve škole-""Jsem tady, ne?" Shelby si povzdechla. "Frankie a Steven jsou mnohem víc vstřícnější co se týče získání dne osobního volna, než ty roboti, co jsou tady.""Proč jsi potřebovala den osobního volna? Včera večer jsi byla v pohodě, dokud-"Dokud se neukázal Daniel.Právě, když se objevil v okně, Shelby zbledla a ztichla. Šla rovnou do postele a- zatímco Shelby na ní zírala, jako by se její IQ náhle snížilo o polovinu- Luce se rozhlédla po chodbě.Tam kde končili skříňky a na zemi byl položen šedivý koberec, byly zdi lemovány holkami: Dawn, Jasmine a Lilith. Byly tam i snobky a holky, co se oblíkají podle hudebního vkusu, jako Amy Branshaw z odpolední třídy Luce. Jedna Punkerka s piercingem vypadala trochu jako Arriane, jen nebyla tak zábavná. Byly tam i dívky, které Luce nikdy neviděla.Svíraly v rukách knihy, v pusách měly žvýkačky a oči měly přibité na koberci, na stropě, dívaly se na sebe navzájem. Kamkoliv, jen ne na Luce a Shelby. Ačkoliv bylo jasné, že je všechny poslouchají.Luce se zvedl žaludek, když začínala tušit proč. Byla to ta největší skupinka Nephilimů a ne-Nephilimů, jakou kdy Luce na Shoreline viděla pohromadě. A každá holka před ní na chodbě čekala jen na jedno: Jak se Luce a Shelby budou rvát kvůli klukovi."Ach." Luce polkla. "Ty a Daniel.""Jo. My. Už je to dávno." Shelby se na ní podívala."Dobře." Luce se zaměřila na své dýchání. Mohla by to zvládnout. Šeptání dívek kolem, jí působilo mravenčení na kůži. Zachvěla se.Shelby se na ní ušklíbla. "Mrzí mě, že se ti jen ta představa hnusí.""Takhle to není." Ale Luce se cítila znechucená. Znechucená sama sebou. "Vždycky jsem si ... Myslela jsem si jen, že-"Shelby si dala ruce v bok. "Myslela sis, že pokaždé, když jsi na sedmnáct let zmizela, tak Daniel nic nedělal? Vrať se na zem, Luce. Tohle bylo před tebou a Danielem. Nebo mezi tebou a Danielem. No chápeš." Odmlčela se, a zašilhala za Luce. "Opravdu jsi tak zahleděná do sebe?"Luce oněměla.Shelby zabručela a otočila se ke zbytku haly. "Rozptylte tohle silové estrogenové pole," vyštěkla a kývla na ně. "Jděte. Všichni. Hned!"Když se holky rozběhly pryč, Luce přitiskla hlavu proti chladnému kovu skříňky. Chtěla jím projít a schovat se uvnitř."Víš," řekla a její hlas byl měkčí, "Daniel je pěknej prevít. A lhář. Stále ti lže."

kapitola 9 2/2

Luce se napřímila a chtěla napadnout Shelby. Cítila, jak má rudé tváře. Luce může být na Daniela naštvaná, ale nikdo nebude mluvit urážlivě o jejím klukovi."Whoa." Shelby se sehnula před fackou. "Uklidni se. Páni." Svezla se po zdi a sedla si na podlahu. "Podívej, vůbec jsem o tom neměla mluvit. Byla to jedna hloupá noc už velmi dávno. Ten kluk byl bez tebe zjevně nešťastný. Předtím jsem tě neznala, takže mi všechny ty legendy o vás dvou přišly ... vrcholně nudné. Což, když to musíš vědět, vysvětluje obrovskou zášť, kterou ve mně vyvolávalo tvoje jméno." Poplácala na zem vedle sebe a Luce sklouzla po zdi a sedla si tam. Shelby jí věnovala váhavý úsměv. "Přísahám, Luce. Nikdy bych si nepomyslela, že budu tak ráda, že jsem tě poznala. Rozhodně jsem nečekala, že budeš tak ... v pohodě.""Myslíš si, že jsem v pohodě?" zeptala se Luce tiše se smíchem. "Měla jsi pravdu, když jsi říkala, že jsem zahleděná do sebe."

"Ugh, to jsem si mohla myslet. Jsi jedna z těch lidí, co nejsou schopni se na někoho dlouho zlobit?" povzdechla si Shelby. "Dobře. Omlouvám se za to, že jsem šla po tvým klukovi, a že jsem tě nenáviděla ještě předtím, než jsem tě poznala. Už se to nestane."Tohle bylo zvláštní. Věc, která by měla dva přátele okamžitě rozeštvat, je vlastně víc sblížila. Tohle nebyla vina Shelby. Jakýkoliv druh hněvu, který Luce cítila, byl něco, co si musela vyřídit s ... Danielem. Jedna houpá noc, řekla Shelby. Ale co se mezi nimi vlastně stalo?-Při západu slunce Luce kráčela po skalnaté pláži. Venku byla zima. Ještě chladněji jí ale bylo, když se dostala blíž k vodě. Ve chvíli, kdy poslední paprsky světla tančili nad tenkou hranou mraku, byl oceán zbarven do oranžové, růžové a pastelově modré. Klidné moře, které se před ní táhlo, vypadalo jako cesta do Nebe.Když se dostala do širokého okruhu písku, kde probíhal Rolandův táborák, Luce došlo, že neví, co tam vlastně dělá. Pak se přistihla, jak šplhá k lávovým kamenům, kam jí odtáhnul Daniel. Kde tančili a pak strávili jejich žalostně krátkou chvilku hádáním, o něčem tak hloupém, jako byla barva jejích vlasů.Callie měla kdysi v Doveru přítele, s kterým se rozešla po hádce kvůli toustovači. Jeden do něj nacpal příliš velkou New Yorskou bagetu a toho druhého to rozzuřilo. Luce si teď nemohla vzpomenout na všechny podrobnosti, ale pamatovala si svůj údiv. Jak se někdo dokáže rozejít jen kvůli zařízení kuchyně?Ale o toustovač nikdy doopravdy nešlo, řekla jí Callie. Toustovač byl jen zástěrka. Něco, co zastoupilo všechno ostatní, co mezi nimi bylo špatně.Luce nenáviděla, že se s Danielem stále hádá. Ta hádka na pláži, kvůli jejím odbarveným vlasům jí připomněla příběh Callie. Připadalo jí to, jako záminka k hádce, kvůli něčemu většímu. Věděla, že je na cestě mnohem ošklivější hádka.Opřela se proti větru a uvědomila si, že se sem vlastně přišla pokusit zjistit, co se tu noc pokazilo. Jako idiot hledala nějaké znamení ve vodě nebo nějaký záchytný bod na sopečné skále. Dívala se kamkoliv, jen ne do svého nitra. Protože to, co bylo uvnitř Luce, byla jen obrovská záhada, která se týkala její minulosti. Možná že odpověď byla někde ve Vyhlašovatelích. Ale zrovna teď zůstaly zoufale daleko z jejího dosahu.Nechtěla vinit Daniela. Ona byla ta, která byla natolik naivní, aby předpokládala, že jejich vztah byl po celý čas něco jedinečného. Ale on jí nikdy neřekl, že by tomu bylo jinak. Takže jí prakticky nechal, aby to zjistila sama a způsobilo jí to tenhle šok. Bylo to tak trapné. Další položka na seznamu věcí, o nichž si Luce myslela, že si je zasloužila vědět, ale o kterých jí Daniel nic neřekl.Cítila, že zatímco přemýšlela, spustil se déšť. Měla mokré tváře a konečky prstů. Ale místo toho, aby se třásla zimou, jí bylo teplo. Otočila se k obloze a byla oslněná třpytivým fialovým světlem. Nechtěla si chránit oči, když sledovala to ostré světlo. I když bylo tak jasné, až to bolelo. Fialové částice pomalu pluly směrem k břehu vody. Spojovaly se do určitého tvaru a tvořili postavu, kterou by poznala kdekoliv.Zdálo se, že byl ještě dokonalejší. Jeho bosé nohy se vznášely nad vodou, zatímco se blížil k břehu. I jeho široká bílá křídla se zdála být lemována fialovým světlem a téměř nepozorovaně pulzovaly v drsném větru.Tohle nebylo fér. Způsob, jakým se cítila, když se na něj podívala-byla ohromená, nadšená a trochu se bála. Stěží dokázala myslet na něco jiného. Všechna zlost nebo otravná frustrace zmizela. Cítila neovladatelnou touhu se k němu natáhnout."Vždycky se objevíš tak náhle," zašeptala.Od vody k ní zazněl Danielův hlas. "Říkal jsem ti, že s tebou potřebuju mluvit."Luce cítila, jak se jí ústa zvedají do posměšného šklebu. "O Shelby?""O nebezpečí, kterému se stále vystavuješ." Daniel mluvit tak jasně. Čekala, že u něj zmínka o Shelby vyvolá nějakou reakci.

Daniel ale naklonil hlavu. Dosáhl mokrého okraje pláže, kde voda střídavě vyplňovala a zase se odlévala z písku. Vznášel se těsně nad pískem. "A proč Shelby?""Opravdu chceš předstírat, že o tom nevíš?""Počkej." Daniel spustil nohy na zem. Ohnul se v kolenou, zatímco se holou nohou dotkl písku. Když se zase narovnal, jeho křídla se zatáhla dozadu, pryč z jeho tváře. Spolu s nimi Luce pocítila vlnu větru. Poprvé jí napadlo, jak těžké musí být.Danielovi trvalo méně než dvě sekundy, aby se k ní dostal. Ale když kolem ní obmotal své paže a přitáhl si ji k sobě, nikdy to nemohlo být dostatečně rychlé."Zkusíme teď něco jiného, než další špatný začátek," řekl.Zavřela oči a nechala ho, aby jí zvedl nad zem. Jeho ústa našla ty její a ona naklonila svou tvář k obloze. Naplnil jí pocit, že ji přemohl. Nevadila jí tma, nebyla jí zima, jen měla krásný pocit, když se koupala v jeho fialové záři. Dokonce i spěchající oceán s jeho jemným šuměním nerušil Danielovu energii, která mu proudila tělem.Její ruce byly pevně zaháknuté za jeho krkem. Pak mu jemně přejela po svalech na ramenou a hladila hustý a měkký povrch jeho křídel.Byly silné, bílé a třpytivé. Vždycky byly mnohem větší, než si pamatovala.Byly jako dvě velké plachty. Každá na jedné straně jeho těla. Každý jejich centimetr byl dokonalý a hladký. Mohla cítit proti svým prstům napětí, jako kdyby se dotýkala pevně nataženého plátna. Ale hedvábnějšího a sametově jemného. Zdálo se jí, že na její dotek reagoval. Začal se o ní třít a přitáhl si jí ještě blíž. Byla pohřbená v jeho těle. Nořila se hlouběji a hlouběji. Jako kdyby toho nikdy nemohla mít dost. Daniel se zachvěl."Jsi v pořádku?" zašeptala, protože někdy začal být nervózní, když to mezi nimi začalo být moc žhavé. "Ublížila jsem ti?"Dnes v noci se na ní ale jeho oči dívaly nenasytně. "Je to báječné. Nic se tomu nemůže vyrovnat."Jeho prsty sklouzly k jejímu pasu a vklouzly pod její svetr. Obvykle jí věnoval ty nejměkčí pohlazení. Byl k ní něžný. Dnes v noci byl ale jeho dotek silnější. Téměř drsný. Nevěděla, co to do něj vjelo, ale líbilo se jí to.Jeho rty vyhledaly její a pak postupovaly výš. Po hřbetu nosu něžně postupoval až k jejím očním víčkům. Když se stáhl, otevřela oči a podívala se na něj."Jsi tak krásná," zašeptal.To bylo přesně to, co by chtěla většina dívek slyšet-ale jakmile to řekl, Luce cítila, jako kdyby se vytrhla ze svého těla a nahradil jí někdo jiný.Shelby.Ale ne jen Shelby. Protože jaká byla šance, že byla Shelby jediná? Byly i jiné oči, nos a lícní kosti, které Daniel zahrnoval polibky? Měl i jiné dívky, s kterými se choulil na pláži? Propojil své rty i s jinými a bušilo i pro někoho jiného jeho srdce? Šeptal i jiné dívce komplimenty, které mu opětovala?"Co se děje?" zeptal se.Luce bylo zle. Mohla si s ním vyměňovat polibky, ale jakmile začal svá ústa používat i k jiným věcem, -jako k mluvení- všechno bylo komplikovanější.Odvrátila od něj tvář. "Lhal jsi mi."Daniel se jí nevysmál, ani se nezlobil, jak čekala -a chtěla. Sedl si na písek. Opřel si ruce o kolena a díval se na pěnivé vlny. "V čem přesně?"Když ta slova vyslovil, Luce litovala, že to vůbec řekla. "Mohla bych napodobit tvůj přístup - neříct ti vůbec nic.""Nemůžu ti odpovědět na to, co chceš vědět, když mi neřekneš, co tě trápí."Přemýšlela o Shelby. Ale když přestala hrát s kartami žárlivosti, a tím se přestat chovat jako dítě, cítila se uboze. Místo toho řekla: "Mám pocit, že jsme cizinci. Neznám tě o moc líp, než kdokoliv jiný."

"Ach." Jeho hlas byl tichý, ale jeho tvář byla tak nesnesitelně stoická, že s ním Luce chtěla zatřást. Nic ho nemohlo rozdráždit."Držíš mě tady jako rukojmí, Danieli. Nic nevím. Nikoho neznám. Jsem osamělá. Pokaždé, když tě vidím, postaví se mezi námi nová zeď a ty mě nepustíš skrz ni. Táhnul jsi mě celou cestu až sem-"Chtěla říct do Kalifornie, ale bylo v tom mnohem víc, než jen tohle. Její minulost, její omezené vědění-všechno se to točilo v její mysli, jako zaseknutý kotouč filmu, který se točí pořád dokola.Daniel jí vlekl mnohem dál, než jen do Kalifornie. Vlekl ji staletím bojů, jako byl tenhle. Navíc tu byly trýznivé smrti, které způsobily bolest všem kolem ní - včetně těch starých lidí, které navštívila minulý týden.Daniel tomu páru zničil život. Zabil jim dceru. A to jenom proto, že to byl nějaký kápo mezi anděly, který viděl jen to, co sám chce, a šel si za tím.Ne, netáhl ji jen do Kalifornie. Táhl jí celou proklatou věčností. Zátěží, kterou měl nést jen on sám. "Trpím -já, a každý kdo mě miluje- tvým prokletím. Během všech mých životů. Kvůli tobě."Zamrkal, jako kdyby ho udeřila. "Chceš domů," řekl.Kopla do písku. "Chci se vrátit. Chci zpátky všechno to, co jsi mi vzal. Chci jen žít normální život a potom zemřít. Rozcházet se s normálními lidmi kvůli věcem, jako jsou toustovače, ne kvůli nadpřirozeným tajemstvím z vesmíru, které mi nikdy nesvěříš.""Počkej." Danielova tvář byla úplně bílá. Měl ztuhlá ramena a třásly se mu ruce. Dokonce i jeho křídla, která se před chvíli zdála tak silná, vypadala křehce. Luce chtěla natáhnout ruku a dotknout se jich. Jako kdyby jí něco říkalo, že bolest, kterou vidí v jeho očích, je skutečná. Ale ona se držela při zemi."Rozcházíme se?" zeptal se a jeho hlas byl slabý a nízký."Jsme vůbec ještě spolu, Danieli?"Vstal a vzal její tvář do dlaní. Než stačila ucuknout, cítila, jak se jí do tváří šíří teplo. Zavřela oči a snažila se bránit magnetické síle jeho doteku, ale byl tak silný. Silnější než cokoliv jiného.Vymazal její hněv. Její identita byla v troskách. Kdo by byla bez něj? Proč Daniel vždycky zažene všechno, kvůli čemu ho chce opustit? Její úsudky, citlivost, sebezáchova: nic z toho mu nemůže konkurovat. Musí být součástí Danielova trestu. Je na něj vázána navždy, jako loutka v loutkářových rukách. Věděla, že nechce být svázána s každým vláknem jeho bytí, ale nemohla si pomoct.Dívala se na něj, cítila jeho dotek-zbytek světa byl jen jako vybledlé pozadí.Prostě jen chtěla milovat. Ne vždy by to ale muselo být tak tvrdé."Co jsi to říkala o tom tousteru?" zašeptal jí Daniel do ucha."Myslím, že nevím, co chci.""Já vím." Jeho oči byly rozhodné, držely v zajetí ty její. "Chci tebe.""Já vím, ale-""Nikdy se na tom nic nezmění. Bez ohledu na to, co uslyšíš. Bez ohledu na to, co se stane.""Ale já potřebuju víc, než abys mě chtěl. Potřebuju, abychom byli spolu - dohromady.""Brzy. Slibuju. Tohle je jen dočasné.""To už jsi říkal." Luce viděla, jak jim stoupal měsíc nad hlavou. Byl jasně oranžový, ubýval, vypadal, jako kdyby na něm probíhal klidný požár. "O čem jsi chtěl se mnou mluvit?"Daniel jí zastrčil blond vlasy za ucho. To gesto mu trvalo déle, než by mělo. "O škole," řekl váhavě, což jí dokázalo, že to co říká, není tak úplně pravda. "Ptal jsem se Francesci, jestli se o tebe stará, ale chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Učíš se něco? Bavíš se ve svém volném čase?"

Ucítila náhlé nutkání pochlubit se mu se svou prácí s Vyhlašovateli, o které mluvila se Stevenem a ve kterém viděla své rodiče. Zdálo se ale snazší raději se vyhnout hádce.Zavřela oči a řekla mu, co potřeboval slyšet. Škola byla v pohodě. Ona byla v pohodě. Danielovi rty znovu sestoupily k těm jejím. Jeho polibek byl stručný a žhavý. Trval, dokud jí nebrnělo celé tělo."Musím jít," řekl nakonec, když se od ní odtrhl. "Neměl bych ani teď být tady, ale nemohl jsem to vydržet tak daleko od tebe. Bojím se o tebe každý okamžik mého bytí. Miluju tě, Luce. Tak moc, až to bolí."Zavřela oči, když uslyšela tlukot jeho křídel a zvedla se sprška písku za jeho mizejícím tělem. 

KAPITOLA 10 1/2DEVĚT DNÍ

Zpěvem racků se ozvala série povzbuzovacích výkřiků a tleskání. Zazněl dlouhý zpěvný zvuk škrábání kovu o kov, a po střetu tenkých stříbrných mečů se sobě soupeři vzájemně podívali do očí.Francesca a Steven spolu bojovali. No, vlastně nebojovali - šermovali. Byla to ukázka pro studenty, kteří se chystali na vlastní utkání."Vědět, jak ovládat meč -ať už je pokrytý folií, jaký dnes používáme my, nebo něco stejně nebezpečného jako šavle- je neocenitelná dovednost," řekl Steven a ukázal svým mečem ve vzduchu krátké, švihu podobné, pohyby."Armáda mezi nebem a peklem se jen zřídkakdy zapojí do bitvy, ale když to udělají" -bez dívání zasadil Francesce bokem ránu a ona ji odrazila- "zůstanou moderní válkou nedotčeni. Dýky, luky a šípy, obří hořící meče, to všechno jsou naše věčné nástroje."Duel, který následoval, byl pro show. Byla to jen lekce-Francesca a Steven ani nebyly v maskách.Bylo středeční časné ráno a Luce seděla na terase na široké lavičce mezi Jasmine a Milesem. Celá třída, včetně jejich dvou učitelů, změnila jejich pravidelné oblečení na bílé šermířské uniformy. Polovina třídy měla na tváři černou masku a rukavice na rukou. Luce přišla ke skříni s oblečením těsně potom, co z nich zmizela poslední maska. To jí ale vůbec nevadilo. Doufala, že tím zabrání rozpakům, které by měla, kdyby byla celá třída svědkem její nešikovnosti: Podle způsobu, jakým dělali děti výpady po stranách terasy, bylo zřejmé, že už to dělali někdy dřív."Cílem je představit se pro svého soupeře jako ten nejmenší cíl, který je možný," vysvětlila Francesca okruhu studentů vedle ní. "Přeneste váhu na jednu nohu a nechte svůj meč vést váhou na vaší noze, pak se přehoupněte zpátky a udělejte výpad- co největšího rozsahu, pak se vraťte zpátky."Ona a Steven náhle začali provádět nápor na toho druhého, snažili se ho zasáhnout mečem. Ozval se hustý zvuk, když do sebe naráželi meče, jak každý z nich bojoval o další ránu. Když se její čepel prudce nahnula doleva, vrhl se vpřed. Ona se ale zhoupla a udělala svým mečem výpad na jeho zápěstí. "Touché," řekla se smíchem.Steven se obrátil ke třídě. "Touché, samozřejmě. To je francouzsky "dotek". V šermu počítáme počet doteků.""Kdybychom bojovali doopravdy, obávám se, že by právě Stevenova ruka ležela na krvavé terase. Omlouvám se, miláčku.""Naprosto v pořádku," řekl. "Naprosto. V. Pořádku." Uskočil do strany a skončil za ní. Bylo to, jako kdyby tam vyrost ze země. Ve zmatku, který následoval, Luce ztratila přehled o Stevenově meči, když znovu a znovu šermoval ve vzduchu. Téměř se dotkl Francescy, když právě včas uskočila stranou a skončila za ním. On byl ale připravený a předtím, než přistála na zemi, jí škrtnul mečem o nárt. "Obávám se má drahá, že jsi přistála na špatné noze."

"Uvidíme." Francesca zvedla ruku a pohladila ho po vlasech. Ti dva na sebe zírali s vražednou intenzitou. Každé nové kolo násilného utkání v Luce rozeznělo napjatý alarm. Byla zvyklá být nervózní, ale i zbytek třídy byl dneska překvapivě nervózní. Byla to nervozita spojená se vzrušením. Sledovala Francescu a Stevena, jak stáli vedle sebe.Až do dneška se divila, proč žádný z Nephilimů nehrál v v některém z univerzitních sportovních týmů na Shoreline. Jasmine si zacpala nos, když jí Luce položila otázku, jestli ona a Dawn mají zájem plavat ve zkušebním plaveckém týmu v tělocvičně. Ve skutečnosti zaslechla dnes ráno v tělocvičně Lilith, jak zívla a řekla, že každý sport kromě šermování je "příšerně nudný". Luce si pomyslela, že Nephilimové nejsou moc sportovně nadaní. Ale to nebyla pravda, oni si jen pozorně vybírali, co budou hrát.Luce zamrkala, když uviděla Lilith, která znala všechny pravidla šermu i ve francouzštině. Luce je neznala ani v angličtině. Lilith zrovna prováděla svým štíhlým tělem zlomyslný, samostatný výpad. Pokud byl zbytek třídy alespoň z poloviny tak zručný jako Francesca a Steve, Luce by asi skončila na konci bitvy mezi hromadou mrtvých těl.Její učitelé byli zřejmě odborníky. Bylo to vidět na jejich silných a mrštných výpadech. Sluneční světlo se odráželo od jejich mečů a jejich polstrovaných bílých vest.Francesce se husté blonďaté vlny zmítaly kolem ramen, když se točila kolem Stevena. Jejich nohy tvořily na terase takové vzory, že jejich zápas vypadal spíš jako tanec.Výrazy v jejich tvářích byly houževnaté a plné brutálního odhodlání vyhrát. Po prvním páru doteků bylo jejich skóre vyrovnané.Museli být unavení. Šermovali víc, než deset minut, aniž by toho druhého zasáhly. Začali šermovat rychleji, ostří jejich mečů ale vždy zmizely. Zůstal jen vztek a slabý šum ve vzduchu. Ozýval se konstantní zvuk, když do sebe narážely jejich meče obalené ve fóliích. Vždy, když se meče spojily, odlétly od nich jiskry.Jiskry lásky nebo nenávisti? Byly okamžiky, kdy to vypadalo jako oboje.To Luce zdrtilo. Protože láska a nenávist by měly stát na úplně opačných stranách spektra. Tohle rozdělení přece bylo tak jasné, jako ... dobře, připomínalo jí to rozdělní na anděly a démony. Jenže teď už ne. Když pozorovala své učitele v úctě a strachu, vzpomněla si na poslední noční hádku, kterou měla s Danielem. Její vlastní pocity lásky a nenávistí, nebo ne tak úplně nenávisti, ale spíš zuřivosti, která jí svazovala.Od spolužáků zazněl jásot. Luce jen zamrkala, ale všechno okolo jí uteklo. Francesca zabodla vrcholek meče do Stevenovy hrudi. Do blízkosti srdce. Přitiskla se k němu na místo, kde ještě před chvílí bylo zapíchnuté ohnuté ostří jejího meče. Chvíli tam tak stáli a navzájem si hleděli do očí. Luce nedokázala říct, jestli tohle bylo taky součástí show."Přímo do srdce," řekl Steven."Jako bys nějaké měl," zašeptala Francesca.Pro tu chvíli se zdálo, že učitelé ani netuší, že je celá terasa naplněná studenty."Další vítězství pro Francescu," řekla Jasmine. Naklonila hlavu směrem k Luce a ztišila svůj hlas. "Ona pochází z dlouhé řady vítězů. Ale Steven? Ten ne." V té poznámce se skrývala skrytá hrozba. Dala si na tvář masku a provlékla si jí cop. Byla připravena vyrazit.Když se ostatní studenti kolem ní začali zabývat šermem, Luce se snažila představit si podobnou scénu mezi ní a Danielem: Luce má navrch, on je vystaven na milost a nemilost jejího meče. Stejně, jako to bylo u Francesci a Stevena. Upřímně řečeno, nebylo možné si to představit. A to Luce vadilo. Ne proto, že by chtěla mít ve vztahu nad Danielem navrch, ona nechtěla, aby měl kdokoliv v jejich vztahu navrch. Včerejší noc začala mít dost jeho milosrdenství.Vzpomněla si, jakou úzkost, opojení a ohromení cítila, když jí políbil. Ale ne v dobrém smyslu.Milovala ho. Ale.

Měla by být schopná na něj myslet, aniž by se jí na jazyk drala nehezká slovní spojení. Ale nemohla. Co teď bylo mezi nimi, nebylo to, co by chtěla. A pokud pravidla hry zůstanou taková napořád, nebyla si jistá, že tuhle hru s Danielem vůbec chce hrát. Jaký druh partnerky pro něj vlastně je? A jakým partnerem je on pro ni? Pokud ho přitahovali i jiné dívky ... pak se už nemůže ničemu divit.Jak by jim mohl dát někdo stejná pravidla pro jejich hru?Když jí Daniel políbil, Luce cítila v kostech, že on byl její minulost. Složila se do jeho objetí a byla zoufalá kvůli tomu, že chtěla zůstat jejím současným já.Jenže, když se jejich rty spojily podruhé, nemohla si být opravdu jistá, že je on její budoucnost. Potřebovala svobodu, aby se mohla rozhodnout, že půjde tohle cestou nebo jinou.Neměla nejmenší ponětí, co dalšího je tam venku."Milesi," zavolal Steven. Byl zpátky ve své roli učitele. Jeho meč byl v úzkém černém koženém pouzdře. Kývl na severozápadní stranu terasy. "Budeš zápasit s Rolandem tady."Po její levé straně se k ní Miles naklonil a zašeptal: "Ty a Roland máte společnou minulost - co je jeho Achillova pata? Nehodlám prohrát s novým studentem.""Ehm... Já vlastně nevím ..." Mysl Luce byla prázdná. Hleděla na Rolanda, jehož tvář zakrývala maska. Uvědomila si, jak málo toho o něm věděla. Něco jiného kromě toho, že má v pokoji katalog zboží z černého trhu. A to, že umí hrát na harmoniku. A taky to, jak usilovně se smál s Danielem první den na Sword&Cross. Stále ještě nevěděla, o čem tehdy mluvili ... nebo co vlastně doopravdy dělá Roland na Shoreline.Když přišlo na Rolanda Sparkse, Luce tápala ve tmě.Miles jí poplácal po koleni. "Luce, dělal jsem si srandu. Neexistuje žádný způsob, jak bych tomu chlapovi mohl nakopat zadek." Vstal a usmál se. "Drž mi palce."Francesca se přestěhovala na druhou stranu terasy, poblíž vchodu do budovy, a pila z lahve s vodou."Kristy a Millicent, tenhle kout," řekla dvěma Nephilimským dívkám s copánky a černými teniskami."Shelby a Dawn, budete zápasit tady." Ukázala na roh terasy přímo před Luce. "Ostatní se budou dívat."Luce se ulevilo. Její jméno nikdy nevolal. Čím víc viděla z výuky Francesci a Stevena, tím míň toho chápala. Jen zastrašující ukázky místo skutečných instrukcí. Dívat se a učit se. Jenže v tomhle jde o to dívat se a rovnou vyniknout. Prvních šest studentů zaujalo svá místa na terase. Luce cítila obrovský tlak z toho, že museli hned všichni zvládnout celé umění šermu."En garde!" zařvala Shelby a skočila dozadu, zatímco špička jejího meče minula jen o pár centimetrů Dawn, která ještě ani neměla vytažený meč.Dawn si prsty prohrábla své krátké černé vlasy a vyndala si z nich hrst motýlích sponek. "Nemůžeš na mě útočit, když se teprve připravuju k boji, Shelby!" Její už tak vysoký hlas byl ještě vyšší, když byla frustrovaná. "Co jsi, vychovaná vlky?" řekla a vyndala si z vlasů poslední sponku."Dobře," řekla, zatímco vyndavala meč. "Teď jsem připravená."Shelby provedla hluboký výpad na oblek Dawn, ta se ale dívala dolů, na svoje nehty. "Počkej, mám čas na manikúru?" zeptala se vynervovaná Dawn. Zdržovala to tak dlouho, že se Shelby postavila do ofenzivního postoje a udělala výpad."Jak neotesané!" vyštěkla Dawn, ale k překvapení Luce okamžitě chňapla po svém meči. Ozval se svištivý zvuk, když se její čepel dovedně mihla ve vzduchu a odrazila ten Shelbyin stranou. Dawn sakra vůbec nebyla v šermování špatná.Vedle Luce se Jasmine začala smát. "Zápas jako z pekla."I Luce se na tváři usadil úsměv, protože ještě nikdy nepotkala nikoho tak neuvěřitelně optimistického, jako byla Dawn. Nejdřív měla Luce podezření, že je trochu falešná. Tím, jak se snažila napodobit typickou jižní fasádu, kterou měla i Luce. Zdálo se jí, že její chování

nebylo opravdové. Ohromilo jí ale to, jak rychle se otřepala z toho, co se stalo na jachtě. Zdálo se, že optimismus Dawn nemá žádný limit. Do teď bylo pro Luce těžké být v blízkosti té dívky, aniž by se začala smát. A obzvlášť těžké to bylo teď. Když se Dawn bila s jejími holčičími řečmi s někým, kdo byl jejím úplným chladným opakem, Shelby.Věci mezi Luce a Shelby byly ještě trochu divné. Věděla to ona, Shelby to věděla, a vypadalo to, že už to ví i lampička Buddhy v jejich pokoji. Pravda byla taková, že Luce byla ráda, když viděla, jak Shelby bojuje o život, zatímco Dawn se tím útokem bavila.Shelby byla stabilní, trpělivý bojovník. Kde byla technika Dawn nápadná jako pěst na oko a její údy na terase vířily ve virtuálním tanci, Shelby byla naopak opatrná se svými výpady, skoro jako kdyby bojovala na etapy. Držela ohnutá kolena a nikdy nic nevzdala.Ano, řekla jí, že se jedné noci vzdala Danielovi. Taky řekla, že to bylo kvůli tomu, že byl Daniel kvůli Luce nešťastný - ale to jim asi v ničem nebránilo. Jenže Luce jí nevěřila. Něco bylo divné na zpovědi Shelby. Něco, co se neshodovalo s reakcí Daniela, když mu o ní včera v noci Luce řekla. Choval se, jako kdyby o ní neměl co říct.Hlasitá rána vrátila Luce zpátky do reality. Miles přeletěl přes terasu a přistál na zádech. Roland se vznášel nad ním. Doslovně. Létal. Enormě velká křídla, která se vinula z Rolandových ramenou, byla stejně velká a pernatá, jako orlí. Jen jejich tmavou plochou prostupovalo krásné zlaté mramorování. Musel mít ve svém kroji stejné štěrbiny, jaké měl Daniel ve svém tričku. Luce nikdy předtím neviděla Rolandova křídla a stejně jako ostatní Nephilimové od nich nemohla odtrhnout oči. Shelby jí řekla, že jen velmi málo Nephilimů mělo křídla, a žádný z nich nebyl na Shoreline.Představila si Rolanda v bitvě. V bitvě, kde se používají pravé meče. Davem projela vlna vzrušení. Křídla přitáhla tolik pozornosti, že Luce trvalo chvíli uvědomit si, že meč Rolanda se pohyboval těsně nad hrudí Milese. Tisknul ho k zemi. Rolandův zářivý bílý šermířský oblek a zlatá křídla se ostře vyjímala proti tmavým zeleným stromům v sousedství terasy. S jeho černou maskou, Roland vypadal ještě víc strašidelně a hrozivě, než kdyby mohla vidět jeho tvář. Doufala, že výraz na jeho tváři byl hravý, protože Miles byl opravdu v dost zranitelné situaci. Luce vyskočila na nohy a běžela k němu. Byla překvapená, že se jí třásla kolena."Milesi, pane bože!" zavolala Dawn přes celou terasu. Zapomněla na vlastní bitvu jen na tak dlouho, než jí Shelby zasadila ránu do hrudníku a skórovala tak vítězný bod."Není to zrovna ten nejčestnější způsob, jak vyhrát," řekla Shelby a zasunula meč. "Ale někdy to tak prostě chodí."Luce spěchala kolem nich a zbytku Nephilimů, kteří nehodlali zasáhnout do boje mezi Milesem a Rolandem. Oba lapali po dechu. Pak si Roland sednul na zem a zatáhnul svá křídla do kůže. Miles vypadal v pohodě. Byla to Luce, kdo se nemohl přestat třást."Dostals mě." Miles se nervózně zasmál a tlačil zpátky ostří jeho meče. "Neviděl jsem přicházet tvou tajnou zbraň.""Omlouvám se, člověče," řekl Roland upřímně. "Nechtěl jsem na tebe vytáhnout svá křídla. Někdy se to prostě stane, když se moc vzruším.""No, super zápas. Do té doby, než se to zvrtlo." Miles zvedl pravou ruku a nechal si pomoct ze země. "Tomuhle se v šermu říká ´dobrej zápas´?""Ne, to nikdo neříká." Roland si sundal masku a s úsměvem pustil meč na zem. Pak uchopil Milese za ruku a jedním rychlým pohybem ho vytáhl nahoru. "Ale tys byl fakt dobrej."Luce vydechla. Samozřejmě, že Roland Milesovi nechtěl ublížit. Roland byl pro ní záhadou. Byl nepředvídatelný, ale nebyl nebezpečný. I když stál na straně Cama tu poslední noc na Sword&Cross. Nebyl tu žádný důvod se ho bát. Proč teda byla tak nervózní? Proč nedokázala přimět své srdce, aby přestalo bít jako o závod?Pak to pochopila. Bylo to kvůli Milesovi. Protože on byl na Shoreline její nejbližší přítel. Všechno co věděla bylo, že v poslední době pokaždé, když byla s Milesem, si uvědomila,

kolik věcí mezi ní a Danielem vlastně neklape. A někdy si tajně přála, aby byl Daniel trochu víc jako Miles. Veselý a tolerantní, pozorný a přirozeně sladký. Méně zabraný do věcí, které mají co dočinění s úsvitem času. Luce se z přemýšlení o minulosti vrátila do přítomnosti, k pažím Milese.Dawn. Skočila na Milese, zavřela oči a její ústa se proměnila v obrovský úsměv. "Ty žiješ!""Žiju?" Miles ji postavil zpátky na nohy. "Sotva jsem dostal vítr z toho, že mě odhodil. Někdy se vyplatí sledovat fotbalová utkání."Stála za Dawn. Sledovala, jak hýčká místo, kde měl mečem roztrhnutou část bílé uniformy. Luce se cítila podivně v rozpacích. Nebylo to tak, že by teď Milese chtěla opečovávat ona, že ne? Chtěla jen ... nevěděla, co vlastně chtěla."Chceš to?" Roland se objevil po jejím boku a podal jí jeho masku. "Jsi na řadě, nebo ne?""Já? Ne," zavrtěla hlavou. "Nezazvonilo právě?"Roland zavrtěl hlavou. "Pěkný pokus. Jen to zkus. Nikdo nebude vědět, že jsi předtím nikdy nešermovala.""Pochybuju." Luce přejela prsty po tenkém sítku na helmě. "Rolande, musím se tě zeptat-""Ne, neměl jsem v úmyslu probodnout Milese. Proč se všichni tak lekli?""Já vím ..." Snažila se usmát. "Jde o Daniela.""Luce, znáš pravidla.""Jaká pravidla?""Můžu ti sem propašovat spoustu věcí, ale Daniel mezi nimi není. Budeš muset počkat.""Počkej, Rolande. Vím, že tu právě teď nemůže být. Ale jaká pravidla? O čem to mluvíš?"

22222222Ukázal za ní. Francesca na ní prstem ukazovala, ať za ní přijde. Ostatní Nephilimové zaujali svá místa na lavičkách, s vyjímkou pár studentů, kteří vypadali, jako kdyby se připravovali na šerm. Jasmine a korejská dívka, která se jmenovala Sylvia, dva vysocí kluci, jejichž jména Luce nikdy neslyšela a Lilith, která stála samotná a pečlivě zkoumala tupý gumový konec jejího meče."Luce?" řekla Francesca tichým hlasem. Pokynula na místo na terase v přední části, kde stála Lilith. "Zaujmi své místo prosím.""Zkouška ohněm." Zapískal na ní Roland a poklepal Luce po zádech. "Nedej na sobě znát, že se bojíš."Uprostřed terasy bylo jen pět stojících studentů, ale Luce měla pocit, jako kdyby jich tam bylo sto.Francesca stála s rukama ledabyle založenýma na hrudníku. Její obličej byl klidný, ale Luce to přišlo jako vynucený klid. Možná že měla v plánu, aby se Luce před všemi ztrapnila v brutálním a trapném zápase. Proč by ji jinak postavila proti Lilith, která se tyčila nad Luce alespoň o třicet centimetrů a z masky jí vyčnívala jenom červená lví hříva?"Nikdy jsem to nedělala," řekla nepřesvědčivě Luce."To je v pořádku, Luce. Nemusíš v tom být dobrá," řekla Francesca. "Snažíme se změřit vaše relativní schopnosti. Vzpomeň si, co jsme vám já a Steven ukazovali na začátku hodiny a zvládneš to."Lilith se zasmála a ukázala jí značku, co měla vyrytou na meči na fólii, ve tvaru N. "To je značka nuly, ty nulo," řekla."Jo, a ukazuje to taky počet tvých přátel?" řekla jí Luce.Vzpomněla si na to, co jí řekl Roland, neukazovat žádný strach. Nandala si helmu přes obličej a vzala si od Francesci meč. Luce ani nevěděla, jak ho má správně držet. Zápasila s rukojetí a přemýšlela, jestli si ho dát raději do levé nebo do pravé ruky. Vybrala si pravou ruku, potěžkala v ní meč, máchla s ním a pak šla na své místo.

Lilith už se na ní dívala, jako kdyby si přála Luce mrtvou. Luce věděla, že nemá čas, aby si vyzkoušela meč v obou rukách. Mají taky v šermu stupnici na to, jak moc by měl někdo švihnout?Beze slova se Francesca přestěhovala za ní. Stála a dotýkala se ramenou Luce, když se prakticky přilepila svým štíhlým tělem na to její, vzala její levou ruku a vložila do ní meč."Taky jsem levák," řekla.Luce otevřela ústa, ale nevěděla, jestli by měla nebo neměla protestovat."Stejně jako ty." Francesca se k ní naklonila a věnovala jí vědoucí pohled. Když zesílila své sevření, něco teplého a nesmírně uklidňujícího protékalo prsty Francesci do těch Luce. Síla, nebo možná odvaha - Luce nevěděla, jak to fungovalo, ale byla za to vděčná."Budeš ho chtít uchopit pevně," řekla Francesca a držela prsty Luce kolem jílce pod ochranným držadlem. "Když ho budeš držet příliš pevně, směr tvého ostří bude méně přesný a tvoje obranné úskoky budou omezené. Drž ho lehce, a bude jako tvá prodloužená ruka."Její hladké tenké prsty nasměrovaly ruku Luce až těsně pod držadlo. Jednu ruku měla na meči a tu druhou na jejím rameni. Lehce ji vedla bokem, udělala jeden krok a ukázala jí, jak blokovat útočníkův útok."Postupuj." Pokročila vpřed a vrazila meč směrem k Lilith.Zrzavá holka si přejela jazykem přes zuby a zírala na Luce jako na dítě, co je nějak postižené."Uvolni se." Francesca se s Luce pohybovala zpátky, jako kdyby byla jen šachová figurka. Postavila se a obešla Luce, aby k ní byla čelem, pak zašeptala: "Zbytek je jen pozlacená lilie."Luce polkla. Pozlacená co?"En garde!" Lilith prakticky křičela. Její dlouhé nohy se sklonily a její pravá ruka s mečem ve fólii vystřelila přímo k Luce. Ta ustoupila, udělala dva rychlé kroky dozadu a pak, když se cítila v bezpečné vzdálenosti, udělala dopředu výpad svým mečem.Lilith obratně uskočila doleva, otočila se a pak udělala další výpad svým mečem níž, než předtím. Střetla se s mečem Luce. Klouzaly po sobě, dokud nedosáhly středu a pak se mezi nimi muselo rozhodnout. Luce musela dát všechnu svou sílu do zastavení meče Lilith tlakem na ten její. Třásly se jí paže, ale divila se, že se Lilith držela v téhle poloze zpátky. Na poslední chvíli Lilith vytrhla svůj meč z jejich přetlačování a couvla.Luce ji sledovala, jak se párkrát skrčila a pak se zase narovnala, Luce se jí snažila pochopit.Lilith si pro sebe něco brblala, vydávala hlasitý, zadýchaný zvuk. Tak tohle byl velký omyl. Hlasitý zvuk, který dělala, byl jen taktický tah, pak totiž vystartovala ze svého místa a opsala svým mečem vysoký, úzký oblouk, kterým se snažila dostat přes obranu Luce.Luce se pokusila udělat stejný pohyb. Zhoupla se na špičkách a její meč se dočkal jejího prvního doteku, jižně od srdce Lilith. Dívka ze sebe vydala ohlušující řev.Luce zamrkala a couvla. Nemyslela si, že se Lilith mečem dotkla nějak moc tvrdě. "Jsi v pořádku?" zavolala na ní a zvedla si svojí masku."Není zraněná," odpověděla Francesca místo Lilith. Na rtech se jí rozlil úsměv. "Jen je naštvaná, žes jí trefila."Luce neměla čas přemýšlet, proč se najednou Francesca baví, jelikož se k ní Lilith řítila znovu s připraveným mečem.Luce zvedla meč, aby se mohla setkat s Lilith. Třikrát otočila zápěstím, aby si ho uvolnila.Luce bušilo srdce jako o závod, ale bylo jí skvěle. Cítila energii, která proudila skrz ní. Takhle se necítila už velmi dlouho.Byla v tomhle vlastně dobrá. Téměř stejně dobrá jako Lilith, která vypadala, jako kdyby byla stvořená k tomu, aby napíchávala lidi na ostré věci. Luce nikdy předtím ani nezvedla meč. Ve skutečnosti vlastně měla reálnou šanci vyhrát. Stačil už jen jeden bod.Slyšela fandění ostatních studentů. Někteří dokonce volali její jméno. Slyšela Milese a myslela, že slyšela i Shelby, která jí opravdu popichovala. Zvuk jejich hlasů ale přehlušovalo

něco jiného. Něco statického a až příliš hlasitého. Lilith bojovala jako divoch, ale nebylo to to, na co se Luce soustředila.Zastavila se a zamrkala, dívala se do nebe. Slunce bylo zakryté tmavými stromy, ale to nebylo vše. Stíny začaly růst a protahovat se dál od stromů, jako inkoustové skvrny, které se prodlužují přímo nad hlavou Luce.Ne-ne teď na veřejnosti, když je všichni sledují a ne, když jí to může stát tenhle zápas. Přesto se zdálo být nemožné, aby si toho nikdo jiný nevšiml. Stíny byly tak hlasité, že Luce nemohla dělat nic jiného, než si zakrýt uši a snažit se tím ten zvuk trochu ztlumit. Zvedla si ruce k uším a mířila špičkou meče k nebi. Mátla tím Lilith."Nedopusť, aby tě vyděsila, Luce. Ona je tak jedovatá!" hlaholila na ní Dawn z lavičky."Zkus prise de fer!" zavolala Shelby. "Lilith naštve prise de fer. Oprava: Lilith naštve všechno, ale zejména prise de fer."Slyšela tolik hlasů-víc, než se zdálo být lidí na terase. Luce zamrkala a snažila se všechny hlasy zablokovat. Ale jeden hlas se oddělil od davu, jako kdyby jí šeptal do ucha někdo, kdo stál přímo vedle ní. Steven: "To je hluk Vyhlašovatelů, Luce. Najdi jejich zprávu."Otočila hlavu, ale Steven byl na druhé straně terasy. Díval se směrem ke stromům. Mluvil k nějakému jinému Nephilimovi? O všem tom hluku a chvění, které stíny vydávaly? Podívala se na jejich tváře, ale nikdo z nich nemluvil. Tak ke komu to mělo být? Na malou chvíli se setkala s očima Stevena. Ten zvedl bradu a ukázal směrem k obloze. Jako kdyby jí ukazoval stíny.V korunách stromů, nad jeho hlavou. Vyhlašovatelé mluvili. A ona je mohla slyšet. Mluvili celou dobu? Latinsky, rusky, japonsky. Anglicky s jižanským přízvukem. Lámanou francouzštinou. Šepot, zpěv, špatná zpráva, sdělení, které bylo rýmované verši. A jeden dlouhý stín hrůzostrašně křičel o pomoc.Zavrtěla hlavou. Stále držela polohou svého meče Lilith na uzdě a Vyhlašovatelé nad její hlavou stále zůstávali s ní. Podívala se na Stevena a pak na Francescu. Ukázalo se, že ona nevydává žádné známky toho, že by je slyšela. Ale věděla, že stíny vědí, že je Luce poslouchá.Zprávy se totiž stávaly hlasitější.Celý život slyšela hluk, který přicházel se stíny-syčivý, ošklivý, plytký zvuk. Ale teď to bylo jiné...Ozvalo se řinčení.Meč Lilith se srazil s tím Luciným. Dívka funěla jako rozzlobený býk. Luce slyšela svůj vlastní dech uvnitř masky. Lapala po dechu, když se snažila udržet dál od sebe meč Lilith. Pak se začala mnohem lépe vyznávat ve všech těch hlasech. Najednou se na ně mohla zaměřit. Mohla by naleznout mezi nimi rovnováhu. Oddělit jednoduché zprávy od těch významných. Ale jak?Il faut faire le coup double. Après ca, c'est snadný gagner, zašeptal jeden Vyhlašovatel ve francouzštině.Luce právě dokončila na střední škole druhý rok francouzštiny, ale tahle slova se jí dotkla mnohem hlouběji, než jen jejího mozku. Nešlo tu o pochopení zprávy. Její tělo to vědělo také. Proniklo do ní, až do morku kostí. Vzpomněla si: Už byla na místě, jako bylo tohle. V boji, jako byl tento. S mečem, jako byl tento. V patové situaci, jako byla tahle.Vyhlašovatel jí ukázal dvojitý kříž. Pohyb, který sestával ze dvou oddělených útoků. Jeden za druhým.Její meč sklouzl po meči její soupeřky a ony se od sebe odtrhly. O chvíli dřív než Lilith, se Luce vrhla vpřed jedním čistě intuitivním pohybem. Udělala výpad svým mečem doleva a potom doprava. Druhým výpadem se dotkla žeber masky Lilith.

Nephilimové jásali, ale Luce se nezastavila. Odstoupila od ní, narovnala se v zádech, a pak udělala další výpad. Tentokrát se dotkla špičkou meče, zabaleném ve fólii, kombinézy v blízkosti střeva Lilith. Tak to byly tři.Lilith odhodila svůj meč na terasu a strhla si masku. Věnovala Luce děsivé zamračení a pak rychle utekla do šatny. Zbytek třídy byl na nohou. Luce cítila, jak se kolem ní nahrnuli její spolužáci. Dawn a Jasmine ji z obou stran objali, přičemž jí mezi sebou elegantně mačkali. Shelby se postavila do řady jako pátá a Luce mohla vidět, jak za ní trpělivě čeká Miles. Když na něm byla řada, překvapilo jí, že se na terase ocitla v jeho dlouhém a těsném objetí.Objala ho taky, protože si vzpomněla, jak trapně se cítila, když k němu po jeho zápase běžela a našla ho v objetí Dawn. Teď za něj byla ráda. Byla ráda za jeho snadnou a poctivou podporu."Chci od tebe lekci šermu," řekl se smíchem.V jeho náruči se Luce podívala na oblohu. Stíny byly opět jen prodloužením dlouhých větví. Jejich hlasy byly měkčí. Méně zřetelné, ale stále jasnější, než kdykoliv předtím. Byly jako rozladěné rádio, které několik let poslouchala, a když ho nakonec vyladila, nemohla říct, jestli za to byla vděčná, nebo z toho měla strach. 

11. kapitola 1/2OSM DNÍ

"Počkej." Hlas Callie zaburácel do telefonu. "Dovol mi, abych se mohla štípnout. Chci se ujistit, že nejsi-""Nejsem sen," řekla Luce do půjčeného telefonu. Příjem nebyl moc dobrý z místa na okraji lesa, kde právě stála. Ale sarkasmus Callie byl slyšet hlasitě a jasně."Jsem to opravdu já. Je mi líto, že jsem byla tak blbá kamarádka."Byl čtvrtek po večeři a Luce se opírala o tlustý kmen sekvoje, který rostl za její kolejí. Po její levici byl kopec a pak útes. Pod ním byl oceán. Nad vodou se na obloze rýsovala ještě trocha oranžového světla. Všichni její noví kamarádi byli ve spacákách a kolem ohniště si vyprávěli démonské historky. Byla to společenská událost Dawn a Jasmine, která byla součástí noci Nephilimů. Luce jí pomáhala organizovat. Jediné co ale opravdu udělala bylo, že v jídelně požádala o pár pytlů marshmallows a trochu tmavé čokolády.Pak utekla ven k stinnému kraji lesa, aby na ní neviděl nikdo ze Shoreline a ona mohla vyřešit pár důležitých věcí: Její rodiče. Callie. A Vyhlašovatele.Chtěla dnes večer zavolat domů. Čtvrtky paní Priceová, neboli její máma, hrála Mahjongg u sousedů a její táta chodil do místního divadla dívat se na operu Atlanta, kterou tam dávali. Vyslechla si teda jejich deset let starou zprávu, která byla nahraná na jejich záznamníku, kam jim nahrála třicetisekundový vzkaz. Řekla jim v něm, jak byla požádat pana Colea, aby mohla na Den díkuvzdání opustit kampus, jak jí to nedovolil a jak je to pro ní těžké -a že je strašně miluje.Callie jí ale nehodlala nechat jen tak."Myslela jsem, že můžeš volat jenom ve středu," řekla Callie. Luce zapomněla na přísné nařízení, co se týkalo telefonu na Sword&Cross. "Zpočátku jsem si přestala dělat plány na středu večer, protože jsem čekala na tvoje zavolání," pokračovala Callie. "Ale po chvíli jsem to vzdala. Jak ses vlastně dostala k mobilu?""To je všechno?" zeptala se Luce. "Jak jsem se dostala k mobilu? Nejsi na mě naštvaná?"Callie si dlouze povzdychla. "Vždyť víš, byla jsem z toho šílená. Dokonce jsem si i přehrávala celou tuhle hádku v mysli. Jenže pak jsme se obě odcizily." Odmlčela se. "A tak to je. Jen se mi po tobě stýská, Luce. Tak proč ztrácet zbytečně čas?""Děkuju," zašeptala Luce a měla slzy na krajíčku - slzy štěstí. "Tak co je s tebou?"

"Unh-UNH. Jen tě tímhle rozhovorem trápím. To je tvůj trest za to, žes mě smazala ze svého radaru. Ale to, co chci vědět je: Co se děje s tím klukem? Myslím, že jeho jméno začínalo na C?""Cam." Luce zasténala. Cam, byl poslední kluk, o kterém Callie řekla. "Ukázalo se, že ... nebyl ten druh kluka, za kterého jsem ho měla." Na chvíli se odmlčela. "Poznala jsem teď někoho jiného. A je to opravdové ..." Myslela na zářící obličej Daniela, který tak rychle ztemněl během jejich setkání u jejího okna. Pak si vzpomněla na Milese. Vřelého, spolehlivého, půvabného Milese, který neustále neřešil nějaká dramata. Milese, který jí pozval k sobě domů, ke své rodině na Den díkuvzdání. Toho, který si objednával v jídelně do hamburgeru okurky, i když je neměl rád - jen aby je mohl vyndat, a dát je Luce.Ten, který nakláněl hlavu, když se smál tak, aby mohla vidět jiskru v jeho očích, které zastiňovala čepice Dodgers."Je to skvělé," řekla nakonec. "Dost jsme se sblížili.""Ach, skáčeš od jednoho chlapce z polepšovny k druhému. Život je sen, ne? Ale tohle zní vážně, slyším ti to v hlase. Budete na Díkuvzdání spolu? Přivedeš ho domů, aby činil hněvu Harryho? Ach!""Ehm ... Jo, nejspíš," zamumlala Luce. Nebyla si totiž úplně jistá, jestli mluví o Danielovi nebo o Milesovi."Moji rodiče jedou tenhle víkend na nějaké velké rodinné setkání do Detroitu," řekla Callie, "které jsem bojkotovala. Chci tě přijet navštívit, ale nevím, jestli nejsi v tý polepšovně zavřená." Odmlčela se a Luce si jí představila, jak se kroutí na posteli na své koleji v Doveru. Zdálo se to jako věčnost, kdy tam Luce chodila na školu. Tolik se toho změnilo. "Pokud pojedeš domů a přivezeš toho svýho kluka z polepšovny, zkus to a zastav se.""Dobře, ale Callie-"Luce byla přerušená kamarádky kňučením. "Takže domluveno? Představ si to: Týden se budeme válet na gauči a všechno dohánět! Udělám ti svůj slavný hrnec obilí, aby nám pomohl přežít tu příšernou prezentaci tvých fotek, kterou nám bude dělat tvůj otec. A tvůj šílený pudl se zblázní ..."Luce nikdy skutečně nebyla v honosném domě Callie v Philadelphii a Callie skutečně nikdy nebyla v domu Luce v Georgii. Obě viděli jenom fotky. Návštěva Callie zněla tak dokonale. Bylo to přesně to, co teď Luce potřebovala. Ale zároveň to znělo naprosto nemožně."Teď se s tebou klidně budu hádat.""Callie-""Napíšu ti e-mail, jo?" Callie zavěsila dřív, než jí na to mohla Luce cokoliv odpovědět.To nebylo dobré. Luce vypnula telefon. Měla by být šťastná, že Callie nedělalo problém jí pozvat na Den díkuvzdání. Měla by mít dobrý pocit z toho, že jí chce její kamarádka ještě vidět. Ale místo toho se cítila bezmocná, smutná a vinná za ten hloupý cyklus lží, který neustále musela udržovat.Bylo vůbec možné, aby ještě někdy byla normální a šťastná? Mohla by být na zemi -nebo mimo ní- spokojená, kdyby spojila svůj život s někým, jako byl Miles?Její mysl stále kroužila kolem Daniela. A dávala jí odpověď na otázku: jediný způsob, jak by mohla být zase někdy bezstarostná by byl, kdyby nikdy nepotkala Daniela. Kdyby nikdy nepoznala pravou lásku.Něco zašustilo v korunách stromů. Mrazivý vítr dopadl na její kůži. Nemyslela konkrétně na Vyhlašovatele, ale uvědomila si -stejně jako jí řekl Steven- že jejím přáním bylo, aby jednoho přivolala a ten jí odpověděl na její otázky.Ne, ne jen jeden.Zachvěla se, když hleděla do spleti větví.Stovky kradmých, kalných, páchnoucích stínů.

Byly pověšeny jeden na druhém na vysokých sekvojích nad její hlavou. Jako by někdo nahoře v oblacích převrhl obří hrnec černého inkoustu, který se šířil nebem a kapal dolů po baldachýnových stromech, jako kdyby jedna větev krvácela do té druhé, dokud se celý les neponořil do temnoty. Zpočátku bylo téměř nemožné říct, kde jeden stín končil a začínal ten další, a který stín byl skutečný a který byl Vyhlašovatel.Brzy se ale začaly formovat a byly zřetelné -nejprve úskočně, jako kdyby se nevinně pohybovali v slábnoucím denním světle- ale pak směleji. Sami se spouštěli z větví, kde byly zachycené. Úponky temnoty se trýznivě plazili stále dolů a dolů, k hlavě Luce. Vábili jí, nebo jí hrozili? Obrnila se proti nim, ale nemohla popadnout dech. Bylo jich tam příliš mnoho. Tohle všechno bylo příliš. Vydechla a snažila se zahnat paniku. Věděla, že už je příliš pozdě.Rozběhla se.Směrem na jih, zpátky ke koleji. Ale vířící černá propast v korunách stromů se stěhovala s ní. Syčela podél spodních větví sekvojí. Blížila se. Cítila, jak se jí ramenou dotýkají ledové tečky. Vyjekla, když se temnota začala sápat po jejích nahých rukách.Změnila kurz. Začala běžet opačným směrem. Nephilimský večer byl na severu. Měla by najít Milese nebo Shelby. Nebo dokonce i Francesu.Vyhlašovatelé jí ale nenechali jít. Okamžitě vklouzli dopředu a začali se před ní spojovat. Polykali světlo a blokovali jí cestu k tábořišti. Jejich syčení přehlušilo vzdálené šelesty ohně, od tábora Nephilimů. Luce se zdálo, že jsou její přátelé neskutečně daleko.Luce se přinutila zastavit a zhluboka se nadechnout. Věděla o Vyhlašovatelích víc, než kdykoliv předtím. Měla by z nich mít menší strach. Tak co měla za problém?Možná že věděla, že se blíží nějaké paměti a informace, které by mohly změnit běh jejího života. A její vztah s Danielem. Popravdě řečeno se nebála Vyhlašovatelů. Byla vyděšená z toho, co by v nich mohla vidět.Nebo slyšet.Včera jí Steven řekl, že musí vyladit hluk z Vyhlašovatelů, aby mohla slyšet opravdové hlasy - z jejích minulých životů. Musela se dostat skrz statický zvuk a zaměřit se na to, co chtěla doopravdy vědět. Co potřebovala vědět. Steven jí dal tohle vodítko, musel vědět, že bude Vyhlašovatele poslouchat a že se dozví nějaké nové informace.Otočila se a vrátila se k osamělým a temným stromům. Pískavé zvuky z Vyhlašovatelů se uklidnily a usadily se.Pod větvemi byla tma a obklopil jí chlad a vůně rozkládajících listů. Stmívalo se. Vyhlašovatelé se plížili vpřed a všechno kolem se ponořilo do šera. Opět se maskovali v přírodních stínech. Někteří z nich se stěhovali rychle a strnule, jako vojáci. Jiní se pohybovali půvabně kousek po kousku. Luce uvažovala, jestli se v jejich vystupování odráží něco o zprávách, které obsahují.Tolik toho o Vyhlašovatelích ještě nevěděla. Ladění zvuků stínů bylo intuitivní, jako když si hrajete s laděním na starém rádiu. Ten hlas, co slyšela včera -jeden konkrétní hlas mezi příšerným množstvím překřikujících se hlasů- k ní náhodou zase zabrousil.V minulosti to nevěděla, ale teď cítila, že když od sebe roztáhne tmavý povrch, změní se ve světlo.Zavřela oči a napřáhla ruku. Byla tma. Bušilo jí srdce, když chtěla, aby za ní přišel jeden konkrétní stín. Zavolala na tu nejchladnější a nejtmavší věc a požádala jí, aby jí odhalila její minulost a osvětlila tím příběh jí a Daniela. Volala na ně, aby jí pomohly vyřešit záhadu, kdo byla a proč si ji vybrala.I když jí pravda může zlomit srdce.Bohatý, ženský hlas se rozezněl lesem. Smích byl tak jasný a úplný, že Luce měla pocit, jako kdyby se odrážel od větví v korunách stromů. Snažila se vystopovat jeho původ, ale bylo tam tolik nashromážděných stínů, že Luce nevěděla, jak určit jeho zdroj. A pak cítila, jak jí krev tuhne v žilách.

Ten smích byl její.Nebo jejího bývalého já. Dřív, když byla ještě dítě. Před Danielem, životem na Sword&Cross, před Trevorem ... před životem plným tajemství a lží, a tolika nezodpovězených otázek. Z doby předtím, než uviděla anděla. Byl to příliš nevinný smích, příliš bezstarostný na to, aby ještě patřil jí.V lese zavířil vánek a rozptýlil hnědé obrovské stíny, které pomalu padaly na zem. Byly jako kapky deště, které se pomalu spojovaly s jejich tisíci předchůdci. Mezi nimi byl jeden velký vějířovitý stín.Byl silný a měkoučký. Zcela neporušený. Padal pomalu dolů, jako kdyby na něj neplatila gravitace. Byl černý. Ne hnědý jako ostatní. Místo pádu na zem se pomalu snesl do natažené dlaně Luce.Už nevypadal jako vějíř, ale jako Vyhlašovatel. Naklonila se dolů, aby ho mohla prozkoumat podrobněji a znovu zaslechla smích. Někde uvnitř něj se zasmála jedna z minulých Luce.Jemně položila ruce na pichlavé hrany Vyhlašovatele a roztáhla je. Byl víc poddajný, než čekala. Stále byl ale studený jako led a lepil se Luce k prstům. Reagoval i na ten nejlehčí dotek. Rozrost se až na velikost asi jednoho metru čtverečního. Přestával se Luce lepit k prstům a vznesl se až do výše jejích očí. Věnovala úsilí, aby se mohla soustředit na zvuk toho, co se odehrává ve stínu. Ztlumila zvuky světa kolem sebe.Nejdřív se nic nestalo, ale pak-Ze stínu se ozval sílící smích. Pak se ze stínu zvedl závoj temnoty a obraz uvnitř se projasnil.Tentokrát byl v obrazu první Daniel. I když to bylo jen přes obrazovku Vyhlašovatele, vidět ho bylo úžasné. Měl o pár centimetrů delší vlasy, než teď. Byl opálený-jeho ramena i obličej byly dozlatova hnědá. Měl na sobě krátké kraťasy do vody, které mu obepínaly boky. Stejné, jaké vídala na rodinných fotografiích ze sedmdesátých let. Vypadal v nich skvěle.Za Danielem byl zelenající se okraj hustého deštného lesa, svěží zeleně se světlými plody a bílými květy, které Luce nikdy předtím neviděla. Stál na hraně krátkého ale prudce klesajícího útesu, který se tyčil nad šumící se vodou. Daniel se ale díval nahoru. Směrem k obloze. Znovu se zasmál. A pak uslyšela Luce svůj hlas, který už nebyl jen chichotání. "Pospěš si a dostaň se sem!"

Luce se naklonila dopředu, blíž k obrazovce Vyhlašovatele a viděla, jak její bývalé já šlape vodu v žlutých bikinách. Její dlouhé vlasy kolem ní tančily, jako černá svatozář. Daniel jí měl stále na očích, ale taky se často díval nahoru na nebe. Svaly na hrudi se mu napjaly. Luce měla špatný pocit a teď už věděla proč.Obloha byla naplněna Vyhlašovateli. Byly jako obrovské hejno černých vran. Ten oblak byl tak hustý, že zablokoval slunce. Její minulé já ve vodě si ale ničeho nevšimlo.Když teď ale sledovala všechny ty Vyhlašovatele, kteří se shromažďovali nad lesem, najednou dostala Luce pocit závratě."Necháváš mě čekat celou věčnost," zavolalo její minulé já na Daniela. "Brzy tu zmrznu."Daniel odtrhl oči od nebe a díval se na ni se zlomeným výrazem. Třásly se mu rty a byl až strašidelně bílý."Nezmrzneš," řekl jí. Byly to slzy, co si teď právě Daniel otřel z tváře? Zavřel oči a zachvěl se. Potom zvedl ruce nad hlavu a odrazil se od skály ladně jako holubice. O chvilku později se vynořil před minulou Luce a plaval k ní. Objala ho kolem krku. Její tvář byla jasná a šťastná. Luce to všechno sledovala se směsí nevole i uspokojení. Chtěla, aby její bývalé já mělo z Daniela tolik, kolik od něj jen mohla dostat. Cítila z ní její nevinnost. Užívala si jen, že je v blízkosti osoby, kterou milovala.

Stejně jako Daniel a roj Vyhlašovatelů ale věděla, co přesně se bude dít, jakmile Luce přitiskne rty k těm jeho. Daniel měl pravdu: Nezmrzne. Bude spálená děsivým výbuchem plamenů.A Daniel bude v tomhle životě ponechán, aby mohl truchlit. Ale nebude jediný. Ta dívka měla život, přátele a rodinu, která jí milovala. Která bude zničena, až jí ztratí.Najednou byla Luce rozzuřená. Zuřila nad prokletím, které viselo nad ní a nad Danielem. Luce v obrazovce byla nevinná a bezmocná. Nevěděla, co se bude dít.Ani Luce ještě nechápala, proč se to děje. Proč vždycky musela zemřít tak rychle po zjištění, kdo je Daniel. Proč se to ještě nestalo v tomhle životě.Luce ve vodě byla pořád ještě živá. A ona nechtěla - nemohla jí nechat zemřít.Popadla Vyhlašovatele a začala drtit jeho kraje ve své pěsti. Pokroucený a ohnutý obrázek plavců vypadal jako odraz nějakého žertovného zrcadla.Uvnitř obrazu začaly stíny pomalu sestupovat. Plavci měli málo času.Luce frustrovaně vykřikla a udeřila pěstí do vyhlašovatele. Nejdřív jednou, pak podruhé. Zasypala scénu před ní ránami. Mlátila do toho znovu a znovu. Jejím tělem cloumal pláč, když se snažila zastavit to, k čemu se právě v obrazu schylovalo.Pak se to stalo: její pravá pěst prorazila obraz a zabořila se do něj až po loket. Okamžitě ucítila šok ze změny teploty. Přes dlaň se jí začalo šířit teplé západní slunce. Gravitace zmizela. Luce nemohla říct, kde je nahoře a kde je dole. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a cítila, že bude zvracet.Mohla by tam projít. Mohla by zachránit své staré já. Zkusila natáhnout svou levou ruku dopředu. Taky zmizela ve Vyhlašovateli. Tam, kde obrazem procházela ruka, se vykrystalizovalo lepkavé O, které se mírně zvlnilo a rozšířilo tak, jako kdyby ji chtělo nechat projít."Chce mě to," řekla nahlas. "Zvládnu to. Můžu ji zachránit. Můžu zachránit svůj život." Mírně se nahnula a tlačila své tělo do Vyhlašovatele.Bylo tam tak jasné sluneční světlo, že musela zavřít oči. Na kůži se jí okamžitě z tropického vedra objevili kapky potu. Nechutná síla gravitace jí začala naklánět dopředu, jako kdyby jí to nutilo skočit dolů. Ve chvíli, kdy klesala-Ji něco chytilo za kotník levé nohy. A pak i té pravé. Něco silného Luce začalo táhnout zpátky."Ne!" vykřikla Luce, protože teď mohla vidět hluboko pod sebou ve vodě, jak něco žlutého hoří. Bylo jí jasné, že jsou to její plavky. Bylo pozdě-Luce už hořela?Pak všechno zmizelo.Luce byla strhnuta zpátky do chladného stínu sekvojových stromů za kolejí na Shoreline. Její kůže byla chladná a mokrá. Její rovnováha byla pryč a ona spadla obličejem do jehličí ze sekvojí, kterými byla pokrytá země. Převalila se a spatřila před sebou dvě postavy. Její vidění bylo ale tolik rozmazané, že nemohla poznat, kdo to je."Myslela jsem, že tě tu najdu."Shelby.Luce zavrtěla hlavou a několikrát zamrkala. Nebyla tam jen Shelby, ale i Miles. Oba vypadali vyčerpaně. I Luce byla vyčerpaná. Podívala se na hodinky. Nebyla překvapená, když viděla, jak dlouho zase strávila pohledem do Vyhlašovatele.Bylo po jedné ráno. Co tu ještě dělala Shelby a Miles?"C-co ... ses to snažila ...," koktal Miles a ukazoval na místo, kde byl Vyhlašovatel. Podívala se přes rameno.Rozpadl se na stovky malých částeček, které pršely na jehličí. Byly natolik křehké, že když přistály, rozpadli se."Myslím, že budu zvracet," zamumlala Luce. Převalila se na bok s cílem dostat se k nejbližšímu stromu. Několikrát se jí ještě zvednul žaludek, ale nic nepřišlo.

Zavřela oči. Trápil jí pocit viny. Byla příliš slabá a přišla příliš pozdě. Nemohla zachránit své minulé já.Cítila kolem sebe ruku a někdo jí odhrnul blond vlny z obličeje. Luce viděla černé kalhoty na jógu Shelby a žabky. Ucítila vlnu vděčnosti."Díky," řekla. Po dlouhé chvíli si otřela ústa a nejistě vstala. "Jsi na mě naštvaná?""Zbláznila ses? Jsem na tebe hrdá. Přišla jsi na to. K čemu bys ještě potřebovala někoho, jako jsem já?" Shelby na Luce pokrčila ramena."Shelby-""Ne, já ti povím, k čemu mě budeš potřebovat," vykřikla na ní Shelby. "Na to, abych tě tahala z průserů, jako byl třeba ten, do kterého ses skoro dostala! Chtě nechtě, budu muset být s tebou. Co ses snažila udělat? Víš, co se stane s lidmi, kteří se dostanou do Vyhlašovatele?"Luce zavrtěla hlavou."Já taky ne, ale pochybuju, že to bude něco hezkého!""Musíš jen vědět, co děláš," řekl Miles náhle za nimi. Jeho tvář byla bledší než obvykle. Luce jím skutečně otřásla."Jo, a předpokládám, že ty víš jak to udělat?" napadla ho Shelby."Ne," zamumlal. "Ale jednou v létě mě moji rodiče poslali na seminář ke starému andělovi, který ví, jak na to, jasný?" Obrátil se k Luce. "A způsob, jakým si to dělala ty? Ani zdaleka se tomu neblížil. Opravdu jsi mě vyděsila, Luce.""Omlouvám se." Luce sebou trhla. Shelby a Miles s ní jednali, jako kdyby je zradila tím, že šla sama ven. "Myslela jsem, že jste šli stanovat do tábořiště.""Mysleli jsme, že tam jsi," odsekla jí Shelby. "Chvíli jsme tam byli, ale pak se Jasmine rozplakala, protože Dawn zmizela. Učitelé začali být divní. Zvlášť když si uvědomili fakt, že chybíš i ty. Takže se ta párty tak trochu zrušila. Pak jsem se Milesovi nonšalantně zmínila, že mám jistý druh představy o tom, kde bys mohla být a že tě půjdu najít a najednou se tady z pána stalo vteřinové lepidlo-""Počkej chvilku," přerušila jí Luce. "Dawn zmizela?""Pravděpodobně ne," ozval se Miles. "Myslím, že víš jaká ona a Jasmine jsou. Jsou trochu přelétavé.""Ale byla to její párty," řekla Luce. "Ona by nechyběla na vlastní párty.""To bylo to, co pořád dokola opakovala Jasmine," dodal Miles. "Neukázala se celou noc a ani ráno, takže se nakonec Frankie a Steven rozhodli nás poslat zpátky na koleje, ale-""Dvacet babek na to, že se tady v lese právě Dawn tetelí s nějakým italským ne-Nephilimem." Shelby protočila oči."Ne," Luce měla špatný pocit. Dawn byla z táboráku tak nadšená. Dokonce objednala i po internetu trička, i když neexistoval na světě žádný způsob, jak by mohla přesvědčit nějakého Nephilima, aby to nosil. Jen tak by nezmizela. Ne z vlastní vůle. "Jak dlouho už je pryč?"Když všichni tři vyšli z lesa, Luce byla ještě pořád otřesená. Ale nebylo to kvůli Dawn. Byla otřesená tím, co viděla ve Vyhlašovateli. Sledovala blížící se smrt svého bývalého já a trpěla. Bylo to poprvé, co to viděla. Daniel, na druhé straně, se na to musel dívat stokrát. Teprve teď chápala, proč k ní byl tak chladný, když se poprvé setkali: chtěl se vyhnout traumatu z další hrozné smrti Luce. Jenže realita života Daniela jí přemohla a ona byla zoufalá touhou ho vidět.Šli po trávníku směrem ke koleji a Luce si musela zastínit oči. Přes školní areál se rozlévalo popelavé světlo. V dálce byl slyšet hukot vrtulníku a jeho světlomety pročesávaly břeh. Široká řada mužů v tmavých uniformách šli pomalu podél cesty od jídelny Nephilimů. Pomalu pročesávali zem.Miles řekl: "To je standardní postup pro hledání pohřešovaných osob. Zůstávají ve formaci a nenechají nepročesanou ani píď země.""Ach Bože," řekla Luce a zalapala po dechu.

"Ona opravdu zmizela." Shelby sebou trhla. "To není dobré pro karmu."Luce se rozběhla směrem k tábořišti Nephilimů. Miles a Shelby ji následovali. Cesta, ozdobená květinami a tak krásná v denním světle, teď byla pokrytá temnými stíny. Táborový oheň vyhasl jen na žhavé uhlíky. Ve všech ložnicích se svítilo. Osvětlovali venkovní prostory a prostory kolem terasy. Velká budova do A zářila a v temné noci vypadala impozantně. Luce viděla strach na tvářích mnoha Nephilimů, kteří seděli na lavičkách kolem terasy. Jasmine plakala, její červenou pletenou čepice měla staženou do čela. Držela ztuhle ruku Lilith, která se jí snažila podpořit před dvěma policisty, kteří před nimi stáli s poznámkovými bloky a pokládali jim spoustu otázek. Luce byla srdcem s ní. Věděla, jak strašný tenhle proces byl. Policajti se rojili kolem terasy a rozdávali nakopírované černobílé, nedávno vyfocené, fotografie. Někdo je stáhnul z internetu. Podívala se dolů na obrázek s nízkým rozlišením a byla překvapená, jak moc se Dawn podobá - teda přinejmenším, než se nechala odbarvit.Vzpomněla si na to ráno, kdy Dawn žertovala, že už nevypadají jako dvojčata.Luce zakryla rukou svůj výkřik. Bolela jí hlava, když jí začalo dohromady zapadat tolik věcí, které dřív nedávaly smysl. Až nyní.Příšerná chvíle na záchranném člunu. Stevenovo drsné varování o udržení všeho v tajnosti. Danielova paranoia o "nebezpečí", které jí ale nikdy nevysvětlil. Psanci, kteří jí lákali pryč z kampusu. Hrozba, kterou Cam zničil v lese.Způsob, jakým Dawn vypadala na černobílé fotografii.Ten, kdo unesl Dawn udělal chybu. Byla to Luce, koho chtěl.

Luce se naklonila dopředu, blíž k obrazovce Vyhlašovatele a viděla, jak její bývalé já šlape vodu v žlutých bikinách. Její dlouhé vlasy kolem ní tančily, jako černá svatozář. Daniel jí měl stále na očích, ale taky se často díval nahoru na nebe. Svaly na hrudi se mu napjaly. Luce měla špatný pocit a teď už věděla proč.Obloha byla naplněna Vyhlašovateli. Byly jako obrovské hejno černých vran. Ten oblak byl tak hustý, že zablokoval slunce. Její minulé já ve vodě si ale ničeho nevšimlo.Když teď ale sledovala všechny ty Vyhlašovatele, kteří se shromažďovali nad lesem, najednou dostala Luce pocit závratě."Necháváš mě čekat celou věčnost," zavolalo její minulé já na Daniela. "Brzy tu zmrznu."Daniel odtrhl oči od nebe a díval se na ni se zlomeným výrazem. Třásly se mu rty a byl až strašidelně bílý."Nezmrzneš," řekl jí. Byly to slzy, co si teď právě Daniel otřel z tváře? Zavřel oči a zachvěl se. Potom zvedl ruce nad hlavu a odrazil se od skály ladně jako holubice. O chvilku později se vynořil před minulou Luce a plaval k ní. Objala ho kolem krku. Její tvář byla jasná a šťastná. Luce to všechno sledovala se směsí nevole i uspokojení. Chtěla, aby její bývalé já mělo z Daniela tolik, kolik od něj jen mohla dostat. Cítila z ní její nevinnost. Užívala si jen, že je v blízkosti osoby, kterou milovala.Stejně jako Daniel a roj Vyhlašovatelů ale věděla, co přesně se bude dít, jakmile Luce přitiskne rty k těm jeho. Daniel měl pravdu: Nezmrzne. Bude spálená děsivým výbuchem plamenů.A Daniel bude v tomhle životě ponechán, aby mohl truchlit. Ale nebude jediný. Ta dívka měla život, přátele a rodinu, která jí milovala. Která bude zničena, až jí ztratí.Najednou byla Luce rozzuřená. Zuřila nad prokletím, které viselo nad ní a nad Danielem. Luce v obrazovce byla nevinná a bezmocná. Nevěděla, co se bude dít.

Ani Luce ještě nechápala, proč se to děje. Proč vždycky musela zemřít tak rychle po zjištění, kdo je Daniel. Proč se to ještě nestalo v tomhle životě.Luce ve vodě byla pořád ještě živá. A ona nechtěla - nemohla jí nechat zemřít.Popadla Vyhlašovatele a začala drtit jeho kraje ve své pěsti. Pokroucený a ohnutý obrázek plavců vypadal jako odraz nějakého žertovného zrcadla.Uvnitř obrazu začaly stíny pomalu sestupovat. Plavci měli málo času.Luce frustrovaně vykřikla a udeřila pěstí do vyhlašovatele. Nejdřív jednou, pak podruhé. Zasypala scénu před ní ránami. Mlátila do toho znovu a znovu. Jejím tělem cloumal pláč, když se snažila zastavit to, k čemu se právě v obrazu schylovalo.Pak se to stalo: její pravá pěst prorazila obraz a zabořila se do něj až po loket. Okamžitě ucítila šok ze změny teploty. Přes dlaň se jí začalo šířit teplé západní slunce. Gravitace zmizela. Luce nemohla říct, kde je nahoře a kde je dole. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a cítila, že bude zvracet.Mohla by tam projít. Mohla by zachránit své staré já. Zkusila natáhnout svou levou ruku dopředu. Taky zmizela ve Vyhlašovateli. Tam, kde obrazem procházela ruka, se vykrystalizovalo lepkavé O, které se mírně zvlnilo a rozšířilo tak, jako kdyby ji chtělo nechat projít."Chce mě to," řekla nahlas. "Zvládnu to. Můžu ji zachránit. Můžu zachránit svůj život." Mírně se nahnula a tlačila své tělo do Vyhlašovatele.Bylo tam tak jasné sluneční světlo, že musela zavřít oči. Na kůži se jí okamžitě z tropického vedra objevili kapky potu. Nechutná síla gravitace jí začala naklánět dopředu, jako kdyby jí to nutilo skočit dolů. Ve chvíli, kdy klesala-Ji něco chytilo za kotník levé nohy. A pak i té pravé. Něco silného Luce začalo táhnout zpátky."Ne!" vykřikla Luce, protože teď mohla vidět hluboko pod sebou ve vodě, jak něco žlutého hoří. Bylo jí jasné, že jsou to její plavky. Bylo pozdě-Luce už hořela?Pak všechno zmizelo.Luce byla strhnuta zpátky do chladného stínu sekvojových stromů za kolejí na Shoreline. Její kůže byla chladná a mokrá. Její rovnováha byla pryč a ona spadla obličejem do jehličí ze sekvojí, kterými byla pokrytá země. Převalila se a spatřila před sebou dvě postavy. Její vidění bylo ale tolik rozmazané, že nemohla poznat, kdo to je."Myslela jsem, že tě tu najdu."Shelby.Luce zavrtěla hlavou a několikrát zamrkala. Nebyla tam jen Shelby, ale i Miles. Oba vypadali vyčerpaně. I Luce byla vyčerpaná. Podívala se na hodinky. Nebyla překvapená, když viděla, jak dlouho zase strávila pohledem do Vyhlašovatele.Bylo po jedné ráno. Co tu ještě dělala Shelby a Miles?"C-co ... ses to snažila ...," koktal Miles a ukazoval na místo, kde byl Vyhlašovatel. Podívala se přes rameno.Rozpadl se na stovky malých částeček, které pršely na jehličí. Byly natolik křehké, že když přistály, rozpadli se."Myslím, že budu zvracet," zamumlala Luce. Převalila se na bok s cílem dostat se k nejbližšímu stromu. Několikrát se jí ještě zvednul žaludek, ale nic nepřišlo.Zavřela oči. Trápil jí pocit viny. Byla příliš slabá a přišla příliš pozdě. Nemohla zachránit své minulé já.Cítila kolem sebe ruku a někdo jí odhrnul blond vlny z obličeje. Luce viděla černé kalhoty na jógu Shelby a žabky. Ucítila vlnu vděčnosti."Díky," řekla. Po dlouhé chvíli si otřela ústa a nejistě vstala. "Jsi na mě naštvaná?""Zbláznila ses? Jsem na tebe hrdá. Přišla jsi na to. K čemu bys ještě potřebovala někoho, jako jsem já?" Shelby na Luce pokrčila ramena.

"Shelby-""Ne, já ti povím, k čemu mě budeš potřebovat," vykřikla na ní Shelby. "Na to, abych tě tahala z průserů, jako byl třeba ten, do kterého ses skoro dostala! Chtě nechtě, budu muset být s tebou. Co ses snažila udělat? Víš, co se stane s lidmi, kteří se dostanou do Vyhlašovatele?"Luce zavrtěla hlavou."Já taky ne, ale pochybuju, že to bude něco hezkého!""Musíš jen vědět, co děláš," řekl Miles náhle za nimi. Jeho tvář byla bledší než obvykle. Luce jím skutečně otřásla."Jo, a předpokládám, že ty víš jak to udělat?" napadla ho Shelby."Ne," zamumlal. "Ale jednou v létě mě moji rodiče poslali na seminář ke starému andělovi, který ví, jak na to, jasný?" Obrátil se k Luce. "A způsob, jakým si to dělala ty? Ani zdaleka se tomu neblížil. Opravdu jsi mě vyděsila, Luce.""Omlouvám se." Luce sebou trhla. Shelby a Miles s ní jednali, jako kdyby je zradila tím, že šla sama ven. "Myslela jsem, že jste šli stanovat do tábořiště.""Mysleli jsme, že tam jsi," odsekla jí Shelby. "Chvíli jsme tam byli, ale pak se Jasmine rozplakala, protože Dawn zmizela. Učitelé začali být divní. Zvlášť když si uvědomili fakt, že chybíš i ty. Takže se ta párty tak trochu zrušila. Pak jsem se Milesovi nonšalantně zmínila, že mám jistý druh představy o tom, kde bys mohla být a že tě půjdu najít a najednou se tady z pána stalo vteřinové lepidlo-""Počkej chvilku," přerušila jí Luce. "Dawn zmizela?""Pravděpodobně ne," ozval se Miles. "Myslím, že víš jaká ona a Jasmine jsou. Jsou trochu přelétavé.""Ale byla to její párty," řekla Luce. "Ona by nechyběla na vlastní párty.""To bylo to, co pořád dokola opakovala Jasmine," dodal Miles. "Neukázala se celou noc a ani ráno, takže se nakonec Frankie a Steven rozhodli nás poslat zpátky na koleje, ale-""Dvacet babek na to, že se tady v lese právě Dawn tetelí s nějakým italským ne-Nephilimem." Shelby protočila oči."Ne," Luce měla špatný pocit. Dawn byla z táboráku tak nadšená. Dokonce objednala i po internetu trička, i když neexistoval na světě žádný způsob, jak by mohla přesvědčit nějakého Nephilima, aby to nosil. Jen tak by nezmizela. Ne z vlastní vůle. "Jak dlouho už je pryč?"Když všichni tři vyšli z lesa, Luce byla ještě pořád otřesená. Ale nebylo to kvůli Dawn. Byla otřesená tím, co viděla ve Vyhlašovateli. Sledovala blížící se smrt svého bývalého já a trpěla. Bylo to poprvé, co to viděla. Daniel, na druhé straně, se na to musel dívat stokrát. Teprve teď chápala, proč k ní byl tak chladný, když se poprvé setkali: chtěl se vyhnout traumatu z další hrozné smrti Luce. Jenže realita života Daniela jí přemohla a ona byla zoufalá touhou ho vidět.Šli po trávníku směrem ke koleji a Luce si musela zastínit oči. Přes školní areál se rozlévalo popelavé světlo. V dálce byl slyšet hukot vrtulníku a jeho světlomety pročesávaly břeh. Široká řada mužů v tmavých uniformách šli pomalu podél cesty od jídelny Nephilimů. Pomalu pročesávali zem.Miles řekl: "To je standardní postup pro hledání pohřešovaných osob. Zůstávají ve formaci a nenechají nepročesanou ani píď země.""Ach Bože," řekla Luce a zalapala po dechu."Ona opravdu zmizela." Shelby sebou trhla. "To není dobré pro karmu."Luce se rozběhla směrem k tábořišti Nephilimů. Miles a Shelby ji následovali. Cesta, ozdobená květinami a tak krásná v denním světle, teď byla pokrytá temnými stíny. Táborový oheň vyhasl jen na žhavé uhlíky. Ve všech ložnicích se svítilo. Osvětlovali venkovní prostory a prostory kolem terasy. Velká budova do A zářila a v temné noci vypadala impozantně. Luce viděla strach na tvářích mnoha Nephilimů, kteří seděli na lavičkách kolem terasy. Jasmine plakala, její červenou pletenou čepice měla staženou do čela. Držela ztuhle ruku Lilith, která

se jí snažila podpořit před dvěma policisty, kteří před nimi stáli s poznámkovými bloky a pokládali jim spoustu otázek. Luce byla srdcem s ní. Věděla, jak strašný tenhle proces byl. Policajti se rojili kolem terasy a rozdávali nakopírované černobílé, nedávno vyfocené, fotografie. Někdo je stáhnul z internetu. Podívala se dolů na obrázek s nízkým rozlišením a byla překvapená, jak moc se Dawn podobá - teda přinejmenším, než se nechala odbarvit.Vzpomněla si na to ráno, kdy Dawn žertovala, že už nevypadají jako dvojčata.Luce zakryla rukou svůj výkřik. Bolela jí hlava, když jí začalo dohromady zapadat tolik věcí, které dřív nedávaly smysl. Až nyní.Příšerná chvíle na záchranném člunu. Stevenovo drsné varování o udržení všeho v tajnosti. Danielova paranoia o "nebezpečí", které jí ale nikdy nevysvětlil. Psanci, kteří jí lákali pryč z kampusu. Hrozba, kterou Cam zničil v lese.Způsob, jakým Dawn vypadala na černobílé fotografii.Ten, kdo unesl Dawn udělal chybu. Byla to Luce, koho chtěl.

kapitola 12 1/2SEDM DNÍ

Pátek ráno. Luce otevřela oči a zamrkala. Její pohled padl na hodiny. Sedm třicet. Skoro nespala-bylo jí zle ze strachu o Dawn a stále byla rozrušená ze smrti jejího minulého já, které byla svědkem včera ve Vyhlašovateli. Bylo tak děsivé vidět ty momenty, které vedly k její smrti. Bylo to takové pokaždé? Její mysl stále znova a znova narážela na stejnou věc: Kdyby nebylo Daniela ...Měla by šanci na normální život? Mít s někým vztah, vdát se, mít děti a žít stejně jako zbytek světa? Kdyby se do ní Daniel kdysi dávno nezamiloval, chyběla by tu teď Dawn? Všechny tyhle otázky jí nutili vrátit se zpátky k těm nejdůležitějším věcem: Chtěla by být s někým jiným? Mohla by vůbec milovat někoho jiného? Láska by měla být jednoduchá, ne? Tak proč se pořád jen trápí?Shelby vystrčila hlavu z horní palandy. Její silný blond cop za ní spadl jako těžké lano. "Taky seš z toho všeho zcvoklá stejně jako já?"Luce poplácala na místo vedle sebe. Shelby uháněla dolů a sedla si vedle ní. Měla na sobě tlusté červené flanelové pyžamo. Shelby si přisedla k Luce a přinesla sebou dvě obrovské velké tyčinky tmavé čokolády.Luce se jí chystala říct, že nemůže nic sníst. Jenže když jí k nosu zavanula vůně čokolády, sloupla fólii a věnovala Shelby malý úsměv."Trefa do černého," řekla Shelby. "Víš, jak jsem řekla včera večer, že se Dawn určitě někde válí s nějakým Italem? Cítím se kvůli tomu fakt hnusně."Luce zavrtěla hlavou. "Ach, Shel, nevěděla jsi to. Nemusíš mít kvůli tomu špatný pocit." Zatímco ona, na druhé straně, měla spoustu důvodů cítit se špatně kvůli tomu, co se stalo s Dawn. Luce strávila tolik času tím, že se cítila odpovědná za úmrtí lidí v její blízkosti - Trevor, pak Todd a pak chudák Penn. Sevřelo se jí hrdlo při pomyšlení, že na svůj seznam

bude muset přidat Dawn. Otřela si tichou slzu dřív, než jí mohla Shelby zahlédnout. Dostala se do bodu, kdy musí jít do karantény. Musí zůstat daleko od každého, koho milovala tak, že by je tím mohla dostat do nebezpečí.Někdo zaklepal na dveře a Luce i Shelby nadskočily. Dveře se pomalu otevřely. Miles."Našli Dawn.""Co?" vykřikly najednou Luce a Shelby a posadily se. Miles si přitáhl židli Luce k posteli a posadil se čelem k dívkám. Sundal si čepici a otřel si čelo. Byl orosený potem, jako kdyby přeběhl celý kampus, aby jim to mohl říct."Nemohl jsem v noci spát," řekl a otáčel čepicí ve své ruce. "Brzo ráno jsem se vydal na procházku. Narazil jsem na Stevena a ten mi řekl, že má dobré zprávy. Lidé jí sem přinesli zpátky kolem východu slunce. Je otřesená, ale není zraněná.""To je zázrak," zamumlala Shelby.Luce měla víc pochybností. "Nechápu to. Oni ji sem prostě přinesli zpátky? Nezraněnou? Už se někdy něco takového stalo?"A jak dlouho trvalo tomu, kdo ji unesl, uvědomit si, že má špatnou holku?"Nebylo to jednoduché," přiznal Miles. "Steven se do toho zapojil. Zachránil ji.""Před kým?" Luce prakticky zakřičela.Miles pokrčil rameny a houpal se na dvou nohách židle. "Nemám ponětí. Jsem si jistý, že to ví Steven, ale, ehm, nejsem si úplně jistý, že by to jako prvnímu vyklopil zrovna mě."Ta myšlenka donutila Shelby se zařehtat. Dawn, která se právě nalezla nezraněná, zlepšila náladu všem. Kromě Luce. Její tělo bylo víc a víc otupělé. Nemohla přestat myslet na to, že to měla být ona.Vstala z postele a popadla ze své skříně tričko a džíny. Musela najít Dawn. Byla to jediná osoba, která jí mohla zodpovědět všechny otázky. A i když to Dawn nikdy nepochopí, Luce věděla, že jí dluží omluvu."Steven řekl, že lidé, co jí unesli, se už nevrátí," dodal Miles a sledoval ustaraně Luce."A ty mu věříš?" ušklíbla se Luce."Proč by ne?" zeptal se hlas z otevřených dveří. O práh byla opřená Francesca v khaki kabátu. Vyzařoval z ní klid, ale nezdála se být tak šťastná, jak vypadala. "Dawn je doma a je v bezpečí.""Chci ji vidět," řekla Luce. Cítila se směšně v roztrhaném tričku a šortkách, ve kterých spala.Francesca ohrnula rty. "Rodina Dawn si ji před hodinou vyzvedla. Vrátí se na Shoreline, až nadejde ten správný čas.""Proč se chováte, jako kdyby se nic nestalo?" Vyštěkla na ní Luce. "Jako by Dawn nebyla unesena-""Nebyla unesena," opravila ji Francesca. "Byla jen vypůjčena, což se ukázalo být velkou chybou. Steven se o to postaral.""Hm, a to se jako máme cítit lépe? Že byla jen půjčená? Kvůli čemu?"Luce hleděla na rysy Francesci - a neviděla nic, jen urážlivý klid. Ale pak se něco v modrých očích Francesci změnilo: její zorničky se zúžily a pak se zase rozšířili. Francesca tím chtěla Luce ukázat, že by neměla svoje podezření ventilovat před Milesem a Shelby. Nevěděla proč, ale věřila jí."Steven a já očekáváme, že se zbytek z vás bude držet na pokojích," pokračovala Francesca. Pak se podívala i na Milese a Shelby. "Vyučování je pro dnešek zrušeno. Dnes budeme v našich kancelářích, pokud chcete přijít a popovídat si." Usmála se svým oslňujícím andělským způsobem. Pak se obrátila na svých vysokých podpatcích a odešla do chodby.Shelby vstala a zavřela za Francescou dveře. "Věříš tomu, že použila slovo "vypůjčit si" pro člověka? To je jako kdyby Dawn byla kniha a vypůjčili si ji z knihovny?" Zvedla nahoru svou otevřenou dlaň. "Musíme něco udělat, abychom to dostali z naší mysli. Myslím tím, jsem

ráda, že je Dawn v bezpečí a věřím Stevenovi, ale myslím, že jsem z toho ještě totálně vystrašená.""Máš pravdu," řekla Luce a podívala se na Milese. "Rozptýlíme se sami. Mohli bychom jít na procházku-""To je příliš nebezpečné." Shelby těkala očima ze strany na stranu. "Nebo se můžeme podívat na film.""Příliš pasivní. Musím zaměstnat svou mysl.""Eddie říkal něco o fotbale během oběda," nadhodil Miles.Shelby se plácla rukou do čela. "Musím vám připomínat, jak jsem na tom s kluky na Shoreline?""Tak co třeba nějakou deskovou hru-"Shelby se rozzářili oči. "A co třeba hru o životě? Myslím tím ... tvoje minulé životy. Mohli bychom udělat něco proto, abychom znovu vystopovali tvoje příbuzné. Mohla bych ti pomoct."Luce se kousla do spodního rtu. Obrázek, co viděla včera ve Vyhlašovateli, jí vážně otřáslo. Byla stále ještě fyzicky dezorientovaná a psychicky vyčerpaná. A to ještě ani nezačala řešit, co cítila k Danielovi."Nevím," řekla."Chceš tím říct, dělat víc podobných věcí, jako jsi dělala včera?" zeptal se Miles.Shelby otočila hlavu a zamračila se na Milese. "Ty jsi ještě tady?"Miles zvedl polštář, který byl na podlaze a hodil ho na ní. Ona ho odpinkla zpátky na něj. Zdálo se, že ona sama byla ohromená svými reflexy."Ok, fajn. Miles může zůstat. Maskoti jsou vždycky užiteční. A my třeba nějakého z nich můžeme hodit pod autobus. Mám pravdu, Luce?"Luce zavřela oči. Umřela by pro to, dozvědět se víc o své minulosti, ale co když pro ní bude až moc těžké strávit to? Tak, jako ten den předtím? Dokonce i s Milesem a Shelby po jejím boku byla vyděšená při pomyšlení, že by to zkusila znovu.Ale pak si vzpomněla na ten den, kdy Steven a Francesca ukázali před třídou ve Vyhlašovateli Sodomu a Gomoru. Potom se ostatním studentům udělalo zle. Luce stále myslela na to, že i když tu hrůznou scénu viděla, jí ani v nejmenším nevadila: Už se totiž stala. Stejně jako její minulost.Pro dobro všech jejích bývalých já se teď Luce nemohla držet zpátky. "Jdeme na to," řekla svým přátelům.Miles dal holkám pár minut, aby se mohly obléknout. Dali si sraz na chodbě. Jenže Shelby pak odmítla jít do lesa, kde by Luce mohla přivolat Vyhlašovatele."Nedívej se na mě takhle. Zrovna čapli Dawn. Navíc jsou lesy tmavé a strašidelné. Opravdu nechci být další, kterou unesou, víš?"Najednou Miles začal trvat na tom, že by bylo pro Luce dobré, kdyby při přivolávání Vyhlašovatelů zkusila i něco nového. Třeba přivolat je v jejich pokoji na koleji."Jen pískneš a oni za tebou přiběhnou," řekl. "Udělej si z těch Vyhlašovatelů svoje psíky. Víš, že to chceš.""Nechci, aby zůstaly někde tady," řekla Shelby a obrátila se k Luce. "Bez urážky, ale každá dívka má ráda svoje soukromí."Luce to nechtěla odpískat. Ale nebylo to tak, že by jí Vyhlašovatelé přestali pronásledovat. Dělali to bez ohledu na to, jestli je volala. Nechtěla mít neohlášené návštěvy na koleji o nic víc, než Shelby."Ta věc s Vyhlašovateli potřebuje, abys to uměla ovládat. Je to jako trénovat nové štěně. Stačí mu sdělit, kdo je tady pánem."Luce naklonila k Milesovi hlavu. "Jak to, že víš tolik užitečných věcí o Vyhlašovatelích?"Miles se začervenal. "Možná do třídy moc nezapadám, ale pár věcí schopen jsem."

"Tak co? Prostě si tam stoupne a zavolá je?" zeptala se Shelby.-Luce stála uprostřed místnosti na duhově barevné podložce, kterou Shelby používala na jógu. Přemýšlela o tom, jak jí v tomhle trénoval Steven. "Otevřete okno," řekla.Shelby vyskočila a otevřela široké okno. Dovnitř vtrhl příval chladného mořského vzduchu. "Dobrý nápad. Je to tady takové vlídnější.""A mrazivější," řekl Miles a nandal si kapucu svojí mikiny.Pak si sedli na postel čelem k Luce, jako kdyby byla umělec na jevišti.Zavřela oči a snažila se myslí dostat z tohohle místa. Ale místo myšlení na stíny a jejich přivolání, se nemohla soustředit na nic jiného, než na Dawn a jak se musela v noci bát. A jak se musí stále ještě bát, i když už je zpátky u své rodiny. Po incidentu na jachtě vypadala celkem v pohodě, ale tohle bylo mnohem vážnější. A byla to chyba Luce. No, Luce a Daniela. Kvůli tomu, že jí sem dostal.Pořád říkal, že to tady pro ní bylo bezpečné. Teď Luce uvažovala, jestli to, že je tady, nedělá Shoreline spíš nebezpečnou pro všechny ostatní.Vzdech Milese přinutil Luce otevřít oči. Podívala se těsně nad okno, kde se ke stropu tisknul velký šedohnědý Vyhlašovatel. Zpočátku vypadal jako normální stín, který vrhala lampa Shelby, kterou přestěhovala do rohu, když dělala svoje Vinyasa.Jenže pak se Vyhlašovatel začal sunout po stropu do středu místnosti. Strop vypadal, jako kdyby měl na sobě namalovaný mrtvolný kabát. Místnost se ochladila a Luce cítila, jak se stín přímo nad její hlavou probouzí. Byl mimo její dosah. Vyhlašovatel, kterého zavolala, -který by dost dobře taky nemusel obsahovat nic- se jí vysmíval.Nervózně vydechla. Vzpomněla si na to, co jí řekl Miles o tom, že to musí mít pod kontrolou. Soustředila se tak moc, až jí z toho začala bolet hlava. Měla červené tváře a oči upínala k Vyhlašovateli. Už se chtěla vzdát. Najednou se ale Vyhlašovatel zlomil a sklouzl jí k nohám. Ozval se zvuk, jako kdyby spadla nějaká tkanina. Zaostřila na něj a rozeznala v něm menší baculatější nahnědlý stín, nad kterým se vznášel větší a tmavší. Sledoval každý pohyb toho menšího. Téměř, jako kdyby byl malý vrabec ve spárech velkého jestřába. Co to mělo být?"Neuvěřitelné," zašeptal Miles. Luce se snažila vnímat jeho slova jako kompliment. Byly tohle opravdu ty věci, které jí terorizovaly po celý její život a nutily jí cítit se mizerně? Ty, kterých se vždycky bála? Nyní jí sloužily.Bylo to neuvěřitelné. Nenapadlo ji to, dokud neviděla fascinaci ve tváři Milese. Poprvé se cítila neobyčejně.Soustředila se na svůj dech a po chvíli vzala tu věc z podlahy do dlaní. Jakmile měla velkého šedého Vyhlašovatele v rukách, ten menší spadnul na zem a smísil se se zlatými paprsky světla na tvrdém dřevu podlahy.Luce chytila okraje Vyhlašovatele a zatajila dech. Modlila se, aby zpráva uvnitř byla nevinnější, než včera. Zatáhla za jeho hrany a cítila, že jí stín klade větší odpor, než ty předtím. Vypadal tak tence a křehce, ale cítila, jak v jejích rukách tuhne. Ve chvíli, kdy ho vytvarovala do okna asi o půl metru čtverečním, bolely jí ruce."To je to nejlepší, co s tímhle dokážu," řekla Milesovi a Shelby. Vstali a postavili se k Luce blíž.Vyhlašovatele zahalil šedý závoj, nebo si to Luce aspoň myslela. Jenže pod ním ležel další šedý závoj. Přimhouřila oči dokud neuviděla jak se šedá textura zčeřila a začala se pohybovat. Uvědomila si, že už se nedívá na stín: šedý závoj, který viděli, byl hustý oblak cigaretového kouře.Shelby se rozkašlala.Kouř se nerozptýlil, ale oči Luce si na něj přivykly. Spatřila široký červený stůl do půlměsíce. Hrací karty na něm byly uspořádány v úhledných řadách. Byla u něj řada cizinců, kteří zaplňovali celou jednu stranu stolu. Někteří vypadali nervózně a vyplašeně. Jako holohlavý

muž, který si zrovna povoloval kravatu a něco si mručel pod vousy. Jiní vypadali vyčerpaně. Jako žena s nalakovanými vlasy, která zrovna típala cigaretu do poloprázdné sklenice. Na horních řasách měla nanesenou hustou vrstvu řasenky, takže se jí pod oči drolily černé kousky.Přes stůl přeletěl pár rukou s balíčkem karet. Každé osobě u stolu byly zkušeně rozdány karty. Luce se přiblížila o krok blíž k Milesovi, aby se mohla na obraz podívat lépe. Byla rozptylována blikajícími neonovými světly, které přicházely od tisíce hracích automatů těsně za hracími stoly.To bylo předtím, než uviděla rozdávajícího. Musela si konečně zvyknout na verzi samy sebe ve Vyhlašovatelích. Mladá, plná nadějí a někdy trochu naivní. Ale tohle bylo jiné. Žena, která rozdávala karty v kasinu, na sobě měla bílou košili, úzké černé kalhoty a černou vestu vyboulenou na hrudi. Měla dlouhé a červené nehty se stříbrnými flitry. Pořád si s jejich pomocí odhrnovala černé vlasy z obličeje.Její pohled sledoval pohyby hráčů, takže se nikdy nikomu opravdu nepodívala do očí. Byla tak třikrát starší než Luce, ale stále byla naživu."To jsi ty?" zašeptal Miles a snažil se neznít zděšeně."Ne!" prohlásila pevně Shelby. "Je zřejmé, že je tahle žena stará. A Luce může žít jenom do sedmnácti." Vrhla směrem Luce nervózní pohled. "Myslím tím, že v minulosti tak byla uzavřená dohoda. Tentokrát by ses ale mohla dožít vysokého stáří. Možná takového, jako tahle dáma. To znamená-"Dost, Shelby," řekla Luce.Miles zavrtěl hlavou. "Musím toho ještě hodně dohnat.""Dobrá, když to nejsem já, musí to se mnou ... já nevím, nějak souviset." Luce sledovala, jak žena inkasovala žetony od plešatého muže s kravatou. Její ruce vypadaly jako ruce Luce. A způsob, jakým krčila ústa, byl stejný jako ten její. "Myslíš si, že je to moje máma? Nebo sestra?"Shelby si zuřivě čmárala poznámky na zadní stranu obalu příručky o józe. "Je jen jediný způsob, jak to zjistit." Blýskla na ní svými poznámkami: Vegas-Mirage Hotel a Kasino, noční směny, stůl umístěný v blízkosti show s bengálským tygrem. Vera a Lee na její jmenovce.Znovu se podívala na rozdávající. Shelby byla puntičkářka, co se týkalo detailů, kterých by si Luce nikdy nevšimla. Jmenovka, na které stálo VERA nahnutými bílými písmeny. Ale obraz se začal rozmazávat a mizet. Brzy se celý obrázek rozpadl na malé kousky stínu, které padaly na zem a kroutily se, jako když se z hořícího papíru stává popel."Ale počkej, tohle není minulost?" zeptala se Luce."Myslím, že ne," řekla Shelby. "Nebo aspoň to není moc daleká minulost. Byla tam v pozadí reklama na nový Cirque du Soleil. Takže co myslíš?"Jet celou cestu do Vegas, aby našli tuhle ženu? Sestra ve středních letech byla lepší než osmdesátiletí rodiče. Co když tohle byl ale jenom způsob, jak jí dostat do Vegas a tam se jí pokusit dostat?Shelby do ní šťouchla. "Hele, musím tě mít opravdu ráda, když jsem souhlasila, že s tebou půjdu do Vegas. Když jsem byla ještě malá, moje máma tam pár let dělala servírku. Říkám ti, je to peklo na zemi.""Jak bychom se tam dostali?" zeptala se Luce. Nechtěla se zeptat Shelby, jestli si znovu půjčí auto SAEB. "Jak daleko je vlastně Vegas?""Příliš daleko, pokud tam chcete řídit." promluvil Miles. "Což je v pořádku, protože jsem si stejně chtěl procvičit krokování.""Krokování?" zeptala se Luce."Krokování." Miles si klekl na zem a v dlaních promnul rozpadlé kousky stínu. Vypadaly mdle, ale Miles je hnětl prsty, až z nich vytvořil křehkou nepravidelnou kouli. "Říkal jsem

vám, že jsem minulou noc nemohl spát. Tak trochu sem se vloupal přes okno do kanceláře Stevena.""Jo, jasně," hádala se s ním Shelby. "Propadl jsi z levitace. Určitě nejsi dost dobrý, abys zvládl vylézt do okna Stevena.""A nejsi dost silný, abys odtáhl knihovnu," řekl Miles. "Ale já jsem, jen si to nechávám pro sebe." Usmál se a zvedl tlustou černou knihu s názvem Vyhlašovatelé-Jak na to: Summon, Glimpse aneb jak cestovat v deseti tisících snadných krocích. "Sice mám obrovskou modřinu na holeni od mého uboze naplánovaného výstupu do okna, ale stejně..." Obrátil se k Luce, která mu vzala těžkou knihu z rukou. "Myslel jsem, že s tvým zřejmým talentem pro prohlédnutí stínů a s mými vědomostmi-"Shelby si odfrkla. "Kolik jsi toho přečetl? Tři procenta knihy?""Velmi užitečná tři procenta," řekl Miles. "Myslím, že bych to mohl zvládnout. A neskončit navždy ztracený."Shelby podezíravě naklonila hlavu. Nic jiného ale neřekla. Miles v rukách hnětl Vyhlašovatele. Pak ho začal natahovat.Po minutě nebo dvou se rozrostl v šedou placku o velikosti dveří. Jeho okraje byly vratké a deska byla skoro průhledná. Když to položil na zem, zdálo se, že se tvar desky zdokonalil. Miles sáhl po levé straně tmavého obdélníku a Luce měla pocit, jako kdyby tam něco hledal."To je zvláštní," zamumlal a promnul Vyhlašovatele v prstech. "V knize se říká, že když uděláš povrch Vyhlašovatele dostatečně velký, jeho povrchové napětí se sníží v takovém poměru, až nám dovolí průnik." Povzdechl si. "Mělo by to být tady-""Je to moc velká kniha, Milesi." Shelby obrátila oči v sloup. "Teď jsi teda skutečný expert.""Co hledáš?" zeptala se Luce a postavila se za Milese. Sledovala, jak jeho ruce šátrají, když to konečně uviděla. Západka.

2Zamrkala a obraz západky zmizel. Věděla ale, kde byla. Sehla se k Milesovi a přitiskla svou ruku na levou stranu Vyhlašovatele. Tam, kde viděla západku. Když se jí dotkla prsty, vzdychla.Připomínalo jí to ten typ západky z těžkého kovu se šroubem a zámkem, kterým se zamyká zahradní branka. Byla ledová a pokrytá neviditelnou rzí."A teď co?" řekla Shelby.Luce se podívala na svoje dva zmatené přátele a pokrčila rameny. Pohrávala si se zámkem. Pak pomalu nechala sklouznout neviditelný šroub ke straně.Když se zámek otevřel, dveře ze stínu se otevřely a téměř všechny tři odhodily dozadu."Zvládli jsme to," zašeptala Shelby. Hleděli do dlouhého, hlubokého, červenočerného tunelu. Z vnitřku dveří vyzařovalo vlhko a vonělo to jako plíseň. Vypadalo to jako zředěný míchaný koktejl s levným likérem. Luce a Shelby se na sebe nejistě podívaly. Povede to k tomu stolu s black jackem? Bude tam žena, kterou hledali? Červená záře pulsovala z hlubin otevřených dveří a Luce slyšela zvonění strojů a cinkání mincí, které do nich někdo házel."Hustý!" řekl Miles a vzal jí za ruku. "Četl jsem o tom. Tohle je jen přechodná fáze. Musíme prostě jít dál."Luce chytila za ruku Shelby a držela jí pevně, stejně jako Miles jí. Když vešel do vlhké tmy, vtáhl je s sebou.Kráčeli jen pár metrů dopředu. Asi tak daleko, jako kdyby šli ke dveřím jejich pokoje na koleji. Jakmile ale vkročili do šedého Vyhlašovatele, dveře se za nimi těsně zavřely. Ozvalo se za nimi zneklidňující pfffffff a jejich pokoj na Shereline byl pryč. Co se předtím v dálce jevilo jako sametově červené, teď bylo najednou zářivě bílé.

Bílé světlo vystřelovalo vpřed a obalilo je. Plnilo jejich uši zvukem. Všichni si museli chránit oči. Miles pokračoval dopředu a Luce a Shelby táhnul za sebou.V opačném případě by asi Luce ztuhla na místě. Obě dlaně se jí potily v dlaních jejích přátel. Poslouchala akordy hudby. Byla hlasitá a dokonale zvučná.Luce si promnula oči, ale byla to mlhavá opona Vyhlašovatele, která jí zatemňovala pohled. Miles sáhl dopředu a jemně třel konec stínu krouživým pohybem, dokud se nezačal odloupávat, stejně jako když se staré nátěry odlupují ze stropu.Po každém odloupnutém kousku se k nim donesl vzduch jako z vyprahlé pouště a tím nechal zmizet temný chlad, který je až doteď obklopoval. Luce se oteplila kůže. Dřív než jim Vyhlašovatel padl v kusech k nohám, všechno najednou začalo dostávat jasný tvar. Dívali se na Las Vegas Strip. Luce to zatím viděla jenom na obrázcích, ale teď měla ve výšce očí špičku Eiffelovi věže, která stála v dálce, v Paříži v Las Vegas.Což znamenalo, že byli velmi, velmi vysoko. Neodvažovala se rozhlédnout. Stáli venku. Někde na střeše, jejíž konec byl jen kousek od jejich nohou. Pod ní uviděla spěch dopravy v Las Vegas, vršky palem, bohatě osvětlený bazén. Všechno bylo ale asi třicet stop pod nimi.Shelby pustila ruku Luce a šla ke světlé hranici cementové střechy. Z jejího středu vyčnívala tři stejně dlouhá obdélníková křídla. Luce se pomalu otáčela dokola, přičemž všude kolem ní viděla jen jasná neonová světla. V dálce za Stripem viděla řadu pustých hor. Byly osvětlené příšerným svitem z města."Sakra, Milesi," řekla Shelby a skákala přes vikýře na střeše, aby jí mohla lépe prozkoumat. "To krokování bylo úžasné. Skoro se mi teď začínáš líbit. Skoro."Miles zabořil ruce do kapes. "Ehm ... díky?""Kde přesně teď jsme?" zeptala se Luce. Rozdíl mezi jejím sólovým mlácením do Vyhlašovatele a touhle zkušeností byl jako noc a den. Tohle bylo mnohem víc civilizované. Navíc se jí z toho nechtělo zvracet. Plus, skutečně to fungovalo. Aspoň si teda myslela, že to fungovalo. "Co se stalo s tím obrazem, který jsme předtím viděli?""Musel jsem nás nasměrovat trochu dál," řekl Miles. "Myslel jsem, že by to vypadalo divně, kdyby se najednou tři lidi objevili v oblaku uprostřed kasina.""Jen trochu," řekla Shelby a zatahala za zamčené dveře. "Máte taky nějakou brilantní myšlenku o tom, jak se dostat dolů?"Luce se ušklíbla. Vyhlašovatel se chvěl v troskách u jejích nohou. Nedokázala si představit, že by teď měl sílu na to, jim jakkoliv pomoct. Nebyl žádný způsob, jak se dostat z téhle střechy, ani jak se dostat zpátky na Shoreline."Nevadí! Jsem génius," zavolala Shelby přes celou střechu. Byla shrbená nad jedním vikýřem a zápasila se zámkem. S heknutím a velkou námahou otevřela zámek a pak zvedla výklopnou skleněnou tabuli. Strčila do ní hlavu a pokynula Luce a Milesovi, ať se k ní připojí.Luce se opatrně podívala přes otevřené střešní okno do velké, přepychové koupelny. Na jedné straně byly čtyři obrovské kabinky, řada zabudovaných mramorových umyvadel, které čelily pozlacenému zrcadlu na druhé straně. Byla tam taky plyšová pohovka, která stála před toaletním stolkem. Seděla na ní jediná žena, která se dívala do zrcadla. Luce viděla jen horní část jejích černých natupírovaných vlasů. Její odraz jim ale ukázal zmalovanou ženu s hustou, rovně zastřiženou ofinou a pěstěné ruce s francouzskou manikúrou, kterými si právě nanášela další už zbytečnou vrstvu červené rtěnky."Až Kleopatra vypotřebuje tu tubu rtěnky, musíme se nějak dostat dolů," zašeptala Shelby. Pod nimi Kleopatra vstala z pohovky. Otevřela rty a otřela si červenou skvrnu od rtěnky, která jí ulpěla na zubech. Pak začala pochodovat směrem ke dveřím."Dovolte mi, abych si to shrnul," řekl Miles. "Chcete, abych se vloupal na ženskou toaletu?"Luce se ještě jednou rozhlédla po pustě střeše. Byl to opravdu jediný způsob, jak se dostat dovnitř. "Pokud nás náhodou někdo uvidí, budeš jen předstírat, že sis spletl dveře.""Nebo že jste to vy dva dělali v jedné z těch kabinek." dodala Shelby. "No co? Je to Vegas."

"Pojďme." Miles se červenal, když vyhoupnul nohy přes sklo. Pomalu natáhnul ruce a chytil se jimi okna. Spustil se dolů, až se jeho nohy dostaly těsně nad mramorové umyvadlo."Pomoz Luce dolů," zavolala Shelby.Miles rychle přešel ke dveřím koupelny a zamknul. Pak zvedl paže, aby mohl chytit Luce. Ta se snažila napodobit jeho hladkou techniku, ale její paže byly vratké, když se spustila dolů střešním oknem. Neviděla co se děje pod ní, ale ucítila silný stisk kolem pasu dřív, než očekávala."Můžeš se pustit," řekl. Když to udělala, ladně ji snesl na zem. Jeho prsty objaly její žebra, jako klec. Od jeho kůže ji dělilo jen tenké černé tričko. Jeho ruce jí objímaly, i když se její nohy už dotkly dlaždic. Chtěla mu poděkovat, ale když mu pohlédla do očí, ztratila řeč.Příliš rychle vycouvala z jeho sevření. Zamumlala omluvu, když zakopla o jeho nohy. Oba se opřeli o umyvadlo a nervózně se vyhýbali vzájemnému očnímu kontaktu. Jen zírali na zeď.Tohle se nemělo stát. Miles byl jen její kamarád."Haló! Může mi jít někdo pomoct?" Žebrované punčocháče Shelby se houpaly v okně a netrpělivě kopala nohama. Miles přešel pod okno a hrubě ji popadl za pásek, který měla v pase. Sundal Shelby mnohem rychleji, než Luce. Shelby se nohama dotkla zlaté dlažby a odemkla dveře. "No, vy dva. Na co čekáte?"Na druhé straně dveří byli honosně černě oděné servírky na vysokých podpatcích a s podnosy plnými koktejlů na jejich pažích. Muži v drahých tmavých oblecích se shlukly kolem stolu s black jackem, kde halekali jako malí kluci pokaždé, když se jim rozdávaly karty. Nebyly tu žádné hrací automaty a neozývalo se stále dokola ani žádné řinčení a bouchání. Bylo to tu tiché, exkluzivní a nekonečně vzrušující-ale nebylo to místo, které viděli ve Vyhlašovateli.Přišla k nim servírka s koktejly. "Můžu vám nějak pomoct?"Sklopila nerezový podnos, aby si je prohlédla."Ach, kaviár," řekla Shelby. Vzala tři chlebíčky a každému dala jeden. "Čtete mi myšlenky."Luce kývla. "Jen jdeme dolů."-Když se dveře výtahu otevřely, naskytnul se jim výhled na do očí bijící světla haly kasina. Miles Luce musel vytlačil ven. Poznala, že konečně jsou na tom správném místě. Servírky s koktejly byly starší, unavenější a odhalovaly mnohem méně holé kůže. Neklouzaly měkkým oranžovým kobercem, ale dupali po holé zemi. A hráči vypadali mnohem víc jako ti, které viděla v obrazovce: nadváha, střední třída, smutní, peněženek, jejichž obsahy vyprazdňovali do automatů.Všechno co teď museli udělat, bylo najít Veru.Shelby manévrovala stísněným prostorem plným strojů. Minuli hloučky lidí u stolů s ruletou, kteří křičeli na malou kuličku, která se točila v kole. Potom prošli kolem velkého hranatého stolu, kam lidé házeli kostky a pak jásali při výsledném hodu. Kousek vedle byly stoly, na kterých se hrál poker a podivná hra s názvem Pai Gow.Konečně přišli k shluku stolů, kde se hrál black jack. Většina rozdávajících byly muži. Vysocí, shrbení muži s mastnými vlasy, kteří měli brýle a šedý knír. Jeden člověk měl před obličejem chirurgickou masku. Shelby se na žádného z nich nepodívala, a věděla proč. Koukala na druhý roh kasina, kde byla Vera. Své černé vlasy měla v drdolu. Její bledá tvář vypadala vyhuble a sešle. Luce necítila stejný citový výlev, jako když byla v Shastě u rodičů z jejího minulého života. Jenže ona ani nevěděla, kdo Vera je. Vypadala unaveně. Byla ve středních letech, držela balíček karet a snížila se k napůl spící ženě. Zrzka hodila nedbale karty do středu školu. Pak Vera začala rozdávat. Ostatní stoly v kasinu byly přeplněné, ale u stolu Very byla jen zrzka a její manžel. I když měla Vera u stolu málo lidí, stejně se pro ně snažila udělat show. Rozdávala karty se zručností, díky které vypadala její práce lehce. Luce viděla elegantní pohyby Very, kterých si předtím nevšimla. Ve vzduchu bylo cítit napjetí.

"Takže," řekl Miles a přešel k Luce. "Budeme tu ... nebo ..."Shelby najednou dala ruce Luce na ramena a prakticky jí zapasovala do jedné kožené sedačky u stolu Very. Ačkoliv umírala touhou se podívat, vyhnula se kontaktu s očima Very. Mohla by jí poznat, ještě než by měla šanci něco udělat.Její oči ale přeletěly místnost bez nejmenšího zájmu. Luce si vzpomněla, že teď s odbarvenými vlasy vypadá jinak. Zatahala si za ně nervózně. Nevěděla, co má dělat dál.Pak před Luce Miles hodil na stůl dvacetidolarovou bankovku a ona si vzpomněla, že by asi měla hrát. Vera si vzala přes stůl peníze.Zvedla obočí. "Máš ID?"Luce zavrtěla hlavou. "Možná bychom se mohli jenom dívat?"Přes stůl na ní zrzka kývla a podívala se na ztuhlou Shelby.Vera obrátila oči v sloup, když tuhle scénu zhlédla. Vrátila Luce peníze a ukázala na neonovou reklamu za ní-Cirque du Soleil. "Cirkus je tam, děti."Luce si povzdechla. Bude muset počkat, až bude mít Vera volno. A pak bude mít nejspíš ještě menší zájem s nimi mluvit.Luce se poraženě natáhla, aby Milesovi vrátila peníze. Vera zrovna dávala prsty pryč, ale Luce se natáhla moc a konečky jejich prstů se dotkly. Obě trhly hlavou a podívali se na sebe. Zvláštní šok na chvíli Luce oslepil. Zatajila dech. Podívala se do Veriných hlubokých, širokých a oříškově hnědých očí.A všechno uviděla:Dvoupatrová chata v zasněženém kanadském městě. Pokrývka ledu na oknech a skučící vítr, který se do nich opíral. Desetiletá dívka sledovala v obývacím pokoji televizi. Někdo jí houpal na kolenou. Byla to Vera v bledých vyšísovaných džínsech Doc Martens a v tlustém modrém roláku, který měla vytáhlý až k bradě. Mezi ní a pohovkou byla levná vlněná přikrývka. Na konferenčním stole stále miska popcornu. Vedle ní byla položená hrst studených neprasklých kukuřičných jader. Tučná oranžová kočka si lebedila na okenní římse a předla jako radiátor. A Luce-Luce byla její sestra, kterou houpala v náručí.Luce se vrátila zpátky do kasina. Vzpomínky byly bolestivé. Stejně rychle byl tenhle dojem nahrazen něčím jiným.Luce jako batole honila po schodech nahoru a dolů Veru. Po širokém schodišti ji nesly krásné nohy a hruď měla zpevněnou ze smíchu. Najednou zazněl u dveří zvonek. Chlapec s hezkými vlasy přišel vyzvednou Veru a vzít jí ven. Zastavila se, upravila si oblečení a otočila se k ní zády. Odvrátila se ...Později uviděla Luce sama sebe jako teenagera. Měla rozcuchané kudrnaté černé vlasy na ramena. Byla roztažená na pohovce na stejném přehozu, jako předtím Vera. Hrubá tkanina byla pohodlná. Četla si tajný deník Very. Bylo tam znovu a znovu načmáráno Miluje mě. Její rukopis měl v sobě stále víc a víc kliček. Pak jí ale od deníku odtáhla tvář její sestry. Rozzlobená a hrozící. Luce měla na tváři slzy.A pak další scéna. Luce byla ještě starší. Možná tak sedmnáct. Obrnila se proti tomu, co přijde.Sníh padal z nebe. Byl měkký bílý a jednoduchý. Vera a několik přátel bruslilo na zmrzlém rybníku za jejich domem. Klouzali v rychlých kruzích. Byli šťastní a smáli se. U ledového okraje rybníka se krčila Luce. Led jí prosakoval tenkými šaty, zatímco si šněrovala brusle. Spěchala, aby dohnala svou sestru. A vedle ní byl Daniel. Díky teplu které cítila se na něj ani nemusela dívat, aby ho identifikovala. Byl zamlklý a mrzutý. Brusle už měl pevně zašněrované. Políbila ho-a přesto neviděla žádné stíny.Byl večer a nebe bylo plné třpytivých hvězd. Bylo nekonečně jasné a plné možností.Luce hledala stíny. Pak si ale uvědomila, že jejich absence dávala smysl. Tohle byly vzpomínky Very. Navíc díky sněhu bylo všechno mnohem těžší vidět. Přesto jí přišel Daniel tak známý, když začal bruslit po jezeře. Bylo mu jedno, co se stalo s ostatními lidmi, jako

byla třeba Vera, po její smrti? Na jezeře se ozvalo z místa, kde bruslila Luce, prasknutí. Jako kdyby jí povolil padák. A pak: uprostřed vánice začal kvést oheň. Obrovský sloup jasně oranžových plamenů vystřelil do nebe na okraji rybníka. Tam, kde byla Luce. Ostatní bruslaři se k ní nesmyslně řítili přes rybník. Jenže led tál rychle a katastrofálně. Jejich brusle se ocitly ve vodě. Výkřik Very se ozval modrou nocí. Když uviděla Luce, její tvář byla jako v agónii.V kasinu Vera rychle stáhla ruku. Třásla se, jako kdyby jí popálila. Její rty se několikrát zachvěly, než s nimi vytvořila slova: "To jsi ty." Zavrtěla hlavou. "Ale to nemůže být pravda.""Vero," zašeptala Luce a znovu sáhla po ruce své sestry. Chtěla jí držet a tím ji zbavit bolesti, kterou Vera zažila. Přenést bolest na sebe."Ne," zavrtěla hlavou Vera. Udělala krok vzad a zavrtěla na Luce prstem. "Ne, ne, ne." Couvala ke stolu za ní. Zakopla o něj a tím převrhla obří zásobník s pokerovými žetony, který na stole byl. Barevné disky klouzaly po podlaze, což u hráčů vyvolalo dominové ooh a aah. Vyskočili ze svých židlí a začaly se k nim sbíhat."Zatraceně, Vero!" řval přes rámus zavalitý muž. Šel k jejich stolu v levném šedém obleku z polyesteru a odřených černých botách. Luce sdílela se Shelby a Milesem pohled plný starostí. Tři nezletilé děti by asi neměli mít nic společného s šéfem kasina. Ale on zíral na Veru a měl rty zvlněné odporem. "Kolikrát-"Vera se znovu postavila na nohy. Stále zírala na Luce. Bála se. Jako kdyby to nebyla Luce, ale ďábel, který ovládnul tělo její sestry. Oči Very byly bílé hrůzou, když vykoktala: "Ona n-n-nemůže tady být.""Kriste," zamumlal šéf. Podíval se na Luce a její přátele. Pak promluvil do vysílačky: "Zavolejte mi sem ostrahu. Mám tu nějaké chuligány."Luce se postavila mezi Milese a Shelby. Skrz zaťaté zuby mu řekla: "Co kdybys teď použil jednu z těch tvých krokovacích věcí, Milesi?"Než mohl odpovědět, objevili se nad nimi tři muži s obrovskými pažemi a krky. Šéf na ně mávl rukou. "Proklepněte je. Podívejte se, jestli už nejsou namočení do nějakých dalších problémů.""Mám lepší nápad," zavrčel na ně zezadu za ostrahou dívčí hlas.Všichni se otočili, aby mohli identifikovat původce hlasu, ale jen tvář Luce se rozjasnila. "Arriane!"Malá dívka blýskla na Luce úsměvem, když se k nim proplétala davem. S dvanácticentimetrovými podpatky, bláznivě rozčepýřenými vlasy a černými linkami, které jí obkreslovaly linii očí.Arriane výborně zapadala do zvláštní klientely kasina. Nikdo nevypadal, že by věděl kdo to je. Nebo alespoň ne Miles a Shelby.Šéf kasina se otočil, aby mohl čelit Arriane. Čpěl krémem na boty a sirupem proti kašli. "Máme si vás taky proklepnout, slečno?""Och, to zní fakt zábavně." Arriane na něj vytřeštila oči. "Bohužel, už jsem pro dnešní večer zadaná. Mám vstupenky do přední řady na skupinu Blue Man a samozřejmě domluvenou večeři s Cher, po její přehlídce. A je tu ještě jedna věc, kterou musím udělat ..." Poklepala si na bradu a pak se podívala na Luce. "Ach, ano. Dostat odtud tyhle tři. Omluvte nás!" Poslala vzdušný polibek šéfovi kasina. Omluvně pokrčila rameny na Veru a luskla prsty. Pak všechna světla zhasla.

kapitola 13 1/2ŠEST DNÍ

Spěchali temným labyrintem kasina. Arriane se pohybovala, jako kdyby měla noční vidění. "Buďte v klídku vy tři," zazpívala. "Bleskurychle vás odsud dostanu."Držela Luce v těsném sevření. Luce zas držela za ruku Milese a ten Shelby, která proklínala příšernou situaci, kvůli které zrovna teď museli utíkat. Arriane je vedla neomylně. Přestože Luce neviděla co dělá, slyšela lidi remcat a volat na Arriane, která je rameny odstrkovala stranou."Omlouvám se!" volala na ně. "Jejda!" a "Promiňte!"Vedla je dolů temnou chodbou plnou úzkostlivých turistů, kteří používali svoje mobily jako baterky. Prošli tmavým schodištěm, které bylo ucpané nepoužívanými a prázdnými krabicemi. Nakonec s kopnutím rozevřela nouzový východ. Prošli jím do temné, úzké uličky.Byla zastrčená mezi Mirage a dalším ohromným hotelem. Řada popelnic tu tomu propůjčovala zápach drahých hnijících potravin. Žlabem protékaly pramínky jedovatě zelené tekutiny a rozdělovaly ulici v polovině. Ve středu rušné neonové, staromódní černé ulice, hodiny odbily dvanáct."Ach," Arriane se zhluboka nadechla. " Můj úspěšný začátek druhého dne ve slavném Sin City. Měla bych ho správně začít s velkou snídaní. Kdo má hlad?""Hm ... no ...," koktala Shelby. Střídavě se dívala na Luce a pak na Arriane. Vzpomínala na kasino. "Co se to ... Jak se ..."Milesův pohled byl chycený na lesklé, mramorované jizvě, která protínala jednu stranu Arrianina krku. Luce byla zvyklá na Arrianino neobvyklé chování, ale bylo jasné, že její přátelé ne.Arriane mávla prstem na Milese. "Ten kluk vypadá, že by snědl vafle, co by vážily tolik jako on. No tak, znám skvělou restauraci."Když proplouvala uličkou nahoru, Miles se otočil na Luce a řekl: "To bylo úžasné."Luce přikývla. To bylo všechno, co mohla udělat, aby udržela s Arriane krok, když běžela uličkou.Vera. Nemohla se přes to přenést. Všechny ty vzpomínky, které zahlédla. Byly bolestivé a překvapivé. Nemohla si ani představit, jak těžké to bylo pro Veru. Ale pro Luce to bylo hluboce uspokojující. Více než jakýkoliv záblesk vzpomínky z Vyhlašovatelů. Tentokrát se cítila, jako kdyby prožila jeden celý minulý život.Kupodivu si uvědomila něco, o čem nikdy předtím nepřemýšlela: Její minulé já mělo život. Život, který byl naplněný a smysluplný, než se objevil Daniel.Arriane je vedla k IHOP. Byla to obrovská štuková budova, která vypadala tak staře, že nejspíš předcházela všemu ostatnímu v téhle ulici. Tenhle IHOP se zdál mnohem klaustrofobičtější a smutnější než ty ostatní.Shelby vešla dovnitř skleněnými dveřmi a tím spustila zazvonění rolniček, které byly umístěné nad vrcholem dveří. Popadla z misky u pokladny hrst bonbonů a zamířila k boxu ve vzdáleném rohu. Arriane vklouzla vedle ní, zatímco se Luce a Miles posadili na druhou stranu oranžového koženého boxu.Se zapískáním a rychlým gestem rukou Arriane objednala všem kávu od baculaté, hezké servírky s tužkou zastrčenou ve vlasech.Zbytek z nich se zaměřilo na silné, laminované menu. Snažili se otáčet stránkami. Museli s tím ale bojovat, protože byly slepené javorovým sirupem - tím se úspěšně vyhýbali tomu, promluvit si o potížích, ze kterých právě dost těsně unikly.Nakonec se Luce musela zeptat. "Co tady děláš Arriane?""Objednávám si něco s legračním jménem. Asi si dám Rooty Tooty, protože už tu nemají hit měsíce Nakrm Mě. Nikdy se mezi nimi nemůžu rozhodnout."

Luce obrátila oči v sloup. Arriane se chovala dost zdrženlivě. Bylo zřejmé, že její záchrana tady nebyla náhodná. "Ty víš, co tím myslím.""Tohle jsou vážně zvláštní dny, Luce. Napadlo mě, že je strávím v podivném městě.""Jo, fajn. Už jsou téměř u konce. Myslíš tím časovou osu toho vašeho příměří?"Arriane odložila šálek kávy a schovala si bradu do dlaně. "No, Halleluja. Konečně ti je k něčemu školní výuka.""Ano i ne," řekla Luce. "Jen jsem zaslechla Rolanda, jak říká něco o tom, že Daniel už odpočítává minuty. Říkal, že to má co dočinění s příměřím. Nevěděla jsem ale přesně, kolik minut by to asi tak mělo být."Miles vedle ní při zmínce o Danielovi ztuhnul. Když přišla servírka a vzala si jejich objednávky, vyštěkl své přání jako první a prakticky jí strčil menu zpátky do rukou. "Steak a sázené vejce.""Oooh, jak mužské," řekla Arriane a souhlasně si prohlížela Milese. Pak se sklonila zpátky k menu a začala odříkávat Ententýky. "Rooty Tooty s čerstvým ovocem."Formulovala to vážně, jako královna Anglie. Měla pozoruhodně vážnou tvář."Pro mě prasata v pyžamu," řekla Shelby. "Vlastně bych si dala spíš bílou omeletu z vejce, bez sýra. Ale co. Do pekla s tím. Prasata v županu."Servírka se obrátila k Luce. "A co ty, drahoušku?""Snídani Sampler." Luce se na ní omluvně podívala, když pohlédla na své přátele. "Míchaná vejce, bez masa."Servírka přikývla a šla směrem ke kuchyni."Dobře, tak co ses ještě dozvěděla?" zeptala se jí Arriane."Hm." Luce začala hrát karty s karafou sirupu, solí a pepřem. "Sem tam jsem zaslechla nějaký hovor. Víš, ne? O konci světa."Shelby se zařehtala. Nalila si tři malé nádobky se smetanou do kafe. "Konec světa! Skutečně jsi jim na ty kecy skočila? Řekli ti taky, kolik tisíciletí už se na to čeká? A že si spoustu lidí myslí, že na to budeme muset trpělivě čekat ještě dalších bůhvíkolik tisíc let. Cha. Jako kdyby se na tom někdy něco změnilo."Arriane zírala na po proslovu na Shelby, ale pak se zase vrátila ke své kávě. "Luce, jsi tak hrubá. Ani jsi mě nepředstavila svým přátelům.""Ehm, my víme, kdo jsi", řekla Shelby."Jo, je o tobě celá kapitola v osmé třídě v učebnici Historie andělů." dodal Miles.Arriane zatleskala. "Mě řekli, že ta kniha byla zakázaná!""Vážně? Jsi v učebnici?" Luce se zasmála."Proč jsi tak překvapená? Nepřijdu ti dost historická?" Arriane se otočila zpátky k Shelby a Milesovi. "A teď mi řekněte všechno o sobě. Potřebuju vědět, s kým se ta moje holka kamarádíčkuje.""Odpadlík a nevěřící Nephilim." Zvedla ruku Shelby.Miles se díval na stůl. "A neúspěšný pra-pra-pra-pra-n-tého stupně vnuk anděla.""To není pravda." Luce do Milese šťouchla ramenem. "Arriane, měla bys vidět, jak nám pomohl tuhle noc s krokováním. Byl skvělý. To je důvod, proč jsme tady. Protože jsi četl tu knihu a další a další věci, které jsi věděl. Víš, on mohl-""Jo, přemýšlela jsem o tom, jak jste se sem dostali," řekla Arriane sarkasticky. "Ale co se týče mě, je mi to jedno." Ukázala na Shelby. Arrianina tvář byla mnohem vážnější, než ta Luce. Dokonce i její světle modré oči maniaka se dívaly pevně. "Teď není nejlepší čas na to být odpadlík. Všechno se neustále mění, ale brzy bude zúčtování. A vy si budete muset vybrat jednu nebo druhou stranu." Arriane zírala záměrně na Shelby."Všichni musíme vědět, kde stojíme."Než někdo mohl odpovědět, objevila se servírka s obrovským, hnědým plastovým podnosem naloženým jídlem.

"No, vidíte, jak tu máme rychlé služby?" řekla jim. "A teď, který z vás měl prasata-""Já!" Shelby vylekala servírku rychlostí své ruky, která chňapla po talíři."Nikdo nechce kečup?"Všichni zakroutili hlavami."Extra máslo?"Luce ukázala na kopeček másla, který měla na palačince. "Všichni jsme spokojení. Děkujeme.""Jestli budeme něco potřebovat," řekla Arriane a vrhla zářící, šťastný pohled na šlehačku, na jejím talíři, "tak zakřičíme.""Ach, vím že ano." zasmála se servírka a strčila si podnos zpátky pod paži. "Pokřikování se dere kupředu, jednou už to bude jenom takhle."Potom co odešla, byla Arriane jediná, kdo jedl. Trhala borůvkové palačinky a vkládala si je do úst. Pak si s chutí olizovala prsty. Nakonec se rozhlédla kolem stolu."Do toho," řekla. "Není nic dobrého na studeném steaku a vejcích," povzdechla si. "No tak, lidi. Copak jste nečetli historické knihy? Copak nevíte, že výcvik-""Nečetli," řekla Luce. "Já nemám žádný výcvik."Arriane zamyšleně cumlala v ústech vidličku. "Dobrej postřeh. V tom případě mi dovolte, abych vám představila svou verzi. Což je mnohem zábavnější, než historické knihy. Tam se totiž cenzurují všechny velké bitvy, prokletí a všechny ty žhavé věcičky. Moje verze má všechno. Je to 3-D. Což musím říct, je ale dost nadhodnocené. Viděli jste film s-" -všimla si prázdných výrazů v jejich tvářích. "No, nevadí. Dobře, začíná to před tisíciletími. Teď vás možná chytím na Satana?""Vedl boj o moc proti Bohu." Milesův hlas byl monotónní, jako kdyby ho opakoval už posté podle pravidelného učebního plánu, zatímco si na vidličku napíchl kousek steaku."Jo, do té doby si ale byli dost blízcí," dodala Shelby a namáčela si svoje prasata v županu do sirupu. "Myslím, že Bůh Satana nazval svou jitřní hvězdou. Takže to není tak, že by Satan nebyl hodný ani milovaný.""Ale on raději vládne v pekle, než slouží v nebi," odbila je Luce. Nikdy nečetla historii Nephilimů. Četla ale Ztracený ráj. Nebo alespoň Cliffovi poznámky."Velmi pěkné." Arriane zazářila a naklonila se k Luce. "Co já vím, Gabbe se tehdy přátelila s Miltonovými dcerami. Ráda za to až dodnes sklízí ocenění, ale ode mě slyší jenom: Tak co, už nejsi velký miláček lidí, co?. Ale pro ní cokoliv."Arriane si strčila do pusy plnou vidličku vajíček Luce."Sakra, ty jsou skvělý. Můžeme sem dostat nějaký chilli?" zařvala do kuchyně. "Dobře, kde jsme to skončili?""Satan," řekla Shelby přes sousto lívance."Přesně tak. Takže. Řekli jste mi, co víte o velkém El Diablo. Ale on tím" -Arriane pohodila hlavou- "zavádí mezi anděly myšlenku na svobodnou vůli. Tím myslím: opravdu dal zbytku z nás mnoho podnětů, o kterých bychom měli přemýšlet. Na kterou stranu se máme teda přiklonit? Možnost volby vzala v potaz spousta andělů.""Kolik?" zeptal se Miles."Padlých? Řekněme, že se jich do slepé uličky dostalo dost." Arriane na chvíli vypadala zamyšleně. Pak se zašklebila a zavolala na servírku."Chilli! Existuje to vůbec v tomhle zařízení?""A co andělé, kteří padli, ale nevybrali si stranu-" Luce se odmlčela. Přemýšlela o Danielovi. Uvědomila si, že šeptala, ale opravdu si nemyslela, že je tohle věc, o které by měli diskutovat v restauraci v kóji pro hosty. Dokonce, i když v tuhle hodinu byla z většiny prázdná.Arriane taky ztišila hlas. "No, existuje spousta andělů, kteří padli, ale přesto mají technicky stále spojení s Bohem. A pak jsou tady taky ti, kteří jsou spolčeni se Satanem. Říkáme jim démoni, i když jsou to jen padlí andělé, kteří se opravdu špatně rozhodli."

"Ne, že by to bylo pro každého tak snadné. Vzhledem k tomu, že jsou andělé a démoni rozděleni na dvě poloviny a jsou si vzájemně po krku, bla bla bla." Namazala si máslo na palačinky. "Ale všechno se může brzy změnit."Luce se podívala na svoje vejce, ale nemohla je sníst."Takže, ehm, tím se zdá se naznačuješ, že by s tím měla mít co dělat moje oddanost?" Shelby vypadala, že má o něco méně pochybností, než obvykle."Ne přesně tvoje." Arriane zavrtěla hlavou. "Vím, že máte pocit, že náš život visí na vlásku pořád. Jenže na konci přijde na řadu jeden velmi mocný anděl, který si bude muset vybrat stranu. Když se to stane, váhy se konečně ustálí. Pak teprve bude záležet, na jaké straně stojíte."Slova Arriane Luce připomněla slova, která pronesla slečna Sophie, když spolu byly zamčené v té malé kapli. Stále dokola mlela něco o osudu vesmíru a že to má co dočinění s Luce a Danielem. V té době to znělo šíleně a slečna Sophie vypadala jako totální pomatenec. A i když si Luce nebyla jistá, že přesně ví, o čem se tu mluví, věděla, že to musí mít co dělat s Danielem a jejím stále se vracejícím já."Je to Daniel," řekla tiše. "Anděl, který může celé tohle skončit je Daniel."To vysvětlilo muka, která sebou nesl celou dobu, jako cestovní kufr. To taky vysvětluje, proč byl od ní tak dlouho odloučený. Jediné, co to nevysvětluje, se zdají být Arrianiny myšlenky na to, na kterou stranu se váhy přikloní. A která strana vyhraje válku.Arriane otevřela ústa, ale místo odpovědi znovu sáhla po talíři Luce. "Můžu tady v tom podivínově sakra dostat nějaký chilli?"Na jejich stůl padl stín. "Já ti dám něco ohnivého."Luce se podívala nad sebe a při tom pohledu sebou cukla. Byl tam velmi vysoký kluk v dlouhém hnědém plášti, který byl rozepnutý, takže Luce mohla zahlédnout záblesk něčeho stříbrného, co měl připnuté na opasku.Měl oholenou hlavu, štíhlý a rovný nos a dokonalé zuby.A bílé oči. Bez jakékoliv barvy. Žádná panenka, žádná zornice, vůbec nic.Jeho zvláštní prázdný výraz Luce připomněl tu holku, která patřila mezi Psance. Ačkoli ji Luce neviděla tak dobře, aby přesně viděla, co skrývaly její oči, teď si o tom udělala dost přesný odhad.Shelby se podívala na kluka a polkla. Odstrčila snídani. "Se mnou to nemá nic společného," zamumlala."Nech si to," houkla Arriane na kluka. "Můžeš si to pak dát na sendvič, kterej z tebe teď hodlám udělat."Luce sledovala doširoka rozevřenýma očima, jak malá Arriane vstala a otřela si ruce o džíny. "Hned jsem tady, lidi. Jo, a Luce. Připomeň mi, ti za tohle pěkně vynadat, až se vrátím."Než se mohla Luce na něco zeptat, vzala toho kluka a chytila ho za ušní lalůček. Tvrdě mu ho zkroutila a pak ho udeřila hlavou o skleněný pult u baru. Ozval se tříštivý zvuk. Rozlehl se klidnou noční restaurací. Ten kluk vyjekl jak dítě, když mu Arriane zkroutila ucho na druhou stranu a vylezla na něj. Hulákal bolestí, když na něm svým štíhlým tělem začala skákat. Pak ho Arriane prohodila vitrínou. Obrátila se k baru a zastavila se až na jeho konci. Slintala na tyčící se citronový koláč pěnového dortíku. Pak skočila nohama na bar. Udělala přemet a přistála u něj. Chytila mu nohama hlavu do svěráku a pak zahrnula jeho tvář ránami jejími malými pěstmi."Arriane!" vykřikla servírka. "Ne moje koláče! Snažím se být tolerantní! Ale mám živobytí, o které se musím starat!""Jasně, fajn!" zakřičela Arriane. "Vyřídíme si to v kuchyni."Pustila kluka a sklouzla na zem. Nakopla ho špičkou svojí boty. Slepě klopýtal ke dveřím, které vedly do kuchyně."Hej, vy tři," zavolala k jejich stolu. "Možná se i něco přiučíte."

Miles a Shelby odhodili ubrousky. Připomněli jí děti na Doveru, když někdo na chodbě zakřičel: "Boj! Boj!", kdykoliv byl byť i jen sebemenší náznak rvačky.Luce je trochu váhavě následovala.Pokud měla Arriane za to, že se tenhle chlap ukázal kvůli ní, pak se najednou vynořilo víc podivných otázek, než měla dosud. Co lidé, kteří unesli Dawn? A co hvězdná střela od dívky z Psanců, kterou Cam zabil v Neoy?Z vnitřku kuchyně se ozvalo hlasité bouchnutí a tři vyděšení muži v zástěrách spěchali ven. V době, kdy kolem nich Luce procházela lítačkami do kuchyně, Arriane už zase měla hlavu kluka ve svěráku mezi nohama, zatímco ho Miles a Shelby svazovali druhem nitě, který sloužil k upevnění hovězí panenky. Jeho prázdné oči se upírali na Luce, ale taky skrz ni.Strčili mu do úst místo roubíku kuchyňský hadr. Arriane se mu posmívala. "Chtěl jsi něco ohnivého? Tak co, kdybychom tě trochu zchladily v mrazáku na maso?" Kluk jen zasténal. Přestal se snažit o jakýkoliv druh boje.Arriane ho chytila za límec a táhla ho přes podlahu až k mrazáku. Tam do něj ještě párkrát kopla a pak za ním zavřela dveře. Oprášila si ruce a otočila se na Luce. Vrhla na ni pohled, jako kdyby ji teď nejradši zaškrtila."Kdo po mě jde, Arriane?" hlas Luce se třásl.

22"Spousta lidí, zlato.""Byl to" -Luce si vzpomněla na své setkání s Camem- "Psanec?"Arriane si odkašlala. Shelby se rozkašlala."Daniel říkal, že nemůže být se mnou, protože by to ke mne přitahovalo příliš velkou pozornost. Říkal, že jsem na Shoreline v bezpečí. Jenže tam přišli taky-""Jen proto, že jsi opustila kampus. Tím jsi na sebe taky přitáhla pozornost, Luce. A když jsi pryč ze školy v městě kasina a podobných věcí, platí to taky. Existujou i špatní lidi. To je důvod, proč musíš být v první řadě na škole.""Co?" ozvala se Shelby. "Vy ji skrýváte u nás? A co naše bezpečnost? Co když se ti lidé prostě ukážou na akademické půdě?"Miles nic neřekl. Jen se stále vyděšeně střídavě díval na Luce a pak na Arriane."Nepochopila jste ještě, že tě Nephilimové mají zamaskovat?" zeptala se Arriane. "Daniel ti neřekl nic o jejich krycích schopnostech?"Luce se v mysli vrátila zpátky do noci, kdy s Danielem slétla k Shoreline. "Možná že něco o štítu říkal, ale-" Té noci toho bylo tolik k přemýšlení. Bohatě jí stačil proces, kdy jí Daniel opouštěl. Teď jí bylo špatně od žaludku z pocitu viny. "Nechtěla jsem tomu rozumět. Neřekl mi proč, jen stále opakoval, že musím zůstat na akademické půdě. Myslela jsem, že byl až příliš ochranitelský.""Daniel ví, co dělá." Arriane pokrčila rameny. "Většinou." Zamyšleně si strčila jazyk do koutku úst. "Tak fajn, někdy. Tu a tam.""Takže tím myslíš to, že jí nikdo nemůže vidět, když bude s partou Nephilimů?" promluvil Miles, který vypadal, že znovu našel řeč."Vlastně Psanci nevidí vůbec," řekla Arriane. "Byli oslepeni během vzpoury. U téhle části příběhu jsem byla - to bylo skvělé! Připravení o zrak a všechny ty zatracený věci kolem." Povzdechla si. "Jo, fajn. Takže, Psanci. Můžou vidět žár tvé duše-což je mnohem těžší rozeznat, když jsi s partou Nephilimů."Miles vytřeštil oči. Shelby si nervózně kousala nehty."Takže proto si spletli Dawn se mnou."

"Je to fuk. Dneska tě ten kluk z toho mrazáku našel tak jako tak," řekla Arriane. "Sakra, i já jsem tě tady našla. Jsi tu jako svíčka v temné jeskyni." Popadla z pultu plechovku se šlehačkou a stříkla si jí do pusy. "Mám po rvačce ráda trochu životabudiče."Zívla, když se Luce podívala na zelené digitální hodiny na pultě. Bylo půl třetí ráno."No, i když ráda nakopávám zadky a vymýšlím přezdívky, vy tři už máte po večerce." Arriane hvízdla přes zuby a pod stolem se k nim připlazila silná kaňka Vyhlašovatele. Vypadalo to, jako kdyby stůl krvácel. "Tohle se nikdy nestalo, jo? Když se vás teda někdo bude ptát, jestli jsem to udělala. Cestování Vyhlašovatelem je dost nebezpečné. Posloucháš mě, ty hrdino?" Poklepala Milesovi na čelo. Pak švihla rukou a rozevřela prsty. Stín se okamžitě vytvaroval do dokonalého tvaru dveří uprostřed kuchyně. "Ale nás tlačí čas a tohle je nejrychlejší způsob, jak vás dostat lidi domů, do bezpečí.""Super," řekl Miles, jako kdyby byl na hodině a tohle byla jen ukázka.Arriane zavrtěla hlavou. "Ani na to nemyslete. Já vás teď vezmu zpátky do školy, kde zůstanete" -s každým z nich navázala oční kontakt- "nebo se mi budete osobně zodpovídat.""Ty jdeš s námi?" zeptala se nakonec Shelby a tím jí ukázala malý náznak úcty."Vypadá to tak." Arriane mrkla na Luce. "Dostali jste se do pěknýho průseru. Někdo na vás musí dát pozor."-Krokování s Arriane bylo ještě jednodušší, než při cestě do Las Vegas. Připadalo jí to jako, když si zvyká na slunce: světlo je trochu oslepující, když projdete dveřmi, ale když trochu zamrkáte, zvyknete si na to.Po vzrušení v Las Vegas byla Luce byla skoro zklamaná, že se ocitla zpátky v jejím šedém pokoji. Jenže pak pomyslela na Dawn a Veru. Opravdu jen skoro zklamaná.Její oči pátraly po známkách, že jsou zpět: dvě neustlané postele, rozházené rostliny na okenním parapetu, karimatka Shelby na jógu postavená vzadu, Stevenova kopie Platónovy Republiky, která ležela na jejím stole - a jedna věc, kterou nečekala, že tu uvidí.Daniel, který byl oblečený celý v černém a díval se na planoucí oheň v krbu."Aaaugh!" zakřičela Shelby a udělala krok zpět, kde narazila do Milese. "Vyděsil jsi mě! Najdi si svoje vlastní útočiště. Tohle není normální, Danieli." Vrhla na Luce hnusný pohled, jako kdyby ona měla co dělat s tím, že je teď tady.Daniel Shelby ignoroval a jen klidně řekl Luce: "Vítej zpátky."Nevěděla, jestli by k němu neměla běžet a rozplakat se. "Danieli-""Danieli?" Arriane zalapala po dechu a oči se jí rozšířily, jako kdyby viděla ducha.Daniel ztuhl. Zjevně nečekal, že se potká s Arriane. Zrovna tady. "Já-já, stačí mi jen chvíle. Pak vypadnu." Znělo to provinile a vyděšeně."Dobře," řekla Arriane. Uchopila Milese a Shelby za jejich límce. "Právě jsme byli na odchodu. Nikdo z nás tě tu neviděl." Šťouchla do nich a postrčila je před sebe. "Odchytnu si tě později, Luce."Shelby vypadala, jako kdyby chtěla ze svého pokoje vypadnout co nejrychleji. Milesovi oči byly ale bouřlivé. Zůstal na místě, dokud ho Arriane prakticky nehodila do haly. Zabouchla za nimi dveře s velkým Bum.Daniel přišel k Lice. Zavřela oči a nechala se pohltit teplem, které v ní vyvolávala jeho blízkost. Povzdechla si. Byla ráda, že byla doma. Ne doma na Shoreline, ale doma u Daniela. Dokonce, i když byla v tom nejzvláštnějším postavení. Dokonce, i když byl jejich vztah v nepořádku.Všechno co bylo důležité, bylo teď.Nepolíbil jí. Ani jí ještě neobjal. Překvapilo jí, že po tom všem co zažila a viděla, tyhle věci ještě chtěla.

Absence jeho doteku jí hluboko uvnitř jejího hrudníku působila bolest. Když otevřela oči, stále stál na místě. Jen byl od ní dál. Pozoroval jí každou částečkou jeho fialových očí. "Vyděsila jsi mě."Nikdy ho to neslyšela říct. Byla zvyklá, že to byla ona, kdo se bál."Jsi v pořádku?" zeptal se.Luce zavrtěla hlavou. Daniel jí vzal za ruku a vedl ji mlčky k oknu. Pryč z teplé místnosti, blíž k chladné noci. Přišli až k římse na okně, kterým k ní přišel. Měsíc byl skoro hranatý a byl na obloze nízko. Sovy spaly v sekvojích. Odsud mohla Luce vidět vlny, které hladce přejížděly po pobřeží. Na druhé straně kampusu v Nephilimské koleji, svítilo jen jedno světlo vysoko nahoře. Nemohla říct, jestli to bylo u Francesci nebo u Stevena.Ona i Daniel si sedli na římsu a mávali nohama. Opřeli se o mírně skloněnou střechu za nimi a dívali se na hvězdy, které na nebi vypadaly matně. Jako kdyby jejich záři maskovala jemná oblačnost. Netrvalo to dlouho a Luce se rozplakala.Protože on byl naštvaný na ni nebo ona byla naštvaná na něj. Protože její tělo právě prošlo tam a zpátky Vyhlašovatelem, přičemž překročila státní hranice i nedávnou minulost a teď je tady. Protože její srdce i hlava byly zamotané a zmatené a čím blíž byla k Danielovi, tím to bylo ještě horší. Protože se zdálo, že Miles i Shelby Daniela nenávidí. Protože stála tváří tvář zhrozené Veře, když jí poznala. Kvůli všem slzám, které teď její sestra roní a kvůli tomu, že na ní křičela. Také proto, že jí ublížila nanovo tím, že se ukázala u jejího stolu s black jackem.Protože všichni pozůstalí z rodin jejích minulých životů truchlili, protože měli tu smůlu, že jejich dcery byly jen stupidní reinkarnace zamilovaný holky. Protože myslela na svou rodinu v Thunderboltu, které zoufale chybí. Protože byla zodpovědná za únos Dawn. Protože jí bylo sedmnáct a byla stále naživu, i když tomu tisíce let předtím bylo jinak. Protože dostala strach z toho, co přinese budoucnost. Protože bylo půl čtvrté ráno a ona nespala ani den předtím. Protože nevěděla, co má dělat.Teď už ji držel. Schoval její tělo ve svém teple, hladil jí a houpal jí v náruči. Vzlykala, škytala a teklo jí z nosu. Divila se, jak je možné cítit se tak zle z tolika věcí najednou."Pst," zašeptal Daniel. "Psst."Den předtím jí bylo zle, když viděla ve Vyhlašovateli Danielovu lásku k ní. Nevyhnutelný násilný konec v jejich vztahu se zdál nepřekonatelný. Ale teď, zejména po rozhovoru s Arriane, Luce cítila, že přichází něco velkého. Něco co dává -a možná změní celý svět- Luce a Danielovi právo na to vybrat si stranu. Bylo to všude kolem nich. V éteru. To ovlivnilo způsob, jakým viděla sama sebe, i Daniela. Vzpomněla si na bezmocnost, kterou viděla v jeho očích předtím, než umírala: teď se cítila, jako kdyby byli v minulosti. Připomnělo jí to jejich první polibek v tomhle životě na bažinaté pláži nedaleko Sword&Cross.Cítila chuť jeho rtů na těch jejích. Jeho dech na svém krku. Jeho silné ruce omotané kolem jejího pasu: všechno bylo tak nádherné - kromě strachu v jeho očích.Jenže teď se na ní Daniel nedíval stejně jako tehdy. Způsob jakým se na ní díval, jí nepřipomínal nic. Díval se na ní, jako kdyby tu měla zůstat, jako kdyby tu musela zůstat. Věci v tomhle životě byly jiné. Každý to říkal, a Luce to teď cítila taky: ten pocit v ní čím dál tím víc narůstal. Sledovala svojí smrt, ale přežila to. Daniel už na svých bedrech tenhle trest nenesl sám. Bylo to něco, co mohli sdílet."Chci ti něco říct," řekla do jeho košile a otřela si oči dlaní. "Chci s tebou mluvit dřív, než začneš ty."Cítila, jak jeho brada pohladila její hlavu. Přikývl."Vím, že si dáváš pozor na to, co mi můžeš říct. Vím, že jsem předtím kvůli tomu zemřela. Ale teď nikam nejdu, Danieli. Cítím to. Alespoň ne bez boje." Pokusila se o úsměv. "Myslím, že nám pomůže, když se ke mně nebudeš chovat, jako ke křehkému kusu skla. Takže tě žádám jako tvoje přítelkyně, jako tvoje dívka a jako, vždyť víš, láska tvého života, aby sis mě

k sobě pustil trochu víc. Cítím se tak izolovaně a znepokojeně a-" Chytil ji prstem za bradu a zaklonil jí hlavu. Zvědavě se na ní podíval. Čekala, že jí přeruší, ale neudělal to."Neopustila jsem Shoreline, abych ti vzdorovala," pokračovala. "Odešla jsem, protože jsem nechápala, proč by to mělo vadit. A díky tomu jsem vystavila své přátele nebezpečí."Daniel držel svou tvář před tou její. Fialová barva v jeho očích prakticky zářila. "Už tolikrát jsem tě zklamal," zašeptal. "A v tomhle životě jsem se možná dopustil nesprávného posouzení opatrnosti. Měl jsem vědět, že budeš vzdorovat, když ti dám nějaké hranice. Nebyla bys ... dívka kterou miluju, kdybys to neudělala." Luce čekala, až se na ní usměje, ale on to neudělal. "Jen je toho prostě teď v sázce mnohem víc. Byl jsem tolik zaměřený na-""Psance?""To oni unesli tvojí kamarádku," řekl Daniel. "Jen těžko můžou odlišit levou od pravé, natož aby věděli, na jaké straně pracují."Luce si vzpomněla na dívku, která po Camovi vystřelila stříbrný šíp. Na hezkého kluka v restauraci s prázdným pohledem. "Protože jsou slepí."Daniel se podíval dolů na své ruce a spojil si prsty dohromady. Vypadal, jako kdyby mu bylo zle. "Slepí, ale velmi brutální." Natáhl se a promnul jednu její blonďatou kadeř mezi prsty. "Bylo chytré odbarvit si vlasy. Udrželo tě to v bezpečí, když jsem se k tobě nemohl dostat dost rychle.""Chytré?" Luce byla zděšená. "Dawn mohla zemřít. Jen kvůli tomu, že se mi dostala do rukou láhev s peroxidem. Tohle je chytré? Kdybych ... kdybych tehdy neměla odbarvené vlasy, ale černé, myslíš, že by mě mohly Psanci najít?"Daniel tvrdě zavrtěl hlavou. "Vůbec neměli najít cestu na tuhle akademickou půdu. Nikdy se jim nemělo podařit vztáhnout ruku na kohokoliv z vás. Pracoval jsem celé dny a noci, abych je od tebe a od tvé školy udržel co nejdál. Někdo jim pomáhá, ale já nevím kdo-""Cam." Co jiného by tady dělal?Ale Daniel zavrtěl hlavou. "Kdokoliv to byl, bude litovat."Luce zkřížila ruce na prsou. Její tváře byly ještě horké od pláče. "Znamená to, že nemůžu jít domů na Díkuvzdání?" Zavřela oči a snažila se zahnat obrázek na sklíčené tváře jejích rodičů. "Neodpovídej.""Prosím." Hlas Daniela byl tak vážný. "Je to jen na chvíli."Přikývla. "Dokud neskončí příměří.""Co?" Chytil jí tvrdě za ramena. "Jak ses-""Prostě to vím." Luce doufala, že Daniel necítí, jak se její tělo začalo třást. Bylo to ještě horší, když se snažila jednat pevněji, než se cítila. "A taky vím, že brzy budeš muset zvrátit rovnováhu mezi nebem a peklem.""Kdo ti to řekl?" Daniel zatáhl ramena dozadu. Luce věděla, co to znamená. Snažil se udržet svá křídla zatažená."Domyslela jsem si to. Dost se toho stalo, když jsi tu nebyl." Náznak žárlivosti blýskl očima Daniela. Zpočátku jí dělalo dobře, že ti v něm dokázala vyvolat. Jenže Luce nechtěla, aby žárlil. Zejména, když tu bylo tolik důležitějších věcí."Omlouvám se," řekla. "Poslední věc, kterou teď potřebuješ je, abych tě rozrušovala. Co musíš udělat ... zní jako docela dost velký problém."Uchovala si naději, že se Daniel bude cítit natolik dobře, že jí řekne víc. Tohle byl ten nejotevřenější, nejupřímnější a nejdospělejší rozhovor, který spolu kdy vedli. Jestli ho spolu teda někdy vedli.Ale pak, příliš brzy se v Danielově tváři objevil děsivý výraz, který na něm nikdy neviděla. "Hezky si všechno tohle vyžeň z hlavy. Ty nevíš, co si myslíš, že víš."Tělo Luce zaplavila vlna zklamání. Choval se k ní jako k dítěti. Jeden krok vpřed, deset kroků vzad.

Složila si nohy pod sebe a postavila se na římsu. "Já vím jednu věc, Danieli," řekla a dívala se na něj. "Kdyby to bylo na mě, neváhala bych. Kdyby to bylo na mě a celý vesmír byl na jazýčku vah, vždycky bych si vybrala stranu dobra."Danielovi fialové oči se upíraly přímo před sebe do temného lesa."Vybrala by sis stranu dobra," opakoval. Jeho hlas zněl otupěle a zoufale smutně. Smutněji, než kdy předtím.Luce odolala nutkání přikrčit se a omluvit se. Místo toho se otočila, takže byla k Danielovi zády. Nebylo snad jasné, že si vybere dobro? Neudělal by to tak každý?

kapitola 14 1/2PĚT DNÍ

Někdo je prásknul.V neděli ráno, zatímco zbytek areálu byl ještě ponořený v děsivém klidu, Shelby, Miles a Luce seděli vedle sebe na jedné lavičce u kanceláře Francesci a čekali na výslech. Její kancelář byla větší než Stevenova-světlejší, s vysokými šikmými stropy a se třemi velkými okny s výhledem na les na severu. Každé z nich bylo olemováno sametovými levandulovými závěsy. Ukazovaly jim výhled na neuvěřitelně modrou oblohu. Nad mramorovým stolem visela velká zarámovaná fotografie galaxie. A to nebyl jediný umělecký kousek v místnosti. Barokní židle, na kterých seděli byly krásné, ale dost nepohodlné. Luce se musela pořád ošívat."Prej ´anonymní typ´, nejsem hloupá," zamumlala Shelby. Citovala drsný e-mail, který dnes ráno od Francesci obdržel každý z nich. "Tohle nedospělé práskání zapáchá zásahem Lilith."Luce si nemyslela, že by bylo možné, aby Lilith - nebo jakýkoliv jiný student- věděla, že odešli z kampusu. To je spíš prásknul někdo jiný."Co jim tam trvá?" Miles kývnul směrem ke kanceláři Stevena na druhé straně zdi, kde mohli slyšet šeptání a výměnu názorů jejich učitelů. "Proč už pro nás vymýšlejí trest, když ještě neslyšeli naší verzi příběhu?" Kousl se do spodního rtu. "Jaká je vlastně naše verze příběhu?"Luce ho ale neposlouchala. "Opravdu nevím, co je na tom tak složitého," řekla polohlasně spíš pro sebe než pro někoho jiného. "Prostě si jen vybere stranu a půjde dál.""Huh?" řekl Miles i Shelby najednou."Promiňte," řekla Luce. "Já jen ... Pamatujete, co nám řekla v noci Arriane o tom ustálením vah jedním rozhodnutím? Když jsem to nadhodila před Danielem, choval se divně. Vážně, copak není zřejmé, co je dobré a co je špatné?""Mě to jasné je," řekl Miles. "Vím co je špatná a dobrá volba.""Jak to můžeš říct?" zeptala se Shelby. "Tenhle druh přemýšlení je přesně to, co nás do týhle šlamastiky dostalo. Slepá víra! Hloupé přijímání všeho, co už je ustálené!" Její tvář byla brunátná a její hlas byl pravděpodobně dost hlasitý na to, aby ho slyšel Steven i Francesca. "Je mi zle ze všech stran andělů a démonů- bla, bla, bla. Z toho, že jsou démoni zlý. Ne, nejsou zlý! Stále to samé dokola - jako kdyby někdo věděl, co je nejlepší pro všechny ve vesmíru.""Takže naznačuješ, že je Daniel na straně zla?" posmíval se jí Miles. "Že díky němu nastane konec světa?""Je mi fuk, co dělá Daniel," řekla Shelby. "A upřímně řečeno, nechce se mi věřit, že by to bylo všechno jenom na něm."Ale muselo to tak být. Luce nenapadlo žádné jiné vysvětlení."Podívejte. Možná linie, která od sebe odděluje dobro a zlo není tak jasná, jak jsme se učili, že je," pokračovala Shelby. "Chci říct, kdo říká, že je Lucifer špatný-""Hm, všichni?" řekl Miles a otočil se k Luce pro podporu.

"Chyba," vyštěkla na něj Shelby. "Skupina velmi přesvědčivých andělů si snaží zachovat status quo. Jen proto, že kdysi dávno vyhráli velkou bitvu, si myslí, že mají ve všem pravdu."Luce sledovala, jak Shelby krčí obočí. Svezla se do tvrdé židle. Slova Shelby jí totiž připomněla něco, co už někde slyšela. ..."Vítězové přepisují historii," zamumlala. To bylo to, co jí řekl Cam ten den v Noyo. Myslela Shelby tohle? To, že prohráli ti nesprávní? Jejich hlediska byla podobná - jen Cam byl samozřejmě prokazatelně zlý. Nebo ne?Shelby mluvila pořád dál."Přesně tak." Kývla na Luce. "Počkej - co?"Francesca a Steven prošli dveřmi. Francesca si sedla do černé otáčivé židle za stolem. Steven si stoupnul za ní a položil si ruce na opěradlo židle. Vypadal svěže v riflích a bílé košili. Na rozdíl od Francesi, která vypadala vážně v černých obtažených šatech se čtvercovým výstřihem.Díky tomu se jí vybavila řeč Shelby o andělech a démonech a o rozmazané dělicí čáře mezi nimi. Bylo samozřejmě povrchní soudit je jenom podle jejich oblečení. Věděla, že to není jenom o tom. V mnoha ohledech bylo až moc snadné zapomenout na to, jaký z nich byl co."Kdo chce začít?" zeptala se jich Francesca a položila si své propletené ruce na mramorovou desku stolu. "Víme o všem, co se stalo, takže se nemusíte obtěžovat tím, líčit nám detaily. Tohle je vaše šance obhájit se a vysvětlit nám proč jste to udělali."Luce se zhluboka nadechla. Ačkoli ještě nebyla připravená na to, aby si jí Francesca podala, nechtěla, aby se jí Miles nebo Shelby pokusili krýt. "Byla to moje chyba," řekla. "Chtěla jsem-" Podívala se na Stevenův nerozhodný výraz a pak sklopila zrak do klína. "Viděla jsem ve Vyhlašovateli něco z mé minulosti a chtěla jsem vidět víc.""A tak ses vydala na nebezpečný výlet a neoprávněně jsi prošla Vyhlašovatelem a ohrozila své dva spolužáky, kteří měli jednat mnohem víc chytře - potom, co unesli tvou spolužačku?" zeptala se jí Francesca."Tohle není fér," řekla Luce. "Vy jste byla ta, kdo zlehčoval to, co se stalo Dawn. Myslela jsem, že se jen podívám do Vyhlašovatele, ale-""Ale ...?" pobídl jí Steven. "Ale teď sis konečně uvědomila, jak příšerně stupidní bylo tvoje rozhodnutí?"Luce se chytla opěradel jejího židle ve snaze zabránit tomu, aby se rozplakala. Francesca se zlobila na všechny tři, ale vypadalo to, že zuřivost Stevena byla zaměřená jenom na Luce. To nebylo fér."Ano, fajn, unikli jsme ze školy a vydali se do Las Vegas," řekla nakonec. "Ale jediný důvod, proč jsme byli v nebezpečí byl ten, že jste mě nechali tápat ve tmě. Věděli jste, že po mně někdo jde a nejspíš jste i věděli proč. Nikdy bych neopustila areál, kdybyste mi to řekli."Steven se podíval dolů na Luce. "Pokud to, co jsi nám teď řekla, myslíš upřímně, pak jsi mě Luce opravdu zklamala." Položil ruku Francesce na rameno. "Možná jsi o ní měla pravdu, má drahá.""Počkejte-" začala Luce.Ale Francesca jí umlčela zvednutou rukou. "Je nutné ti výslovně připomenout, že příležitost, kterou jsi dostala studiem na Shoreline, aby ses mohla vzdělávat a osobnostně růst, je jen jedna jediná ve tvém tisíciletém životě?" Luce začala rudnout. "Dostala jsi nás do velmi nepříjemné situace. Hlavní škola" -ukázala na jižní část kampusu- "má svoje tresty a programy prospěšných prací pro studenty, kteří porušili pravidla. Ale Steven a já nemáme v naší třídě vymyšlený žádný systém trestů. Měli jsme štěstí na studenty, kteří nepřekračovali naše velmi shovívavé hranice.""Až do teď," řekl Steven a díval se na Luce. "Francesca i já se shodujeme, že z toho musí být rychle vyvozeny těžké následky."Luce se naklonila na židli. "Ale Shelby a Miles ne-"

"Přesně tak." Francesca přikývla. "A to je důvod, proč za to, že ti pomáhali s útěkem, budou Shelby a Miles posláni k panu Kramerovi na Hlavní školu, aby dostali nějaké veřejně prospěšné práce. Dnes začíná Shorelinský výroční festival sklizně potravin. Jsem si jistá, že najde práci jako stvořenou pro vás.""Co to sak-" Shelby se odmlčela a podívala se na Francescu. "Myslím, že Festival sklizně potravin zní jako parádní legrace.""A co Luce?" zeptal se Miles.Steven naštvaně rozhodil paže. Jeho hnědé oči shlédly dolů na Luce skrz brýle s želvovinovými obroučkami."Jako výstraha, bude Luce uzemněná."Uzemněná? Co to má jako být?"Třída. Jídlo. Kolej." Recitovala Francesca. "Dokud od nás neuslyšíš něco jiného. A dokud budeš pod naším přísným dohledem - budeš jen na místech, které ti dovolíme. To neznamená procházení Vyhlašovatelem. Rozumíš?"Luce přikývla.Steven dodal: "Už nás znovu nezkoušej. Dokonce ani naše trpělivost není nekonečná."-Třída. Jídlo. Kolej. S touhle škálou možností se Luce potýkala v neděli ráno. Venku byla ještě pořád tma a jídelna otevírá až v jedenáct. Potom, co se Shelby a Miles neochotně přesunuli k pracovní skupině pana Kramera, Luce neměla na výběr. Musela se vrátit do pokoje.Zavřela okno, které Shelby nechávala ráda otevřené a pak se zhroutila na židli u stolu.Mohlo to být i horší. Ve srovnání s příběhy o samovazbách na Sword&Cross to skoro vypadalo, jako kdyby z toho vyklouzla snadno. Nedali jí ani sledovací náramek.Ve skutečnosti jí dali Steven a Francesca v podstatě stejná omezení, jako Daniel. Rozdíl byl v tom, že oni byli učitelé a mohli jí tím pádem hlídat ve dne, v noci.Naproti tomu Daniel tam nebyl vůbec.Otráveně zapnula počítač. Napůl očekávala, že bude náhle její přístup k internetu omezen. Přihlásila se ale jako obvykle a našli tři e-maily od svých rodičů a jeden od Callie. Možná že světlá stránka toho všeho byla, že mohla zůstat v lepším kontaktu se svými přáteli a rodinou.Pro: lucinda44@gamil.comOd: thegaprices@aol.comOdesláno: pátek 11/20 v 8:22Předmět: krůtí hot-dogPodívej se na tenhle obrázek! Já s Andrewem oblečení jako krocani na podzimní Block Párty. Jak můžeš vidět na opelíchaném peří : Zbožnovali to. Co myslíš? Měli bychom si ho vzít znovu, až přijedeš na Díkuvzdání?-Pro: lucinda44@gamil.comOd: thegaprices@aol.comOdesláno: Pátek, 11/20 v 09:06Předmět: PSTvůj táta si přečetl e-mail, který jsem ti poslala a řekl, že jsem to možná napsala špatně. Nechci tě tím do toho výletu nutit, zlatíčko. Pokud ti dovolí vrátit se domů na Den díkuvzdání, budeme rádi. Pokud nebudeš moct, naplánujeme to na jindy. Máme tě rádi.-Pro: lucinda44@gamil.comOd: thegaprices@aol.comOdeslán: Sobota, 11/21 v 00:12Předmět: bez předmětuJen nám dej vědět, jestli přijedeš, jo? xoxo máma

-Luce si složila hlavu do dlaní. Zmýlila se. Žádné uzemnění na celém světě jí neusnadní odpovědět jejím rodičům.Oblékli se jako krocani. Začala plakat nahlas. Lámalo jí srdce, když pomyslela na to, jak je zklame. Neotálela s otevřením e-mailu od Callie.-Pro: lucinda44@gamil.comOd: callieallieoxenfree@gamil.comOdesláno: Pátek, 11/20 v 16:14Předmět: Tak je to tady!Věřím, že moje rezervace letu mluví sama za sebe. Pošli mi svou adresu a já si vezmu taxíka, když přijedu ve čtvrtek ráno. Poprvé budu v Georgii! S mojí dlouho ztracenou nejlepší kamarádkou. Bude to táááák báječný! Uvidíme se za šest dní!-Za méně než šest dní se nejlepší kamarádka Luce objeví na Den díkuvzdání v domě jejích rodičů. Budou jí čekat a bude jí čekat i Callie. Luce ale bude uvězněná v jejím pokoji na koleji. Zachvátil jí obrovský smutek. Dala by všechno za to, aby mohla strávit pár dní s lidmi, kteří jí milovali. Dalo by jí to přestávku od těchhle pár vyčerpávajících a matoucích týdnů, které stráví uvězněná v rámci těchto dřevěných stěn jejího pokoje.Otevřela obrazovku s novým emailem a sesmolila rychlou zprávu:Pro: cole321@swordandcross.eduOd: lucinda44@gamil.comOdesláno: Neděle, 11/22 v 9:33Zdravím pane Cole.Nebojte. Nebudu vás prosit, abyste mě nechal jít domů na Den díkuvzdání. Vím, že je to beznadějné a marné, takže se o to nebudu ani pokoušet. Ale nemám to srdce říct to mým rodičům. Dáte jim vědět? Řekněte jim, že je mi to líto. Všechno je tu v pořádku. Více méně. Stýská se mi po domově.Luce

22Když se ozvalo zaklepání na dveře, Luce nadskočila. Klikla na tlačítko odeslat, aniž by udělala nějakou korekturu a zkontrolovala si překlepy nebo přepsala její trapné výlevy emocí."Luce!" ozval se hlas Shelby z druhé strany. "Otevři! Mám plné ruce hnusnejch věcí z toho Festivalu sklizně. Mám toho fakt požehnaně."Klepání pokračovalo, teď už ale hlasitěji s příležitostným zaskřípáním, když se něco opřelo o dveře.Luce trhnutím otevřela dveře a našla tam udýchanou Shelby. Prohýbala se pod tíhou obrovské kartónové krabice. V prstech držela ještě několik igelitových tašek. Třásla se jí kolena, když procházela do místnosti."Můžu ti s něčím pomoct?" Luce vzala světlý proutěný roh hojnosti, který odpočíval na hlavě Shelby, jako kdyby to byl kuželovitý klobouk."Přidělili mě k dekoraci," zabručela Shelby a položila krabici na zem. "Dala bych cokoliv, abych mohla být u odpadků jako Miles. Víš vůbec, co se stalo, když mi někdo naposled do ruky svěřil lepící pistoli?"Luce se cítila zodpovědná za trest Shelby i Milese. Představila si Milese, jak chodí po pláži s jedním z těch napichovacích klacků a s pytlem na odpadky, jak to viděla u strany silnice v Thunderboltu. "Ani nevím, co to je Festival sklizně."

"Něco dost nepříjemného a snobského. Tohle to je," řekla Shelby. Kopla do krabice a hodila na podlahu plastové pytle plné peří, nádob s třpytkami a balíků podzimně zbarvených čtvrtek. "Je to v podstatě velký banket, kam chodí všichni sponzoři Shoreline a dávají škole štědré peněžní dary. Každý jde domů s pocitem, že udělal něco záslužného, protože tu nechají několik starých plechovek zelených fazolí, které poputují do potravinové banky ve Fort Bragg. Uvidíš zítra v noci.""O tom pochybuju," řekla Luce. "Pamatuješ na moje domácí vězení?""Neboj se. Na tohle tě pustí. Někteří z nejštědřejších sponzorů jsou příznivci andělů, takže Steven a Francesca musí udělat pořádnou show. Což znamená, že Nephilimové co tam budou, se mají jen hezky usmívat."Luce se zamračila, když se podívala na svůj ne-Nephilimský odraz v zrcadle. O důvod víc, proč by měla zůstat tady.Shelby se zhluboka nadechla a zanadávala. "Nechala jsem ty pitomé barvy na krocana v kanceláři pana Kramera," řekla, a když vstávala, znovu kopla do bedny s dekorací. "Musím se vrátit."Když se kolem Luce tlačila Shelby ke dveřím, Luce ztratila rovnováhu a padala. Zatímco se řítila dolů, zakopla o krabici a pak nohou zavadila o něco vlhkého a studeného.Praštila se hlavou o podlahu. Jediná věc, která nevydržela byla taška s peřím, která praskla a pod Luce se objevila záplava barevného peří. Podívala se pod sebe, aby viděla, jak velkou škodu udělala. Čekala, že Shelby se na ní bude mračit a podrážděně na ní vyjede. Jenže ta jen stála a jednou rukou ukazovala do středu místnosti. Tiše se tam vznášel mlhavý hnědý Vyhlašovatel."Není to trochu riskantní?" zeptala se jí Shelby. "Přivolat Vyhlašovatele hodinu potom, cos dostala za přivolání jiného trest? Tys je vážně ani trochu neposlouchala, viď? Jistým zvláštním způsobem tě obdivuju.""Nechtěla jsem ho přivolat," obhajovala se Luce, zatímco si ze šatů vyndávala peří. "Uklouzla jsem a prostě se to tam objevilo, nebo tak něco." Přistoupila blíž, aby mohla prozkoumat šedohnědý obláček. Byl tenký jako list papíru, ale ne dost velký na Vyhlašovatele. Způsob, jakým se vznášel ve vzduchu před obličejem Luce, jako kdyby byl tak troufalý, že by jí dával možnost ho odmítnout, Luce znervózňoval.Zdálo se, že ani není nutné Vyhlašovatele nějak tvarovat. Vznášel se, sotva se pohyboval a vypadal, jako kdyby tam byl už celý den."Počkej chvilku," zamumlala Luce. "Tenhle přece přišel včera s tím druhým. Copak si nevzpomínáš?" Tohle byl ten podivný hnědý stín, který byl ukrytý pod tmavším stínem, který je vzal do Las Vegas. Jako kdyby nějak spolupracovaly. Takhle k nim přišly oknem v pátek dopoledne a pak ten menší musel zmizet. Luce na to úplně zapomněla."Tak," řekla Shelby a opřela se o žebřík palandy. "Jdeš se do něj podívat, nebo co?"Vyhlašovatel naplňoval místnost kouřem. Vyhlašovatel byl hnědý a na dotek připomínal mžení. Luce sáhla stín a zjistila, že má od něj mokrou ruku. Cítila, jak jí vítr z Vyhlašovatele čechrá vlasy. Vzduch kolem něj byl vlhký a snad i slaný. Hluboko v něm se ozývalo krákání racků.Neměla by se dívat. Nepodívá se.Jenže tohle byl Vyhlašovatel. V jeho kouřově hnědé barvě bylo skryto něco jasného a zřetelného, co souviselo s Luce. Byl v něm vzkaz, který se ve stínu právě probouzel k životu.Byl to letecký pohled na ostrov. Nejdřív se na něj koukala z velké výšky, takže mohla vidět strmé černé skály, na jejichž krajích rostly borovice.Pak Vyhlašovatel pomalu zaostřil, jako když se snáší pták ke korunám stromů a zaměřil se na malou, opuštěnou pláž.Voda byla kalná a omývala stříbrný písek. Balvany roztínaly hladký příliv a pomalu se schylovalo k odlivu. Mezi dvěma nejvyššími balvany stál-

Daniel a díval se na moře. Větev stromu v jeho ruce byla pokryta krví.Luce zalapala po dechu, když se naklonila blíž, aby viděla, na co Daniel dívá. Ne k moři, ale na zkrvavené tělo člověka. Mrtvý muž ležel na písku a byl ztuhlý. Pokaždé, když vlna dosáhla až k jeho tělu, obarvila se na tmavě červenou. Luce ale neviděla na ránu, která byla pro člověka smrtelná.Někdo jiný v dlouhém černém kabátu se krčil nad tělem a ovazoval ho tlustým pleteným lanem. Její srdce bušilo, když se Luce znovu podívala na Daniela. Jeho výraz byl klidný, ale třásla se mu ramena."Pospěš si. Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu."Jeho hlas byl tak chladný, až to Luce roztřáslo. O vteřinu později scéna ve Vyhlašovateli zmizela. Luce zatajila dech a stín spadl na podlahu. Pak na druhé straně místnosti zarachotilo okno a otevřelo se. Stín zmizel dřív, než ho Luce mohla chytit. Luce a Shelby se na sebe podívali. Pak sledovali, jak poryv větru zachytil Vyhlašovatele a vynesl ho nahoru, pryč z okna.Luce chytila Shelby za zápěstí. "Všimla sis něčeho? Kdo tam byl s Danielem? Kdo se krčil nad tím" -znovu se zachvěla- "chlapem?""Páni, já nevím, Luce. Byla jsem trochu mimo z toho mrtvého těla. Nemluvě o krvavé větvi, kterou držel tvůj přítel." Pokus Shelby o trochu sarkasmu byl díky jejímu vyděšenému hlasu neúspěšný. "Takže ho zabil?" zeptala se. "Daniel zabil toho člověka, co tam byl?""Já nevím." Luce sebou trhla. "Takhle to neříkej. Možná že je tu nějaké logické vysvětlení-""Co myslíš, že říkal na konci?" zeptala se Shelby. "Viděla jsem jeho rty, jak se hýbou, ale nerozuměla jsem mu. Nesnáším Vyhlašovatele."Pospěš si. Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu.Shelby to neslyšela? Jak necitlivě a chladně zněl?Pak to Luce došlo: nebylo to tak dávno, co taky nemohla slyšet zvuky z Vyhlašovatelů. Místo toho slyšela jen šum: šelest a hustý, chladný pískot v korunách stromů. Byl to Steven, kdo jí řekl, jak vyladit jejich hlasy. Svým způsobem si Luce téměř přála, aby to neudělal.V té zprávě toho muselo být víc. "Musím se na to podívat znovu," řekla Luce a šla k otevřenému oknu. Shelby jí zatáhla zpátky."Ach, ne ne. Vyhlašovatel už teď může být kdekoliv a ty máš domácí vězení, pamatuješ?"Shelby zatlačila Luce do židle. "Zůstaneš tady, dokud se nevrátím z kanceláře pana Kramera s barvami na krocana. Obě zapomeneme, že se tohle někdy stalo. Jasný?""Jasný.""Fajn. Vrátím se za pět minut, takže mi nikam nezmiz."Jakmile se ale dveře zavřely, Luce vylezla ven z okna na část římsy, kde včera večer seděla s Danielem.Obraz, který jí stále zůstával v mysli, nemohl být pravdivý.Musela znovu přivolat stín. I kdyby jí to mělo dostat ještě do větších potíží. I kdyby viděla něco, co by se jí nemuselo líbit.Brzké dopoledne bylo větrné a Luce se musela přikrčit a chytit se šikmé dřevěné šindele, aby udržela rovnováhu. Měla studené ruce. Její srdce bylo otupělé. Zavřela oči.Pokaždé, když se snažila přivolat Vyhlašovatele, jí napadlo, jak málo tréninku v tom vlastně má. Vždycky když se jí to podařilo, měla jen štěstí - jestli se teda dalo sledování svého přítele, jak někoho vraždí považovat za štěstí.Něco vlhkého se jí vplížilo do náruče. Byl to hnědý hnusný stín, který ji nejspíš ukáže ještě hnusnější věci? Otevřela oči.Byl to on. Plížil se jí za ramenem jako had. Chytila ho a držela ho před sebou. Snažila se ho vytvarovat do koule, ale stín se odmítl poddat jejímu doteku. Odletěl od ní trochu dál k okraji střechy, která byla mimo její dosah. Podívala se dolů. Byla dvě patra nad zemí. Cesta, kudy

studenti chodili do jídelny na pozdní snídani, byla přeplněná. Na zelené trávě byly spadané listy mnoha barev.Luce se zakymácela. Něco do ní udeřilo a ona cítila, jak padá dopředu.Pak se ale stín objevil před ní a bouchnul do ní, jako nějaký fotbalista. Přitiskla se zády na střechu. Zůstala přilepená na šindeli a lapala po dechu, když jí znovu ovanul vítr z Vyhlašovatele a on se před ní znovu otevřel.Kouřový závoj se rozptýlil a Luce byla zpátky u Daniela a jeho krvavé větve. Zpátky u krákotu racků kroužící nad jeho hlavou, u hnijícího zápachu, který se držel pobřeží a u pohledu na ledové vlny, které se tříštily o skálu.Byla taky zpátky u dvou postav schoulených na zemi. Jeden byl mrtvý a ten druhý ho svazoval. Najednou stál ale tváří v tvář Danielovi.Cam.Ne, to musel být omyl. Nenáviděli jeden druhého. Právě přece proti sobě vedli obrovskou bitvu. Možná by mohla připustit, že Daniel udělal hrozné věci, aby jí ochránil od lidí, kteří po ní šli. Ale co by nikdy nečekala bylo to, že by ho to mohla najít provádět s Camem. Spolupracoval s Camem, který vraždil pro potěšení?Zrovna spolu vedli nějakou bouřlivou diskuzi, ale Luce nedokázala rozeznat jejich slova. Neslyšela je přes hodiny ve středu terasy, které právě odbíjely jedenáct hodin. Napjala uši a čekala, až zvony přestanou bít."Dovol mi, abych jí odvezl do Shoreline," uslyšela konečně prosit Daniela.To musí být přímo před tím, než přijela do Kalifornie. Jenže proč by Daniel žádal Cama o svolení? Ledaže by-"Fajn," řekl Cam vyrovnaně. "Vezmi ji co nejrychleji do školy a pak mě najdi. Nepodělej to. Budu tě sledovat.""A pak?" Danielův hlas zněl nervózně.Cam přejel očima tvář Daniela. "Ty a já máme práci.""Ne!" zakřičela Luce a vzteky do stínu mlátila rukama.Jakmile ale cítila, že se její ruce dostaly skrz chladný, kluzký povrch, litovala toho.Stín se rozsypal na malé popelavé částečky k jejím nohám. Teď už nemohla vidět nic. Snažila se poskládat částečky tak, jak to viděla dělat Milese, ale ty se jen třásly a byly necitlivé.Popadla do hrsti bezcenné kusy stínu a vzlykla do nich. Steven řekl, že někdy stíny zkreslovaly to, co bylo skutečné. Stejně jako stíny na stěně jeskyně.Jenže taky řekl, že na nich bylo vždycky trochu pravdy. A Luce tu pravdu v mokrých zbytcích stínu cítila. Ždímala je a snažila se tak ze sebe dostat všechno své utrpení.Daniel a Cam nebyli nepřátelé. Byli partneři. 

kapitola 15 1/2ČTYŘI DNY

"Ještě tofu?" Connor Madson - plavovlasý kluk, kterého Luce zná z biologie a taky jeden z číšníků na Shoreline- stál nad ní se stříbrným meníčkem na Festivalu sklizně v pondělí večer."Ne, díky." Luce ukázala na tlustý kus vlažného tofu, který jí stále ležel na talíři."Možná později." Connor a zbytek studentů ze stipendia, kteří tady pracovali, měli na sobě smokingy a směšné slamáky. Chodili kolem stolů na terase, která byla téměř k nepoznání. Už nebyla jen elegantním a ležérním místem, kde si mohl dát před školou každý palačinky. Změnila se na obrovskou venkovní hodovní síň.Shelby pořád remcala, když chodila od stolu ke stolu, upravovala kartičky se jmény a zapalovala svíčky. Ona a ostatní členové skupiny dekoratérů odvedli skvělou práci: červené a oranžové hedvábné listy, které byly rozházené po dlouhých bílých ubrusech, čerstvě udělaná

večeře byla uložená uvnitř zlatého rohu hojnosti, na krajích terasy byly lampy, které oteplovali studený vzduch od oceánu. Dokonce i barevný krocan vypadal stylově.Všichni studenti na fakultě, spolu s asi padesáti největšími sponzory školy se tu uhnízdili na večeři. Dawn a její rodiče na tuhle noc přijeli. Ačkoli s ní Luce ještě neměla šanci promluvit, vypadala šťastně a vesele jí zamávala ze svého místa vedle Jasmine.Většina z asi dvaceti Nephilimů seděla u sebe u kruhového stolu. S vyjímkou Rolanda, který seděl v odlehlém koutě s nějakou tajemnou osobou.Pak ovšem tajemná osoba vstala, zvedla klobouk ve tvaru velkého poupěte a odhalila tím Luce své nezbedné vlny.Arriane.Luce se usmála, ale o vteřinu později cítila, že nemá daleko k slzám. Sledování těchhle dvou, jak spolu něco probírají, Luce připomnělo ohavnou, zlověstnou scénu, kterou včera zahlédla ve Vyhlašovateli. Stejně jako Cam s Danielem, i Arriane s Rolandem stáli na opačných stranách. Přesto se ale chovali jako tým.Teď ale cítila, že je něco jinak.Festival sklizně měl být posledním večírkem před Díkuvzdáním, kdy se rušilo vyučování. Pak budou mít všichni ostatní další Díkuvzdání. Skutečné Díkuvzdání. S jejich rodinami.Pro Luce tohle bylo jediné Díkuvzdání, které vůbec bude mít. Pak Cole už jí neodepsal. Po včerejším domácím vězení a po následném zjištění nových skutečností na střeše, pro ní nebylo těžké být vděčná i za málo."Skoro nic jsi nesnědla," řekla Francesca a dala Luce na talíř velkou lžíci lesklé bramborové kaše. Luce stále překvapovala oslňující záře, která pronikala do všeho, co jí Francesca říkala. Francesca měla nadpozemské charisma, nejspíš na základě toho, že byla anděl.Usmívala se na Luce, jako kdyby na ní včera v její kanceláři skoro nekřičela, a jako kdyby právě teď Luce nebyla pod zámkem.Luce seděla na čestném místě v čele stolu, vedle Francesci. Všichni sponzoři si s nimi přišli potřást rukou. Další tři studenti v čele stolu -Lilith, Beaker Brady a nějaká korejská tmavovlasá dívka, kterou Luce neznala - vyhráli tyhle místa v soutěži o nejlepší esej. A všechno co Luce musela pro tohle místo udělat bylo vytočit svoje učitele natolik, aby se báli jí nechat byť jen na chvíli bez dohledu.Nakonec jídlo odnesli a Steven se naklonil dopředu ve svém křesle. Stejně jako Francesca, nedával na sobě znát nic ze své včerejší zášti. "Ujisti se, že bude Luce představena Dr. Buchananovi."Francesca si vzala poslední kousek muffinu, potřela si ho kukuřičným máslem a vložila si ho do úst. "Buchanan je jeden z největších příznivců školy," řekla Francesca. "Už jsi slyšela o zahraničním programu Ďáblové?" Luce pokrčila rameny, když číšníci odnášeli talíře ze stolů. "Jeho ex-manželka měla andělský rodokmen, ale po jejich rozvodu stáhnul nějaké své závazky. Jen bys měla vědět, že" -Francesca se podívala na Stevena- "je to dobrý člověk. Oh, dobrý den, paní Fisherová! Je hezké, že jste přišla.""Ach, dobrý den." Byla to postarší žena s britským přízvukem, objemným pláštěm z norka a s víc diamanty kolem krku, než Luce kdy předtím viděla. Zamávala bílou rukavicí na Stevena, který jí pozdravil taky. Francesca se naklonila a obě ženy se pozdravily polibkem na tváře. "Kde je můj Miles?" zeptala se žena.Luce vyskočila. "Ach, vy musíte být Milesova ... babička?""Proboha, ne." Žena couvla. "Nemám děti, nikdy jsem se nevdala, díky bohu. Já jsem paní Ginger Fisher z větve rodokmenu NorCal. Miles je můj prasynovec. A vy jste?""Lucinda Price.""Lucinda Price, ano." Paní Fisher se jí prohlédla a zamžourala. "Četla jsem o tobě v nějaké historické knize. I když si vlastně nemůžu vzpomenout, co přesně jsi vlastně-"

Než mohla Luce zareagovat, Steven jí položil ruce na ramena. "Luce je jedna z našich nejnovějších studentek," řekl a zazářil. "Budete ráda, když vám řekneme, že se Miles může přetrhnout, aby se tu Luce cítila pohodlně."Paní Fisher zašilhala za ně. Hleděla na přeplněný trávník. Většina hostů už dojedla a teď Shelby rozsvěcovala pochodně, které byly vsazeny do země. Když se rozhořela pochodeň nejblíž k hlavnímu stolu, osvětlila tak Milese, který se nakláněl nad stoly, aby z nich mohl odstranit nějaké odpadky."Je to opravdu můj synovec, kdo odklízí ze stolů?" Paní Fisher si přitiskla ruku v bílé rukavici na čelo."Vlastně," řekla Shelby a skočila jim tak do konverzace, "funguje tu jako odpaďák-""Shelby," přerušila ji Francesca. "Myslím, že pochodeň u stolu Nephilimů právě zhasla. Mohla bys to napravit? Hned?""Víte co?" řekla Luce paní Fisher. "Dojdu pro Milese a přivedu ho. Musíte být dychtivá po tom, ho vidět."Miles vyměnil čepici a mikinu Dodgers za tvídové kalhoty a jasně oranžovou košili. Byla to dost odvážná kombinace, ale vypadal v tom dobře."Hej!" Mávl na ní rukou, kterou nedržel hromadu špinavých talířů. Nezdálo se, že by mu nějak vadilo, že musí uklízet stoly. Usmíval se. Byl ve svém živlu, když si povídal se všemi na večírku, během toho, co jim čistil stoly. Když se k němu přiblížila Luce, položil talíře dolů a věnoval jí obří objetí. Přitiskl si ji k sobě tak blízko, jak to šlo."Jsi v pořádku?" zeptal se a naklonil hlavu ke straně, takže mu hnědé vlasy spadly do očí. Nevypadal, že je zvyklý na způsob, jak se chovají jeho vlasy, když nemá čepici, takže hlavu zase narovnal. "Nevypadáš dobře. Teda, myslím tím - vypadáš skvěle, tak jsem to nemyslel. Vůbec. Moc se mi líbí tvoje šaty. A tvoje vlasy sou pěkné. Ale tvůj pohled je" -zamračil se- "skleslý.""To je dost znepokojivé." Luce kopla špičkou bot s vysokým podpatkem do trávy. "Protože teď se cítím nejlíp, za celou noc.""Opravdu?" Milesova tvář se rozzářila jen na tak dlouho, dokud si myslel, že mu tím složila kompliment. Pak jeho úsměv povadl. "Vím, že tě štve to domácí vězení. Pokud by ses mě ptala, Frankie a Steven to dost přepískli. Držet tě u sebe celou noc-""Já vím.""Nedívej se, ale jsem si jistý, že nás teď pozorují. Oh, no super." Zasténal. "Je to moje teta Ginger?""Už jsem měla to potěšení." Luce se zasmála. "Chce tě vidět.""Jo, o tom nepochybuju. Prosím, nemysli si, že jsou všichni moji příbuzní jako ona. Se zbytkem mé rodiny se setkáš na Díkuvzdání-"Den díkuvzdání u Milese. Luce na to úplně zapomněla."Ach," řekl Miles, když zpozoroval její obličej. "Snad si nemyslíš, že tě tu Frankie a Steven hodlají držet i na Díkuvzdání?"Luce pokrčila rameny. "Myslela jsem, že to ´až dokud ti neřekneme´ znamená.""Tak to je důvod, proč jsi tak smutná." Položil Luce ruku na její holé rameno. Doteď litovala, že si vzala šaty bez rukávů. Ale jen do té doby, než se jeho prsty dotkly její holé kůže.Bylo to jako dotek Daniela - po celou dobu elektrizující a magické, ale zároveň i uklidňující.Miles přistoupil blíž a sklopil svou tvář k té její. "Co to bylo?"Zadívala se mu do tmavě modrých očí. Jeho ruka byla stále na jejím rameni. Cítila, jak se smiřuje s pravdou, nebo s tím, co si myslela, že pravda je, a že je připravená to vyslovit nahlas.Daniel nebyl tím, čím si myslela, že byl. Což možná znamenalo, že ona nebyla tím, kým si myslela, že je. Všechno co cítila k Danielovi na Sword&Cross bylo pořád v ní - šílela, když na to jen pomyslela- ale tady bylo všechno tak odlišné. Každý říkal, že tenhle život je jiný, že

byl čas na to, přerušit cyklus-jenže jí nikdo neřekl, co to znamená. Možná to nemělo skončit tím, že ona a Daniel budou spolu. Možná se od něj měla osvobodit a udělat něco na vlastní pěst."Je těžké to popsat," řekla nakonec."Já vím," řekl Miles. "Cítím to stejně. Vlastně je tu něco, co jsem ti chtěl říct-""Luce." Francesca najednou stála u nich a prakticky se mezi ně vecpala. "Je čas jít. Doprovodím tě teď do tvého pokoje."Tolik k jednání na vlastní pěst. "A Milesi, tvoje teta a Steven si tě žádají."Miles věnoval Luce poslední soucitný úsměv, než se začal plahočit přes terasu směrem k jeho tetě.Stoly byly prázdné, ale Luce uviděla Arriane a Rolanda, jak něco popíjí u baru. Kolem Dawn byl shluk Nephilimských dívek.Vedle Shelby stál vysoký chlapec s blonďatými vlasy a se světlou, téměř bílou pletí.Její ex přítel. Musí to být on. Opíral se o Shelby. Asi o ní měl stále zájem, ale ona na něj byla zjevně stále naštvaná. Tak naštvaná, že si ani nevšimla, že kolem ní prošla Francesca s Luce. Ale její ex-přítel si všimnul. Jeho pohled se zastavil na Luce. Měl bledé slabě modré oči. Byl děsivý.Pak někdo zavolala, že se dole na pláži koná after-párty. Shelby přestala ex příteli věnovat pozornost a otočila se k němu zády. Pak dodala, že by jí raději na párty následovat neměl."Chtěla by ses k nim připojit?" zeptala se jí Francesca, když se pohybovaly dál od rozruchu na terase. Hluk větru je nutil utichnout, když kráčeli štěrkovou cestou zpátky ke koleji. Minuli řadu růžových popínavých rostlin. Luce se začala ptát sama sebe, jestli byla Francesca zodpovědná za klid, který náhle nastal."Ne," Luce se chtěla se všemi pobavit, ale když přišlo na slovo ´chtít´ nebo ´hned teď´, rozhodně jí to k párty na pláži moc netáhlo. Přála by si ... No, vlastně si nebyla jistá, co by si přála. Něco musela udělat s Danielem, jenže co? Možná by jí řekl, co se děje. Možná by jí místo neustále ochrany před tím, aby se nedozvěděla něco, co by neměla, řekl pravdu. Stále Daniela miluje. Samozřejmě, že ano. Znal ji lépe, než kdokoliv jiný. Její srdce pokaždé tlouklo jako o závod, když ho uviděla. Toužila po něm. Ale jak dobře ho opravdu znala?Francesca upřela oči na trávu, která lemovala cestu ke koleji. Velmi jemně rozevřela paže do stran, jako kdyby byla baletka."Ne lilie a ne růže," zamumlala si pro sebe a její úzké prsty se začaly třást. "Tak co tedy?"Ozval se jemný zvuk, když se kořeny rostlin prorvaly zahradou a najednou, jako zázrakem, před nimi vyrostla hranice z bílých květů. Květiny byly na obou stranách cesty.Byly to vzácné a křehké divoké pivoňky s pupeny velkými jako fotbalový míč. Květiny, které Daniel přinesl Luce, když byla v nemocnici - a možná už i předtím. Na cestě k Shoreline se v noci třpytily jako hvězdy."Pro koho tohle bylo?" zeptala se Luce."Pro tebe," řekla Francesca."Za co?"Francesca se krátce dotkla její tváře. "Někdy do našeho života přicházejí krásné věci z ničeho nic. Nemůžeme jim vždy porozumět, ale musíme v ně věřit. Vím, že chceš na všechno odpovědi, ale někdy se vyplatí mít v sobě malou víru."Mluvila o Danielovi.

"Díváš se na mě a na Stevena," pokračovala Francesca, "-a já vím, že to může být matoucí. Miluju ho? Ano. Ale až přijde konečná bitva, budu ho muset zabít. To je prostě naše realita. Oba víme, kde přesně stojíme.""Ale nevěříte mu?"

"Věřím v to, že záleží jen na jeho charakteru, který je démonský. Musíš věřit tomu, že lidé kolem tebe budou věrní tomu, v co věří. I když se může stát, že někdo zradí to, v co věří.""Co když to není tak jednoduché?""Jsi silná, Luce. Nezávisle na něčem nebo na někom. Viděla jsem to včera v mé kanceláři, podle toho, jak jsi reagovala. A to mě velmi ... potěšilo."Luce se necítila silná. Cítila se jako hlupák. Daniel byl anděl, takže jeho charakter by měl být dobrý. Měla to jen slepě přijmout? A jaký je vlastně její pravý charakter? Nebyl černobílý. Byla Luce důvod, proč je to mezi ní a Danielem tak komplikované?Ani dlouho potom, co přišla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, nemohla dostat slova Francesci z hlavy.O hodinu později jí někdo zaklepal na okno. Luce sebou cukla. Seděla u krbu a zírala do slábnoucího ohně. Než stačila vstát, ozvalo se druhé zaklepání na okno, ale tentokrát znělo víc váhavěji. Luce se zvedla a šla k oknu. Co by tu Daniel zase dělal? Potom co jí odhalil jak strašně nebezpečné je vidět se, proč se nedržel zpátky? Nevěděla, co od ní Daniel chtěl - teda kromě toho jí způsobovat muka, stejně jako ho viděla mučit její další já ve Vyhlašovateli. Všechna její minulá já, které -jak jí Daniel řekl- tolik miloval. Všechno co od něj dnes večer chtěla, bylo, aby jí nechal samotnou.Rozrazila dřevěné okenice a pak zatlačila na okenní tabuli, přičemž shodila jednu z tisíce kytek Shelby. Opřela se rukama o parapet, vystrčila hlavu do noci a byla připravená začít řvát na Daniela.Ale nebyl to Daniel, kdo stál v měsíčním světle na římse.Byl to Miles.Převlékl se ze svého oblečení na večírku, ale nevzal si čepici Dodgers. Většina z jeho těla byla ve stínu, ale obrys jeho širokých ramen se krásně rýsoval proti modré, hluboké noci. Jeho plachý úsměv vyvolal úsměv i na její tváři. Držel zlatý roh hojnosti plný oranžových lilií, které utrhl na Festivalu sklizně."Milesi," řekla Luce. Z jejích úst tahle slova vyzněla nezvykle. Byla zaplavená příjemným překvapením, i když se před chvílí připravovala na něco dost ošklivého. Měla zvýšený tep a nemohla se přestat usmívat."Není trochu bláznivé, že můžu přejít po římse od mého okna až k tomu tvému?"Luce zavrtěla hlavou. Taky byla ohromená. Nikdy dokonce ani nebyla na klučičí straně koleje. Ani nevěděla, kde to bylo."Vidíš?" Jeho úsměv se rozšířil. "Kdybys neměla domácí vězení, nikdy bychom to nezjistili. Je to tu opravdu parádní Luce. Měla bys sem jít taky. Nemáš strach z výšek nebo tak něco?"Luce chtěla jít za Milesem ven na římsu. Jen si prostě nechtěla připomínat chvíli, kdy tam byla s Danielem. Tihle dva byli tak odlišní. Miles-spolehlivý, sladký, starostlivý. Daniel-láska jejího života. Kdyby to bylo tak jednoduché. Zdálo se nespravedlivé a nemožné, je porovnávat."Jak to, že nejsi na pláži se všemi?" zeptala se ho."Ne každý je dole na pláži." Miles se usmál. "Ty jsi tady." Mávl ve vzduchu květinami. "Přinesl jsem ti to od večeře. Shelby dostala všechny květiny na její straně večírku. Myslel jsem, že by sis je mohla dát na stůl."Miles jí podal oknem proutěný roh hojnosti. Překypoval lesklými oranžovými květy. Jejich černé tyčinky se zachvěly ve větru. Nebyli dokonalé. Pár z nich už bylo uvadlých, ale stejně byly mnohem hezčí, než pivoňky v nadživotní velikosti, které Francesca nechala vykvést. Někdy do našeho života přicházejí krásné věci z ničeho nic.Tohle bylo snad to nejhezčí, co pro ní někdo na Shoreline udělal-třeba když se Miles vloupal do Stevenovi kanceláře, aby ukradl knihu. Jen kvůli tomu, aby mohl Luce naučit procházet stíny. Nebo, když ji Miles pozval na snídani hned první den, co se setkali. Nebo jak ji Miles okamžitě zahrnul do svých plánu na Díkuvzdání. Nebo naprostá absence odporu, když musel

Miles sbírat odpadky, kvůli tomu, že se dostal do potíží, když pomáhal Luce. Nebo jak Miles ...Mohla s ním jít, uvědomila si, klidně na celou noc. Odnesla květiny na stůl v jejím pokoji. Když se vrátila, Miles už k ní napřahoval ruce, aby se mohla dostat do okna. Mohla se vymluvit. Mohla říct, že nechce porušovat pravidla Francesci. Nebo mohla vzít jeho teplou, silnou a bezpečnou ruku do té své, a nechat se k němu vyhoupnout. Mohla by alespoň pro tuhle chvíli zapomenout na Daniela.Venku byla obloha plná hvězd. Třpytily se v černé noci, jako diamanty paní Fisher. Byly ale mnohem jasnější a ještě krásnější. Odtud vypadaly sekvoje na východní straně od školy hustě, tmavě a zlověstně. Na západ od školy viděla pěnivou vodu a vzdálenou záři planoucího ohně dole, na větrné pláži. Konečně si Luce všimla z římsy těchhle věcí. Oceán. Les. Nebe.Stále to bylo tady. Jenže když tu byl Daniel, nemohla se soustředit na nic jiného. Téměř ji oslepilo, když si uvědomila, že nikdy téhle nádherné scenérii nevěnovala pozornost.Bylo to opravdu úchvatné."Asi tě zajímá, proč jsem přišel," řekl Miles. Luce si uvědomila, že už pěknou chvíli oba mlčí. "Chtěl jsem ti to říct už dřív, ale - nemohl jsem - nejsem si jistý -""Jsem ráda, že jsi přišel. Už tu byla trochu nuda. Zírala jsem do ohně." Věnovala mu malý úsměv.Miles si strčil ruce do kapes. "Podívej, já vím, že ty a Daniel-"Luce nevědomky zasténala."Máš pravdu. Neměl jsem to vytahovat-""Ne, to není důvod, proč jsem zasténala.""Já jen ... víš, že tě mám rád, ne?""Hm."Samozřejmě, že ji měl Miles rád. Byli přátelé. Dobří přátelé. Luce se kousla do rtu. Teď si hrála na hlupáka, což nikdy nebylo dobré znamení. Pravda byla, že jí měl Miles rád. A ona ho měla ráda taky.Podívala se na toho kluka. Na jeho oceánově modré oči a nesmělé rty, které se pokaždé zvedly do úsměvu. Navíc to byl ten nejmilejší člověk, jakého kdy potkala.Jenže tu byl Daniel. A před ním byl taky Daniel, už mockrát. A Daniel tu bude znovu a znovu - bylo to nekonečně komplikované."Zkazil jsem to." Miles sebou trhnul. "Protože všechno, co jsem chtěl dneska udělat, bylo dát ti dobrou noc."Podívala se na něj a zjistila, že jí pozoruje. Vyndal si ruce z kapes a našel jimi ty její. Sevřel je mezi jejich hrudníky. Nakláněl se k ní. Pomalu a rozvážně. Dával tím Luce další šanci cítit velkolepý noční vzduch všude mezi nimi.Věděla, že se jí Miles chystal políbit. A věděla, že ho nemůže nechat.Kvůli Danielovi, samozřejmě - ale také kvůli tomu, co se stalo, když políbila Trevora. Její první polibek. Jediný polibek, který s kým kdy, kromě Daniela, měla. Mohlo být její svázání s Danielem důvodem, proč Trevor zemřel? Co když druhý koho políbí bude Miles a ... ani na to nemohla pomyslet."Milesi." Trochu ho od sebe odstrčila. "Neměl bys to dělat. Líbání mě je" -polkla- "nebezpečné."Zasmál se. Samozřejmě. Nevěděl nic o Trevorovi. "Myslím, že to zvládnu."Pokusila se od něj odtáhnout, ale Miles znal způsob, jak jí donutit mít skvělý pocit, skoro ze všeho. Tohohle nevyjímaje. Když jeho ústa našla ta její, zadržela dech a čekala na nejhorší.Ale nic se nestalo.Milesovi rty byly měkké jako peří. Políbil jí tak jemně, že se to stále dalo považovat za polibek od dobrého přítele - ale s vášní, kterou jí ukazoval, že k ní cítí mnohem víc, než jen tohle. Kdyby to ale chtěla.

Ale i když tu nebyly žádné plameny, žádná spálená kůže, smrt nebo destrukce, -a proč to vlastně nebylo?- tenhle polibek jí nutil cítit se špatně.Tak dlouho všechno co její rty chtěly, byly Danielovy rty. Celou dobu. Snila o jeho polibcích, úsměvu, nádherných fialových očích, jeho tělu, které drží to její. Nikdy tu neměl být nikdo jiný. Co když se ale v Danielovi mýlila? Co kdyby byla šťastnější -nebo alespoň šťastná- s jiným klukem?Miles se od ní odtáhl a vypadal přitom šťastně a zároveň i smutně. "Takže, dobrou noc."Odvrátil se, skoro jako kdyby se chystal vrátit zpátky do svého pokoje. Pak se ale otočil zpátky. Vzal jí za ruku. "Pokud bys měla někdy pocit, že věci nefungují tak jak by měly s ..." Podíval se na oblohu. "Jsem tady. Jen chci, abys to věděla."Luce přikývla. Zavalila ji vlna zmatku.Miles jí stiskl ruku a pak se vydal opačným směrem ke svažující se šindelové střeše. Asi se vracel zpátky do svého pokoje na koleji.Luce zůstala sama. Sáhla si na rty, kde ještě před chvílí byly ty Milesovi. Příště až uvidí Daniela, byl by schopný mu to říct? Hlava jí bolela ze všech vzestupů a pádů dnešního dne. Chtěla si jen zalézt do postele. Když se oknem vracela zpátky do pokoje, naposled se otočila, aby si do paměti uložila noc, kdy se tolik věcí změnilo.Místo hvězd, stromů a burácejících vln se ale oči Luce zaměřily na něco jiného. Na střechu k jednomu z komínů. Bylo tam něco bílého a vlajícího. Duhový pár křídel.Daniel.Byl přikrčený a napůl skrytý jejímu pohledu. Byl jen třicet centimetrů od místa, kde se s Milesem políbili. Byl k ní otočený zády. Měl svěšenou hlavu."Danieli," zavolala a cítila, jak se jí hlas zlomil. Když se k ní obrátil, výraz v jeho tváři byl plný bolesti. Jako kdyby mu Luce právě vytrhla srdce z těla. Ohnul se v kolenou, rozvinul svá křídla a odletěl do noci.O chvíli později vypadal jen jako další hvězda na černé obloze.

kapitola 16

Druhý den ráno při snídani Luce nemohla nic sníst.Byl poslední den výuky na Shoreline. Pak se studenti na Den díkuvzdání rozjedou domů. Luce se cítila osamělá. Samota uprostřed davu lidí byl ten nejhorší druh osamělosti, ale nemohla si pomoct. Všichni studenti kolem ní vesele klábosili o tom, jak jsou šťastní, že jedou domů ke svým rodinám. O své dívce nebo klukovi, které neviděli od léta. O párty, které jejich nejlepší přátelé přes víkend pořádají.Jedinou párty, kterou se Luce tenhle víkend chystala navštívit, byla párty v jejím prázdném pokoji na koleji.Samozřejmě, i několik dalších studentů tu přes prázdniny zůstává: Connor Madson, který přišel na Shoreline ze sirotčince v Minnesotě. Brenna Lee, jejíž rodiče žijí v Číně. A Francesca a Steven tu také budou - jaké překvapení- a chystají ve čtvrtek večeři Dne díkuvzdání pro ty, co tu zůstali.Luce se ale stále držela naděje, kterou měla: Arrianinu hrozbu, že na ní bude dohlížet během prázdnin, které během Díkuvzdání budou. Sotva Arrianne viděla potom, co je tři dopravila na Shoreline. Jen na ten krátký okamžik na Festivalu sklizně.Všichni ostatní na den nebo na dva odjedou. Miles pojede ke své rodině, kde se koná událost se sto lidmi. Dawn a Jasmine k jejich rodinám, které se sejdou na Jasminině panském sídlu v Sausalito. A i když jí Shleby neřekla ani slovo o tom, že se vrací do Bakersfieldu, den předtím byla na telefonu s matkou a zasténala: "Ano. Já vím. Budu tam."

Tohle byla ta nejhorší možná doba pro to, aby byla Luce sama. Dusila v sobě svůj vnitřní zmatek, který každým dnem narůstal. Bude trvat tak dlouho, dokud se nedozví, co cítí k Danielovi, nebo k někomu jinému. Nemohla si přestat nadávat, jak hloupá včera v noci byla, když nechala zajít Milese tak daleko.Celou dospívala stále k tomu samému závěru: I když byla naštvaná na Daniela, to co se stalo s Milesem nebyla jeho vina, ale její. Ona byla ta, kdo podváděl.Bylo jí zle, když si představila Daniela, jak tam sedí, sleduje je a nic neříká, zatímco Luce líbá Milese. Představila si, jak hrozně se musel cítit, když je viděl na střeše. Způsob, jakým se cítila, když poprvé uslyšela, že se něco stalo mezi Danielem a Shelby-byl horší, protože to co udělala ona nebyl ten nejhorší druh podvádění. Jedna věc, kterou věděla jistě byla ta, že s Danielem nedokázali komunikovat.Měkký smích jí přivedl zpátky k její nesnězené snídani.Francesca klouzala kolem stolů v dlouhém černobílém kabátu. Pokaždé, když se na ni Luce podívala, její sladký úsměv jí uvízl na tváři a byla najednou hluboce zabraná do rozhovoru s nějakým studentem, čímž si Luce připadala ještě pod větší kontrolou. Jako kdyby jí Francesca četla myšlenky a přesně věděla, co Luce udělala, že ztratila chuť k jídlu.Stejně jako zmizely přes noc divoké bílé pivoňky bez jediné stopy, tak mohlo zmizet přesvědčení Francesci o tom, jak byla Luce silná."Proč tak zamračeně, kámo?" Shelby spolkla velký kus bagety. "Věř mi, žes v noci o nic přišla."Luce neodpověděla. Táborák na pláži bylo to poslední, na co teď myslela. Všimla si, že se Miles plahočí na snídani mnohem později, než obvykle. Měl svojí čepici Dodgers stáhnutou hluboko do čela a měl shrbená ramena. Nedobrovolně si prsty sáhla na své rty.Shelby divoce zamávala rukama nad hlavou. "Co je to s ním, je slepý? Země volá Milese!"Když konečně upoutala jeho pozornost, Miles se obrátil k jejich stolu a nemotorně skoro zakopl o bufet. Zamával jim nazpátek a pak zmizel v jídelně. "Je to mnou nebo se Miles v poslední době chová jako by byl retardovaný?" Shelby obrátila oči v sloup a napodobila Milesovo zvláštní zakopnutí.Luce umírala touhou jít za ním po tom, co zakopnul a- A co? Říct mu, že se nemusí cítit trapně? Že ten polibek byl i její chyba? Že zamilovat se do někoho, jako je ona, nekončí dobře? Že ho má ráda, ale tolik věcí -mezi nimi- je nemožných? Že ačkoliv se zrovna teď s Danielem hádala, nic doopravdy nemůže ohrozit jejich lásku?"Každopádně, jak jsem už říkala," pokračovala Shelby. Nalila si kávu z bronzové karafy na stole Luce. "Táborák, zážitky, bla, bla, bla. Tyhle věci můžou být tak hrozně nudné." Zvedla koutek úst do úsměvu. "Zvlášť, víš, když nejsi poblíž."Srdce Luce se trochu sevřelo. Jednou za čas ji k sobě Shelby takhle pustila a zažehla tak v Luce paprsek naděje. Ale pak její spolubydlící rychle pokrčila rameny, jako kdyby jí tím chtěla říct ´Nechci aby ti to stouplo do hlavy´. "Nikdo jiný nesdílí mou nesnášenlivost k Lilith. To je všechno." Shelby se narovnala a zhluboka se nadechla. Její pravý horní ret se nesouhlasně zachvěl. Shelbina nesnášenlivost Lilith vždycky dokázala Luce rozesmát. Dnes však zvládla jenom strohý úsměv."Hmmm," řekla Shelby. " Ne, že by tě trápilo, že nejsi na večírku. Všimla jsem si v noci na pláži, že Daniel někam letěl. Vy dva jste museli mít hodně co dohánět." Shelby viděla Daniela? Proč se o tom nezmínila už dřív? Mohl ho vidět ještě někdo jiný?"Ani jsme spolu nemluvili.""Tomu je těžké uvěřit. Většinou je plný zákazů, které ti chce dát-""Shelby, Miles mě políbil," přerušila ji Luce. Zavřela oči. Z nějakého důvodu to pro její přiznání bylo jednodušší. "Minulou noc. A Daniel všechno viděl. Odletěl ještě předtím, než jsem mohla-"

"Jo, chápu." Shelby dlouze hvízdla. "Tak to je teda obrovskej drb."Obličej Luce hořel studem. Její mysl se nemohl zbavit vzpomínky na to, jak Daniel odlétnul. Vypadalo to tak konečně."Takže je konec, vždyť víš, mezi tebou a Danielem?""Ne. Nikdy." Luce tuhle větu nemohla vyslovit bez toho, aby se otřásla. "Já prostě nevím."Neřekla Shelby zbytek toho, co zahlédla ve Vyhlašovateli. To, že Cam a Daniel pracují spolu. Byly sice kamarádky, ale tohle jí nemohla říct. Shelby se nikdy nedozví, že ten člověk byl Cam. A tak jako tak, jejich historie byla příliš složitá na to, aby jí to mohla vysvětlit. Navíc by Luce nemusela ustát Shelbyny kontroverzní názory na anděly a démony, a na její závěry ohledně toho, co se skrývá za partnerstvím Daniela a Cama."Sama víš, že to Daniel zkazil už dávno předtím. Nebyl to náhodou Danielův velký plán - nesvedla vás dva dohromady jeho nehynoucí starostlivost?"Luce na její bílé železné židli ztuhla."Nebyla jsem sarkastická, Luce. Možná, nevím, Daniel chodil i s jinýma holkama. Je to všechno dost nejasné. Takže z toho všeho vyplývá, jak jsem už říkala předtím, že jsi možná v jeho mysli nebyla vždycky jediná, na které mu záleželo.""A to mi má být jako líp?""Neříkám to, aby ti potom bylo líp. Jen se ti to snažím vysvětlit. Po Danielově otravné lhostejnosti -a že jí teda bylo dost- je tu kluk, který se ti konečně věnuje. Skutečnou otázkou je: A co ty? Třeba Daniel počítá s tím, že hned jak odejde, vyměníš ho za někoho jiného, kdo přijde. A Miles přišel. A on je zřejmě skvělý kluk. Na můj vkus trochu sentimentální, ale-""Já bych Daniela nikdy za nikoho nevyměnila," řekla nahlas Luce. Zoufale tomu chtěla věřit.Myslela na hrůzu v jeho tváři, když se pohádali na pláži. Byla ohromená, když vyhrkl: My se rozcházíme? Jako kdyby tu ta možnost byla. Jako když nemohla přijmout jeho šílený příběh o jejich nekonečné lásce, o které jí řekl pod broskvoní na Sword&Cross. Nakonec mu uvěřila, zadržela dech a spojila si k sobě všechny kousky skládačky- zubaté kousky skládačky, které nedávaly smysl. Udělala to jen proto, že jí prosil, aby mu uvěřila. Teď v ní ale každý den něco hlodalo. Cítila, jak jí ta slova stoupají na jazyk: "Většinou ani nevím, proč mě má vlastně rád.""Ale no tak," zasténala Shelby. "Nebuď jako ty holky. Je pro mě moc dobrý, ach ach ach. Budu tě muset vykopnout ke stolu Dawn a Jasmine. To je jejich odbornost. Ne moje.""Nemyslela jsem to tak." Luce se k ní naklonila a ztišila hlas. "Myslím tím, že před dávnými věky, kdy žil Daniel, víš, vybral si mě. Mě, ze všech holek na celém světě-""No, myslím, že tenkrát měl mnohem méně možností-""Au!" Ozvala se potom, co ji Luce plácla. "Jen se snažím odlehčit náladu!""On si mě vybral Shelby. I přes to že měl v nebi vysoké postavení. To je docela dost zásadní, nemyslíš?" Shelby přikývla. "Muselo v tom být něco víc, než jen to, že jsem roztomilá.""Ale ... ty nevíš co to bylo?""Ptala jsem se ho, ale neřekl mi, co se stalo. Když jsem to načala, vypadalo to skoro, jako kdyby si Daniel nemohl vzpomenout. A to je dost šílené, myslím, že to znamená, že jsme asi oba museli něco obětovat. Po pohádce, která trvala tisíce let, si na všechno co se stalo, může vzpomenout jenom jeden z nás."Shelby si třela čelist. "Co před tebou Daniel skrývá?""To je to, co mám v plánu zjistit."Na terase čas letěl a tak už většina studentů mířila do třídy. Číšníci se stipendiem spěchali uklidit talíře. U stolu nejblíže k oceánu seděl Steven, který osamoceně pil kávu. Jeho brýle odpočívaly složené na stole. Jeho oči vyhledaly Luce. Díval se na ní dlouho - tak dlouho, že i když už se sbírala k odchodu do třídy, jeho pohled jí neustále sledoval. Což byl pravděpodobně taky jeho cíl.-

Po té nejdelší a nejnudnější PBS, která byla celá o buněčné divizi, Luce kráčela dolů po schodech z hlavní budovy školy ven, kde bylo úplně přecpané parkoviště. Auta rodičů, starších sourozenců a víc než jen několika řidičů tvořili tak dlouhou řadu, že delší ještě nikdy Luce neviděla. Možná to bylo tím, že parkoviště v Georgii bylo jen jednořadové.Kolem ní studenti vybíhali ze tříd a kličkovali k vozům. Nesli sebou kufry. Dawn a Jasmine ji objali na rozloučenou. Než se dostala Jasmine do jejího městského auta, Dawn se nacpala do prostoru v zadní části SUV, který jí udělali její bratři. Ty dvě budou rozdělené jen několik hodin.Luce se vrátila zpátky do budovy, vyklouzla ven zřídka používanými zadními dveřmi a mířila ke své koleji. Rozhodně se zrovna teď nemůže zabývat loučením.Když šla pod šedou oblohou, stále se cítila vinná, ale její rozhovor se Shelby jí pomohl tenhle pocit trochu zmenšit. Zkazila to. Věděla to. Měla ale pocit, že tím, že políbila někoho jiného, konečně udělala v jejím vztahu s Danielem další krok. Možná že se od něj dočká nějaké odezvy, pro změnu. Mohla by se mu omluvit. On by se jí taky mohl omluvit. Mohli by si sednout k limonádě nebo k něčemu jinému. Přestat se všema těma kecama a konečně spolu začít mluvit. Jenže pak její telefon zabzučel. Zpráva od pana Colea: O všechno je postaráno.Takže pan Cole jí tímhle potvrdil, že se Luce nevrací domů. A z jeho zprávy vyplývalo, že s jejími rodiči mluvil. Už se jí několik dní neozvali.Jednalo se o bezvýchodnou situaci: Kdyby jí napsali, cítila by se vinná, že jim nemůže odepsat. Kdyby jí nenapsali, cítila by se vinná, že je ona důvodem, proč se jí neozývají.Stále ještě nepřišla na to, co udělá s Callie.Dupala do schodů prázdnou kolejí. Každý její krok se dutě rozléhal po budově. Nikdo tu nebyl.Když se dostala do pokoje, čekala, že už bude Shelby pryč - nebo alespoň uvidí její sbalený kufr u dveří.Shelby tam ale nebyla a její šaty byly pořád rozházené po její straně místnosti. Její tlustá lyžařská vesta byla pořád na věšáku a vybavení pro jógu bylo pořád ještě uložené v rohu. Možná odjede až zítra ráno.Sotva za sebou Luce zavřela dveře, někde zaklepal. Vystrčila hlavu na chodbu.Miles.Její dlaně se orosily potem a zrychlil se jí tep. Napadlo jí, jak dneska vypadají její vlasy, jestli si ráno ustlala postel a jak dlouho už za ní Miles šel. Jestli viděl její loučení s lidmi, co jeli na Den díkuvzdání nebo bolestný výraz na její tváři, když si přečetla zprávu."Ahoj," řekla tiše."Ahoj."Miles měl na sobě tlustý hnědý svetr, ze kterého mu vykukoval límec bílé košile a džíny s dírou na koleni. Takové džíny, kvůli kterým Dawn vždycky vyskočila a sledovala ho a Jasmine z něj mohla omdlít.Milesova ústa se stáhla do nervózního úsměvu. "Chceš něco podniknout?"Měl zastrčené prsty pod popruhy jeho námořnicky modrého batohu a jeho hlas se odrážel od dřevěných stěn. Luce napadlo, že ona a Miles jsou jediní dva lidé v celé budově. Ta myšlenka byla vzrušující ale zároveň i nervy drásající."Mám na věky domácí vězení, pamatuješ?""To je důvod, proč jsem ti přinesl nějaké rozptýlení."Zpočátku si Luce myslela, že tím myslel Miles sebe. Pak si ale sundal batoh z ramene a otevřel hlavní kapsu. Uvnitř byly ty nejlepší hry: Boggle. Parcheesi. Connect four. Vysoká škola hudebních her. Dokonce i cestovní Scrabble. Bylo to tak krásné a tak netrapné, že si Luce myslela, že se rozpláče."Myslela jsem, že dneska jedeš domů," řekla. "Všichni odjíždějí."

Miles pokrčil rameny. "Moji rodiče říkali, že by jim nevadilo, kdybych tu zůstal. Za pár týdnů stejně pojedu domů, a kromě toho máme různé názory na ideální dovolenou. Ta jejich je zapsat se do Newyorské sekce módy."Luce se zasmála. "A tvoje?"Miles zahrabal trochu hlouběji ve svém batohu. Vytáhnul dvě lahve jablečného moštu, krabici popcornu do mikrovlnky a DVD Woody Allena ve filmu Hana a její sestry. "Dost ubohý, ale díváš se na to." Usmál se. "Požádal jsem tě, jestli bys se mnou nestrávila Den díkuvzdání, Luce. To, že se změní místo neznamená, že musíme hned měnit naše plány."Cítila, jak se jí po tváři rozlil úsměv a otevřela Milesovi dveře, aby mohl jít dál. Když kolem ní procházel, otřel se o ní ramenem. Na chvíli se jejich pohledy střetly. Cítila, jak se Miles téměř zhoupnul na patách, jako kdyby chtěl jít zpátky a znovu jí políbit. Napjala se a čekala.Ale on se jen usmál a odhodil batoh do středu podlahy a začal vybalovat věci na jeho představu Dne díkuvzdání."Máš hlad?" zeptal se a mávl balíčkem popcornu.Luce sebou škubla. "Opravdu nejsem dobrá v dělání popcornu."Vzpomněla si, jak ho s Callie dělali na koleji v Doveru a málem vyhořeli. Nemohla si pomoct. Znovu se jí zastesklo po její nejlepší kamarádce.Miles otevřel dvířka od mikrovlnky. Zvedl prst. "Můžu tímhle prstem stisknout libovolné tlačítko a mikrovlnná trouba udělá popcorn za nás. Máš štěstí, že jsem v tom tak dobrý."Bylo zvláštní, že byla dřív roztržitá z polibku od Milese. Teď si uvědomila, že se díky němu cítí opravdu lépe. Pokud by nepřišel, propadla se do další černé propasti kvůli své vinně. I když si nemohla představit, že by ho políbila znovu - ne proto, že by nechtěla, ale proto, že to nebylo správné. Nemohla to Danielovi udělat ... nechtěla to Danielovi udělat. Ale i přesto byla přítomnost Milese velmi uklidňující.Hráli Boggle, dokud Luce nepochopila pravidla, Scrabble, dokud si neuvědomili, že tam chybí polovina písmenek a Parcheesi, dokud za oknem nezapadlo slunce a byla příliš tma na to, aby viděli na stůl, aniž by museli rozsvítit.Miles vstal, rozsvítil a dal Hanu a její sestry do přehrávače DVD na počítači Luce. Jediné místo, ze kterého se dalo dívat na fim, byla její postel.Najednou byla Luce nervózní. Předtím byli jen dva přátelé, kteří hráli ve všední den odpoledne deskové hry. Teď venku svítily hvězdy, kolej byla prázdná, mezi nimi to jiskřilo a - co tu vlastně dělali?Seděli vedle sebe na posteli a Luce nemohla přestat myslet na to, kde má ruce a jestli nevypadá nepřirozeně, když je drží překřížené na klíně, jestli by neměla zavadit prsty o Milesovu ruku, kterou měl položenou vedle těla.Koutkem oka viděla, jak se jeho hruď pohybuje a pak prudce vydechl. Slyšela, jak se poškrábal vzadu na krku. Sundal si basebalovou čepici a ona ucítila z jeho hnědých vlasů citrusový šampon.Hana a její sestry byl jeden z mála filmů Woodyho Allena, který ještě neviděla, jenže mu nemohla věnovat pozornost. Ještě před závěrečnými titulkami si překřížila nohy a zase je natáhla asi třikrát.Dveře se otevřely. Shelby se vřítila do místnosti. Vrhla jeden rychlý pohled na monitor počítače a vyhrkla: "Nejlepší Den díkuvzdání na světě! Můžu se dívat s-" Pak se podívala na Luce a Milese, jak sedí potmě na posteli. "Aha."Luce se opřela o postel. "Samozřejmě, že můžeš! Myslela jsem si, že jedeš domů-""Nikdy." Shelby skočila na horní postel a Milesovi s Luce tím způsobila na dolní posteli malé zemětřesení. "Moje máma a já jsme se pohádali. Neptej se, bylo to příšerně nudné. Kromě toho bude stejně raději s vámi.""Ale Shelby-" Luce si nedokázala představit tak velkou hádku, která by jí odradila od návratu domů na Den díkuvzdání.

"Pojďme si užít geniálního Woodyho potichu," přikázala jim Shelby.Miles i Luce se na sebe spiklenecky podívali. "Máš to mít," zavolal na Shelby a usmál se na Luce.Po pravdě řečeno se Luce ulevilo. Když se usadili zpátky na své místo, její ruka přejela přes tu jeho a on ji stisknul. Trvalo to jen chvíli, ale bylo to dost dlouho na to, aby Luce věděla, že se nemusí bát o její Den díkuvzdání. Všechno bude skvělé.

kapitola 17 1/2DVA DNY

Luce probudilo skřípání ramínek, která někde posouval po tyči v její skříni. Než mohla vidět, kdo byl za ten hluk zodpovědný, přistála na ní hromada oblečení. Posadila se na posteli a protlačila si cestu skrz hromadu džínsů, triček a svetrů. Strhla si pletenou ponožku z čela. "Arriane?""Líbí se ti ta červená? Nebo chceš radši černou?" Arriane držela v rukou naproti sobě dvoje šaty Luce. Hodnotila je a kroutila se u toho. Arriane měla holé paže. Neměla bezpečnostní náramek, který musela nosit na Sword&Cross. Luce si toho až doteď nevšimla. Zachvěla se, když si vzpomněla na krutý proud který náramkem poslali do Arriane, když porušila pravidla.Každý den, co Luce byla v Kalifornii, byly její vzpomínky na Sword&Cross víc a víc nejasné, až do téhle chvíle. Tahle vzpomínka na Arriane jí otřásla a vrátila zpátky do jejího hrozného pobytu na její bývalé škole."Elizabeth Taylor říká, že červenou můžou nosit jenom nějaké ženy," pokračovala Arriane. "Je to všechno o tom, jestli máš na to prsa a jestli máš dostatečný sex-appeal. Naštěstí ty máš obojí." Sundala červené šaty z ramínka a hodila je na hromadu."Co to děláš?" zeptala se Luce.Arriane si dala svoje malé ruce v bok. "Pomáhám ti s balením, troubo. Jedeš domů.""J-jak domů? Co tím myslíš?" koktala Luce.Arriane se zasmála a vykročila vpřed, aby mohla vzít Luce za ruce a vytáhnout jí z postele. "Do Georgie, ty moje šťabajzno." Pohladila Luce po tváři. "K starému dobrému Harrymu a Dorren. A nejspíš i k nějaké tvojí kamarádce, která přiletí."Callie. Opravdu uvidí Callie? A její rodiče? Luce se zachvěla a najednou ztratila hlas. "Copak nechceš strávit Den díkuvzdání se svojí rodinou?"Luce čekala, že to bude mít nějaký háček. "A jak-""Neboj." Arriane zatahala Luce za nos. "Byl to nápad pana Colea. Pořád se musíme držet pravidel naší malé lsti, že jsi ze života tvých rodičů odloučená jen na chvíli. Tohle se zdálo jako nejjednodušší a nejzábavnější způsob, jak to zařídit.""Ale když mi včera psal, říkal, že je všechno-""Nechtěl ti dávat žádné naděje, dokud se nepostará o každou maličkost, což zahrnuje i" -Arriane se uklonila- "dokonalý doprovod. Jeden z nich teď stojí před tebou. A Roland by tu měl být každou chvíli."Ozvalo se zaklepání na dveře. "On je tak skvělej." Arriane ukázala na červené šaty v rukou Luce. "Hoď to na sebe kotě."Luce se rychle oblékla do šatů a pak chvátala do koupelny, aby si vyčistila zuby a učesala se. Arriane jí opět uvedla do jedné z vzácných situací typu ´Skoč! - Jak vysoko?´. Neobtěžovala se ani pokládat jí nějaké otázky. Prostě jen skákala, jak Arriane pískala.Vynořila se z koupelny a očekávala, že uvidí Rolanda a Arriane dělat něco, co jim bylo podobné. Třeba že jeden z nich bude stát na kufru, zatímco se ho ten druhý bude snažit zapnout.

Ale nebyl to Roland, kdo klepal.Byl to Steven a Francesca.A sakra.To byla slova, která se Luce drala na jazyk. Netušila, jak se z téhle situace vymluvit. Podívala se na Arriane s prosbou o pomoc. Ta se ale pořád snažila nacpat tenisky Luce do kufru. Copak nechápe, že právě dostala Luce do extra velkého průseru?Když Francesca vykročila vpřed, Luce ztuhla. Jenže pak doširoka roztáhla ruce v širokých rukávech karmínového roláku a přitiskla si jí do nečekaného objetí. "Přišli jsme ti pořád všechno dobré na tvou cestu.""Samozřejmě nám budeš zítra večer na naší večeři pro děti, co tu zůstaly, moc chybět," řekl Steven, přičemž vzal Francescu za ruku a odtáhnul jí dál od Luce. "Ale pro studenta je nejlepší, když může být se svou rodinou.""Nerozumím tomu," řekl Luce. "Věděli jste o tom? Myslela jsem, že jsem tu uvězněná až do vašeho odvolání.""Dnes ráno jsme mluvili s panem Colem," řekl Francesca."A tys tu nezůstala zavřená za trest, Luce," vysvětlil jí Steven. "Byl to jediný způsob, jak jsme se mohli ujistit, že budeš v bezpečí. Pod naším dohledem. Ale teď už jsi v dobrých rukách Arriane."Ani se s ní pořádně nestačili rozloučit a Francesca už Stevena táhla ke dveřím. "Slyšeli jsme, že tvoji rodiče nemůžou dočkat, až tě uvidí. A taky říkal něco o tom, že tvoje maminka má plný mrazák koláčů."Mrkla na Luce, pak jí i se Stevenem zamávali a byli pryč.Luce poskočilo srdce při příznivější vyhlídce na to, že se dostane domů k její rodině.Ale ne dřív, než to řekne Milesovi a Shleby. Byli by naštvaní, kdyby odjela domů do Thunderboltu a nechala je tu opuštěné. Ani neví, kde Shleby je. Nemohla je opustit bez-Roland strčil hlavu do otevřených dveří. Vypadal jako profesionál ve svém proužkovaném saku, z kterého mu vykukoval ostře bílý límec košile. Jeho černozlaté dredy byly kratší, špičatější a jeho hluboko posazené oči byly ještě výraznější."Tak jak se dneska máme?" zeptal se a střelil po Luce jeho známým ďábelským úsměvem. "Máme tu nějakýho parazita." Kývnul na osobu, která byla za ním a o chvíli později se objevila s batohem v ruce.Miles. Blýskl na Luce úžasným a roztomilým úsměvem. Sedl si na kraj její postele. V mysli se jí začal formovat obrázek toho, jak ho představuje svým rodičům. Sundá si svou basebalovou čepici, potřese si s nimi rukou a pochválí její mámě rozdělanou výšivku."Rolande, jaké části z ´přísně tajená mise´ si nerozuměl?" zeptala se ho Arriane."Je to moje chyba," přiznal se Miles. "Viděl jsem Rolanda, jak jde sem .... a dostal jsem to z něj. To je důvod, proč jde pozdě.""Jakmile ten kluk uslyšel slova Luce a Georgie" -ukázal palcem na Milese- "trvalo mu asi nanosekundu si sbalit.""Měli jsme jistý plán na Den díkuvzdání," řekl Miles a podíval se jen na Luce. "Nemohl jsem jí nechat jen tak odjet.""Ne." Luce se na něj usmála. "To nemohl.""Mmm-hmm." Arriane zvedla obočí. "Jsem jen zvědavá, co na to řekne Francesca. Měl bys spíš běžet za svými rodiči, Milesi-""Ale no tak. Arriane." Roland k ní mávl prozíravě rukou. "Od kdy se ty necháš komandovat autoritami? Postarám se o toho kluka. Nebude dělat žádné problémy.""Dělat problémy, kde?" Shelby vtrhla do místnosti s její karimatkou na jógu hozenou přes rameno. "Kam jedeme?"

"K Luce domů na Den díkuvzdání," řekl Miles. V chodbě za Shelby se objevila blond hlava. Ex-přítel Shelby. Jeho kůže byla bílá, skoro průhledná. A Shelby měla pravdu: s jeho očima bylo něco divného. To, jak byly bledé."Naposledy ti říkám sbohem, Phile," řekla Shelby rychle a zabouchla mu dveře před nosem."Kdo to byl?" zeptal se Roland."Můj idiotskej bejvalej přítel.""Vypadal jako zajímavý chlapík," řekl Roland a stále se díval na dveře. Vypadal roztržitě. "Zajímavý?" odfrkla si Shelby. "Soudní zákaz by pro mě byl teď zajímavější." Vrhla jediný pohled na kufr Luce a pak na batoh Milese. Potom si sedla na bobek a začala nahodile házet věci do černého kufru.Arriane rozhodila rukama. "To nemůžeš udělat ani krok bez nějakého doprovodu?" zeptala se Luce. Pak se podívala na Rolanda. "Předpokládám, že za ní bereš zodpovědnost taky, viď?""To je ale prázdninová nálada!" zasmál se Roland. "Jedeme k Priceovým na Den díkuvzdání," řekl Shelby, jejíž tvář se rozzářila. "Čím dál tím lepší."Luce nemohla uvěřit, jak úžasně to všechno dopadlo. Díkuvzdání s její rodinou, Callie, Arriane, Rolandem, Shelby a Milesem. Nemohlo to být lepší.Jen jedna věc jí trápila. Hodně jí trápila. "A co Daniel?"Myslela tím: Ví už o tomhle výletu? A jak to vlastně ve skutečnosti je mezi ním a Camem? A zlobí se na mě pořád za ten polibek? A jak zlé je, že Miles jede taky? A jak velká je šance, že se zítra Daniel objeví v domě mých rodičů potom, co mi řekl, že mě nemůže vidět?Arriane si odkašlala. "Jo, co Daniel?" opakovala po ní tiše. "To ukáže čas.""Takže máme letenky nebo tak něco?" zeptala se Shelby. "Protože jestli poletíme, musím si sbalit prášky na nevolnost, éterické oleje a vyhřívaný polštář. Věřte mi, nechcete se mnou být v letadle bez toho všeho."Roland luskl prsty.K nohám se k nim z otevřených dveří snesl stín. Dosedl na tvrdou dřevěnou podlahu. Rozrůstal se tak rychle, že by za chvíli mohl dosáhnout až do chodby. Vyšel z něj závan studeného vzduchu a pak se stín zbarvil do barvy bezútěšné temnoty. Byl cítit jako mokré seno. Pak se zmenšil na malou pravidelnou kouli. Roland na něj ale kývnul a stín se rozrost do vysokého černého portálu. Vypadal jako dveře, které Arriane vytvořila v kuchyňce v restauraci. Byl podobný tomu stínu, kterým předtím prošli. Tenhle Vyhlašovatel byl ale vytvořen z tmavé mlhy. Všechno co bylo skrz dveře vidět, byla ještě tmavší vířící temnota."To vypadá jako dveře, o kterých jsem četl v té knize," řekl Miles. Očividně to na něj zapůsobilo. "Všechno co jsem zvládnul já, byl zvláštní druh pokrouceného okna." Usmál se na Luce. "Ale i tak fungoval.""Drž se mě hochu," řekl mu Roland, "a uvidíš, co je to cestovat ve velkém stylu."Arriane obrátila oči v sloup. "Jenom se vytahuje."Luce naklonila k Arriane hlavu. "Ale já jsem myslela, žes říkala-""Já vím." Arriane jí umlčela rukou. "Vím, že jsem vám stále opakovala pohádku o tom, jak je nebezpečné cestovat Vyhlašovatelem. Nechci být jedna z těch, co pořád opakujou ´dělej co říkám, protože já jsem anděl´. Ale všichni jsme se na tom shodli - Francesca a Steven, pan Cole, no všichni-"Všichni? Luce si tu skupinu nemohla spojit dohromady, aniž by jí nedošlo, že tam někdo chyběl. Bilo to do očí. Kde byl Daniel, když se to rozhodovalo?"Kromě toho." Arriane se pyšně usmála. "Máme tady mistra. Ro, je jeden z nejlepších cestovatelů Vyhlašovateli."A pak zašeptala stranou směrem k Rolandovi. "Jen ať ti to nestoupne do hlavy."Roland prudce otevřel dveře Vyhlašovatele. Ten zasténal a zaskřípal. Rozlétl se k nim vlhký vítr, který byl cítit prázdnotou."Ehm ... ještě jednou, proč že je cestování Vyhlašovatelem tak nebezpečné?" zeptal se Miles.

Arriane je vedla po místnosti ke stínu, který byl pod stolní lampou, za podložkou na jógu Shelby. Stín se chvěl. "Netrénované oko to nemusí ani postřehnout. To znamená ten, který neumí procházet Vyhlašovatelem. Ale věř nám. Vždycky je tam někdo, kdo číhá na někoho, kdo je náhodně otevře."Luce si vzpomněla na netečný hnědý stín, který se jim předtím někam vypařil. Ten stín, který číhal, jí vyjevil pohled na Cama a Daniela na pláži.

kapitola 17 2/2

"Pokud si vybereš špatného Vyhlašovatele, je velmi lehké se ztratit," vysvětloval Roland. "Nemáš ani ponětí, kam -nebo do jaké doby- jsi prošel. Ale pokud se nás budeš držet, nemusíš si dělat starosti."Luce nervózně přejela pohledem přes Vyhlašovatele. Nepamatovala si, že stíny, kterými procházela předtím, by byly tak kalné a tmavé. Nebo je možná až do teď pořádně neznala. "Nechystáme se objevit uprostřed kuchyně mých rodičů, že ne? Protože si myslím, že by z toho moje máma mohla dostat infarkt-""Prosím." Arriane mlaskla jazykem a vedla Luce, Milese a pak Shelby před Vyhlašovatele. "Trochu důvěry."-Bylo to jako procházet kalnou, vlhkou, chladnou a nepříjemnou mlhou. Klouzala a obtáčela se kolem ruky Luce. Když vydechla, uvízla jí v plicích. Ozvěna nekonečného pronikavého zvuku zaplnila tunel jako vodopád. Už dvakrát Luce cestovala Vyhlašovatelem. Tehdy cítila, jak jí něco táhne a spěchá, aby jí mohlo katapultovat tmou a uvést jí zase do světla. Teď to ale bylo jiné. Ztratila představu o tom kde je, kolik je a i o tom kdo je a kam má namířeno. Pak jí něčí silná ruka škubla za její a ona se ocitla venku.Když jí Roland pustil, ozvěna vodopádu se změnila jen v kapání. Závan chlóru jí naplnil nos. Skokanský můstek. Známý klenutý strop s barevnými skleněnými skly. Slunce procházelo okny, ale jeho světlo vrhalo jen slabé barevné odlesky na povrchu bazénu, který byl velký jako ten pro olympioniky. Podél stěn byly v kamenných výklencích svíčky a matně osvětlovaly místnost.Poznala by tenhle kostel -tělocvičnu- kdekoliv."Ach můj Bože," zašeptala Luce. "Jsme zpátky na Sword&Cross."Arriane se rychle rozhlédla po místnosti, bez zájmu. "Tvoji rodiče by byli zmatení, pokud by si tě zítra ráno nevyzvedli tady. Byla si tady přece celou dobu. Chápeš?"Arriane se chovala, jako kdyby vrátit se na jednu na noc na Sword&Cross bylo stejné, jako zapsat se na noc v nějakém neznámém motelu. Návrat do téhle části života Luce však zasáhl jako facka přes obličej. Nesnášela to tu. Sword&Cross bylo mizerné místo, kde se to všechno odehrálo. Zamilovala se tady, viděla tu umírat blízkou kamarádku. Tohle místo jí změnilo víc, než cokoliv jiného na světě.Zavřela oči a trochu hystericky se zasmála. V porovnání s tím co ví teď, předtím nevěděla vůbec nic. A přesto se tehdy cítila sebejistější a vyrovnanější. Nedovedla si představit, že by se tak ještě někdy dokázala cítit."Co je sakra tohle za místo?" zeptala se Shelby."Moje bývalá škola," řekla Luce a podívala se na Milese. Zdál se neklidný. Choulil se vedle Shelby u zdi. Luce to došlo: Byli to informované děti - a ačkoliv s nimi o tom nikdy předtím nemluvila, Nephilimové si mohli snadno vyplnit svou mysl přibarvenými detaily ohledně té děsivé noci na Sword&Cross."Ehm," řekla Arriane při pohledu na Shelby a Milese. "A když se vás budou rodiče Luce ptát, chodíte sem taky, jasný?"

"Vysvětli mi, co je tohle za školu," řekla Shelby. "Co tu děláte? Modlíte se a při tom plavete? To je typ naprosto příšerné hospodárnosti, kterou na západním pobřeží nikdy neuvidíš. Myslím, že se mi začíná stýskat po domově.""Myslíš, že je tohle špatné?" řekla Luce. "Měla bys vidět zbytek kampusu."Shelby zkřivila tvář a Luce se jí ani nedivila. Ve srovnání se Shoreline, bylo tohle místo jen druh příšerného očistce. Ale na rozdíl od zbytku dětí, tu byly jenom na jednu noc."Vypadáte vyčerpaně, lidi," řekla Arriane. "Což je skvělé, protože jsem slíbila panu Coleovi, že se tu utáboříme co nejmíň nápadně."Roland se opřel o skokanské prkno a třel si spánky. Střepy Vyhlašovatele se chvěly u jeho nohou. Teď vstal a převzal iniciativu. "Milesi, ubytuješ se se mnou v mém starém pokoji. A Luce, tvůj pokoj je teď prázdný. Přidáme tam ještě postel pro Shleby. Pojďte všichni. Odneseme si svoje tašky a setkáme se v mém starém pokoji. Využiju svojí starou dobrou síť s černým trhem a objednám pizzu."Zmínka o pizze Milese roztřásla nedočkavostí a Shleby vytrhla z jejího kómatu. Ale Luce se pořád snažila srovnat se s tím, že je zpátky. Nepřišlo jí divné, že je její pokoj stále prázdný. Počítala na prstech a uvědomila si, že nebyla pryč ani tři týdny. Přišlo jí to jako mnohem dýl. Jako kdyby byl každý den měsíc. Pro Luce bylo nemožné představit si Sword&Cross bez určitých lidí, -andělů a démonů- kteří tady dřív tvořili její život."Neboj se." Arriane najednou stála vedle Luce. "Tohle místo je jako otáčivé dveře. Lidé odcházejí a přicházejí po celou dobu. Kvůli propuštění, bláznivým rodičům a spoustě dalších věcí. Randy tu dnes večer není. Nikdo jiný tě tu neodsuzuje. Pokud ti někdo věnuje druhý pohled - ty mu věnuj třetí. Nebo je pošli ke mně." Ukázala jí pěst. "Jsi připravená jít odsud?" Ukázala na ostatní, kteří následovali Rolanda dveřmi."Doženu vás lidi." řekla Luce. "Je tu něco, co musím udělat jako první."-Ve vzdáleném východním konci hřbitova, vedle hrobu svého otce, byl skromný, ale čistý hrob Penn.Naposledy, když Luce viděla tenhle hřbitov, byl obalený v husté vrstvě prachu. Pozůstatky z andělů, kteří prohráli v bitvě, řekl jí Daniel.Luce nevěděla, zda vítr odnesl pozůstatky andělů hned, nebo jestli andělský prach prostě časem zmizel. Jak se ale zdálo, hřbitov se vrátil ke svému starému, zanedbanému já. Byl stále obklopen dubovým lesem. Stromy stále obrůstal lišejník. Nad ní byla stále pustá a bezvýrazná obloha. Ale něco tam chybělo. Něco zásadního, co Luce nedovolovalo jít dál a nutilo jí cítit se osaměle.Řídká vrstva zelené trávy vyrostla v okolí Pennina hrobu. Nevypadal úplně nově v porovnání se stoletými hroby, které obklopovaly ten její. Kytice čerstvých lilií ležela na jednoduchém šedém náhrobku, ke kterému se Luce sklonila a četla:PENNYWEATHER VAN SYCKLE LOCKWOODDRAHÁ KAMARÁDKA1991-2009Luce se prudce nadechla skrz duby a z očí jí vyhrkly slzy. Opustila Sword&Cross ještě předtím, než mohla Penn uspořádat řádný pohřeb, ale Daniel se o všechno postaral. Bylo to poprvé za mnoho dní, kdy jí srdce zabolelo láskou k Danielovi. Vzhledem k tomu, že jí znal lépe, než se kdy bude znát ona sama, přesně věděl, co by mělo na Penninu náhrobku být. Luce poklekla na trávu. Slzy jí už tekly volně po tvářích. Prsty zbytečně prohrábla trávu."Jsem tady, Penn," zašeptala. "Je mi líto, že jsem tě musela opustit. A hlavně se omluvám za to, že ses se mnou kdy zapletla. Zasloužila sis něco lepšího, než je tohle. Lepší kamarádku, než jsem byla já."Přála si, aby tu její kamarádka pořád byla. Přála si, aby si s ní mohla promluvit. Věděla, že smrt Penn byla její chyba. Tohle vědomí jí téměř zlomilo srdce.

"Už nevím, co mám dělat. Bojím se."Chtěla říct, jak moc jí celou tu dobu Penn chyběla. Ale to, co jí opravdu chybělo, byla představa kamarádky ze školy, kterou mohla poznat mnohem lépe, kdyby si jí smrt nevyžádala tak brzy. Tohle nebylo fér."Dobrý den, Luce." Musila si otřít slzy, aby mohla vidět pana Colea, který stál na druhé straně hrobu. Byla tak zvyklá na příliš elegantní učitele ze Shoreline, že jí přišel pan Cole oblečený téměř nevkusně v jeho žlutohnědém kabátě, s knírem, hnědými vlasy a s pěšinkou rovnou jako podle pravítka těsně nad jeho pravým uchem.Luce se vyškrábala na nohy a otřela si zápěstím nos. "Ahoj, pane Cole."Laskavě se na ní usmál. "Slyšel jsem, že si tam vedeš velmi dobře. Všichni říkají, že si vedeš velmi dobře.""Och ... n-ne ... ," koktala. "O tom nic nevím.""Dobře, jak myslíš. Také vím, že jsou tvoji rodiče velmi šťastní, že tě uvidí. Je dobře, že se nám věci tak dobře daří.""Děkuju," řekla a doufala, že pochopil, jak vděčná mu byla."Nebudu tě zdržovat. Mám jen jednu otázku."Luce čekala, že se jí zeptá na něco hlubokého. Třeba na Daniela a Cama. Dobro a zlo. Co je správné a co špatné. Důvěru a zradu, ...Jenže všechno co řekl, bylo: "Co sis to udělala s vlasy?"-Luce zvedla hlavu z umyvadla v dívčí koupelně dole v jídelně na Sword&Cross. Shelby Luce přinesla poskládané na papírovém ubrousku dva poslední plátky sýrové pizzy. Arriane k ní napřáhla ruku s lahvičkou levné černé barvy na vlasy - to bylo to nejlepší, co mohl Roland sehnat v tak krátké době. Nebyl to ale velký rozdíl od přírodní barvy vlasů Luce. Arriane, ani Shelby neměli žádné otázky o její náhlé potřebě změny barvy jejích vlasů. Byla jim za to vděčná. Teď jí ale došlo, že jen čekali, až se barvením zbaví svojí zranitelnosti, aby mohli začít se svou inkvizicí."Myslím, že Daniel bude mít radost," řekla Arriane tím nejostýchavějším tónem hlasu, který na konci zvedla, jako do otázky. "Ne, že bys tohle dělala pro Daniela. Nebo jo?""Arriane," varovala ji Luce. Nechtěla to řešit. Ne dnes večer.Ale zdálo se, že Shelby to řešit chtěla. "Víš, co se mi vždycky líbilo na Milesovi? Že se mu líbíš taková, jaká si. Nezáleží mu na tom, co si uděláš s vlasy.""Pokud se vy dvě hodláte dál dohadovat, proč si rovnou nepořídíte trička s týmem Danielem a týmem Miles?""Jo, to bychom měli," řekla Shelby."To moje je v prádelně," řekla Arriane.Luce je přestala poslouchat. Místo toho se zaměřila na teplou vodu a podivné věci, které se děly na její hlavě, pokožce a které pomalu odtékaly do umyvadla. Zavalité prsty Shelby pomáhaly Luce napatlat jí barvu na hlavu. Vrátit zpátky chvíli, kdy si Luce myslela, že je tohle jediný způsob, jak začít znovu. První akt přátelství, kterého se dočkala od Arriane byl rozkaz, aby jí ostříhala černé vlasy a ona vypadala jako Luce. Teď se její ruce prohrabávaly vlasy Luce ve stejné koupelně, kde jí Penn z vlasů smývala sekanou, kterou jí na hlavu vysypala Molly, hned její první den na Sword&Cross.Znovu barvení hlavy bylo hořkosladké, ale zároveň krásné a Luce nemohla přijít na to, co to znamená. Snad jen to, že už se dál nechtěla schovávat - ne před sebou, před rodiči; ani před Danielem nebo dokonce před těmi, kteří se jí snažili dostat.Když se poprvé dostala do Kalifornie, chtěla prostě nějakou změnu. Teď si uvědomila, že jediný opravdový způsob, jak může provést nějakou změnu, bylo žít přítomností.Vrácení se k černé barvě jejích vlasů nebylo řešení jejích potíží -věděla, že tohle nestačí- ale byl to alespoň krok správným směrem.

Arriane a Shleby se přestaly dohadovat o tom, jaký kluk je spřízněná duše Luce. Mlčky se na ní podívali a kývli. Cítila se jako dřív ještě předtím, než se uviděla v zrcadle. Těžká váha melancholie, o které ani nevěděla, že jí v sobě nosila, se zvedla z jejího těla.Vrátila se zpátky ke svým kořenům. Byla připravená vrátit se domů.

kapitola 18 1/2DÍKUVZDÁNÍ

Když Luce prošla předními dveřmi domu jejích rodičů v Thunderboltu, všechno bylo stejné: věšák v předsíni stále vypadal, jako kdyby se chystal skácet pod tíhou příliš mnoha bund. Vůně osvěžovače budila dojem, že je dům mnohem čistější, než ve skutečnosti byl. Na gauč v obýváku dopadaly paprsky ranního slunce, které pronikaly žaluziemi. Stoh zežloutlých časopisů, které byly rozložené na kávovém stolku, byly založeny na zajímavých stránkách, které se zabývaly příjem potravy. Po dlouhé době, kdy se sen jejích rodičů stal skutečností, a oni měli konečně splacenou hypotéku, teď měli peníze navíc, které chtěli věnovat na přestavbu.Andrew, matčin hysterický pudl, přiklusal a začal čichat mezi hosty. Pak přešel k Luce a začal jí žvýkat kalhoty na zadní straně kotníku. Táta Luce jí sundal kabát a odložil ho do předsíně. Pak jí dal paži kolem ramen. Luce sledovala jejich odraz v úzkém zrcadle, které měli u vchodu.Jeho brýle bez obrouček měl sklouznuté dole na nose. Políbil Luce na vršek jejích opět černých vlasů. "Vítej doma, Lucie," řekl. "Postrádali jsme tě tady."Luce zavřela oči. "Taky se mi po vás stýskalo." Tohle bylo poprvé po několika týdnech, co svým rodičům nelhala.Dům byl teplý a plný opojné vůně Díkuvzdání. Vdechovala jí a okamžitě si představila obrázek každého jídla, které bylo zabalené ve fólii a položené ve vyhřáté troubě. Smažená krůta s houbovou nádivkou byla specialita jejího táty. Jablkovo brusinková omáčka, lehká jako vzduch , která byla položená na straně, dýně a příšerné množství ořechových koláčů. S tímhle by mohla její máma nakrmit celý stát. Musela to vařit celý týden.Její máma vzala Luce za zápěstí. Její oříškové oči byly na okrajích vlhké. "Jak se máš, Luce?" zeptala se. "Jsi v pořádku?"Byla to takový úleva být doma. Luce cítila, jak jí oči vlhnou taky. Přikývla a složila se do objetí její mámy. Tmavé vlasy, které její mámě sahaly a ž po bradu byly nastříkané, jako kdyby byla den předtím v kosmetickém salónu. Což, jak si uvědomila, pravděpodobně byla. Vypadala mladší a hezčí, než si Luce pamatovala. Ve srovnání se starými rodiči, které k ní přijeli na návštěvu do Mount Shasta -i ve srovnání s Verou- její máma vypadala šťastnější a živější. Zbavená utrpení. Bylo to proto, že nikdy neměla cítit to, co cítila. Že ztrácí dceru. Ztrácí Luce. Její rodiče jí zasvětili celý jejich život.Zničilo by je, kdyby zemřela.Nemohla zemřít tak, jak umírala v minulosti. Nemohla jim tentokrát tolik ublížit. Ne, když věděla víc o své minulosti.Měla by dělat všechno, co by je udrželo šťastné.Její máma si vzala kabáty a čepice od všech čtyř teenagerů, kteří stáli v jejich hale. "Doufám, že jsou tvoji přátelé hladoví."Shelby ukázala palcem na Milese. "Buďte opatrná na to, co si přejete."Bylo to, jako kdyby rodičům Luce vůbec nevadilo, že na poslední chvíli přivedla k jejich stolu tolik nezvaných hostů. Když její otec těsně před polednem projížděl s New Yorským Chryslerem vysokou bránou z tepaného železa na pozemek Sword&Cross, Luce už na něj čekala. Celou noc nemohla spát. Bylo zvláštní, že byla zpátky na Sword&Cross a drásala jí

nervy představa na hosty, kteří se v jejich domě dalšího dne objeví. Její mysl nemohla přestat pracovat.Naštěstí se ráno obešlo bez incidentu. Táta jí věnoval to nejdelší a nejtěsnější objetí v jejím životě. Pak se mu zmínila, že měla několik přátel, kteří nemají kde strávit prázdniny.O pět minut později už byli všichni v autě.Teď přecházeli po domě, kde Luce vyrůstala. Všude byly její zarámované fotografie ze všech možných let. Dívala se ven francouzskými okny, kde už víc než deset let bylo obilné pole. Vypadalo to jako malý zázrak.Když Arriane vešla do kuchyně, aby mohla mamce Luce pomoct se šlehačkou, Miles zasypával jejího tátu otázkami ohledně obrovského dalekohledu, který měl ve své pracovně. Luce cítila ohromnou hrdost na její rodiče za to, jak každého přivítali.Zvuk klaksonu ji donutil nadskočit.Zvedla se z gauče a podívala se ven skrz žaluzie. Venku stál na volnoběh červeno bílý taxík. Jeho výfuk kašlal do studeného podzimního vzduchu. Okna byla sice tónovaná, ale cestující mohla být jen jedna osoba.Callie.Jedna z Calliných červených kožených bot se objevila v zadních dveřích. O sekundu později vystoupila na chodník. Srdcový obličej její nejlepší kamarádky se jí dostal do výhledu. Porcelánová kůže Callie byla zarudlá, její kaštanové vlasy byly kratší. Měla je úhledně ostříhané k bradě. Její světle modré oči se zaleskly. Z nějakého důvodu stále pokukovala dovnitř taxíku."Na co se díváš?" zeptala se Shelby a vyhrnula žaluzie, aby to taky mohla vidět. Roland vklouzl na druhou stranu Luce a podíval se ven taky.Právě ve chvíli, kdy z taxíku vystoupil Daniel-A z předního sedadla Cam. Luce při pohledu na ně zatajila dech. Oba na sobě měli dlouhé tmavé kabáty. Stejné, jaké na nich viděla na scéně z Vyhlašovatele, když stáli na pobřeží.Jejich vlasy se ve slunečním světle leskly.Na okamžik, ale opravdu jen na okamžik, si Luce vzpomněla, proč jimi byla na Sword&Cross původně tak fascinovaná. Byli krásní.Okolo nic nebylo nic. Nepřirozeně ohromující.Jenže co tu sakra dělali?"Přesně na čas," zamumlal Roland.Na její druhé straně se Shelby zeptala. "Kdo je pozval?""To by mě taky zajímalo," řekla Luce, ale nemohla si pomoct. Při pohledu na Daniela omdlévala. I když věci mezi nimi nebyly v pořádku."Luce." Roland se usmíval jejímu výrazu, zatímco sledovala Daniela. "Nemyslíš, že bys měla otevřít dveře?"Zazvonil zvonek."To je Callie?" zavolala máma Luce z kuchyně přes hukot mixéru."Jdu tam!" zavolala Luce a pocit chladu a bolesti se šířil přes její hruď. Samozřejmě, že chtěla vidět Callie. A víc zdrcující, než radost z toho, že uvidí svou nejlepší kamarádku, byla skutečnost, že prahne po tom vidět Daniela. Dotknout se ho, držet ho, vdechovat jeho vůni. A představit ho svým rodičům. Měli by ho poznat, nebo ne? Měla by jim říct, že konečně našla osobu, která jí navždy změnila život.Otevřela dveře."Šťastné Díkuvzdání!" pronesl vysoký jižní hlas. Luce několikrát zamrkala, aby se její mozek mohl vyrovnat s tím, co vidí před ní.Gabbe, ten nejkrásnější a dokonale vychovaný anděl ze Sword&Cross, stála na verandě Luce v růžovém svetru a mohérových šatech. Její nádherné blond vlasy byly zapletené do copů a ty byly sepnuté do malého drdolu na temeni hlavy. Měla jemnou pleť s krásným leskem - stejně

jako Francesca. V jedné ruce držela nádhernou kytici bílých gladiol a v té druhé nádobu se zmrzlinou.Vedle ní stála s odbarvenými vlasy -hnědými u kořínků- démonka Molly Zane. Měla na sobě potrhané černé džíny a roztřepený černý svetr. Oblékala se stejně, jako na Sword&Cross. Tam to bylo ale přikázané. Od doby, co jí viděla naposled, se její piercingy v obličeji znásobily. V ohbí paže měla litinovou černou konvici. Zírala na Luce.Luce mohla vidět, jak jdou ostatní po dlouhém křivém chodníku. Daniel měl tašku Callie přehozenou přes rameno. Byl to ale Cam, který se k ní s úsměvem nakláněl a měl zaháknutou její ruku za pravé předloktí, zatímco s ní klábosil. Nevěděla, jestli by měla být spíš nervózní nebo absolutně okouzlená."Právě jsme byli v okolí." Gabbe se na ní usmála a natáhla k ní ruku s květinami. "Udělala jsem mou domácí vanilkovou zmrzlinu a Molly přinesla předkrm.""Ďábelské překvapení." Molly zvedla víko konvice a Luce se nadechla pikantní česnekové polívky. "Rodinný recept." Molly položila víko zase dolů a pak se protáhla kolem Luce do haly. Cestou narazila do Shelby."Promiň," řekli zároveň a upírali na sebe podezíravé pohledy."No, skvělé." Gabbe se naklonila k Luce a objala jí. "Molly si dělá přátele."Roland odvedl Gabbe do kuchyně a Luce si konečně dopřála první jasný pohled na Callie. Když se jejich pohledy setkali, nemohli si pomoct - Obě dívky se na sebe zašklebily a rozběhly se k sobě.Náraz těla Callie Luce donutil klopýtnout, ale to nevadilo. Rozhodily paže kolem sebe a zabořily si tváře do vlasů. Smáli se tak, jako se směje někdo po příliš dlouhé době odloučení od velmi dobrého kamaráda.Luce se neochotně odtáhla a obrátila se na dva kluky, kteří stáli o dva kroky dál. Cam vypadal jako vždycky: kontrolovaně, v pohodě, uhlazeně a pohledně.Daniel ale vypadal nesvůj - a měl k tomu dobrý důvod. Nemluvili spolu od té doby, co jí viděl líbat se s Milesem. Teď stáli po boku s nejlepší kamarádkou Luce a Danielovým nepřítelem, který byl teď spojenec ... nebo co to vlastně teď Danielovo byl.Ale - Daniel byl v jejím domě. Nedaleko jejích křičících rodičů. Zatratili by ho, kdyby věděli, kdo ve skutečnosti je? Jak by jim mohla představit člověka, který byl zodpovědný za tisíce úmrtí jejích minulých já? Někoho, ke komu byla neodolatelně přitahovaná a který byl téměř po celou dobu nedosažitelný, nepolapitelný a mlčenlivý? Někoho, jehož lásku nechápala? Který spolupracoval s ďáblem? A který- jestli si myslel, že ukázat se tu s nezvaným démonem byl dobrý nápad- ji nejspíš tak dobře neznal?"Co tady děláš?" Její hlas byl suchý, protože nemohla mluvit s Camem dřív, než si o tom promluví s Danielem. A taky kvůli tomu, že nemohla mluvit s Camem, aniž by na něj nechtěla hodit něco těžkého.Cam promluvil jako první. "I tobě Šťastné Díkuvzdání. Slyšeli jsme, že tvůj dům bude místo, kde se budeš dneska zdržovat.""Jeli jsme na letiště pro tvojí nejlepší kamarádku," doplnil ho Daniel. Použil při tom tak neosobní tón, jako kdyby on a Luce byli jen známí. Bylo to tak formální, že to v ní vyvolalo touhu být s ním sama. I když věděla, že to není možné. Mohla ho jen chytit za klopy jeho kabátu a hloupě s ním třást, dokud jí všechno nevysvětlí. A to by asi trvalo dost dlouho."Tak si tu povídejte, já jdu zaplatit taxík," Cam odešel a mrkl na Callie.Callie se na Luce usmála. "Představovala jsem si nějaké intimní shromáždění v domácnosti Priceových, ale takhle je to mnohem lepší. Tohle bude asi vážně terno."Luce cítila, jak její kamarádka hledá v její tváři jakoukoliv známku toho, čím by jí vysvětlila, co má s těmihle dvěma kluky. Den díkuvzdání se začal měnit v pěkně trapnou scénu, dost rychle. Tohle nebyl způsob, jakým se měly věci ubírat.

"Čas na krocana!" zavolala její máma ze dveří. Její úsměv se změnil ve zmatený úšklebek, když spatřila ten dav venku. "Luce? Co se tu děje?" Kolem pasu měla uvázanou svojí starou zeleno bílou proužkovanou zástěru."Mami," řekla Luce a ukazovala rukou, "tohle je Callie, Cam a ..." Chtěla se natáhnout a vzít ruku Daniela do té své. Nebo udělat cokoliv, co by její mámě ukázalo, že byl pro ni vyjímečný. Že on byl pro ní ten jediný. Chtěla mu tím dát taky najevo, že ho pořád milovala a že všechno mezi nimi bude v pořádku. Jenže nemohla. Jen tam tak stála. " ...Daniel.""Dobře." Její máma přejela očima po každém z nově příchozích. "No, ehm, vítejte. Luce, zlatíčko, mohla bys na slovíčko?"Luce šla ke své matce k předním dveřím. Zvedla prst, aby tím dala najevo Callie, že je hned zpátky. Následovala její mámu přes halu chodbou, kde byly její zarámované fotografie, až do útulné ložnice jejích rodičů. Byla osvětlená jen lampou. Její máma se posadila na bílý přehoz a zkřížila ruce. "Cítím, jako kdybys mi chtěla něco říct.""Je mi to tak líto, mami," řekla Luce a položila se na postel."Nechci nikoho vyhazovat od jídla v Den díkuvzdání, ale nemyslíš, že už jsi tímhle překročila určitou hranici? Nebyla ta první várka nečekaných hostů už dost?""Ano, samozřejmě máš pravdu," řekla Luce. "Nechtěla jsem pozvat všechny tyhle lidi. Jsem zmatená stejně jako ty, že se tu všichni objevili.""Já jen, že s tebou trávíme tak málo času. Jsme rádi, že jsi poznala nové přátele," řekla Luce její máma a hladila jí po vlasech. "Ale taky si vážíme našeho času s tebou.""Vím, že je toho na tebe moc, mami" -Luce se otočila a vložila tvář do dlaně její matky- "jenže on je pro mě vyjímečný. Daniel. Nevěděla jsem, že přijde, ale teď je tady a já potřebuju být s ním stejně, jako ty a táta potřebujete být se mnou. Dává to vůbec smysl?""Daniel?" opakovala její máma. "Ten krásný blonďatý kluk? Vy dva jste-""Jsme zamilovaní." Z nějakého důvodu se Luce otřásla. I když měla o jejich vztahu jisté pochybnosti, říct to nahlas její matce -to že miluje Daniela- to dělalo skutečnější. Nutilo jí to vzpomenout si, že navzdory všemu ho pořád opravdu miluje."Chápu to." Když její máma přikývla, nastříkané hnědé vlasy se ani nepohnuly. Usmála se. "Stejně ale nemůžeme vykopnout každého kromě něj, nebo jo?""Děkuju, mami.""Poděkuj taky tátovi. A zlatíčko? Příště nám to oznam trochu víc předem, prosím. Kdybych věděla, že si domů přivedeš ´jeho´, uklidila bych tvoje album s dětskými fotkami na půdu." Mrkla na ní a políbila Luce na tvář.-Zpátky v obývacím pokoji Luce narazila jako první na Daniela. "Jsem rád, že jsi po tom všem se svou rodinou," řekl."Doufám, že nejsi na Daniela naštvaná kvůli tomu, že mě přivedl," vložil se do toho Cam. Luce hledala povýšenost v jeho hlase, ale žádnou nenašla. "Jsem si jistý, že byste oba byli raději, kdybych tu nebyl, ale" -podíval se na Daniela- "dohoda je dohoda.""Tím jsem si jistá," řekla chladně Luce.Danielova tvář byla bez výrazu. Dokud nepotemněla. Miles přišel z jídelny."Ehm, hele, tvůj táta by rád začal přípitek." Oči Milese byly na Luce zafixovány takovým způsobem, že jí napadlo, že se dost snaží, aby se nesetkal s Danielovým pohledem. "Tvoje máma se ptá, kde chceš sedět.""Ach, kdekoliv. Třeba vedle Callie?" Luce zasáhla mírná panika, když přemýšlela o všech hostech a o nutnosti udržet je od sebe tak daleko, jak to bude možné. A Molly držet co nejdál od všech. "Měla bych udělat zasedací pořádek."Roland a Arriane vyřešili málo místa tím, že přitáhli karetní stolek k jídelnímu stolu. Teď se táhl až do obýváku. Někdo přes ně přehodil zlatobílý ubrus a její rodiče vyndali svatební

porcelán. Brzy začala Shelby a Miles nosit kouřící se mísy s fazolkami a šťouchanými brambory. Luce zaujala místo mezi Callie a Arriane.Jejich intimní večeře na Den díkuvzdání se nyní skládala z dvanácti členů -čtyř lidí, dvou Nephilimů a šesti padlých andělů (tři ze strany dobra a tři ze strany zla)- a jednoho psa oblečeného jako krůta, který měl pod stolem misku se zbytky.Miles se usadil přímo naproti Luce - dokud na něj Daniel neblýskl hrozivým pohledem. Miles couvnul a Daniel se šel usadit na jeho místo. Shelby tam byla o pár sekund dřív. Vítězně se usmála. Miles seděl po levé straně Shelby, naproti Callie a Daniel, jasně otrávený, seděl po její pravici, naproti Arriane.Někdo Luce kopal pod stolem a snažil se získat si její pozornost, ale držela svůj pohled na talíři.Když se všichni usadili, otec Luce se postavil v čele stolu a její matka vedle něj. Zacinkal vidličkou o jeho sklenici červeného vína. "Jsem známý tím, že na tenhle svátek vedu příšerně dlouhé přípitky, nebo i dva." Zasmál se. "Ale ještě nikdy předtím jsme nehostili tolik hladově vypadajících dětí, takže to zkrátím. Jsem vděčný za mou sladkou ženu Doreen, nejlepší dceru Luce a i za to, že jste se k nám vy všichni připojili." Podíval se na Luce. Na tváři se mu objevili vrásky z úsměvu. To se stávalo, když byl na něco obzvlášť pyšný. "Je úžasné tě vidět. Jsi úspěšná. Vyrostla si v krásnou mladou dámu a máš tolik skvělých přátel. Doufám, že všichni přijdou znovu. Na zdraví všem. Na přátele."Luce na tváři vykouzlila nucený úsměv. Vyhnula se nejistému pohledu všech jejích ´přátel´."Poslouchejte! Poslouchejte!" Daniel zlomil příšerně trapné ticho a zvedl sklenici. "K čemu by byl život bez věrných a spolehlivých přátel?"Miles se na něj sotva podíval. Zaryl lžíci hluboko do bramborové kaše. "A to říká sám pan Spolehlivý."Priceovi byli příliš zaneprázdnění jídlem na druhé straně stolu, než aby zaregistrovali vražedný pohled Daniela, který byl věnovaný Milesovi.Molly zatím nabírala lžící předkrm Ďábelské polívky a vršila ho Milesovi na talíř. Už tam měl celkem slušnou hromádku. "Stačí říct dost, když už nechceš.""Hou, Mo. Nech mi tam taky něco." Cam si sáhl pro konvici s předkrmem. "Řekni mi, Milesi. Roland mi říkal, že ses celkem vytáhnou s nějakýma figurama, když jste spolu na Shoreline šermovali. Vsadím se, že holky z toho šíleli." Naklonil se dopředu. "Tys tam byla taky Luce, viď?"Miles držel vidličku ve vzduchu. Jeho velké modré oči vypadaly zmatené. Nevěděl, co má Cam v úmyslu. Asi doufal, že Luce řekne něco jako ´Jo, holky-a mě nevyjímaje- opravdu šílely´."Roland taky řekl, že Miles prohrál," řekl Daniel klidně a napíchl si na vidličku kousek nádivky.Na druhém konci stolu se snažila Gabbe snížit napětí hlasitým a spokojeným zavrněním. "Ach můj bože. Paní Priceová. Ta růžičková kapusta chutná jako nebe. Že jo, Rolande?""Mmm," souhlasil Roland. "Opravdu jsem se díky ní vrátil do dětských let."Matka Luce jim pomalu začala recitovat recept, zatímco táta Luce pokračoval ve vyprávění o místní produkci. Luce se snažila užít si tenhle vzácný čas s rodinou, Callie se k ní naklonila a šeptem jí oznámila, že tu všichni vypadají celkem v pohodě. Hlavně Arriane a Miles - ale bylo tu příliš mnoho dalších situací, které Luce sledovala.Luce měla pocit, že zanedlouho bude muset zneškodnit bombu, která hrozila vybuchnutím.O několik minut později, když se zrovna dostali k nádivce, matka Luce řekla: "Víš, tvůj otec a já jsme se setkali zhruba ve tvém věku."Luce slyšela tenhle příběh pětsetkrát předtím. "Byl quaterback na Athénské vysoké." Její matka mrkla na Milese. "Z jeho atletické postavy dívky v té době šílely."

"Jo, Trojanů bylo dvanáct a já byl ve druháku na akademii." Táta Luce se usmál a ona čekala na jeho symbolické vrásky. "Jenže jsem musel Doreen ukázat, že jsem nebyl tak tvrdej chlap jako na poli.""Myslím, že je skvělé, jak silné manželství máte," řekl Miles a popadl další výbornou rolku paní Priceové. "Luce má štěstí, že má rodiče, kteří jsou k ní tak upřímní a otevření."Máma Luce se rozzářila.Ale dřív, než mu stačila odpovědět, Daniel zasáhnul do jejich rozhovoru. "Je tu mnohem víc, než jen láska, Milesi. Není to tak, pane Price, že skutečný vztah je založený na víc věcech než jen na zábavě a hrách? Že vyžaduje určité úsilí?""Samozřejmě, samozřejmě." Otec Luce si otřel rty ubrouskem. "Proč by se to jinak jmenovalo manželský závazek? Jistě, láska má své vzestupy i pády. To je život.""Hezky řečeno, pane P.," řekl Roland. Znělo to mnohem oduševněleji, než vypadala jeho sedmnáctiletá tvář. "Bůh ví, že už jsem viděl mnoho vzestupů a pádů.""Ale no tak," vložila se do toho Callie a tím Luce překvapila. Chudák Callie, netušila, o co se tu každému jedná. "Mluvíte lidi o tak příšerně vážných věcech.""Callie má pravdu," řekla matka Luce. "Ty děti jsou mladé. Mají ještě naději. Měli by se prostě jen bavit."Zábava. Takže tohle měl být právě teď cíl? Bylo pro Luce ještě možné, aby se bavila? Podívala se na Milese. Usmíval se. "Já se bavím," ušklíbl se.To Luce probralo. Rozhlédla se po stole a uvědomila si, že navzdory všemu se baví taky. Roland na Molly házel krevety a ta se tomu asi poprvé v historii smála. Cam se snažil sbalit Callie. Dokonce jí nabídl máslo na její rolku. Ona to ale se zdviženým obočím odmítla a plaše zavrtěla hlavou. Shelby jedla, jako kdyby trénovala na nějakou soutěž jedlíků. A někdo stále pod stolem nohou šťouchal do Luce. Setkala se s fialovýma očima Daniela. Mrkl na ni. Vyvolalo jí to v břiše motýlky.Na tomhle setkání bylo něco pozoruhodného. Bylo to to nejživější Díkuvzdání, jaké Luce měla od doby, kdy její babička umřela a Priceovi přestali jezdit do Louisiany na dovolenou. Tak tohle teď byla její rodina: Všichni tihle lidé, andělé, démoni a každý, kdo tu byl. Ať to bylo lehké nebo komplikované, zrádné, plné pádů nebo dokonce i plné legrace. Stejně jako řekl její otec: Tohle byl život.

222A pro dívku, která měla nějaké zkušenosti s umíráním, bylo tohle období života něco, za co byla náhle ohromně vděčná."Dobře, asi už mám dost," oznámila po několika minutách Shelby. "Víte. Jídlo. Všichni ostatní už dojedli? Pojďme to sklidit." Hvízdla a udělala prstem ve vzduchu kolečko. "Nemůžu se dočkat, až se vrátím do polepšovny a my půjdeme do -um-""Pomůžu sklízet ze stolu." Gabbe vyskočila a začala uklízet talíře. Molly musela chtě nechtě s ní.Máma Luce pořád ještě stáčela kradmé pohledy přes shromáždění u jejich stolu a snažila se zachytit pohled její dcery. Což bylo nemožné. Ona se pořád držela myšlenek na Daniela. Na to, co mezi nimi dvěma bylo. Luce chtěla dostat šanci ukázat své mámě, že to, co mezi sebou měli Luce a Daniel, bylo vážné, pevné a krásné. Bylo to něco úplně jiného, než ostatní vztahy. Kolem nich ale bylo až příliš mnoho lidí. Všechno, co mělo být snadné, bylo hrozně těžké.Potom přestal Andrew přežvykovat chmýří kolem jeho krku a začal štěkat na dveře. Táta Luce vstal a natáhl se, aby mohl psa uvázat na vodítko. Jaká úleva. "Někdo tu chce po večeři vyvenčit," oznámil.Její máma vstala taky. Luce s ní šla ke dveřím a pomohla jí do kabátu barvy hrášku. Jejímu tátovi podala šálu. "Děkuju vám za to, že jste dneska byli tak v pohodě. Umyjeme nádobí, zatímco budete pryč."

Její máma se usmála. "Jsme na tebe hrdí, Luce. Nic to nemůže změnit. Pamatuj si to.""Ten Miles se mi líbí," řekl táta Luce a upevnil Anderewovi vodítko."A Daniel je ... mimořádný," řekla její máma zvýšeným hlasem.Luce zrudla a podívala se zpátky ke stolu. Dala tím jejím rodičům najevo, že jí tím uvádějí do rozpaků. "Dobře! Pěknou procházku!"Luce jim otevřela dveře a sledovala, jak odchází do noci. Dychtivý pes je skoro vláčel za sebou na vodítku. Studený vzduch, který dovnitř proudil otevřenými dveřmi, byl osvěžující. V domě bylo horko - bylo tam až moc lidí. Těsně předtím, než její rodiče zmizeli na ulici, Luce uviděla venku nějaký záblesk. Něčeho, co vypadalo jako křídlo."Viděli jste to?" řekla a nebyla si jistá, komu to bylo adresováno."Co?" zavolal na ní její otec zpátky. Vypadal tak naplněný a šťastný, že to Luce skoro zlomilo srdce."Nic." Luce se přinutila k úsměvu, když zavírala dveře. Cítila, že jí někdo stojí za zády.Daniel. Místo kde stála, prostoupilo teplo."Co jsi viděla?" Jeho hlas byl ledový. Ne hněvem, ale strachem. Podívala se na něj. Chtěla ho chytit za ruku. On se ale od ní ale odvrátil."Came," zavolal. "Vezmi si luk."Na druhé straně místnosti k nim vystřelila Camova hlava. "Už?"Svištivý zvuk venku ho ale umlčel. Odstoupil od okna a sáhnul si dovnitř svého kabátu. Luce zahlédla něco, co vypadalo jako stříbro a došlo jí to: šípy, které získal od dívky, která patřila k Psancům."Řekni to ostatním," dodal Daniel, než se otočil k Luce. Jeho rty a zoufalý výraz v jeho tváři jí nutily myslet si, že jí chce políbit. Všechno co ale udělal bylo, že jí řekl: "Máte tu nějaký sklep?""Řekni mi co se děje," řekla Luce. Slyšela, jak v kuchyni teče voda. Arriane a Gabbe si zpívali ´Srdce a Duše´, zatímco s Callie myli nádobí. Viděla Molly a Rolanda, kteří se pošťuchovali, zatímco sklízeli ze stolu.Najednou Luce došlo, že celá tahle večeře byla jen zástěrka. Kamufláž. Jen nevěděla čeho.Miles se objevil po boku Luce. "Co se děje?""Nic, čím by ses měl zabývat," řekl Cam. Ne hrubě, jen mu tím říkal, jaká je skutečnost. "Molly. Rolande."Molly okamžitě odložila hromadu jídla. "Co máme udělat?"Byl to Daniel, kdo jí odpověděl. Mluvil s Molly, jako kdyby byli najednou na stejné straně. "Řekni to ostatním. A najdi nějaké šíty. Budou ozbrojení.""Kdo?" zeptala se Luce. "Psanci?"Danielovi oči se zaměřily na její tvář. Jeho obličej se zakabonil. "Vůbec nás dneska večer neměli najít. Věděli jsme, že tu ta šance byla, ale opravdu jsem nechtěl, aby se to stalo tady. Omlouvám se-""Danieli." přerušil ho Cam. "Všechno na čem teď záleží je odrazit jejich útok."Domem se rozlehlo těžké zaklepání. Cam i Daniel se instinktivně pohnuli směrem ke dveřím. Luce ale zavrtěla hlavou. "Zadní dveře," zašeptala. "Přes kuchyň."Všichni chvíli stáli a poslouchali vrzání, jak někdo otevřel a zase zavřel dveře. Pak se ozval dlouhý a pronikavý jekot."Callie!" Luce vyběhla do obývacího pokoje. Chvěla se při představě, čemu zrovna čelí její nejlepší kamarádka. Když Luce věděla, že po ní Psanci jdou, nikdy neměla dovolit Callie přijet. Nikdy se neměla vrátit domů. Pokud se stane něco zlého, nikdy si to neodpustí.Když proběhla přes dveře do kuchyně jejích rodičů, viděla Callie, která byla uvězněná za štíhlým tělem Gabbe. Byla v bezpečí. Alespoň prozatím. Luce vydechla. Téměř se zhroutila na zeď za sebou, kterou teď tvořili Daniel, Cam, Miles a Roland.

Arriane stála v bílých dveřích. Měla zvednuté ruce ve v útočném postavení. Chtěla se pustit do něčeho, co Luce z místa kde stála, nemohla vidět."Dobrý večer." ozval se klučičí hlas. Mluvil formálním tónem. Když Arriane uvolnila svoje bojové postavení, ve dveřích se objevil vysoký, hubený chlapec v hnědém kabátu. Byl velmi bledý s úzkým obličejem a velkým nosem. Vypadal povědomě. Měl ostříhané odbarvené vlasy. Prázdné bílé oči. Psanec.Jenže Luce ho viděla už dřív."Phile?" zařvala Shelby. "Co tu sakra děláš? A co se ti to stalo s očima? Tohle všechno-"Daniel se otočil na Shelby. "Ty znáš tohohle Psance?""Psance?" Hlas Shelby se třásl. "On není - on je jen můj debilní bývalý přítel - on je-""Využil tě," řekl Roland, jako kdyby věděl něco, o čem zbytek z nich neměl ani tušení. "Měl jsem to vědět. Měl jsem poznat co je zač.""Ale nepoznal," řekl Psanec. Jeho hlas byl strašidelně klidný. Sáhl si do vnitřní kapsy kabátu. Vytáhl stříbrný luk. Z druhé kapsy vytáhl stříbrný šíp. Pak ho přiložil k tětivě. Namířil s ním na Rolanda a pak s ním přejel po všech v místnosti. Zamířil postupně na každého z nich. "Prosím odpusťte mi, že jsem sem tak vtrhnul. Přišel jsem, abych si odvedl Luce."Daniel přistoupil k Psanci. "Ty si odsud neodvedeš nikoho a nic," řekl. "S vyjímkou rychlé smrti, pokud odsud rychle neodprejskneš.""Promiň, ne, to nepůjde," odpověděl mu kluk a jeho svalnaté ruce napnuly luk a vložili do něj stříbrný šíp. "Měli jsme dost času, abychom se připravili na tuhle noc požehnaného návratu. Neodejdeme s prázdnýma rukama.""Jak jsi mohl Phile?" zakňučela Shelby a obrátila se k Luce. "Nevěděla jsem to ... čestně Luce, nevěděla. Myslela jsem si, že je to jenom šmírák."Chlapcovi rty se stáhly do úsměvu. Jeho hrozné prázdné bílé oči byly jako vystřižené z noční můry. "Vydejte mi ji bez boje nebo nikdo z vás nebude ušetřen."Cam vybuchl dlouhým hlubokým hrdelním smíchem. Otřáslo to kuchyní a chlapec sebou nepříjemně škubnul."Kým? Tebou a tvou armádou?" řekl mu Cam. "Víš, myslím, že si první Psanec se smyslem pro humor, kterého jsem kdy potkal." Rozhlédl se po stísněné kuchyni. "Proč si to ty a já nevyřídíme venku? Mezi sebou, co ty na to?""S radostí," odpověděl mu chlapec. Na jeho bledých rtech se objevil úsměv. Cam zaklonil ramena dozadu, jako kdyby se protahoval - tam, kde mu začínaly lopatky, se přes jeho šedý svetr rozprostřel pár zlatých křídel. Rozvinuly se za ním. Zabíraly většinu kuchyně. Camova křídla byla tak jasná a pulsující, že to bylo téměř oslepující."Svaté peklo," zašeptala Callie a zamrkala."Více méně," řekla Arriane, když Cam zvednul svá křídla a prošel kolem Psance dveřmi na dvorek. "Luce to vysvětlí, jsem si tím jistý!"Rolandova křídla se rozvinula se zvukem, který připomínal velké hejno ptáků při vzletu. Lampy v kuchyni zvýraznily jejich zlaté a černé žíhání, když se prosmýknul dveřmi za Camem. Molly a Arriane byly hned za nimi. Roztáhli svá křídla najednou. Arriane rozepjala svá zářící duhová křídla a Molly svá bronzová, které vypadaly, jako kdyby na nich byly malé elektrické jiskry. Vydali se směrem ke dveřím. Další byla Gabbe. Její křídla se rozevřela tak půvabně, jako ta motýlí, ale s takovou rychlostí, že se kuchyní prohnal voňavý vánek.Daniel vzal ruce Luce do těch svých. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Nechal rozvinout svoje masivní bílá křídla. Kdyby je roztáhl úplně, asi by zaplnily celou kuchyň, ale Daniel se krotil. Přitiskl je blíž ke svému tělu. Třpytily se a zářily. Byly až příliš krásné. Luce natáhla ruce a dotkla se jich. Na vnější straně byly hladké jako satén. Uvnitř byly ale plné síly. Cítila, jak Danielova sílu skrz něj proudí do ní. Cítila se k němu tak blízko. Rozuměla mu. Úplně. Jako kdyby se stali jedním.Neboj se. Všechno bude v pořádku. Vždycky se o tebe postarám.

Ale to co doopravdy nahlas řekl, bylo: "Zůstaň v bezpečí. Zůstaň tady.""Ne," prosila. "Danieli.""Hned jsem zpátky." Pak rozepjal svá křídla a vyletěl ze dveří.Uvnitř zůstali shromážděni jenom ne-andělé. Miles se opřel o zadní dveře a díval se z okna. Shelby měla hlavu v dlaních. Celá její tvář byla bílá, jako kdyby vylezla z mrazáku.Luce vzala ruce Callie do těch svých. "Myslím, že je tu pár věcí, co bych ti měla vysvětlit.""Kdo je ten kluk s lukem a šípy?" zašeptala Callie pomalu. Pořád ale držela pevně ruce Luce. "Kdo jsi ty?""Já? Já jsem jen ... já." Luce pokrčila rameny. Šířil se přes ní pocit chladu. "Já vlastně nevím.""Luce," řekla Shelby. Evidentně se snažila nerozplakat. "Cítím se jako úplnej idiot. Přísahám, že jsem to netušila. Všechno co jsem mu řekla, bylo jen ventilování mých pocitů. Pořád se na tebe ptal a byl to dobrý posluchač, tak jsem ... myslím tím, neměla jsem ani tušení kdo opravdu je ... já bych nikdy, nikdy-""Věřím ti," řekla Luce. Přešla k oknu. Stoupla si vedle Milese a dívala se na malou dřevěnou terasu, kterou před lety postavil její táta."Co myslíš, že chce?"Na dvoře byly spadané listy z dubu shrabané do úhledných hromádek. Ve vzduchu byl cítit oheň. Někde v dálce se ozvala siréna. Na úpatí terasy stály metr od sebe, bok po boku Daniel, Cam, Arriane, Roland a Gabbe. Byli otočení směrem k plotu.Ne. K plotu ne, uvědomila si Luce. Stáli čelem k tmavému davu Psanců. Ti stáli v pozoru s natáhnutými luky, kterými mířili na řadu andělů.Kluk, který patřil k Psancům nebyl sám. Měl sebou armádu. Luce se musela opřít o okno. Kromě Cama byli všichni andělé neozbrojení. A ona už viděla, co tyhle šípy mohly udělat."Luce, zastav!" volal za ní Miles, ale ona už byla venku ze dveří. Dokonce i ve tmě Luce viděla, že všechny výrazy Psanců jsou stejně prázdné. Bylo tam mnoho holek i kluků. Všichni byli bledí a oblečení ve stejných hnědých nepromokavých kabátech. Kluci měli nakrátko ostříhané odbarvené vlasy a holky měly téměř bílé culíky.Za jejich zády se tyčila jejich křídla. Byly ve velmi, velmi špatném stavu - potrhané, roztřepené a nechutně špinavé. Prakticky byly celé pokryty špínou. Nevypadala vůbec jako dokonalá křídla Daniela nebo Cama nebo křídla jakéhokoliv z andělů a démonů, které Luce kdy viděla. Stáli společně v jedné řadě a dívali se okolo sebe svými podivnými prázdnými pohledy. Měli hlavy nakloněné různými směry. Psanci tvořili armádu jako z hrozné noční můry.Jenže z téhle se Luce neodkázala probudit.Když si Daniel všimnul, že stojí s ostatními na terase, přišel k ní a chytil jí za ruku. Jeho dokonalý obličej byl stáhnutý strachem. "Říkal jsem ti, abys zůstala vevnitř.""Ne," zašeptala. "Nezůstanu uvnitř, zatímco zbytek vás bude bojovat. Nemůžu se prostě jen dál dívat na to, jak lidi kolem mě bezdůvodně umírají.""Bezdůvodně? Nechme tuhle hádku na jindy, Luce." Jeho oči stále těkaly k temné linii Psanců blízko plotu.Zvedla k němu sevřenou pěst. "Danieli-""Tvůj život je příliš cenný na to, abys ho promrhala v záchvatu vzteku. Jdi dovnitř. Hned."Ze středu terasy se ozval hlasitý výkřik. Přední linie deseti Psanců zvedla svoje zbraně k andělům a vypustila šípy. Luce pohnula hlavou právě včas, aby pohledem zachytila jak něco -někdo- skočil na střechu.Molly.Sletěla dolů a měla v rukách dvě zahradní hrábě. Kroutila s nimi v rukách, jako kdyby to byly obušky. Psanci ji slyšeli, ale neviděli ji přicházet. Molly pohnula hráběmi a tím odrážela šípy ze vzduchu, jako kdyby to byly jen nějaké plodiny v poli. Přistála na svých černých

vojenských botách - stříbrné šípy zaduněly, když dopadly na podlahu. Podívala se na ně, jako kdyby to byly jen neškodné větvičky. Jenže Luce znala pravdu."Už s vámi nebudeme mít žádné slitování," zařval Psanec -Phil- z druhé strany dvora."Dostaň ji dovnitř a pak seber ty hvězdné střely!" zakřičel Cam na Daniela od zábradlí terasy, zatímco vyndával svůj vlastní luk.Pak se všechno událo příliš rychle. Cam přiložil šípy k tětivě luku a najednou se od něj rozlétly tři pruhy světla. Tři Psanci se chvíli svíjeli a pak po nich zůstal jen obláček prachu. S rychlostí blesku Arriane a Roland vyrazili a svými křídli smetli šípy.Do popředí vyšla druhá řada Psanců, chystali se vypustit novou salvu šípů. Když byli na pokraji toho, aby je vypustili, Gabbe skočila na zábradlí terasy."Hmmm, uvidíme." S divokým výrazem v očích se špičkou pravého křídla dotkla země, pod nohama Psanců.Trávník se otřásl. Pak se země začala trhat a otevřela se v ní několik metrů velká díra. Nejméně dvacet Psanců spadlo hluboko do černé propasti. Dutě zařvali. Byli to ale jen osamělé výkřiky na jejich cestě dolů. Dolů Bůh ví kam.Psanci, kteří stáli za nimi, škobrtli a zastavili se přímo před hroznou propastí, kterou jen tak vytvořila Gabbe. Jejich hlavy se rozhlížely zleva doprava, jako kdyby to jejich slepým očím mělo nějak pomoct pochopit smysl toho, co se právě stalo. Několik vyděšenějších Psanců balancovalo na hraně a nakonec spadlo dovnitř taky. Jejích naříkání se zdálo být čím dál tím slabší - dokud už nebylo slyšet nic. O chvíli později země zapraskala jako rezavý pant a pak se zase zavřela. Gabbe si přitáhla svoje křídlo zpátky k boku s maximální elegancí. Otřela si čelo. "Tak, to by mohlo pomoct."Jenže pak se z nebe snesla další sprška stříbrných šípů. Jeden z nich se zabodl do terasy jen pár centimetrů od místa, kde stála Luce. Daniel vytrhl šíp z dřevěné podlahy a obrátil si ho v paži. Pak s ním prudce mrštil, jako se smrtícím šípem přímo proti stále postupujícím Psancům. Objevil se záblesk světla, stejně jako předtím, a pak: světlý kluk neměl ani čas vykřiknout před dopadem střely - prostě jen zmizel a změnil se v jemný prach.Daniel prohlédl celé tělo Luce a párkrát na ni sáhnul, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že byla pořád naživu.Callie po jejím boku polkla. "On jen tak - opravdu ten kluk jen tak-""Jo," řekla Luce."Nedělej to, Luce," řekl Daniel. "Nenuť mě dotáhnout tě dovnitř. Musím bojovat. Musíš se odtud dostat pryč. Hned." Luce už viděla dost. Musela souhlasit. Otočila se zpátky k domu, sáhla po Callie - ale potom, když chtěla projít dveřmi do kuchyně, zachytila pohledem příšerné postavy Psanců.Tří. Stáli v jejím domě. Jejich stříbrné luky byly napjaté a byly připravené vystřelit."Ne!" zařval Daniel a spěchal k ní, připraven ji chránit. Shelby prudce vystřelila z kuchyně na terasu a zabouchla za sebou dveře. Na druhé straně dveří se ozvaly tři různé údery šípů."Hej, je zproštěna viny!" zavolala Cam z trávníku. Ukázal na Shelby krátce předtím, než popadl šíp a vrazil ho do lebky jedné dívce, co patřila k Psancům."Dobře, nový plán," zamumlal Daniel. "Najděte nějaké místo poblíž, kde byste se mohli schovat. Všichni." Oslovil Callie, Shelby a poprvé za celou noc i Milese. Popadl Luce za paže. "Drž se dál od hvězdných střel," prosil jí. "Slib mi to." Rychle jí políbil a pak je všechny zahnal k zadní straně terasy.Záře z křídel tolika andělů byla tak jasná, že si Luce, Callie, Shelby i Milese museli zastínit oči. Přikrčili se a plížili se podél terasy. Před nimi tancovaly stíny zábradlí. Luce každého držela u strany dvora. Museli se ukrýt. Musel tu přece být nějaký úkryt, kdekoliv.Ze stínu vystoupilo víc Psanců. Objevili se ve vzdálených větvích stromu, přicházeli z celé zahrady, od lehátek, starého termitiště, od houpačky, kterou Luce používala jako dítě. Jejich stříbrné luky se leskly v měsíčním světle.

Cam byl jediný na jejich straně, kdo měl luk. Nikdy se nezastavil, aby spočítal, kolik Psanců zastřelil. Prostě jen vypouštěl šíp po šípu se smrtelnou přesností přímo do jejich srdce. Ale zdálo se, že vždycky když jeden zmizel, objevil se další.Když mu došly šípy, vytrhl ze země starý dřevěný piknikový stůl, který byl už desetiletý starý a jednou rukou ho před sebou držel jako štít. Salva po salvě se šípy odrážely od desky stolu a padaly na zem k jeho nohám. On se jen sklonil, sbíral je a opět používal. Přitom používal své paže jako štít.Ostatní byli víc kreativní.Roland mávnul svými zlatými křídly takovou silou, že vzduch kolem něj poslal šípy zpátky ve směru, kterým k němu přilétaly, přičemž skolil několik Psanců najednou. Molly znovu a znovu opakovala to, co na začátku. Její hrábě jí složily jako samurajské meče. Arriane strhla pneumatiku, která Luce v dětství sloužila jako houpačka a zatočila s ní jako s lasem. Odrazila tím šípy do plotu, zatímco Gabbe závodila kolem dvorku, aby je sbírala. Otočila se a sekla s nimi po každém Psanci, který se k ní ocitl moc blízko. Sladce se usmívala, když šípy protínaly jejich kůži. Daniel se chopil Priceových železných podkov, které byly na verandě v přístřešku. Hodil je na Psance, někdy jednou podkovou zasáhl i tři Psance i rozrazil jim lebky. Pak se na ně vrhnul, zabavil jejich šípy z luků a pak jim holýma rukama zarazil šíp do srdce.Na okraji terasy Luce zahlédla kůlnu jejího otce a pokynula Shelby, Milesovi a Callie, aby jí následovali. Přehoupli se přes zábradlí a spadli dolů do trávy, sklonili se a spěchali do kůlny.Už byli skoro u vchodu, když Luce uslyšela rychlý svist ve vzduchu. Callie vykřikla bolestí."Callie!" Luce se otočila.Její kamarádka tam ale pořád byla. Promnula si rameno, kde jí přistál šíp, ale jinak byla nezraněná. "Tak to fakt píchlo!"Luce natáhla ruku a dotkla se jí. "Jak jsi ...?"Callie jen zavrtěla hlavou."K zemi!" zakřičela Shelby.Luce klesla na kolena. Ostatní jí napodobily a pomalu pokračovali do kůlny. Mezi stíny, které vrhalo nářadí jejího táty, sekačka na trávu a staré sportovní zařízení, se Shelby připlazila k Luce. Leskly se jí oči a chvěly rty."Nemůžu uvěřit tomu, co se zrovna teď děje," zašeptala a popadla Luce za paže. "Ani nevíš, jak strašně moc je mi to líto. Všechno je to moje vina.""Ne, tohle není tvoje vina," řekla rychle Luce. Samozřejmě, že Shelby nevěděla, kdo byl vlastně Phil. Co od ní ve skutečnosti chtěl. Co přinese tahle noc. Luce věděla, co to bylo utápět se ve vině za něco, čemu ani sama nerozuměla. Nikomu by to nepřála. A nejméně ze všech Shelby."Kde je?" zeptala se Shelby. "Mohla bych toho debilního blázna zabít.""Ne." Luce zatáhla Shelby zpět. "Nikam nepůjdeš. Mohl by tě zabít.""Já to nechápu," řekla Callie. "Proč by ti chtěl někdo ublížit?"To bylo přesně ve chvíli, kdy Miles vykročil ke vchodu do kůlny. Do paprsku měsíčního světla. Měl na hlavě jeden z otcových kajaků."Nikdo Luce neublíží," řekl, když vyšel ven.Přímo do bitvy."Milesi!" křičela Luce. "Vrať se-"Vyhoupla se na nohy, aby mohla jít za ním - pak ztuhla. Byla ochrnutá strachem při pohledu, jak narazil kajakem přímo do jednoho Psance.Do Phila.Jeho prázdné oči na něj zíraly. Zařval a spadnul do trávy, když ho Miles udeřil kajakem. Pokořený a bezmocný. Jeho špinavá křídla se svíjela na zemi.Na okamžik Miles vypadal, že je na sebe pyšný - i Luce na něj byla trochu pyšná. Ale po příliš krátké chvilce vykročila vpřed jedna dívka z Psanců. Naklonila hlavu jako pes a

poslouchala tichý šepot. Pak zvedla svůj stříbrný luk a namířila na určité místo na hrudi Milese."Žádné slitování," řekla bezbarvým hlasem.Miles byl proti téhle podivné dívce bezbranný. Vypadala, jako kdyby neměla nejmenší ponětí o slitování a to ani pro to nejmilejší a nejnevinnější dítě na celém světě."Přestaň!" vykřikla Luce. Bušilo jí v uších, když vyběhla z kůlny. Věděla, že se kolem ní bojuje, ale jediné co viděla byl šíp, který se chystal zanořit do Milesovi hrudi. Chystala se zabít dalšího z jejích přátel.Dívka z Psanců naklonila hlavu ke straně. Její prázdný pohled se usadil na Luce. Pak se jí mírně rozšířily oči. Arriane jí říkala, že můžou poznat hořící duši Luce."Nezastřel ho." Luce napřáhla ruce v kapitulaci. "Já jsem ta, kterou chcete." 

kapitola 19KONEC PŘÍMĚŘÍ

Dívka sklopila svůj luk. Uvolnila šíp z tětivy. Ozval se řetězec zvuků, jako když někdo otevírá dveře na půdu. Její obličej byl klidný, jako hladina rybníka v bezvětrném dni. Byla vysoká jako Luce s jasnou, svěží pokožkou, bledými rty a dokonce i s důlky v nepřítomném úsměvu."Pokud si přeješ, aby tenhle kluk žil," řekla vyrovnaným hlasem, "pak se ti podvolím."Kolem nich ostatní přestali bojovat. Pneumatika -bývalá houpačka- se přestala točit a odletěla směrem k plotu. Rolandova křídla zpomalila na měkké mávání a snesl se k zemi. Všichni se zastavili. Vzduch byl protkán elektrickým tichem.Luce cítila tíhu mnoha pohledů, které na ni upírali Callie, Miles a Shelby. Daniel, Arriane a Gabbe. Cam, Roland a Molly. Cítila i prázdné pohledy Psanců. Nemohla se ale odtrhnout od dívky a jejích prázdných bílých očí."Nezabiješ ho ... jen proto, že jsem řekla, že to nechci?" Luce byla zmatená. Zasmála se. "Myslela jsem, že mě chcete zabít.""Zabít tě?" Mechanický hlas dívky vyletěl vzhůru v náznaku překvapení. "Vůbec ne. Zemřeli bychom pro tebe. Chceme, abys šla s námi. Jsi naše poslední naděje. Naše šance na přijetí.""Přijetí?" Miles vyslovil to, na co myslela Luce. Byla ale příliš překvapená, aby to řekla nahlas. "Kam?""Do nebe, samozřejmě." Dívka se na ní podívala svýma mrtvýma očima. "Ty jsi vstupenka.""Ne," zavrtěla Luce hlavou. Slova té dívky jí ale vířila myslí. Stále se vynořovala tak, že se cítila uvnitř dutá a sotva mohla stát.Přijetí do nebe. Vstupenka.Luce tomu nerozuměla. Psanci ji chtěli využít, ale na co? Použijí jí jako nějaký triumf při vyjednávání? Tahle dívka, kterou nikdy předtím neviděla věděla, kdo Luce je. Jestli se Luce na Shoreline naučila nějakou věc, bylo to, že nikdy nemůže brát mýty doslovně. Byly příliš staré a příliš zamotané. Všichni, kteří znali její historii věděli, že už žije velmi dlouho, nikdo ale nevypadal, že by věděl proč."Neposlouchej jí, Luce. Je to zrůda." Danielova křídla se třásla. Jako kdyby si myslel, že je v pokušení s nimi někam jít. Luce začala svědit ramena. Ucítila v nich horké bodání, které zbytek jejího těla oprostilo od ledového chladu."Lucindo?" zavolala na ní dívka z Psanců."Fajn, dej mi minutku," řekla Luce dívce. Otočila se k Danielovi. "Chci to vědět: Co je to příměří? A neříkej mi, že ´nic´ a taky neříkej, že mi to nemůžeš vysvětlit. Řekni mi pravdu. Dlužíš mi to.""Máš pravdu," řekl Daniel a tím Luce překvapil. Vrhal plíživé pohledy na dívku, jako kdyby mohla každou chvíli Luce někam unést. "Uzavřeli jsme ho Cam a já. Dohodli jsme se, že na

osmnáct dní dáme stranou naše rozpory. Všichni andělé a démoni. Spojili jsme se, abychom mohly lovit další nepřátele. Jako jsou oni." Ukázal na Psance."Ale proč?""Kvůli tobě. Protože jsi potřebovala čas. Naše konečné cíle můžou být různé, ale pro teď, Cam a já -a všichni našeho druhu- pracujeme jako spojenci. Máme totiž společnou jednu prioritu."Scéna, kterou Luce viděla ve Vyhlašovateli, ta ohavná scéna, kde Daniel a Cam spolupracovali ... byla pravdivá, protože si spolu prostě dohodli příměří? Chtěli jí dát čas?"Ne, že bys dodržoval podmínky příměří." Vyplivl Cam Danielovým směrem. "Co je dobrého na příměří, pokud ho nectíš, viď?""Ani ty ses ho moc nedržel," řekla Luce Camovi. "Byl jsi v lese u Shoreline.""Abych tě ochránil!" vykřikl Cam. "Ne, abych tě vzal na procházku při měsíčku!"Luce se obrátila k Arriane. "Ať už příměří je nebo není, až bude po všem, znamená to, že ... Cam bude najednou znovu nepřítel? A Roland taky? To přece nedává žádný smysl.""Řekni jen jediné slovo, Lucindo," řekla dívka z Psanců. "A já tě vezmu daleko od tohohle všeho.""K čemu? Kam?" zeptala se Luce. Bylo něco krásného na myšlence, že se odsud dostane pryč. Od všeho trápení, boje a zmatku."Nedělej nic, čeho pak budeš litovat, Luce," varoval jí Cam. Bylo zvláštní, jak byl jeho hlas plný rozumu. Ve srovnání s Danielem, který vypadal skoro paralyzovaně.Luce se poprvé od odchodu z kůlny rozhlédla kolem sebe. Boj byl u konce. Stejný prach, který se kdysi vznášel nad hřbitovem na Sword&Cross, teď pokrýval trávu na jejich dvorku. Zatímco skupina andělů se zdála nezraněná a beze ztrát, Psanci ztratili většinu jejich armády. Asi deset jich stálo opodál a sledovalo je. Jejich stříbrné luky byly skloněné.Dívka z Psanců stále čekala na odpověď Luce. Její oči v noci zářily. Andělé se k ní krok za krokem přibližovali. Když byl u ní Cam nebezpečně blízko, zvedla znovu stříbrný luk a pomalu ho namířila na jeho srdce. Luce sledovala, jak ztuhl."Nechceš jít s Psanci," řekl Luce. "Zvlášť ne dneska večer.""Neříkej jí, co chce nebo nechce udělat." Vložila se do toho Shelby. "Neříkám, že by měla jít s těma albínskýma zrůdama nebo tak něco. Jen konečně přestaňte všichni mluvit za ní a nechte jí taky jednou udělat něco po jejím. Myslím, že už toho bylo dost." Její hlas zaburácel přes dvůr tak, že dívka z Psanců nadskočila. Obrátila luk a šíp směřoval k Shelby.Luce zatajila dech. Stříbrný šíp se dívce zachvěl v ruce. Natáhla ho k tětivě. Luce nedýchala. Ale dřív, než mohla vystřelit, její lesklé oči se rozšířily. Luk jí klesl z rukou. Její tělo zmizelo v matně šedém popelavém světle.O pár centimetrů za místem, kde stála dívka, Molly sklonila ruku se stříbrným šípem. Zabila dívku jednou čistou ranou do zad."Co?" štěkla Molly na celou skupinku, která se k ní obrátila a civěla. "Mám tu Nephilimku ráda. Připomíná mi někoho, koho jsem znala."Trhla rukou k Shelby, která řekla: "Díky. Vážně. To bylo super."Molly pokrčila rameny a nevšimla si temné siluety, která se za ní zvedala. Kluk z Psanců, kterého Miles kajakem porazil na trávu.Phil.Vzal kajak a napřáhl ho, jako kdyby to byla baseballová pálka. Pak Molly odpálkoval přes trávník. Přistála s žuchnutím na trávě.Hodil kajak na stranu. Psanec sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl poslední stříbrný šíp.Jeho mrtvé oči byly jediná část jeho obličeje, která byla bez výrazu. Zbytek obličeje -čelo, nos i lícní kosti- vypadaly úplně zuřivě.

Jeho bílá kůže se zdála být obepnutá kolem jeho kostnaté tváře. Jeho ruce vypadaly spíš jako drápy. Vztek a zoufalství ho změnil z podivného, bledého, ale hezkého kluka na skutečné monstrum. Zvedl stříbrný luk a zamířil na Luce."Trpělivě jsem čekal na svou šanci dostat se k tobě blíž několik týdnů. Teď mám ale chuť být trochu bezohlednější, než moje sestra," zavrčel. "Půjdeš s námi."Za Luce se zvedly další stříbrné luky. Cam ho znovu vyndal z vnitřku svého kabátu a Daniel ho zvedl z místa, kde ještě před chvílí stála dívka patřící k Psancům. Zdálo se ale, že to Phil čekal. Jeho tvář se stočila do temného úsměvu."Musím zabít tvého milence, aby ses ke mně přidala?" zeptal se a namířil šíp na Daniela. "Nebo je musím zabít všechny?"Luce se zmateně dívala na stříbrnou špičku šípu, který byl méně než metr od hrudi Daniela. Nebyla šance, že by Phil z místa kde stál, minul. Viděla dnes večer šípy zasáhnout mnoho andělů. Vždy se změnili na popel. Ale také viděla, jak šíp zasáhnul kůži Callie. Nestalo se nic kromě toho, že jí to trochu píchlo.Stříbrné šípy zabíjí anděly, uvědomila si. Ne lidi.Skočila před Daniela. "Nedovolím ti, abys mu ublížil. A tvoje šípy mě nemůžou zranit."Zvláštní zvuk, který unikl Danielovi z úst, byl napůl smích a napůl vzlyk. Otočila se k němu s doširoka rozevřenýma očima. Vypadal vystrašeně. A víc než to. Vypadal provinile. Vzpomněla si na rozhovor, který spolu vedli pod pokroucenou broskvoní na Sword&Cross. Poprvé, když jí řekl o jejích reinkarnacích. Vzpomněla si na chvíli, kdy s ním seděla na pláži v Mendocinu, když jí říkal o svém místu v Nebi předtím, než jí potkal. Jak těžké bylo donutit ho otevřít se jí a mluvit o jejich počátcích. Pořád ještě cítila, jako kdyby toho bylo víc. Muselo toho být víc.Zavrzání tětivy upoutalo její pozornost a ona se zaměřila zpátky na Psance, který zrovna do šípu vkládal stříbrný šíp. Teď mířil na Milese."Dost řečí," řekl. "Budu oddělávat tvoje přátele jednoho po druhém až do doby, než se mi vzdáš."V její mysli se rozblikala světla. Před očima se jí rozvířily barvy, které se spojily v montáž jejího života. Viděla obrázek své mámy, táty a Andrewa. Vzpomněla si na rodiče jejího minulého já, které viděla v Mount Shasta. Veru, která bruslila na zmrzlém rybníku. Sebe v minulém životě, jak plavala ve žlutých bikinách. Ostatní města, domy a časy, které dosud nepoznala. Danielovu tvář z tisíce různých úhlů a pod tisícem různých světel. A pak na plameny, které následovaly zase další plameny.Pak zamrkala a ocitla se znovu na terase. Psanci se blížili, shlukovali se a šeptali něco Philovi. Pořád je od sebe odháněl, byl rozrušený, snažil se soustředit na Luce. Všichni byli nervózní.Viděla, jak se na ni díval Miles. Musel být vyděšený.Ne, nebyl vyděšený. Díval se na ní tak intenzivně, že se zdálo, že se svým pohledem snaží proniknout až do jejího nitra. Luce se udělalo mdlo. Její vidění se zatemnilo. Co následovalo, byl pocit, který neznala. Něco se z ní zvedlo. Stejně jako kdyby ji někdo vyjmul z její kůže.Pak uslyšela svůj hlas, jak říká: "Nestřílejte, vzdávám se."To byla ale jen ozvěna, bez těla. Luce ta slova vlastně nevyslovila. Následovala očima ten zvuk a její tělo ztuhlo, když zjistila, co se stalo.Další Luce stála za Psancem a klepala mu na rameno.Nebylo to ale jako pohled na její minulý život. Tohle byla ona v úzkých černých džínsech a s kostkovanou košilí. S černými krátkými vlasy, které byly nově nabarvené. S oříškovýma očima, které se posmívaly Psanci. Se stejnou hořící duší, která byla pro Psance jasně viditelná. Byla jasně viditelná i pro všechny ostatní anděly. Jednalo se o její zrcadlový obraz. To - udělal Miles.

Jeho dar. Odrazil podobu Luce do sebe a tím vytvořil její druhé já. Stejně jako jí řekl hned první den na Shoreline. Říkají, že je to snadné udělat s lidmi, které máš rád. On ale řekl, že to umí jen s lidmi, které miluje. Miluje jí.Nemohla na to zrovna teď myslet. Zatímco oči každého tady se zabývaly úvahami, skutečná Luce dva kroky ustoupila a schovala se uvnitř kůlny."Co se děje?" vykřikl Cam na Daniela."Já nevím!" řekl Daniel chraplavě.Zdálo se, že to pochopila jen Shelby. "On to dokázal," řekla tiše. Psanec přetočil luk a namířil přímo na novou Luce. Jako kdyby nevěřil, že vyhrál."Udělejme to." Luce uslyšela svůj vlastní hlas, který promluvil uprostřed terasy. "Nemůžu tu s nimi zůstat. Je tu až příliš mnoho tajemství. Příliš mnoho lží."Její část to tak opravdu cítila. Že už takhle nemůže dál. Že se něco musí změnit."Půjdeš se mnou a připojíš se k mým bratrům a sestrám?" zeptal se Psanec a znělo to nadějně. Z jeho očí jí bylo zle. Natáhl svojí strašidelně bílou ruku."Půjdu," potvrdil hlas Luce."Luce, ne." Daniel se zhluboka nadechl. "Nemůžeš."Teď zvedlo zbytek Psanců luky a namířili jimi na Daniela a Cama ze strachu, že by jí v tom chtěli zabránit.Odraz Luce vykročil vpřed. Její ruka vklouzla do té Philovi. "Ano, můžu."Monstrum -Psanec- schoval její ruku ve své ztuhlé bílé dlani. Rozepjal svá velká špinavá křídla. Od země se zvedl zatuchlý oblak prachu.Uvnitř kůlny Luce zatajila dech.Slyšela, jak Daniel zalapal do pechu, když odraz Luce a Psanec stoupali nahoru pryč z terasy. Zbytek z nich se díval nevěřícně. Kromě Shelby a Milese.Shelby a Miles."Co se to tu sakra stalo?" řekla Arriane. "Ona opravdu-""Ne!" zakřičel Daniel. "Ne, ne, ne!" Luce bolelo srdce, když se na něj dívala, jak se točil v kruhu a rval si vlasy. Svá křídla nechal rozvinout do plné velikosti.Okamžitě zbytek z armády Psanců rozšířila svá vlastní omšelá hnědá křídla. Přestali bojovat. Jejich křídla byla tak tenká, že se museli hodně snažit, aby zůstali ve vzduchu. Přibližovali se k Philovi. Snažili se kolem něj vytvořit štít tak, aby mohl vzít Luce tam, kam měli namířeno.Cam byl ale rychlejší. Psanci byly asi šest metrů nad zemí, když Luce slyšela, jak z jeho luku vyletěl poslední šíp.Camův šíp ale nebyl určen pro Phila. Byl určen pro Luce. Svůj cíl zasáhl perfektně.Luce ztuhla, když se její zrcadlový odraz změnil jen ve velký paprsek bílého světla. Na obloze se Philovi zachvěla jeho otevřená křídla. Jeho náruč byla prázdná. Z jeho úst unikl hrozný řev. Zamířil zpátky ke Camovi. Jeho armáda Psanců ho následovala. Uprostřed cesty se ale zarazil. Jako kdyby si uvědomil, že už není důvod se tam vracet."Takže to začíná znovu," zavolal dolů na Cama. Na všechny dole. "Mohlo to skončit mírem. Ale dnes v noci jste si udělali nový druh nesmrtelných nepřátel. Příště nebudeme vyjednávat."Pak Psanci zmizeli do noci.Na dvoře se Daniel vrhnul na Cama a hodil ho na zem. "Co se to s tebou stalo?" křičel a jeho pěsti dopadaly Camovi na obličej. "Jak jsi mohl?"Cam se ho pokusil zastavit. Převalovali se v trávě. "Tohle byl pro ni lepší konec, Danieli."V Danielovi to vřelo, pustil se znovu do Cama, praštil mu hlavou o zem. Danielovi oči fialově zářily. "Zabiju tě!""Víš, že mám pravdu!" zakřičel na něj Cam, ale už se nebránil.Daniel ztuhl. Zavřel oči. "Zrovna teď nevím vůbec nic." Jeho hlas byl ztrhaný. Držel Cama za klopy kabátu. Pak se svezl na zem a zabořil obličej do trávy.Luce chtěla jít za ním. Padnout k němu a říct mu, že všechno bude v pořádku.

Jenže nebude.Co viděla dnes večer, bylo až příliš. Bylo jí zle z toho, jak sledovala sebe -Milesem vytvořený zrcadlový odraz sebe- umírat po zásahu hvězdnou střelou.Miles jí zachránil život. Nemohla se přes to dostat. A zbytek z nich si myslelo, že to Cam skončil.Točila se jí hlava, když vystoupila ze stínu kůlny. Chtěla říct ostatním, ať se přestanou trápit, že ona je pořád naživu. Pak ale vycítila přítomnost něčeho jiného. Ve dveřích se třásl Vyhlašovatel. Luce vystoupila z kůlny a blížila se k němu.Pomalu se vynořoval ze stínu měsíce. Plazil se po trávě, až byl jen pár metrů od ní. Zvedl ze špinavého prachu, který tu po bitvě pokrýval zemi jako kabát. Když doputoval až k Luce, otřásl se a začal šplhat po jejím těle. Černý stín doputoval až k její hlavě. Zavřela oči a cítila, jak zvedá ruku, aby mohla stín vzít. Temný stín odpočíval v její dlani. Vydával chladný prskající zvuk."Co je to?" Daniel zvedl hlavu, když uslyšel ten hluk. Zvedl se ze země. "Luce!"Zůstala stát. Ostatní lapali po dechu při pohledu na ní, jak stojí před kůlnou. Nechtěla nahlédnout do Vyhlašovatele. Na jednu noc toho viděla až dost. Ani nevěděla, proč tohle vlastně dělá-Dokud jí to nedošlo. Nehledala vidění, hledala cestu pryč. Něco, co jí odsud dostane co nejdál. Trvalo příliš dlouho, než přišla na to, že musí jednat na vlastní pěst. To co potřebovala, byla přestávka. Od všeho."Je čas jít," řekla si pro sebe.Stín dveří, který se před ní zhmotnil, nebyl perfektní - měl zubaté okraje a byl cítit odpadními vodami. Ale Luce jím projde tak jako tak."Nevíš, co děláš, Luce!" Rolandův hlas dosáhl až k okraji dveří, kde stála. "Může tě to vzít kamkoliv!" Daniel byl na nohou. Běžel k ní. "Co to děláš?" Slyšela v jeho hlase hlubokou úlevu z toho, že je pořád naživu a taky naprostou paniku, že by mohla projít tím Vyhlašovatelem. Jeho úzkost jí jen pobídla.Chtěla se ohlédnout a omluvit se Callie, poděkovat Milesovi za to, co pro ní udělal, říct Arriane a Gabbe, ať se o ní nebojí až bude na téhle cestě, ať už vede kamkoliv, říct slůvko sbohem svým rodičům. Říct Danielovi, aby za ní nechodil, že tohle musí udělat pro sebe. Ale její šance vstoupit do Vyhlašovatele byla pořád menší. Takže udělala krok dopředu a zavolala na Rolanda přes rameno: "Hádám, že na to brzy přijdu sama."Koutkem oka spatřila Daniela, jak se řítí směrem k ní. Jako kdyby až do téhle chvíle nevěřil, že to opravdu udělá. Cítila, jak jí do krku stoupají slova. Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala. A vždycky tě milovat budu. Ale jestli ona a Daniel mají celu věčnost, jejich láska může chvíli počkat. Alespoň než si vyřeší pár důležitých věcí. Sama. O jejích životech a o životě, který měla před sebou.Dnes večer byl čas na to říct sbohem. Zhluboka se nadechla a skočila do pochmurného stínu.Do tmy.Do její minulosti.

EPILOGPEKLO

"Co se stalo?""Kam šla?""Kdo jí tohle naučil?"Zoufalé hlasy v zahradě zněly Danielovi nejasně a vzdáleně. Věděl, že se ostatní padlí andělé se dohadují a hledají Vyhlašovatele ve stínech po celém dvoře.

Daniel byl ale jako na ostrově, odříznutý od všeho, kromě vlastní bolesti.Zklamal jí. Zklamal.Jak se to mohlo stát? Celé týdny pracoval do rozedrání těla s jediným cílem: udržet jí v bezpečí až do okamžiku, kdy už jí dál nebude moct nabídnout svou ochranu. Teď ten moment přišel a hned zase odešel - a s ním i Luce.Mohlo by se jí něco stát. Mohla být kdekoliv. Ještě nikdy se necítil tak prázdný a zahanbený."Proč nemůžeme najít toho Vyhlašovatele, kterým prošla, dát ho zase dohromady a jít za ní?"Nephilimský kluk. Miles. Klečel na trávě a pročesával trávu prsty. Jako nějaký idiot."Takhle to nefunguje," zavrčel na něj Daniel. "Když do něj vstoupíš, Vyhlašovatel zmizí s tebou. To je důvod, proč by se ti to nikdy nepovedlo ..."Cam se podíval na Milese, téměř lítostivě. "Prosím, řekni mi, že Luce ví o cestování Vyhlašovateli víc než ty.""Sklapni," řekla Shelby a stoupla si ochranně nad Milese. "Kdyby nevytvořil odraz Luce, Phil by jí už odnesl."Shelby vypadala mezi padlými anděly obezřetně a vystrašeně. Před lety se do Daniela zamilovala - to byly ale city, které jí nikdy nemohl opětovat. Teprve dnes večer na tuhle dívku myslel v dobrém. Teď byla prostě jen na jejich straně."Sám jsi říkal, že Luce by bylo líp jako mrtvé, než s Psanci," řekla a stále bránila Milese."Jo, ale všechny Psance jsi sem pozvala ty," Arriane se vložila do rozhovoru a pustila se do Shelby, jejíž tvář zčervenala."Jak by mohlo nějaké Nephilimské dítě poznat Psance?" napadla Molly Arriane. "Ty jsi byla na té škole taky. Měla sis něčeho všimnout.""Všichni: Ticho!" Daniel nemohl přemýšlet. Dvůr byl přecpaný anděly, ale nepřítomnost Luce ho nutila cítit se úplně osamoceně. Těžko by se teď mohl postavit a podívat se ostatním do očí. Na Shelby kvůli tomu, že je přivedla přímo do jasné pasti Psanců. Na Milese kvůli tomu, že si pořád myslel, že by mohl mít v budoucnosti Luce nějaké místo. Na Cama kvůli tomu, že se snažil-Ne, bylo to kvůli momentu, kdy si Daniel myslel, že jí ztratil díky jeho hvězdné střele!V tu chvíli se jeho křídla zdála být příliš těžká na to, aby je zvednul. Byla chladnější, než smrt. V ten okamžik se vzdal veškeré naděje.Ale byl to jen trik, jen její odraz. Jeho reakce byla pouhý reflex. Za normálních okolností by to nebylo nic zvláštního, ale dnes večer to byla poslední věc, kterou Daniel potřeboval. Byl v příšerném šoku. Takovém, který ho skoro zabil. Dokud se ale nedostavila radost z jejího zmrtvýchvstání.Pořád tu byla naděje.A bude tu tak dlouho, dokud bude mít nějakou šanci jí najít.Byl omráčený, když sledoval, jak Luce otevřela průchod Vyhlašovatelem. Naplněn úctou, ohromením a bolestnou touhou být s ní - ale nejvíc ze všeho byl omráčený.Kolikrát už tohle dělala bez jeho vědomí?"Na co myslíš?" zeptal se ho Cam, který najednou stál vedle něj. Jejich křídla k sobě byla přitahována starou magnetickou silou a Daniel byl příliš vyčerpaný, aby se snažil dostat se od něj dál."Jdu za ní," řekl."Dobrý plán." Cam se ušklíbl. "Jen ´jdu za ní´. Může být kdekoliv a v jakékoliv době v rozmezí tisíce let. K čemu by ti byla nějaká strategie, viď?"Jeho sarkasmus Daniela nutil napadnout ho podruhé. "Nežádám tě o radu nebo o pomoc, Came."Na terase už zůstaly jenom dvě hvězdné střely. Jeden sebral z místa, kde Molly zabila tu dívka z Psanců. Druhý byl ten, který našel Cam na pláži na začátku jejich příměří. Mohl by to

být zajímavý paradox, kdyby teď Daniel a Cam proti sobě bojovali jako nepřátelé: dva luky, dvě hvězdné střely a dva nesmrtelní nepřátelé.Ale ne. Zatím ještě ne. Museli odstranit příliš mnoho dalších lidí, než se mohli znovu obrátit proti sobě."Co chtěl Cam říct" -Roland se postavil mezi ně a promlouval k Danielovi tichým hlasem- "je to, že bychom měli vytvořit nějaký tým a hledat ji společnými silami. Viděl jsem, jak ty děti procházejí Vyhlašovatelem. Ona neví, co dělá, Danieli. Dost rychle se dostane do problémů.""Já vím.""To není známka slabosti, když nás necháš pomoct ti," řekl mu Roland."Můžu taky pomoct," zavolala Shelby. Šeptala si něco s Milesem. "Myslím tím, možná vím, kde teď je.""Ty?" zeptal se jí Daniel. "Ty už jsi pomohla dost. Vy oba.""Danieli-""Znám Luce líp, než kdokoliv jiný na světě." Daniel se od nich odvrátil a šel směrem k temnému a prázdnému prostoru na dvoře, kde Luce před chvílí prošla Vyhlašovatelem. "Mnohem líp, než vy kdy budete. Nepotřebuju vaší pomoc.""Znáš její minulost," řekla Shelby a postavila se před něj tak, že se na ní musel dívat. "Nevíš, čím prošla za několik posledních týdnů. Já jsem ta, kdo s ní byl, když zahlédla útržky ze svých minulých životů. Já jsem ta, kdo viděl její tvář, když našla svou sestru, kterou ztratila když jsi jí políbil a ona..." Hlas Shelby se vytratil. "Vím, že mě zrovna teď všichni nenávidíte. Ale přísahám na - na cokoliv, na co vy věříte. Můžete mi věřit. A Milesovi taky. My vám chceme pomoct. Pomůžeme vám. Prosím." Natáhla k Danielovi ruku. "Věř nám."Daniel se vyškubl z jejího sevření. Důvěra byla věc, která ho vždycky znepokojovala. Tím, co měl s Luce, nikdo nemohl otřást. Nikdy na tom nemuseli pracovat, prostě si věřili. Bylo to vždy jen o jejich lásce.Za celou věčnost Daniel nikdy nedokázal najít důvěru v nic a v nikoho dalšího. A teď s tím nechtěl začínat.Dole na ulici zaštěkal pes. Pak znovu, hlasitěji. Blížil se. Rodiče Luce se vraceli ze své procházky.Ve tmě, která naplňovala dvůr, našel oči Gabbe. Stála u Callie, pravděpodobně ji utěšovala. Měla už zatažená křídla."Jen jdi," řekla mu Gabbe z pustého, prachem naplněného dvorku. Myslela tím Jdi za ní. Ona se postará o rodiče Luce. Dohlédne na to, že se Callie dostane v pořádku domů. Postará se o všechno důležité, aby Daniel mohl jít za tím, na čem mu záleželo. Najdou ho a pomůžou mu tak brzo, jak to jen bude možné.Měsíc se vynořil zpoza mraků. Na trávě u nohou Daniela se objevil stín. Díval se, jak se pomalu zvětšuje a mění svojí strukturu. Když se chladná, vlhká temnota pohnula směrem k němu, Daniel si uvědomil, že neprocházel Vyhlašovatelem už roky.Dívat se zpátky pro něj bylo normální. Ale všechny obrazy, které obsahovaly Vyhlašovatelé, byly pořád v něm. Pohřbeny v jeho křídlech, duši a srdci. Pohyboval se rychle, oddělil Vyhlašovatele od svého vlastního stínu a pak ho zvednul ze země. Chvíli ho před sebou zpracovával, jako hrnčířskou hlínu.Pak stvořil dokonalý portál.Byl součástí každého minulého života Luce. Nebyl tu žádný důvod, proč by jí nebyl schopen najít.Otevřel dveře. Nebyl čas na zaváhání. Jeho srdce ho táhlo k tomu jejímu.Měl neodbytný pocit, že na něj uvnitř čeká něco špatného. Ale možnost, že na konci stínu najde něco, co by nečekal, byla mizivá.Muselo to tak být.

Jeho nekonečná láska k ní jím prostupovala, dokud se jí necítil tak plný, že byl připravený vstoupit do portálu. Přitiskl svá křídla těsně k jeho tělu a vkročil do Vyhlašovatele.Za ním se na dvoře rozpoutalo nějaké pozdvižení. Šepoty, šelest a výkřiky.Bylo mu to jedno. Ve skutečnosti mu na nikom z nich nezáleželo. Jen na ní.Výkřik ho vytrhl z myšlenek. "Danieli."Hlasy. Za ním, sledovaly ho, blížily se. Volaly jeho jméno, když se nořil tunelem hlouběji a hlouběji do minulosti.Potřebuje jí? O tom není pochyb.Zachrání jí? Ano. Vždy jí bude chránit.