Krajiny čestiny číslo 3

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou oficiální třetí (spolu s nultým číslem v pořadí již čtvrté) číslo časopisu Krajiny češtiny, jehož leitmotivem je otázka „Proč se učím česky?“ Množství reakcí stu-dentů vysokých škol a krajanů různých věkových skupin a pro-fesí dokazuje, že i když je možných odpovědí celá řada, jedno mají společné – zájem o českou kulturu a český jazyk. Lidé na celém světě mají v oblibě české filmy, české jídlo, českou historii a současnost, a snaží se uchopit vše české prostřed-nictvím studia českého jazyka. V tomto čísle kromě obvyklých rubrik najdete řadu autentických textů, které přímo odpovída-jí na naši základní otázku. Věříme, že si každý z vás vybere něco zajímavého, a že vás náš časopis obohatí nejen poznatky, ale některé články zaujmou i hloubkou prožitku, filozofickým za-myšlením a prostým lidským rozměrem.

O úvodní rozhovor jsme tentokrát požádali ředitelku Domu zahraničních služeb Ing. Ivu Tatarkovou, která pře-devším vymezuje roli této organizace v realizaci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. V rubrice Lektoři a učitelé naleznete charakteristiku netradiční destina-ce lektorátu (dříve působiště učitele u krajanů) v Horní Lužici v Německu, a až z daleké Brazílie přišel příspěvek o výuce češtiny u krajanů v Sao Paulu. Paříž, Peking, Udine – to jsou další místa působení lektorů českého jazyka a literatury na vysokých školách, o nichž najdete v této rubrice poutavé informace. Pokud chcete ochutnat češtinu v Nancy či pro-žít jeden den krajanského učitele v Chorvatsku, přečtěte si články v rubrice Letem světem. Zde se ještě dozvíte, jak ve Skopji proběhl večer věnovaný Járovi Cimrmanovi, co říkali krajané z Paraguaye o návštěvě našeho pana prezidenta, jak se líbí studentům na Letní škole slovanských studií a co se skrývá pod názvem Tra Memoria e Utopia. Rubrika Portrét vzdává hold profesoru Kastlerovi a přináší rozhovor s bohe-mistou Olegem M. Malevičem. Recenze knih Jako potoky hle-dají řeku a Pod Jižním křížem nám poskytnou obraz složitého a těžkého hledání životní cesty našich krajanů v Chorvatsku a Argentině; jestliže máte zájem blíže se seznámit s učebnicí s mnoha inovacemi, doporučujeme vaší pozornosti recenzi učebnice Mluvme česky. Celým časopisem tradičně prostu-pují zajímavé glosy a již zmiňované autentické texty na téma motivace studentů k výuce češtiny.

Příští rok se můžete těšit na čtvrté číslo našeho/vašeho ča-sopisu Krajiny češtiny, které opětovně vyjde u příležitosti každo-ročního společného setkání učitelů u krajanů a lektorů. A nyní nám pouze zbývá popřát vám zajímavé a poutavé čtení.

Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová

01

02

06111520

23

29

3136

40

41

45

5257

64

697274

7881

V tomto čísle naleznete:

1 | Editorial

2 | Úvodní rozhovor Rozhovor s Ing. Ivou Tatarkovou, ředitelkou

Domu zahraničních služeb

3 | Lektoři a učitelé Slovanský ostrůvek v německém moři

– Horní Lužice Proč se učí lidé z dalekého Sao Paula česky Čeština v pařížské metropoli Postava lektora v italském kontextu Jak doputovala čeština do říše středu

do Číny?

4 | Letem světem Ochutnávka češtiny v Nancy Jeden den krajanského učitele

v Chorvatsku Český večer věnovaný Járovi Cimrmanovi Krajané se setkali s prezidentem

České republiky Jak se vám líbí? Rozhovor o Letní škole

slovanských studií v Praze Tra Memoria e Utopia – Mezi pamětí

a utopií

5 | Portrét Ahoj, bohemisto, ahoj! Rozhovor

s prof. Claudem Kastlerem Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem

6 | Didaktické zkušenosti a studie Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazyka

7 | Recenze Cesta za snem Nový rok pod Jižním křížem Učebnice s mnoha inovacemi

8 | Literární koutek Mariův rajský jazyk Směšná povídka o trapasu

a dále | glosy a autentické texty

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

edit

oria

l

třetí číslo | červenec 2011 01

edit

oria

l / o

bsah

ISSN 1804-32833čísločerv

enec

201

1

Realizace Programu podpory českého kulturní-ho dědictví v zahraničí je jednou z aktivit Domu zahraničních služeb. Kde vidíte hlavní cíle tohoto programu?

Aktivity Domu zahraničních služeb (DZS) jsou opravdu velmi různorodé. DZS jako organizace přímo řízená Mi-nisterstvem školství, mládeže a tělovýchovy plní úkoly při zajišťování školských a vzdělávacích aktivit ve spolupráci se zahraničními institucemi. Součástí DZS je Národní agentu-ra pro evropské vzdělávací programy, která poskytuje infor-mační a konzultační služby týkající se svěřených programů, organizuje národní a mezinárodní semináře a konference, propaguje české školství v zahraničí a vydává informační materiály. Mezi nejvýznamnější programy se řadí Program celoživotního učení s největšími podprogramy: Comenius (podpora primárního vzdělávání), Leonardo da Vinci (pod-pora odborného vzdělávání), Erasmus (terciární vzdělává-ní), Grundtvig (celoživotní vzdělávání).

Významnou součástí aktivit DZS je také realizace Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, na které úzce spolupracujeme společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a Ministerstvem zahranič-ních věcí (MZV). Jak vyplývá již ze samotného názvu pro-gramu, naším hlavním cílem je podpora všech forem čes-kého kulturního dědictví, jež zahrnuje nejen výuku českého jazyka v místních komunitách a snahu o udržení a šíření české kultury mezi krajany, ale umožňuje také účast ročně až třiceti krajanů na semestrálních pobytech na českých vysokých školách, šedesáti krajanů na letním čtyřtýdenním kurzu v Dobrušce a dvaceti účastníků na čtrnáctidenním kurzu metodiky výuky českého jazyka v Praze pro učitele z řad krajanů. Možnost studovat na střední škole v ČR mají každoročně i tři studenti z rumunského a srbského Banátu. Neméně důležitou, a pro Českou republiku velmi prestižní aktivitou, je v rámci tohoto programu také výuka českého jazyka na zahraničních vzdělávacích institucích převážně univerzitního typu, kde působí lektoři-bohemisté.

Rozhovor s Ing. Ivou Tatarkovou, ředitelkou Domu zahraničních služeb

úvod

ní

rozh

ovor

2.

úvod

ní r

ozho

vor


Na počátku tohoto roku vstoupilo v platnost nové usnesení vlády č. 262/2010, které nejen zabezpe-čuje pokračování programu, ale přináší změny. Považujete některé z nich za zásadní?

Zásadní změnou je rozšíření podpory zájmovému vzdě-lávání nejmladší generaci, které realizují centra České školy bez hranic. Pobočky České školy bez hranic odráží potřebu Čechů v zahraničí, kteří se zde usadili v posled-ní době, zajistit jejich dětem kontakt s českým prostře-dím, českým jazykem se snahou udržet dvojjazyčnost. Dům zahraničních služeb nově vybavuje pobočky učebními pomůckami a technickými prostředky.

DZS a MŠMT společně zabezpečují výběrová říze-ní na učitele u krajanů a lektory českého jazyka a literatury. Jaké požadavky jsou kladeny na uči-tele, kteří jsou mezi krajany vysíláni, a na lektory působící převážně na univerzitách?

Základním požadavkem je zkušenost s výukou českého jazyka, ideálně cizinců. Nicméně pobyt učitelů u krajanů je velmi specifický, učitelé se ocitají v prostředí, které je velmi odlišné od jejich stávajícího. Často se u krajanů setkávají s jiným způsobem života, někde s výrazně nižším standardem oproti ČR. Jejich pracovní nasazení bývá opravdu stoprocentní, očekává se od nich plné zapojení do života krajanské komunity. Hledáme proto lidi otevřené, se zájmem o život krajanů, se znalostí místního jazyka, kteří se umí zapojit i do dalších aktivit krajanských obcí. Učitelé při přípravách oslav svátků (českých i místních) často připravují různá hudební, divadelní a jiná vystoupení a vše, co mohou nabídnout navíc, je velkou výhodou.

Lektoři, kteří zejména působí v akademickém prostředí, musí splňovat požadavek vysoké odbornosti a profe-sionality. Jejich stěžejním úkolem je výuka a motivace studentů bohemistiky na vysokoškolské úrovni. V mno-ha případech se lektoři zapojují do různých projektů, publikují odborné příspěvky, účastní se vědeckých konferencí, spolupracují na Letní škole slovanských studií, ale také pořádají besedy, filmová představení, výstavy a jiné kulturní akce, aby studentům přiblížili českou kulturu.

Je o výuku češtiny mezi krajany a na univerzitách stále zájem? Plánujete případně rozšiřovat počty vysílaných učitelů a lektorů?

Ze zkušenosti víme, že o výuku češtiny mezi kraja-ny je velký zájem. Do výuky se zapojují krajané všech věkových kategorií, děti, mládež, dospělí i senioři. Pro většinu z nich je výuka českého jazyka i společenskou

událostí, ale též pojítkem s rodnou vlastí jejich předků. Počty učitelů, vysílaných i přijímaných studentů jsou přesně vymezeny vládním usnesením, které je platné na období 2011 až 2015, a my nemáme možnost je nad daný rámec jakkoli měnit.

Situace na lektorátech, kterých máme v současné době 52, je na rozdíl od situace v krajanských komu-nitách naprosto odlišná. Studenti bohemistiky nemají většinou jednoznačnou vazbu na Českou republiku a velmi často zájem studentů odráží práci jednotlivých lektorů. Existují lektoráty, kde se podařilo bohemisti-ku díky skvělé práci tamních lektorů velmi úspěšně prosadit a je zde dlouhodobý zájem z řad studentů. Lektoři musí být nejen skvělí pedagogové, ale zároveň by měli přinášet i „něco navíc“, čím pomohou prosadit bohemistiku v konkurenčním prostředí jiných oborů. Velmi často studenti projevují snahu učit se češtinu na základě četby české literatury, objevení české kultury či po návštěvě Prahy.

Lektoři i učitelé u krajanů přispívají do Krajin češ-tiny. Nyní již vychází jejich třetí číslo. V čem vidíte přínos časopisu Krajiny češtiny?

Časopis plní funkci názorové a informační platformy učitelů u krajanů, lektorů, odborné veřejnosti a zájemců o problematiku výuky češtiny v zahraničí. Jsem před-sedkyní redakční rady a s radostí sleduji růst pozitivních reakcí na náš časopis. Velmi děkuji všem zainteresova-ným: členům redakční rady a odborným hodnotitelům za to, že nám zajišťují vysokou úroveň příspěvků i sa-motného časopisu a umožňují nám posun kupředu v kvalitě i publicitě.

Děkujeme za rozhovor.

Také děkuji za rozhovor. Touto cestou bych též velmi ráda poděkovala všem těm, kteří se aktivně podílejí na realizaci Programu podpory českého kulturního dědic-tví, zejména všem učitelům u krajanů a lektorům a po-přála jim hodně štěstí v jejich další práci.

Pozn.: rozhovor byl veden písemně.

Úvodní rozhovor | Rozhovor s Ing. Ivou Tatarkovou, ředitelkou Domu zahraničních služeb

úvod

ní r

ozho

vor


Glosa | interFaces

Grenzüberschreitungen

Překračování hranic

Przekraczanie granic

Logo, které vidíte v záhlaví, zve na osmý ročník student-ské konference, jež se uskutečnila v Lipsku ve dnech 26. května až 2. června 2011.

„Zapojení mladého vědeckého dorostu z různých zemí do aktivit, které vedou k posílení naší společné evropské iden-tity, velmi vítám. Vaše jedinečná mezinárodní západoslo-vanská konference staví na vzájemném poznávání, jež je základem pro mírové soužití ve sjednocované Evropě.“

Těmito slovy ocenil význam „interFaces“ Jeho excelence JUDr. Rudolf Jindrák, velvyslanec ČR v Berlíně, který spo-lečně s polským velvyslancem v Německu převzal záštitu nad již VIII. ročníkem této studentské konference.

Konference „interFaces“ je dalším trilaterálním akade-mickým projektem, který vyplynul z plodné a dnes již tradiční spolupráce mezi Univerzitou Lipsko, Karlovou univerzitou v Praze a Vratislavskou univerzitou. Klade si za cíl výchovu a podporování vědeckého dorostu: tyto studentské konference, které se ve zhruba dvouletém odstupu pravidelně konají již od roku 1999, motivují a vedou studenty k vědeckému bádání, diskuzím a prv-ním vědeckým publikacím.

Těžištěm konferencí je prezentace vlastních referátů před mezinárodním publikem.

Základním tématem „interFaces“ jsou „alterity“ v čes-kém, polském a německém jazyce, literatuře a kultuře, včetně překladatelských problémů. (Alteritou zde rozu-míme interakci vlastní a cizí reflexe v mnohovrstevné konstrukci kulturních identit v historii i současnosti.)

Zaměření tedy odráží prostředí středoevropského kul-turního trojmezí s jeho bohatou tradicí a je významným přínosem k internacionalizaci studia v duchu Boloňské-ho procesu a nad jeho rámec.

Šestidenní „interFaces“ 2011 přinesla 30 vysoce odborných studentských referátů, provázených živými

diskuzemi ve všech třech jazycích. Zájemci se s nimi budou moci seznámit v připravovaném sborníku.

Můžeme se tedy těšit na odezvu, kterou toto akademic-ké mezinárodní setkání vyvolá.

A samozřejmě na další ročník „interFaces“!

Ideu není možné realizovat bez úsilí a podpory. Podě-kování si proto zaslouží vědecké vedení „interFaces“ (Prof. Dr. Wolfgang F. Schwarz; Prof. Dr. Danuta Rytel-Schwarz, Dr. Hans-Christian Trepte (Univerzita Lipsko); prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc.; prof. PhDr. Petr Mareš, CSc. (Univerzita Karlova, Praha); Prof. Dr. Anna Dąbrowska, Prof. Dr. Lesław Cirko, Dr. Alina Jurasz (Vratislavská uni-verzita), významní hosté, kteří konferenci uvedli (prorektor Univerzity Lipsko pro vzdělávání a mezinárodní vztahy, Prof. Dr. Claus Altmayer; generální konzulka ČR doc. PhDr. Jarmila Krejčíková; CSc., ředitelka Polského in-stitutu v Lipsku, paní Agnieszka Surwiłło-Hahn), pořádající univerzita, vedoucí studentských prací, vyučující a or-ganizátoři, studenti, kteří se s maximálním nasazením vyrovnali s náročnými tématy, atd. …

Zvláštní poděkování za finanční podporu zde patří DAAD (Deutscher akademischer Auslandsdienst), Čes-ko-německému fondu budoucnosti a Nadaci pro pol-sko-německou spolupráci.

Pozn.: uvedení akademických titulů německých a polských kolegů je ponecháno (viz úzus daných zemí).

interFaces PhDr. Ludmila Vojtková lektorát Lipsko, Německo

Tschüs

Glosa

04třetí číslo | červenec 2011

glos

a

Autentický text | Proč se učím česky?

Naopak. Už jsem cestovala po Čechách a Moravě mno-hokrát.

Přitom jsem se začala zajímat o tuto zemi, její historii, zvyky a obyčeje. Koupila jsem si nějaké romány od Mi-lana Kundery, které byla přeložené do italštiny, a po-stupně jsem se začínala seznamovat s českou kulturou. Posléze jsem se rozhodla naučit se český jazyk, jehož „zvuky“ se mi zdály zcela zvláštní a slova nerozluštitel-ná, ale fascinující.

A tím začalo moje dobrodružství s češtinou, které dodnes pokračuje. Musím říct, že čeština není ve skutečnosti leh-kým jazykem, nicméně se mi velice líbí a já jsem vytrvalá. Kromě toho bych byla strašně ráda, kdybych mohla spo-jit příjemné s užitečným a využila prakticky svoje jazyko-vé znalosti v pracovní oblasti. Možná jednoho dne...

Stefano Ristori, 29 let, 2. ročník bohemistiky, Uni-verzita Padova

Před dvěma roky jsem se rozhodl studovat češti-nu hlavně proto, že jsem se zajímal o českou vážnou hudbu, přesněji hudbu z barokní doby a z klasicismu. Druhý důvod byl, že jsem si přál studovat jazyk evrop-ského národa, který má relativně dlouhou a zajímavou historii a má zajímavý umělecko-kulturní vývoj. Vlastně se učím češtinu, protože bych chtěl studovat historii Čech, Moravy a Slezska.

Zatímco se učím česky, zajímám se o českou literatu-ru, hlavně barokní literaturu, protože česká barokní li-teratura je spjata s barokní hudbou. Vlastně větší část českých barokních spisovatelů a básníků byli také skla-dateli. Učím se česky, protože v budoucnosti bych chtěl provádět výzkum české barokní literatury a hudby.

Ale zajímám se také o českou literaturu romantismu a pozitivismu, protože české národní obrození mě fasci-nuje a podle mě bylo nejoriginálnější a liší se například od italského nebo polského obrození.

Učím se česky, protože rád poslouchám českou a mo-ravskou folklórní hudbu. Zajímám se o českou folklórní tradici, protože si myslím, že je zvláštním a originálním příkladem kompromisu mezi folklórní hudbou a klasic-kou hudbou.

Polina Lysko, 31 let, 3. ročník bohemistiky, Uni-verzita Padova

To je otázka, na kterou nemám jednoduchou odpo-věď. Pro mě je to směs všeho dohromady: logické roz-hodnutí, okolnosti a intuice.

Když jsem přijela do Itálie a začala jsem studovat na uni-verzitě, tak jsem jeden semestr studovala ruštinu a an-gličtinu. Potom jsem se v zimě vrátila do Kyjeva a měla jsem problémy s návratem do Itálie. Tak jsem ztratila hodně času, téměř dva měsíce. Ale teď si myslím, že to tak mělo být. Protože jsem pochopila, že nechci a nemů-žu studovat angličtinu. Nevím, proč nemůžu. To je pro mě takové tajemství.

A navíc, když na Ukrajině udělali rozbor popularity jazyků (analýza nabídky a poptávky), tak zjistili, že teď je na Ukrajině „boom“ českého jazyka. Hodně studentů chce dokončit své studium v České republi-ce, protože to znamená získat evropský diplom a sti-pendium, které je vyšší než ukrajinské. Ale když žiješ na Ukrajině, tak plánovat cokoli do budoucnosti je moc velká chyba, protože máme změny téměř každý druhý rok. Ale když už jsem začala studovat češtinu a také na ni teď mám čas a přeju si ji studovat, bylo by hloupé nedělat to.

A také funguje ten silný psychologický faktor, že ne-musím studovat angličtinu. A to je super!!!

Simona Ferrarato, 5. ročník bohemistiky, Univer-zita Padova

Když jsem byla v České republice poprvé, všechno se stalo naprosto náhodou. Přečetla jsem si v nějakém ča-sopise zajímavou reportáž o Jihočeském kraji, ve které italská novinářka nadšeně popisovala tuto zemi. Přilá-kaly mě především snímky města Český Krumlov uka-zující nádherný zámek, malebné uličky, malá náměstí a další pěkná místa.

Přiznám se, že kromě jména hlavního města jsem v té o České republice nevěděla skoro nic. Ale ten článek ve mně vzbudil veliký zájem a zvědavost. Tak jsem tam strá-vila týden dovolené a mohla jsem osobně zjistit, že no-vinářka vůbec nepřeháněla. Čechy se mi líbily natolik, že ta moje první cesta nezůstala pouze ojedinělou událostí.

Proč se učím česky? Mgr. Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

Autentický text


aute

ntic

ký t

ext

O Lužických Srbech se v České republice ví poměrně málo. Historici znají Horní a Dolní Lužici jako korunní zemi Českého království. Jazykovědci již slyšeli o jed-nom z mála jazyků, který ještě používá duál. Poněkud méně jsou známé lužické kroje a pestré velikonoční kraslice, které jsou podobné těm českým.

Když jsem před třemi lety poprvé přišel jako učitel do Budyšína, nebylo moje povědomí o Lužických Srbech o mnoho větší. O to více jsem byl překvapený, když jsem hned při představování narazil na živý slovanský jazyk, který byl velice blízký češtině. Lužičtí Srbové mají češtinu a českou kulturu velice rádi.

Lužičtí Srbové a jejich organizace Domowina si velice váží pomoci České republiky, která se jako jediná angažuje s aktivní pomocí mimo jiné tím, že vysílá učitele-lektora do této oblasti v rámci Programu podpory českého kul-turního dědictví v zahraničí. Praha byla v historii jedním z nejdůležitějších center lužickosrbské vzdělanosti. Do-dnes existuje v Praze ulice U Lužického semináře a v této ulici také stojí, jak jméno napovídá, Lužický seminář, jenž byl založen pro potřeby lužických studentů, kteří studo-vali ve slovanském jazyce v Praze. Je tomu právě rok, co byla část Lužického semináře po povodních opět vrácena Společnosti přátel Lužice a velice cenná Hórnikova knihov-na ( jedna z nejcennějších sbírek lužické literatury) znovu zpřístupněna veřejnosti.

Česko-lužické styky trvají po staletí a stejně intenzivní byla v minulosti i vzájemná výměna mezi českými a lu-žickými učenci. Kontakty se nejvíce rozvinuly v době českého a lužického národního obrození a jejich vyvr-cholením bylo právě založení Společnosti přátel Luži-ce. Její původní jméno bylo Łužisko-serbske towarstwo

„Adolf Černý" w Prazy (Adolf Černý, vynikající český sora-bista, 1864–1952). Společnost přátel Lužice měla v době První republiky přes 3000 aktivních členů a její pobočky byly zakládány v mnoha městech. Hlavním cílem byla propagace lužické srbštiny a kultury lužickosrbského národa.

Lužická srbština nezemřela, pouze spí…

Již nadpis je zavádějící, protože žádná jednotná lužická srbština neexistuje. V oblasti Horní Lužice funguje jazyk hornolužický a v Dolní Lužici zase dolnolužická srbšti-na. Jedná se o dva poměrně odlišné jazyky. Někdo tvr-dí, že je hornolužická srbština bližší češtině a dolnolu-žická údajně polštině. Tato teorie se nejspíše zakládá na jediném faktu, a sice že v hornolužické srbštině existuje hláska „h“, která má v dolnolužické srbštině protiklad v hlásce „g“ (hora – gora).

Slovanský ostrůvek v německém moři – Horní LužiceMgr. Pavel Šlechta, lektorát Budyšín, Německo (do roku 2009 působiště učitele u krajanů)

Nejkrásnější je Lužice o Velikonocích. Stovky jezdců na koních zpívají srbské chorály a jezdí od vesnice k vesnici, aby zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše.

lekt

oři a

uči

telé

lekt

oři

a uč

itel

é3.


Velký rozdíl mezi oběma jazyky je rovněž v počtu jeho ak-tivních uživatelů. Hornolužickou srbštinou podle některých pramenů hovoří jako mateřskou řečí přibližně 10000 mluv-čích převážně na vesnicích mezi městy Budyšin (Bautzen)1 – Wojerecy (Hoyerswerda) – Kamjenc (Kamenz). Dolnolužická srbština funguje v dnešní době hlavně v okolí Chočebuzu (Cottbus) a počet rodin, které každodenně dolnolužickou srbštinu používají ke komunikaci, je v řádu desítek, a tím se dolnolužická srbština řadí mezí nejohroženější jazyky světa. Tento rozdíl je daný především historicky: Dolní Lužice byla součástí Pruska a na jeho území docházelo k mnohem vět-šímu jazykovému útlaku než v o něco tolerantnější Horní Lužici, která patřila k Sasku. Velký podíl na uchování horno-lužické srbštiny má i katolická víra Lužických Srbů v oblasti Budyšína. Právě odlišné bohoslužby v jinak protestantském východním Německu mají velký vliv na národní povědomí (a tím i uchování jazyka).

Aby se postupné vymírání lužické srbštiny zastavilo, přišlo v roce 1998 jazykové centrum Witaj (lužické slovo witaj zna-mená česky ahoj) s novým projektem výuky srbštiny pro děti v předškolních zařízeních, vznikly takzvané Witaj školky, které používají imerzní metodu výuky jazyka. Imerze zna-mená ponoření a metoda se již dobře osvědčila v Bretani. Na děti v předškolním věku hovoří vychovatelky výhradně lužickou srbštinou, a děti si tak mohou osvojit jazyk bez ja-kéhokoliv memorování slovíček. Jazykové centrum Witaj je

organizací, která mi je nápomocná ve výuce češtiny a jejím organizování.

Lužické zvyky v průběhu roku

Jak už bylo zmíněno výše, jsou Lužičtí Srbové známí především svými každodenními lidovými kroji. Každý v Německu, ale i jinde v Evropě, zná lužické kraslice, které jsou vyráběny s velkým řemeslným umem za po-moci podobných technik jako v České republice. Prá-vě tyto techniky škrábání a voskování jsou v Německu velkým unikátem. Do celého průběhu roku zasahují nesčetné církevní svátky, neboť většina Srbů žijících v Horní Lužici se aktivně hlásí ke katolictví. Pro učitele to znamená důležitý poznatek, že v postní době před Velikonocemi nesmí odměňovat děti sladkostmi a rov-něž musí velice redukovat výuku za pomoci televize. Několikrát v roce se mi stává, že děti přijdou na první vyučovací hodinu úplně vyčerpané a od kolegů učitelů se později dozvím, že děti vstávaly v ten den již ve čtyři hodiny ráno, aby se mohly zúčastnit svaté mše a ná-sledného procesí s monstrancemi.

Velikonoční jezdci

Velikonoce jsou největším církevním svátkem a nejinak je tomu i na Lužici. Po Zeleném čtvrtku a Velkém pátku přichází sobota plná rozjímání. V pátek i v sobotu se ko-nají mše bez zvuku zvonů a varhan. V neděli brzo ráno se sejdou muži z místní církevní osady a nasednou na již týdny předem připravené a krásně vyzdobené koně. Muži mají na sobě slavnostní černé oblečení skládající se mimo jiné z cylindru a fraku. Původ tohoto zvyku je ješ-tě v pohanské době, kdy obyvatelé objížděli na koních svá pole, aby jim tak zajistili větší úrodu. Současný zvyk lužických jezdců (srbsky se jim říká křižerjo) je čistě ná-boženský. Jednotlivé vesnice dají dohromady průvod až 150 jezdců z jedné církevní osady a celkem je odhado-ván počet jezdců na 1500. Jezdci vyjíždějí brzy ráno od svého kostela za zpěvu církevních chorálů (kerluší) a bě-hem své cesty zvěstují, že Kristus vstal z mrtvých. Tyto jízdy jsou velice pompézní svou důstojností i středově-kými chorály, které se uchovaly právě pro tuto příležitost. Celé procesí je velice náročnou záležitostí, neboť jezdci najedou během celé neděle až 70 kilometrů. Tato pres-tižní akce vyjde věřící v případě nutnosti půjčení koně a jeho slavnostní výbavy okolo 1500 až 2000 euro. Prá-vě pro tento impozantní obyčej se stává Budyšín a jeho okolí velikonočním městem číslo jedna.

S našimi žáky, kteří se učí češtinu, praktikujeme i české ve-likonoční zvyky a během posledního týdne před veliko-nočními prázdninami společně vyrobíme okolo 150 po-mlázek pro děti.

1| Zeměpisné názvy ve více jazykových mutacích jsou uváděny v tomto pořadí: srbština, němčina. Ostatní zeměpisné názvy jsou pouze česky.

Lužice je oficiálně dvojjazyčná. Teoreticky je možné používat srbštinu ve styku s úřady, prakticky je používána pouze němčina, protože němečtí úředníci srbštině nerozumí, a tak nakonec zůstává pouze u nadpisů.

lekt

oři a

uči

telé

Lektoři a učitelé | Slovanský ostrůvek v německém moři – Horní Lužice


Čeština na Lužici

Čeština má na Lužici velkou tradici. Lužičané při troše soustředění mohou češtině přímo rozumět. V minulosti byla pražská Univerzita Karlova nejvýznamnějším mís-tem, kde studovala lužickosrbská inteligence. Po druhé světové válce studovalo mnoho Lužických Srbů na gym-náziu ve Varnsdorfu, jediné lužickosrbské gymnázium v Budyšíně bylo založeno až o mnoho let později. Do lužické srbštiny jsou překládány české knihy a Česká re-publika dává k dispozici Lužickým Srbům speciální sti-pendia pro jazykové kurzy nebo stipendia pro studium na vysoké škole.

Já nabízím kurzy češtiny přímo v Horní Lužici na všech srbských základních školách a k tomu ještě večerní kur-zy pro dospělé. O letních prázdninách organizuji spolu s jazykovým centrem Witaj intenzivní kurz pro lužickou mládež. Právě skutečnost, že Lužičané nemají žádnou možnost studovat na vlastní univerzitě, znamená, že jsou během roku roztroušení po celém Německu. Také velká nezaměstnanost v nejvýchodnější části bývalé NDR způsobuje, že mnoho mladých lidí odchází z ka-riérních důvodů většinou do západní části Německa. Proto nabízíme letní intenzivní kurz pro mládež, která v létě pobývá opět doma na Lužici. Kurz trvá jeden týden a každý den probíhá šest hodin výuky češtiny a odpoledne přednášky, kdy do Chrosčic na faru zveme hosty z České republiky, kteří nám přednášejí nejrůz-nější příspěvky v češtině. V podvečer a večer se koná přídavný program, jako je společné vaření českého jíd-la, společné zpívání nebo projekce českých filmů. V zá-věru kurzu navštívíme vybrané české město. V loňském roce jsme tak jeli do 70 kilometrů vzdáleného Liberce, kde si studenti mohli sami vyzkoušet své nové jazykové znalosti.

Srbských základních škol zbylo v současné době v Hor-ní Lužici osm. Na všech je nabízena čeština, buď jako hlavní předmět, anebo v rámci odpolední nepovinné výuky. Základní školy v Německu jsou pouze od první do čtvrté třídy. Lužické děti mají češtinu moc rády, je pro ně jednodušší a srozumitelnější než třeba anglič-tina nebo francouzština. Český pravopis pomáhá i při osvojování pravopisu lužickosrbského. Během hodiny hovořím konsekventně pouze česky, děti nesmí vědět, že rozumím i němčině. V tom jsem ve výhodě před ostatními učiteli, neboť všichni Srbové jsou bilingvní, ovládají oba jazyky stejně. Právě přítomnost učitele z České republiky má pro děti velký význam – silně rozšířená němčina jim v ničem nepomůže. Pro češti-nu jako cizí jazyk pro tak malé děti neexistuje žádná vhodná učebnice, a proto si připravuji vlastní jazykové materiály v kombinaci českých učebnic pro základní

školy a nejrůznějších her. Děti moc rády zpívají a není problém je během jednoho pololetí naučit až patnáct českých písniček.

Většina srbských základních škol má i partnerskou školu v České republice. Tato partnerství mají velkou tradici a já je pomáhám organizovat. Díky financování ze strany Česko-německého fondu budoucnosti se děti z Ralbic mohly podívat do Mělníka, naopak děti z Jablonce nad Nisou navštívily své kamarády v Budyšíně. Novinkou je i internetové partnerství mezi dětmi ze základní školy v Chrosčicích a dětmi z Křesťanské základní školy v Brně. Setkání dětí se kvůli velké vzdálenosti doposud neuskutečnilo, ale děti spolu komunikují přes internet a jednou za měsíc spolu i telefonují za pomoci internetového programu skype.

Večerní kurzy pro dospělé nabízím každé úterý v Budyšíně. V Srbském domě se schází malá skupinka pokročilých, která má zajímavé složení: od důchodců

Na Lužici je doma i česká dechovka. Před Srbským domem stojí kapela Chrósćanscy muzikanća, ve které hraje i učitel vyslaný z České republiky. Česká dechovka má na Lužici velkou tradici. Skoro každá vesnice, jež má svůj hasičský sbor, má i svoji dechovku, která hraje na lepší nebo horší úrovní. Dechová hudba provází každodenní život, například v květnu máme mnoho vystoupení na lidových slavnostech spojených se stavěním a následným kácením májky. Já hraji ve třech dechových kapelách a všechny se účastní nejrůznějších výměn a festivalů dechové hudby v České republice.

lekt

oři a

uči

telé



po pracující středního věku. Ve čtvrtek nabízím dva kurzy v hlavní lužickosrbské vesnici Chrosčicích. Zatímco v Budyšíně je poměr Lužických Srbů přibližně jedno procento, v Chrosčicích přesahuje počet slovanského obyvatelstva devadesát procent. Když jsem poprvé učil druhou skupinu pokročilých, musel jsem kompletně předělat své učební přípravy, neboť jejich znalosti češtiny na první pohled vypadaly tak, že už je není možné téměř nic nového naučit. Také s večerními kurzy jezdíme pravidelně do Čech. Tradice přátelství mezi Lužicí a Českou republikou dokazuje i fakt, že Lužičané znají příhraniční česká městečka mnohdy lépe než jejich český učitel.

Jazyková problematika lužická srbština – čeština

Jak již bylo zmíněno, je lužická srbština češtině velice blízká. Během své výuky se mi podařilo nasbírat hezkou řádku takzvaných falešných přátel, lexémů, které se sice podobně píší, ale mají jiný význam. Jako příklad mohu uvést zachod do domu: slovo zachod znamená vchod. Kdo hledá toaletu, měl by vyhledat nuznik. Podobně: když je někdo mazany, nemá s liškou nic společného, ale má například pouze špinavé ruce (mazany – špinavý, wažny – důležitý).

Čeština i lužická srbština během svého vývoje nasbíraly také mnoho germanizmů: špihel (der Spiegel) znamená česky zrcadlo, šula (die Schule) je škola, šuler (der Schüler) je žák. Hezká jsou i slovíčka z doby purizmů. Češi i Lužiča-né nechodí do teatru, neboť bylo toto řecké slovo pova-žováno za germanizmus, ale o to raději chodí do džiwadła – do divadla.

Gramaticky je rozdíl rovněž viditelný. Asi největší problémy dělají Lužickým Srbům v češtině, ale i v jejich mateřštině, vidy. V srbštině není problém říci větu, která v překladu zní „budeme uvidět“, tedy místo „budeme vidět“ nebo „uvidíme“. Vidové páry existují v srbštině ve slovníku, ale jejich každodenní používání se hodně inspiruje němčinou (wir werden sehen). Co se týká duálu, je čeština mnohem jednodušší než srbština a Srbové se musejí naučit redukovat množná čísla v duálu podle českého množného čísla (dvě ženy a nikoliv dvaj žonaj). Stálým evergreenem je i negace pomocného slovesa v minulém čase, kdy česká pravidla přikazují negaci participiálního tvaru určitého slovesa, a v lužické srbštině dochází k negaci pomocného slovesa być – být (njesym był – nebyl jsem).

Velkým problémem je pro Lužické Srby česká výslovnost. Během vývoje jazyka zmizelo ze srbštiny slovanské „r“ a toto je v současné době používáno podobně jako v němčině. Na konci slova je tato hláska dokonce stejně jako v němčině redukována. Proto se v srbštině a češtině stejné grafémy „bratr“ vyslovují v srbštině jako brat. Podobně je to i s vyslovováním počátečních zdvojených písmen „sp“ a „st“, kdy naše babičky rovněž ještě používaly germanizované slovo „študýrovat“. Mnohdy je v hovorové srbštině problém rozlišovat hlásky „s“ a „z“. Tak se v češtině při návštěvě zoo nechodí do [coo] a řecký bůh Zeus nebyl foneticky [cojs].

Děti ze Srbské základní školy v Chrosčicích. Lužické kroje jsou užívány staršími lidmi každodenně, ke slavnostnějším příleži-tostem je užívají i mladší.

Srbská základní škola. Hlavním městem Lužických Srbů je Bu-dyšín, který je ale většinově německý. Hlavní vesnicí jsou beze-sporu Chrosčice, kde stále převládá lužická srbština.

lekt

oři a

uči

telé



Rozhovor s účastnicí jazykového kurzu paní Beatou NastickecCo je pro tebe motivací účastnit se kurzů češtiny?Čeština i Česká republika je nám Lužickým Srbům veli-ce blízká. Nejbližší české město je od nás vzdáleno pou-hých 25 km a vzájemné styky mezi Čechy a Srby mají dlouhou tradici již před sametovou revolucí. Čeština nám pomáhá i k pochopení vlastního jazyka. Nejenom z tohoto důvodu jsem studovala již dříve bohemistiku v Lipsku.

Proč zrovna čeština, proč ne polština nebo ruština?Čeština je nám Lužickým Srbům nejblíže. Každodenně dochází k vzájemným kontaktům. Češi a Srbové spolu-pracují na nejrůznějších kulturních projektech a výmě-nách. Velice zajímavá je i možnost pracovního uplatně-ní v České republice, protože Němci jenom výjimečně ovládají češtinu na tak dobré úrovni.

Co ti v češtině přijde obzvláště složité?Určitě takzvaní falešní přátelé. Je těžké tato stejně psaná slovíčka s jiným významem rozlišovat. Když se člověk dostatečně učí slovíčka z hodiny, tak to jde. Problémy mám i s výslovností. V češtině existuje spousta slov, kte-rá se obejdou bez jakékoliv hlásky. Jako příklad mohu uvést nejznámější českou větu: „Strč prst skrz krk.“, ta je pro nás skoro nevyslovitelná.

Jak vidí Srbka českou mentalitu? Tady na Luži-ci jsou Srbové obklopení převažující německou mentalitou a ta česká jim může připadat buď bliž-ší, anebo naopak vzdálenější?To je dobrá otázka. Naše mentalita je lužickosrbská. Tím, že aktivně znám ještě mentalitu jiných národů, mám možnost poznat sama sebe a prakticky si i z ostatních přístupů vybírat. Mám ráda také lidi v Polsku, ale jejich mentalita a přístup k životu mi není tak blízký jako ži-votní přistup Čechů. Polská mentalita je spíše američ-tější. Češi jsou flegmatičtější a více spontánní. Někdy se mi zdá česká spontánnost bezbřehá a naopak mám někdy více ráda trochu plánování nebo i přesnosti. Pře-sto jsou pro mne Češi více skromní a pohostinní, než je tomu na druhé straně hranice.

Existuje tedy ten předsudek, že jsou Němci ne-spontánní a jiní než Češi nebo Lužičtí Srbové?Určitě ano, jak jsem již řekla předtím, někdy si velice cením, že my Slované dokážeme jinak slavit, improvizo-vat. Někdy mi však slovanské plánování přijde jako čistý chaos. Pak naopak zatoužím po německé systematič-nosti, přesnosti i větší čistotě ulic.

Jaká je asi největší výhoda pro Lužické Srby, kteří si osvojili češtinu?Ta výhoda plyne již ze znalostí češtiny. Němec je v České republice na první pohled bez angličtiny ztracený. Čeština používá jemu cizí háčky a čárky, ale to pro nás není ničím odrazujícím, ba naopak, cítíme k České republice jasný příbuzenský vztah. Naše písničky jsou podobné, a tak se necítím mezi Čechy jako mezi cizími.

Slova závěrem

Lužická srbština vymírá, počet lidí, kteří se touto krásnou řečí dorozumívají, je stále menší. Již na začátku dvacá-tého století byl prognózován její konec. S globalizací a novými médii je její pozice ještě složitější. Televize vysílá v srbštině jednou za měsíc, a to pouze hodinu, jinak zcela převládají německá rádia a desítky státních i komerčních programů v němčině. Lužické školy, které jsou tradičními baštami lužické srbštiny, jsou necitlivý-mi německými byrokraty uzavírány z důvodu údajné-ho nízkého počtu dětí – lužické děti jsou takto posílá-ny do větších škol ve městech, kde převládá němčina. Lužickosrbské heslo „Běchmy – smy – budžemy.“ („Byli jsme, jsme a budeme.“) snad vydrží ještě dlouho. Je to úkol také pro Českou republiku, aby na svého nejbližšího souseda nezapomínala.

lekt

oři a

uči

telé



Zleva nahoře: Denise, Felipe, Andreson, Ariela; zleva dole: Candido, Nora, Vera, Victor

Česká republika je 108krát menší než Bra-zílie. Jenom samotné město Sao Paulo s aglomerací má dvakrát více obyvatel než celá naše země. Přesto je spousta lidí, kteří projevují o naši zemi živý zájem, kte-ré naše země láká, kteří ji chtějí navštívit či by si dokonce dokázali představit v ní žít. Kdo jsou tito lidé? Kolik mají let? Jaké jsou jejich důvody ke studiu českého ja-zyka?

Český jazyk se v Sao Paulu vyučuje již 6. rok v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v za-hraničí. Od té doby se zde vystřídali učitelé Mgr. Mar-kéta Pilátová, RNDr. Marek Belza a Mgr. Petra Mocová, po níž jsem převzala štafetu já. Výuka se koná na dvou místech: od počátku v sídle Česko-brazilské kulturní unie a od roku 2009 také na univerzitě Universidade de São Paulo. Jako nová učitelka jsem chtěla poznat své studenty, proto jsem sestavila dotazník s cílem zjistit o nich základní fakta.

Dotazník se skládá z pěti hlavních částí: 1. Základní informace o studentovi (jméno, příjmení, věk,

adresa, zaměstnání).2. Informace o studentových českých předcích a jeho

kontaktu s Českou republikou.3. Členství v Česko-brazilské kulturní unii.4. Český jazyk a motivace ke studiu českého jazyka.5. Základní znalosti z české kultury.

Z 87 studentů českého jazyka v Sao Paulu na můj dotaz-ník odpovědělo 46 respondentů (54 %), což nám umožní vytvořit si alespoň přibližný obrázek.

Základní informace o studentech

Dotazník vyplnilo 22 mužů a 24 žen. Průměrný věk studen-tů je 34 let, přičemž nejmladší studentka má 12 let a nej-starší 69 let. Téměř všichni zájemci o český jazyk jsou ze Sao Paula a blízkého okolí, ale najde se i pár z nich, kteří na hodiny češtiny dojíždějí až 100 km. Jejich zaměstnání jsou velmi rozličná (veterinář, scenáristka, bioložka, profesorka, manažer, psycholožka, archivář, ilustrátorka, informatička apod.) a je z nich patrné, že se jedná o lidi s minimálně středoškolským vzděláním.

Proč se učí lidé z dalekého Sao Paula česky Mgr. Klára Bachurková | krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie

Lektoři a učitelé | Proč se učí lidé z dalekého Sao Paula česky

lekt

oři a

uči

telé


Většina studentů patří mezi úplné začátečníky nebo mírně pokročilé. Jsou zde však čtyři studenti, kteří jsou zařazeni mezi středně pokročilé, a ti by se již v České re-publice rozhodně neztratili. Přestože jsou někteří z nich potomky Čechů, nikdo z nich před začátkem kurzů čes-ky nehovořil. Ve skupině plynně hovořících a pokročilých studentů jsou čtyři ženy, všechny měly nebo mají české předky a v jejich rodině se pořád ještě částečně hovoří česky (prarodiče, rodiče).

Krajané a jejich kontakt s Českou republikou

Brazílie je ve větší či menší míře již po několik desetiletí zaplavována imigranty z různých zemí, i z České republiky či bývalého Československa. Nejenom přímí imigranti, ale také jejich potomci v sobě mnohdy cítí příslušnost k zemi svých předků. Tato příslušnost bývá založena na speci-fické rodinné zkušenosti vycházející z českého prostředí, s českými zvyky a kontaktem s českým jazykem. Nemusí se jednat o aktivní zkušenost, ale i o zkušenost zprostřed-kovanou vyprávěním rodičů či prarodičů o tom, co si pa-matují z dětství, jak se žilo v České republice, jak se slavily Vánoce, nebo tím, že slyší, jak spolu babička s dědečkem mluví česky. V člověku pak zůstává těžko uchopitelný pro-stor, který by rád vyplnil, ale neví jak, protože prarodiče již možná nežijí nebo bydlí daleko, rodiče nemají čas, a oni sami toho již nejsou schopni. Právě tito lidé bývají nadše-nými studenty, kteří se živě zajímají o vše, co se týká země jejich původu.

Z dotázaných studentů je celkem 12 potomků českoslo-venských imigrantů: Vera Anna (69 let), Johanna (67 let), Cândido (60 let), Janet (57 let), Vera Maria (53 let), Da-niel (53 let), Denise (50 let), Nora (44 let), Inez (43 let), Patrick (13 let), Ariela (12 let), Cristina (12 let). Jejich předkové pocházeli z Prahy, Olomouce, Roudnice, Zlí-na, Budyně nad Ohří, Vsetína, Brna a Loun. Do Brazílie emigrovali v rozličných dobách, převážně z politických či pracovních důvodů. Nejvíce jich emigrovalo po roce 1948 a 1968.

Přestože asi jenom polovina z nich má kontakt s českou ro-dinou, kromě tří respondentů (mezi nimi dvě děti) všichni navštívili Českou republiku. Jejich prvotním cílem bylo po-znat rodiště svých předků, kde se někteří z nich dokonce setkali se svou rodinou. Dorozumívacím jazykem byla vět-šinou angličtina nebo – v případě pokročilejších studentů – i čeština. Všichni se z České republiky vrátili nadšení. Co se jim líbilo nejvíce? Česká mentalita, architektura, gastro-nomie, hudba, příroda a dokonce i tramvaje. Jenom dva respondenti napsali, co se jim nelíbilo: byrokracie a české vlaky. Téměř všichni uvedli, že by si dokázali představit žít v České republice.

Většina těchto lidí jsou buď členy Česko-brazilské unie, anebo do ní hodlají v brzké době vstoupit. Chtějí aktivně udržovat české kulturní dědictví v Sao Paulu. Tito studen-ti velmi vítají otevření kurzů českého jazyka. Jejich hlavní motivací pro studium češtiny je udržet kontakt s českou rodinou, pochopit českou povahu a najít tu část svého já, kterou si s sebou nesou a kterou bez hlubšího poznání našeho národa nejsou schopni uchopit.

Motivace ke studiu českého jazyka u nekrajanů

Motivace studentů, kteří jsou našimi krajany, je celkem zřejmá. 73 % studentů však není potomky českosloven-ských imigrantů. Jaký je tedy důvod, proč se učí češtinu? Někdy je to český manžel, manželka nebo čeští kamarádi, jindy jsou to pracovní styky s Českou republikou, turisti-ka, zájem o další slovanský jazyk (především studenti na univerzitě), českou klasickou hudbu, architekturu či histo-rii (konkrétně například zájem o postavu Jana Husa nebo Jana Ámose Komenského). A v neposlední řadě také čes-ké animované pohádky, dobrá pověst českého piva nebo jednoduše zvědavost.

Studenti, kteří začali studovat češtinu až letos, toho o Čes-ké republice převážně mnoho nevědí, vždy ale dokážou vyjmenovat alespoň jednoho spisovatele, herce, zpěváka, skladatele či sportovce. 59 % studentů zná nějakého čes-kého spisovatele a 32 % četlo českou knihu, 57 % vidělo český film a 30 % je schopno říct jméno nějakého českého herce nebo režiséra. 41 % zná nějakého českého zpěvá-ka či hudební skupinu, 48% hudebního skladatele a 48 % sportovce. Mezi nejvíce zmiňovanými spisovateli byli Franz Kafka, Milan Kundera a jejich bývalá učitelka Marké-ta Pilátová, mezi herci a režiséry Zdeněk Svěrák, Miroslav Donutil a Miloš Forman, mezi zpěváky Karel Gott, Helena Vondráčková, Jaromír Nohavica, Aneta Langerová a mezi skupinami Kabát a Hradišťan. Ze skladatelů nikdy nechy-běl Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, ze sportovců Ja-romír Jágr, Petr Čech, Pavel Nedvěd, Martina Navrátilová, Ivan Lendl a Emil Zátopek.

Je vidět velký pokrok u respondentů, kteří v předcháze-jících letech navštěvovali kurzy češtiny a účastnili se růz-ných kulturních aktivit pořádaných jejich bývalou učitel-kou Petrou Mocovou. Ti znají kromě výše zmíněného také některé české zvyky, vaří doma tradiční česká jídla jako vepřo-knedlo-zelo či svíčkovou, umí zpívat české lidové písničky a viděli několik českých filmů.

Málokdo z těchto studentů je členem Česko-brazilské kul-turní unie, ale u mnohých z nich je patrný hlubší zájem a je pravděpodobné, že se někteří z nich stanou regulér-ními členy.


třetí číslo | červenec 2011

lekt

oři a

uči

telé

12

Příspěvky od studentů

Kromě dotazníku měli studenti možnost přidat také mo-tivaci ke studiu českého jazyka, napsanou portugalsky či česky, čehož využilo sedm studentů. Většina z nich napsala svou práci v portugalštině (s občasnými výrazy v češtině – přepisuji kurzívou), jediná Denise si troufla napsat ji celou česky. Portugalské verze jsem přeložila do češtiny a českou verzi jsem autorce – za její přítomnosti – pomohla opravit.

Victor Westmann, 26 let, informatik (začátečník).Učím se česky, protože se tam vaří skvělé pivo, proto-že se tam narodili Milan Kundera a Franz Kafka, proto-že je Česká republika mladá demokratická země, člen NATO a Evropské unie, protože je to země ekonomicky stálá, protože se nachází v srdci Evropy, protože je tam spousta pěkných hradů a zámků, protože má bohatou a různorodou kulturu, krásná muzea a parky a zachovalé historické památky. Čeština je pro mě zajímavá také tím, že mi otevře dveře k dalším slovanským jazykům, jako je ruština, polština, slovenština, chorvatština nebo srbština. A v neposlední řadě můj zájem o češtinu podněcují čes-ké ženy, které jsou krásné a pro nás Jihoameričany velmi exotické.

Anderson Nunes dos Santos, 25 let, student kon-zervatoře (začátečník). Ke studiu češtiny jsem se dostal skrz českou hudbu, s níž jsem poprvé přišel do kontaktu na koncertu Mládež-nického orchestru státu Sao Paulo. Tehdy hráli nějakou skladbu od Antonína Dvořáka, která mě okouzlila nato-lik, že jsem se rozhodl studovat hru na kontrabas. Začal jsem se zajímat o českou hudbu, vyhledávat informace z různých zdrojů, zkontaktoval jsem i několik Čechů. Za-líbil se mi jejich jazyk, jeho zvuk a melodie. Proto bych se jej rád naučil. A jednou také navštívil Českou republiku osobně.

Nora Machalous, 44 let, profesorka němčiny (s velmi dobrou znalostí mluvené češtiny, dopo-sud se však nikdy neučila číst a psát česky). Odešla jsem z České republiky v roce 1968, ještě v době, kdy to bylo Československo. Moji rodiče se rozhodli utéct před komunismem do Švýcarska. Já jsem měla dva roky a najednou kolem sebe slyšela samou němčinu, proto se mi oba dva jazyky začaly plést. Ve Švýcarsku jsme ale nezůstali. Když jsem měla deset let, odjeli jsme do Brazílie. Kromě češtiny a němčiny jsem se tedy musela naučit i portugalštinu. Tehdy jsem pletla dohromady již tři jazyky. Rozuměli mi jenom mí rodiče. Časem jsem se naučila rozeznávat, s kým mluvit česky, s kým německy a s kým portugalsky. Dostala jsem se na univerzitu, kde jsem vystudovala portugalskou a německou filologii.

Osamostatnila jsem se a s češtinou prakticky ztratila veškerý kontakt.

Teď se k češtině začínám vracet. Jsou to mé kořeny, je to můj mateřský jazyk. Často sním v češtině, často mě poprvé napadne nějaký výraz česky a až poté německy nebo portugalsky. Přestože český jazyk běžně nepoužívám, je u mě přítomný. A právě proto cítím, že bych se k němu měla vrátit a zdokonalit se v něm, abych jej úplně nezapomněla, abych neztratila jednu část svého já.

Felipe Garcia Koritar, 24 let, obchodní zástupce (začátečník).Od malička jsem se zajímal o to, odkud pochází má ro-dina. V mém případě je to Španělsko a Česká republika. Přál jsem si žít v Brazílii, ale zároveň neztratit Španělsko a Českou republiku. Odjel jsem do Španělska, kde jsem studoval a pracoval a za rok a půl se naučil výborně špa-nělsky. Když jsem se vrátil do Brazílie, rozhodl jsem se začít studovat češtinu. Chtěl bych se nejenom naučit česky, ale také poznat českou kulturu, zvyky, hudbu, literaturu, kine-matografii. Přeji si jednou odcestovat do České republiky, sám se tam dorozumět česky a cítit se tam alespoň trochu jako doma.

Vera Novak, 53 let, v důchodu (středně pokroči-lá úroveň češtiny).Můj tatínek, Antonín Novák, byl a je můj velký a jediný opravdový přítel. Odjakživa si dopisoval a telefonoval s českou rodinou. Každý týden si voláme s mou tetou, tatínkovou sestrou, Drahomírou Novákovou a mým bra-trancem Miroslavem Novákem. Moje teta portugalsky nemluví, takže je na mě, abych se naučila česky. Navíc nás často navštěvují naši čeští příbuzní, takže se u nás doma mluví česky poměrně často. Já sama jsem byla několikrát v České republice, kde jsem poznala spous-tu lidí a znovu obnovila vztahy s českou rodinou. Díky kurzu jim rozumím, mohu si s nimi psát a dokonce jsem schopná s nimi i hovořit. Je pro mě velkým potěšením komunikovat jazykem mého tatínka.

V neposlední řadě chodím na kurzy českého jazyka, pro-tože si tam prohloubím své znalosti o českých zvycích, hudbě, literatuře… A já bych si moc přála předat své dva-náctileté dcerce určité znalosti z české kultury, aby jednou dokázala pokračovat v rodinné tradici.

Denise Hönel, 50 let, ilustrátorka (středně po-kročilá úroveň češtiny).Čeština je pro mě úplnou hudbou pro uši. Vždycky jsem prosila babičku, aby mě naučila česky. Babička neměla k dispozici žádné učebnice, proto používala k výuce dopi-sy. To je samo o sobě velmi těžké a ještě více o to, že se při jejich čtení babička velmi dojala a bylo po výuce.



lekt

oři a

uči

telé

Pamatuji si, že jsem se jako úplně první naučila českou hym-nu. Potom pár slov, sloves a dokonce i nějaké jednoduché věty. Pokračovat dále však bylo prakticky nemožné, protože se v Brazílii nedaly koupit žádné materiály k výuce češtiny.

Díky projektu výuky českého jazyka u krajanských komu-nit jsem se znovu vrátila ke svému snu, poznala spoustu nových přátel. Projekt mi nepřinesl jenom mou vysněnou češtinu, ale také domov…

Ariela Hönel Scherer, 12 let, studentka (mírně pokročilá úroveň češtiny).Chci se naučit česky, protože mám české příbuzné (můj dědeček je z České republiky). Od té doby, co jsem se za-čala učit česky, jsem se začala zajímat nejenom o jazyk, ale také o kulturu, zemi… Česky se učím z čistého zájmu, je to moje rozhodnutí, ne rozhodnutí mých rodičů. Myslím si, že se budu učit ještě hodně dlouho.

Cândido Augusto Martins Neto, 60 let, v důcho-du (začátečník).Jmenuji se Cândido Augusto Martins Neto, mám 60 let, jsem ženatý s Margaridou, v důchodu. Mám dvě děti, Ro-dolfa a Patrícii, a jednoho vnuka, Igora.

Můj pradědeček byl Čech. Vždy jsem věděl, že mám české ko-řeny, ale nikdy jsem po tom více nepátral. Až roku 2003 jsem se dozvěděl o Česko-brazilské kulturní unii, zkontaktoval jsem se s paní Helenou Novotnou, Magdou Jirouskovou a Emou Javurkovou a byl velmi mile přijat. Začal jsem se účastnit akcí Unie, až jsem se roku 2005 rozhodl stát jejím členem. Když jsem se dozvěděl o možnosti výuky češtiny, má radost ne-znala mezí. Nelze popsat slovy ten pocit, když jsem poprvé v životě řekl česky: dobrý den, dobrou noc, ahoj…

A mé srdce bilo ještě silněji, když jsem poprvé v životě, v roce 2009, poznal Prahu. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Strávil jsem tam 29 neskutečně nádherných dnů, splnil se mi můj sen.

Tato úžasná zkušenost by nebyla možná bez přátelství s paní Evou Kloubovou, bez pomoci české vlády a konzulátu, Česko-brazilské kulturní unie a také díky profesorkám češtiny, které vynakládají veškeré úsilí, abychom se naučili jazyk a poznali kulturu našich předků. Chtěl bych proto poděkovat z celého svého srdce vám všem: jsem vám moc zavázán!

PS: Teď se dokonce odvažuji naučit pár slov česky svého vnuka.

Motivační dopisy studentů jsou asi nejlepším důkazem toho, co pro ně výuka českého jazyka znamená. Já jako učitelka mohu říct, že pracovat s nimi je skutečná radost. Přeji jim, aby se dál zdárně prali s obtížemi našeho jazy-ka a nacházeli sebenaplnění v objevování krás naší země a naší kultury.

DotazníkZákladní dataJméno a příjmení:Věk:Národnost:Adresa:Profese:

KrajanéJste potomek československých (českých) emigrantů? První příbuzní, kteří přišli do Brazílie, byli Vaši: Pradědeček ( ) Prababička ( ) Dědeček ( ) Babička ( )

Otec ( ) Matka ( ) Já ( ) Jiní ( ) Odkud pocházeli? Ve kterých brazilských městech bydleli? Kdy a proč opustili Československo?

Mluví někdo z Vaší rodiny česky? Na jaké úrovni? (začátečník, mírně pokročilý, pokročilý, velmi pokročilý)

Kontakty s Českou republikouJste v kontaktu s českými příbuznými? Byl jste někdy v České republice? Kdy? Která města jste navštívil? Za jakým účelem jste tam jel?Setkal jste se tam se svými českými příbuznými? Udržujete spolu kontakt? Jakým jazykem jste se mezi sebou dorozumívali?Co se Vám líbilo na České republice nejvíce a co nejméně?Dokázal byste žít v České republice? Proč?Navštívili Vás Vaši čeští příbuzní v Brazílii?

Uniao Cultural Tcheco Brasileira (UCTB) – Česko-brazilská kulturní unie Jste členem UCTB? Proč?Někdo z Vaší rodiny je členem UCTB? Kdo to je a kolik má let?

ČeštinaCo udržuje Váš zájem o Českou republiku a její jazyk?Jakou máte úroveň češtiny? (začátečník, mírně pokročilý, pokro-čilý, velmi pokročilý)Co se Vám zdá nejtěžší na českém jazyku?K čemu Vám pomohla výuka češtiny (kromě toho, že jste se na-učil další cizí jazyk)?

Česká republika Jaké zvyky udržuje Vaše rodina?Umíte zazpívat nějakou českou píseň? Kde jste se ji naučil?Umíte tancovat nějaké evropské tance (polka, valčík, čardáš, ver-buňk...)? Kde jste se je naučil?Znáte nějaké české spisovatele/básníky?Přečetl jste nějakou českou knihu? Viděl jste nějaké české filmy? Znáte nějaké české herce?Znáte nějaké české zpěváky nebo hudební skupiny?Znáte nějaké české skladatele?Znáte nějaké české sportovce?



lekt

oři a

uči

telé

14

Paříž, ilustrační foto

Jakkoliv by se mohlo zdát, že lektorské místo na Sorbon-ně s sebou přináší soustředěnou činnost, věnovanou pe-dagogické, vědecké a kulturní práci, ani zdaleka tomu tak vždy není. Lektor se potýká s problémy ne nepodobnými těm, s nimiž se potýkají lektoři v exotických zemí. Nej-prve je tu sama Paříž, divoké a rychlé město, které usíná nakrátko nad ránem, kde se dennodenně střetávají lidé z celého světa, všech kultur a náboženství. Jako všechna světová velkoměsta trpí přelidněností, a tedy nefungující dopravou, nedostatkem bytů (Sorbonna lektorovi ubyto-vání neposkytuje), nezaměstnaností a potenciálně neu-stále přítomným stresem. V první řadě se tedy lektor musí dokázat sžít s tímto městem a čelit řadě praktických pro-blémů. Ty se projevují i při samotné výuce, kdy z důvodů nefungující dopravy či velmi častých stávek v různých ob-lastech nedorazí na hodinu téměř žádní studenti. Paříž ale s sebou přináší zejména nesmírnou bohatost kulturního života, takže již od prvních chvil se lektor začíná smiřovat s tím, že není v jeho silách zúčastnit se veškerých kulturních a vědeckých událostí spojených s prezentací slovanských či středoevropských kultur, v jejímž rámci je česká kultura obvykle prezentována, a nakonec se nemůže omezit ani na program Českého centra v Paříži, kde probíhá kolem tří set prezentací ročně. Lektor také vedle oficiálních institucí může fungovat jako záchranná stanice v řadě mnoha neče-kaných situací (tlumočení českým rodinám v nemocnicích, ubytování českých studentů a zbloudilých českých turistů),

jeho práce na jedné z nejstarších evropských univerzit je tedy po všech stránkách tvůrčí, zajímavá a náročná.

Současný stav češtiny na Sorbonně

Obor čeština se v rámci Sorbonny vyučuje na Katedře slavisti-ky na fakultě Paříž IV, ekvivalentu českých filozofických fakult. Od roku 2010 prochází řadou proměn a v současnosti ho lze studovat již pouze v programu středoevropská studia/češti-na, a to v kombinaci s němčinou nebo polštinou. Student si může vybrat češtinu ve větším či menším rozsahu. Na oboru čeština působí pedagogové: profesor Xavier Galmiche (lite-ratura, od roku 1996), docentka Markéta Theinhardt (reálie, historie a dějiny umění, od roku 1995), dvě lektorky českého jazyka, jedna zaměstnaná ve spolupráci s MŠMT ČR – v sou-časnosti Tereza Riedlbauchová (od roku 2007) a druhá za-městnaná přímo Sorbonnou – v současnosti Petra James (od roku 2006), které vyučují fonetiku, fonologii, lingvistiku, mor-fologii, syntax, stylistiku, konverzaci, jakož i volitelnou češtinu ve třech úrovních. Nově na výuku předmětů se středoev-ropským rámcem nastoupila v roce 2010 Clara Royer. V roce 2008/2009 profesor Galmiche působil jako ředitel pobočky Sorbonny v Abu Dabí ve Spojených arabských emirátech a lektorky, obě literární historičky, vyučovaly rovněž seminář české literatury Portréty klasických spisovatelů 19. a 20. století. V té době přednášky a semináře z české literatury vedla asi-stentka Katerina Hala. Na oboru tradičně vypomáhá „tuteur“,

Čeština v pařížské metropoli PhDr. Tereza Riedlbauchová, Ph.D. | lektorát Paříž – Sorbonna, Francie

Lektoři a učitelé | Čeština v pařížské metropoli

lekt

oři a

uči

telé


neboli někdo ze studentů z vyšších ročníků, který nabízí do-plňkové kurzy pro studenty.

Slavistika sídlí v nové pobočce Sorbonny, a to v modernizo-vané budově na boulevardu Malesherbes v blízkosti Made-leine, pařížské Opery a parku Monceau. Sídlí tam také obory germanistika (němčina, holandština, skandinávské jazy-ky, jidiš), italština a rumunština, cizí jazyky v aplikaci (LEA) a první dva ročníky oborů francouzská a srovnávací literatu-ra, francouzský jazyk, latina, řečtina, hudba a muzikologie. Všechny tyto obory byly původně umístěny v nevyhovují-cích prostorech v Grand Palais a na Malesherbes se začaly stěhovat postupně od roku 1997. V budově se nachází také několik vědeckých center: Italská literatura a kultura, Vědec-ké centrum zabývající se kulturami a literaturami střední, východní a balkánské Evropy (CRECOB), Interdisciplinární vědecké centrum zaměřené na střední Evropu (CIRCE), Vědecké centrum zabývající se germánskými, severský-mi a holandskými kulturami a Centrum polské civilizace. Centrum Malesherbes, jehož střed tvoří dvůr a malý park, je vybaveno mnoha laboratořemi s technickým zázemím, přednáškovými sály různé velikosti, učebnami, knihovnou a kopírovacím centrem. Přes svou vybavenost Malesher-bes má také mnoho nedostatků, pouze profesoři mají své pracovny, a to nikoliv samostatné, všichni ostatní vyučující včetně docentů mají k dispozici dva sály pro vyučující, něco na způsob středoškolské sborovny, z něhož jeden je vyba-ven počítači a tiskárnami.

Na slavistice, v jejímž čele aktuálně stojí profesorka rusis-tiky Laure Trubetzkoy se zástupci Xavierem Galmichem a Agnieszkou Grudzińskou, se vyučují v plném rozsahu obory ruština, polština, srbochorvatština a čeština, jakožto volitelný jazyk lze studovat také bulharštinu a ukrajinštinu, vyučované lektory. Větší výběr slovanských jazyků poskytu-je katedra středoevropských a východoevropských jazyků univerzity Národní institut pro východní jazyky a civilizace, známější pod zkratkou INALCO; ruština zde existuje jako samostatný obor. Tato univerzita má praktičtější zaměření (překladatelství, tlumočnictví, právo, ekonomie), kdežto Pa-říž IV spíše literárně-historické. Profilu INALKA se na Sorbon-ně přibližuje studijní program Cizí jazyky v aplikaci (LEA), který si studenti mohou zvolit vedle klasického programu Cizí jazyky, literatury a reálie (LLCE). Obory s výukou češti-ny na Sorbonně a INALKU úzce spolupracují od roku 2008, studenti ze Sorbonny docházejí na INALKO např. na lingvis-tické přednášky profesora Patrice Pognana.

Krátce z historie Sorbonny, katedry slavistiky a vzni-ku samostatné češtiny

Univerzita Sorbonna patří k nejstarším evropským univerzi-tám. Vznikla kolem poloviny 12. století a brzy vynikla ve výu-ce teologie a filozofie. Oficiálně jako univerzita byla uznána

pravděpodobně někdy mezi lety 1160–1170. Jméno nese po Robertu de Sorbon, který v roce 1257 založil kapli, knihov-nu a ubytovací prostory pro studenty v historické budově v Latinské čtvrti, kde se univerzita nachází dodnes; předtím nikdy nebyla soustředěna pouze v těchto prostorách. V roce 1622 se na jejím rozšíření a rekonstrukci podílel kardinál Ri-chelieu. V letech 1793–1896 byla kompletně zavřena. Od poslední velké rekonstrukce na přelomu 18. a 19. století se historická budova v Latinské čtvrti prakticky nezměnila. Její uspořádání a rozdělení na jednotlivé fakulty podle zaměření (humanitní vědy, medicína, práva atd.) se datuje rokem 1970, kdy bylo ustaveno 13 fakult, které se jmenují Paříž I – XIII. V historické budově se nacházejí pouze některé obory fakult Paříž IV a Paříž III, další obory těchto fakult a ostatní fakulty jsou roztroušeny po celé Paříži i jejím předměstí.

Zájem o slovanskou kulturu se ve francouzském univerzit-ním prostředí začal projevovat postupně od 40. let 19. sto-letí. U zrodu slavistiky stáli také Louis Léger a Ernest Denis, kteří od 70. let 19. století publikovali práce týkající se české historie, politiky a kultury. K založení samostatné katedry sla-vistiky na Sorbonně došlo až v roce 1920 Ernestem Denisem. V roce 1968 vznikl na této katedře lektorát češtiny ve spo-lupráci s Ministerstvem kultury Československa, který však nebyl vždy obsazen, a to z politických důvodů. V souvislosti s přílivem východoevropské emigrace bylo následně po celé Francii vytvořeno několik profesorských míst se slavistickým profilem. Češtinu jako samostatný obor v rámci katedry sla-vistiky na fakultě Paříž IV založila v roce 1982 literární historič-ka Hana Voisine-Jechová a vedla ji až do roku 1995. Kromě jazykového lektora zde, jako tzv. „professeur associé“, krátko-době působili profesoři z Československa, např. literární vě-dec Pavel Vašák. V roce 1995 byly na češtině otevřeny další pozice: na místo docentky nastoupila historička dějin umění Markéta Theinhardt a na místo druhého lektora zaměstnané-ho přímo Sorbonnou Noemi Prečanová. V témže roce tam literaturu vyučoval profesor francouzské literatury Jaroslav Fryčer a lektor Jaroslav Hubata (MK). V roce 1996 na katedru nastoupil profesor české literatury Xavier Galmiche, který ji vede dodnes. Na pozici lektorek se vystřídaly dále: Monika Mráčková, Marcela Poučová, Zdeňka Schejbalová (MK, pře-vážně vyučující francouzštiny na vysokých školách v ČR), Klára Notaro, Hana Říhová či muzikoložka Lenka Stránská (lektorka zaměstnaná přímo Sorbonnou).

Studenti z Evropy a celého světa

Počet studentů se pohybuje kolem dvou až deseti na roč-ník. Jedná se o Francouze, Čechy, Slováky, Poláky, Kanaďa-ny, Angličany plus Čechofrancouze různého typu (s jedním českým rodičem, potomci českých emigrantů narození ve Francii, Češi, kteří v dětství či v mládí odešli žít do Francie apod.). Na výběrovou češtinu ve třech úrovních pro všech-ny studenty Sorbonny dochází kolem šedesáti studentů,



lekt

oři a

uči

telé

16

Piknik se studenty (lektorka Tereza Riedlbauchová první zleva, Petra James stojící vzadu)

z nichž se výjimečně někdo přihlásí přímo na obor čeština. Kromě již výše zmíněných národností volitelnou češtinu navštěvují Slované v celé šíři, Alžířané, někdy též Afričané, Pákistánci a Číňané. Motivace francouzských studentů stu-dovat češtinu se proměňuje. Dříve se jednalo nejčastěji o studenty, kteří si češtinu přibrali k jinému slovanskému jazyku nebo k němčině, nyní se jedná často o jednoobo-rové studenty, kteří chtějí později pracovat v České repub-lice, a to v různých doménách – kromě humanitních věd také v oboru právnictví a obchodu. V současnosti na oboru studuje několik talentovaných Francouzů, jejichž motivace je hlubší, např. Thomas Kawaciw, který obdivuje skladatel-ské dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, či Guillaume Salvan, který se k češtině dostal prostřednictvím překladů Otokara Březiny a nyní píše diplomovou práci o symbolis-tických rysech v raném díle Vladimíra Holana. Hélène Alby pracuje pod vedením docentky Theinhardt na diplomové práci o Josefu Váchalovi a Alfredu Kubinovi.

Někteří studenti ukončují studium po třech letech (licence) a nacházejí uplatnění spíše v praktické sféře (obchod, administrativa, turizmus), jiní studenti pokračují až do pátého ročníku (master). Na magisterské studium se přihlašují také studenti z jiných francouzských fakult či ze zahraničí. Studenti, kteří studují češtinu v kombinaci

s němčinou, nacházejí někdy uplatnění v oblasti středního školství nebo žurnalistiky (z talentovaných studentů zmiňme Morgana Corvena a Caroline Vigent). Je ale nutné připustit, že využijí spíše studium němčiny než češtiny. Uplatnit se ve Francii s oborem čeština ve středoškolské a vysokoškolské oblasti je velmi těžké. I velmi talentovaní absolventi doktorského studia, nejčastěji tzv. „cotutelle“, doktorátu ve spolupráci s českou univerzitou, nemohou v oboru najít uplatnění (např. Katerina Hala, specialistka na české divadlo 20. století). Takto vyprofilovaní Francouzi častěji odchází do České republiky, jako Héloïse Adde-Vomáčková, která nedávno obhájila dizertační práci o Dalimilově kronice a která vyučovala nejprve na Francouzském gymnáziu v Praze a nyní působí ve vědeckém centru CEFRES v Praze. Nejčastějšími doktorandy jsou však čeští studenti, kteří se následně vrací do České republiky, jako literární vědkyně Jitka Bednářová a vědecká pracovnice, historička Doubravka Olšáková. V současnosti je doktorandem například Lukáš Prokop, který se zabývá česko-francouzskými vztahy v první polovině 20. století. V souvislosti s koncepcí areálového studia, tj. častějšího zkoumání české kultury na historicko-geografickém podloží (středoevropská studia) než na podloží jazykovém (slavistická studia), postupuje doktorand Mateusz Chmurski, jenž srovnává několik polských, českých a maďarských spisovatelů první poloviny 20. století.



lekt

oři a

uči

telé

17

Jak se na Sorbonně vyučuje čeština

Výuka se musí přizpůsobovat složení ročníku, stejné je to i s výběrem jazyka, ve kterém se vyučuje (obvykle v prvních dvou ročnících probíhá ve francouzštině, od třetího ročníku v češtině). Nelze tedy každý rok využít přípravy z předcho-zího roku a přesné osnovy ani neexistují. Lektor je tedy po-staven před úkol sestavit si každý rok učební plány, vybrat si učebnice, zvolit metody atd. Většinu učebnic českého jazyka poskytují studentům lektoři, protože jsou ve Francii nedostupné či v knihovně na Malesherbes nedostatečně zastoupené. V této knihovně si však lze půjčit českou be-letrii a odborné publikace v široké paletě, ve videotéce též několik filmů a v laboratoři CD a kazety s výukovým zamě-řením. Jako základní učebnici pro první dva ročníky oboru čeština a pro češtinu jako volitelný jazyk lektorky používají nejvíce učebnici Communicative Czech I, II (Ivana Rešková, Magdalena Pintarová, 2006), ale výuku doplňují množstvím dalších učebnic a materiálů. Vybavenost velmi vzrostla v posledních letech díky materiálům poskytovaným Do-mem zahraničních služeb.

Pravidelná docházka na Sorbonně není povinná, a to bohu-žel ani na semináře. Tím se liší francouzské státní univerzity od soukromých vysokých škol, kde jsou pravidla přísnější. Každý vyučující si určí výstupní požadavky ze svých semi-nářů, může se jednat o jeden či více referátů, písemnou práci na zadané téma, znalostní test nebo ústní zkoušku. Tyto požadavky se mohou různě kombinovat. Vyučující si vybírá, zda bude zadávat více kratších testů průběžně (con-trôle continu), nebo pouze jednu velkou písemnou zkouš-ku na závěr semestru (contrôle final), ústní zkoušky nejsou zdaleka tak běžné jako na českých univerzitách. Hodnotí se na body v rozsahu 1–20, přičemž úspěšné je hodnocení od 10 bodů výše. Známky z předmětů mají různě vysoké koe-ficienty a podle jednotlivých modulů se sčítají dohromady. Součástí studia jsou také pobyty v České republice. Mno-ho studentů oboru či volitelné češtiny se zúčastňuje Letní školy slovanských jazyků v Praze, Olomouci, Brně a dalších městech. Studenti oboru se pak ucházejí rovněž o dlouho-dobější stipendia na semestr či na rok (Erasmus, stipendia České ambasády v Paříži a granty Evropské unie).

Rozhovor s Karlou Opelik, studentkou třetího ročníku volitelné češtiny1. Karlo, jaká byla vaše motivace učit se česky? Může-te zmínit, čím jsou vaši rodiče a prarodiče?Můj táta je Čech, odešel do Francie přibližně před 25 lety. Je architekt stejně jako moje máma. Moje babička a dě-deček z otcovy strany žijí v Praze. Můj dědeček Jiří Opelík je literární vědec. Bohužel jsem se od táty nikdy nenaučila

pořádně česky. Samozřejmě umím říci několik vět, dobře rozumím, ale dělá mi problémy plynně mluvit. Mám moc ráda češtinu a mám čím dál tím větší chuť poznat českou kulturu.

2. Jezdila jste v dětství často do České republiky a co nyní? Která jsou vaše oblíbená města, kraje?Ano, jezdila jsem celé dětství do České republiky, jednou až dvakrát ročně, a stále tam pravidelně jezdím hlavně na návštěvy za babičkou a dědečkem. Znám tedy hlavně Prahu, kterou mám moc ráda. Líbí se mi také Olomouc. Hodně jsme cestovali po České republice, když jsem byla malá, ale to už jsem dost zapomněla.

3. Co na Sorbonně studujete? Jak probíhá vaše studi-um volitelné češtiny na Sorbonně? Jsem studentka komparistiky v posledním ročníku ma-gisterského studia, ale neumím ještě dost dobře česky, abych mohla číst česká díla v češtině, aniž bych měla k ruce překlad do francouzštiny. Kurzy volitelné češtiny probíhají jednou týdně dvě hodiny. Absolvovala jsem kurz 1. úrovně, pak jsem odjela na stáž do Německa, kde jsem v češtině prokračovala. Nyní na Sorbonně v češtině pokračuji ve 3. úrovni, ale jelikož jsem předběhla ostatní, na základě dohody s lektorkou chodím na samostatné hodiny s tutorkou Sabinou Navrátilovou.

4. Jaké jsou vaše profesní plány a jaké máte plány s češtinou do budoucna? Budete moci češtinu ve svém profesním životě využít?Chtěla bych být redaktorkou, ale ještě přesně nevím, v jaké oblasti. Zatím je pro mě čeština důležitá v osobním životě. Možná bych ale jednou mohla překládat české au-tory do francouzštiny.

5. Jste v kontaktu s českou kulturou v Paříži? Přišla jste více do kontaktu s českou emigrací v Paříži nebo ve Francii?Moc ne, občas sleduji program Českého centra v Paříži, ale ještě jsem tam nebyla. Ale až skončím studium na Sorbonně, chtěla bych tam navštěvovat kurzy češtiny. Ale jak už jsem se zmiňovala, čtu české autory a poslouchám staré písničky, které jsem si koupila v Praze. S českou emi-grací v kontaktu moc nejsem, kromě rodiny znám jen pár Čechů na Sorbonně, hlavně profesory.

6. Jací jsou vaši oblíbení čeští spisovatelé a umělci? Nevím toho tolik, abych to mohla říct! A navíc mnoho spisovatelů není do francouzštiny ani přeloženo. Snažím se teď načíst dílo Karla Čapka a Václava Havla. Mám moc ráda Vítězslava Nezvala a Bohumila Hrabala. Líbí se mi také Formanovy filmy a písničky ze Semaforu. Ale ještě strašně moc toho musím teprve objevit.



lekt

oři a

uči

telé

18

Plakát k festivalu Poezie mezi Prahou a Paříží, 2008

Akce pořádané pro studenty, události ve vědě a kul-tuře

Několikrát do roka vyučující pořádají společné akce se studen-ty, nejčastěji vánoční besídku a večírek na závěr školního roku (např. piknik v parku Monceau). V roce 2008 skupina studentů volitelné češtiny projevila zájem o krátkodobý pobyt v Praze společně s lektorkou Terezou Riedlbauchovou. Jelikož se jed-nalo převážně o studenty magisterského studia Komunikace mezi institucemi a muzeologie v nově se ustavující Evropě (CIMER), hlavní náplní programu byly návštěvy muzeí s od-borným výkladem (Národní galerie ve Schwarzenberském a Veletržním paláci) a ateliérů výtvarníků (Valentin Popov).

Vyučující se podílejí na přípravě kulturních pořadů České-ho centra v Paříži, aktivitách České ambasády, konferencích a prezentacích pořádaných Katedrou slavistiky, vědeckými odděleními CRECOB a CIRCE atd. Jednou z aktivit posledně jmenovaného centra je prezentace knižních titulů středo-evropských zemí přeložených do francouzštiny, a to jednou měsíčně v některém z kulturních center těchto zemí, tzv. Pa-labres. Z posledních mezinárodních konferencí jmenujme: Literatury střední, východní a balkánské Evropy na troskách ko-munizmu (2011, organizace Petra James, Hélène Mélat a Clara Royer), Paměť míst ve středoevropské próze po roce 1989 (2010), Nesouzvuk/akord: Paul Claudel v Čechách (2010, organizace

Xavier Galmiche). Lektorka Petra James mimo jiné připravila také prezentaci spisovatele Michala Ajvaze a pobyt literárních vědců Miroslava Balaštíka a Jana Tlustého. Na všechny tyto akce jsou zváni i studenti a vypomáhají při jejich organizaci.

Již několik let profesor Galmiche vede volitelné překladatelské semináře, kterých se zúčastňují studenti, lektoři, ale také pře-kladatelé a zájemci mimo univerzitní prostředí. Z nich se od-vinulo překladatelské sdružení Pousne-en-terre (Zeměvzrůst, podle Holanova neologizmu), vedené knihovnicí z Národní knihovny Françoise Mitteranda Lenkou Bokovou, v němž jsme kolektivně pracovali na překladu několika Holanových rozsáhlých narativních básní, prezentovaných v pařížském Domě poezie; chystá se jejich knižní vydání. V souvislosti s překladatelskými aktivitami zmiňme ještě událost směřující k současné literatuře. Tutorka Alena Meas-Žemličková a obě lektorky zorganizovaly čtyřdenní festival Poezie mezi Prahou a Paříží, který proběhl v září roku 2007 v Praze a v březnu roku 2008 v Paříži. Jakkoliv byl zaměřen spíše na poezii začínajících autorů, vystoupili na něm také někteří významní čeští a fran-couzští básníci (Petr Hruška, Pavel Kolmačka, Petr Král, Jean-Pierre Lemaire, Lionel Ray). Na vydání bilingvního sborníku z festivalu se kromě organizátorek podílela také překlada-telka Christiane Lafferière. Kromě navázání spolupráce mezi současnou českou a francouzskou literární scénou festival vedl k založení literární revue pro mladou poezii na Sorbon-ně. Její zakladatelky, francouzské básnířky Blandine Douailler a Cathia Chabre, letos zakládají také nakladatelství.

Pár slov závěrem

Existence oboru češtiny na Sorbonně a na INALKU, jakož i přítomnost lektorů na obou univerzitách hraje nezastupitel-nou roli v česko-francouzských vztazích vědeckých, obecně kulturních a politických. Jejich význam spočívá v obohaco-vání české kultury, v udržování kontaktu s českou emigrací ze všech velkých vln emigrace 20. století včetně té nejmladší a v neposlední řadě v přímém kontaktu s francouzskou kul-turou. Jelikož budoucnost těchto oborů je ohrožená, bylo by potřeba, aby česká strana udělala vše pro jejich zachování.

Tereza Riedlbauchová je básnířka (vydala čtyři básnické sbírky, z nichž jedna vyšla v bulharském překladu, její básně vyšly v mnoha revue a antologiích ve francouzšti-ně, španělštině, angličtině, polštině a bulharštině), orga-nizátorka kulturních akcí a nakladatelka (nakladatelství Literární salon, www.literarnisalon.cz) a literární histo-rička se zaměřením na českou literaturu 19. století (její publikace Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře vyšla v roce 2010).


lekt

oři a

uči

telé


Lektorka Jana Sovová (třetí zprava) s kolegyní Annou Mariou Perissutti (uprostřed vepředu) se studenty bohemistiky v Udine při monitorovací návštěvě z České republiky.

1| Viz článek J. Sovové Středoevropské setkání na Univerzitě v Udi-ne. In: Krajiny češtiny č. 1, DZS Praha, 2010, s. 46.

2| Podle údajů Eurostatu z roku 2008 představuje podíl vysoko-školsky vzdělaných mužů v Itálii ve věku 25–64 let pouhých 11,6 % populace. U žen je to 12,8 %. Maturitu ve stejném vě-kovém rozmezí má podle statistik z roku 2005 necelá polovina populace (44 %).

Příspěvek byl přednesen na Středoevropském setkání učitelů a studentů českého jazyka a lite-ratury a zástupců některých významných čes-kých institucí na Univerzitě v Udine 13. 5. 2010.1

Cílem tohoto příspěvku je podat stručný přehled rozmístění lektorátů českého jazyka a literatury na italských univerzitách. Dále přináší zamyšlení nad podmínkami, v nichž lektoři pracují, a také nad tím, jak jsou vnímáni italskou společností, či co od nich očekávají studenti.

Lektor v Itálii

Odpovíte-li na dotaz po vašem povolání prostým sdě-lením, že pracujete na univerzitě jako lektor či lektorka, vyvoláte v tazateli pravděpodobně rozpaky či zdvoři-lý údiv. Jediné, co si neodborná italská veřejnost pod pojmem lektor (italsky lettore) představí, je někdo, kdo

– v lepším případě nahlas – předčítá (někomu nějaké, zřejmě cizojazyčné) texty. A takové povolání se jeví jako vskutku poněkud bizarní, a to i přesto, že jako cizinec působíte většinou už tak dost výstředně. Je to proto, že prvotním a nejrozšířenějším významem slova lettore je čtenář. Na ozřejmení obsahu pracovní náplně lekto-ra jakožto učitele cizího jazyka pak lidé chápavě reagují slovy: „Samozřejmě, učíte češtinu, protože jste Češka.“ Otázka odborné kvalifikace v učitelském oboru je pod-le drtivé většiny nedůležitá, či dokonce bezpředmětná. Obecně nízká úroveň vzdělanosti italské populace pak vysvětluje právě nastíněný kulturní šok.2

Postava lektora v italském kontextu Mgr. Jana Sovová | lektorát Udine, Itálie (dříve lektorka v italských Benátkách)

Lektoři a učitelé | Postava lektora v italském kontextu

lekt

oři a

uči

telé


Pobyt v této jihoevropské destinaci má nicméně i své jednoznačně kladné stránky. Jedním z důvodů zájmu uchazečů o pracovní vyslání do Itálie je například záliba v italském architektonickém umění, literatuře, kinemato-grafii či v přírodních krásách Apeninského poloostrova. Neposlední roli hraje též mírné klima a vynikající středo-mořská kuchyně.

Rozmístění lektorátů a několik příkladů ilustrujících pracovní podmínky lektorů

Lektoři českého jazyka působí celkem na osmi italských univerzitách; pět z nich je vysláno českou stranou na základě bilaterální dohody o kulturní spolupráci, ostatní mají smlouvy uzavřené přímo s univerzitami. Ke zjištění podrobnějších údajů o jednotlivých lektorátech jsem se obrátila na kolegy a kolegyně z příslušných univerzit, při-čemž cílem této ankety nebylo zmapování historie bohe-mistiky na italských univerzitách3, nýbrž určení alespoň přibližného období, odkdy byl na příslušných katedrách přítomen první lektor českého jazyka.

Historicky nejstarší je lektorát v Římě, založený v roce 1943. V 80. letech pak byly ve Florencii, Padově, Římě a Udine přijaty do trvalého pracovního poměru lektorky z řad českých krajanek. Prvním tzv. ministerským lektorá-tem, podporovaným od 50. let bývalou československou vládou, je lektorát v Neapoli. Následovaly výměnné lek-toráty v Benátkách (počátek 80. let), ve Viterbu (konec 80. let – 2003)4, Pise a Udine (od r. 2006). Lektorát v Pa-dově byl po odchodu původní lektorky do penze v roce 2009 nově definován jako výměnný.

Ačkoliv lektoři zajišťují výuku na jednotlivých fakultách cizích jazyků a literatur, administrativně spadají pod celouniverzitní Audiovizuální a jazyková centra (někde jen Jazyková centra). Na některých univerzitách proto nesdílejí pracovny s ostatními vyučujícími a nemají pří-stup (nebo jen v omezené míře) např. k telefonu, kopír-ce pro učitele nebo příruční knihovně s didaktickými pomůckami.

Lektor a jeho role z pohledu studentů

Dalším tématem, které bych chtěla ve svém příspěvku zohlednit, je názor studentů na práci lektora. Požádala jsem je za tímto účelem o ústní nebo písemnou odpo-věď na otázku Jaká je podle vás role lektora a co od něj očekáváte? O diskuzi na toto téma projevili již v minu-losti zájem posluchači benátské a udinské bohemistiky, zejména když porovnávali své znalosti češtiny a dalších studovaných jazyků. Z těchto srovnání většinou vychá-zel najevo silný nepoměr ve prospěch češtiny, a to pře-devším v oblasti poslechu a ústního projevu5. Své názo-ry zaslali taktéž studenti z Padovy. Jim i kolegyni Zuzaně Muchové patří mé poděkování za cennou spolupráci.

Následující názory na výuku, případně výhrady k ní, se nezakládají jen na zkušenostech studentů s lektory čes-kého jazyka na italských, ale i na všech českých univerzi-tách pořádajících kurzy češtiny pro cizince.

Shrnutí negativ

Komunikace v jiném jazyce než v češtině, nesystematičnost ve výuce, nedostatek zkušeností, silný regionální přízvuk, zahlcování studentů přílivem nových informací a lexi-

ka při každé lekci, neúměrné množství domácích úkolů bez následné

společné kontroly a rozboru chyb, násilný humor (např. označování Italů za „mafiány“).

Příklad některých písemných odpovědí

Myslím si, ze lektor má důležitou roli, protože se stu-denti mohou učit správnou výslovnost Čechů i běžné rčení, přísloví atd., nebo nám pomáhá tvořit větu, jak by dělal původního Čecha, i když to, co říkáme je stejně srozumitelné. Potom student získavá informace o země lektora a zvycích lidí a má možnost mluvit o aktualitě, nebo vidět filmy a poslouchat hudbu. (4. ročník)

Zkoušim odpovědět otasku: Ten lektorát je, pro mě, si-mulace životu Česky. To je velmy důlezity, protože jazy-ka je nástroj pro život. (1. ročník)

Jaka je role lektora? Lektor je nejdulezitejisi postava pro studenta jazyku. Kdo muze ucit jazyk lip nez osoba, ktera ma ten jazyk jako matersky? Lektor musi ucit gra-matiku, syntax, musi ucit jak se mluvi a jak se pise ale je to take dulezite aby lektor ucil kulturu. Student musi milovat jazyk, ktery se uci, musi milovat lidi a zeme. Protoze nemozna mluvit jazyk, ktery se nemiluje.Lektor nema lehka role...(4. ročník)

3| Tímto tématem se v minulosti podrobně zabývala Alena Wildová – Tosi ve své práci Bohemistika v Itálii. In: Světová li-terárněvědná bohemistika: Historie a současný stav. Materi-ály z I. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha: Ústav pro českou literaturu, 1996, s. 68–82.

4| Lektorka českého jazyka ve Viterbu má v současné době sta-tus „pomocné síly při výuce a v jazykové laboratoři“ a univer-zita s ní uzavřela smlouvu „na krátkodobou a příležitostnou spolupráci“.

5| Studenti opakovaně uvádějí, že s nimi většina ostatních lek-torů mluví převážně italsky. Se studovaným jazykem přijdou do styku prakticky pouze během drilových a překladových cvičení, popř. při psaní esejů.



lekt

oři a

uči

telé

21

Pracovna kombinovaná s učebnou na univerzitě v Benátkách. Místnost společná všem 44 lektorům na univerzitě v Udine.

Lektor by měl mluvit během přednášky svým rodným jazykem, měl by být objektivní. (3. ročník)

Podle mě role lektorky je základní, aby studenti mohli používat aktivně jazyk. Poměr mezi lektorkou a studen-ty může být důvěrnější než ten mezi studenty a jinými profesory, protože je teoreticky neustálý. Já od své lek-torky očekávám, abych byla stále opravována a pod nátlakem a abych se učila obecný jazyk na každou situaci. (3. ročník)

Podle mě role lektora je velmi důležitá, protože kromě významné pomoci, kterou on dává studentům ve stu-diu jazyka, on taky je jejich prvním kontaktem s českou kulturou.(3. ročník)

Podle mého názoru role lektora je nenahraditelná pro ucení jakéhokoliv cizího jazyka. Za prvé lektor je sa-mozrejme odborníkem pokud jde o vlastní jazyk, pro-toze je jeho materský jazyk. Krome jazykových strá-nek pak lektor nese s sebou komunikacní vzory, zvyky, zpusob chování a jednání, které jsou typickými proje-vy národní kultury jeho zeme. V této souvislosti by mel lektor být nejen ucitelem a cvicitel urcitého jazyka, ale i kulturním prostredníkem. Jsem presvedcena o tom, ze je opravdu velmi dulezité sdruzit znalost jazyka se znalostí napríklad dejin, tradicí, zkrátka kulturního kontextu, z nehoz ten jazyk vznikl a v nemz je pouzí-ván. A lektor je bezpochyby nejvhodnejsí osobou pro to. Ze vsech techto duvodu od nej student neocekává pouze vyucování jazyka (gramatiky, správného prí-zvuku, slovní zásoby, atd.), ale i kulturních prvku jeho zeme.(4. ročník)

Dvě poznámky závěrem

Ačkoliv si v severovýchodní oblasti Itálie, kde momentál-ně působím, dospělí jedinci mezi sebou při prvním kon-taktu zpočátku vykají, poměrně záhy a snadno přecházejí na tykání. Pro Čecha je tudíž často obtížné posoudit, je-li mu tykáno jakožto mladistvě vyhlížející osobě, anebo jakožto cizinci. Tendenci místního obyvatelstva k paušál-nímu tykání cizincům afrického, asijského a východoev-ropského původu však v některých situacích považuji za nanejvýš nemístnou.

Praga je v Itálii velmi známá značka šunky. Při jejím naku-pování se ve zdejším regionu obvykle používá formule: „Dáte mi deset deka Prahy?“ (Mi da due etti di Praga). Čes-ký mluvčí ji obvykle nahradí pro něj přijatelnějším: „Dejte mi, prosím, deset deka vařené šunky Praha.“ (Mi dia, per favore, due etti del prosciutto cotto Praga).



lekt

oři a

uči

telé

22

Pekingští studenti bohemistiky s lektorkou Evou Roubalovou (druhá zleva v zadní řadě)

V září letošního roku proběhnou oslavy 70. výročí založení Pekingské univerzity zahraničních studií, jejíž součástí je Institut (možný překlad i ústav) evropských jazyků a kultur, kde nejdelší tradici z více jak 50 jazyků má čeština spolu s polštinou.

Jaká byla motivace čínských studentů k výuce češ-tiny a jaká je dnes?

Výuka češtiny v Pekingu byla zahájena v roce 1954. Po navázání diplomatických vztahů s Československem roz-hodlo Ministerstvo školství Čínské lidové republiky (ČLR) založit na Fakultě ruského jazyka Pekingské univerzity dva nové obory, kterými byla čeština a polština. Během existence tyto dvě katedry změnily místo svého půso-biště a v současnosti se čeština vyučuje na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Zde v místnosti určené pro slavnostní příležitosti, kde jsou přijímány návštěvy z mnoha evropských univerzit, visí fotografie usměvavé-ho mladého muže: byla pořízena v jednom z pražských

fotoateliérů a tímto mladým mužem je Zhou Zhiyao, který pocházel ze Šanghaje a který je vlastně prvním čínským bohemistou.

V roce 1950 pracoval jako úředník na Ministerstvu zahra-ničních věcí, kde byl vybrán ke studiu češtiny v tehdej-ším Československu. Ze svého čtyřletého studia češtiny se vrátil v roce 1954 a spolu s první českou lektorkou, sinoložkou Danou Šťovíčkovou zahájil výuku češtiny v čínském hlavním městě, v Pekingu.

Obor českého jazyka měl učitele, ale neměl učební materiály, ale hlavně studenty. Kdo byli ti první čínští studenti českého jazyka a jaká byla jejich motivace? Těmi prvními se stali nově přijatí studenti oboru ruského jazyka a literatury, ale zpočátku nikdo z nich nechtěl změnit obor svého studia. Vybrali si ruštinu, kterou chtěli studovat, a navíc nikdo neznal tehdejší Československo. Pamětníci si tento okamžik spojují s první českou lektorkou, která začala vyprávět o své zemi a o spolupráci mezi ČLR a tehdejší ČSR, jejíž

Jak doputovala čeština do říše středu do Číny?K 70. výročí založení Pekingské univerzity zahraničních studií PhDr. Eva Roubalová, CSc. | lektorát Peking, Čína

Lektoři a učitelé | Jak doputovala čeština do říše středu do Číny?

lekt

oři a

uči

telé


výsledky už byly v Pekingu vidět! Autobusy, které tehdy jezdily do Letního paláce, oblíbeného a známého historického místa v Pekingu, byly vyrobené právě v Československu, a občané tohoto státu jako experti už v té době pomáhali čínskému průmyslu. Budou však přijíždět další, a tak bude potřeba tlumočníků, tedy těch, kteří vystudují nový obor. Tak i na samém začátku historie výuky češtiny byly reálie velmi důležité, neboť právě ty byly tím rozhodujícím motivujícím prvkem prvních studentů bohemistiky, kterých bylo 20.

Neexistovaly žádné učební materiály, a hlavně žádný česko-čínský slovník, který by výuku tak odlišného jazyka usnadnil. Nejdříve proto česká lektorka a její čínský kolega vybrali vhodné české texty, ke kterým vytvořili dvojjazyč-né slovníčky. Vlastní výuka byla samozřejmě soustředěna na českou gramatiku, zvláště pak na morfologii.

Nejenom tradice čínského školství, ale i známé tradice císařských zkoušek upřednostňovaly memorování, a tak se studenti učili nazpaměť koncovky všech českých pádů, v obou číslech, spolu s jednoduchými větami jako příklady.

Studentům určitě nescházela ohromná píle a jedním z motivujících prvků byla setkání s rodilými mluvčími na zastupitelském úřadě ČSR, kam byli o víkendech zváni učitelé i studenti na promítání českých filmů a v násled-né diskuzi se hovořilo o studiu češtiny a o české kultu-ře i o životě vůbec. Intenzitu výuky českého jazyka pak dokládá skutečnost, že studenti začali tlumočit českým delegacím.

Podle tohoto programu studovali i následovníci oněch prvních studentů češtiny. V roce 1955 to byla histo-ricky druhá třída o 15 studentech a v dalším školním roce 1956/57 rozhodlo ministerstvo školství o rozšíře-ní oboru ( jak češtiny, tak polštiny), proto bylo přijato 20 nových studentů. Od roku 1957 se nicméně politic-ká situace začala měnit, což vedlo ke zrušení prvního ročníku školního roku 1956/57, jehož studenti spolu s posluchači 2. a 3. ročníku přešli na jiné obory, nebo si našli zaměstnání.

K výuce češtiny v Číně vždy patřili čeští lektoři, kteří sem přijížděli na základě kulturních smluv. Vznikla a byla vy-dána první učebnice češtiny na základě čínštiny, která obsahovala 33 lekcí a našla svoje uplatnění mezi všemi zájemci o český jazyk (z české strany se na ní podílel PhDr. Ivan Lutterer). V roce 1958 byl vydán také první česko-čínský slovník, který vznikl za spolupráce čínských učitelů a studentů českého jazyka, inspirací jim byl čes-ko-ruský slovník vydaný v Praze.

V roce 1964 byla ještě přijata skupinu nových studentů češtiny, ale politická situace přerušila nejenom výuku sa-motnou, ale i práci katedry.

Nová kapitola výuky češtiny se datuje od roku 1971, kdy byla přijata skupina nových studentů a kdy bylo zahá-jeno pravidelné vyučování. Mezi těmito studenty byla také Li Mei, která o čtyři roky později zůstala na univerzi-tě jako učitelka a působí tu dodnes.

V roce 1982 začal na tehdejší Fakultě východoevropských jazyků vycházet časopis s názvem Východní Evropa a snaha o odbornější, vědeckou práci vedla i k otevření postgraduál-ního studia v roce 1983 – a až do současnosti se na univerzitě kromě vlastní pedagogické práce podporuje i ta vědecká.

V roce 1999 se stávající katedra češtiny, kde se však sou-časně vyučovala i slovenština, rozdělila na dvě samostat-né katedry, na českou a slovenskou.

Návštěva země, jejíž jazyk se studenti učí, je pro ně jistě silným motivujícím prvkem. Pro ty první studenty to byl velmi těžko splnitelný sen, ale dnes už všichni studenti navštěvují Prahu.

Také všichni studenti, kteří začali studovat ve školním roce 2005/06, měli možnost alespoň krátkodobě na-vštívit Českou republiku. Tento ročník prožil výjimečný rok 2008, kdy se v Pekingu konala olympiáda. Během školního roku byla výuka směrována k této významné sportovní události, takže nejenom téma sportu bylo častým námětem vyučování, ale studenti se zaměřovali na procvičování možných situací, ve kterých by se český návštěvník olympiády v Pekingu mohl ocitnout.

Tito studenti prošli speciálními zkouškami pro dobro-volníky olympijských her a ti nejlepší z nich strávili svoje prázdniny mezi 3. a 4. ročníkem v olympijské vesničce, kde pomáhali české a slovenské výpravě a určitě se nau-čili mnoho nového z oblasti jazyka a reálií. Jazykové zna-losti studentů byly samozřejmě v dalším školním roce hlubší, tato praxe jim velmi pomohla, studijní výsledky byly mnohem lepší.

Tato třída měla ještě 23 studentů, což byl počet ne zrov-na adekvátní pro jazykovou výuku. To si uvědomovalo i vedení univerzity, které se rozhodlo změnit danou si-tuaci, a proto v současné době je otvírána třída češtiny každé dva roky (jednou je přijímáno 16 studentů a po-druhé 12 studentů).

Ve třídě studentů, jejichž studium bylo zahájeno ve škol-ním roce 2009/10, je 8 dívek a 8 chlapců. Od nového školního roku 2011/12 bude mít katedra češtiny dvě



lekt

oři a

uči

telé

24

třídy pregraduálního a jednu, samozřejmě malou třídu, postgraduálního studia.

V každé třídě jsou studenti z různých částí této velké asij-ské země, neboť studenti jsou přijímáni tak, aby zastu-povali co nejvíce provincií nebo autonomních oblastí.

I současní studenti stejně jako jejich předchůdci začí-nají studovat od naprostých začátků, a ani současným čínským studentům se nedá upřít zájem o český jazyk a českou kulturu – a o té vědí i uchazeči, kteří se na obor českého jazyka teprve hlásí.

Právě česká kultura je při samotné výuce tím největším pomocníkem, neboť výrazně motivuje studenty při stu-diu pro ně značně obtížného jazyka. Otázka, jak vhod-ně a přiměřeně zakomponovat kulturní znalosti do ho-din na všech úrovních, je určitě rozhodujícím faktorem úspěchu.

Katedra češtiny má v rámci Institutu evropských jazyků a kultur nadstandardní vybavení nejen českými knihami, ale mnoha různorodými materiály, které dokumentují bohatost české kultury.

Vedle naprosto základní a nezbytné výzdoby třídy, jakou je mapa České republiky a velké obrazy Prahy a Krkonoš, jsou v příruční knihovně k dispozici krásné fotografické publikace o Praze a dalších zajímavých místech České republiky, jež studentům přibližují zemi, kde se mluví česky.

Konkrétní setkávání s kulturou studovaného jazyka je pro studenty samotné výjimečným zážitkem a silně mo-tivujícím prvkem. Svátky, jakými jsou Vánoce nebo Veli-konoce, studenti neznají, i když vánoční stromky a Santa Klaus pronikli do čínských obchodních domů. Výzdoba tříd v duchu českých svátků a zpívání koled před kon-cem roku a barvení vajec spolu s pomlázkou na jaře se s ochotou zúčastňují všichni.

Součástí výuky jsou prezentace českých filmů, ať už těch zeměpisných, které jsou velmi oblíbené, nebo hraných. Studenti se hlavně na začátku prvního ročníku soustředí spíše na obrazovou část a později už lze mnoha materi-álů využít i k poslechu dle nabytých jazykových znalostí studentů. Mezi ty nejoblíbenější české filmy bezesporu patří komedie, zvláště ze života mladých lidí, neboť stu-denti mají moc rádi český humor, který obdivují. Musím potvrdit, že v drtivé většině případů se smějí právě na tom „správném místě“. Vzhledem k tradicím čínské kultu-ry, kde úcta ke stáří patří k velmi uznávaným hodnotám, získávají vysoké ocenění i české filmy o starších lidech, kteří prožívají „podzim života“.

Před svým odjezdem do Prahy mají studenti velký zá-jem o zajímavá místa v České republice, proto jim velmi často připravuji rozmanitá jazyková cvičení s tematikou turistických zajímavostí v České republice nebo také o životě Čechů.

Studenti českého jazyka se rádi pochlubí tím, co české-ho se už naučili, umí uvařit některá česká jídla a na něko-lika univerzitních akcích zpívali české písně a tancovali polku.

Setkání s lidmi, jejichž mateřským jazykem je čeština, je nejen příjemným zpestřením hodin českého jazyka, ale i vzpruhou a motivací pro další studium. Během školní-ho roku přijíždějí na univerzitu návštěvy z velvyslanec-tví České republiky. Mezi těmito výjimečnými návštěv-níky byla také manželka současného velvyslance paní Sabrina Sečková; celé její hodinové setkání se studenty bylo uvolněné a z tváří zúčastněných nezmizel úsměv po celou dobu setkání, kdy se mluvilo česky. Mezi otáz-kami o české kultuře, o minulé návštěvě České republi-ky (tři studenti se zúčastnili Letní školy slovanských stu-dií), ale i o té budoucí (ve stejném školním roce odjeli studenti studovat do Prahy), o zálibách studentů, ale i Čechů žijících v Pekingu zazněla i ta na motivaci stu-dentů ke studiu českého jazyka: „Proč právě češtinu?“ Tato otázka studenty nejvíce rozesmála, protože čínští studenti češtiny dostávají tuto otázku od Čechů velmi často.

Široké propojení jazykového učiva s reáliemi v co možná největším rozsahu motivuje čínské studenty nejvíc. Za-tím jsem se nesetkala se žádným studentem češtiny, kte-rý by si českou kulturu neoblíbil, a jejich postoj k tomu, co je české, mile vyjádřila prof. Li Mei v jednom ze svých článků: „Pamatuji si dosud slova jednoho Čecha, který mě opravil při řeči, že jejich jazyk není pro nás Číňany ´malý´, ale ´vzácný´.“



lekt

oři a

uči

telé

25


Rui (René) Tao, student bohemistiky, Univerzita Peking

„Proč se učíte česky?“

To je nejčastější a nejoblíbenější otázka, kterou mě Češi položí. Od začátku mého studia bohemistiky, téměř každý Čech, s kterým jsem se seznamil, se mě zeptal.

Avšak moje odpověď je pořád stejná: „Proč ne?“

To je pochopitelné, že většina Čechů by byla zvědavá na to, z jakého důvodu cizinec ze země, která je příliš daleko od České republiky, by chtěl studovat jejich jazyk, kterým mluví jen kolem 10 milionů. Ale podle mě, právě Češi by pochopili důvody, kdyby si odpověděli na jinou lepší otázku – Co může nám nabízet český jazyk, česká kultura a česká země?

Samozřejmně, že můj výběr není jen pouhá náhoda. Když jsem studoval na gymnáziu, četl jsem v čínštině všechny knihy od Milana Kundery. Tak jsem si myslel, že tento spisovatel je velmi vynikající ve světě a líbí se mi jeho myšlenky o životě a lidech, proto jsem si vybral bohemistiku jako svůj obor na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Ale život si dělal ze mě žert, když jsem začál své studium českého jazyka, oba čínští profesoři i česká lektorka mi řekli, že Kundera už nežije v Čechách, ani dokonce nepíše v mateřském jazyce. Nicméně dlouho jsem svého rozhodnutí nelitoval, protože jsem díky češtině odhalil úplně nový svět!

Nejdříve jsem věděl, že kromě Milana Kundery, čeští autoři přispěli světové literatuře svými zvláštními a vynikajícími díly. Mezi těmi spisovateli je jistě mým nejoblíbenější Bohumil Hrabal, který prožil svůj život jako opravdový Čech a jeho knihy nám ukazují nejen krásný svět, ale jak vypadá skutečný život. Z Hrabalových pestrých děl jsem se dozvěděl o duchu českého národa a jeho filozofii. Vedle Hrabala, také čtu rád Karla Čapka, Jaroslava Seiferta, Otu Pavla a Ivana Klímu atd. Kdybych neuměl česky, tato jména bych samozřejmě neznal.

Po čtyřletém bakalářském studiu jsem se rozhodl, že budu pokračovat v magisterském programu a zaměřím se na jazykovědu. Tato nová oblast mně otevřela nové dveře k nádherném pohledu. Jako domov světoznamé Pražské školy, Praha je významné místo pro moderní filologii. Mám štěstí, že můžu studovat na roční stáž na Karlově univerzitě, kde vznikl Le Cercle linguistique de Prague (čili Pražský lingvistický kroužek). Přestože u nás už několik jazykovědců studuje téma o PŠ, nikdo z nich neumí česky ani jedno slovo, žádný z nich nemůže rozumět důkladně, proč lingvistický Strukturální funkcionalismus byl vytvořen českými lingvisty.

Ještě jsem se nezmímil o české hudbě, českých přírodních vědách, české technologii, kinematografii, hospodářství a pivologii. Právě ty všechny věci dokazují, že učení se českého jazyka nepotřebuje mnoho důvodů.

Mám jeden „český sen“, že bych mohl studovat na doktoranta v Čechách a doufám, že více a více Číňanů bude vědět kouzlo České republiky a české kultury.

Proč se učím česky? PhDr. Eva Roubalová, CSc. lektorát Peking, Čína

Autentický text


aute

ntic

ký t

ext

Glosa | Český masopust v Rijece

Čeští turisté jsou v Chorvatsku jako doma. To ovšem platí pouze v letních měsících. Na sklonku zimy je k cestám na dovolenou zpravidla lákají jižnější destinace. A přesto je mnoho důvodů, proč nejezdit do této nám blízké země pouze v létě.

Jedním z nich je i mezinárodní karneval v Rijece. Provází ho více než šest set let dlouhá tradice. Zejména na konci devatenáctého století se z původně rituálního vyhánění zimních sil zla stala oblíbená zábava evropské aristokra-cie. Rijeka jako by byla svou spletitou historií i polohou „brány Jadranu“ přímo předurčena k mezinárodní karne-valové oslavě. Vždyť kde jinde v Evropě najdete město, které by bylo jen za posledních dvě stě let součástí fran-couzských, rakouských, italských, uherských, jugosláv-ských a chorvatských dějin?

Od roku 1982, kdy byla tradice každoročních oslav obno-vena, se během necelých třech desetiletí rijecký karne-val rozvinul do rozměrů třetí největší akce tohoto typu na světě, hned po brazilském Rio de Janeiru a italských Benátkách. Vedle hlavního průvodu masek, který se le-tos konal v sobotu šestého března a jehož se účastnilo přes devět tisíc aktérů a přibližně desetkrát tolik diváků, patří k rijeckému karnevalu též množství doprovodných akcí, jako je recesistická rallye bizarních automobilů Paříž

– Bakar (Bakar je blízké přístavní městečko), nebo stále populárnější dětský karnevalový průvod. Karneval je tak dnes několikatýdenním festivalem veselí. Letošní ročník začal sedmnáctého ledna a ukončen byl až devátého března na Popeleční středu.

Vedle hostů z Itálie, Černé Hory, Srbska, Bosny a Herce-goviny, Maďarska, Rakouska, Rumunska a Slovinska se průvodu zúčastnila i padesátičlenná výprava koledníků z jihočeského Římova. Římovští předvedli Rijece tradič-ní jihočeské masopustní veselí s typickými maškarami, s vlastní dechovou kapelou i s ochutnávkou českého piva. Přijeli na karneval už popáté díky mnohaletému partnerství s jednou z nejmladších krajanských besed v Chorvatsku. Se stovkou členů je česká menšinová or-ganizace sice jednou z nejmenších z deseti dalších ve městě, ale zároveň je jednou z nejaktivnějších, o čemž mimo jiné svědčí i nový Český dům Tomáše Garrigua Masaryka, ve kterém byli hosté z Římova ubytováni.

Český masopust v RijeceMgr. Jiří Krejčí, Ph.D. krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Bok

Glosa

Tradičním symbolem festivalu je postava maura Římovští v hlavním karnevalovém průvodu


glos

a

Glosa | Exkurze lublaňských bohemistů na Moravu

Na konci letošního akademického roku se podařilo zorganizovat pětidenní odbornou exkurzi na Moravu a do Litomyšle pro slovinské studenty bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity v Lublani. V rámci exkurze jsme měli v plánu zúčastnit se XII. mezinárodního setkání mladých lingvistů organizovaného katedrou bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, proto jsme se rozhodli pro květnový termín.

Na přípravě exkurze i výběru programu se velkou měrou podílela skupina šesti studentek 4. ročníku bohemistiky a rovněž podle jejich přání a návrhů byla sestavena trasa po místech, která by rádi navštívili sami studenti. K úspěšné organizaci exkurze nám také pomohlo několik sponzorských darů od firem KRKA či ARS Izola a velká podpora Ústavu slavistiky a studentské organizace ŠOFF lublaňské univerzity.

Program na moravském území začínal návštěvou Lednicko-valtického areálu, kam jsme přijeli z Lublaně v odpoledních hodinách. Dále jsme pokračovali do Brna, kde jsme se po ubytování vydali na neformální setkání s českými slovenisty z Masarykovy univerzity v Brně. Za organizaci příjemného setkání s kolegy z Brna, při němž studenti mohli ochutnat proslulé české pivo, vděčíme především českému překladateli ze slovinštiny PhDr. Petru Mainušovi.

Následující den jsme věnovali prohlídce historického jádra Brna, navštívili jsme výstavu s názvem Moderní a současné české umění v Moravské galerii s vynikajícím odborným komentářem. Den jsme zakončili návštěvou divadelního

představení v divadle Husa na provázku a zhlédli hru Karla Steigerwalda Hraj komedii (2000). Tím naše návštěva Brna končila a druhý den jsme pokračovali do Olomouce. Cestou jsme se zastavili v Moravském krasu a navštívili Punkevní jeskyně s propastí Macochou.

V Olomouci byl pondělní den věnován návštěvě Mezinárodního setkání mladých lingvistů, které začínalo přednáškou prof. Jana Kořenského Slovník vs. gramatika, a po ní následovaly studentské příspěvky ze sekce Student a věda. Večer jsme ještě stihli návštěvu baziliky na Svatém Kopečku s domem Jiřího Wolkera.

Poslední den vedla naše cesta do Litomyšle, kde jsme nejprve navštívili zámek a poté muzeum spisovatele Josefa Váchala – Slovincům blízkého také tím, že v jeho výtvarném i literárním díle najdeme odkazy na slovinské reálie z doby 1. světové války, kdy byl odvelen na tzv. sočskou frontu.

Pobytu v České republice využili studenti také k nákupu knih, ochutnali typická jídla české kuchyně a seznámili se „naživo“ s různými varietami českého jazyka, jehož spisovnou podobu se učí. Pro orientaci a další informace jim sloužila informativní brožura, kterou ve spolupráci s lektorkou češtiny připravila studentka bohemistiky Nina Kupic.

Exkurze lublaňských bohemistů na Moravu Mgr. Jana Šnytová | lektorát Lublaň, Slovinsko

Zdravo

Glosa

Návštěva Moravského krasu a Punkevních jeskyní Početná skupina slovinských bohemistů na cestě zpět do Lublaně


glos

a

Úvodní hodina českého jazyka, jak ji neznáte.Vede Stanislas Markiewicz, francouzský bohe-mista.

Takto znělo pozvání v programu Týdne české kultury na Univerzitě Nancy 2. Jeden z večerů, jehož součástí byla právě zmíněná ochutnávka češtiny, byl totiž věnován komponovanému pásmu k historii a současnosti české gastronomie, v němž se vedle přednášky a výkladů stří-daly i komentované hudební ukázky s čtením literárních úryvků, vše s tematikou české kuchyně a připraveno studenty českého jazyka a literatury a studenty české historie a kultury. Večer byl pak samozřejmě zakončen ochutnávkou obložených chlebíčků, švestkových kolá-čů, jablečného závinu, moravského vína, českého piva a dalších specialit.

Stanislas Markiewicz je bohemista a absolvent magis-terského studia v oboru srovnávací literatura na Uni-verzitě Nancy 2 ve Francii. Po zdárném složení státní zkoušky CAPES se stal profesorem francouzského jazyka a literatury v lyceu v Lunéville. Je autorem di-plomové práce o francouzském a českém surrealizmu v literatuře a výtvarném umění. Spolupřeložil do fran-couzštiny s Lenkou Froulíkovou poezii Bohuslava Reynka

a Jana Skácela pro dvojjazyčná bibliofilská vydání: Bo-huslav Reynek, V nadějích samoty – Dans les espérances solitaires, Bonaventura Praha, 2002; a Jan Skácel, Na koni páv a smrt a moruše – À cheval, le paon et la mort et le mûrier, Bonaventura Praha, 2010. Kromě své profese se věnuje psaní poezie a pravidelně sleduje českou li-teraturu vydávanou ve Francii i v Čechách.

Pro letošní Týden české kultury si připravil vskutku netradiční hodinu češtiny, určenou širokému, nejen univerzitnímu a do českého jazyka zasvěcenému pu-bliku, kterou zcela naplněný přednáškový sál ocenil srdečným smíchem a dlouhotrvajícím potleskem. Po krátkém úvodu, ve kterém vysvětlil, že čeština, slovan-ský jazyk, se pouze zdá být pro francouzská ústa nevy-slovitelná, zvláště když jde o slovo, v němž není jediná samohláska, a ubezpečil své krajany, že – i když se to nezdá – Češi mají ústa, jazyk, zuby a horní a dolní pat-ro stejné jako cizinci, došlo na českou abecedu. Podle přednášejícího je to, pro všechny ty, kteří nemají hned po ruce český slovník nebo učebnici, dobrý způsob, jak se češtině přiblížit. A tak začala za vydatné spolupráce dobře se bavícího publika přímá výuka jazyka s mnoha vtipnými sociokulturními vysvětleními. Ptáte se, jak vy-padají české hlásky očima frankofonního cizince? Pro-sím, tady jsou:

Ochutnávka češtiny v Nancy PhDr. Lenka Froulíková | lektorát Nancy, Francie

Lektorka Lenka Froulíková sedí druhá zprava

lete

m s

věte

m

lete

m

svět

em4.


A Ahoj! ještě jednou a všichni: Ahoj!

B babička: legendární literární postava; burčák: moravská specialita, lahodná, ve větším

množství však dost nebezpečná.

C Co to je? otázka, kterou si klade mnohý návštěvník země při prvním pobytu;

Cimrman: neznámý génius a postava, kterou Češi milují.

Č Čech: odvozuje se od jména Čechy, což však není celá Česká republika …;

česnek: nachází se v mnoha jídlech, třeba v bram-boráku.

D dobrý, dobrá, dobré, Dobrou! … a to je jen malá ukázka toho, co znamená deklinace.

Ď děkuji: na to nikdy nezapomínat!

E Egon Bondy: důležitá osobnost českého disentu.

F fuk – čáry máry: magická formulka; Fezko: ano, fezy se vyrábějí v Česku!

G guláš, samozřejmě…

H hospoda: jeden z ústředních bodů české kultury.

CH chmel: důvěrně známá vůně, se kterou se setkáte skoro všude.

I Iva Bittová: úžasná houslistka a zpěvačka.

J Ještě jedno!; a také Jan, i když se mu říká Honza: Jan Hus, Jan

Palach; jaro: to politické z roku 1968, a též hudební – Praž-

ské jaro.

K knedlík: musí se ochutnat, ale jde moc dobře do-hromady s gulášem;

kofola: coca-cola, která se tak nejmenuje a chutí se jí moc nepodobá, ale velmi dobře se snoubí s ru-mem, který se zase nejmenuje rum, ale tuzemák.

L Limonádový Joe: knedlíkový western; láska: neplést si s lov (nesouvisí s anglickým výrazem

„love“) – francouzsky „chasse“, ale obojí je spolu tro-chu spojeno…

M Morava, a tedy i mák.

N Na zdraví!

Ň nic, čili nula.

O Orion, v Čechách čokoládová hvězda; opice: op, ale také nemírné pití alkoholu.

P pochopitelně pivo; Plastic People (of the Universe) – fenomén!

R rrr – jedna z velkých těžkostí pro cizince, ale přijde ješ-tě horší…

Ř ř: ďábelský vynález, který činí problém dokonce i ně-kterým Čechům;

řízek: chutná opravdu všem.

S surrealizmus: umělecký směr, ale v Čechách někdy i sympatický způsob života; nedá se vysvětlit, musí se zažít!

Š Škoda: automobilová a ve Francii velmi známá znač-ka, i když znamená „dommage“ – škoda…

T začátek mnoha užitečných zvolání, například Ty brďo! (když je člověk zdvořilý) a Ty vole! (když je mu mezi deseti a pětadvaceti a chce vyjádřit všechno a nic).

U ucho a Ucho: „oreille“ a také výborný film o komuniz-mu.

V Večerníček: další fenomén; „Dobrou noc, děti“…

Z zavináč: paradoxně francouzské „arobase“ (@), které začíná písmenem z! to ostatně ještě neznamená ko-nec abecedy…

Ž velmi důležité písmeno, protože bez něj by nebylo ani života, ani ženy…

Letem světem | Ochutnávka češtiny v Nancy


lete

m s

věte

m

V Republice Chorvatsko žije v současnosti přes 10000 občanů české národnosti. V zemi existuje celkem 26 krajanských spolků – Českých besed, jejichž zastřešujícím sdružením je Svaz Čechů v Republice Chorvatsko se sídlem v Daruvaru.

Češi začali masivně osidlovat území dnešního Chorvatska v 18. století, kdy byla od turecké nadvlády osvobozena vý-chodní část země (Slavonie). Slavonie byla zpustlá a říd-ce osídlená, a tak v souladu s habsburskou politikou tzv. merkantelizmu začaly být na tomto území zřizovány ma-nufaktury – sklárny, mlýny, pivovary, tiskárny apod. Chor-vatsko potřebovalo odborníky v jednotlivých oborech, a proto přijížděli specialisté z vyspělejších částí monarchie, především z českých zemí. V druhé polovině 18. století dochází k zemědělské kolonizaci slavonské nížiny.

V 19. století bylo české osídlování masovější a probíhalo rychleji a soustavněji. V západní Slavonii se na pozvání

majitele panství Daruvar a Pakrac Izidora Jankoviće objevují české rodiny v roce 1810 (Končenice, Brestov), roku 1825 přichází 107 českých rodin do Presadu (Ivanovo Selo), následuje osídlení Velikých Zdenců a dalších osad.

České školy fungují v Chorvatsku od roku 1922, kdy byla založena v Daruvaru první z nich. V současnosti v Chorvatsku pracují dvě české základní školy: Jana Amo-se Komenského v Daruvaru a Josefa Růžičky v Končeni-cích s obvodními školami (Dolany, Horní Daruvar, Lipo-vec, Dolní Střežany) a čtyřletá česká škola v Ivanově Sele. Čeština a česká kultura se dále vyučuje v Hrubečném Poli, Velkých Zdencích, Dioši, Dežanovci, Trojhlavě, Her-cegovci, Mezurači, Daruvarském Brestově, Sirači, Šibovci, Lipovlanech, Kaptole, Bjeliševci, Lipiku, Pakraci, Virovitici, Záhřebu, Bjelovaru, Rijece a Sisku. České mateřské ško-ly pracují v Daruvaru (Ferda Mravenec) a v Končenicích. Daruvarské gymnázium má české oddělení a čeština se vyučuje i na tamější střední škole.

Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku Mgr. Jiří Krejčí, Ph.D. | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

1

4 5

2 3

6

1| Daruvar – náměstí Krále Tomislava; 2| Česká školka Ferdy Mravence; 3| Pakrac, centrum města; 4| Potomci Moravanů na hodině češtiny v Bjeliševci; 5| Jan Pavel II., Kristus a Tuđman na chodbě kaptolské základní školy; 6| Cedule varující před vstupem na zaminovaná území

Letem světem | Jeden den krajanského učitele v Chorvatsku


lete

m s

věte

m

Jeden den

Ráno je jasno a za okny se zdá, že je krásný den. Sotva však vyjdu před dům, začnu litovat, že nemám rukavice ani čepici. V jedné ruce kytaru a v druhé krabici s lout-kovým divadlem zrychluji krok. Cestou parkem mi ranní mrazík zalézá za nehty. Když fouká v zimě bóra1 a je jas-no, říkají tu, že je zubaté slunce. Dokáže pěkně kousat, i když je jen mírně pod nulou.

Přeběhl jsem vylidněné náměstí a už jsem v tzv. České čtvrti. Průchodem v budově českého vydavatelství se dostávám ke školce Ferdy Mravence. Pokouším se rych-le zahřát prsty, naladit kytaru, postavit divadélko a už jsem před dětmi ve třídě: „Dnes vám zahraju pohádku O Červené karkulce. Znáte ji, děti?“ Někteří přikyvují, ji-ným musí paní učitelka (teta, jak se tady říká) přeložit karkulku jako „crvenu kapici“. „Kdo v té pohádce hraje?“ ptám se dál. Děti křičí jeden přes druhého čechochor-vatštinou „baka, maminka, vuk, lovac...“. Po prezentaci jednotlivých loutek začíná samotné představení. Volím hrubínovskou mravoučnou variantu, v níž Karkulka ne-poslechla maminku a šla zakázanou cestou podél po-tůčku. Když skončí pohádka, děti si chvíli prohlížejí sád-rové figurky na drátkách a pak už opakujeme písničky. Po Nohavicových a Skoumalových hitech si na závěr dáme K Budějicům cesta, abych se dojal vzpomínkou na domov. Ještě zdvořilostní silná balkánská káva s „te-tami“ a pak už běžím v mírném kofeinovém omámení domů na oběd.

Cestou mrtvých duší

Po obědě vyrážím z Daruvaru autem na jihozápad. Čeká mě večerní kurz češtiny v původně krajanských osadách Bjeliševec a Kaptol. Míjím rozstřílenou fasádu české školy v Dolanech a už se blížím k Pakraci. Pakrac byla za minulé války rozbitá tak, že v ní snad nezůstal jeden dům bez kulky v omítce. Dodnes tu stojí v centru města ruiny kdy-si vznešených staveb. Jen vzrostlé stromy uvnitř domů a na obvodových zdech napovídají, že od šíleného chorvatsko-srbského konfliktu, který tu nazývají vlaste-neckou válkou, uběhlo již více než patnáct let. Z města duchů volím výpadovku směr Požega a do přehrávače nové CD Mišíka od Ježíška.

Čím jsem dál od města, tím je pohled na okolí silnice smutnější. Jsem v oblasti donedávna převážně srbských vesnic, které byly vystříleny či vypáleny. Po válce se snažili noví obyvatelé (většinou v rámci poválečných repatriací tzv. bosenští Chorvati) vesnice obnovit. Vedle zničeného domu tak dnes stojí často nový. Stavby jsou však holé, bez omítek, mnohdy nedostavěné a s nápisy „na prodej“. V mnoha vesnicích míjím pomníčky padlých

a improvizované hřbitovy. Válka jako by tu opravdu skončila teprve včera. Okolní lesy jsou stále zaminované. Všude po stranách silnice straší cedule se zákazem vstupu. Díky nízkému zalidnění a „díky“ minám v krajině jsou listnaté a smíšené lesy okolo takřka panensky husté a krásné.

V motoru to divně škytne. Polekám se při představě, že bych tu musel zastavit a prosit svou bídnou chorvat-štinou o pomoc. Snad dojedu tam i zpátky. Blížím se k županskému městu Požega. Třicetitisícové středisko je o poznání bohatší než okolní obce. Nejsmutnější část cesty je za mnou. Vjíždím do oblasti, kterou sta-ří Římané nazvali Vallis Aurea – Zlaté údolí. Zem je tu úrodná a klima velmi příznivé. Kukuřičné lány, stejně jako pole s tabákem, které jsem tu vídával na podzim, teď ale splývají ve spící černou hmotu. Rozeznávám jen stromky vinohradů. Rozsáhlá nížina je ze všech stran le-mována zalesněnými vrchy, které ji chrání před větrem. Po levé straně mám teď impozantní Papuk a po pravé Diljigoru.

Mezi krajany

Přijíždím do Bjeliševce. Ospalá vesnička o sto třiceti oby-vatelích byla kdysi zcela česká či přesněji moravská. Její obyvatelé přišli do zdejší roviny z okolí Rožnova pod Radhoštěm někdy kolem roku 1880. Byli to evangelíci augšpurského a helvetského vyznání, kteří se přestě-hovali do Slavonie, tak jako drtivá většina Čechů, z ryze ekonomických důvodů. Úrodná půda tu měla hodnotu desetinásobně nižší než v přelidněné vlasti.

Zastavuji před novým kostelem, který funguje současně jako improvizovaná česká škola. Dnes mám štěstí, čekají tu na mě všichni žáci a všechny žákyně. Mladý pan učitel, který je doprovází, učí ve vedlejší vsi na základní škole chorvatštinu, a češtinu zná jen díky tatínkovi. Pro ostat-ní děti je čeština v podstatě cizím jazykem. Ačkoliv mají často české otce, doma se mluví (či vypravuje, jak se tady říká) výhradně chorvatsky. Tady je boj dokončen. Tento moravský ostrůvek je nenávratně překrytý chorvatským mořem. I tak je zázrak, že tu živá čeština vydržela po pět generací.

Ještě než začne ve čtyři hodiny vyučování, líčí mi pan učitel Kamenčák osud své české babičky, která neuměla chorvatsky, ačkoliv se v Bjeliševci narodila a nikdy nebyla ve staré vlasti. To už jsou ale děti připraveny a můžeme

1| Bóra (chorvatsky: bura) je severní až severovýchodní kataba-tický vítr. Jméno dostal podle severního větru Boreas z řecké mytologie. Vane nárazově, nejčastěji v zimě (zdroj Wikipedie).



lete

m s

věte

m

zahájit výuku předmětu český jazyk a kultura – modul C. Dnes jsem si připravil jako hlavní téma historie. Nejdříve se ale bavíme nad mapou České republiky trochu o zeměpi-se, pak pouštím na notebooku pár dílů Dějin (udatného) národa českého. Povídáme si s dětmi o jednotlivých epi-zodách. Pro menší ještě Krteček a sněhulák a převyprávě-ní děje, pak už si zapisujeme novou slovní zásobu, ještě něco málo z gramatiky, pár písniček (Beskyde, Beskyde pro Moravany), rychlé loučení, v autě jablko, sušenka a cesta do dvacet kilometrů vzdáleného Kaptolu.

Jsem tu brzo, tak čekám ve dvoraně školy pod portrétem prvního chorvatského prezidenta Franja Tuđmana. Mys-lím si, že dokud tu budou obdivovaní populisté a nacio-nalisté jeho typu, ke smíření se Srby snad dojít ani nemů-že. Vedle Tuđmana je chorvatský znak a portrét papeže, nad ním velký kříž s Kristem. Každý den tu děti začínají před touto podivnou kompozicí.

Protože je tu málo škol, vyučuje se na dvě směny. První skupina dětí chodí ráno od osmi do dvou. Druhá pak od dvou do šesti večer. Moje čeština tak musí být od šesti, aby mohli všichni zájemci. Děti jsou viditelně unavené. Moc toho česky neumí. Začínáme slovním fotbalem, pak se učíme barvy a tvary, řešíme doplňovací úlohy z učeb-nice a nakonec zase kytara a Nohavicova Vlašťovka. Paní učitelky mě zvou na toast a kávu. Večeříme spolu a baví-me se o válce a o jaru, které nepřichází. Po chvíli se lou-čím. Dnes dávají od čtvrt na devět na prvním programu chorvatské televize Menzelův oceňovaný snímek Ostře sledované vlaky – v původním znění s titulky. Když šlápnu na plyn, stihnu ještě konec. Nikdy jsem si nepomyslel, jak mě bude těšit mateřština v cizí televizi.

„Víte co jsou Češi? Smějící se bestie!“ zazní z úst Vlastimi-la Brodského na samém konci filmu údajná Heydrichova charakteristika našeho národa. Po tragickém konci mladé-ho výpravčího Miloše Hrmy mám při běžících titulcích co dělat, abych se příliš nedojal, a jsem hrdý na to, čím se teď naše kultura v téhle krásné a rozmanité zemi prezentu-je. Ještě chvilku se s manželkou bavíme o filmu i o tom, co bylo a co bude zítra. Dceři Rozárce rostou zuby, tak se asi zase moc nevyspíme, zítra učím ve třeťáku na gymplu o Seifertovi a musím si ještě ráno pár textů stáhnout z in-ternetu. Dohadujeme se, zda o víkendu vyrazit do blíz-kých Končenic na masopust. Než usnu, říkám si, že bych měl konečně napsat ten článek do Krajin češtiny.

Mladí muzikanti české hudby v Coronel Bogado.

Glosa

Zastupitelé organizace Chaco Checo navštívili při své ces-tě z argentinského Chaca také české krajany v Coronel Bogado. Chaco Checo je organizace, která se zabývá udr-žováním tradic a rozvojem krajanského života v Latinské Americe, především v argentinské provincii Chaco. Na tomto setkání byly předběžně navrženy okruhy mož-né spolupráce a podpory krajanského kulturního života v Coronel Bogado. Chaco Checo již v minulosti české kraja-ny v Paraguayi podpořila – v roce 2009 organizace vyslala do Argentiny a Paraguaye učitelku českých a moravských tanců. Krajané se těší na další spolupráci, která by tento-krát měla být zaměřena na podporu tanečního souboru a kapely české hudby v Coronel Bogado.

V letošním roce vznikla v Coronel Bogado kapela české hudby. S finanční pomocí MZV byly nakoupeny hudeb-ní nástroje: trumpety, saxofony, klarinet, hoboj a bubny. Mladí muzikanti, kteří jsou zároveň studenti české školy, se scházejí dvakrát týdně. Místní učitel hudby usiluje o to, aby si děti vytvořily kladný vztah ke svému nástroji a osvo-jily si základní principy hry. Nacvičují prozatím jednodušší pochodové melodie. Nutno podotknout, že jsou všichni moc šikovní. Po pouhých třech měsících nácviku se změť tónů pomalu přeměňuje v harmonii. Bravo!

Hola

Návštěva z Chaco Checo

Mladí muzikantiMgr. Jana Suchomelová krajanská komunita Paraguay, Coronel Bogado


lete

m s

věte

m /

glo

sa



Proč se učím česky? Mgr. Hana Lejskeová krajanská komunita, Svatá Helena, Gernik, Rumunsko

Autentický text

Proč se učím česky? Mgr. Šárka Vašíčková, Ph.D. krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

Autentický text

Antonín Dusil, krajanský student češtiny z Buenos AiresProc se ucím cesky?Učem se cesky protoze byl prvně jazyk z kterem zacal jsem mluvit.Potom jsem mluvěl a rozumel, ale neumel jsem psat.Kdyz dozvedel se ze ve Velvyslanectvě bude cesky kurs, zapsal jsem a zacal studovat.Krome toho jsem cesky obcan a tak bylo nutno, pro me, mluvit a psat cesky.Stale cesky jazyk byl pro me lěbivy, a me se lěbilo po-slouchat kdyz se mluvi cesky.Ho slysim prijemný a vzpominám moc moje detstvě a to je velmi hezky.


aute

ntic

ký t

ext

Glosa

Glosa | Filmová návštěva z jižních Čech

V rámci filmového semináře, který probíhal jako součást výuky češtiny v jarním semestru akademického roku 2010/2011, jsme mohli 17. května na půdě bohemistiky přivítat i dva mladé začínající režiséry Jana Vejnara a Miko-láše Orlického. Oba jsou absolventy bakalářského progra-mu Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku.1 Tato filmová škola byla založena jako určitá protiváha pražské FAMU. Jedná se sice o soukromou uměleckou školu, nic-méně tito mladí režiséři nás přesvědčili o tom, že umění je věcí citu a talentu, nikoli pouze peněz.

Jan Vejnar se představil krátkometrážním absolventským filmem Automatic For The People. Sám autor svůj počin označuje za ironickou komedii. Hlavním hrdinou je mladý Adam, který pracuje jako obsluha přístroje, o němž je ve-řejnost přesvědčena, že funguje automaticky. Tato izolace od společnosti v Adamovi jen prohlubuje jeho přirozenou introvertnost a on si stále zoufaleji uvědomuje svoji tou-hu navázat jakýkoli osobnější vztah. Všechny jeho touhy se časem upnou k jedné z mnoha uživatelek tohoto pří-stroje. Po vzájemném setkání a rozhovoru Adam zjišťuje, že ve zvláštní situaci se nenachází jen on, ale že současný hypermoderní svět skrývá spoustu tajemství.

Druhý film Legenda o sudu (La botte dell’immaginario) je ročníkovým filmem Mikoláše Orlického. Jedná se o zvláštní hru fantazie, připomínající svět surrealizmu, v němž je vše ponecháno na imaginaci diváka. Film nás zavádí do krásné přírody lesů obklopujících zámek Ko-nopiště i do samotných zámeckých zahrad. A právě zde se začne odvíjet nit příběhu o životě a smrti, lásce, náho-dě a nenávisti.

Mikoláš Orlický s sebou přivezl také svůj absolventský film bakalářského studia Ponurá neděle (Szomorú Vasár-nap), jenž se odehrává ve dvou časových rovinách – ve 30. letech minulého století a v současnosti. V první dějo-vé linii se seznamujeme s mužem László Serres, který se svou láskou utekl před bídou z Maďarska do Čech, kde doufal, že jako skladatel najde lepší uplatnění. Nicméně

světová krize již řádila všude a on hudbou nedokázal uživit ani sebe, ani svou družku. Ta ho posléze opustila a László ve svém žalu složil píseň, která zasáhla celý svět. Jedná se o Szomorú Vasárnap, píseň sebevrahů.2 Druhá dějová linie je zasazena do současnosti a pojednává o mladém páru Petrovi a Janě. Přestože už spolu chodí delší dobu, Jana teprve nyní najde odvahu přestavit Petrovi svoji psychicky nemocnou matku. Ta trpí sebevražednými sklony a ...

Po zhlédnutí filmů se s oběma autory uskutečnila také diskuze, která dala našim studentům možnost nahléd-nout do zákulisí vzniku nejen těchto filmů, ale do studia na filmové škole vůbec. Dozvěděli se, jakým způsobem probíhá natáčení, hledání exteriérů, práce s herci, čím je inspirovaná filmová hudba i jaké jsou technické paramet-ry vzniku filmu, včetně finanční stránky celé věci.

Soudě dle reakcí našich studentů i následných děkovných dopisů od režisérů si myslíme, že takováto setkání mají svůj význam a jsou příjemným oživením školního roku.

Na závěr bych na tomto místě také chtěla poděkovat paní Gajané Ballardini, která pracuje ve Vicolo d’oro (Zlatá ulič-ka)3, kulturním spolku Emilia Romagna – Česká republika, v Bologni a která díky tomu, že oba režiséry zná, nám pre-zentaci jejich filmů nabídla a pomohla uskutečnit.

Filmová návštěva z jižních ČechMgr. Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

1| http://www.filmovka.cz/2| Zajímavostí je, že píseň Ponurá neděle skutečně existuje.

Vznikla ve 30. letech 20. století v Maďarsku a svou přezdívku „píseň sebevrahů“ získala, protože se pod jejím vlivem roz-hodlo dobrovolně ukončit svůj život několik desítek lidí po celém světě, včetně autora a jeho milenky. Píseň se postu-pem času dočkala mnoha nových zpracování. Nejznámější-mi jsou např. od Billie Holidaye, Raye Charlese, Björk nebo od Ivy Bittové.

3| http://www.vicolodoro.it/index-cz.htm

Ciao

Zleva: Jan Vejnar, Gajané Ballardini, Mikoláš Orlický


glos

a

V polovině prosince 2010 se na katedře slavis-tiky Filologické fakulty ve Skopji konal již tra-diční „Český večírek“, jehož aktivními účastníky a aktéry jsou vždy studenti zdejší bohemistiky. Obecenstvo pak tvoří jejich spolužáci a kama-rádi z fakulty, někteří profesoři, čeští krajané, čeští volontéři momentálně pobývající ve Sko-pji, a v neposlední řadě také naši přátelé z vel-vyslanectví ČR, se kterým má lektorát výbornou spolupráci.

Základním tématem tohoto večírku bylo seznámení makedonského obecenstva s postavou Járy Cimrmana. Na počátku večera proběhlo i vyhlášení vítězů 2. ročníku překladatelské soutěže a pan velvyslanec Braun předal vítězům ceny. Rovněž tak velvyslanectví ČR předalo ka-tedře balík českých knih. V duchu cimrmanovských leg-rácek jsme tento fakt využili i v programu a zahájili celý večírek lehce adaptovanou písničkou Delegace, která je z filmu Lotrando a Zubejda a autorem textu je cimrmano-log Zdeněk Svěrák.

Připojuji dále scénář celého večera, ale ještě před tím jen pár poznámek a postřehů.

Představit Cimrmana Makedoncům jsem měla chuť již dlouho, ale měla jsem z toho i určité obavy. Jednou z nich bylo, že tento druh humoru je zde zcela neznámý. Převládá tady humor hrubšího ražení, který je na hony vzdálen intelektuální „cimrmanovštině“. Ale hlavní oba-vy jsem měla z toho, že cimrmanovský humor je velmi obtížně přeložitelný. Tento problém pak byl určujícím faktorem při výběru textů pro scénář večera. Bylo tře-ba vyhnout se textům založeným vysloveně na nepře-ložitelných slovních hříčkách a také textům pracujícím

s asociacemi na zde neznámé české reálie. Byla jsem vel-mi potěšena, že v průběhu práce na přípravě českého večírku se studenti opravdu o Cimrmana začali zajímat, chápali tento druh humoru a dobře se jím bavili. Také jsme v cimrmanovském duchu vymysleli pár krátkých příběhů o Cimrmanově působení na Balkáně a o jeho vlivu na makedonské prostředí.

Větší část programu probíhala v češtině a jen některé menší části zazněly v překladu do makedonštiny. Texty, které byly předneseny pouze česky, dostali příchozí ne-bohemisté u vchodu do sálu ve formě vytištěného make-donského překladu.

Na večírku vládla velmi příjemná atmosféra a celý večí-rek byl ze strany starších a bývalých studentů hodnocen jako zatím nejvydařenější. Na závěr byli všichni pozváni na malé pohoštění.

Scénář večírku:

(Při vstupu do sálu byli příchozí vítáni chlebem a solí.)

Píseň Delegace

Bez legrace, bez legrace, jde k nám cizí delegace, jsou bohatí dosti velmi, také chytří jako šelmy. Jsou to cizí velvyslanci, nesou pro nás dary v ranci, po cestě je všecko bolí, nabídneme chléb se solí. Chystej nějaký jídlo, máti, jdou k nám cizí diplomati. Seznamte se, seznamte se, seznamte se, seznamte se.

Český večer věnovaný Járovi CimrmanoviPhDr. Milena Přikryloválektorát Skopje, Makedonie Vyšetřování ztráty třídní knihy, ilustrační foto

Letem světem | Český večer věnovaný Járovi Cimrmanovi


lete

m s

věte

m

A nejdříve ze všeho se seznámíme s výsledky překladatel-ské soutěže. (Vyhlášení výsledků, předání cen, čtení ukázek.)A ještě s někým se dnes seznámíme.(Anketa: dvojice studentů prochází mezi obecenstvem a ptá se.)

Víte, kdo byl největší Čech? Víte, kdo byl největ-ší Čech? …

(Předem domluvení jedinci v obecenstvu odpovídají CIMRMAN, jen občas někdo řekne Karel IV. apod.)- Ano, Jára Cimrman, přesně tak dopadla i anketa, kterou pořádala roku 2005 Česká televize. Tehdy se volila „největ-ší osobnost české historie i současnosti“ a nejvíce hlasů dostal právě Jára Cimrman.

A jak to, že nakonec se umístil na prvním místě Karel IV.?

- Podle pravidel se v soutěži nemohla klasifikovat fiktivní osoba. Jára Cimrman byl totiž vymyšlen autory Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, kteří založili i Diva-dlo Járy Cimrmana, které bez přerušení hraje už více než 40 let. Druhý jmenovaný, tedy Ladislav Smoljak, bohužel v červnu 2010 zemřel, a tak jeho památce je věnován náš večer.

Kdo to tedy byl Jára Cimrman? Kdy žil?

(Jednotlivé pasáže čtou střídavě různí studenti jako při semi-náři o životě a díle Járy Cimrmana.)

- Jára Cimrman se narodil ve Vídni někdy mezi léty 1853 a 1859 (matrikář prováděl zápisy permanent-ně ve stavu opilosti, a tak jeho nejistý rukopis připouští i roky1856, 1864, 1868, 1883 či 1884).

- Jeho otec byl český krejčí Leopold Cimrman a matka ra-kouská herečka Marlen Jelineková-Cimrmanová. On sám se cítil být Čechem, o čemž vypovídá i poslední zápis z jeho deníku, kde vyjadřuje touhu „uvidět svou vlast Böhmen“.

- Byl jedním z největších českých dramatiků, básníků, hu-debníků, učitelů, cestovatelů, filozofů, vynálezců, krimina-listů a sportovců své doby.

- Poslední bezpečně zjištěné místo jeho pobytu je Liptá-kov v Jizerských horách roku 1914. Za svého života se nedočkal uznání. Teprve objevem truhly s jeho pozůsta-lostí je evropská veřejnost seznámena s jeho géniem.

Jeho stopy nacházíme v nesčetných zemích téměř všech světových kontinentů: Americké vládě předkládá projekt Panamského průpla-

vu včetně libreta stejnojmenné opery. Reformuje haličské školství. S hrabětem Zeppelinem konstruuje první vzducholoď

s tuhou konstrukcí ze švédské oceli a s gondolou z čes-kého vrbového proutí.

V těžkých podmínkách tamních Alp zavádí (a po nějaký čas také vykonává) funkci porodního dědka.

V Paraguayi zakládá loutkové divadlo. Ve Vídni zakládá kriminalistickou, hudební a baletní školu. Byl snad vůbec největším světovým sběratelem pohá-

dek. V jeho stínu zůstávají i taková jména jako Němcová, Erben, Cepenkov, i bratři Grimmové, přestože na to byli dva.

V Čechách dosahuje Cimrmanovo životní dílo vrcholu. Píše zde své nesmrtelné divadelní hry. Jsou to dramata takové umělecké síly, že ani nemohla být svými součas-níky pochopena.

Ať už je tomu jakkoli, díla, pod nimiž je podepsán Jára Cimrman, patří k vrcholům světové dramatické tvorby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat…

Cimrmanovo působení pedagogické

Při svém učitelském působení v rakousko-uherské Haliči Cimrman vytyčil několik pedagogických zásad:

Jednou z nich je separace průtokových poznatků.

Studentky bohemistiky vítají hosty chlebem a solí



lete

m s

věte

m

Když Cimrman jednou provedl kontrolu vědomostí svých žáků, došel ke katastrofálním výsledkům. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, co se učili. Devět de-setin poznatků bylo průtokových – tedy šly jedním uchem tam a druhým ven. Cimrman se tedy rozhodl udělat v pro-cesech pamatování a zapomínání pořádek. Přímo určil, kte-rou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro pamatování zabírá 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídá statistickému průzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva Cimrman zavedl dva názvy: pomněnka a zapomněnka (v ruštině nezabudka i zabudka). Žáci se učili obojímu, ale jen pomněnku si směli pamatovat, a Cimrman velice rafinovanými chytáky zkou-šel, zda si žáci nepamatují i zapomněnku.

Tady by bylo dobré se zmínit o osobě, se kterou se Cimrman seznámil v Haliči. Byla to Erika T. a Cimrman se s ní sblížil natrvalo. Toto přátelství souviselo s jednou Cimrmanovou vlastností, která mnohé překvapí, a sice, že Jára Cimrman neměl moc dobrou paměť, takže se neobešel bez zapiso-vatelky, která by zaznamenala vše, co toho dne vyložil, aby věděl, kde příští den navázat. Zapisovatelkou se stala právě Erika T., a když Cimrman vykládal příliš rychle, takže nesta-čila zapisovat, slabě nad zápisem sténala. Proto jí Cimrman říkal sténografka. Cimrman nebyl ve svém životě nikdy že-natý, ale vždycky měl u sebe nějakou sténografku.

Další z Cimrmanových pedagogických zásad bylo trestá-ní učitele učitelem. Co tato zásada znamenala v praxi: za jakékoliv provinění učitel netrestal nikdy žáky, ale jedině sám sebe. Cimrman vycházel z předpokladu, který uznává – teoreticky – i dnešní škola, že žáci mají mít svého učitele rádi, a tudíž by je mělo mrzet, když učitel trpí. Když mu například žáci nalili vodu do kalamáře, nepustil se Cimr-man za trest celý týden na krok z domu. Žáci měli v tu dobu volno, tedy dostatek času, aby mohli svého učitele litovat. Jindy zase reagoval na neposlušnost a házení kří-dou slovy: „Přestaňte házet, praštím se přes ruku.“, nebo zas „Přestaňte se bavit a poslouchejte mě, nebo se vyta-hám za ucho!“

Cimrman k historickým datům

Na úvod vám sdělím několik historických dat:26. 8. 1278 – bitva na Moravském poli 30. 5. 1434 – bitva u Lipan 24. 8. 1572 – bartolomějská noc 21. 6. 1621 – poprava sedmadvaceti českých pánů 27. 7. 1896 – 4. kongres II. internacionály

Ptáte se, co mají všechna tato data společného? Všech-na tato data jsou nezapamatovatelná. Problémem za-pamatovatelnosti historických dat se – pokud víme – zabýval pouze Jára Cimrman. V úvodu své knihy History and Memory si položil otázku: „Jakou funkci má historic-ká událost?” A hned si také odpověděl: „Dvojí. Za prvé:

událost ovlivňuje chod dějin. Za druhé: událost se stává dějepisným učivem.” Historikové mívají tendenci druhý aspekt podceňovat, ale Cimrman snesl přesvědčivé dů-kazy, že druhá funkce dějinné události je stejně důležitá jako první. Ne-li důležitější. Co se například stalo roku 1775 u Chlumce nad Cidlinou? Oddíl vojska zahnal ně-kolik desítek sedláků do rybníka. Událost sama se tedy týkala asi jedné stovky osob. Jako dějepisná látka pod názvem „bitva u Chlumce“ zdeptala tato šarvátka milió-ny žáků i učitelů. Nevíme přesně, kolik sedláků u Chlum-ce padlo, ale rozhodně méně než nedostatečných za neznalost tohoto dějepisného učiva. „Spočítali jste pad-lé,“ volá Cimrman na adresu historiků, „ale spočítal ně-kdo i ty statisíce dětských traumat, rodinných tragédií, zákazů vycházení, tělesných trestů, disciplinárních říze-ní s učiteli, sebevražd školních inspektorů? Ne, pánové. Historická bitva napáchá často větší škody v učebnici než na válečném poli.“ Cimrmanovy úvahy ústí v logic-ký závěr: politikové by měli myslet nejen na to, co svými skutky způsobí v dějinách, ale i na žáky, kteří se o tom budou muset učit.

A o tom, jak je důležité vzdělání v jakémkoliv prostředí, si teď poslechněte píseň.

Píseň Lotr intelektuál (opět z filmu Lotrando a Zubejda – zpívají studenti)

Dáme klukovi školy, ať to stojí cokoli, nešetříme na chlapci, táto, šáhni do kapsy. Když zná lupič písmena, stane se s ním proměna, když zná lupič dějiny, tak je úplně jiný. Bude to ozdoba loupežnické bandy, bude mít brejličky a možná i kšandy, posune řemeslo zas o kousek dál,bude to lotr intelektuál.

Naučí se francouzsky, bude nosit licousky, naučí se mluvnici,jak i všichni právníci. Naučí se německy, řekne troky, ne necky, když bude mluvit plynně, může loupit v cizině. Bude to ozdoba loupežnické bandy, bude mít brejličky a možná i kšandy, posune řemeslo zas o kousek dál, bude to lotr intelektuál.



lete

m s

věte

m

Jiná oblast, kterou se Cimrman zabýval, byla oblast gerontologie.

V roce 1912 se Cimrman vydává na cestu do Traunu u Lin-ze. Toto nevelké městečko vynikalo v Rakousku pouze ve dvou směrech: byla tu největší továrna na dynamit a nej-větší sirotčinec.

Cimrman byl vedením tohoto sociálního ústavu požádán, aby aplikoval své proslulé pedagogické zásady na sirot-ky. Náhoda tomu chtěla, že se Cimrman do Traunu nikdy nedostal, ale naopak zajel do starobince. Dostal se tedy do prostředí, stojícího na opačném pólu jeho původního pedagogického zájmu. Ale záhy zjistil, že se problematika starobince a sirotčince v mnohém shodují.

Jeho dotazníková anketa připravená původně pro sirot-čince to potvrdila. Ukázalo se například, že všichni cho-vanci ústavu pro přestárlé jsou bez výjimky sirotky. Z čet-by že mají nejraději pohádky, přednost dávají knížkám obrázkovým. Nejoblíbenějším jídlem je krupicová kaše, nejoblíbenější hrou Člověče, nezlob se. Nemají přesnou představu o tom, čím by chtěli v životě být. Výsledky do-tazníkové ankety Cimrmana tak zaujaly, že se rozhodl vě-novat této problematice hlouběji. Ve frymburském staro-binci přednesl celý cyklus přednášek, z nichž mnohé vyšly tiskem. Z nejúspěšnějších jmenujme přednášku Pleteme si, o tom, co člověk k stáru nejčastěji zaměňuje (sadař – sadista, faktura – fraktura).

Problematice stáří věnoval i jednu svou divadelní hru. K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, pat-ří podle Cimrmana dvě vady komplementárně spojené: neschopnost udržet myšlenku, a naopak neschopnost myšlenku opustit.

Cimrman objevitel, vynálezce a inspirátor

- Po neúspěchu jedné své hry se Cimrman uchýlil do pra-voslavného kláštera svatého Prochora. V kolektivu popů byl velmi oblíben a stal se jejich učitelem zpěvu a tance. Při práci s obřím pěveckým sborem položil základy dnešní pop-music.

- Nejcennějším přínosem Cimrmanovy cesty do Arktidy byl objev sněžného muže. Soudobé biology doslova šo-kovalo to, že arktický sněžný muž je samosnubný, tedy že nepotřebuje k rozmnožování partnera. Proto je důležité přeložit správně anglický termín „snowman“ jako „sněž-ný člověk“, a nikoli jako „sněžný muž“, protože se jedná o muže i ženu zároveň. Cimrman zjistil, že se sněžný člo-věk opravdu jako muž a zároveň žena chová – mluví sám se sebou rozdílnou výškou hlasu apod. Toto splynutí dvou osob, první (já) a druhé (ty), vedlo Cimrmana k pojmeno-vání sněžného člověka názvem „játy“, což později Angliča-né zkomolili na „yetti“.

- Již delší dobu se ví, že Cimrman vynalezl technologii CD-ROM. Je to úplně jasné z prvních dvou písmen, která znamenají „Cimrmanův disk“. Teprve velmi nedávno však vyšlo najevo, co znamenají i ona tři záhadná písmena R, O a M. Jako skutečný vizionář Cimrman předpověděl, že zaznamenáváním dat se bude v budoucnosti zabývat fir-ma Microsoft, a tak písmena ROM znamenají zkratku slov: Režii Obstará Microsoft.

Cimrmanovo působení na Balkáně

- Ještě jako malé dítě cestoval jednou Cimrman se svým otcem do Moskvy, kde měl jeho otec krejčí objednávku ušít kabáty carské rodině. Do svého deníku si malý Cimrman za-psal: „Setkal jsem se s jedním mladým básníkem z daleké Makedonie, který si stěžoval, že je v Moskvě moc zima a že tam nesvítí slunce. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje bá-seň, kterou právě píše, a on mi odpověděl Vzpomínky na jih. A nemělo by to být spíše Touha po jihu?, otázal jsem se ho.“

(Asociace na nejznámější makedonskou báseň…)

- Na svých toulkách po Balkáně navštívil Cimrman někdy kolem roku 1910 i Skopji. Ještě tehdy si do svého deníku zaznamenal: „Skopje má malebný starý trh, avšak tomuto městu přece jen něco chybí, aby se vyrovnalo světovým metropolím. Každopádně zde chybí několik bronzových jezdeckých soch. A pokud se město opravdu chce stát svě-tovou metropolí, pak nutně musí mít triumfální oblouk. Ve vodách Vardaru bych vytvořil umělý ostrov a na něm kon-certní sál podobně jako na pražském Žofíně.“ Toto jsou tedy první Cimrmanovy dojmy a návrhy, které později rozpraco-vává do architektonického projektu Skopje 1914. Bohu-žel nevíme přesně, proč nebyl tento projekt zrealizován. Jedním z důvodů mohlo být vypuknutí 1. světové války a také to, že na jejím počátku ještě nikdo nevěděl, zda bude Makedonie mezi vítěznými či poraženými zeměmi. A tak musela výstavba triumfálního oblouku počkat… Druhým důvodem mohlo být to, že se nám v roce 1914 ztrácejí sto-py samotného Járy Cimrmana. Když byla před několika lety nalezena truhla s jeho pozůstalostí, cimrmanologové po-chopili, že se jeho projekt týká Skopje, ale nevěděli přesně, o co jde. Cimrman si totiž coby polyglot zapisoval vždy své poznámky v jazyce té dané země, ve které právě pobýval. Cimrmanologové se tedy rozhodli poslat materiály projek-tu Skopje 1914 makedonské vládě. A všechny další stopy tohoto projektu se tímto okamžikem ztrácejí…

(Jedná se o narážku na velmi kritizovaný projekt Skopje 2014, který je právě ve výstavbě…)



lete

m s

věte

m

Začátkem dubna se v Buenos Aires uskuteč-nilo slavnostní setkání krajanů s prezidentem České republiky Václavem Klausem, které bylo součástí programu oficiální státní návštěvy prezidenta v Argentině. Vydali se na něj také zástupci československého spolku z Coronel Bogado. Na to, jak setkání proběhlo, jsem se zeptala předsedy českého krajanského spolku v Paraguayi pana Jaroslava Maška.

Pane Mašku, v dubnu jste se zúčastnil krajanské-ho srazu. Je to tak?Ano, české velvyslanectví v Buenos Aires nás pozvalo na setkání krajanů s prezidentem České republiky. Za český spolek v Paraguayi jsme jeli dva, já a Gustavo Miller.

Kdy a kde jste se s prezidentem setkali?Poprvé jsme se s prezidentem setkali v Palacio San Mar-tin, kde proběhl slavnostní oběd prezidentů – Václa-va Klause a prezidentky Argentiny, Cristiny Fernández de Kirscher. Osobně jsme pozdravili prezidenta a jeho manželku na večerní recepci v hotelu. Na tomto setkání jsme také předali pozdrav krajanů českého spolku z Pa-raguaye a poděkovali za veškerou podporu, kterou nám český stát poskytuje. Druhý den jsme se s panem pre-zidentem setkali již komorněji na velvyslanectví České republiky, kde proběhlo slavnostní setkání krajanů.

O čem jste s Václavem Klausem mluvili?Václav Klaus se zajímal o to, jak funguje institucionální zastoupení České republiky v Paraguayi; jak funguje ko-munikace mezi námi, honorárním konzulátem v hlavním

městě Asuncion a zdejší ambasádou. Podivil se také nad vzdáleností, ze které jsme na setkání přijeli.

Přijelo na setkání krajanů s prezidentem mnoho krajanů? Ano, účast byla veliká. Odhadem nás bylo zhruba sto. Přijeli především krajané z argentinských spolků, ale také z Uruguaye a my, z Paraguaye.

Jak může být toto setkání pro krajanskou komuni-tu v Paraguayi přínosné? Pro nás to bylo hodně přínosné. Je opravdu zajímavé poznat osobně prezidenta České republiky. Domnívám se, že návštěvy českých autorit utužují krajanskou jednotu. Dostali jsme ale především příležitost setkat se s krajany ze vzdálených oblastí Argentiny. Předali jsme si vzájemně kontakty, domluvili spolupráci na aktivitách spolků, vyměnili si zkušenosti a poznatky. Zároveň bylo toto setkání přínosem pro prezentaci komunity v médiích. Není nás tady v Paraguayi mnoho, ale na zachování naší české krajanské komunity nám velmi záleží.

Krajané se setkali s prezidentem České republikyMgr. Jana Suchomelová, krajanská komunita Coronel Bogado, Paraguay Prezident České republiky Václav Klaus na návštěvě Argenti-

ny spolu s Gustavem Millerem z krajanské organizace Coronel Bogado v Paraguayi a předsedou této organizace Jaroslavem Maškem (zcela vlevo).

Letem světem | Krajané se setkali s prezidentem České republiky

lete

m s

věte

m


Daniello, jak jste se dozvěděla o Letní škole slo-vanských studií v Praze a proč jste se pro ni roz-hodla?Samozřejmě jsem věděla, že existují různé letní kurzy pro cizince v různých termínech, o letní škole jsem se ale dozvěděla až od své české vyučující po ukončení dru-hého semestru a složení zkoušky. Ta mi řekla, že je vy-psáno jedno místo na letní škole v Praze pro můj ročník a že by mi ho ráda nabídla, protože mám dobré výsledky a letní škola by mi pomohla v dalším studiu. Doporučila mi, abych se informovala u paní profesorky. To jsem udě-lala a byla jsem překvapená, že je to stipendijní pobyt, původně jsem si myslela, že je to placené místo. Tedy, rozhodla bych se pro letní školu i za cenu, že bych si ji musela platit, pokud by mi rodiče pomohli. Ale 1300 eur za čtyři týdny je hodně.

Je to tedy hodně i pro německé studenty?Určitě. Dnes chápu, že je cena tak vysoká, protože zahrnuje prostě všechno. Kromě výuky a ubytování všechny výlety, dopravu, vstupné atd. Za jídlo nebo cesty jsem už žádné peníze vydávat nemusela. Je možné ten pobyt zlevnit, pokud si někdo zaplatí jen kurz a bydlí a stravuje se soukromě. Ale pár set eur je to vždycky.

Bydlet zvlášť ale asi moc výhodné není? Jsou tu pře-ce společné aktivity, výlety…Ano. Chybí pak kontakt s ostatními, také na výlety se jezdí od kolejí…

Říkáte, že téměř vše bylo hrazené. Co jste si musela platit sama?Samozřejmě cestu, ale například už lístek na metro na 100 minut jsem dostala poštou. To bylo prima, byla jsem v Praze vůbec poprvé a měla jsem i tak trochu problémy s orientací, hlavně při přestupu na autobus. Nemohla jsem najít zastávku. Zaplatila jsem si také nějaké divadlo, občas jsme si večer vyšli do hospody, koupila jsem pár knih, kalen-dář, pohlednice – ale to žádné dramatické výdaje nebyly.

Letní škola trvá téměř měsíc. Jak vypadal pro-gram?Program jsme dostali hned po příjezdu, také mapu Prahy a jiné materiály, přinesla jsem je ukázat. Přijeli jsme v pá-tek, někteří v sobotu. V sobotu byl rozřazovací test a podle něj jsme byli rozděleni do skupin.

Do kolika skupin?Nevím přesně, celkem měla letní škola možná až 200 účastníků, i s externími. V mé skupině bylo 12 lidí,

Jak se vám líbí? Rozhovor o Letní škole slovanských studií v PrazePhDr. Ludmila Vojtková | lektorát Lipsko, Německo

Během lektorování v Asii jsem vyslala do Česka na jazykovou praxi řadu studentů bohemistiky – buď mohli využít bezplatné nabíd-ky Letní školy slovanských studií v Praze v rámci výměny (2 místa ročně), nebo se rozhodli pro nejrůznější letní školy a kurzy jako sa-moplátci. Vraceli se nadšení a nabití dojmy. Realizace ovšem někdy ztroskotala na výdajích za cestu nebo na příslušných povoleních.

Protože teď působím na Univerzitě v Lipsku, zajímalo mě, jak se na Letní školu slovanských studií dívají němečtí studenti, pro které jsou studia finančně dostupnější a „kulturní šok“ téměř nulový.

Pozvala jsem si tedy k rozhovoru Daniellu K., která se letní školy při Karlově univerzitě zúčastnila. Z plánovaného drobného interview byla brzy hodina – vybírám tedy jen několik otázek a odpovědí.

Na fotografii: Daniella K., účastnice Letní školy slovanských studií v Praze

Letem světem | Jak se vám líbí? Rozhovor o Letní škole slovanských studií v Praze

lete

m s

věte

m


všichni německy mluvící. Některé skupiny byly menší, 4 – 5 lidí u exotičtějších jazyků.

Dvanáct studentů je dobrý počet.Ano, dobře se pracuje, ale je to dobrý počet i na zábavu a prostě seznamování.

Jak to bylo s ubytováním?Po příjezdu jsme dostali přidělené pokoje i klíče a také měsíční jízdenku. Bydleli jsme – nazvala bych to apart-mány se společnou kuchyňkou a koupelnou. Vždy jeden jednolůžkový pokoj a jeden dvoulůžkový. Nevím, podle jakého systému to bylo rozdělené, myslím, že samoplátci měli pokoj pro sebe.

Bydlela jste na Kajetánce? Asi ne sama?Ano, na Kajetánce. Bydlela jsem v pokoji s jednou Švédkou, ve vedlejším pokoji byla Američanka. Dvoulůžkový pokoj nebyl problém, protože jsme si dobře rozuměly. Každá měla svůj psací stůl, postel a skříň. Vybavení bylo skromné, ale sta-čilo to, byl tam balkon… také levné připojení k internetu.

Mluvily jste spolu česky?Ano, to se také předpokládalo. Ostatně má spolubydlící mluvila velmi dobře německy, když jsme si chtěly něco vysvětlit. Občas jsme uhnuly i do angličtiny, když to ne-stačilo. Hlavně s asijskými účastníky jsme se musely někdy domlouvat anglicky.

Z kterých zemí účastníci přijeli?Byla to hodně pestrá společnost. Z Irska, Španělska, Polska, z Japonska, jeden Ind, nějací Asiaté, lidé z Argentiny, Francie. Líbilo se mi také, že tam byly různé věkové skupiny. Myslela jsem, že tam budou samí studenti, často tam byli lidé ke třicítce, patřila jsem k nejmladším. Ale učili se i lidé šedesá-tiletí. Věk nehrál roli. Moc dobře jsem si například rozuměla s jednou ženou kolem čtyřiceti. Různorodá společnost byla zábavná, vyměňovali jsme si zkušenosti, mluvili o svých ze-mích – člověk si pak připadal jako na dovolené.

Navázala jste na letní škole nějaká přátelství?Ano, s pár lidmi si dopisuji.

Česky?No, hlavně německy a anglicky. Ale česky taky!

Vraťme se ještě k programu. Jak vypadalo vyučová-ní?Výuka byla od pondělí do pátku, pět vyučovacích hodin denně. Měli jsme dvě přestávky, kratší a delší, ale ty jsme si mohli přizpůsobit podle potřeby.

Lišila se výuka nějak od vyučování v Lipsku?Dopoledne jsme většinou probírali gramatické jevy a dělali cvičení, pak byl větší prostor např. pro písničky.

Dodnes si broukám Když tygr jede do Paříže, poslouchali jsme Tři sestry, mluvili o zpěvácích a tak.

Používali jste tedy texty a cvičení, podle jakých ma-teriálů jste se učili?Všechny materiály jsme dostali hned na začátku, učebni-ci Brána jazyka českého a jiné. Také se mi líbilo, že jsme si mohli vybrat z přebytečných knih, které jsme pak dostali zdarma. Každý tam něco pro sebe našel, já jsem si vzala knihu o Boženě Němcové a českou gramatiku, výběr ne-byl špatný.

Měli jste jednu vyučující?Ano, po celou dobu. Paní H. postupovala dost rychle, ale přitom citlivě. Původně jsem chtěla přestoupit do vyšší-ho kurzu, protože jsem některé gramatické jevy už znala, ale bylo dobře, že jsem zůstala a mohla si všechno dobře procvičit.

Byla výuka komunikativní?Ano. Mluvili jsme například o novinových článcích. Také si každý student musel připravit referát o jedné pražské památce.

A vyučovací metody? Bylo něco výrazně odlišné od našeho vyučování v Lipsku?Ne, to bych neřekla. Styl byl podobný.

Dostala jste se do kontaktu s Čechy?Málo. Studenti, kteří normálně bydlí na kolejích, měli prázdniny. Byli jsme spíš mezi sebou. Legrační byla často i konverzace mimo, např. v hospodě. Dala jsem si záležet na správné formulaci české otázky, pád a tak, a odpověď přišla – anglicky!

Jak vypadal program o víkendu a ve volném čase?Byl tak bohatý, že jsem ho nemohla stihnout! Někdy to také byly alternativy a litovala jsem, že se nemohu zú-častnit obojího…V sobotu byly celodenní výlety, v nedě-li půldenní. Zajištěné bylo všechno, od balíčků na cestu po autobusy podle počtu účastníků a vstupné. Byli jsme např. v Plzni, Hradci Králové, navštívili jsme rodiště bratří Čapků – bylo toho hodně.

Kdybyste měla jmenovat tři slabé a tři silné stránky letní školy – co byste řekla? Začněme tím horším.No, přece jen asi jídlo. Sice se pro nás prý vařilo lépe než během akademického roku, ale mohli jsme se roz-hodnout pro vegetariánskou stravu nebo nevegetarián-skou. Vegetarián nejsem, a tak jsem měla každý den jen maso.

Bylo to jednotvárné?Ne, to ne, ale prostě nezvykle syté.



lete

m s

věte

m

A jiné slabiny?Na nic si nevzpomínám. Na konci letní školy jsme také vy-plňovali dotazník o spokojenosti. Vlastně mi vadilo jen to, že si při vycházkách musím vybrat jednu možnost, i když mi druhá připadala stejně zajímavá.

A pozitivní stránky? Co se vám líbilo nejvíc?Bylo to sice hodně náročné, ale intenzita vyučování. To byla výzva.

A délka kurzu? Jsou čtyři týdny odpovídající? Exis-tují i dvoutýdenní a třítýdenní kurzy.Je to ideální. První týden se člověk teprve se vším sezna-muje, teprve potom zapadne mezi ostatní a dostane ten správný rytmus učení. Měli jsme také výbornou vyučující.

Byli ostatní s vyučováním tak spokojeni jako vy?Ano. Jen někdy se jim zdál postup příliš rychlý.

A další pozitiva?Rozhodně víkendové výlety. Organizace byla perfekt-ní, všechno bylo zajištěno a zahrnuto v ceně. Měli jsme většinou českého průvodce, ale také tlumočníky – často placené studenty – pro angličtinu, francouzštinu a jiné ja-zyky pro ty, kteří by ještě nerozuměli. Na letní škole byla i skupina začátečníků.

Ukázky jsou z esejí studentů vídeňské Wirtschaftsuniversität na téma Proč studuju češtinu? Všichni studují ekonomii a na-vštěvují kurz češtiny pro začátečníky v rozsahu 2x dvě, nyní tři hodiny týdně.

Martina HadoltTo je dobrá otázka. S začátkem mojí studia jsem se chtěla učit nový jazyk. Na univerzitě ekonomii ve Víd-ni byly zajímavé rusky, italsky, španělsky a samozřejmě česky. Rozhodla jsem se rychle pro češtinu, protože jsem byla v Praze a město se mi líbila velmi. Také jsem se chtěla učit slovanský jazyk, protože je užitečný, když žiji v Rakousku a studuji ekonomii. Dál moje babička se narodila v České republice.Ale to jsou důvody, proč jsem se začínala učit česky. Stále ještě se učím česky, protože mám radost na tom.

A třetí výhoda?Určitě úžasné mezinárodní klima. Člověk přijede a niko-ho nezná, může ale po celou dobu diskutovat, bavit se, poznávat. Neznám nikoho, kdo by si neodnesl alespoň 3–4 dobré kontakty.

Doporučila byste Letní školu slovanských studií v Praze a chtěla byste ji znovu absolvovat v budouc-nu?Určitě. Letní škola slovanských studií v Praze je vysoce profesionální a hodně mi toho dala po teoretické stránce, ale také jsem se tam hezky rozmluvila. Ráda bych jela ještě jednou, ale bude to záležet na penězích.

Máte v plánu po skončení studia s češtinou praco-vat?Ano. Moc ráda bych vyučovala němčinu jako cizí jazyk v České republice.

Děkuji za rozhovor.

Sandra BehounekStuduju češtinu, protože mám ráda Slovanské jazyky. Kromě toho budu pracovat v létě v Brně nebo v Pra-ze. Myslím, že český jazyk je velmi zajímavý a má mno-ho podobností s ruským. Pro mě to není učení těžké, protože se ráda učím jazyky. Mám profesorka, která učí dobře. Musím udělat domácí úkol, ale to není moc. Bo-hužel nemůžu jet do Prahy se skupinou, protože musím pracovat. Budu se učit češtinu do WIKO IV.

Sylvia Maria SchindeckerČeská republika je soused Rakouska a česká kultura je zajímavá. Potom moje rodina bydlí v Oberösterreichu a česká hranice není daleko. Pak studuju češtinu, proto-že čeština je hezký jazyk. Potom studuju češtinu, protože chci studovat asi ruštinu. Pak studuju češtinu, protože jsem byla v České Krumlově a je hezké město. Čeština není lehká, ale hezký jazyk. Studuju češtinu, protože chci studovat nový jazyk (nechci studovat francouzštinu nebo italštinu). Potom studuju češtinu, protože studuju ráda jazyky. Pak myslím, že jazyky rozšíří obzoru.Potom studuju češtinu, protože chci poznávat českou kulturu.

Proč se učím česky?PhDr. Milena Vonková lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

Autentický text



lete

m s

věte

m /

aut

enti

cký

text

Glosa | Pražské barokní paláce, rozhlas a kapři

Belgičtí studenti na Université Libre de Bruxelles mají o Veli-konocích čtrnáctidenní prázdniny, a proto jsem se rozhodla podpořit jejich motivaci ke studiu češtiny malým výletem do země, jejíž jazyk studují. Dali jsme dohromady malou skupinu (s pěti studenty jsem přiletěla z Bruselu a dvě stu-dentky se přidaly v Praze, kde byly na stáži Erasmus) a vy-razili jsme za poznáním – ale i za zábavou a kulinářskými požitky, jak zjistíte níže...

Jelikož většina studentů z dané skupiny již Prahu navštívila, mj. díky skvělé iniciativě předchozího lektora, dr. Richarda Vaculy, chtěla jsem jim nabídnout návštěvu míst, která ne-jsou obvyklými turistickými destinacemi, a kam by se mohli sami dostat jen obtížně: nádherný Valdštejnský palác (včet-ně zasadací síně Senátu), impozantní Černínský palác, kde jsme nejen zhlédli reprezentační sály a byt Jana Masaryka, ale i poobědvali v kantýně Ministerstva zahraničí, a Český rozhlas, kde byli studenti vyděšení (ale poté i nadšení) mož-ností nahrát se jako hlasatelé českých zpráv a zjistit, jak by jejich hlas zněl v éteru.

Pro večerní akce jsem vybrala jednak Palác Akropolis, kde si studenti mohli užít hutné atmosféry rockového koncer-tu, jednak Malostranskou besedu, která je klidnější a nabízí např. koncerty současné české alternativní scény (já jsem vybrala koncert skupiny Hm).

Pro výlet mimo Prahu jsem zvolila Třeboň, protože propojuje zajímavou historii s krásnou přírodou a kulinářskými požitky: půvabný renesanční zámek spojený se slavnými rody Rožm-berků a Schwarzenberků, chráněnou krajinnou oblast tře-boňských rybníků, pivovar Regent (objednala jsem prohlíd-ku spojenou s degustací) a samozřejmě také restauraci, kde studenti konečně ochutnali českého kapra, o němž už tolik slyšeli vyprávět. Na cestu do vlaku si studenti připravili krátké

prezentace o Jihočeském kraji; prezentaci o rybnících jsme si však vyslechli přímo nad kapry, štikami a candáty.

Přestože byli studenti v závěru výletu velmi unavení a přes-tože nám počasí vůbec nepřálo (zima, vítr, déšť!), celkově hodnotí své zážitky velmi pozitivně: vyzkoušeli si, že jsou schopni rozumět prohlídce v češtině (předem jsem vždy průvodce upozornila, že mají výklad přizpůsobit), propoji-li si některá historická fakta s konkrétními místy (např. boj o rozhlas nebo kauza Jana Masaryka), a užili si i nečekaných zážitků – např. velkou atrakcí byl výtah pater noster v Čer-nínském paláci a v Českém rozhlase.

Úspěch výletu by nebyl možný bez ochoty a laskavosti skvělých lidí, kteří se na jeho průběhu podíleli. Ráda bych proto touto cestou ještě jednou poděkovala např. paní Broně Hegrové, která nám zajistila skvělou průvodkyni po Valdštejnském paláci a zprostředkovala setkání s panem se-nátorem Tomášem Grulichem, paní Anitě Grmelové a panu Marku Tomanovi z MZV, paní Evě Nachmilnerové a panu Jakubu Hritzovi z Českého rozhlasu a samozřejmě také mé gentské kolegyni Gabriele Schlesingerové, jejíž dobrá nála-da udržovala morálku mužstva navzdory nepřízni počasí!

Další fotografie z výletu můžete najít zde:

http://jaguuu.rajce.idnes.cz/Belgicani_v_Cechach/

https://picasaweb.google.com/105399990289317252757/Praha42011?authkey=Gv1sRgCPDUuofFu7ufrQE#

Pražské barokní paláce, rozhlas a kapřiMgr. Olga Nádvorníková lektorát Brusel, Belgie

Salut

Glosa

Studenti se svou učitelkou Olgou Nádvorníkovou – uprostřed – v Černínském paláci (na pozadí vlámské tapisérie).


glos

a

Na samotném sklonku května bylo v Padově mož-né kromě italštiny zaslechnout i jazyky slovanské. Toto italské univerzitní město na několik dní ožilo návštěvou hostů ze střední a východní Evropy, kteří přijali pozvání na mezinárodní sympozium věno-vané samizdatu jako symbolu evropské kultury. Samotná konference se konala pod názvem Mezi pamětí a utopií. Historie, hranice, perspektivy a zú-častnilo se jí na třicet odborníků z Itálie, České re-publiky a Ruska.1

Konference o samizdatu proběhla pod patronací Università degli Studi di Padova a Dipartimento di Lingue e Lettera-ture Anglo-Germaniche e Slave, které je součástí filozofic-ké fakulty (Facoltà di Lettere e Filosofia). Toto sympozium bylo závěrečným výstupem dvouletého akademického projektu věnovaného výzkumu v rámci samizdatu, který probíhal pod patronací Alessandra Catalana, vedoucího bohemistiky na univerzitě v Padově, a Simoneho Guag-nelliho, v současnosti rovněž postgraduálního asistenta na ústavu slavistiky padovské univerzity.

Celá konference byla zahájena příspěvkem Valentiny Pa-risi z Florencie, která se v něm věnovala samotné definici samizdatu jako literárního a kulturního fenoménu. Násle-dující příspěvek se zaobíral neoficiální ruskou literaturou v období stalinizmu, jeho autor Massima Maurizia z Tu-rína v něm pojem „samizdat“ či spíše „neoficiálně šířená literatura“ posunul již do 20. let 20. století, tedy do doby mnohem dřívější, než se kterou je samizdat obvykle spo-jován. Dva další příspěvky, od Marca Sabbatiniho z Ma-ceraty a Francesky Lazzarin z Padovy, byly věnovány roli poezie v samizdatu leningradském. Zvláštní pozornost pak byla věnována časopisu Predlog, který se v 80. letech minulého století stal periodikem leningradského under-groundu a místem, kde byly otiskovány nejen autorské texty, ale rovněž překlady americké či francouzské mo-derní poezie.

Dopolední blok věnovaný fenoménu samizdatu v ruské kultuře uzavřel příspěvek Stefana Garzonia z Pisy, který nás v něm seznámil s postavou zpěváka, skladatele, písničkáře Arkadie Zvezdina (1939– 1980), známého pod pseudony-mem Akradij Severnyj, jenž byl jedním ze členů autorské skupiny Brat‘ja Žemčužnye.

Blok pondělního odpoledne otevřel český novinář, kritik, překladatel Antonín J. Liehm, v současnosti žijící v Paříži. Jeho příspěvek pod názvem Bienále kulturního disentu byl věnován známému Bienále, které proběhlo v Benátkách v roce 1977 a jehož příprav se autor sám aktivně zúčast-nil. Hlavním cílem, na nějž chtěl pan Liehm poukázat, byly problémy spjaté s přípravou samotného Bienále, jež se mělo stát místem, kde bude prezentováno svobodné umění vznikající ve Východním bloku. Antonín J. Liehm ve svém příspěvku vycházel zejména z vlastních vzpomínek coby přímého účastníka celé akce.

Stejnému tématu byl věnován i příspěvek Simoneho Guagnelliho z Padovy, který se však věnoval politickým aspektům a celému politickému pozadí problematického Bienále a ve svém textu vycházel z dobových novinových článků či publikací vydaných ať již bezprostředně po Bie-nále, či v nedávné době.

Další příspěvek, tentokrát od asistentky politologie na univerzitě v Padově Valentine Lomellini, se rovněž věno-val politickému tématu, a to politickým aktivitám Komu-nistické strany Itálie (PCI) na počátku 80. let 20. století, zejména pak ve vztahu vůči Československu. Autorka ve svém textu vycházela z nejnovějších výzkumů Centra pro studium mezinárodních politických vztahů (CESPI).

Následující tři příspěvky nás opět vrátily k problematice rus-kého samizdatu. Alessandro Niero z Boloňe nás seznámil

1| http://www.maldura.unipd.it/samizdat/

Tra Memoria e Utopia – Mezi pamětí a utopiíMgr. Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

Zleva: Andrea Gullotta, Zbyněk Fišer, Annalisa Cosentino, Alessandro Catalano

Letem světem | Tra Memoria e Utopia – Mezi pamětí a utopií


lete

m s

věte

m

s Josephem Brodskym, rusko-americkým básníkem a ese-jistou, nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1987). Hlavní část referátu potom byla zaměřena na Brodského sbírku Zimní pošta (Zimnaja počta) z let 1966–1968. Claudia Cri-veller z Padovy se věnovala autobiografické próze ruského spisovatele, Jevgenije Charintonova (1941–1981). Čerstvý absolvent postgraduálního studia na univerzitě v Padově Andrea Gullotta ve svém příspěvku vyzdvihl důležitost sa-mizdatu s ohledem na spisovatele internované do Gulagu, jelikož právě samizdat se stával jediným médiem, které bylo schopno věrohodně informovat o „skutečném životě“ a o represích probíhajících v Sovětském svazu.

Jak jste si mohli sami všimnout, oba pondělní bloky byly vě-novány převážně samizdatu ruskému. Na rozdíl od toho však můžeme úterý označit za den československého samizdatu.

Dopolední blok zahájila vedoucí bohemistiky na univerzitě v Udine prof. Annalisa Cosentino, která svůj příspěvek vě-novala jednotlivým formám českého samizdatu. V následu-jícím příspěvku paní profesorky Sylvie Richterové bylo na samizdat nahlédnuto nejen jako na text jisté estetické hod-noty, ale rovněž jako na text a dílo hodnoty etické, skrz něž jsou ukázány různé mechanizmy manipulace a politického zneužívání lidí. Autorka příspěvku zde vyzdvihuje velkou hodnotu zejména krátkých textů, fejetonů, které mohly okamžitě reflektovat politickou situaci a které kupodivu italská literatura coby literární útvar vůbec nezná.

Následující tři příspěvky byly věnovány spíše politické situ-aci, která v Československu panovala v 70. letech 20. sto-letí. Alessandro Catalano z Padovy se ve svém příspěv-ku zaměřil na osobu politika, právníka, signatáře Charty 77 Zdeňka Mlynáře a vliv samizdatu na politické a kulturní aktivity vznikající v exilu coby opozice vůči „normalizaci“.

Francesco Caccamo z Pescary věnoval svůj příspěvek ča-sopisu Listy, který začal počátkem 70. let vydávat v Římě Jiří Pelikán a v němž byly prezentovány názory nejen čes-kých emigrantů z doby po roce1968, ale také postoje do-mácí opozice, či naopak názory zahraniční veřejnosti.

Stefania Mella, doktorandka na bohemistice v Padově, ve svém příspěvku upozornila na důležitost několika po-lemik, jež proběhly mezi signatáři Charty 77. Hlavními zúčastněnými polemik byli novinář a spisovatel Ludvík Vaculík, právník Petr Pithart a spisovatel a dramatik Vác-lav Havel. Přínos polemik lze spatřovat zejména v tom, že nám umožňují lépe porozumět různým ideologicko-poli-tickým pohledům a stanoviskům, které mezi členy Charty 77 panovaly už v době jejího vzniku.

Úterní odpolední blok otevřela Jiřina Šiklová z Prahy, která svůj příspěvek pojmenovala Samizdat jako způsob přežití společnosti a kultury národa a zdůraznila v něm důležitou roli samizdatu jako určité subkultury, komunity existující mimo oficiální „svět normalizace“.

Jiří Gruntorád, promluvil na obecnější téma Samizdatová literatura v Československu 70. a 80. let. Převážná část jeho příspěvku byla věnována osobnostem přímo se samiz-datem spjatým, samizdatovým médiím – periodikům, knihám i jednotlivým textům, které byly formou sami-zdatu šířeny. Kromě jiného se zmínil také o technickém pozadí vzniku samizdatových textů, o způsobech jejich šíření a zejména o problémech s jejich uchováváním. V poslední části svého příspěvku se Jiří Gruntorád zmí-nil o projektu knihovny exilové a samizdatové literatury Libri prohibiti2, u jejíhož zrodu stál a v současné době je jejím ředitelem.

Z Brna na kongres přijali pozvání tři hosté, prvním byl pan docent Zbyněk Fišer, vedoucí Ústavu české literatu-ry a knihovnictví FF MU, který ve svém příspěvku přiblížil svět brněnských samizdatových časopisů nejen literárních (Host, To, Střední Evropa, Akord), ale také výtvarných (HA, Knihařské rozhledy, Výběr zajímavostí z domova i z ciziny) či z oblasti populární hudby (Folkové noviny, Šot).

V příspěvku Petry Čáslavové, doktorandky na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU, jsme byli

2| http://libpro.cts.cuni.cz/

Doprovodný plakát k výstavě o samizdatu



lete

m s

věte

m

seznámeni s fenoménem označovaným jako „vězeňský samizdat“. Jedná se o dosti specifický druh literatury, který doposud stál mimo zájem badatelů. Důvodem bylo pravděpodobně obtížné získávání pramenů a původních materiálů. Kromě jiného zde byla také představena samizdatová básnická sbírka vězeňských skautů Přadénko z drátů vydaná v loňském roce, tedy po 60 letech od svého samizdatového vydání.

Posledním zúčastněným z Brna byla dr. Alena Přibáňová, která v současnosti pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Ve svém příspěvku se zaměřila na počátky dvou exi-lových nakladatelství, torontského 68Publishers a němec-kého Indexu. Poukázala na problémy, které představovala nejen cesta rukopisu z normalizačního Československa na Západ, ale i otázka autorských práv a publikačních smluv mezi autorem a nakladatelstvím.

Úterní odpolední blok uzavřel literární historik Tomáš Glanc, který v současnosti působí jako hostující profesor na Hum-boldtově univerzitě v Berlíně. Jeho příspěvek s názvem Samizdat jako médium vychází z názorů básníka ruské neo-avantgardy Nikolaje Glazkova a poukazuje na určitou po-dobnost a spojitost mezi samizdatem a avantgardním tex-tem. U obou nachází stejný výchozí bod a mnoho dalších momentů, v nichž se oba typy textů prolínají. Dalším velice zajímavým momentem v jeho příspěvku je nahlížení na sa-mizdatové texty jako na zboží, tedy věc, které má – musí mít – i svoji materiální hodnotu. Posledním zajímavým aspektem, který autor ve svém příspěvku zmínil, bylo zdů-raznění rozdílu mezi samizdatovými tisky, které vycházely v Československu a které svou estetickou úrovní svědčily o velmi vysoké knižní kultuře, o silné knižní tradici i řeme-slné dovednosti, a naprosto odlišnou podobou samizdato-vých textů vznikajících v Sovětském svazu.

Celé sympozium bylo uzavřeno středečním dopoledním blokem, na němž vystoupili hosté z Ruska. Jednalo se o několik odborníků z Moskvy (Michail N. Ajzenberg, Vla-dislav G. Kulakov) a Petrohradu (Stanislav A. Savickij, An-drej Ju. Ar’ev, Vjačeslav E. Dolinin), kteří se ve svých pří-spěvcích věnovali významným představitelům ruského samizdatu (např. Aleksandr Soprovskij), samizdatovým časopisům vycházejícím v Leningradě v 50.–80. letech minulého století, estetickým aspektům samizdatových textů či undergroundu jako neoficiální kultuře Moskvy a Leningradu.

Dopolední blok svým Pestrobarevným příspěvkem (Un in-tervento variopinto) uzavřel renomovaný italský spisovatel Paolo Nori z Boloně.

Samotná konference byla doprovázena výstavou samizdatových periodik, knih, textů a dokumentů, které přivezl a zapůjčil Jiří Gruntorád; dalšími materiály výstavu doplnila Jiřina Šiklová a několika vzácnostmi

z produkce exilových nakladatelství z vlastní knihovny také Alessandro Catalano. Součástí výstavy byly jednak doprovodné texty v italštině, jednak velkoplošné plakáty umístěné nad vitrínami, které dotvářely ucelený obraz o samizdatu jako součásti literárního a společenského dění své doby. Účastníci konference obdrželi rovněž různojazyčné abstrakty jednotlivých příspěvků. Do konce roku 2011 bude k této konferenci vydán také sborník, kterým se dvouletý projekt Alessandra Catalana a Simoneho Guagnelliho věnovaný fenoménu samizdatu definitivně uzavře.

Závěrem svého článku bych chtěla podotknout, že sym-pozium bylo pro studenty bohemistiky vcelku ojedinělou příležitostí osobně se setkat s představiteli českého státu a české kultury, novináři, překladateli, pedagogy i studen-ty. Měli možnost s nimi přímo hovořit, a navázat tak bližší kontakty, které mohou v budoucnu dále rozvíjet a vyu-žívat. Nicméně konference o samizdatu se samozřejmě nezúčastnili pouze naši studenti, ale rovněž širší odborná i laická veřejnost, jelikož se jednalo o akci volně přístup-nou všem zájemcům.

Zleva: Annalisa Cosentino, Jiřina Šiklová



lete

m s

věte

m

Glosa | Dny české kultury v Novorossijsku

Dny české kultury v Novorossijsku za účasti náměstkyně ministra školství Ing. Evy Bartoňové a ředitelky Domu zahraničních služeb Ing. Ivy TatarkovéPhDr. Marek A. Havlíček krajanská komunita Novorossijsk, Rusko

Ve dnech 19. až 22. května 2011 uspořádal krajanský spo-lek Český kulturně osvětový klub Mateřídouška ve spolupráci s Českým centrem v Moskvě a místní krajskou organizací Kubaňkino Dny české kultury v Novorossijsku. Celá akce byla zahájena festivalem českých filmů, který na úvodním slavnostním večeru otevřela svými kramářskými písně-mi pražská folklorní kapela BaBa. Zahajovací film festivalu Obsluhoval jsem anglického krále, stejně jako autora jeho li-terární předlohy, uvedl profesor bohemistiky z Ruské státní humanitní univerzity (RGGU) doc. Sergej Sergejevič Skorvid.

Začátek festivalu v samotném Novorossijsku proběhl již za účasti oficiální návštěvy z České republiky u našich kavkaz-ských krajanů, kterou ve dnech 20. až 25. května uskutečnila náměstkyně ministra školství Ing. Eva Bartoňová a ředitel-ka Domu zahraničních služeb Ing. Iva Tatarková. V sobotu v dopoledních hodinách delegace navštívila obecnou ško-lu ve Varvarovce, kam přijeli také krajané z Anapy a okolí. Po krátkém neformálním setkání následovala exkurze po okolí vesnice a občerstvení v domě paní Marie Koperva-sové. Odtud návštěva zamířila zpět na Dny české kultury, které odpoledne pokračovaly prezentací nedávno vydané knihy Vladimíra Pukiše: Češi severního Kavkazu. Léta a osudy: 1868–20101. V sobotu večer v úvodu slavnost-ního programu při příležitosti pětiletého výročí vzniku Českého kulturně osvětového klubu Mateřídouška slavnostně předaly obě zástupkyně České republiky symbolický dar – českou státní vlajku. Během večera, kromě folklorní skupiny BaBa a folklorní skupiny českých krajanů Kytice, vystoupili také představitelé řady dalších menšinových skupin města

Slavnostní předání české státní vlajky krajanům z rukou náměst-kyně ministra školství Ing. Evy Bartoňové (zleva: Irina Treťjaková, předsedkyně českého klubu Mateřídouška, Ing. Eva Bartoňová, náměstkyně ministra školství, doc. Sergej S. Skorvid, bohemista Ruské státní humanitní univerzity).

Glosa

Novorossijsku – ukrajinská folklorní skupina Slavutič, taneční skupina krymských Tatarů Džemaat, řecká taneční a hudeb-ní skupina Fenix a s ruskými lidovými písněmi před plný sál předstoupila Alisja Panťelejevna Kuliš. Večer byl zakončen ma-lým občerstvením se slavnostním narozeninovým dortem.

V neděli dopoledne proběhla návštěva oficiální delega-ce na vyučování dětské skupiny a skupiny začátečníků a odpoledne byl v kirillovském domě kultury zahájen tradiční program pro místní krajany, kteří se do Kirillovky sjeli nejen z okolí Novorossijsku, ale také z Anapy. Mezi

1| Na přelomu roku 2010/2011 byla v ruském Rostově na Donu vydána dlouho očekávaná monografie Vladimíra Pukiše Češi Severního Kavkazu. Léta a osudy: 1868–2010. Jedná se o první ucelenou monografii, která se problému věnuje komplexně.

Práce byla sepsána na základě úctyhodného množství ma-teriálů, které autor několik let sbíral nejen po archivech, ale především během svých terénních výzkumů mezi místními českými pamětníky. Na jejím vzniku se samozřejmě podílela také celá řada dalších lidí, které zmiňuje autor v úvodu.

Kniha je členěna do několika historických etap zdejší krajanské komunity, v jejichž rámci jsou popsány kulturní, hospodářská a jazyková specifika kavkazských Čechů stejně jako objasnění role, kterou české etnikum a její významné osobnosti sehrály v rozvoji daného regionu. Zvláštní pozornost je v práci věno-vána analýze českých příjmení a české toponymie. Ačkoliv je publikace psaná rusky, v jejím závěru je české resumé shrnu-jící hlavní body celé práce, jež sepsal bohemista ruské státní humanitní univerzity v Moskvě doc. Sergej Sergejevič Skorvid, který celou knihu také redigoval. Vydání této publikace bylo uskutečněno za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Privet


glos

a

Glosa | Dny české kultury v Novorossijsku | Proč se učím česky?

návštěvníky byli dokonce potomci kavkazských Čechů, kteří přijeli až z Petrohradu. V nedělním odpoledním pro-gramu vystoupily se svým slavnostním proslovem a přá-ním také náměstkyně ministra školství a ředitelka Domu zahraničních služeb (DZS).

Hosté pak společně zhlédli novou divadelní hru, kterou si pro tuto příležitost připravili dospělí a děti z divadelního kroužku klubu Mateřídouška pod vedením českého učitele PhDr. Marka A. Havlíčka. Po jejím skončení se všichni zapo-slouchali do lidových písní, nejen svých oblíbených krajan-ských, ale i těch pražských v podání již uvedených skupin BaBa a Kytice. Dny české kultury byly ukončeny při společné večeři v restauraci vyprávěním, vzpomínkami i diskuzemi o další budoucnosti a plánovaných počinech.

V pondělí 23. května po krátké exkurzi Novorossijsku a okolí navštívila náměstkyně ministra školství a ředitelka DZS český spolek Nazdar. Zde nejprve proběhla návštěva vyučovací hodiny, po které následovalo slavnostní přivítá-ní členy i přáteli spolku. Společná diskuze mezi účastníky a návštěvou z České republiky byla doplněna hudební produkcí na takřka zapomenutý hudební nástroj niněra.

Věříme, že Dny české kultury, které na Kavkaze každoročně probíhají také za podpory Ministerstva zahraničí ČR, budou pokračovat i v dalších letech stejně jako současný trend, kdy každoročně navštěvuje tuto akci více a více hostů ne-jen z řad místní české komunity, ale také ostatních obyvatel tohoto multietnického regionu.

Vladimír Pukiš při prezentaci knihy Češi severního Kavkazu. Léta a osudy: 1868–2010 v historickém muzeu v Novorossijsku

Ukázky jsou z esejí studentů vídeňské Wirtschaftsuniversität na téma Proč studuju češtinu? Všichni studují ekonomii a na-vštěvují kurz češtiny pro začátečníky v rozsahu 2x dvě, nyní tři hodiny týdně.

Alexandra KrücklStuduju češtinu, protože mám příbuzenstvo v České re-publice. Bohužel moje rodina nemluví česky. Příbuzen-stvo v České republice také nemluví německy. Podle mého mínění to je škoda. Mimo to bydlím blízko české hranice. Tam mnoho lidé umí česky a německy. Pro mě to je důležité, že můžu konverzovat s bližní.

Líbí se mi českého kurz na univerzitě. Z těchto důvodů studuju češtinu

Thomas HruschkaV příštím roce budu studovat v Praze. Budu bydlet tam půl roku. Chtěl bych schopný mluvit česky s jinými lidmi a po-znávat českou kulturu. Ve škole jsem se naučil jen angličti-na a italština a myslím, že je škoda, abych já jako Rakušan neučím se čeština, slovenština nebo maďarština. Je prav-da, že čeština je jazyk relativně těžký, protože gramatika je velmi složitá a musí se cvičit výslovnost. Přesto se mně líbí moc a doufám, že naučím se mluvit dobře česky.

Jan Thomas FucikStuduju češtinu z několika důvodů. Nejprve můj otec je z České republiky, Narodil se v jednom místě blízko Prahy. Nedávno jsme prodali jeho narození dům a koupili jsme maličký byt v centru Prahy. Teď jsem tam několikrát za rok. Proto chci rozumět jazyk lépe. Možná že někdy budu studovat v Praze, nebo pracovat tam jednoho dne.

Kromě toho čeština je velmi zajímavý jazyk a bude mi pomáhat rozumět další slovanské jazyky.

Stephanie HössStuduju češtinu protože můj otec má firmu v České re-publice. Ale on neumí česky. Proto musíme mluvit ang-licky se zaměstnaneci. Já pracuju pro něho a často jsme v Praze. Když umím dobře česky, chci se stát ředitelkou. Také studuju češtinu protože potřebuju dva jazyky pro studium. Ale také chci umít česky, protože ráda cestuju a chci cestovat moc v České republice. To jsou moje dů-vody, proč studuju češtinu.

Proč se učím česky?PhDr. Milena Vonková lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

Autentický text


glos

a /

aute

ntic

ký t

ext


Marie Šmit – 91 let

(paní Šmit mluví krásnou obecnou češtinou bez srbského přízvuku)

Kdy jste začala chodit do školy? Měla jsem sedm let, bylo to v dvacetsedmým roce.

Kolik vás bylo ve škole? Tady bylo dřív hodně dětí. Bylo nás 35. Byli štyry třídy nebo razredy nebo jak to mluvíte. Učitel učil všechny štyry třídy.

A kdo vás učil? Učil nás Antonín Pagáč. On byl Hrvat.

Učili jste se v češtině? Všechno jsme se učili česky, pak dýlejc jsme se učili i srbsky, když jsme byli větší. Měli jsme slabikáře a Poupata český, čítanky. Já hodně čtu. A čtu radši česky než srbsky, latinkou.

Jak dlouho jste chodili do školy?Do školy jsme chodili štyry roky.

Karel Leksa – 69 let, zeť paní Šmit (Pan Leksa mluví pěkně, rychle, ani se nemusím ptát, vypravuje zajímavě. Řeč prokládá srbskými slovy, ale nenarušuje to českou syntax.)

Kdy jste začal chodit do školy? Někdy v štyricetdevátým. Mně učil Pagáč. Anton Pagáč. On učil ještě mýho tátu, on byl z chrvatskýho Karlovce, ale s tím, že chodil do Prahy do škol. Uměl pěkně česky, tak ho sem Novi Sad poslal, ještě za krále. Co mě rozumíte, to mě on naučil. Dobře, mluvili jsme i doma.

Jak dlouho jste chodili do školy?Čtyři leta. Pak jsem chodil večerní školu v Bele Crkvi. Měl jsem samý pětky (pětka je nejlepší známka – pozn. aut.). Já jsem se rád učil, ještě dneska se rád učím. Školu tady postavili v roce 1900. V tý době se učilo v maďarštině, byli tu maďarský učitelé, Formady, Raffac a tehdy se nesmělo mluvit česky ani na ulici.

Proč se přestalo učit v češtině?Když šli děti dál do škol, tak nerozuměli některejm slovům. My jsme uměli srbsky jen věci, co jsme potřebovali, ale nevěděli jsme, jak se řekne měď nebo cín a pak s tím byli problémy. Tak se začalo kolem roku 1960 učit v srbštině.

Proč se učím česky? Mgr. Markéta Světlíková krajanská komunita Bela Crkva, Srbsko

Autentický text


aute

ntic

ký t

ext


Johan Leksa – 49 let, syn pana Karla a vnuk paní Marie Šmit(Pan Johan zdědil po otci výřečnost, ale už má silný srbský přízvuk a prokládá české věty srbskými vazbami, často nemůže najít vhodné české slovo a občas se dostane i do srbštiny.)

Kdy jste začal chodit do školy?V šedesát osmým. Mně učila Zdenka Kocáb, teď je Tesařů, už je v penzi. Bylo nás osm. Dopoledne jsme měli na srbskom, učitelka byla Češka, protože české děti se zezačátku nemohli hned učit srbsky, když nešli z tý vesnice nikam dál. Všude vyprávěli česky, doma i na ulici, to byli muka se učit srbsky. Šli jsme kolikrát ovaj i na priredbu, když byl Masopust s českým vyprávěním.

Jak dlouho jste chodili do školy?Do Abliánu pět roků, pak jsem přešel do Weiskirchu. Od šestý třídy už jsem se nikdy neučil česky. Pak jsem chodil do zemědělský školy ve Vršci, ovocnářství. Pak už skončila škola na Abliáně a děti musely do Weiskirchu. Bylo jich moc málo. Teď jsou na Abliáně tři děti, co chodí do školy.

Francesca Lazarin, 26 let, 3. ročník bohemistiky, Univerzita PadovaKdyž jsem si poprvé uvědomila, že by mě češtiny mohla zajímat, byla jsem v Lipsku, kde jsem strávila semestr v rámci meziuniverzitního programu. Protože se Lipsko nachází blízko České republiky, bydlí tam hodně českých studentů a já jsem se seznámila s několika sympatickými holkami z Prahy a z Plzně. Díky nim mě napadla idea, že bych se chtěla učit česky. Když jsem slyšela jejich rozhovory, zdálo se mi, že čeština zní velmi hezky a kromě toho jsem vždycky dávala přednost slovanským jazykům před románskými. Už mnoho let se učím rusky a to by mi jistě mohlo pomoct. Na univerzitě v Lipsku se konalo několik kurzů češtiny pro cizince, ale bohužel jsem na ně nechodila, protože jsem neměla dost času.

Proč se učím česky? Mgr. Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

Autentický text

Anna Milica Leksa – 7 let, dcera pana Johana a vnučka pana Karla a pravnučka paní Marie, maminka je Srbka

(Milica mluví srbsky, babičce rozumí a někdy odpoví dobře česky. Umí české říkanky a dokáže lehce opakovat české věty bez přízvuku.)

Jak mluvíte doma? Srbsky.

Jak mluvíš s babičkou a dědou? Trochu tak, trochu tak.

Jak dlouho se učíš česky? První rok, chodím do první třídy.

Nicméně jsem neopustila svůj plán tím spíš, že mi moje učitelka hudby v Itálii poradila zpívat některé Dvořáko-vy árie. Česká hudební tradice se mi moc líbila. A chtěla jsem znát také syžety operních libret a tak dále. Ale mu-sela bych umět česky, abych těmhle textům rozuměla.

Když jsem začala doktorát na Ústavu slovanských studií na své univerzitě, dozvěděla jsem se, že musím kromě ruštiny studovat druhý jazyk. To byla perfektní příleži-tost, abych se konečně učila česky pravidelně.

Se svým výběrem jsem spokojená. Jazyk mám moc ráda a taky jsem se začala zajímat o českou literaturu a českou historii, které jsem ještě moc dobře neznala. Nejvíc se mi líbí avantgarda začátku 20. století. To je moje oblíbené téma v dějinách evropské literatury a díky znalostem ja-zyka můžu mít široké povědomí o této době. Doufám, že v budoucnosti dosáhnu dost dobré úrovně na to, abych četla povídky a básně přímo v češtině.


aute

ntic

ký t

ext

Profesor Claude Kastler byl nejen výborným pedago-gem, který dokázal získat pro studium češtiny mnoho nadšených francouzských studentů, ale byl a je i las-kavým a chápavým kolegou, dělícím se nezištně o své originální názory a postřehy a poskytujícím ochotně cenné rady, ať už v době svého dřívějšího působení na univerzitě, nebo v současné době pedagogického odpočinku, ale stále neutuchající badatelské činnos-ti. Kromě jiného, byl i prvním recenzentem učebnice češtiny jako cizího jazyka Zahrada českého jazyka. Čtyři roční období Lenky Froulíkové, jež vznikla v době jejího lektorského působení na Stendhalově univerzitě. Sou-časná lektorka na téže univerzitě Tamara Ibehejová zná profesora Clauda Kastlera také jako člena Asociace Roz-marýn – Společnosti přátel Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud.

Obě lektorky se rozhodly položit profesoru Claudu Kast-lerovi několik otázek týkajících se studia českého jazyka, literatury a reálií ve Francii. Jeho odpovědi jsou i určitým odrazem minulosti bohemistiky a jejího současného sta-vu v této evropské zemi.

Rozhovor s profesorem Claudem Kastlerem

Jaká je historie bohemistických studií na Stendha-lově univerzitě v Grenoblu? Český lektorát vznikl těsně po druhé světové válce, v roce 1946. Prvním lektorem češtiny byl pan Baar, partyzán-ma-kista z Vercors, jenž byl českého původu. Později, od přelo-mu padesátých a šedesátých let, bylo místo obsazováno lektory z Československa. Od roku 1992 nám posílá kandi-dáty na tento post Ministerstvo školství České republiky.

Ahoj, bohemisto, ahoj! Rozhovor s prof. Claudem KastleremPhDr. Lenka Froulíková, Mgr. Tamara Ibehejová lektoráty Nancy a Grenoble, Francie

port

rét

5.

La langue tchèque. Nouvelle grammaire tchèque, pratique et raisonnée [Český jazyk. Nová česká mluv-nice, praktická a promyšlená] profesora Clauda Kastlera, vydaná v Paříži nakladatelstvím Ophrys v roce 1995, začíná právě tímto veselým oslove-ním. Od první stránky zaujme čtenáře původností, duchaplností, šíří záběru a zdařilým spojením vý-kladové gramatické metody s českými reáliemi.

Emeritní profesor Univerzity Grenoble 3 – Stend-halovy univerzity Claude Kastler byl dlouhá léta duší její katedry ruštiny a slovanských jazyků. Jako velký znalec češtiny, ruštiny a polštiny je dnes stá-le vynikajícím badatelem, jenž publikuje vědecké statě a vede doktorské práce. Za svou dlouholetou pedagogickou a vědeckou činnost v oblasti čes-kého jazyka, literatury a reálií byl oceněn medailí Comenius, jež mu byla předána jako zahraničnímu bohemistovi v Paříži v roce 1992 na velvyslanectví Československé republiky ve Francii.


port

rét

A jak se díváte na současnost? Jaký je váš názor na novou koncepci univerzity v oblasti cizích, spíše minoritních jazyků? Čeština vzbuzuje neustále zájem u našich studentů. To je uklidňující. Ovšem počet hodin pro volitelné předměty – pouhé dvě hodiny týdně – samozřejmě dostačující není, přestože české lektorky jsou velmi vzdělané, záleží jim na jejich práci a na posluchačích a jsou výborné pedagožky. Studenti, kteří by si chtěli prohloubit své znalosti češtiny, mohou však jednoduše odjet do Prahy, nebo si obstarat moji gramatiku českého jazyka!

Co si myslíte o úloze pedagoga v dnešní době in-ternetu a elektronických možností? Vyučujícímu stále zůstává role citová, a pokud chcete, i divadelní, to internet zařídit neumí.

Jak vzpomínáte na vlastní studia češtiny? Proč jste se rozhodl věnovat slovanským jazykům a jaké místo měla mezi nimi čeština? Moje rodina žila Masarykovým kultem. Naším domovem zněla poezie a někdy i moravské písně, protože maminka se opírala o pomoc mladých dívek, které přijely do Fran-cie ze Slavkova. Moje chůva se jmenovala Květa Žežulová, věnoval jsem jí vydání Českého jazyka z roku 1995. Na ho-diny češtiny jsem chodil k manželce českého kulturního rady. Později jsem si tedy zcela přirozeně vybral ke složení „agrégation” ze slovanských jazyků ruštinu jako první jazyk a jako druhý jazyk češtinu (zde je nutno říct, že znalost češ-tiny byla po dlouhou dobu pro francouzské slavisty téměř povinná). Jedním z důvodů mého příchodu do Grenoble na místo asistenta ruštiny (první místo jsem měl v Lyceé de Parc v Lyonu) byla právě možnost vyučovat také češtinu.

Když jste se stal vysokoškolským pedagogem a ba-datelem, na co jste se v bohemistice zaměřil? Studoval jsem pečlivě dílo T. G. Masaryka, Jaroslava Seiferta, Jana Otčenáška, Bohuslava Hrabala a Milana Kundery. Ale mojí vášní byla vždy gramatika. Jakmile jsem si začal osvojovat nějaký jazyk, ať ruštinu, češtinu či polštinu, dal jsem se do sepisování mluvnice nejprve pro sebe, pak pro své studenty. První gramatiku češtiny jsem napsal v roce 1968 po invazi do Prahy, chtěl jsem tak vyjádřit svoji podporu Pražanům, a nazval jsem ji „an-ti-tanková gramatika”. Později byla tato mluvnice vydá-na v nakladatelství Ophrys a dočkala se tří vydání. Od jejího druhého vydání jsem se snažil odpovědět na ty nejchoulostivější otázky české gramatiky, takové, jako je třeba slovesný vid. Snažil jsem se představit ty jevy jed-noduše a vtipně, protože můj pedagogický přístup byl vždy v duchu Komenského „radostného vědění”.

Vzpomínáte si ještě na vaše první hodiny českého jazyka, literatury a reálií, které jste vedl?V září 1968 mě moji studenti ruštiny požádali, abych uspořádal intenzivní stáž češtiny. S výukou v dopoled-ních kurzech mi pomohl Miroslav Pravda, lektor češtiny

v Aix-en-Provence, odpoledne jsme se dívali na české filmy.

Co byste dnes poradil bohemistovi, který působí jako vysokoškolský pedagog ve Francii?Vyučovat jazyk prostřednictvím kultury. Číst se studenty jasné a smysluplné příběhy českých autorů. Já jsem na-příklad dlouhou dobu četl se svými studenty Kunderovy Směšné lásky v češtině.

A teď několik osobních dotazů, inspirovaných – jak jinak na francouzské půdě – dotazníkem podle Marcela Prousta:

Který je váš oblíbený český autor? Bohumil Hrabal.

A váš oblíbený český literární hrdina? Mám velice rád lyrického hrdinu v díle Jaroslava Sei-ferta.

Kterou českou historickou postavu obdivujete a kterou zavrhujete? Obdivuji Masaryka a opovrhuji Biľakem, tím, co povolal do Prahy v roce 1968 sovětská vojska.

Víme, že jste milovník hudby a sám hrajete na vio-loncello. Který je váš oblíbený český skladatel? Leoš Janáček.

Je nějaký český citát, přísloví či slovo, které použí-váte a máte rád? Pravda.

Stručné Curriculum vitae a bibliografie z pera pro-fesora Clauda Kastlera

Claude Kastler, národnost francouzská

Narozen v roce 1936 v Bordeaux

Středoškolská studia v Lycée Montaigne a v Lycée Louis-le-Grand v Paříži

Vysokoškolská studia

- 1953–1956 studia v „hypokhâgne a khâgne” (příprava pro Grandes Écoles) v Lycée Louis-le-Grand a zároveň bakalářské studim německého jazyka na Sorbonně

- 1956–1959 magisterské studim ruského jazyka na Sorbonně a počátky studia českého jazyka na téže univerzitě

- 1959–1960 studia na Filozofické fakultě Lomonoso-vovy univerzity v Moskvě

Portrét | Ahoj, bohemisto, ahoj!

port

rét


- 1961 úspěšné absolvování „agrégation” v oboru ruština a čeština, jmenování profesorem v Lycée de Parc v Lyonu

Zaměstnání

- 1963 výuka ruského jazyka na Filozofické fakultě Stendhalovy univerzity v Grenoblu

- září 1968 pořádání intenzivního kurzu českého jazyka na univerzitě v Grenoblu; přednášky a cvičení věno-vané české gramatice se stanou základem budoucí mluvnice Český jazyk. Nová česká mluvnice, praktická a promyšlená.

- 1968–2002 působení na Katedře ruštiny a slovan-ských jazyků na Filozofické fakultě Stendhalovy uni-verzity v Grenoblu (odborný asistent, docent), kde je roku 1997 jmenován řádným profesorem

- 1980–1990 zvolení a jmenování členem CNU (Národ-ní univerzitní rada) pro obor 13 – Slovanské jazyky

- 1997 ředitel Centre d’Études Slaves Contemporaines (Středisko pro současná slovanská studia) na Stend-halově univerzitě v Grenoblu, kde vede rovněž před-náškový cyklus SLAVALP

- 2003 emeritní profesor Stendhalovy univerzity v Gre-noblu

Bibliografie

- La langue tchèque. Grammaire tchèque pratique et raisonnée [Český jazyk. Česká mluvnice, praktická a pro-myšlená] Paris, Éditions Ophrys, 1986 (180 stran).

- La langue tchèque. Nouvelle grammaire tchèque pra-tique et raisonnée [Český jazyk. Nová česká mluvni-ce, praktická a promyšlená] Paris, Éditions Ophrys, 1995 (408 stran).

- 114 notes de langue polonaise pour étudiants russes. Grammaire brève [114 poznámek o polském jazyce pro studenty rusisty. Stručná mluvnice], Grenoble, Universi-té Stendhal, 1981 (48 stran).

- Grammaire insolite de la langue russe. Syntaxe et com-munication [Neobvyklá mluvnice ruského jazyka. Syn-taxe a komunikace], Grenoble, Université Stendhal, 1993 (400 stran).

- Alexandre Voronski: un Bolchevik fou de littérature [Alexandr Voronskij: bolševik poblázněný literaturou], Grenoble, Ellug, 2000 (182 stran).

- Dále mnoho odborných článků zaměřených na slo-vanské jazyky, literatury a reálie.

Smutný dovětek

Dne 16. června 2011 nás zastihla a velmi dojala zpráva o smrti emeritního profesora Stendhalovy univerzity Clauda Kastlera. Skonal v Grenoblu dva týdny poté, co oslavil 75. narozeniny. Vzpomínáme na naši návštěvu, plnou srdečnosti a veselí, u manželů Kastlerových v úno-ru letošního roku, kdy jsme domlouvali vše spojené s texty, které jste si právě teď mohli přečíst. A nemůžeme nepomyslet tak trochu čepovsky na „tajemství lidských setkání“.

Našemu článku by příslušel ve světle nové smutné sku-tečnosti spíše titul Pocta profesoru Claudu Kastlerovi. Přesto si myslíme, že v myslích kolegů, studentů a přátel díky jeho srdečnému založení, optimistickému nature-lu a moudrému espritu slova Ahoj, bohemisto, ahoj! zůstanou navždy. A věříme, že ani on sám by název ne-měnil…

Autorky

Portrét | Ahoj, bohemisto, ahoj! | Kořeny tolerantního a otevřeného ducha

port

rét


Neznal jsem osobně Suzanne Renaudovou a Bohuslava Reynka – a hodně toho lituji, když slyším a vidím, jak o nich mluví jejich přátelé a co pro ně s vroucí a nakaž-livou láskou dělají.

Domnívám se, že k jejich nejdůležitějším vlastnostem patří spojení „ušlechtilého náboženského ideálu” s pro-stou a citlivou tolerancí a otevřeností.

Byli-li takoví, bylo to prý dáno jejich výjimečnou pova-hou. Přesto si myslím, že kořeny jejich dobrých vlast-ností je třeba hledat v rodinném prostředí, z něhož vy-šli, a ve vzdělání, jehož se jim dostalo.

V dostupných francouzských pramenech se málokdy mluví o dětství obou básníků; líčení jejich života začíná často až rokem 1914 (kdy jim bylo už pětadvacet let) nebo dokonce až rokem 1923, kdy se na začátku spo-lečného duchovního přátelství seznámili. Čerpal jsem mnohé své informace v knize Dagmar Halasové o Bo-huslavu Reynkovi2; ta, jak se mi zdá, téma nevyčerpává a doufejme, že si jednou budeme moci přečíst nějakou obšírnější studii; bude to obtížné z toho důvodu, že oba básníci měli ve zvyku hovořit sami o sobě i o šťast-ných letech svého mládí pouze v prchavých náznacích o kousku ráje, z něhož byli vyhnáni.

V roce 1900 žila Suzanne Renaudová v Lyonu, Bohuslav Reynek v Jihlavě, a oběma bylo asi deset let. Ve Francii v té době vrcholil konflikt mezi církví a státem (v němž šlo hlavně o školství). V Čechách a na Moravě nabýval otevřené podoby konflikt mezi Čechy a Němci, dout-nající již od počátku 19. století. Zdá se, že Suzanne i Bo-huslava zprvu drželi stranou těchto vášní rodiče a že později se drželi v ústraní sami. Rodiče obou se totiž s mimořádnou péčí věnovali budoucnosti svých dětí a kvalitě jejich vzdělání; to bylo také rozhodující hle-disko při výběru škol. Rodina Renaudových se usadila v Grenoblu v ulici Lesdiguières číslo 9, tedy nedaleko dívčího lycea a filozofické fakulty. Rodina se rozhodla riskovat a dát dceři laické a moderní vzdělání – Suzanne

byla první absolventkou toho lycea, která získala ma-turitu, a laická studia v ní ostatně jen posílila její víru a přesvědčení.

Rodina Bohuslava Reynka bydlela v odlehlé osadě Pe-trkov na sever od Jihlavy. Reynkovi rodiče byli velmi obětaví: když Bohuslav dosáhl školního věku, neposlali ho do internátu, ale spolu s ním se přemístila celá rodi-na. Velký petrkovský statek Reynkovi rodiče po obtíž-ném rozhodování na dlouhá léta pronajali a usadili se v Jihlavě, aby byli poblíž synovi, zapsanému na místní reálce.

O Reynkových rodičích mnoho informací nemáme (pe-trkovskou usedlost vlastnili již prarodiče a praprarodi-če z otcovy strany, patrně španělského původu3), zato o tehdejší Jihlavě máme údajů více (díky Brockhausově encyklopedii z roku 1895) a víme, že místní reálka měla vynikající pověst.

Město Jihlava (německy Iglau) leží na Moravě, nedaleko českých hranic; řeklo by se „maloměsto”, ale tehdy bylo co do počtu obyvatel druhým největším moravským městem, větším než Olomouc. Podle sčítání lidu z roku 1890 v Jihlavě tenkrát žilo 24000 obyvatel; Brockhaus uvádí několik protestantských rodin (dvě stě duší), vý-znamnou židovskou menšinu (tisíc pět set izraelitů), Čechů bylo pět tisíc; zbytek obyvatelstva, to jest velkou většinu, tvořili němečtí katolíci.

Jihlava s okolím ležela uprostřed „německého jazyko-vého ostrůvku” – do tamních stříbrných dolů, jež dlou-hou dobu přinášely městu bohatství, byli zřejmě kdysi povoláni němečtí horníci. Podle toho, co jinak víme o životě na tehdejších středních školách, si můžeme domyslet, že národnostní rozpory se odrazily i ve světě středoškoláků; nicméně Bohuslav Reynek z odlišností obou národů nevytěžil nepřátelské postoje, nýbrž obo-hacení. V prostředí česko-německé jazykové dvojakosti, tedy v situaci, v níž mnoho dětí ztrácí schopnost vlád-nout oběma jazyky, mluvil česky (tak se ostatně mluvilo každý večer u Reynků doma), a dokonce svou mateř-štinu mistrovsky ovládl. Na reálce se zároveň i výborně naučil německy, díky tomu mohl plně ocenit a později i přeložit dílo expresionistického básníka Georga Trakla (zesnulého roku 1914). Škola mu otevřela i svět fran-

1| Kolektiv autorů pod vedením Annick Auzimour a Lenky Frou-líkové. Dvojjazyčné dílo, věnované Bohuslavu Reynkovi a Su-zanne Renaud.

2| Dagmar Halasová. Bohuslav Reynek. Brno, Petrkov, 1992. 3| Podle Dagmar Halasové. Za Habsburků přišlo v pobělohor-

ské době do Čech mnoho španělských vojáků, kteří se poslé-ze zcela počeštili.

Ukázka z díla Clauda Kastlera:

Kořeny tolerantního a otevřeného duchaPřeložil Petr TurekUveřejněno v Essais sur le discours de l’Europe éclatée. L’œuvre de Bohuslav Reynek – Une éclaircie au loin… No 16, Grenoble, Université Stendhal1:

Portrét | Kořeny tolerantního a otevřeného ducha

port

rét


couzštiny a francouzské kultury. Bylo to v době, kdy ne-bylo mnoho lidí, kteří by byli připraveni otevřít se fran-couzskému i německému světu zároveň. Dalším darem, jehož se mu na reálce dostalo, bylo uvedení do světa výtvarného umění: jediným učitelem Reynka – grafika a malíře – zůstane profesor kreslení Max Eisler.

Je možné, že kontakt s židovskými spolužáky ovlivnil i Reynkův zájem o Starý zákon a o Knihy proroků.

Tutéž otevřenost ke světu kultury najdeme i u mla-dé Suzanne. Měla ráda hudbu a hodně zpívala. Žila se svou mladší sestrou Marcelle, která se věnovala výtvarnému umění. Jejich matka, Félicie Tartariová, patřila ke známé a respektované grenobelské rodině. Její bratr byl děkanem právnické fakulty v Grenoblu. V rodině Renaudových panovala rovnováha mezi věr-ností církvi a službou státu. Otec Abel Renaud, státní úředník, měl při služebním postupu problémy kvůli svým postojům k Dreyfusově aféře.

Suzanne Renaudová měla velmi dobrý přehled o sou-dobé poezii a próze; stačí si přečíst její poutavé dopisy příteli Reynkovi v knize Suzanne Renaudová Bohuslavu Reynkovi. Dopisy 1923–19264.

Renaudová jistě hodně četla, lze se však domnívat, že ve výběru četby jí pomáhali její středoškolští a vysoko-školští učitelé. Na závěr našeho chvalozpěvu na školství počátku století podotkněme, že Joseph Parnin, který Suzanne Renaudovou uvedl do okruhu spisovatelů kra-je Ardèche, byl profesorem na lyceu v Tournonu.

Suzanne a Timothée (takto pěkně si Renaudová, když se seznámili, překládala křestní jméno Bohuslav, ostat-ně původcem tohoto překladu do řečtiny byl Reynek sám) měli dar přijímat; mnohem více však dokázali dá-vat a pomáhat.

Talentovaná studentka se na škole záhy prosadila. Gre-nobelská univerzita byla jednou z prvních ve Francii, kde studovali cizinci. Organizovala pro ně velikonoční přednášky. Suzanne Renaudová měla tak dobrou po-věst, že o Velikonocích roku 1924 se s ní počítalo jako s přednášející. Váhala se souhlasem, tolik se obávala mondénnosti a toho, že bude stát před mladými snoby, ale šlo o to prokázat službu a pak jsem přese všecko měla zadostiučinění v tom, že jsem se mezi svými posluchači setkala s několika mladými lidmi (...), kteří chtěli seriózně pracovat.5 Výsledky velikonočních přednášek byly pře-svědčivé, neboť na podzim rektor, okouzlující starý pán (citujeme s pobavením mladou studentku Renaudo-vou), velice vzdělaný, velice bystrý, velice „v duchu staré Francie” ji požádal o komentované předčítání našich

moderních básníků pro publikum, které sám shromáž-dil, složené právě z cizinců.6 A Suzanne Renaudová Reynkovi vyprávěla, jak stála v rozpacích za velkou profesorskou katedrou.

Domnívám se, že tato epizoda je velice výmluvná pro její charakter: Renaudová nesnášela mondénnost a trochu si libovala v samotě, ale zároveň se ráda po-dělila o své znalosti.

Šlo o to prokázat službu. I tehdy v roce 1914, když se Fé-licie Renaudová a obě její dcery, Suzanne a Marcelle, staly ošetřovatelkami ve vojenském lazaretu a pečo-valy o trpící vojáky v agonii, šlo o to prokázat službu. A když Bohuslav Reynek věnoval tolik svého génia překládání jiných autorů, šlo rovněž o službu. Toleran-ce, jejíž počátky jsme se pokusili osvětlit, byla tudíž opakem lhostejnoti či absence přesvědčení.

Je strašné pomyslet na to, jaký život čekal tyto dva otevřené a velkorysé lidi po roce 1936.

4| Dvojjazyčné vydání Archa, Zlín 1997.5| Dopis z 16. května 1924. In: Suzanne Renaudová Bohuslavu

Reynkovi. Dopisy 1923–1926. Archa, Zlín 1997, str. 18.6| Dopis z 8. října 1924. Tamtéž, str. 27.

port

rét


Portrét | Kořeny tolerantního a otevřeného ducha

Překlad Masarykova Ruska a Evropy, na němž jste se podílel (projekt dokončen r. 2004), patří k nejpo-zoruhodnějším edičním počinům ruské bohemisti-ky posledního desetiletí. Jaký ohlas mělo toto dílo v Rusku? Vydáním Ruska a Evropy proces znovuobjevování Masaryka v naší zemi spíše vstoupil do nové fáze, než započal. Již na pražské konferenci 12.–14. září 1997 TGM, Rusko a Europa. Dílo – vize – přítomnost byli přítomni tři účastníci z Rus-ka – Moskvané, docenti Moskevské univerzity, historici Z. S. Nenaševa a Jevgenij Firsov a – jak se u nás říká – váš oddaný služebník z Petrohradu, tedy já. Tato konferen-ce dala podnět k organizaci obdobného mezinárodní-ho sympozia v Petrohradě z iniciativy Společnosti bratří Čapků, která vznikla v tomto městě v roce 1995 (byl jsem tehdy jejím prvním prezidentem). Konference proběhla 12.–13. listopadu téhož roku pod názvem T. G. Masaryk a Rusko. Kromě hostů z Čech (F. Kautman, J. Franěk, D. Kši-cová, V. Doubek, J. Seydler, I. Pospíšil, který poslal referát) a Ukrajiny (J. D. Burmistenko) se jí zase aktivně zúčastnili

Moskvané. Nejen Nenaševa a Firsov, ale také M. A. Abra-mov, Ella G. Zadorožňuk a V. A. Žučkov, kteří již v té době při-pravovali 1. díl ruského vydání Ruska a Evropy (vyšel v roce 2000). Právě tehdy vědci a překladatelé z obou hlavních měst Ruska spojili své síly a společně připravili další dva díly (2. a 3. díl redigoval spolu se mnou petrohradský profesor B. F. Jegorov, 3. díl jsem přeložil spolu se svou manželkou V. A. Kamenskou; historii vzniku, reedic a překladů Masa-rykova díla popsal V. Doubek). Iniciativa v celém podniku patřila Ústavu filozofie v Moskvě a hlavnímu redaktorovi trojsvazkového díla M. A. Abramovovi. V časopise tohoto ústavu Voprosy filosofii se právě v té době objevily nověj-ší publikace o Masarykovi a recenze ruského vydání jeho stěžejního spisu z pera Vladimíra Kantora. Kniha měla velký význam především pro historiky, filozofy, sociology, polito-logy, literární vědce.

Po jejím uveřejnění (2004) se na mne redakce časopisu Voprosy istorii (Moskva) obrátila s návrhem, abych napsal historickou podobiznu T. G. Masaryka pro dlouholetý

Rozhovor s Olegem Michajlovičem MalevičemPhDr. Dalibor Dobiáš, Ph.D. bývalý lektor v Pise a Moskvě, nyní Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR

Oleg Michajlovič Malevič se narodil 24. června 1928 v Petro-hradě. Vystudoval bohemistiku na Leningradské univerzitě (1947–1953, postgraduálně v letech 1958–1961), v letech 1961–1962 absolvoval stáž na Karlově univerzitě v Praze. Pra-coval jako učitel, později jako překladatel z češtiny a slovenšti-ny na volné noze (členem Svazu spisovatelů SSSR se stal roku 1968). Je autorem monografií o Karlu Čapkovi (1968, 1989), Vladislavu Vančurovi (1973), bratrech Čapcích (Praha 1999); soubor jeho menších studií vyšel česky v knize Osobitost čes-ké literatury (2009). O. M. Malevič přeložil do ruštiny (zčásti se svou ženou Viktorií Kamenskou) díla K. Poláčka, K. Světlé, I. Olbrachta, K. Čapka, T. G. Masaryka ad., z nichž řadu i uspořá-dal, hry F. Šrámka, bratří Čapků či např. P. Kohouta, řadu básní českých autorů 19. a 20. století. Sám publikoval sbírky básní (1991, 2009). Je čestným doktorem Karlovy univerzity (1998) a čestným předsedou petrohradské Společnosti bratří Čapků, jejíž podobu, vědecké i další aktivity po dlouhá léta určoval.

Pozn.: Otištěné interview doplňuje rozhovor s O. M. Malevi-čem O překladu, osobitosti české literatury a literární vědě, vy-daný v České literatuře 2010/6 (str. 766–781).

Portrét | Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem

port

rét


cyklus podobných publikací, věnovaných vynikajícím historickým osobnostem (Voprosy istorii, 2004, č. 11).

Dalším impulzem bylo stopadesáté výročí naroze-ní T. G. Masaryka. Paralelně proběhly dvě konferen-ce – T. G. Masaryk a Ruská akce československé vlády (16.–17. března 2000, Moskva, archiv a knihovna „Russkoe zarubežie“, Ústav rossijských /rád bych odlišoval toto slovo, jež se důsledně objevuje i v našich úředních dokumentech, od etnického „ruský“/ dějin) a T. G. Masaryk. K 150. výročí od jeho narození (20. března 2000, Petrohrad, Petrohradská uni-verzita, Knihovna Akademie věd). V Petrohradě se studiu ži-vota a díla Masaryka po léta věnovali hlavně již nežijící bás-ník, historik literatury a divadla a překladatel Igor Inov a jeho manželka, docentka Petrohradské univerzity I. M. Poročkina. Především díky nim stojí ve dvoře Filologické fakulty Petro-hradské univerzity busta čestného profesora této univerzity T. G. Masaryka. Irina Poročkina, která mnohokrát referovala převážně o vztahu Masaryka k Rusku v petrohradské Spo-lečnosti bratří Čapků a na univerzitních a mezinárodních konferencích, byla také iniciátorkou masarykovské sekce v březnu 2010 na každoroční mezinárodní vědecké kon-ferenci Filologické fakulty Petrohradské univerzity a publi-kace sborníku T. G. Masaryk. K 160. výročí od jeho narození, v němž byl uveřejněn také můj referát. V tomto sborníku je otištěn i velmi důležitý referát Dmitrije Travina T. G. Masaryk a modernizace meziválečné Evropy. Kandidát ekonomických věd, vedoucí Střediska výzkumu modernizace Evropské univerzity v Petrohradě Travin publikoval v časopise Zvězda (St. Petěrburg) cyklus článků o modernizaci v evropských zemích a vyzdvihl kladný příklad meziválečného Českoslo-venska.

Moskevská Rossijská univerzita přátelství národů pod-nikla zase největší nakladatelský čin po vydání Ruska a Evropy: vydala antologii T. G. Masaryk: filozofie – socio-logie – politika (Moskva 2003). Je to téměř 700 stránek velkého formátu. Tuto knihu uspořádali sociologové, profesor Karlovy univerzity M. Petrusek a docent Rossij-ské univerzity přátelství národů N. P. Narbut. Jako odpo-vědný redaktor s Narbutem spolupracoval a vědeckým konzultantem a spoluautorem komentáře byl J. F. Firsov. Je také autorem knihy Zkušenost demokracie v ČSR za To-máše Masaryka: koaliční demokratizmus (Moskva, 1997) a editorem korespondence TGM s ruským filozofem Ernestem Radlovem (J. F. Firsov: T. G. Masaryk i rossij-skaja intellektualnaja sreda (po archivam Čechii i Rosii). Časť I. Tomaš Masarik a Ernest Radlov v naučnoj i družeskoj perepiske. Moskva 2005).

Praktická činnost Masaryka – politika od května roku 1917 do března roku 1918 probíhala v Petrohradě, Mosk-vě a Kyjevě. V posledních letech spolupráce mezi ruský-mi a ukrajinskými bohemisty ochabla, a to mělo neblahý vliv na výzkum tohoto období v životě TGM.

Jak můžeme krátce bilancovat výsledek všech těchto publikací a vědeckých počinů?Historický příklad T. G. Masaryka a meziválečného Česko-slovenska prospěl orientaci naší veřejnosti na politickou a ekonomickou modernizaci s důrazem na určující vý-znam vývoje vzdělanosti a vědy.

Vnímala takto Masarykovo dílo i ruská emigrace?Masaryk a ruská emigrace je velké téma. Hodně se mu věnovali právě Igor Nov a Irina Poročkina a v Čechách Ivan Savický.

O emigrantech, kteří se vrátili do Francie po pádu Na-poleona, prý Talleyrand řekl, že se nezměnili a ničemu se nenaučili. To platí i v případě ruské emigrace. Po prv-ní světové válce se ve vztahu k Masarykovi a jeho spisu o Rusku a Evropě vlastně nic nezměnilo.

V Rusku a Evropě minulost naší země ztělesňuje mnich; budoucnost – Maxim Gorkij, jehož Masaryk v r. 1913 na-vštívil na Capri. 28. ledna 1914 se v Čase objevila zpráva, že Gorkij chce po návratu z emigrace do Ruska přeložit do ruštiny Rusko a Evropu. Carská administrativa nao-pak hned po otištění této knihy prohlásila Masaryka za personu non grata a znemožnila jeho dříve plánované přednášky na Petrohradské univerzitě.

Ruská sociální demokracie si Masaryka povšimla, i když dost kriticky. Plechanov jej obviňoval z toho, že nepo-chopil Hegla, a polemizoval s jeho zásadou: „Reforma-tion! Nicht Revolution!“ (referát v emigračním časopise Zarja o ruském vydání Otázky sociální). Trockij ve vídeň-ském sociálnědemokratickém měsíčníku Der Kampf re-feroval o Rusku a Evropě a nesouhlasil s Masarykem jako se stoupencem Kantova kriticizmu. Avšak v roce 1917 se Masaryk a Plechanov stali spojenci v boji s Leninem a Trockým. V novinách Jedinstvo, které redigoval Plecha-nov, Masaryk poprvé popsal své zážitky z říjnového pře-vratu v Moskvě. V Petrohradě se setkal také s Gorkým, který ve svém z hlediska bolševiků „polomenševickém“ časopise Novaja žizň tehdy publikoval své Nesoučasné myšlenky. Volby do Ústavodárného shromáždění, v němž 80 % míst obsadily socialistické strany, však ukázaly, že v rolnickém Rusku lid volí převážně esery. A právě eseři byli tou částí ruské emigrace, kterou nejvíc podporoval Masaryk a která nejvíc podporovala Masaryka.

Jeden z těchto eserských emigrantů, zakladatel pražské Slovanské knihovny Vladimir Tukalevskij publikoval ve sborníku Vůdce generace I z let 1930–1931 stať Masaryk v ruském tisku (Příspěvek k bibliografii), v níž ukázal dvojí přístup ruské předrevoluční veřejnosti k TGM. Zhruba to byl odmítavý postoj panslavistů a zastánců vládního kur-zu, a kladný postoj pokrokové, především vědecké inteli-gence. Mnozí z těchto lidí se dostali do emigrace a někteří


port

rét


do Čech (P. J. Novgorodcev). Z tohoto okruhu vzešly velice věcné a promyšlené, i když nikoliv apologetické posudky Ruska a Evropy (P. N. Miljukov: Masaryk jako historik ruské inteligence. Vůdce generace II; Boris Jakovenko: Masaryk a ruské myšlení. Vůdce generace I) nebo vůbec Masarykova myšlenkového světa (Nikolaj Losskij: Etické a náboženské učení T. G. Masaryka. Vůdce generace II).

Jakovenko vytkl Masarykovi, že jako klíčovou osobnost pro poznání Ruska vybral nikoliv tehdy velmi populár-ního heretika Tolstého, nýbrž oficiálně uznávaného Do-stojevského. Alfred Ludvigovič Bem v tom naopak viděl důkaz Masarykovy prozíravosti. Viz o tom podrobněji v mé stati Dostojevskij, Masaryk, Bém, Kundera, Brodskij… (Malevič, O.: Osobitost české literatury. Praha 2009).

Představitelé ruské emigrace se dokonce neshodovali ani v odpovědi na otázku, jestli Masaryk miloval Rusko. V. Lazarevskij kapitolu své rusky psané knihy Rusko a čes-koslovenské znovuzrození. Nárys česko-ruských vztahů v letech 1914–1917 (Praha 1927) věnovanou Masarykovi nazval Janus dvou tváří. Významný ruský monarchista V. V. Šulgin v předmluvě k této knize psal: „Tragédie vzta-hu 'Masaryk – Rusko' se dá nahlížet z různých hledisek. Je však třeba si uvědomit, že je to právě tragédie. Ma-sarykova osobnost – beze vší pochyby – sehrála obrov-skou úlohu v budování soudobého Československa. Masaryk je faktorem vzniku Československé republiky. Ale jiný, dosud nedosti oceněný faktor je Rusko. A tra-gédie tkví právě v tom, že první 'faktor' neměl rád, lépe řečeno, nenáviděl ten druhý a vystavil Rusko na pranýř právě těsně před tím, než ten druhý 'faktor' začal budo-vat soudobé Čechy.“

Mnohem spravedlivěji o tom psal bývalý člen Severní rus-ké vlády eser Boris Sokolov: „Jestli má Masaryk rád Rusko? Má ho rád svým způsobem, beze stínu lásky – obdivu, kte-rá rodí fantomy. Má rád Rusko, i když jej posuzuje přísně, ostře jej kritizuje, nechce mu odpustit záporné rysy, nepří-znivé a zhoubné pro ně samé.“

Co představuje Masarykovo dílo pro překladatele? Vznikly nějaké obtíže při překladu Masarykových termínů? Museli jste Rusko a Evropu ruskému čte-náři tu a tam dovysvětlovat?Nemyslím, že by překlad jazyka T. G. Masaryka představo-val nějaký zvlášť složitý problém. Je jasný a přesný, dost živý, i když nese patinu zastaralosti. Mezi českou a ruskou filozofickou terminologií je jen nepatrný rozdíl (například v české se méně používá slovo „gnozeologie“ nebo ter-mín „teorie poznání“), ještě méně rozdílů je v terminologii historické a ekonomické. Složitost spočívala spíše v tom, že v moskevském kolektivu filozoficky vzdělaných překla-datelů bylo málo znalců němčiny, a tak se překládalo – jak mohu soudit podle překladu 2. dílu – nejen z němčiny, ale

i z angličtiny a češtiny. Zúčastnilo se toho několik překla-datelů s velmi rozdílnou stylistickou manýrou. Proto jsem jako redaktor měl co dělat, abych sjednotil překlad sty-listicky a terminologicky. Třetí díl jsem s V. A. Kamenskou překládal z češtiny, protože konečnou podobu tomuto textu dal jeho překladatel do češtiny Josef Horák ve spo-lupráci s Masarykem.

Vysvětlivky v českém vydání z let 1995–1996 se týkaly pře-vážně ruských historických reálií. Bylo třeba je doplnit vy-světlením historických reálií českých nebo také některých evropských. Ale i v ruské části je náš komentář (kolektiv-ní v 2. díle, můj a V. A. Kamenské ve 3. díle) podrobnější než v českém vydání. Navíc v komentovaném jmenném rejstříku k českému vydání jsme u řady ruských osob našli chyby (nesprávná identifikace jmenovců nebo třeba otce a syna), které se nám podařilo odstranit s pomocí katalo-gu Rossijské národní knihovny v Petrohradě.

Stala se dokonce následující věc. Na str. 201 ve 3. díle čes-kého vydání cituje Masaryk z Chateaubriandovy Ataly tato krásná slova: „popel mrtvých zhnětený se slzami ži-vých“. Marně jsem je hledal v ruském překladu a ve fran-couzském originále (Chateaubriand de, F. R.: Atala. René. Les aventures du dernier Abencerage. Paris 1998, str. 129). České vydání v žádné z petrohradských knihoven neby-lo. Pak jsem jel do Prahy a otevřel je na stránce 95 (Cha-teaubriand de, F. R.: Atala. Praha, 1973). Až tam byla. Tato krásná slova vymyslil český překladatel a právě je citoval Masaryk!

V našem rozhovoru, který vychází v České literatuře 6/2010, obsáhle hovoříte o tradici ruské bohemis-tiky. Jak vnímáte naopak pozdější českou rusistiku po pojednáních T. G. Masaryka?Myslím, že česká slavistika (v Čechách se slavistika vů-bec jako samostatný vědecký obor zrodila) a rusistika mají velmi vysokou úroveň. Ve 20.–30. letech minulého století se stejně jako česká literární teorie vyvíjely v sym-bióze s ruskou emigrační vědou (Ljackij, díky němuž dostal Ivan Bunin Nobelovou cenu, propagátor Do-stojevského díla Bem, Jakobson). Československo bylo světovým rekordmanem v počtu překladů z ruštiny. Nejvýznačnější osobnosti pražské (Bohumil Mathesius) a brněnské rusistiky (Josef Jirásek) však příliš podlehly vlivu sovětských názorů. Když jsem četl Anně Achma-tovové Mathesiovu předmluvu k jejímu Bílému hejnu, protestovala proti označení Cvetajevové za akméistku. Mathesius přitom nedocenil význam akméizmu pro rus-kou poezii a právě v té době, kdy téměř celá ruská emi-grantská poezie byla pod vlivem petrohradské (vlastně akméistické) školy, odsoudil akméizmus jako přežilý. Snad v tom sehrály svou roli názory Romana Jakobso-na, který byl obdivovatelem futuristů Majakovského,


port

rét


Chlebnikova, Pasternaka. Především tvorbu Bloka, Pas-ternaka a Cvetajevové vyzdvihoval Alfred Bem. Psal jsem na stránkách České literatury o Vjačeslavu Lebeděvovi jako o znalci české poezie 20. století. Bylo by třeba vů-bec prostudovat význam ruské emigrace pro ruské po-znání české literatury. Pražský časopis Centraľnaja Evro-pa, který vycházel v ruštině, v mnohém předčil tehdejší sovětskou bohemistiku, oslabenou říjnovým převratem a stalinskými represáliemi.

Po Únoru 1948 se česká rusistika dostala do sovětského dogmatického krunýře, který byl v té době právě nej-tužší. Dostala se tam dobrovolně (mladí Parolek, Kaut-man, Drozda, Honzík) a snad i nedobrovolně (mladý Mathauser). Ale právě tito lidé (a někteří další) udělali nejvíc pro to, aby se česká rusistika z krunýře dogma-tizmu dostala. Po vstupu „spřátelených“ vojsk to patřič-ně osobně odnesli (nejtížeji Drozda, Kautman, Franěk). V Petrohradě napsali pracovníci Puškinského domu (Ústavu pro ruskou literaturu) V. A. Kovaljov a K. I. Ro-vda (navzdory tomu, že sám Rovda 30 let seděl ve Sta-linových žalářích a koncentrácích) několik článků proti revizionizmu v české rusistice. Čeští kolegové mi svého času říkali, že tyto články byly svědectvím ideologické-ho deliktu v době prověrek. (V roce 1971 se v Moskvě v Ústavu slavistiky a balkanistiky konala konference na počest sedmdesátin L. Štolla, v Leningradě v Ústavu divadla, hudby a kinematografie konference věnovaná osmdesátce J. Mukařovského, na níž jsem přečetl Lot-manovu předmluvu k výboru z díla českého akademika, a uvedení dva snaživci si stěžovali na tuto ideologickou „diverzi“ oblastnímu výboru KSSS.)

Právě s M. Drozdou si byli nejblíže J. Lotman a Z. Minc. Dokumentuje to i velice záslužná publikace Prostor pro tvorbu. Sborník k nedožitým osmdesátinám prof. M. Drozdy (Acta Universitatis Carolinae. Philologica 3, 2004, Slavica Pragensia 39, Praha 2009), připravená L. a M. Zadražilový-mi. Jsou tam uveřejněny jeden z dopisů Lotmana Drozdo-vi a vzpomínka na jejich přátelství z pera Lotmanova syna Michaila. Ale mohly by tam být publikovány také Lotma-nova předmluva k Drozdově knize Narativní masky ruské prózy (Praha 1990), kterou tehdy uveřejnila i Česká litera-tura (1990, č. 4), a nekrolog Z. Minc a J. Lotmana Pamjati Miroslava Drozdy (Učenyje zapiski Tartuskogo universiteta 1992, č. 936, str. 151–154). Především M. a D. Drozdovy, rodinu Mathauserových, Parolka, M. Arnautovou měla na mysli Z. Minc, když v r. 1969 věnovala „svým drahým přátelům“ druhý díl své Liriky Alexandra Bloka (volala mi z Tartu do Leningradu a prosila, abych tato slova přelo-žil do češtiny; na katedře ruského jazyka v Tartu pracoval tehdy bohemista S. Smirnov, ale měla obavu, že bude jed-nat jako Kovaljov a Rovda; nevěděla však, že všechny mé telefonické hovory natáčí bezpečnost).

Velkým přínosem pro ruskou literární vědu byla kniha Z. Mathausera o Majakovském a jeho pozdější práce, v nichž vycházel z Husserlovy fenomenologie. Mnoho let podnětně informoval českého čtenáře o ruské literární vědě V. Svatoň, který rovněž spojuje ve svém přístupu k li-teratuře ruskou a německou vědeckou tradici. Četl jsem s velkým zájmem jeho objevný článek o původu termínu „sémantické gesto“. Velice kladně jsem recenzoval dvě jeho knihy pro petrohradský akademický časopis Russkaja literatura. Rovněž s velkým potěšením jsem vždycky četl zasvěcené a mistrovsky napsané předmluvy a doslovy J. Honzíka k českým vydáním ruských básníků. Význam-nou prací J. Fraňka byla již jeho kniha o B. Mathesiovi. S Fraňkem jsem se setkal poprvé na sympoziích v Rych-nově nad Kněžnou věnovaných K. Poláčkovi. Pak přijel na konferenci T. G. Masaryk a Rusko, kterou jsem organizoval jako tehdejší prezident petrohradské Společnosti bratří Čapků. Parolek a Franěk mi sdělili názor J. Dolanského, ke kterému přišel při studiu ruských pramenů Rukopisů královédvorského a zelenohorského: Slovo o pluku Igorově je závislé na ruském překladu Ossiana, a tedy vzniklo koncem 18. století.

S pracemi F. Kautmana jsem se seznámil přes zájem o Kafku, Dostojevského a Masaryka ( jeho článek o „zápasu“ Masaryka s Dostojevským jsme s V. Kamenskou přeložili pro Russkuju literaturu). Byl vítaným hostem petrohradského muzea Dostojevského, které ročně pořádá vědecké konference, stejně jako tajemnice české Společnosti Dostojevského M. Bubeníková. Ruské divadlo asi jako nikdo jiný v Čechách zná A. Morávková (významné jsou také její publikace o Bulgakovovi a Jakobsonovi). První přednášky o české literatuře 20. století mému ročníku bohemistů přednesl R. Parolek, tehdy student, který studoval spolu s J. Lotmanem. V Praze mě zasvěcoval do teoretických otázek (snad ještě koncem 50. let napsal zajímavou stať o metafoře a synekdoše). Později jsem recenzoval jeho knihu o V. Mrštíkovi. Je velmi přínosná, i když pro pochopení Mrštíkova místa v české literatuře je neméně významná i kniha M. Honzíkové o Mrštíkovi a Zeyerovi. Pro mne a nejen pro ruskou a českou rusistiku byly dobrým podnětem genologické konference, které pořádala brněnská katedra rusistiky (M. Mikulášek, I. Pospíšil, D. Kšicová, J. Dohnal). Studiem překladů ruské krásné literatury do češtiny se svědomitě zabývá O. Richterek z Hradce Králové. Současná česká rusistika se stejně jako česká rusistika 20. a 30. let vyvíjí v plodné symbióze s rusisty ruského původu (G. Vaněčková, L. Běloševská, manželé Magidovi). Mám dojem, že zájem o ruskou literaturu se teď přesunul do mimopražských center, především do Olomouce, kde působí velmi aktivní žáci M. Zahrádky.


port

rét


Kde ještě podle Vás inspirovala česká rusistika rus-kou literární vědu?Ve „zlatých šedesátých“ kráčela česká rusistika často před ruskou. Neměli jsme takové antologie ruské poezie 20. sto-letí jako Kolo inspirace (1967). Monografie Jana Kříže Pavel Nikolajevič Filonov (1966) se objevila dřív než první mono-grafické práce o tomto velkém ruském malíři v Rusku a na Západě. J. Dohnal vlastně jako první prostudoval genezi ro-mánu N. Ostrovského Jak se kalila ocel (Geneze tvaru, 1964). Známý petrohradský vědec Naum Jakovlevič Berkovskij si velice cenil prací Růženy Grebeníčkové a prosil mě, abych pro časopis Russkaja literatura (byl členem jeho redakční rady) přeložil její článek o Veltmanovi a Dostojevském. Kon-

1. Žijeme v době touhy po velikosti. Odborná učiliště se mění na gymnázia. Pedagogické fakulty na univer-zity. Akademie produkují nové a nové akademiky.

Masaryk žil v době silných starců: Edison – Tolstoj – Shaw – Rabíndranáth Thákur. Z mladší minulosti by k nim bylo možné doplnit Gándhího. V novinové mini-atuře Edisonův věk (1927), psané k osmdesátému výro-čí narození slavného vynálezce, jmenoval Karel Čapek jako silné, dosud živé osobnosti i Clemenceaua (87 let) a Hindenburga (81). Nicméně hlavní autor Versailleské smlouvy Clemenceau nese podstatnou měrou odpo-vědnost za druhou světovou válku, a skrze Hindenbur-gův populizmus se dostal k moci Hitler. Sotva kdo dnes vzpomene oba muže v dobrém. Masaryk naproti tomu zůstává středobodem debat na nejožehavější témata.

2. Masaryk byl především mytoborcem, přitom však inici-oval i nemálo mýtů. Mýtem se také sám stal. Za jednoho z prvních tvůrců Masarykova kultu bývá považován Karel Čapek, autor třídílných Hovorů s TGM. Jiný z pozdějších „silných starců“ Zdeněk Nejedlý, který se na konci života stal hrdinou anekdot (na jeho hrobě údajně stálo: „Zde odpočívá Zdeněk Nejedlý, díl první“), přitom kritizoval Čapka za to, že Masaryka snížil, že ho poměřil svým lok-tem, jinými slovy, proměnil ho v „obyčejného člověka“.

3. Do první světové války byl Masaryk v podstatě oby-čejným profesorem. Je sice pravda, že byl poslancem Říšské rady a iniciátorem několika hlasitých polemic-kých kampaní, nikdo ho však tehdy ještě nepokládal za osobnost světového formátu.

zervativní většina redakční rady byla proti publikaci (vyšel tedy česky). Ale dnešní ruští znalci této problematiky mi říkali, že myšlenky Grebeníčkové jsou dosud nové a objev-né. Jméno ruského básníka čuvašského původu Gennadije Ajgiho se stalo v Praze populárním dřív než v Petrohradě. V poslední době byla pro ruského čtenáře objevem kniha M. Grygara Znakotvorčestvo. Semiotika russkogo avangar-da, která vyšla v r. 2007 tisícovým nákladem v Petrohradě a zmizela z knihkupectví během několika měsíců.

Ukázka z díla Olega M. Maleviče:

T. G. Masaryk a dnešní světPřeložil Dalibor Dobiáš

4. Měl jsem možnost být přítomen jak na Pražském hradě na prezidentské recepci, jak v letním sídle pre-zidenta Masaryka v Lánech, kde nás, účastníky jedné z masarykovských konferencí, přijal prezident Havel, tak i v salonu vily bratří Čapků, kde se při pátku schá-zely osobnosti politiky a kultury (Masaryk sem chodil pěšky z Hradu). Jakkoli se dcera Alice snažila proměnit otce v živou mumii, byl to vždy prostě člověk, třebaže s velikou odpovědností.

5. Roku 1926, v předvečer pokusu o fašistický puč ge-nerála Radoly Gajdy, se Masaryk právě jako prostý člo-věk v obavách z blížící se hrozby pro stát obrátil k pá-tečníkům a vůbec k českým spisovatelům s prosbou o podporu. Vyslyšeli ho.

6. V následujícím roce pak přijel do Prahy Vladimir Ma-jakovskij. Masaryk jej nepřijal na audienci, třebaže o po-bytu spisovatele v Československu nepochybně věděl nejenom z novin (sám jsem spatřil v bratislavském archi-vu hlášení tajné policie o každém kroku Ilji Erenburga, a pražská operativa plnila své povinnosti neméně zodpo-vědně než bratislavská). Už předtím nepřijal svého staré-ho známého Maxima Gorkého, ačkoli neoficiálně se s ním setkal v Mariánských Lázních. Zval k sobě ovšem nejenom ty, kterým tehdy v Sovětském svazu říkali „běloemigran-ti“. Přijal Jevgenije Zamjatina, který odejel z vlasti, avšak nesblížil se s protisovětskou emigrací. Neměl jsem mož-nost spatřit záznam onoho rozhovoru, pokud podobné záznamy vůbec existují. Vím však jistě, že Masaryk později citoval jednu frázi, kterou slyšel od Zamjatina: „Veš trak-torem nerozmáčkneš.“1 A i jestli Masarykova „ruská akce“ ve 20. a 30. letech nedosáhla toho, co se od ní očekávalo, přece pro nás uchovala vzácné duchovní hodnoty, včet-ně těch v oblasti rusko-českých kulturních vztahů.

1| E. Ludwig: Duch a čin. Praha 1946, str. 201.

Portrét | Rozhovor s Olegem Michajlovičem Malevičem | T. G. Masaryk a dnešní svět

port

rét


Zde je však třeba obrátit se do minulosti, k mýtům, s nimiž se Masaryk konfrontoval.

7. Prvním z nich byl mýtus o tzv. Královédvorském a Ze-lenohorském rukopise. Kampaň za jejich demystifikaci jako novodobých falz zahájil Masaryk především z etic-kých důvodů: vědecké poznání bylo pro něho důležité i v té situaci, kdy vítězství tohoto poznání poškozova-lo národní zájmy. Novodobý původ „Rukopisů“ byl de-finitivně potvrzen na přelomu 60. a 70. let 20. století, na základě chemického a mikroskopického zkoumá-ní těchto písemných památek. Masaryk, v době, kdy teprve začínal uvedenou kampaň, psal domů z Ruska, že tamní vědci úplně klidně zpochybňují pravost Slo-va o pluku Igorově. Materiály z diskuze na toto téma, k níž u nás došlo, byly vytištěny v 60. letech 20. století v omezeném nákladu pouze pro „vnitřní“ účely. Jed-nou jsem navrhl vydat je uceleně v řadě Pro et contra, pochopil jsem však, že podobný počin nikoho neláká. Český vědec Julius Dolanský, který se zabýval ruskými a srbskými zdroji českých rukopisných falz a „záhadou ruského Ossiana“, měl ještě v 70. letech 20. století vážné pochybnosti o pravosti Slova o pluku Igorově, o nichž neformálně informoval své mladší kolegy, profesory Radegasta Parolka a Jiřího Fraňka. V Rusku se přitom bohužel dosud stavíme k pochybnostem o pravosti „Slova“, této nedochovavší se památky, jako k úkla-dům nepřátel. Diskuze o „Rukopisech“ však měla ještě jeden aspekt. Zaznívala tu otázka jednoty slovanských národů a jejich vztahu k národům germánským. Pro Čechy šlo v této době o otázku nejen teoretickou jako spíše politickou. Masarykův vztah k názorům Herdera a Kollára jakož i k ruskému slavjanofilství se v průbě-hu jeho dlouhého života vyvíjel. Na toto téma by bylo možné napsat speciální studii nebo spíše monografii. V každém případě usiloval Masaryk o to, aby se vyhnul krajnostem. Myšlenka slovanské jednoty byla nezříd-ka zneužívána politicky, a to i stalinskou vládou. V po-slední době se v Česku naproti tomu slovanská jed-nota včetně kulturní odmítá, mluví se o tom, že Češi nejsou Slované, ale Kelti, evropská jednota se staví proti slovanské. A mnozí teoretikové i historikové se přitom opět odvolávají na Masaryka, který jako jeden z předních hlasů své doby hovořil o prioritě českých národních zájmů nad zájmy všeslovanskými. Z toho pramení úvaha, že ideové dědictví Masaryka v otázce vztahu ke slovanství je ambivalentní.

8. Jiným mýtem, proti kterému Masaryk mnoho let vystupoval, byly předsudky protižidovské, které se nezřídka objevovaly i ve vládních kruzích a části po-litického spektra. Kampaň na obranu žida Hilsnera, obviněného z rituální vraždy, vedl Masaryk opět ve jménu vítězství pravdy a osvobození svého národa od

lži a sebeklamu. Po nástupu Hitlera k moci a po ho-lokaustu je historická role Masaryka v daném směru jednoznačná, ať už budou panovat o jeho vlastním původu jakékoli domněnky.

9. Třetí mýtus anebo kult, který Masaryk na začátku spoluutvářel a později rozrušoval, se týká F. M. Dosto-jevského. České vydání spisu Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti, který Masaryk dva roky před publikací roku 1881 obhájil jako habilitační, začínalo citátem z Dostojevského Běsů, a v předmluvě k němu autor psal, že při práci na knize znal názory ruského spisovatele, které neuvěřitelně korespondovaly s jeho vlastními: oba se domnívali, že člověk nemůže žít bez náboženství, že bez něho se stane buď vrahem, anebo sebevrahem. První Masarykův článek o Dostojevském, psaný roku 1892, představoval „apologii“ ruského kla-sika. Ve spise Rusko a Evropa (1907–13) představil Ma-saryk Dostojevského z druhé strany. V prvním případě byl Dostojevskij pro Masaryka spojencem v boji pro-ti romantickému titanizmu. V druhém – ztělesněním pravoslavného teokratizmu. Náboženská víra samého Masaryka se vyvíjela od katolictví k protestantizmu a svobodomyslnosti, víře v individuálního, osobního Boha. Celá jeho historická koncepce, celé jeho chá-pání české kultury vycházelo z protestantské tradice a odmítnutí katolictví, pravoslaví a ateizmu. Vývoj Do-stojevského – podle Masaryka – je vývoj od Bělinské-ho k Uvarovovi. Bod za bodem vyvracel český filozof koncept Dostojevského. Teze, kterou hlásal Dostojev-skij, zněla: evropeizace, západnictví, odmítání samo-děržaví, pravoslaví, lidovosti vedou k materializmu, ni-hilizmu, socializmu, ke katolictví a jezuitství, k vraždě a sebevraždě, a antiteze slula: ne smrt, nýbrž život, ne člověkobůh, nýbrž Bohočlověk, deizmus, nesmrtelná duše, „ruská idea“. Vztah k Dostojevskému, na něhož hleděl z pozice demokrata, sociálního a náboženské-ho reformátora, v mnohém určil Masarykův vztah k Rusku. Viděl dvě Ruska: předpetrovskou Rus a Rus-ko nové, evropské. Rusko s předpetrovskou kulturou v jeho očích představoval pravoslavný mnich. Nové Rusko – Maxim Gorkij. Avšak i stará, předpetrovská Rus nebyla pro Masaryka duchovní sférou cizí zákla-dům evropské kultury, nýbrž projevem raného stadia evropské kultury, specifického dětství Evropy, křesťan-ského, byzantského středověku. Rusko se nachází na cestě z minulosti do budoucnosti, ze středověku do nové doby. I v dnešní době mnozí s tímto chápáním Ruska souhlasí, druzí s ním kategoricky polemizují. Na Západě s ním souhlasí optimisté. V Rusku samém je vztah k takovémuto chápání země plný rozporů a am-bivalence, vždyť i my sami nyní představujeme stej-nou směsici rozporů jako před sto lety.

Portrét | T. G. Masaryk a dnešní svět

port

rét


10. Ouverturou první světové války byly balkánské války. Když Masaryk, který měl reputaci „zapadnika“, vstoupil na státní a vlastně mezinárodní scénu jako poslanec rakouské Říšské rady (1891–1893, 1907–1914), upřel svoji pozornost především na Balkán. Dvakrát, v letech 1892 a 1909, tam pobýval. A zde je závěr z toho, co pozoroval na území, které Rakousko-Uhersko anektovalo: „V okupované oblasti proti sobě stojí dva světy, Východ a Západ ve svých velkých pro-tikladech; stojí tu proti sobě dvě světová náboženství, dvě světové církve. Vstoupili jsme zde takříkajíc do tohoto velkého světového schizmatu, máme sjedno-tit, co je rozděleno tisíciletími; nedovedu si představit větší, vznešenější úkol.“2 Obtížnost jeho řešení spatřo-val Masaryk v tom, že se zde střetávalo obyvatelstvo, které žilo v středověkých podmínkách a představách, a současný „liberální či liberalistický stát“. Masaryk va-roval před mechanickým přenášením předpisů a no-rem západní civilizace do středověkého „východního“ prostředí. Kategoricky odsuzoval policejní režim, který byl na anektovaném území vytvořen a který považoval jakýkoli projev nesouhlasu, jakékoli výrazy národních a náboženských tužeb Slovanů za vlastizradu: „Turků se bojíme, Srbům podezíráme, katolíci jsou, domnívá-me se, eo ipso oddáni vládě. Proto se Turkům dvoříme, Srby, pokud to alespoň trochu jde, utiskujeme, katolíci se ke svému právu dostanou potud, že úřednický apa-rát je převážně katolický.“3 Dnes nás budou málo zne-pokojovat Masarykovy výpady v duchu politiky „Pryč od Říma“. Balkán se stal bolehlavem Evropské unie, přičemž doufám, že admirál Kolčak byl posledním rus-kým politikem, který snil o tom, že zavěsí štít knížete Olega na bránu Cařihradu. Konflikt mezi západním liberalizmem a východní teokracií ovšem v dnešní době nabyl globální podoby.

Také první světovou válku pokládal Masaryk za válku mezi demokracií a teokracií, tj. feudálně-aristokratic-kým zřízením, třebaže pro něho nebylo tajemstvím, že se válčí o trh, sféry vlivu a že Kruppovy továrny i kon-cern Škoda jsou spjaty s válečným průmyslem Trojdo-hody. Je možné nesouhlasit s Masarykovým výkladem první světové války, avšak jestli dojde k třetí světové válce, bude to nejspíš právě válka mezi demokracií a teokracií v Masarykově slova smyslu. Svým způso-bem je už vedena.

11. Víme, že roli náhody a osobností v historii ne-lze přeceňovat, a přece, kdyby poslanec Říšské rady profesor Masaryk vyčkával na povolení vycestovat, a 18. prosince 1914 nenasedl na vlak, který odjížděl do Benátek, je možné, že by Československá republi-ka nevznikla a na bývalém území habsburské říše by

ještě dlouho existoval nějaký konglomerát národů. Idea čechoslovakizmu, na jejímž základě vznikala Čes-koslovenská republika, se obnažila jako mýtus. Malý úspěch nadějí, které byly spojeny zpočátku s Malou dohodou a pak s Vyšehradskou čtyřkou, definitivně pohřbil Masarykovu ideji vytvoření demokratické federace malých národů, která by se stala výrazným celkem mezi Německem a Ruskem. Naproti tomu se uskutečnil Masarykovi tolik blízký plán Pan-Evropy, jako jejíž prezident byl předpovězen.

12. Masaryk navrátil svému národu, v němž se – ač ve své době jen dočasně – vytvořila jistá rovnováha sociálních a národnostních sil, poměrnou politickou a ekonomickou nezávislost. Pokládal za důležitý pro budoucnost rozvoj vzdělání a vědy, institucí občanské společnosti a spolupráce nejrůznějšího druhu. Tyto jeho myšlenky si uchovaly platnost i pro nás. Násle-dující prezidenti se různým způsobem stavěli k Masa-rykovi kriticky: Beneš byl připraven k dalším sociálním transformacím a spolupráci jak se Západem, tak s Rus-kem. Gottwald prohlásil: „Ne Masaryk, ale Lenin!“ Ha-vel vrátil některým bývalým vlastníkům feudální ma-jetek, Masaryk feudální majetek bývalým vlastníkům třeba jen zčásti vzal. Klaus jej kritizoval za jeho sym-patie k socializmu. Východní soused dvakrát zabránil jeho národu samostatně určovat svoji historickou cestu. Sám Masaryk na konci svého života říkal: „Ne-budeme si hrát s předvídáním, co všechno bude vy-myšleno, jaké vynálezy, jaká díla, jaké poznatky vytvo-ří lidský duch v budoucnosti […]. Ale jedno můžeme přijmout s jistotou […]. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo; pokud myslí, pokud soudí a tvoří, bude nutně překračovat dané ohrady, ať mu jsou ukládány jakoukoliv despocií.“4

2| T. G. Masaryk: Spisy, sv. 21. Parlamentní projevy 1891–1893. Pra-ha 2001, s. 334.

3| Cit. d., s. 351–352.4| T. G. Masaryk: Spisy, sv. 36. Cesta demokracie IV. Praha 1997,

s. 437–438.

Portrét | T. G. Masaryk a dnešní svět

port

rét


Psaní ve výuce

Dovednosti psaní se ve výuce cizích jazyků často vě-nuje málo prostoru. Studenti spíše dostávají písemné domácí úkoly, než aby si psaní procvičili přímo v hodi-ně. Je pravda, že při osvojování cizího jazyka je kladen důraz na komunikativnost a mohlo by se tedy zdát, že písemné vyjadřování může zůstat stranou. Avšak právě tato činnost se zaměřuje na zvládnutí více jevů: stu-denti si ověřují užívání slovní zásoby, upevňují a roz-šiřují si ji, zdokonalují se v českém pravopisu, zejména v užití diakritiky a interpunkce, a seznamují se s formál-ními znaky slohových útvarů a funkčních stylů. Psaní je tedy komplexní činnost (stejně jako konverzace), která by rozhodně neměla být opomíjena. Proto jsem se rozhodla věnovat se mu systematicky a nabídla stu-dentům češtiny jako cizího jazyka speciální kurz (nejen) tvůrčího psaní.

Odborná literatura

Před zahájením kurzu jsem hledala odbornou literatu-ru, teoretickou i s praktickými pokyny, a připravila si vý-ukové materiály. Musela jsem se ale vyrovnat se skuteč-ností, že pro psaní v češtině pro cizince téměř neexistují žádné příručky. Domácí publikace zabývající se psaním (a to i tvůrčím) byly určeny rodilým mluvčím.1 Z nich lze využít převážně obecné postupy.2 Jedinou výjimku představovala kniha Tvůrčí psaní: malá učebnice technik tvůrčího psaní (Fišer, 2001), sice adresovaná českým mluvčím, ale i s poznámkami a cvičeními pro cizince. Opírala jsem se tedy o mně známé příručky němec-ké, které mají výuku němčiny pro cizince včetně psa-ní velice dobře zpracovánu.3 Samozřejmě jsem mohla

přejímat podněty a cvičení jen analogicky, protože oba jazyky jsou rozdílné.

První rozvažování – teoretický exkurz

Před zahájením výuky je nutné si uvědomit, pro jakou jazykovou úroveň bude kurz určen, a pak zvolit jeden ze tří způsobů psaní: psaní reprodukované zaměře-né na ortografii, reproduktivně-produktivní (repro-dukce textu s možností volby) a volné.4 První dva typy představují činnosti řízené po celou dobu učitelem (s pracovními listy apod.) a jsou určeny zejména začá-tečníkům a méně pokročilým studentům. Během nich si nacvičují produkci textu od jeho nejnižších stavebních

Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazykaPhDr. Zuzana Hajíčková Ústav bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

dida

ktic

kézk

ušen

osti

a

stud

ie6.

1| Studený, 2003, Dočekalová, 2006 a 2009, Martinková, 2009, Sko-runka, 2006, sborník My, ty, oni, 2008.

2| Jako jsou způsoby hledání témat (pomocí anket, losování a hla-sování, autobiografií, náhodně vybraných slov ze slovníku, nebo prvních slov nalistovaných v knize, či zaslechnutých v rozhlase a televizi, pomocí klíčových slov a vět, slovní kopané, využitím jmen jako inspirace (akrostichu), módních slov, sugestivních představ krajiny, dovolené apod., oblíbených zvířat nebo postav, věcí vyprávějících o sobě v ich-formě, novinových titulků, zvuků, snů, fotografií, pohlednic aj.) a aktivity vedoucí k vybavení si slov-ní zásoby, např. asociační techniky (asociogramy, brainstorming (burza nápadů), mentální mapování, řízené asociace (clustering), nebo automatické psaní), přičemž tento výčet není konečný, viz Fišer (2001, str. 42–46, 56, 67). Jiné techniky pro sběr slovního ma-teriálu – uvedené ovšem v německých příručkách – jsou např. hledání obvyklých slovních kombinací nebo rozhodování, co nelze říci, za použití multiple-choice, hra Balíme kufr (Kast, 1999).

3| von Werder, 2000, Martens, 2005, Kast, 1999, Andrášová, 2005, časopis Fremdsprache Deutsch.

4| Dělení dle Kasta, 1999.


dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e

jednotek, od slov po větu, a poté od vět po text. Volné psaní je určeno pokročilejším, ale je možné přistoupit k němu již od méně pokročilých. Sice mu také před-chází přípravná fáze pod vedením učitele (zaměřená na vnější i vnitřní formu textu – jeho adresáta, perspek-tivu a funkci), po ní však následuje víceméně samo-statná práce studentů a učitel již jen sleduje, případně poradí.

Nyní na příkladech přibližme první dva postupy:

1. Reprodukované psaní – pro začátečníky

Psaní majuskulí do textu, z nějž učitel odstranil všechna počáteční písmena;

dosazení správných hlásek (s diakritickými znaménky aj.) za ty, jež učitel nahradil jiným symbolem;

doplnění vynechaných částí slov; doplnění informací do formuláře; diktáty ve dvojicích (jedna z možností je zády k sobě,

studenti si vzájemně předčítají identický text se střída-vě vynechanými slovy a ta do textu doplňují).

2. Reproduktivně-produktivní psaní – pro méně pokročilé, eventuelně pokročilejší

Představuje typy cvičení zaměřené na větné modely, členění tématu a rématu, spojky a prvky vytvářející vněj-ší formu textu – jeho koherenci, kohezi, popř. stavební plány.

Doplnění a transformace předložených struktur: převedení hesel z formuláře do vět, doplnění kostry textu sestávajícího pouze ze spojek

pomocí slov a slovních spojení z nabídky, dokončení vedlejších vět k zadaným spojkám a vě-

tám hlavním, rekonstrukce původního textu rozepsaného bez konek-

torů do izolovaných vět, doplnění těchto konektorů; převedení textu do jediné věty s využitím co nejvíce

spojovacích a odkazovacích prostředků.

Průběh kurzu psaní

Z vlastní zkušenosti vím, že řada studentů nemá psaní příliš v oblibě. Proto je třeba vést je k němu tak, aby se obměňovaly metodické postupy učitele, témata, žán-ry i výukové formy a aby se studenti cítili být zapojeni do celého procesu. Jako podněty k vlastnímu psaní lze využít nejrůznější herní prvky, zajímavé autentické tex-ty, neobvyklé obrázky, absurdní situace, komiksy, audi-onahrávky, ukázky filmů nebo hudby. Témata mohou být volena i studenty, aby byli více vtaženi do práce. Také je vhodné nechat je pracovat jednou samostatně, jindy v páru nebo ve skupinách, případně tyto formy obměňovat v rámci jedné lekce. Napsané texty by měly

být prezentovány dobrovolníky, například vzájemným předčítáním spojeným s hlasováním o nejzajímavěj-ším příspěvku, sborníkem textů aj. Podaří-li se vytvořit přátelské a tvůrčí prostředí, studenti se budou na další hodinu psaní těšit (a učitel také).

V mých kurzech pro úroveň A2 až A2+ jsem kombino-vala reproduktivně-produktivní a volné psaní. Ustálil se tento postup: po 20–30minutové přípravě za ve-dení vyučujícího (zopakování a rozšíření slovní zásoby k danému tématu s využitím pracovních listů, sezná-mení s formálními znaky zvoleného textu, audiovizu-ální podněty) následovalo cca hodinové samostatné, či skupinové psaní studentů. Napsané texty jsem po výuce opravila. V další hodině pak byly společně čte-ny (výběrově). Jejich případné gramatické, pravopisné nebo stylistické nedostatky byly objasněny v diskuzi. Po ní se vždy psal kratší text, který mohl být ihned opra-ven. Opravené texty studenti doma opět přepsali, aby si lépe uvědomili jejich (resp. své) slabiny a upevnili si vhodnější prostředky. Na konci celého kurzu byly nej-lepší práce prezentovány ve sborníku.

Postupy práce s konkrétním textem

Nyní uvádím příkladovou hodinu věnovanou psaní rekla-mace a inzerátu pro jazykovou úroveň A2 až A2+. Celková doba trvání je 90 minut. Vtip této hodiny spočívá ve vyu-žití formálního reklamačního dopisu k reklamaci partnera vybraného seznamovací agenturou. Přípravná fáze je ča-sově náročnější a méně zábavná, o to je pak silnější mo-ment překvapení, je-li reklamován partner. Tato hodina se u studentů setkala s příznivým ohlasem.

Přípravná fáze (slovní zásoba a znaky reklamačního dopisu):

1. Nejprve se učitel ptá studentů, co znamená reklamace, co se může reklamovat a proč. Pro další inspiraci roz-dá obrázky vadného zboží a na tabuli píše komentáře studentů: nefungovat, být rozbité, rozbít se, mít závadu apod.

2. Poté následuje čtení krátkého reklamačního dopisu a charakteristika jeho znaků vnějších (adresa, oslovení, věc reklamace, datum, místo, podpis, …) a vnitřních (formálnost, obraty).

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e


Didaktické zkušenosti a studie | Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazyka

65

Reproduktivně-produktivní psaní

Následně každý student doplní do reklamačního dopisu potřebné údaje. Vychází přitom z obrázku vadného zboží, který od učitele obdržel:

Reklamace

________________________ [PRODÁVAJÍCÍ]________________________ [ADRESA]V [____________] dne [____________]

Výzva k odstranění vadyVážení,

dne [________] jsem s Vámi, tedy s [_____________________________________], sídlem [______________________], uzavřel kupní smlouvu

(dále jen „Kupní smlouva“), kterou jsem od Vás koupil [POPIS KUPOVANÉ VĚCI, ČÍSLO FAKTURY] (dále jen „Předmět koupě“). Předmět koupě jsem

převzal dne [____________________].

Od [________________] však Předmět koupě vykazuje následující vady: [______________].

Vzhledem k výše uvedenému Vás tímto žádám o odstranění výše uvedených vad Předmětu koupě v souladu s příslušnými ustanoveními

občanského zákoníku.

[Předmět koupě Vám tímto zasílám spolu s kopií faktury dle Kupní smlouvy.]

S pozdravem

__________________ [JMÉNO A PŘÍJMENÍ, PODPIS]

__________________ [ADRESA]

185 568

782 165

Preisle r

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



66

Nyní přichází na řadu inzeráty a další pracovní papír s po-kyny. Obrázky uvedené pod bodem 2 slouží studentům k inspiraci.

1. Přečtěte si následující inzeráty a podtrhněte ad-jektiva kladných vlastností.

a) Ahoj, věřím, že existuje milá a hodná dívka, která mi poskytne lásku, něhu, podporu, pohodu a sounále-žitost. Jsem kluk veselé a pohodové povahy, 34 let, 178 cm, hnědých očí. Zájmů mám několik, hlavně pří-rodu, lyžování, squash, kino, kutilství, zahradu a pose-zení s přáteli.

b) Hledáš spolehlivého a vášnivého partnera, rodinný typ, který Tě nezklame? Zodpovědného a zajištěné-ho? Hledáš někoho, s kým chceš plánovat budouc-nost? Je mi 34, jsem tmavovlasý s modrýma očima a charizma, pohledný, svobodný, bezdětný, hledající trvalý vztah.

c) Ahoj všem! Rád bych se seznámil s příjemnou, štíh-lou nekuřačkou, které chybí pohodový vztah, napl-něný vzájemnou láskou, porozuměním, tolerancí, společnými zájmy a která touží po šťastné rodině. Hle-dám partnerku pro život, která si dokáže vážit partnera.

d) Velice přitažlivá, chytrá a soběstačná slečna 175/60 hle-dá muže pro život. Baví mě cestování, sport, mám ráda dobré jídlo a kvalitní víno. Mám přátele, byt i auto, ale chybí mi člověk, se kterým bych mohla vytvářet rodinu. Miluji upřímné, spolehlivé a zásadové lidi.

e) Pohledná žena hledá svého pana Božského. Je vzdě-laný, charizmatický a čestný. Miluje děti, humor, ces-tování, kulturu a sport. Plánuje založit rodinu, jen za-tím nepotkal tu pravou. Je nekuřák, asi 35 let, vysoký a sportovní postavy.

2. Napište podobný inzerát do seznamky (= sezna-movací kanceláře/agentury) – Hledám pana Doko-nalého/paní Dokonalou:

3. Napište k superlativům opozita, př.: krásný > ošklivý

4. Na inzerát Vám napsal/-a potenciální partner/-ka. Měli jste první schůzku, ale ON nebyl pan Dokonalý (ONA nebyla paní Dokonalá). Napište reklamaci do seznamky. Využijte reklamační formulář z předchozí-ho cvičení. Vymyslete název seznamky a její adresu.

Adresu mohou studenti vymýšlet dohromady, učitel zapi-suje na tabuli různé možnosti.

Seznam literatury

Andrášová, H.: Tvořivé psaní v němčině. Brno, Marek Koneč-ný 2005.Dočekalová, M.: Tvůrčí psaní pro každého. Jak psát pro no-viny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh: praktická cvičení. Praha, Grada 2006. Dočekalová, M.: Tvůrčí psaní pro každého. 2, Naučte se vy-právět příběhy!, Jak se píše povídka, novela a román?: prak-tická cvičení. Praha, Grada 2009.Fišer, Z.: Tvůrčí psaní: malá učebnice technik tvůrčího psaní. Brno, Paido 2001.Fremdsprache Deutsch 2, Arbeit mit Texten, Goethe-Insti-tut 1990. Kast, B.: Fertigkeit Schreiben. München: Langenscheidt, Goethe-Institut 1999. Martens, L.: Kreatives Schreiben im DaF-Unterricht: Ein-führung ins Thema, Textbeispiele und didaktisierte Schrein-banlässe für das Schreiben von Geschichten. Brno, Masary-kova univerzita 2005.Martinková, V.: Tvůrčí psaní: próza – poezie – drama – věc-ná literatura – odborná literatura – publicistika: [uvedení do tvůrčího psaní]. 1, Próza. Dobřejovice, Alfa-Omega 2009.My, ty, oni, aneb, Tvůrčí psaní na PdF MU. Brno, Masarykova univerzita 2008.Skorunka, F.: Úvod do tvůrčího psaní. České Budějovice, Ji-hočeská univerzita 2006.Studený, J.: Drama jazyka: teorie a praxe tvůrčího psaní. Par-dubice, Univerzita Pardubice 2003. Werder von, L.: Einführung in das kreative Schreiben. Milow, Berlin: Schibri-Verlag 2000.

Seznam obrázků

www.detskaobuv.cz (obuv), staženo 12. 3. 2011www.helkon.cz (počítač), staženo 12. 3. 2011www.prakticky-zivot.cz (židle), staženo 12. 3. 2011www.autofun.blesk.cz (modelka), staženo 12. 3. 2011www.inter-pix.com (model), staženo 12. 3. 2011

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



67

Glosa | Exkurze studentů WU Wien do Prahy

Během druhého dubnového týdne proběhla v Praze již tra-diční odborná a jazyková exkurze studentů vídeňské Wirts-chaftsuniversität, připravovaná ve spolupráci se zaměstnanci Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy

Zájem o tuto akci dokládá letos mimořádně vysoká a často dokonce opakovaná účast studentů. Během týdenního pobytu byla pro rakouské budoucí ekonomy připravena kromě intenzivního tréninku češtiny řada odborných akcí – např. prohlídka České národní banky, kde mohli obdivovat zajímavou expozici věnovanou českému finančnictví, pobavili se vynikajícími animovanými filmy mapujícími funkce centrální banky a také si například potěžkali skutečnou zlatou cihlu. Dále byla na programu návštěva UniCreditBank s obsáhlou přednáškou o prioritách českého bankovního sektoru a následnou živou diskuzí, velký zájem vzbudila také přednáška členů Rakouské hospodářské komory a Velvyslanectví Rakouské republiky, dále pak již tradiční návštěva české centrály Interspar ve Štěrboholích spojená s oblíbenou přednáškou dr. Christiana Kollera, který zaujímá čelní postavení ve vrcholovém managementu české pobočky tohoto řetězce a jako bývalý absolvent WU Wien, který s češtinou začínal od nuly a dosáhl úrovně srovnatelné s rodilým mluvčím, je pro studenty skutečným

vzorem a objektem mimořádné motivace. Také tentokrát jej po oficiálním výkladu obklopili v neformální diskuzi a zahrnuli množstvím dotazů a neskrývaným obdivem.

Vedle této odborné části programu byl v rámci exkurze vy-členěn prostor např. návštěvě Pražského hradu a Obecní-ho domu s odborným výkladem, návštěvě Muzea Alfonse Muchy a Veletržního paláce, a dále pak několika společným komentovaným vycházkám po Starém Městě, Malé Straně, po Strahově a Petříně. Na celodenní program navázaly vý-běrově večerní návštěvy divadel a společná posezení v re-stauracích, kdy opět byla nad českým pivem a svíčkovou skvělá příležitost procvičovat češtinu.

A tak, i když nám dubnové počasí příliš nepřálo, vraceli se naši studenti do Vídně opět plni dojmů, zážitků, jazyko-vých objevů, ale především s jasnější představou o hlavním městě svého severního souseda, kterou mi mnozí před od-jezdem formulovali zcela pregnantně: Praha je nejkrásnější město na světě!

Exkurze studentů WU Wien do Prahy PhDr. Milena Vonková | lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

Glosa

Lektorka Milena Vonková (čtvrtá zleva) se studenty v Praze

Tschüs


glos

a

Ruda Turek (1918), doyen české krajanské literatury, cha-rakterizuje sám sebe ve studii uvedené v antologii Do-mov má jméno Daruvar (1995) jako autora, který „nemá předchůdce ani následovatele“. Popisuje svůj posun od tvorby poezie ovlivněné především verši Karla Tomana a Františka Halase k poetickým prózám, které se nejen venkovskou atmosférou hlásí k odkazu Jana Čepa. Vyslo-vuje domněnku, že s výjimkou Karla Bláhy „snad žádný z krajanských spisovatelů nevěnoval ve své próze to-lik pozornosti krajanům jako Turek“. Sebereflexe, která by mohla znít takto vytržena z kontextu až nepatřičně chvástavě, je jen konstatováním evidentní skutečnosti. Ruda Turek měl ve svých básnických sbírkách zřejmě jako první z krajanů odvahu přijít s poetikou, která pře-kračuje stín klasiků devatenáctého století. O totéž se pak snažil ve svých povídkách. V letošním roce vychází v Jednotě rozsáhlý Turkův román Jako potoky hledají řeku. Vychází po více než dvaadvaceti letech od završení ru-kopisu, k němuž se snad vztahuje i poslední věta výše zmíněné stati studie Literatura chorvatských Čechů – vý-voj, současnost, výhledy: „Slíbený Turkův román ze života záhřebských krajanů zůstal v torzu.“

Román o více než čtyři sta stranách je nazván podle věty z první části válečné trilogie norského spisovatele Sigur-da Evensma (1912–1978) s titulem Englandsfarere – Po-hraničí. Celé motto knihy zní „Jako potoky hledají řeku, tak i my jdeme za svým snem“.

Kniha je opravdu autorovým svědectvím cesty za život-ním snem. Martin Melichar, hlavní postava románu, je zjevným Turkovým alter egem, ačkoliv v úvodu nalezne-me poznámku nabádající čtenáře, aby nepátral po tom, co je v Melicharově příběhu skutečné a co smyšlené. Nelze se ubránit vnímání základních totožných znaků: Martin Melichar pochází stejně jako Ruda Turek z Lipo-vce u Daruvaru, je Čechem vyloučeným pro svůj původ ze studií záhřebské právnické fakulty, píše verše, pracuje pro českou firmu a po válce reemigruje do Čech. Iden-tické či autobiografické údaje však jistě nejsou tím pod-statným, čím je Turkova próza hodnotná. Tím je spíše vyjádření hrůzy válečných událostí v prožitcích mladíka snícího o lepším světě ve staré vlasti.

Ruda Turek je vynikajícím vypravěčem. Jeho jazyk je čis-tý, bohatý a v dobrém slova smyslu „vypsaný“. Autor není žádným grafomanem, který by toužil za každou cenu napsat veleromán, ale zůstává i v rozsáhlé próze bás-níkem pokorně hledajícím slova, jež by odhalila úzkost a bezradnost člověka paralyzovaného totalitním světem. Narativní rovina textu tu slouží k evokaci tísnivé váleč-né atmosféry a pocitů mladého muže v nitru války i na osobní životní křižovatce.

Román se odehrává především v Záhřebu v letech 1942–1945. V temném období vazalského Pavelićova státu, který páchá bezostyšně genocidu vůči vlastnímu obyvatelstvu a vysmívá se vlastním zákonům, je Martin Melichar vyhozen z právnické fakulty pro svou národ-nostní příslušnost (Češi jsou pro ustašovce cosi jako „slovanští židé“ snažící se o přivlastnění Slavonie). Při ris-kantní návštěvě Daruvaru prožívá zradu své milé a začí-ná se pro něj řetězec společenských i osobních těžkostí, které nekončí ani s příchodem mírové doby. Obtíže mají společné jmenovatele: absurdní obvinění paranoidního policejního státu, která sbližují Turkovu hlavní postavu s Kafkovým Josefem K. a která Martina Melichara para-doxně přivádějí k protirežimní činnosti, a pečovatelské sklony mladých žen usilujících o jeho náklonnost.

Z marazmu totalitářských praktik a z obecné válečné bídy Melichara vnitřně osvobozuje náhodný platonický vztah k dívce v Čechách, s níž si dopisuje navzdory cen-zornímu dohledu a s níž si také slibuje nový a lepší život ve staré vlasti. Melichar se zamilovává pouze do vlastní iluze, tak jako mnoho mladých v jeho věku. Srážka s rea-litou je tvrdá a tušený sebeklam snu je vposledku odha-len. Byla to však právě snová iluze, která dávala v nejtěž-ších dobách sílu k přežití.

Román Jako potoky hledají řeku přináší několik zásadních momentů, pro které jej můžeme řadit k výjimečným knihám, a to nejen v kontextu krajanské prózy. Jedná se především o knihu demaskující nemilosrdně praktiky ustašovské hrůzovlády bez květnatých metafor a výkla-dů, jen na základě strohého záznamu výslechů, vězně-ní či jednání policejních vyšetřovatelů. Obraz mladého

Cesta za snem Mgr. Jiří Krejčí, Ph.D.krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

rece

nze

7.

Ruda TurekJako potoky hledají řeku


rece

nze

muže, který se romanticky upíná ke vzdálené a čím dál méně reálné naději, aby si zachoval tvář v době všeo-becné mravní devastace, slouží autorovi jako vynika-jící zrcadlo společnosti ubíjející člověka v jeho vlastní podstatě. Sen o osvobození se rozplývá v závěru nejen v osobní, ale i ve společenské rovině. Mladý reemigrant se neocitá v republice, která mu nabídne svobodu, ale v zemi řítící se sebedestruktivně do pasti dalšího totalit-ního systému, z níž se vymaní až po dlouhých čtyřiceti letech. I tento kontext přesahující téma knihy odkazuje k obecnému tématu iluzivnosti ovládající člověka i svět. Také v tomto ohledu je román dnes více než aktuální.

Mohlo-li by se Turkovu velkému románu cosi vytknout, pak je to přece jen délka, která se nezdá být vždy funkční. Mnoho scén útlaku, který Melichar v Záhřebu zakouší, se v principu stále opakuje a jistě by bylo možno text zkrá-tit. Druhým problematickým jevem se zdá být pasivita hlavní postavy, díky níž se stává v jistém smyslu antihrdi-nou. Tato pasivita v přístupu k životu by byla pro potřeby románu případná, kdyby nebylo zřejmé, jak intenzivně se svým alter egem autor soucítí. I v tomto ohledu by snad méně scén utrpení a ponížení znamenalo více. Konečně třetí problematickou otázkou je přece jen příliš patetický popis reálií rodného kraje a čistých citů „dopisových“ mi-lenců. Turek tu nepopře své básnické začátky, v nichž byl jeho styl přirovnáván k naturelu Šrámkova Stříbrného vě-tru. V kontrastu s věcným popisem záhřebských událostí však působí básnivé pasáže nepatřičně a zbytečně.

Přes zmíněné dílčí výhrady a přesto, že se jedná po for-mální stránce o standardní chronologický příběh vy-právěný tzv. vševědoucím vypravěčem v er-formě bez jakýchkoliv inovativních snah, je Turkův životní román dílem, které by bylo rozhodně dobré a přínosné předsta-vit českým čtenářům nejen v Chorvatsku, ale i v České republice.

Nepátrejme po tom, co se v příběhu Martina Melichara skutečně stalo. Není to životopis. Objevíme-li však při jeho četbě stopy svého vlastního příběhu, nebude to náhoda. Lidské osudy mají mnoho společného: přede-vším touhu, lásku a smrt. Bude to tedy náš příběh, ale není to nikdo z nás.

Jako potoky hledají řeku,Tak i my jdeme za svým snem.

Vzpomínka na SIGURDA EVENSMA (Englandsfarere)

PrologNa jihu Evropy mezi řekami Drávou, Sávou, Dunajem a Ilovou se prostírá chorvatská země s historickým ná-zvem SLAVONIE. Na západ od tohoto území až k řece Sutle se táhne pásmo centrálního Chorvatska. V do-bách tureckého panství na Balkáně obě chorvatské země prožívaly bouřlivá období válek a nepřátelských vpádů. Po vypuzení tureckých posádek z jejich sla-vonských opevnění zůstala rozsáhlá oblast na pomezí Chorvatska a Slavonie zpustošená a lidmi opuštěná. Kraj kolem Ilovy byl připomínán jako NIČÍ ZEMĚ.

Tento kdysi vylidněný a zanedbaný kraj mezi řekou Ilovou a osamoceným slavonským pohořím s masi-vem Papuku, k jehož výběžkům se přimklo lázeňské město Daruvar, rozprodali pozdější rakouští správco-vé šlechtickým rodům a spolu s nimi ho v průběhu 19. století osidlovali zchudlým obyvatelstvem z jiných krajů habsburské monarchie. Venkovské přistěhoval-ce z českých zemí přilákala do Slavonie pověst o bo-hatém kraji s úrodnou a levnou půdou. Našli tam však neprůchodné lesy a křoviska mezi bažinami a močály. Primitivní cesty se na jaře a na podzim měnily v ne-průjezdná bahnitá řečiště, v létě na nich panonský vítr zviřoval žlutavá mračna prachu a v zimě byly pokryty hlubokými sněhovými závějemi. Hodně bouří se tudy

Ukázka z knihyJako potoky hledají řekuAutor: Ruda Turek

rece

nze


Recenze | Cesta za snem | Ruda Turek: Jako potoky hledají řeku

70

přehnalo, než Daruvarsko dostalo dnešní podobu lí-bezné krajiny, oplývající obilím, ovocem a vínem. Hodně krajanských osudů upadlo v zapomnění, než se Daruvar stal známým střediskem české menšiny na vzdáleném jihu.

Daruvarsko je rodný kraj Martina Melichara, tam vy-tryskl z temných hlubin jeho první dětský sen. Vím, že jeho jméno vám nic neříká – žil daleko a je to už dávno. Martinova generace dospívala v dobách, kdy se touha po životě skloňovala ve všech pádech. Každý z nás mladých to dělal potají, protože se styděl, že on žije, kdy jiní umírají.

Odhodlal jsem se, že vám svěřím Martinův příběh. Chystám se k tomu po celá desetiletí, která nás dělí od těch dob, kdy se příběh odehrával. Jde za mnou jako stín, nemohu se ho zbavit. Je to příběh z války, z nej-tragičtější války v lidských dějinách, avšak není o vál-ce. Je o nás, o naší generaci, která poznala, že člověk někdy musí umět překonat sám sebe, má-li si zacho-vat naději. I v nejstrašnější válce jsme snili a milovali.

Je to příběh o snu, o jeho vábení. Příběh o naději. Kdy-by nebylo naděje, neslyšeli bychom volání; bylo by marné, zoufali bychom si.

Mnozí z naší generace zahynuli, mnozí už zemřeli. Lec-kdo z nás si připadá, jako by na světě zůstal sám. Do-stanete-li se jednou na místa dějů, která vyplňují Mar-tinův příběh, všimnete si snad jen rozlohy slavonských polí, po nichž se prohání neklidný vítr, a jako tehdy, sténá i dnes v kukuřičných porostech. Ocitnete-li se v záhřebských ulicích, zaujme vás možná sytá modř letní oblohy a zeleň parků uprostřed bílého města, sotva si však uvědomíte, že za druhé světové války byl Záhřeb hlavním městem ustašovského státu, který ukázal světu jednu z nejchmurnějších podob fašizmu. Na ustašovských válečných pohřebištích už dávno roste tráva a vysoko na obloze trysková letadla kreslí bílé pruhy na modrém pozadí vesmíru. Obrazy našeho mládí vybledly v nezadržitelném vanutí času a všech-no z té doby jako by se někam propadlo. Někdy se ptá-me sami sebe, proč tak rychle zapomínáme.

Proč se učím česky? Mgr. Šárka Vašíčková, Ph.D. krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

Autentický text

rece

nze

/ au

tent

ický

tex

t


Recenze | Ruda Turek: Jako potoky hledají řeku | Proč se učím česky?

71

Tu knížku mi přinesla drobná, milá žena na kurz češtiny pro pokročilé v Buenos Aires. Zrovna začínaly prázdniny, celé argentinské hlavní megaměsto se přesouvalo k oceá-nu a já přemýšlela, jaké to bude vrátit se domů do Česka.

Průvodcem oním návratem se mi v letadle stala kniha českého krajana Josefa Hurta, vzpomínkový deník nazva-ný Pod Jižním křížem. Knížku vydalo nakladatelství Maťa v roce 1997 a v anotaci se píše: „Literární útvar, který je částečně deníkem, částečně autobiografií a částečně exo-tickým cestopisem.“ Editor knihy ji pro sebe prý nazval „cestopisem po lidské duši“. Ehm. Trochu patetické, po-myslela jsem si. Ale pak jsem už jen žasla.

Přišlo mi totiž neuvěřitelné, že v roce 1927 v Kutné Hoře žil člověk, který se neustále znepokojoval podobnými věcmi jako já. Byl to úspěšný, mladý bankovní úředník se slibnou kariérou před sebou. Chodil do boxerského klubu, četl Šrámka, Čapka, Březinu, Thákura, miloval Anku Kubíčko-vou a kamarádil se s boxery Rudou a Zedou.

A pořád mu tohle všechno připadalo jaksi nedomrlé, při-padalo mu, že ke svému pohodlí přišel jako slepý k hous-lím a že život přece nemůže být jen tohle spokojené bytí doma v teploučku. Měl pocit, že má na víc. Někdo by mohl říct, že ho pálilo dobré bydlo.

Josef Hurt ale toužil po dobrodružství, po nějaké „hejlovi-ně“ jak píše. V té době se desítky českých a zejména morav-ských zemědělců vystěhovávaly do Argentiny. Ta nabízela levnou půdu a hodně příležitostí. O těch se doslechl i Josef Hurt a začal společně se svými kamarády Rudou a Zedou spřádat velké plány. Chtěl do Evropy z Argentiny posílat kaktusová semena, nebo si zařídit firmu export-import či nějakou velkou evropskou společnost v Argentině zastu-povat. Snil svůj americký sen, chtěl se „udělat v Americe“, jak naši krajané v Argentině říkají: „Za hovoru se ukázalo, že Argentinou se jim otevřel nový obzor, asi tak, jako když v za-kouřeném lokále otevřou okna do mrazivého rána.“

Deník Pod Jižním křížem začíná plavbou do Jižní Ameriky a zajímavé je, že např. popisy Rio de Janeira by na tohle (podle mne i Josefa Hurta) nejkrásnější město na světě seděly i dneska. „Rio de Janeiro. Turista přestává mluvit a jen se kouká. Věci úplně neuvěřitelné a nezemské. Ro-zum mi vypovídá poslušnost. Snad jsem se teprve nyní probral z letargie. Rio, hlavně okolí je neuvěřitelně krásné. Věci jsou úplně jiné. Lidé, jimž nelze rozumět. Trochu mne chytla úzkost nad mohutností věcí a zamrazilo mne vědo-mí z nedostatku síly k přemožení všeho toho neznámého, co mne čeká.“

Cestou Josef Hurt poznával onu kosmopolitní Evropu před druhou světovou válkou, kdy Portugalci jezdili na sklizeň kávy do Brazílie a zase se vraceli domů, Češi stu-dovali ve Francii, Italové zakládali v Argentině své veřejné školy a Němci osidlovali Patagonii.

Všechno ho okouzlovalo a děsilo zároveň. Pak jeho loď přistála v Buenos Aires v přístavu Puerto Madero. A zača-lo to opravdové dobrodružství, na které Josef Hurt tolik spoléhal.

Kniha Pod Jižním křížem je nejen výborně napsaná, dnes už sice lehce archaickým jazykem, nasáklým příchutí ar-gentinské španělštiny, ale je to i cenný historický materiál, který vyvrací jisté emigrační mýty. Např. ten o Argentině plné příležitostí. Pro lidi jako byl Josef Hurt, obchodník a bankovní úředník v Argentině třicátých let minulého století, žádné zvlášť lákavé příležitosti neexistovaly. O těch se doma jen proslýchalo. Češi totiž do Argentiny začali při-cházet už pozdě. Skutečně levná a úrodná půda se rozdá-vala tak sto let před tím, argentinský import-export ovlá-daly anglické společnosti a všechny skutečné příležitosti se nacházely ve Spojených státech nebo v Kanadě.

Josef Hurt navíc neuměl španělsky – spoléhal na své komunikační dovednosti a na to, že španělsky se rychle naučí až na místě, a především neuměl nic praktického.

Nový rok pod Jižním křížemMgr. Markéta Pilátovábývalá učitelka u krajanských komunit v Jižní Americe, nyní redaktorka kulturní rubriky Lidových novin

Recenze byla uveřejněna dne 5. 1. 2011 v rubrice Spisovatelé o knihách v časopise Respekt.

Josef HurtPod Jižním křížem

rece

nze


Recenze | Nový rok pod Jižním křížem

72

Po příjezdu zjistil, že v Buenos Aires pro něj není žádná práce, ve městě byla velká nezaměstnanost a jediná práce byla „na kampu“, jak píše, tedy na venkově, na pampě.

Mladík zvyklý na jemnou kancelářskou práci najednou pra-coval dvanáct hodin denně na poli, sklízel obilí a kukuřici a byl vydán na milost a nemilost velkostatkářům. Přesto tady našel, co hledal – smíření sám se sebou a s „osobním Bohem“. Jednou o Vánocích, na Nový rok, když ho trápilo vedro a těžká dřina, si zapsal: „Osamocení v nekonečné pampě působilo jako balzám. Kolem dokola nebylo nic než pampa, tak nekonečná jako moře. Kukuřičná pole nerušila, spíše splynula s pampou. Naprosté ticho bylo přerušová-no šumotem travin a sem tam křikem nějakého ptáka. Ji-nak nic. Žádný zvuk nepronikl k uchu. Pocit nekonečnosti a věčnosti pronikal vším.“

„Na kampu“ si mladý úředník vydělal alespoň tolik, aby se znova mohl vrátit do města a zkoušet štěstí coby prodavač vlastní zmrzliny, výrobce ozdobných alabastrových sošek a dělník v mrazírnách. Protloukal se dva roky, jak se dalo, a pak vyzbrojen pocitem, že je schopný začít z nuly kdekoli na světě, se vrátil domů do tehdejšího Československa:

„V Argentině poznal, že je to mladá země, ve které je mno-ho možností začít nezávislý život, a to mu dalo jistotu

Návrat… Petr viděl, že Ruda a Zeda našli v Argentině plné zakořenění. Zde si také uvědomil, že Argentina pro-chází těžkou krizí, kterou necítil ve vnitrozemí, ale zde, ve velkém a průmyslovém Rosariu, se projevila velkou nezaměstnaností.

Byla to doba, kdy Anglie odpoutala svou měnu od zlata. Libra ztratila mnoho na své hodnotě jako následek velkých státních dluhů, dědictví první světové války. Argentina byla závislá na vývozu masa a obilí a cena obojího nesmírně klesla. Nebyla práce pro mnoho emigrantů a na pozemcích kolem přístavu vyrostly jako houby po dešti improvizované boudy, ve

Ukázka z knihy Pod Jižním křížemAutor: Josef Hurt

a sebedůvěru. Nejcennější však a rozhodný zisk pro jeho budoucí život bylo, že na nekonečné pampě stanul před poznáním, že má nesmrtelnou duši, která touží po smíření s Bohem. Nebylo pro něj lehké uvěřit v osobního Boha, ke kterému je možné modlitbou se přiblížit jako k otci se vše-mi starostmi. Ale toužil po smíření a došel ho v modlitbě na kolenou v nekonečné argentinské pampě.“

Deník končí oním návratem do Čech, ale já od dce-ry pana Hurta, která mi jeho knížku darovala, vím, že se do Argentiny znova vrátil. Po komunistickém převratu v roce 1948 už jako ženatý právník a otec pěti dětí začínal v Buenos Aires zase znova od píky, protože si nedokázal představit, že bude vychovávat svoje děti v komunizmu. V Argentině pracoval jako zástupce obchodní společnosti a účetní. Téměř v sedmdesáti letech pak vystudoval dvě malířské školy a uspořádal několik výstav. Dožil se sta let a jeho cesta na zkušenou, za dobrodružstvím a hledáním Boha popsaná v deníku Pod Jižním křížem je jedním z nej-silnějších příběhů, jaké jsem kdy četla.

kterých žili dělníci, kteří nemohli nalézt žádnou práci. Žili z toho, co jim zdarma poskytly veřejné kuchyně, které stát a městská správa organizovaly, aby tak zabránily nepokojům z hladu.

Ale Petr neměl jiné pomyšlení než na návrat. Na lodní lístek z Buenos Aires do Hamburku potřeboval dopl-nit svou hotovost. Pomohli mu s výrobou sošek, a tak se mohl věnovat jenom prodeji. Brzy měl peníze po-hromadě. Zeda mu také dal peníze pro svoji matku a navrhl mu, aby je použil, kdyby měl nečekané výda-je během cesty. Vyplatil by matce peníze později.

rece

nze


Recenze | Nový rok pod Jižním křížem | Pod Jižním křížem

73

Rozloučení bylo dost vážné, poněvadž věděli, že je to na dlouhou dobu. Petr se po svém návratu ožení a nikdo nevěděl, co jim přinese budoucnost. Trochu se mu vysmívali, že na svatbě bude bosý, poněvadž lakové polobotky, které mu udělal na svatbu krajan v Posadas, nedošly. A kdoví kdo je nosí.

Rozloučili se. Lodní lístek měl zajištěný, a tak se v Bue-nos Aires nezdržel a nastoupil zpáteční cestu po moři.

Cesta zpátky trvala po moři třicet dnů. Na lodi znovu prožíval svůj odjezd do Argentiny. Odjet, emigrovat, jistě to nebylo snadné rozhodnutí. Tehdy to prožíval dost těžce. Bylo to jako cesta na konec světa. Plavil se po moři třicet dnů a zdálo se mu, že nikam nedojede. Cítil to skoro jako fyzickou bolest.

Znamenalo to otevřít dokořán dveře všem možným a nečekaným nebezpečím a být odkázán jen a jen na sebe. Je mnoho těch, kteří sní, jako ty sníš, ale ustoupí, když si uvědomí všechno to nečekané a neznámé, co je může potkat.

Na lodi s ním jelo několik krajanů, ale Petr byl jako zakle-tý ve svém zamyšlení. Dělal něco jako bilanci své cesty. Bylo toho mnoho na přemýšlení. Za ty necelé dva roky, které si určil jako zkušební dobu, prožil toho mnoho. Byla ta zkouška, kterou sám sebe chtěl přesvědčit, že je možné, aby touhy a sny se staly skutečností. Mnozí to viděli jako pouhé dobrodružství, ale pro Petra to bylo jediné východisko.

Mnoho nezapomenutelných hodin strávil sám, kdy se-děl na přídi lodi a díval se, jak světlo a vlny nekonečné-ho moře vyvolávají nedávnou minulost. Poznal mnoho životních osudů, tolik rozdílných mladých dvojic, po-znal situace, kdy lákavé dobrodružství se nabízelo na dosah ruky. Jsou to okamžiky, které rozhodnou o tvém budoucím životě, rozhodnou, kterou cestu zvolíš.

Petr cítil, že žádná událost v jeho životě se nepřihodila osamocena. Byl to shluk záměrů, příčin a moře myš-lenek. I když mnohdy stál nerozhodný, kterou cestou se má dát, Petr nevěřil, že náhoda hrála v jeho životě podstatnou úlohu. V duchu si říkal s Hamletem: „Naše nerozhodnost nám časem velmi dobře poslouží, kde umdlévají naše záměry. A to by mělo poučiti nás, že božství naše cíle utváří, ať nahrubo je tesáme jak chce-me…“

V roce 2010 nakladatelství Fragment vydalo česko-ang-lickou učebnici češtiny pro cizince Mluvme česky, urče-nou pro začátečníky a mírně pokročilé, jejímž autorem je Dalibor Dobiáš. Její přínos a úskalí spočívají v rozděle-ní gramatiky, čítanky a konverzace do tří samostatných knih, jež jsou vloženy do pevných krabicových desek a jejichž 40 lekcí mezi sebou koresponduje. Gramatika zahrnuje výklad, tabulky, příklady, cvičení, testy a v zá-věru klíč ke cvičením, k testům a přehled gramatiky, Čítanka výslovnost, dialogy, texty, cvičení a závěreč-ný klíč ke cvičením a slovníček, nejbohatěji vypravená Konverzace konverzační témata, rozšíření slovní zásoby, poslechová cvičení a závěrečný klíč ke cvičením a slov-níček. V koncepci učebnice a jejím zpracování se uplat-ňuje autorova zkušenost z lektorského působení na mnoha evropských univerzitách.

Učebnice s mnoha inovacemiPhDr. Tereza Riedlbauchová, Ph.D.lektorát Paříž – Sorbonna, Francie

Dalibor DobiášMluvme česky

rece

nze


Recenze | Pod Jižním křížem | Mluvme česky – Učebnice s mnoha inovacemi

74

Gramatika je založena na pregnantním odborném vý-kladu v paragrafech, doprovázených odstavci ve zmen-šeném písmu s doplňujícími informacemi (výjimky či kulturně-jazyková vysvětlení, směřované zejména ke stu-dentům slovanského původu), čímž se profiluje zejména jako vysokoškolská učebnice. Je-li určena široké veřejnosti (viz úvodní slovo), náročnost a komplexnost výkladu však může běžného zájemce o češtinu odradit. Na druhou stranu tato komplexnost usnadňuje samostudium stu-denta a práci pedagoga, neboť obsahuje řadu vysvětlení, která obvykle musí doplňovat sám (např. přiřazení sub-stantiv k modelům, vysvětlení funkcí pádů…), což však místy vede k přehnaně podrobnému výkladu každého gramatického jevu (např. již ve 3. lekci je představena celá soustava ukazovacích zájmen: ten, tento, tenhle). Příliš brzy je uveden nom. pl. (4. lekce) a gen. pl. (6. lekce), lepší by bylo dodržet častější postup, kdy po nom. sg. je obvykle druhým vyučovaným pádem tvarově jednodušší ak. sg., který zde přichází na řadu až v 7. lekci. Pozdě je uveden přítomný čas (6. lekce) a modální slovesa (17. lekce), ale naopak brzy jsou představeny časy. Pro srovnání nejčas-těji používaná učebnice na lektorátech Communicative Czech I (Rešková, I. – Pintarová, M.: Communicative Czech I, 2006) se soustředí v první řadě na uvedení pádů a na časy dochází poměrně opožděně. U Dobiáše jsou časy zase uvedeny v příliš těsném závěsu (17. lekce minu-lý čas a 19. lekce budoucí čas), v přechodné kapitole je představen vid, který patří k nejtěžším jevům češtiny pro cizince vůbec. Možná by bylo lepší zachovat nejprve vý-klad budoucího času a teprve následně vidu, který lze pak vysvětlit na fungování celého temporálního systému. Za velmi přínosné považuji postupné rozvíjení a rozšiřo-vání konjugace sloves v prézentu, vysvětlení adverbia či adjektiva rád, které studentům klade ve větné konstrukci značné problémy, výklad předložek (jejich vztah k pádům a sémantika), slovesných prefixů, slovesných vazeb a vět-né a souvětné syntaxe. Poslední lekce obsahuje stručný nástin několika jevů, na jedné straně velmi knižních (trpný rod, zájmeno jenž) a na druhé spadajících do obecné češ-tiny (mluvený jazyk). Učebnici provází řada opakovacích gramatických lekcí a revizní test po každých pěti lekcích.

Jakkoli je pojetí Gramatiky diskutabilní, její koncepci vysvětluje pojetí Čítanky a Konverzace, na něž je kladen větší důraz. Celá Dobiášova metoda totiž upřednostňu-je živou komunikaci, schopnost rozumět, mluvit a psát než zvládat gramatická pravidla. Čítanka je zaměřena na psaní, čtení a slovní zásobu a obsahuje řadu dialo-gů a množství textů (literárních – úryvky z děl Němcové a Haška, novinových a internetových). Podobně bohaté rozvrstvení textů s různými stylovými funkcemi nachází-me obvykle až v učebnicích pro středně pokročilé (např. Bischofová, J. a kol.: Učebnice pro středně a více pokročilé,

2007). Dialogy a texty působí velmi živě a vychází větši-nou z běžně mluveného jazyka se snahou vyhnout se vykonstruované konverzaci. Nebezpečí takto konkrét-ního textového materiálu spočívá v riziku, že učebnice brzy zastará. Většinu slovní zásoby se student naučí pří-mo z textu, doplňující slovní zásoby v soupisu je poměr-ně málo, což usnadňuje její rychlé osvojení. Již v deseti lekcích student zvládne základní konverzační oblasti (představení se, popis předmětů a prostorů jako pokoj a ulice, nakupování, rodina, studium). Texty uvedené v Čítance se později, doprovozené bohatým fotografic-kým materiálem, často vztahují k tématům cestování po České republice (cesta z Prahy do Brna, výlety do Olo-mouce a do Třeboně, cesta na letiště), cizinci a kultura (životopis Václava Havla). Studenti se tak příjemnou formou učí nejen rozumět a mluvit, ale seznamují se také s reáliemi a praktickými informacemi. Témata jsou moderní a podaná často s nevtíravým humorem, někdy až lehce absurdním (paní Machová říká panu Polpetto-vi-popletovi, když se dost navytahuje se svým domem, kočkou, autem a kolem: „Všechno je to velmi hezké, ale to je moje tramvaj.“). Stejně tak i Konverzace, vypravená v barvě s množstvím fotografií, obrázků, plánů měst, in-ternetových odkazů (idos.cz) a zejména s množstvím různě strukturovaných poslechových cvičení, klade dů-raz především na komunikaci a zahajují ji u studentů vel-mi oblíbené jazykolamy.

Za částečnou nevýhodu učebnice Mluvme česky považuji nutnost kombinovat tři učebnice, otázkou zůstává, zda by nebylo praktičtější rozdělit učebnici do dvou úrovní: gramatika, a čítanku a konverzaci propojit (čistě z praktic-kého hlediska je celý komplet značně těžký). Na druhou stranu toto rozdělení umožňuje zaměřit se více na jazyko-vou oblast, která studentům činí větší problémy. Nicméně výhody výrazně převažují: tvůrčím způsobem zpracovaná komunikativní metoda, okořeněná jemným humorem, s důrazem na zvládnutí běžně mluveného jazyka v mno-ha situacích, seznámení se s obecnou kulturou, komplex-ní gramatický výklad. Mluvme česky Dalibora Dobiáše patří rozhodně mezi učebnice češtiny, které si zaslouží pozor-nost a kterou pedagogům doporučuji minimálně jako doplňující materiál.

rece

nze


Recenze | Mluvme česky – Učebnice s mnoha inovacemi

75

http://jizdnirady.idnes.cz/vlaky/spojeni/

Glosa | Evropská jazyková cena Label

Ocenění Evropská jazyková cena Label je iniciativa Evrop-ské komise pro podporu jazykového vzdělávání, které v České republice uděluje Národní agentura pro evropské vzdělávací programy společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Cílem Evropské jazykové ceny Label je:1. Ocenění a propagace inovačních projektů zaměřených

na výuku a studium cizích jazyků.2. Ocenění výjimečných osobností/učitelů působících v ob-

lasti jazykového vzdělávání – Evropský učitel jazyků.3. Šíření nových metod výuky cizích jazyků.

Kdo se může o ocenění Evropská jazyková cena La-bel ucházet?

Ocenění může získat jakákoli organizace působící v oblasti jazykového vzdělávání. Přihlásit se mohou školy mateřské, základní, střední, vyšší odborné, vysoké a jazykové školy, občanská sdružení a instituce, jejichž aktivity směřují do oblasti jazykového vzdělávání, např. knihovny, tisk, tele-vizní společnosti, rozhlas apod. Přihlásit můžete projekty na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni, včet-ně projektů realizovaných v rámci Programu celoživotního učení – Comenius, eTwinning, Leonardo da Vinci, Grundtvig a Erasmus.

Projekt předložený k ocenění musí splňovat jednak obec-ná kritéria stanovená Evropskou komisí, a dále alespoň jednu z evropských nebo národních priorit stanovených pro daný rok: evropské priority stanovuje Evropská ko-mise, o národních prioritách rozhoduje Odborná porota programu Label. Projekt by měl být především zdrojem inspirace pro instituce a jednotlivce působící v oblasti ja-zykového vzdělávání.

Součástí Evropské jazykové ceny Label je také individuální ocenění Evropský učitel jazyků. Tato cena je vyhlašová-na jednou za dva roky (bude se vyhlašovat opět v roce 2012) a lze ji udělit osobnosti působící v oblasti jazyko-vého vzdělávání. Nominovaná osobnost nemusí být vždy pedagogem. Vzdělávací aktivity mohou být zaměřeny na kterýkoli cílový jazyk a kteroukoli cílovou skupinu. Cílem je ocenit osobnosti/učitele působící v oblasti jazykového

vzdělávání, jejichž činnost je inovativní, kreativní, výjimeč-ná a inspirativní, a kteří svým přístupem motivují ostatní k dalšímu jazykovému vzdělávání.

Zapojte se i vy!

Výzvu k předložení návrhů na ocenění Evropská jazyková cena Label nebo Evropský učitel jazyků, formulář přihláš-ky, evropské a národní priority pro jednotlivé roky a dal-ší informace naleznete na webových stránkách NAEP – www.naep.cz/label.

Zapojit se můžete do dalšího ročníku na jaře 2012. Nic-méně již v září roku 2011 můžete navštívit konferenci Kre-ativně k jazykové výuce, kde budou představeny vítězné projekty letošního roku. Cílem konference bude taktéž propagovat jubilejní desátý Evropský den jazyků, který je stanoven Radou Evropy na 26. září.

Evropská jazyková cena LabelMgr. Petr Chaluš, DZS

Glosa


glos

a


Raluca Ştefan, 4. ročník bohemistiky, Univerzita Bukurešť

Čeština, jazyk, který nelituju, že jsem se rozhodla stu-dovat.

Byl to dobrý nápad a dnes jsem šťastná a vděčná mojí sestře, protože ona mě přesvědčovala, abych si ho vy-brala. Moje sestra studovala slovenštinu a řekla, že je lepší studovat češtinu než jiné jazyky. Prohlížela jsem si její slovenské učebnice, které mě zaujaly. Líbí se mi studovat slovanské jazyky a na začátku jsem chtěla ruštinu, protože jsem viděla jeden ruský film a ruština zněla tak pěkně.

Doma mi moje sestra a maminka říkaly každý den, že čeština je lepší, protože má latinskou abecedu a v Ru-munsku není mnoho českých mluvčích. Když jsem mu-sela psát svůj výběr, Cristina byla se mnou a řekla: „Na-piš češtinu! Nebudeš litovat!“ a napsala jsem češtinu.

Dnes vidím, že jsem se rozhodla správně. Tady jsou naši učitelé nejlepší a vysvětlují nám všechno, co musíme znát, a předměty jsou zajímavé. Byla jsem také třikrát na stipen-diu v České republice a nevím, jestli kdybych udělala jiný výběr, bych měla tolik různých studijních příležitostí.

Alina Negroiu, 4. ročník bohemistiky, Univerzita Bukurešť

Když jsou mladí, lidé vždy přemýšlejí o tom, co by chtě-li dělat, až vyrostou. A během našeho dětství všichni máme alespoň pár nápadů ohledně naší kariéry. Je ale málo těch, kdo vědí od samého začátku přesně, co chtějí dělat, když jsou dospělí. Bohužel to nebyl můj případ.

Když jsem musela rozhodnout o tom, co chci studovat během fakulty, neměla jsem nějaký dlouhodobý sen či přání. Takže jsem musela analyzovat situaci praktickým způsobem.

Dlouhodobě jsem studovala angličtinu a vždycky jsem věděla, že cizí jazyky jsou moje vášeň. Tedy, následující logický krok byl prozkoumat možnost studovat jiný ja-zyk, něco úplně jiného než to, co jsem studovala před-tím. Ale ani ve chvíli, když jsem se rozhodla o směru, kte-rý jsem chtěla studovat, nevěděla jsem, který jazyk bych

chtěla studovat na delší dobu. Jelikož můj mateřský jazyk je rumunština, jež je z rodiny románských jazyků, a skoro celý život jsem studovala angličtinu, ze skupiny germánských jazyků, řekla jsem si, že by bylo zajímavé, kdybych začala poznávat i skupinu slovanských jazyků. V roce, kdy jsem začala fakultu, měla jsem možnost si vy-brat jenom mezi češtinou a polštinou. Abych řekla prav-du, rozhodující faktor byla Praha, toto vynikající město, které jsem chtěla poznat lépe než jako turista.

Až do dnešního dne nemůžu říct, že lituji svého roz-hodnutí. :)

Proč se učím česky? Mgr. Hana Herrmannová lektorát Bukurešť, Rumunsko

Proč se učím česky?Mgr. Šárka Vašíčková, Ph.D. krajanská komunita Buenos Aires, Argentina


Autentický text

aute

ntic

ký t

ext

„Ták vy se zeptáte, ják jsem se seznamil se svou nejlepší přitelkyně? Ták, nejprve vám musím říct, že v celém mém životě jenom jednou jsem měl to, co vy jmenujete při-telkyně. A byl to už dávno ... víc než 50 let,“ Mario tajem-ně ztišil hlas a přejel uspokojeným pohledem tváře udi-vených spolužáků. Pragmatická Newyorčanka Karen se odmítala přizpůsobit těmto hrám bez hranic, které či-perný Kolumbijec tolik miloval, bohužel však káravou otázkou: „Ale Mário, kolik je ti let, osmdesát?!“ mu pouze přihrála na smeč. „To já už ani nepamatůju, stárý člóvěk už zapomíná,“ obdařil ji Mario šťastným úsměvem a ta-juplně pokračoval, „ne vždycky jsem byl ten stárý ubo-žák, na kterého teďka se díváte, když jsem byl mládý jako vy, byl jsem žurnalista a pracoval jsem v Pekingu. Byla to dobrá doba...“ Číňanka Chin, věčně okouzlená i okouzlující, nemohla nevstoupit do hry: „V Pekingu je vždycky dobrá doba, já vím to, my se tam možná po-tkáli?“ Mario však byl sólista, který si potrpí na nerušený monolog: „To nevím, koho ty jsi potkála, ale já se tám se-známíl se svou jedinou přítelkyně. A ták krátce, protože nechci, abyste se nudíli s mými příběhy stárého člóvěka. Psál jsem reportáž o životě rybařů, když jsem jí našél, na začatku jsem nemohl tomu věřít, ale tám ona stálá... byla krásná, ták krásná...“ Mario se zpoza temných a přísahali byste, že orosených řas dlouze zadíval před sebe, jakoby chtěl v dálce předaleké zhmotnit nějaký úchvatný ob-raz. Všechny spolužačky včetně paní profesorky, dr. Opa-trné, beznadějně propadly podmanivému sametovému hlasu. Někdy v takovém okamžiku se zrodila trefná pře-zdívka – Mario = Romeo.

Ale, jak už to chodí, každá správná idyla trvá jen několik, zlomyslnými démony neklidu nehlídaných, vteřin, rušivý živel nemilosrdně a neomylně zasáhl i tentokrát v podobě všetečného mladičkého provokatéra Chalída, kterého jeho znavená irácká rodina experimentálně vyslala do střední Evropy, aby se při studiu něčeho tak obtížného, jako je čeština, usadil a zklidnil. Bystrý neposeda se češtinu naučil levou rukou, bohužel s usazením to nemělo nic společného. Do prostorného terče Mariovy epické romantiky se s chutí strefoval

Mariův rajský jazykPhDr. Milena Vonková lektorát Vídeň – Ekonomická univerzita, Rakousko

liter

ární

ko

utek

8.

Narozdíl od Alexe, který se s nadlidskou námahou prodíral češtinou jako panenským deštným pralesem, vyzbrojen pouze mačetou své neotřesitelné vůle být viděn a sly-šen, s jejíž pomocí a s pomocí všech brazilských božstev si těžce vybojoval několik drobných urputných krůčků, nikdy však se nevznesl, postrádaje křídel fantazie, k jiným perspektivám jazyka, narozdíl od tohoto průkopníka a pi-onýra poletoval jeho jihoamerický kolega Mario Ramírez zcela bezstarostně a lehce nad košatými vrcholky české gramatiky a stylistiky. Jejich nepopiratelná úskalí buď hra-vě zvládal nebo vesele ignoroval, okřídlen nejen bujnou obrazotvorností, ale především aspiracemi vpravdě umě-leckými, které se tak dobře snášejí s nezbytnou dávkou anestetika jazykové velkorysosti.

Mladý Kolumbijec byl frekventantem kurzů pro studenty již pokročilejší a připravoval se na vysokoškolské studium jakéhosi uměleckého směru. Chtěl být střídavě filmovým režisérem, střihačem, kameramanem, scénáristou nebo kri-tikem. Především ale byl, což možná sám netušil a v čem se kupodivu obdivuhodně podobal panu Alexovi z Brazílie, ale také panu Franciscovi z Venezuely a rovněž panu Ansel-movi z Mexika, vynikajícím hercem. Jeho temně hnědé oči okamžitě nedočkavě zajiskřily jako hladové pirani v akváriu intelektuálských lenonek, jakmile se dostal ke slovu, kterého se pak se vznešeným výrazem vítězného hidalga nevzdával až do vyčerpání trpělivostních rezerv učitele a spolužáků. Ty však se směrem k Mariovi zdály být bezedné, protože každé jeho vystoupení bylo originální výrazovou kreací a každé jeho vyprávění překvapením. Jeho dlouhé černé vlasy se ve svitu zářivky rozvlnily blahem jak hřívy plnokrevníků, jeho ruce se roztančily jako křídla kolibříků a celá jeho nevysoká, celkem nepatrná postava se rozplápolala přebytkem vnitř-ního žáru, takže v očích svého třídního publika narůstal do rozměrů vskutku filmových.

Filmovým příběhům se podobaly i jeho historky, které se mu neuvěřitelně snadno dařilo vtěsnat do rámce odpo-vědí na otázky zdánlivě nevinné a běžné. Jakákoli prostá rozehřívací konverzační výzva byla pro Maria příležitostí k rozpoutání fabulační bouře.


liter

ární

kou

tek

Newyorčanka, bloudíc myšlenkami na neprakticky senti-mentálním scestí. „A v Iráku dělá – uch!“ uzavřel konverzaci rázně Chalíd zvučnou interpretací právě nyní nepostrada-telného citoslovce, rozzářen hřejivým pocitem, že se mu podařilo prorazit blokádu posvátného obdivu v očích spolužaček i učitelky, hypnotizovaně upřených na třídní-ho barda Maria.

Bezelstně sebevědomý a přirozeně hrdý Kolumbijec si ovšem byl vědom své výjimečnosti natolik neotřesitelně, že podobné rušivé vstupy chápal jako poletování bezvý-znamného bodavého hmyzu kolem svých, skrání ověnče-ných vavřínem talentu, jejichž bohorovný majitel se přeci nepropůjčí k nedůstojnému povyku pro nic.

Daleko úspěšnější než Chalíd byla ovšem v tomto ohledu profesorka Opatrná, které se díky rafinovaným úkolům, jimiž své žáky často častovala, dařilo uvést Maria do tran-su vzpomínek tak přesvědčivých, až se zdálo, že všichni aktéři jeho vypravování jsou přítomni ve třídě a bouřlivě se spolu navzájem přou, jakkoli by přísný pozorovatel na-počítal vždy jen jednoho Maria. Návrh, aby studenti krátce zavzpomínali a potom vyprávěli ostatním svůj nejhorší zážitek v České republice, se setkal většinou zprvu s prud-kým úlekem a poté s pozvolným zanořováním se do hlu-bin vzpomínkové inventury bez valných vyhlídek na brzké vynoření. Ne tak u Maria. Plápolaje spravedlivým rozhořče-ním, zdvihl sotva po vteřině hlavu ke své profesorce a vy-křikl: „Vánoce, to byly Vánoce, my spáli jsme pod mostem, bylo 25. prosince, alespóň nebyl velká zima a my přežíli to, ale to býl můj nejhorší zážitek v České respublice!“

„V republice,“ rychle vpadla profesorka do Mariova nádechu.

„Všechno začál asi v dvacet hodín, když jsme se rozhodlí oslavít ty Vánoce v hospodě, nechtělí jsme zůstat na kole-je, abychom se nudíli.“

„Abychom se nenudili,“ opatrně, leč důrazně se připomně-la lektorka.

„Dyť říkám, nudíli,“ udiveně se ohradil Mario.

„Jako já se nudím s tvůj nejhorší zážitek,“ neopomněl se chytit stébla Chalíd.

„Ticho, Chalíd,“ autoritativně zakročila pořádkumilovná Ar-ménka Anna, „ Mario, jak bylo dál? “

„V Kolumbije, když jsou Vánoce, nikdo nespí, obvykle oslá-víme do pět nebo šest hodín ráno. Ale tadý – kolej zavírá v 24 hodín. My mluvíli s pan vrátný, aby se nám dovolíl vrátít později, on odpovidál: buďte hodné a pojďte ve dvě hodíny. Byli jsme opravdu veselé, píli jsme dost a tak, když byly 15 minut na tři, vzpomněli jsme, že museli jsme jít zpátky. Alé byl to už pozdě – kolej byl zavřený...“

jedovatými šípy nenechavé pubertální netrpělivosti. Protáhl svou již dost dlouhou orientální tvář a zpěvně opakoval po Mariovi: „Krásná, ták krásná, to ty nemusíš říkat, to my nemyslíme, že ty zamilovál se do nějaká obludná šereda!“ Uznávané umění pedagogického taktu dr. Opatrné dostávalo v těchto horkých chvilkách často zabrat, tentokrát však zkušená dáma udržela situaci pevně v rukou díky své oblíbené psychologické metodě „cukru a biče“. Po kratičkém chvalozpěvu na Chalídovu neotřelou slovní zásobu mu krátce a nekompromisně vytkla použití špatného pádu po slovese zamilovat se a záříc vlídností téměř prosebně pokynula Mariovi – Romeovi, aby pokračoval.

„Byla tak krásná, tak krásná,“ s velkým zadostiučiněním směrem k Chalídovi a s pyšným důrazem na vylepše-nou kvantitu při výslovnosti slůvka „tak“ navázal Mario, „a já, samozřejmě, byl jsem naléhavě zamilován. Nemohl jsem dokončit mé práce, pardon své, protože pořád jsem myslél na ní. Každý den ona byla tám. Pracovala jako ry-bařka s její otcém a já jsem na ní vždy se podivovál stejně jako mládík, který se divá na bombón na vitrině, chce to, ale nemuže to dosahnout, protože nemá žadné peníze. Mé peníze – to byl jazyk... nemluvil jsem čínský, aní slo-vo!“ „Ale to je chyba,“ nevydržela své zklamání Chin, „já tě můžu naučit!“ „Děkuji, jíž není potřeba,“ nemínil se dát nadále příliš rušit Mario, navíc výukou čínštiny, „já našél vhodnou odváhu a šel jsem mluvít s ní a s její otcém a objevil jsem, že láská je silnější než jazykové problémy, za tří dny už bydleli jsme spolů.“ Úlevný výdech ženské-ho publika a Chalídův zlověstný úšklebek byly Mariovi odměnou za jeho fatální objev, ten však nehnul brvou a dramaticky se blížil k pointě, očekávané vzdělanými znalkyněmi klasické literatury a filmového umění typu Indočína s jistými obavami.

„Bydleli jsme spolů tří roky. Ona už mluvila perfektně francouzsky a já jsem trošku mluvil čínský. Byli jsme opravdu šťastné! Alé nic není věčný... Ona zemřela v roce 1949 pří velké epidémii žluté zimnici v Pekingu. Byl to tak těžký pro mě, že jsem se zbláznil. Teď je mi 84 let, ne-mám rodínu a jenom čekám smrti. Ták doufám, že něco z toho, o čem jsme se bavíli, bude vám užitečný.“ „Uži-tečné,“ zmohla se dojatá profesorka na decentní opravu a studentky bez rozdílu národnosti vytahovaly papírové kapesníčky, zatímco zcela nezasažený Chalíd se rozhodl mužně zvrátit změkčilou uměleckou atmosféru ve třídě směrem k výuce reálií dotazem ryze odborným, byť po-někud odtažitým.

„Pani učitelko, jak dělá kráva tady?“ „Bůůůů,“ dostalo se mu na jasnou otázku jasné odpovědi, „proč se ptáš, Cha-líde, zrovna teď?“ „Protože je to zajimávější než ten jeho pohádka. A jak dělá kráva v Americe?“ obrátil se nezdolný šibal na smutně vzdychající Karen. „Můůůů, v Americe dělá můůůů,“ bez zaváhání odpověděla šarmantní praktická

liter

ární

kou

tek


Literární koutek | Mariův rajský jazyk

79

Kromě Maria romantika a geniálního filmového fabulá-tora, se v nadaném studentovi ukrývá ještě bojovník za lidská práva, povzdechla si profesorka nad textem, který poněkud narušil její utkvělou představu, že ve škole již vše zažila. Záhy se však měla přesvědčit, že plejáda postav ukrytých v Mariovi ještě zdaleka nedodefilovala. Tentokrát se přihlásil o slovo velký obdivovatel a znalec žen. Jak ji-nak, znovu si povzdechla profesorka Opatrná, když v rám-ci procvičování popisu a charakteristiky osob zadala vcel-ku zábavnou a roky praxe prověřenou domácí úlohu: Jaký je typický představitel / představitelka mé země?, která se v případě skupiny obdařené Mariovou přítomností uká-zala být volbou poněkud neopatrnou. Většina studentů se s tímto vyzývavým úkolem snažila vypořádat stručně, jasně, výstižně. Například Karen typického Newyorčana zasadila do několika krátkých, ale pádných vět:

Mluví rychle a má rád být zaneprázdněný. Každý muž má auto a rád mluví o autech. Rád sportuje. V NY občané mlu-ví to, co oni myslí. O nich ostatní Američané myslí, že jsou nezdvořilé.

V záplavě věcných, základních, zhruba třířádkových in-formací o typických představitelích zemí, které se sešly v třídním kolektivu, vyčníval jediný Mario se svou hluboce detailní filozoficko-poetickou studií o specifických půva-bech kolumbijských žen:

Ják vypadá tipická kolumbická žena? Tipická kolumbická žena, jejíž pleť je opálená, jejíž oči jsou hnědé a jejíž vlasy jsou tmavé (a můžou být kudrnaté, vlnité anebo rovné, alé většinou mají vlnité střední vlasy), má často průměrnou výši 170 centímetry a průměrnou váhu mezí 50 a 60 kilogramy.To známená, že nejsou vůbec tlusté a můžu to ujistit, že mají vhodnou množství masa. (A prosím vás, nezeptejte proč, ale myslím, že ten byl opravdu důležitý údaj.) V krátce: hnědé oči, vlnité vlasy, opalená pleť a výše blízko 170 centí-metry... ták, přesně jako já, ale oní vypadají dobře a nemají žádnou bradu.Existujou nějací Evropani, kteří myslejí (jako já o českých že-nách), že kolumbické ženy jsou nejhezčí ženy na světě.Nikomu nestáčí to, co má!!!

Mario Ramírez

Profesorka Opatrná dlouho váhala, má-li dopřát tří-dě veřejnou četbu tohoto pozoruhodného materiálu. Nakonec se v duchu užitečné strategie pedagogické-ho kompromisu rozhodla třídu neochudit, vynechat však pasáže poněkud šťavnatější například pro ucho Chalída, nicméně po patřičném rozboru chyb opět, jak jinak, Maria pochválit, už kvůli pokloně, kterou ko-lumbijský kavalír jaksi mimochodem vysekl českým ženám. Měkký přísvit spokojenosti v Mariově hnědém oku narůstal během jejího chvalozpěvu v setrvalou všeobjímající jižní záři. Zvláště, když upozornila studenty

„Zavřená, kolej je femininum,“ vtrhla do dramatické pauzy profesorka. Mario však, blaženě spočívaje v ob-jetí české múzy, nemínil se dát vyrušovat něčím tak přízemním, jako je gramatický rod. A nejen on. „Co vy děláli, když kolej byl zavřený?“ účastně ho podpořila Arménka.

„My klepáli, až vrátný přišel, ale nechtěl nás otevřít, proto-že býli jsme tam 30 minut pozdě. Osobně, musím akcep-tovat, že byl jsem opilý a Gonzago byl také a když to ták je, nemyslím dlouho to, co dělám. Ták Miguel nám řekl: „Hele, buďte tiché, já budu s ním mluvit!“ – A najednou Miguel padnul na kolena a poprosíl, aby nás otevřel. Já a Gonzago se zlobíli a Gonzago řekl vrátnému, že jestli musel Miguel padnout na kolena, aby mohl dovnitř, tak vrátný by mohl jít do pekla.“

„Hezký kondicionál, Mario, ale prosím už stručně, také ostatní chtějí vyprávět svůj nejhorší zážitek,“ nevypadávala profesorka houževnatě z role.

„Nechtějí,“ rovněž Chalíd nemínil vzdát roli věčného opo-nenta, „chtějí slyšet, kdo šél do pekla!“

„Samozřejmě, vrátný urazíl se,“ blížil se Mario do finále hlasem renomovaného jevištního umělce, „řekl, že Miguel a já můžeme jít dovníř, ale Gonzago může jít do pekla.“ Když jsem opílý, můj duch solidaríty je silný, řekl jsem: „Ne, jestli on musí do pekla, běžte do pekla vy! – A konečně, šel jsem ven. A proto my spáli jsme pod mostem, proto mi bylo zima, proto já ráno až šel jsem do pokoje a našel ty dárky, co Jejíšek mi přinesl. Ale my děláli to kvůli hrdosti a ten zůstál nedotčená!“

„Ta zůstala nedotčena, femininum, hrdost je femininum,“ vytrvalá učitelská ozvěna, ani Chalídovy ještěrčí oči cy-nicky protočené vzhůru opět nemohly narušit opětný tri-umf Maria, snědého ochránce ponížených a ukřivděných. Když toho dne dr. Opatrná opouštěla třídu, předal jí Mario s hrdě vypjatou hrudí a naléhavým pohledem malý slože-ný papírek: „To je to, co já myslel, tá hrdost a solidaríta, já jsem to přeložíl pro vás.“ S lehkým ruměncem nedočka-vosti rozbalila pedagožka psaníčko. Z bílého prostoru se vztyčila jako zaťatá pěst jediná, vzorným tiskacím písmem vykreslená sloka:

Protože kdekoliv smrt nás překvapí,ať bude vítáná!Pokud naše válečné křikydosáhly jednoho receptivního uchoa další ruce se chystajíuchopit zbraní a další hlasyzanotujou naše truchlivé písnis křiky války a vítězství!

Ernesto „Che“ Guevara

liter

ární

kou

tek


Literární koutek | Mariův rajský jazyk

80

V hebrejštině se používá výraz původně arabštiny, fadicha. Je těžké vysvětlit, co fadicha přesně znamená, ale česky to bude něco jako „trapas“; používá se napří-klad když někdo udělá trapnou chybu, když ho chytí při činu, nebo když udělá něco tak směšného, tak hloupé-ho, že už na to člověk nemůže nic říct svým vlastním jazykem, jen hořce vyslovit něco jako: himlhergot, to je takové faux pas, taková strašná fadicha. Pochopitelně, v machistickém státu jako Izrael, udělat fadichu je často samo o sobě strašné faux pas.

Před několika měsíci jsem seděl v kanceláři české kul-turní atašé v Tel Avivu. Hovořili jsme o všem možném, ale hlavně o literatuře hebrejské a české. Mezi Amosem Ozem a Ludvíkem Vaculíkem se paní atašé zmínila, že prý se v Izraeli čte víc než v České republice. Je to všude vidět.

Shovívavě jsem se zasmál. No jo, řekl jsem, to bude tím, že v Izraeli, který je stále náboženštější, všichni čtou své modlitební knihy a knihy žalmů. V Česku, tedy v Praze, není možné jet tramvají anebo autobusem, a nevidět přitom lidi, kteří čtou alespoň nějaký časopis, nemluvě o velkých románech.

Jak to ve skutečnosti je, na to jsme nepřišli.

Letos jsem seděl tady v Praze v kavárně Louvre s českým velvyslancem v Irsku, který se jako básník účastnil na Fes-tivalu spisovatelů. Hovořili jsme o všem možném, hlavně o politice izraelské a české. Mimochodem, jsem řekl, co si myslíte, čte podle vás český národ rád? A pokud ne, proč je tady tolik knihkupectví?

Nevím, řekl pan velvyslanec. Myslím, že se lidé tolik bojí, aby se nemuseli dívat navzájem do očí, že radši čtou co-koliv, co jim přijde pod ruku; a vůbec nemusejí číst, stačí dlouze civět celou dobu na stejnou stranu.

Směšná povídka o trapasuPierre Pe'er Friedmann student bohemistiky v Tel Avivu, Izrael

na umění pointy přímo literární a na radostně svěží práci s jazykem, pro Maria ostatně typickou, jižan již tak dost dojatý ještě o poznání zjihl a pronesl s náležitým diva-delním patosem: „Všák to táky je pro mě rádost praco-vat s český jazykem, to je tákový rájský jazyk, jako mají Guaraové.“ Zdvořilý úsměv profesorčin nebyl však již obo-hacen očekávanou otázkou, kdo že jsou to Guaraové, ani zdvořilostním oceněním další poklony, vyseknuté tento-krát samotné češtině, její aktivita se již upínala směrem dalších gramatických výbojů. S poslední hodinou však našla na svém stolku nový, pečlivě složený útržek ze seši-tu s urgentním vzkazem, který ji nenechal na pochybách o tom, že Mario sice mluví rád, ale nerad do větru:

Rájský jazyk

Guaraové jsou indiáni, kteří bydlejí v předměstí pozemského Ráje. Pojmenujou duhu „had náhrdelníků“ a nebeskou klen-bu „moře nahoře“. Záblesk je „třpyt deště“, přítel „mé druhé srdce“, duše „hrudní slunce“, sova „pán hluboké noci“. Když chtějí říct hůl, říkají „nepřetržitý vnuk“ a když chtějí říct od-pustím, říkají „zapomenu“.

Eduardo Galeano Pamětí ohně, I. díl /Memorias del fuego/

Milena VonkováUčitelka, malířka, ilustrátorka, novinářka, autorka po-ezie, písňových textů, povídek, divadelních her, fejeto-nů, reportáží, recenzí, kresleného humoru. Vystudova-la FF UK v Praze (čeština – výtvarná výchova), od roku 1995 působí na ÚJOP UK, kde se věnuje výuce češtiny pro cizince (dále přednášky z filozofie, dějin umění, čes-ké literatury, ilustrace v učebnicích, vedení metodického kurzu pro učitele z krajanských komunit, kurzu saských učitelů, účast v projektech CADAC, SME in Dialog, publi-kování v Metodických listech), od roku 2007 učí na Lek-torátu českého jazyka a literatury na WU WIEN. Jako žurnalistka psala a kreslila pro Zdravotnické noviny, Českou školu, Lidové noviny, Mladou frontu, Obchodní noviny aj., pravidelné sloupky jí vycházely také v Metru. Jako výtvarnice měla několik autorských výstav (olej, akvarel), které byly vždy doplněny její po-ezií. Její obrazy s vídeňskými motivy byly v létě 2010 vystaveny na společné výstavě ve vídeňské galerii Klaj, kde bude na jaře 2011 probíhat její autorská výstava. V nakladatelství Karolinum vyšly její publikace k výu-ce češtiny pro cizince Kdo se směje rozumí. Praha 2000 (kreslený humor); Fejetony, eseje, komentáře k životní-mu stylu v ČR 90. let. Praha 2004; Cizinci v Praze. Praha 2007 (divadelní hra pro výuku češtiny).

liter

ární

kou

tek


Literární koutek | Mariův rajský jazyk | Směšná povídka o trapasu

81

Profesorka Sylvie Richterová (vlevo) s překladatelkou Marií Elenou Cantarello

Pak mě to napadlo. Vztahy mezi Čechy a Izraelci – jis-tě, mezi Českou republikou a Izraelem – mají dlouhou a zajímavou historii; mentalitu prý ale máme jinou. Do té doby jsem proto nevěděl, že oba národy mají něco společného i psychologicky: jedni i druzí se bojí trapasu, fadichy. Nepochybně, Češi čtou mnohem víc než Izraelci (na tom trvám); a podle mého názoru je nečtení horší než pouhá úzkost z lidí – ale to, že se bojí trapasu, naše dva národy spojuje ještě víc, a pro úzkost z lidí aspoň mám pochopení.

Pierre Pe'er Friedmann je literární kritik. Studuje a učí na Univerzitě v Tel Avivu, v Izraeli, kde píše diplomo-vou práci o pojetí pravdy v povídkách a románech Karla Čapka. V nynější době bydlí v Praze a studuje na Ústavu bohemistických studií FF UK.

Glosa

V sobotu 28. května se v Centro universitario v Padově konala prezentace sbírky Jiřího Koláře Prométheova játra u příležitosti vydání jejího italského překladu Il fegato di Prometeo. Prezentace knihy se uskutečnila za přítomnosti samotné překladatelky Marie Eleny Cantarello a profesorky českého jazyka a literatury na univerzitě „La Sapienza“ v Římě paní Sylvie Richterové.

V příjemném prostředí historického sálu Palazzo Zabarella bylo velmi milé vidět zájem více než dvou desítek Italů, kteří na tuto prezentaci přišli, aby se dozvěděli něco víc o české literatuře a kultuře. Paní prof. Richterová, která má to štěstí, že Jiřího Koláře znala osobně, se velmi lidským a přístupným způsobem snažila přiblížit okolnosti básníkova života, které jej přivedly k napsání právě takovéto sbírky, právě takovýchto smutných, avšak výstižných a nadčasových veršů, jakými je např. báseň Mezi tupci. Posluchači měli možnost dozvědět se mnohé nejen o básníkovi samotném, ale rovněž si vytvořit obraz o společenské situaci, která u nás na přelomu 40. a 50. let minulého století panovala.1

Maria Elena Cantarello doplnila slova paní profesorky několika ukázkami, které napomohly vytvořit si ucelenější, konkrétnější obraz samotného básníkova díla a odhalily poetiku Kolářových textů.

Podrobná prezentace proběhla už minulý rok v Českém centru v Římě a jsme moc rádi, že se tento rok uskutečnila také u nás v Padově. Stala se jednou z možností, jak vstoupit do kontaktu s českým kulturním světem, a pro samotné studenty navíc vítanou příležitostí seznámit se s postavou a dílem jednoho z nejvýznamnějších českých básníků, který však pro zahraničí zůstává známým spíše díky svým uměleckým dílům výtvarným.

V neposlední řadě to však také byla šance prohlédnout si celou knižní produkci nakladatelství Poldi Libri2, které vzniklo v roce 2005. Jedná se o projekt několika mladých italských bohemistů, kteří se rozhodli formou překladu zůstat v kontaktu s českým jazykem, a svými překlady také napomoci šíření české literatury v Itálii.

Il Fegato Di Prometeo – Prométheova játraMgr. Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie

Ciao

1| Sbírka Prométheova játra byla napsána v roce 1950, v roce 1979 byla vydána v samizdatu, oficiálně vychází však až roku 1990.

2| http://www.poldilibri.it/

liter

ární

kou

tek

/ gl

osa


Literární koutek | Směšná povídka o trapasu | Il Fegato Di Prometeo – Prométheova játra

82

Glosa | Čechopis jde do světa

Časopis Čechopis, který připravuje katedra bohemisti-ky na Sofijské univerzitě v Bulharsku a jehož šesté číslo vyšlo po roční odmlce koncem května, vyrazil rázným krokem do světa. Podařilo se mu získat ke spolupráci studenty českého jazyka z různých zemí nejen Evropy, ale také Asie. Z časopisu, který původně psali pouze stu-denti Sofijské univerzity, se tak stal časopis, do kterého přispívají studenti z univerzit po celém světě!

V tomto čísle si proto čtenář může přečíst například zajímavé články o Járovi Cimrmanovi, časopisech pro ženy, o prožívání Vánoc nebo jízdách tramvají od stu-dentů z polských Katovic. Může se zamyslet nad srov-náním národní povahy Čechů a Poláků od studentky z polského Krakova. Najde zde také článek o neologiz-mech ve fotbalové češtině od studenta z bulharského Blageovradu. Studenti z bulharské Sofie připravili fil-mové a hudební recenze, dvě velmi originální vzpomín-ky na Prahu, původní vánoční hru nebo například povíd-ku o tom, jak důležité pro život může někdy být dobře se učit. Převrácenou pohádku O Červené karkulce poslala studentka z maďarského Segedínu. O peripetiích cizince v Čechách a o tom, co si Vlámové myslí o Češích, napsali studenti z belgického Gentu. S tím, proč se rozhodli učit se česky, se Čechopisu svěřili studenti ekonomie z dale-kého ruského Jekatěrinburgu. Studenti českého jazyka na univerzitě v jihokorejském Soulu obohatili Čechopis například článkem o korejských svátcích, básničkou ve stylu haiku nebo pohádkou o tygrovi a sourozencích.

Jako bonus pak Čechopis přináší překlad básně Jiřího Ortena Bílý obraz do tří typologicky velmi odlišných jazy-ků: bulharštiny, francouzštiny a maďarštiny.

Časopis Čechopis je moc rád, že sebral dost sil k tomu, aby opustil rodný Balkán a vydal se do ciziny na zkuše-nou, a doufá, že se mu i nadále bude dařit být jakousi platformou, na které se budou potkávat studenti české-ho jazyka ze všech univerzit po celém světě, neboli:

„Kdo má chuť, ať se přidá!“

Čechopis jde do světaPhDr. David Bernstein lektorát Sofie, Bulharsko

Zdrasti

Glosa

dube

n 20

11 z

darm

a

6Č e c h o p i sČasopis studentů bohemistiky z

celého světa

Korejský svátek

Čchusok

Jiří Orten ve třech jazycích

Jezdíte rádi tramvají?

Pohádka o tygrovi a sourozencích

Originální filmové recenze


glos

a

Autentický text | Dopis Praze

Má milá Praho...

Jak se máš? Co nového? Je ještě sníh na tvých stře-chách? Svítíš ještě jako hvězda v noci? Vypráví-li ještě tvoje staré budovy o své době?

Doufám, že je s tebou všechno v pořádku. Doufám, že bude i se mnou. Teď jsem doma, venku sněží a já mys-lím na tebe. Na chvilku zavírám oči...

Je září. Konec léta, zítra pojede můj autobus do České republiky. Bojím se... Jak to tam dopadne? Všechno mi bude tak strašně chybět... Co kdybych se chtěla vrátit dřív? Co kdyby byli lidé zlí?

Sluníčko svítí.

A pak je začátek října. Jedu tramvají k centru Prahy. Po-prvé. Jak poznáváme správné zastávky, jak víme, kde máme vystoupit? Kde čeká na nás naše cesta? Nevím. Ale když jsem viděla tvé věže, Praho, jak míří k obloze, věděla jsem, že jsem přesně tam, kde mám být a že ne-chci být nikde jinde. Věděla jsem, že jsem tak mladá, že svět je rovný, ano, rovný a záleží jenom na mně, jestli budu mít tu drzost jít rovně. Věděla jsem, že jsem jako věž - krásná a moudrá (i když je mi jen dvacet jedna) a že jsem postavena, abych mířila k obloze. Chtěla jsem brečet. Ale ještě nebyl čas.

Na konci listopadu už jsem viděla tvůj Vyšehrad, tvůj růžový Petřín, tvá náměstí plná lidí z celého světa, vi-děla jsem tě ráno, viděla jsem tě v noci, viděla jsem, jak ti sluníčko mává, když se loučíte, a jak tě zdraví ba-revnými paprsky, když tě zase vidí... Slyšela jsem, milá Praho, jak lidé zpívají po tvých ulicích, zpívala jsem s nimi i já. Tvoje muzea, kina a autobusy jsem už po-znala a ochutnala jsem tvé výtečné pivo. Smála jsem se v tvých hospodách a divila jsem se zvláštním účtům (kde se všechno píše čárkami). Moje Karlova univerzita byla splněným snem a všude a každý den jsem slyšela češtinu. Nevím, jak to můžu popsat... Asi nemůžu. Asi se to nedá popsat, každý to musí ochutnat. Ale ten,

kdo si dá jednu Prahu, bude to cítit i potom, co se s te-bou rozloučí, jako jsme se rozloučily my dvě, Praho.

V polovině prosince už jsem měla známé ze všech kontinentů. Australané, Američani, Mexikánci, Řeko-vé, Číňané, Rusové... Měla jsem i přátele z Rumunska, Švýcarska, Francie... a – k mému podivu – i z Bulharska. Spolu jsme vařili, bavili jsme se a tančili. Byli jsme jako rodina – oni byli se mnou, když jsem občas neměla ná-ladu, když jsem byla veselá, když jsem měla hlad, nebo zkoušky, když se mi chtělo spát, jít na procházku (tvé krásné parky, milá Praho!), nebo do divadla... Jeli jsme do Českého středohoří, Kutné Hory, Svatého Jana pod Skalou, do Mělníku atd. … Několikrát jsem zjistila, že se jenom v Bulharsku říká NE kýváním hlavou nahoru a dolu (a při tom jsem dostávala pokaždé něco k pití). Už umím říct Ahoj v deseti jazycích. Už vím, jaké jsou lužickosrbské tradice, jak se vaří lasagne, jaké jsou ty-pické karibské tance a mravy...

... A teď, má drahá, leden končí. Já jsem doma a venku sněží. Myslím na tebe. Strašně mi chybíš. Ty a všechno, co jsem u tebe našla. Lásku, přátelství, moudrost. Dob-rodružství. Splněné sny. Smích. Radost... Děkuju, Praho! Děkuju, že jsi byla tak důležitá součást mé cesty k sobě. Že jsi tak kouzelná část mého srdce.

Tvá Borislava

PS: A jestli najdeš někoho, kdo se bojí k tobě přijet, řekni mu to, co napsal rodičům Karel Kryl. Řekni, že se ve světě neztratí. „Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří a zlí jako doma“ ... a že snad se mu nebude příliš stýskat.

Pozn.: Příspěvek uveřejněn v časopise Čechopis, č. 6, 2011.

Dopis PrazeBorislava Spasová studentka bohemistiky, 3. ročník, Sofijská univerzita, Bulharsko

Autentický text


aute

ntic

ký t

ext

Redakční rada časopisu Krajiny češtinyIng. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční radyMgr. Ladislav Bánovec (MŠMT)doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. (FF UP)PhDr. Jiří Hasil, Ph.D. (FF UK)Ing. Jitka Morčušová (DZS)Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK)PhDr. Eva Rusinová (FF MU)Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS) PaedDr. Olga Vlachová (DZS)

Externí odborní hodnotitelé příspěvkůPhDr. Jana Bischofová (FF UK)PhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK) Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP) Mgr. Jana Kolářová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Milena Machalová (FF UP) PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP) PhDr. Jiří Pešička (FF UK)Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP)Mgr. Silvie Válková, Ph.D. (PdF UP)PhDr. Lea Vyskočilová (FF MU)

Redakce DZSMgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová

Grafický design Hedvika Člupná

Vydává © Dům zahraničních služeb

Autorské příspěvky nemusejí vyjadřovat názory redakční rady.

Dům zahraničních služeb Na Poříčí 1035/4 110 00 Praha 1 www.dzs.cz

Kontakt


Documents

Krajiny čestiny číslo 3