,,,,-,, ' --7-

000

KONRAD LORENZ .. TAKZVANE

O

\

CI Vtrlag Dr',a. UQrothll -Schoc1cr, Wicn 1963 O Dcu1.~hcr rtlSChcnbuch Vcrlag G mbH & CO. KG, Mímchcn 1983 Translullon O Alcllli Vcsdovská, 1992 •

(SUN HO-l:tl4-U264 . (j

I'I~EI) MLUVA

Jeden přítel , který na sebe vzal vpravdě přátelskou povinnost kl'iticky pročíst tento rukopis, mi napsal, když se prokousal jeho pťvnf polovinou : "To užje druhá kapitola, kterou čt u se 7.aníce­ným z.1jmem a rostoucím pocitem nejistoty. A proč? Protože ne­vidím celkovou souvislost. Musíš mi to nějak usnadnit." Jeho kri­tika je j i stě plně oprávněná a tato předmluva je zde tedy proto, ahy čtenáři předem objasnila, kam celá kniha směřuje a jaký vztah mají jednotlivé kapitoly k tomuto cm.

Kniha pojednává o agresi, což je ú!QQlQsczvířelej člověka, klerá je namířena proti přfslu.šnikům vlastního drulju. Náhodná shoda dvou okolností způsobila, že jsem se tuto knihu rozhodl napsat. Navštívil jsem Spojené státy jednak proto, abych psychia­IrÚTn, psychoanalytikům a psychologům přednášel srovnávací clOl ogii') a fyziologii chování, a za druhé jsem si chtě l ve volné přírodě na korálových útesech Floridy ověřit jednu hypotézu, kterou jsem vytvořil na základě pozorování určitých ryb v akvá­I'iu ; tato hypotéza se týkala bojovného chování těchto ryb a vý­znamu jejich zbarvení pro udržení druhu. - Na klinikách jsem se dosta l poprvé do debaty s psychoanalytiky, kteří nezacházeli s Frcudovým učením jako s nevyvratitell)ými dogmaty, nýbrž tak, jak se na věd u sluší: jako s pracovními hypotézami. V tomto po­jL;tí jsem začal chápat leccos z teorii Sigmunda Freuda, co do té doby vyvolávalo mé námitky svou přt1išnou ' smělostí. Z diskusí I) jeho učení o pudech vyplynula ncčekaná shoda mezi výsledky psychoanalýzy a fyziologie chováni, což je významné právě v Ihlcdem k rozdtlnostem ve způsobu kladení otázek, v me­H,lIách a především v přístupu k problematice obou těchto disci­rMn. Očekával jsem nepřekonatelné názorové rozdtly v souvislosti

~ pojmem "pud smrti". který podle Freudovy teorie působí jako nIčivý princip proti všem instinktům sloužícím k udržení druhu.

.) Etologie - nauka o chování (pom. pfekl.)

5

111111 IlIIIII '}'11 \: l/ f hypo téza je v očích etologa nejen zbytcčná, ný­I,,} I \ 'I)·'lllfl . Agrese. jejíž líčinky bývají často pokládany za účin · k Y plldll .. ulil i. je pud jako každý jiný a v přirozených podmín­kadl .. hlllll lovnč; k zachování života a druhu . U lid í, kteřf svým vl .... lll h., pliči nčním příliš rych le zmčnili své životní podmínky, 1Il ť1 1110 ll )' pud často zhoubné následky. avšak obdobně -I kdyl 111~ IIČ dramatickým způsobem - se chovají i jeho j iné in­\t lllldy. Když jsem vůči svým přátelům psychoan a lytikům zaujal 1010 \I:lllovisko k leorii o pudu smrti, ocit l jsem se bC7..dčky v situ­IIci čh)\'čka, který se snaží vyrazit otevřen é dveře. Na základě !Ulloha mísl ve Freudových spisech mi dokázali, jak malou důvč­I II mčl on sám ve svou dualistickou hypotézu, ktcrá mu - jako \ pr;ívnému mon istovi a mechanisticky myslfcímu přírodovědci -musela být naprosto cizí a proti mysli.

Když. jsem brzy nato v teplém moři studoval vol ně žijící korá­lové ryby, u ni chž je význam agrese pro zachová nf druhu zřejmý, dostal jsem chuť napsat tuto knihu~ Nauka o chování toho přece II podst a tě a vývoji agrese ví sdostatek. aby mohla hovořit o pnči­nách jejího častého zvrhnutí se u člověka. Pochopíme-Ii pnčinu néjaké nemoci, ncnalezli jsme tím sice ještě účinnou terapii, ale přece jen jsme pro ni vytvořili jeden z předpokladů.

Cítím, že tento úkol bude nad mé spisovatelské schopnosti . Je skoro nemožné popsat slovy mechanismus působení nějakého systému. jehož jednotlivé části spolu navzájem souvisí a zásadně se ovliviiují, Už jen d:lceme-Ji vysvčtlit činnost benzínového mo­toru, nevíme, kde začít ; příjemce informací může totiž pochopit podst,lIu klikové h řídele až tehdy, když porozuměl principu ojnic, pístů , ventilů atd ., atd. Části nějakého systému totiž lze pochopit bu(f v jej ich celkové souvislosti - anebo vůbec ne. Čím je nějaký systém s ložjtčjš í, tím včtší bude tato potíž, kterou musí jak vý­zk um, tak teorie překonat. A mechanismus působení pudového a kulturou získaného chováni, který vytváří společenský život človčka, je - bohužel - skoro tím nejsložjtějším systémem, jaký na Zemi známe. Mám-Ii vysvětlit tčch několik příčinných souvi­slostí. o kterých věřím, že je mohu sledovat v té to spleti vzájem­ných působení, musím chtč nechtě začít zeširoka. Naštěstí je každé pozorováním získané faktum samo o sobě za­

jímavé. Boje korálových ryb o revír ; morálce se podobající pudy a zábrany soc iálně žijfdch zvířat, manželství a společenský život

6

hll kllu'1 n očních, v němž chybí láska, krvavé hromadné boje pot­I"" HI II mnohé jiné powrubodné způsoby chování zvfrat upouta­jl . ,h,"I ~IIl , čtenáře na tak dlouho, dokud nedospěje k porozumě­III hlul '(ím souvislostem.

( hd ho k tomu dovést pokud možno stejnou cestou, po jaké l"l' lII \ :'Í m šel, a to ze zásadních důvodů . lnduktivní přírodní věda 11Ičln~ vi.dy bc'.l jakýchkoli předpokladů, prostým pozorovánÚTl II..'dnollivých případů, a odtud postupuje k vyabst rahování záko­I1Iln~ l í, jimiž se všechny tyto případy řídí. Většina učebnic vo~ Pi U \tručnost a snazší pochopitelnost opačnou cestu a staVl .,lll lCenou část " před část "speciální". Výklad tak získává na pře­hk dnosti, avšak ztrácí na přesvědčivosti . Je snadné a laciné vy­lvnril nej prve n ějakou teorii a pak ji dodatečnč "podepřít " příw

klady, nebot' příroda je tak mnohotvará, že při pilném hledání lze nu lézt zdánlivě přesvědčivé příklady i pro naprosto mlhavé hypo­It.:. /y. S kutečně přesvědčivou by má kniha byla tehdy, kdyby čte­.. (II st'im došel na základě skutečností, jež mu předkládám , \.; týmž závčrům jako já. Protože mu ale nemohu doporučit tak Il lI ilOU cestu, předkládám zde jako jakýsi ukazatel cesty krátký vh"ah všech kapitol.

V prvních dvou kapitolách jednoduše popisuji typické formy awcll fv ního chování; ve třetí pak rozebírám význam agrese pro l aduwání druhu . Ve čtvrté kapitole se obšírněji zmiňuji o fyzio­I II~II instinktivního chování vůbec, a zvláště pak o fyziologii cho­vfl nf agresívního, abych objasnil spontánnost jeho nezadrLit~lné­hll II pravidelně se opakujíd ho výbuchu. V páté kapitole vy\\' Iluji počátek rituaJizacc a osamostatňování takto nově vy­IVl ll cných pudových podnětů, pokud je to nutné pro pozdější po­dlopc ní jejich tlumivého působení na agresi. TentýŽ cH sl~dujc 44.'\lá kapi tola, kde se snažím podat obecný náčrt mechanismu Il\l \I,hení instinktivních podnětů. Sedmá kapitola ukazuje na k'l llkrétních přfk ladech, jaké mechanismy " vynalezl" vývoj dru­lili , ahy svedl agresi na ncškodnou kolej, jakou úlobu při tom má nlll "" II jak jsou takto vytvořené formy chování podobné těm I jllhnh l llll chování, které jsou u člověka řízeny zodpovědnou IIH IHllk(lu . Tyto kapitoly vytvořily předpoklady k tomu, aby bylo 1IIIIJUt) porozumět funkci čtyř velmi odlišných typů společenské­hll lI \ fJo?ádánf. Prvnim je anonymní hejno, v němž sice agrese IIt'l' ~I\luje. které však zároveň postrádá i osobní rozpoznávání

7

8

jCdllOllivých individuí a soudržnost mezi nimi. Druhý je rodinný a ~ 1)()lcčcnský žiVOI bukačů nočnIch a jiných v koloniích hnízdi­~~t:h ptáků, klerý je určován pouze rozmJstčním hájených revírů. I r~t~ Je pozoruhodná velerodina krys, jejíž členové se nepozná­vaJí Jako jednotlivci, nýbrL jen podle typického pachu přtbuzen­.. Iva; k sobč nl.1V7.ájem se chovají v-mmč, avšak proti každému přísl ušníkov i jiného příbuzenstva bojují s rozhořčenou stranickou Il l!návislí. Konečně ve čtvrtém typu společenského uspořádání znemožň uje pouto osobní lásky a přátelství, aby spolu č lenové spol~č.ens~vf bojovali a navzájem si ubližovali. Tato forma společ­l~oStl . J~ Je v mnoha bodech vytvořena analogicky se společností lidskou, Je podrobně popsána na příkladu husy velké. , Věřím, že po všem. CO je v těchto jedenácti kapitolách řečeno

mohu objasnit příčiny častého zvrhnutí či zbloudění a~ u lidí. Dvanáctá kapitola - "Kázání pokory" - má tím, že od­.'H raní určitý vnitřní odpor, který mnoha lidem zabraňuje poklá­d.at .~e za.~u~t .. vesmfru, ~vořit další předpokJad k tomu, aby SI. pn~ah, ze I Jejich vlastm chování je poslušno přírodních záko­n.lI . 1 e~l ~ <?"por ~počívá pře,devMm v záporném hodnocení pří­čmnosll, Jez zdánlivě odporuje existenci svobodné vůle, a potom v .duchovní pýše člověka. Třináctá kapitola má za úkol objektiv­ne ,?"psal současnou situaci lidstva asi tak, jak by se jevila biolo­govI z Marsu. Ve čtrnácté kapitole se pokouším navrhnout mož­ná opatř~ní proti lěm případům zbloudilé agrcsc, jejichž příčiny doufám ze znám.

I I I PRO LOG V MOŘI

1 11/111('11/ II ' ln / ! A II .Urlm mor;! Nr/dl ll' 1(' I' I/w/ťm wll(/ff IIrl ",t'II ~ " tl~lry ,)()lIIwjd, I,j/k I't rlhttH 1. 1'Obw vjJ (I v ~š "A I" /"'m likoMm .w: dOll/orlljd.

lJJ\vny ... cn o l é t ~ lI r 0.,1.: IISkUIl!Čnil: vznáším se lehce v průzrač­II~ III Jlv lll 1\ kloll:! 111 bez námahy nad prosluněnými nivami. Ne­pllhyhllll ~ pllloul hrkhclIl dopředu a s hlavou vzhůru , jak to člo­\I k ve .w .. Aupl' I či o vl:lslní důstojnost pokládá za nutné, Ilyhr' IIIl ljr l1l~ 1I1 pnl:-. larým J)llvodem posvčccné drženi obratJov­l Ú: J'CIII .I.11dy ot očen k nebi a hlavou sm~řuji kupředu. Kdyb7~

I..hl I!)()llívat vpřed, připomenulo by ml nepohodlné ohnuu Šl­Jl', I C JM:III vlastně obyvatelem jiného světa. Nemám to však vů­hec v (IInyslu - a když, tak jen zřídka; můj pohled je většinou IlImČlCII dolú na včci pode mnou,jak se na pozemského badatele ,, 11I ~f.

.. ... Talll dole dčs příšerný vlád'. Tož chraňte se bohy pokou­~C l II lI l!bai.tc spatřit nikdy ni chvíli, co nocí a šerem tam laskavě /lkryli." Pokud tak ale bohové ndin( pokud právě naopak dovo­hllL ahy přátelské paprsky jižního slunce zapůjčily zvířatům a 1 .. ~ ll i nóm barvy svého spektra, potud se, člověče, rozhodně po­ku Ol \C lU proniknout - a radím ti : udělej to dřfv. než na to budeš pllh~ ,tarý, i kdyby to mělo být jen je<J;10u v tvém ~votě.! :~tře~ hUJd k lomu jen potápěčské brýle a snorchl, naneJVÝš Jeste -kV1'11l eleganci - pár gumových ploutví na nohy a pak užjen pe­IIllt' tlIl jfzdcnku ke StředozcmnÚl1u moři či na Adrii, nezavane-li I ~ pH/nivý vitr jcště dá1e na jih.

M(tvuje se vznešenou nedbalosti ploutvemi, klouzám nad po­hl\dkovou krajinou. Nenf to scenérie pravého korálového rifu , dt\OCC rozeklanými živoucími horami a údolími, nýbrž krajina

9

------- -- ---

mčn hcroi~ká, i kdy". rozhodnč ne ménč oživená. Leží bezpro­slřcclnč při IXlbřcží jednoho z malých OSlrovll z korálového vá­P{'IH.'C. kl eré se připojují v dlouhém řetčzu tzv. Keys k jižnímu cí­pu poloostrova ""oridy. Všude nu dnč, jež tvoří starý korálový št č/"k, jsoll rozptýleny pozoruhodné polokoule číšníka mozkové­ho, c)~:'lIll ocenčjšf bohatě rozvčtvcné trsy vČlcvníkú, vlajrcí houšlí rohovitá nejrůznějších druhů - a mezi tím vším 10, co na Iypic­kém korálovém útesu dále v moři nenajdeme: proměnlivá vege­tace hnčdých, rudých a zlatých řas. Ve velkých r07..c..'itupcch se vy_ skytují nehezké, ale svým pravidelným tvarem lidský výtvor připomínajícf houby paticové, jež jsou vysoké jako stůl a silné ja­ko člověk. Nikde nespatříme holý povrch neživé horniny: veške­rý prostor mezi uvedenými organismy je vyplnčn hustým poros­lem ~~~ovek, polypů a hub. Fialové a červenooranžové druhy pokryvllJ I velké plochy a často ncdovedu odhadnout, zda některé z tčch pestrých hrbolatých povlaků na štěrku patří do říše živočiš­né či rostlinné.

Má cesta mne poznenáhlu a bez námahy zavádí do stále mělčí vody; počet korálů se zmenšuje, rostlin naproti tomu přibývá . Pod e mnou se prostírají velké lesy jedné půvabné řasy, která se svým dcštníkovitým tvarem i proporcemi přesně podobá známé africké akácii a neodbytně budí iluzi, že se vznáším nikoli sotva vc výši člověka nad korálovým dnem oceánu, nýbrž že pluji sto­krát výše nad etiopskou lesostepí. Pode mnou proklouzávají roz­s .... ihlá polc thalassie připominajíci trávu a menší plochy nižší zostcry. Když mám pod sebou už jen nčco přes metr vody, vidím při pohledu dopředu dlouhou, tmavou, nepravidelno u příčnou stěnu, která se táhne napravo i nalevo, kam až oko dohlédne. Vyplňuje beze zbytku celý prostor mezi osvětleným dn cm a zr­cad~e~ hl.adiny -: významná hranice mezi mořem a souší : je 10 pobrczl Llgnulll Vltae Kcy - ostrova Stromu života.

Počet ryb prudce stoupá. Pode mnou jich vyrážejí celé tucty a znovu mi připomínají letecké záběry z Afriky, na nichž se stáda divoké zvěře rozprchávajf před stínem letadla na všechny strany. Na jiných místech - nad loukami husté thalassie - připomína­jí žertovní tlustí čtverzubci neodbytné koroptve, ktcré vzlé távají z obi lí, aby do nčho po kratším či delším útěku zase zapadly. Ji­né, často neuvčřitelně zbarvené ryby, které vša k přes svou pest­rost působí vždy vkusně, se chovají opačně : když se přibližují,

tO

p. ,IU)I f '>C do porostu tha lassie v tom místě, kde zrovna jsou. Ilu ~ty jeJ,dík Schópfů~ s překrá~nÝ';li ďábe~skÝvmi r~hy nad ult.r~ ­

IIl illllltlVÝIll i.l očima leží zcela khdnc na dne a skJebt se na mě'J~ 11111 dll'lud ncublfžiI, z.1to však jedcn příslušník jeho druhu ublíZlI IIIII ~I Kdy-i.jsem před několika dny jednu takovou ry~u -:-, Ame~ I t\: !llIé ji nazývají Spiny Boxfish - neopatrně uchoptl, ustlpla ml ho n(i nmh y ne zrovna nepatrný kus kůže z pravéh,o ukazováčku wym jako nůž ostrým papouščím zobákem, ktery ~ sk~ádá z: d Vl III proti sobč umístěných zubů. Potápím se k práve .0bJeve?~ lilii exempláři tak, že zvedám zadní část trupu nad hladlOu, coz Je llwčdčená a úsporná metoda kachen , lcteré čvachtajf v mělké vo­dl', Ih.:ru chlapíka opatrně do rukou a vynořuji se s rum na~ v~ dll , Po n čkolika marných pokusech kousnout začíná brát suuaC1 vuinč a nafukuje se. Má sevřená dlaň zřetelně cítf nárazy "pístu" lIIalé pumpy, ktcrá je tvořena hltanovou svalovinou .ryby. K~yž "'l' narouk.la, pokud jí stačila p~žnost pokožky: Icží.?lI na ruce Ja­k .. k prasknutí nadmutá ostmtá koule; poustfm JI na svobodu II hav(m se žertovným spěchem, se kterým napumpovanou vodu uJlčt vyst řik uje a mizí v rostlinstvu . . ~

Pll k se obracím k pobřežní zdi, která zde odděluje more od ze­mČ. a první pohled se zdá, jako by. byla vytvořen~ z t~fu - tak hlllla .. ticky rozryt je jejf povrch a tolik tmavých dUlln ml propast­liČ lírá vstříc jako prázdné očnl důlky umrlčí lebky. ~ útes také ,k nh:čně je starou kostrou, zbytkem korálového nfu z doby "I clllcdové, který se během 3. doby meziled~vé -.~ngamonu

Iw.:itl na souši a odumřel. Všude na tomto utcsu V1dlmc struk-1III y týchž druhů korálů , ~teré ~jl ~~tě ~~~, ,a :ocli n,imi jso~ vk líllčny lastury mlžů a uhty pIzu, JeJlchz lJjlCI pn'buzm ob~aJi w"t č dnt.'S tyto vody. Nachází~e.~ zd~ na ~~~ korálových ute­"'l'ch - jeden z nich je starý a Je JIZ desltky h Slc,U ~et mn.vý, d~hý ll' IIIWÝ a narůstá na mrtvole toho starého p~ve t~, Ja~o ~y vyl Ú"U.lj í koráli a lidské kultury na kostrách svych pre~chudcu.

!,luvu k rozeklané "waterfront" a dále podél nf, az nac~ázfm viII ... Iný, nepříliš ostrohranný výstupek, na němž se zachycutl pra­\- 1111 IlIko u a který mi slouží jako kotva. Nac~ázim ~ v ~zs~ém HlvlI beztíže, jsem ideálně ochlazován, a prece ml ne ru Zlma,

1'1 111 vldálcn všech pozemských st,arostí. jako ci~ec v pohádko­\ I" 1l'1IIi, nechávám se kolébat mrrnýml vlnami, zapomínám na >II" 'l' II jen pozoruji - živý a blažený upoutaný balón!

II

Kolem mne plavou na všech stranách ryby - vzhledem k ne­patrné hloubce takřka samé malé. Přibližují se ke mně zvědavě zdálky anebo se vynořují ze svých úkrytů, do nichž se při mém příchodu skryly. Snažím-Ii se silným nárazem vzduchu "vykaš­l:.tr' ze šnorchlu vodu, která do nčho vnikla svrchu nebo v něm vznikla sražením vodních par, prchají rybky ještě na okamžik zpět: když pak ale klidně a tiše dýchám, přicházejí opět blíž. A jak se tak spolu synchronně vznášíme v mírném pohybu vln, cituji klasika : .. Zas, chvějné postavy, mě oblétáte, jež mlád jsem 7icl kdys kalným okem svým. Zda zachytím vás aspoň tentokrá­te? Jsem dosud posedlý tím blouzněním?" Byly to právě ryby, na kterých jsem kdysi pohledem ještě velice nezkušeným vypozoro­val určité obecné zákonitosti zvířecího chování, aniž jsem jim zpočátku v nejmenším rozuměl , a cítím, že mé srdce stále ještě propadá bludu, že toho přece jen jednou dosáhnu! Pochopit bo­hatost tvarů - takové je nikdy nekončící úsilf zoologů, stejnč ja­ko výtvarných umělců.

Bohatost tvarů, které mě obklopují a z nichž mnohé jsou tak blfzko, že je mé stařecky dalekolIaké oči již nedokážou ostře vní­mat, zpočátku až přemáhá. Avšak po určité chvOi se některé fyzio­~omie stávají důvěrnějšími 8 oko - tento nejzázračnčjší orgán lidského poznání - začíná získávat jakýsi přehl ed v množství or­ganismů. A pak už to zdalcka není tolik. druhů , kolik jsem zpo­čátku myslel, i když je jich i tak dost. Na první pohled lze rozlišit dvě kategorie ryb: ty, které připlouvají v hejnech včtšinou z vol­né vody nebo podél skalní stčny. a ty druhé, které se po opadnutí paniky způsobené mým příchodem pomalu a opatrně blíží z ně­jaké dutiny či podobného úkrytu - vždy jednotlivě. O těch již vím, že totéž zvíře mohu po dnech i týdnech nalézt vždy na tom­též nústě . Jednu překrásnou klipku očkonoše jsem během svébo pobytu na Key Largo pravidelně navštěvoval vždy po několika dnech v jejím obydlí pod jedním přístavním můstkem, který sem zavál hurikán Donna - a vždy jsem tuto rybu našel doma.

K rybám, které se potulují v hejnech a jež lze jednou potkat zde a podruhé tam, patří miliónová hejna malých stříbřitých ga­vunů, různé drobné při pobřeží žijící druhy sleďů a rovněž jejich nebezpeční lovci - bleskurychlé mořské jehlice. Dále to jsou še­dozelení okounovití chňapači, kteří po tisících ČJnají pod přístav­ními lávkami, u přístavních zd[ a strmého pobřeží, a - kromě ji-

12

lIých mnohých - půvabně modře a žlutě pruhovaní Ilamčfci, kleré Američané nazývají grunts - .. chrocbtalové" : když se 10-

Iii vytáhnou z vody, vydávají chrochtavý zvuk. Obzvlášť hojnJ a obzvlášt' pěkní jsou modře pruhovaní, bOi a žlutě pruhovaní Ilnrnčíci; do jisté míry je jejich německé jméno Purpurmaul zcela ~put nč zvoleno, nebot' všechny tyto tři druhy jsou modře a žlutě Ibarvené, i když každý jinak. Pozoroval jsem také, že spolu často plavou ve smíšených hejnech. Jméno této rybky je odvozeno od pozoruhodného, ohnivě rudého zbarvení ústní sliznice, kterou v~ak lze spatřit jedině tehdy, když ryba široce rozevřenou tlamou hroz! pnslušn[ku vlastního druhu a ten jí odpovfdá stejným způ­Ioohem. Avšak ani ve volné přírodě, ani v akváriu jsem nikdy ne­pozoroval, že by tato působivá hrozba někdy vedla k vážnému hnj i.

tčchto i u jiných druhů pestrých t1amčíků, a stejně tak i 11 mnohých chňapačů, kteří s nimi často plavou v hejnecb, je roz-1IIIIlilá jej ich nebojácná zvědavost, s jakou doprovázejí potápěče M: šnorchlem. Pravděpodobně tak doprovázejí i ncškodné velké ryhy a dnes bohužel již skoro vyhubeného kapustňáka, bájnou mořskou krávu, v naději, že chytnou drobné rybky nebo jiné ma­lt i.ivočichy, kleré velké zvíře vyplaší. Když jsem poprvé vyplul IC svého domovského přístavu - od mola motelu Key Haven v Tavernieru na Key Largo, hluboce na mne zapůsobilo nesmír­"" množství těchto tlamčíků a chňapačů, kteří mč obklopili tak l č .. ně, že mi až zakryli výhled, a kterých se zdálo být vždy stejné IIlII07_'Hví, kamkoli jsem se hnul. Tcprve postupně jsem přišel na ll ), 1e mě doprovázejí stále tytéi ryby; i při opatrném odhadu lidi bylo nčkolik tisíc! Když jsem plaval podél břehu k dalšímu, LI", 700 m v-ldálenému molu, sledovalo mě hejno asi do poloviny u· .. ly: pak se pojednou otočilo a co nejrychleji se hnalo domů. hlkmilc ryby, jejichž domov byl pod druhým přístavním můst­krm, zpozorovaly můj příchod, vynořil se proti mně z temnoty p(,tl l ~vkou děsivý, několik metrů široký, skoro stejně tak vysoký II In llohokrát delší netvor, který vrhal na prosvětlené dno sytě ll lll y .. Ifn. Až když se přiblfžil, ukázalo se, že je to nespočet přá­li I"ky\:h lIamčíků . Když se mi to přihodilo poprvé, vyděsil jsem

~ k "1I1r1i! Později ale ve mně tyto ryby vzbuzovaly právě opačný 1""lt J'lOkud vás doprovázejí, můžete být klidni, že nablízku ne­Iltl1t vdký soltín - barakuda.

13

Úplnč jinak se chovajf rázní malí dravci - mořské jehlice kteří v malých skupink ách po pěti nebo šcst i loví tčsně pod hladj~ nou. Tyto ryby doslova štíhlé jako proutek jsou z mé nynější per­s~ckllvy sk~ro neviditelné - jejich střl'bříté boky odrážejí svčtlo prcsně tak Jako spodní vrstva vzduchu, která je n{lm důvěrněji známa ve své druhé janusovské tváři: jako vrchnr vrstva vody­hladina. Díváme-li se však na mořské jehlice shora, hrají do mo­drozc.lcna a mají stejný odstín jako voda, takže Objevit je shora je snad Ještě tč7..ší než zespodu. V široce roztažených příčných for­macích brázdí nejsvrchnějšími vrstvami vody a pořádají hon na malé ryby gavunovité, které prostupují vodou v celých miliónech tak hustě jako sněhové vločky ve vánici a lesknou se jako střtbřité lamety. Mne se tito trpa'ilJci vůbec nebojí ; ryby mé velikosti ne­pokládají rybky jejich velikosti za vhodnou kořist. Mohu pro­plouvat středem jejich hejna - vyhýbají se mi tak málo, že často bezděky zatajuji dech , abych je nevdechl do průdllšnice, jak se vám snadno stane v hustém hejnu rojících se komárů. Skutcč­nost, že pomocí šnorchlu dýchám ve zcela jiném prostředí, tento reflex nijak nepotlačuje. - Když se ale bUží docela malá mořská jehlice, rozprchnou se sthbřité rybky bleskurychle na všechny strany - nahoru, dolů a skáčou dokonce i nad hladinu - a ve vteřině vznikne velký prostor volné vody bez lamel, který se po_ zvolna zase zaplňuje, když dravé ryby odtáhnou.

Jakkoli se okounovitý tvar hlavatých t1amčí'ků a chňapačů liší od jeh.l<;>vitě ~rot~enébo h~drodynamického tvaru jehlic, v jed­nom SI JSOu prece Jen navzájem podobni : tvar jejich těla se příliš nevzdaluje od obecné představy, která je spojena s pojmem .. ry_ ~" . U ~?yvatelů dutin, kteří jsou usazeni stále na jednom místě, je tomu Jinak . Nádherného pomce modrého se žlutými příčnými pruhy, které zdobí jeho šat mládí, můžeme stále ješ tě považovat za ... normál~í" rybu: Co to ale tamble váhavě zalézá a zase vyku­kUJe 7..e skubny mCZl dvěma korálovými balvany - ten sametově černý kotouč s ostře žlutými, do půlkruhu stočenými příčnými pruhy a svítivou ultramarínovou obrubou spodního okIaje těla - je to vůbec ryba? Anebo ta dvě jako čmelák velká a jako čmelák vypadající kulatá, křiklavě červenooranžová stvoření která kolem mne sviští jako šOená a jež mají vyz.načeno kulaté černé, bleděmodře vroubené oko - nastojte - na zadnf třetině těla ? Nebo ten malý drahokam, který tamhle svítí z jedné dutiny

14

_jl 11, 11 t~ IQ je šikmou hranici, táhnoucí se od hlavy zdola nahoru k ,0\ ,1" 11 , rozděleno na svítivě modrofialovou a citrónově žlutou jl4I1IIVI1IU'/ Nebo dokonce ty jedineéné k,ou.sky temně~~ré 11 \< , Idll\! oblohy, která je poseta bleděmodryml světélky a Jez se UhJI'vIlJe - v paradoxním převrácelÚ všcch směrů v prostoru -I , Il'dl1 fm korálovým balvanem přímo pode mnou? Při bližším pllllkdnutf se samozřejmč ukáže, že všechny tyto pohádkové by­Ip " l1 j .. t)l! docela počestné ryby, které nej sou příbuzensky přtliš \>/11r\ lc lI)' mým starým přátelům a spolupracovníkům - cicbli­,lllnl. Sapinek zlatoocasý (Jewel Fish) a rybka s modrou hlavou II ll. hclem a žlutým břichem a ocasem - sapín bčloskvmný (Seau (,r q .;lIry) - si jsou dokonce blizce přtbuzné. Červenooranžový 1 llld ~k je mládě pamce trojbarvého, kterému domorodci právem 'Iknj f " Rock Beauty". a černožlutý kotouč je mladý pomec čer­.'y. Avšak jaké jsou to barvy - ajak neuvéřitelné je jejich rozdě­k llí : člověk by se skoro domníval, že rybám záleží na tom, aby J' pdl harv)' vyvolal)' nápadný efekt na větší vzdálenost: jako pra­l" 'I anebo j e..<itě lépe - jako plakát!

A 'koliv se lehce vznášfm v průzračném živlu s vlnícím se ob-11111 Ircadlcm nade mnou a hvězdnou oblohou - byť malou -piKle mnou, ačkoliv jsem obletován anděly a oddávám se zcela 1\' 1/01 ování, ačkoliv jsem ponořen ve zbožný obdiv k těmto stvo­I,-nílll a jejich kráse - jsem bohudlk: stále ještě schopen vnímat ,hlk/ ité podrobnosti. Napadá mě přitom jedno : u nevýrazně ne­l}tl pa .. t c!ovč zbarvených ryb - jako jsou tlamčíci - mohu vždy ~ I' !\ liil více anebo alespoň několik zástupců téhož druhu součas­II~ ,' Il čktly spolu dokonce plavou v těsně sevřených formacích. / 11\., .. tlc zbarvených druhů se ale v mém zorném poli nachází jen /rtl/'II modrý a jeden černý pomec, jeden sapín bčloskvrnný a je­lir ,. .. upinek zlatoocasý; ze dvou mláďat pomce trojbarvého, kte­I II .. t' tudy 7..fovna mihla, pronásledovalo jedno druhé s největší 1 1 ~·" l los t í.

I'II/t)ruji dál, i když mi - navzdory teplotě vody - začíná být pll lIIém zpúsobu života upoutaného b.1lónu pomalu zima. " l' I I I VČ leer vidím z větší dálky - a to je i ve velmi čisté vodě j' II 111- 12 mctrů - zvolna se blížícího druhého sapína bělo­~k\l l lIll ~h o , klerý zřcjmč hledá potravu. Sapfn, který je usazen \ lIli hlr/kosti, může vetřelce objevit mnohem později než já

,, \>\ Iro pD7..orovacího stanovištč; spatřl' ho, teprve když se přiblí-

15

ž~ na vzd~lenost 4 me~~ů . Pak ale starousedlík vystřelí proti cizjn­CI s bczpnldadnou zunvostí. A ačkoliv ten je poněkud větší než úločnl'k, okamžitě obrad a prchá usilovnými rázy v divokém klič­kování, k nčmuž ho donutil domáó pán svými smrtelně vážně m~nčnými údc~, z n!~hž by každý - kdyby trcfil - způsobil t~zkou ránu. NCjménc jcden však zasáhl, nebot' victfm lesklou šu­pl~~, k!csat kc dnu jako zvadlý list stromu. Když cizince zmizel v s~ncl se m~r.?zelené dálce, vrací se vflěz okamžitč zpět ke své clutl~č .. Pokoj_~e se p.~oplétá hust~ sraženým hejnem mladých tlamcíku, kten bledajl potravu tcsně před vchodcm do jeho obyd lí, ~ naprost~ lhostejnost, s jakou obeplouvá 1)1.0 ryby, budí d?jcm,_ze ~ vyhybá kamenům nebo jiným bezvýznamným neži­vym prekážk.ám. Dokonce ani malý pomec modrý, který mu svou barvou a tvarem není zcela nepodobný, nevzbudí v nej­menším jeho útočnost.

.Krátce. ~ato po~ruj} jiné stř~tn.Ulí mezi dvěma jako prst velký­mi pomcl ccmyml. Ai na to, ze je ještě dramatičtější odpovídá právě vylíčené půtce do všcch podrobností. Rozhořče~í útočníka se "-?á ještě v~tšf, panická hrůza prchajícího vetřelce ještě zře­telneJšf - ,o~m .možná jen proto, že pohyb pomce může mé pomalu vrt,lmajló li~ké .oko lépe ~Icdovat než mnohem rychlejší pohyb sapma, který Je divadlem az phliš zrychleným.

Pomalu si uvědomuji, že už je mi ph liš zima; a zatfmco šplhám ~ahoru po korálové zdi do teplého vzduchu a zlatého slunce Ao­fI.dy, fo~uluji si"pro sebe do několika krátkých včt to, co jsem Viděl: vsec~ny kriklavě pestré, "plakátově" zbarvené ryby žijí us~~ny ?a jednom .~~stě. Je~. u ni;b jsem pozoroval , že obhajují svuJ reVlr. Cílem . Jejlc.h zunvé U!?č~osti je pouze příslušník vlastního druhu ; mkdy jsem nespatril, ze by na sebe zaútočily ry_ by dvou různých, byť sebcagresivnějších druhů.

16

/2 / POKRAČOVÁNí V LABORATOŘI

I ff Iwdufpele, pro vás nepluti: I fl fII'\(IQttele, je vám proslě lil, f (I I/r~ I'(If1íe, SO/IItl vdlm má, 1/1 lIf'rtl t. íle. vic vtlm neplatná.

'", c th e

v předešlé kapitole jsem použil poetické licence. Zamlčel jsem II Ili /, že VÚll již z pozorování korálových ryb v akváriích, jak zuři­Vl' 1'Ipolu tyto pestré ryby bojují, a že jsem si již utvořil předběžný u\udck o biologickém významu těchto bojů. Jel jsem na Roridu 1" l1. vč proto, abych si své názory ověřil. Kdyby snad tyto hypoté· ly odporovaly skutečnosti , byl jsem opravdu ochoten hodit je \I\cchny přes palubu nebo, lépe řcčeno, vyplivnout je šnorchJem .Iu moře, nebot' je obtížné házet něco přes palubu, plavete-Ii sám pI1(1 vodou. Pro vědeckého pracovníka je vůbec dobrým ranním ~p. )rICm házct denně před snídaní jednu zamilovanou hypotézu do stoupy - člověka to udržuje mladým.

Když jsem před nčkolika léty začal studovat chování pestrých k"rálových ryb v akváriu , vedl mne k tomu - vedle čistě estetic­ké radosti z opojné krásy těchto zvfřat - i můj "čich" pro zají· Ittavé vědecké problémy. První otázka, která mne napadla, byla: Nllčjsou tyto ryby po celém světě tak pestré?)

Položí-Ii si biolog otázku .. nač?" tímto zpúsobem, ncmím snad ,kÚllluat nej hlubší smysl světa obecně a příslušného jevu zvláště, ale chtěl by se daleko skromnějším kladením otázek dovědět nč­tl I 1.ccJa jednoduchého, něco, co je v zásadě polJlatelné. Od té d.,by, kdy jsme se od Charlese Darwina dověděli o historickém vývoji organismů a z toho vyvodili dokonce něco o příčinách , kte­lé tento vývoj způsobují, je pro nás otázka "nač?" přes­uč vymezena. Víme totiž, že je to funkce orgánu, jež mční jeho Ivnr. Lepší je vždy a všude nepřítelem dobrého. Když malé, samy

17

I

o sobě náhodné vrozené změny vytvoří jen poněkud lepši a vý­konnější orgán, stane se z nositele tohoto znaku i jeho potomků konkurence pro všechny ostatní příslušníky stejného druhu, kteřf nejsou takto obdařeni ; ti se jim pak už nikdy nemohou vyrovnat a dříve nebo později zmizí z povrchu Země. Tento všudypřítom­ný proces se nazývá přírodní výběr neboli selekce. Selekce je jed­ním ze dvou velkých konstruktéru vývoje druhů. Druhým kon­struktérem, který tomuto procesu poskytuje materiál, je mutace neboli vrozené dědičné změny. Darwin ji ve své geniální předvf­davosti předpokládal již v době, kdy její existence ještě nebyla dokázána.

Všechny ty nesčetné složité a účelné stavební plány nejrůzněj ­ších drubů zvířecího a rostlinného těla vděčí za svou existenci tr­pělivé práci, kterou mutace a selekce provádějí po milióny let. O tom jsme dnes přesvědčcni pevněji, než byl sám Darwin , a to - jak brzy uvidíme - s včtším oprávněním. Mn071 lidé mohou být rozčarováni skutečností, že bohatost tvarů živých organismů , jejichž harmonická zákonitost budí naši úctu a jejichž krása nad­chne náš estetický smysl, se uskutečnila tak prozaickým a přede­vMm kauzálně určeným způsobem. Avšak přírodovědce právě z tohoto důvodu vždy znovu obdivuje přírodu, neboť ona vytváří všcchny své nejvyšší výtvory, aniž by se prohřclila proti svým vlastním zákonitostem.

Na naši otázku "nač?" se dá rozumně odpovědět jen tam, kde na7.Jlačeným způsobem pracovali oba velcí konstruktéři spolet­ně. Tato otázka má stejný význam jako otázka po významu nčja­kého znaku pro zachování druhu. Zeptáme-Ii se: .. Nač má kočka špičaté zahnuté drápy?" a odpovíme-Ii prostě : "Na chytání my­ší" , nepřiznáváme se tím k metafyzické teleologii , nýbrž jednodu­še konstatujeme, že chytání myší je zvláštní výkon, jehož význam byl pro udrienf všech druhů koček tak velký, že se u nich vytvořil právě tento tvar drápů. - Na tuto otázku však nenajdeme ro­zumnou odpověď, vytvořila-Ii mutace jen sama o sobě nčco čistč náhodného. Když se například u slepic a jiných zdomácnč lých zvířa t , která človčk chrání a jež tak unikají působení přirozeného výběru, jenž preferuje ochranné krycí zbarvení, objevují všechny mo7..né druhy pcstrých a skvrnitých barev, nemá smysl se ptát, nač jsou tito tvorové takhle zbarveni. Když se však setkáme s vy­soce specializovanými pravidelnými jevy, které jsou právě pro

18

11\' 1' " / .ll..l lllilOst 7..a obvyklých okolnosti vysoce nepravděpodobné Ildlll 1111 příklad složité stavby ptačOlo pera nebo instinktivního

dIH\lI\u i . , můžeme předem vyloučit , že vznikly náhodou. Zde , ul1l .. rmc ptát , jaký výběrový tlak je vyvolal, jinými slovy: nač

' ,li l y I .. ')L I . Klademe tuto otázku s oprávněnou nadějí na srozumi­,. I", , .. IKlpověď, neboť takové odpovědi jsme již velmi často -h , pf l dostatečné píli tazatele téměř vždy - dostali. Nic na tom 11\ ... l'IIr několik výjimečných případů, kdy nám výzkum na tuto III jdúlc1it čjš f ze všech biologických otázek nedal - nebo dosud 11111111 - odpověď. Například nač jsou všechny ty kouzelné tvary II hm vy schránek měkkýšů, které by nedokonalé oko příslušníka " /lIého druhu nemohlo vnímat, ani kdyby nebyly - jak často

I""u - skryty pod kožním 7.áhybcm pláště a navíc ještě zahaleny II IIIIIIItOll mořských hlubin?

" li klavč pestré barvy korálových ryb volají po nějakém vy­li\! \ tlent Jaká funkce nezbytná pro zachování druhu je vytvořila?

t(, '1l pi l jsem si ty nejpestřejší ryby, jaké jsem mohl dostat ; pro 1,, \! II~ní jsem vzal také nčkolik méně pestrých druhů a zčásti ta­

k ,II uhy s prostým krycím zbarvením, Pak jsem objevil něco, c? 1' '' 111 nečekal ; u většiny skutcčoě pestrých, jako plakát nebo vlaJ­ka Iharvených ryb je naprosto nemožné .chovat víc než jeden \ '( ~' UlpIM téhož druhu v jednom menším akváriu současně. Když j"\' 11I ~I u takové nádrže vysadil více ryb stejného druhu, zůstal bě-11\" " kn'itké doby po zuřivých bojích naživu pouze nejsilnější jedi­!leť _ l'll/.ději na Aoridě na mne hluboce zapůsobilo, když jsem se Vt' "lllném moři opět shledal se situaci, která se v mých nádržfch vIdy II'IOVU vytvořila jako následek smrtelných úderů a vražd: 11 ... l ft v~ 0 .dy jen jeden exemplář téhož druhu, pokojně bydlící • I yb;uni jiných druhů , které jsou sice stej ně pestré, ale jinak Ihuf\!cné - a od každého dalšího druhu se vyskytuje· také vždy 1(' 11 Jt.:dcn jedinec. Na malém molu poblíž mého bydliště žili v dů­\I(' lllé jednotě jedln sapín běloskvrnn ý, jeden malý pomcc černý (I I l 'dl/fl klipka očkonoš. V akváriu, stej ně jako ve volném moři, dll\'luh f k pokojnému soužití dvou jedinců téhož plakátově zbar­Will-ho druhu ryb pouze u tčch druhů, které žijí v trvalém man­/t' /\(I'1. tak jako je tomu u mnohých ptáků. Takové manželské 1' , ~ l y jsem mohl powrovat ve volné přírodě u pomce modrého II "upfnu bčloskvrnného, v akváriu u hnědé a ž1utobOé klipky. MlI n'.clé takového páru jsou skutečně nerozluční a jsou zaj ima-

19

1m ~p~so~m vůči ostatním příslušníkům svého druhu ještě utOČ~C~ŠI oez nespárované .. ryby téhož druhu. Proč tomu tak je, vysvet hm podrobně pozděJ I .

~c volném moři se uskutečňuje princip " vrána k vráně nese­dá,_ nekrvav?u.,ecstowU .~k, že poražený z teritoria vítčze prostě utece a. neOl Jim prnls daleko pronásledován. Naproti tomu v akváTlu, z něhož není úniku, vítěz poraženého bez okolků us~r(Í. ~řinejmcnšfm si činí. nárok na celou nádrž a pokJádá ji za svuL rCVlL .?d toho o~a~žlku trýzní neustá lými útoky jedince, kten nemaJl vlastní tentonum, do té míry, že rostou pomaleji než on sám, takže se)eho převaha zvětšuje - až k tragickému konci.

Aby byl? !?lOZ?O JX?~rovat normální vzájemné chování ryb, kte ré obhajUji svuJ reVlr, Je nutné mít nádrž tak velkou, aby v ní bylo dost místa pro teri toria nejméně dvou jedinců sledovaného druhu. Postavili jsme tedy 2,5 m dlouhé akvárium které obsaho­valo více než 2 tuny vody a poskytovalo prostor p:.o více te ritorii menších, při pobřeží žijících ryb. Mláďata plakátově zbarvených ryb jsou skoro vždy ještě pestřejší, ještě věrnější svému teritoriu a ještě nesnášenlivčjší než dospělí jedinci, takže studované chová­ní lze na těchto miniaturních rybičkách dobře sledovat i v pomčr­nč omezeném prostoru.

. Do této ?ád~že tedy.přišly 2-4 cm dlouhé rybky těchto dru­hu : 7 d~hu khpek, 2 druhy pomců, 8 druhů ryb sapínovitých _ té skupmy, do ~teré patří sapínek zlatoocasý a sapfn běloskvrnný, 2 druhy osténcu, 3 druhy ryb pyskounovitých a 1 druh bodloka. Kromě nic~ j~em do ná~rže v~sadil :nnohé jiné "neplakátové" a neag~eslVm druhy, Jako JSou ctverzubci, havýši apod. V akvánwu t~y bylo z?ruba 25 druhů plakátově zbarvených ryb -. odw ncwkterych druhu více exemplářů, od jiných jen jeden, a le p~umemc 4 kus~ od ka~éh~ - vcelku tedy přes 100 jedin­cu . . Rybám se dařilo velmi dobre: nedošlo k žádným ztrátám, zo­tavily se, zvykly si - a začaly se spolu zcela podle programu rvát.

A teď se,~as~ytla ná~hemá příležit?St něco pot úot: Když mů­že "cxaktm pnrodovedec něco počitat nebo měřit, má z toho vždy radost, w~terá je človčku, Jenž neví, oč jde, čast o nepochopi­t cln~; ,,Je pnrada. vel~olepá ~cn proto, že ji můžete propočítá­~at? - ptá se Fnednch Schiller vědců, kteří přik ládali význam Jen faktům získaným měřením. Musím se tomuto básníkovi při-

20

II II II kllybych lIepoČJía/, věděl bych sice jen o něco méně I' Ih"' .1111 vnitrodruhové agrese, avšak jistota výpovčdi o tom, CO

1" 1 h l' hyla značně menšf, kdybych ji fo rmuloval jen prostými 141 y Ill' \ tré korálové ryby koušou skoro vždy jen příslušní'ky tl IlI lhu druhu. Byla to totiž tato kousnutf, která jsme počítali,

11 11111 1111 11 0 výsledkem: každý ze 3 příslušníků téhož druhu mčl PlflVlh' p11dobnost 3 : 96, že mezi 96 jinými rybami, které obýva­ly IlIlrl J1 ~díL. narazí náhodou na svého bratra. Nicméně se čÍselM

lIy pl1l11 'r kousnutí namířených proti příslušníku vlastního druhu k. k4l1l\ IlUlím mezidruhOvým udržel zhruba na 85 : 15, a le I I, dn poslední nepatrné číslo zkresluje skutečnou situaci, neboť III I IIUIČ llloky vůči příslušníkům cizL'ho druhu padly vesměs na

tli I I I yh sapínovitých. Ty totiž sedí skoro neustále ve své dutině, ,\01 lid J"'Oll skoro neviditelné a útočí zuřivě na každou rybu -111'1 (llI li..:du na druh - , která vnikne do jejich úkrytu. Avšak ve ~ I .lIll' pNrodč ignorují i o ny každou rybu jiného druhu. Vyloučí­" II ' II 1\\10 skupinu z popsaného pokusu - jak jsme to také sku­II I l Il' Illlčla li - , dostaneme ještě daleko přesvědčivčjšf údaje.

I )ugf čás t útoků proti rybám jiného druhu připadla na účet I I \ II I l.!dinců, kteří neměli v celé nádrži žádného kolegu stejného .lI nllll tl kten si proto museli svůj zdravý hněv odreagovávat

III1U /C na jiných objektech. Avšak sama volba těchto objektů 11 '1'111 "' I cjnč dobrým potvrzením správnosti mé domněnky jako jl l\'~ II (1 čísla . V nádržích byl například osamocený překrásný I \ \ IIIpl(lř jednoho nám neznámého druhu klipky, který byl tva­II III I Ibarvením svého těla přesně uprostřed mezi ž1utobilou II \(' lI lobílou kUpkou, takže jsme ho pokřtili zkrátka na černobí· l .. ) I\I!ou klipku. Tento cblapík zřejmě plně sdl1el náš názor na své ,y .. lI: nllltické zařazení, neboť dělil své útoky skoro přesně mezi pf lli,mllé zástupce obou múněných druhů. Nikdy jsme nepom­" ',, 11 11 , že by své kousnutí namířil proti nějaké rybě třetího druhu. .... k" III jcš tě zajímavěj i se choval náš rovněž jen v jednom exem­pbl l ... c vyskyt ující osténec černý. la tinsky Odonus niger. Zoolog, ~ I t I Y I ulO rybu pokřtil , ji spatři l už asi jen jako vybledlou mrtvolu \1' hU'malínu; živá ryba totiž není černá, nýbrž svítivě modrá " t" lIlrlOll fi alovou a růžovou kresbou, která je obzvlášť patrná na ok lllj{ch ploutví. Když firma Andreas Werner obdržela transport II I hlO ryb, koupil jsem pro začátek jen jeden exemplář, neboť 1 hojů, které spolu tyto ryby sváděly již v prodejních ná-

21

držích, jsem až přl1iš zřetelně poznal, že mé velké akvárium je pro dva tyto asi 6 cm dJouhé chlapíky příliš malé. Z nedostatku pří· slušníků stejného druhu se můj osténec choval zpočátku po něja· ký čas poměrně pokojně ; těch několLk ko usnutf, která udnel, však rozděloval velice významným způsobem mezi dva zcela roz­dOné druhy: jednak pronásledoval takzvaného modrého ďábla - sapína modrého, se kterým měl společnou nádherně modrou barvu ; útočil však i na oba kusy jiného druhu osténce, tzv. Picas­sovu rybu. Tato nesmírně pestře a bizarně zbarvená ryba - jak již napovídá jméno, které jí dali milovníci akvarijních ryb - se shoduje s osténcem černým poměrně přesně tvarem svého těla, avšak vůbec ne jeho barvou. Když silnější z obou Picassových ryb poslala po několika. měsících svou slabší kolegyni na rybí věčnost - do formalfnu -, vyvinula se silná rivalita mezi pozůstalým exemplářem a osténcem černým. K agresivitě této druhé ryby přispěla bezpochyby i okolnost, že se oba sapíni mezitím přebar­vili z vyzývavého ostře modrého šatu mládí do nevýrazné holubí šedi dospělých ryb, a proto tolik neprovokovali k útoku . Tento osténec nakonec také Picassovu rybu zabil . Mohl bych uvést ještě mnoho případů v tomto pokusu, kdy zbyla ze všech použitých ryb stejného druhu pouze jediná, jako tomu bylo např. u pomce královského. V případech, kdy spárování spojilo dvě rybí dule v jednu jedinou, přežívá nakonec ten nejsilnější pár. Tak je tomu např. u hnědých a žlutobílých klipek. Známe nespočet přildadů, kdy zvířata - a to nejen ryby - musí z nedostatku příslušníků vlastního druhu odreagovávat svou agresi na jiných objektech a kdy k tomu volí vždy nejblíže příbuzné nebo alespoň zbarvením podobné druhy.

Tato pozorováni v akváriích a jejich vyhodnocení dokazují te­dy nesporně pravidlo, potvrzené i mým pozorováním ve volném moři, že ryby jsou vůči příslušníkům ylastního druhu mnohem agresívnější než vůči rybám jiných druhů.

Existuje však: i mnoho druhů ryb, které zdaleka nejsou tak agresívní jako korálové ryby vybrané pro můj pokus, jak konečné vyplývá i z první kapitoly o chování volně žijících ryb. Vybaví­me-li si v představě ryby nesnášenlivé 8 ty, které se spolu více ne­bo méně snášejí, vnucuje se nám hned úzká souvislost mezi zbar~ vením, agresivitou a věrností k místu. Extrémní, výhradně na přísJu~n ík y vlastního druhu koncentrovanou útočnost) která jde

22

III" II V IIICC s životem v určitém vlastnÚTl teritoriu, jsem pozore­II \, \ , ,III přírodě výhradně u těch (orem, jejichž křiklavě zbar­I II \ll lké plochy plakátově nanesených barev d ávají již na vel­

~1I 11 \lId lell ost na vědomi druhovou příslušnost svého nositele. I l vll ' I., ve sku tečnosti - jak jsem již uvedl - právě toto Deoby~ I III~ tllH rakteristické zbarvení, které vyvolalo mou zvčdavost " ~ II ' (\ mč upozornilo na existenci nějakého zajímavého problé-11111 I .. Iadkovodní ryby mívají velice pěkné a pestré zbarveni " IllUohé z nich se mohou v tomto ohledu klidně měřit s rybami IIII .hkymi ; rozdíl mezi nimi nespočívá v kráse, ale v něčem ji­l l! II I

I J \'č l ~i lly pestrých sladkovodních ryb spočívá největší půvab J' Pt II pohádkového zbarvení v jeho pomíjivosti : cichlidy - je­Ih h l nčmeck é pojmenování Buntbarsch již napovídá jejich krásu

, '11llohé z čichavců, které je svou krásou ještě předčí, červeno-1 1\ "" -modrá koljuška t říostná a duhově zbarvená hořavka na­

_h II ,ltml licích vod, stejně jako nespočet jiných z domáo'ho akvá­d ll nruu známých ryb, dají zazářit své nádheře jen tehdy, když \o ' phmou láskou nebo náruživostí boje. U mno hých z nich lze Ul il .. Iupnč jejich zbarvení jako mčřítka jejich nálady v daném t'~ IIII I/Iku a paznatl něho, do jaké míry v nich bojuje o nadvládu Mtl I"'"' ' ~xuáJn í Yl1UŠCru či strach. Stejně rychle, jako mizí duha, ~ ;l y) mrak zakryj e slunce, zaníká i celá nádhera těchto ryb, když \oY lllt h, vzrušení, které ji vyvolalo, nebo když je nahrazeno jiným pH. hl~h;m , především strachem, který rybu ihned pokryje nená­I' 'tluymi krycími barvami. Jinými slovy: barva je u těchto ryb vý­h l ' /II ,)lm prostředkem, který se Objevuje jen tehdy, je-Ii ho zapo­u. hr I't)tl1UIO zjištěni odpovídá i skutečnost , že u všech drub ů tlHllw\'odních ryb maj í mláďata a často i samičky prosté krycí

, hltl vcnt I J agresívních korálových ryb je tomu jinak. Jej ich nádherný

,I ll' lak stálý, jako by jim byl na tělo namalován kryámi barva­Hll Ne ze by nebyly schopny svou barvu měnit : skoro všechny tllf th y , >svčdčuji tuto schopnost tím, že si před spánkem nat~­I U'" Illkousi "nočoi košilku" , jejíž barva se od normálního denm­h,. Ihnrvenf překvapivě lišt Avšak během dne, pokud jsou ryby lodI ll' II aktivní, zacbovávají si jasné plakátové barvy za každou t. lilI tl l' už se řítí jako úspěšní vítěwvé na příslušníka vlastní-1110 dl uhtl , nebo se snažf blá7.nivě klikatým úprkem uniknout

23

----- -- --- --

útočníkovi . Vlajku, která je charakteristická pro jejich druh, sla­hují právč lak málo jako anglická válcčná lOĎ ve Foresterově ná­mořním románu. T Ulo neměnnou nádheru barev můžeme vidět i na rybách v transportních nádržích, kde se jisté necítí ve své ků­ži, a dokonce i na nemocí chřadnoucích exemplářích . Dokonce i po smrti to trvá dlouho, než jejich zbarvení úplně zmizí.

U typických plakátově zbarvených korálových ryb nejsou tak­to zbarveni jen samci a samice; křiklavě pestré barvy mají již do­cela ma1á mláďata - a to často překvapivě odlišné a ještě pe_ siřejší, nežli jsou barvy dospělých ryb. Avšak - co je nej­podivnější - u mnohých forem jsou pestrá právě jen mláďata. Tak např. na str. 15 popsaný sapínek llatoocasý a na str. 22 uve­dený sapín modrý se s nástupem pohlavní dospčlosti přemění v nevýrazné šedé ryby s bleděžlutými ploutvemi.

Plakátově vy-Lývavé rozdělen í barev na pomčrně velkých, ost ře kontrastních plochách se neliší jen od zbarvení většiny sladko­vodních ryb, nýbri od zbarvení převážné většiny ryb, které jsou méně agresívní a méně věrné svému teritoriu. U lěchto ryb n{ks nadchne jemné rozdělení a vkusné odstínění pastelových barev a přímo " láskyplné" vypracování všech detailů. Spatříte-li na dálku mého zamilovaného tlamčíka, vidíte jen ze lenavě stříbři tou a veskrze nenápadnou rybu. Teprve když ji máte těsně před oči­ma - což při nebojácnosti tohoto zvědavébo chlapíka není ob­tížné d~ílit ani ve volné přírodě - , zpozoruj ete zla té a nebesky m~ré hieroglyfy, kleré pokrývají meandrovitými závity celou ry­bu Jako drahocenn ý brokát. Bezpochyby jsou i tyto vzory signá­lem ~ro poznání určitého druhu; jsou však určeny k tomu, aby je z největší blízkosti vnímali vedle plovoucí příslušníci stej ného druhu. A podobně nelze pochybovat o tom, že plakátové barvy teritoriáln ích agresivních korálových ryb mají ten účel , aby byly spalřeny a poznány na co možná největší vzdálenost. že rozpo­znání příslušníka vlastního druhu vyvolá u těchto zvířat zuřivou ap.resi, víme nyni již ph1iš dobře.

Mnoho lidí - a to i tad, kteří mají j inak pro přírodu porOl u­ročnf - pokládá za zvláštní a veskrze zbytečné, když se my bio­logové u každé barevné skvrny na zvfřcti hned ptáme po jejím významu pro udržení druhu a klademe si otázku, který aspekt přirozeného výběru vedl k jejímu vytvoření. Ze zkušenosti do­konce víme, že to mnozí lidé pokládají za zaslepený, a tedy

24

"1 1 ~o ll /l:níhodný materialismus. A přece kat dd otázka, na niž I '1. 111'0..: rozumná odpověď, je oprávněná. Hodnotu a krásu ~ 1\ H'hokoli přírodního jevu nemůže v žádném případě ovlivnit, 'II Ihlle- li , proč je utvořen tak a ne jinak. Krása duhy neztratila I II' p,p'lIbivosti lim, že jsme porozuměli zákonitostem lomu svč­"Im' ho paprsku, kterým vděčí za svou existenci . Náš obdiv pro 1I, II ... alllou krásu a pravidelnost kreseb, barev a pohybů našich I yh \l' může jen zvýšit, víme-li , že to vše má podstatný význam pil I II držení té fonny života, kterou zdobL Víme již poměrně jis-1\ , ,ukému zvláštnímu účelu slouží nádherné válečné barvy právě II knl ť! lových rybl Jejich spatření vyvolává u příslušníků stejn~ho thllh ll - a jen u nich - zuřivé obhajování revíru, nachází-h se ' yhol ... e vlastním okrsku ; pronikne-li do ciúho okrsku, infonnují jl t l 1II"lrašujfcí bojové pohotovosti ryby, které tento revír patří. I tI,é Iylo funkce jsou příbuzné jinému podivuhodně krásnému 1'111 "dnímu jevu - ptačímu zpěvu, písni slavíka, jehož kr~sa •• Vlll k :1 básn íkům do veršů", jak výstižně řekl Ringelnatz, Tak Ja­ku Iba rvení korálových ryb slouží i zpěv slavíka k lomu, aby dal Hll ... čdomí příslušníkům vlastního druhu - nebot' jenom o ty zde hll' , že lento revír má svého stálého a k boj i odhodlaného dr- f

I lId l'. l'u 1včřujcmc-1i tulo teorii tím, že srovnáváme bojovné chov~í

" I.l krí l ovč a neplakátově zbarvených ryb téže phouzenské skupl­tly II I léhož životního prostředí, potvr.tUje se nám obzvlášt' půso­hl vč lam, kde plakátově a jinak zbarvený druh náležejí oba k té­"U l l rodll . Tak např. k saprnovitým rybám patřící, prostě příčně 1" nu íkovaný abudefduf ska1nf, kterého Američané nazývají \n/olcant majoť', je pokojnou rybou žijící v hejnu. Naproti tomu

11'lul příbuzný abudefduf ostrozubý - nádherná samelove černá 1 ylt.1 ... bleděmodrou kresbou na hlavě a přední části těla a sírově / llI lym přičným pruhem táhnoucím se středem těla, je skoro tím III 1110rším ze všech zlých obhájců revíru, které jsem během svých IlId .. korálových ryb poznal. Naše velká nád rž se ukázala přtliš

II Ul lrí pro dvě nepatrná, sotva 2,5 cm ~clká mláďata loho~? d~­hll ,kdno si činilo nárok na celé akvánum, druhé krátce zlVonlo v Il'vém předním rohu nahoře za proudem bublin ze vzduchova­li l ii } :\parátu, který je chránil před pohledem nepřátelského brat­I I I Jiný dobrý příKlad poskytuje srovnání klipek , Jediný snášenLi­'ly J ruh mezi nimi , který znám, je současně jediným, jehož

25

clmrak~cristiek~ barevná kresba je tak drobná, j.e ji lze přesně ro­'I..czna t Jen z neJvčtš í blízkosti . Ncj.I)()7.o.ruhodnější je však. skutečn ost , že u korálových ryb,

kt e ré JSOll Jako mláďata plakátově zbarvená a jako pohlavně do­spč l~ zv!řata dostávají prostou barvu, se objevuje tatáž korelace m?zl zp~s?bc~ zban:ení ~ agresivit5>U : jako . mláďata jsou zuřivý­~I ~b~.á~Cl svcho reVlru, Jako dospelé ryby Jsou nepoměrně sná­scnhv.cJšl, dokonce u mno hých má člověk dojem, že tyto ryby proste musí zbarvení vyzývající k boji odloži t, aby se k sobě obě pohlaví vůbec mohla pokojně přiblížit. Docela jistě to platí pro p,cstré, čast? ostře černobOe vzorované rybky z čeledi sapínovi­t~ch , k~e:é Jsem n~kolikrát pozoroval při tření v akváriu ; vymě­mly kvuh tomu sve kontrastní barvy za jednoduché nevýrazně še­dé zbarvení, aby hned po dokončení třecího aktu zase vztyčily válečnou vlajku .

26

I II NAČ JE ZLO DOBRÉ

II \/lv ,fll jw1/ jd, "f, 1 //11. ' "My pdchat zlo, vi dy dobro kond.

" I OČ v lastně spolu živočichové bojují? K boji dochází všudc v p rrllll.!č . Způsoby toboto chováni stejně jako útočné a obranné l Ili I ln č , které mu slouží, jsou tak vysoce vyvinuté a vznikly tak 'I' vuč pod selekčním tlakem svého významu pro druh, že jsme lit Ipllt.:hyby povinni položit si tuto Darwinovu otázku. I

Neodborník, který je dezorientován senzacechtivým tiskem ~ !llrnem, si představuje vztahy mezi " divokými šelmami zelené­Ih I Ilek la" džungle jako krvelačný boj všech proti všem. Ještě ne­,!jlvuo ~ť: vyskytovaly filmy, ve kterých např. bengálský tygr boj 0-

vII I " pythonem a hned nato python zápasil s krokodýlem. Mohu j I I uMe s, čistým svědomím ujistit, že k něčcmu podobnému v při-1II'~' l l ý(:h podmínkách nikdy nedochází. Jaký zájem by také mělo 111 11111 I, tčchto zvířat na mičení druhého? Žádné z nich neruší ži­~n hl r ,.ájmy druhého !

Neodbo rníci také D.arwinův pojem " boj o existenci", který se II lu l Čil~ I O zneužívaným heslem, chápou většinou mylně jako boj IIII'IJ l ůznými druhy. Ve skutečnosti však " boj", který měl Oar­",I II JIH mysli a který žene vývoj kupředu, je především konkuren­J" ulczi blízkými příbuznými. Příčina, která působí, že jeden lh " It lmizí nebo jiný se zmční, je užitečný "vynález", který tomu th 1011 onomu pnslušniku druhu zcela náhodně spadne do klína lukll výhra vc věčné loterii mutace. Potomci tohoto šťastlivce brzy pk dhollí, jak bylo vylíčeno na str. 18, všcchny ostatní, až se na­kn lll'C onen druh sk.1ádá už jen z jedinců, kten mají tento nový ,vy ll ~ lcz" .

27

IJ l~

Ovšem k bojovým střetnutím mezi různými druhy také dochá· 'lJ Výr v noci zabíjí a žcre i si lně ozbrojené dravce, kleří se jistě energicky brání. Přistihnou-Ii pak dravci tuto velkou sovu za den­ního světla , zaútočí na ni plni nenávisti . Skoro každé jen trochu obranyschopné zvíře - malými hlodavci počínaje - bojuje zuři~ vč . nemá-Ii možnost utéci . Vedle těchto tří zvláštních druhů mezidruhového boje existují ještě jiné, méně specifické případy. Dva v dutinách hnízdící ptáci různých druhů mohou spolu bojo­vat o tutéž hnízdní dUlinu ; kterákoliv ;stcjně silná zvířata se spolu mohou rvát O potravu apod. Abych ukázal specifičnost mezidru­hového boje a odlišil jej od boje vnitrodruhového, který je vlast­ním předmětem této knihy, musím se zde několika slovy zmínit o třech výše uvedených případech mezidruhového boje.

Význam všech mezidruhových střetnutí je pro druh daleko zřejmější, než je tomu u střetnutí vnitrodruhových. Vzájemný vliv, kterým na sebe působí vývoj šelem a vývoj jejich kořisti , po­skytuje přímo vzorový příklad, jak sclekční tlak určitého výkonu ovlivňuje odpovidajíd přizpůsobení. Rychlost lovených kopytní­ků byla příčinou toho, že se u kočkovitých šelem vyvinula mohut­ná sila skoku a silně ozbrojené tlapy. Tyto znaky měly zase za ná­sledek, že se smysly kořist i stávaly stále citlivějšími a nohy hbitějšfmi. Působivým příkladem takového vývojového závodu mezi útočnými a obrannými zbraněmi je paleonto logicky dobře doložená diferenciace stále tvrdších a žvýkání schopnějších zubů u trávoiravýcb savců a paralelnč probíhající vývoj těchto rostlin , které se cbrárůly před nebezpečún , že budou sežrány, tím, j..e své listy inkrustovaly kyselinou křemičitou a vytvářely si i jiné ochranné prostředky. A přece tento způsob " boje" mezi žerou­cím a požíraným nevede nikdy k tomu, že by šelma svou kořist vyhubila ; vidy se mezi nimi ustaví určitý rovnovážný stav, který je pro oba z hlediska druhu docela snesitelný. Poslední lvi by zašli hladem dávno před tím, než by usmnili poslední rozmnožováni schopný pár antilOp nebo zeber, nebo - přeložcno do lidské ko­merciálnC řeči - velrybářství by udčlalo bankrot dávno před dm, než by byly vyhubeny poslední velryby. Co tedy bezprostředně ohrožuje existenci nějakého živočišného druhu, není nikdy nepří­tel, nýbri - jak bylo řečeno - vždy jen konkurent. Když byl v dávné minulosti lidmi do Austrálie zavlečen dingo - primitiv­ní domácí pes, který tam zdivočel -, nevyhubil ani jeden druh

28

kllll"'I . Zato ale byl příčinou vymrení velkých dravých vač-11 .1 , II kl ' i ( lovili stejná zviřatajako on. Co se týče sily v boji, mě­li ,1'1111 • f draví vačnatci - vakovlk a ďábel tasmánský - nad .IHI . I" I1 IIIČnOU převahu, avšak způsob lovu těch to archaických, I '111 1 1111' hl ()upých a pomalých tvorů na "moderní" způsob lovu Ihl\VII 1I~·<; lač il . Dingo zmenšil hustotu populace lovených zvířat li Ilu llk . IC se lovecké metody konkurence už " nevyplácely" .

I j l~ Ihll':\ žijí tito draví vačnatci ve větším počtu jen na Tasmá-1111 kUlil Ilingo nepronikl. Avšak ani zjiného hlediska není střet-1111 11 mr ll ~dmoll a obětí bojem v pravém smyslu slova. Úder tla­I't, klr rym lev uchvátí svou oběť: se si~w ~vým . pohy~em r?vná lili. II! , límž přetáhne svého soupcre, stcJne Jako JSou SI ~vne po' .1 1111111 lovecká a vojenská puška. Ale vnitřní psycholoSlcké po­h llll l ~y ..:hování lovce se v zásadě liší od pohnutck bojovníka. I n II I \ l ll l..cný buvol vyvolává agresi této šelmy stejně málo, jako ~ 1114 .111 , který visí v mé spíži a na něhož se se zalíbením dívám, 11i! IM I IIl očnost mou. Tato rozdílnost vnitřních podnětů je zřetel· I I ' p, ltlll ~ již z výrazových pohybů zvířete . Pes, kte~ se . pl~ I~­

I , "'ť rl. n riivosti žene za zajícem, má stejný radostne napjaty vy­!II I v ohl ičej i , jako když zdraví svého pána nebo hledí vs~říc \,yl lln)c llé události. Také na tváři lva - jak je patrno z čctnych \'\.IIIlllIy..:h fotografických záběrů - .. můžem~ .v ~ramawtické~ 1!~IIIII}jku t čsnč před skokem zcela zretelně vldet, ze zvíre nem III~h r flk I'Q7..7jobeno : vrčení, skl ápění uší dozadu a jiné výrazové I'lo .. 'kdk y. kleré jsou typické. pr~ .bojovné cho;ání, vidím: na Iol"h I ~d lllč jen tehdy - a to Ješte Jen v náznaclch - , kdyz má 1"\ IIlIčjakou obranyschopno~ k?řisti značný strach.. , .

Vlec než útok lovce na konst Je s pravou agresi prfbuzny zaJí­IIIII'''Y 'Ipačný proces - "protiofenzíva" zvířat sloužících za ko­f • . 1 (lh/ vláště sociálně žijící zvířata napadají společně šelmu, klll u IC ohrožuje, kdekoli ji potkají. V angličtině se toto ch?vání II III YV(. "mobbing" ; do naší hovorové řeči bychom to mohl~ pře­IHIII IIIko "dorážení". Stará myslivecká mluva má pro to jeden I" I ,(,In f výraz: vrány nebo jiní ptáci .. tlučou" n~ .~, kočku nc­

h .. .., .. hcc na nepřítele lovícího v noci, kterého pnstihnou za den-111 1111 ," včtla . Avšak učedníky sv. Hubena bychom pohoršili, kdy­"~ d,,,m řekli, že stádo skotu "tlouklo" na jezevČJ'ka, ačkoliv tyto l'l ltl. ldy 1/.c skutečně spolu srovnávat, jak hned uslyším~ . _ . , V ~ I n a lll útoku na nepřítele pro udriení drubu Je ZTCJmy.

29

I když je útočník malý a bezbranný, způsobuje napadenému vel­mi citelné škody. Všechna jednotlivě lovící zvířata mají vyhlídku na úspčch jen tehdy, když jejich útok kořist překvapf. Liška, která je celým lesem sledována hlasitě křičící sojkou, anebo ostříž, za klcrým letí hejno cvrlikajících a varovný blas vydávajících koni­pasů, mají lov pro tento den důkladně zkažen. Dorážení mnoha ptáků na sovy, které se jim podaří ve dne objevit, má noční lovec zřejmě zahnat tak daleko, že příští večer loví už někde jinde. Zvláště zajímavá je úloha dorážení u mnoha výrazně sociálních ptáků, jako u kavek a mnoha hus. U prvých spočívá nejdůležitější význam dorážení v tom, že vštípí nezkušcným mláďatům, jak vy­padá nebezpečný nepřítel. Tato znalost jim totiž není vrozena. U ptáků je to ojedinělý případ předávání zkušeností tradicí!

Husy sice díky skutečně vrozenému mechanismu vyvolávačů "vědí", že něco chlupatého, červenohnědého, dozadu dlouze protaženého je vysoce nebezpečné, nicméně je.i pro ně dorážení se vším tím obrovským rozčilením a shlukem mnoha hus zdaleka široka tím nejpřirozenějším poučcním. Kdo to dosud nevěděl, naučí se přitom: zde jsou lišky! Dokud byla na našem jezeře jen jedna část břehu chráněna před liškami a jinými šelmami drátě­ným pletivem, vybýbaly se husy jakémukoliv úkrytu, který by mohl lišku skrývat, na vzdálenost 15 i více metrů, kdežto v chrá­něném okrsku vnikaly beze strachu do houští mladých smrčků. Kromě tohoto didaktického významu uchovává si dorážení kavek a hus samozřejmě i svůj původní účinek: ztrpčit nepříteli život. Kavk.y na něj dorážejí důrazně a fyzicky, husy ho :zřejmě zastrašu­jí svým křikem, množstvím a nebojácným vystupováním. Těžké husy kanadské dokonce lišku pronásledují v sevřeném šiku a nik­dy jsem neviděl, že by se při tom šelma pokusila některého svého trapiče chytit. S ušima nazad sklopenýma a s vysloven~ znechu­ceným výrazem v obličeji se dívá přes rameno na kejhající pocho­dující hejno a hus a pomalu - aby "neztratila tvář" - vyklidí pole.

Samozřejmě obzvlášť působivé je dorážení u větších a obrany schopných býložravců, kleří si dokonce - je-Ii jich větší počet -vezmou na mušku i velké šelmy. Podle věrohodné zprávy obtěžo­valy zebry dokonce i levharta, když ho přistihly na stepi, která mu neposkytovala dostatcčnou možnost úkrytu. Náš domácí skot a prasata mají společný útok proti vlku ještě natoUk v krvi, že se

30

III ( I. IIII'IŽC někdy dostat do vážného nebezpečí, vstoupí-li na I I I~ill" . kdc se pase větší stádo dobytka, v doprovodu bojácné­I, I nllud l'hl) psa, který - místo aby útočníky zahnal štěkotem I- ho ~1 11Il utekl - hledá ochranu mezi nohama svého pána. Já

Ol Itlu .. d jednou i se svou fenkou Slasi skočit do jezera a spasit Jllu\l~lIrm. když stádo mladého skotu kolem nás udělalo půl­

~H lh II IlIuLivě postupovalo vpřed. Můj bratr strávil za 1. světové .m,l' pHjcrnné odpoledne na vrbě v jižním Maďarsku, na kterou

\ll"l plhal i se svým skotským teriérem v podpaží. Obklíčila je 111111 \nlnč V lese se pasoud polodivoká maďarská prasata ,. ~ It lll 11t)\tupnč zmenšovala; vzhledem k obnaženým klektákům ~h hyln lIIu7no pochybovat o jejich úmyslech.

~".hlt hychom si ještě mnoho říci o těchto účinných útocích na ~ ilit ,lIcho nebo domnělého nepřítele. U mnoha ptáků a ryb se

~I II ltLjh~ch tohoto zvláštního jednání vyvinulo křiklavě pestré ' \ jI .... l'm!\tické" neboli výstražné zbarvení, které šelma může

!I I 11111' Luzpoznat a vybavit si dm nepříjemnou zkušenost, kterou 111111111:1 s příslušným druhem. Jedovatá, špatně chutnající nebo ~I, ]llk IlI lUk chráněná zvířata nejrůznějších pnbuzenských skupin l' II Jludla při "volbě" těchto varovných signálů překvapivě často 11'\ lu ItLlhinaci červené, bílé a černé barvy. Obzvlášť zajimavé je,

d\lll 1ivočichové, kteří spolu nemají nic společného kromě své .' Itt I liČ IJxtrémní útočnosti, se chovají naprosto stejně: husice

II I I II ncúplnč pětipruhá parmička. O husici liščí je již dlouho 111\ 111", i..c intenzívně doráží na šelmy a že lišce pohled na své

I" 'I,' peří zošklivila natolik , že může bezstarostně hnízdit I \I oh)'dlcných liščích norách . výše zmínčnou parmičku jsem si ~IItIJI.r prOIO, že jsem se ptal sám sebe, proč tyto ryby vypadají III~ vl' .. luveně j edovatě. Thto otázku mi okamžitě zodpověděly IIllt, >t. .. ve velkém společném akváriu dorážely na velké cichlidy IM~ t 'VY IIL způsobem, že jsem tyto dravé obry musel před jen zdán-11\li'- 11I3 kodnými trpaslíky chránit.

'-tlr pLč snadno jako v případech útoku šelmy na oběť a doráže­III knr .\ ,i na nepřítele lze odpovědět na otázku, jaký je význam '" nho druhu bojovného chování, který s H. Hedigerem nazývá-1111 Al ulckd reakce. Přirovnání "bojuje jako krysa zahnaná do ro­llU " "'l' .. Ialo běžně používaným symbolem zoufalého boje, ve kte­II III hojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout , "ilit 'I.:ckávat milost. Tato nejprudší forma bojovného jednání je

31

motivována strachem, nesmírně vystupňovanou touhou utéci ; obvyklý následek této touhy - útěk - je znemožněn tím, že ne· bezpečí je přfliš blf1.ko. Zvíře si pak již netroufne obrátit se k nč· mu zády a zaútočí s příslovečnou "zoufalou odvahou". Přesnč k témuž dochází, jc·1i útěk memožnčn omezeným prostorem, ja­ko je lomu u krysy zahnané do kouta, ancbo brání-Ii zvířeti v útě­ku snaha chránit mláďata nebo rodinu. Také útok kvočny nebo housera na jakýkoliv objekt, který se k mláďatům pií.1iš přiblížil , je třeba považovat za kritickou reakci . Objeví-Ii se nepřítel budící strach náhle uvnitř určité kritické vzdálenosti, napadne ho mno­ho zvfrat velice prudce, kdežto kdyby ho viděla zvolna se přibli­žoval z větší vzdálenosti, byla by již dávno uprchla. Krotitelé v cirkusech manévrují velkými šelmami na libovolná místa právě tím, že hrají nebezpečnou hru s prahovou hodnotou mezi útčko­vou a kritickou vzdáleností zvířete, jak to velice názornč popsal Hediger. Ve stovkách loveckých historek se líčí, jak jsou velké šel­my v hustém úkrytu vysoce nebezpečné. Je to především proto, že tam je útěková vzdálenost obzvlášť malá; zvíře se cítí v bez­pečí a počítá s tím, že človčk prodírající se houštím ho sám od se­be neuvidí, ani když ho mine v pomčrně malé vzdálenosti. Pře­kročí- Ii však přitom člověk bezdčky kritickou vzdálenost zvířete , dochází rychle k tzv. loveckému neštěstí.

Všechny právě vylíčcné zvláštní případy, v nichž spolu bojují zvířata různých druhů, mají jedno společné:. výhoda, kterou kaž­.dý se zúčastněných svým chováním získá nebo v zájmu udržcní druhu získat "má" , je zřejmá na první pohled. Také vnitrodruho­vá agrese, tedy agrese ve vlastním a užšún smyslu slova, slouŽÍ udržení druhu. Také ve vztahu k ní si můžeme a musíme položit darwinovskou otázku "nač" . To bude asi mnohým ne bezpro­středně zasvěceným a mnohým přívržencům klasického psychoa­nalytického myšlení připadat jako svévolný pokus bránit princip ničící život, princip naprostého zla. Vždyt' normální civilizovaný č lověk se může se skutečnou agresí setkat většinou jen teh­dy, když si dva jeho spoluobčané nebo domácí zvířata vjedou do vlasů, takže pochopitelně vidí jen špatné účinky takových sporů. K tomu přistupuje skutečně děsivá řada plynulých přechodů, kte­rá vede od dvou kohoutů, kteří se perou na smetišti, nahoru přes rvoucí se psy, kluky, kteří se fackují, mladíky, kteří se bijí půl­litry po hlavách, a dále již k poněkud politicky zabarveným ho-

32

tHlI1"kym rvačkám, až konečně k válkám a atomovým bombám. M Il/ li t: dobrý důvod pro to, abychom pokládali vnitrodruho­

li ti II~ I ,.,i v současné kulturně historické a technologické situaci hol lvu 111 nejvčtší ze všech nebezpečí. Ale jistě nezlepšíme své ""ItHtl ky na to, jak mu čelit, tím, že přijmeme agresi jako něco I 'H IU lYllckého a neodvratného; spíše je zl epšíme tím, že budeme h ,iI ,val ře tčz jejích přirozených příčin. Kdekoliv se sta] člověk lu'pným záměrně řídit přirozený bčh věcí určitým směrem,

",I!, ,lIli tuto moc tomu, že pochopil řetčz příčin , které tento běh 1' 1 ~ ~ lIhujf. Věda o normálním životním procesu, plnJcfm svůj

uk, .1 pfi udriováni druhu. tzv. fyziologie, tvoří nezbytnou základ­"" 1'1 () včdu o poruchách tohoto procesu - patologii. Chceme j , .ly lili okamžik zapomenout na to, že pud agrese v životních I"u lr"rnk ách civilizace velice podstatně .,vyboči l z kolej!" , a co 111011111 nezal1jaté zkoumat jeho přirozené příčiny. Jako správní II n wi nisté se z již objasněných dobrých důvodů ptáme nejprve pn "yznamu, jaký má pro druh boj proti příslušníku stejného dl uhu "'přirozených nebo lépe řečeno v přcdkulturních podrnín­~ II II II Jakému výběrovému tlaku vděčí za svůj dokonalý rozvoj u lollka vyšších živočichů . Rozhodně to nejsou jen ryby, kleré \i~~ l' Ilopsaným způsobem bojují s příslušníky vlastního druhu­h l~ 1I. vč t šina všech ostatnlch obratlovců dělá totéž.

l'll .významu tohoto boje pro udržení druhu se ptal už sám I )111 Will a dal také na tuto otázku jasnou odpověď: pro druh a je­III . hudoucnost.je vždy prospěšné, kdy-i. z obou soků získá revír III ho , amid, o kterou jde, IcJl-,S.ilnější. Jak se často stává, tak ani I litI pravda včerejška sice není lži, a leje přece jen speciálním pří­!,'llkm dncška; eko!.Qgové dokázali v poslední době ještě daleko I'O\!\ t u tnčjší významy agrese pro u.dcže..nlQruhu. Slovo ekologie I'"" há tí z ř~éhp OlKOU - dům, a je to věda o mnohonásob­I ~ Yl II vz."ijemných vztazích, k erč existují mezi organismem " Who přirozeným životním prostředím - jeho "domovem", k lIčmui musíme samozřejmě přičíst i všechna ostatní zde žijící Ivlt,lla a rostliny. Nevyžadujf-li nějaké zvláštní zájmy sociální or­J!H llil.llcc těsné soužití, je ze snadno pochopitelných důvodů nej­vy luxl.nčj ší, jsou-Ii jednotlivci téhož druhu živoč ichů pokud mož­III ' \tcJnoměrně rozptýleni po celém užívaném životním prostoru. ' ,,,vnáno s lidským životem : má-Ii se v určité oblasti uživit vět­l i p"čet lékařů, obchodnJků nebo automechaniků, učiní zástup-

33

- -----

ci každého z tčchto povolání dobře, když se usadi co nejdále od sebe.

Nebezpečí, že v jedné části biotopu, který je k dispozici, vyčer· pá přfliš hustá populace jednoho živočišného druhu všechny zdroje potravy a bude pak trpět hladem, kdežto jiná část biotopu zůstane nevyužita, se zabrání nejjednodušeji tím, že se zvířata té· hož druhu navzájem odpuz.ujf. To je, stručně řečeno, nejdůleži· tějším úkolem vnitrodruhové agrese. A teď si můžcme také vy. svčt lil , proč jsou tak bláznivé zbarveny právě korálové ryby, které žijí usazeny na jednom určitém místě. Na zemi se vyskytuje jen málo biotopů , ve kterých je k dispozici tolik a především tak rdznorodé potravy, jako je tomu na korálovém rifu. Jeden druh ryb se zde může, řečeno z vývojového hlediska, "včnovat n ej růz­nějším povoláním". Ryba se může - jako " nekvalifikovaný děl· ník" - 7..ce1a dobře uživit tak, jak kat.dá průměrná ryba stejně umí: loví menší nejedovaté živočichy, kteří přicházejí v ohro m· ném množství z volného moře k útesu, at' už je to včtrem a vIna­mi pasívně hnaný " plankton", nebo živočichové, kten aktivně připlavou s " úmyslem" sami se na rifu usadit , jako to čini milióny a milióny volně plovoucích larev všech na útesu žijících přiscd· lých organismů.

Dále se může některý druh ryb specializovat na požírání živo­čichů, kteří žijí přímo na útesu a kteří jsou tudíž vždy určitým způsobem chráněni; jejich ochranná opatření pak musí nějakým způsobem zneškodnit. Koráli poskytují potravu celé řadč ryb, a to různým způsobem. Klipky s ostrou tlamičkou se většinou ži­ví jako potravní paraziti korálů a jiných láčkovců. Neustále pro­hledávají trsy korálů a pátrají po malé kořisti , která se chytila do žahavých ramen polypů. Jakmile ji zpozorují, vytvořf máváním prsních ploutví proud voJy, který je namířen na kořist tak přcs· ně, že se na dotyčném místě koráloví jedinci i se svými žahavými rameny rozestoupf do všech stran a vzniká jakási "pěšinka"; ryba pak může kořist vyškubnout, skoro aniž si popálf nos. Trochu to však vždycky pálf - můžeme vidět, jak ryba "kýchá" a trochu třepe nosem. Zdá se však, že to na ni púsobí jen jako příjemné dráždidlo - asi jako paprika. Takové ryby, jako mé krásné žluté a hnědé klipky, přijímají tutéž kořist - kousky ryby - vždy ra· ději, když již vězí v chapadlech nějakého láčkovce, než když pia· ve volně ve vodě, Jiné příbuzné ryby si pořídily silnější imunitu

34

III j jl l ili ltičkovců a žerou kořist i s korálovým polypem, který ji 11 \, 111 , jlllé \i z.ase nedělají vůbec nic ze 7..ahavých buněk láčkovců

I' ' 4 korálové polypy, hydroidní polypy a dokonce i velké sil· I· thuvé mořské sasanky tak, jako kráva žere trávu. Ploskozub­, 111 ,tji tltlkonce kromě této imunity vůči jedu ještě silné nůžkovi­

, ~1I 11 \fll; í ústrojí a žerou trsy korálů doslovně se vším všudy. dvl 't' , Iovčk potápí v blfzkosti pasoucího se hej na těchto nád·

I· ' IU 1X"\lrých ryb. slyší rachocení a chřupání, jako by tam pra-111\ ,llu nwlá drtička štěrku - což vlastně také odpovídá skuteč­IU lilii .... dyž taková ryba kálí, klesá ke dnu malý déšť bílého I" ku , ~ I pozorovatel si s překvapením uvědomuj e, že všcchen ten Ul h.,hflý korálový písek, který pokrývá veškeré mezery v korá­

l" I 111 k "c, má zřejmě za sebou cestu za7ivadm ústrojím nějaké­Itll I"o',ktlzubce.

N. klt.:ré ryby, napřfklad ryby srostločel istné, k nim ž patří ti Ull 1I ( čtverzubci, havýši a ježíei, se přizpůsobily louskání

, ttl ydl \k ořápek měkkýšů, korýšů a ježovek ; jiné zase, např. po­I!\!. ~ r .. nfský, jsou specialisty na bleskurychlé odtržení péřové ko­HilIV. kh.: I'OU určití přisedli mnohoštětinatí červi vystrkují ze své , " Ir vltpcnité rourky a kterou se svou schopností rychle se za­I hlllllll chrání před zásahem jiných, poněkud pomalejších lupi­{II 1'<1nll:c císařský se však umí přikrást z boku a bleskovým trh-1ltllhl1 Ihuny do strany chňapnout po hlavě červa, jehož pohoto­

I' , 11.1 I ychlost této ryby nestačí. J když v akváriu přijímají jinou ~lI l hl. "'I e rá nedokáže tak rychle ucuknout, neuflÚ tento pomec IllIuk II":; takto chňapnout po potravč.

lUl ttahízf pro specializované ryby ještě mnoho jiných "pra-111\< llilh příleži tostí". Jsou zde ryby, které sbírají parazity z těl ji­IIVI It I yh. šetří je j ty nejdravější ryby; ačkoliv jim vnikají do­~'"II~ 1.10 tlamy a skřelí, aby tam prováděly svou požchnanou 1'11 I I ) .iJí 7.de ještě fantastičtějšf ryby, které parazitují na velkých '. 11 jo h II vyhryzávají jim kusy pokožky. A mezi nimi jsou - což I IIqhlltznivčjší ze všeho - i takové, které se výše zmíněnému lil' k.,unovi "čističi" k nerozeznání podobají svou barvou, tva­" III I Ipil~obem pohybu, takže se předstíráním falešných skuteč­Ito~ ti I l{;l.tresl nč přibližují ke své kořisti. " Kdo zná ta jména, p l Il it' kmeny, jež v jedno isou tu shromážděny?"

1'1" nuši úvahu je důležité, že tentýž krychlový metr mořské "dv lI' to nabízí všechny nebo skoro všcchny tyto mo7..nosti pro

35

speciální činnost i , které označujeme jako "ekologické skuliny". Jelikož každé jednotlivé individuum - ať už je jeho specializace jakákoliv - potřebuje při o hromné nabídce potravy na korálo­vém útesu ke své obživě jen několik čtverečních metrů dna, do­cházf k tomu, že v takovém malém areálu může a " chce" spolu žit tolik ryb, kolik je zde ekologických skulin - a těch je velmi mnoho; jak ví každý, kdo ža5noucíma očima pozoroval hemžení na rifu. Každá z těchto ryb se však zajímá výhradně o to, aby se v jej fm revíru neusadil jiný zástupce téhož druhu. Specialisté ji· ných "povolání" poškozují chod jeho obchodu právě tak málo, jako v našem přirovnání přítomnost lékaře v téže vesnici poško· zuje obchody automecharůk a.

V řidčej i osídlených biotopech, v nichž tatáž prostorová jed· notka poskytuje možnost obživy jen pro tři nebo čtyři druh y, si může teritoriální ryba nebo pták .,dovolit" držet si od tě la i všechny živočichy jiných druh ů, kteří možnost jeho obživy vlast­ně neovlivňují. Kdyby se o to chtěla pokusit také svému revíru věrná korálová ryba, úplně by se vyčerpala, a stej ně by nebyla schopna uchránit své terito rium před hemžení~ nekonkuruj.ícíc.h živočichů různých profesi. Je v ekologickém zájmu v/ech tenton· álních druh ů, aby každý z nich udrtoval prostorové ro~čle.

ní svých příslušníků bez ohledu na jiné druhy. V první kapllole popsané pestré " plakátové" barvy a výběrem vy!vořené bojov~ né reakce mají za následek, že každá ryba určitého druhu SI udržuje odstup pouze od příslušníka vlastního druhu, který je jejím potravním konkurentem. To je tedy jednoduchá odpověď na často a mnoho diskutovanou otázku po funkci barev u korálo· vých ryb.

Jak již bylo řečeno, má druhově charakteristický zpěv pěvců podobné působení jako o ptické signály právě popsaných ryb. Zcela j i stě z něho ostatní ptáci, kteří ještč nevlastn í žádný revír, poznají, že si na toto místo dělá teritoriální nároky sameček, ať už je jakéhokoli druhu i jména. Snad je kromě toho ještě dúleži· té, že lze ze zpěvu mnoha druhů zcela zřetelně rozeznat, jak silný a možná i jak starý onen pták je; jinými slovy: nakolik se ho musí naslouchající vetře l ce obávat. U mnohých pták ů, kteří svá terito· ria akusticky označují, je nápadná velká individuáln í rozdílnost hlasových projevů. MnoZÍ odborníci jsou toho názoru , že u těch· to druhů má hlas význam osobni vizitky. Zatímco Heinroth pře·

36

lulll kokrhání kohouta do lidské řeč i : "Zde je kohout", nejlepší Illh \ kllrů Ba-umler slyší daleko speciálnější zprávu : "Zde je

~"llC llIr li"ltazar! " I \;\vCú , kteří většinou "mysli nosem", nepřekvapuje, že

II u h t. hr;lje velkou ólohu pachové označování teritoria. Zvířata

'1' Il lllpila nejrůznější cesty, vytvořila si nejrůznější pacbové žlázy " IIlIpn/oru hodnčjší ceremoniá1y při močení a kálení. z nichž

,. 11\ 111 z.adní nožičky u psů je každému důvěrně známo. Jen čás· I I H\ JI.: opodstatněna námitka, ktero u vznášejí někteří mama1io­luy.nv4.". }c tyto pachové značky nemají co dělat s vlastnictvím re­lIu , Il l:boť se vyskytují i u sociálně žijících savců , kteří žádné

JII I .... tl ivé revíry nehájí, s tej ně tak jako u savců , kteří se daleko 1I11111 r.vají. Za prvé - psi a j i stě i jiná ve smečkách žijící zvířata

lllllkaz.atelně poznávají podle individuálního pachu značek rt I I, III I lil takového houfu by tedy bylo hned nápadné, kdyby se 'I. lilky cizinec opovážil v jejich loveckém revíru zvednout zadní Holk u. Za druhé však existuje velice zajímavá možnost, kterou ,.,pkalllli Lcyhausen a Wolf, že rozdělení zvířat stejného druhu ~ hlulopu, ktcrý je k dispozici, se nemusí řídit jen prostorovým "Illm·m. ale může být způsobeno též časovým rozvrhem. Zjistili II .nJ II volně žijících domácích koček, že tentýž lovecký okrsek '''lIh' \L}fvat více jedinců, aniž se střetnou, a to tak, že se při jeho 1'lI l1 / i\'lÍ n í podHdili pevnému rozwhu bodin, podobně jako hos­l"I4IY llé lI7Jvají společné prádelny našeho ústavu v Secwiesenu. '1Iul l ll\:čným pojištěním proti nepříjemnému setkání jsou pacho-

/II~ l éky , které tato zvířata (kočky - ne hospodyňky) zanechá· IP v pravidelných vzdálenostech, kamkoli jdou a kdekoli se

,!!VIIII llilchá7.ejL Tyto značky působí jako spuštěný semafor na I. U,. klerý analogickým způsobem zabraňuje srážce dvou vlaků: • ... ku. kl erá na své výpravě naraZÍ na cizí kočičí mačku, jejíž stá­li IIIII/e dobře urči t , couvne nebo zvolí jinou cesiu, je-li mačka r I .! V(I . popřípadě klidně pokračuje v cestě, kdy! je značka již 'I' k"hk hodin stará.

I\ .Ij \I živočich ů, jejichž teritorium není takto časově, nýbrž jen 11I1I'IIcIlOYČ oh raničeno, si ho nesmíme představovat jako poze· lili k, kl erý je omezen pevnými zeměpisnými hranicemi a jenž je III luk la n~cn v pozemkové knizc. Spíše je určen okolností, že 114 'jl tV~ pohotovost onoho zvíře t e je největš í v místě , jež mu je ", ( oI lIvčrnčji známé - právě ve středu revíru. Jinými slovy: prap

37

hová hodnota podnětu, který vyvolává boj, je nejnižší tam, kde se zvíře "cítí nejbezpečnější", tj . kde je jeho agrese co nejméně potlačcna út ěkovým naladěním . Se stoupající vzdáleností od to· hoto " hlavního stanu" ubývá bojovnosti stejnou měrou, jak se okolí slává pro zvíře nejznámějším a jak tedy vzbuzuje víc stra· chu. Křivka tohoto ubývání bojovnosti tedy není ve všech smě­rech prostoru stejně strmá: u ryb, které mají střed svého revíru skoro vždy na dně, je úbytek útočnosti nejsilnější na kolmici, a to jistě proto, že rybě hrozí obzvláštní nebezpečí právč shora.

Teritorium, jež zvíře zdánlivě vlastní, není tedy nic jiného než útočnost vázaná na určité místo, kterou ovlivňují různé místní faktory. Směrem ke středu území roste útočný pud geometrickou řadou se zmenšováním vzdálenosti. Toto zvětšování agrese je tak velké, že vyrovnává všechny rozdíly ve velikosti a sOc dospělých zvířat. Jestližc tedy u nějakých teritoriálních živočichů - např. u rehka před domem nebo koljušky v akváriu - známe středy teritorií dvou jedinců, kteří se právě střetli , můžcme podle místa setkání s jistotou předpovědět , kdo zvítězí - je v tomto okamži­ku blíž ke svému domovu.

Když pak poražený prchá, vede setrvačnost boje obě zvířata k jakémusi "pendlování" - výkyvům. Jak se pronásledovaný pnbližuje k vlastnímu hlavnímu stanu, vrací se mu odvaha, za· lÍmco odvaha pronásledovatclc klesá tím více, čím proniká dál do nepřítelova území. Konečně se dosud prchající jedinec obrátí a zaútočí právě lak náhle jako energicky na bývalého vítěze, je­hož nyní - zcela podle očekávání - bije a pronásleduje. To ce­lé se pak ještě několikrát opakuje, až jsou oba bojovníci koncčně vyčerpáni a uzavřou příměří na zcela určitém místě, na němž si oba - nyní již v rovnováze sil - dáJe hrozí, aniž znovu zaútočí.

Toto místo - " hranice" revíru - tedy není nakresleno na zemi, nýbrž určeno výhradně rovnováhou sil obou sousedů. Zmční-li

se tato rovnováha sebenepatrnčji třeba jen proto, že se jedna ry­ba nažrala, a proto je líná, posune se hranice teritoria hned bližc k hlavnímu stanu slabšího jedince. Jeden starý protokol z pozo· rování teritoriálního chováni dvou párů kančíků příčnopruhých může dobře ilustrovat toto kolísání hranic revírů . Ze čtyř těchto ryb, ktcré byly vypuštěny do jedné velké nádrže, obsadil nejsi!· nější sameček A okamžitě levý zadní dolní roh a honil tři zbýva· jící ryby nemilosrdně po celé nádrži. Jinými slovy: pokládal celé

38

I~\' Idll1l1 :t)1 "svůj" revír. Po několika dnech si přivlastnil same­~ II rl L'putrné místečko těsně pod hladinou v úhlopříčně proli-

I hll II I 1" :tvém předním horním rohu nádrže a kladl zde prvnímu II I! kov! statečný odpor. Obsazeni revíru poblíž hladiny je ze

' HII1 V 'yhy do urči té míry zouralým prostředkem : silně riskuje, .hy .~. pro.,adila proti silnějšfmu příslušníku vlastního druhu, kte­I~ ,\IIIVIKlll již uvedených v podobné oblasti útočí méně odhod­I" " Vln"tlU'k takto ohroženého revíru má za spojence strach z1é­h .. Ioou\ l!da z vodní hladiny. Během příštích dnů se prostor, který II jl ll ti , Iřct clně zvětšoval a roztahoval především víc a víc smě­l! III tI"lll, až konečnč sameček B přemístil své stanoviště na dno 11" pL lL vého předního rohu akvária a tak si vybojoval plnohod­'''IIII Y hla vní stan. Teď teprve měl vůči A stejné šance a zatlačo-

1I 111' ryd11e tak daleko, až si obě ryby rozdělily nádrž ve dvě

1 'lIhll j~ IČ stejné oblasti. Byl to hezký obra~ •. když obě ~a~zájem si II fit/l i ryby vytrvale patrolovaly na hramcl svých revlru. Jedno­

Ihl 11\ 11 11 dělaly totéž - ale zase již zcela vpravo na původní stra­~I' II , IJ vlastnil opět sotva několik čtverečních centimetru dna! \ I M I ,"cm hned, co se stalo: A se spároval a - ježto u všech

Ik y\ 11 cichlid hájí revír věrně oba manželé - B teď vzdoroval Iht '111("ohnému tlaku, který jeho revír přiměřeně zmenšil. Již "11"1111 0 dne stály frontálně si hrozící ryby opět ve středu nádrže, IIh h'd' hyly čtyři , neboť také S získal chat', takže rovnováha mezi ll\'1 1I1!1 rodinami byla opět obnovena. O týden později jsem našel \'11\ 1 !lIlIlIici vlevo vzadu hluboko posunutou do teritoria samce " IllL vudcm bylo, že manželský pár A se vytřel, a jelikož teď byl

.Iy Il!dcn manžcl zaměstnán hlídáním a péčí o jikry, mobl se

.ly jl"n jeden z nich věnovat obraně hranice. Když se krátce na· ln "ylld i manželský pár S, bylo předešlé rovnoměrné rozdělení \'1" 101111 hned zase obnoveno. Julian Huxley to to chování kdysi

lilIi I lČk nč formuloval jako fyzikální pochod : přirovnal teritoria ~ "' llum'ull, které se v uzavřeném prostoru navzájem zplošfují a

) I ll l lv ulu:ílně se měnícím vnitřním tlakem se individuálně zvětšu­I1 II I h" IIncnšují.

!t' II!!1 :t hlediska fyziologie chování jednoduchý mechanismus II I III 'II (L!ll ích bojů řeší přímo ideálním způsobem úlohu, jak zVÍ­"I!ll ll'hož druh u "spravedlivě", tzn. pro dotyčný druh jako celek Ih ! \< !lI ltlnčjším způsobem rozdělit po areálu, který je k dispozici. I I lIh~' může obstát a rozmnožovat se, i když jen ve skromnějším

39

prostoru. To je důležité zejména u takových živočichů, kteří po­hlavně dospívají dlouho před dosažením definitivru velikosti, ja­ko je tomu u mnohých ryb a plazů. Jak mírunůlovný výsledek "zlého principu"!

Téhož cHe je u mnoha zvířat dosahováno i bez útočného jed­nání. Vždyť teoreticky stačí, když se zvířata téhož druhu " nemo­hou ani cítit", a proto se sobě vyhýbají. Vždyt' do určité míry je to právě případ pachových značek u koček (viz str. 37), i když zde existuje tichá hrozba skutečné agrese. Jsou však také obrat­lovci, kteří jakoukoliv vnitrodruhovou agresi postrádají, a přesto se příslu!nici téhož druhu přísně ignorují. Mnohé žáby - přede­vším stromové - jsou mimo dobu rozmnožování vyslovenými samotáři a jsou velmi stejnoměrně rozděleny po životním prosto­ru, který mají k dispozici. Je to způsobeno zcela jednoduše tím, ie každé zvíře prchá před kvákáním příslušníka stejného druhu , jak nyní zjistili američtí odborníci. Jakým způsobem se však po území rozptylují samičky, které jsou u většiny druhů němé, není tímto zjištěním vysvětleno. Můžeme s jistotou předpokládat, že nejdůležitějším úkolem

vni trodruhové agrese je stejnoměrné rozdělení zvířatléhož druhu v určitém biotopu. Avšak to rozhodně není její jediný úkol! Již Charles Darwin správně powroval, že pohlavru výbčr, tj. výběr nejlepšího a nejsilnějšího zvířete pro rozmnožování, je podstatné podporován tún, že soupeřící zvířata - především samci - spo­lu bojují. Pro zdárné prospívání houfu dětí má síla otce bezpro­střední výhodu především u takových druhů , u nichž se otec ak­tivnč podílí na péči a obraně mláďat. Úzký vztah mezi péčí samců o potomstvo a vzájemnými boji soků je patrný právě u těch zvrrat, která ve výše u'r'edeném smyslu zdaleka nejsou " te­ritoriální", nýbrž se více nebo méně potulují, jak to například dč­lají velci kopytníci, pozcmru opice a mnozí jiní. U těchto zvířat nehraje vnitrodruhová agrese žádnou podstatnou úlohu při roz­dělování prostoru - tzv. " spacing out" - mezi příslušnfky urči­tého druhu; mám na mysli především biwny, antiloPY, konč apod., kteří tvoří velké společnosti a jimž je ohraničování revíru a revírová žárlivost zcela cizí, neboť mají k dispozici hojnost po­travy. A přesto spolu samci tčchto zvířat prudce a dramaticky bojují a není žádné pochyby o tom, že selekce pohánčná tímto bojovným chováním vede k vypěstování obzvlášt' velkých a obra-

40

H I hopllých ochránců rodin a stád. Na druhé straně ale nelze 1 ". hvhovat o tom, že význam obrany stáda pro zachování druhu

\-llh l l právč vznik ostrých bojů mezi soky. Tímto způsobem 'I Ik l' tak impozantní bojovnici, jako jsou bizoní býci nebo sam­

I \ol lkych druhů paviánů, kteří při ohrožcní společenství utvoří

~"" U\ .. Iabších členů zeď statečných obránců. V "lIl1vislosti s bojem soků se musíme zmínit o skutečnosti, jež '11I, Je neodborníkovi zdát překvapující, ba paradoxní, a která

hl\ \lcm k tomu, CO má být ještě v této knize řečeno, je velmi ,lllh ) lIá: čistě vnitrooruhový výběr vede pouze k vytvoření fo­I Ul II tpúsobů chování, které nejen že nejsou účelným pnzpůso­I Uli li, nýbrž mohou druhu přímo škodit. Proto jsem v předC-

I. III o4.htavci výslovně uvedl , že obrana rodiny - tedy střetnutí mlllu~Jruhovým prostředím - vyvolala boje soků a teprve tyto

"lIhllJ'.! vytvoři ly obranyschopné samce. Kdyby pohlavní rivalita lili Ú - bez jakéhokoli funkčního vztahu k nějaké úloze vůči

Ih j4fmu prostředí - hnala výběr určitým směrem, může za ur­II ~I li podmínek dojít k bizarním výtvorům, které pro druh jako

I ~I 'vy nejsou vůbec výhodné. Takovým příkladem je třeba paro­, jl knú, které se vyvinulo vysloveně jen kvůli bojům soků. Jedi­

Ilo I. který je postrádá, nemá nejmenší vyh1fdky, že po so­I l uncchá potomstvo. Jinak - jak mámo - není paroží k ni-

11111 dobré. Proti nepřátelům se i samci parožnatých sudokopyt-III~ .. hl Ání jen kopyty předních nohou, nikdy však. parožím. že

,hl pou7ivají rozšířených nadočnicových výsad k odhazování Ih lili, je báchorka. Spíše chrání oči zvířete při určitém ritualizo-

1111 tll ,-působu chování, kdy samec parožím tluče do nízkého ~ '0"'(

\ l l'Jllé následky jako boje soků má i pohlavní výběr prováděný \ Iillu.:mi. Kdekoli se u samců setkáme s extrémními výtvory, ja­

~I' 1" '11 pestrá pera. bizarní tvary atd. , je oprávněné podezření, že ItlH I liL spolu nebojují, nýbrž že poslední slovo při výběru man-

1. . II I~ samice a žc samec se proti tomuto rozhodnutí nemůže ~ ,,1 \"'01,,1"' . Rajky, jespáci , kachny mandarinky a bažanti arguso-

I~' 'II přfklady lakového jevu. Samice arguse reaguje na dlouhé 1"~l l r r f lelky kohouta, které jsou zdobeny velkými překrásnými ~ \ I"fllni v podobě oka a které samec při toku roztahuje před

IUIII ..vČ vyvolené. Tato pera jsou tak obrovská, že kohout mů­II IVU létat, a čím jsou větší, tím více je slepice vzrušena. Počet

4l

potomstva, kterého kohout docill v určitém období, je přímo úměrný délce jeho per. Dokonce i když jim tyto extrémní útvary v jiných ohledech škodí, když je například takový samec sežrán šelmou daleko dříve než jeho sok s méně bláznivě vytvořenými pery, zanechá přece stejně anebo ještě více potomků než on, a tak se vloha k vytváření mocných loketních letek udduje zcela proti zájmům udržení druhu. Teoreticky by bylo stej ně dobře možné, aby slepice arguse reagovaly na malou červenou skvrnu na loketních letkách, která by při složení křídel mizela a ncpeš­k07..ovala ani letuschopnost ptáka, ani jeho ochranné zbarvení. Ale vývoj bažanta arguse se již jednou ocitl ve slepé uličce, klerá spočívá v tom, že samci spolu konkurují pokud možno největ šími loketními letkami. Jinými slovy: zvířata tohoto druhu nikdy ne­najdou rozumné řešení a "nerozhodnou se" tohoto nesmyslu pro­příště zanechat.

Narážíme zde poprvé na historický proces, který je nám cizí a po hlubší úvaze přímo nepříjemný. Víme, že metoda slepého pokusu a omylu, které používají velcí konstruktéři, musf někdy Durnč vést ke stavebním plánům, které nejsou právě nejúčelnější. V živočišnč i rostlinné říši se zcela samozřejmě vedle účelných znaků vyskytují takové, které ještě nejsou tak neúčelné, aby je se­lekce zcela odstranila. Zde ale jde o něco zcela jiného. Přísný strážce účelnosti nejen že "přimhouřil oko" a dopustil, aby vznikla druhořadá konstrukce, ale je to sám výběr, který omylem vběhl do zhoubné slepé uličky. Dělá to vidy, kdyt je vývoj hnán jen soutitl mai příslušníky stejného druhu, tj. bez. vztahu k vnéj­šímu mimodTuhovému prostředí

Můj učitel Oscar Heinroth říkával žcrtem: "Kromě letek ar­guse je pracovní tempo západní civilizace tím nejhloupějším pro­duktem vnitrodruhového výběru. " Stupňující se životní spěch zprůmyslněného a zkomercionaJizovaného lidstva je skutečně dobrým příkladem bezúčelného vývoje, který je způsobován vý­hradně soutěži mezi příslušníky stejného druhu. Dnešní lidé trpí nemocí manažerů - mají vysoký arteriální tlak, svraštělou ledvi­nu, žaludcční potíže a trýznivé neurózy a propadají barbarství, neboť již nemají čas na své kulturní zájmy. To vše je zcela zbyteč­né - vždyť by se mohli vlastně docela dobře domluvit a začít pracovat poněkud pomaleji; totiž mohli by - ale jen teoreticky, nebot' v praxi jsou toho stejně ncschopni, jako se kohouti arguse

42

IlIollnu wolxxlně rozhodnout, že si nechají narůstat kratší ,~

I ll,\;rk JC"I. pochopitelných důvodů obzvlášľ vystaven špatným li li' vllitrodruhové selekce. Ovládl všechny nepřátelské síly Ih I I1lIl11odruhového prostředí jako žádný živočich před ním. IHlh11 mcdvěda a vlka a je nyní skutcčnč svým jediným nepn-

I I III Ilomo homini lupus, jak praví latinské přfsloví. Moder­I Ulil u( lr -.ociologové luto skutečnost ve svém oboru jasně pe­I ""l it Vnncc Packard podává ve své knize "The Hidden

I • 1I IItIt" .. •• působivé vylíčení takřka belJladějné situace, do jaké do lulll "bchodnf konkurence. Při této četbě je člověk v poku­

III \'1 III , že právě toto vnitrodruhové soutěžení a nikoliv agrese I pltl .. tfcdním "kořenem všeho zla". \ 1\ III Io.apitole, klerá pojednává o významu agrese pro zacho­III dlUhu , jsem se důkladnč věnoval nebezpečí vnitrodruhové It kl,' I tohoto důvodu: ze všech vlastnosti a schopností je to

I' "\'1 ult )čnč chování, které se může svým zhoubným působením tl .dl l,' Imčnit v ne'Óčelnou grotesku. V následujících kapitolách

II IdlUll', jaké to mělo následky u mnohých zvířat, jako např. I hUlili l' lIilské a potkana. Především je ale víc než pravdčpodob­

I ." Ihoubná míra útočného pudu, která nám lidem včzi ještě III. v mtru jako zlé dědictví po předcích, byla způsobena vnitro­

,hullUvUII sclckcf.lIato selekce působila na naše předky mnoho I II " I - tOliž během celé starší doby kamenné. Lidé dosáhli I ,hlt. k .. Hou svých zbraní, oblečením a sociální organizací zrnír­"III 1\ lIťJ~kll b.rozícf nebezpečí - totiž vyhladovění, zmrznutí

,,!tll l/e uf velkými šelmami. Jakmile tato nebezpečí přestala být I ,.1 1,ltllytn! selektivními faktory, začala působit zlá vnitrodruho­

Id.ce. Faktorem, který n~\ poháněl výběr, byla válka mezi 1"lllt' l .. kými lidskými horda!!!!jZpůsobilo to, že byly extrémně " lovfiny všechny takzvané "válečnické ctnosti", které se bo­

I.u ,I Il·I.,IČ dnes 7.dají mnoha lidem skutečně žádoucími ideály. "Uli ti ... ~lle vrátíme v poslední kapitole této knihy. I h lIlulU významu boje soků pro udržení druhu se vracíme

\' , / 1. ~ l čn"n , že tento boj pohání žádoucí výběr jen tam, kde .' Ih IV~V{i bojovníky, kteří rozumějí nejen pravidlům vnitrodru­

I •• , I Ilo' ~oubojé , nýbrž obstojí i ve střetnuti s mimodruhovým ne­, Ih It III , Nejdůležitější funkcí těchto bojů je volba bojovného

III,III\ C I·odiny. což vytváří dalšf úkol pro vnitrodruhovou agresi

43

při ochranč mláďat. To je tak samozřejmé, že to nemusíme dále rozvádČI. Kdyby o tom chtěl někdo pochybovat, postačí jako dů~ kaz její exjstcncc skutečnost , že u mnoha zvířat , II kterých se péčf o potomstvo zabývá pouze jedno pohlaví, je jen tal O pohlaví sku ­tečně agresívní vůči příslušníkům vlastního druhu - anebo je přinejmenším nesrovnatelně agresívnější než pohlaví druhé. U koljušck je to sameček, u mnoha cichlidek samička. Také u kurů a vrubozobých ptáků, u nichž o potomstvo pečují jen sa­mice, jsou samice daleko nesnášenlivější než samci - přirozené s výjimkou soubojů soků. U lidí by to mělo být podobně.

Bylo by nesprávné věřit, že tyto tři právě probrané významy agresívního chování - totiž stejnoměrné rozdělení živočichů té­bož druhu v životním prostoru, výběr silného jedincc pomocí bo­je soků a obrana potomstva - jsou jediné funkce agrese, jež jsou pro udr!ení druhu důležité. Později ještě uslyšíme, jakou nepo­stradatelnou roli hraje agrese ve velkém koncertu pudů; jako motor a " motivace" pohání i takové druhy chování, jež na první pohled nemají s agresí nic spolcčného, a dokonce se zdají jejím pravým opakem. Ze právě v nejimtimnčj ších osobních vztazích, jaké mezi živočichy vůbec existují, vězí vrchovatá míra agrese, je skutečnosú, o které člověk neví, zda ji má označit za paradox ne­bo otřepanou frázi. Než se však dostaneme k tomuto ústřednímu problému vzniku agrese v přírodě, musíme si ještě říci mnoho ji­ného. Dulcžitý úkol, který agrese plní v demokratickém vzájem­ném pusobcnf pudů uvnitř jednotného organismu, je tčžko po­chopitelný a ještě hůře vysvětlitelný.

Avšak již na tomto místě si můžeme popsat úlohu, jaká připa­dá agresi uvnitř hierarchiwvaného společenství sociálně žijících zvfřat. Pořádající princip, bez něhož se organizovaný společenský život vyšších zvířat zřejmě nemůže vyvinout, je socid/ní hierar­chie zvířat neboli tzv. hodnostní zařazení, kterému také říkáme hodnostnl žebřlčck .

Spočivá zcela jednoduše v tom, že každý v téže společnosti ži­jfcí jedinec ví, který jedinec je silnější a který slabší než on sám, takže před silnějším muže bez boje couvnout a od slabšího muže očekávat, že se mu bez boje vyhne, kdykoliv mu přijde do cesty. Schjelderup-Ebbc. který první studoval tento jev hodnostního zařazení u kura domácfho, mluví o .. klovacím pořádku", anglic­ky "peeking order" - výraz, který se ujal především v anglické

44

" '''Hh literatuře a udržel se zde až dodnes. Připadá mi vždy II ~ 111 1 .. ltIčšné, kdy-I se mluví o " pccking order" u velkých sav­~ II II "'c neklovou, nýbrž koušou nebo trkají rohy. Všeobecné 41, ul ~oci ;Í lní hierarchie přesvědčivě dokazuje - jak jsme už

II II tll její velký význam pro udržení druhu, a musíme si .ht I-.. ,Itl iit otázku. v čem vlastně spočívá .

I I IIl llln čjši odpovědi přirozeně je, že zamezuje bojům mezi II~ pl llt..'Čcnslví. Pak si ovšem můžeme položit opačnou otáz­

d I hy nebylo lepší zabránit jakékoliv agres ivi tě mezi jedinci, I fl 11I\ll-iJ k téže společnosti. Na tuto otázku lze zase dát celou

lu I >t l rli JVědí. Především je to případ, který později ještě dů­It.hu pll,bcremc (11 . kapitola: " Svazek"), že nějaké společen­

. I nu pl fk lad vlčí smečka nebo houf opic, potřebuje svou agre­Hu pili boj s jinou spo lečnost i stej ného druhu a že se musí

.. 1'I IhUI Jen boji uvnitř tlupy. Za druhé to ale mohou být právě I >41'11I !\ vlwhy. jež vznikly uvnitř téže společnosti působením

I I 1\l lIfl1o pudu a tím i hodnostního zařazení, které poskytuj í I ·tllll lll "PQlcčenství v mnoha ohledech žádoucí strukturu a pev­

I I I kavek - a také tl mnoha jiných sociálně žijících ptáku I ,h' .. ociálnf hierarchie bezprostředně k ochraně slabších je­

hlll II Jelikož se každé individuum neustále snaH zlepšit své I "llh ,', lllí zařazení, panuje mezi jedinci, kteří stojí bezprostředně

ol ",hUli nebo pod sebou, neustále velké napětí, ba nepřátel-I l i t III) napčti je na druhé straně tím menší, čím jsou 00 sebe

\' 11.11 ;1 v hodnostním žebříčku více vzdálena. Jelikož se ale h"I\lnč nejvyšší kavky - především samci - vždy vměšuji

I ~ Ill tlcho sporu dvou níže postavených jedincu, má tato 00-,ul'!l"vlln~ různost sociálního napětí žádoucí výsledek: výše

I IoI\iI'1I kavka zasahuje v boji vždy ve prospěch právě podlé-I" Ilul Jedince, zdánlivě podle rytířské zásady: "S ilnější porná­

Ilhl.h llll".

li ' II kuvck je s agresivně vybojovaným hodnostním postave­, .. , li dm..:;Ů spojena i jiná forma " autority" : výrawvé pohyby

l'o .. lavcného, obzvláštč sta rého samce respektují členové .IIII I !" daleko více než tytéž projevy níže postavcného mladého III ll' Když se např . mladý pták lekne nčjakého bezvýznamné­I I'Hdučl lI , nevěnujf ostatnf - především starší - ptáci jeho

Iltol' \'um úleku skoro 7..ádnou pozornost. Pochází-li však naproti I !lHI ... It . .'j ný poplašný signál od některého ze starých samců, dají

45

se všechny kavky, které jej zpowrovaly, prudce na útěk. Je zají~ mavé, že kavkám není vrozena 7Jlalost nepřítele, nýbrž každý jc~ dinec se ho naučí poznávat z chování zkušených starýcb ptáků. Proto je velmi důležité, že se "mínění" starších, hodnostně výšc zařazených jedinců přikládá zvlášť velká " závažnost".

S vývojovým stupněm druhu stoupá všcobecně i význam úlo­by, jakou hraje individuální zkušenost a učení, zatlmco vrozené chování sice neztrácí na důležitosti, ale redukuje se na jednodu· ché prvky. S těmito všeobecnými pokroky vývoje se zvětšuje i vý. znam zkušeného starého zvířete, ba můžcme přímo říci , že soci· ální soužití u nejchytřejších savců tÚll dostalo pro udržení druhu novou úlohu, která umožňuje individuálně zfskané informace předávat dál tradicí. Opačné zjiš tění obsahuje přirozeně stejnč mnoho pravdy. Výběrový tlak u společcnsky žijících zvířat půso· bí bezpochyby na zdokonaleni učcnlivosti , nebol' ta je prospěšná nejen jedinci, a le celému společenství. Tím se stala důležitou i dlouhověkost zvířete, která sahá daleko za období schopnosti rozmnožovánÍ. Jak víme od Frasera Darlinga a Margare ty Alt· mannové, vede stádo u malých druhů parožnatýcb sudokopytní· ků vI..dy prastará dáma, kterou její mateřské povinnosti už dávno neodvádějí od jejích 7.ávazků sociálních.

Stáří zvířete je zpravidla - pokud můžeme předpokládat, že všechny ostatní průvodní okolnosti jsou stejné - v přímém vzta· hu k postavení, které zvíře zauj ímá v hodnostním zařazeni svého společcnství. Neni tedy bezúčelné, když se "stavba" chováni spo· lehne na toto pravidlo a členové spolcčenství, kteří si nemohou přečíst stáří zkušených vedoucích zvířat v jejicb křestním listě. mčří stupeň spolehlivosti svých vůdců jejich postavením v hod· nostním žebříčku . Yerkesovi spolupracovníci již před dlouhým časem zjistili neobyčejně zajímavou, ba vzrušující skutečnost, že šimpanzi , kteří jsou známí svou schopností učit se na základě na­podobováni, zásadně napodobují jen výše postavené příslušníky druhu. Jeden šimpanz s nižším společenským zařazením byl p0-

kusně izolován od skupiny a naučil se několika skutcénč kom­plikovanými manipulacemi získávat banány z přístroje , který byl pro to speciálně zkonstruován. Když bylo tolo Mre i s pří~ strojem přcmístčno zpět ke skupině, pokoušela se mu sice výše postavená zvířata banány, které získal , vzít, žádné z nich ale ne­přišlo na myšlenku dívat se, jak přeh1f7.ený jedinec pracuje, a nč-

46

11111 . ' I "I nčho naučit. Pak stejným způsobem izolovali a nauči· _ ,.j. !t,1I0\':l1 aparát zvíře nejvýše postavené. Když se vrátilo zpět I IIt .k CIlSlví, pozorovali ho osta tní členové plni zájmu "~ 'I Ul ht č napodobovali to, čemu se naučil .

I Wa~hbum a [rven de Vore pozorovali u volně žijících pa. , \UII. h' tlupu nevede jedno zvíře, nýbrž celé "grémium" prasta·

li ,IIUCÚ. kteří si svou převahu nad mladšími a tělesně daleko Ith I 11111 č leny tlupy udržovali tím, že spolu pevně dri..eli v dob·

I "' I Ikm ft takto sjednoceni byli silnější než kterýkoli osamoce~ t· tll ludy su mec. V konkrétním případě byl jeden ze tří senátorů I ~ (kl l hca ubým starcem a druZÍ dva už také nebyli v květu

I II 1.·1. Když se tlupa jednou dostala do nebezpečí - v nekry· Ul " l etUl vběhla lvovi přímo do náruče, či lépe řečeno do

hll.\ 1111 - , zvířata se zarazila a mladí silní samci utvořili obranný 1,11, k. licitl slabších jedinců. Stařec ale šel sdm kupředu a obe­II I. ""(' lhost i\ nebezpečné úlohy zjistit stanovištč lva. Aniž jím

I I ,\tll spatřen, vrátil se k tlupě a odvedl ji širokým obloukem .It tll tVII do bezpečí stromového porostu. Všechna zvířata ho

I d"vtl l:1 se slepou poslušností a nikdo nepochyboval o jeho 11 11 'I ut' I lili i, lnčmc se nyní na vše, čemu jsme se v této kapitole naučili .. IIjI 'k liv nfho pozorování zvířat o užitečnosti vnitrodruhové

l II I ' p.-o ~dru.bu : životní prostor je mezi příslušníky I /tll' dllthu rozdělen takovým způsobem, že pokud možno kaž­, Ilk h Ili:ljde obživu. Pro zdárný vývoj JX>tomků je zvolen nej­I' , " 'ce jl nejlepšf matka. Děti jsou chráněny. Společenství je

,nim\'. no tak, že několik moudrých samců - senát - má , ~ 11\> .. 11 lHuoritu, že jim umožňuje svá rozhodnutí ve prospěch I" ,I, ,,' n\tv:\ nejen činit, nýbrž také prosazovat. Nikde jsme nevi­I II Ji' hy cOcm agrese bylo zničeJÚ příslušníka druhu, i když ne· ,! It '. UI náhodou v boji o revfr nebo v souboji dvou soků může 111~" IHlt roh do oka nebo zub do krčnf tepny. Na tom nic nemě­I '"I! Ilk olnost , že v nepřirozených podoúnkách - tj. takových, "It .. konstrukce" vývoje druhu nepředpokládala, jako např.

jl I i může mít agresívní chování často zhoubné účinky. t'udlvC) l1le se trochu do vlastnfho nitra a pokusme se bez do­

." hVll\li . ale také aniž se budeme předem považovat za zJé hříš­I~ y, wdnou nepředpojatě říci, co bychom rádi udělali svému

I II ,.111111 v nejagresívnčjší náladě, již v nás vyvolal. Věřím, že se

47

nedělám lepším, než jsem, tvrdím-li, že závěrečným činem, který by plně uspokojil můj útočný pud, není zabití mého nepřítele. V takovém případě mě bezesporu daleko více oblažuje rozdávání pokud možno hlasitě pleskajících facek a nanejvýš ještě tlume­ných ran pěstí do brady. V žádném případě však nespočívá mé uspokojení v tom, že rozpárám soupeřovi břicho nebo že ho za­střelím. A vytoužená konečná situace nespočívá v tom, že mi protivník leli mrtev u nohou - Ó, ne: zmlácen jako žito má po­korně uznat mou tělesnou a - je-li to pavián - i mou duševní převahu. A jelikož bych chtěl zásadně řezat jen takové chlapíky. kterým by taková podřízenost vů.bcc neuškodila, nemohu tyto ~é instinkty tak docela odsuzovat. - Přirozeně si člověk musí

uvědomit, že z přání někoho ztlouci může snadno vzniknout smrtelná rána, např. má-li člověk náhodou v ruce zbraň.

Shrneme-li vše, co jsme řekli , nejeví se nám vnitrodruhová útočnost vů.bec jako ďábel nebo zhoubný princip, a dokonce ani jako" ... té síly dn, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro ko­ná". Je však zcela jednolllačně částí život" udržující organizace, která sice - jako vše pozemské - může selhat a zničit život, která je však přece jen velkým procesem organického dění určc­na k dobru. A to ještě nebereme v úvahu skutečnost, o které u­slyšíme až v 11. kapitole, že totiž oba velcí konstruktéři, kteří dá­vají růst stromu života - mutace a selekce - si vyhlédli právě sukovitou větev vnitrodruhové agrese k tomu, aby na ní dali vy­pučet květům osobního přátelství a lásky.

48

I-I / SPONTÁNNOST AGRESE

"," flih't lll I' rele katdou tenu / t " ,11 hn.y za Helenu.

I '10 I h l'

V p r t ·d c.~ l é kapitole bylo - věřím, že dostatečně - dokázáno, It~ H'~C, která je namířena vůči příslušníkům vlastn~~ruhu,

II l" 1'IiI dotyčný druh většinou vůbeC1kod1ivá; ba naopak je ne­I I tltlllutcln ' m mstinktem- pro jeho udržcní,-To nás ale nesmí

Iii I 10.. opliollsmu, po (trdidéÓ současnou situaci lidstva; zcela lI04upll k. Vrozené způsoby chování lze i malichernými změnami IlIj_1I I, pl'Klmfnek zcela vyvést z rovnováhy. Jsou tak neschopné

1IIIItn zmčnám rychle přizpůsobit, že za nepříznivých okolnos­II IIIM(1 proto druh zaniknout. Změny, které človčk způsobil ve

r III vln..:: tn ím prostředí, nejsou však naprosto jen malicherné. I .. l1 vtl ml.:- li se jako ne7..aujatí pozorovatelé na dnešního člověka

jllk Irfmá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho Ilh II. II v srdci má agresívní pud, který zdědil po antropoidních

I " Ih (t ll tl který jeho rozum není schopen ovládnout -, nehude­!tli 1111 1 prorokovat dlouhý život! Pozorujeme-li pak tuto situaci I ~II hpl,lupostižcní lidé, jeví se nám jako děsivá noční můra

1 , IV ko uvěřit, že agrese není patologickým symptomem sou­l! hll ku lturního úpadku. t\ I'lItol11 by bylo jen žádoucí, aby jím byla! Plné nebezpečí

• II .. lvlI fllo pudu pochopíme právě ze skutečnosti, že agrese je I tll\'YIII primárním instinktem, sloužícím udrženi druhu: je to "h1- IIpontánnost instinktu, která ho dělá tak nebezpečným. I I ~ I \V hyl jen reakcí na určité vnější podmínky, jak se domnívají

Ittlltllr /'I(lciologové a psychologové, pak by situace lidstva nebyla I ~ 11I' 1t\'zpcčná, jak ve skutečnosti je. Pak by bylo možno pečlivě

49

studovat a vyloučit ty faktory, které útočnou reakci vyvolávaji. Freud si může činit nárok na věhlas, že první poznal specifičnost agrese a ukázal, že nedostatek sociálních kontaktů - především

ztráta lásky - patří k faktorům, které útočné jednání silně pod­porují. Nesprávný důsledek z této jinak správné představy, který odvodili mnozi američtí pedagogové, spočíval v domněnce, že z dětí by vyrostli méně neurotičtí, vnějiímu r!)itředllépe přizpů-

ben1 a před~§fuLměně-agwsíyní Iidé • ...kdyby byly odmalička -IlŠctřeny každého zklaIDái1T(frustrace) a kdyby se jim vždy a ve

všem ustoupilo. Jedna amcnckavyroovná metoda řídící se touto zásadou jenom kázala, že agresívní pud, stejně jako mnoho ji­ných pudů,..YY':ěrá "spontánně" z nitra člověka. Tímto způsobem vznikl velký počet nesnéSifelnearzých dětí, které byly všechno ji­né než neagresívní. Tragická stránka této tragikomické záležitosti však následovala, když tyto děti odrostly rodině a pojednou se místo se svými zotročenými rodiči střetly s nemilosrdným veřej­ným míněním, jako např. při vstupu do koleje. Američtí psycho­analytikové mne ujistili, že pod tlakem velmi tvrdě vynucovaného sociálnfho zařazení se velmi mnoho takto vychovaných mladých lidí stalo silně neurotickými. Zmíněná výchovná metoda zřejmé dosud zcela n~vymřcla, neboť ještě loni mě prosil jeden vysoce vážcný americký kolega, který pracoval jako host v našem ústa­vu, aby směl zůstat o tři týdny déle; důvodem nebyly vůbec nč­jaké další vědecké záměry; uvedl prostě a bez dalšího komentáře okolnost, že u jeho paní je na návštěvě její sestra, jejíž tři chlapci jsou "non-frustration children".

Zcela mylný vědecký názor, že zvířecí stejně jako lidské chová­ní je převážně reaktivní a - pokud vůbec obsahuje vrozené prv­ky - že jsou vesměs ovlivnitelné učením, má hluboké a těžko vymýtitelné kořeny v neporozumění demokratickým principům, které samy o sobě jsou správné. Jde jim jaksi "proti srsti", že lidé si od narození nejsou tak docela rovni a že přece jen nemají "spravedlivým" způsobem stejné vyhlídky stát se ideálními obča­ny státu. K tomu přistupuje ještě ta okolnost. že po mnoho dese­tiletí tvořila reakce - "reflex", jediný prvek chování, kterému opravdoví psychologové věnovali svou pozornost. kdežto uspon­tánnost" zvířecibo chování byla doménou vita1isticky zaměře­ných, to znamená vždy poněkud mysticky založených pozorova­telů přírody.

50

I III\I'~!I { ... C v širším slova smyslu zabýval především Wallace I lni., kll'IÝ učinil spontánnost instinktů předmětem vědeckého I I III ' !t i před ním to byl William McDougall, který postavil ,. ,tl I k-.curlQVU heslu " Animal non agit, agitur", 'cž americká

, 1i1l 1 1l~lckú škola vepsala na šlÍt tzv. j);baxW.tistllm, svou dale­I I'U I Y"čj~ r bojovou výzvu: "The healthy animal is up and do­

." Illravé zvíře je aktivní a něčún se zabývá. On sám ale po­~I 01, ,11110 spontánnost za následek mystické ~otní sily, o které .,~ dll !Il·vf. co se jí vlastně myslí. Proto nepřišel oa myšlenku

. 11\'1' Nledovat rytmické opakování spontánního chování a sou-l I I IlIN il prahové hodnoty podnětů, které je vyvolávají, jako

d, lul pO/dčji jeho žák Craig. I IIlIt' konal série pokusů se samci hrdliček. které poslupně .I"\'ul ll:! stále delší dobu od samic, a experimentálně zkoušel.

~I II IIhJ ckl y jsou ještě schopné tok holuba vyvolat. Několik má­.. "lilii pn 1.mi7.cní samice vlastního druhu byl samec ochoten to­~ 1 1,1 1 d hno u domácí holubicí, kterou předtím naprosto ignoro-

I I) nč kolik dnů později se uvolil předvádět své poklony tkt ll1 f p~ed vycpaným holubem, ještě později před zmuchla­

I tll 'I\rkem a konečně - po týdnech samoty - zaměřoval své "~IIV pohyby do rohu prázdné klece, kde alespoň sbíhající se I ,ll 111 ~ ll1y poskytovaly jakýsi záchytný optický bod. Přeloženo 1., II I I Iytiologie, naznačují tato pozorování, že při delší nečin-

I! II('Jukého pudového jednání - v popsaném případě toku A/rl/I prahová hodnota vyvolávacfdt podnětů. To je tak všeo­

. II 1!I/~(řený a zákonitý jev, že se ho již dávno zmocnila lidová ..."udl o ... l. která ho vyjádřila prostým příslovím : "V nouzi čert I "11I11t hy lapá." Goethe vyjádřil analogickou zákonitost výrokem

I. tf .. IU : .. S lotl šťávou v těle každou ženu budeš mít brzy za He­I~jl 'o " j:;i-li hrdlička, pak ji budeš vidět i ve staré prachovce ne-

I ! \' jil ~Idn ém rohu svého včzeníl h ,llI ... nržcní prahové hodnoty vyvolávacího podnětu může ve

I tnfd l případech dosáhnout nulové hraniční hodnoty - když II' I II u rči tých okolností příslušné instinktivní jednání "spustí"

,I"klll.atelného vnčjšího podnětu. Odmalička umčle vychová­lIy 4pilčck. kterého jsem před lety choval, nechytal nikdy ve III }1!Jo t č mouchy a ani nepozoroval jiného ptáka při podobné

IllIn'jll Po celý svůj život bral veškerou potravu ve své kleci l'llo+~y. kt crou jsem mu dennč naplňoval. Jednoho dne špaček

51

seděl na hlavě bronzové sochy v jídelně vfdeňského bytu mých rodičů a počínal si velmi pozoruhodně: měl hlavu nakloněnu nu stranu a zdálo se, že pozoruje bílý strop nad sebou. Pohyby jeho očí a hlavy neomylně nasvědčovaly, že pták pozorně sleduje jaký­si pohyblivý objekt. Konečně vzlétl ke stropu, chňapl po něčem pro mne neviditelném, vrátil se na své stanoviště a provedl všcch­ny pohyby, které jsou vlastní všem hmyzožravým ptákům: zabil kořist a prováděl polykad pohyby. Pak se otřepal , jak to dčlá mnoho ptáků, uvolnf-li se náble jej ich vnitřní napětí, a usedl k odpočinku. Mnohokrát jsem vylez1 na židli, dokonce jsem do jídelny přiv lekl i štafle - vídeňské byty z té doby mají vysoké stropy -, abych pátral po kořisti , kterou můj špaček lovil: ale nebyla tam ani stopa po hmyzu! "Nahromadění" nějakého instinktivního jednání, které V7Jlik­

ne při delší nepřítomnosti vyvolávacího podnětu, nemá však za následek jen právě popsané zvětšení reakční pohotovosti. Tento proces působí daleko hlouběji a způsobuje utrpení celému orga­nismu. Každé pravé instinktivní jednání, jemuž je odepřena pole­žitost se odreagovat, v podstatě uvádí zvíře jako celek do neklidil a nul( je hledat vyvoldvacl podněty, které by toto jednání podníti­ly. Toto hledáni, které sppčívá v nejjednodušších případech v bezcílném pobíhání, poletování nebo plavání a které ve slOžitčj ­ších případech může zahrnovat i všechny druhy chování na zákla­dě učení a chápání, Craig omačuj e jako apetenční chováni -apetence. Faust nesedí klidně na jednom místě a nečeká, až mu ženy vběhnou do náruče; jak známo, aby získa] Heleny, zvolil ni­ko1i zcela nepromyšlenou cestu k matkám!

Snížení prahových hodnot a apetence jsou - bohužel - jen u mála způsobů instinktivního chování tak výrazně vyvinuty jako právě u vnitrodruhové agrese. Uvedli jsme již v první kapitole ph1c.lady pro snížení prahových hodnot podnětů vyvolávajídch agresi - vzpomeňme na klipky, které z nedostatku příslušníků vlastního druhu zvolily jako náhradní objekt svých útoků nejbu7-c příbuzné druhy, nebo na osténce černého, který ve stejné situaci napada] nejen nejblíže příbuzné osténce, ale dokonce i ryby úpl­ně jiného druhu , které měly s jeho vlastním druhem jen jeden společný vyvolávací podnět - modrou barvu. U cichlid chova­ných v zajetí, jejichž doslova fantasticky zajímavým rodinným ži· votem se ještě budeme muset velice podrobně zabývat, může

52

4 ,1"lll llfldční" agrese, jež by se v přirozených životních podmín­II IK lu:lIgovala na nepřátelském sousedovi, neobyčejně lehce I k /I ,!litr partnera v páru. Skoro každý akvarista, který se za­

dlHvcm tčchto zvlá!tních ryb, se dopustil jedné skoro ne­IUHI I! ln chyby: umístil do velkého akvária určitý počet mla-

, II I Vll jednoho drubu, aby j im umo7.nil spárovat se nenuceným 1'llIo/l,' lIým způsobem. Tento kýžený úspčch se také dostavil 1I~l llll' II n{ldr"Li - která je již stejně pro tolik vzrostlých ryb po· ~ ud .. ",Iá - jeden zamilovaný pár, hýřící nádhernými barva-

4 k III Y \C v naprosté svornosti snaží vyhnat ostatní sourozence hOl revíru . Jelikož však nešťastníci nemohou z akvária niku­

Im,knout, postávají bojácně a s potrhanými ploutvemi I" II I, t čsnč pod hladinou, pokud nejsou w svých úkrytů vypla­ulit v di vokém úprku štváni celou nádrží. Jako humánní chova­

I I /\I" UI cítíme nyní soucit jak s pronásledovanými, tak i I' ll ' 111 , který se mezitím možná už i vytřel a trápí se s péčí o po-

• tll 1 VII , Vy lovíme tedy co nejrychleji přespočetné ryby a zajistí­Ih ll páru výhradní vlastnictví celého akvária. Pak usoudíme,

I ili t' wé povinnosti učinili zadost - a pravděpodobnč právě I' .10, nu tuto nádrž a její živý obsah po několik příštích dnů

I , II l.'dohHžíme. Za několik dní však s údivem a zděšením !l1I\l', ie se ve vodě vznáší mrtvé potrhané tělo samičky, kdež­l"lllk,~ch a mláďatech není ani stopy. II I" "nutné příhodě, ke které dochází s předvídatelnou pravi­h'IIIII / lI l áštč u východoindického skvrnivce žlutého a cichlidy

'. II.k,,', můžeme zabránit velice jednoduchým způsobem . Buď .1 .h II poneCháme navíc ještě jakýsi " hromosvod" - tj . jednu 1'11 U·hož druhu - , nebo humánnějším způsobem zvolíme už ,.j, " 'I ádrl dostatečně velkou pro dva páry a tu pak rozdělíme I III III'" stčnou ve dvě poloviny. Do každé z nich ulTÚstíme je­Ii 1"11 Tak si každá ryba může vylít svůj zdravý hněv na SQuse­

I Iq llého pohlavf - můžeme skoro neustáJe pozorovat, jak ··11'1 utočf na samici a samec na samce - a nikdo z manželů II Ul 1'''lI1 yslí na to, aby zaútočil na svého vlastního druha. Zní • '1.1.11 vlip, ale při tomto osvědčeném uspořádání našich chov-

II III\dr1J s ci ch lidami jsme byli často upozornčni na zařasení, '1111 I lili néprllhlednost dělidch stěn právě tím, že jsme si všimli, ~ IIlIl' C začíná být hrubý na svou manžclku. Když byla potom

II I . k ldá oddělovala oba "byty", opčt vyčištěna, došlo oka-

53

mžit č k zbčsilému, ale z nutnosti neškodnému poprasku se souse­dy a "nedýchalelná atmosféra" uvnitř obou revírů byla opět vy­čiš tčna .

Nčco analogického můžeme pozorovat i u lidí. Za starých dob­rých časů, kdy ještě existovala monarchie na Dunaji a vyskytova­ly se služebné, pozoroval jsem na své ovdovčlé tetě pravidelně se opakujfcí předvídatelné dtování. Nikdy neměla tutéž služebnou déle ncž 8-10 měsíců. Nově přijatou pomocnicí v domácnosti byla vždycky velice nadšena, chvá1ila ji všemi způsoby jako sku­tečnou perlu a přísahala, že teprve teď našla tu pravou. Během příštích měsíců její nadšení postupně ochládalo; nacházela na ubohé dívce nejprve drobné nedostatky, pak chyby zasluhujfcí pokárání a ke konci zmíněné periody vyslovenč nenáviděníhodné vlastnosti . Nakonec - obvykle po velikém výstupu - byla slu­žebná na hodinu propuštěna. Po tomto výstupu byla stará dáma ochotna pokládat kteroukoliv příští služebnou opět za pravého anděla .

Jsem dalek toho povýšeně se posmIvat své již dávno zemřelé a jinak velice milé tetě. Zcela slejné jevy jsem mo hl - lépe řeče­no musel - pow rovat na vážných a všeho myslitelného sebe­ovládánf schopných mužích a samozicjmě též sám na sobě -a to ve válečném zajetí. Takzvaná polárnf psych6za, které se také říká .. expediční šflenství;', postihuje především menší skupiny mužů, kteří jsou v takovýchto situacích odkázáni naprosto sami na sebe a jimž je tak zabráněno střetnout se s cizími jedinci, kteří nepatří k přátelskému okruhu. Z toho, co jsme řekli, je hned jas­né. že nahromadění agrese se stává tím nebezpečnějším, čím lépe se členové příslušn é skupiny navzájem znají. rozumějí si a mají se rádi. V takové situaci - jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti - podléhají všechny podněty, jež vyvolávají agresi a vnitrodru­hové bojovné chování, extrémnímu snížení svých prahových hod­not. Subjektivně se to projevuje úm, že člověk reaguje na malé bezvýznamné projevy svých nejlepších přátel - na to, jak si od­kašlávají nebo smrkají - s takovou intenzitou, jako kdyby právě dostal facku od opilého hrubce. Pochopení fyziologické zákoni­tosti tohoto pochopitelně nanejvýš trýznivého fenoménu zabrání sice vraždě přítele , nepřispěje však vubec ke zmírnčnf trýzně. Chápe-Ii postižený svou situaci, najde konečně východisko: spo­čívá v tom, že se tiše vyplfží ze stanice (stanu nebo iglú) a roztm-

54

Ul

l ~ na kusy nčjaký nepřfliš drahý, ale pokud možná velký rámus dčlající předmět. Trochu to pomůže. V odborné řeči fyziologie t.:hování se tomuto jednání říká přeorienlOvant nebo nověorien­lované chovdnl - redirected activity podle 1ínbergena. Ještě us­lyšíme, že právě tohoto východiska se v přírodě velmi často uží­vá, aby se zabránilo škodlivému působení agrese. - Avšak postižený, který tuto situaci nechápe, svého přítele zabije - to se liŽ mnohokrát stalo!

/5/ ZVYK, CEREMONIÁL A KOUZLO

Nepoznals muiů? Slovo neSlOČ{ li?

Goc lh ~

Přeorientování útoku a jeho nová orientace je ncjgeniálněj!ím prostředkem, jaký vývoj druhů vynalezl, aby agresi svedl do ne­škodného koryta. Avšak ncní to prostředek jediný. Jen zřídkakdy se veld konstruktéři vývoje druhu - mutace a přirozený výbčr - omen na jedinou metodu. Podstatou jejich experimentováni je, že často přijdou na několik uskutcčnitelných opatření a uplat­ňují je jako dvojnásobné až trojnásobné zajištění pro řešení téhož problému. Obzvláště to platí pro různé fyziologlcké mechanismy chování. jejichž úkolem je zabránit zranění a zabití příslušníka té­hož druhu. Abych to mohl vysvětlit, musím začít zeširoka. Přede­vším se pokusím vylíčit stáje ještě velice záhadný vývojový pro­ces, který vytváří téměř neporušitelné zákony, jichž je sociální chování mnoha vyšších zvířat stejně poslušno, jako jednání kul­turních lidf je poslušno svých nejsvětějších zvyků a obyčejů.

Když můj učitel a přítel sir Julian Huxley prováděl krátce před 1. světovou válkou svá vpravdě průkopnická studia chován! rohá­če velkého, odhalil pozoruhodnou skutečnost, že určité projevy ztratily v průběbu fylogeneze svou původní funkci a staly se čistč "symbolickými" ceremoniály. Tento jev označil jako ritualizaci.

Používal tohoto termmu bez jakýchkoli uvozovek, jinými slovy srovnával kulturně historické procesy, které vedly k vytvoření lid­ských rituálů , s fylogeneůckými procesy, které takové pozoru­hodné ceremoniály vyvolaly u zvířat. Z čistě funkčniho blediska je toto srovnání oprávněno, pokud nechceme zapomenout na rozdíly mezi ontogenetickými a fylogenetickými procesy. Musím

56

I 1\,111 ptck vapujfcí analogie mezi fylogeneticky a kulturně his­" ~y vylvOÍ"cným rituálem rozebrat a vysvětlit je na základě

1.1",11 Jcj ich funkcí. I ~ I\Y I'dklad, jak nčjaký rituál fylogeneticky vmiká, jak na­

\ol ho vý,wamu a jak se v průběhu dalšibo vývoje mění, ui 1"II"kyluje studium určitého ceremoniálu kachních samic,

I,""""kd"l Jako u mnoha ptáků s podobným rodinným ži-4 III 1\' 111 i u kamen samice sice menší, avšak oeméně agresívní

1II1~1 I' ři střetnutí dvou párů proto často dochází k. tomu, že lU l I lil' dá strhnout hněvem , vyjede proti nepřátelskému páru

I III dlllrko . dostane "strach z vlastní odvahy''' obrátí se a spě­l, IHllp Ick pod ochranu silného manžela. Když k němu dorazí, II I,h vuůstat novou odvabu a počne znovu hrozit nepřátel-

nW \1I 1I~dovi , aniž se však přitom jcltě jednou vzdáU z bez­III I,II/ kosti svého kačera. I ~"'': pi'tvodof Conně je tento sled projevů chování zcela pro­

IIU\'y )lvdlc měnící se souhry spolu soupeřících pudů, které hl" 111 hýbou. tasové pořadí převahy útočnosti , strachu, hle-

I III I ~ /pečr a vzrůstu nové útočnosti se dá lebce a jasně ?Jistit ll. vy rnLOvých pohybů a především podle různé orientace IIlI y v prostoru. U naší evropské husice li ščí neobsahuje celý

tltlé ritualizací stanovené součásti , kromě určitého pobybu y, kte rý je spojen se zvláštním hlasovým projevem. Útočí ja-

• 1IIIy pt ák téhož druhu s nataženým krkem a hlavou při zemi 1'llIlIvnlka a bned oato běží se zvednutou hlavou zpět k man­

I, I 1 I', f ,',Iěku často oběhne kačera v půlkruhu, takže když za­, II IH i hrmjt, stoji zase vedle manžcla a s hlavou směřující pro-

"' llfulcl.!>kému páru se pak uklidní. Není-Ii útěk přfiiš II , ny, ... pokojí se kachna často tím, že běží ke kačerovi a zůs­I' ph II nim stát ; jelikož ale teď stojí hrudí k manželovi, musí I ,ho\,,,1 hl .. ,vu a krk přes rameno daleko dozadu, chce-Ii hrozit I "III h'Ull . Jestliže stojí - což se také stává - šikmo před ka­I Hi II l'ho '1.a ním, natahuje krk v pravém úhlu k podélné ose

I hl II III . /.krátka : úhel mezi osou těla a nataženým krkem závi-1II II t ll l é na lom, kde se nachází ona, kde je její kačer a kde je

1'/111'1, jemuž hrozí. Kachna nedává přednost žádnému I hl t! I'u"wvcní a projevů. I hlllko příbuzné husice rudé, která žije ve východní Evropč

\11 , Je ponoukání již poněkud více ritualizováno. Samice 10-

57

hoto druhu stojí při hrozbě ,ještě" vedle manžcla a hro7J pHnl() dopředu, nebo kolem nčho obíhá a podélná osa jejího těla svini se směrem hrozby ty nejrůznější úhly. Avšak při ponoukání je přece jen většinou obrácena hrudí ke kačerovi a hrozí přes ram(' no dozadu. Když jsem jednou pozoroval kachnu izolovaně cho·

, .. . . _~ .

vaného páru tohoto druhu, která prováděla pohyby ponoukání "naprázdno" -tj. v nepřítomnosti vyvolávacích objektů -, hroM zila přes rameno dozadu zcela tak, jako by viděla neexistujícího nepřítele v tomto směru.

U plovavých kachen, k nimž náleží také nde kachna divoká neboli březňačka - původní forma kachny domácí - , se stalo ponoukání přes rameno směrem dozadu již jedině možnou obvy· klou pohybovou koordinací. Nežli samice začne ponoukat, staví se vždy co možná nejtěsněji hrudí proti kačerovi, eventuálně běží nebo plave tčsně za ním. V pohybech hlavy přes rameno dozadu jsou také ještě zajímavým způsobem zachovány původní orienM tačni reakce, které II husic vytvářejí fenotypické, tj. vnějším vzhledem stejné, ale proměnlivé způsoby pohybu. Nejlépe to vi· díme na případu, kdy kachna začne ponoukat při mírném stupni vzrušení a teprve postupně se " dostává do varu" . Pak se totiž může stát, že zpočátku - stojí-Ii nepřítel přímo proti ní - naň

také hrozí přímo dopředu ; se stoupajícím rozčilením se ale zdá, jako by jí nčjaká nepřekonatelná sna táhla hlavu přes rameno do· zadu. Jelikož se však přitom vždy uplatňuje orientačiÚ reakce, která se snaží projevy hrozby zamířit ve směru nepřítele, můžeme kachně doslova "číst na očích": ty se totiž, ačkoliv nově zafixova· ný způsob chování jí táhne hlavu jiným směrem, neodvralitelnč upírají na předmět její zloby! Kdyby kachna uměla mluvit, určitč by řekla: "Chci hrozit tamtomu nenáviděnému cizímu kačerovi,

58

, \,l lulI' mi w hlavu jiným směrem." Existence dvou vzájemně "I t II II II pohybových tendencí se dá objektivně a kvantitativ-

1I00kRIIII. Sloj Hi totiž cizí pták, kterému je hrozeno, před tUli II I , Jt.: výkyv přes rameno směřujíClbo pohybu hlavy ncj­rl I , h' lItu výkyv stoupá tou měrou, jakou se zvětšuje úhel

I putlčl 1l0 ll osou lčla kachny a směrem, ve kterém se nachází 1'1111 1 Slojí· 1i přímo za ní, tj. činí·Ji tento úhel 18()'l, dotýká

~lII l1nn při ponoukání zobákem takřka svého vlastni"ho

" 11.1. r k, '1l Oiktní chování samic plovavých kachen při ponoukání ,! ... I"I ! jl,;ll jediné vysvětlení, které musí být správné, byt' se zdá

, II kll \Cbepozoruhodnějši. K snadno pochopitelným fakto­u.I I uu.:h'Ž tyto popsané způsoby chování původně vznikly,

I j hlHpi! v průběhu fylogenetického vývoje ještě jeden další, no· Ilyln Ji~, řečeno, že u husice liščí útěk k manželovi a útok na

l'!111 k , j eště" stačí k úplnému vysvětlení chování samice. ~111 1 11ly divoké působí zřejmě stejné podněty, ale způsoby cho-

11\ kll" diktují, se mění v nezávislé, nové. Co nás tak mate II,tk I l čžujc analýzu celkového průběhu tohoto chování, spo·

IIVnf \' tom, že toto "ritualizací" nově vmiklé instinktivní 111 11.' li dičně zakotvenou kopii toho způsobu chování, kte-

1,~lllt I Vt Kln č způsobován jinými podněty. Ty se samozřejmě liší I I'''lwlll k případu podle měnící se síly jejich navzájem na so­

It. '1Ivl"lých podnčtů; nově vzniklá pevná koordinace chování I' ,I I IIVlljl.) pouze jeden často se vyskytující průměrný případ. I tl II d (tl l.) "schematizován" způsobem, který silně připomíná

,dlll _y lllholů v kulturních dějinách lidstva. U kachny divoké je , ".1111 plt)měn l ivost směrů, v nichž se mohou nacházet manžel II' I'll h.:I, zhruba omezena tím, že první stojf před samicí

59

-- - ------------------ - -

a druhý za ní. Z útěkem motivovaného .,sem" k manžclovl a agresívnfho "tam" k nepříteli se staJ pevný ceremoniál pravl delného a navzájem neoddělitelného pobíhán! sem a tam, kter již samo o sobě je způsobilé stupňovat výrazový dojem celéhu chování. Nově vytvořené instinktivní chování nestrhává vládu prudce na sebe; existuje vždy nejprve ~dle svého neritualizovu· ného vzoru a má nad ním ze začátku jen nepatrnou převahu. N;!­přík lad u husice rudé (viz str. 58) pozorujeme pohybovou koor· dinaci, která při ponoukání tlačí hlavu přes rameno dozadu jen tehdy, když ceremoniál probíhá "naprázdno", tj . v nepřítom· nosti nepřítele; v jeho přítomnosti by ponoukání kachny bylo samočinně namířeno přímo na něj , neboť by převážily puvodni orientační mechanismy.

Co jsme si právě vysvětlili na příkladě ponoukání u kachny di· voké, je typick~ pro jakoukoliv jinou fylogenetickou rituaJizaci. Spočívá vždy v tom, že vznikne nové inslinklivn( chovám: kterl svou formou napodobuje formu nějaktho jiného proměnlivého a vrte podněly vyvoldvaného chování.

Pro ty, kten se zajímají o genetiku a fylogenezi , dodávám, že právě popsaný proces tvoří přesný protiklad tzv. fenokopie. O fCM nokopii mluv[me, kdy-i působením vnějších individuálně působí­cích vlivů vytvořený vzhled živočicha - jeho fenotyp - napo­dobuje, kopíruje vzhled jiného živočicha, který je však určcn dědičnými faktory. Při ritualizaci naopak kopíruje nově vzniklé dědičné chování nepochopitelným způsobem ty formy chování, které předtím vznikly společným působením velice různých pod­nčtů vnějšího pros lředf. V tomto případč bychom mohli dobře použít pojmu genokopie.

Příklad ponoukání nám dá1e může pomoci objasnit některé zvláštnosti ritualizace. U potápivýcb kachen je ponoukání samic ritualizováno poněkud jiným a složitějším způsobem. U zrzohlav­ky například je rituální nejen hrozba hlavou ve směru nepřítele, ale i ochranu hledajíd odvrácení se k vlastnímu manželovi, tj. ty­lO pohyby jsou upevněny ad hoc vzniklým instinktivním chová­ním. ZrzohLavka rytmicky střídá výpad hlavou přes rameno do­zadu se zdůrazňovaným odvrácením hlavy k manželovi, přičemž pokaždé pohybuje bradou nahoru a dolů, což odpovídá mimicky přehnanému povelu k odletu. U chocholačky plave hrozící sami­ce velký kus proti nepříteli a obrací se pak zpět ke kačerovi

60

I ~ "lidmi se pohyby bradou, což se rovněž neliší - nebo jen 11111111 illllišr - od pohybů těsně před vzlétnutím.

'III , "ě II hoholů se ponoukání stalo skoro úplně nezávislým I II nci příslušníka vlastního druhu, který představuje "ne-

I II ,. t Knchna plave za svým kačerem a provádí rytmické, daM • 1IIII/II\Iu sahající pohyby krkem a hlavou, které směřují stříM

I, "111 11\'\1 a vlevo a jež se dají už jen s těží nazvat výhrůžnými I h""y. kdybychom neznali vývojové mezistupně vzniku tohoto I. Iii

~ I UI IlI tohoto chování - stejně jako jeho forma - se bě· I .'1 _\II pokračující rituaJizacc velmi vzdálil od svého nerituali­

lUl hu 'noru. PonoukW husicc liščí se ,ještě" plně rovná ob­"I IIILI Ipúsobu hrození u tohoto druhu . Také jeho působení na

III ~. neliší podstatně od toho, které má u neponoukajících IIIUI klldlcn a hus, když spřátelený jedinec napadne cizince:

,1" l l l čho známého je nakažlivý aje rovněž povelem k zaúto­III I I pončkud silněj ší a také útočněj š í husice rudé a obzvlášt'

III tl 11 usice nilské je toto původně jen mírně provokující pů­, Il f ponoukání mnohokrát znásobeno. U těchto ptáků si sku­

lti'lll\louži své jméno, neboť samci na ně reagují jako ostří ~ II tf 'kají jen na vítaný povel svého pána, aby povolili uzdu IItlvlI.,ti. U zmíněných druhů souvisí úloha ponoukání úzce

.1'111111111 rcvíru. Heinroth objevil u husice rudé, že se samci ve I ,I" 1I1't11 výběhu navzájem dobře snášejí, jsou-Ii z jejich blíz­

IIl1d'l l llU1čny všechny samice. j 1II11VIIVých a potápivých kachen šel vývoj významu ponouká­

I Jil \,~ , ,počným směrem . U plovavých kachen dochází poměr-1 IIIIj IHdka k tomu, že by kačcr oa ponoukán! své kachny

,I ,lit' mlltoči1 na ukázaného "nepřítele" , který v tomto přípa­ly lI\'olQvky skutečně potřebuje. U nespárované březňačky

I "~IIII I lIlamená ponoukání prostě svatební nabídku, nikoli • "y/VlI k páření; ta totiž - tzv. pumpováni - vypadá docela

.• I'otloukání je návrh k utvoření trvalého páru. Jc·li kačer II· -h II ICIIIO návrh přijmout, zvedne zobák a s hlavou poněkud I ~1I1 !lny odvrácenou řekne velice rychle: " Rabnib, rabriib!" tl ,.t I k lomu dochází zej ména na vodě - odpoví zcela urM

I III Il , VI\ČŽ ritualizovaným ceremoniálem: " pozdravným napiM

I 1IIIIIIlIkovým čištěním". Obojí znamená, že kačer řekl kachM

.11 h l -.c O něj uchází, své .. ano". " R.abráb" obsahuj e ještě

61

'1

stopu agrese, odvrácení hlavy se zdviženým zobákem je však ly pickýrn projevem přátelských úmyslů. Je-li pták silněji vzrušen , může dojít k tomu, že provede skutečně malý zdánlivý útok nll nějakého jiného, náhodou vedle stojícího kačera. U druhého ce ­remoniálu - pozdravného napití a náznakového čištění - k lO­mu nikdy nedochází. Ponoukání na jedné straně a pozdravné nu · pití s náznakovým čištěním na druhé se navzájem vyvolávajf a pár to může velmi dlouho provádět. Kdyby také toto druhé chování vzniklo z nějakého projevu rozpačitosti, na jehož vytvo' ření se piIvodně podílela agrese, není tato agrese v ritualizova­ném pohybu již obsažena - jak uvidíme II plovavých kachen. Ceremoniál II nich účinkuje jako ryzí přátelské gesto. U zrzohlav. ky a jiných potápivých kachen jsem nikdy nepozoroval, že by plr noukání kachny vyprovokovalo kačera k vážně míněnému útoku . Kdežto tedy ponoukání u husice rudé a husice nilské převedeno do slov znamená asi: "Vyhoď toho chlapa! Chytni ho! Zab ho !" , říká u potápivých kachen vlastně jenom: " Miluji tě!" U mnohu rodů, které stojí asi uprostřed mezi těmito dvěma extrémy, jako např. kopřivka a hvízdák -, lze nalézt jakýsi přechod: "Jsi mŮJ hrdina, důvěřuji ti!" Přirozeně kolísá sdělovací funkce těchto symbolů podle situace i uvnitř téhož druhu, ale k postupné změ­

ně významu těchto symbolů došlo bezpochyby právě naznačc~ ným způsobem.

Pro analogické pochody lze uvést ješlě mnoho a mnoho pří­kladů, např. jak se obvyklý plovací pohyb zmčnil u cichlid ve vá~ bení mláďat, ve zvláštním případě dokonce ve varovný signál ur­čený mláďatům. Stejným hlasem, kterým láká kvočna kuřalll k potravě, vábí kohout slepice, atd, atd.

Ještě bych se rád podrobněji zmínilo jednom případu poSlup­né diferenciace ritualizovaného chování hmyzu nejen proto, 7.c ilustruje skoro ještě lépe paralely mezi fylogenetickým vznikem takového ceremoniálu a kulturně historickým procesem tvoření symbolů, nýbrž také proto, že v tomto jedinečném případě ne­spočívá "symbol" jen ve způsobech chování, nýbrž bere na sebe fyzickou podobu a stává se doslova idolem.

U mnoha druhů kroužilek, které patří do blízkosti roupců, se vyvinul stejně hezký jako účelný rituál, že sameček bezprostřed­ně před pářením předá své vyvolené chycenou kořist příhod né velikosti. Zatímco je samička zaměstnána požíráním tohoto daru ,

62

II "u lIl \,;čck odpářit, aniž se dostane do nebezpečí, že od ní . I ' 111 ~cžrán - nebezpečí, které zřejmě existuje u všech

'111/lVyd l much, u nichž je navíc sameček menší než samič­III' luHkoliv pochyby zpusobilo tolo nebezpečí vývojový

~ II tll vyvulal vznik tohoto pozoruhodného chování. Přesto se ,I., I t • t' IIUlIliál udržel i u těeh druhů - např. severských krou·

t ~ . " nichž samička už nepožírá žádný hmyz. Výjimkou je I t.111I /lvn tcbn í hostina. Sameček jednoho severoamerického IIhll "pt ~dr. pčkný bílý balón, který opticky vzbudí pozornost .. ,I, ~ V \1 III1Víc obsahuje ještě několik malých mušek, které sa~

• I hi~h l'm páření žere. Podobná situace je u krou7jlky maur­IlIt' /ll lIlICčci spřádají drobné vlající závojíčky, v nichžje čas-

II ItI II C vždy - též vpředeno něco k snčdku. U veselých IIlth ~ k rejčovských , které se vyskytují v alpské oblasti a jež si 11111 III' 1II~loužily víc než jejich ostatní poouzní, nechytají sa­~ ll\' 11 1, vúbec žádný hmyz. Spřádají však kouzelné závojíč­.'1 t ,\ II I,:<;C)U v letu napnuté mezi předníma a zadníma noha­

II P' ~vč na tento pohled samičky reagují. "Když si ve j'lI hu IIIHjí vířivé roje těchto malých nosičů závojů, poskytují ~ y Irj lcll mrtlých, asi 2 mm velkých, na slunci opalizujících '111 ku ph;krásný pohled," líčí Hcymons v novém Brehmově ·h 1\11111 1 kolektivní svatební reje těchto much. I" Pllpl .. u ponoukání kachních samic jsem se snažil ukázat,

~ IIlk 110\16 dědičné koordinace má podstatný poctil na utvo­"I '1111,11'110 rituálu a jak tímto způsobem vzniká autonomní I IIV IrIkd způsobů chování - totiž nové instinktivní chování. ."jlul kl , 'l lžilek, jejichž taneční pohyby se ještě nedočkaly po-

101t1141 Itllalýzy, je snad vhodný i k tomu, aby nám předvedl .IIIIU, II I l'J nč důležitou stránku ritualizace - totiž nově vytvo-• III IPu kci , S níž příslušník druhu, kterému byla symbolická '.- t\ IId l l'<;l)vána, na ni odpovídá. Samičky toho druhu kroUži-

liliI' ll' pfedáván více méně čistě symbolický závoj nebo ba­I ~ III Y postrádá jakýkoli jedlý obsah, reagují na tento idol d'" Mt ' )IIČ dobře - nebo ještě lépe -, jako reagovaly jejich 'I1!.llk y 1111 \lcskrze materiální dar v podobě jedlé kořisti. Dříve

I IlIlh' il1slinktivní cbování s určitou sdělovací funkcí se tedy 1\' .. 1110 kn z jednoho partnera - "aktéra", nýbrž zároveň se

11111111 I ~}, vrozené pochopení tohoto instinktivního chování hH II! IHI l',;dincc - "reaktora". Co se nám při povrchním po-

63

rorování jeví jako "ceremoniál", skládá se často z velkého množ­ství navzájem se vyvolávajících prvků chování. Nově vzniklá motorika ritualizovaného chování má většinou

podobu samostatného instinktivního chování. Také vyvolávací si­tuace, která je v takových případech do značné míry určována odpovědí partnera, získává všechny vlastnosti cílové, pud uspo­kojující situace, a stává se tedy sama o sobě žádoucí. Jinými slo­vy: řetěz způsobů chování, který původně sloužil jiným objektiv­ním a subjektivním účelům, se s/aj samoúčelným, jakmile se stal aulonornn(m rituálem.

Zkreslovali bychom však celý jev, kdybychom chtěli rilUalizo.. vaný způsob chování při ponoukání u březňačky (viz str. 58), ne­bo dokonce u nějaké potápivé kachny (viz str. 60) označovat ja­ko "výraz" lásky nebo příslušnosti samice k jejímu manželovi. Instinktivní chování, které se osamostatnilo, nenf vedlejším pro­duktem, "epifenoménem" pouta, které drží zvířata pohromadě, nýbrž je sarn~ dmto poutem. Neustálé opakování těchto ceremo­niáhi, které drží pár pohromadě, je dobrým měřítkem sny autonomního pudu, který je uvádí do pohybu. Ztratí-Ii pták své­ho partnera, ztratí tím také objekt, na němž jediném může tento pud odreagovat, a způsob, jakým ztraceného partnera Meda, ne­se všechny známky tzv. ape/enčmho chovan!. tj. usilovného nut­kání navodit takovou vysvobozující situaci vnějšího okolí, v níž by se mohl vybít nahromaděný instinkt.

Musíme zde uvést velice důležitou skutečnost, že procesem vý­vojové ritualizace nyní vzniká nový a plně au/onomn( instinkt, který je v zásadě právě samostatný jako kterýkoliv z tzv. "vel­kých" pudů - ať už je to přijímání potravy, páření, útěk nebo agrese. Stejně jako kterýkoliv ze jmenovaných pudů má i tento nově vzniklý podnět své místo a hlas ve velkém parlamentu in­stinktů. To je pro naše téma důležité, nebol právě ritualizací vzniklé pudy dostávají v tomto parlamentu velice často za úkol oponoval agresi, svést ji na neškodnou dráhu a brzdit její škodli­vé působení na druh. V kapitole o osobním svazku uslyšíme, že tuto vysoce důležitou funkci vykonávají právě rituály, které vznikly z nově orientovaného útočného chování.

Ty rituály, které vznikají během dějin lidské kultury, nejsou dědičně zakotvené, nýbrž jsou předávány dál tradicí; každý jedi­nec se jim musí znovu učit. Přes tento rozdll jsou paralely mezi

t ěmito a výše zmíněnými rituály tak daleko, že můžeme zcela oprávněně vypustit všechny uvozovky, jako to činil Huxley. Zá­roveň však právě tyto funkční analogie ukazují, jakými zcela roz­(tnnými příčinnými mechanismy dosáhnou velcí konstruktéři skoro stejných výsledků.

U zvířat neexistuji symboly, které se tradicí předávají z genera- \ ce na generaci. Jestliže chceme "zvíře" od člověka odlišit vůbec nějakou definicí, můžeme mezi nimi vést hranici právě v tomto bodě. U zvířat sice také dochází k tomu, že individuálně získaná zkušenost přechází ze starší'ho jedince na mladšího učením. Tato pravá tradice se vyskytuje jen u takových zvířat, která spojují vy- \ sokou schopnost učit se s vysokým stupněm vývoje svého sociál- I níbo života; procesy tohoto druhu byly prokázány např. u kavek, hus velkých a krys. Takto předávané poznatky se však omezují jen na skutečně jednoduché věci, jako je prostorová orientace v určité oblasti, znalost určitých druhů potravy nebo nebezpečného nepřítele. U krys k tomu přistupuje ještě znalost nebezpečnosti jedů.

Nepostradatelným prvkem, který je společný jednoduché zví- I reci tradici a nejvyššímu kulturnímu ústnímu podání lidí, je zvyk. IIraje svým houževnatým lpěním na právě získaném pomatku podobnou úlohu, jaká připadá při fylogenetickém vzniku rituálů Ilč<l ičné hmotě.

Juk si může být v důsledcích podobný prostý zvyk nějakého pt nka při prostorové orientaci a složitý kulturní rituál člověka, to IIC mi ujasnilo při jednom zážitku, na který nikdy nezapomenu. Srudoval jsem tenkrát hlavně chování jedné mladé husy velké, kr (.; rou jsem odchoval z vejce. Přenesla na mou osobu všechny Ipl'lsoby chování, kterými se normálně house obrací na své ro­dl ~C, pow ruhodným procesem, který nazýváme vtištění a o kte­lé tn - stejně jako o huse Martině - podrobněji referuji v ji­II" wé knize. Martina si v nejútlejšfm mládí pevně osvojila jeden ,y k: když byla asi jeden týden stará a již schopná sama vylézt .In -.chod ů, pokusil jsem se ji vylákat do své ložnice pěšky, místo uhych j i tam, jako dosud každý večer , donesl. Husy velké špatně . ulHcjí každé uchopení; dostanou tím strach, a proto uděláme dl ,hle. když je toho pokud možná ušetříme. V hale našeho domu \' Alt cnbergu začíná napravo od prostředních dveří scbodiště, krn vede do horního poschodí. Proti dveřím je velké okno.

Když nyní Martina, ťapajíci mi poslušnč v patách, vstoupila do tohoto prostoru , nah nala jí nezvyklá situace strach; jako všichni postrašcní ptáci se snažila dostat se rychle ke světlu ; jinými slovy proběhla kolem mne, který jsem již stál na prvním stupni scho­diště, a běžela ode dveří přímo k oknu, kde postála nčkolik okamžiků , dokud se neuklidnila. Pak se opčt poslušně vrátila ke mnč na schodiště a šla za mnou do horního patra. Tento průběh se příštího večera opakoval, až na to. že tentokrát nebyla zacház­ka k oknu tak velká a doba, kterou Martina potřebovala k uklid­nění, se podstatně zkrátila. V pnsticb dnech tento vývoj pokračo­val: prodlení u okna úplně zmizelo a také dojem, že se husa vůbec ještě nčjak bojl. Zacházka k oknu dostávala víc a víc cha­rakter zvyku a vypadalo přímo konůcky, jak Martina odhodla­ným krokem přiběhla k oknu, tam se bez zastavení otoči la a stej­ně odhodlaně putovala zpět ke schodům a po nich nahoru. Navyklá zacházka k oknu se stávala stále kratší, ze 1800 obratu se stal ostrý úhel, a než uplynul rok, zůstal z celého návyku skoro jen pravý úhel: husa, místo aby vylezla na první schod po jeho pravé stranč, putovala podél něho až na jeho levý konec, tam udělala ostře vpravo vbok a vyšplhala se do schodů.

Tenkrát se stalo, že jsem jednoho večera zapomněl Martinu vpustit do domu ve správnou dobu a vést ji do svého pokoje. Když jsem si na ni konečně vzpomněl , panovala už hluboká tma. Pospíchal jsem k domovním dveřím , a jakmile jsem je pootevřel, prodrala se husa spčšně a ustrašcně škvírou mezi dveřmi, pro­běhla mi mezi nohama do domu a běžela proti svému zvyku přede mnou ke schodům . A pak udělala něco, co ještě víc odpo­rovalo jejím zvykům : odbočila z navyklé cesty a zvolila tu nej­hatU; zkrátila si jinak obvyklý pravý úhel a vylezla na nejspod­nější schod z jeho pravé strany. " Řízla" zatáčku schodiště a začala rychle lézt naboru . Teď se ale stalo něco skutečnč otřes­ného: když husa vylezla na pátý stupeň, prudce se zarazila, na­táhla krk , jako to dě lají ptáci v případě velkého leknud a pohoto­vosti k útěku, a povytáhla křídla z křídelních přfkrytů . Současnč vyrazila varovný hlas a málem by byla skutečně vzlétla. Na okamžik strnula, nato se obrátila, sestoupila spBně těch pět schodů zase dolů a proběhla borlivými kroky - jako někdo, kdo plní velice naléhavou povinnost - původní, daleko k oknu ve­doucí zacházku; pak znovu vkročila na schody, tentokrát předpi-

66

.. ově zcela daleko na levé stranč, a začala lézt nahoru. Když zno­vu přišla na pátý schod, zůstala stát, ohlédla se, otřepala a po­Idravila - to je chování, jež můžeme u hus velkých powrovat pravidelně tehdy, když se po utrpěném leknutí opět uklidní. Sotva jsem včřil svým očím! Nepochyboval jsem v nejmenším, lak interpretovat přfhodu, která se právě odehrála : zvyk se stal potřebou , proti niž se husa nemohla prohřešit , aniž dostala 1.lntch.

Vylíčcná událost a její vysvětlení se budou zdát mnoha lidem komické, mohu je však ujistit, že každému znalci vyšších zvířat je nčco podobného dobře známo. Margareta Altmannová zkouma­ht jeleny wapiti a losy ve volné přírodě; celé měsfce sledovala své .. tudijn f objekty se svým starým koněm a ještě starší mulo u; na ~vých spolupracujících jcdnokopytnícich učinila velmi významné p~ )zorování. Když tábořili několikrát na určitém místě, ukázalo se 11 ~ )zději úplně nemožným vést zvířata okolo tohoto místa, aniž se .Ihčma alespoň "symbolicky" nepřehrálo během krátké zastávky Ilfl"tavení a zbourán! tábora. Muselo se na okamžik zastavit, slo­J il všcchna zavazadla ze zvířat a zase je na ně naložit. - Stará IllIgikomická historka vypráví o jednom kazateli z malého měs- . I\·čka na americkém Západě, který si nevědomky koupil koně, fffl kterém dlouhá léta jezdil jeden místní notorický alkoholik. I )lIchovní byl svou Rosinantou nucen zastavit před každou hos- ; plldou a alespoň na okamžik vstoupil dovnitř . Tím se dostal ~ II obcc svých věřících do rečí a stal se nakonec ze zoufalství . ~k lLl cčným alkoholikem. Tato historka, vždy vyprávěná jen jako \' llp. může být - alespoň co se chování koně týče - do písmene 1'llIvdivá !

Vychovateli dětí, psychologovi, etnologovi a psychiatrovi se hll dOl! právě popsané způsoby chování vyšších zvířat zdát poza­" ,l lIxlně povědomé. Každý, kdo má sám dět i anebo je jen trochu I ~ lIIži tclným strýčkem, ví z vlastní zkušenosti, s jakou houžcvna-11' '11r visí malé dítě na každém detailu toho, nač je zvyklé, jak děti Il .. prfkladu upadnou ve skutečné zoufalství, když se vypravěč nč­Iltk pohádky odchýlí, byt' nepatrně, od jednou pevně stanovené­h. f IcXtu. \AJe kdo je schopen sebepozorování, musí si přiznat, že I II dos l>ělého kulturního člověka má jednou upevněný zvyk větší 'Ih Il'. než si obvykle přiznáváme. ~ednou jsem si náhle uvědomil, • h lyi.: jedu po Vídni vozem k určitému cíli a od něho zpět ,

67

----

používám vždy dvou různých cest - byl~ t~ v dobč, kdy ještě neexistovaly jednosměrné ulice, které by SI neco podobného vy­nucovaly. Pokusil jsem se vzepřít se proti tomuto otroctví zvy~u a použil jsem obvyklé zpáteční cesty k cestě tam a naopak. P~e­kvapujídm výsledkem tohoto experil1!; ntu ~ylr ~espo~é ~Ity tísnivého neklidu, které byly tak nepnJcmne, ze Jsem JIZ pn ná­vratu použil původní navyklé cesty. . ..

Toto vyprávění upomene etnolo.ga na tzV. ,,~agt~ké ~yšl~~í. mnoha primitivních národů, které Je dosud zna~~ě ZIVČ I u CI~VI~~­zovaných lidí a které včtšinu z nás nutí ke všehJakým pokoruJI­dm malým kouzlům, např. "zaklepání na dřevo" jako protikouz-10 proti zlému působení "přivolání" a .. zakřiknutí" , starý zvyk házet z rozsypané soli tři zrnka přes levé rameno a podobně.

Psychiatra a psychoanalytika kon~čn~ upo~ene popsané cho­vání zvfřat na nutkání opakovat určité Jednám, s nrmz se lze set­kat u některých forem neur6zy. totiž u " nutkavých" neur6z: a které lze v mírné formě pozorovat u mnoha dětí. Pamatuji SI jasnč, že jsem si jako dítě namluvil, že by se sta~o ,~ěco strašného. kdybych na velké dlažbě před ~d~ňs~ou radmcl J~nou n~šlápl na kameny, nýbrž na škvíru mezI mOlI. - A. A. Mdne nepreko­natelně vylíčil právě tuto dětskou fantazii v jedné své b.ásm.

Všechny tyto jevy jsou si b~e phbuzn~, n~boť ~aJf své spo­lečné kořeny v jednom mechamsmu chovaní, Jehož učcln~st . pro zachování druhu je zřejmá: pro živočicha, který n~hápe přfčlOn~ souvislosti, musí být velice prospěšné, lpí-Ii na něJak~m Jednán~l , které ho jednou nebo vícekrát bezpečně d~v~dlo k ~íh a .osv~či-10 tak svou spolehlivost. Nevíme-Ii, ktere JednotlIvosti na.scho jednání jsou pro náš úspěch a bezpečnost důležité. udčláz:ne dob­ře když budeme s otrockou přesností lpět na všech detailech to­h~to chování. Zásada .. Člověk nikdy neví, co se může stát" je zcela jasně vyjádřena v už zmíněných pověrách : člověk dostane zcela jednoznačně strach, když určité kouzlo opomene provést. ,

I když člověk vf o čis tě náhodném vzniku nějakého svého obh­beného zvyku a je mu rozumově jasné, .že si jeho poru~ením ne­přivodí žádné nebezpečí. nu~f ho, Jak do~ázal pr~lad -:ně automobilistické prostorové onentace, nepoplratelně uzkosthvé vzrušení přesto na nčm trvat; zcela ponenáhlu se stan~ tak~o osvojené jednání "oblíbeným" zvykem. Až potud Je vse II zvfrete i člověka zcela stejné. Nový a významný rys se však ob-

68

jcvuje tehdy, když už si človčk nevytváří zvyk sán;, nýbd ~~~ává jcj tradicí od svých rodičů nebo od své kultury. Prede~ším JIZ ne­ví. z jakých důvodů příslušné předepsané chování vZllIklo. Orto­doxní židé nebo muslimové opovrhují vepřovým masem. aniž vě­dí, že podnět k tomuto přísnému zákazu dalo jej!ch zákonodár­(.;ům hrozící nebezpečí trichin6zy. Za druhé Zlskává všechny ostatní vysoce převyšujíd postava Otce-zákonodárce svou čas0-vou a mytickou vzdáleností takovou apoteózu, že se všechny od nčho pocházející předpisy zdají být božskými a prohřešck proti uim hříchem.

Kultura severoamerických Indiánů vytvořila překrásný cere­moniál k vyjádření přátelských úmyslů, který dráždil mou fanta­I ii , když jsem si ještě sám hrál na Indiány: kouření dýmky míru , kalumet u přátelství. Později. když jsem se dověděl více o fyloge­lidickém vzniku vrozených rituálů. o jejich tlumivém působení 11 fl agresi a především o překvapujících analogiích mezi fylogene­IIckým a kulturním vznikem symbolů . vyvstala mi náhle jednoho ,Inc s jasnou přesvčdčivosti před očima scéna, která se musela o­dehrát, když se poprvé dva Indiáni stali z nepřátel přáteli tím. 1c spolu vykouřili dýmku.

Skvrnitý vlk a Sekatý orel, náčelníci dvou spolu sousedících kmenů Siouxů, oba staří a zkušení, zabíjením již trochu unavení v(,lcčníci, se dohodli provést až dosud poněkud neobvyklý po­km : chtčli otázku loveckých práv na známém ostrově v Malé bo­hl ( říčce. jež oddčlovala lovecké oblasti obou kmenů, vyjasnit d~ lu )(lou, místo aby hned vykopali válečnou sekeru . Tento podn~ Ir (Xl samého začátku poněkud trapný, nebot' je obava, že Sl

III. hotu jednoho z nich k vyjednávání bude druhý vykládat jako ,h,lhčlosl. Proto. když konečně zanechali svůj průvod a zbraně HlIdu a setkali se, jsou oba muži v nejvyšší míře rol,potirť)elikož

litný z nich to nesmí přimat sám sobě, natož tomu druhému, I', .o, tupují k sobě s obzvlášt' hrdým, ba vyzývavým držením, měří

I II přenými pohledy a usedají se vší možnou důstojností. A pak I dlouho neděje nic, vůbec nic. Ten, kdo někdy uskutečnil s ra­~olt',kým nebo bavorským sedlákem koupi nebo výměnu statku 111 I tl l nějaký jiný obchod, ví, že polovinu už ztrati l ten, kdo začal II I' !ťdrnčtu, kvůli němuž se sešli, mluvit jako prvý. U Indiánů to 1IIIIIIIn být podobné - a lak kdoví. jak dlouho li dva proti sobě II Ilk , I st.:l.iěli.

69

Když ale člověk sedí a nesmí pohnout ani svalem v obličej i , aby neprozradil své vnitřní vzrušenf, zatímco by tak rád něco, ba velmi mnoho děla l , ale v této činnosti mu brání silné protidů­vody - krátce řečeno - v konfliktní situaci je často velkou úle­vou udělat nčco třetího, neutrálního, co nemá s oběma spolu se střetávajícími motivy nic společného a co kromě toho je ješ tě ja­ko stvořené k tomu, ukázat tomu naproti svou naprostou lhostej­nost~ Odborník to nazývá přeskokové jednání, v hovorové řeči se lomu ale říká projevy rozpačitosti. Všem kuřákům, kleré znám, je v případě vnitřního konfliktu tento způsob chování blízký; všichni sáhnou do kapsy a zapálí si cigaretu nebo dýmku. Jak by to mohlo být jinak II národa, který kouření tabáku vynalezl a od nčhož jsme se 10 naučili?

Tak si tehdy Skvrnitý vlk , ale mohl to být též Sekatý orel, za­pálil dýmku, která tenkrát ješ tě nebyla žádnou dýmkou míru, a druhý Indián učinil totéž. Kdo by neznal božsky uklidňujíc! ka­tarzi kouření? Oba náčelníci se uklidnili, jejich sebejistota se zvětšila a jejich uvolnční vedlo k naprostému úspěchu jednání. Je možné, že již při příštím setkání obou Indiánů si jeden z nich za­pálil dýmku hned, možná že při některé z dalších schů1.ek neměl jeden z nich žádné kuřivo a druhý, který již o něm teď lépe smý­šlel, mu půjčil své vlastní a dovolil, aby z něho kouřili spo lečně. Možná a le, že bylo zapotřebí ncsčetných opakování tohoto pro­cesu, než vniklo v obecné povědomí, že kouřící Indián je se znač­nou pravděpodobností ochotnčjší k dohodě než ten, kte rý ne­kouří . Možná že trvalo celá staletí, než symbolika spolcčného

kouření jednomačně a spolehlivě mamenala mJr. Jisté ale je, že v průběhu generací se původní pouhý projev rozpačitosti upevnil jako rituál, který měl pro každého Indiána závaznou sOu zákona a úplně mu po vykouření dýmky memožoil jakékoli nepřátelské napadení - a to v podstatě stále jcště ze stejných nepřekonatel­ných zábran, které nutily koně Margarety A1tmannové zastavo­vat na obvyklém tábořišti a Martinu udělat okliku k oknu.

Naše pozorovánJ by ale bylo naprosto jednostranné a přehlíže­li bychom dokonce důležitou okolnost , kdybychom chtěli stavět do popředí pouze přikazující a zakazující působení kulturně his­toricky vzniklých rituálů. Ačkoliv je takový rituál namen a po­svěcen nadosobní, s tradicí a kulturou spojenou postavou záko­nodárce, podržuj e si nezměněně charakter "obUbenébo" zvyku:

dokonce ho člověk miluje a potřebuje daleko víc než kterýkoliv návyk vytvořený pouze během života jednot livce. Právě v tom tkví hluboký význam rituálních pohybů a vnější nádhery kultur­ních ceremorůálů. Obrazoborci se mýli, tvrdí-Ii, že okázalost ritu­álu je nejen nepodsta tná, nýbrž i pro ni terné ponoření se do sym­bolizované myšlenky škodlivá vnčjškovost. Jeden z nejdůleži­l čjších , ne-Ii vůbee nejdůleži tčjší ze všech významů, ktcré jsou kulturně a fy logeneticky vzniklým rituálům společné, spočívá právě v tom, že oba působí jako samostatn é aktivní podněty soci­álního chování. Pocit'ujeme- li včdomou radost z nějakého staré­ho obyčeje se vším,' co k němu náleží, jako je třeba zdobení vá­nočního stromku a rozsvěcování svíček na něm, pak lze předpokládat, že tuto tradici máme rddi. Na vroucnosti citu však ' {lvisí věrnost, jakou jsme schopni zachovávat symbolu a všcmu, (:0 představuje. Je to vroucnost citu, jež nám zjevuje kulturou zís­kané hodnoty jako vý;r.namné. Ž ivotnost této kultury, tvorba nadindividuálnfho společenstvf , které přetrvává život jednotlivce, lédním slovem vše, co vytváří skutečné lidství, je založeno na tomto osamostatnční rituálu , který se tak stal samostatným moti­vt,,; m lidského jednání.

Na počátku lidské kultury mělo jisté tradiční utváření rituá lů \ Icj né postavení jako na daleko nižM úrovni - u prvopočátků \lIciá lního soužití vyšších zvířat - fylogenetický vznik rituálů . k jich vzájemné analogie, které si nyní souhrnné zdůraznfmc, se dnjí snadno odvodit z požadavků, které na oba druhy rituálů kla­llc jejich společná funkcc.

V obou případech dostává způsob chování, jehož prostŤcdnic­Ivlm se drub či kulturní společnost střetává se skutečností vnější­' hl :.včta, zcela novou funkci - funkci dorozumfvací. Původní "ylllam chováni může být zachován ; často ale ustupuje víc a víc l l" I>ozadí a může konečně zcela zmizet , takže dochází k typické II I1 ~nč funkce. Z dorozumívdní mohou opět vyplynout dvě stej­Ut dú ležilé funkce, ktcré v určité míře dosud působí jako sdělení. ' It VII! je svedeni agrese do ncškodné dráhy, druhá je vytvoření ,II \ nčho pouta, které spojuje dva či více příslušníků jednoho lit uhu . Výběrový tlak vyvolal v obou případech takové změny ,"Ivod ního, nerituatiwvančho chování, jež jsou analogické nové 1ll ll kci . Sjednocení variabi lní mnohotvarosti možností chování do II d .. ldlO srrnulého průběhu zmenšuje bezpochyby nebezpečí

dvojsmyslnosti takového sdčlení. Přísným dodržováním frekven­ce a amplitudy celého sledu pohybů je dosahováno vždy téhož d­le. Desmond Morris poukázal na tento jev, který u pohybů půso­bících jako signál nazval "typickou intenzitou". Projevy toku a hrozby zvířat pro to poskytují spoustu příkladů, stejně jako kul­turně vzniklé lidské ceremoniály. Rektor i děkani vstupují do au­ly "odměřeným krokem" : výška, rytmus i hlasitost zpěvu katolic­kých kněží v průběhu mše jsou přesně stanoveny liturgickými předpisy. Dále je nedvojsmyslnost sdělení zesílena jeho častým opakováním. Rytmické opakování téhož pohybu je charakteris­tické pro mnohé rituály jak instinktivní, tak i kulturní povahy. Sdělovací význam ritualizovaných pohybů je v obou případech dále stupňován přehnáním těch prvků, které již v původní neritu­a1izované formě předávaji příjemci optické či akustické signály. Ty prvky, které původně působily jiným, mechanickým způso­bem, jsou potlačeny nebo zcela vyřazeny.

Toto .. mimické přehnání" může končit v ceremonii, která je skutečně blízce příbuzná symbolu a která vyvolává divadelní efekt, jenž padl do oka siru Julianu Huxleymu, když pozoroval roháče velké. Bohatství tvarů a barev, které se vyvinulo ve služ­bách této speciální funkce, provází jak fylogenetický, tak i kul­turní v7Jlik rituálu. Nádherné tvary a barvy siamské bojovnice, peří rajek, překvapivé barvy na přední a zadní části těla mandrila - ty všechny vznikly proto, aby zesfiily působení určitého ritua­lizovaného chování. Neni pochyby, že se veškeré lidské umční původně vyvinulo ve službě rituálu a že autonomie uměni, "umě­ní pro umění" , bylo dosaženo teprve v dalším stadiu kulturního procesu.

Bezprostřední příčiny všech změn, jimiž se fylogeneticky i kul· turnč vzniklé rituály navzájem tak podobají, spočívají bezpochy­by ve výběrovém tlaku, jímž působí omezené vnímací schopnosti příjemce na vytvoření takového odesílatele vzruchů, na jehož sig­nály musí výhradně reagovat, má-Ii celý systém fungovat. Vytvo­ři t na určitý signál odpovídajícího příjemce je tím jednodušší, čím jednodušší a nezaměnitelnější tento signál je. Samozřejmě působí příjemce a odesílatel také na sebe vzájemně výběrovým tlakem, který ovlivňuje jejich vývoj; přizpůsobujíc se jeden druhému, mohou tak oba dosáhnout vysoké dife rcncovanosti. Mnohé in­stinktivní rituály, mnohé kulturní ceremoniály, dokonce slova

72

všech lidských řečí vděčí:za svou současnou fonnu tomuto proce· Sll dohadování se mezi odesílatelem a přijemcem; oba jsou part­nery v systému dorozumívání se, který se historicky vyvinul. V takových pnpadech je často nemožné sledovat stopu zpátky k neritualizovanému vzoru, původu rituálu, neboť jeho tonna se zmčnila k nepoznání. Jestliže ale můžeme prostudovat mezistup· nč ve vývojové linii jiných žijících druhů nebo dosud přežívají· dch jiných kultur, může takový srovnávací výzkum přece přinést úspěch - sledujeme pozpátku tu cestu, po níž šel vývoj současné rormy nějakého bizarního a komplikovaného ceremoniálu. Právě lato úloha činí srovnávací studia tak přitažlivými.

Jak ve fylogenetických, tak i v kulturních ritualizacích dosáh­IIOU nově vyvinuté vzory chování zcela zvláštního druhu samos­!alnosti. Jak instinktivní, tak i kulturní rituály se stanou autonomními motivacemi chování tím, že se samy stanou novým k onečným jednáním nebo cílem, jehož dosažení se organismu stane nutkavou potřebou. Je v samé podstatě rituálů jako nositelů Ilczávisle motivovaných faktorů, že svou původní funkci dorozumívání překračují a stávají se tím schopnými plnit dvě dal­~f. stejně důležité úlohy - totiž kontrolu agrese a vytvoření svaz­ku mezi jedinci téhož druhu. Viděli jsme již na str. 61, jakým způ­'>Obem se může ceremoniál stát pevným poutem, které spojuje III'čitá individua ; v 11. kapitole podrobně objasním, jak se může IIgrcsi potlačující ceremoniál vyvinout ve faktor, který určuje veš­kl.:ré sociální chování a který je ve svém účinku srovnatelný s lid­,k ou láskou a přátelstvím.

Dva kroky vývoje, které vedou v kulturní ritualizaci od doro­lumční ke kontrole agrese a odtud k vytvoření svazku, jsou ji stě unalogické tčm krokům , ke kterým dochází ve vývoji instinktiv­uk h rituálů , jak si ukážcme v ll. kapitole nn triumfálním pokři­ku husy. Trojnásobná funkce - zamezení boje mezi příslušníky léi..c skupiny, její soudržnost v u:zavřené jednotě a její ohraničení 'd, či jiným podobným skupinám - je II kulturně vzniklých rituá­h', uskutečňováno tak nápadně stejným způsobem, že to dává !llxlnč t k důležitým úvahám.

Existence lidské skupiny, jejíž velikost přesahuje takový počet p. t,lušníků, který může držet pohromadě osobni láskou a přátel­', Ivhn mezi nimi, spočívá na těchto třech funkcích kulturně ritua­h ll)v~ ných způsobů chování. Lidské sociáLní chování je pronik-

73

--- ---

--nuto kulturní ritualizací do takového stupně, že si toho - právě její všudypřítomností - většinou vůbec nejsme vědomi. Chce­me-Ii uvést příklady lidskébo chování, které určitě ncn! ritualizo­váno. musime se uch ýlit k takovým, jež nejsou prováděny na ve­řejnosLi - jako nepotlačované ZÍvání a protahování se, šťourání se v nose nebo drbání se na neuveditelných místech těla . Vše, co nazýváme .,způsoby", je samozřejmě přísně určeno kulturní ritu­alizací. "Slušné způsoby" jsou per definitionem takové, které charakterizují vlastní skupinu, a my se neustále řídíme jejich po­žadavky, jež se nám staly druhou přiro7.eností. V průběhu kaMo· denního života si nejsme vědomi, že Jejich funkce spočfvá v po­tlačování agrese a vytvářeIÚ sociálního pouta. A přesto jsou to právě tyto požadavky, které způsobují .. kohesi skupin", jak to nazývají sociologové.

Funkce způsobů jako neustálého vzájemného upokojování čle­nů téže skupiny se stane okamžitě jasnou, pozorujeme-Ii důsled­ky jejich nepřítomnosti . Nemíním tím efekt , který vzniká hrubým překročením mravů, nýbrž pouhou ncpřftomnost všech těch ma­lých zdvořilých pohledů a gest, jimiž například č lověk při vstupu do místnosti bere na vědonú přítomnost jiných lidi. Domnívá-li se nějaký člověk, že ho členové skupiny urazili, vstoupí-Ii do místnosti , ve které se tito členové nacházejí, aniž by provedl tyto malé zdvořilostní rituá1y, a chová-Ii se tak, jako by místnost byla prázdná, vyvolá jeho chování hněv a nepřá t el s tví stejnou mčrou, jako by učinilo otevřené agresívní chování. A skutečně má tako­vé úmyslné potlačení normálního upokojovaciho ceremoniálu stejný význam jako otevřené útočné chování.

Jelikož každá odchylka od společenských způsobů, které jsou pro skupinu typické, vyvolává agresi, jsou tímto zpúsobem všich­ni členové skupiny nuceni tyto normy sociálního chování přesnč dodržovat. Nonkollformista je znevýbodněn, je s ním zacházeno jako s mimostojícím jedincem. V jednod uchých skupinách, je­jichž dobrým příkladem jsou školní třída nebo malé vojenské útvary, je vyvržen nejhroznějšími způsoby. Každý univerzitní uči­tel, který má děti a zastával místa v různých částech země, měl phležitost pozorovat ohromnou rychlost, s jakou se dítě naučí místnímu dialektu, jímž se mluví v okoU, kde chodí do školy. Dí­tě se mu jednoduše musí naučit, aby nebylo svými spolužáky vy­vrženo. Doma si ale zachovává původní domovský dialekt. Je

• 74

charakteristické, že je obzvlášť obt(žné pohnout takové dítě k to­mu. aby mluvilo v kruhu rodiny cizí řečí, kterou se naučilo ve ~k ole, třeba při odříkávání nějaké básně. Domnívám se, že dítě po kládá tajnou příslušnost k nčjaké jiné než rodinné skupině za 7fadu .

Kulturně vzniklé sociální nonny a rituály jsou pro menší a vět­«( lidské sku piny charakteristické stejným způsobem, jako jsou vrozené zietele, které byly získány ve fy logenezi, charakteristické pro poddruhy, druhy a včtší taxonomické jednotky. Historie je~ Jich vývoje může být rekonstruována metodami srovnávacího ~ !lIdia. Jejich vzájemné rozlišení během historického vývoje vy­I vořilo hranice mezi kulturními celky podobně, jako to učinil di­vergenrní vývoj mezi druhy. Erik Erikson proto tento proces oprávněně nazval " pseudo-spcciation" , vytváření zdánlivých dru hů.

Ačkoliv toto vytváření 7.dánlivých druhů probíhá nesrovnateJ­nč rychleji než fylogenetické vytváření druhů, potřebuj e také svůj určitý čas. Jebo slabé začátky - vytvoření zvyku v jedné skupině n diskriminace nezasvěceného mimostojíeibo jedince - můžeme pm·.orovat v každé dětské skupině, ale na to, aby sociální normy LI rituály poskytovaly určité skupině pevnost a nerozlučnost , k to­IIIU - zdá se - je zapotřebí , aby tato skupina existovala nepře­Ir' itč po dobu nejméně jedné generace. Z těchto důvodů je nej­menším kulturním zdánlivým druhem, který znám, žactvo nějaké Iladicf bohaté školy. Je překvapivé, jak taková skupina lidi přes rd~ léta opatruje svůj pseudodruhový charakter. Dnes tak často )M .\mívaná "old school tie"') je něco velice reálného. Potkám-li IIcjllkého muže, který hovoří "vybraným" nosním přízvukem bý­~lIlčho skotského gymnazisty, nemohu si pomoci, ale při­IlI hujc mě ; proto jsem nakloněn důvěřovat mu a vycházím mu ""tNc více než mimostojicfmu člověku.

Ditležitá funkce zdvořilých způsobů může být výtečně studo­"alm při sociálním setkání různých skupin a podskupin lidských ku ltu r. Podstat nou částí zvyků, které jsou určovány dobrými IU IOIvy. jsou kulturně ritualizované přehánění a gesta podřízcnos­u, I nichž má většina své kořeny pravděpodobně ve fylogcnetic-

" 'uml školnf vázanka. V Anglii piúlu.inost k jednotlivým U:olám charakte. UII'V/UlIl kravatou určitých barev. (Pozn. pfc.k.1.)

75

ky ritualiwvaném chování stejného významu. Místní předávání dobrých mravů v různých kulturních podskupinách totiž vyžadu~ je kvantitativn č odlišné zdůrazn ění, které připadá tčmto výrazo~ vým pohybům. Dobrým příkladem pro to je projev zdvořilého nasloucháni, které spočívá v tom, že natáhneme krk a současně odvrátíme hlavu stranou, takže mluvícímu zdůrazněně "nastavu~ jeme ucho". Tento způsob chování vyjadřuje pohotovost pozor~ nč naslouch;'lt a eventuálně poslechnout. Zdvořilé mravy někte­rých asijských kultur toto chování silně a zřetelně přehánějí; v Rakousku - obzvlášť u dam z dobrých rodin - je jedním z nejobvyklcjšfch zdvořilostnich projevů. V jiných s tředoevrop~ ských zemích se zdá být méně zdůrazňováno. V některých čás~ (ech sevemfho Německa je redukováno na minimum nebo zcela chybí; v tčchto kulturních kruzích se pokládá za korektní a zdvo~ ři lé, drží- Ii naslouchající hlavu zpříma a dívá~Ji se mluvícímu pří­mo do obličeje, tak jako se to očekává od vojáka přijímají­dho rozkazy. Když jsem přišel z Vídnč do Královce - což jsou dvě města, mezi nimiž je rozdíl v uvedeném chovám obzvlášť vcl­ký - potřeboval jsem určitý čas, než jsem si zvykl na projev zdvořilého nasloucháni východopruských dam. Jelikož jsem od dámy, ke které jsem mluvil, vždy očekával alespoň slabé sklonění hlavy, nemohl jsem si myslet nic jiného, než že jsem právč řekl něco neslýchaného, když zůstala vzpřímeně sedět a hleděla mi do tváře.

Přirozeně je význam takového zdvořilostního projevu určován výhradně dohodou mezi odesílatelem a příjemcem téhož dorozu~ mívacího systému. U kultur, u nichž jsou tyto dohody odlišné, nelze vyloučit nedorozumění. Měřeno podle východopruského měřítka je japonský projev zdůrazněného .. nastavovánf ucha" výrazem opovri.cníhodné podřízenosti , zatímco z japonského hlediska by zdvořile naslouchající východopruská dáma vzbudila dojem nekompromisního nepřátelství.

Dokonce jen nepatrné rozdHy v konvenci tohoto druhu mohou způsobit špatný výklad kulturně ritualizovaných pohybů. Angli~ Č3né a Němci často pokládají Jihoevropany 7.2 " nespolehlivé" jen proto, že na základě vlastní konvence očekávají za jejich přc~ pjatými projevy úslužnosti a přátelství více skutečně sociální ochoty, než v nich vlastně spOčívá. Neoblíbenost Severončmců a především Prusů v jižních zemích spočívá často v nepoTOzumč~

76

nf jiné~o d~hu. Ve zdv?~ilé americké společnosti jsem jistě často v-tbud ll dOjem hrubosti Jednoduše proto, že mi přišlo zatěžko ~mát se v takové míře, jak to vyžadují americké dobré mravy.

Télko~á. mal~ nedor~z~mění . neJ>?Chybně značně přispívají k ~enáVlstl~mezl~kulturrunll sku~lOaml. tlověk, který vylíčeným ' pusobem spatne porozuměl soclál.mm projevům jiného kuJturní~ ho kruhu, se cítí potměšile obelhán a zraněn . Již jen pouhá ne~ \Chopnost porozumět výrazovým pohybům a rituálům cizi kultu­ry v-lbuzuje nedůvěru a strach takového druhu a síly že může , nad no vést k otevřené agresi. ' O~, nepod~tatných. zvl~tností řeči a chování, které spojují nej­

I1IcnSI ~Iky, Jde.~epreruscná vzestupná řada k vysoce kompliko-­" (l~ é, v~ecky nzené s~lečn<?s~~, k~erá chápe sociální normy II n tuály Jako symboly, Jez SPOJUJI neJvčtší sociální jednotky lid­.. Iva v nár~. kulturu,~náboženství nebo politickou ideologii. By­lo by nym docela mozné studovat zákonitosti vzniku zdánlivých dnl l~ů : Bylo .by.'o vša~ ~ vzhledem k častému překrývání jed-11I )lhvych pOjmu SkUPlO, Jako např. národnostní a náboženské l'I: lky - ji stě obtížnější než studium tvoření druhů. ~ůraznil jsem Již, ~ pohánějící silou je emocionální pozadí

v)'~namu každé ntuahzované normy sociálního chování. Erik I !lksůn v poslední době ukázal, že návyk na rozlišení dobra II ,Ia . vz~liká)iž v raném ~ětství a dotváří se během celého dalšiho "vvOJe cloveka. V zásade není rozdílu mezi strnulostí s níž trvá~ Ul l" na přikázáních své raně získané výchovy k n evin~osti a věr­III "I f. k.'ero,u ~ ~vědčujeme národním nebo politickým n~rmám II Il l ll fllu~, Jez J~u nám vtištěny během pozdějšího života. Strnu­j" .. 1 t radl~ího ntuálu a tvrdošrjnost, se kterou na něm lpíme, I\i III pro Jeho nepostradatelnou funkci podstatné. Současně ale r 11116.1 - stejně jako s ním srovnatelné funkce strnulých instink~ tr ... ll rch sociálních způsobů chování - potřebuje dohled naší TO­

I lrnnč zodpovědné morálky. Ic zcela správné a zákonité, že mravy, jimž nás učili naši rodi­. pOkládáme za .. dobré", že jsou nám svaté sociální normy a ri-

11111 1)'. které nám předala tradice našf kultury. Musúne se ale vši Iii IH ~~ého zodpovědného rozumu chránit před tím abychom

I'uvolill ~~é~u přirozenému skJonu a pokládali sociální rituály IIIIIIny JlOych kultur za méněcenné. Temnou stránkou vytváření

d,lnli vých druhů je nebezpečí, že nebudeme příslušníky jiných

77

zdánlivých druhů pokládat za lidi. To zfejmě činí mnohé primi· tivní kmeny, v jejichž řeči je pojem pro vlastní kmen synonymcm se slovem "člověk". Z jejich hlediska není kanibalismem, snědHi zabi tého váleéníka nepřátclského kmene. Morálním důsledkem vyplývajícím ze vzniku zdánlivých druhů je, že se musfme nauči t tolerovat jiné kuhury, odvrhnout svou vlastní kulturní a národní aroganci a ujasnit si, že sociální normy a rituály jiných kultur -k.teré jejich příslušníci dodržují stejně , jako my doddujeme své vlastní - mají stejné právo být respektovány a pokládány za svaté. Bez tolerance, která vyplývá z tohoto pozna tku , je pro č lo· věka až pn1iš jednoduché vidět zosobnění všeho zla v tom, co je jeho sousedu nejsvčtčjší. Právě neporušitelnost sociálních norem a rituálů, v níž spočívá jejich nejvčtší význam, může vést k nej­strašnější ze všcch válek, k válce nábožcnské - a ta nám právč dnes hrozí!

Na tomto mistě - jako často, když mluvfm o lidském chování z přírodovědeckého hlediska - jsem se dostal do nebezpečí, že mi nebude rozuměno. Skutečně jsem řekl, že lidská věrnost všem tradičnl1n zvykům je podmíněna pouhým vytvořeJÚm zvyku a zvíředm strachem při jeho porušcní. Dále jsem zdůramil sku­tečnost , že všechny lidské rituá ly vznikly přirozeným způsobem, který je dalekosáhle analogický vývoji sociálních instinktů u zví· řete a človčka. Dokonce jsem výslovně uvedl, že vše, co človčk na tradici ctí a pokládá za svaté, nepředstavuj e absolutní etickou hodnotu, nýbrž je svaté pouze uvnitř hranic určité kultury. To vše ale naprosto nesvědčí proli nutnosti odhodlané včrnosti. s níž správný človčk lpí na přejatých zvycích své kultury.

Nevy.;;mívejme se tedy onomu "živočišnému otroctví zvyku" v člověku , který svůj zvyk povýšil na rituál a lpí na nčm s houžev­natostí, jež se zdá být hodna lepší věci: exiswje jen málo lepších včcí! Kdyby se návyk popsaným způsobem neupevnil a neosa­mostatnil, kdyby se nestal posvěcenou samoúčelností, neexisto­valo by věrohodné sdčleni, důvěryhodné porozumčnÍ, včrnost a zákon. Přísahy by nezavazovaly a smlouvy neplatily, kdyby smluvní partneři neměli společný základ : zvyklost, jež se stala neporušitelným rituálem - který kdyby porušili, byli by zachvá· ceni stejným magickým strachem ze zkázy, jaký se zmocnil mé malé Martiny tenkrát v hale na pátém stupni našeho schodiště.

78

/ 6/ VELKÝ PARLAMENT INSTINKTŮ

JI/k všechno, vJe l"e v celek ,kd. J/lk jtdno II dm'" tije. hrd!

(.I) c rhc

Jak j~c s.lyšcli v předcházející kapitole, vytváří fylogene tický procc~ ntuahzace nový autonomní instinkt, který zasahuje jako 1Il:/..I\v1Slá síla do velkého mechanismu všech ostatních instinktiv­tl k ll podnět ů. Jeho úloha - jež jak vfme - spočívá původně \Ohly ve sdělování, " komunikaci", může odstranit škodlivé půso­I,,' nf agr~ tím,. t.: um.ožn~ vzájemné porozumění příslušníků dr lihu . Nejen u lidi vzniká casto spor právě proto, že se jeden II dru hém mylně domnívá, že mu chce ublížit. Již v této sou­w.lo"li je rituá l pro naše téma nesmírně důleži t ý. Přesto však mů­I • • ~ak )sm~ .. vidč.l i ,na příkladu triumfálního pokřiku husy a jak 11 \ h; presnCJI uVldlme, získal jako samosta tný pud tak velkou 11111<:. 7,c mu to umožní úspěšně oponoval moci agrese ve velkém 1'· llllIlllcntu . in~tinktů . wAbychom pochopili, jak rituál udrží agresi 1)'1 IItd~, aniž JI vlastne oslabí a zabrání jí plnit její funkci pro za­I It' IVám druhu (o n.íž jsme mluvili ve 3. kapitole), musíme si nyní fh I nčco o mechamsmu působenJ instinktů . Podobá se par/amen. /11 II rn , ~ je více ménč ~edn~llivým systémem vzájemného půso­I lir meZI mnoha nezávlslýtm promčnnými činiteli a dále tím že I !.tI /)ku t ečně demokratické řfzení vzniklo z hisl~rických zk~še. 1I, ' ~ l f u vytváří, i když ne skutečnou hannonii, tak přece jen snesi. I 'II ~' k.ompr? mi.sy umožňující jivot mezi různými zájmy.

I Cl Je to Instmkt? Na tomto pojmu, který se často používá i ' ltlV()ro~é .řeči pro různé instinktivní podněty, lpí špatné dědic­

I I " lr nahstlckého" myšlení. Finalista ve špatném smyslu tohoto 111\'1 je ten, kdo zaměňuje otázku .. nač?" s otázkou "proč?",

79

a proto věří, že když objeví význam něja~~?o j~vu pro ~driení druhu vyřešil tím zároveň už i otázku pocmy Jeho vmiku. Je snadné a lákavé postulovat pro dobře pojmenovatelnou činnost , jejíž význam je pro udržení druhu zřejmý, jako je na~ř. 'přij~má~í potravy, rozmnožování nebo. útěk, zvláštn~ pud ;tebol}, "Ulstmkt : Jak běžný je nám přece pojem .. ro~nozovaC1 rud ! J.~nom ~I človč,k přitom nesmí n~louvat - . Ja~ to .bohu~1 ~ělaJl . mn~7j odborníci zabývající se výzkumem mstmktu -, ze tlmto Jedn~lJ1l slovem je příslušný jev vysvětlen. Pojmy, které tak.ovému ozna<:c­ní odpovídají, nejsou o nic lepší než " horror vacUl" nebo ,,~Ogl~­Ion" , jež jsou pouze pojmenováním jevu, ale :,~vodně predstl­rají, že ho také nějak v~~ěllují".' jak ~ vYJ~d~l,1 .John Dewey. Jelikož se v této knize snazune najít vysvetlem pnč~ny z.bloudě~( jednobo určitého instinktu - totiž agrese -, nesml~e s~ on.lezll jen na to, že zodpovíme v jejím případě ot~u ,:~~c? ' :. ~ak Jsmc to udělali ve 3. kapitole. Musíme spíš pochOpit pricmy Jejího nor­málnfho působení, abychom mohli porozumět jejím poruchám, a pokud možná se je naučili i odstraňovat. . .

Nějaká jako celek pojmenovatelná činnost ~nějak~h? orgams-mu, jako je např. přijímání potravy, rozmn~zováru či d?k~nCC

sebezáchova" není samozřejmě nikdy zpusobována jedmou příčinou nebo j'ediným pudem. Význam pojmů jako "rozmno~ vací pud" nebo "pud sebezáchovy" je pr~ jejich ~~včtlen~ stejně nicotný jako pojem zvláštní "automobilová síla : kt~ry. byc.~ mohl stejným právem odvodit pro vysvětlení skulecnosll, ze mUJ starý dobrý vůz stále ještě j~zd~. Kdo~ .~le zná (a p~au1 op~~avy. kter~ tuto jeho činnost umožňuJí, nepojde do pokusem včru na takovou mystickou sílu - a O ty opravy nám zde pr~vě j.de! Kdo zná patologicky chybnou činnost vrozenýc? mecbamsm~u cb~vá· ní, kterým říkáme instinkty, nepropadne O1k~y' omylu, ~ zvlrat. nebo dokonce lidé jsou vedeni směrodatnýmI, Jen finálne pitelnými faktory, jejichž příčinné vysvětlení není ani pOllřelbn i;, ani dosažitelné.

Nějaký jednotný způsob c,hováni, j~k~ je např. p~jímání. rravy nebo rozmnožování, se uskutecnuJe vždy velmi vanou souhrou mnoha fyziologických příčin, které byly "vynal zeny" a důkladně vyzkoušeny občr~la k~nstru~~~~ry vývoje druhu _ mutad a selekcí. Tyto četné fyZIologické pncmy se někdy vy váženě vzájemně ovlivňují, jindy působí jedna na druhou ví

80

zatímco zpětný vliv je slabší; mnohé z nich jsou na působícím mechanismu celku poměrně nezávislé a ovlivňují ho více, ncž jsou jím ovlivňovány. Dobrým příkladem takových " oa celku re· lativně nezávislých stavebnfch kamenů" jsou jednotlivé části kostry.

V chování jsou dědičné koordinace neboli instinktivní chovánI vysloveně na celku nezávislými stavebními kameny. Mají neměn­nou fonnu - jako nejtvrdší části kostry - a každý z nich mává vlastními dutkami nad celým organismem. Každý se - jak už ví­me - hlásí energicky ke slovu, musel-Ii dlouho mlčet, a nutí zví· fe nebo člověka zvednout se a aktivně hledat tu zvláštní podně­IOvOU situaci, která je schopna vyvolat a nechat proběhnout právě tu a žádnou jinou dědičnou koordinaci . Bylo by tedy vel­kým omylem věřit, že každé instinktivní chování, které má pro udržení druhu ten výmarn, že např. slouží přijímání potravy, mu­.. , být bezpodmínečně vyvoláno hladem. Známe u našich psu, že urči té druhy chování, jako ve větření, hledání, bčhání, pronásle­dování, chňapání a třepání kořistí, provádějí s velkou náruživostí i lehdy, když nejsou hladoví. Každý milovník psů ví, že psa, který ot ročí své lovecké vášni, bohužel nelz.e vyléčit ani nejlepším irád­km z jeho náruživosti. To platí např. i pro instinktivní chování koček při lovu kořisti; špačkové vyhledávají typickým způsobem wou potravu v zemi takřka neustále a zcela nezávisle na hladu . Plutí to, krátce řečeno, pro všechny "malé služebníky zachování ,Iruhu" , jako je běhání, létáni, hryzání, klováni. hrabáni, čištění ~ atd . Každá tato dědičná koordinace má svou vlastní spontán­unst a vyvolává své vlastlÚ apetenční chování. Jsou tyto malé díl­tf pudy tedy na sobě úplně nezávislé? Tvoří mozaiku, která za 'vOu funkční jednotu vděčí pouze konstrukci vývoje druhu? V extrémních případech tomu tak skutečně může být a není to I.,k dávno, co se tyto zvláštní případy pokládaly za všeobecné I'rnvidlo. V heroických dobách srovnávací etologie se totiž my-

11'\ ,že v určitém okamžiku je zvíře ovládáno výhradně jen jed­"/11' pudem. Julian Huxley použil pěkného a pregnantnfho při­I"v[lání, které jsem léta citoval také ve svých přednáškách : I IlIvěk, stejně jako zvíře, se podobá lodi, jíž vell mnoho kapitá­lUl U lidí by byli všichni tito velitelé současnč na kapitánském Iumlkll a každý by uplatňoval svůj názor; často by přitom došli ~ rhytrému kompromisu, který by znamenal lepší vyřešení exis-

81

tujícího problému než mínční toho nej moudřej šibo z nich; často se ale nemohou dohodnout a pak zůstane Iod' bez jakéhokoliv rozumného vederu. Naproti tomu u zvířat dodržují kapitáni ú­mluvu, že v určitém okamžiku smí na můstek vsto upit jen jeden z nich. Kterýkoliv z nich musí odstoupit hned, jakmile na můstek vyšplhá jiný. Tato část přirovnání přesně vystihuje některé přípa­dy chování zvířat v konfliktních situacích ; je proto pochopitelné, že jsme v té době přehlédli skutečnost, že jsou to jen poměrně vzácné speciální případy. Kromě toho poskytuje toto přirovnání představu o nejjednodušší formě vzájemného působení dvou sLřetnuvších se pudů: jeden pud jednodušc potlačí nebo vyřadí ten druhý. Bylo proto zcela zákonité a správné, že jsme se drželi zpočátku těch nejjednoduššich a nejsnáze analyzovatelných pro­cesů, i když nebyly právě tčmi nejobvyklejšími .

Ve skutcčnosti mohou nastat mezi dvčma navzájem nezávisle proměnnými podněty všechny myslitelné druhy vzájemného pů­sobení. Jeden může druhému jednostranně pomáhat a podněco­vat ho, oba se mobou navzájem podporovat, jejich účinky se mo­hou - aniž jsou tyto pudy v jakémkoliv jiném vztahu - sčítat a být příčinou téhož chování; konečnč se mohou navzájem tlu­mit. Vedle mnoha jiných druhů vzájemného působení, jejichž pouhé vypočtení by nás zde zavedlo přt1iš daleko, existuje vzácný speciální případ , kdy silnčjši ze dvou podnětů vyřadí ten slabší pomocí " zvratné" reakce, která funguje na základč zákona "všc, nebo nic" . Jen tento jediný případ odpovídá Huxleyovu přirov­nání a jen o jednom jediném pudu lze zobecněně říci , že většinou potlačuje všechny ostatní: o útěkovém pudu. Ale i tenlo instinkt nacháli dost často svého mistra.

Každodenní, časté, mnohostranně upotřebitelné .. laciné" in· stinktivní způsoby chováni, které jsem označil jako .. malé služeb­nrky zachování druhu" , jsou často k dispozici několika " velkým" pudům . Především chování sloužící změně místa - běhání, létá­ní, plavání atd., ale také jiné, jako například klování, hryJ'..ání, hrabáni atd. , atd. , mohou být používány při získávání potravy, rozmnožování, útěku a útočnosti, tedy při činnostech, které zde označujeme jako "velké " pudy. Poněvadž jsou do určité míry ja­ko nástroje podřízeny různým nadřazeným systémům, především právě zmíněné "velké čtyřce", která je jejich zdrojem motivil. označil jsem je na jiném místě jako ndstrojové činnosti. To ale

82

v,'lbcc neznamená, že by tyto způsoby chování neměly svou vlast­n( spontánnost ; naopak : odpovídá široce rozšířenému principu ekonomie v přírodě, že napřildad u psa nebo vlka spontánní pro­dukce dflčích podnětů k čenichání, sledování stopy, běhání, štva­u( ;) t řepánf kořistí odpovídá přibližně požadavku, jaký na ně klade hlad. Vyřadíme-li hlad jako podnět jednoduchým způso­hcm - tím, že neustále plníme jídelní misku psa nejlákavějším m'idlem - můžeme hned postřehnout, žc zvíře sotva čenichá, /II opuje, běhá a horu ménč, než když jsou tyto činnosti nutné k uspokojení jeho potravních nároků. Je-li pes velmi hladový, Ilč lá to vše ale přece ještč kvantitativně více - což lze změřit! I'fcs tožc tyto pomocné činnosti mají svou vlastní spontánnost, (, nu hladem Ještě podněcovány k včtšímu výkonu, než by podaly, kdyby byly ponechány samy sooo. Ano: pud může být l)()(j níccn!

Takové podněcování spontánnf funkce nějakým podrážděním, lci. přichází odjinud, není ve fyziologii ničím vzácným nebo do­konce novým. Instinktivní jednán! je reakcí, kterou lze vyvolat \' lI ějším podrážděním nebo jiným pudem. Teprve při vynechání 1, Ihoto podráždění projevuje svou vlastní spontánnost.

Analogický proces je již dlouho znám u vzruchových center \I srdci. Srdeční stah je normálně vyvoláván rytmickými ~ , u t omatickými vzruchy, které vydává tzv. sinusový uzel - orgán I vysoce specializované svalové tkáně, který leží poblíž ústí prou­du krve do pravé srdeční předsín ě. Pončkud dále po proudu II vchodu do komory leží druhý takový orgán - atrioventriku­I. ~I ní uzel, k němuž vede od sinusového uzlu svazek vodivých , valových vláken. Oba uzly vydávají nárazové vzruchy, jež jsou

hopny přimět srdeční komoru ke stahu. Sinusový uzel pracuje I "d llcji než uzel atrioventrikulánú. Ten proto za normálních 1li l\Imínek nepřijde nikdy do situace, ve které by projevil svou ~ llI'. lnf spontánnost. Pokaždé, když se klidně přichystá vyslat sal­~ u vzruchů, dostane nárazovou pobídku od svého nadřízeného • vy~ le tedy své vzruchy poněkud dříve, než by to udělal sám od

hc. Tak vnucuje nadřízený podřízenému svůj vlastni pracovní l ~ lm ll S. Provedeme-li klasický Stanniusův pokus a přerušíme-Ii I, ,tl ) spojení tím, že podvážeme vodivý svazek, osvobodíme atrio­~I ut rikulámí uzel od tyranie uzlu sinusového, takžc udělá to, co l'1 I1 IU/..cný v takových případech často dělá: přestane pracovat, ji-

83

nými slovy srdce se na okamžik zast~ví. Tomu s~ .. ode:Iávna ~1cá "prcautomatická fáze". Po krátké prestávce tot~z atnovcntnku· lární uzel "zpozoruje", že vlastně sám produkuje vzruchy, a po nějaké době by je docela rád vysl~1 :- k tomu totiž a~.do té"to d,cr by nikdy neměl příležitost, nebot vždy o zlomek vtenny predum dostal zezadu podněcující kopanec.

Vztahu atrioventrikulámího uzlu k uzlu sinusovému je zcela analogický vztah většiny druhů instinktivn~o chování k r~zným nadřazeným zdrojům motivace. Problém Je zde komphkován tím, že za prvé má velmi často - jako v případě n~str~jovýc~ činnosti - jeden služebník více pánů, a za druhé, ze Uto pám mohou být neobyčejně různé povahy. Mohou to být orgány, kte· ré automaticky vysílají rytmické vzruchy - jako uvedený sinuso­vý uzel, mohou to být vnější a vnitřní re~pto~. které p~ijím~jí vnitřní a vnější podráždění, k nimž náleží I potreby tkání, Jako Je hlad žízeň nebo nedostatek kyslíku. Mohou to být konečně žlázy s vni'třní sekrecí, jejichž hormony působí povzbudivě na zcela ur· či té nervové p rocesy. (Hormon pochází z řeckého Ó(}J1áw -vzbuzuji, poháním, snažím se.) V žádném případě ale nemá z ta· kového vyššího místa nařízená aktivita charakter " reflexu", to znamená, že celková organizace instinktivního chování se necho· vá jako stroj , který - pokud se nepoužívá - pasívně zahálí po neomezenou dobu a "čeká", až někdo zmáčkne jeho startér. Ptr dobá se daleko více koni, který sice potřebuje jak otěže, tak i ostruhy, aby poslouchal svého pána, který se ale musí de~ně .l>?hy· bovat, má-Ii se předejít projevům přebytečné energIe, Jez ,,111

určitých podminek - např . u instinktu, který ?ás zde v 'prvé ra­dě zajímá, u vnitrodruhové agrese - mohou byt skutcčne ncbez·

pečné. . .' Uvedli jsme již, že množstvi spontánní tvorby určItého IOs~mk·

tivního chování je vždy zhruba přiměřené očekávané spotrebč. Casto je účelné řešit to úsporným způsobem, jako např . u tvorby podráždění atrioventrikulárnOIO uzlu; p.r0dukuje·\i tc~to. U7.cl

víc, ncž mu sinusový uzel .. odebere", vzmknou nerv6zntm hdem až ph1iš dobře známé extrasysloly, což je stažení srdečních kIT mor, které vpadává mimo takl do normálního srdečního tep~. Avšak v jiných případech může být přebytek produkce, ktery ~ neustále k disporici, neškodný, ba užitečný . Když pes běhá vk než potřebuje k získání kořisti, když kůň bez zřetelného důvodu

hokuje, skáče a vyhazuje (což jsou vlastně prvky útěkového a o· hn\nného chování vůči nepřheli), je to jen zdravý trénink svalů , r, prolo v určitém smyslu příprava na " vážný případ".

Ncjvětšr nadbytek nástrojových činnosú musí být k dispozici rUIIl , kde lze nejméně předvídat, kolik z něho jednotlivý přfpad 'potřebuje , než splnf svůj úkol ve službě udržení druhu . Stane se, Ic kočka na lovu musí někdy číhat před myší dírou několik ho­dIn, kdežto jindy uloví myš, která jí náhodně vbčhne do cesty, • t hlým skokem bez jakéhokoli číhání nebo plížení. Průměrně se nic musí - jak si každý může snadno představit a jak se to také dli potvrdit pozorováním ve volné přírodě - kočka velice dlou· III ) a trpělivě věnovat čibání a plížení, než se konečně dostane do ~. tllace , že může provést závčrcčné jednání: zakousnutí a sežrání k(\fisli. Při pozorování takového řetězce jednání je pnliš nasnadě 'Ic"právné porovnání s účelným chováním člověka; jsme bezděč· liČ nakloněni domněnce, že kočka provádí činnosti spojené se I I ~ k áváním kořisti jen proto, "aby se mohla nažrat". Dá se expe­IlIl\én tálně dokázat, že tomu tak není. Lcybausen dávallovuchti­YVIIl kočkám jednu myš za druhou a pozoroval pořadí, v němž .II IČJ jed nání ukořistění a sežrání kořisti jedno po druhém odpa­IIi~valo. Nej dřív kočka přestala žrát, zabila však ještč několik. my­I .• nechala je ležet. Jako da1Sí vyhasl sklon k usmrcování kořisti.

1\1. ka se ale stále k myším plížila a chytala je. Ještč později , kdyi "y in vyčerpáno i chytání, pokusné zvíře dosud nepřestávalo myši pOlOrovat a plížit se k nim, k čemuž zajímavým způsobem volilo ,,', ly lakové jedince, kteří pobíhali co možná nejdále v proti­I, lilém rohu místnosti, a nevšímalo si myší, které mu lezly přes 1"\'I llIí tlapky.

I lohoto pokusu se dá vypočítat, jak často se musí zmínčné Ih l, f chování provádět , než se zcela vyčerpá. Získané výsledky 1'"' ve zřetelném vztahu k průměrné normální spotřebě. Přiroze· ll' IlIlI" kočka velmi dlouho číbat a plížit se, než se ke své kořisti I'IIh1fif natolik, že pokus o ulovení má naděj i na úspěch. Teprve 1'+1 ",noha takových pokusech dostane kořist do drápů a může ji

II.., .mnout ; to se však také spolehlivě nezdaří hned napoprvé. I .. ~ 'I' \C musí počítat s včtšún počtem kousnuti na ulovení jedné I\, '!

1.ln je dílčí jednání vyvoláno pouze vlastním podnětem nebo ,L 'l ečným nějakým jiným a kterým, závisí tedy u celkového

průběhu chování tohoto druhu na vnějších podmínkách, které určují " poptávku" po každém zpusobu chování. Pokud vím, byl to dětský psychiatr René SpilZ, který to jako prvý jasně vyslovil; pozoroval, že kojenci, kteří mohli sát mléko z láhve příliš snadno, gj i po úplném nasyceni a oomftání láhve zachovali ještě přcby· tečný zbytek sadch pohybů, jež museli odreagovat na ná.hradních objektech. Podobnč je tomu i s hledáním a přijímáním potravy u hus, které jsou chovány na rybníce, v nčmž není žádné žrádlo, jež by mohlo být získáváno typickým způsobem vrubozobých -tzv. čvachtáním. Kmúrne-Ii zvířata výlučně na břehu. zpozoruje­me dříve nebo později, že čvachtají "naprázdno". Nakrmíme-li je nyn.( na břehu zrním do sytosti tak , že už dále nežerou, a nasype· me· Ji pak zrní do vody, začnou ptáci okamžitč čvachtat a sk uteč· oč také sežerou to, co najdou. Můžeme říci , že ,,:i.crou, aby mohli čvachtat". Můžcme také pokus obrátit a nechat husy, aby si delší dobu získávaly potravu namáhi,lvým čvachtánim z včtší, ještě právě tak snesi telnč hluboké vody. Necháme-Ii je tímto způso-­

beru nažrat do sytosti a nabídneme·Ji jim pak totéž žrádlo na souši, sežerou ještč určité množství a podají tím důkaz, že před· tím pouze "čvachtaly, aby se nažraly".

Nedá se zde tedy udělat žádný zobecňující závěr, která ze dvou spontánních a motivujících instancí tu druhou podněcuje nebo nad nf " dominuje".

Probrali jsme dosud pouze vzájemné působení takových dil· čích pudů, které spolupracovaly na jednom společném úkolu, v našcm případě na nasycení organismu. Poněkud jinak se utváří poměr mezi zdroji podráždění, z nichž každý má jinou funkci , a přísluší tedy jinému instinktu. V tomto případě není pravidlem vzájemné podněcování nebo podporování, nýbrž do určité míry vztah rivality, kdy se každý podnčt snaží .. dokázat svou pravdu" . Jak ukázal především Erich von Holst, může spolu již na úrovni nejmenších svalovýcb stahů nejenom soupeřit nčkolik prvků , které produkují vzruchy, nýbrž dokonce tvořit zákonitým vzá­jemným ovlivňováním důmyslné kompromisy. Tato ovlivněn' spočívají - velmi zhruba řečeno - v tom, že se katdý ze dvou takových endogenních rytmů snaží vnutit to mu druhému svou frekvenci a udržet ho ve slálém fázovém vztahu. že všcchny oer vové bWlky, jejichž výběžky inervují svalová vlákna, vysilají po" dráždčni dumyslným způsobem vždy současně, je následkem 10

86

hOlo procesu vzájemného ovlivňování. Když tento proces selže, dojde k fi brilámím svalovým stahům. jak můžcme často pozoro­Vit i při extrémní nervové únavč. Na pončkud vyšší integrační úrovni pohybu končetiny - třeba u rybí ploutve - způsobuj[ ly též procesy důmyslnou souhru mezi " antagonistickými" svaly, 10 znamená mezi těmi, jež končetinou střídavě pohybují v opač. ných směrech. Každý rytmický pohyb ploutví, nobou nebo kříd­lem sem a tam, s jakým se potkáváme všude u lokomoce zvířat, je způsobován těmito "antagonisty" - což se týká jak zúčastně­IIÝch svalů, tak také nervových center, kte rá produkují příslušná podrážděni. Pohyb je vždy následkem "konflikt u" na sobě nezá­vislých a spolu soupeřícícb zdrojů impulsů, jejichž energie je sve. dcna do uspořádané dráhy, jež slouží prospěchu celku. Erich von IIol5t říká těmto zákonitostem vzájemného ovlivňování "relativní koordi nace".

Neni 10 snad proto, žc by spor byl původcem všech věcí, rtvšak ten to konflikt me7i na sobě nezávislými instancemi, které vyvolávají podnčty, vytváří uvnil ř celku napětí, jež tomuto celku - doslova jako napínací lana - propůjčuje strukturu lL pevnost. To neplatí jen pro ;ednoouché úkony. jako je mávnulí I ybí ploutve, na němž von Holst 7..á.konitosti relativní koordinace "I,jevil, nýbrž také pro mnobo jiných zdrojů podnětů, které jsou t t,)bře vyzkoušenými pa rlamentárními pravidly přinuceny, aby ~Jcdnotily své jednotlivé hlasy v harmonii, která by byla prospa:­II ~ celku.

Jako jednoouchý přľkJad nám mohou sloužit pohyby obličejo-­.. c ,waloviny, které je možno pozorovat u psa při konfliktu mezi IIločnosú a útěkem. Tato mimika, obecně nazývaná hrozba, se \'y .. kytuje jen tehdy, když je tendence k útoku brzděna alespoň malou dávkou strachu. Nepociťuje·li totiž zvíře vůbec žádný ,llnch, kousne bez jakékoliv výstrahy s týmž klidným obličejem, kh':rý je vyznačen na obrázku v levém horním rohu a který pro-­{llL/uje jen trochu napětí - asi tak, jako když pes pokukuje po IIU '>CC, kterou mu právě přináší jeho ošctřovatel. Je-li čtenář dob. I yin I.nalcem psů, nechť zkusf sám interpretovat na obrázku na­~I l' .. lcné výrazy, než bude číst dál. Nech!' zkusí představit si situa­II', v nichž by jeho pes udělal příslušný obličej . Potom - jako dlll hč cvičení - nechť se pokusí předpověděl , co zYire v příští \h'1i nč či minutě udělá.

87

~~-~ ..... :...... -----. c~_:" --< ~. -- _.- ........ ,.- ~~

~" , . '. "I I" II

" ' CJ Ij

Pro těchto několik obrázků vyřeším teď tuto 610hu sám. O psu uprostřed horní řady bych řekl, že stojí proti zhruba stejně silnému, opravdu respektovanému sokovi, jehož se však ph liš nebojí a který se tak jako on sám neodvažuje uchýlit k násilí; má předpověď je , že oba po celé minuty setrvají ve stejném postoji, pak se pomalu rozejdou, aby si .. zachovali tvář" . a koneéně v ur­čité vzdálenosti od sebe současně zvednou zadní nožičku. Pes na­hoře vpravo se také nebojí, je však z1ejšf; setkání může proběh­nout tak, jak bylo právě popsáno, může se ale také - zejména dá-li druhý pes najevo trochu nejistoty - najednou překvapivě změnit ve vážnou a hlučnou rvačku. Inteligentní čtenář, jímž mu­sí být každý, kdo dočetl tuto knihu až sem, již dávno přirozeně zpozoroval, že psí portréty na obrázku jsou uspořádány y určitém pořadí: směrem napravo zesiluje agrese, směrem dolů vzrůstá strach .

Takový výklad výrazů obličeje a předvídání následujícího cho­vání je nejsnadnější v extrémních případech . výraz psa nakresle­ný v pravém dolnim rohu je zcela jednoznačný: tak velký hněv při tak velkém strachu se může současně vyskytnout jen v jedi­ném případě - totiž tehdy, když pes stojí v krátké vzdálenosti od nepřítele, jehož nenávidí, ale před nímž má zároveň panický ~Irach, a z nějakého důvodu nemůže utéci. Dovedu si vymyslit jen dvě situace, v nichž by k tomu mohlo dojít: bud' je pes me­chanicky upoután na místě - např. zahnán do rohu, chycen v pasti apod. - , nebo je to fena, která brání svá mláďata proti hlí;icímu se nepříteli . Nanejvýš je možný ješ tě vysoce romantický případ, .žc nčjaký obzvlášť věrný pes brání svého tčžce nemocné­ho nebo zraněného pána. Stejné jasná je předpověď toho, co se dále přihodí : přiblíží- Ii se nepřítel - ať je sebesilnější - byt' jen \) krok, následuje nám už známý útok ze zoufalství (viz str. 31) - kritická reakce (Hedigcr).

To, co právě udělal můj čtenář rozumějící psům, je přesně to­též, co etologové nazývají podle N. Tinbergena a J . van lersela, motivační analýzou. Tento proces se v podstatě skládá ze tří kro­kll, kleré vycházejí ze tří zdrojů informací. Za prvé se pokusíme pOdlc možností prozkoumat situaci podle toho, jaké vzruchy ob­" .• huje. Bojí se můj pes nČjakého jiného psa - a když, jak moc? Nenávidí ho, nebo ho respektuje jako staršího příte le a "vůdce '"lečky"? Podobných otázek je víc. Za druhé se snažíme pozoro­vH né chování rozložit do jednotlivých součástí. Vidíme z našeho nhrázku, že naladění k útěku stahuje psovi uši a koutky tlamy d()Zadu a dolů , kdeŽto útočnost vede ke zvednutí a nakrčeni hor­Ilíllo pysku a otevření tlamy; oba tyto náznakové pohyby jsou ll1 ípravou ke kousnutí. Tyto pohyby, respektive postoje, se dají dltbře kvantitativně hodnotit. Můžeme měřit jejich velikost a do­. Ioya tvrdit, že (cn nebo onen pes má tolik a tolik milimetrů stra­dm a je na tolik a tolik milimetru rozvzteklený. Na tuto analýzu I'0hybů navazuje třetí krok: výčet těch způsobů chováni, které 1'0 pdvě zanalyzovaném způsobu chování ndsledují. Je-Ii náš ná­I ~ 'I', získaný analýzou situace a projevů, správný - že totiž pravý IlIlIní pes je skoro rozvzteklený a jen málo postrašený, bude po IllIn lo výrazovém projevu následovat skoro vždy útok a nikdy Ill ~k . Je-Ii správné, že se II prostředního psa zuřivost a strach při-1,lIJnč vyrovnávají, musí po té to mimice následovat přibližně

v polovině případů útok a v polovině útěk. Tinbergcn a jeho spo­lupracovníci provedli mnoho těchto motivačních analýz na vhod­nýcb objektech - a to na výhružných projevech racků . Shoda. která vznikla mezi výsledky tří výše zmíněných zdrojů poznatků. dokázala na nejširší statistické bári správnost výsledků .

Mladf studenti, kteří jsou dobrými powrovateli zvířat a kteří jsou uváděni do techniky motivační analýzy, jsou ze začátku čas­to zklamáni , že pracná analýza - především zdloubavé statistic­ké hodnocení, nepřinese přesto na konci nic nového, co by in teli­gentní člověk, který má oči v hlavě a své zvíře dobře zná, stejně už dávno nevěděl. Avšak mezi powrováním a dokázáním je roz­dO, a to stejný, jaký dělí umění od vědy. Velkému pozorovateli připadá vědec požadující důkazy tím "nejubožejším ze všech smrtelníků" . A naopak analytickému vědci připadá používání pouhého bezprostředního vnímání jako zdroje poznatkú nanej· výš podezřelé. V oboru etologie existuje dokonce jedna škola -američtí ortodoxní behavioristé, kten se opravdu pokoušejí vyřa· dit Ze své metodiky jakékoli přímé pozorování zvířat. ú lohou, která je hodna "ušlechtilého potu", je dokázat právě těmto a ji· ným "slepým", avšak přitom cbytrým lidem správnost toho, co jsme viděli, tak , aby tomu museli uvěřit, aby tomu katdý musel uvěřit!

Na drubé straně nás může statistická analýza upozornit na roz­pory, jež jsme při svém pozorování až dosud přehlíželi . Pouhým smyslovým vnímáním objevujeme zákonitosti a vidíme včci vždy trochu hezčí a pravidelnější, než ve skutcčnosti jsou. Řešcní problému, jak nám je vnímání sugeruje, nese často charakter sice velmi .. elegantnť', a1e přece jen přlliš zjednodušené pracovní hy­potézy. A právě v případě výzkumu motivace se racionáln( ana­lýze nezřídka podaří vytknout našemu pozorování nčjakou ma­ličkost a dokázat mu rozpory.

Většina všech dosud provedených motivačních analýz se zabý· vá způsoby chování, na jejichž realizaci se podOejí pouze dva na· vzájem soupeřící pudy, a sice většinou dva z " velké čtyřky" -hladu, lásky, útěku a agrese. Současnému skromnému stavu na· šich včdomostí plně odpovídá, že pro studium konfliktů pudů vy· hledáváme zcela záměrně pokud možno jednoduché přfpady. Tak to s plným oprávněním dělali i klasikové etologie, kteří 5('

dr1eli takových případů, v nichž zvíře bylo pod vlivem jediného

90

pudu. Musí nám však být také jasné, že i chování určované pouze jedním nebo dvěma pudy je velmi vzácné a jen o málo hojnější "cž 10, které je vyvoláno impulsem jediného, nerušcně působící­ho instinktu .

Hledáme-Ii tedy nějaký vhodný objekt, abychom na něm předvedli vzorový ph1dad exaklní motivační ana1ýzy, uděláme dobře, zvolíme-li chování, o němž s určitou jistotou víme, že se na nčm podílejí jen dva instinkty o stejné hodnotě. K dosažení tohoto cne nám často může posloužit technický trik, který pouŽí· Vlila má spolupracovnice Helga Fischerová, když prováděla moti· \lnční ana1ýzu výhrůíných projevů u bus velkých . Vytvořit "čis· 10U kulturu" vzájemného působení agrese a útěku v domovské oblasti našich hus na jezeře Ess se ukázalo jako nemožné, neboť \c ve výrazových projevech těchto ptáků " hlásilo ke slovu" přlliš mnoho jiných, předevšfm sexuálních motivací. Některá náhoda pozorování ukázala, že hlas sexuality skoro úplně umlká. nachá· lcjí·]i se husy v cizím prostředi. Chovají se pak do určité míry ja· ko potulující se hejno na tahu, drží více pohromadě. jsou bázli­vějš í a na jejich sociá1njch střetnutích lze působení obou \I udovaných instinktů pozorovat v daleko čistší podobě. Tato vě­decká pracovnice si proto dala práci a vycvičila naše hejno hus po mocí žrádla tak , že .. na povel" přešlo na určený cizí pozemek, který se nacházel mimo oplocenou oblast našeho ústavu, a tam se pť.slo. Každou husu bylo samozřejmě možno individuálnč rozpo­mávat podle různých kombinací pestrých kroužků na nohou. I'ak se delší dobu registrovala agresívní střetávání určitého jedin­ce, většinou housera, s jinými příslušníky hejna a přitom se za­kreslovaly vyskytnuvší se výrazové projevy hrozby. Protože I předcházejícího několika1etého pozorování tohoto hejna byla lIo detailů známa jeho sociální hierarchie, tj. mocenské vztahy mezi jednotlivými ptáky, a zej ména postavení starého, hodnostnč IIcj vyššfbo housera, nabízela se zde obzvlášť dobrá příležitost k přesné situační analýze. Analýza pohybů, stejně jako registrace tl ríslcdného chování, se prováděla tak, že Helga Fischerová s se~ ho u trvale nosila .. vzorkovnici" reprodukovanou na obrázku, klerou vytvořil výtvarník našeho ústavu Hermann Kacher podle vel kého počtu přesně protokolovaných případů výhružných pro· j~'VÚ hus, takže v jednotl.ivých případecb slačilo diktovat: .. Max dč lj ,D' proti Hermovi, který se pase a pomalu se k němu blíží;

91

A oe

~~ O E F

Hermes odpovídá ,E', Dalo Max ,F ." - Jemné odstupňování v reprodukované obrazové sérii výhružných projevů způsobilo, že jen ve výjimečných případech bylo nutné diktovat "O-Eu ne­bo .. K-L", aby se omačily výrazové projevy ležíCÍ mezi nakresle­nými typy.

92

I v těchto podmínkách, pro "čistou kulturu" dvou motivací pHmo ideálních , přf1cžitostnč vystupují způsoby chování, které I.řcte!nč nelz.e vysvětlit jen souhrou těchto dvou podnětů. O vý­hružných pohybech A a 8, při nichž směřuje krk ptáka šikmo nahoru, víme, že jsou oba překryty třetí, nezávislou motivací -I OližjištěnÍIn S pozdviženou hlavou. Rozdílnost obou řad "A-Cu tl ,.O-p'. v nichž se při přibližně stejné agresivitě zvětšuje sociální Mrach směrem z]cva doprava, spočívá pravděpodobně jen v roz­dO né intenzitč obou pudů. Naproti tomu se na pohybech "M-O" lis t č podili ještč nějaká jiná motivace, jejíž podstatu zatím nemá­me.

l~ekli jsme, že je pro výzkum strategicky výhodné vyhledat si joko objekt motivační analýzy případy, v nichž jsou smčrodatné po uze dva zdroje podnětů. Přesto však musíme i za těchto vý­hodných okolností vždy dávat dobrý pozor na ty složky chování, kt eré se nedají vysvětlit soupeřením oněch dvou podnětů. První podstatná otázka, která musí být zodpovězena před začátkem každé takové analýzy, je, kolikeré motivace a jakého druhu se pod ílejí na tomto způsobu chování. Pro její vyřešení pouňli v nejnovější době mnozí badatelé, jako např. P. Wiepkema, \ úspčchem exaktní metody faktorové analýzy.

Pěkný příklad motivační analýzy, pn níž se musí přihlížet ke I/Iem hlavním komponentám, podala ve své doktorské práci má posluchačka Beatrice Oehlertová. Předmětem jejího výzkumu hylo chování některých cichlid při setkání dvou navzájem se ne­m aj ících jedinců. Zvolila druhy, II nichž se samec zevnějškem takřka neliší od samice a u nichž právě proto vzájemně se nezna­Ifcí jedinci na sebe neustále reagují chováním, jež je současně motivováno útěkem, agresí a sexualitou. Pohyby vyvolané kaž­.lym tímto zdrojem podnětů se dají u těchto ryb obzvlášť jasně tl\.lI iŠit, neboť se poznají již při malém stupni intenzity podle své­lili různého zaměření v prostoru . Všechny sexuálně motivované pohyby - hloubení hnízdní jamky, čištční kamene ke tření i sa­HlO lření a oplozování - smčřují proti dnu. Všechny pohyby 1I1 čk u - i jeho nejslabší náznaky - směřují od protivníka a vět-4mou současně nahoru k hladině (viz str. 37 a násL), zatímco v\c-chny pohyby agrese - s výjimkou určitých výhrůžných pohy-1I!'1, které jsou poněkud "zatíženy" strachem -, směřují k proti­vl llKovi. Jestliže známe tato obecná pravidla a k tomu ještě speci-

93

álnf motivaci několika ritualizovaných výrazových projevů, můžeme u těchto ryb obzvlášt' dobře zj istit, kdy jsou které ze jmenovaných podnětů rozhodující pro jejich jednánf. Tomu ještě napomáhá, že mnohé z těchto ryb dostávají při sexuálním, agre­sívnfm nebo útěkovém naladční různé příznačné zbarvení.

Jako nečekaný vedlejší úspěch této motivační analýzy objevila Beatrice Oehlertová jeden mechanismus, který se zřejmě nevy­skytuje jen u tčchto ryb, ale i u mnoha jiných obrat lovců: mecha­nismus vzájemného "poznáni se" obou pohlaví. Jelikož si samec a samice studovaných cichlid nejsou do detailu podobni jen svým zevnějškem, nýbrž též způsoby svého chování - a to dokonce i při samotném pohlavním aktu, pn kladení a oplozování jiker, bylo až doposud záhadou, jaké procesy v jejich chování zabrání setkání partnerů stejného pohlaví. K nejvyššún požadavkům, ja­ké lze klást na pozorovací schopnost etologa, patří, že mu musí být nápadné, jestliže se určitý, jinak rozšířený způsob chování u nčk terého jedince nebo celé skupiny zvířat nevyskytuje. Napří­klad že ptáci a plazi nezívají, je taxonomicky důležité zjištění, které před Heinrothem neudělal žádný zoolog; a mohli bychom uvést i jiné příklady.

Objev, že u těchto cichlid je nepřítomnost určitých způsobů chování u samečka a jiných u samičky zodpovědna za utvoření heteroscxuálruno páru, byl proto přímo bravurním kouskem přes­ného pozorováni. U samečků a samiček tohoto druhu je poměr tří "velkých" pudů, útočnosti, útěku a sexuality, v jejich vzájem­né kombinaci rozdílný: u samečka se nevyskytuje současné pů­sobeni motivace útěku a sexuality. Má-Ii samec před svým protiv­níkem byť jen trochu strachu, je jeho sexualita vyřazena. U sami­ček existuje tentýž vztah mezi agresf a sexualitou : má-li samice před svým partnerem tak málo "respektu", že její agrese není zcela vyřazena, nemůže na něj sexuálně reagovat. Stane se z ní Brunhilda a vyráží proti němu tím zuřivčji, čím silnějšJ je její p0-tenciální pohotovost k sexuálním rcakcÚTI, to znamená, čím je -vzhledem ke stavu svých vajcčníků a hladiny hormonů v krvi -blíže vytřeni. Naopak u samečka se agrese a sexualita snášejí do­cela dobře. Může se svou nevěstou zacházet velmi hrubě, může ji honit po celé nádrži, a přesto se u nčho mezitím projevují sexuál­ní projevy stejně jako všechny myslitelné kombinace sexuality a agrese. Samička může mít před samečkem značný strach, aniž

94

10 potlačí jej! sexuálně motivované chování. Rybí panna může hýl na vážně míněném útěku před svým samečkem, a přece při ku7..dém oddechu, který jí tcn hrubián dopřeje, provádí sexuálně lIIol ivované pohyby dvoření. Právě tyto přcchodné formy mezi II l čkem a sexualitou se na základě rituali zace staly velmi rozšíře­Ilým ceremoniálem, který označujeme jako upejpavé chování II který má zcela určitý výrazový význam.

Na základě tohoto poměru tří velkých zdrojů podnětů v jejich kombinaci, která se liší podle pohlaví, se může sameček spárovat pouze s partnerkou, která je v hodnostním žebříčku níže postave­ná a kterou tedy může zastrašovat; samička naproti tomu se spá­I uje pouze s výše postaveným partnerem, který je schopen ji 7.a­.. tnl~ it. Takto zaj išťuje právč popsaný mechanismus chování \clkánf dvou jedinců různého pohlaví. Ten to proces vzájemného \'yhle~ávání příslušníků různého pohlaví hraje ve svých různých, I Il uahzad pozměněných obměnách důležitou úlohu i II mnoha ji­uých obratlovců až po č lověka. Zároveň je působivým přOcladem Illho, jaké nepostradatelné úkoly pro 7..3chování druhu může v harmonické souhře s jinými motivacemi plnit agrese, úkoly, ., kterých jsme ve 3. kapitole nemohli hovořit, protože jsme toho J('~ tč dost neznali o parlamentním soupeření instinktů . Kromě 10-h" je nám i př:íkladem, jak rozdnný může být vzájemný poměr lI1 ezi .. velkými" pudy dokonce u samce a samice téhož druhu: .Iva ~olivy, které se u jednoho pohlaví sotva znatelně potlačují II v libovolné kombinaci překrývají, se u drubého pohlaví úplně vVlučují.

Juk jsme si už vysvětlil i , není .. velká čtyřka" vždy hlavním mo­IIvem zvířecího nebo dokonce lidského chování. Tím méně se IlI ll írnc ~omnívat, že střetne-Ii se některý .. velký" prastarý podnět

'pcclálnírn, fylogeneticky mladším instinktem, vznikne vždy I.,kový vztah dominance, že první vyřadí druhý. Ten mecha­Ilhl.nus chování, který je bezpochyby .. modernější" , např. spcci­,,1 111 pud, který u společenských zvířat zajišt'uje trvalou sou­II I / nosl hejna, opanuje u mnoha druhů jednotlivce do té míry, že

I určitýcb okolnosti může přehlušit všechny ostatoí pudy. Ovce, ~h'rá za vedoucím beranem skočí třeba do propasti , se stala pří­

I, , vcčnou! Husa velká, která se vzdálila od hejna, vynaloží , I'('hny sny, aby je našla. Tento stádový pud může překonat do­~" "CC i její pud úlěkový, neboť častokrát přistávaly divoké husy

95

II našich hus v největší blízkosti lidských obydlí a zůstávaly lam! Známe-Ii plachost divokých hus, dostaneme představu o síle je­jich "stádového pudu". Totéž platí i o mnohých jiných sociálnč žijících obratlovcích až po šimpanze, o nichž řekl Yerkcs prá­vem: " Jeden šimpanz není šimpanz."

1 ty druhy instinktivního chování, které získaly - z fylogene­tického hlediska - "až nyní" ritualizací svou samostatnost a kte­ré - jak jsem se v předešlé kapitole pokusil vyložit - mají jako nejmladší členové místo a hlas ve velkém parlamentu instinktů, mohou za určitých okolností přehlušit všechny jim oponující pu­dy stejně dobře, jako to činí hlad a láska. Jak poznáme, je trium­fální pokřik hus ccremoniálem, který ovlivňuje život těchto ptáků víc než kterýkoli jiný pud. Na druhé straně existuje přirozeně ne­málo ritualizovaných způsobů chování, které se dosud jen ne­patrně osamostatnily od svého neritualiwvaného vzoru a jejichž skromný vliv na celkové chování spočívá pouze v tom, že "chtě­ným" pohybovým koordinacím - jako jsme viděli např . při po­noukání husice rudé (viz str. 58) - se dává poněkud včtší před­nost a provádějí se častěji než jiné, rovněž uskutečnitelné

pohyby. Otázka, zda má nčjaké ritualizované chování "silný" ne~

"slabý" hlas v koncertě pudů, vždy velmi značnč znesnadňuje motivační analýzu, nebot' toto chování může předstíral jedno z čctných chování, jež jsou vyvolána vícc nezávislými pudy. V předešlé kapitole (viz str. 59) jsme řekli, že ritualiwvané cho­vání, které je vytvořeno z více složek, kopíruje jednání, jež nenl upevněno dědičnou koordinací, nýbrž často vzniká z konfliktu více pudů, jak jsme to viděli na ponoukání samic kachen. Protožc se - jak už jsme také řekli - většinou kopie a originál překrý· vají týmž chováním, je neobyčejně těžké zanalyzovat , co je způ­sobeno tím a co oním podnětem. Jen když jedna z původnč na sobě nezávislých složck - na příkladu ponoukání je 10 orientace výhružných pohybů směrem k "nepříteli" - se střetnou s pohy-­bovou koordinaci, upevněnou ritualizaci, je souhra nových nc-.t.á­visle proměnných veličin zřetelná.

Klikatý " cikcakový" tance samce koljušky, na němž Jan van lersel provedl vůbec první experimentální motivační analýzu, na­bízí hezký příklad pro to, jak se nějaký zcela " slabý' ; rituál může: vloudit jako těžko zpowrovatclná třeli nezávisle proměnná vell-

96

čí na do konfliktu dvou " velkých" pudu. Van lersel si všiml, že pozoruhodný "cikcakový" tanec, který pohlavně dospělý samec koljušky, mající svůj vlastní revír, provádí před blížíci se samič­kou a který byl dosud jednodušc pokládán za " tok" , se případ od případu zcela li!f. Někdy je silněji zdůrazňováno .. cik" smčřu­jící k samičce, jindy "cak" vedoud od samičky. Jestliže je druhý případ zvlášť silně 7.důr.tzněn, zjišťujeme, že "cak" je namířeno ke hnízdu. V extrémním případě vyrazí sameček prudce proti kolem plovoucí samičce, těsně před ní zabrzdí a otočí se -zvláště tehdy, když mu samička hned nastaví své tlusté bříško -a plave zpět ke hnízdu. Lehá si pak na bok a určitým ceremoniá­lem ukazuje samičce vchod do hnízda. V jiném extrémním přípa­dě, ke kterému docbází zvláště tehdy, když samička není ještě zcela zralá ke tření, nenásleduje po prvním " cik" k samičce žád­né "cak" k hnízdu, nýbrž útok na samičku.

Z těchto powrování van lersel správně odvodil, že "cik" k sa­mičce je vyvoláváno agresí a "cak" ke hnízdu sexuálním pudem. Správnost těchto závěrů se mu podařilo dokázat i experimentál­nč. Objevil metody, jejichž pomoci mohl sOu útočného a sexuál­ního pudu u různých samců přesně změřit. Nabídl samečkovi 3trapu průměrně velikého soka a zaznamenával intenzitu a tr­vání bojovné reakce. Sexuální pud měřil tím, že ukázal samečko­vi atrapu samičky a po určité době ji náhle odstranil. V takovém případě "vybil" sameček koljušky takto náhle blokovaný sexuál­ní pud jednáním, které se projevuje při péči o mláďata. Začal po­mocí ploutví přihánět čerstvou vodu k dosud neexistujícím ji­krám, případně potěru v hnízdě. Doba trvání "přeskokového při hánění" poskytovala spolehlivou míru sexuální motivace. Z takových měření mohl nyní van lerscl správně předvfdat , jak bude u onoho samečka vypadat "cikcakový" tanec. Podle cha­mkteru přímo pozorovaného tance mohl zase naopak odhadovat vz.ájemný podO obou pudů a přibližné výsledky následujícího měření.

že se na tomto chování samce koljušky podflí kromě obou rozhodujícícb pudových složek, které v hrubých rysech určují je­ho charakter, ještě nčjaká třetí, i když slabší složka, poznal znalec ri tualizovaných způsobů chování již tehdy, když viděl rytmickou pravidelnost, s jakou samec koljušky střídal oba pohyby "cik" ~ I "cak". Takové střídavé ;.'-zpinání a vypínání převahy dvou pro-

97

tik ladných podnětů by totiž sotva vytvořilo tak pravidelnou alter­naci, kdyby ve hřc nebyla ještě pohybová koordinace, jež nově vznikla ritualizací. Bez ní totiž následuje řada drobných nepravi­delných a do ruzných směru namířených trhavých pohybů, jaké všichni známe i z chování člověka, který se právě nachází v situa­ci extrémní nerozhodnosti. Naproti tomu při ritualizovaném cho­vání má živočich naopak sklon rytmicky opakovat stále stejné pohybové prvky; důvodem je snaha po dokonalejší signalizaci, jak jsme si vysvětlili na str. 72. Domněnka, že se při klikatém "cikcakovém" tanci účastní ri­

tuali7.ace, se mění v jistotu, vidíme-li, jak tančící sameček koljuš­ky příležitostně jakoby zcela zapomene, že sexuálně motivo~~né cak" má ukazovat přímo ke hnízdu, a 1..ačne kolem srumcky

háčkovat překrásný, pravidelně vroubkovaný límec, v němž všechna "cik" směřují přesně k ní a všechna "cak" přímo od ní. Ačkoliv je nová pohybová koordinace, která se snaží "cik" a "cak" zmčnit v rytmické "cikcak", poměrně slabá, může přece jen jako jazýček na váze způsobit pravidelné střídání mOlorické­ho působeni obou motivací. Druhý důležitý úkol, který může pl­nit nějaká ritualizovaná koordinace zřejmě už při velmi nepat rné průbojnosti, je změna v prostorovém zaměřenf původního ne;itu­alizovaného nebo jinými podněty způsobeného pohybu. To Jsme již poznali na klasickém příkladu rituálu - totiž při ponoukání samic kachen (viz str. 58).

98

/7 / CHOVÁNí, KTERÉ JE ANALOGIí MORÁLKY

NCl, lIbije!!

5 , př i k áz ání

v 5. kapitole, věnované ritualizaci, jsem se pokusil ukázat, jak lento proces, ve svých příčinách stále j eště 1..áhadný, vytváří zcela nové instinkty, které organismu diktují své vlastní suverénní "musíš" s tejně bezpodmínečně jako některý z údajně samovlád-11 ých "velkých" pudů hladu, strachu nebo lásky. V předchozí 1) . kapitole jsem se snažil vyřešit daleko těžší úlohu: krátce, obec­uč a srozumitelným způsobem popsat , jak na sebe vzájemně pu­"obí různé autonomní instinkty, kterými obecnými pravidly se ta-10 souhra řídí a jakým způsobem můžeme - přes všechny komplikace - pochopit mechanismus tohoto chování, jež je vy­voláváno několika vzájemně soupeřícími pudy.

Oddávám se pravděpodobně plané naději, 7.e se mi obojí nato­l ik podařilo, že mohu nejen přistoupit k syntéze všeho, co bylo kčcno v obou předchozích kapitolách, nýbri že se mohu také "I ,kusit aplikovat její výsledky na otázku, jež nás zde zajímá -'nl ižjak rituál uskutečňuje skoro vyloučenou věc: znemožnit vni­Itll(lru hové agresi veškeré její působení vážně poškozující druh, IlII it by se přitom vyřazovala jej! funkce nepostradatelná pro za­I h()l'án{ druhu. Požadavek vznesený v proloženě vytištěné části Illcdchori věty odpovídá na otázku, jež byla sice již dávno nasna­III , al e která úplně podceňovala podstatu agrese: proč u těch tl lllhil zvířat, pro která je těsné sociální soužití prospěšné, není "p l \:SC jednoduše odstraněna; funkce agrese, o nichž jsme mluvili \II ' 1. kapitole, nelze tot ii jednoduše ignorovat!

K vyřešení problému, který se takto staví před oba velké kon-

99

struktéry vývoje druhů, dochází vždy stejným způsobem : obecnč nutný. ba nepostradatelný pud zůstává nezměněn, avšak pro spe­ciální případ, v nčmž by mohl škodit, je použito zcela speciálního ad hoc utvořeného mechanismu zábran. Kulturně historický vý­voj lidských národů probíhal i zde analogicky, a to je důvodem, proč jsou nejdůležitější imperativy židovských, stejně jako všech ostatních zákoníků zdkazy, a ne přik.azy. Později si ještě přesněji řekneme, co jsme zde jen předběžnč naznačili, že to tiž tradici předávaná a zvykem zachovávaná tabu mají co dělat s ro­zumovou morálkou ve smyslu Immanuela Kanta nanejvýš ještč u milostí obdařeného zákonodárce, ale už ne u jeho včřících ná­sledovníků. Tak jako instinktivní zábrany a rituály znemožňují u zvířat asociální chování, tak také tabu vede k chování, které je skutečně morálnímu chování analogické jen z funkčního hledis­ka; ze všech ostatních hledisek je mu ale právě lak vzdálené, jako zvíře stojí pod člověkem! Nicméně se ani tcn člověk, ktcrý tyto souvislosti skutečně prohlédl, nemůže ubránit vždy novému' ob­divu , když pozoruje činnost fyziologických mechanismů, jež zví­řeti vnucují totéž nezištné a k prospěchu celku směřující chování. jaké nám lidem přikazuje morální zákon v nás.

Působivý příklad takového chování analogického lidské morál­ce poskytuj í tzv. zdánlivé souboje. Jejich celá organizace směřuje ke spln ění nejdůležitějšího úkolu soubojů soků - toliž dát na sro­zuměnou, kdo je silnější, aniž se přitom tomu slabšímu n čjak váž­něji ublíží. Jelikož rytířské turnaje a sport usilují o totéž, působf zdánlivé souboje i na odborníky nevyhnutelným dojmem .. rytíř~ skosti", respektive sportovní "fairness". Mezi cichlidami se vy­skytuje drub kančík dvouoký, který za své jméno, rozšířené mezi americkými milovníky akvarijních ryb, vděčí právě této vlastnos­tí; říkají mu totiž ,)ack Dempsey" - po mistru světa v boxu, je­hož slušnost a poctivost v boji se staly příslovečnými .

Zdánlivé souboje ryb, a zejména proces ritualizace, který je vy­tvoři l z původních skutečných bojů, si umíme poměrně dobře vy­světlit. Skoro u všech kostnatých ryb předcházejí vlastnímu bojl výhrůžné projevy, které, jak jsme uvedli již na str. 87, vmikajf vždy z konlliktu mezi touhou zaútočit a touhou utéci. Obzvláště tzv. boční imponování se vyvinulo ve speciální rituál, který pů~ vodně vznikl jistě z útčkem motivovaného odvrácení se od sou· peře a současného. rovněž útěkovým pudem motivovaného rol.-

100

IlIhování vertikálnč postavených ploutvi. Jelikož tyto pohyby IIabízcjf protivníkovi pohled na maximálnč zvčtšcný obrys rybího h~ la , mohlo se z tčchto pohybů vyvinout mimickým přehnáním II dodatečnými morfologickými zmčnami ploutví působivé boční Imponování, které znají všichni akvaristé u siamské bojovnice II j iných populárních ryb.

V tčsné souvislosti s touto boční hrozbou je u ryb kostnatých .. dmi rozšířený zastTaŠOvad projev, takzvané bití ocasem. Ryba provádí z bočního postavení se strnulým tělem a široce rozt3Že­!l Olt ocasní ploutví silný úder ocasem směrem k protivníkovi. To­ho se sice nikdy nedotkne, ale protivník přijme svým smyslovým "rgánem pro vnímáni tlaku - postranní čárou - náraz vlny, je­hož síla ho zřejmě informuje o velikosti a bojovnosti soka podob­nč jako boční imponování o rozměrech jeho těla.

Jiná forma hrozby vzniká u mnoha ryb okounovitých a jiných I yb kostnatých frontálním nárazem, který je brzděn strachem. " l člem esovitě zakřiveným, jako napjaté pero připraveni k nára­/I I. plovou oba soupeři pomalu proti sobě. Většinou přitom roz­IlI hují skřele, což odpovídá roztahování ploutvi u bočního impo­IUMí ní, neboť i zde ryba nastavuje protivníkovi zvčgený obrys "" ho těla. U mnoha ryb se přOežitostně stává, že při frontálním I .. ozcní chňapne jeden z protivníků po tlamě druhého, a sice -luk odpovídá konUiktní situaci, z níž frontální hrozba vzniká -mkoliv divoce odhodlaným nárazem, a le vždy poněkud váhavě u Idrlentivě. Z tohoto boje tlamami vznikl pak u některých čele­di ryb - jako u čichavců, kteří palří jen vzdálenč k velké skupině IIkounovitých ryb, stejně jako u cichlid, jež naopak tak dobře re-1·1l'/..cnlují jejich prototyp - vysoce zajímavý způsob ritualiwva­lIl'ho boje, při němž oba sokové doslova "měří své síly", aniž si " pravdu ublíží. Chytnou se navzájem za čeli s ti , které jsou II v~ch druhů, jež tento zdán livý souboj provádčjí, potaženy tlus­h ," , t čžko zranitelnou kůží, a táhnou ze vší sOy. Vznikne lak zá­lL .... který silně připomíná starý sport švýcarských sedláků -

Il o$cn wrange1n" - a který se může - jsou-Ii si protivníci rov-lit protáhnout na mnoho hodin . U dvou stejně silných sameč­~ II pěkné akary modré jsme jednou zaznamenali zápas, který tr­\,11 od 8.30 ráno do 14.30 odpoledne.

1'0 lomto "přetahování tlamami" - u některých drubů je to ~ 11I ~ lnč "přctlačováni", neboť ryby se navzájem strkají, m1sto aby

lOt

se přetahovaly - následuje po určité době, jejíž délka se liší od druhu k druhu, původní vážně míněný boj, při nčmž se ryby bez jakýchkoliv zábran snaží vrazit tlamou do soupeřových nechráně­ných boků a způsobi t mu tak co možná nejhorší zranění. "Zdán­livost" hrozby a následujícího měření sil, jež znemožňuje poraně­nf, tvořilo tedy jistě původně jen úvod k vlastnímu "vra­žednému" boji. Již takováto důkladná předehra splňuje však ne­obyčejně důležitou úlohu, neboť poskytuje slabšímu sokovi příle­žitost beznadějný boj včas vzdát. Tak se ve většině případů na­plňuje úloha boje soků - napomoci výběrem silnějšíbo udrženi druhu - aniž byl jeden jedinec občtován nebo jen poraněn . Pouze ve vzácných případech, kdy jsou soupeři stejně silní, ne­může k rozhodnutí dojít jinak než krvavou cestou.

Srovnávání druhů s méně a více vyvinutými zdánlivými soubo­ji, stejně jako studium vývojových stupňů, které vedou v životě jednotlivce od "volného stylu" mladé ryby až k čestnému Jacku Dempseymu, nám poskytují urči té záchyt né body pro zjištění, jak se zdánlivé souboje v průběhu historického vývoje vytvořily. Byly to především tři na sobě nezávislé procesy, jimiž z drsného násil­ného zápasu ve volném stylu vznikly rytířské poctivé zdánlivé souboje. Ritualizace, kterou jsme po7l1ali v předešlé kapitole, je jen jedním, i když tím nejdůležitějším z nich.

První krok od souboje násilného k souboji zdánlivému spočívá - jak už jsme naznačil i - v prod/ouienf doby, jež se vsunuje mezi jednotlivé, pozvolca se stupňující hrozebné projevy a ko­nečný násilný útok. U druhů, jejichž příslušníci se spolu utkávají pouze násilným způsobem, jako je např. tIamovec pestrý, trvajl jednotlivé fáze hrozby - roztahování ploutví, boční imponování. roztahování skřelí a boj tlamou proti tlamě - pouze několik vte­řin a pak hned následují první nárazy do boku soupeře, jež mo­hou způsobit těžká zranění. Při rychlém vzkypění a vyprcháni vzrušcní, které je pro tyto neobyčejně útočné ryby tak charakte­ristické, jsou jednotlivé uvedené stupně často přeskočeny a zvlášť "prchlivý" sameček se může dostat do ráže tak rychle, že nepřátelství zahájf hned jedním vážně míněným nárazem. To II poměrně blízce pnbuzných, rovnčž afrických druhů cichlid ro­du Hemichromis nikdy nepozorujeme. Ty vždy důslednč dodroluji pořadl výhrůžných projevil a každý z nich prováděj I delll dobu - často po mnoho minut -, než přejdou k dalšímu.

102

Pro toto čistě časové rozvržení hrozby a boje jsou možná dvě fyziologická vysvětlenf. Buď jsou prahové hodnoty vzrukní, na něž jednotlivé způsoby chování při vzrůstání bojovného zápasu jeden po dru hém odpovídají, od sebe tak vzdáleny, že jejich po­řadí zůstává zachováno i při vzplanutí a pohasnutí hněvu, nebo je vzplanutí a opadnutí podráždění zmErněno a tvoří pozvolnou, pmvidelně stoupající a klesající křivku . Důvody, jejichž rozbírání by nás zavedlo přt1iš daJeko, mluví pro první z těchto domněnek.

Ruku v ruce s prodlouženún jednotlivých výhrůžnýCh projevů jde jejich ritualizace, která - jak bylo popsáno již na str. 70 -vede k mimickému přehánění, rytmickému opakování a ke vzni­ku speciálních orgánů a zbarvení, jež tyto projevy opticky zdůra­lJi ují. Zvětšené ploutve s pestrými kresbami, které se stávají vidi­telnými teprve při jejich roztažení, nápadné, očún podobné skvrny na skřelích, které se objevují teprve při čelní hrozbě, a po­dobné divadelnf efekty činí ze zdánlivého souboje jednu z nejpři­tažlivějších podívaných, jaké můžeme při studiu chování vyšších zvířat pozorovat. Pestrost vzrušcním vzplanuvších barev, odměře­ný rytmus výhrůžných pohybů, překypující sila soků nám dává \ koro zapomenout, že jde o skutečné střetnulÍ, a ne o samo­líčelný umělecký projev. Konečně třetí proces, který podstatně přispívá k přeměně ne­

hezpečného násilného boje v ušlecht ilé zápolení souboje zdánli­vého, je pro naše hlavní téma přinejmenším stejně důležitý jako ri tualizace. Vyvinuly se totiž zvláštní fyziologické mechanismy ťhování, jež brzdí li/očně projevy, kleri by mohly opravdu zra­Il i t. Uveďme si pro to nčkolik příkladů .

Jestliže si dva ,,Jackové Dempseyové" po dostatečně dlouhou dohu hrozí v bočním postoji a častují se navzájem údery ocasu, 1I1ÚŽC snadno dojít k torn u, že jeden z nich chce přejít k zápolení pomocí zaklesnutých tlam o vteřinu dřív než ten druhý. Vybočí proto z bočního postavení a vyrazí s rozevřenými čelistmi proti "-,,ku, který ale dosud pokračuje v boční hrozbě, a tudíž nabízí lubům útočníka nechráněný bok. ÚtočníK. však této výhody ni­~dy nevyužije, nýbrž zarazí svůj výpad dříve, než se jeho zuby 111)tknou pokožky druhé ryby.

Jeden do detailů analogický jev popsal a nafilmoval u daňků tl1I'lj zemřelý přítel Horst Siewert . U daňků předchází vysoce ritu­.Ii/ovanému boji, při němž zvířata srážejí dohromady koruny

103

svých parohů a pak jimi zcela určitým způsobem pohupují ze strany na stranu, boční imponování, při němž oba soupeři kráčejí vedle sebe zvláštním, tzv. odpichovaným krokem a se skloněnou hlavou pohupují velkými lopatami nahoru a dolil. Najednou zůs­

tanou oba jako na povel stát, otočí se v pravém úhlu proti sobě a skloní hlavy tak, že se parohy nízko nad zemí s třeskotem srazí dohromady a zaklesnou do sebe. Pak následuje neškodné zápole­ní, v němž - úplně stejně jako při zaklesnutí tlamami u ,,Jacka Dempseyho" - vyhraje nakonec ten, kdo to déle vydrží. 1 u daňků se může stát, že jeden bojovník chce přejít od první ke druhé fázi. boje dříve než ten druhý a ocitne se se svou zbraní proti nechráněné slabině soka, což při mocném obloukovitém kmihu těžkého paroží s ostrými výsadami vypadá nanejvýš ne­bezpečně. Avšak daněk zabrzdí tento pohyb ješ tě prudčeji než cichlida: zvedne hlavu a vidí, že nic netušící a odpichovaným krokem dále táhnoucí soupeř ho již o několik metrů přeše l ; dá se do klusu, dohoní ho a táhne pak uklidněn odpichovaným krokem a znovu pohupuje parožím vedle něho, dokud oba, tentokrát s lé­pe synchronizovaným natůČenún paroží, nepřejdou v zápas.

Takových zábran, které znemožňují vážně ubližit příslušníku vlastního druhu, existuje u vyšších obratlovců velké množstvÍ. Hrají podstatnou roli i lam, kde by antropomorfizující pozorova­tel zvířecího chování vůbec nepředpokládal, že je agrese přítom­na, a že jsou tedy nutné zvláštní mechanismy k jejímu potlačová­ní. Tomu, kdo včří na " všemocnost" "neoklamatclného" in­stinktu, se bude zdát paradoxní, že například musí být matkám speciálními zábranami znemožněno, aby byly agresívní vůči vlaslnímu potomstvu - zvláště vůči novorozeným nebo čerstvě z vajíčka vylíhlým mláďatům .

Ve skutečnosti jsou právě tyto speciální zábrany agrese velice nutné, neboť o mláďata pečující rodič musí být v době, kdy má malá mláďata, vůči všem ostatním živočichům obzvláště agresív­ní. Hnízdící ptačí matka musí při obraně svých mláďat zaútočit na každého živočicha, na něhož svou velikostí stačí a který se při­blili k hnízdu. Krůta , pokud sedí na hnízdě, musí být trvale po­hotová útočit s vynaložením všech sil na myši, krysy, tchoře, vrá­ny, sojky atd., atd. , stejně jako na příslušníky vlastního druhu, at' už na surového krocana, nebo na kvokající krůtu , která si hledá místo pro hnízdo - ti jsou totiž pro násadu stejně nebezpeční ja·

104

ko sk uteční nepřátelé. Krůta musí být oprávněně tím agresívnější, Nm se nebezpečí nachází blíže středu jejího světa, tj . jejího hníz­du. Pouze krůt'atům, která se líhnou právě v tomto ohnisku její rls rese, nesmí nic udělat! Moji spolupracovníci Wolfgang a Mar­grct Schleidtovi zjistili, že tato zábrana je vyvolávána výhradně nkusticky. Zkoumali reakce krocanů na jiné akustické podněty tl 7.a tím účelem zbavili určitý počet ptáků sluchu operativním zá­~[) hem ve vnitřním uchu. Jelikož je možno tento zásah provádět po uze na čerstvě vyLíhlých krůťatech a v tomto období se ještě nedá jejich pohlaví s jistotou rozeznat, nacházelo se mezi hluchý­mi ptáky nechtěnč také několik samic. Poněvadž se k ničemu ji­nému nehodily, byly použity ke studiu reakcí matky na mláďata rl naopak, které hrají tak podstatnou úlohu ve vztahu mezi nimi. Víme např. , že husy velké krátce po vylOmutí pokládají za svou matku ten objekt, který odpovídá na jejich "hlásek opuštěnosti". Schleidtovi chtěli nechat čerstvč vylíhlá krůťata volit mezi krů­tOu, která dokonale slyšela a odpovídala na jejich pípání správně, tl mezi hluchou samicí, od které se dalo očekávat, že hlas, kterým I~ká mláďata, bude vydával zcela náhodnč, bez ohledu na pípání k růťat.

Jako často při studiu chování dokázal i tento experiment něco, ťo nikdo nečekal , ale co bylo daleko zajímavější než předpo­kládaný výsledek. Hluché krůty zahnízdily docela normálně. I je­JIch předcházející sociální a sexuální chování odpovídalo napros­h ) normálu. Když se ale jejich krůťata lihla. ukázalo se, že mateř­"ké chování pokusných zvířat je velmi dramatickým způsobem lI !1rušc no: všechny hluché krůty svá mláďata hned po vyklubání uklovaly! Ukážeme-li hluché krůtě, která si odseděla normální I n ku bační dobu na umělých vejcích, a proto by měla být připra­ve na k přijeti mláďat , jednodenní krůtě, nereaguje na ně vůbec Ilwlcřským chováním ani vábením. Přiblíží-li se mládě již na me­HOvOU vzdálenost, načepýří samice v obraně peří, zlobně syčí, II juk mile jí přijde krůtě na dosah zobáku, klove po něm tak ostře II t vrdě, jak jen může. Nechceme-Ii předpokládat, že je krůta na­I u~na nejen sluchově, ale i po jiných stránkách, připouští toto Il'dná ní jen jediný výklad: krůta nemá vrozenu nejmenší předsta­Vil O tom, jak má její budoucí mládě vypadat. Klove po všem, co \t' pohybuje v blízkosti hnízda a není na tolik velké, aby útočnost _I IIHicc byla přehlušena její útěkovou reakcí. Jedině hlas pípa-

105

- J

jících krůťat vyvolává vrozené mateřské jednání a utlumí agresi. Následující pokusy s normálně slyšícími krůtami potrvrdily

správnost tohoto výkladu. Přibližujeme-li k hnízdící samici vy­cpané krůtč na dlouhém drátě jako loutku, klove po něm stejně nevraživě jako ta hluchá. Jestliže však do atrapy vbudujeme malý ampli6nek a vysOáme jím "pláč" krutětc, který je natočen na magnetofonovém pásku, začne působit velice silná zábrana a sa­mice zabrzdí svůj útok stejně prudce, jako jsme to viděli u cichlid a daňků: krůta se začne ozývat hlasovým signálem ty­pickým pro vodění mláďat, který odpovídá kvokání domád sle­pice.

Každá nezkušená, tj. poprvé hnízdící krůta útočí na všcchny předměty, které se pohybují v blízkosti jejfho hnízda a jejichž ve­likost se - zhruba řečeno - pohybuje mezi velikosú rejska a kočky. Takový pták nemá "vrozenou" představu nepřítele. kterého má pronásledovat. Neklove po bezhlesně nabídnutém syslu nebo zJatém křečkovi prudčcji než po vycpaném krůtčti ; na druhé straně je okamžitě ochotna chovat se k občma prvým ma­teřsky, když se pomocí arnpliónku a magnetofonového pásku s hlasem krůtěte " prokáží" jako krůtě. Je působivým zážitkem pozorovat, jak taková krůta, která právč vztekle klovla po bez­hlesně se blížícím krutčti, vydává mateřské vábení, čepýří se a ochotně nechává pípající vycpaninu tchoře - podvržené dítč v pravém slova smyslu - " vlézt" pod své tělo .

Jediný přfmak, který - jak se zdá - posiluje vrozenou útoč­nou reakci na nepřítele hnízda, je huňatý, osrstěný povrch tčla. Přinejmenším se nám při prvních pokusech zdáJo, že atrapy 7.110-tovené ze srsti působily jako silnější vyvolavačc než atrapy hlad­ké. Jelikož krůtě má vhodnou velikost, pohybuje se v blizkosli hnízda a k tomu ještě nosí prachový kožíšek, nemůže nc' neustále vyvolávat v matce obranné hnízdní chování. Tato reakce zase musí být stejně nepřetržitě potlačována hlasem krůtěte, nc­má-Ii dojít k zavražděrú mláděte. Přinejmenším to platí pro p0-prvé hnízdící krůty, které nemají ještě o vzhledu vlastních mládut žádnou představu. ZmÚlěné způsoby chování se rychle mění in · dividuálním učením.

Právě popsané, pozoruhodně rozporné "mateřské" chování krůty by nás mělo přinutit k zamyšlenÍ. Něco, co bychom mohli celkově nazvat "mateřský instinkt" nebo " pud péče o potom

106

.. tvo", zřejmě neexistuje; neexistuje dokonce ani vrozené "sché­ma" , tj . vrozené rozpoznávání vlastních mláďat. Účelné opatro­"ání mláďat, jež má význam pro 7..3chování druhu, je výslednicí mnoha způsobů chování, reakcí a zábran , které vznikly během "ývoje a jež velcí konstruktéři zorganizovali tak, že za normál­ních okolností spolupracují jako jednolitý systém - ,jako by" 10 které ZV1re vědělo, co má v zájmu uchování druhu a jeho je­di nců dělat. Tento systém je tím, co se obecně označuje jako " in­"Iinkt" - v případě naší krůty jako instinkt péče o potomstvo. Avšak i když tento pojem chápeme výše zmíněným způsobem, je mylný v tom smyslu, že ve skutcčnosti žádný takový určitý sys­tém, který by uskutečňoval vymezený úkol, neexistuje. Da1eko .,píše jsou do jeho organizace vestavěny i takové podnčty, které mají 7..cela jiné funkce, jako byla ve zmíněném příkladu agrese tl vjemy, které agresi vyvolávaly. že se krůta při pohledu na chmýřité krůtě, pobíhající kolem hnízda, stane značně útočnou, lIení naprosto nežádoucím vedlejším efektem; pro obranu po­lomstva je vysoce důležité , že se matka hned ze začátku působe­ním svých dětí, zvláště jejich pěkného prachového kožíšku, do­"Iává do vzrušené útočné nálady. Skutečné napaderú mláďat 'jlolehlivě znemožňuje zábrana, kterou pípání mláďat u samice "yvolá; je pak snadno pochopitelné, že si svou zlost vybije na ji­ných živočiších, kteří se přibliž( k hnízdu. Jedinou specifickou tl pouze v (omto systému chování účinnou vlastností je útlum klování jako reakce na pípáni mláďat.

Ze matka těch druhů zvířat, ktem pečují o potomstvo, neublíží wým mláďatům, není tedy vůbec nějakým samozřejmým přírod­ním zákonem, nýbrž musí být v každém jednotlivém případě za­lI ~fováno speciální zábranou - jednu z nich jsme poznali právě 11 krůty. Každý chovatel zVlrat - péstitel králíků nebo kožešino­vých zvířat - může vyprávět celé zkazky o tom, jak zdánlivě ne­patrná vyrušení stačí, aby tyto zabraňující mechanismy selhaly. I ,nám případ, kdy osobní letadlo Lufthansy, odchýlivší se y mlze od svého kursu, přeletě lo nízko nad farmou se stnbmými \I ~kami a tím způsobilo, že všechny samice, které právě mčly nlHíďata, svůj vrh sežraly.

U mnoha obratlovců, kteří se o potomstvo nestarají, a u mno­h ch. kteří to dělají jen po určitou omezenou dobu , jsou mláďata hl 1.)', často již dlouho před dosaženim definitivní velikosti, stejně

107

obratná, poměrnč stejně silná, a jelikož tyto druhy nejsou př~iš učenlivé, také přibližně stejně chytrá jako dospělí. Proto nepotre­buji zvláštní ochrany a starší příslušnici druhu s nimi také větš i ­nou zacházejí bez jakýchkoliv ohledů, Zcela jinak je tomu u vy­soce organizovaných živočichů, II nichž učení a individuální zkušenost hrají velkou úlohu a u nichž tedy musí rodičovská péče trvat tak dlouho již proto, že "škola života" mláďat je tolik ná­ročná na čas. Na těsnou souvislost mezi učenlivostí a dobou péče o potomstvo poukázali již mnozí biologové a sociologové.

Mladý pes, vlk nebo krkavec je po dosažení své definitivní ve­likosti - i když dosud nedosáhl své definitivní váhy - s tvoření neobratné, hloupé a nemotorné, jež by se zdaleka nebylo s:ho~­no ubránit při vážně míněném útoku ze strany dospělého příslus­níka druhu, natožpak se spasit rychlým útěkem. Zdálo by se, žc obojí je u zmíněných a mnoha podobných živočišných forem zvlášť nutné, protože mláďata jsou bezmocná nejen vůči vnitro­druhové agresi příslušníků vlastního druhu, nýbrž - jelikož jde o druhy živící se velkými zvířaty - také vůči jejich loveckému chování. Avšak kanibalismus je u teplokrevných obratlovců zřej­mě velmi vzácný. U savců je pravděpodobně včtšinou blokován tím, že příslušníci vlastního druhu "špatně chutnaji" , což zjistili polární badatelé při pokusu zknnit maso chcíplého nebo z nouze zabitého psa těm zvířatům, která zůstala naživu. Jen u dravců - především jestřábů - dochází v těsném zajetí k lo­mu, že často zabijí a sežerou příslušnJka vlastního druhu ; přesto však neznám případ, 7..c by něco podobného bylo pozorováno ve volné přírodě. Jaké zábrany to znemožňují, není dosud známo.

Daleko nebezpečnější než všechoy kanibalské chutě je pro od­rostlé, ale dosud neobratné mládě uvedených ptáků a savců agre· sívní chování dospělých . Toto nebezpečí je odstraňováno řadou velmi přísně řfzených a z větší části také dosud skoro neprozkou ' maných mechanismů zábran. Výjimku tvon - vzhledem ke své snadné pochopitelnosti - mechanismus chováni společenstva bukačů nočních, v němž chybí láska; věnujeme mu ještč malou kapitolu. Umožňuje vzletným mláďatům setrvávat v kolonii. ač' koliv uvnitř jejích těsných hranic je doslova každá včtev stromu předmětem žárlivého soupeření mezi vlastníky sousedících revl ni. Dokud mladý bukaě po opuštění hnízda ještě žebrá, znamen4 tato činnost už sama o sobě absolutní ochranu před všcmi ťitok~

108

dospčlých bukačů , kteří vlastni teritorium. Nežli se starší pták vúbec přichystá k tomu, aby po něm sekl zobákem, tlačí se mu mládě skřehotajfc a třepaj fc křídly vstřfc. Pokouší se zobákem uchopit dospělého ptáka za zobák a táhne ho dolů - "dojí ho" právě tak, jak to mláďata činí se zobákem svých rodičů, když od nich chtějí dostat vyvrhnutou potravu. Mladý bukač noční nezná své rodiče osobně a nejsem si jist, zda rodiče poznávají individu­álně svá mláďata; zcela jistě se mezi sebou znají mláďata z téhož hnízda. Není-li dospělý bukač právě vyladěn pro krmení, bojácně uhýbá před nájezdem vlastních děú ; totéž činí i před každým ci­zím mládětem a nepomyslí na to nějak mu ublížit. Analogické případy, kdy infantilní chování chráIŮ před vn itrodruhovou agresí, známe i u mnoha jiných zvrřat.

J cště jednodušší je mechanismus, který umožňuje skoro již sa­mostatnému dospělému, ale v boji ještě dlouho ne rovnocenné­mu mladému bukači získat uvnitř hranic kolonie jakýsi vlastní malý revír. Mladý bll.kaé, který nosí svůj pruhovaný šat mládí ,koro tři roky, vyvolává u dospělých ptáků daleko méně inlen­lívní agresi než plně vybarvený pták. To vede k zajímavému je­vu, který jsem často mohl pozorovat na kolonii volně hnízdících hu k ačů v Altenbergu. Mladý bukač přistává pomčrně bezeHně nčkde v kolonii a má štěstí, že se netrefi zrovna do přísně hájené­ho středu revíru , tj . do bezprostřední blízkosti hnízda některého pr(lvě hnízdícího bukače. Přece však rozzlobí jednoho souseda, klerý se - po způsobu všech bukačů - začne ve výhrůžném dr­k ní t ěla pomalu přibližovat k příchozímu . Tím se ovšem :niroveň priblíil k revíru svých hnízdících sousedů, který se nachází právě ... lom smčru . Jelikož jeho výhrůžný postoj a svatební šat vyvolá­..... jí daleko silnčjší út očnost než tiše a bojácně sedfci mladý bu­k~ I Č, sousedé si Ve"Lmou na mušku pravidelně jeho, a ne mládě. Je­Ih.:h protiúlok často mine mladého ptáka jen o vlásek a nechtěně hll lak chrání. Proto také vidíme, že se nevybarvení bukači noční pl lIvidelně us.idlují mezi teritorii hnfzdj'cfch ptáků na přesně vy­IIH.' /.cných místech, kde by kterýkoli vybarvený bukač vyvolal Il lnk majitele revíru - bukač v šatu mládí však dosud nikoli.

Nesnadněji pochopitelný je mechanismus, který spolehlivě za­hllu\ uj e dospělým psům všech evropských plemen vážně kous­'hlll l š tčňata do věku 7-8 měsíců. U grónských eskymáckých 11\11 se tato zábrana - jak pozoroval Tinbcrgen - omezuje jen

109

na mladé psy vlastní smečky a zábrana nekousat cizí mláďata ne­existuje : možná že II vlků je tomu právě tak. Podle čeho se nedo­spčlost příslušníka druhu rozpoznává, se nedá snadno vysvčtlit. V každém případě zde nehraje žádnou roli velikost ; drobný starý kousavý foxteriér se chová vůči obrovskému štěn ě t i bernardýna, které ho svými nemotornými výzvami ke hře silně obtěžuje, stej­ně přátelsky a neútočně jako vůči stej ně starému štěnčti vlastního plemene. Hlavní příčiny, které tuto zábranu aktivují, spočívají pravděpodobně v chování štěněte a možná také v jeho pachu -to totiž naznačuje způsob, jímž mládě dospělého psa k čichové ko ntrole přímo vybízí. Jakmile se štěněti zdá chování blfžícího se dospělého psa nějak hrozivé, vrhne se na záda; nastavuje umto způsobem své dosud holé břicho psího děcka a uvoLní přitom nč­kolik kapek moče, které druhý pes ihned očichává.

Snad ještě zajímavější a záhadnější než zábrany, ktcré chrání vzrostlá, ale dosud nemotorná mláďata, jsou agresi br/..clrcf me­chanismy chování, které memožňují "nerytiřské" chovánJ vůči "slabšímu pohlaví'"'. U kroužilek, jejichž chování jsme již popsali na str. 62-63, u kudlanek nábožnýeh a jiných druhů hmyzu, stej ně jako u mnohých pavouků, jsou - jak známo - silným pohlavím sa mičky a je 7...apotřebí zvláštních mechanismů chování, které znemožňují, aby šťastný ženich nebyl pfedt asnl sd.rán. Je známo, že u kudlanek často samička s chutí požírá přední polovi­nu těla samečkova, zatímco jeho zadní část nerušeně uskutečňuje

velké dílo oplozováni Avšak nebudeme se zde zabývat těmito bizarnostmi , nýbrž si

všimneme zábran, které u mnoha druhů ptáků a savců, a též u li­dí, tak znesnadňují - pokud zcela neznemožňují - bití žen a dJvek. " Vou can not hit a woman" je však maximum, jel., p0-kud jde o lidi, platí jen podmineěně. Humor Berlíňanů, který své často lehce černé tóny podmalovává dobrotou srdce, vkládá do úst ženy, kterou právě bije jej í muž a jíž se rytirsky zastal jakýsi cizinec: "Co je vám po tom, že mě můj hodnej muž mlátí?!" Mezi zvířaty ale existuje řada druhů, u nichž za nonnálních, tzo. nepatologických podmínek nikdy nedochází k tomu, že by samcc vážně napadl samici.

Platí to např. pro psa a určitě také pro vlka. Psovi, klerý koušc feny, bych silnč nedůvěřoval a jeho majiteli bych radil k velké opatrnosti, obzvlášť jsou-Ii v domě děti - a to prolO, že se soci·

álními zábranami tohoto psa zřejmě není něco v pořádku. Když J ~em se jednou pokusil provdat svou fcnu Stasi za obrovského si­lli řského vlka, zmocnil se jl ze 7..árlivosti vztek, neboť jsem si s vi­kem hráJ , a zcela vážn ě ho napadla. Vlk udčlal jen to, že vztekem \Optíci rudé fúrii nastavil svou obrovskou světlešcdou plec a 7..3-l hytil tak její kousnuu na méně zranitelném místě. Zcela obdob­né absolutní zábrany jako při kousnutí samice se vyskytují též II mnohých pěnkavovitých ptáků, např. u hýla, a dokonce II mnohých plazů, jako např. u ještěrky zelené.

U samečků tohoto druhu ještěrek je útočné chování vyvolává-110 svatebním šatem soka, především jeho nádherné ultramarino­... č modrým hrdlem a zelenou barvou ostat ních částí těla, podle t chož dostal své jméno. Naproti tomu zábrana pro kousání sami­t ·k je zřejmě závislá na pachových vlastnostech. Přesvědčili jsme lot.: o tom jednou s G. Kitzlerem, když jsme samičce našich ještě­n:k zelených pomocí barvy potměšil e propúj čili zbarvení sameč­ka. O zrněně svého zevnčj šku přirozeně nic netušíc, běžela ještěr­ti d;íma po vypuštění nejkratšf cestou zpět k teritoriu svého \, lInce. Když ji spatřil, vyrazil zuřivč na domnčlého pánského ve­II d cc a široce rozevřel tlamu, aby .. ho" kousl. Vtom však chytil ... lt r s pachem namalované dámy a zabrzdil svůj útok tak prudce, ll' dostal smyk a udělal přes samičku kotrmelec. Pak ji důkladně l'lozkoumal jazykem a už se dále nestaralo zbarvení vyvolávajíd IlI lj , což je pro plazy už sám o sobě pozoruhodný výkon. Nejzají­IIll1včj ší ale bylo, že tento rytířský ještěrčí samec j cšlč dlouho po tl ' 11110 7...1.žitku, pro něj zřejmě otřesném, ohmatával nejprve jazy­~~'m i skutečné samečky, tj . zkontroloval jejich pach dříve, než I" ct.cl k útoku. Tak. hluboce se ho dotklo, že by byl málem kousl d IIlU" !

ť'lověk by myslel, že samice takových druhů zvířat, jejichž IInci mají absolutní zábranu pro ko usánf samic, zacházejí s ce­

l'r lll ~amčím pokolením drze a zpupně. Ze 7..áhadného důvodu je h'l lI lI právě naopak. Agresívní velké samice j~lčrek zelených , jež vudčjí s jinými samicemi zuřivé boje, padnou před tim nejmlad­lili a nej slabším samečkem doslova na břicho - a to, i když je ullcček sotva z třetiny tak silný jako ona sama a když jeho muž-

1110'11 dokazuje teprve slabý modravý nádech na hrdle, který 17.c I n "'n;:tl s prvními řídce roztroušenými vousy gymnazisty. Samič­~V Ivcdnou přední tlapky ze zemč a dot ýkajf se jí 7..vláštním způ -

sobem, jako by hrály na piano. To je ovšem j eštěrkám vlastni projev podřízenosti, který Kramer nazval "oťukávání". Také fc­ny, předevšún těch ras, které jsou příbuzné se severskými vlky, projcvují vyvolenému partnerovi - ačkoliv je nikdy nekousl nc­bo jinak zřetelně neprojevil svou nadřazenost - přímo otrocké uctívání, skoro hraničící s tím, jež chovají vůči svému lidkému pánovi. Nejpozoruhodnější a nejméně pochopitelný je sociáln' vztah mezi samicí a samcem u mnohých pěnkavovitých ptáků,

k nimž patří čížek, stehh"k, hýl, zvonek a mnozí jini včetně ka­nárů .

Podle pozorování R. Hindeho je např. II zvonka během vlastn' doby rozmnožování samice nadřazena samci, běhcm zbylé části roku naopak samcc samici. K tomuto poznatku dojdeme tak, že zcela jednodu~e pozorujeme, kdo koho klove a kdo před klovnu­tím druhého ustupuje. U hýla, kterého známe obzvláště dobře 1J:

studií 1. Nicolaie, bychom tímto pozorováním došli k závěru, že samice tohoto druhu, u něhož zůstávají páry rok co rok pohro­madě, jsou samcům jednou provždy hodnostně nadřazené. Sami­ce hýla je neustále poněkud agresívní a často svého manžela ~tfpc zobákem. I v jej ich pozdravném ceremoniálu - tzv. "zobáčko­vání" - je zachována podstatná míra agrese, i když v přfsně ri­tualizované fonně. Samec hýla naproti tomu svou samici nikdy neklovne nebo ne~típne . Kdybychom chtěli tímto zjednodušeně objektivním způsobem - podle toho, kdo klove a kdo je klován - posuzovat hodnostní vztahy mezi manžel i, došli bychom k jednoznačnému závěru, že samice je samci značně nadřazená.

Sledujeme-li však ptáky pozorněji , dojdeme k opačnému názoru. Je-Ii samee hýla svou samici štípán, nikdy nezaujme postoj podH­zenosti nebo dokonce strachu, nýbrž naopak postoj sexuálního imponování a dokonce něžnosti . Samec tedy nt ní šúpáním sami · ce zatlačován do nějakého hodnostně podřízeného postaveni; zcela naopak - jeho pasívní chování, způsob, jakým strpí útok y své samice, aniž se sám stane útočným, a především aniž se d6 vyvést ze svého sexuálního naladění, působí vysloveně .. imponu jícně", a to zřejmě nikoli jen na lidského pozorovatele.

Zcela analogicky se chovají vůči všem útokům ze strany sami ec pes a vlk. I když jsou tyto útoky míněny veskrze Vá7..ně - jaku ve 'lI1Úněném případě II mé Stasi -, vyžaduje rituál bczpodml nečně od samce, aby kousnutí neopla til, nýbrž zachoval nepom

11 2

šený "přátelský výraz" obličeje s nahoru a vzad sklopenýma uši­ma .8 hladkou, ~oširok~ roztaženou kůži na čele. Keep smiling! Jedmá obrana, Jakou Jsem v takových případech pozorovaJ a o níž se zajímavým způsobem zmiňuje Jaek London ve svém ro­mánu .. Bílý tesák", spočívá ve vrtěnI zadkem ze strany na stranu což v nejvyšším stupni působí jako "odhazovač", obzvláště kdyŽ těžký samec, aniž ztratí svůj přátelský úsměv, smýkne láteřící a dorážející fenou na metr daleko od sebe.

Nepřipisujeme ps(m a hýlím dámám ani v nejmenším příliš lid. s~é vvlast~osti , když tvrdíme, že na ně pasívní přijeti jejich agrese sllne zapusobL že nepohnutelnost působí hlubokým dojmem je o~ccně ~áJt.tý p~ncip, který G. Kitzler mnohokráte pozoro~al pn krásne ntualizovaných zdánlivých soubojích ještěrek obec­ných. Oba sokové zaujmou imponující postoj a nastavují si silně opancéřované hlavy, dokud jeden z nich druhého neuchopí. Po krátk~m ~polenÍ ho .pustí a pak čeká, až chňapne zase soupeř. U stejně silných protIVníků se koná mnoho těchto kol až jeden z nich ~ sice nap~osto nezraněn, ale úplně vyčerpán - boj V"ldá, U J eštěrek - Jako u mnoha jiných zvířat s proměnlivou tě­IC~?OU ~t~plotou -: se men~í exempláře dostávají rychleji "do va­ru nežli exempláre větM, tzn. k novém u vzrušení u nich dochází včtšinou rychleji než u vět~ích a starších příslušníků tébož druhu. To při zdánlivých soubojích ješ těrek vede s určitou pravidelností k tomu, že tím prvním, který chytne protivníka za týl a smýká jún le ~trany ,na stranu, je menší z obou bojovníků . Při podstatnějším vchkostntm ,rozdíl.u samců se nyní může stát, že menší samec po uvolnění sveho stiSku nečeká na oplátku, nýbrž začne okamžitě ..ot'ukáva~", tj. provádí již výše popsaný projev podřízenosti, II konečne prchá. ~pozoroval tedy již z čistě pasívního odporu wého protovnfka, Jak vysokou převahu nad ním soupeř má.

Tento neobvykle komicky působící proces mi vždy připomene loCénu z dávno zapomenutého filmu s Charlie Chaplinem: Charlie I!C plíží s těžkým klackem v ruce zezadu ke svému ohromnému ~okovi, rozpřáhne se a praští ho vší silou do hlavy. Obr se podívá ' oztržit~ nah~ru, rukou si několikrát lehce přejede přes potrcfené I1I fs to lIetelne v domnění, že ho tam zašimrala nějaká moucha. Nato. se Charlie otočí a zoufale peláší pryč, .jak jen Charlie umí peláŠIl.

U holubů, pěvců a papoušků existuje skutečně pozoruhodný

113

rituál, který je v jakémsi ncjasném vztahu k hodnostnímu vztahu mczi manželi: předávání potravy partnerovi. Toto krmení, které povrchní pozorovatelé většinou pokládají za "Z?báčko~á~~" " tj. za jakýsi druh líbání, je zajímavým způsobem - Jako tohk Jmych "nezištných" a "rytířských" způsobů chování zvířete . a čl~;ěk~ - ncjen sociální povinností, nýbri současně výsadou, Jež pnslušl ka7.dému hodnostně nadřazcnému jedinci. Celkem vzato by kaž­dý z manželů raději krmil, než byl knnen podle zásady " Dávat blaží víc než brát" , anebo tam, kde je potrava vyvrhována z vole­tc, "Předávat blaží víc než přejímal". Ve vhodných případech můžeme pozorovat zcela jednoznačně, že mczi manželi JC ne-L­bytná malá putka o zařazení v hodnostním žebříčku, aby se roz­hodla otázka, kdo srní knnit a kdo bude hrát méně žádoucí roli nedospělého mláděte, které rozevře zobák a nechá se krmit.

Když jednou Nicolai pustil po delším odloučení párek malých afrických zvonohlíku šedavých zase dohromady, poznali se man­želé okamžitě a přilétli radostně k sobě; přitom však samička zřejmě zapomněla svůj dřívější hodDostní vztah k samečkovi, ne· boť se okamžitě chystala k tomu, že vyvrhne potravu z volete a bude partnera krmit. Jelikož tcn však udělal totéž, došlo nej­prve k malé výměně názorů, v níž samečck zvítězil a po níž u~ manžclka nechtěla dále krmit, nýbrž si přála být krmena. U hýlu, u nichž žijí manželé v trvalém svazku po celý rok, můk dojit k tomu, 7..e samec začne pelichat dříve než samička, což ~pů. sobí úpadek jeho sexuálních i sociálních ambid, zaHmo Jeho manžclka je v obou ohledech dosud ještě na výši. V tčchto přípa· dech, snadno se vyskytujídch také v přirozených podmínká~h, stejně tak jako v případech vzácnějších, kdy samečck z patologlc' kých duvodu ztratí své nadřazené postavení, se obrad nonnálnl směr předávání potravy a samice nyní krmí oslabeného manžela Antropomorfi.zujícímu pozorovateli se zdá většinou ncobyčejn~ dojemným, žc se manželka tak stará o nemocného partnera; pn lom, co jsme si už řekli, víme, že tato interpretace je ncs~rá~n' Ona by ho byla ráda krmila i dříve, kdyby jí v tom nebrámla Jehu sodáln! dominance.

Sociální nadřazenost samiček u hýlu, stejně jako u psovitých šelem, je tedy zřetelně jen zdánlivá, což je zpusobeno "rytířskou' zábranou samcu ubližovat svým sl.lmicím. V kulturní analogii lid ských obyčcju a zvířecí ritualizace lze nal ézt po fonnální strálK(,

114

zcela stejné Chování u lidí západních kultur. Dokonce i v Ameri­ce, v zemi bezmezného uctívánf žen, není skutečně podřazený muž vůbec ceněn. Od mužného ideálu se vyžaduje, aby se přes mocnou duševní i fyzickou převahu - podle rituálem řízených zákonu podřídil nejmenším rozmarům své samičky. Příznačné je, že skutečně podřazený muž je označován výrazem, který je vy_ půjčen ze zvířecí'ho chování. V angličtině se mu říká " hen­pecked", "slepicí klovaný" - což je přirovnání, jež velmi hezky ilustruje ~bnormalitu mužské podřízenosti, nebot' skutečný ko­hout se mkdy nenechá klovat žádnou slepicí, a to ani svou favo­ritkou. Kohoutům ostatně chybí jakákoliv zábrana klovat slepice.

Nejsilnější zábrana kousat samice vlastního druhu existuje II evropského křečka. Možná že jc II těchto hlodavců obzvlášť důležitá, protože samec je nčkolikrát tčžM než samice a dlouhé hlodáky těchto zvířat jsou schopny způsobit zvlášt' vážná zranění. Když během krátké doby pářenf vniká samec do teritoria samice, trvá to - jak zjistil Eibl-Eibesfeldt - dlouho, než si na sebe oba 7.apřisáhlf samotáři zvyknou natolik, že samice strpí, aby se k ní sam~ přiblížil. Běh~m této periody - a jenom tehdy - je sami­c~ ered samcem bojácná a plachá! V každou jinou dobu je zuřící fum, která ho bez zábrany kouše, Při chování těchto zvířat v za­jetí musí být po spáření samice včas oddělena - jinak samce za­bije.

Pro zábrany, které znemožňují poranění a usmrcení příslušní­ka stejného druhu, jsou charakteristické tři skutečnosti , které se upl~tňovaly při právě popsaném chování křečků; proto se O nich poněkud podrobněji zmíníme. Za prvé existuje souvislost n~czi ~činností z~raní a jejich zábranami tyto zbraně použít proti príslusru'ku téhoz druhu. Za druhé: existují rituály, jcž mají za ukol vyvolat u agresívních příslušníku druhu tyto zábranné me­chanismy. Za třetí: na tyto zábrany není absolutní spolehnutí; mohou přOežitostně také selhat.

Na jiném místě jsem výslovně uvedl, že zábrana, která znemož­"uje zranění nebo dokonce usmrcení přfslušnlka stejného dru­lili, musí být nejsilnější a nejspolehlivější právě u takových druhu Ivířat , která za prvé disponují takovými zbraněmi, jcž stačí na I ychlé a jisté zabití velké kořisti~ např. u "lovců z povolání", kte­Jr. ale - za druhé - žijí ve společenském svazku. U jednotlivě ' Ijfcích šelem - jako u mnoha kunovitých a kočkovitých - sta-

115

čí když sexuální vzrušení způsobí přechodný útlum útočnosti a 'loveckého pudu, který vydrží dosti dlouho, aby umožnil bez­pečné sblfžen( obou pohlaví. Tam ale. kde šelmy zabfjejfcí velkou kořist spolu trvale žijf v nějakém společenství, jako to dčlaj~ vlci nebo lvi, musí fungovat spolehlivé a trvaje působící mechamsmy zábran , které jsou naprosto samostatné a nezávislé na měnících se náladách jednotlivého zvJ1ete. rtm vzniká zvlášť působivý pa­radox, že nejkrvelačnější šelmy, především vlk, kterého D~t.e nazývá "bcstia senza pace", patří mezi živočichy s nejspolehl~včJ­šími zábranami zabíjení, jaké na světě vůbec existují. Když SI má vnoučata hrají se stej ně starými kamarády, je dohled nějaké d<;>­spělé osoby bezpodmínečně žádoucí; s klidným svědooúm Je však ponechám samotné ve společnosti našeho velkého a vůči lovné zvěři vrcholně krvelačného křížence čau-čau a ovčáka. So­ciáln' zábrany, na něž se přitom spoléhám, vůbec nejsou ~ččím, co by bylo ve psu vypěstováno tepr;e. bě?em jeho do~cstJka'7' nýbrž je to bez jakýchkoli pochyb dědictvl po vlku - tcto bcslta senza pace! . ~ . _ ~.,

Zřejmě jsou to druh od druhu velice ruzné zretelc, Jez uvádeJI mechanismy zábran do pohybu. Viděli jsme, že např. zábrana kousat samice u ještčrek 7.elených je závislá na chemických po­drážděních ; u psů je to jistě stejné, kdeŽto šetrné zacházení se š těňaty je kromě pachu vyvoláváno zřejmč také jejich chováním. Protože taková zábrana, jak ještč přesněji ukážeme, je ves~rzc aktivnf proces, který stojf proti stejně aktivnímu pudu .a brzdl ho, případně ho modifikuje, je zcela na místč, ml,u~,:"e-h o . vy~oI6-v6n( zábran, stejně jako mluvíme o vyvolávání neJakébo mstmk­tivnRlo chování. Mnohotvaré aparáty, vysflajícf vzruchy, které u všech vyššfch zvířat slouží k ~olání reakcí na ~n~ty, se také podstatně neliší od tčeh, které Jsou ve službách soclálntch. záb~an. V obou případech jde o nápadné útvary, pestré barvy a rltuahzo­vané pohyby - většinou jsou všechny tři spolu kombinová~y. Velmi pěkným přfkladcm pro to, ja~ ~roje vzruchů, zp.ů~b~J[~ aktivitu a zábrany, vznikají podle steJnych stavebních pnnclpu, Je vyvolávač boje u jeřábů a vyvolá~ač zábrany klo~ání !"Iáďal u mnoha druhů chřástalů . V obou případech se vytváří v tyle ptá­ka malá tonzura - holé mfstečko, kde se pod kůží nalézá bohatč rozvětvená síť vlásečnic - tzv. houbovité těleso . V obou přípa· dech se tento orgán naplňuje krví a jako vypoukJá rubfnově čer-

116

vená čapka je nastavován pnslušnfku vlastního druhu. Funkce tčchto dvou vyvolávačů, které vznikly u obou ptačfch skupin na sobě zcela nezávisle, jsou tak proticbůdné, jak je to jen mOŽJlé: u jeřábů tento signál signalizuje útočnou náladu a vyvolává proti­lllOk nebo útěk - pod1e vzájemné síly protivnfků . U chřástala vodního a některých pČ1buzných je tento orgán - stejně jako způsob pohybu při natočenf týlu - vlastní pouze mláďatům a slouží výhradně k vyvolání specifické zábrany klování mláďat u starších příslušníků druhu. Mláďata chřástala vodního ukazují svou rubínovou čapku tragikomickým způsobem - "omylem" - též útočníkům jinýcb druhů. Jedno pláče tohoto druhu, které jsem choval, tak činilo vůči kachňatům, která na tento, jen pro chřástala vodního charakteristický signál nereagovala zábranou, nýbrž naopak po červené hlavičce klovala. 1 když je zobáček kachňat měkký, musel jsem mláďata oddělit. "-

Ritualizované pohyby, které v přfslušnícfch druhu vyvolávaJl utlumení agrese, označujeme jako projev podHzenosti nebo upo· kojující projev; druhý termín je lepšf, neboť tolik nes~á~í k s~b­jcktivizovánf zvířecího chování. Tento druh ceremOniálu vzniká mnoha způsoby, jako ritualizované výrazové pohyby vubec. Při popisu ritualizace (viz str. 56 a násl.) jsme si všimli , jakým způso­bem mohou z konfliktního jednání, náznakových pohybů apod. vznikat signály se sdělovací funkcí a jakou moc takové rituály mají. To vše musíme znát, abychom si mohli vysvčtlit podstatu n význam upokojujících projevů, jimiž se teď budeme zabývat.

Je zajímavé, že velký počet upokoj uj ících projevů u ncjr~zněj­~fch zvířat vznikl pod týmž se lekčním tlakem, který zároven vedl ke V""LIliku tčch způsobů chování, jež vyvolávajf boj. Zvíře, které ..c snaží usmířit příslušníka svého druhu, dělá - lidsky řečeno -vk, aby ho nerozčililo. Vyvolává-Ii nějaká ryba u svýc~ soukme­novců agresi tím, že ukazuje svůj svatební šat, roztahuje ploutve II skřele a nabízí tak co moiná největš f obrysy těla, z jejích trha­vých pohybů vyzařuje sna, pak ryba, která prosí o milost, se cho­y~ ve všech bodech opačně: jejf zbarvenf vybledne, zvíře skládá ploutve co nejvíc k sobě, proti usmiřovanému jedinci natáčí nej· uMí stranu těla a pohybuje se pomalu a plfži"č . Doslova odst ra­r\ uje všechny V7IUchy vyvolávající agresi. Kohout, kte.rý byl prá~ě v souboji těžce bit, strká hlavu do kouta nebo za nějakou záste-1111 ; lim odstraní ze zorného pole protivníkova optická podráždě-

117

ní dokazatelně vyvolávající boj , neboť ta vycházejí z jeho červe­ného hřebínku a lalůčků na hrdle. Víme již (viz str. 19 a násL), že určité korálové ryby, jejichž přepestrý šat vyvolává vnitrodruho­vou agresi , toto zbarvení odkládají, když se musí sblížit přátel­skou cestou za účelem spáření.

Toto odstranění signálů vyvolávajících boj zpočátku pouze za­braňuje vyvolání vnitrodruhové agrese, ale není aktivní zábra­nou, jež by zabrzdila útok již probfhající. Přesto zřejmě je - vý­vojově vzato - pouze krok od jednoho k druhému, a právě vznik upokojujících projevů z těchto .. negativně" pojatých signá­lů vyvoláV'djících boj je pro to dobrým příkladem. Přirozeně exis­tuje velmi mnoho zvířat, u nicbž spočívá hrozba v tom, že proti­vníkovi výmluvným způsobem .. strčí pod nos" své zbraně, ať už je to chrup, zobák , tlapa, ohbí křídla nebo pčst. Jelikož u právě zmíněných druhů patří všechny tyto hezké projevy k vrozeným " srozumitelným" signálům, jež u adresáta podJe jeho sny vyvolají buď protihrozbu, nebo útěk, je zde předem vyznačena cesta pro vznik projevil zamezujících boj: musí spočívat v tom, že zvíře prosící o usmíření od protivnfka své zbraně odvrátí.

Jelikož však zbraně skoro nikdy neslouží jen k útoku , nýbrž vždy též k obraně, k odrážcní úderu, má tato forma upokoj ují­cích projevů zároveň velký háček: každé zvíře. které ji provádí, je velmi nebezpečným způsobem odzbrojeno, dokonce v mnoha případech nastavuje potenciálnímu útočníku nechráněno právě to nejzranitelnější místo svého těla. Přesto je tato forma podříze­ného postoje nesmírně rozšířená a mnohé skupiny obratlovců ji "vynalezly" nezávisle na sobě. Vlk se obrátí od nadřazeného protivníka a nastaví mu vysoce zranitelnou stranu svého hrdla. Kavka drží tomu, koho chce usmiřovat, pod zobákem svůj ne­chráněný týl - právě to místo, kam ptáci zaměřují své vážně mí­něné smrtelné útoky. Tato souvislost je tak nápadná, že jsem dlouho věřil, že nastavení nejzranitelnějšího místa je pro účinek takového podřízeného postoje to podstatné. U vlka a psa to sku­tečnč vypadá tak, jako by jedinec prosící o milost nabfzel svou krční tepnu. I když je odvrácení zbraně původní a jedině působící složkou zmíněných výrazových pohybů , je v mém starém názoru přece jen určitý kus pravdy.

Bylo by skutečně sebevraždou, kdyby nějaké zvíře právě v okamžiku, kdy se jeho protivník nachází v nejvyšším stupni bo-

118

jového vzrušení, bezbranně nastavilo vysoce zranitelné místo své­ho těla a spoléhalo na to, žc okamžité vyřazení podráždění vyvo­lávajících boj postačí k tomu, aby zastavilo jeho útok. Víme pnliš dobře, jak pomalu probíhá změna mezi nadvládou jednoho pudu k nadvládě druhého, a můžeme klidně předpokládat, že jedno­duché odstranění podráždění vyvolávajících boj zpusobí jen zcela pozvolné vyprchávání agresívní nálady útočícího zvířete. Tam, kde tedy ndhlé zaujetí podřízeného postoje zbrzdí právě hrozí­cí útok protivnfka, můžeme se značnou jistotou předpokládat , že aktivnf zábrana je u něho navíc vyvolávána odpovídající specific­kou vzruchovou situací.

Zcela jistě to platí pro psa, u něhož jsem mnohokrát pozoroval 1010 chování: poražený jedinec náhle zaujal podřízený postoj II nabídl vítězi svůj .nechráněný krk ; nato provedlo nad řazené zvíře typický pohyb "třepání kořistí" těsně u krku morálně ponl­žcného, ale se zavřenou tlamou - tudíž bez skousnutí, " na­prázdno". Podobné chováni" se vyskytuje u racků tříprstých a z havranovitých u kavek. Mezi racky, jejichž chování je díky stu­diím N. Tinbergeoa a jeho žáků obzvlášť dobře známo, za­ujímá racek tříprstý zvláštní postavení - jeho ekologickou zvláštností je totiž hnízdění na úzkých římsách strmě dolů spada­jfcích skalisek, takže se z nouze stal ptákem krmivým. Mláďata l čchto racků nacházející se v hnízdě potřebují proto účinnější ob­ranu proti útokům cizích racků než mláďata na zemi hnízdících druhů, jež mohou před nepřítelem utéci. Tomu odpovídá nejen lepší vývoj upokojujících projevů u racků tříprstých , nýbrž i to, lc jejich působení je podepřeno zvláštním zbarvením mJáďat. U všcch racků působí odvrácení zobáku od protivníka jako upo­kojujícf projev. A však zatímco u racka stnbřitého a racka Buto­Ilohého, stejně jako u ostatních velkých racků rodu Larus, není 1010 chováni" obzvlášť nápadné a nevypadá vůbec jako zvláštní 0-luál, je u racka chechtavého přesným tanečním ceremoniálem ; Jeden partner natočí svůj týl proti druhému, nebo - když oba nemají nic za lubem - oba dva současně natočí hlavy o 1800 II obráti se k sobě týlem. Toto " hcad flagging", jak to nazývají ungl ičt í autoři , je opticky zdůrazněno tím, že hnědočerná maska II Imavorudý zobák racka chechtavého při tomto upokojujícím projevu náhle mizí a jejich místo zaujme sněhobílé peří týlu. Je-Ii \ I o~·;ud u racka chechtavého toto zmizení znaků vyvolávajících

119

agresi - černé masky a červeného zobáku - v popředí, je nao­pak u mladých racků tříprstých obzvláště zdůrazněno natočení týla: na bfiém podkladu se objevuje charakteristická tmavá kres­ba, která zřejmě působí obzvlášť silné potlačenI útočného cho­várú.

Tomuto vývoji signálů potlačujících agresi u racků se podobá stej ný proces II bavranovitých. Upokojujícím projevem všech ha­vranovitých je výramé odvráceIÚ hlavy od soupeře. U mnohých, jako u vrány šedé a afrického krkavce štítnatého, je při tomto upokojujícím gestu nabízený týl zdůrazněn světlou barvou. U kavky, která zřejmě potřebuje obzvlášt' působivý upokojujícf projev vzhledem ke svému těsnému soužití v koloniích, je tato oblast nejen působivě ohraničena krásně svčtlešedou barvou od ostatního černošedého peří, nýbrž její pera jsou navíc silně pro­dloužena a postrádaji - tak jako ozdobná pera u volavek -háčky na paprscích, takže působí jako nápadně se lesknoucí ko­runka, když je pták v podřízeném postoji co nejvÍC načepýří a dr­ží silnějšímu příslušníku druhu pod zobákem. Nikdy se nestane, že by silněj ší pták v takové situaci klovl, a to dokonce ani tehdy, když chtčl na slabší kavku skutečně zaútočit , než zaujala podříze­ný postoj. Ve většině případů reaguje stále ještě rozzlobený útoč­ník sociální péčí o peří - začne se tomu jedinci, který se pocm­dil, zcela přátelsky probírat v peří v týle a čisti ho : skutečně dojímavá (orma uzavřeni míru!

Existuje řada podřízených postojů, které jsou odvozeny z in­fanti1n{ho, dětského chování, stejně jako jiné, které vznikly jed­noznačně z chování samic při páření. Ve své současné funkci ne­mají však tyto projevy již nic společného ani s dětskostí, ani se sexualitou, nýbrž znamenají lidsky vyjádřeno pouze: "Neubližuj mi, prosím!" Můžeme s jistotou předpokládat, že u zmíněných skupin zvířat znemožňovaly speciální zábrany kousání mláďat -případně samic - dříve, než výrazové pohyby infantility a sc­xuality zfskaly obecný sociální význam. Můžeme dokonce dále spekulovat, že se u nich větší sociální skupiny vyvinuly z páru a rodiny.

Podřízené postoje potlačující agresi, které se vyvinuly Z persi~· tujícfch výrazových pohybů mláděte, se vyskytují předevšfm u psovitých šelem. To neudivuje, neboť u těchto zvířat je zábra · na, znemožňující napadnout mláďata, obzvlášt' silná. R. Schenkd

120

ukázal, že mnoho projevů aktivní podřízenost i - tj. pfdtelského podřízení se sice "respektovanému", ale vlastně nepň.1iš obáva­nému výše postavenému jedinci - pochází bezprostředně ze vztahu mláděte k matce. Dorážení čcnichem a tlapami, olizování koutku tlamy, jak to ZDáme u přátelských psů, jsou podle Schen­kela odvozeny z pohybů sání a žcbrání o pot ravu. Stejně jako ulvořilllidé si navzájem projevují svou podřízenost, ačkoliv mezi nimi existuje ve skutečnosti jednoznačný sociální vztah, mohou také dva spřátelení psi střídavě provádět infantilní projevy podří­zenosti, zvláště při přátelském pozdravu po delším odloučení. Toto vzájemné vycbázení vstříc jde i u divoce žijících vlků tak da­leko, že se ani Muricmu při jeho velmi úspěšných pozorováních vlků ve volné přírodě u Mount McK.inley v mnoha případech ne­podařilo zjistit z výrazových pohybů zdravících se dospělých vlků vzájemný hodnostní vztah mezi nimi. V národním parku na os­trově Isle Royal, ležícím v Lake Superior, zaznamenali S. L. AI­len a L. D o' Mech neočekávanou funkci pozdravného ceremoniá­lu . Smečka, skJádající se asi z dvaceti vlků, se v zimě živila losy - a sice, jak se ukázalo, výhradně jen oslabenými zvířaty. Vlci stavěli každého losa, kterého by se 'mohli zmocnit, avšak vůbec se nesnažili ho strhno ut, nýbrž přestali ihned ú točit , jakmile se zvíře začalo energicky a silně bránit. Když ale našli losa, který byl osla­ben parazitickými červy, infekcí, nebo - což se u stářím sešlých zvířat pravidelně vyskytuje - zubními píš tě lemi, zpozorovali ih­ned, že je zde naděje na kořist. Tehdy se náhle shluknou všichni členové smečky dohromady a oddávají se spoleěnému ceremoni­ál u všeobecného dorážení čenichy a vrtění ocasem - krátce těm pohybům, které pozorujeme u svých psů, když si je vyzvedneme I psince, abychom s nimi šli ven. Tato společná nose-to-nose ,.'o nference mamená bezpochyby úmluvu, že se na právě objeve­nou kořist uspořádá opravdový lov. Kdo by si zde nevzpomněl na válečné tance Masajů, kteří se musí určitým ceremoniálem vtančit do správné odvážné nálady pro lov lvů.

Výrazové projevy sociální podřízenosti, které se vyvinuly z vý-1:V'j samice k páření, lze nalézt u opic, zvláště u paviánů . Rituální natočení zadku, který je často kvůli optickému zdúraznění tohoto ceremoniálu neuvěřitelně krásně zbarven, nemá ve své současné podobě u paviánů nic společného se sexualitou a sexuálními mo­tivaceoů . Znamená pouze, že opice, která tento rituál provádí,

121

uznává vyššf postavenf toho, jemuž tento rituál určuje. Již zcela mladé opičky provádějí tento obyčej bez jakéhokoli návodu. Pa­viání dčvčátko Pia rostlo v lidské péči Kathariny Heinrothové skoro od nar07..ení; když bylo puštěno do neznámé m'stnosti , provádělo slavnostně ceremoniál .. natáčení zadečku" vůči každé židli, která zřejmě vzbudila její strach. Paviání samec zachází se samicemi svého druhu poměrně brutálně a panovačně, ve volné přírodě sice - podle pozorování Washbuma a de Vorcho -zdaleka ne tak hrubě, jak se usuzovalo z pozorování těchto zvířat v zajetí, a le přece jen nepřtliš něžně v porovnání s ceremoniální zdvořilostí psovitých šelem a hus. Je proto pocbopitelné, že u tčchto opic si jsou oba významy tohoto chování - "Jsem tvá samička" a ,Jsem tvůj otrok" - poměrně blízko. Původ symbo­liky tohoto pozoruhodného projevu vystupuje zřetelně nejen sa­motnou formou pohybu, nýbrž tak.é způsobem, jakým ji adresát bere na vědomL Viděl jsem jednou v berlínské zoo, jak dva silní sta ršf paviáni pláštíkoví spolu urči tou dobu skutečně vážně bojo­vali V přfštím okamžiku jeden z nich utekl a byl vítězem proná­sledován a konečně zahnán do rohu . Nemaje žádné východisko, hledal poražený útočiště v podřízeném postoji; na to se vítčz okamžitě odvrálil a odcházel ve strn ulém imponujícím postoj i. Poražený však za ním s vřfskáním vyběhl a pronásledoval ho takřka dotěrně; natáčel zadek tak dlouho, až konečně silnějšf sa­mce vzal jeho podřízenost " na vědomí" tím, že na něj se znudě­ným výrazem obličeje zezadu vyskočil a provedl několik neteč­ných páňdch pohybů. Teprve potom se zdálo, že podřfzcné zvlře je upokojeno a přesvědčeno, že mu jeho rebelie byla prominuta.

Mezi různými a z různých kořenů pocházejícími upokojujfdmi ceremoniály se musíme ještě zoúoit o těch, kleré jsou podle mé­ho názoru pro naše téma nejdůležitější. Jsou to upokojujfcf nebo pozdravné rituály, které vznikly novou orientací nebo přeorien­továním útočného chování; byla již o nich krátká Wlínka. Liší se od všech dosud probraných upokoj ujících ceremoniá lů tím, že agresi nepotlačují, nýbrž odvedou od určitých přfslu~níků druhu a zaměří ji na jiné jedince. Řekl jsem již, že toto nově orien tova­né agresívní chování je jcdnún z nejgeniálnějších vynálezů vývoj,· druhů - je ale vfc než to. Všude, kde lze nově orientované upo­kojující rituály pozorovat, je tento ceremoniál vázán na individu­aUlu partnera, klerá se ho účastní. Agrese určitého ži vočicha je

122

od druhého určitého jedince odvrácena, kdežto její vybití na všech ostatních anonymních příslušnicích druhu není potlačová­no. Tak vzniká rozlišení mezi přflelem a cizincem a na světlo vy­Sl upuje poprvé osobnf paUla mezi individ ui. Namítne-Ii někdo. l-c zvlrata nejsou žádnými osobnostmi , odpovím, že osobnost za­číná právě tam, kde ze dvou jednotlivých 7jvočichů hraje jeden ve světě druhého takovou úlohu, jakou nemůže jen tak převzit někdo jiný. Jinými slovy, osobnost začíná lam, kde poprvé vzniká osobní přátelství.

Svým původem a svou původní funkcí patří osobní svazky k upokojujícím mechanismům chování, jež potlačují agresi, a tím i do této kapitoly o chování, které je analogické morálce. Přesto vytvářejí tak nepostradatelnou 7.ákladnu pro vybudování li dské společnosti a jsou tím pro téma této knihy tak důležité, že O nich musíme ještě podrobněji pojednat. Nejprve ale musíme pojednat o třech jiných mechanismech chování, nebot' pouze známe-Ii i jiné možné struktury sociálního života, v niehž osobní přátelství a láska nehrají tddnau úlohu, můžcme pinč pochopit její význam pro lidské společenské uspořádání. Proto bude teď následovat popis anonymního společenství, společnosti bukačů nočnich, v níž chybí láska, a konečně organizace krysího spole­čenství, vzbuzující stejně respekt jako odpor, dříve než se bude­me věnovat vývoji onoho svazku, který je na Zemi tím nejkrás­nějším a nejsilnějším.

123

/ 8 / ANONYMNí HEJNO

Neb mnoiJtv( pour,e na mnotslvi se dlytne.

Goe lh c

První ze tří spo lečenských forem. které chceme použít do jisté míry jako prapůvodnlbo tmavého pozadí pro společenství zaI07"c· né na osobnim přátelství a lásce, je takzvané anonymní hejno. Je nejčastější a bezpochyby nejprimitivnější formou sdružování ži­vočichů a lze ji nalézt již II mnoha bezobratlých, jako např. u sépií a hmyzu . To však vůbec neznamená, že se II vyšších zvířat nevyskytuje; sám človčk může za určitých , skutečně hrozných okolností klesnout k anonymnímu davu, " regradovat na ano­nymní stádo" - totiž v panice.

Pod pojmem " hejno" nebo "stádo" nerozumíme jakékoliv ná­hodné shluknutí jedinců stejného druhu , jako se např. stává, kdyi se shromáždf mnoho much nebo supů kolem zdechliny nebo když se na nějakém obzvlášť výhodném místě přflivové zóny usa· di v husté tlačenici mnoho plžů či mořských sasanek. Pojem hej· na je určen tím, že jednotlivci téhož druhu na sebe vzdjemně p0-zitivně reagují, drží tedy pohromadě v důsledku chování, jd jeden nebo V(Ct přísluJnfků htjna vy~/dvd u příslušnfků druhf'Ch Proto je pro tvoření hejna typické, když mnoho živočichů pUlujt v těsně semknutém útvaru týmž směrem.

Otázky z oboru fyriologie chování, které vyvolává soudržno,c anonymního hejna, se týkají nejen výkonů smyslových orgánl'l a nervové soustavy, jež semknutí jedinců, jejich vzájemnou .. pozitivní taxi" způsobují, nýbrž také vysoké selektivity této ft akce. Je nutno vysvětlit , proč chce takový stádový živočich být Ul každou cenu v bezprostřední blízkosti mnoha jiných jedinců

124

vlastního druhu a proč se jen v případě nejvyšší nouze spokojuje '>C zvířetem jiného druhu jako s náhradním objektem. Může jít () vrozené chování - jako např. II mnoha kachen , které na zbar· ven! křídel svého vlastního druhu kolektivně reagují tím, že vzlét· tlOU a onoho jedince následují ; to však může být závislé i na indi· vid uálním učenL

Na mnohá "proč" , jež se nám v souvislosti se soudržností ano­Ilymního hejna vnucují, nebudeme moci uspokojivě odpovědět , dokud nevyřešíme problém "nač" v již dříve probíraném smyslu (viz str. 18). Při položcní této otázky narážíme na paradox: jak je , nadné nalézt přesvědčivou odpověď na zdánlivě pošetilou otáz­ku, nač je dobrá .. zlá" agrese, jejíž význam pro udržení druhu j'\me poznali již ve 3. kapitole, tak je kupodivu těžké říci nač ~ Iouží soudržnost obrovských anonymních hejn nebo stád, j~k je lomu u ryb. ptáků 8 mnoha savců. Jsme pruiš zvyklí to vídat ". chápeme až přOiš dobře, proč se jednotlivý sleď, špaček nebo hl zon nemůže cítit dobře - jsme totiž sami sociálnč žijící tvoro· vé. Proto je nám cizí ptát se, "nač" slouží tento jev. Jak je však tuto otázka oprávněná, to nám bude hned zřejmé, když si uvědo· rn íme zřetelné nevýhody tvoření velkých hejn , např. potíže s ob­' tarávánim potravy pro tolik zvířat , nemožnost se ukrýt - okol­nost, na niž přece na druhé stranč přirozený výběr klade tak velký důraz - , zvýšená náchylnost vůči parazitům apod.

Clověk by mysle l, že jeden s leď, který táhne sám pro sebe své· lovými moři, jeden jíkavec, který se na podzim sám vydá na pouť, n~bo jeden Im:ník, který se při vypuknutí hladu pokusí jako \fl m~t~~ ~aJI~ o~lasu b~haté n~ potravu, bude mít lepší vyhlídky nu prezltI nez tesně srazená hej na, ve která se tato zvířata shluku· If a jež přímo provokují "příslušné" lovce - včetnč společnosti Nčmeckého scveromořského rybolovu - k vykořisťování. Víme, Je zvf'rata shlukuje dohromady mocný a silný pud a že přitažlivá ,n:l, kterou hejno působí na jednotlivce nebo na menší skupiny ,cd n?tlivců,~ vzrůstá s velikostí hejna, a to pravděpodobné geo· metrickou radou. Z tohoto faktu může u mnoha ZVl1at, jako .. a~ř. ~ u ~íkavců, vzni~nout ~~oubný circulus vitiosus. Když v 7Jme vhvem náhodnych vDelŠích okolností - např . obzvlášť dubré úrody bukvic - překročí shlukování ptáků v určité oblasti jlbvyklqu míru, dojde k lavinovitému zvětšování hejn , jež překro­f ekologicky únosnou míru této oblasti, a ptáci hromadně hynou

125

hladem. Pod stromy u Thunersee ve .švýcarsku, na niehž spalo ta· kové obrovské hejno, které jsem měl možnost sledovat v zimč fO"

ku 1951 , ležclo každý den mnoho a mnoho mrtvolek. Několik namátkových pitev jednoznačně prokázalo smrt vyhladověním. Včřím, že není chybou, když z dokazatelně velkých nevýhod,

jaké přináš í život ve velkých hejnech, vyvodime závěr, že to musí mít v nějakém jiném ohledu určité přednosti ; tyto přednosti neje· nom že vyrovnávají zmíněné nevýhody, nýbrž převažují natolik. že vznikl výběrový tlak, který pro udržení soudržnosti hejna vy· tvořil složité mechanismy chování.

Jsou·1..i stádová zvířata alespoň poněkud obranyschopnd, jako kavky, menší přežvýkavci nebo malé opice, je pochopitelné, že jednota zde znamená moc. Zaplašení dravce nebo obrana jím uchváceného člena hejna nemusí mít vůbec nějaký průrazný úči· nek, aby toto chování získalo samo o sobě význam pro udržení druhu. I když sociální obranná reakce kavek ncdokážc zachránil jestřábem chyceného jedincc, jC·li jestřábovi jen natolik obtížná, že kvůli ní loví kavky o poznáni méně rád než třeba sojky, jimž proto dává přednost před kavkami - stačí to, aby tato obrana kamarádů získala zcela mocný význam pro udržení druhu. Totéž platí i pro "bekání", jímž pronásleduje srnec šelmu, nebo pro ne· návistné vřískání, s núnž mnohé menší opice v bezpečné výši ko-­run stromů sledují tygra nebo levharta a pokoušejí se mu jít na nervy. Z podobného počínání se vyvinuly - s dobře pochopitel· nými mezistupni - silně ozbrojené obranné organizace buvolích býků, paviáních samců a podobných pokojných hrdinů, jejichž defenzívní moci se vyhnou i nejhroznější šelmy.

Jakou přednost ale přináší těsná pospolitost hejn zcela bel~ branných živočichů, jako sleďů a jiných malých rybek, v obrov~ ských hejnech táhnoucích drobných ptáků a tolik jiných? Mám pouze jediné vysvětlení, které s váháním předkládám , neboť se mně samotnému zdá těžko uvčřitelné, že jedna jediná, i když ve· Iice rozšířená slabost ZV1cat, která loví, by mohla způsobit tak d<t ­lekosáhlé následky v chování jejich kořisti. Tato slabost spočív4 v tom, že velmi mnohé, ba snad všechny šelmy a dravci, kteří lovl jednotlivá zvířata, nejsou schopni se soustředit na jeden cO, kd~ se jim v zorném poli současně míhá velký počet jiných jedinců stejného druhu. Zkuste jednou sami odchytit z klece, ve které je mnoho ptáků, jedno jediné zvíře! I když vůbec nechcete do..~llIt

126

určitého ptáka, nýbrž máte v úmyslu vychytat celou klec, uděláte překvapivou zk ušenost, že se člověk musí pevně soustředit na jcdno určité zvíře, chce-li vůbec nčjaké získat. Kromě toho po. střehnete, že soustředit pozornost na jeden Cl1 a nedat se zlákat dlem zdánlivě snáze dosažitelným je neuvčřitelně těžké. Toho ptáka, který nám připadá snáze chytitelný, totiž t éměř nikdy ne­chytíme, nebot' jsme jeho pohyby v několika bezprostředně před. cházejících vteřinách nesledovali, a proto nemůžeme předvídat , co pták v nejbližším okamžiku udělá . Kromč toho směřuje naše chňapnutí překvapivě často mai dva stejně lákavé Cl1e_

Přesně totéž činí zřejmě velmi mnoho masožravců, nabízHi se jim současně velký počet cílů. Pokusně bylo zjiš tčno, že zlaté ryb· ky chytnou paradoxním způsobem méně dafnií, nabídne·Ji se jim jich současně příliš mnoho. Stej ně se chovají raketové střely automaticky řízené radarem, jež majf za úkol sestřelovat letadla. Nacházejí·li se dva CJ1e blíže u sebe a jsou·li symetricky uspořá· dané vůči dráze střely, vede výSled nice jejího letu mezi nimi. Dra. vá ryba - stejné jako raketová střela - postrádá schopnost ítmyslně přehlfžet jeden cfl, aby se mohla soustředit na cH druhý. Pravděpodobně se tedy sledi sh lukují do těsných hejn z téhož dů· vodu, z jakého se tryskové stíhačky, které vidíme letět na nebi , řadí do těsných rormací, což ani při velkém leteckém umění pilo-­tů není zcela bez nebezpečí.

Laikovi může připadat vysvčtleni tohoto velmi rozšířeného je· vu přJ1iš odtažité, přesto však nčkteré závažné argumenty svědčí pro jeho správnost. Pokud vim, neexistuje ani jediný v těsném hejnu žijící živočišný druh. u něhož by se jednotlivci při znepoko-­jení, tj. při podezření, že je nabUzku nepřítel, ntsemkli b/(le. To činí nejvýrazněji právě ti nejmenší a nejbezbrannější živočichové, dokonce u mnoha ryb se tak chová jen potěr, kdežto dospělé ry. by už vůbec ne. Mnoho ryb se v nebezpečí shlukuje v jednu lak t čsnou formaci, že působí jako jedna velká ryba. Právě v tomto Ohledu může spočívat jejich obrana, nebot' mnohé poměrně hlou· l>ť velké dravé ryby, jako např. barakuda, dbají zvlášť pečlivě na 10. aby nenapadly přJ1iš velké ryby - vzhledem k hrozícímu ne· I 'ézpečí zad ušení.

Další silný argument pro správnost mého vysvětlení vyplývá ze ~ klJ tečnosti , že zřejmě ani jediný z velkých " lovclt z povolárú" nc· napadne nikdy kořist uvnitř tčsně shluknutého hejna_ Chovají se

127

tak nejen velké šelmy jako lev a tygr, které se zřetelem na obra· nyschopnost své kořisti dlouho zvažují, než skočí na kaferského buvola uprostřed stáda. Také menší lovci bezbranné zvěře se sko· ro bez výjimky snaží nejprve oddělit jednotlivce od hejna, než se ho pokusí vážně napadnout. Sokol stěhovavý a ostříž ovládají zvláštní způsob letu, který slouží právč tomuto účelu. U ryb ve volném moři pozoroval W. Beebe něco obdobného. Viděl velké· ho kranasc sledovat hejno malých jcžíků a trpělivě čekat, dokud se konečně jedna rybička neoddělila z hejna; teprve pak dravá ryba po této kořisti, pro ni poměrně malé, chňapla, Takový po. kus končil pravidelně smrtí oné malé rybky v žaludku té velké.

Potulující se hejna špačků využívají těchto potíži dravců při za· měřování na kořist zřejmě k tomu, že se jim ještě dodatečně snm lov špačků znechutit. Dostanc· li se hejno těchto ptáků do zorné· bo polc letícího krahujce nebo ostříže, shluknou se ptáci tak těs· nč dohromady, že človčk témčř myslí, že jednotliví ptáci již ne· mohou použít křídel. V této Connaci ale špačkové před dravcem neprchají, nýbrž spěchají za ním. Nakonec ho obklopí ze všech stran tak, jako měňavka obtéká panožkami sousto potravy a vta· huje je do svébo tčla v malém volném prostoru - vakuole. Ně· kteří pozorovatelé se domnívali, že tímto manévrem je dravci vzat vzduch zpod křídel, takže nemůže letět, tím méně pak úlŮ"" čit. To je přirozeně nesmysl, ale určitě je takový zážitek dravci natolik nepříjemný, že - ve výše zmíněném smyslu - vede k odvyknutí, a to právě propůjčuje tomuto chování špačků velký význam pro udržení druhu. Růmí sociologové zastávají názor, že prapůvodní formou soci·

ální soudržnosti je rodina a že právě z ní vznikly během vývoje všechny různé formy sdružování, jaké nalézáme u vyšších zvířat. Může to podmínečně platit pro sociálně žijící hmyz a možná také pro některé savcc, počítaje v to primáty včetně člověka, nesmíme to ale zevšeobecňovat. Nejpůvodnější formou "společnosti" v nejširším slova smyslu je anonymní hejno ; typickým příkladem jsou hejna ryb ve volných světových mořích. Uvnitř hejna neexis­tuje uspořádaná struktura, neexistuje vůdce ani ti, kteří jsou ve· deni, pouze ohromné nahromadění stejných prvků. Přirozeně, že se vzájemně ovlivňují, přirozeně, že se vyskytuji určité nejjedno­dušší způsoby "dorozumívání se" mezi jednotlivci, kteří hejno tvoří. Když jeden z nich zpozoruje nebezpečí a prchá, nakad

128

všechny ostatní, kteří jeho úlek mohou zpozorovat. Jak daleko se pak tato panika ve velkém hejnu rozšíří, zda je schopna vyprovo· kovat celé hejno k obratu a útěku, je čistě kvantitativní otázkou, jejíž odpověď záleží na tom, kolik jedinců se lekne a prchá a jak intenzívně to činí. Celé hejno může reagovat i na podněty, které vyvolávají " pozitivní taxi", dokonce i když je pocítí jen jedno in· dividuum. Jeho odhodlaný pohyb určitým směrem strbne s sebou určitě i jiné ryby a opět je to jen otázkou kvantity, zda se dá strhnout celé hejno nebo ne.

tistě kvantitativní, v určitém smyslu velmi demokratické půso· bení tohoto způsobu předávání informací vede zároveň k neraz· hodnosti. Hejno ryb je tím nerozhodnější, čím více obsahuje je· dinců a čím je jejich stádový pud silnější. Ryba, která - ať už 'l jakýchkoliv důvodů - začne plavat určitým směrem, nemůže jinak., než že se zakrátko dostane do volné vody a tím i do vlivu podnětů, které se ji snaží přitáhnout zpět do hejna. Čím více ryb na nějaké vnější podněty vyplave stejným směrem, tím dříve za sebou potáhnou hejno ; čím je větší hejno - a tím zároveň i jeho protitah -, tím kratší je vzdálenost, do níž jeho podnikaví čle· nové proniknou : jako magnetem přitahováni se obracejí a vracejí zpět k hejnu. Velké hejno malých a nahloučených ryb poskytuje proto žalostný obraz nerozhodnosti. Vždy znovu vzniká malý proud podnikavých jedinců, který se vysune jako pa· nožka měňavky. tím jsou tyto pseudopodie delší, tím víc se zten· čují a tún silnější je zřejmě podélný zpětný tab, a většinou celá výprava končí překotným útěkem doprostřed hejna. Člověk by se zbláznil, když přihlíží tomuto plahočení, a nemůže jinak než za· pochybovat o demokracii a vidět určité přednosti diktatury.

Jak je však tento názor málo oprávněný, ukazuje velmi jedno· duchý pokus velkého sociologického dosahu, který kdysi provedl Erich von Holst s hořavkami. Vyoperoval jedné rybce tohoto druhu přední mozek, ve kterém je - přinejmenším u těchto ryb - sídlo všech reakci sloužících soudržnosti hejna. Hořavka bez předního mozku vidí, žere a plave jako normální ryby. Jediná stránka chování, v níž se liší od ostatních, spočívá v tom, že je jf Jedno, opustHi hejno a nikdo jiný za ní neplave. Chybí jí tedy vá· havý ohled normální ryby, která se - i kdyby sebeintenzívněji ..:htěla plavat určitým směrem - přece jen již po prvních pohy· bcch obtíži' po svých druzích z hejna a dává se ovlivňovat tím, zda

129

ji někteří následují a kolik jich je. Toto vše bylo chlapíkovi tx:,z předního mozku úplně jedno; když viděl potravu nebo chtel z nějakých jiných důvodů nčkam jinam, vyplaval odh~lanč z hejna a hle - celé hejno ho následovalo. Operované XVlre se slalo právě pro svůj defekt jednoznačným vůdcem hejna.

Působení vnitrodruhové agrese. jež od sebe rozhání a distan­cuje zvířata téhož druhu, působí proti stádovému pudu; silná agrese a snaha po těsnější soudržnosti hejna se přirozeně navzá: jem vylučují. Přesto však méně extrémnI podoby obou chovám nejsou zcela ncslučitelné. U mnoha drubů , jež tvoří velké shluky, se jednotlivci také k sobě nepřibližují víc než na určito": vzdále­nost· mezi dvčma zvířaty zůstává vždy konstantní meziprostor. Spaici, kteřf sedí v přesných rozestup~h na telegrafníc,h drá~tcch, seřazení jako perly na náhrdelníku, Jsou pro to dobrym príkla­dem. Odstup mezi jednotlivci je přesně takový, aby~ na sebe so~­sedící špačci nemobli dosáhnout zobáky. Bczprostredně po pn­stání sedí špačci rozdčleni nerovnoměrně; ti, co sedí příliš blízko II sebe, se však ihned začnou klovat a pokračují v tom tak dlou­ho, dokud není všude ustavena "předepsaná" in.dividuální vzdd­lenost, jak to výstižně nazval Hediger. Prostor, jehož poloměry tvoří individuální vzdálenost, můžeme pokládat za zcela malé, svým způsobem přenosné teritorium, nebot' mechanismy chová­ní, které zajišťují jeho dodržování, jsou v podstatě tytéž, jež výšc popsaným způsobem zabezpečují hranice okrsku. U spole­čensky žijících ptáků však také existují pravá teritoria - napf. v koloniích hnízdících tcrejů -, která vznikají přesně stejným způsobem jako rozdělení míst k sezení u špačků. Nepatrný okr­sek náležející páru terejů je právě tak velký, aby na sebe dva sou­sedící ptáci, sedící v centru svého "okrsku" - tj. na hnízdě -, nemohli dosáhnout špičkami zobáků, ani když natáhnou krk do-předu, jak nejdále mohou. .

Jen kvůli úplnosti se zde ještč zmíníme, že se soudržnost hejna a vnitrodruhová agrese nevylučují navzájem liplně. V obecném a typickém případě chybí stá~ovým zví!atům jakáko~i , agrc!lt a s ní i individuální distance. Hejna sleďovltých a kaprovltych ryh se nejen při znepokojení, ale i v klidu shlukují tak těsně, že se té· ly vzájemnč dotýkají. Rovněž u ryb, které jsou v průběhu r07 · množovárú teritoriální a vysoce agresívní, mizí útočné chováni. jakmile se tato zvířata mimo dobu rozmnožování shromM.d1

130

v hejna - jako to dělají mnohé cichlidy, koljušky aj. Většinou se dá toto neagresívní sdružovací naladění poznat zevně podle zvláštního zbarvení ryby. Také u mnoha druhů ptáků panuje zvyk stahovat se mimo dobu hnízdění do anonymity velkých hej ~ ; tak je tomu u čápů, volavek, vlaštovek a mnoha pěvců, u OIchž manželé téhož páru nezůstávají během podzimu a zimy spojeni 7.ádným svazkem.

J~n u málo druhů ptáků spolu drží manželské páry, případně rodIče a děti, i ve velkých stěhujících se hej nech pohromadě; je tomu tak u labuti, hus velkých a jeřábů . Velký počct jednotlivcu v hejnu a těsná soudržnost většiny velkých hejn pocbopitelně partnerům znesnadňují zůstávat pohromadě, čemuž také včtšina t čchto zvířat nepřikládá žádnou důležitost. Tato forma sdružová­ní je naprosto anonymní právě z nutnosti; každému jednotlivci je ~polečnost jednoho příslušníka téhož druhu stejně milá jako kte­réhokoliv jiného. Idea osobního přátelství, která je tak pěkně vy­jádřena v německé národní písni "leh hatt' ci nen Kameraden, ei­nen bessem find'st du nit", ta pro tyto stádové živočichy vůbec neplatí. Každý přítel je stej ně dobrý; nenajdeš sice žádného lep­šího, ale také sotva nějakého horšího, a nemčlo by proto smysl trvat na určitém jednotlivci jako na příteli a kumpánovi.

Svazek, jenž takové anonymní hejno drží pohromadě, je zcela jiného druhu než pouto osobního přátelství, jež propůjčuje sílu tl trvalost naší vlastní společnosti. Přesto se domníváme, že osob­ní přátelství a láska mohly dobře vzniknout v lůně pokojného sdružování jedinců téhož drubu, což je myšlenka tím pravděpo­dObnější, že anonymní hejno vzniklo fylogeneticky zcela jistě před vznikem osobního pouta. Abych předešel jakémukoli nedo­rozumění, chci již zde nazD3čit to, co je hlavním tématem přes­příšt í kapitoly: anonymita hejna se vylučuje s osobním přá­Iclstvím, protože to je pozoruhodným způsobem vždy spjato ~ agresívním chováním. Neznáme jediného živočicha, který by byl ,chopen osobního přátelství a postrádal přitom agresi. Obzvlášť Je toto spojení působivé II zvířat, která jsou v době rozmnožování ngresívnf, jinak ale agresi postrádají a tvoří anonymní hejna. Po­kud tito živočichové vůbec vstupují v osobnf svazky, uvolňují se tll to pout~ s vyhasnutím agrese. Právě proto manželé u čápů, pčnkav, clchlid a jiných zvířat nedrží pohromadě, když se velká IUlonymní hejna shromažďují k podzimtúmu tahu .

131

/ 9 / SPOLEČENSTVO BEZ LÁSKY

... sám chladný jako led.

G oe t h e

Protiklad anonymního hejna a osobního svazku, jehož jsme užili na konci předcházející kapitoly, měl pouze ukázal, že se ~~o mechanismy sociálního chování navzájem d.~lckosáhl~~ vylu~uJf, ne však že by kromě nich neexistovaly žádné J~n~. U ZVlrat eXIstu­jí také vztahy mezi určitými jedinci, jež je spoJuJi ~ dlouho~. do: bu, dokonce po celý život, aniž přito~ musí vzo!knout ~eJaky osobní svazek. Tak jako se II lidí vyskytuji obcbodm p~!tnen. kte­ří dobře spolupracuji, ale jim~ ?y nikdr nenapa~lo JH s~lu ,~a výlct nebo jinak společně tráVlt cas, tak I ~_ ",!??bych dru~u zvual existují individuální svazky, jež se uskute~uJI Jcn zpr,?Středkova­ně _ společným zájmem part~e~ na něJ.~kém spolecném ,,~: nikání", nebo lépe řečeno -. J~~ S~očíV~Jl P<:~ZC v toml? p~m kání. Antropomorfizujidmu pnteli zvírat pnpadá po~h~~e, ba přímo nepříjemné zjištění, že u mnoha ptáku - meZI mml 1 ~ ta~ kOvých, kteří žijí v trvalém "manželství" - nekladou samCi am samice žádný důraz na to být pospolu, že se do~lova ,,~ se~be ne­starají", pokud neplní zrovna společnou funkCI na hnízde nebu ve službách potomstvu. .. .

Extrémní případ takového individuálního, ale mkohv n~ mdi · viduálním poznávání a lásce partnerů založeného vztahu J~ ~va zek který Heinroth nazval .. manželství určené místem". U .lcstčr

ky ~Iené například obsazují . sa~ci i ~mice revífY. ~e~vl:lc ni sobě a každé zvíře hájí své tentonum vyhradně protI Jedincum ~ hož pohlaví. Samcc nepodniká nic proti vn~ikn~lí nějaké sam,K" _ vždyť on dokonce proti tomu ani nemůze DlC dělat, nebot I"

132

zadržován zábranou popsanou na SIr. Hl, která mu znemožňuje na kteroukoliv samici zaútočit. Samice zase ze své strany nemůže napadnout ani mladého a co se týče tě lesné sOy a váhy jí hluboce podřízeného samečka, poněvadž jí v tom brání mocný vrozený respekt před insigniem mužství, jak bylo už popsáno na str. 111. Samice a samci si tedy vytyčují hranice svých revírů nezávisle na sobě, jak to dělají zvířata dvou různých druhů , mezi nimiž není nutný vnitrodruhový odstup. že samci a samice ještěrek zelených náležejí témuž druhu, se projevuje právě jen v tom, že obě pohla­ví mají stejný "vkus", pokud se týče obsazení vhodné dutiny ne­bo místa pro její založeni. Avšak ani ve víc než 40 mZ velkém a s rozmyslem založeném volném výběhu, dokonce ani ve volné přírodě, není ještěrkám k dispozici neomezené množství lákavých přfležjtostí k bydlení v podobě převislých kamenů, dčr v zemi a podobně. A tak to nemůže dopadnout jinak, než že nějaký sa­meček a samička, které od sebe nic neodpuzuje, obsadí totéž obydli. A jelikož kromě toho jsou velmi zřídka dvě bytové přne­žitosti zcela rovnocenné a stejně přitažlivé, neudivuje, že v našem výběhu jedna určitá , zvlášť vhodně na jih položená díra brzy poskytla přístřeší nejsilnějšímu samci a nejsilnější samici I. celé kolonie ještěrek. Tímto způsobem neustále v těsném styku !ijící zvířata kopulují přirozeně častěji spolu než s nějakým jiným partnerem, kterého náhodně potkají na hranicích revíru,' aniž by přitom bylo zjištěno nějaké individuální nadržování spolumajiteli hylu . Je-Ii takový "míst ní partner" pokusně oddčlen, netrvá lI ikdy dlouho a mezi ještčrkami ve výběhu se "rozkřikne", že se právč uprázdnil jeden velmi žádoucí samčí, event. samičí revír_ I'ak začnou nové prudké boje o revír mezi zájemci, jež předvída­ldným způsobem vedou k tomu, že většinou již následující den lí~ká byt, včctně pohlavního partnera, druhý nejsilnější samec nebo samice.

Kupodivu skoro stejné jako právě popsané jcštěrky se chovají lIaSi čápi. Kdo by neznal IU strašně krásnou historku, jež se vy­Jll6ví všude tam, kde čápi bOí hnízdí a kde se mluví mysliveckou In linou! Vždy znovu se jí věří a pak se v těch či ončch novinách vy nořf zpráva o tom, jak čápi před odletem do Afriky drkli prr .. ný soud, při nčmž byla velkým čapím shromáždětúm ztrestá­Ull všechna provinční jednotlivých čápů a především čápic; ty, ~h'ré se dopustily nevěry, byly odsouzeny k smrti a bez milosti

133

popraveny. Ve skutečnosti si však čáp ze své manželky moc ne­dčlá, ba není dokonce ani jisté, zda by ji ve větší vzdálenosti od společného hnízda vůbec poznal. Čapí pár vůbec není spolu spo­jen tím magickým gumovým poutem, jaké u páru hus, jeřábů, kr­kavců nebo kavek táhne manžely k sobě zřejmě tím silněji, čím jsou od sebe více vzdáleni. Čáp a jeho samice skoro nikdy nikam neletí společně, jak to činí páry výše jmenovaných a mnoha ji­ných druhů , a stěhovat se začínají dokonce v TŮznou dobu. Sa­mec přilétá zjara vždy daleko dříve na hnízdiště než jeho samice, nebo, lépe řečeno, nei samice patná k hnízdu. Ernst Schiitz uči­nil v době, kdy vedl ornitologickou stanici Rossitten, na čápech tmízdících na střeše jeho domu následující výmamná pozorování. Samec se vrátil v roce pozorování poměrně brzo, a když byl již nčkolik dnů doma a stál na svém hnízdě, objevila se cizí samice. Samec ji zdravil k.lapánfm zobáku ; cizí samice, která okamžitě přistála u něho na hnízdě, zdravila také. Samec jí beze všeho po­volil přístup a choval se k nf do všech podrobností tak, jak se čáp vždy chová ke své dlouho očekávané manželce při jejím návratu. Profesor Schotz mi řekl , že by byl přísahal , že přilétnuvší pták je ta důvčrně známá, dlouho postrádaná manželka, kdyby bo neby­lo to, že nové samici chyběly kroužky na noze, nepoučilo o ně­čem jiném.

Oba už co nejhorlivěji vylepšovali a vystýlali hnízdo, když na­jednou přece ještě dorazila stará samice. Tu počal mezi oběma samicemi boj o revír na ži vot a na smrt. Samce tomu přihlížel zcela bez zájmu, aniž jen pomyslel na to, že by mčl stát při své původní partnerce proti nové, nebo naopak při ní proti té staré. Konečně nově příchozí čápice, nad níž "zákonitá" manželka zví­tězila , opět odlétla a samec pokračoval po výměně manželek ve své hnízdní činnosti právě tam, kde byl bojem soupeřek vyrušen. l.ádné známky nesvědčily o lom, že by byl dvojnásobnou výmč­nu manželky vůbec zpozoroval. Jaký podivuhodný protiklad k povčsti o soudu čápů : kdyby takový pták přistihl svou vlastní manželku na nejbližší střeše " in flagranti" se sousedem, nebyl by pravdčpodobně vůbec schopen rozpoznat v ní vlastní partnerku!

U bukače nočního je situace obdobná jako u čápa, ale není to­mu tak u všech volavek. Otto Koenig ukázal, že mezi volavkami

' -existuje poměrně mnoho druhů, u nichž se manželé zcela nespor­ně individuálně poznávají a drží do určité míry pohromadě také

134

ve ~ětší vZd,á!enosli od, hnízda.v

Znám bukače n~f poměrné dobre, nebot Jsem ve sv~ zahrade mnoho let mohl detailně pozo­rovat z největší blízkosti uměle založenou kolonii volně žijících ptáků tohoto druhu při tvoření párů, stavění hnízd, hnízdění a výchově mláďat. Když se manželé potkali na neutrální půdě, tj. ve větší vzdálenosti od svého malého společného hnízdního teri­toria, ať už to bylo při chytání ryb, nebo při krmení na louce asi 100 m vzdálené od hnízdního stromu, nenasvědčovalo nic - ale vůbec nic - tomu, že by se oba ptáci znali. Vyháněli se z míst dobrého výskytu ryb nebo oojovali o žrádlo, jež jsem jim podá­val, stejně zuřivě, jako to činí kteřfkoli dva bukači, mezi nimiž ne­existuje žádný podobný vztah. Manželé jednoho páru také ni­kdy nelétali společně. Soudrinost většího či menšího hejna buka­čů nočních, kteří odlétali v hlubokém večerním soumraku k Du­naji, aby tam rybařili, měla zcela charakter nějakého anonymního hejna.

Stejně anonymní je i organizace jejich hnízdní kolonie, jež se v tomto bodě naprosto liší od pevně uzavřeného přátelského okruhu sídliště kavek. Každý bukač noční, který zjara přijde do rozmnožovacfho naladění, chce založit své hnízdo sice poblíž, ale zase ne příliš blízko nějakého jiného bukače. Člověk má přímo dojem, že pták chce mít svůj "zdravý hněv" s nějakým nepřátel­ským sousedem a bez něho že není ve správném hnízdním nala­dční. Minimální velikost hnízdního revíru je - stejně jako u re­víru terejů bílých nebo při rozestupu špačků na drátě (viz str. 130) - určcna dosahem krku a zobáku obou sousedů; středy hnízd tedy nikdy nemohou ležet blíže, než je dvojnásobná délka krku a zobáku jednobo ptáka. U dlouhokrkých volavek tím vzniká skutečně značný odstup.

Zda se sousedé vzájemně znají, nemohu s jistotou říci. Neměl jsem však nikdy dojem, že by si nějaký bukač někdy zvykl na při­blížení určitého příslušnľka stejného druhu, který ho cestou na 1>vé vlastní hnízdo musí minout v těsné blízkosti. Člověk by my­slel, že tomu bloupému zvířeti přece musí po stonásobném opa­kovánľ tébož procesu konečně dojít, že soused, který bojácně II s peřím přitaženým k tělu, dávaje najevo vše jiné než dobyva­Iclské úmysly, nechce přece nic jiného než jen "rychle přejít ko­lem". AJe bukač noční nikdy nepochopí, že jeho soused je maji­telem svého vlastml10 revíru, a že proto pro něj není nebezpečný;

135

nedělá rozdíl mezi ním a cizím vetřelcem, který se teprve chystá nčjaký revír dobýt. Dokonce a?i pozorovatel, který nemá sklon k antropomorfizaci zvířecího chování, nemůže než se zlobit na neustálé skřehotání a nenávistiplné potýkání zobáky, které v ko­lonii bukačů propuká vždy znovu v každé hodině denní i noční. Člověk by se domníval, že to~uto zbytečnému plýtvání energií by se dalo snadno zabránit, nepoť bukači jsou v podstatě schopni individuálně rozpoznávat přislušru'ky stejného druhu . Mláďata z jednoho hnízda se znají- přesně už jako mall hnfzdoši a zuřivě bojuji proti každému dodatečně do hnízda vsazenému bukačímu mláděti - a to i proti mláděti stejně starému. Také po dosažení V"l.letnosti setrvávají ještě delší dobu pohromadě, hledají u sebe navzájem ochranu a staví se při napadem v sevřené falanze na odpor. Tím víc překvapuje, že hnízdící ptáci nikdy nejednají s vlastníky sousedících revírů tak, ,jako by věděli", že každý z nich je řádným majitelem svého revíru a určitě se nezabývá do­byvatelskými úmysly. Oověk by se rád zeptal, proč pro všechno na světě nepřišel

bukač noční na nejsnadnější .. řešení" - využít své dokazatelně existující schopnosti poznávat příslušníka stejného druhu k selek­tivnímu návyku na souseda ve vedlejším revíru a ušetřit si tak ne­uvěřitelně velké vzrušování a výdej energie? Na tuto otázku je lěžké odpověděl; pravděpodobně je špatně položena. V přírodě neexistuje totiž jen to, co je pro udržení druhu účelné, ale také vše, co není tak neúčelné, aby to existenci druhu ohrozilo.

echo není schopen bukač noční - totiž zvyknout si na souse­da, o němž je známo, že nemá ze své strany nic zlého za lubem, a právě tím si ušetřit vyvolávání zbytečné agrese -, vykoná po­zorubodným způsobem ryba, a sice jedna ze skupiny, jež je nám už máma svými špičkovými výkony mezi rybami - totiž z čeledi Cichlidae. V severoafrické oáze Gafsa žije malý t1amovec Desfontainesův, jehož sociálnfm chováním ve volné přírodě se důkladně zabývala Rosl Kirchshoferová. Samečkové budují hus· tou kolonii " hn(zd", lépe řečeno trdlišť, do nichž samičky pouze odkládají jikry. Jakmile jsou samečkem oplozeny, berou je sa~ mičky do tlamy a opatruj[ je na jiném místě: v mělké vodě při břehu hustě zarostlé rostlinami, kde také později opatrují mláda~ ta. Každý sameček vlastní pouze poměrně nepatrný revír, který skoro celý zabírá trdliš tě; samec si ho vytváří tak:, že mává ocasní

136

ploutví a ryje tlamou na dně. K télo jamce se každý sameček sna­ží nalákat kteroukoliv kolem plovoucí samičku určitými ri\U~ vanými projevy toku a tzv. "naváděcím plaváním". Touto čin­nosti se samečkové zabývají po velkou část roku; není dokonce vyloučeno, že setrvávají na svých trdlištích rok 00 rok. Není také důvodu k domněnce, že své revíry příliš často měnl. Každý 7. rucb má tedy dostatek času důkladně poznat souseda a je již dlouho známo, že cichlidy toho jsou velmj dobře schopné. Dr. Kirchshoferová se nczalek.la ohromné práce a všecb ny sa· mcčky z kolonie vychytala a individuálně označila . Pomod toho zjistila, že každá ryba skutečně zná majitele sousedn.fch revírů zcela přesně a strpí je pokojně i v největší blízkosti, kdežto kaž· débo cizlnce, který se k jeho jamce bližf byť jen z dálky, okamžité zuřivé napadá.

Tato mírumilovnost samečků tlamovců Desfontainesových z Gafsy, vázaná na individuální rozpoznávání příslušníků druhu, neru ještě oním přátelským poutem, júnž se budeme zabývat II přespříští kapitole. U těchto ryb ještě chybí prostorová přitažli­vost mezi jednotlivci, kteří se navzájem osobně znají, jež způso­buje, že spolu neustále zůstávají pohromadě - a právě 10 je ob­jektivně zjistitebtý znak přátelství. A však v silovém poli, kde je vzájemné odpuzování ~udypřítom.oé, má každé zmfrnění této odpudivé síly mezi dvěma určitými objekty následek, klerý se ne­liší od přitažlivosti . Tento pakl o neútočení u navzájem sousedí~ cích t1amovců se podobá pravému přátelství ještě v jednom b0-dě: zmenšcní útočnosti, která má odpuzující účinek, závis{ - tak jako přitažlivé působení přátelství - n.a stupni zndmosli oněch živočichů . Selektivní návyk na všechny podněty, jež vycházejí 00 osobně se znajících příslušníků stejnébo druhu, je pravděpodob­né předpokladem pro vznik každého osobnOlo svazku a byl mož­ná též jeho předchůdcem ve fylogenetickém vývoji sociá1nfbo chování.

Prosté seznámení se s nějakým příslušníkem vlastního druhu vede i u člověka k zmírnění útočnosti - to platí přirozeně jen obecně a ceteris paribus. Dá se to nejlépe zjistit v železničním ku­pé, které je ostatně také nejlepším místem, kde lze studovat od­pudivé vnitrodruhové agrese a její funkce při ohraničování reví­rů . Všechny způsoby chování, které v takové situaci slouží k odrážení teritoriálních konkurentů a vetřelců , jako pokrytí vol-

137

ných míst kabátem či kabelkou, položení nohou na sedadlo, předstírání spánku atd., atd., se používají výhradně vůči indivi­duálně naprosto neznámému jedinci a okamžitě mizí, jakmile se nový příchozí můžc - byť v nepatrné míře - prokázat jako "známý".

138

/lO/KRYSY

Jak všude, kde se čerti lenl k nej1.arj{ hria.e. k vyvraidinl, nej/lp se hodi váda slran.

Goe t he

Existuje ještě jeden způsob uspořádání společenstva, který je charakterizován formou agrese, s níž jsme se dosud nesetkali -totiž společenský řád založený na kolektivním boji jednoho spo­lečenstva proti druhému. Pokusím se dokázat, že je to v první řa­dě právě tato sociální forma vnitrodruhové agrese, jejíž záporné působení je .,zlem" ve vlastním smyslu slova. Společenské uspo­řádání, o kterém mluvíme, je právě proto příkladem, na němž si můžcme ukázat mnohá nebezpečí, jež ohrožují nás samotné.

V chování vůči členům své vlastní pospolitosti jsou zvířata, ji­miž se nyní budeme zabývat , skutečným vzorem všcch sociálních ctností. Promění se však v pravé bestie, jakmile se dostanou do styku s příslušníky jiné skupiny. Ve společenstvech tohoto typu je vždy přtliš mnoho členů, než aby se jednotlivci mohli mezi sebou znát. Jejich příslušnost k určité skupině se proto dá rozpoznat po­dle určitého pachu, který je vlastní všem jejím členům .

O sociálně žijícím hmyzu je již dlouho známo, že jejich spole­čenstva čítající často mnoho miliónů členů jsou v podstatě rodi­ny; skJádají se totiž z potomků jedné samičky - eventuálně pá­ru -, která kolonii založila . Právě tak se již dávno ví, že II včcl, termitů a mravenců se členové takové velerodiny navzájem po­znávají podle pachu, který je pro jejich úl, hnízdo. eventuálně mraveniště charakteristický. Vnikne-li do hnízda omylem člen ci­l.í kolonie - nebo když lidský experimentátor provádí nelidský pokus a smíchá dokonce celé kolonie -, dochází vždy ke smrtel­uým zraněním a k zabfjeni.

139

Pokud vím, je však teprve od roku 1950 známo, že velerodiny, které se chovají stejným způsobem, existují i u savců - a to hlo­davců . Tento objev učinili skoro současně a na sobě nezávisle F. Steiniger a I. Eibl-Eibesfeldt; první na potkanovi, druhý na myši domácí.

Eibl, který tenkrát ještě pracova] u Ono Koeniga na biologické stanici Wilbeminenbcrg, hnal zdravou zásadu, žít se zkownanými zvi1aty v co možná nejužším kontaktu, tou měrou do krajnosti, že m~i žijící voln~ v budově nejenže nepronásledoval, ale dokonce je i pravidelně krmil; vbodným chováním je brzy ochočil natolik, že je mohl pozorovat i z největší blízkosti. Jednoho dne se otevře­la dvířka velkého kotce, ve kterém Eibl choval plemeno velkých , tmavě zbarvených a divo ké formě nepnl iš vzdálených laborator­ních myší. Když se tato zvířata odvážjla z klece ven a začala pobí­bat po místnosti, napadly je divoké myši již usazené v místnosti s takřka bezpříkladnou zuřivostí. Laboratorním myším se teprve po urputném boji podařilo vrátit do bezpečné ochrany jejich bý­valého vězení. Své útočiště ale od té chvíle úspěšně bránily proti divokým myším, které se pokoušely vniknout dovnitř.

Stemiger umístil potkany chycené na různých nústech do vcl­kých společných výběhů, jež zvířatům poskytovaly zcela přiroze­né životní podmínky. Nejdříve se zdálo, že jednotlivá zvířata mají před sebou navzájem strach . Zřejmě nebyla v útočném naladění. Buď jak buď, k vážnějšún rvačkám docházelo, jen když se zvlřata náhodou potkala, obzvláš tě pak, když byla proti sobě hnána po­dél stěny výběhu, takže do sebe značnou rychlosú vrazila. Sku­tečné agresívními se potkani stali teprve tehdy, když si zvykli a začali obsazovat revíry. Současně začala ta to vzájemně se ne­mající zvířata, jež pocházela z různých lokalit, tvořit páry. Jestliže se utvořilo více párů současně, mohly se boje, které vzápětí ná­sledova]y, protáhnout na dlouhou dobu. VznikJ-li však ještě je­den pár s určitým časovým náskokem, tyranizovali oba manželé spojenými silami nešťastné spoluobyvatele výběhu natolik, že takto zostřený tlak znemožňoval utvořeni jakéhokoliv dalšího pá­ru. Nespárovani potkani zřetelně klesli v hodnostním žebříčku a pár je nyn í neustále pronásledoval. Dokonce i v 64 m2 velkém výběhu stačily takovému páru pravidelně jen dva tři týdny k to­mu, aby sprovodil ze světa veškerá zvířata, která sem s nimi byla vpuštěna, tj. 10 - 15 silných dospělých potkanů.

140

Samec a samice vítězného páru byli vůči podřízeným příslušní­kům vlastního druhu stej nč krutí, přece však samec dával zřetel­nč přednost trýměnf a kousání samců a samice zase spíš proná­sledovala ~ice. Podřízení potkaní se bránili jen málo; snažili se 7.oufale uniknout a obraceli se ve své nouzi směrem, který může potkanům jen zřídkakdy přinést zácbranu - totiž nahoru. V místech silného výskytu potkanů viděl Steiniger často ještě za denního světla sedět zcela nekrytě vysoko na keHch a stromcích bojem vyčerpané a zraněné potkany; šlo zřejmě o kusy, které za­bloudily do cizJ'ho revíru. Zranění se většinou nacházela na zadní polovině hřbetu a na ocase - v místech, kde pronásledující mů­~~ prchajíc~o nejsnáze popadnout. Jen zřídka je milosrdnou pří­emou SmrtI prudká hluboká rána nebo vykrvácení. Castčji je smrt způsobena otravou krve, zejména u kousnutí, která proniknou bř išní stčnou. Včtšinou ale zvíře hyne v důs ledku celkového vy_ čerpání a nervového předrážděnf, jež vede k selhání činnosti nad­ledvinek.

Obzvlášť účinnou a záludnou metodu, jak zabíjet příslušníky vlastnmo druhu, pozoroval Steiniger u některých potkanich sa­mi~, .z nichž se postupně stali skuteční specializovaní zabfječi. Slelmger píše: " ... Samice se pomalu přiblfží k nic netušící obě­ti, která např. žcre na krmišti; pak znenadání přiskočí a kousne ji ze strany do krku. Takovou ranou je neobyčejně často zasažena arteria carotis. Boj většinou trvá jen několik málo vteřin . Smrtel~ ně zrančné zvfre zajde obvykle na vnitřní vykrvácení - pod je­ho kůží "nebo v tělních dutinách se nacházejf rozsáhlé výrony krve ...

Powruje-li člověk krvavé tragédie, které přeživšímu páru pot­kanů konečně dopomohou k panství nad celým výběhem, sotva očekává vznik společenství, jaké se velmi brzy nalo utvoří z po­~0-:nstva vítěznfch Vrahů. Mírumilovnost, ba něha, jimiž se vyzna­cUJe vztah ~vClch matek k dětem , se zde neprojevuje jen u otců, i\l~ zahrnUje i dědečka se všemi strýci, tetami, prastrýci, prateta-1111 atd., atd. až nevím do kolikátého kolena. Různé matky kla­dou houfy svých dětí do téhož hnízda a lze sotva předpokládat, že .se ka~á z nich stará jen o svá vlastní mláďata. Vážně míněný boj uvnltr takové vclerodiny vůbec neexistuje, i když se bouf skládá z tuctů zvířat. I u vlčí smečky, jejfž členové se k sobě přece jinak chovají tak zdvořile, začínají ze společné kořisti žrát nejdií-

141

ve hodnostně nejvýše postavená zvířata. V houfu potkanů sociál­ni hierarchie neexistuje. Houf napadne společnč velkou kořist a jeho nejsilněj ší členové mají na jejím udolání největšf podíl. Při žrádle ale jsou, cituji Steinigera doslovně, " ... menši zvířata ta nejdotěmčjší . Větší jedinci si od nich dobrovolně nechávají vzít sousta potravy. Tato po každé stránce čilejší zvířata, jež dosáhla teprve polovice či tří čtvrtin definitivní velikosti, předčí plně do­rostlé jedince zřejmě i při rozmnožování. Vše je jim po vůli , do­konce aru nejsilnějš í a nejstarší zvfre jim nic neodepře . .

Uvnitř houfu neexistuje vážně míněný boj, nanejvýš drobné třenice se vždy urovnávají jen ranami přední tlapkou nebo kop­nutím zadnk h nohou, nikdy však kousnutím. Clenové houfu mezi sebou neudržují individuálně vzdálenost, naopak : potkani jsou - ve smyslu Hedigerově - kontaktnúni zvířaty, jimž je vzájemný dotyk příjemný. Ceremoniál, jímž dávají najevo ochotu k přátelskému dotyku, je tzv. podlézání; provádčjí ho zejména mlad~í zvířata, kdežto zvířata větší vyjadřují svou nákloDnost spi­še přelézáním . Je zajímavé, že přJliš dotčrné projevování přátel­

ství tímto způsobem bývá právě tou nejčas tější příčinou nevin­ných půtek uvnitř velerodiny. Obzvláště když se starší zvíře zabývá žrádlem a je při tom podlézáním nebO přelézáním mladší­ho jedince přmš obtěžováno, odráží je údery tlapek nebo kopá­ním zadnfch nohou. Skoro nikdy není příčinou tohoto jednáni žárlivost nebo touha po potravě. Uvnitř houfu funguje velmi rychlé předávání zpráv - a to

přenášen ím naladčnf. Co je však nejdůležitější - jednou získaná zkušenost se udržuje a předává dál tradicí. Najdou-Ii potkani no­vou, dosud neznámou potravu, rozhoduje o tom, zda ji velerodi­na bude žrát či nikoliv - podle Steinigerových pozorování -většinou první ZVlce, které ji najde. "Přijdou-li první zvířata hou­fu k návnadě a neochutnají ji, pak už se k ní určitě nepři blíží žád­ný jin ý člen pospolitosti. Když zvířata návnadu neokusí, zavětří ji svou močí nebo trusem. Na takto odmítnutých jedovatých ná­vnadách nacházíme trus často i tehdy, když - vzhledem k umís­tění návnady - musí být pro zvíře nanejvýš nepohodlné se na takovém místě vykálet." Nejvíce však překvapuje, 7.e se povědo­mí o jedovatosti určité návnady předává z generace na generaci a přežije dlouho toho jedince, který s ní udělal špatnou zkušc­nost. Potíže s opravdu úspěšným potíráním potkana - t~hoto

142

nej úspěšnějšího biologického nepřítele č lověka - spočívají prá­vč v tom, že potkani pracují v zásadě stcjnými prostředky jako člověk : předávají zkušenosti tradicí a rorl iřujf je uvnitř jednotně .semknutého společenstva.

K vážně míněným střetnu t ím mezi příslušníky téže velerodiny dochází jen v jediném případě, který je v mnoha ohledech vý­znamný a zajímavý - totiž tehdy, když vnitrodruhovou a vnitro­rodinnou agresi vyvolá přítomnost cizího potkana. Jak se chovají potkani, do jejichž revíru vnikne člen cizí skupiny - nebo je tam experimentálně vpuštěn -, patří k nej h roznějším, n ejotřesnějším a nejodpornějším věcem, jaké lze vůbec u zvířat pozorovat. Cizí potkan může pobíhat celé minuty a ještě déle kolem, aniž tuší hrozný osud, který ho očekává. Stejné dlouho mohou místní zví­řata pokračovat ve své obvyklé činnosti - až se konečně cizinec přiblíží natolik , že je zavětřen . Tu sebou tě lo domorodec trhne, jilko by jím projel elektrický proud. Toto naladění se ihned pře­dává dál a v okamžiku je vzbou řena celá kolonie, Potkani si předávají naladční jen určitými výrazovými pohyby, krysy to však činí pronikavě vysokým a ďábelsky ostrým zavřísknutím , k němuž se připojují všichni příslušníci skupiny, kteří je zaslechli. S očima rozčilením vystouplýma z důlků a Se zježenou srstí se pOlkani vydávají na lov potkanů. Jsou tak zběsilf, že když se dva z nich setkají, nejdřív se pro jistotu navzájem prudce kousnou. ..... Tak bojují 3-5 vteřin," referuje Steiniger, " pak se s ku­předu nataženými hlavami důkladně očichají a pokoj ně se roze­jdou. V den, kdy je pronásledován cizí potkan, jsou všichni pří­~Iušníci houfu vůči sobě podráždění a nedůvěřiví .. . " Zřejmě se ledy členové téže pospolitosti potkan ů navzájem osobně neznají, jako je tomu u kavek, hus nebo opic, nýbrž se poznávají podle pnchu houfu - st ejnč jako včely a jiný sociálnč žijící hmyz.

Stejné jako u tohoto hmyzu je možno i u potkanů pokusně occjchovat člena tlupy za nenáviděného cizi nce a naopak, ovliv­nímc-li tento pach vhodnými prostředky. Eibl vzal z kolonie krys jedno zvíře a vypustil je do nově zařízeného terária ; když je za nčkolik dní přenesl zpět do původního výběhu , jednalo s ním je­ho přlbuzcnstvo jako s cizincem. V druhém případě přenesl ~ krysou také trochu půdy a steliva z výběhu , takže izolované zvÍ­fe s sebou dostalo jakési včno, na němž lpě l pach tlupy. Ačkoliv hyl tento jedinec umístěn do čisté prázdné elementky, byl i po

143

týdny trvajíd nepřítomnosti velerodinou znovu přijat jako jcjf příslušník_ _ .__ Přímo srdcervouá byl osud jednt krysy, s níž E.bl na\ozll výše

popsaným způsobem a již v mé pří!?rnn~o:'ti vpustil zpátky do vý­běhu jejího přfbuzenstva. To~o zvl~e ZfeJmě n,ezapomne~o. pach své skupiny, nevědělo však, ze se Jeho vlastO! pach zrneml. P,? návratu do starého kotte se tedy cítilo doma a v úplném bezpeci a ostrá hryznutí jeho bývalých přátel byla pro ně naprosto neče­kaná. Ani po několika vážnějšfch porančníc~ j~tě nereagovalo strachem a pokusy o útěk, jež lze na sk~tečne ~ch k~~~ po­zorovat již po prvním útoku člena mistru skupIny. UJ}št~~emc jemnocitné čtenáře - čten~ věd:ck~ to zdráhave pn1Jl~­váme -. že jsme v tomto pnpadě neceka~l na trpký kon~ •. ny­brž jsme pokusné zvíře ve výběhu jeho pnouzenstva umístili do ochranné drátěné klece, aby opět získalo původní pachovou • ,státní příslušnost" . . '

Bez takového sentimentálního zákroku Je osud Cizí krysy sku­tečně strašný. Ještě tak to nejlepší, co ji může potkat, je, že zvíře je v nesoúrné hrůze ná~l,e stiženo ~rtvi~í, j~ ,,?zoroval S. A. BarneU v ojedinělých pnpadech. Jmak Je pnslusnfky vlastn~o druhu pomalu rozsápáno. Myslím, že jen zřídkakdy j~ na n.ěJa: kém zvířeti možno tak zřetelně pozorovat zoufalstVI, pamcky strach a současně vědomí neodvratitelnosti strašlivé smrti jako na kryse, která eochopí, že ji krysy hodlají zlikvidovat - vůbec, se již nebrání! Oověk toto její chování be~~~~ porovnává s um. jak krysa vzdoruje hrozbě velké šelmy, Jez J: zahnala do ko~~a a které - stejně jako krysám cizího spolecenstvf - nemuzc uniknout. Přesto čelí mnohem silnějšímu nepříteli odvážnou sebe­obranou, nejlepší obranou, jaká vůbec ~xi~tuje - útokem .. Ko~u už jednou ve slepé uličce skočil do oblIčeje potkan s promkavym válečným výkřikem svého druhu, pochopí,. co myslím. _ v

temu je stranická nenávist mezi tlupami krys prospesná? Kte­rý význam pro udržení druhu vyv~l~ ~oto :~ování? N~že, to otřesné a nás lidi hluboce znepokoJuJICl spoC1vá v tom, ze tyto staré dobré darwinovské myšlenkové pochody je možno použít jen tam, kde je výběr ovlivňován nějakou vnější .příči?~u, k~erá vycházf z mimodruhového prostředí. Jen v tom pnpadc Je nějaké přizpusobení ovlivňováno přirozeným výběre~. ~vb.k tam, kd~ je tento výběr poháněn jen soutěžením mezI příslušníky léhoz

144

d~hu: ~a.stáv~ - jak už také víme - obrovské nebezpečí, že se pnslusmcl stejného druhu ve své zaslepené konkurenci navzájem ~ženo~ do té nej.hloupějŠí vývojové slepé uličky. Na sir. 42 jsme SI uvedli letky bazanta arguse a pracovní tempo západní civiliza­ce jako přfk.1.ady takového scestného vývoje. Je tedy docela mož­~é, že stranic~á zášť, jaká panuje mezi jednotlivými tlupami krys, Je skutečně Jen "ďáblovým vynálezem" , který není k ničemu dobrý. Na druhé straně ovšem není vyloučeno, že 7.de pracovaly tl pracují dosud neznámé vnější výběrové faktory ~ jedno ale mu-1.eme s jistotou tvrdit : úkoly vnitrodruhové agrese, jej ichž vý_ znam pro udržení druhu už známe a jejichž nepostradatelnost jsme poznali ve 3. kapitole "Nač je zlo dobré", IIzdjemné boje krys/ch pospolitosti Mp/ni Neslouží ani rovnoměrnému rozděle­ní revírů, ani výběru silného ochránce rodiny - vždyt' jsme vidě­li , že ti dokonce jen zřídka bývají otci potomstva -, ani žádné ji­né funkci uvedené ve 3. kapitole .

Je také snadno pochopitelné, že trvalý válečný stav, který pa­nuje mezi sousedními velerodinami krys, musí být příčinou velice silného výbčrového tlaku ve směru stále roustoucí bojeschopnosti II že tlupa, která v tomto směru jen trochu zaostane, musí nutně podlehnout a je rychle vyhubena. Přirozený výběr pravděpodob­nč sází na co možná nejpočetnější veJerodiny ~ členové pospoli­tosti si v boji proti cizincům zřejmě navzájem pomáhají, takže n~enší skupi~a je p~ střetnutí se skupinou větší nutně v nevýho­de. ~a ma1em Hallig Norderoog našel Steiniger území, které si m~Zl sebou rozdělil určitý počet polkaních tlup. Mezi jednotlivý­m I revíry nechaly velerodiny asi 50 m široký volný pruh .. zemč nikoho" - no raťs land - a v této oblasti se neustále bojovalo. Takto hájená fronta je pro menší skupinu poměrně více roztažc­ná - a tedy nutně méně výhodná - než pro skupinu větší. Člo­včk je v pokušení zaspekulovat: na Halligu se bude postupně vy_ t'kytovat stále méně a méně různých příbuzenstev potkanů; ltkupiny, které přežijí, budou stále početnější a krvelačnější, ne­bo~' výběr zvýhodňuje růst stranické zášti. O člověku, který stu­dUJe chování a který si je neustále vědom zkázy hrozící lidstvu, lze říci přesně to, CO v Auerbachově sklepě říKá Altmeyer o Sie­hlovi: ..... Rozbrečí se,

když smutná věc se povídá. Nu arci! V napuchlé té kryse živoucí kontrfej svůj má."

145

/11/ SVAZEK

Je konec strachu - s tebou po boku na souboj vyzveme svi slo/trl!

Schiller

Ve třech různých typech uspořádání společe~~tva, kt~ré j~~ popsal v předešlých kapitolách. jsou vztahy meZI J~n~tI~výml ll­vočichy zcela neosobnf. Jedinci jsou p~ky v nad~n?IVlduálnf~ společenství a jsou skoro libovolně ~Jcmně. za?",e~tlelní . Prvn.1 náznak osobního vztahu jsme poznali II tentonálmch samečku t1amovce Desfontainesova z Gafsy, klen se svými sousedy uzaví­rají pakl o neútočení a jsou agresívní pouze vů? cizím vetřelcům. Zde se dosud jedná jen o pasívní strpění dohTe známého s,ousc­da. Jeden na druhého dosud nepůsobí přitažlivým poutem, Jež by ho přinutilo, aby následoval partnera, který chce odplavat, net:? aby kvůli němu zůstal na témž místě nebo ho dokonce - v pn­padě, že zmizí - aktivně hledal! ." .

Právě tyto objektivně zjistitelné projevy soudržnosti vytvál'CJí osobní pouto které je předmětem t~to kapitoly a které budu nadále krátce' nazývat svazkem. Společenství, jež tento svazek. obklopuje omačme jako skupinu. Stejně jako anonymní hejno, drží i skupinu pohromadě reakce, kter~ vyvolává jeden její čle~ u druhého avšak - na rozdíl od onoho neosobního sdružováni _ jsou t;o reakce soudržnosti přísně vázány na individualitu

členů skupiny. . Tak jako u paktu vzájemné snášenlivosti tlamovc~ Desfont~l­

nesových z Gafsy je i pn utvoření skutečné skupmy . hlavmm předpokladem, že jednotlivá zvířata jsou schopna selektivně rea­govat na individualitu kteréhokoli jiného člena. U ono~o. tlamov­ce, který - i když jen na jediném místě, na svém trdlišti - rea-

146

guje na souseda jinak než na cizince, účastní se v procesu loholO zvláštního návyku na souseda množství vedlejších okolností. Je sporné, zda by se ryba chovala ke známému sousedu stejnč, kdy­by se oba najednou ocitli na nezvyklém místč . Skutečná skupina je ale charakterizována právě svou nezávislostí na m.fstě . Úloha, jakou hraje každý její člen v životě všech ostatních, zůstává v pře­kvapujícím počtu nejrůznějších situací vnějšího prostředí nezmě­něna. Jedním slovem: osobní rozpozfTdvdní partnera ve všech mož~ých životních situacích je předpokladem vytvoření každé sk upmy; nespočívá tedy nikdy jen ve vrozených reakcích, což je častý případ při vytváření anonymního hejna. Poznávání partnera se o~em získává individuálním učcním .

Přehlížíme-Ii řadu živočichů vzestupně od jednoduchých k vyš­Mm, setkáme se se skupinou v právě definovaném smyslu IX>prvé u vyšších ryb kostnaných. a sice u ostnoploutvých a mezi nimi obzvláště II cichlid a jiných, poměrně blfzce piíbuzných ryb okou­novitých, jako např. u pomců, klipek a ryb sapínovit~ch. Tyto tři čeledě mořsk~ch ryb jsme poznali již v prvních dvou kapitolách jako živočichy s obzvlášť silnou vnitrodruhovou agresi - což je zde významné.

Při IX>pisu anonymního hejna (viz str. 128-131) jsem výslov­ně podotkl, že tato nejrozšířenější a nejpůvodnější forma sdružo­vání živočichu nevznikla z rodiny - z jednoty rodičů a dčti -jako je tomu u bojových t1up potkanů a také u smeček jiných sav~ ců. V poněkud jiném smyslu je fylogenetickou prafonnou osob­ního svazku a skupiny zcela jistě soudržnost páru, který se spolet­ni s/ard o potomstvo. Z takového páru sice vzniká snadno rodina, přesto však je pouto, o kterém zde budeme mluvit. mno­hem speciálnějšího rázu. Nejprve názorně popíšeme, jak vmiká u cichlid - lěcltlo lak poučných ryb. . . ~ozorujeme-li jako znalci, kteří znají zvířata a chápou všechny Jejich výrazové pohyby, procesy, jcžjsou u cichlid (viz str. 94) pří­činou utváření heterosexuálních púů, můžc nás dost znervózňo­vat a mást skutečnost, jak jsou na sebe budoucí manžclé zli. Jsou ochotni znovu a 7ll0VU se střetávat ve vážně míněném boji ft vždy znovu je nebezpečné vzplanutí agresívního pudu jen s nej ­vy~f nouzí natolik utlumeno, že nedojde k smrtelnému úderu II vraždě. Tato obava vůbec nespočívá na chybné interpretaci tčchto výrazových pohybů ryb! Každý akvarista zná z praxe, jak

147

je nebezpečné vpustit do téže nádrže samečka a samičku téhož druhu cichlid a jak rychle se objeví nějaká ta mrtvolka, když se na toto párování trvale nedohUži.

V přirozených podmlnkách přisplvá návyk na partnera pod­statně k zabránění boje mezi budoucími snoubenci. Podmínky ži­vota ve volné přírodě nejlépe napodobíte, když necháte spolu vy­růstat více mladých ryb, jež jsou zpočátku ještě úplně snášcnlivé, v co možná největším akváriu. K párování pak dochází tak , že určitá ryba - nejčastěji sameček - si při dosažení pohlavní do­spělosti začne činit núok na revír a všechny ostatní z něho vyhá­ní. Pak se nějaká samička ochotná k párování začne opatrně při­bližoval k majiteli revíru. Jestliže uznala samečka jako sobě nadřazeného, odpovídá na jeho, zpočátku zcela vážně míněné útoky již dříve (viz str. 94-95) popsaným způsobem, totiž upej­pavým chováním ; to se, jak už víme, skládá jednak z naladění k párování, jednak z naladění k útěku. Jestliže v!ak sameček přes agresi potlačující působení těchto projevů přejde k činu, vzdálf se samička na kratší dobu z jeho revíru. Dříve nebo později se však vrací. To se opakuje během různě dlouhé doby tak dlouho, až si jedno ze zvířat zvykne na přítomnost druhého natolik, že podně­ly vycházející nepotlačitelně od partnera, které vyvolávají agresi, ztratí podstatně na účinnosti. Stejně jako u mnoha podobných pochodů speciálnfuo návyku uplatňují se i zde nejprve náhodné vedlejší okolnosti, až si konečně zvíře zvykne na celkovou situaci. Žádná z nich nesDÚ chybět, jinak je společné působení návyku zničeno. To platí především pro začátek pokojného soužití. Part­ner se musí zpočátku objevit vždy obvyklou cestou, z obvyklé strany, osvětlení musí být stejné jako v}.dy atd., atd.) jinak působí partner jako cizinec vyvolávajícf boj. Je-li pár v tomto stadiu pře­místěn do jiného akvária, může být další upevňování pouta mezi partnery zcela zničeno. S upevňováním známosti se obraz part­nera stává stále víc a víc nezávislým na pozadí, na jakém je nabí­zen - což je proces vyčleňování podstatných vlastností, který je dobře znám psychologům stej ně jako odbomfkům na podmíněné reflexy. Konečně je pouto k partnerovi tak dalece nezávislé na vedlejších okolnostech, že lze pár přemístit a dokonce i transpor­tovat, aniž se jejich svazek poruší. Nanejvýše za takových okol­ností starý pár "regraduje" na nějaké dřfvějšf stadium, tj. můžc­me u něho pozorovat obnovené ceremoniáJy toku a upoko-

148

jovacích projevů , které u dlouholetých manželů již dávno zmizely pod nánosem každodenního zvyku.

Probíhá-li tvoření páru bez vyrušování, vystupují poznenáhlu u samečka víc a víc do popředí sexuální způsoby chování. Mohou být slopově přimíšeny již v jeho prvním, vážně míněném útoku na samičku, nyní však získávají na intenzitě a hojnosti, anit při­tom mi1.1 ty výrazové pohyby, 1. nidli ke usuzovat na agresfv­ni naladěnl. U samičky naproti tomu počáteční pohotovosti k útě­ku a její ,.podřízenosti" rychle ubývá. Výrazové pohyby strachu respektive útěkového naladěnI u ní mizí s upevňováním páru ví~ a více, dokonce v některých případech tak náhle, že jsem je při svých prvních pozorováních cichlid přeblédl a léta se mylně do­mníval, že u těchto ryb mezi manžely žádné hodnostní zařazení ucexistuje. Slyšeli jsme již, jakou úlohu ve skutečnosti hodnostní ;řebříček při oboustranném poznávání pohlaví hraje. Zůstává za­cho~án v laten.~m stavu i tehdy, když samice radikálně přestala prOjevovat VŮCJ svému manželovi podřízenost Jen při vzácných přnežitostech, když se starý pár dostane do sporu, se k tomu pře­ce uchyluje!

Zpočátku bojácně podřízená samice ztrácí se strachem před samcem také jakoukoliv zábranu projevovat agresívní chováni. Najednou je její předcházejícf ostýchavosti konec a samice stojí uprostřed revíru svého samce drzá a velká, s široce roztaženými ploutvemi, v plném impqnujícím postoji a nádherném zbarvení svatebnlho šatu, který se u uvedených druhů neliší od zbarvení samce. Samec se - jak lze očekávat - rozzlobí, nebot' vzrucho­vá situace, kterou imponujícf manželka vytváří, neznúrní žádný z kličových podnětů vyvolávajících boj, jež známe z našich analýz podnětů. Samec se tedy rozjede proti své samici, zaujme rovněž postavení bočního imponování a na zlomek vteřiny se zdá, že do ní narazí. Pak se ale přihodí to, co mě podnítilo k napsání této kniby: samec se vůbec nezdržuje - nebo nejvýš na zlomek vteři­ny - hrozením samici (on by ani nemohl, neboť je ph1iš vzru­šen) a přechází skutečně k zuřivému útoku - který vsok nesmě~ ruje proti samici, nýbrt ji lésně mfjl a smiřuje na jiného pf{slušnfka stejného druhu - v přirozených podmínkách to pra­videlně bývá vlastník souscdn.l1lo revíru!

Je co klasický přfklad, · kterému s Ttnbergenem říkáme přcori. I..:ncované chování (ang!. redirected activity). Je to určité chování,

149

jež je sice vyvoláno jednfm objektem, avšak - poněvadž tento objekt vysOá zároveň podněty, které takové chování tlumí, odrea­guje se na nějakém jiném předmětu. Tak například člověk, který se na někoho zlobí. udeří pěstí spíše do stolu než do obličeje to­bOJ kdo ho rozzlobil - a to právě proto, že to určité zábrany znemožňují, kdežto jeho zlost potřebuje vybuchnout jako sopka. Tyto většinou známé případy přeorientovaného chování posilují to agresívJÚ chování, které je vyvoláno objektem, jenž zároveň vzbuzuje strach. V tomto speciálním případě první rozpoznal a popsal princip přeorientace B. Grzimek, který bo nazval " reak­ci cyklisty" ... Cyklista" je v tomto případě ten. kdo se smčrem nahoru hrbi a dolů šlape. Obzvlášť zřetelným se stává mechanis­mus, který ovlivňuje toto chování, když se zvíře blíží z větší vzdá­lenosti k předmětu svého hněvu a teprve zblízka jaksi zpozoruje, jak hrozitánský ten protivník vlastně je. A poněvadž teď už ne­může jednou nastartovaný útok zabrzdit, vylcje svůj vztek na ja­kémkoliv vedJe stojícím ncškodném živočichu. Samozřejmě existuje ještč nespočet dalších forem přeoriento­

vaného jednání: mohou ho vyvolat nejrůznější kombinace střet­nuvších se podnětů. ZvlMtJÚ případ samečků cichlid je pro nak téma obzvlášť výmamný, nebot' analogické procesy hrají rozho­dující úlohu v rodinném a společenském životě i u mnoha vyšších zvířat a lidL Zřejmě mezi obratlovci došlo vícekrát nezávisle na sobě k tomuto .. objevu": partnerem vyvolaná agrese nejenžc ne­nf tlumena, nýbrž se jí použije k boji proti nepřátelskému souse­dovi.

Odvedení nežádoucí, partnerem vyvolané agrese a jej! zaměře­ní žádoucím směrem na souseda není ve výše popsaném případě u samce cichlidy přirozeně objevem jednohO okamžiku, který zvfře v kritickém okamžiku může, ale také nemusí učinit. Pravdě­podobně je již dlouho ritualizován a stal se pevnou součástí in­ventáře instinktů onoho druhu. Vše, co jsme se dozvěděli v 5. ka­pitole o procesu ritualizování, slouží v prvé řadě tomu, abychom porozuměli skutečnosti, že z přeorientovaného chování může vzniknout pevný rituál a tím i potřeba samostatného motivu jed­nání.

Kdysi v šerém pravěku - odhadem asi tak ve svrchní křídě (na miliónu let víc či méně zde nesejde!) - se musela tato his­torka odehrát stejně náhodně jako kouření tabáku u obou indián-

150

ských náčelníků v 5. kapitole; jinak by nemohl V7niknout žádný rituál. Neboť jeden ze dvou velkých konstruktérů vývoje druhů, selekce, potřebuje neustále náhodně vzniklé záchytné body, aby mohla zasáhnout ; a je to její zaslepenějšf, ale pilnější kolegyně, mutace, která jí tyto podklady dodává.

Jako je tomu i při vytváření mnoha tělesných znaku a mnoha druhů insti~kti~ního chováJÚ, sled~je též individuální vývoj (on­togene~). ntualizo~an~bo ~remoruáJu v hrubých rysech cestu,jfž šel kdys. Jeho vývOj histoncký (fylogeneu). Přesněji řečeno, on­togeneze neopakuje podObu řady předků, nýbrž urči té formy l jejich ontogeneze, jak již správně rozpoznal Car! Ernst von Baer. Pro náš účel však. postač{ hrubší představa . Rituál, který vznikl z nějakého přeoricotovaného útoku, se tedy podobá dale­ko více svému neritualizovanému vzoru při svém prvním vyslou­petÚ než později ve svém plném rozvinutí. Vidíme proto na čer­stvě spárovaném samečkovi cichlidy - obzvlášť není-Ji intenzita celé reakce přt1iš vysoká - zcela zřetelně, že by vlastně velmi rád uštědřil své mladé ženě pořádnou ránu; v posledním okamžiku mu v tom však motivy jiného druhu zabrání, a tak vybije svou llost na so.usedovi. U plně vytvořeného ceremoniálu se již .. sym­bol" vzdáhl daleko více od loho, co symbolizuje, a jeho původ je 1.3SIřen jak "teatrálností", tak i samoúčelností celého jednání. Je­ho funkce a symbolika bijí do očí daleko víc než jeho původ. Chceme-li vypátrat, kolik z původních podnětů účastnIdch se v konfliktu je v jednotlivýcb. případech tohoto jednánI zachová­no~ muslme provést podrobnější analýzu. Když můj pntel AJfred Scltz a já jsme tento rituál před čtvrtstoletím poprvé pozorovali, byla nám .. odreagovad a pozdravná funkce" ceremoniálu cichlid brzy naprosto jasná; trvalo ale ještě dlouho, než jsme pochopili jeho fylogenetický původ.

Co nám ovkm bylo hned tenkrát na prvním, p<X1robněji zkou­maném druhu - africké cichlidě dvouskvrnné - nápadné, byla \'elká podobnost mezi projevy hrozby a .. pozdravu". Sice jsme se brl)' na~čili oba od sebe rozlišovat a správně předpovídat, zda ~yto prOjevy povedou k boji nebo k utvoření páru, ke své zlosti Jsme však dlouho nemohli přijít na to, jaké zřetele byly pro náš li~udek sm~~~~tn~. Teprve když jsme blíže analyzovali plynulé prechody, JlIUlZ precházel sameček od vážné hrozby nevčstě k upokojujfcímu ceremoniálu, stal se nám ten rozdíl jasným : při

151

hrozbě ryba naráz zabrzdí svůj výpad a zastaVÍ se vedle ohrožo­vaného jedince - a to obzvlášť tehdy, je-Ii natolik vzrušena, že nejen imponuje v bočním postavení, nýbrž také provádí údery ocasem. Při upokojovacím, respektive odreagovacím ceremoniá­lu naproti tomu nejen že se proti partnerovi nezastaví, nýbrž s přehnanou mimikou plave kolem něho a přitom na něj zaměřu­je boční imponování a údery ocasem. Směr, kterým ryba svůj ce­remoniál nabízí, se tedy svým citovým nábojem liší od směru, jímž se pohybuje pn útoku. StáJ.li samec před ceremoniálem klidně poblíž manželky, začne vždy odhodlaně plavat kupředu dříve, než začne imponovat a bít ocasem. Dává tedy zřetelně na­jevo, skoro srozumitelně "symbolizuje", že partnerka právě nenf předmětem jeho útoku, nýbrž že samec tento předmět bledá ně­kde dál ve směru svého pohybu.

Takzvaná změna funkce je prostředek, jehož oba velcí kon­struktéři vývoje drubů často používají, aby zbytkům toho orgánu nebo jednánf, jehož výmam je pokrokem evoluce již překonán, dali nčjaký nový význam a učinili je tak opět použitelnými. S od­vážnou fantazií - abychom si vyjmenovali jen některé příklady -vytvořili z jedné žaberní skulinky sluchovou chodbu obsahující vzduch a vedoucí zvukové vlny, ze dvou kostí čelistního kloubu dvě sluchové kůstky, z temenního oka žlázu s vnitřní sekrecí ­epifýzu, z končetiny plaza ptačí křídlo atd. , atd. Ale všechny tyto přestavby se zdají být nesmělé a skrovné v porovnáni s tímto ge­niálním kouskem: z chování, které bylo nejen kdysi svým půvo­dem, ale jcž dosud ve své současné podobě je přinejmenším čás­tečně motivováno vnitrodruhovou agresí, vytvořili jednoduchým prostředkem rituali.zace fixované přeorientované upokojovacf jednání. Není to nic víc a nic méně než obrácenf všech odpuzujf­cích účinků agrese naruby: rituálně se osamostatnivší ceremoniál se stal - jak jsme viděli v kapitole o ritualizaci - žádoucí sa· moúčelnou potřebou jako každé jiné autonomní instinktivní cho­vání. Právě tím se tento ceremoniál sta] pevným poutem, které spojuje jednoho partnera s druhým. Pro tento zvlMmi druh upo­kojovoctho ceremonidlu je totit podstatné. te ho katdý z přfslus· nlků svazku můie provdd~l pouze s druhým členem svazku a ni· koli s libovolným jedincem svého druhu.

Musíme si uvědomit, jaká takřka neřešitelná úloha je zde vyře­šena úm nejjednodušším, nejelegantnějším a nejdokonalcjšim

152

způsobem: dvě přímo zuřivě agresívní zvířata , která svým vzhle­dem, zbarvením a chováním nutně mamenajf jeden pro druhého lotéž co rudý šátek pro býka (ovšem pouze v úslovf), majf být přivedena k tomu, aby se bez třenic snášela na nejtěsnějším pro­Sloru v hnízdě, tedy přímo v místě , jež každé z nich pokládá za st řed revíru a kde jeho vnitrodruhová agrese dosahuje svého ab­solutního vrcholu. A talo sama o sobě již těžká úloha je ještě dále znesnadněna dodatečným požadavkem, že vnitrodruhová agre­se žádného z manželů nesmí být oslabena ; víme přece z 3. kapi­toly, že každé sebemenší zeslabení útočnosti vůči sousedům stej· ného druhu je hned zaplaceno ztrátou teritoria a tím i zdrojů po. travy pro očekávané potomstvo. Za těchto okolností si druh prostě .. nemůže dovolit", aby se kvůli odvrácení bojů mezi man­žely vrátil zpět k upokojovacím ceremoniálům - jako např. u projevů podřízenosti nebo infantilního cbování -. jejichž před­pokladem je snížení agresivity. Ritualizované přeorientované chování zabraňuje nejen těmto nežádoucím následkům, nýbrž používá navíc ještě nevyhnutelně od partnera vycházejících klí­čových podnětů vyvolávajících boj k popíchnutí partnera vůči majiteli sousedního revíru. Tento mechanismus pokládám prostě 7..3 geniální a přitom daleko rytířštější ncž analogické, avšak obrá­cené jednání člověka, jenž svůj vnitřní vztek, který má na milého souseda nebo nadřízeného, odreagovává plný nervozjlY a po­drážděnosti večer doma na své politováníhodné ženě!

Obzvlášt' úspěšné konstruktivní řešení bývá v pniběhu vývoje často na sobě nezávisle .. vyna]ezeno" různými skupinami živoči­chů. Hmyz, ryby, ptáci a netopýři mají křídla , torpédovitý tvar těla vynalezly sépie, ryby, ichtyosauři a kytovci. Proto nás příliš neudiví, že se mechanismy chování znemožňující boj, které spo~ čívají v ritualizovaném přeorientovaném útoku, vyskytují u mno­ha různých zvířat v analogické podobě.

Je to např. podivuhodný upokojující ceremoniál jeřábů, který se obvykle označuje jako .. tanec" a který - když se č lověk jed· nou naučil rozumět symbolice jejich projevů - přímo svádí k překladu do lidské řeči. Jeden pták se před druhým hrozivě na­přímí, roztáhne mohutná křídla a s očima pevně upřenýma na partnera napřímí proti němu zobák: zosobněný obraz nebezpcč­nč hrozby. Až k tomuto bodu se také upokojovad projevy sku­lečně úplně rovnají přípravě k útoku. Toto hroDvé projevení

153

vlastní nebezpečnosti odvrací pták v pos tím okamžiku od part­nera tím, že udělá obrat o 1800 a s křídly stále ještě široko roze­pjatými mu nastavuje bezbranný týl, který je - jak mámo -u jeřába popelavého a mnoha jinýcb drubů ozdoben krásnou ru­bínově rudou čapkou. Po nčkolik vteřin set rvává "tančící" pták zdůraznčnč v tomto postoji a dává tak srozumitelnou symbolikou najevo, že jeho útočná hrozba není určena partnerovi, nýbrž zce­la naopak namířena přímo na druhou stranu , proti zlému vněj ší­mu světu - zde už zaznívá motiv obrany přítele. Nato se jeřáb znova otočí k příteli a znova mu tváří v tvář demonstruje svou velikost a sílu ; pak se ihned zase odvrací a významně provede zdánlivý útok na nějaký náhradní objekt. Nejraděj i k tomu voU vedle stojícib.o nepřátelskébo jeřába, ale spokojí se i s ne­škodnou husou a v nouzi dokonce i s kouskem dřeva nebo ka­mínkem, který pak uchopí do zobáku a třikrát až čtyřikrát vyhodí do vzduchu. Celé chování říKá tak zřetelně jako lidská slova : ,,Jsem velký a strašlivý, ale nikoliv vůči tobě, nýbrž proti tomuh­le, tomuhle, tomuhle!" Řečí svých gest snad méně dramatický, avšak ještě daleko vý­

znamnější je upokojující ceremoniál kachen a hus, který Oscar Heinroth označil jako triumfální pokřik. Výmarn, jaký pro nás tento rituál má, spočívá především v tom, že u různých zástupců jmenované skupiny ptáků je prováděn velmi rozmanitým způso­bem. Z této postupné řady můžeme rlskat dobrou představu o tom, jak zde během vývoje vznikl z chování odvracejícího zlost svazek, který je zvláštním způsobem příbuzný s dm. jenž spojuje člověka s člověkem a jejž pokládáme za to nejkrásnější a nejsil­něj ší pouto na Zemi.

Ve své nejprimitivnější formě - známe ji v podobě tzv. "rabrab palaveru" u kachen divokých - se hrozba odlišuje jen nepatrně od "pozdravu". Alespoň se malý rozdíl v orientování " rab rab" při hrozbě na jedné a při pozdravu na druhé stranč ujasnil teprve tehdy. když jsem porozuměl principu přeoriento­vaného upokojovadho ceremoniálu z podrobnějšího výzkumu cichlid, u nichž je snáze pochopitelný. Kachny stojí proti sobě s poněkud nadzvednutým zobákem a vydávají rychle a vzrušené dvojslabičný uvědomovací hlas, který zní u kačera obvykle jako " rabrab", u kachny však je víc nosově zbarvený, asi jako "quanqwang, quangwaog" . Jelikož u těchto kachen může býl

154

příčinou uchýleni od původního al e hrozby nejen sociální zábra­na útoku, ale i strach z partnera, nestojí také dva samci, kteří si vážně hrozí pozvednutými zobáky a hlasem " rábrab". často pří­mo proti sobě s namířenými zobáky. Když to však konečně přece učiní, přikročf v příštím okamžiku k činu a chytnou se nájemně za peří na prsou. Obvykle však míří zobáky i při zcela nepřátel­ském setkání poněkud mimo sebe.

Když naproti tomu drží kačcr palaver se svou kachnou, a ob­zv lášť tehdy, když tímto ceremoniálem odpovídá na ponoukání své budoucí nevčsty (viz str. 6 1), vidíme velmi zřetelně, jak mu " to" odtahuje zobák od VYVOlené kachny tím silněji , čím více se dostává do tokového vzrušení. To může vést v extrérmúm přípa­dě k tomu, že se obrátí k samičce - za neustálého "držení pala­veru" - přímo týlem, což fonnálně zcela odpovídá upokojující­mu ceremoniálu racků, popsanému na str. 119, což však u nich nniklo určitě vylíčeným způsobem a nikoliv novou orientací ja­ko u kachen - budiž to varováním p.řed lehkovážnou homologi­,..acH Z právě popsaného otočení kačerovy hlavy se další rituali­zad stal pro mnohé kachny typický projev "natočení týlu", jež hraje velikou roli pn toku u březňačky, čírky, ostralky a jiných plovavých kachen a rovněž u skupiny kajek. Pár březňaček slaví ceremoniál "rabrab palaveru" s obzvlášt' velkou oddaností tehdy, když se partneři po delším odloučení opět shlcdajf. Totéž platí o upokojovacích projevech spojených s bočním imponováním a údery ocasu, jež jsme již pomati u cichlid (viz str. 152). Protože k tomuto ceremoniálu dochází často právě při shledání partnerů, l)Okládali jej první pozorovatelé za "pozdrav" . Ačkoliv tento výklad je pro určité specializované ceremoniály

lohoto druhu částečnč správný, má velká hojnost a intenzita upo­kOjovacích projevů právě v této si tuaci původně jistč jiné VYSVčt­lení : o tupení všech agresivních reakcí navyknutím si na partnera může být částcčně zmařeno již krátkým přerušením vzruchové si­luace, která tento návyk vytvořila. Působivým dokladem je situa­CC, jež vznikne, jsme-li z nějakého důvodu nuceni z hejna společ­nč vyrostlých, na sebe zvyklých , a proto dosud snesitelně mírumilovných mladých kohoutů, drozdů šáma, cichlid, bojovnic I>cstrých nebo jiných stejně agresívních druhů zvířat izolovat jed­noho jedince - byt' jen na hodinu - a pak se ho zase pokouší­nIC umístit zpčt k jeho dosavadním druhům . V tom okamžiku je-

l55

jich agrese vzkypí jak přehřátá voda v tlakovém hrnci při sebe­menším nárazu .

I jiné sebenepatrnější změny v celkové situaci mohou působi­vost návyku náhle zničit Gak jsme poznali již na str. 148). Můj starý pár drozdů šáma trpěl v roce 1961 jednoho svého syna z prvnlho hnízdění, který se nacházel v kleci v téže místnosti jako hnizdní budka páru, daleko přes čas, v nčmž tito ptáci obvykle vyháněj! své odrostlé děti z vlastnlho revlru. Když jsem však pře­nesl klec ze stolu na polici s knihami, začali rodiče na syna tak in­tenzfvně útočit, že kvů1i tomu zapomněli vyletět ven a přinést po-­travu pro malá mláďata, která v tu dobu právě měli . Toto náhlé zhrouceni zábrany útoku založené na zvyku je zřejmě nebezpečí, jež hrozí poutu mezi partnery v páru vždy, když zvířata jsou byť jen na krátký čas oddělena. Stejně zřejmé je, že výrazný upokoju­jíd ceremoniál, který lze pozorovat vždy při shledání, nesloužf ničemu jinému než k zažchnání nebezpečí. Této domněnce od­povídá skutečnost, že "pozdrav" je tím vzrušenější a intenzívněj­ší, čím delší bylo předcházející odloučení partnerů.

Náš lidský srn/ch je ve své původní formě pravděpodobně rov­nčž upokojující nebo pozdravný ceremoniál. Úsměv a smích jsou jistě jen různé stupně intenzity téhož chování, tj . reagují na různě siln~ prahové hodnoty téhož specifického podnětu. U našich nej­bližších příbuzných - šimpanze a gorily - bohužel neexistuje žádné pozdravné chování, jež by formálně a funkčně odpovídalo našemu úsměvu. Avšak upokojujícím projevem mnoha makaků je cenění zubů: přitom tyto opice mlaskají rty, kývají hlavou sem a tam a pokládají uši daleko dozadu. Je pozoruhodné, že mnozí lidé z Dálného východu činí při pozdravném úsměvu totéž. Nej­zajímavější a1e je, že při intenzívním úsměvu dril tito lidé hlavu tak, aby jejich obličej nesměřova1 přímo na pozdravovaného, ný­brž stranou od něho. Pro posuzování funkce rituálu v tomto pří­padě je jedno, nakolik je dědičně fixován a nakolik upevněn kul­turní tradicí a zdvořilosti.

V každém případě je lákavé vykládat tento pozdravný úsměv jako upokojovaó ccremoniál, který - analogicky s triumfálním pokřikem hus - vznikl ritualizací přeorientované hrozby. Kdyl člověk vidí přátelské zběžné vycenění zubů velice zdvořilých Ja­ponců, je v pokušení tomu věřit.

Pro tuto domněnku mluví i to, že u skutečně citově zdůraznč-

156

ného, vysoce intenzívního pozdravu dvou přátel se překvapivým způsobem z úsměvu stává hlasitý smích. I zúčastněným osobám připadá tento smích pozoruhodné v neshodě s jejich vlastními pocity, když tak Zllenadání vytryskne z hlubin vegetativních vr­stev při shledání po dlouhém odloučení. OhjektivnJho pozorova­lele musí chování dvou takto se shledavších lidi neodbytně upo­mínat na triumfální pokřik hus.

Ana10gické jsou v mnoha ohledech i vyvolávací vzruchové si­tuace. Když se několik naivních Lidí, třeba malých hochů , společ-1/1' " vy" -smívá jednomu nebo vícc jiným, kteří nenáleží k jejiCh skupině, obsahuje tato reakce - stejně jako jiné přeorientované upokojující projevy - podstatně víc agrese, která směřuje ven ze skupiny na jedince, kteří nejsou jejími členy. Také jinak těžko pochopitelný smích při náhlém uvolnění nějaké konfliktní situace má svou ana10gii u upokojujídch a pozdravných projevech mno­ha zvf'rat : psi, husy a mnohá jiná zvířata propukají v intenzívní zdravení, když se nějaká trapná konniktní situace náhle uvolní. Z pozorování sebe sama mohu s jistotou tvrdit, že společný snúch nepůsobí jen jako ohzvlášť účinný, agresi odváděj ící činitel, nýbrž vytváří i velmi zřetelný pocit sociální sounáležitosti.

Prosté ZllemoŽI1ční boje může být původní a v mnoha přípa­dech dokonce hlavní funkcí všech právě Wlíněných rituálů. Nic­méně jsou již na poměrné nízkém vývojovém stupni - jak doka­zuje "rabrab palaver" kachny divoké - dostatečně autonomní, že o ně zvíře usiluje kvůli nim samotným. Hledá-li kačcr březňač­ky &'\'ou manželku, neustále při lom vyráží svůj protažený jedno­slabičný vábící hlas "raaab . .. raaab ... raaab". Když ji koneč­ně opět najde, oddává se skutečným orgiím "rabrab palaveru", při nichž zvedá bradu a natáčí týl. Pozorovatel se nemůže ubránit subjektivizujícímu výkladu, že kačer má hroznou radost z to­ho, že ji opět našel, a že jeho vysilující pátrání po ní bylo z pod_ ~talné části motivováno "apetencí" po pozdravném ceremoniálu. U silněji ritua1izovaných forem triumfálního pokřiku, s jakými se můžeme setkat u husic a pak zejména u hus, se tento dojem ještě umocňuje a člověk je v pokukní vynechat u slova " pozdrav" uvowvky.

U všech plovavých kachen a také u husice liščí, která je ze všech svých phOUZllých plovavým kachnám nejpodobnější I vzhledem k triumfálnímu pokřiku - " rabrab palaveru", má

157

tento ceremoniál ještě druhou funkci , při níž provádí upokojova­cf ceremoniál jen samec, zatímco samice ponoukd způsobem po­psaným na str. 57. Podrobnou motivační analýzou zjistíme, že samec, který své výhrUžné pohyby zaměřuje vÍla sousednímu ka­čerovi stej ného druhu, je v hloubi srdce agresívní vůči své samici ; samice však nepocit'uje agresivitu proti svému choti, nýbrž sku­tečně jen proti cizímu kačerovi. Tento rituál, který se skládá z přcorientované hrozby samce a ponoukání samice, je funkčně zcela analogický triumfálnímu pokřiku, při němž hrozba druhého partnera z páru mizí. U hvízdáka euroasijského a husice liščí se vyvinul - u obou druhů jistě na sobě nezávisle - v obzvlá!ť pěkný ceremoniál. Je zajímavé, že naproti tomu II hvízdáka chil­ského je tento ceremoniál stejně vysoce diferencován jako II hus. Oba manželé si při něm přeorientovaně hrozí právě tak, jak to či­ní husy a mnoho větších husic. Samice hvízdáka chilského nosf samčí svatební šat - má kovově zelenou hlavu a světle rudohně­dOll hruď -, což je jediný případ mezi plovavými kachnami.

U husice rudé, husice nHské a mnoha pnbuzných provádí sa­mice sice homologické ponoukací pohyby, samec však na to ne­reaguje ritualizovanou hrozbou, mijející partnerku, nýbrž skuteč­ným útokem na nepřátelského souseda, kterého mu ukázala. Teprve když nad ním zvítězí nebo není-li boj alespoň ukončen zdrcující porážkou páru, dochází pak k nekonečnému triumfální­mu pokřiku. Ten je u mnoha druhů - jako u husice orinocké, husice andské a jiných - velmi powruhodný nejen svou zvláštní zvukomalbou, jež vzniká rozdílností samčího a samičího hlasu, nýbrž působí velmi komicky svými mimicky vysoce přehnanými projevy. Můj film, v němž pár husic andských dosáhl výrazného vítězství nad mým milým přftelem Niko Tinbergenem, vyvolává u diváků spolehlivě smích. Nejprve samice krátkým zdánlivým útokem ponouká svého samce k útoku na věhlasného etologa; houser se dostává poznenáhlu do ráže a konečně skutečně zaúto­čí; pak se ale tak rozzuří a tluče ohbím svýeh křídel, která jsou ozbrojena tmy z rohoviny, tak strašně, že Nikův útěk na konci filmu působí víc než přesvědčivě: jeho nohy a předloktí, jimiž se houserovi bránil, jsou potlučené a půŠtfpané dohněda a domod­ra. Po zmizení lidského protivníka následuje nekončící triumfální ceremoniál, který bohatostí svého až příliš lidského výrazu sku­tečně neobyčejně obveselí.

158

Samice severoafrických husic nilských ponouká ještě více než samice ostatních druhů husic svého samce na všechny dosaiitelné r.řf!lušníky druhu a při jejich nedostatku bohužel také na ptáky JlOyc~.druhů. Te:> působí mnoho starostí chovateli zvířat, který je tak p.n~ucen učimt ~o pěkné ptáky neschopnými letu a po pá­rech Je IZOlovat. Samice husice nilské přihlíží všcm soubojům své­ho chotč se zájmem profesionálního ringového rozhodčího, ni. kdy mu ~k .nepřispěje. na pomoc, jako to často činí samice husy velké a J~ J: to pravldl.em ~ samic cichlid. Je dokonce vždy ochotna preběhnout s vlaJícínu prapory k vítězi , kdyby její dosa­vadní partner snad nepochodil. T~ové cho.vání musí mít ~amný vliv na pohlavní výběr,

nebot klade duraz na pokud mozná velkou snu a bojovnost sam­ce. Vyn?řuje se ~e znovu myšlenka, kterou jsme se :zabývali již na konet třetí kapttoly. Snad, ba pravděpodobně je zuřivost husi­ce nilské, k.terá se pozorovateli zdá často přímo nesmyslná, ná­sledkem vmtT(:~I.ruhové selekce a nemá vůbec nějaký zvláštní vý_ znam pro udrzení druhu. Tato možnost je pro nás poněkud znepokojující právě proto, že - jak ještě později uvidíme - se podobné úvahy hodí i na fylogenetický vývoj lidského 'Í/očn ého pudu.

Husice ni1ské ostatně patří také k těm několika druhům u nich~ může triumfální pokřik ve své funkci upokojovacího ce~ rcmoOlálu selhaJ. Když se dva páry u průhledného, ale nepronik­nutelného plotu na sebe rozzlobí a dostávají se do stále většího varu, dochází často k tomu, že se najednou jako na povel k sobě manželé obrá~ a strašně se navzájem bijí. Značně spolehlivě toho lze t~.ké ~ocilit tím, že k páru do výběhu vpustíme ještě " hromo­svod steJnwého druhu, a když je rvačka v plném proudu, zase ho pokud mozná .nenápadně odstraníme. Pak se pár nejprve oddá skutečně extatickému triumfálnímu pokřiku . Ten se však stává stále divočejším a divočejším,liší se stále méně a méně od nentu­a1izované hrozby, až se koneěně oba milující se manželé náhle popadnou navzájem za pačesy. Taková rvačka končí obvykle ví­lčzs~m samce, neboť je značnč větší a silnější než samice. Ne­nf m l však mámo, že by při trvalé absenci " zlého souseda" ve­tI~~ nahroma~ění. nevyužité útočnosti tímto způsobem až k 7.3-bl(t patmera,jakJsem popsal u některých cichlid. Buď jak buď, má triumfální pokřik u husice nilské a ostatních

159

husic velký význam jako hromosvod. Používá se především tam, kde hrozí bouřka, tj. kde vnitrodruhovou agresi podněcuje jak vnitřní na1aděnÍ zvířat, tak i vnější vyvolávací situace. Ačkoliv je triumfální pokřik - obzvláště II naší evropské husice liščí - do­provázen vysoce diferencovanými, tanečně přehnanými poby~y. neosvobodil se od pudu, který původně tkvčl v základě konflik­tu jak tomu zřejmě je II již popsaného a formou svého pohybu méně vyvinutého "pozdravu" mnoha plovavých kachen. U hu­sic liščích čerpá triumfální pokřik svou energii zřejmě stále ještě z větší části l prapudů. z jejichž konfliktu kdysi toto přeoriento­vané chování vmik.lo; zůstává vždy spojen s existencí pravé, \! daném okamžiku vznikající útočnosti, stejně jako s faktory. které působí proti nf. Tomu odpovídá j skutečnost, že tento cere­moniál podléhá II jmenovaných druhů silným výkyviun v souvi· slosti s ročními dobami : v době rommožováníje nejintenzívnější,

mizí v klidovém období a chybí samozřejmě úplně také u mla· dých ptáků před dosažením pohlavní zralosti.

Toto vše je II husy velké a u všech hus vůbec zcela jiné. Za pr· vé není jej ich triumfální pokřik už výhradní záležitostí manžel· ského páru ; stal se poutem, které drží pohromadě nejen pár, ný· brž též celou rodinu, a dokonce v obecném smyslu i sk upinu úzce spřáte lených jedinců. Tento ceremoniál se stal takřka nezávislým na pohlavním pudu - provádí se během celého roku a je vlastni již zcela malým mláďatům.

Průběh chování je pomalejší a složitější než u všech dosud po­psaných upokojovadch rituálů. Kdežto u cichlid a často také u husic po agresi, která je pozdravným ceremoniálem odvedena od partnera, ndsleduje útok proti nepřátelskému sousedovi, u hus tento útok ritualizovanému něžnému zdravení předchdzl Jinými slovy: k typickým znakům triumfálního pokřiku patří, že jeden partner - většinou nejsilnější člen skupiny, u páru proto vždy houser - zaútočí proti skutečnému nebo zdánlivému proti· vníkovi, bojuje s ním a pak se po více nebo méně přesvědčivém vítězství vrad s hlasitým zdravením ke své samici. Po tomto ty­pickém příkladě. který je schematicky znázorněn na obrázku od He~ Fischerové, má triumfální pokřik také své jméno.

Casová posloupnost útoku a pozdravu je natolik ritualizována, že se při vyšší intenzitě vzrušení prosazuje jako jednolitý ceremo­niál, i když pro skutečnou agresi neexistuje žádná příčina. Útok

160

pak je zdánlivým útokem na nějakou nevinně vedle stojící husič­ku, anebo jde vůbec naprázdno. Doprovází ho hlasité drsné trou· bení, jakési fanfáry. Za příznivých okolností muže tedy dojít k útoku, který má vlastní nezávislou mQ[ivaci. K vyvolání toho­to rituálu přispívá i to, že houser je vystaven situaci vyvolávající

agresi. Jak ukazuje podrobnější motivační analýza, vystupují " fanfáry" obzvlášť výrazně tehdy, když je pták v konfliktu mezi útokem, strachem a sociálním vztahem. Svazkem, který ho poutá k jebo samici a dětem, je houser vázán na místo a nemůže utéci, i když v něm protivník vzbuzuje mimo agresi též silné útěkové naladění. Jeho situace je pak stejná jako situace do kouta zahna­né krysy a zdánlivě hrdinská statečnost, s jakou otec rodiny vyrá­fJ na silnějšího nepřítele. je zoufalou odvahou kritické reakce, kterou jsme poznali již na st r. 31.

Druhá fáze triumfálni'ho pokřiku - obrat k partnerovi. který je provázen jemným štěbetáním - se svou formou zcela rovná výhrůžnému gestu a lze ho od něho rozeznat jen podle malého odchýlenJ. které je způsobeno ritualizovaným přeorientováním I>ohybu. Přesto obsahuje tato zdánlivá hrozba. která přítele mí· ji. za normálních okolností již jen slabý nebo vůbec žádný agre­lIívní motiv; je výhradně aktivován autonomním podnětem ri. luálu, zvláštním instinktem, který můžeme oprávněně nazvat so· r id/n[m.

161

K neútočné něinosti štěbetavého pozdravu mačně přispívá ur­čité konlrasln( působeni. Hou~r vybil při zdánlivém útoku a hr­čcní podstatné množství své agrese a jeho náhlý obrat od p"r0ti­vníka a otočení se k milované rodinč jde ruku v ruce se zmenou naladění, jež podle dobře známých fyziologických a psychologic­kých zákonitostí vychýlí kyvadlo do .sm~ru, který j~ opač~ý smě­ru agrese. Při nepatrné vlastní motivaCi ceremomálu muže po­zdravné štěbetání obsahovat poněkud agresívněj ší podnět. Za zcela zvláštních podmínek, které si vysvětlíme pozdČji. může po­zdravný ceremoniál podlehnout "regresi". to znamená, že může klesno ut zpčt na některé fylogeneticky rančjší stadium, k němuž pak rovněž přistupuje pravá agrese. . . .

Jelikož projevy pozdravu a hrozby Jsou skoro stejné, Je toto vzácné a ne 7.cela normální přimísení útočnosti do chování sotva patrné. Jak je tento přátelský projev ~.?bný pů~odní ~hrůžné mimicc navzdory základní rozdílnoslt Jejich motivace, Je patrné z toho že může dojft k záměnám. Nepatrné odchýlení od smčru je sice ' dobře viditelné zepředu, tedy adresátovi tohoto výrazové­ho pohybu, avšak ze strany - z profilu - ne~ po~rovat~lné _ a to nejen pro lidského powrovatcle, ale am pro Jmou dIVO­kou husu. Když se na jaře pomalu uvolňují .r~inná pout~ ,a mla­dí houseři začínají žít na svobodné noze, muze snadno dOJit k to­mu, že jeden bratr vydává s druhým jcltě triumfální pokřik a mezitím se již snaží dčlat cizí mladé huse svatební návrhy. Tyto návrhy naprosto nespočívají ve vybízení k páření, nýbrž v tom, že houser napadne cizf husu a pak pospíchá za hlasitého 7.dravení ke své vyvolené. Přihlfží-li tomuto jednání spřáte1e~ý bratr ze stra­ny, zpravidla se domnívá, že nápadn~ ch .. ce, ~a c~zf mla~ou ~u~,~ skutečně zaútočit , a jelikož mužští příslusmcl téze skupmy, JC}I1.

členové spolu vydávají triumfální pokřik, se sebe navzáj~m ~stá­vají, vyráží zlostnč na budoucí ncvěstu svého bratra. Jehkoz k ní ze své strany nic necítí, nakládá s ní velice hrubým způsobem. Perc se s nf totiž tak intcnzfvně, jak by odpovídalo výrazovému pohybu jeho bratra, kdyby byl místo zdravení ~~utečně hrozil. Když pak samice vyděšeně uprchne, nachází se Její ~ápadník ve velkých rozpacích. Není to vůbec antropom<?rfiZ?~áfll. ne~ť ob­jektivně fyziologickou příčinou této rozpačitosti J~ konflikt na­vzájem si odporujících podnčtů a v takov~m konfliktu se ~I~~y houser bez vší pochyby nachází. Pud brámt vyvolenou samicI Je

162

v mladém houserovi velice silný, stejně mocná je ale i zábrana napadnout braťra, který je v tu dobu ještě jeho kumpánem v bra­I~ském triumfálním pokřiku. Jak nepřekonatelná je tato zábrana, SI vysvětlíme ještě později na působivých příkladech ,

Jelikož triumfální pokřik obsahuje značnou míru agrese proti partnerovi nanejvýše jen ve své první fázi, při níž se ozývá "hrče­ní", ale již určitě ne při štěbetavém zdravení, nemá už toto zdra­vení podle názoru Helgy Fischerové funkci upokojovacího pro­jevu. Sice ,ještč" úplně kopíruje symbolickou fomlU přcoriento­vané hrozby, mezi partnery však již určitě neexistuje žádná tak mocná agrese, že by ji bylo nutno nějak OÓvracct.

Pouze ve zcela určitém, rycble probibajícím stadiu individuál­ního vývoje můžeme také ve zdravení zřetelně dokázat prapů­vodní pudy, které tkví v základu přeorientovaného jcdnánf. Jinak n~ní individuální vývoj triumfálního pokřiku u busy velké, který dukladně prozkoumala Helga Fischerová, vůbec nčj akou rekapi­tulací svého fylogenerického vzniku; dosah platnosti pravidla opakování (viz str. 15 1) nesmíme nikterak přeceňovat. Již čer­!'lvě vylíhlé house ovládá - ještě předtím, než se naučí chodit stát nebo přijímat potravu - typický pohyb natahováni krku: který doprovází "štěbetáním" nejjemnějším fistulovým hláskem. Tento hlas je zpočátku dvouslabičný jako "rabrab" nebo odpoví­daj ící hlas kachňat. Již za nčkolik hodin se z něho stává mnoho­slabičné .. wi wi wi", jehož rytmus odpovídá přesně pozdravnému štěbetání dospělých hus. Natahování krku a .. wi wi-hlásek" jsou l:czpochyby předstupnč, z nichž se při donistánf husy vyvinuly Jak výrazové pohyby hrozby, lak i důležitá druhá fáze triumfální­ho pokřiku. Ze srovnávacích fylogenetických studií víme, že v pniběhu vývoje vzniklo zdravení zcela jistě přeoricntací a ritua­lizací hrozby. V individuálním vývoji má ale formálně stejný pro­jev nejdříve výz.nam zdravenI. Když se malé house právě dokáza­lo vylíhnout - což je obtížný výkon, který není bez nebezpečí­II leží před námi s ochable nataženým krčkem jako vlhká hro­mádka neštěstf , existuje jediná reakce, kterou je u nčho možno p~~mptně vyvolat. Když se nad ním nakloníme a vydáme v při­hllzne hlasové poloze hus několik zvuků, zvedne house nejistě se kymácej ící hlavičku, natahuje krk a zdravf. Ještě dříve, než udělá ~ nebo je vůbec sc::hopna udělat - cokoliv jiného, zdraví malá divoká husa své SOCiální okolí!

163

Významem svého výrazového pohybu i svým vztahem k. vyvo­lávací sit uaci je natahování krku a šeptání malé busy zdravením, a nikoli hrozebným projevem dospělých . Je ale pozoruhodné, 7..e se svou formou nejdřív podobá hrozbě, nebot~ typické odchýlení nataženého krku ze směru partnera u zcela malých housátek chy­bl: Teprve když jsou stará několik týdnů a mezi prachovým pe­řím se objevují definitivní pera, dochází v tomto ohledu ke změ­ně. Mladí ptáci začínají v této dobč být vůči stejně starým husám cizích rodin zřetelně agresfvnější, tj . jdou proti nim s nataženým krkem, štěbetají a pokoušcjí se je štípnout. Jelikož ale při takové rvačce dvou sourozeneckých hejn jsou ještě výhrúžné a pozdrav­né projevy úplně stejné, dochází pochopitelně často k nedorozu­měním, při nichž jeden bratříček štípne druhého. V této zvláštní situaci lze poprvé v ontogenezi husy pozorovat ritualizované pře­orientování pozdravného chování : house štípnuté svým souro­zencem mu útok neoplatí, nýbrž propukne v intenzívní štěbetání a natahování krku, jehož smčr zcela zřetelně mfjí druhé house, a to v tupějším úhlu než později u plně vyzralého ceremoniálu. Působení tohoto projevu k utlumení agrese je neobvykle nápad­né, neboť dosud agresívní bratříček nebo sestřička napadeného okamžitě pustí a začne se též oddávat výramému přeorientova­nému zdravení. Vývojová fáze, v níž triumfální pokřik projevuje takový zřetelný upokojujíd účinek , trvá jen několik dní. Rituali­zovaná nová orientace se začíná hned uplatňovat a od tOhOlO okamžiku znemožňuje - nehledě na vzácné výjimky - jakéko­liv nedorozumění. Kromě toho se v průběhu dozrávání ritualizo­vaného ceremoniálu dostává zdravení pod nadvládu autonom· nlho sociálního pudu a neobsahuje žádnou agresi, anebo tak má­lo agrese proti partnerovi, že není zapotřebí žádného zvláštního mechanismu, který by zabránil jeho napadení. Funkcí triumfál ní­ho pokřiku je nadále výhradně pouto, jež drží příslušníky rodiny pohromadě.

Výlučnost skupiny, která je tímto poutem spjata, je pozoru­hodná. Cerstvě vyUhlé mládě získává svým narozením právo na členství ve skupině a je "bez ohledů" akceptováno dokonce i tehdy, když to není husa, ale experimentálně podvržené mládě,

např. kachna pižmová. Již po několika dnech poznávají rodiče své děti a ty zase své rodiče a od té chvíle již nejsou ochotni vy­dával triumfální pokřik s jinými husami.

164

Uděláme-li poměrně krutý pokus a přesadíme-li house do cizí r~iny, je u~vhé.~ítě přijímán.? do spol~enství triumfálnfilo po_ knku Um obtu:neJI, čím pozděj i bylo vytrzeno z původního rodin­né~o sv<?u. Mládě.~ c~ch hus bojí, a čím více dává svůj strach najevo, Um ochotnějI ho Clzí husy napadají.

Dojemná je dětská důvčřivost naprosto nezkušeného čerstvě vy}!?lého hou~te, ~teré prvnímu živočichu, jenž se k němu při­bim, šeptá vstffc přátelskou nabídku svého malého triumfálního pok.~~u v .. domnění", že tento živočich musí být jednún z jeho rodlcu.

Úplnému cizinci nabízí husa velká triumfální pokřik a dm i vččnou lásku a přátelství jen v jedné jediné životní situaci : totiž tehdy, když se temperamentní mladý samec zčistajasna zamiluje do cizí husy - a to beze všech uvozovek! K prvním návrhům doc~ází v době, kdy mláďata z minulého roku musí opustit své rodlce, neboť to se chystají k novému hnízdění. Tu se rodinné svazky m.us~ nu!ně uvolnit, aniž se však nčkdy zcela zpřetrhají.

U ~us je ješte víc než u kachen - o nichž jsme mluvili předtím - trlumfálnf pokřik vázán na osobní rozpoznáváni partnera. Rovněž kachny drží palaver jen s urči tými známými jedinci, přes-10 není s~7.ek , Jc;:rým tento ceremoniál své účastníky spojuje, tak pe~y: ~ovn~z nenf u kachen tak obdžné získat příslušnost ke sk upme, Jako JC lomu u hus. U hus se stává, že cizí jedince který. do k~loni~ přilét l nebo kterého vlastník krotkých hus při~ ~oupd, potrebuJe doslova celá léta, než jc přijat do skupiny hus Jež spolu vydávají triumfá Lní pokřik. '

Sn~ získá cizinec členství v nějaké větší skupině oklikou ; žc se tOllž náble zamiluje do člena sk upiny a založí s ním rodinu. ~eh~edě na oba speciáLní případy - zamilování se a narození _ J; tnumfální pokřik tím intenzivnějš í a svazek, který spojuje jeho u~astníky, tím .pevnějšf, Um déle se zvířala navl.djem znaji Za pr:ctpoklad~, ze všechny ostatní okolnosti jsou stejné, můžcme rfcl, ~ síla, jakou triumfální pokřik váže, je úměrná stupni znd­n~OSIl partnerů . Poněkud přehnaně můžeme také říci, f..e pouto triumfá lního pokřiku vmik.á tehdy, když známost a důvěrnost mezi dvěma nebo více husami dostatečně pokročila .

V předjařf, k,dy ~e staré páry hus zabývají hnízdícími úmysly [I mnoho mladych jednoletých a dvouletých hus zamilovanými myšlenkami, přebývá vždy mnoho nespárovaných hus různého

165

stáří jako eroticky nezaměstnané "čekanky". Ty se vždy spojují ve větší či menší skupiny, jež většinou označujeme stručně jako ptáky nehnízdící. Tento výraz není přesný, neboť mnozí mladí, ale pevně spárovaní snoubenci také ještě nehnízdí. V takových nehnízdících skupinách se mohou vytvořit skutečně pevné svazky lriumfálního pokřiku, které se sexualitou nemají vůbec nic spo­lečného. V případě, že ze dvou osamělých hus je jedna odkázána na společnost druhé, může náhodně takové nehnízdící společen­ství vzniknout také mezi samcem a samicí. Právě v letošním roce se sta1o, že se z naší dceřiné kolonie na Ammerském jezeře vráti­la jedna ovdovělá stará husa a spojila se s jedním vdovcem bydlí­dm v Seewicsenu, jehož samice z neznámých příčin nedávno zemřela. Myslel jsem, že se zde začíná vytvářet pár, ale Helga Fischerová od začátku zastávala názor, že jde pouze o typický tri­umfální pokřik nehnízdících ptáků, který také někdy může spo­jovat dospělého samce s dospělou samicí. Vždyť - navzdory ji­ným názorům - takč mezi muži a ženami existuje pravé přátelství, které se zamilovaností nemá skutečně nic společného. Buď jak buď, z takovčho přátelství mMe lehko vzniknout láska - a to i u hus. Chovatelé divokých hus znají dobře starý trik: chtějí-Ii spolu spárovat dvě husy, přesadí je obě do jiného zoo nebo k jinému chovateli vodního ptactva, kde jsou obě všeobec­ně neoblíbeny a odkázány jedna na společnost druhé. Tímto způ­sobem můžeme vynutit alespoň vytvoření triumfálního pokřiku nehnízdících ptáků a doufat , že se z něho časem vyvine spárová­ni. Avšak velmi často jsem se dočkal toho, 7.0 se takovéto vnuce­né vazby po návratu do starého okoH ihned zase uvolnily.

Vztahy jež existují mezi triumfálním pokřikem a sexualitou -vlastním pářícím pudem, nelze zcela snadno pochopit. V ka~­dém případě jsou jen volné a vše bezprostředně pohlavní hraje v životě divoké husy skutečně jen podřadnou úlohu. Co dra husí pár po celý život pohromadě, je triumfální pokřik , a nikoli po­hlavní vztahy mezi manžcly . Existence silné vazby triumfálního pokřiku mezi dvčma jedinci "připravuje cestu" , tj. podporuje do určité míry vznik pohlavního vztahu. Jsou-li dvě husy - mohou to však být též dva houseři - velmi dlouho spojeny poutem to­hoto ceremoniálu, pokoušejí se včtšinou spolu nakonec též kopu­lovat. Opačně se ale nezdá, že by páření mezi určitými jedinci. jež se vyskytuje často již u ročních mláďat, která jsou tehdy jcšte

166

dlouho neschopná rozmnožování, znamenalo nějakou výhodu pro vývoj vazby triumfálního pokřiku mezi nimi. Vidúne často, ze se dvě mladé husy opakovaně ošlapávají, aniž se z toho dají dčlat nějaké předpovědi o jejich pozdějšún spárování.

Naproti tomu i ten nejnesmčlejší náznak nabídky triumfálního eo~ři.ku ~ strany .m~adého housera, který samice opětuje, oprav­nUJe k predpovědl , ze se z obou stane se značnou pravděpodob­ností pevný pár. Tyto jemné vztahy, v nichž pářící reakce nehrají vůbec žádnou úlohu, se v pozdnlIn létě a začátkem podzimu zdánlivč úplně uvoňují, přesto se ale mladé husy, které ve dru­hé!D roce života začnou vážně tokat, nápadně často vracejí ke své Ionské mladé lásce. Volné a v určitém smyslu jednostranné VZla­~y, které u hus existují mezi triumfálním pokřikem a kopulací, Jsou dalekosáhle analogické vztahům, které se vyskytují také u člověka mezi zamilovánun se a hrubě sexuálními reakcemi. .. Nejčistší'; láska vede cestou nejjemnějších něžností k tě­I~~~ému sblfžení, jež se však vůbec nepociťuje jako to nejdůleži­tCJSI na tomto svazku; naopak pohlavní pud a z něho vycházející podněty často vůbec nevedou k prudké lásce. Oba funkčni okru­hy se mohou u husy velké zcela uvolnit a stát se na sobě nezávis­lými právě tak, jako tomu bývá u lidí, ačkoliv bezpochyby nor­málně" patří k sobě a musí se vztahovat na téhož jedinc~'jako partnera, mají-Ii splnit úlohu pro udržení druhu .

Pojem normálnosti je jedním z nejobtížněji definovatelných pojmů v celé biologii vůbec. Je však současně, bohužel, právě tak nepostradatelný jako jeho protiklad - pojem patologičnosti. Když se můj příte l 8cmhard Hellmann setkal s něčím obzvlášť bizarnJm a nevysvčtlitelným ve stavbě nebo chování nějakého ži­vočicha, kladl vždy se zdánlivou naivitou otázku : "Měl právě to-10 ko~st"!~(ér v úmyslu?" Ve skutečnosti jedinou možnostf, jak označit neJakou strukturu a funkci za ,.normální", je, že se zjistí, zda se vytvořila výblrovým tlakem svého významu pro udriell( (/ruhu právě v této a žádné jiné formě. Naneštěstí ignoruje tato definice vše, co je náhodou takové a ne jiné, a co ale vůbec ještě nemusí být nenormálni - patologické. Rozhodně však nerozu­míme normáJnoslí průměr vypočtený ze všech pozorovaných jed­notlivých případů, nýbrž daleko spíš vývojem druhu zkonstruo­vaný typ, který z pochopitelných důvodů lze v jeho listě podobě n:.tlézl jen vzácně, nebo vůbec nikdy. Nicméně však tuto čistě

167

ideální konstrukci potřebujeme, neboť se od ní odrážejí chyby úchylek. Učebnice zoologie se neobejde bez popisu zcela nepo· škozeného ideálního motýla jako zástupce svého druhu - motý· la, který v této přesné podobě nikdy a nikde neexistoval, neboť každý exemplář, se kterým se shledáváme ve sbírkách, je něja­kým způsobem znetvořen nebo poškozen. Stejně se nemůžeme obejít bez ideální představy " normálního chován'" husy velké ncb jiného druhu zvířete, chování, které by se uskutečnilo, kdyby na zvíře nepůsobily vůbec žádné rušivé vlivy, a jež se vyskytuje stejně zřídka jako bezvadný typ motýla. Lidé, kteří jsou obdařeni dobrou pozorovad schopností, vidl ideální typ nějakého tvaru nebo chování zcela bezprostředně, tj. jsou schopni vyčlenit si a odlišit to podstatné pro typ od pozadí vedlejších malých neder konalosLÍ. Když můj učite l Oscar Heinroth ve své dnes už klasic­ké práci o vrubozobých (1910) označil celoživotní bezpodmíneč­nou manželskou věrnost husy velké za její "normální" chování, abstrahoval úm naprosto správně neporušený ideální typ, ačkoliv ho nemohl ve skutečnosti pozorovat - a to již proto, že život husy může trvat déle než půl století a její manželství je jen o dva roky kratší než život. Nicméně je jebo tvrzení správné a jím urče­ný typ je pro popis a analýzu chování stejně nepostradatelný, ja­ko by byla nonna vypočítaná z průměru mnoha jednotlivých pří­padů naprosto nepoužitelná. Když jsem nedávno, krátce po napsání této kapitoly, zpracovával s Helgou Fischerovou její pro· tokoly o husách, projevil jsem zřejmě - navzdory výše uvede­ným úvahám - určité rozčarování nad tím, že mezi velkým p0-čtem našich hus byl normální případ absolutního a až do smrti trvajícího věrného manželství popsaný mým učitelem ve skutcč­nosti tak vzácný. Nato učinila Helga, kterou mé zklamání rozhoř· čilo, nesmrtelný výrok: "Nevím, co vlastně chceš; husy jsou ko· nečni takt jenom lidé. ..

Od této normy manželského a sociálního chováni existují u hus velkých - a to prokazatelně i u ptáků volně žijících -velmi mačné odchylky. Jedna z velice hojně se vyskytujících od· chylek je zajímavá obzvlášť proto, že - ačkoliv v mnoha lid· ských kulturách přísně zakazovaná - II hus kupodivu není pro udržení druhu škodlivá: míním svazek mezi dvčma samci. Mezi vzhledem a chováním obou pohlaví u hus nejsou podstatné kvali­tativní roz.d.O.y. Jediný ceremoniál při tvoření páru - tzv. "cere·

168

mODiál zalomeného krku" -, který je podle pohlaví podstatně odlišný, předpokJádá, že se budoucí partneři před spárováním neznají, a proto mají před sebou určitý strach. Když se tento ri­tuál přeskočí, není vyloučena možnost, že nějaký houser adresuje návrh svého triumfálního pokřiku namísto samici jinému samci. K tomu dochází obzvláU často - ale ne výlučně - tehdy, když se všechny husy vzhledem k těsnějším podmínkám v zajetí znají přO.iš intimnč. Pokud sídlilo mé oddělení Ústavu Maxe Plancka pro fyziologii chování v Buldernu ve Vestfálsku a my museli všechny své vodní ptáky chovat na poměrně malém' rybníčku, docházelo k tomu tak často, že jsme se delší dobu domnívali, že shledání partnerů různého pohlaví je u hus velkých uskutečňová­no pouze řadou pokusů a omylů . Teprve mnohem později jsme objevili funkci "ceremoniálu zalomeného krku" , o kterém se zde však nebudeme podrobně 1Jlliňovat.

Když mladý houser přednese jinému samci svůj triumfální po­křik a ten ho akceptuje, najde každý z nich v druhém daleko lep­~ího partnera a kumpána, n,ež by našel v samičce. Jelikož je vni­trodruhová agrese u housera daleko silnější než u husy, je silnější i sklon k triumfálnímu pokřiku a oba přátelé se vzájemně podně­cují k odvážným činům. Jelikož žádný fŮznopohlavý pár jim ne­může čelit, získají takové houseřf páry vždy vclmi vysoké, ne-li nejvyšší místo v hodnostním zařazení své kolonie. Drží spolu při­nejmenším stejně věrně doživotně pohromadě, jako to činí part­neři růmopohlavého páru. Když jsme náš nejstarší houseří pár - Maxe a Zj izvence - rozdělili a prvého vypověděli do naší dceřiné kolonie hus velkých na Amperské přehradě u Fursten­fcJdbrucku, spárovali se oba samci po roce zármutku s husami samičího pohlavf a úspěšně vyhnízdili. Když jsme Maxe - bez ženy a děti, které jsme nebyli s to odchytit - přinesli zpět na Es· ské jezero, opustil Zjizvenec okamžitě svou ienu a děti a vrátil se k Maxovi. Zdálo se, že Zjizvcncova manželka a synové pozoru­hodným způsobem celou situaci jasně pochopili a pokoušeli se Maxe zuřivými útoky zahnat, což se jim ale nepodařilo. Dnes drž(

oba houseři. jako kdykoliv předtfm pevně pohromadě a Zjizven­cova opuštěná manl.elka se v odměřené vzdálenosti smutně lou­dú za oběma samci.

Pojem, který se obvykJe spojuje se slovem homosexualita, je velice široký a velmi špatně defmován. Jako .. homosexuálm ... • je

169

označován stejně tak žensky oblečcný namalovaný mladík v krč­mě jako řecký bájný hrdina, ačkoliv ten první se svým vlastním chováním připodobňuje druhému pohlaví, kdežto ten druhý je svými činy skutečným supermanem a od normálu se liší pouze volbou objektu své sexuální aktivity. Do této druhé kategorie pa­tří i naši "homosexuální" houseři. Jejich vybočení je však "omlu­vitelnější" než omyl Aehilleův a Patroklův, neboť muži a ženy se u hus od sebe liší méně než u lidí. Kromě toho se husy chovají daleko méně "zvířecky" než většina lidských homosexuálů , ne­boť spolu nikdy - nebo jen v mizivě výjimečných případech -nekopulují nebo neprovádějí nějaké náhradrú jednání. Na jaře se sice slaví ceremoniál úvodu k páření - krásné graciémí ponoře­vání krku, které básník Holderlin viděl II labutí a oslavil v jedné své básni. Když chtějí samci po tomto rituálu přejít k vlastnímu páření, pokouší se přirozeně každý z nich skočit na záda toho druhého a žádný nemyslí na to, aby se po samičím způsobu polo­žil ploše na vodu. Když průběh události tímto způsobem uvázne, samci se sice na sebe vzájemně trochu rozzlobí, ale pak jednodu­še nechají pokus pokusem, a to bez nějakého zvláštního rozčilení nebo zklamání. Každý z nich jaksi pokládá tobo druhého za po­někud frigidnI samici, která naschvál nechce být ošlapána. což však jejich převeliké lásce nezpůsobí nějakou viditelnou škodu. S postupem jara se houseři poznenáhlu naučí, že spolu nemohou kopulovat, a už se nepokoušejí na sebe skákat. Je však zajímavé, že na to během zimy zapomenou a příští jaro se opět s novou na­dějí pokoušejí vzájemně se pářit.

často - ale rozhodně ne vždy - nacházi pářící pud takové­ho, triumfáhúm pokřikem na druhého samce vázaného housera své uspokojení jiným způsobem. Pravděpodobně je to sociální postavení, které takoví houseři dfk své sjednocené bojovnosti pravidelně získávají a které působí na nespárované samice ne­smírně přitažlivě. V každém případě se dříve nebo později najde husa. která dva takové hrdiny sleduje ve skromné vzdálenosti a která - jak ukázalo přesné pozorování stejně jako konečný vý­sledek tohoto případu - je zamilována do jednoho z nich . Ta­ková samička chodí, eventuálně plave nejprve stranou jako ubo­há čekanka, když se oba houseři bezvýsledně páří. Avšak dříve nebo později učiní chytrý objev: vsune se mezi oba samec v okamžiku, kdy se její vyvolený pokouší pářit svého partnera.

170

Nabízí se vidy jen lémut houseru! Ten ji pak pravidelně odpáří, obrací se však bezprostředně nato ke svému příteli a provádí proti němu závěrečný ceremoniál páření: "Myslel jsem přitom vlastně na tebe! " Druhý houser se pravidelně této dohry účastní. V jednom zaprotokolovaném případě se husa nesnažila housery všude následovat; k polednímu, kdy houseři nejraděj i kopulují, čekala v rohu rybníka na svého milého. Houser rychle připlaval , odpářil ji , okamžitě vzlétl a přeletěl rybník zpčt ke svému příteli ,

aby s ním provedl dohru páření, což bylo vůči dámě obzvlášť ne­přívětivé. Ta se tím však nezdála nějak zvlášt' "uražena".

Ze strany housera se může takovýto vztah poznenáhlu stát " milým zvykem", ze strany husy existuje tak jako tak od dřívěj­ška latentní pohotovost připojit se k jeho triumfálnímu pokřiku. S postupující mámostí se zmenšuje odstup, ve kterém husa sle­duje samčí pár, a také druhý samec, který ji nepáří, si na ni po­stupně zvyká. Zcela poznenáhlu se pak husa 71lČne - nejprve nesměle , později s přibývající sebejistotou - přidávat k triumfál­nímu pokřiku obou přátel a ti si víc a více zvykají na její neustá­lou přítomnost. Tak se samice oklikou přes dlouhou, předlouhou známost stane z víceméně nežádoucfho přívěsku jednobo u obou houserů skoro - a po velmi dlouhé době dokonce zcela - rovnocenným členem společenství triumfálního pokřiku.

Tento dlouhý proces se může za určitých okolností zvláštním způsobem zkrátit - totiž tehdy, když husa, které se zpočátku od nikoho nedostane pomoci při hájení hnízdiště , sama dokáže rnísto pro hnízdo vybojovat a tam zahnízdit. Tu se může stát, že ji oba houseři buď při sezení, nebo po vylíhnutí mláďat objeví a adoptují. To přesně řečeno znamená, že adoptují mláďata a smíří se s tím, že ta mají nějakou matku, která se vždy připojí, když oni vydávají triumfální pokřik se svými adoptivními dětmi, jež jsou ve skutečnosti potomky pouze jednoho z nich . Hlídání hnízda a vodční mláďat jsou - jak již popsal Heinroth - vr­cholnými body v životě housera a jsou zřejmč silněj i nabity po­city a arekty než úvod k páření a ošlapávánI; proto také jsou lepším mostem k užšímu seznámení zúčastnčných jedinců a k vy-1 voření společného triumfálního pokřiku. Ať už kterýmkoli z lčchto různých způsobů vznikne nakonec vždy, třeba po něko­lika letech, zcela správné manželství ve třech, a to dokonce do lé míry, že po kratší či delší době začne husu pářit i druhý houser

171

a všichni ln ptáci pak provádějí tyto ceremoniály spol~ně: To nejpozoruhodnější na takovém ~a~želství. ve t~ec~ , ~tcryc~ jsm~ měli možnost pozorovat řadu, Je Jeho blOloglC~Y uspc~h. ~tOJI vždy nejvýše v hodnostním žebříčku své kolome, ptácI .ne}sou nikdy vypuzeni ze svého hnízdního revíru ~ vychov~vají kaž­dým rokem značný počet mláďat. Není tedy vu?cc maZD? po~lá­dat "homosexuální" vazbu triumfál?ího po~kn~ mCZl dve~~ housery za něco patologického - hm méne, ze se vyskytuJe! II volně žijících divokých hus. Peter Scott pozoroval. na lsla~de II krátkozobé rasy husy polní podstatné procento rodl~. ktere. s~ skládaly ze dvou samců a jedné samice. Biologick~ ;yhoda, ~~~ plyne ze zdvojené obranné činnosti otců, tam byla J :stě p~trn~Jšl než II našich hus, které jsou do značné míry chráneny pred sel-

mami. á . . , Vyličil jsem dostatečně, jak pomocí dlouhé ... zn m?st~ muze no-

vý člen dosáhnout přijed do výlučného ~po~ecenstvi tnumfáln~o pokřiku. Zbývá mi ještě popsat proces, )lmZ t~ová v~zba vznlk~ náhle· chtělo by se říci explozívně, a která - dříve oez bychom SI

mysl~1i - spoutá dva jedince jednou provždy. Říkáme pak.­bez uvowvek - že se oba do sebe zamilovali. Anglické "falhng in love" a mně s~ou vulgárností protivný výraz "zabouchnout se" jsou názorným přirovnáním pr~ náhlo,st tohotO. jevu., ~

U samic a právě tak i u velmi mladych sa~cu n.cm zm:~a cho­vání vzhledem k určité .,ostýchavé" zdrženhvOStl ~ak zreJ~á -i když naprosto není méně hluboká a osudná nez u. dospelého samce: spíše naopak. Plně dospělý houser dává n .. a}.evo ,no.vou lásku fanfárami a vířením bubnů a je zcela neuventelne, .Jaké změny mohou nastat ve v.n~jš!m vzhledu zvířete, kter~ ~edlspo: Duje ani pestrými barvami, Jez by vzplály v odpovid~JíClm n~la. dění, jako je tomu u ryb ko~~natých, ani ~Iáštníml perovyml útvary, které by se objevily pn námluvách jako u p~vu a mno­hých jiných ptáků. Stalo se mi, .. že jsem jednoho dobre známé~? housera doslova nepoznal. kdyz ze dne na den "propadl .Iá~cc . Zvýší se napětí svalů, čímž pták zaujme držení plné sPy, j~Z po­změní celkový obrys jeho tčla. K~ždý~ pohXb pro~,:ádl s prehna­nou spotřebou sny; vzlétnutí, k nemu~ se Jinak tezc~ "odhodlá­vá" připadá zamilovanému houseroVI tak. snadné, jako .. by byl kolibříkem: přeletuje nejmenší vzdáleno~tl, které .. by každ~ ro­zumná husa normálně přešla pěšky. a přistává hlucnč a s tnum-

172

fálním pokřikem u své zbožňované. Při brzdění a startování se houser chová jako chuligán na motorce a také při vyhledávání sporů jedná - jak jsme už slyšeli - velmi podobně.

Mladá samička, která se zamilovala, se nikdy milovanému ne­vnucuje, také za ním nikdy neběhá, nýbrž nanejvýš se nachází ,jakoby náhodou" na místech, která on často navštěvuje. Zda je jeho námluvám nakloněna. pozná houser jen podle hry jejích očí. Ona totiž nikdy přímo nepřihlíží jeho imponujícímu chování, ný· brž dívá se ,jakoby" jinam. Ve skutečnosti se tam ale přesto dí­vá, a sice - aby zakryla směr svého pohledu - aniž otočí hlavu; jinými slovy: šilhá po něm koutkem oka navlas stejně, jako to či~ ní děvčata.

Tak jako se stává bohužel i u lidí, může Amorova kouzelná střela často i u hus trefit jen jednoho jedince. Že to podle našich protokolů častěji potkává mladého muže než mladé děvče, může být klamem, který vzniká tím, že jemné výrazy samičí 7..ami1ova~ nosti se i II hus snadněji přehlédnou než nápadnčjší projevy sam­ců. Namlouvání samce má často úspěch i tehdy, když předmět lásky jeho city hned neopčtuje . Samec totiž může po libovůli běhal za svou milovanou tím nejdotěrnějšÍm způsobem a bít všechny ostatní uchazeče. Nesmírnou vytrvalostí své přítomnosti naplněné očekáváním může vyvolenou postupně přece na sebe tak dalece navyknout, že se připojí k jeho triumfálnímu pokřiku. Nešt'astná a trvale bezúspčšná zamilovanost se vyskytuje tehdy, když je její objekt trvale vázán jinde. Houser upouští ve všech ta­kových pozorovaných případech od námluv velice brzy. V proto­kolu jedné krotké samice, kterou jsem sám vychoval, však stojí, že sledovala jednoho št'astnébo ženatého housera s nezměněnou láskou déle než čtyři roky. Nacházela se vždy ,jakoby náhodou" ve skromném několikametrovém odstupu v jeho přítomnosti. JejI včrnost - stejnč jako manžclskou věrnost jejího milovaného -dokazovala každoroční neoplodněná snůška vajec! Věrnost ve vztahu k triumfálnímu pokřiku a věrnost ve vztahu

k páření jsou spolu korelovány zvláštním, u samců a samic ponč­kud odlišným způsobem. V ideá1ním normálním případě, v němž vše klape a nedochází k žádným poruchám, tj . když se dvě temperamentní, krásné, zdravé mladé divoké husy v prvním jaru života do sebe prudce 7..amilují, žádná z nich nezabloudí, ne­sežcre ji liška, nenapadnou jí hlístice, není větrem mrštěna proti

173

telegrafnímu vedení atd., jsou si oba manželé vždy doživotnč včr­ni jak v triumfálním pokřiku, tak i v páření. Zpřetrhá-Ii osud pouto pIVní lásky, jsou sice jak houser, tak husa schopni vstoupit do nového svazku triumfálního pokřiku, a to Hm snadněji, čím dříve došlo k přerušení předcházejícfho vztahu, přesto však je potom monogamie páření pozoruhodně narušena, a to u housera silnčji než u husy. Takový pták vydává se svou samicí zcela normální triumfální pokřik, věrně hlídá hnízdo. brání svou rodinu tak statečně jako každý jiný samec, krátce je v každém ohledu příkladným otcem rodiny - až na to, že pří1ežitostně pá­ří také jiné samice. K takovému poklesku je ochoten obzvlášt' tehdy, když jeho vlastní samice není přítomna, např. dále od hnízda, na němž ona v té době sedí. PřibližHi se však tato cizí sa­mice k jeho rodině nebo středu revíru, houser ji často prudce na­padne a zažene. Antropomorfizující divák pak obviňuje housera z včdomého zatajování jeho "poměru" před vlastní paní, což znamená samozřejmě silné přecenění jeho duševních schopností. Ve skutečnosti reaguje houser v blízkosti hnízda nebo rodiny na cizinku tak jako na každou jinou husu, která nepatří ke skupině, a pronásleduje ji, kdežto na neuttálnf půdě mu reakce obrany ro­diny nezabraňuje, aby v ní spatřovaJ samičku. cm samice fungu­je výhradně jako partnerka jen samotného aktu páření, houser nejeví žádnou chut' zdržovat se jinak v její bUzkosti, chodit s ní nebo dokonce ji a její hnízdo hájit. Podaří-Ii se jí vyvést mláďata. musí své nemanželské děti vychovávat sama.

Cizí samice se ze své strany pokouší opatrnč a vždy ,jakoby náhodou" dostat do blízkosti svého přítele . On ji nemiluje, ale ona miluje jeho, tj . byla by ochotna přijmout návrh jeho triumfál­runo pok.řiku, kdyby jí ho učinil . U samice je totiž ochota k páře­nI vázána na zamilovanost mnohem silněji než u housera, jinými slovy: známá disociace mezi poutem lásky a kopulačním pudem vystupuje i u hus snáze a častěji u samců než u samic. Huse při­padá rovněž mnohem těžší než houserovi vstoupit po zpřetrhání starého svazku do nčjakého nového. To platí především pro její první ovdověnl. tím častěji ovdoví nebo je partnerem opuštěna, tím je pro ni snadnější najít partnera nového - a tím menší je ale většinou pevnost nového svazku. Chování vícekrát ovdovělé ne­bo "rozvedené" husy se pak dalekosáhle liší od typického chová­ní samic. Taková husa je sexuálně aktivnějš í a stydlivostí méné

174

brzd~na n~ž mladá samička; je vždy připravena navázat jak nový pomer l'numfálního pokřiku, tak i nový kopulační poměr, a stává se prototypem .. femme fataJe". Přímo provokuje mladé housery, kteří jsou ochotni uzavřít doživotní svazek, aby se o ni vážně ucházeli. Učiní však vyvoleného po krátkém čase nešt'ast­~ým. kd.yž h? kvůli nové,?lu r:nilenci zase opustí. Životní a man­zelská h~lSto~e Ady - nasf n~JstarM husy velké - je pro to pozo.. rubodnym pnxladcm a konČI - což je opravdu vzácné - koneč­ně přece pozdní "grande passion" a šťastným manžclstvím. Protokol Ady se čte jako napínavý román - ale o tom má pojed­nat jiná kniha.

Cím žije nějaký pár déle ve šťastném manželství a čím se toto manželství více blíží již načrtnutému ideálnímu případu, tím je ob~kle pro z?ylé jedince obtížnější uzavřít po ztrátě partnera novy svazek tnumfálruno pokřiku. Bylo již řečeno, že pro samice (o je nesn~dnější než pro samce. Heinroth mluví o případech, kd~ ovdovelé husy zůstaly až do smrti úplnč samy a sexuálně ne­aktivní. U houserů jsme něco podobného nikdy nepozorovali. r0ro,ě ovdo~~lí samci drželi smulek nejdéle jeden rok: pak začali uzavtrat všelijaké kopulační poměry a došli konečně oklikami _ jednu takovou známe ze str. 171 - přece opét ke skutečnému poutu triumfálního pokřiku. Z těchto právě načrtnutých pravidel existuje množství výjimek. Pozorovali jsme jednu dlouho a bez rušhých vlivů I?rovdanou husu, která bezprostředně po ztrátě manula vstoupila v nové a v každém ohledu dokonalé manžel­st~í, a naše vysvětlení, že v původním manželství asi přece jen nece neklapaJo, mf ph1iš jako pctitio principii. T~ové výjimk~ jsou však tak vzácné, že bych byl možná udě­

laj .Iepe, kdybych. Je byl zcela zamlčel, abych lak vytvořil správný dOjem o pevnostt a trvaJosti, které jsou typické pro vazbu trium­fá}ním pokřik~~ - a to nikoliv v ideálním normálním případě, ,1J.y~rž ve ~tal!s!~ck.ém .pr_úměru .v/ech porovnávaných případů. I numfálOl pokřik Je vudcim mOllvem mezi veškerými motivace­mi, jež určují každodenní život divokých hus. Zní neustále jako tichr. podtón obvyklého uvědomovacího hlasu, který Selma La­~crlofová tak překvapivě správně přeložila do lidské řeči: ,,1á Jsem tadt Kde jSi .~r?", a lehce zesiluje, když si"dvě rodiny poně­kud neprátelsky prtJdou do cesty. Zcela doznfvá jen při nenucené pastvě a především při poplachu, všeobecném útěku a letu ve

175

velkém hejnu na dlouhé vzdálenosti. Ale jakmile takové vzruše­ní, které přechodně potlačí triumfálni pokřik, odezní, propuká okamžitě - do určité míry jako kontrast - rychlé pozdravné štěbetání které známe jako nejslabší stupeň intenzity triumfální-. . ho pokřiku. Tímto poutem spojení členové skupiny se navzájem ujišťují takřka celý den a při každé vhodné příležitosti : .. Patříme k sobě, slavíme se společně všem mimostojícím na odpor'"

Poznali jsme již na jiných instinktivních jednáních tu pozoru­bodnou spontánnost, to z nitra přicházející vzrušení, které je spe­cifické pro určitý způsob chování a jehož množství je přesně sla­děno se .. spotřebou" onoho chováni - ~. vyvěrá tím hoj něji , čím častěji zvíře toto jednání provádí. Za normálních okolností musí myši hryzat , slepice klovat a veverky poskakovat, aby si opatřily živobytí. Když tato nutnost v podmínkách laboratorního zajetí neexistuje, musí to však zvířata dělat stejně - a to proto, že všechny instinktivní způsoby chování jsou vyvolávány vnitřní produkcí vzruchů; jen vnější podněty pak určují, kde a kdy určité jednání proběhne. Stejně tak musí husa divoká vydávat triumfál­ní pokřik; vezmeme-li jí možnost tuto potřebu uspokojit, stane se patologickou karikaturou sebe samé. Nemůže tento nahromadě­ný pud ani odreagovat na náhradních objektech, jako to dělá myš, která ohlodává libovolné předměty, nebo veverka, která v těsné kleci dělá stereotypní kotrmelce, aby vybila svůj pohybo­vý pud. Husa velká, která nemá partnera, s nímž by mohla vydá­vat triumfální pokřik, smutnč postává a posedává a je vůbec de­primovaná. Jak už jsme uvedli, Yerkes kdysi výstižně řekl O šimpanzeeh, že jeden šimpanz vůbec není šimpanz; tento výrok plati pro divokou husu v míře ještě da1cko větší, a to i tehdy -dokonce obzvlášť tehdy -, když se osamocená husa nachází v hustě osídlené kolonii, v níž nemá žádného partnera k triumfál­nímu pokřiku. Vytvoříme-Ii tuto smutnou situaci úmyslně v po­kuse tím, že jednotlivé house vychováváme izolovaně od přísluš­níků vlastního druhu - jako .. Kašpara Hausera" - , můžcme na takovém nešľastníkovi pozorovat celou řadu charakte rist ických poruch chování k neživému, a ještě více k živému okol(; význam­nč upomínají na poruchy, které René SpilZ zjistil u hospitalizova­ných dčtí ochuzených o dostatečný sociální kontakt. Takové stvoření neztratí jen schopnost vyrovnávat se aktivně se vzrucho­vými situacemi svého okolí, nýbrž se snaží všem vnějším podnč-

176

(úm pokud moiná vyhnout. Pro takové stavy je "patogn6mická", Ij . sama k diagnóze postačujíd, poloha na bři~e s Obličejem oto­čeným ke stěně. Rovněž husy, které člověk takto duševně zmr13-či, si sedají tak, že směřují zobákem do rohu místnosti. Vpustí­me-Ii do místnosti dvě taková zvířata, jak jsme jednou též udělali, směrují jejich zobáky do dvou diagonálně protilehlých koutů. René Spit.z, kterému jsme tento pokus demonstrovali, byl přímo otřesen analogiemi mezi chováním našich pokusných zvířat a dětí v sirotčinci, které zkoumal. Na rozdn od nich je ale možno takto poškozenou husu do značné míry uzdravit - zda úplné, to dosud nevíme, neboť restituce si zřejmě vyžádá celá léta.

Snad ještě dramatičtěji než takové pokusné znemožnění utvo­ření svazku triumfálního pokřiku působí jeho násilné zpřetrhání, k němuž za přirozených podmínek dochází až příliš často. První reakcí na můzenÍ partnera je, že se ho husa pokouši vší mocí znovu nalézt. Volá neustále - doslova ve dne v noci - tříslabič­ným hledacím hlasem, pobíhá rychle a vzrušenč po známém oko­lí a po místech, kde se se zmizelým partnerem zdržovala, své hle­dací výpravy stále prodlužuje a neustále volajíc poletujc kolem. Jakákoliv bojovnost se ztrátou partnera náhle mizí, osamocená husa se útokům příslušníků téhož druhu již vůbec nebrání, prchá před nejSlabší a nejmladší husou a klesá okamžitě na nejnižší stu­peň hodnosuu'ho žebříčku, nebot' v kolonii se její stav rychle . ,rozkřikne". Prahová hodnota všech podnětů, jež vyvolávají útěk, je podstatně snížena, pták není bojácný jen vůči příslušní­kům vlastního druhu, ale leká se též všech podrážděni přicházejí­cích z okolního svčta daleko víc než dosud. Vůči člověku se mů-7-C dosud krotká husa stát zcela plachou.

U hus vychovaných člověkem může ovšem často dojít k opaku a o~uštění ptáci se mohou znovu pevně upnout k ošetřovateli, je­muz - pokud byli špatnč spojeni sjinou husou - již nevčnovali pozornost. To udčla l např. houser Zj izvenec, když jsme - jak je vylíčeno na str. 169 - poslali jeho přítele Maxe do vyhnanství. Divoké husy normálně vychované svými rodiči se mohou ve sta­v~ opuštěnosti vrátit ke svým rodičltm nebo sourozencům, s ni­miž pčedúm nepěstovaly již žádné viditelné vztahy, na nichž však dosud - jak dokázala právě tato pozorování - přece jen la­t e ntnč lpí. K témuž okruhu jevů patří bezpochyby i pozorování že husy, které jsme jako dospělé ptáky přesídlili do dceřiných ko~

177

lonií na Ammerskem jezeře nebo na Amperské nádrži ve Fur· stcnfeldbrucku , se vracejí na starou husí kolonii na Esském jeze· ře, když ztratily svého manžela nebo partnera v triumfálnim po. křiku ,

Všccky tyto symptomy, které se vztahuji jak na vegetativni ner· ,>,ovou soustavu tak i na chován!, lze nalézt v dalekosáhlé analo· gii i u rmouúcícb se lidí. John Bowlby podal ve své studii zármut~ ku u malých dětí názorné a pusobivé vylíčení těcht.o poc~~u a je takřka neuvěřitelné, do jakých detailu zde anal~gIe ~eZl ,clo· věkem a zvířetem až zasahuji! Obličej husy velké je stejně jako lidská tvář při delšfm trvání těchto depres~vnfch stavů popsár;~ nesmazatclnými ranami " osudu" - zcJména v okoh OCl, U obou je to obzvlášť okraj dolního víčka , jež se změn! vlivem dlouhotrvajkího poklesu tonu sympatiku, což je podstatou výra: zu zarmoucenosti" . Svou milou starou husu Adu rozpoznám uz 7.dáíky mezi stovkami jiných hus právě podle tohoto zármutkem poznamenaného výrazu jejích očí. A že . to .asi ~ení. jenom mou osobní fantazií, mi jednou dokázal velmi pusob1Vě Jeden vy~ učený znalec zvířat a zvlášť ptáku, který o Adině minulosti OlC nevěděl. Náhle totiž na ni ukázal a řekl: "Ta husa musela ale prožít něco obzvlášľ těžk~ho!"

Ze zásadních gnozeologických duvodu pokládám v~.chna tvrzení o subjektivních prožitcích mrat za vědecky nelegttlmní, s výjimkou jednoho: že zvířata subjektivní prožitky maji. Nervo· vá soustava zvířete je jiná Dež naše, fyziologické děje, které se v něm odehrávají. se od našich rovněž liší a můžeme s jistotou předpokládat, že prožitek, který je těmto děj~m p~ralelní, je ~ov· něž kvalitativně jiný než náš. Toto gnozeolOgicky clsté stanoVisko k subjektivním prožitkum ZVlrat neznamená přirozeně nikdy.po· přenf jejich existence. Muj učitel Heinroth odpovídal na pred· hůzku že ve ZVlreti vidí bezduchý stroj, s úsměvem : "Zcela nao-­pak : i>okládám zvíře za cillivého člověka s n~jnižší dávkou rozumu!" Nevíme a nemůžeme vědět . co subjektivního se ode· hrává v huse, která se všemi objektivními symptomy lidskéh? zármutku postává na jednom místě. Ale nemůžeme~,se ubránu pocitu, že její utrpení je s utrpením naším ~ratrs~y .spnzněno.

Zcela objektivně nahlédnuto, veškeré Jevy, jez Iz~ na huse ochuzené o vazbu triumfálnmo pokřiku pozorovat, se Silně pocto-­bají těm, které lze vidět u zv(řete, jež je extrémnč věrno svému

178

~omo"u, je-li vytrženo ze svého známého okolí a přesazeno na Cizí místo. Vidíme totéž zoufalé hledánf a tutéž ztrátu veškeré útočnosti , pokud zvfře opět nenajde svou domovskou oblast. Pro 7.asvěccnce. se popis vztahu mezi partnery v triumfálním pokřiku stane velmi názorným a výstižným, řekne·li se, že se husa k své· mu ťart~er~vi ~e všcch ohledech chová tak, jako se chová vyslo. vene tentonálru zvíře ke středu svého terito ria, na nčž je zvíře rovněž vázáno tím pevněji, čím vyšší je "stupeň známosti" . V bezprostřední blízkosti tohoto bodu dosáhne nejen vnitrodru . hová agrese, aJe též mnoho jiných autonomruch životních činnos­tí příslušného druhu své nejvyššf intenzity. Monika Meycr.Holz­apfelová označila osobně spřáteleného partnera za .. zvíře s vaz. bou na domov" . Tento termín se s úspěchem vyhýbá veškerému antr,opomorfnímu subjektiviwvání ZVlredho chováni, a přesto obsáhn~ plnost citových hodnot, jaké náleží skutečnému příteli. ~áSOJCl a psychoanalytici vědí již dávno, jak jsou si láska a ne­

náVIst blízké, a že i u nás lidí je předmět lásky skoro vždy "ambi­valen~rum " Zl!usobem. též předmětem agrese. Triumfální pokřik husy J~ - ,';Oz n~~ lze OIkdy ~~tatek zduraznit - pouze analogií a v neJlepstm pnpadě hrubě Zjednodušeným modelem lidského přátelst~ a lásky; přesto ukazuje zajímavým způsobem , jak: takcr vá ambivalence muže vzniknout. Ačkoliv u husy velké není ani ke,druhému aktu toho to ceremoniálu - obratu k příteli s přátel. skym zdravením - za normálních pOO.mínek přimJšena skoro žádná agrese, obsahuje přesto celkový průběh - obzvlášť ve své první část i doprovázené "hrčením" - vrchovatou míru původní a~es~. Tato agrese směřuje - byť latentně - proti milovanému p~teh. a partne,rovi. že tomu tak je, víme nejen z fylogenetic­k~~h u~ah v mmul~ kapitole, nýbd i z pozorování výjimečných pnp~du, které vrhají světlo na souhru původní agrese a osamos. (íl tmvší se motivace triumfálního pokřiku. ~~š nejstarší samec husy snčžné - Pavlfček, se ve druhém ro.

ce ?vota spároval se stejně starou samicí, zachoval si ale jcště soucasně vazbu triumfálního pokřiku s druhým houserem _ Sněhurákem , který sice nebyl jeho bratrem, ale žil s nim v souro. ~necké~ soužití. Houseři husy sněžné majf obyčej znásilňovat Cizí sanuce, a to obzvlášť tehdy, když husy sedí na hnízdě a inku­bují vejce. Tento jev je u plovavých a potápivých kachen široce rozšířen , ale u hus je velmi neobvyklý. - Když v příštím roce

179

Pavlíčkova manželka vybudovala hnízdo, nakladla vejce a zased­la na nč, došlo k situaci, která byla stejně zajímavá jako hrozná: Sněhurák samici neustále znásilňoval tím nejbrutálnějším způso­bem a Pavlíček proti tomu nemohl nic dělat! Když Snčhurák při­šel ke hnízdu a popadl husu, vrhl se Pavlíček na zpustlíka s nej­vyšší zuřivostí. Když se k němu ale přiblížil , vyhnul se mu ostrou zatáčkou a nakonec napadl nějaký neškodný náhradní objekt, např. našeho fotografa, který tuto scénu filmoval. Nikdy předtím mi nebyla tak. názorně demonstrována moc nové orientace upev­něné ritualiz.aó: Pavlíček chtěl Sněhuráka napadnout, zjevně to byl on, kdo vzbudil jeho hněv, ale nemohl na něj, ncboť pevná dráha ritualizované formy chování ho zavedla tak jistě mimo před.mčt jeho zloby, jako nařízená výhybka odvede lokomotivu na vedlejší kolej.

Jak ukázalo chování tohoto samce husy sněžné velice jedno­značně, pokud vzruchy podněcující boj vycházejí od pannera, vyvolávají jen triumfální pokřik, nikoli však útok. U husy sněžné není tento ceremoniál lak zřctelně rozdělen na dva akty jako u husy velké, u níž je první část silněji nabita agresí a směřuje na­venek, kdežto druhá pozů.stává ze skoro jen sociálně motivova­ného obratu k partnerovi. Husa snčžná, a zejména její triumfální pokřik , se zdá více nabita agresí než naše přátelská husa velká. Vzhledem k tomuto hledisku je triumfální pokřik husy sněžné primitivnějš í než pokřik její větší pnbuzné. Tak došlo v popsa­ném abnormálním případě k chování, které mechanikou svých podnětů zcela odpovídaJo původnímu přeorientovanému útoku, směřujícímu mimo partnera, který jsme poznali na str. 149 u cichlid. Můžeme zde dobře použít Freudova pojmu regrese.

Poněkud jinak utvářený proces regrese může způsobit i u tri­umfálního pokřiku husy velké - a to v jeho druhé, nejménč agresívní fázi - určité zmčny, v nichž působivě vystupuje pů­vodní účast agresívního pudu. Tento vysoce dramatický proces se odehrává jen tehdy, když dva silní houseři způsobem popsa­ným na str. 182 vstoupí do svazku triumfálního pokřiku. Jelikož - jak již bylo též uvedeno - i sebeútočnčjší samice je v boji po­dřízena t.omu nejmcnšímu houseru, nemůže se žádný normální husí pár v boji proti dvěma takovým přátelům nikdy prosadit; houseři proto pravidelně zaujímají vysoká místa v hodnostním zařazení husí kolonie. Se stářím a dlouhým vlastněním vysokého

180

postaveni roste "sebcvědomí" , tj . jistota vlastního vítězství a s ní i intenzita agrese. Intenzita triumfálního pokřiku, jak jsme viděli na ~tr. 165, ~s~~ současně se stupnčm známosti partnerů, tedy ~ delkou trvání. JeJich svazku. Za těchto okolností je vysvětlitelné, ze s~ ~en~o spoJ?vací ceremoniál houseřfho páru stupňuje až k in­tenZltc, Jaké ruznopohlavý pár nikdy nedosáhne. Jjž vícekrát ~r:!~~~né housery Maxe a Zjizvence, kteří jsou nyní spolu "žena­ti JIZ 9 let, poznám podle bláznivého nadšení jejich triumCálního pokřiku už zdálky. Č~st? ~ však st~vá, že se triumfální pokřik takových houserů

stupnuje az k extázi a pak se přihodí něco zcela pozoruhodného a ne~~lého. Hlasy jsou .~ tále ~ilněj š í, drsnčjší a rychlejší, krky se natahuji stále vodorovněji kupredu, ztrácejí tedy pro tento cere­moniá~ příznačné vzpřímené držení a úhel, v němi se přeorien­lova~y p~hyb 01klán( od partnera, se sldle zmenšuje. Jinými slo­vy: .ntuah~va,ny ce,remoniál ztrdc( s extrémním vystupňovánún své mt~nzJt.y VIC a VIC ty pohybové znaky, které jej odlišují od je­ho ~enlualizovaného vzoru - útoku. Vrací se tedy pravou re­gres~ ve ~my~lu.S. Freuda na fylogeneticky ranější původní stav. J. Nlcolru objeVil toto "odritualizování" jako první na hýlech. Po­z(~ravný cerem.?niál samičky vznikl U tčchto ptáků - tak jako tnuIJ.lfáln~ pokři~ hus, - ritualizací výhrůžných projevů. Zvýší­m.e.~h nym u sanuce hyla sexuální podněty delší izolací a pustíme­- I ~ jl pak ~e sa~~m dohromady, pronásleduje ho svými pozdrav­nyml projevy, Jez nabývají charakteru agrese tím zřetelněji čím Si lněji se nahromadil pohlavní pud. '

Vzrušení takové extatické nenávistné lásky se může u houscří­ho ~ru ~~~ ~a kterémkoli stupni a opět opadnout ; pak vzni­ká Sice stale Jeste extrémně vzrušený, ale přesto již normálně v ti­ché. a něžné ~t~b~tání ~oznívající triumfální pokřik, i když se projevy, stále .jeste hroZivě blíží zuřivé útočnosti. Když takové chovám s!~duje.t.e poprvé a nevíte nic o dosud popsaných proce­sech, poCltlle pn pozorováni těchto výlevů nejžhavější lásky urči-10~ nevolno~t. Vzpomenete si totiž bczdččně na rčcní: .. ... snědl bych te samou láskou ... " a na starou moudrost kterou ~rclld t,ak. často zdůr~zňo~~l, že totiž hovorová řeč má spolehlivý správny cit pro ty nejhlubSl psychologické souvislosti. . V oje?inělých případe~h , jež jsme během deseti let našeho po­zorovám hus zaznamenali do protokolů jen t ři, toto odritualizo-

181

vání triumfálniho pokřiku v největší extázi neustoupí zpět a pak dojde k nččemu neodvolatelnému a pro budoucí život zúčastně­ných jedinců hluboce závažnému: výhrůžný a bojovný postoj obou houserů nabývá stále čistších forem, vzrušení stoupá k bo­du varu a náhle se oba dosavadní přátelé popadnou za límec a je­den na druhého spustí daleko slyšitelné krupobití ran zrohovatě­lými ohyby křfdel. Takový smrtelně -:ážný boj j,e slt,~jte/~ý na doslova kilometrovou vzdálenost. Kdezto obvykly boj meZi dvě­ma housery, který vzplanul z rivality O tutéž samičku nebo místo pro hnízdo, trvá zřídka déle než několik vteřin a není nikdy delší než jednu minutu, naměřili jsme u jednoho z těchto tří soubojů mezi dosavadními partnery triumfálního pokřiku plnou čtvrtho­dinu - a to teprve potom, co jsme poplašeni rámusem bitvy zdaleka přispěchali . Hroznou a zarytou zuřivost takových bojů lze jen částečně vysvětlit tím, že se oba soupeři navzájem doko­nale znají a že tedy před sebou pociťují mén~ str~chu než před ~­zúni jedinci. Rovněž obzvláštní hrůza manzelskych hádek u hdí nevyvěrá jen z tohoto pramene. Myslím, že spíš v každé pravé lásce včzí tak velká míra latentní, vzájemným poutem zakryté agrese, že při přerváni tohoto pouta vzniká onen strašlivý feno­mén, který nazýváme nendv;slí. Neexistuje láska bez agrese, ale neexistuje též nenávist bez lásky! .. . • . .

Vítěz poraženého nikdy nepronásleduje a nikdy Jsme nezaZlh, že by mezi oběma došlo ještě k druhému boji. Naopak: houseři se sobě od té chvne úmyslně vyhýbají ; ve velkém, n8 bažinaté louce se pasoucím hejnu hus je moÍllo je nalézt vždy na proti­lehlých okrajích hejna. Když se k sobě náhodou přiblili - buď že to včas nezpozorují, nebo že jsou úmyslným experimentálním působením l naší strany k sobě přihnáni - , ukáží to nejpozoru­hodnější chování, jaké jsem kdy u zvířat viděl a jež se člověk sotva odvažuje popsat, aby neupadl do podezření z bezmezné antropomorfizace. Houseři jsou totiž rozpačitff Nemohou se ani vidět , nemohou se na sebe ani podívat. Jejich pohledy těkají ne­ustáJe kolem, jsou však objektem lásky a nenávisti magicky přita­hovány a zase od něho uhnou , jako když prst ucukne od žhavé plotny. A především oba houseři neustále provádějí přeskokové jednání: čistí si peří, otřepávají neexistující nečistotu ze zobáku. atd. Jen tak odejít také nemohou, neboť vše, co by mohlo vypa­dat jako útěk, je znemožněno prastarým příkazem: za každou ce-

182

nu si ,,zachovat tvář" . Člověk nemuže než oba housery litovat a pociťovat tuto situaci jako vysoce trapnou.

Odborník, který se zabývá problémy vnitrodruhové agrese, by dal mnoho za to, kdyby mohl přesnou kvantitativní motivační analýzou zjistit poměr, v němž působf agrese a pud triumfálního pokřiku, který se ve vývoji osamostatnil. Doufáme, že se vyřešení tohoto úkolu jednou postupně přiblížíme, avšak popis příslušné­ho výzkumu by nás zde zavedl ph1iš daleko.

Naproti tomu chceme ještě jednou přehlédnout všc, co jsme se v této kapitole dozvěděli o agresi a o oněch zvláštních mechanis­~ec? zá..bran, které mezi zcela určitými, trvale spolu držicúni je­dma neJenže znemožní jakýkoli boj, nýbrž vytvoří mezi nimi ur­čité pouto, jak jsme blíže poznali na příkladu triumfálního pOkřiku hus. Dále chceme zkoumat vztahy, jež existují mezi tím­~o svazkem a svazkem jiného mechanismu sociálního soužití, jež J se~ popsal v předešlých kapitolách. Když jsem právě proto tyto kapitoly znovu pročítal, přepadl mě pocit bezmocnosti tváří y tvář poznání, jak málo se mi podařilo učinit zadost velikosti a významu fylogenetického dění, o němž se domnívám že sku­lečně vím, jak se odehrálo, a jež jsem se odvážil popsat~ Člověk by se domníval, že včdee obstojně nadaný vyjadřovací schopnos­tf, který se po celý svůj život zabýval jedním určitým tématem, musí b~ schopen namáhavě získané poznatky popsat tak, že po_ slu chaČi nebo č tenáři sdělí nejen to, co vf, nýbrž i co při toru cílí. Mohu jen doufat, že čtenáře z lapidárních skutečností ovane ale­spoň závan toho, co nemohu vyjádřit slovy, když se zde chápu mně příslušejícího prostředku : stručného včdeckého shrnutí. . Ví.me l 8. kapitoly, že existují zvířata, která plně postráda­Jí Vnitrodruhovou agresi a drží po celý život v těsně sražených hejnech. Zdálo by se, že takoví živočichové jsou předurčeni k to­mu, aby vytvořili trvalé přátelství a bratrskou soudržnost jednot­livých jedinců ; přesto se však právě toto mezi těmito přátelskými stádovými zvířaty nikdy nenajde; jejich soudržnost je čistě ano­nymní. Osobní svazek a individuální přátelství nacházíme pouze u zvířat s vysoce vyvinutou vnitrodruhovou agresí; svazek je do­konce tím pevnější, čím je onen drub agresívnější. Sotva existujf llgresívnější ryby než eichlidy, sotva agresfvnějšf ptáci než husy. Příslovečně nejagresívnější ze všech savců , Dantova "bestia senza pace" - vlk, je nejvěrnějším ze všech přátel. Jsou-Ii zvířata po-

183

dle ročnich dob střídavě jednou teritoriální a agresívní, podruhé a1e neagrcsíVJÚ a družná, omezuje se jakékoli osobní pouto na období agresivity.

Osobní svazek vznikl v průběhu vývoje beze všech pochyb v okamžiku, v němž se u agreslvnlch zvířat sta1a spolupráce dvou nebo více jedinců nutnou z důvodů, které sloužily udrže~ druhu _ včtšinou péči o potomstvo. Osobní svazek, láska, vzmkl bez· pochyby v mnoha případech prdvě z vnitrodruhové agrese, u při· padů více známých cestou ritualizace přeorientovaného útoku nebo hrozby. Jelikož takto vytvořené rituály jsou vázány na oso· bu partnera a jelikož se pak tyto rituály jako osamostatnivšf se in· stinktivni jednání staly pottebou, udčla1y i z přítomnosti partnera nepomíjející potřebu a z něho samého "zvíře s vazbou na do· mov".

Vnitrodruhová agrese je o milióny let staršl než osobní přátel ­ství a láska. Po dlouhé epochy dějin Země existovala zvířata , kte· rá byla zcela jistě obzvlášť zlá a agresívní. Skoro všichni plazi, které dnes 7.náme, jsou takoví a není pravděpodobné, že by pra· věcí plazi byli jiní. Osobní svazek ale známe jen u ryb kostnatých, ptáků a savců - tedy u skupin, z ~ichž se žádná neobjevila p~~d pozdním středovčkem Země. Vmtrodruhová agr~e t~dy muze existovat bez svého protihráče - lásky, avšak. neeXIstuj e naopak ldska bez agrese.

Mechanismus chování, jehož pojem musíme od pojmu vnitro· druhové agrese ostře odlišovat, je nenávist - ošklivá malá sestra velké lásky. Na rozdll od obyčejné agrese se nenávist obrad proti jednotUvci - zcela tak , jako to dělá láska . Pravděpodobně je existence lásky jejím předpokladem: můžeme skutečnč nenávidč~ jen toho, koho jsme milovali a koho - i když bychom to rádi popřeli - stále ješ tě milujeme.. .". ~

Je zbytečné poukazovat na analOgie, které eXIStUJI me7.J výše popsaným sociálním chováním mnohých zvířat - především di· vokých hus - a stejným chováním u lidi. Zdá se, že všechny otřepané pravdy našich přísloví platí pro lidi stej ně jako pro tyto ptáky. Jako 7.kušcní fylogenetíci a dobří darwinisté z toho může· me a musíme vyvodit důležité závěry. Za prvé víme, že nejmladší společní předkové ptáků a savců byli velmi nízko stojící plazi svrchního devonu a spodnfuo karbonu, kteří určitě neměli žádný vysoce vyvinutý sociální život a byli sotva chytřejší než žáby. Po·

184

dobnost sociálního chování husy velké a č lověka tedy není zdě­děna po nějakém společném předkovi - nejsou " homologické", nýbrž vznikly zcela jistě tzv. konvergentnfm přizpůsobením. Zce. la jistě nevděčí za svou existenci náhodě - to by byla nepravdě. podobnost, jež by se sice dala teoreticky vypočítat , ale vyjádřit by ji bylo možno jen astronomickými ciframi.

Jsou·Jj vysoce složité způsoby chování - jako zamilováni se přátelství, snaha získat postavení v hodnostním 7..ařazeni, žárli~ vost, zármutek atd., atd . - u husy velké a člověka nejen podob· né, nýbrž až do směšných podrobností takřka stejné, říká nám to s jist%u, že každý z těchto instinktů má zcela určitý význam pro udržení druhu, a to vždy takový, který je u husy velké a člověka skoro anebo úplně stejný. Jen tak mohla vmiknout tato shoda v chování.

Jako dobří přírodovědci, kteři nevěři na " neokJamatelné in· stinkly" a podobné zázraky, pokládáme za samozřejmé, že každý z těchto způsobů chování je funkd, jež odpovídá speciální tě lesné stavbě nervové soustavy, smyslových orgánů apod., jinými slovy: odpovfdá nčjaké struktuře, jež se vyvinula v organismu pod tla· kem selekce. Představme si nyní třeba na příkladu počítačového modelu ty komplikace, které podobný fyziologický přistroj musí přinejmenším mít, aby vyprodukoval nějaký způsob sociálního chování, jakým je např. triumfálnf pokřik . S překvapením si pak uvědomime, že obdivuhodný orgán, jako je třeba oko nebo ucho, se v porovnání s tím zdá něčím přímo jednoduchým. Čím složi· tčjší a diferencovanějši jsou dva anaJogicky stavěné orgány, jež vykon ávají stejnou funkci , tím více jsme oprávněni sjednotit je pod jeden funkčně určený pojem a pojmenovat je stejným jmé­nem, i když jsou fylogeneticky sebeodlišnějšího původu. Když sč· pic nebo chobotnice na jedné st raně a obratlovci na straně druhé vynalezli nezávisle na sobě oko, které je stavěno podle téhož prin· opu temné komory a v obou případech vykazuje tytéž kon­strukční ~rvky, jako je např. čočka, duhovka, sklivec a sítnice, nebude IlIkdo rozumný pohoršcn tím, že oba - orgán sépie a or­gán obratlovce - pojmenujeme okem, a to beze ".~ech uvozovek. Stejným právem vynecháváme tyto uvozovky, když mluvíme o sociálních způsobech chování vyšších zvířat , které jsou témuž způsobu chování u lidí analogické přinejmenšfm stejným množ­~(vím znaků.

185

To, co bylo řečeno v t~t~o kapitole, .m~ být vá~ou připomfn~-, kou pošetilé duchovní pyse mnoha lidI. Ačkoh~ husa nepatt; k privilegované třídě savců, existuje u. ní mechamsmus chov~m, který určitá individua spojuje po celý život dohromady a ktcry se stal nejsilnějším motivem ovládajícím veškeré ~edn~ní, motivem, jenž může přemoci všechny "zvířecí" pudy - jako JSOu hlad, se­xualita, agrese a útěk - a určuje uspořádání společenstva v ~é podobě, která je pro ten který druh typická. Ve všech bodech.J~ tedy tento svazek analo~cký těm p~~jevům, které .~ u nás I~dl objevují ve spojení s pocity lásky a pratelství v té nejčistší a neJu­šlechtilejš! ronně.

186

/ 12/ KÁzÁNí POKORY

o lento suk lvd hoblice vidy znovu, znovu zardtl: je 10 tvd pýcha, co lt zas do bot svých těsných nardtl

Mo rg e n slc r n

To, CO bylo řečeno v předešlých jedenácti kapitolách, můžeme pokládat za přírodní vědu. Předložená fakta jsou prostě a správ­ně dokázána, pokud se to může tvrdit o údajích oboru, který je tak mladý jako srovnávací etologie. Nyní ale opusťme poznatky o agresívním chování zvířat, jež jsme získali pomocí powrování a pokusu, a obraťme se k otázce, zda se z tobo všeho můžeme naučit nččemu, co je možno aplikovat na lidi a co je potřebné k odvrácení nebezpečí, jež pro člověka vzniká z jeho vlastního agresívního pudu.

Existují lidé, kteří již v této otázce spatřují urážku lidské důs­tojnosti. tlověk se phliš rád pokládá za střed vesmíru, za něco, co nepatří k ostatní přírodě, nýbrž stojí proti ní jako něco pod­statně jiného, vyššího. Setrvat v tomto omylu je pro mnohé lidi potřebou; zůstávají hluší vůči nejchytřejšímu pokynu, který jim kdysi dal jeden mudrc slavným výrokem rvWO, Ol:avr6v, "Polllej sebe sama" ; vyřkl jej Cheil6n, ale většinou bývá připisován 50-kratovi. Co brání lidem, aby ho poslechli? Způsobují to tři silné citové překážky. Tu první lze u každého rozumného č lověka snadno odstranit, ta druhá je při vší škodlivosti svého působení stále ještě hodná úcty a ta třetí je filowficky pochopitelná a tím i odpustitelná, ale zároveň nejtížeji sprovoditelná ze světa. Všech­ny tři jsou však spolu nerozlučnč spjaty a propojeny s jednou ~patnou lidskou vlastností, o níž řekla stará moudrost, že před­chází pád - s pýchou. Chci nyní tyto tři překážky jednu po dru-

187

hé rozebrat a ukázat, jakým způsobem škodí, Potom udělám, co budu moci, abych přispěl k jejich odstranění. ,

První zábrana je nejprimitivnější. Znemožňuje člověku sebe­poznání tÚTl, že mu brání pochopit vlastní histor!cký vznik. Je pa­radoxem, že 1010 zdůrazňování citu a tvrdošíjnost praI?e,nt ze skutečnosti že naši nejbližší phbuzní jsou tak podobnt lidem. Kdyby lidé neznali šimpanze, bylo by snazší přesvědčit je o jejich vlastním původu . Nemilosrdné zákony" v~ání tvar~ nám brání, abychom viděli v opicích a ob~láštc v .~I~p~nzovl zvíře jako každé jiné, a nutí nás spatřovat v jeho ob~lCejl bdsv~ou tvář , V tomto ohledu, měřeno podle lidskýc~ bledl~k, se "slm­panl. jeví pochopitelně jako něco hrozného, Jako nějaká p~imo ďábelská karikatura nás samých, Příbuzensky nám ponekud vzdálenější gorila a obzvlášť orangutan nám působí v tomto o.hle­du již menší nesnáze. Hlavy starých samců., které vnímáme jako bizarní masky ďáblů, lze brát zcela vážně a lze je shleda! dokonce i hezkými. U šimpanze se nám to v"š~k ?aprosto nez~arí. Je ne~­dolatelně směšný a přitom tak obycC)ny, tak vulgá~1 ~ odpo~y, jak může být jen člověk, který je na dně. Tento .su_bJektn:ní dOjem není tak nesprávný. Existují určité podklady, Jez mluvl pro ~~ mněnku, že společný předek člověka a šimpanze nestál hlo_ubeJ"I, nýbrž podstatně výše než dnešní šimpanz. ?br~n~ ~~a~~ c~ove~ ka vůči šimpanzovi je sama o sobě ta"k směsná, ze JeJI Sliny :It~vy náboj svedl mnohé myslitele k vytv?re~ zcela ne?~statne?ych teorií o původu člověka, Tyto teone SICC nep~~uaJ1 J:ho puvod ze zvtTat, avšak jeho blízkou příbuznost s, urázllvým sl~p~n~m buď několika logickými přemety přeskočí, nebo sofisuck yml o­klikami obejdou.

Druhá překážka sebepoznávání je citová ncc~uť člově~~ k po~ znatku že celé naše počínání podléhá zákorutostem pnrozenc příěinn'osti. 8ernhard Hassenstein to ozn~,čil t~ko ",an~ik?uzál~í hodnoticí soud". Skličující, klaustrofobn pnpommaJfCl pOCit spoutanosti, který jímá mnoho lidí při po~~edu ~a všeobcc~é omezení přírodního dění příčinn~tí, souvisí,JI~tč s Jeho" opráv~;­nou potřebou vlastní svobodné vule a se s~eJn~ oprávnenÝ~,,,~ra­ním, aby jeho vlastní jednání určovaly mkoli náhodné pncmy, nýbrž vysoké cne. , ' y.' ",

Třetí velkou překážkou lidského sebcpoznám JC pnneJmen,slm v naší západní kultuře - dědictví idealistické filozofie. VZOlklo

I ~X

z rozdělení svčta na vnější svět včcí, který je pro idealistické myš­lení zásadně hodnotově indiferentní, a na svět vnitřních zákoni­tostí člověka, jemuž jedinému se přiznává nějaká hodnota. Toto rozdělení si egocentrismus člověka dává rád líbit; vychází totiž vítaným způsobem vstříc jeho nechuti k tomu, že je sám podro­ben přírodním zákonitostem, a tak se nelze divit, že vniklo hlu· boko do obecného vědomí. Jak hluboko, to lze poznat ze změny významu, jakou prodělala slova "idealista" a " realista" v naší ře­či. Původně označovala jen určitá filozofická stanoviska; dnes obsahují posouzení morálních kvalit člověka. Musíme si uvědo­mit, jak obvyklým sc v našem západním myšlení stalo dělat rov· nítko mezi "přírodovědecky prozkoumatelným" a "v zásadě hodnotově indiferentním",

Musím se zde bránit proti nasnadě ležící námitce, že káži proti těmto třem pyšným překážkám lidského sebepoznání jen proto, že odporují mému osobnímu vědeckému a filozofickému nazírá­ní. Nekáži proti nim ani jako zarytý darwinista proti odporu k vývojové teorii, ani jako profesionální determinista proti antí· kauzálnímu pojímání hodnot, konečně ani jako přesvědčený hy­potetický realista proti idealismu. Mám k tomu jiné důvody. Pří­rodovědcům se dnes často předhazuje , že zavedli lidstvo do hrozného nebezpečí tím, že mu propůjčili příliš velkou moc nad přírodou. Tato námitka by byla oprávněná jen tehdy, kdyby se jim zároveň mohlo klást za vinu opomenutí, že předmětem svého výzkumu neudělali i samotného človčka. Ohrožení současného lidstva totiž nevyplývá ani tak z jeho schopnosti ovládat fy­zikální pochody, jako z jeho nescbopnosti rozumnč řídit své vlastní sociální dění. Vinu na této neschopnosti nese nedostatek chápání příčin, který ale - jak bych rád ukázal - je bezpro­středním následkem lří pyšných překážek jeho sebepoznání.

Tyto překážky totiž znemožňují pouze studium takových po· chodů lidského života, které se člověku jeví jako vysoce význam­né, jinými slovy : na které je hrdY. Není možno to říci sdostatek ostře: za to, že dnes dopodrobna známe funkci své trávicí sousta­vy a že na základě těchto vědomostí medicína, obzvlášť chirurgie, zachrání každoročně život tisícům lidí, vděčíme koneckonců té št'astné okolnosti, že činnost těchto orgánů nevzbuzuje v nikom 1,vláštní úctu a obdiv, Stojf-li lidstvo na druhé straně bezmocně proti patologickému rozkladu své sociální struktury, když se -

189

s atomovými zbraněmi v rukou - neumí v sociálním ohledu chovat o nic rozumněj i něž nějaké zvíře, pak to spočívá z velké části v pyšném přeceňování vlastního chování ; následkem toho je, že člověk toto své chování vyjímá z prol.koumatelných přírod·

nkh jevti. Přírodovědci skutečně nenesou žádnou vinu na tom, že lidem

chybí sebepoznání. Giordana Bruna lidé upálili, když jim řekl, že i s celou planetou jsou jen zrníčkem v jednom z nespočetných obláčků prachu. Charlese Darwina by byli rovněž nejraději zabili, když objevil, že jsou stejného původu se zvířaty; nebylo málo po. kusů ho alespoň umlčet. Když se Sigmund Freud pokusil roze· brat motivy lidského sociálního chování a vysvčtlit jeho příčiny, - a to sice ze stránky subjektivně·psychologické, ale na základě metodiky a kladení otázek skutečného přfrodovčdného výzkumu - kladl se mu za vinu nedostatek úcty, zaslepený materialismus, a dokonce pornografické tendence. Lidstvo brání svou výlučnost všemi prostředky a je skutečně na místě začít kázat pokoru a váž· nč se pokusit vyhodit do povětřf pyšné překážky sebepoznávánf.

Začnu bojem proti odporu k poznatkům Charlese Darwina. Pok1ádám za povzbuzujfcf znamení pro pozvolné rozši1ování pří­rodovědeckého vzdělání, že se již nemusím zabývat námitkami, jaké se kdysi zvedly proti poznalkům Giordana Bruna. - Mys· lim, že znám jednoduchý prostředek, jak smrrit lidi se skutečnos· lÍ, že jsou sami částí přírody a že vznikli přírodním děním v sou­ladu s přírodními zákony: musí se jim jen ukázat, jak velký a krásný je vesmír a jak úctyhodné jsou zákony, jež ho ovládají. Především důvěřivě předpokládám, že ten, kdo dostatečně zná vývoj organického světa, nemůže cítit vnitřní odpor vůči poznat· ku, že i on sám vděčí tomuto nejvelkolepěj šímu ze všech přírod· ruch pochodů za svou existenci. Pravděpodobnost nebo lépe řc· čcno jistotu vývojové nauky, která mnohonásobně překonává veškeré naše historické znalosti, zde nechci teprve dokazovat. Všechny naše současné poznatky do ní zcela nenásilnč zapadají, nic jí neodporuje a má vkehny hodnoty, jaké může nút nějaká tvořivá nauka: objasňující sOu, poetickou krásu a působivou veli· kost.

Kdo toto plně pochopil, nemůže cítit odpor ani k Darwinovu poznatku, že jsme společného původu se zvfraty, ani k názoru Sigmunda Freuda, že my sami jsme dosud poháněni stej nými in·

190

sljnkty jako naši předLidští předkové. Daleko spíš pocití nový druh chápavé úcty k výkonům oašeho rozumu a zodpovědné morálky, která se zrodila teprve se vznikem človčka a jež mu _ pokud v sobě ve slepé pýše nezapírá existenci zvířecího dědictví - může poskytnout silu toto dědictví ovládnout.

Dalšr~ dův?rlem pro ?becné odmítání vývojové nauky je vy. soká váznost, Jakou my hdé chováme k našim předkům. Pochá. ze~', latinsky descendere, tedy doslova znamená sestupovat a již v ~ nmském právu bylo obvyklé vyznačovat v rodopisné tabulce p'redky nahole a směrem dolů rýsovat rozvětvujícf se rodo kmen. Ze jeden člověk má sice jen dva rodiče, ale 256 prapraprapra. prapraprarod.ičů. není na takových tabulkách vyznačeno ani teh­dy, když zahrnují odpovídajkí generace. Člověk se tomu vyhýbá proto, že se v I.omto počtu nenachází sdostatek předků, jimiž by se mohl honOSIl. Podle některých autorů má vznik této descen­dence snad nčco společného s tím, že lidé ve starověku rádi od. \fozovali svůj původ od bohů . Skutečnost, že rodokmen života neroste shora dolů, nýbrž zdola nahoru, unikala až do Darwino­vy doby lidskému pozorování, a tak slovo " descendence" říká vlastně opak toho, co by mělo říci - leč že by se mělo vykládat doslova: že naši předkové svébo času sestoupiti ze stromů. To skutečně udělali, i když - jak dnes již víme - dlouho před/ím než se stali lidmi. •

O málo lépe jsou na lom slova vývoj a evoluce. Rovněž ona ~kla v době, kd~ se nevědělo nic O tvůrčích pochodech vývo. Je; tato dc:ba zna.la Jen vznik jednotlivých organismů z vejce a se. mene. Kure z Vejce nebo slunečnice ze semene se zcela doslovně vy-vijí, tj . ze zárodku nevznikne nic, co by v něm nebylo již předtím uloženo.

S rústem velkého rodokmenu života je tomu zcela jinak. Ač. kou.v forma předka)e nepostradatelným předpokladem pro vznik Jeho vysoce vyvmutých potomků, nemůžeme z jejich vlast. ností tyto potomky nijak odvodit nebo předvídat. že z dino­saurů vznikli ptáci nebo z opic lidé, je právě v daném okamžiku h~sto.r~ck~ oj~t!inělou vym~žeností fylogenetického vývoje. Tento VYV,?J Je Sice nzeD ~ony, jež ovládají vše živé a obecně je vedou k vetše dokonalosti, ve všech jednotlivostech je však určován tak. zvanou náh~ou - to je nespočetným množstvím v podstatě ne zcela pochopitelných vedlejších příčin. Je " náhodou" v tomto

191

smyslu slova, že v Austrá lii vznikli z primitivruch předků euka­lypty a klokani, v Evropě a Asii ale duby a lidé.

Touto vymožeností, touto nově vzniklou vlastnosti, kterou ne­lze odvodit z předlltupně, z něhož vzešla, je v drtivé většině pří­padů nčco vyššfho než to, co bylo předtím . Naivní hodnocení, vyjádřené v titulu .. nižší zvířata", které čteme zlatým eísmcm na prvním svazku našcho dobrého starého Brehmova .. Zivota zví­řat", je pro nezaujatého člověka nevyhnutelnou nutností myšleni a cítění. Kdo chce jako přírodovědec zůstat za každou cenu "ob­jektivní" a chce se za každou cenu vyhnout nátlaku "pouhého" subjektivismu, nechť jednou zkusí - samozřejmě jen jako pokus myšlenek a fantazie - připravit o život rostlinu, mouchu, žábu, morčc, kočku , psa a nakonec šimpanze. Postřehne, jak mu bu­dou tyto vraždy odstupňované podle ruzné organizační výše při­padat různě zatěžko! Zábrany, které se proti každé z nich posta­ví, jsou dobrým měřítkem pro skut ečně různou cenu , jakou přikládáme těmto různě dokonalým formám života, al' už chce­me, nebo ne.

Názor o hodnotové nezávislosti přírodních věd na hodnotách nesmí vést k domněnce, že fylogenetický vývoj - tcnto nejvel­kolepějM ze všcch ~~tězů přirozeně vysvětlitelných ~h~,ů -není schopen vytvont nové hodnoty. Ze pro nás vzmk vyŠSI for­my života z jednoduššího předka znamená přírůstek hodnoty, je stelně nepopíratelným faktem jako naše vlastní existence.

Zádný z našich západnfch jazyků nemá nepřechodné sloveso, které by odpovídalo fylogenetickému dění spojenému s přirůst ­kem hodnot. Není možné použít pojmu vývoj, vmiká-li něco no­vého a vyššího z předst upně, který právě tuto novou vlastnost neobsahoval a z něhož nelze odvodit právě to , co je pro jeho no­vou a vyšší existenci podstatné. To platí v zásadě pro ka7..dý větší krok, který geneze organické řiše dělá: pro ten první - pro vznik života, i pro tcn prozatím poslední - polidštěni aotro­poidŮ .

Přes všechny skutečnč epochální a hlubocc vzrušující nové úspěchy biocbemie a výzkumu virů je a zůstává - prOZQt{m ! -vznik života nejzáhadnějším ze všech procesů. Rozdíl mezi anor­ganickými a organickými procesy lze stanovit pouze injunktivní definici, tzo . takovou, kte rá bere v úvahu vice podsta tných pří­znaků , jež vytvářejí život pouze tehdy, setkajHi se všechny na-

192

jednou. Pro každý z nich - jako je Iá.tková výměna, růst asimi­lace atd. - existují také anorganické příklady . Je jistě s~rávné , domníváme- Ii se, že životní pochody jsou chemickými a fyzikál­~ími ~r~y. Beze vší pochyby jsou jako takové v zásadě vysvčt­htelne pnrozeným zpusobem. Pro pochopení jejich zvláštností není zapotřebí žádného zázraku, nebot' sic-litost molekulárnfch a podobných struktur, ve kterých se odchrávají, k lomu plně stačí.

Naproti tomu často slýchaný výrok : životní pochody nejsou vlastnt nic net chemkké a fyziká. lní procesy, je nesprávný. Obsa­huje totiž nepozorovaně nesprávné hodnocení, jež vzniká z často diskutovaného klamného názoru. Právě toto "vlastně", tj . se lÍetelem na to, co je těmto pochodům vlastní a co je pro ně podstatné, je něčím značně odlišným od toho, co se obecně rozu­mí pod pojmem fyzikáIDě-chemick~ pochody. Rovněž opovržlivý výrok, že životní pochody " nejsou nic jiného než" chemické a fy_ zikální procesy, je nesprávný. Jsou to procesy, které díky struktu­ře h?'l0.ty, v?íž se odehrávajf, jsou schopny velmi speciálních vý_ konu, Jako JC sebezachovánf, sebcřízení, shromažďováni infor­mací, a především reprodukce těch struktur, jež jsou pro všechny tyto výkony nezbytné. Příčiny tčchto funkcí jsou sice v zásadě vy_ světlitelné, nemohou však problhat v jin~ nebo méně komplexně organizované hmotě.

V zásadě st.ej ně jako se chovají pochody a struktury živé příro­dy k pochodum a strukturám přírody neživé, chovají se uvnitř organického světa vyšší fo rmy života k romtám nižším, z nkhž vzešly. Křídlo orla, který se nám stal symbolem pro všechny naše ~nahy po povznesení, je "vlastně jenom" nohou plaza právě tak málo, jako je člověk "vlast ně jenom" opicí.

Sentimentální misantrop často papouškuje aforismus: "Od té doby, co wám lidi, mám rád zvířata." Tvrdím opak : kdo skuteč­n~ zná zvfrata - včetně tčch ncjvyššrch a nám nej blíže přJbuz­~ycb - a kdo ~někud cbápe vývojové procesy, ten se teprve 11m stane schopnym plně pochopit jedinečnos t č lovčka. Jsme to llejVJ:'š~í, če~~. dosud dosáhli velcí konstruktéř i vývoje druhů na Zemi , Jsme JejIch "poslcdnún výkřikem" , ale určitě ne posledním ~Iovem . Pro přírodovědce jsou veškerá absolutní tvrzení _ I ~ oblasti teorie poznání - zakázána, jsou prohřcškem proti sva­I\·mu duchu Jlavra tÍf:t - velkému poznatku Hérak leita že nic ne­ní stálé, nýbrž všechno plyne ve věčném pohybu. Pok ládat dncš-

193

ní lidi na jejich překotném pochodu časem za absolutní a již nepřekonatelnou korunu všeho tvorstva, je pro přírodovědce tím nejdomýšlivějším a nejnebezpečnějším ze všech neudržitelných dogmat. Kdybych musel pokládat člověka za konečný obraz Bo­ží, začal bych o Bohu pochybovat. Když ale nepustím ze zřetele, že naši předkové byli ve zcela nedávné době - bráno vzhledem ke stáří Země - zcela obyčejné opice z blízkého př1buzenstva šimpanze, mohu v tom sp~tř?vat záblesk naděj:. Nen! ~~tř~~i žádného příliš velkého optimismu k domněnce, ze z nás hdl muze vzniknout ještě něco lepšího a vyššího. Dalek toho vidět> v člově­ku neodvolatelně nepřekonatelný obraz Boží, tvrdím skromněji _ a jak věřím - s větší úctou ke Stvoření a jeho nevyčerpatel­ným možnostem: dlouho hledaný mezičlánek mezi zvířetem a skutečně humánním člověkem jsme m y!

Domnívám se, že jsem dokázal, že první ve Lká zábrana v lid­ském sebepoznání - nechuť uvěřit v náš původ ze ~at - spo­čívá v ncwalosti nebo v nepochopení podstaty orga01ckého tvo­ření. Lze ji přinejmenším v zásadě sprovodit ze světa tím, že se budeme vzdělávat a zase vzdělávat. Totéž platí i pro druhou pře­kážku o níž teď máme mluvit - o nechuti vůči přfčinné urče­nosti ;včlového dění. Jenomže tolo nepochopení lze v tomto pří-padě daleko hůře odstranit. ~ . v

Jeho kořen tkví v 7.ákladním omylu, ze proces, který Je urcen nějakými příčinami, by nemohl být současn~ zaměřen ~a určitý cO. Existují sice nespočetné procesy ve vesmlru, které vubec ne­jsou řízeny a u nichž vzhledem k tomu otá.zkva."nač?'~ musí ~stat bez odpovědi, leč že bychom odpověď chteh vynutit za k~ou cenu a s bezměrným přeceňováním důležitosti člověka - 351 tak. že bychom pokládali východ měsíce za rozsvícení nečni lampy k našemu pohodlí. Neexistuje ale žádný proces, u něhož by neby­lo možno položit otázku po jeho příčinách.

Jak se praví již ve 3. kapitole, má otázka "nač?" nějaký smysl jen tam, kde působil i velcí konstruktéři - nebo nějaký živý kon­struktér, kterého vytvořili. Jen tam, kde se části nějakého celku specializovaly dělbou práce na vzájemně se lišící činnosti , má otázka nač?" smysl. To platí pro životní pochody a potom pro takové '~eživé struktury a funkce, které používá život kc svým účelům ; např. to platí o lidmi vytvořených strojích. V těchto pří­padech má otázka "nač?" nejen smysl, ale je i nezbytně nutná.

194

Nemůžc":Je objasnit, z jakých příčin má kočka špiěaté drápy, dří­vc než pojdeme na to, že chytání myší je zvláštní výkon, ke kte­rému byly vytvořeny.

Že zodpovězením otázky • .nač?" se otázka po příčinách nesta­ne zbytečnou, je řečeno na 7 .. 1čátku 6. kapitoly o velkém parla­mentu instinktů . Na primitivním přirovnání ukáži , jak málo se obě otázky navzájem vylučují. Jedu ve svém starém autě na ven­kov, ncbot' mám ve vzdáleném městě přednášku, což je vlastním účelem mé cesty. Během j(zdy rozjímám o účelnosti - "finalitě" - svého auta a jcho konstrukce a mám radost, jak dobře slouží cflům mé cesty. Náhle motor několikrát zakašle a zůstane stát. V tom okamžiku je mi boh užcl jasné, že účel mé cesty nevrátí mému autu jeho pojízdnost. Jeho nesporná účelnost " neodpoví­dá za zpoždění". Udělám tedy dobře, když se nejprve soustředím výhradně na přirozené příčiny jeho provozu a vypátrám, na kte­rérn místě byl jejich řetěz tak nemile porušcn.

Naprostou nesprávnost mfnění, že příčinné a účelové souvis­losti se vzájemně vylučují, lze ještě lépe mázemit na "královně všech užitých věd" - na medicíně. Žádný "smysl života" , žádný .. všemocný íaktor" a žádná sebedůležitější nesplnčná životní p0-vinnost nepomohou ubohému pacientovi, jemuž se zanítil červo­vitý výběžek slepého střeva. A však může mu pomoci nejmladší odchovanec chirurgické kliniky, pokud správně diagnostikoval příčinu poruchy. Pochopení příčin a účelu nějakého životního procesu se tady nejen nevylučuje, ale dokonce nabývá smyslu te­prve ve vzájemné spojitosti. Kdyby človčk nesměřoval k určitým cfl ům , ztrácela by jeho otázka po příčin ách smysl. Kdyby vůbec nechápal příčinné souvislosti , nebyl by schopen zaměřovat dění k nějakým Ci1ům - i kdyby je dokázal dobře a správně rozpo­znat .

Tento vztah me-Li účelovým a příčinným pojímáním životních pochodů se mi zdá snadno pochopitelný; přesto však mnoho lidí po kládá mylný názor o jejich neslučitelnosti za naprosto nevyvra­titelný. Klasickým příkladem, jak tomuto omylu nutkavě podléhá i velký duch, najdeme ve spisech W. McDougaUa, zakladatele " purposive psychology", psychologie účelu. Ve své knize " Outli­ne of Psychology" odmftá jakékoliv příčinně fyziologické vysvět­lení zvířecího cho.vání až na jedinou výj imku : selhání světelné orientace, která způsobuje , že hmyz létá v noci do plamene. Ob-

195

jasňuje tcnto jev na základě tzV. tropismů , tedy na základě příčin-nč analyzovatelných orientačních mechanismů. ., ~.

Pravděpodobně se lidé hrozí kauzálniho pOJctJ z poseulého strachu že dokonalé pochopení příčin světového dění by mohlo odhalit 'svobodnou vůli člověka jako pouhou iluzi. Vc skutečnosti je ovšem fakt , že jsem to já, kdo chce .... stejně n~spor~ý j,ako ~o~e vlastní existence. Hlubšf pochopenf retělu fyzlologlCkych prfčm vlastniho jednání nemůže změnit ani to nejmenšf na skutečnosti , te chceme' může ale ovlivnit změnu toho, co chceme.

Pouze p'ři velmi povrchním pohledu se zdá, že. svo~a ~le spočívá v tom, že člověk v naprosté bezzáko~OSb ... muze d~!at , cokoliv chce". To maj í zřejmě na mysli především hdé, kten se klaustrofobně vyhýbají kauzalitě. Vzpomeňme s~ , jak se tit~ lidé vášnivě chytili nekauzálních" kvantových skoku, tohoto mlkro­fyzikálního ned~terminovaného dění, a jak na t.o~to základě vy­tvářeli teorie, které měly spojit fyzikální determmlsmus s vfrou ve svobodnou vůli. Této vůl i však zbyla jenom ialostná svoboda ná­hodně padnuvší kostky. Nikdo se přece ne~~ v~ě dom~fvat, že svobodná vůle znamená takovou svévoli Jednotltvce, s Jakou napřfklad nějaký zcela nezodpovědný tyran r?;ttoduje o b,ytí a nebytí. Naše nejsvobodnější chtěnf podléhá pnsným zákonum morálky a naše touha po svobodě slouil kromě jiného právě to­mu, že zabraňuje, abychom byli poslušni jiných zákonů n~ž právě těchto . Je významné, že bojácný pocit nesvobody není nikdy vy­volán poznatkem, že naše jednání je na zákony morálky v.ázán? stej ně pevnč jako fyziologické procesy na zákon~ fyzlkálm. Všichni jsme zajedno v tom, že největší a vnejkrásněJší sv~~a ďověkaje totožná s moráln~~.zákonem v nem sa~é~._vzrusta!~­ci poznávání přirozených pnčin vlastn~o. chovám muze zmno~~ schopnosti človčka a dát mu moc zrnemt svou svobodnou vult v čin . Nikdy ale nemůl.eme zmenšit jeho vůli. A kdyby snad -jako utopický důsledek rozboru příčin, který ze zásadních důvo­dů není uskutcčnitelný - nějaký člověk pinč pochopil příčinný řetěz svčtového dčnÍ, včetnč příčin , které působí na jeho vlastní organismus. nechtčl by přes t a t, nýbrž by začal chtít totéž, co chce nerozporná zákonitost vesmíru, "světový rozum", l~gos. Tato myšlenka je cizí pouze ~ašcmu ~o~časn~mu ~padmmu ~~š1c: ní ; staroindické filozofii a mysttkum strcdoveku byla duvernc

známa.

196

Přichá7im ke třetí velké překážce lidského sebepoznání -k víře, která je v naší západní kultuře hluboce zakořeněna, že to, co je přirozeně vysvětlitelné, postrádá jakoukoliv hodnotu . Toto mínění vzniklo přehnáním kantovské filozofie hodnot, která je ze své strany důsledkem idea listického rozdvojení svčta. Jak bylo již naznačeno, je strach z kauzality jedním z ci tově mOlivovanýcb důvodu vysokého oceňování nepoznatelného; uplatňují se zde však i jiné neuvědomč lé faktory. Nepředvídatelné je cbování pa­novníka, postavy otcc, k jehož podstatným rysům patří trocha svévole a nespravedlnosti; nenf možno vyzkoumat rozhodnutí Boba. Přirozeně vysvětlitelné je moino ovládnout a to pak s tou­to nepředvídatelností ztrácí často i velkou část své hr07jvosti. Benjamin Franklin udělal z blesku, jímž Zeus mával v nevypoči­tatelné svévoli, elektrické jiskření, proti němuž chrání naše domy hromosvod. Neopodstatněná starost, že příroda by mohla být pochopením příčin odbožštčna, tvoH druhý hlavní motiv strachu z kauzality. Tak vzniká další zábrana v sebepomávání, která je tÚD silnější, čím má člověk "ětšf smysl pro estctickou krásu a uc­tIvánibodnou velikost vesmíru a čím krásnější a úctyhodnější se mu právě toto přírodní dění jeví.

Z této tragické souvislosti vyplývající překážka pomávání je o to nebezpečnější, že nikdy ncvystupuje přes práh vědomí. Ze­pláte-li se jich, budou se takoví lidé s čistým svědomím hlásit k přátelům výzkum u přírody. Mohou být dokonce v mezích urči­tého vymezeného oboru velkými odborníky. Nevčdomě jsou však pevně rozhodnuti nehnat svou snahu o přirozené vysvčtleni za hranice toho, co pokládají za bodné uctívánf. Chyba , která takto vzniká, nespočívá v tom, že by došlo ke špatnému poCho­pení nRebo neprozkoumatelného. Nikdo neví tak dobře jako právě přírodovědec, že lidské pomání má své hranice, je si ale tr­vale vědom toho, te nevíme, kde tylO hranice letí. Kant říká: " Powrování a rozbor jejích jevů proniká do nitra přírody. Člo­věk neví, kam až to Č'4sem může vésl. " Překážkou poznánf, která takto vzniká, je zcela svévolně vytyčená hranice mezi po7.natel­ným a nepoznatelným. Mnozí velmi citliví pozorovatelé přírody mají před tillotem a jeho zvláštnostmi tak velkou úctu , že za hra­nici pokládají jeho vznik. Předpokládají zvláštní sílu - francouz­sky force vitale - určující všemocný faktor, jehož přirozené vy­svčtlem nenf ani potřebné, ani dosažitelné. Jiní vytyčují tyto

197

hranice tam, kde podle jejich cítění přikazuje lidská důstojnost zarazit všechny pokusy o přirozené vysvětlení.

Jak se má pravý pnrooovědec chovat ke skutečným hranicím lidského poznávání, se mi v raném mládí nezapomenutelně ob­jasnilo jistě předem nezamýšleným výrokem jednoho velkého bio­loga. Alfrcd KUhn měl na rakouské Akademii věd přednášku a u7.avřcl ji Goethovými slovy: "Nejvyššim štěstím myslícího člo­včka je poznatelné poznat a nepoznatelné klidně respektovat." Po posledních slovech se zarazil, odmítavě zvedl ruku a řekl o­střejším hlasem, který pronikl již propukajicím potleskem: " Ne, nikoliv klidně, klidné ne, pánové!" Skutečného přírooovědcc by bylo možno přímo definovat jeho schopnosti vážit si poznatelné­ho, jež už poznal, právě proto, že mu to poskytuje další možnost chrli poznat to dosud nepoznatelné; nemá strach, že pochope­ním příčin odbožští přírodu. Ještě nikdy zde příroda nestála -po přirozeném vysvětlení něktcrého ze svých zázračných procesů - jako odhalený jarmareční šarlatán, který ztratil svou pověst kouzelníka. Přirozené příčinné souvislosti vzbuzovaly vždy vel­kolepčjší a hlubší úctu než ty nejkrásnější mytick~ výklady. Ten, kdo rozuoú přírodě, nepotřebuje cítit úctu k nepoznatelnému, nepřirozenému; pro něj neexistuje než jeden zázrak, který spočí­vá v tom, že všechno na světě, včetně nejvyšších květů živočiš­stva, vzniklo bez zázraku v obvyklém slova smyslu. Vesmír by pro nčj ztratil na vzncšcnosti, kdyby musel poznat, že nějaké dě­ní - i kdyby to bylo jen chování ušlechtilého člověka řízené ro­zumem a morálkou - mohlo vzniknout jen jako prohřdek proti všudypřítomným a všemocným zákonům jednoho vesmiru.

Pocity, jež chová přírodovědec k velké jednotě přírodních zá­konů, nelze lépe vyjádřit než slovy: "Dvě věci naplňují mysl vidy novým a stále vzrůstajícím obdivem: hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mnč." Obdiv a úcta nezabraňovaly Immanu­elu Kantovi najít pro zákonitosti hvězdného nebe přirozené vy­světlení, a to takové, které je odvozeno z jeho vzniku. Pokládal by on, jenž o velkém vzniku světa organismů ještě nic nevěděl, za prohřešek, že pokládáme i morální zákon v nás nikoliv 7.3 něco a priori daného, nýbrž za něco, CO vzniklo přirozeným způsobem - zcela tak, jak on pojímal zákony oblohy?

198

/ 13 / ECCE HOMO

Já mu na 10, zoumje si s llOje černé boty, lekl: " Viz, démone, loh/elO je dtsný symbol l lovika: ID noha Z hrubé kMet lIe ut přfroda, ov!ak duch ne dosud; přechod od zvi/uf tlapy k Merkurovi pa/i s kf(dly . ..

Morgenslern

Představme si, že by nějaký objektivní etolog seděl na některé jiné planetě - třeba na Marsu - a zkoumal sociální chování čJowvěka pomocí d.~.I~kohledu, jehož zvětšeni by bylo příliš malé, nez ab~ mu umomilo rozpoznávat jednotlivce a sledovat jej ich chovám, které by mu však dovolovalo pozorovat velké události jako je s těhování národů, bitvy atd. Nikdy by nepřišel na myšlen~ ku, že lidské chování je řízeno rozumem nebo dokonce zodpo­vědnou morálkou.

B~.deme-li předpokládat, že by náš mimozemský pozorovatel brl clstě rozumovou bytostí prostou všech instinktů, která neví ru~ o tom, .i~~ fungují inst~kty obecně a agrese zvlášt' a jakým zpusobem JeJl~h ~unk:e mu.~ selhat .. - byl by v těžkých rozpa­d~ po~zumet lidsk~ děJlfl~m . Vz~y Z?ovu se opakující udá­losti děJIO nemohou být vysvctleny hdskym rozumem a lidskou soudností. Je otřepanou frází říci, že jsou zapříčinčny úm, co se o~vykle nazývá .. lidská přirozenost". Soudná a nelogická lidská pnro:e~ost nechá mezi sebou soutěžit a bojovat dva národy, I k~yz J~ . k tomu nenutí žádné .. hospodářské důvody, podněcuje dve poliuck.é ~tra~~ ~ebo nábozenství k rozhořčenému boji na­vzdory to~u, ze SI JeJlch posvátné programy jsou překvapivě p0-dobné, a zene Alexandra a Napoleona, aby obětovali milióny poddaných pokusu sjednotit celý svět pod jejich žezlem. Je poza­ruh~né, že se ve škole uČÚl1e dívat se na lidi, kteří prováděli ta­kove a podobné absurdity, s respektem - dokonce je ctít jako velké muže. Jsme vychováni k tomu, podřizovat se takzvané poli-

lické zchytralosti politika, jenž je zodpovědný za vedení státu, a jsme na všechny zde uvedené jevy již tak zvykU, že mnohým z nás vůbec není jasné, jak neobvykle hloupé a lidstvu škodlivé je loto historické chování národů .

Jakmile to a1e jednou poznáme, nemůžeme se vyhnout otázce, jak je možné, že se údajně rozumní tvorové mohou chovat tak nerozumné. Zcela zřetelně zde musí působit nesmírně silné fak­tory, které jsou schopné tak úplně urvat individuální soudnosti človčka vedení a které kromě toho človčk je naprosto neschopen pochopit ze zkušenosti. Jak řekl Hegel, zkušenost z dějin nás poučuje, že se lidé a vlády z dějin nikdy nepoučily.

Všechny tyto překvapující rozpory mají přirozené vysvětlení a dají se beze zbytku zařadit , jakmile pronikneme k po1Jlatku, že sociální chování člověka není na žádný způsob diktováno vý­hradně rozumem a kulturní tradicí, nýbrž že je stále ještě posluš­no těch zá konitostí, které se uplatňují ve všech fylogeneticky vzniklých instinktivnkh způsobech chování - zákonitostí, které ze studie chování zvfrat velmi dobře známe.

Předpokládejme ale, že náš extraterrestrický pozorovatel je zkušeným etologem, který zná důkladně vše, co bylo stručně ře­čcno v předcházejících kapitolách; musel by nezbytně dojít k zá­včru, že lidská společnost je uspořádána velmi podobně jako kry­sy, které jsou uvnitř uzavřené tlupy rovnčž sociální a míru­milovné, avšak vůči kterémukoli příslušníku druhu, který nepatří k vlastní straně, se chovaj í jako praví ďábli. Kdyby jdtě kromě toho pozorovatel z Marsu věděl o populační explozi lidstva, stále se stupňující hrozivosti zbraní a ro7.dčlení lidstva do několika má­lo polilkkých táborů, neposuzoval by budoucnost člověka o nic růžovčji než budoucnost několika nepřátelských společenství krys na lodi, jejíž zásoby jsou již skoro vy7nné. Přitom by byla tato prognóza ještě optimistická , n eboť u krys se dá předpoklá­dat, že po velkém vraždění jich stále ještě zbude dost na to, aby udržely d ruh , což u člověka - po použití vodíkové bomby -není vůbec tak jisté.

V symbolice ovoce ze stromu poznání spočívá hluboká prav­da . Poznání, které prámenf z abstraktního myšlení, vyhnalo člo­věka z ráje, v nčmž mohl neuvědoměle vyhovovat svým instink­tům a dčlat, co se mu zachtčlo . Zvídavé experimentování s prostředím , jež má svůj puvod v abstraktním myšlení, mu daro-

200

valo jeho první nástroje: pěstní klín a oheň . Použil jich promptně k tomu, že zabil svého bratra a upekl si ho, jak dokazují nálezy ze síd lišť opočlověka čínského - vedle prvních stop po použitC ohnč leží rozdrcené a zřetelně ožehnuté lidské kosti Abstraktní myšlení umožnilo člověku opanovat jeho mimodruhové prostředí a povolilo tím uzdu jeho vnitrodruhové selekci, o jejímž zápor­ném pusobcní jsme již slyšeli (viz str. 41) a na jejíž účet lze prav­děpodobně připsat přehnaný sklon k agresi, jímž ještě dnes trpí­me. Abstrak tní myšlení a řeč umožnily č lovčku předávat dál nadosobní poznatky a kulturně se vyvíjet. To ale způsobilo v jeho životních podmínkách tak prudké a převratné změny, že schopnost přizpůsobovánC jeho inst inktů na nich ztroskotala. Člověk by se skoro domníval , že každý dar, který obdržel 00

svého myšlení, musí v zásadě zaplatit nějakým nebezpečným zlem, jež je nevyhnutelným následkem tohoto daru. Naštčstí pro nás to mu tak není, neboť z abstraktnlbo myšlení vznikla také ro­zumová zodpovědnost, v níž spočívá jediná naděje č lověka, že neustále rostoucí nebezpečí zvládne.

Abych svůj popis současné biologické situace lidstva učinil ale­spoň trochu přebledným , chci jednotlivá nebezpečí, která lidstvo ohrožují, probrat ve stejném pořadí, v jakém je uvádím v před­chozích odstavcích. Potom se obrátím k otázce zodpovědné mo­rálky, jejích možností a jejích omezeni.

V kapitole o chování analogickém morálce jsme slyšcli o zá­branných mechanismech, jež u různých sociálně žijících zvířat drn agresi na uzdě a znemožňují zranění nebo zabití příslušníka stejného druhu. Bylo již řečeno, že tyto mechanismy jsou přiro­zené nejdůležitější, a tedy i nejlépe vyvinuty u těch zvířat , která jsou schopná bez obtíží zabijet přibližně tak velká zvířata , jako jsou sama. Krkavec může jinému krkavci jedinou ranou zobáku vysekno ut oko, vlk může jinému vlku jedním chňapnutím roze­rvat krční tepnu. Kdyby tomu nezabraňovaly spolehlivé mecha­nismy, neexistoval by už dávno ani jeden krkavec nebo vlk . Ho­lub, zajíc, a dokonce ani šimpanz nejsou schopni zabít příslušníka svého druhu jedinou ranou nebo jediným kousnutím. K tomu přistupuj e ještě útěková schopnost takových nepn1.iš VYZbroje­ných živočichů, která stačí k tomu, aby utekli i " profesionál­ním" šelmám, jež jsou v pronásledování, chytání a zabíjení dale­ko obratnější než některý z příslušníků stej ného druhu, byť měl

20 1

sebevětší převahu . Ve volné přírodě tedy nevzniká vůbec mož­nost, že by takové zvíře příslušníka vlastního druhu vážnčji pora­nilo. Proto se také u nich v tomto ohledu neuplatňuje selekce, jejíž tlak by zábrany v zabijení vyvolal. Ze tyto zábrany u tako­vých zvířat skutečně neexistuji, zpozoruje chovatel zvířat ke své škodě a ke škodě svých svěřenců, když nebere vnitrodruhové bo­je takových "nclkodných" zvířat vá7.nČ . V nepřirozených pod­mínkách zajetí, kdy poražený nemůže vítězi uniknout rychlým útěkem, dochází vždy znovu k tomu, že vítěz poražcného namá­havě, pomalu a krutě ubije. Popsal jsem ve své knize "Hovořil se zvěří, ptáky a rybami .. . " v kapitole "Morálka a zbraně", jak obraz vší mírumilovnosti - hrdlička - je schopna beze všech zá­bran utlouci příslušníka svého druhu k smrti.

C10včk si může :Ťivě představit , co by se stalo, kdyby nějakou hříčkou přírody byl náhle holubovi propůjčen zobák krkavce. Zdá se, že situace takové zrůdy by přesně odpovídala situaci člo­věka, který objevil vostrém kamenu údernou zbraň. Člověka mrazí při představč živočicha , který se vznčtlivostí a prchlivostí šimpanze mává rukou ozbrojenou pěstním kLinem. Většina lidí - a to i mnozí humanitní vědci - se domnívá,

že veškeré lidské choválÚ, které neslouží prospčchu jednotlivce, nýbrž společnosti, je diktováno rozumovou odpovědností. Toto mínění je prokazatelně nesprávné, jak si ještě v této kapitole uká­žeme na konkrétních ph1cladech. Předek, jehož máme společné­ho se šimpanzem, byl určitě svým přátelům stejně věrný, jako je divoká husa nebo kavka, natož takový pavián či vlk. Zcela jistě stejně jako oni opovrhoval smrtí a nasazoval vlastní život při o­braně své skupiny; byl s tejně jemný a ohleduplný vůči mladým příslušníkům vlastního druhu a měl tytéž zábrany zabfjet jako všechna tato zvířata. Ke svému štěstí jsme dostali i my ještě v pl­né míře do vínku tyto "zvířecí" instinkty.

Antropologové, kteří se zabývali způsobem života Australopi­theka, afrického předčlovčka, předpokládali, že tito předkové -jelikož se živili lovem velké zvěře - zanecbali po sobě lidstvu nebezpečné dědictvi "dravčí přirozenosti" (carnivorous mentali­ty). Toto tvrzení obsahuje nebezpečí záměny obou pojmů -dravce a kanibala. Tyto pojmy se navzájem skoro úplně vylučují: kanibalismus se u šelem vyskytuje jenom ve vzácných výjimkách. Ve skutečnosti je hluboce politováníhodné, že č lověk právč drav-

202

CI přirozenost nemd. Většina nebezpečí, kt erá ho ohrožují, je způsobena tím, že je od přirozenost i poměrně neškodným vše­žravcem. Chybí mu přirozené, na těle narostlé zbraně, jimiž by mohl zabíjet velká zvířata, a proto mu zároveň chybí také ty fylo­geneticky vzniklé pojistné mechanismy, které všem dravcům

a šelmám "z povolání" zabraňují zneužít svou schopnost zabíjet velká zvířata na příslušnících druhu. Lvi a vlci sice často zabijí ci­zí příslušníky druhu, kteří vnikli do ter~toria jejich smečky. Mů­že se dokonce stát , že takové zvíře v prudkém návalu hněvu ne­št'astným kousnutím nebo úderem tlapy usmrtí i příslušníka vlastní skupiny, jak k tomu - přinejmenším v zajetí - často do­chází. Kvůli takovým výjimkám však nesmíme zapomenout na důležitou skutečnost, že - jak bylo již řečeno v kapitole O cho­vání, jež je analogické morálce - u všech takto silně vyzbroje­ných šelem musí existovat vysoce vyvinuté mechanismy, které zabraňují vnitrodruhovému boji.

V prehisto rii lidstva nebyly nutné žádné obzvlášť vysoce vyvi­nuté mechanismy zábran ke znemožnění prudkého smrtelného úderu, nebot' k takovému tak jako tak nemohlo dojít. Útočník mohl svou oběť usmrtit pouze škrábáním, kousáním nebo rdou­šením a přitom měla obět' bohatou přtležitost apelovat projevy pokory a výkřiky strachu na jeho zábrany agrese. U jen s labě ozbrojeného zvířete se pochopitelnč neuplatňoval žádný výběro­vý tlak , který by mohl vyvolat ony silné a spolehlivé zábrany při užívání zbraní, které jsou bezpomínečně nutné pro přežití zvíře­cího druhu, jenž je vybaven nebezpečnými zbraněmi. Když ale vynález umělých zbraní později otevřel nové možnosti usmrcová­nf jednou ranou , byla předtím existující rovnováha mezi poměrně slabými zábranami as.rese a schopností usmrtit příslušníka druhu podstatně narušena. Clověk se teď nacházel asi v té situaci, v niž by byl holub, jemuž by strašná hra přírody zapůjčila zobák kr­kavce. Člověk se zachvěje při pomyšlení na tvora, který má prudkou

vznětlivost lidoopa a mává těžkým, ostrým pčstním klínem. lid­stvo by se svým prvním velkým vynálezem skutečně bylo samo zničilo, kdyby možnost činit objevy a velk ý dar zodpovědnosti nebyly záuačným způsobem stejnými plody téže specificky lid­ské schopnosti - schopnosti klást otázky. I když člověk - ale­spoň dříve - nešel až ke kořenům následků svého vlastnfuo vy-

203

nálezu, vděčí za to své schopnosti klást si a zodpovídat otázky po následcích svého konání. Jistotu před sebezničcním ale tento oje­dinělý dar lidstvu nepřinesl. I když se též morálni zodpovědnost a zábrany zabíjet, které z ní vznikly, od vynalezení pěstního klínu podstatně zvčtš il y, tak se bohužel stejnou měrou zvětš ila i snad­nost 7.abíjenf. Především zjednodušená technika zabíjení s sebou přinesla okolnost, že jednajícího následky jeho činu nechyti bez­prostředně za srdce. Vzdálenost, na kterou působí všechny střel­né zbraně, chrání zabíjejícího před těmi vzruchovými situacemi , které by mu jinak smyslově přibližovaly strašlivost následků jeho činu . Hlubší citové vrstvy prostě neberou na vědomi, že o hnutí ukazováku na spoušti, které je příčinou výstřelu , rozerve jinému člověku vnitřnosti. Žádný človčk by nešel ani na lov zajíců, kdy­by musel zvěř zabíjet pomocí svých zubú a nehtů.

S přibývající vzdálenosti, na jakou naše zbraně účinkují, se 00. hužel i vzdalujeme od mechanismů, které nám 7.abraňovaly konat tak otřesné činy . Tak může člověk, který sotva dokáže dát ne­způsobnému děcku zasloužený pohlavek, velice dobře přenést

přes srdce, že obsluhuje spoušt' raketové zbranč nebo přístroj na shazování bomb a tím odevzdává celé stovky láskyhodných dčtí hrozné smrti v plamenech. Dobřl, slušní, řádní otcové rodin po­kládali bombové koberce - otřesná a dnes skoro již neuvěřitel­ná skutečnostI Demagogové mají zřejmě zcela výjimečné, i když jen praktické vědomosti o lidském instinktivním chování: před davem, který chtějí poštvat, C11cvčdomč skrývají ty vzruchové si­tuace, které by v lidech vyvolaly mechanismy chování tlumící útočnost

S vynálezem zbraně souvisí nepřímo i přev ládání vn itrodruho­vé selekce a všechny její nepříj emné důsledky . Ve 3. kapitole, kde se hovoří o významu agrese pro udraní druhu , a rovnčž v 10. kapitole, která pojednává o uspořádání společenstva krys, jsem poměrně podrobně vysvčtlil , že je-li výběr poháněn konku­rencí příslušnfků téhož druhu bez vztahu k mimodruhovému pro­středí, může vést k nejpowruhodnějším a nejneúčeln čjším vý­střelkům . Letky bažanta arguse a pracovní tempo západní civilizace byly příklady, které zvolil můj učitel Heinroth pro ilu­straci těchto škodlivých následků . Zmínili jsme se již rovnčž o mém náw ru. že hypertrofie agresívního pudu člověka je dů­sledkem téže příčiny .

204

V roce 1955 jsem napsal v jedné drobné práci ,,0 zabyení přf­slušníků vlastního druhu": "Včřím - a měli by to prověřit hu­mánní psychologové a psychoanalytici -, že dnešní civilizace vůbec trpí nedostatečným odreagováním pudového agresívního jednání. Je víc než pravdčpodobné, že špatné účinky lidského agresívního pudu, pro jehož vysvětlení předpokládal Sigmund Freud zvláštní pud smrti, spočívá zcela jednoduše v tom, že vni­trodruhovou selekcí byla v č lovčku v šerém pravčku vypěstována taková míra agresívního pudu, že pro ni ve svém dnešním spole­čcnském uspořádání nenachází adekvátni ventil." Spočívá-Ii v těchto slovech lehká výtka, musím ji zde výslovně vzít zpátky. V době, kdy jsem to psal, existovali již psychoanalytici , kten vů­bec nevěřili na pud smrti, nýbrž vykládali sebcničící účinky agre­se zcela správnč jako zbloudění instinktu, který má sám o sobě pro udržení života základní význam. Popsal jsem rovněž jednoho psychoanalytika, který již tehdy přistupoval tímto způsobem k problému hypertrofie agrese, která je způsobena vnitrodruho­vou selekcí.

Sidney Margu lin , psychiatr a psychoanalytik z Dcnveru v Co­loradu, prováděl velmi přesn é psychoanalytické a sociálněpsy­chologické studie "a prérijních Indiánech kmene Utc. Ukázal, že ti to Lidé silně trpí přemírou agresívního pudu, kterou v uspořáda­ných životních podmínkách v současných severoamerických indi­ánských rezervacích nemohou odreagovat. Podle Margulinova názoru musel v pIŮbčhu pomčrně mála století, během něhož vedli prérijní Indiáni divoký, skoro jen z války a loupeže sestáva­jící život, působit zcela extrémní výběrový tlak na vypěstování co nejvčtší agresivity. Je zcela možné. že v tak krátké době skutečnč dosáhl zmčn v dědičnosti ; přísným umělým výběrem lze rasy do­mácích zvířat změnit stejně rychle. Kromě toho mluví pro Mar­gulinovu domněnku okolnost, že i ti Utcové, kteří již vyrostli pod zcela jinými výchovnými vlivy, tím trpí stejnč jako starší přísluš­o[cj kmene, a dále že zminčné patologické příznaky jsou známy jen u prérijnfch Indiánů, jejichž kmeny byly podrobeny zmínčné­mu výběrovému procesu.

Ind iáni kmene Ute trpí tak často neur67.ami, že něco podobné­ho nebylo prokázáno u žádné jiné lidské skupiny. Jako společnou příčinu tohoto onemocnčJÚ našel Margulin vždy znovu neproži­tou agresi. Mnozí z Indiá nů se necítili dobře a sami se označova(j

205

-- -~ --

za nemocné a nemohli na otázku, v čem jejich nemoc spočívá, dát jinou odpověď než: ,,Jsme Utc, to je to." Násilnost a za­bíjení lidi nepatřících ke kmeni jsou u těchto Indiánů na denním pořádku. Naproti tomu vůči příslušníku vlastního kmene k tomu dochází neobvykle zřídka, nebot' tornu brání tabu, jehož nemilo­srdnou přísnost lze z prehislorie Uteů rovněž snadno pochopit : kmen, nacházející se v neustálém boji s bělochy a sousedními In­diány, musel za každou cenu zabránit sporům mezi vlastními čle­ny. Ten, kdo zabil příslušru'ka vlastního kmene, je podle přísné tradice povinen spáchat sebevraždu. Podle tohoto příKazu se za­choval dokonce i jeden Utc, který byl policistou. Provinilce, je­hož měl zatknout, zasadil v opilosti svému otci ránu nožem, která náhodou otevřela stehenní tepnu a byla příčinou smrti vykrváce­ním. Když policista dostal služební rozkaz, aby zabíječc -o vraždu se zde bezpochyby nejednalo - zatkl, namÍl'al svému bflému nadřízenému : provinilec stej ně chce zemřft , scbevraždaje jeho povinností a bude ji nyní chtít zcela jistě podstoupit tak, že se postaví zatčení na odpor a donutí jeho, policistu, aby ho za­střelil. Pak se ale on sám bude muset také zabít. Jelikož víc než krátkozraký seržant trval na svém rozkazu, odehrálo se drama přesně předpověděným způsobem . Tento a jiné MarguHnovy protokoly se č tou jako řecké tragédie, v nichž neodvratná sudba přinutí člověka, aby se provinil a pak dobrovolně přijal trest za vinu, které se nedobrovolně dopustil.

O průkazné správnosti interpretace, j iž Margulin pro toto cho­vání Uteů podal, nás objektivně přesvčdčuje náchylnost těchto Indiánů k nehodám. Je prokázáno, že .. accident-proneness" vy­stupuje jako následek nevybité agrese ; Utcové překonávají po­čtem automobilových nehod bizarnfm způsobem všechny ostatní lidské skupiny, které používají automobil. Kdo jednou sám řídil rychlý vůz se skutečným hněvem v srdci, ví - pokud byl v tomto stavu ještě schopen sebcpowrování - , jak silný sklon k sebezničení se v takové situaci u člověka projevuje. Na takové zvláštní případy se dokonce zdánlivě hodí i výraz .. pud smrti".

Přirozeně i dnes působí vnitrodruhové agrese v nežádoucím směru, ale kdybychom chtěli probrat všechny tyto jevy, zaved10 by nás to pň1iš daleko od tématu agrese. Instinktivní základy hromadční majetku , snah po sebeuplatnění atp. poskytují velmi vysokou pozitivní selekční odměnu ; skromná slušnost poskytuje

206

~tej nč vysokou, avšak negativní selekční odmčnu. Je nebezpečí. ze komerční konkurence dnes vypěstuje při nejmenším stejně strašnou hypertrofii zmíněných pudů , jako byla hypertrofie vni­trodruhové agrese způsobená válcčným soutčžením lidských kmenů v době kamenné. Je jen štěstí, že bohatství a moc neve­dou též k bohatství potomstva; jinak by bylo možno situaci lid­stva považoval za ještě horší, ncž už je. Kromě působení zbraní a vnitrodruhového výběru je závratně

se zrychlující tempo vývoje třetím pramenem 7Ja, jež č lověk mu­sei přijmout zároveň s velkým darem abstrakt ního myšlení. Z ab­straktního myšlení a ze všeho, co je jeho následkem - přede­vším ze symboliky řeči - , získal č lověk jednu schopnost, jakou nemá žád ný jiný živočich . Mluví-Ii biolog o dědičnosti získaných vlastností, myslf Hm jen získané zmčny děd ičné hmoty, genů. Ne­myslí už na to, že pojem .. zdědění" měl již mnoho staletí před Gregorem Mendelem právnický význam a že toto slovo se na bio­logické procesy aplikovalo zpočátku č is t ě jen jako přirovnání. Dnes se nám tento druhý význam stal tak běžným, že by mi čte­nář pravděpodobně nerozuměl , kdybych jen tak. beze všeho na­psal: jen člověk má schopnost získané vlastnosti dědit , čímž mí­ním: vynalezne-Ii nějaký člověk šíp a luk nebo ukradl-Ii je nějakému kulturně vyspčlejšímu sousednímu národu, pak vlastnf od té ~oby nejen jeh.o potomstvo, nýbrž celá jeho společnost tylo nástroje tak pevně, Jako kdyby to byly mutací a selekcí vzniklé na těle přiro~.tlé orgány. Jej ich používání by ji s tě nebylo zapome: nulo snadněji, než by došlo k zakrnění orgánu, který by měl pro společnost podobný význam.

Dokonce i když takovou důležitou vlastnost nebo schopnost zdědí jen jedinec, stává se hned vlastnictvím celé populace _ a právě to ovlivňuje zmíněné mnohatisícinásobné zrychlování historického dění, jež vzešlo z abstraktního myšlení človčka. Pro­cesy přizpůsobení, jež dosud potřebovaly geologické epochy, se teď ~ohou odehrávat v nepatrném časovém úseku několika ge­neracI. Na pomalu a ve srovnání s novým děním skoro neznale!­~~ pr~~íhají~í ~oj druhu neboli fylogenezi se odnynčjška naná­sejf deJIDY, hlstone; nad fy logeneticky vytvořený poklad dědičné hmoty se nyní zvedá vysoká stavba během dějin získané a tradicí dále předávané kultury.

Tak jako používáni zbraní a n ástrojů a světovláda človčka, jel.

207

I -- --~

vyrostla z obou těchto schopností, má i třetí a nejkrásnější, dar abstraktnfho myšlení nebezpečné následky. Všcchny kultum! vy. možcnosti člověka mají jeden velký háček : týkají se jen těch vlastností a výkonů, které jsou ovlivnitelné individuální ~odifi. kacl - učením. Velmi mnoho našich vrozených a pro nás druh typických způsobů chování však takových nen~; t~mpo jejich proměnlivosti v průběhu vývoje druhu zůstal? ste~né Jako tempo proměnlivosti nějakého tělesného znaku, st~Jné Jako tempo, ve kterém probChal eelý vývoj, dokud na kolbiště nevstouptlo ab· straktni myšlení.

Co se asi odehrálo, když človčk dostal poprvé. do ruky pčst?í klín? Velmi pravděpodobnč asi něco podobného jako to, co mu· žeme pozorovat u dvouletých nebo dokonce thlelých a víccle., lýeh dětí, jimž žádné instinktivní nebo morální ~zábra~n y nebrán~ praštit se navzájem vší silou do hlavy těžkým predmctem, klcry jsou sotva s to pozvednout. Stejně málo asi váhal vynález~ prvního pěstlúho klínu praštit svého d";1ha, který práve vzbu~bl jeho hněv. Citově nevědělo hrozném účmku. svého vynál~zu n .. c: vrozené zábrany zabijení človčka byly tehdy Jako dnes urccny Jen pro jeho přirozené zbranč. Byl zaražen, když jehO kmenový bra~r před ním ležel mrtev? To můžcme s)is~otou př~pokláda.l. SOCI· álně vyšší zvířata reagují často nancJVÝs dramatickým z~usohe~ na náhlou smrt příslušníka svého druhu. Husy velké sycí a stOJI v nejvyšší pohotovosti k ohraně nad mrtvým p~~elem , ja~ p~psal Heinrolh, ktcrý jednou zastřelil jednu husu v pnt0";lnosll JCjl ro· diny. Zažil jsem totéž, když jedna husice nilská udeřIla mládě hu­sy velké do hlavy. Mládě běželo potácivě k~ svým rodi~ům a za: šlo tam hned na krvácení do mozku. RodIče nemohh smrtelny úder vidět; reagovali přesto popsaným způsobem na pád a s":'rt svého mláděte. Mnichovský slon Wastl, který beze všech agrcslv· ních úmyslů ve hře těžce zranil svého ošetřovate le, se silně vzru­šil, postavil se nad zraněného na ochranu a znemožnil ta~ , bohu~ žel, včasné poskytnutí lékařské pomoci. Bernhard G~n!ck ml vyprávěl , žc jeden samec šimpanzc, který ho kous} a .vážnc p~ra­nil, se okamžitě po vyprchání hněvu pokoušel svyml prsty sllsk· nout okraje rány k sobě. . .

První Kain velmi pravděpodobně okamžitě pOl..nal hruznost svého činu. Muselo se teprve pomaJu roznést, že dojde k nežá· doucímu oslabeni bojového potenciálu vlastní hordy, kdy i. se pří·

208

liš mnoho jejích členů vzájemně zabije. Ať už byl trcst, který člo· věka oonaučil používat nové zbraně bez zábran , jakýkoli, v každém případě zde vznikla určitá , i když primitivní forma zodpovědnosti, klerá již tenkrát chránila lidstvo před sebczniče·

ním. Prvním či nem, který zodpovědná morálka v dějinách lidstva

uskutečnila, hylo tehdy obnovení ztracené rovnováhy mezi ozbrojením a vrozenou zábranou vraždit. Ve všech ostalnÍch ohledech mohly být požadavky, které rozumná zodpovčdnost kladla na jednotlivce, ještč opravdu jednoduché a snadno splni· lelné.

Není ph liš odvážnou spekulací, domníváme-li se, že první sku· tečný člověk, kterého z pravěku známe - člověk eromagnonský - mčl přesn č tytéž instinkty a tytéž přirozené sklony, jako má· me my sami. Stavbou svých společenství a chováním při s t řetnu­tích mezi nimi se tito lidé pravdčpodobnč ph liš nelišili od urči· tých, dnes jcště žijících kmenů, jako jsou Papuánci ve střednf Nové G uineji. U tčch je ka'l.dé z jejich nepatrných sídlišť se sou­sední vesnicí v trvalém válečném stavu a ve stavu mírného lovu lebek. Slovu " mírný" rozumíme ve smyslu Margarcty Meadové tak, že domorodci sice nepořádají organizované loupežoč výpra· vy, aby získali žádoucí mužské hlavy, nýbrž že jen ph1ežitostně "šlohnou" hlavu staré ženě nebo několika dětem, které náhodou potkají na hranici svého územÍ.

A teď si představte - za předpokladu , že tyto domněnky jsou správné - , že žijete s deseti či patnácti svými nejlepšími přáteli a jcjich ženami a dětmi v téže skupině. Tčch několik mužů musí nutně utvořit přísahou spjaté společenství: jsou přáleli v nej· plnějším smyslu slova. Každý z nich tomu druhému mnohokrát zachránil život; i když mezi nimi může vždy - jako mezi školáky - vzniknout určitá rivalita kvůli hodnostnímu zařazení, dívkám apod., ustupuje jistě před neustálou nutností společně se bránit proti nepřáte lským sousedům. Musí s nimi často bojovat o exis­tenci vlastnOlo společenství, že všechny pudy vnitrodruhové agrese nacházejí bohaté uspokojení mimo okruh vlastní skupiny. Věřím, že každý z nás by za těchto okolností vůči svým druhům v této společnosti O patnácti muiich jit z přirozené náklonnost; dodržoval deset přikázání Mojžíšových zákonů : nebudeš am za­bíjet, ani osočovat, ani jinému přebírat ženu či krást majetek.

209

Zcela jistě by nectil jen otce a matku z přirozené příchylnosti, ný­brž staré a moudré jedinec vůbec, jak je tomu podle Fraser-Dar­linga již u jelenů a podle pozorování Washbuma, de Voreho a Kortlandta až u primátů.

Jinými slovy: přirozené sklony člověka nejsou vůbec tak špat­né. tlovčk od mládí není vůbec tak zlý; není pouze dostateč­né dobrý vzhledem k požadavkům moderního společenského života.

Již pouhé zvětšení počtu jedinců, kteří náležejí k jeho skupině, má dva důsledky, jež ruM rovnováhu mezi nejdůležitějšími in­stinkty vzájemné přitažlivosti a odpudivosti, tj . mezi osobním svazkem a vnitrodruhovou agresí. Za prvé osobním svazkům škodí, je-Ii jich ph1iš mnoho. Stará moudrost praví, že člověk může mít nčkolik skutcčně dobrých přátel. Velká nabídka "zná­mých", jak ji nutně přináší každé větší společenství, zmenšuje pevnost jednotlivých vztahů. Za druhé znásobuje tčsné nakupení mnoha jedinců na malém prostoru jistou únavu všech sociálních reakci. Každý moderní člověk velkoměsta, který je automaticky přcsycován sociálními vztahy a povinnostmi všeho druhu , zná znepokojující jev, že se človčk nemůže tak úplně tčšit z návštěvy přítele, jak by se dalo očekávat, i kdy-i ho má skutečně rád a dlouho ho neviděl. Také na sobě zpozoruje zřetelný sklon k vr­čivé obraně, když ještě po večeři zazvoní telefon. Zvčtšcná poho­tovost k agresívnímu chování je typickým následkem nějakého nahromadění lidí (angl. crowding), jak je experimentálním socio­logům již dlouho známo.

K těmto nežádoucím následkúm vzrůstu naší společnosti se připojují ještě následky nemožnosti vybít agresívní pudy tou mě­rou, jaká je pro náš druh "stanovena". Klid je první občanskou povinností a nepřátelská sousední vesnice, která kdysi vnitrodru­hové agresi nabízela uspokojivý objekt, se posunula do nedosaži­telné vzdálenosti.

S vývojem vyšší civilizace se stávají všechny předpoklady správné funkce našich přirozených sklonů v sociálním chování stále nepříznivějšími, kdežto požadavky, jaké se na tyto funkce kladou, neustále vzrůstají. Máme se k svému "bližnímu" chovat tak, jako by byl naším nejlepším přítelem, ačkoliv jsme ho možná předtím vůbec neviděli ; můžeme pomocí svého rozumu pocho­pit, že jsme povinováni své nepřátele dokonce milovat, což by

210

nás na základě našich přirozených sklonů nikdy nenapadlo. Všechna přikázání askeze, která nás varují, abychom instinktiv­ním podnčtům nepovolili otčže, nauka o dědičném hříchu, kte­rá praví, že člověk je od narození špatný - ty všcchny obsahují tutéž pravdu: pochopení, že člověk se nesmí slepě poddávat svým vrozeným sklonům , nýbrž že se musí uči t je ovládat a jejich důsledky přcdvídavě prověřovat zodpovědným sebezpy­továním. Můžcme očekávlll, že civili:r..ilcC bude vzrůstat stále se zrychJu­

jícím tempem, aniž - doufejme - nechá kulturu pozadu. Úkol, jakého se dostává zodpovčdné mQrálcc, se bude nutnč stejnou měrou zvčtšovat a znesnadňovat. Nepoměr mezi tím, co je člo­věk ochoten ze své přirozenosti pro celek učinit, a tím, co tento ce lek od něho požaduje, bude stále včtší, a proto ho jeho zodpo­vČdnost bude moci stále hůře překlenovat. Toto chápání je velice znepokojující, neboť při nejlepší vůli zde dnes nevidíme působit žádné selektivní přednosti , které by vyrůstaly z pocitu zodpověd­nosti nebo ze zvlášt' dobrých přirozených lidských sklonů. Spíše se můžeme vážnč obával, že dnešní komerčrú uspořádánf společ­nosti žcne výběr pod skutečně ďábelským vlivem mezilidského soutěžení právě opačným směrem. Zodpovědnosti tedy i v tomto směru narůstá stále obtížnější úloha.

Zodpovědné morálce neulehčíme řešeni tohoto problému tim, že přeceníme její síly. píše toho můžeme dosáhnout skromným poznáním, že morálka je "pouzc" kompenzačním mechanis­mem, který přizpůsobuje výbavu našich instinktů požadavkúm kulturního života a tvoří s nimi funkční ceLek. Toto pojetí činJ mnohé jinak nesrozumitelné skutečnosti srozumitelnými.

Všichni trpíme nutností ovládat své pudy - jeden více, druhý méně - podle našeho velice různorodého vybavení sociálními instinkty nebo sklony. Podle jedné dobré staré psychiatrické defi­nice je psychopal človčk, který působením požadavků, jež na něj klade společnost, trápí sebe nebo společnost. V určitém smyslu jsme tedy my všichni psychopaty, nebot' každý z nás trpf tím, že obecné blaho na nčm žádá, aby se vzdal svých pudů. Tato defini­ce platí alc obzvlášt' pro lidi , kteří se pod těmito požadavky zhroutí, takže se stanou buď neuroliky - tedy nemocnými , nebo delikventy. Také podle této přesněj ší definice se " normální" člo­věk od psychopata a dobrý občan od zločince neliší ani tolik , ja-

211

ko se liší zdravý od nemocného! Tento rozdtl je analogický spíše rozdllu, jaký je mezi človčkem s kompenzovanou srdeční vadou a člověkem , který trpí "dekompcnzovaným viticm" , to znamená: jehož srdce již není schopno zvýšenou svalovou činností nahradit škody vznik lé nedomykavosti nebo zúf..ením chlopně. Toto při­rovnání platí i pro skutečnost, že kompenzace vytaduje energii .

Toto pojetí zásadní důležitosti zodpovědné morálky způsobilo jeden rozpor v Kantově nauce o morálce, jehož si povšiml již Frie­drich Schiller. On, jehož Herder nazýval .. nejduchaplnčjším z kantovců", se postavil na odpor znehodnocení všech přiroze­ných pohnutek Kantovou morální naukou. Zesměšnil ji ve své skvělé "Xcnii": "Ochotně přispět přítcli , žel, jenom z přátelství znám ; prolO si často vyčítám, pravá ctnost že mi chybL"

Z náklonnosti však příteli nejenom sloutlme; také jeho přátel­ské skutky posuzujeme z hlediska, zda to byla vřelá přátelská po­hnutka, jež ho přimčla k tomuto jednání! Kdybychom byli až do poslcdní konsekvence věrnými kantovci , museli bychom činit opak: museli bychom nejvíce oceňovat človčka, který nás sice od přírody nemůže ani dlít, ale zodpovědným sebezpytováním je přinucen proli náklonnosti svého srdce chovat se k nám slušně. Ve skutečnosti ale reagujeme na takové dobrodince nanejvýš chladnou formou úcty. Mi/ovat budcme jen toho, kdo se k nám chová přátelsky proto, že mu to působí radost, a komu při jeho počínaní nepřijde vůbec na mysl, že dělá něco, co si zasluhuje vděku .

Když se múj nezapomenutelný učitel Ferdinand Hochstetter v 71 letech loučil svou poslední přednáškou , děkoval mu tehdcjší rektor vídeňské univerzity velmi vřelými slovy za jcho dlouholeté požehnané působení. Na toto poděkování odpověděl Hochstet­tcr slovy, v nichž se zdá být koncentrován celý paradox hodnoty a bezcennosti přirozených pohnutek. Řekl totiž: .. Děkujete mi za nčco, zač si vůbec nečiním nárok na vděčnost! Poděkujte mým rodičům a mým přcdkům, po nichž jsem zdědil právě tyto a ne ji­né sk lony. Ale kdybyste se mne zcptal , oč jsem ve výzkumu a učení po celý život usiloval, musím vám upřímně říci: dělal jsem vlastně vždycky jcn to, co mě zrovna nejvíc bavilo!"

Jaký pozoruhodný rozpor! Tento velký přfrodovědce, který -jak zcela určitě vím - nikdy n ečetl Kanta , za ujímá přesně totéž stanovisko k indiferenci hodnot přirozených pohnutck, a přesto

212

současně do~~d( vysokou hodnotou svého života a působení Kalllovu teom hodnot ješ tě důkladněj i ad absurdum než Schiller ve své .. Xenii"! A přece je východiskem z této aporie pouze pro­sté řešení zdánlivého pro blému, jakmile zodpovědnou morálku pokládáme za kompenzační mechanismus a přirozené pohnutky nepokládáme za nehodnOlné. , Posuluj,cmc.-Ii jedndnf nějakého člověka - třeba své vlast­

m -: CeOl~?e Je ~mozřejmč tím více. čím méně odpovídá jedno­due~ym ~p~rozeny~ sklonů~. Máme-Ii ale zhodnot it člověka , napr., n~z SI ho zvohme za pn tele, tak dáme se stejno u samozřej­mosti prcd~ost, tomu, j~hož přátelské chování vůbec nepramenf z rozu~lO~ch, uva~ ~ ~.kdyby byly sebemorálnčjš í -, nýbrž vý­hradne z vrclych Citu pnrozené náklonnosti . Nejenom že to není paradox, nť?rl. je to zdravý Lidský rozum, použijeme-Ii dvou roz­dí1 ~ýeh ~črllek hodnot podle toho, zda posuzujeme člověka ne­bo Jcho ClO}' .

,K~o jedná sociálně již z přirozených pohnutek, klade za nor­mal~l.ch okolností na, ko~pen7.a.ční mechanismus své zodpovčd ­n?st.' Jen málo .nárok~.:, d ispon Uje v dóbč nouze mocnými morál­mml ~ezen'aml . Kdo JIZ v podmínkách každodenního života musí použít ve_škerou krotíd sílu své morální zodpovědnosti, aby vy­ho~ěl poza,davkům kulturní společnosti , ten se přirozeně při zvý_ šeru ná~oku da~eko dříve zhrou tí. Energetická stránka našeho při­rovnám k srdeen! vadě souhlasí i zde velmi přesně neboť ~ , á k ' . . , _ 'J ~m n .r? u,, za ~Ichž je sociální chování človčka .. dekompenzováno';, ~lUZC byt ruzné povaby, i když jen spotřebovává " sílu;'. Morálka c10věka neselže nejsnadněji při nadměrném, náhle dolehnuvším pokušerú, avšak při.dl?uhodobém nervovém přepčtí jakéhokoliv druhu, kt,cré strav~!e Jeho síly. Starosti, bída, hlad, strach , pře­p.raeovám, bcznadcj atd. , atd. mají stcjný účinek . Kdo měl příle­Zltost pozorovat za války ncbo v zajcti mnoho lidí v tísni tohoto druhu , .ví, j.ak nepředvídatelně a náhle dochází k morální dekom­pe~~el. Lidé, o nic?ž ~.Io,včk v~řil ,y že se na nich dá stavč l celý svct , se náhle zhrouu a JIOI, od mchz by človčk nic zvláštního ne­očeká~al , ,sc uká~li té~ěř nevyčerpatelným zdrojem síly a po­máhali s~ prostym pn1cladem nespočetně jiným k tomu, aby si zach?vah ~v?u morální vůli. Kdo to zajil , ví ale také, že síla dob­ré ~~e .a JCJI vytrvalost. ~sou dvč nczávisle proměnné hodnoty. Jesthzc Jsme to pochOplh, nebudeme se cítit nadřazen i č lověku

•

213

který se zhroutil poněkud dříve než my sami. I ten nejlepší a nej ­ušlechtilejší dojde nakonec k bodu, kdy už jednodušc n emůže dál: .. Eli, Eli , lama sabaktani?"

Podle Kantovy morální nauky poskytuje vnitřní zákonitost lid­ského rozumu sama o sobě kategorický imperativ jako odpověď na zodpovčdné sebezpytování. Kantovy pojmy rozumu a rozva­žování nejsou žádným způsobem identické. Je pro něho samo­zřejmé, že je nemožné, aby rozumný tvor chtěl škodit jinému tvo­ru stejného druhu. Je pro něho samozřejmé, re jsou schopni se dohodnout, tj . že existuje citově vysoce hodnotný sociální vztah mezi všcmi rozumnými bytostmi. Pro Kanta je tedy samozřejmé a evidentní to, pro co etolog potřebuje vysvětlení - totiž fakt, že jeden člověk nechce druhému škodit. že zde velký filozof poklá­dá za samozřejmé něco, CO potřebuje vysvětlení, je sice malou nedůslednosti ve velkolepém sledu jeho myšlenek, ale činí jeho nauku biologicky myslfcfmu člověku přijatelnější. Otvírá 7.de ma­lou mezeru, kterou se do jinak čistě racionálních vývodů jeho po­divuhodné stavby myšlenek vtírá cit, jinými slovy: instinktivní motivace . Kant rovnčž nevěří, že by člověk od nějakého činu, ke kterému jej pudí přirozený sklon, upustil jen kvůli č istě rozumo­vému poznatku, že v maximě jeho jednání je logický rozpor. Sa­mozřejmé 7"c je zde nutný citový faktor , který by čistě rozumové poznání změnilo v rozkaz nebo zákaz.

Odmyslíme-Ii si z našcho života procítění hodnot, jestliže pro nás člověk, lidský život a lidskost nebudou znamenat 7..ádno u hodnotu , zůstane sám se sebou souhlasící aparát rozumu na­prázdno běžícím soukolím bez motoru. Rozum sám o sobě je schopen dát nám do ruky pouze prostředek k dosa:ř.cní určitého cíle, ale není s to takové cíle stanovit nebo udělovat nějaké přJ'ka­zy. Kdybychom byli nihilisty typu Mefistofc!a a zastávali názor ; " proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo", pak by maxima naše­ho jednání neobsahovala žádný rozumový rozpor, kdybychom zmáčkli spoušť vodíkové bomby.

Je to teprve procítění hodnot, je to teprve cit , který uděluje odpovědi, jež dostáváme na kategorické sebezpylován.i, znamén­ko plus nebo minus, a činí z nich rozkaz nebo zákaz. Obojí ale nepramení z rozumu, nýbrž z tlaku temnot, kam naše vědomí už nezasahuje. V tčchto vrstvách lidskému rozumu jen nepřfmo přístupných vytvářejí instinktivní a naučené složky chování velmi

214

složito u organizaci , která je též organizaci II vyWch zvířat nejen blízce příbuzná, nýbrž je s ní do značné míry jednoduše shodná. Liší se od ní podstatně jen tam, kde u č lověka přistupuje k nauče­nému ještě kulturní tradice. Z mechanismu tčchto vzájemných působení odehrávajících se skoro výlučnč v podvědomí, vzniká popud ke všem způsobům našeho jednání - a rovnčž k tčm kter~ jsou našemu sebezpytujícímu rozumu nejvíce podřízen/ VZOlká z něho láska a přátelství, všcchna vřelost citů , smysl yro krásu, touha po uměleckém tvoření a včdcckém poznání. C10-včk, který by odložil všc takzvaně zvířecí, který by byl oloupen o tlak temnot, č lověk jako čistč rozumová bytost by vtibec nebyl andělem, nýbrt daleko spíše jeho opakem!

Mú7..cme přesto snadno pochopit , proč se mohl prosadit názor, že všechno dobré a jen to dobré, co slouží lidskému společenství vděčí za svou existenci morálce, a že všechny "egoistické", s po~ žadavky společnosti neslučitelné motivy lidského jednání VLnikají ze "zvířecích" instinktů. Položíme-Ii si totiž Kantovu kategoric­kou otázku: " Mohu maximu svého jednání povýšit na přírodní 7.ákon, nebo vyplyne z tohoto pokusu něco, co odporuje rozu­~u?", jevi se všechny druhy chování - i ty čistě instinktivní­Jako naprosto rozumné za předpokladu, že splňují úlohu pro udr!tní druhu, k níž byly velkými konstruktéry vývoje druhu vy_ Ivoreny. Rozumu odporujícíjednáni se vyskytuje pouze pfi zblou. déni n~j~kého ;nstinkt~l. Ukolem kategorické otázky je to to zbloudem vystopovat. Ulohou kategorického imperativu je toto zbloudční vykompenwvat. Instinkty, které působí správnč "po_ dle úmyslů konstruktérů", nemůže sebezpytování rozlišit od ro­zumného jednání. Zeptáme-Ii se v takovém případě: .. Mohu ma­ximu svébo jednání povýšit na přírodní zákon?", obdržíme jed­noz?ačn~ kladvnou o?pověď, neboť toto chování je už tak jako tak Jedmm z přírodOlCh zákonů!

Dítě spadne do .vody; nějaký muž za ním skočí a vytáhne je. Zkoumá pak maximu svého jednání a shledává, že toto jedná­ní, povýšcno na p~írodnÍ zákon, by znčlo asi takto : Když dospělý samec Horno saplens L. spatří mládě svého druhu v nebezpečí života, z nčhož je schopen je zachránit, uči ní to. Obsahuje tato abst rakce rozumové rozpory? Zcela jistě nc! Tak si zachránce v duchu poklepá na rameno a je hrdý na to, jak rozumovč a mo­rálně se zachoval. Kdyby to byl však skut ečnč ud člal , bylo by se

215

dčcko utopilo dříve, než by vůbec skočil do vody. Nicméně člo­včk, pokud patří k okruhu naší západní civilizace, slyší jen velmi nerad, že jednal čistě instinktivně a že kterýkoliv pavián by se spolehlivě v analogické situaci zachoval stej ně.

Stará čínská moudrost, že sice v človčku vězí celé zvíře, ne však celý člověk ve zvířeti, neříká vůbec, že toto "zvíře v človč­ku" je něco a priori zlého, opovrí:eníhodného, co by se mělo po­dle možnosti vymýtit. Jedna lidská reakce se lépe než kterákoli ji­ná hodí k tomu, aby demonstrovala, jak může být jednoznačně "zvířecí", po antropoidních předcích zdědčný způsob chování zcela nepostradatelný pro jednání, které nejenom že platí za spe­cificky lidské a vysoce morální, nýbrž takovým skutečnč je. Tou­to reakcí je takzvané nadšení. Již slovo, jež pro ně nčmčina vy­tvořila (dic Begeisterung), vyjadřuje, že člověka ovládá něco vyššího, specificky lidského - totiž duch (der Geist). Řecké slo­vo entusiasmus dokonce naznačuje, že je jím dotčen i bůh (the­os). Ve skutečnosti je to ale náš starý přítel a novčjší nepřítel -vnitrodruhová agrese, která nadšence ovládá, a sice formou pra­staré a rozhodně ne sublimované reakce sociální obrany.

V tomto smyslu ji budou s přímo reflexívní předvídatelností vyvolávat takové vnější situace, které vyžadují bojovný zásah pro společné zájmy, obzvlášt' pro takové, které jsou posvěcené kul­turní tradicí. Mohou být reprezentovány konkrétně rodinou, ná­rodem, alma mater nebo sportovním klubem, nebo abstraktními pojmy, jako je staré okázalé buršáctví, nepodplatitelnost umčlec­kého tvoření nebo pracovní etika včdeckého výzkumu. Jmenuji jedním dechem včci, které sám pokládám za hodnotné, spolu s tčmi , jež z nepochopitelných příčin pokládají za hodnotné jiní udé, a to z důvodu, že tím chci demonstrovat nedostatek výběru, který činí nadšení po1ežitostně tak nebezpečným.

Ke vzruchovým situacím, které nadšcní optimáblČ vyvolávají a jež prolO demagogové cílevědomě připravují, patří především ohrožení výše uvedených hodnot. Nepřítel nebo jeho atrapa mů­že být zvolen skoro Iibovolnč a - podobně jako ohrožené hod­noty - může býl konkrétní nebo abstraktní povahy. " Oni" -Židé, bošové, Hunové, vykořisťovatelé, tyrani atd. púsobí právě tak dobře jako světový kapitalismus, bolševismus, fašismus, im­perialismus a mnohé jiné -ismy. Za druhé patří ke zmíněným vzruchovým situacím pokud možná strhující figura Vůdce, bez

216

nčhož - jak známo - se nemohou obejít ani ti nejostřejší proti­fašističtí demagogové. Vůbec tato shodnost metod, které použí­vají nej různější politické směry, mluví pro instinktivní povahu demagogicky zneužitelné lidské reakce nadšenÍ. Jako třetí a sko­ro nejdůležitější moment slouž.í k nejprudšímu vyvolání nadšení co možná největší počet nadšením stržených jedincl!. Zákonitosti nadšení se v tomto bodě zcela shodují se zákonitostmi anonymní­ho stáda, jak byly popsány v 8. kapitole, v němž rovnčž strhující působení stoupalo se stoupajícím počtem individuí, a 10 pravdě­podobně geometrickou řadou.

Ka7..dý jen troch u citlivý muž zná subjektivní prožitek, jaký vzn iká při reakci nadšenÍ. Sestává v první řadě z citové kvality, která je známa jako nadšení a při níž člověku přebíhá "posvátný" mráz po zádech a - jak možno při podrobnějším pozorování zjistit - i po vnější straně paží. Člověk se cítí vyzdvižen a po­vznesen nad všechny závazky každodenního života. Je ochoten nechat všechno ležet a běžet a uposlechnout volání svaté povin­nosti. Všechny překážky, které stojí jejímu splněni v cestě, ztráce­jí na významu a důležitosti a instinktivní zábrany, které znemož­ňují zraňovat a zabíjet příslušníky vlastního druhu, ztrácejí bohu­žel mnoho na své působivosti . Rozumové úvahy a veškerá kriti­ka , stejně jako důvody, které mluví proti chování diktovanému strhujícím nadšením, to vše je nuceno k mlčení tím, že se pozoru­hodn ým přehodnocením všech hodnot jeví nejen jako neudržitel­né, nýbrt. přímo jako nízké a nečestné. Krátce, jak říká krásně jedno ukrajinské přísloví: "Vlaje-Ii prapor, je rozum v troubě!"

Tomuto prožitku odpovidá i objektivně pozorovatelné chová­ní: tonus veškeré příčně pruhované svaloviny se zvyšuje, držení těla je napjaté, paže jsou poněkud nadzvednuty a natočeny do­vnitř , takže lokty směřuji ven. Hlava je hrdě vztyčena, brada vy­sunuta vpřed a obličejová svalovina vytváří zcela určitou mimiku, kterou všichni známe z filmů jako "tvář hrdiny". Na zádech a po celé vnější stranč paží se ježí chlupy. a právě to je objektivní stránkou příslovečného " posvátného mrazení".

O posvátnosti tohoto mrazení, stejně jako o duchovnosti nadše­ní zapochybuje ten, kdo viděl odpovídající chováni samce šim­panze, kt erý sc s bezpříkladnou odvahou zasazuje o obranu své tlupy nebo rodiny. I on vysunuje čelist kupředu, napiná celé tělo a nazdvihuje lokty ; i jemu se ježí chlupy, což pn pohledu zepře-

217

du způsobuje mohutné a jistě zastrašující zvětšení obrysu l ěla . Natočení paží dovnitř slou:lj zcela jisté k tomu, aby se jejich vnéj· ší strana, která je porostlá nejdelšími chlupy, otočila ven a lim přispěla ke zmínčnému optickému cfektu. Celá kombinace drže· ní těla a zjcžcní chlupů slouží tedy úplně stejně jako u hrbící se kočky .. bluUu" - totiž úkolu, aby se zvLře jevilo větším a nebez· pečnějším, než ve skutečnosti je. Naše " posvátné mrazení" není tcdy nic jiného než naježenf zbytků naší srsti.

Co prožívá při své sociální obranné reakci opice, nevíme; víme však, že svůj život dává v sázku stejně nezištně a statečně jako č lověk v nadšení. Nelze pochybovat o skutečné fylogenetické ho· mologii reakcí u šimpanze, který brání svou tlupu , a lidského nadšení; člověk si může dokonce dobře představit , jak jedno z druhého vznik lo. V7..dyť i u nás jsou hodnoty, o jejichž obranu se nadšeně zasazujeme, původně sociá1ní povahy. Rozpomene­me·li se na kapitolu "Zvyk, ceremoniál a kouzlo", jeví se skoro jako nevyhnutelnost, že reakce, jež původně sloužila obraně indi· viduálně známých konkrétních členů společnosti , bere postupně pod svou ochranu nadosobní, tradicí předávané kulturní hodno­ty, jež jsou trvalejší než skupina jednotlivců. Nepociťuji jako rozčarování, nýbrž jako naléhavo u pobídku

k rozjímání sám o sobě, že naše statečné nasazení se pro n ěco, co pokládáme za nejvyš.~ í, probíhá po homologických nervových drahách jako sociální obranné reakce našich antropoidních před­ků . Č lověk, ktcrý je postrádá, je instinktovým mrzákem, kterého bych nechtěl mÍl za přítele. Avšak človčk, který se dá strhnout jejich slepou reflexívnostf, je nebezpečím pro lidstvo ; stává se snadnou oběti tčch demagogů, ktcří umějí lidem situace vyvolá­vající boj předvést stejné snadno, jako my etologové umlme předvést svá pokusná zvířata. Začíná·Jj mi při poslechu staré pís· ně nebo dokonce nčjakého pochodu přebíhat posvátný mráz po uídech, bráním se tomu svodu tím, že si uvědomím, že již šim· panzové, když sc chtčjí podnítit ke společnému zaútočení na ne· přítele , vydávají rytmické zvuky. Přidat se ke zpěvu znamená podat čertu prst.

Nadšení je pravým, autonomním instinktem člověka, tak jako je triumfální pokřik instinktem husy velké. Nadšení má svou vlastní apetenci, vlastní vyvolávací mechanismy a poskytuje -jak každý z vlastní zkušenosti ví - tak mimořádně uspokojující

2 l ~

zúžitck, že jeho ~vody j:-.ou tónčř neodo lutclnG. Tak jako trium· r,ílní pokřik podstatnč ovlivňuje - 00 ovlád;í - sociální struktu· ru hus velk ých, tak také pud na i.J ~t:o~ho hojového zasazení se ur· čujc společenskou a politickou stavbu lidstva. l .idstvo netú agre­sívní a k boji ochotné proto, že ~e rozpadl o ve strany, které stojí nepřátelsky proti sobč, nýbržjc takto org,mizováno právč proto, že to vylvúřf vuuchové situuce. k leTé iSOll pro odrea/!,ovdnl sodal· nf agrese potřebllé. Erit:h von Holst píše: ., Kdyhy se jednou nčja· ká spásná nanka skutcčnč rozšířila po celém sv0té, rozpadli by se její zastánci okamžité do nejméně dvou prudcc znepřátelených t{lhorů (přivrlcm;;.: pra ... ~ho a kacíiského výkladu) a nepřátelství a boj by kvetly d,íh.: jako předtím - neboť lidstvo jl.: bohu7.c1 ta­kové, jaké je."

To je Jan usova hlava élov0ka; byto~t, jež jc sam::\ o sob~ \Chop na F'<lsvl,tit :-.c ~lu;bě tomu !wjvyšším u, potřcb uje k tomu fy. ziologickou orp:anizaci chovúní, jejíž zvířecí vlastnosti přimíšcjí ncbczpcU, 7.c.~ človčk zahije ~vého hratra - a to v přcsvčdčcní , že tak mu~d učin i t pnívč ve služh0 tomu ncjvy;šímu. ECt:c homo!

219

/14/ VYZNÁNí NADĚJE

N~nQmlouvdm si, te znúm co vskutku, nellamlouvdm si, t~ poulovat dovedli lidi li polepšovat.

G O(: lh c

Na rozdO od Fausta si namlouvám, že bych přece jen mohl lidi nččcmu naučit, zlepšit je a přesvědčit. Tento názor nepokl ádám za domýšlivý. V každém případě je méně domýšlivý než námr opačný, pokud ten ovšcm vzn ikl z přesvědčení o vlastní neschop­nosti se něčemu naučit, a nikoli z předpokladu, že " lidi" nejsou schopni porozumčt nové nauce. K tomu totiž dochází jen ve zvlášt­ním případě, když nějaký velikán ducha předběhne svou dobu o staJeti ; zůstane nepochopen a vydává se v nebezpečí, že bude umučen nebo alespoň umlčcn. O človčku, jemuž jeho současníc i naslouchají a jehož knihy dokoncc čtou, se tedy dá s jistotou předpokládat, že není takovým velikánem ducha. V nejlepším případě si může lichotit, že říká něco, co se lidem zrovna "líbí". Nejlepší působení toho, co můžete říci , se dá očekávat, když jste se svými novými názory o délku nosu před těmi , které oslovujete . Pak lidé reagují myšlenkou: "Skutečně, vždyť na to jsem vlastnč mohl přijít sám!"

Je tedy vskutku opakem domýšlivosti, jsem-Ii vážnč přesvěd­čcn , že v brz.ké budoucnosti velmi mnoho, snad dokonce většina lidí bude pokládat za samozřejmou a takřka banální pravdu všechno to, co se v této knize říká o vnitrodruhové agresi a O ne­bezpečích, jež lidstvu přináší její zbloudění.

Vyvodím-Ii nynf důsledky z obsahu této knihy a shrnu-li je -podobně jako to dělávali starořečtí mudrci - v praktické předpi­sy chování, musím se určitě víc obávat nařčení z banality než opodstatněných námitek. Po tom, co jsme si v poslední kapitole

220

řekli o současné situaci lidstva, se budou zdát návrhy obranných opatření proti tčmto hrozícím nebezpečím nedostatečné. To však vůbec nesvědčí o nesprávnosti toho, co je řečeno. Věda zřídka­kdy ovlivňuje dramatické 7.ffiČny svčtového dění, leda ve smyslu ničení. neboť je velmi snadné zneužít moci. Naproti tomu použít vědeckých výsledků tvůrčím a požehnaným způsobem , to vyža_ duje většinou stejně tolik důvtipu a namáhavé drobné práce jako jejich získání.

První a samozřejmý předpis je vysloven již v z..'isadč Poznej se­be sama! Je to výzva, abychom prohloubili pochopení příčinného sřetězení svého vlast ního chování. Směry, jimiž se pravděpodob­ně bude rozvíjet užitá etologie, se již začínají rýsoval. Jcdnún z nich je objektivně psychologické zkoumání možností. jak odre­agovat puvodní formu agrese na náhradních objektech ; víme již, že existují lepší náhražky než prázdné kanystry od karbidu. Dru­hým je zkoumání tzv. sublimace agrese metodami psychoanalýzy; můžeme očekávat, že i tato specificky lidská formu katarze znač­ně přispčje k uvolnění nahromaděného agresívního pudu.

I ve svém dnešním skromném st"vu nejsou naše včdomosti o povaze agrese tak zcela bez významu pro jejich praktickou upo­třebitelnost. Mají cenu i tehdy, můžcme-l i s jistotou říci, co nelze činit. Dva možné pokusy, jak řídit agresi, jsoll podle všeho, co ví­me o instinktech všeobecn č a o agresi zvlMtč. zcela beznadějné. Za prvé ji určitě nelze 7..cela vylouči t tím, že č lověka budeme chránit před vzruchovými si tuacemi, které agresi vyvolávají. Za druhé ji nelze zvládnout ani tím, že ji zakryjeme morálně, ~otivovaným zákonem. Obojí by bylo asi stej né dobrou strategií, Jako kd~bychom chtěli čelit stou pajícfmu tlaku páry v kotli, pod nfmz se stále topí, tím, že bychom pevněji přitáhli poj istný ventil.

Jiným opatřením, jcž pokládám sice za tcoreticky morné, ale zároveň vysoce nevhodné, by byl pokus odstrani t pud agrese ří­zenou eugenikou. Z předchozí kapitoly víme, že vnitrodruhová agrese včzí i v lidské reakci nadšení, která je i při vší své nebez­pečnosti nezbytná pro dosažení nejvyšších cílů č lověka. Víme z kapitoly o svazku, že agrese je u mnoha zvířat - a pravděpo­dobně i u č lověka - nepostradatelnou součllstí osobního přátel­ství. Konečně v kapitole o velkčm parlamentu instinktů píši velmi podrobně, jak se pudy ve svčm působení navzájem doplňují.

221

Kdyby některý pud - a k tomu ještě jeden z nejsilnějších - úpl­nč vypadl, mělo by to nepředvídatelné následky. Nevíme, v koli­ka a v jak důležitých způsobech chování člověka je právě agrese motivujícím faktorem. Domnívám se, že je jich velmi mnoho. "Aggredere", v původním a nejširším slova smyslu vytyčování ja­kékoli úlohy nebo problému, sebeúcta, - bez níž by od každo­denního holení až po nejsublimovaněj ší uměleckou nebo vědec­kou tvorbu odpadlo skoro vše, co muž od rána do večera dělá-, všc, co má něco společného se ctižádostivostí a snahou postoupit v hodnostním žebříčku, a nespočet jiných, stejně nepostradatel­ných způsobů chování by pravděpodobně zmizelo z lidského ži­vola současně s vyřazením agresívního pudu. Stejně pravděpo­dobně by zmizela velmi důležitá a specificky lidská schopnost -totiž smích!

Proti tomuto výčtu metod, kterých určitě není možno použít, mohu bohužel postavit jen návrhy takových opatření, jejichž úspěch pokládám za pravděpodobný.

S největší jistotou můžeme očekávat úspčch od katarze, která je způsobována odreagováním agrese na náhradních objektcch. Touto cestou se dali - jak se uvádí v kapitole o svazku - i oba velcí konstruktéři, když bylo nutno zamezit boji mezi určitými je­dinci. Dalším důvodem k optimismu je skutečnost , že každS' člo­věk jen poněkud schopný sebepozorování je schopen úmyslně

přeorientovat svou náhle vytrysk nuvší agresi na nějaký vhodný náhradní objekt. Když jsem - jak jsem vyprávěl v kapitole o spontánnosti agrese - tenkrát v zajateckém táboře navzdory nej těžší polární psych6ze nezabil svého přítele, nýbrž rozdupal prázdný kanystr od karbidu, stalo se tak zcela jistě jen díky tomu, že jsem znal symptomy nahromadění instinktu. A byla-Ii má teta, kterou jsem vylíčil v téže kapitole, tak skálopevně přesvědčena o naprosté zavrženíhodnosti svých ubohých služebných, setrváva­la v tomto omylu jen proto, že o zmíněných fyzio logických prob­lémech nic nevěděla . Pochopíme-li příčiny svého vlast ního cho­vání, mů7..eme tím svému rozumu a morálce skutečnč propÍljčit moc 7.asahovat směrodatně tam, kde by kategorický imperativ, ponechán sám sobě, beznadějně ztroskotal.

Přeorientování agrese je zřejmou a nejnadčjnějš í cestou k její­mu zneškodněnÍ. Bere snáze než včtšina jiných instinktů zavdčk náhradními objekty a nachází na nich plné uspokojení. Již staří

222

Řekové znali pojem katarze - očistného odreagováni se. Psy­choanalytikové vědí velmi dobře, kolik vysoce chvályhodných způsobů chování mčlo svůj pllVod v "sublimované" agresi a do­datečně přispělo ke zmírnční tohoto pudu. Sublimace ovšem není jen jednoduché přeorientování. Je značný rozdil mezi mužem, který při rozhovoru udeří pěstí do stolu místo do obličeje svého partnera, a mužem, který z nevybilého hněvu vůči svým nadříze­ným sepisuje hanopisy, i když jsou často zastírány nejušlechtilejší­mi cíli .

Jednou ze zvláštních ritualizovaných forem boje, klerá se vyvi­nula v kulturnÚTI život č človčka , je sport. Stej ně jako fylogenetic­ky vytvořené zdán livé souboje, zabraňuje i sport sociálně škodli­vému působení agrese a přitom nezmenšuje její význam pro udržení druhu. Kromč toho ale uskutečňuje tato kulturně rituali­zovaná forma boje také jinou, ne2J1lčrnč důležitou úlohu : vycho­vává č lovčka k uvčdomčlému a zodpovčdnému ovládání jeho in­stinktivních bojových reakcí. "Faimess" neboli rytířskost sportu, která se zachovává i během vauchových situací silně vyvolávají­dch agresi, je důleži tou kuhurní vymožeností lidstva. Kromě to­ho působí sport požchnaně j tím, že umožňuje skutečně nadšené závodění mezi nadosobními společenstvími. Nejenže v podobě hrubších, individuálnějších a egois tičtějších způsobů chování otvírá výborný ven til pro nahromaděnou agresi, nýbrž dovoluje i plné vyžjtí jejícb diferencovanějších kolektivních zvláštních fo­rem. Boj o hodnostní zařazení uvnitř skupiny, společné tvrdé za-53wvání se o cíl, který vyvolává nadšení, odvážné vzdorování velkém u nebezpečí, vzájemná pomoc bez ohledu na vlastní život atd. atd. - to jsou způsoby chování, jež měly v prehistorii lidstva vysokou selekt ivní hodnotu. výše zmíněným působením vnitro­druhové selekce (viz str. 41-42) se tyto vlastnosti dále 7-C1okona­lovaly a až do nedávné doby byly nebezpečně vhodné k tomu, že se mnoha statečným a naivním lidem válka přece jen nejevila tak docela opovrlcníhodnou. Je proto velkým štěstím , že lidé nachá­zejí své plné uspokojení ve vesměs obtížných druzfch sportu, jako jc horolczectví, potápění nebo výpravy a podobně. Hledám širší­ho. co možná mezinárodního a nebezpečného soutčžcní je podle názoru Ericha von Holsta nejdůležitějším motivem letů do vesm(· ru , který právě prolO stojí tak silně ve středu veřejného zájmu. Kéž by lomu tak bylo i nadále!

223

Soutěže mezi národy neskýtají požehnání jen tím , že umožňují odreagování národnfbo nadšenÍ. Mají ještě dva další účinky : za prvé vytvářejí osobn( kontakty mezi lidmi různých národností a stran ; a za druhé - nadšení pro tyléž ideály sjednocuj e i lidi, kteří dosud měli jen málo společného. To jsou dvě sny, které mocně vystupují proti agresi, a musíme si zde králce říci, jakým požehnaným způsobem účinkuji a jakými jinými prostředky by je bylo možno ještě vyvolat.

Z kapitoly o svazku již víme, že osobní známost neru jen před­pokladem pro komplexní mechanismy, které tlumí agresi. O sobni kontakt přispívá už sám o sobě k tomu, že hrot agrese je otupen . Anonymita velice usnadňuje vyvolání agresívního chování. Naiv­nf č lověk pociťuje obzvlášť nefalšovaný a vřelý hnčv a zlost proti " t ěm" Prušákům , " těm" Svábům , "těm" Talijánům, .. těm" 2idá­kům a jak ještě jinak zněj í všechna ta "přátelská" - většinou se slovem "zatracení" kombinovaná označení sousedních národů. Láteří na ně II svého stolu v hospodě, avšak vůbec ho nenapadne být i jen trochu nezdvořilý, stojí-li tváří v tvář nčkterému přísluš­níku nenáviděného národa. Demagog samozřejmě toto tlumivé působení osobní známosti na agresi velmi dobře má a sn~žf s~ proto důsledně znemožnit jakýkoli osobní styk mezi jednotlivýmI lidmi těch skupin, které chce udržet ve spolehlivém vzájem ném nepřátelství. Rovněž stratég ví, jakým nebezpečím pro útočnost

vojáků je jakékoli "bratříčkování" mezi zákopy. Řekl jsem již, jak vysoce oceňuji II demagogů jej ich praktické

malosti lidského instinktivního chování. Nemohu navrhnout nic lepšího než použít metod, jež oni vyzkoušeli pro dosažcní našeho ctle. Je-li přátelství mezi jednodivci nepřátelských národů tak škodlivé pro národní nenávist, jak se demagogové - zřejmč z dobrých důvodů - domnívají, musíme právě učinit vše pro podporu individuálních mezinárodních přátelství. Nikdo nemů7..e nenávidět národ, jehož několik příslušníků je jeho přáteli Něko­lik "namátkových zkoušck" tohoto druhu také postačí, aby vzbu­dilo patřičnou nedůvěru vůči abstrakci, která "těm" Němcům , Rusům nebo Angličanům přisuzuje typické národní vlastnosti -především přirozeně vlastnosti , které zasluhují nenávist. Pokud vím, byl to můj přítel Walter Robert Corti, který jako první u­skutečnil vážně RÚněný pokus podrobit mezinárodní agresi vlivu zábran právč pomocí mezinárodnfch osobních přátelství. Ve

224

svém slavném dětském domově v Trogenu ve Svýcarsku shro­máždil mladé lidi všcch dosažitelných národností v přátelském soužití. Kéž by našel následovníky v co nejvč tším měřítku !

Třetím. prostředkem , jehol mů7.cme a musíme ihned použit, chceme-I! zamezit zhoubným účinkům jednoho z nejušlechtilej­ších lidských instinktů, je chápání a kri ti cké ovládání reakce o níž byla řeč v minulé kapitole - nadi ellf. Ani zde se nemusí~ me stydět využít obvyklých zkušcností demagogie a změnit pro­středky, jež jí slouží k podněcová n í válek, v nástroje dobra a po_ koje. Víme již, že při vzruchových situacích, kte ré vyvolávají nadšení, působí tn na sobě nezávisle promčnné veličiny. Za prvé objekt, který hájíme a jemuž přikládáme nějakou h<xlnotu, za druhé nepřítel , který tuto hodnotu ohrožuje, a za třetí sociální "kumpáni", s nimiž se cítíme být zajedno a s nimiž se angažuje­me při obhajování oh rožené hodnoty. Jako méně postradatelný faktor k lomu může přistoupit ještě vůdce, který vyzývá ke "sva­té" válce.

Bylo již rovněž řečeno, že tyto úlohy v dramatu mohou sehrá t nejrůznější konkrétní i abstrak tní objekty, živé i ncživé postavy. Tak jako mnoho instinktivních reakcí je i nadšení poslušno tak­zvaného pravidla sumace podnčtů. Toto pravidlo říká, že růz­né vyvolávací podněty se ve svém působení sčítají, takže slabost nebo dokonce nepřítomnost jednoho může být vyrovnána zvýše­no u působivostí druhých. Proto je možné vzbudit pravé nadšení pro něco hodnotného, aniž je zároveň nutno vzbuzovat nepřátel­stv.í proti nějakému, ať už skutečnému, nebo fingovanému nepří­teh.

Funkce nadšení je v mnoha ohledech stcjná jako funkce trium­fálního pokřik~ hus velkých a analogicky vyt vořených reakcí, které se skládají z účinku silného sociálního pou ta na jeho č leny a.z agr~e vůči nepříteli . Popsal jsem v 11. kapitole, jak při slabší dlferencl3ci tohoto instinktivního jednání - např. u cichlid a hu­sic lišč ích - je postava nepřítele dosud nepostradatelnou, kdežto na vyšším vývojovém stupni - u hus velkých - již k zachování sounáležitosti a vzájemného vztahu přátel není nutná. Rád bych včřil a doufal, že reakce nadšení u čl ovčka již dosáhla nebo se ~hyst~ dosáhnout stejné nezávislosti na původnfm pudu agrese, Jako Je tomu u hus. Buď jak buď, atrapa nepřítele je dosud ješ tě velmi působivým

225

prostředkem demagogů , jak vzbudit u lidí pocit sjednocení a nadšcné sounáležjwsti; stále ještč je bojovné náboženství poli­ticky nejúspěšnější. Nadchnout lidi pro pokojné ideály bez pou­žitf atrapy nějakého nepřítele není tedy vůbec tak snadné, jako to podnčcovatelé nenávisti mezi lidmi činí s jeji pomoci.

Nasnadč ležící myšlenka použít určitým způsobem jako atrapy nepřítele ďábla a podnítit lidi k boji proti tomuto "zlu" by byla i u duchovně vysoko stojícich lidi na pováženou. Vždyť zlo je per dcfinitionem tím, co je nebezpečné dobru - tedy tomu, čemu přikládáme nějakou hodnotu. Jelikož pro vědce představuje po­znání nejvyšší ze všech hodnot, spatřuje nejvčtší zápor ve všem, co se staví proti jeho rozšířeru ve světě. Mně samotnému by můj zlý agresívní pud našeptával, abych ve filozofických pomlouva­čích zkoumání přírody, obzvláště v protivnících vývojové nauky, spatřoval ztčlesnění principů, které potírám. Kdybych nevěděl nic o fyziologii reakce nadšení a až reflexívní nutkavosti projevů, dostal bych se možná do nebezpečí, že se nechám vehnat do ně­jaké náboženské války proti svým názorovým odpůrcům. Je tedy lépe upustit od jakékoli personifikace zla. Ale i bez nf může sjed­nocujicí účinek nadšeru vést k nepřátelství mezi dvěma skupina­mi - totiž tehdy, jestLižc se každá z nich zasazuje o jeden určitý, přesně vymezený ideál a "identifikuje" se jen s ním, - přičemž používám tohoto slova v obvyklém, nikoli psychoanalytickém smyslu. J. Hollo poukázal právem na to, že v naší době je nacio­nální identifikace nebezpečná právě proto, že má tak přesné hra­nice. Člověk se může vůči .. tčm Rusům" cítit "úplnč jako Ameri­čan" a vice versa. Uznává-li člověk mnoho hodnot - např. hudbu, poezii, krásu přírody, vědu a mnoho jiného - a pro své nadšení se cíd být zajedno se všemi lidmi, kteří jsou pro ně zapá­leni jako on, může se obracet s ncpotlačcnými bojovými reakce­mi pouze na ty lidi, kteří nejsou členy iddné z těchto skupin. Je tedy třeba zvýšit počet takových idenlifikací - a to lze uskuteč­nit pouze pozvednutím úrovnč všeobecného vzdělání mládeže. Předpokladem láskyplného vztahu k lidským hOdnotám je učení a výchova ve škole a v rodině . Jen tyto hodnoty dělají člověka člověkem a ne bezdůvodně se nazývá určitý druh vzděláru vzdě­láním humanitním : právě hodnoty, které se zdají životnímu boji a politice na mOe vzdálené, mohou přinést záchranu. Přitom není nutné, a dokonce ani žádoucí, aby lidé různých společností, ná-

226

rodů a stran byli vychováváni k usilováni o stejné ideály. Již skromná částečná shoda náwrů na to, které hodnoty si zasluhují našeho nadšení a obrany, může 7,menšit nenávist národů

a skýtat požehnání. Tyto hodnoty mohou být v jednotlivých případech velmi spe­

ciálního druhu. Jsem například přesvčdčen, že mu7..ové, kteří na obou stranách železné opony nasazují svůj život pro velké dobro­družstVÍ dobytí vesrrúru , cítí k sobě nav7.ájem jen vysokou úctu. Zcela jistě každá strana přiznává té druhé, že bojuje za skutečné hodnoty. Zcela jistě poskytují kosmické lety v tomto ohledu vel­ké požehnání.

Existují ale ještě dvě větší a v nejplnějším smyslu slova kolek­tivní činnosti lidstva, jimž připadá v daleko širším rámci úloha sjednotit společným nadšením ty strany nebo národy, mezi nimiž dosud nebyly žádné vztahy nebo jen vztahy nepřátelské . Je to vě­da a umění. Hodnota obou je nesporná a ani šOeně odvážným demagogům dosud nikdy nepřišlo na mysl označit veškeré umění nepřátelské strany nebo kultury za něco bezcenného nebo "zvrhlého". Hudba a výtvarné umění ještě navíc nejsou rušeny jazykovými přehradami a jsou již proto povolány k tomu, aby řekly lidem na jedné stranč jakékoliv opony, že i na druhé straně žijí lidé, kten slouží dobru a kráse. Právě kvůli tomuto úkolu mu­si uměn! zůstat apolitickým. Hrůza, jaká nás jímá při pohledu na politicky a tendenčnč řízené umění, je plně oprávněná.

Věda - stejně jako umění - představuje sama o sobě ne­spornou hodnotu. Tato hodnota je nezávislá na stranické přísluš­nosti lidí, kteří se jí věnuj'- Na rozdíl od umění neru lidem všeo­becně a bezprostředně srozumitelná, a může proto postavit most společného nadšení nejprve jen mezi několika málo jedinci -mezi nimi ale tím lépe. O relativní hodnotě uměleckých děl mů­žeme mít různé názory, ačkoliv lze i zde rozeznat pravdivé mlo od díla nepravdivého. V přírodní vědě ale mají tyto pojmy užší význam. Nikoliv názor jednotlivců, nýbrž výsledky dalšího vý­zkumu rozhodnou, zda nějaké tvrzení je pravdivé, nebo ne.

Na první pohled se zdá beznadějné chtít nadchnout ve1ký po­čet moderních lidí pro abstraktní hodnoty vědecké pravdy. Zdá se být pojmem světu pří1iš odcizeným, př:J1iš bezkrevným, než aby mohla úspěšnč soutěžit s tčmi atrapami , které - jako např . fikce ohr.ožeru vlastní společnosti a fikce nepřítele, který tuto společ-

227

nost ohrožuje - byly až dosud v rukách demagogů znalých věci vždy úspěšným klíčem k rozpoutání nadšení mas. Při bližším při­hlédnutí však o tomto pesimistickém náwru zapochybujeme. Na rozdH od zmíněných atrap neni pravda fikcí. Přírodní vědy ne­jsou v podstatě ničím jiným než použitím zdravého lidského rozu­mu - a už vůbec nejsou odcizené světu. Je daleko snazší sdělo­vat pravdu než spřádat síť lží, která by se neprozradila svými vni­třními rozpory. " Věci , kde smysl s jádrem jdou, se bez umění obejdou."

Vědecká pravda je více než kterýkoli jiný kulturni statek ko­lektivním vlastnictvím celého lidstva. Je jím proto, že není vytvo­řena lidskými mozky jako umění a filozofie - ač i ona je " poe-7jí", i když v nejvyšším a nejušlechtilejším smyslu řeckého slova lwt€iv - zplodit, vytvořit. Vědecká pravda je něčím, co lid­ský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti , jež ho obklopuje. Poněvadž je tato pravda stejná pro všechny li­di , vycházejí při přírodovědeckém zkoumání vždy znovu na všech stranách všech politických opon ve spolehlivém souhlasu najevo tytéž skutečnosti . Zfalšuje- Ii nějaký výzkumník - což se může stát nevčdomky a zcela bona fide - byť nepatrně své vý­sledky ve smyslu svého politického přesvědčení, řekne k tomu skutečnost své prosté ne: takové výsledky selžou při prvním po­kusu O praktickou aplikaci. Např. na Východě působila přechod­ně jedna škola výzkumu dědičnosti, která re zřetelně politických a doufej me neuvědomělých motivů předpokládala dědičnost zís­kaných vlastností. Pro toho, kdo včří v jednotu vědecké pravdy, to bylo hluboce znepokojující. Kolem tohoto tvrzení se však poz­ději rozprostřelo ticho a genetikové celého světa jsou nyní opět zajedno. Je to jistě jen malé a částečné vítězství, ale je to vítčzství pravdy, a proto důvod k velkému nadšení.

MnoZÍ si stěžuji na střízlivost naší doby a hlubokou skepsi naší mládeže. Obojí vzniká - jak pevně včřím a doufám - z přiro­zené zdravé obrany proti umčlým ideálům, proti nadšení vyvolá­vajícím atrapám, jimž lidé - zejména ti mladí - v poslední do­bě tak důkladnč sedli na lep. Myslím, že právě této střízlivost i lze použít při prosazovárú pravdy, která se - narazí-li na nedůvěru - dá dokázat čísly , před nimiž musí kapitulovat každá skepse. Věda není mystériem ani černou magií, nýbrž se jí lze jednodu­chou metodikou naučit. Věřím, že právě ty střízlivé a skeptické

228

jedince lze nadchnout pro dokazatelnou pravdu a pro vše, co s sebou přináší.

Zcela jistě se mužeme nadch.nout i pro pravdu abstraktní, přes­to však je vždy poněkud suchopárným ideálem a je dobře, že na její obranu můžeme použít jiného způsobu lidského chování, kte­rý je vše jiné než suchopárný: smíchu . Smích se podobá nadšení ve více ohledech, jak svým instinktivn ím charakterem, tak i svým fylogenetickým původem z agrese, především vš..,k svou sociáJní funkcí. Smějí-Ii se lidé z téhož duvodu, vytváří se mezi nimi stejný pocit bratrské sounáležitosti , jako když se nadchnou pro tytéž hodnoty. Společně se smát je nejen předpokladem sku­tečného přátelství, nýbrž takřka již prvním krokem k jeho vzniku. Víme už z kapitoly "Zvyk, ceremoniál a kouzlo", že smích -stejně jako triumfální pokřik hus - vznikl pravděpodobně ritua­lizací přeorienlovaného výhrůžného projevu. Tak jako triumfální pokřik a nadšení, vytváří i smích, vedle spojenectví mezi tčmi, kdo se ho účastní, i určitý agresívní hrot vůči těm, kteří stojí mi~ mo. Nemůžeme-li se připojit ke smíchu ostatních, cítíme se jaksi vyloučeni , i když smích není namířen proti nám nebo vůbec proti nččemu. Tam, kde k tomu dochází - jako při výsměchu - , je obsah agrese a současně ana10gie k určitým fonnám triumfálního pOkřiku ještě 7ietelnější.

A přesto je smích ve vyšším slova smyslu specificky lidský -stejně jako nadšení. Vyvinul se formálně i funkčně z výhrůžných projevů, jež jsou v obou druzích chování ještč obsaženy. Na roz­díl od nadšení nevzniká však ani při nejvyšší intenzitě smíchu ne­bezpečí, že se původní agrese nčjak projeví a povede ke skuteč­nému útoku. Psi, kteří štěkají, přesto často kousnou, ale lidé, kteří se smějí, nikdy nesthlejí! I když jsou projevy smichu více spontánní a insti nktivnější než projevy nadšení, jsou zase na dru­hé straně jeho vyvolávací mechanismy selektivnější čl lépe kon­centrovate1né lidským rozumem. Smích nikdy nečini čl ověka ne­kritickým.

Přes všechny tyto vlastnosti je smích hrozná zbraň, která může způsobit velké škody, trefí-li nezaslouženč někoho bezbranného; vysmát se dít čti je zločin. Buď jak buď, spolehlivé ovládání smí­chu mozkem dovoluje učinit to, co by v případě nadšení bylo -vzhledem k jeho nekri tičnosti a smrtelné vážnosti - velice ne­bezpečné: může se včdomě a adresně zamčřit na nepřítele. Tento

229

nepřítel je v podstatě zcela určitá forma lži. Málo věcí na tomto světě je tak neomezeně zlých a hodných zničení jako fikce nějaké věci, která je uměle vytvořena, aby vyvolávala úctu a nadšení. A existuje jen málo tak komických, bouřlivý smích vyvolávajících situací jako náhlé odhalení tčchto fikci. Když se uměle vytvořený patos náhle zřítí ze svých domýšlivých kolurnů, když balón nadu­tosti bodnutím humoru s velkým rámusem splaskne, smíme se bez zábran oddat osvobozujfdmu smíchu, který byl tak zázračně vyvolán timto zvláštním druhem náhlého uvolnění. Je to jedno z mála instinktivních jednání člověka, se kterým může kategoric­ké sebezpytování bezvýhradně souhlasit.

Katolický filozof a spisovatel G. K. Chesterton vyslovil pře­

kvapující názor, že náboženství hudoucnosti se bude z velké části zakládat na vývojovč vyš!í, subtilní formě humoru. To může být poněkud přehnáno, ale myslím si - abych zase použil jednoho vlastnJho paradoxu -, že my dnes ještě nebereme humor sdosta­tek vážně. Věřím, že je požehnanou silou, která stojí jako silnější spojenec po boku naší, v dnešní době tak přetížené zodpovědné mo rálky . Věřím, že tato moc vzrůstá nejen kulturním, ale i fylo­genetickým vývojem.

Od popisu toho, co vím, jsem postupně přešel k popisu toho, ro pokládám za velmi pravděpodobné, a konečně - na posled­ních stránkách - se přiznávám k tomu, v co věřím. To je dovo­leno i přírodovědci.

Krátce řečeno: věřím ve vítězství pravdy. Věřím, že poznatky o přírodě 8 jejích zákonech postupně budou stále více k obecné­mu dobru lidí; jsem dokonce přesvědčen, že dnes jsme již k tomu na nejlepší cestě. Věřím, že vzrůstající vědomosti poskyt­nou lidem správné ideály a že jim vzrůstající moc humoru pomů­i....: vysmát se ideálům nepravým. Věřím, že toto obojí už postačí k pohánění selekce žádoucím směrem. Mnohé vlastnosti mužů, které od paleolitu až do nedávné minulosti platily za nejvy!ší ctnosti, mnohá volební hes1a, jako .. right or wrong, my country", jež rovněž vyvolávala nejvyšší nadšelÚ. připadají již dnes nebez­pečná každému človčku , který přemýšlí, a komická každému, kdo má smysl pro humor. To mm! působit přímivě ! Když u In­diánů kmene Utc - u toho nejnešťastnějšího ze všech národů -způsobil výběr během několika málo staletí zhoubnou hypertrofii agresívního pudu, můžeme bez přehnaného optimismu doufat, že

se agrese u kulturních lidí pod vlivem tohoco nového druhu llC­

lekce 7TT1írn í na snes itelnou mLru . Nevčřím, že by velcí kOIl.ml1ktdi vývojc dru h ů problém lid·

srva vyřcšili tím, :le by jej ich vnitrodruhovou agresi lip/ně odsWt­nili. To by neodpovídalo jl.:jich m\očdl:l.!ným metodám. Začne- Li nějaký pud v určité , novč vznik. ll· životní situnci p'l~bit škody, není nikdy ods[rdnČn jako ..:clck, ln z.n;.uncná nikdy sc neupustí od všech jeho nepostrauatelných funkcí. Spíšc :-c v2dy vytvoří nčjaký mechanismus z<ihr~tn . který je přizpn :>ool x.'n nové situaci a zabraňuje lak škodlivým úéinkOm pudu. Když bčhem fylogene­ze must:lo u mnoha živočichu dojít ke ~mírncní agreS(·, .. hy bylo um07JlěnO pokojné soužití dvou nebo více jl,.-dinclJ, vzni klo pouto OSObní ltisky a piátdstvi, na nčmž se zaklád<i i naše $pol~nské u$pořádáni. Dnešn í nová životní situace lidstva nesporné vola ro nějakém mechanismu zábran, který by zncmol.nil skutečnou agresi nejen vůči osohním nepřátel ům, nýbrž v ůči všcm lidem vů ­bec. Z toho vyniká přirozený, dokonce přímo z přírody odvozcný poiadavek milovat všecboy své bližní bez ohledu na osobu. Ten­to požadavek není nový ; náš rozum je plnč schopen pochopil je­ho nulnost a náš cit jeho vzrusivou krásu. ale př~to ho nemůžc­me - tak, jak jsme stvořeni - splnit. Plný <t vroucí cil lásky a přáte lstv í jsme st:hopni pocit"ov<J t jen k jednotlivým lidem ; na lom neruuit oie zmčnit <lni nejlepšI a nejsi lnějš í vú lcl Ale velcí konstruktéři [o zmčnit mohou. Včřím , že to učinL neboť véřím v sílu litlského ro:t.umll , včřím v sílu selekce a věřím , Žl: rozum podněcuje rozumnou selekci. Věřím , že našim potomkum hode v nepn1iš vzdálené budoucnosti propůjčena schopnost splnit ten· to největš í a nejkrásnějš í požadaw k pravé lidskosti .

,

DOSLOV

A utor knihy Takzvané zlo - rakouský lékař a zoolog Konrad Lorenz (narozen 7. ll. 1903, zemřel 27. 2. 1989) -Iu'l kdním z ncjxýznamoěiších světových biologV, který se proslavil zejmČna fonnulací fy7jologických základů živočišného chování, nového odvčtví biologie - etologie. Spolu se svými přáteli a spolupra­covnfky Holanďanem N. Tinbcrgcnem a Rakušanem K, von Fri­schem byl v roce 1973 po zásluze odměněn nejvyšším vědeckým vyznamenáním, Nobclovou cenou za fyziologii a lékařství. Byl synem vynikajícího onopéda prof. A. Lorenze a na jeho přání začal ve Vídni a později i v USA studovat lékařství, které úspěš­né dokončil roku 1928. Své mládí prožil v rodinné vile v Al­lcnbcrgu a od ncjútlcjš(ho dětství se věnoval chovu a pozorování zvířat. Nebylo proto ani divu, že po lékařských studiích začal Lo· ren z navštčvovat přednášky ze zoologie, paleontologie a psycho­logie a v roce 1933 úsp~ně obhájil svoj i disertační práci ze z0o­

logie. Zpočátku ho zaujal zejména sociální život havranovitých pčvců, o nichž publikoval svá prvá etologická pozorování. Zrod etologie se počítá od roku 1935, kdy vyšla jeho velmi obsáhlá práce Společník v životě ptáků (Der Kumpan in der Umwelt der Vogel), v níž nalezneme přesné formulace základů takzvané kla­sické etologie.

Lorenzova . ne n ' ch vzor . í i ·eho nezávi-slost jen na re excch vzbudila si nou kritiku jak ame c be­havioristů, tak i ortodoxních fyziologů, a samozřejmě i filozofů. Poznání o vrozených systémech chování, jak učila nová věda -etologie, otevřelo oči mnoha biologům, ale i filowfům, kteřf se mohli přesvčdčit, že snaha o totální manipulovatelnost živočichů, ale i člověka je čirou utopií. Postupně došlo i na určité sbližování klasické Lorenzovy etologie s americkou školou, která původně ka7.dé chování považovala 7.3 naučené. Sám Konrad Lorenz ve svých pozdějších pracích otevřeně přiznal skutečnost, že u mno­ha živočichů jsou vrozené projevy chování doplněny učením, a často tak dokonale, že lze od sebe oba prvky oodělit jen s nej ­větším úsilim.

232

I Konrad Lorenz byl přesvědčený darwinista a považoval vý­zkum chováni za vysvětlení adaptačni schopnosti určitého orga­nismu na přírodní prostředL Snažil se prolO nejen popsat určité chování, ale i vysvětlit jeho biologický význam. Protože mu šlo zejména o poznání a význam chováni v celém vývoji živočišné ří­ŠC, narazil zcela logiCky i na možnost použití etologických metoo při výzkumu lidských projevů . Známé jsou jeho práce o takzva­ném dětském schématu lidí, které přenášcjí nevědomky i na zví­řata. Z toho plyne i oblíbenost nám nej phouznčjších opic, jejichž dorozumívacím projevům se nejsnadněj i naučíme. Mnohé z nich jsou s našimi témčř totožné. Zajfmavá je i jeho koncepce vysvětlit vznik naší lidské jedinečnosti a inteligence na 7..ákladě hravého chování, které si člověk udržuje i v pokročilém věku a které představuje možnost, jak se učit a objevovat nové cesty k řešení určitých úloh. Jako přcsvčdčený a vysoce vzdělaný humanista se snažil přijít na kloub problémům naší lidské společnosti , jako je zvýšené agresívní jednání, upozorňoval však i na řadu dalších lid­ských hrubých omylů a hřichů zejména v ekologii, kterými si lid­stvo pod sebou systematicky uřezává větev. Jeho knihy měly podnítit čtenáře, aby o tčchto závažných problémech začali pře­mýšlet. tlovčk je bohužel tvor tak samolibý, že vědomě zapomí­ná na svou příslušnost k živočišné říši, misto aby v nf hledal koře­ny své rozumové, ale i sociální a kulturní výjimečnosti .

"'Kniha Takzvané zlo byla rozhodně Lorenzovou nejúspěšnější knihou a dočkala se vydání ve všcch evropských a zámořských státechfs výjimkou socialistických zemí. Nelze popirat , že se i na Západě našlo mnoho kritiků a projevů nesouhlasu . Ostatně sám aulor měl zájem lidi vyburcovat a vyprovokovat. Marxistické ideo­logy přesvědčené o neomylnosti a věřící na neomezenou manipu­lovatelnost širokých lidských mas tato kniha doslova šokovala. Jako Lorenzův žák, který se snažil etologii šířit i u nás, jsem se marně pokoušel vydat u nás překlad některé z jeho knih. Na roz­díl od ostatních tzv. socialistických států se v teskoslovensku "podařilo" všcchny tyto pokusy zmařit. Určitým paradoxem je, že u nás vyšel překlad podřadného Lorenzova kritika z Rakous­ka, a tak si naši čtenáři mohli přečist zdrcující odsouzení knihy, kterou samozřejmě nemohli znát. Určitou naději přinesl rok 1968, kdy moje žena knihu přeložila a odevzdala do tisku. Jako důkaz pozůstatků krizového vývoje bylo však její vydání defini-

233

tivně znemožněno. Jistý primát tento rukopis přece jen získal, byla to asi první kniha s biologickou problematikou, která vyšla v samizdatu - a získala jistě mnobo čtenářů . Měl jsem v životě to štěstí, že jsem se s Konradem Lorenzem

a jeho žáky mohl osobně seznámit a na jeho ústavu v Seewicsen v Bavorsku dokonce i studovat. Z té doby pramení nejen můj zá­jem o etologii, ale i snaha šmt toto poznánf i mezi širokými vrstvami našich čtenářů . Již tehdy před více než třicet i lety jsem se vnitřně zavázal prosadit Lorenzovo dilo i do našich naklada­telsM . Jsem vděčný, že právě nakladatelství Mladá fronta, kleré jako první mi pomohlo etologU propagovat, se dočkalo i vydání této proslu1é Lorenzovy práceJ Rád bych však upozornil na to, že tato kniha vyšla již v roce 1963, její obsah při bouřlivém vývoji etologie je nutně zastaralý a o mnoha problémových okru7.ích v chování se dnes ví mnobem více. Takzvané zlo je však doku­mentem Lorenzovy velké osobnosti, která se bytostně snažila ne­jen o včdccké poznání, ale i o zvyšování kulturnosti, klerá je nej­Jjdštějším znakem. Právě z tohoto duvodu, který i samo tného Lorenze jako vědce i člověka vedl k optimistickému pohledu na další vývoj lidstva, zůstává Takzvané zlo vysoce humánním poči­nem, který bude trvale patřit do našeho kulturního bohatství.

Zdeněk Veselovský

234

SEZNAM Č ESKÝCH A LATINSKÝCH JMEN ZVfŘAT

abudefduf ostrozubý abudefd uf skalní akara modrá bažant argus bodlok bojovnice pestrá bukač noční

buvol bJerský cichlida brazilská cichlida dvouskvmná cichlidky cichlid y čáp bílý čfrka obecná číšník mOl-kory čfželt obecný čtverzubec ďábel mcdv&lovitý dančk skvrnitý drozd U rna gorila havranovi!! bary< hlavalec "pseudočistič" hlís tice hlodavci bm,.., hohol obecný hořavka dubová houba palicová husa polní, krátkowbá rasa husa sněžná husa velká husice andská husice l iščí

husice nikká husice orinocki husice rudá hvízdák curoa.~ijs ký hvízdák chilský hýl obecný chňapači

-- Abudcfd uf oxyodon -- Abudcfduf sax.atilis -- Acquidcm lIuifron., -- Argusianus argu$ -- Acanlhuru.~

-- Oclta splcndcns -- Nycliconut nyClicotax -- Synccrus caffcr -- Geophagus brasilicnsis -- licmichromis birnaculalus -- rod Apistograma aj. -- Cichlidac -- Ciconia decnla -- A nu crecca -- Diploria cercbrifonn is -- Carduclis spinus -- Tatraodon -- Sarcophillus ursinus -- Oarna dama -- Copsychus malabarieus -- Gorilla gorilla -- Corvidae -- Ostracion -- AspidOflIUS tacDiatus -- Ncmaloda -- Rodentia -- Insecta -- Bucephala clangula -- Rhodcus sericeus -- Spbectospongia vcsparia -- Anscr fabalis brachyrhynchus -- Anscr caerulcscc:ns -- Anscr anscr -- Chloephaga mclanoptcrn -- Tadorna tadorna -- Alopochen acgyptiacus -- Nc:ochcn juba tus -- Tadurnll fe rruginca -- Mllreca pcnelopc -- Marcca sibilatri .l -- P)'rrhula pyrrhula -- Lutjanidac

235

sollln anůlský. barakuda Jimpanz špa6ck obeaI Ý terej bOj tenniti Thalassia

damčOr. bOeprubovaný tlamčík modfeprubovaný tlamčik žlul~prubovaný tlamovcc O($fonta;nův Uamovoc pestrý

lY'" vakovlk včclu medonosná v~tevni'k

vldTovka obecná ,Ik vocha mořská voltlvky vránakdá vruborobf zrzohlavka rudozobá zvonek zelený zvonohli'k kdavý zvonohlfk zahnlclnl

- Sphyraena bamcuda - Pan lroglodylcs - Stumus vulgaris - Sulla bas$ana - lsop!:cra - moiská rostlina ze skupiny vodanko-

vitých - Haemulon plumicri - Haemulon sdurus - HBemulon Oavolincatus - Hap{ochromis des!o n18inesii - f-Iap{ochromis muhicolor - Felis ti8ris - Thylacinus cynocephalus - Apis mcllifera - Acropora - Hirundo rustica - Canis lupus - Zostera - Ardeinae - Corvus corone comi;'!: - Anseriformes - Nena rutina - Chloris chloru - Serinus leucopygus - Serinus serinus

POZNÁMKA PŘEKLADATELE Citáty z děl němcckýt:h básníku jsou uvedeny v těchto překladech :

1. W . G o eth e Faust I. - O. Fisct)l.:r Faust II . - O . Fischer Rybář - J . Kamenáf

F r . Schiller Don Carlos - J. Vrchlický Ibykovi jelábi - O. Fischer Potápěč - J. KamenM Xenie - Alena Veselovská.

C hr. M orge o slc rn Symbol člov~ka - 1. Hilial Bratři ! - Alena Vesclo~ká

OBSAH

Předmluva . . . . . 5 1. Prolog v moři . . . . . 9 2. Pokračování v l aboratoři . 17 3. Nač je zlo dobré . . . . . 27 4. Spontánnost agrese . . .. . 49 5. Zvyk. ceremoniál a kouzlo ..... 56 6. Velký parlament instinktů ..... 79 7. Chování, které je analogií morálky. . . 99 8. Anonymni hejno .. .. . 124 9. Společenstvo bez lásky . .... 132

10. Krysy . . . 139 ll. Svazek . . .. 146 12. Kázání pokory . 187 13. Ecce homo . . . .. 199 14. Vymání naděje . .. . . 220 Doslov .... . 232 Seznam českých a latinských jmen zvířat . . . . . 235

KONRAD LORENZ .. TAKZVANE X L O

Z německého originálu Oas Sogcnannte BOse vydaného na­kladatclslvfm Dr. G. Borotha-Schocler ve Vídni roku 1963 pfcložila Alena Veselovská. Doslov napsal prof. RNDr. Zdcn~k Vesclo\1iký. DrSc. Na plcbalu použito výřezu z 00.. razu f-I. Bosche Kristus nesoucí křfž a detai lu z kresby A. Díircra Boj mořských bohů , která je použita na přední předsádce. I'lebal navrhl Václav Kučera . Vazbu navrhl a graficky upravil Bcdfich Skála. Vydala Mladá fronta jako ~vou 5384. publikaci. Edice Kolumbus, svauk 126. Odpo­vědná redaktorka Božcna Pravdo ... ,. Výtvarný redaktor Bo­huslav Holý. Technický redaktor Milai Jirsa. Vytiskla. Tě­šínská tiskárna, s. p. , t'cský Tg !n. 14,48 AA. 15,70 VA. 240 slran. Prvn! vydání. Praha 1992 13/34 23.017-92

Knihy Mladé froOly si můžete objednal na adrese: Mladá (roma - odbyt knih Chlumov. JO 13000 Praha 3