Komunikace, umění, hand

Masarykova univerzita v Brně

Filozofická fakulta

Seminář estetiky

TEZE DOKTORSKÉ PRÁCE

Název : Komunikace, umění, handicap

Podnázev : K problematice znakovosti umění a smyslového vnímání se zřetelem k osobám s postižením

Autor: Mgr. Jiří Stodola UČO : 40247

Školitel : doc. PhDr. Petr Osolsobě, PhD.

Typ studia: doktorské prezenční

Ročník: III.

Brno 2007

Jiří Stodola Teze doktorské práce

2

Obsah

Úvod _____________________________________________________________________ 4

Vybrané teze _______________________________________________________________ 5

Kapitola 1. Umělecké dílo a znak _______________________________________________ 8

1.1 Znakový charakter umění ______________________________________ 8 1.1.1 Tři řády skutečnosti _______________________________________ 8 1.1.2 Strukturalismus ___________________________________________ 9 1.1.3 Kybernetické pojetí ______________________________________ 12 1.1.4 Závěr __________________________________________________ 13

1.2 Umělecké dílo ______________________________________________ 14 1.2.1 Aristotelsko-tomistické pojetí ______________________________ 14 1.2.2 Strukturalismus __________________________________________ 15

1.3 Znak _____________________________________________________ 17 1.3.1 Diadická sémiotika _______________________________________ 17 1.3.2 Triadická sémiotika ______________________________________ 20

1.4 Typologie znakových systémů _________________________________ 22 1.4.1 Znakové systémy ________________________________________ 22 1.4.2 Typologie ______________________________________________ 22

1.5 Charakteristika vybraných uměleckých druhů _____________________ 26 1.5.1 Kritérium záměrnosti _____________________________________ 26 1.5.2 Kritérium smyslu ________________________________________ 26 1.5.3 Kritérium dvojí artikulace, otevřenosti, výraznosti a ostrosti ______ 27 1.5.4 Kritérium primárního a sekundárního kódu ____________________ 28 1.5.5 Kritérium motivovanosti znaku _____________________________ 30

1.6 Literatura __________________________________________________ 32 Kapitola 2. Osobnost v umění a handicap ________________________________________ 34

2.1 Osobnost v umění ___________________________________________ 34 2.1.1 Aristotelsko-tomistické pojetí ______________________________ 34 2.1.2 Strukturalismus __________________________________________ 34

2.2 Psychologická struktura osobnosti ______________________________ 34 2.2.1 Ke vztahu těla a mysli ____________________________________ 34 2.2.2 Vnímání _______________________________________________ 34 2.2.3 Představy ______________________________________________ 35 2.2.3 Myšlení ________________________________________________ 35

2.3 Handicap __________________________________________________ 35 2.3.1 Osobnost handicapovaného ________________________________ 35 2.3.2 Defekty ________________________________________________ 35 2.3.3 Substituční kódy _________________________________________ 35 2.3.4 Zvláštnosti v percepci a tvorbě umění u handicapovaných ________ 36

Kapitola 3 Případové studie __________________________________________________ 36

3.1 Nevidomí a hudba _________________________________________ 36 3.2 Nevidomí a výtvarné umění (malba, plastika) ___________________ 36 3.3 Neslyšící a divadlo ________________________________________ 36 3.4 Duševní nemoc a literatura __________________________________ 36


3

O autorovi ________________________________________________________________ 37

Studium ______________________________________________________ 37 Pracoviště ____________________________________________________ 37 Vzdělání a akademická kvalifikace _________________________________ 37 Publikace _____________________________________________________ 37 Výuka _______________________________________________________ 38 Účast na konferencích ___________________________________________ 38

Vybraná literatura __________________________________________________________ 39


4

Úvod

Cílem naší práce je ukázat umělecké dílo jako zvláštní druh znaku, který je určený

ke smyslovému vnímání, a prozkoumat, jaké možnosti vnímání umění i umělecké

tvorby mají smyslově (i jinak) handicapovaní lidé.

V první kapitole se budeme zabývat znakovým charakterem uměleckého

díla v chápání různých estetických škol. Začneme klasickou školou aristotelsko-

tomistickou, kterou pro náš záměr nejlépe reprezentuje Timotheus Vodička.

Pojetí, které jako předchozí počítá se zakotveností estetična v bytí, nalezneme u

dvou představitelů českého strukturalismu - Jana Mukařovského a Romana

Jakobsona. Okrajově se zmíníme o estetické koncepci, která je ovlivněna teorií

komunikace a které využívá Ivo Osobě ve svých úvahách o sémiotice divadla.

Seznámíme se znakovými schématy, které vytvořili představitelé klasické

sémiotiky - Ferdinand de Saussure, Luis Hjelmslev, Charles Sanders Peirce a Ch.

K. Ogden a I. A. Richards. Charakterizujeme si znakové systémy a rozdělíme je

podle různých kritérií. Vymezíme pojem umělecké dílo podle aristotelsko-

tomistické a strukturalistické školy. Stručně se seznámíme s některými vybranými

uměleckými druhy, kterými se budeme zabývat z hlediska znakových systémů,

které užívají.

Ve druhé kapitole se zaměříme na umělce a recipienta uměleckého díla.

Pokusíme se vymezit tyto pojmy z hlediska aristotelsko-tomistické a

strukturalistické školy. Budeme se zabývat smyslovým vnímáním, jednotlivými

smysly a jejich předměty, představivostí a rozumovou činností. Ukážeme, jaké

zvláštnosti existují v tvorbě a vnímání umění u handicapovaných osob.

Představíme si různé defekty a handicapy ve smyslovém vnímání,

v představivosti, paměti i v rozumovém poznávání.

Třetí kapitola bude ve znamení případových studií. Mimo jiné

prozkoumáme výtvarné umění i literaturu tvořenou nevidomými osobami,

divadlo, ve kterém účinkují neslyšící, i literaturu psanou člověkem s duševní

nemocí. První kapitolu předkládáme celou, druhou a třetí v podobě osnovy.


5

Vybrané teze

Teze 1: Každé umělecké dílo je předmětem smyslového vnímání.

Důkaz teze 1:

Teze 1.1. (premisa maior): Každý znak je předmětem smyslového vnímání.

Teze: 1.2 (premisa minor): Každé umělecké dílo je znak.

.-----

Teze 1 (závěr): Každé umělecké dílo je předmětem smyslového vnímání.

Teze 1.1.: Každý znak je předmětem smyslového vnímání.

Důkaz teze 1.1:

Teze: 1.1.1 (premisa maior): To, co je nástrojem mezilidské komunikace, je

předmětem smyslového vnímání.

Teze: 1.1.2 (premisa minor): Znak je nástroj mezilidské komunikace.

-----

Teze: 1.1 (závěr): Znak je předmětem smyslového vnímání.

Lemma teze 1.1:

Pro Augustina je znak věcí, která vnuká smyslům představu sama sebe a zároveň

představu věci nepřítomné. Pro Ferdinanda de Saussura je označující znaku akus-

tickým obrazem, který do mozku přivádí vyslovené slovo.


6

Námitka teze 1.1:

Namítá se, že existuje i mimosmyslové vnímání a mimosmyslová komunikace

mezi lidmi.

Řešení námitky teze 1.1:

Není možné rozhodnout, jestli se i v případě tzv. mimosmyslového vnímání ne-

jedná o neuvědomované smyslové vnímání.

Teze 1.2: Každé umělecké dílo je znak.

Důkaz teze 1.2:

Teze 1.2.1 (premisa maior): To, co je zobrazením či výrazem něčeho, je znak.

Teze 1.2.2 (premisa minor): Každé umělecké dílo je zobrazením či výrazem

něčeho.

-----

Teze 1.2 (závěr): Každé umělecké dílo je znak.

Lemma teze 1.2:

Aristoteles považuje umělecké dílo za napodobení reálné věci, pro Timothea

Vodičku je krása hodnotou v analogickém řádu skutečnosti, který umožňuje, že

jedno může být znakem druhého, umělecké dílo je pak smyslový výraz krásy. Pro

Jana Mukařovského je umělecké dílo znakem nehmotného estetického objektu,

estetickou funkci považuje za funkci znakovou, která se objevuje, zaměří-li se

pozornost na samotný znak. Roman Jakobson rozlišuje několik funkcí komuni-

kace, poetická funkce se hlásí, když je pozornost upřena na samotné sdělení, které


7

probíhá pomocí znaků. Ivo Osolsobě rozlišuje v komunikační situaci v umění:

původce, objekt, znak, kód, příjemce.

Námitka teze 1.2:

Někteří namítají, že některá umělecká díla nic nezobrazují, například díla hudební

či abstraktní malba.

Řešení námitky teze 1.2:

Znakem nemusí být jen to, co je podobné tomu, co je označováno. Vztah znaku a

věci může být dán konvencí. Jeli umělecké dílo výrazem něčeho, je znakem.

Obtížnost určit to, co umělecké dílo označuje, neznamená, že neoznačuje nic.


8

Kapitola 1. Umělecké dílo a znak

1.1 Znakový charakter umění

Chceme-li prozkoumat vztah umění a handicapovaných tvůrců a recipientů, je

třeba ukázat si znakový charakter uměleckého díla a možnosti jeho sdělování.

Klasické aristotelsko-tomistické, ale i některá novodobá (především

strukturalistické a kybernetické) pojetí estetiky si uvědomují, že umělecké dílo je

znakem. Postupně ve stručnosti představíme základní myšlenky výše zmíněných

estetických koncepcí. Ukážeme si tři řády skutečnosti, jak je popisuje Timotheus

Vodička [19], stoupenec novotomistické estetiky, seznámíme se s myšlenkami

významných českých strukturalistů Jana Mukařovského [11] a Romana Jakobsona

[9] a stručně si předvedeme kybernetické pojetí divadla Iva Osolsobě [12].

1.1.1 Tři řády skutečnosti

Aristotelsko-tomistické pojetí podle Timothea Vodičky [19]. Ve skutečnosti

nacházíme dva prvotní plány - ontologický neboli horizontální, který se týká

způsobu existence věcí, a teleologický neboli vertikální, ve kterém jde o cíl věcí.

Každá věc má svou individualitu a obecnost, to znamená, že je jednak něčím

určitým, něčím neopakovatelným, a jednak že náleží mezi věci stejného druhu,

tedy, že s jistými věcmi má nějaký společný rys.

Ve skutečnosti můžeme pozorovat řád, který ukazuje na to, že existuje její

Původce. Individualita věcí dokazuje, že byly stvořeny, z obecnosti ve věcech

můžeme soudit, že byly učiněny podle vyššího plánu. Z toho, že byl svět stvořen,

vyplývá jeho cíl. Tvůrce světa je plnost bytí, plnost dobra a věcí, které nemůže být

nic přidáno - cílem tedy nemůže být nic jiného než manifestace této plnosti, tedy

oslava Tvůrce. Tento fakt ustanovuje plán teleologický. Každá věc má svůj cíl

v oslavě Tvůrce. Jinak jej oslavuje příroda, která je determinovaná a

neuvědomělá, a jinak člověk, který má svobodnou vůli.


9

Smysl řádu ontologického je v řádu teleologickém, teleologický řád je

v ontologickém řádu realizován.

Třetí řád skutečnosti ustanovuje princip analogie neboli princip obrazného,

symbolického významu skutečnosti; tento plán je svou povahou zakotven v rovině

poznání a skrze ně i v činnosti. Skutečnost je nejen stvořena a zaměřena

k poslednímu cíli - Tvůrci, ale také v sobě obsahuje princip analogie, podobnosti

se Stvořitelem. Jelikož svět je stvořen a účinek musí být nějak dán v příčině, je

možné z vlastností stvořeného analogicky poznávat i vlastnosti Stvořitele. Tento

princip se uplatňuje nejen ve vztahu Tvůrce ke stvořenému, ale také

v jednotlivých částech skutečnosti. Věci se neshodují jen v tom, že mají v řádu

bytí společné kategorie, ale také tím, že jsou si podobny tak, že jedna věc může

zobrazovat jinou. Jelikož vzor je vždy něco vyššího než obraz, znamená to, že

nižší věc může představovat věc vyšší - například hmotná věc může být znakem

duševního stavu, slovo znakem myšlenky.

Zmíněným třem řádům odpovídají tři hodnoty v řádu lidské činnosti.

Hodnotou ontologického řádu je pravda, která je důsledkem poznatelnosti věcí.

Plánu teleologickému odpovídá dobro, jež je cílem lidského úsilí. Ke třetímu řádu,

řádu analogickému, se jako hodnota vztahuje krása. Analogie znamená, že věci

jsou schopny vyjadřovat něco dokonalejšího, než jsou samy, dokonalost vyšších

stupňů se navenek projevuje skrze jiné věci - obrazně. Krása je dokonalost, jež se

zjevuje navenek, je to obrazná dokonalost věcí. Je to nehmotná hodnota, která je

vyjadřována hmotnými prostředky.

1.1.2 Strukturalismus

Pro strukturalisty hodnota entity není dána její přirozeností, ale vztahem

k ostatním entitám daného systému. Toto přesvědčení jistě sehrálo významnou roli

v úvahách Jana Mukařovského a Romana Jakobsona o tom, co je předmětem

estetiky. Pro Jana Mukařovského je to funkce estetická, která je jednou z funkcí

vyplývající z rozličných postojů člověka ke skutečnosti, pro Romana Jakobsona je

předmětem estetiky poetická funkce, kterou za určitých podmínek plní

komunikační akt.


10

Jan Mukařovský. Podle Jana Mukařovského [11] může člověk ke

skutečnosti zaujímat postoj praktický, teoretický, náboženský a estetický.

Praktický a teoretický postoj jsou postoji bezprostředními. Z těchto postojů

vyplývají dané funkce. Praktická funkce umožňuje bezprostřední proměňování

světa, při němž se věcí užívá jako prostředků k dosahování cíle. V centru zájmu je

subjekt, jemuž věci slouží. Teoretická funkce je zaměřena na poznávání. V popředí

stojí věc sama. I takzvané bezprostřední funkce využívají znaků, ale pouze

nahodile, a znaky jim slouží jako nástroje.

Náboženský a estetický postoj jsou postoje znakové. Z náboženského

postoje vyplývá symbolická funkce, z estetického postoje funkce estetická. Cílem

symbolické funkce je působení na skutečnost pomocí znaků. Do popředí se

dostává objekt. V náboženském postoji není podstatný znak, ale to co je

označováno (o tom svědčí i vymezení svátosti jako působivého znamení Boží

milosti). Naopak v popředí zájmu estetického postoje stojí znak sám. V centru

zájmu stojí subjekt.

Schematicky to můžeme vyjádřit touto tabulkou:

Tabulka 1 FUNKCE PODLE JANA MUKAŘOVSKÉHO

Funkce Bezprostřední Znaková

Praktická Teoretická Symbolická Estetická

Popředí zájmu

Věc Znak

jako nástroj o sobě označující označované

subjekt objekt objekt subjekt

V úvahách o básnickém jazyce Mukařovský v tomto duchu rozšiřuje

Bühlerovo komunikační schéma. Jak je známo, Karel Bühler [4] rozlišoval tři

funkce jazyka: zobrazovací, expresívní a apelativní. Jako zobrazení funguje

jazykový znak vzhledem ke skutečnosti, expresí je ve vztahu k mluvícímu


11

subjektu, jako apel působí ve vztahu k subjektu vnímajícímu. Podle

Mukařovského jsou tyto funkce dostačující pro chápání jazyka jako nástroje

sdělování, nemohou však sloužit k uchopení jazyka básnického. Básnický jazyk

totiž přesahuje praktickou (sdělovací) funkci jazyka. Mukařovský proto navrhuje

rozšířit dělení o funkci čtvrtou - estetickou. Tato funkce se soustřeďuje na znak

sám.

Roman Jakobson. Roman Jakobson [9], který navazuje rovněž na Karla

Bühlera, chápe komunikační akt jako systém, který se skládá z několika vzájemně

spjatých prvků. Mluvčí je iniciátorem komunikace, adresát je cílem. Bez

vzájemného kontaktu by komunikace nebyla možná. V komunikaci je něco

sdělováno prostřednictvím kódu. Sdělení odkazuje na kontext, který mu dává

smysl.

Vydělují se nám tedy určité prvky, které můžeme schematicky znázornit.

Na vodorovné ose je na jedné straně Mluvčí, na druhé Adresát. Mezi nimi si

můžeme představit svislou osu, v jejíž horní polovině jsou Kontext a Sdělení, ve

spodní polovině Kontakt a Kód.

Schéma 1JAKOBSONŮV MODEL KOMUNIKACE

Kontext Sdělení

Mluvčí ----------------------------------------Adresát Kontakt

Kód

Funkce komunikace je dána důrazem, který může být položen na jeden z

prvků. Stojí-li v popředí Mluvčí, funkce je expresívní, cílem komunikace je

vyjádřit emoce. Jeli důraz položen na Adresáta, funkce je konativní, jde o to

přimět někoho, aby něco udělal. Dostane-li se na první místo Kontext, funkce

komunikace je poznávací, důležité je získat nové poznatky. Kód je předmětem

zájmu při metajazykové funkci, jejímž cílem je zjistit, jestli si účastníci

komunikace navzájem rozumějí, jestli hovoří stejným jazykem. Kontakt je

zdůrazněn při funkci fatické, jejímž účelem je napomáhat vzájemnému styku


12

(fatickou funkci plní pozdravy, zdvořilostní fráze atd.). Klade-li se důraz na

Sdělení jako takové, hovoří Roman Jakobson o funkci poetické.

Schéma 2 FUNKCE PODLE ROMANA JAKOBSONA

Poznávací Expresívní Poetická Konativní

Fatická Metajazyková

1.1.3 Kybernetické pojetí

Ivo Osolsobě [12] využívá v divadelní teorii klasický kybernetický model

komunikace spjatý s Shannonovou matematickou teorií informace, který do české

odborné literatury uvádí Ladislav Tondl [18]. V jeho pojetí vypadá model

komunikace takto:

Schéma 3 SHANNONŮV MODEL KOMUNIKACE

zdroj - - - kódovací zařízení - - - kanál - - - dekódovací zařízení - - - přijatá zpráva

Na tomto základě buduje Ivo Osolsobě sémiotiku divadla. V znakové

komunikační situaci je podle něj důležité rozlišit pět složek: znak, objekt,

příjemce, původce, kód.

Schéma 4 KOMUNIKAČNÍ SITUACE PODLE IVA OSOLSOBĚ

OBJEKT

PŮVODCE - - - ZNAK - - - PŘÍJEMCE KÓD

=SITUACE

Pro sémiotiku divadla stanovuje čtyři axiomy. První z nich platí pro

všechna tři pojetí, která rozlišuje v následujících axiomech.

Axiom 1. Divadlo je složitý znakový systém a složitá znaková

komunikační situace.


13

Axiom 2a. Divadlo je sériová kombinace nejméně dvou znakových

komunikačních situací.

Axiom 2b. Divadlo je paralelní kombinace nejméně dvou znakových

komunikačních situací.

Axiom 2c. Divadlo je hierarchická (sémiotická) kombinace nejméně tří

znakových komunikačních situací.

1.1.4 Závěr

Znakový charakter umění je v uvedených koncepcích jasně patrný. Pro

aristoteliky a tomisty je umění zobrazením, výrazem, znakem nějaké skutečnosti,

podle strukturalistů se poetická či estetická funkce objevuje, zaměří-li se

pozornost na samotný znak, prostřednictvím nějž je něco sdělováno, kybernetické

pojetí pracuje s komunikací, která probíhá pomocí znaků.


14

1.2 Umělecké dílo

1.2.1 Aristotelsko-tomistické pojetí

Timotheus Vodička [19]. V aristotelsko-tomistickém pojetí je umělecké dílo

smyslový výraz krásy. Krásu člověk nemůže vnímat přímo, protože jeho poznání

je závislé na smyslech a krása je nehmotná hodnota. Jako je každá věc jistým

obrazem svého Tvůrce, je umělecké dílo obrazem tohoto obrazu. Činnost umělce

je pak obrazem tvůrčí činnosti Stvořitele.

Na počátku uměleckého díla stojí idea, kterou má umělec o svém díle, a

úmysl vyjádřit tuto ideu určitými výrazovými prostředky. Tato idea je vyvolána

setkáním s dokonalostí skutečné věci, která slouží jako vzor. Záleží na vnímání

umělce, jeho představivosti a konečně také schopnosti dát své ideji hmotný tvar

pomocí prostředků jako je linie, barva, slovo, tón či pohyb.

Možnost vyjádřit ideu pomocí hmotného výrazu je dána principem

analogie, který způsobuje, že jedno může znamenat druhé. Vyjadřující i

vyjadřované se liší stupněm názornosti a svou hodnotou. Vyjadřující má nižší

hodnotu, ale vyšší stupeň názornosti. Díky jejich podobnosti lze však jedno

postavit na místo druhého. Podobnost na základě významu je dána právě

principem analogie, v literatuře se této shodě říká metafora. Existuje však i shoda

mezi významem a jistou kombinací smyslových kvalit, která je dána principem

konkordance; jednoduše řečeno: určité ideji, představě odpovídá jistý druh tónů,

barev atd.

Strukturu uměleckého díla tvoří tři složky - koncepce (pojetí), kompozice

(skladba) a výraz. Koncepce je ideál, který dostává pomocí smyslových

prostředků svůj výraz. Způsob, kterým je tento ideál vtělován ve výraz, se nazývá

kompozicí. Tyto tři složky mezi sebou tvoří jednotu - celek uměleckého díla;

rozložitelné jsou pouze v myšlení, změní-li se jedna z částí, změní se i část druhá,

a tím i celek díla.


15


Jan Mukařovský. Pro Jana Mukařovského [11] je umělecké dílo výtvorem, který

je charakteristický převahou estetické funkce. Jde tedy o něco, co záměrně

vytvořil člověk. Vše, co člověk záměrně vytvořil, však není uměleckým dílem.

Některých svých výtvorů člověk užívá k dosahování určitých cílů. Hodnota

uměleckého díla však nespočívá v tom, že slouží nějakému cíli, ale je v něm

samém. Umělecké dílo není prosto funkcí jiných, například praktické a teoretické,

což je patrné například u architektury, ale estetická funkce má v hierarchii jeho

funkcí primární postavení.

Pokud by v uměleckém díle byla přítomna pouze estetická funkce, bylo by

umění samoúčelným. Přítomnost jiných funkcí a převaha jedné z mimoestetických

funkcí spolupůsobí na účelnost díla. Ve středověku v umění převládala funkce

náboženská, v období realismu to byla funkce poznávací, v milostné poezii je

v popředí funkce expresívní, v socialistickém umění má navrch funkce apelativní,

v architektuře se nachází ve velké míře funkce praktická apod. Nemá-li estetická

funkce konkurenci, převládá v umění formalismus – to můžeme pozorovat

například v manýrismu, v tzv. absolutní poezii atd. Nabude-li někde estetická

funkce převahy, stává se určitá činnost uměním, i když dříve za něj nebyla

považována. To se stalo například v případě filmu.

Za nositele estetické funkce bývá považována forma díla ve smyslu

způsobu jeho provedení, naopak mimoestetické funkce bývají spojovány

s obsahem, námětem, tématem díla. Předně je třeba říci, že umělecké dílo na for-

mu a obsah lze rozdělit jen v myšlení, ve skutečnosti jsou tyto složky od sebe

neoddělitelné. Způsob provedení sebou nese i význam, na druhé straně obsah se

podílí na tom, jak je dílo provedeno. Vzhledem k tomu, že estetická funkce se

objevuje, jeli pozornost upřena na samotný znak, kterým je umělecké dílo, je

opravdu tato funkce více spjata s formou, zatímco ostatní funkce, které odkazují

na realitu mimo znak - na označované - mají blíže k obsahu díla.


16

To, co mají všechny umělecké druhy společné, je převaha estetického

zaměření, liší se jednak materiálem, který užívají, jednak různými cíly, kterých se

snaží dosáhnout. Básnictví a malířství se liší materiálem, kterého využívají (slovo

– barva), sochařství a architektura používají podobný materiál, liší se však cíly,

které naplňují. Vznik nového materiálu může znamenat vznik nového uměleckého

druhu.

Co podle Mukařovského vyjadřuje umělecké dílo? Nejsou to jen indivi-

duální emoce jeho tvůrce, to by umělecké dílo stěží mělo všeobecnou platnost.

Nejde ani o tu věc, která je přístupná smyslovému vnímání, protože ta mění svůj

vzhled a strukturu, přemístí-li se v čase a prostoru, což je patrné v případě

překladů básnického díla nebo různých realizací hudebních skladeb. Musíme si

proto uvědomit, že tato smyslová věc je znakem toho společného, co vyvolá

v kolektivu svých příjemců (v Fregeho terminologii smyslu), znakem tzv.

estetického předmětu. Hodnota tohoto znaku nespočívá v tom, jestli označuje

konkrétní předměty, jinak řečeno, jestli má denotáty. To, co umění jako

autonomní znak označuje, je bez zřetelné určitosti. Umění vyjadřuje komplex

sociálních jevů, kolektivní povědomí, je výrazem své epochy. Na tvůrci záleží, jak

tyto jevy zachytí, jaký jim dá smyslový výraz. Estetický objekt je to, co působí na

vnímatele prostřednictvím hmotné věci.


17

1.3 Znak

Umělecké dílo je znakem. Pojďme se seznámit s pojmem znak blíže. Dobře

využitelnou definici znaku podává sv. Augustin: „Znak je totiž věc, která působí,

že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco

jiného.“[2, s. 77] Na základě této definice můžeme vytvořit znakové schéma i

uvědomit si některé charakteristické vlastnosti znaků a znakových systémů.

Předně vidíme, že potřeba znaku vyvstává, když je věc, která je jím

zastoupena, nepřítomná, a že znak zprostředkovává představu nepřítomné věci.

Důležité je také uvědomit si, že znak je věcí, je tedy materiální povahy, aby mohl

být smyslově vnímatelný, a že znak dělá znakem právě vztah označování, nikoliv

jeho přirozenost.

Pro znakové schéma se tak vyděluje několik bodů. Znak samotný,

představa věci nepřítomné, z níž můžeme usuzovat na samotnou nepřítomnou věc,

a někdo, kdo tyto představy má - člověk. Dle našeho úsudku rozlišuje Augustin tři

(až čtyři) základní body, jeho sémiotiku můžeme tedy označit za triadickou.

Podobně smýšlí Charles William Morris: „V sémiosi něco bere zřetel na

něco jiného zprostředkovaně, tj. pomocí něčeho třetího. Sémiose je

zprostředkované braní zřetele. Prostředníky jsou znaková vehikula; vzetí zřetele

jednotlivé interpretanty; činitelé procesu jsou interpreti; to nač je brán zřetel, jsou

designáta.“[10, s. 202]

Jsou ovšem autoři, kteří se spokojují se dvěmi částmi znaku; u nich

hovoříme o diadické teorii znaku.

1.3.1 Diadická sémiotika

Ferdinand de Saussure. Pro švýcarského lingvistu Ferdinanda de Saussura [16]

je znak psychická jednotka o dvou stránkách. Rozlišuje označované a označující.


18

Schéma 5 SCHÉMA ZNAKU FERDINANDA DE SAUSSURA

označované

označující

Označované je pojem, označující není vyřčené slovo, tedy zvuk, ale jeho

otisk v mysli; jak uvádí de Saussure - akustický obraz. Tyto dvě stránky znaku

jsou mezi sebou spojeny asociativním vztahem a jsou od sebe neoddělitelné jako

líc a rub papíru.

Významem znaku je právě označované, tedy pojem. Jelikož označující a

označované jsou od sebe neoddělitelné, zavádí de Saussure ještě pojem hodnota.

Hodnota znaku je dána jeho vztahem k ostatním znakům daného systému.

Hodnota je utvářena z nepodobné věci, kterou je možno zaměnit za tu, jejíž

hodnotu určujeme (slovo za ideu, označující na označované) a z podobných věcí,

které lze srovnat s tou, jejíž hodnotu určujeme (slova lze srovnávat s jinými

slovy).

Vlastnosti znaků podle Ferdinanda de Saussura jsou: arbitrárnost, linearita

a diskontinuita. Arbitrárnost znamená, že mezi označovaným a označujícím není

žádný přirozený vztah, ale že vztah je dán konvencí. Slova zvukomalebná

považuje de Saussure za ojedinělá. Linearita je dána tím, že označující je

auditivní, určené pro sluch, probíhá v čase a je měřitelné pouze v linii.

Dikontinuita znamená schopnost jazyka vymezovat myšlení. Podle de Saussura je

myšlenka mlhovina, kde není nic určitého a zřetelného před objevením se jazyka.

Stejně tak je to se zvuky. Jazyk se konstituuje mezi dvěma amorfními masami -

myšlenkami a zvuky.

Luis Hjelmslev. Tuto de Saussurovu myšlenku rozvíjí ve své koncepci

znaku dánský lingvista Luis Hjelmslev [7]. U znaku rozlišuje obsah a výraz


19

(označované - označující). Uvnitř každé části diády pak rozeznává kontinuum,

formu a substanci.

Schéma 6 SCHÉMA ZNAKU LUISE HJELMSLEVA OBSAH kontinuum

--------------------------------

substance

--------------------------------

forma

----------------------------------------------------------------

VÝRAZ forma

--------------------------------

substance

--------------------------------

kontinuum

Pro snazší porozumění Hjelmslevovu schématu bude užitečné, seznámíme-

li se s klasickými pojmy aristotelské filosofie, které jsou v něm využívány.

Forma neboli tvar je princip jednoty, ve spojení s látkou tvoří jednotlivinu,

konkrétní věc, bez látky se tvar nevyskytuje, stejně jako látka bez tvaru. Vzhle-

dem k věci je látka možností, tvar je jejím uskutečněním, přijetím tvaru se látka

stává skutečností a společně tvoří celek. Podstatný (substanciální) tvar je to, co

způsobuje, že konkrétní věc je tím, čím je.

Materie neboli látka je podklad přijímající tvary, ve smyslovém,

proměnlivém světě se střídají tvary, které však zůstávají stejné, látka má možnost

je přijímat, je vůči tvaru trpným principem. Při jeho přijímání však musí

spolupůsobit, zabraňuje tvaru v dokonalém uskutečnění, je principem dělení a

mnohosti ; od ní pocházejí individuální rozdíly (je principem individuace). Pojem

látka má nejblíže k tomu, co Hjelmslev označuje jako kontinuum.

Substance je to, co má samostatnou existenci, tedy jednotlivá, konkrétní

věc. Substance je nositelem vlastností - akcidentů neboli případků.


20

Kontinuem výrazu je vše, co je schopen vyslovit lidský hlas. Jeho formou

je fonologický systém. Substancí výrazu je jednotlivá výpověď, aktuální promlu-

va.

Kontinuem obsahu je vše, co je možné myslet. Jeho formou je organizova-

né univerzum např. systém barev, rozdělení živočichů apod. Substancí obsahu je

pak smysl jednotlivých výpovědí.

Formu si můžeme představit jako pavučinu, kontinuum jako plochu, na

kterou pavučina vrhá stín a tím ji vymezuje a společně s ní tvoří substanci.

1.3.2 Triadická sémiotika

Charles Sanders Peirce. Představitelem triadické koncepce znaku je americký

filosof Charles Sanders Peirce. „Znak, neboli representamen, je něco, co pro

někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze.“[13, s. 37]

Schéma 7 PEIRCOVO ZNAKOVÉ SCHÉMA

interpretans

vzhledem k

vehikulum zastupuje objekt

Znak (vehikulum, representamen) přináší do rozumu něco zvnějška („a

vehicle conveying into the mind something from without“ [13, s. 9]). Místo čeho

vehikulum stojí nazývá Peirce objektem. Idea, kterou znak v interpretovi vyvolal,

nese název interpretans. Peircovu sémiotiku charakterizuje tzv. nekonečná

sémiose. Interpretans se může stát vehikulem, které je opět třeba interpretovat.

Peirce rozlišuje vnitřní význam neboli hloubku znaku, o které hovoří, když

se vehikulum nějak podobá objektu. Jeli objekt s vehikulem spojen indexálně (te-

dy jeli vehikulum nějakým způsobem součástí objektu), hovoří pak o vnějším

významu.


21

Peirce rozděluje znaky podle své filosofické koncepce, ve které rozlišuje

triadické vztahy - 1) srovnání, 2) provádění a 3) myšlení, do tří triád, na jejichž

základě potom buduje 10 tříd znaků. Nejznámější a v sémiotice nejvyužívanější

triádou je druhá, která charakterizuje vztah vehikula k objektu. Má-li vehikulum s

objektem společné rysy, nazývá znak ikónem. Jeli vehikulum součástí objektu,

hovoří o indexu. Znak, ve kterém je vztah vehikula a objektu dán konvencí,

nazývá symbolem.

Charles William Morris. Peircovu triadickou sémiotiku přebírá a rozvíjí

Charles William Morris [10]. Rozlišuje znak (vehikulum), designátum a de-

notátum, interpretans a interpreta. Denotátum je to, co označuje znak a má samos-

tatnou existenci. Znak má vždy designátum, ale nemusí mít denotátum. Interpre-

tans je výsledek procesu, ve kterém interpret bere zřetel na designátum,

prostřednictvím vehikula. Tento proces nazývá sémiosis. „Z (znak) je znakem D

(designátu) pro I (interpretans interpreta), pokud se v I bere zřetel na D díky

přítomnosti Z.“[10, s. 202]

Ch. K. Ogden a I. A. Richards. Triadičnost znaku vyjadřují britští

filosofové Ogden a Richards [10] ve svém slavném trojúhelníku reference.

Schéma 8 TROJÚHELNÍK REFERENCE

MYŠLENKA NEBO REFERENCE

symbolizuje referuje k

SYMBOL zastupuje REFERENT

Symbol je jazykový výraz, referent je konkrétní předmět mimojazykového

světa, vztah těchto dvou entit je zprostředkován skrze základní jednotku myšlení –

pojem.


22

1.4 Typologie znakových systémů

1.4.1 Znakové systémy

Znaky plní svou komunikační funkci v systémech, tedy jistých uspořádaných

souborech prvků, mezi nimiž jsou vzájemné vazby. Systém neboli soustava je

pojem syntetický. Jednotlivé prvky společně tvoří určitý celek.

Ferdinand de Saussure [16] rozlišuje v systému jazyka paradigmatickou a

syntagmatickou rovinu. Paradigmatické vztahy jsou vztahy myšlené, jedná se o

určitá pravidla, vzorce (langue). Syntagmatické vztahy jsou vztahy mezi

jednotlivými částmi aktuální promluvy (parole). Promluva je možná jen díky

tomu, že existují zmíněné vzorce. Pozorovat můžeme pouze promluvu a z ní na

tyto vzorce usuzovat.

Znakové systémy jsou obecně charakterizovány těmito vlastnostmi:

1) Označující znaku je smysly vnímatelné a tedy sdělitelné v procesu

komunikace.

2) Označující je vzhledem ke svému označovanému arbitrární, je na

něm nezávislé, jen na subjektu závisí, jaký znak zvolí pro označení

nějaké entity.

3) Znak je závazný vzhledem ke společenství, které daný znakový

systém užívá, jinak by v něm nebyla možná komunikace.

4) Znak je závazný vzhledem k systému, do kterého náleží.

1.4.2 Klasifikace znakových systémů

Znakové systémy můžeme klasifikovat podle různých kritérií.


23

Kritérium záměrnosti. Podle toho, jestli existuje záměr označovat nebo

ne, dělíme znakové systémy na přirozené a umělé. Přirozené znaky jsou například

symptomy (příznaky). Symptom je vlastnost, která je znakem (Peirce tento typ

znaku nazývá qualisignem). Vlastnost je vždy na nějaké věci, je nesena substancí.

Přirozeným znakem může být také věc, tedy substance, která je kauzálně

(indexálně) spojena s tím, co označuje (kouř je znakem ohně). Znaky, které vzni-

kají z přirozených příčin, ale přece jen díky zásahu člověka se nazývají signály

(signálem je například pískání konvice, když se voda dostane do bodu varu).

Umělé znaky se nejčastěji nazývají symboly.

Kritérium smyslu. Podle toho, jakým smyslem jsou znaky vnímatel-

né, dělíme znakové systémy na audiální a vizuální. Ke sluchu patří mluvená po-

doba řeči. Mluvenou řeč paralelně doprovází další kódy, kterými se přenáší pods-

tatná část informace. Tyto kódy patří k dalším smyslům, především ke zraku, ale

také k hmatu. V těchto kódech rozlišujeme tzv. symboly, což jsou znaky, které

mohou nahradit mluvená slova (zdvižený palec místo slova výborně apod.). ;

ilustrátory, které doplňují mluvenou řeč (gesta, mimika) ; regulátory, které

usměrňují komunikaci (naznačují mluvčímu například, že má zvýšit či snížit tem-

po řeči apod.) a adaptéry, které pomáhají zvládat emoce. Kódy, které doprovázejí

mluvenou řeč zkoumá : proxémika (sdělování pomocí vzdálenosti), haptika (doty-

kový kontakt), posturologie (sdělování způsobem držení těla), kinezika (komuni-

kace pomocí pohybů), gestika (pohyby rukou) a mimika (výrazy obličeje).

Kritérium dvojí artikulace. Podle toho, jestli v nich existuje takzvaná

dvojí artikulace můžeme znakové systémy dělit na jazykové a ostatní. Dvojí arti-

kulace je vlastnost, kterou mají jen přirozené jazyky. Znamená, že jazykové zna-

ky, které nesou význam, je možné rozdělit na části, které význam nenesou (slova

na hlásky). Jazykové znakové systémy mají tyto charakteristické vlastnosti :

1) Znaky lze rozložit na zvukové prvky, které jako znaky samy ne-

mohou fungovat, - subznaky, ale jejichž kombinací vzniká znak.


24

2) Znaky je možné spojovat ve větší celky, subznaků, které nenesou

význam je velice málo ( udává se rozpětí 13 - 80). Elementárních

znaků, které jsou složené ze subznaků, je poměrně mnoho, ale je-

jich počet je přece jen omezený, z nich je však možné skládat

nekonečné množství různých výpovědí (superznaků).

3) Arbitrérnost (libovolnost) znaků je v případě jazyka omezená, v

řeči se objevují slova zvukomalebná (ikoničnost), nebo je forma

znaku motivována přímo vztahem k jiným znakům.

4) Řeč je základním nástrojem k uchopování světa, s narůstajícím

poznáním některé znaky přibývají a jiné mizí – řeč je tedy

otevřeným znakovým systémem.

Kritérium otevřenosti. Podle toho, jestli podléhají změnám a vývoji,

jestli se mění počet znaků, jejich význam apod., dělíme znakové systémy na

otevřené a uzavřené. Přirozené jazyky jsou nepochybě systémy otevřené. Slouží

člověku k uchopování vnějšího světa a ke komunikaci, musí reflektovat

proměnlivou mimojazykovou skutečnost. Proto se vyvíjí jejich slovní zásoba,

zastaralá slova zanikají, nová vznikají a postupně mění svůj význam. Poměrně

uzavřeným systémem je například systém dopravních značek, ve kterém ke

změnám dochází zřídka. Jako příklad uzavřeného systému bychom mohli uvést

hru šachy.

Kritérium výraznosti a ostrosti. Podle toho, jestli existuje jednoznačné

přiřazení znaku k předmětu, dělíme znakové systémy na výrazné a nevýrazné, a

podle toho, jestli je jednoznačné, co daný znak zahrnuje, na ostré a neostré.

V přirozených jazycích existují jevy, které je činí nevýraznými a neostrými.

Asymetrie znamená, že mezi označujícím a označovaným není dokonalá

korespondence. Typickým projevem asymetrie je polysémie neboli

mnohoznačnost, která znamená, že jeden znak není používán v jediném významu,

ale že vyvolává asociaci několika významů. Podobným jevem je homonymie

neboli souzvučnost - jeden znak má více významů. Opačným případem je


25

synonymie - k označení stejného významu existuje více znaků. Jazyková

asymetrie má své výhody a nevýhody. Na jedné straně umožňuje flexibilně

vyjádřit téměř cokoliv, na druhé straně působí problémy při komunikaci.

Nevýhody přirozených jazyků se obvykle snaží odstranit jazyky umělé, které

usilují o co největší výraznost a ostrost.

Kritérium primárního a sekundárního kódu. Podle toho, jestli znak od-

kazuje přímo k mimojazykové skutečnosti nebo k dalšímu znaku, dělíme znakové

systémy na primární a substituční (sekundární). Slova mluvené řeči označují

předměty vnějšího světa. Písmo nahrazuje znaky mluvené řeči, transformuje kód

určený pro sluch v kód určený pro zrak. Písmo nabývá svého substitučního cha-

rakteru až se svou fonetizací. Piktogramy označují přímo předměty vnějšího světa,

ideogramy se vztahují k pojmům. Výhodou těchto systémů písma je to, že

výpovědím v nich zaznamenaných může rozumět uživatel kteréhokoliv jazyka.

Znaky slabikového a hláskového písma označují zvuky mluveného jazyka. Jejich

výhodou je to, že za užití malého počtu znaků může vznikat nekonečné množství

výpovědí. Text napsaný pomocí fonetického písma je textem v určitém

přirozeném jazyce.

Kritérium motivovanosti. Podle toho, jestli je znak nějak ovlivněn tím,

co označuje, dělíme znakové systémy na motivované a nemotivované. Existuje-li

přirozený vztah mezi objektem a znakem, hovoříme o motivovaných znacích.

Pokud mají objekt a znak společné rysy, nazýváme znaky ikóny. Mezi ikónem a

objektem, který je jím označován, existuje vztah podobnosti. Pokud je znak

nějakým způsobem součástí objektu, mluvíme o indexech. Mezi indexem a

objektem, který označuje, je kauzální vztah. Pokud je vztah mezi znakem a

objektem dán konvencí, nazýváme znak symbolem.


26

1.5 Charakteristika vybraných uměleckých druhů

Každý umělecký druh má svůj specifický znakový kód, svůj jazyk a zároveň

každé umělecké dílo je znakem. Na základě klasifikace znakových systémů,

kterou jsme provedli v předchozí kapitole, můžeme popsat některé vlastnosti

jednotlivých uměleckých druhů.

1.5.1 Kritérium záměrnosti

Záměrnost je typickým rysem uměleckého díla, záměrností se liší od přírodních

předmětů. Umělecké dílo prozrazuje záměrnost bez ohledu na cokoliv mimo dílo

samotné, tedy i bez ohledu na osobu tvůrce. Je totiž možné, aby záměrnost nebyla

dána tím, že dílo někdo fyzicky vytvořil, ale tím, že jej vnímatel jako záměrné

pojímá. Vnímatel totiž může přírodní předměty chápat tak, jako by je člověk

záměrně vytvořil. Na této skutečnosti byla založena vášeň sběratelů samorostů.

Samorost je přírodní předmět, který vypadá, jako by byl záměrně vytvořeným

uměleckým dílem. Sběratel jen doplňuje, co podle něj chybí k úplnosti tohoto

dojmu. Na podobný základ postavil Vladimír Boudník svůj explosionalismus.

1.5.2 Kritérium smyslu

Umělecká díla jsou určena k vnímání sluchem, zrakem nebo kombinací obou

smyslů.

Umění určená pro vnímání sluchem jsou spjatá s kategorií času. Předně

jsou to ta, která jsou založena na mluveném slově, a pak samozřejmě také hudba.

Svatý Augustin vysvětluje čas právě na mluveném slově a na hudbě.

Chce-li někdo pronést delší řeč a v duchu si určil její délku, jistě už změřil v mlčení její

trvání, vštípil si je do paměti, začal vydávat hlas, který zní, až dospěje k předem určenému

bodu. Nebo ještě lépe: Hlas zní, ale také zněl a bude znít. Co z řeči bylo proneseno, to

ovšem doznělo; co zbývá, to ještě bude znít. Tak se bude pokračovat, pokud úmysl, jenž je

přítomný, bude posílat budoucí do minulosti, takže ubýváním budoucího poroste minulé, až

se vyčerpáním budoucího všechno stane minulým. [...] Chci zpívat známou píseň. Než


27

začnu, vztahuje se mé očekávání na celou píseň. Jakmile jsem začal, utkvívá v mé paměti

tolik, kolik jsem zpěvem jaksi poslal do minulosti, a celá má činnost může být nazvána

vzpomínáním vzhledem k tomu, co jsem zazpíval, a očekáváním vzhledem k tomu, co mám

zazpívat. Zároveň však trvá mé pozorování, jímž se stává minulým, co bylo budoucí. Čím

více se to děje, tím víc ubývá očekávání a přibývá paměti, až se celé očekávání stráví,

protože celý skončený děj přejde do paměti. A co platí o celé písni, to lze říci o

jednotlivých jejích částech a slabikách; totéž i o delším ději, jehož částí byla třebas ta píseň.

[3]

U umění spjatých s časem je výtvorem nějaká činnost - recitace, zpěv. I

když je výtvor předkládán jako hotový, jako je tomu v případě poezie, a je určený

primárně pro zrakové vnímání, tak samotné jeho vnímání - četba, která je

převodem vizuálního kódu v kód audiální, probíhá v čase (časový rozměr tu hraje

větší roli, než prostorový spojený se záznamem určeným pro vizuální vnímání).

Umění určená pro zrak jsou spjatá s kategorií prostoru a odhlíží od

kategorie času. Patří mezi ně především umění výtvarná. Výtvor je předkládán již

hotový a na činnost umělce můžeme z něj pouze usuzovat. I výtvarná umění však

nějakým způsobem kategorii času obsahují. Především je není možné vnímat

najednou, ale v určité časové posloupnosti (časový princip je tu však narozdíl od

básnictví sekundární). S časem mají výtvarná umění také co do činění, snaží-li se

zachytit pohyb.

Umění, která kombinují sluch i zrak, kombinují i kategorii času a prostoru.

To, co je například u divadla vnímatelné sluchem - monology, dialogy -, probíhá

v čase. To, co divák vidí - jeviště a kulisy, postavení herců atd., má prostorový

charakter.

1.5.3 Kritérium dvojí artikulace, otevřenosti, výraznosti a

ostrosti

Umění lze dělit stupňovitě: od těch druhů, u kterých převládají složky smyslové, k

těm, u nichž je převaha složek ideových. Na počátku řady stojí architektura jako


28

umění pracující s neživým materiálem v prostoru, na konci jsou umění založená

na přirozeném jazyce.

Mezi umění, která užívají vlastního jazyka, patří malířství, hudba, tanec a

další. Jelikož jejich jazyky slouží primárně jim samotným, vývoj těchto jazyků je

závislý na vývoji samotného uměleckého druhu. Význam znaků, které užívají, je

dán rovněž konvencí v rámci uměleckého druhu, školy apod.

Umění, která využívají přirozeného jazyka, s ním sdílí jeho výhody a

nevýhody. Jejich jazyk se vyvíjí v závislosti na realitě, je flexibilní a schopný

vyjádřit skutečnost v jejím celku pomocí pojmů, ke kterým odkazují slova, na

druhé straně však trpí vágností, která je dána jeho asymetrií.

1.5.4 Kritérium primárního a sekundárního kódu

Rozdíl mezi uměleckým druhem používajícím primárního kódu a tím, který užívá

kódu substitučního, je dobře demonstrovatelný na rozdílu mezi mluveným a

psaným slovem. Pojem literatura nám dnes splývá se souborem psaných textů.

Nicméně ještě existují žánry založené na mluveném slovu. Politické projevy,

recitovaná poezie, písňová tvorba, činohra, to všechno jsou oblasti, ve kterých se

využívá mluveného slova. Tyto umělecké druhy mohou používat jako svého plánu

psaného slova, ale také nemusejí. Podstatného rozdílu mezi psaným a mluveným

projevem si všímá již Platón [14]. Ve svém dialogu Faidros začíná pasáž o

mluveném a psaném slově mýtem o vynálezci písma bohu Teuthovi. Egyptský

král Thamos polemizuje s Teuthem, který písmo považuje za lék na paměť.

Thamos však spatřuje pravý opak, písmo podle něj vyvolá spíše duševní lenost:

Když se pak jednalo o písmu, pravil Theuth: „Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék na paměť a moudrost.“ Avšak Thamus řekl: „Veliký umělče Theuthe, jeden dovede přivésti na svět výtvory umění, druhý zase posouditi, kolik v sobě mají škody a užitku pro ty , kteří jich budou užívat; tak i ty, jakožto otec písma jsi z lásky o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, ale pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoliv budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu. [14, s. 70-71]


29

Platón si vlastně všímá rozdílu mezi (potenciálními) informacemi - znaky

a znalosmi, který vystihuje tabulka Milana Zeleného [20].

Tabulka 2 ROZDÍLY MEZI INFORMACEMI A ZNALOSTMI PODLE ZELENÉHO

Information� Knowledge �Can be too much� Is never enough�Is a thing� Is a process�One can have it� One must demonstrate it�Piece by piece� Always a whole�Right or wrong� More or less�Individually confirmed� Socially approved�

Podle Platóna písmo vyjadřuje myšlenky, není však schopné odpovídat na

otázky. Psaného textu se není možné na nic zeptat, zůstává stále týž narozdíl od

člověka, který mluví a je schopen zodpovídat dotazy a přizpůsobovat se

tazatelům. Psanou řeč Platón nazývá neživým obrazem řeči mluvené. Podle něj je

psaní jako hra, kterou autor vyvolá okamžitý, ale prchavý účinek, zatímco

mluvení je vážná práce, která vyžaduje pilnost, odříkání, trpělivost a stálé hledání

v dialogu. Člověka, který píše, nazývá Platón básníkem, spisovatelem řečí nebo

skladatelem zákonů, člověka, který hledá prostřednictvím otázek a odpovědí a

postupného vyjasňování pojmů pravdu, nazývá filosofem. Postřehuje rozdíl mezi

filosofií (vědou) a uměním, kterého si všímá i Jan Mukařovský [11], když

rozlišuje teoretickou a estetickou funkci.

Právě tento rozdíl nám umožňuje pochopit, proč má umění k substitučním

kódům blíž. Je totiž zaměřené na samotný znak. I u uměleckých žánrů, které jsou

založeny na mluveném slově, obyčejně stojí psané slovo v pozadí, pokud se

nejedná o improvizaci.

Transformaci psaného projevu v mluvený zobrazil Ivo Osolsobě [12] v

sémiotice divadla. Divadlo se podle Osolsobě skládá nejméně ze dvou

komunikačních situací. Rozlišuje, jak jsme si uvedli, sériové, paralelní a

hierarchické pojetí.


30

V sériovém a paralelním pojetí je původcem číslo jedna dramatik a jeho

zprávou je text. Příjemcem jedna je inscenátor. Původcem dvě je inscenátor,

zprávou dvě je představení, příjemcem dvě je divák. V hierarchickém pojetí

přibývá jedna komunikační situace - komunikace s divákem. Sériové pojetí

sleduje vývoj představení, jde o pojetí genetické. Paralelní pojetí je pojetím

strukturálním. Hierarchická koncepce klade důraz na diváka, zobrazuje své

schéma z hlediska recepce.

1.5.5 Kritérium motivovanosti znaku

Ikoničnost, tedy podoba díla jako znaku s tím, co označuje, je základním

charakteristickým rysem umění. Platón [15] považuje věci za odlesky idejí -

vzorů, umělecká díla pak za napodobeniny věcí. Umělecké dílo je proto vlastně

napodobenina napodobeniny, protože věc napodobuje ideu a umělecké dílo

napodobuje věc. Z tohoto důvodu si Platón umění a umělců příliš necenil. Podle

něj je umění až na třetím místě od pravdy, jde jen o obrazy jevů a představuje jen

to, co je proměnlivé a nestálé. Umění by proto mělo zobrazovat alespoň věci,

které jsou zobrazení hodny, tedy takové, které mohou vést lidi k mravnímu

zdokonalení.

Aristoteles [1] má na umění názor jiný. I on považuje umělecké dílo za

napodobení. Pud, který člověka vede k napodobování, je podle něj přirozený a

vede k poznání. Narozdíl od Platóna staví umělecká díla nad věci, protože

zobrazují to, co je obecné. Napodobování podle něj není prostým kopírováním

skutečnosti. Umělec podobně jako filosof vychází ze smyslového vnímání a

postupuje k obecným pojmům, skrze smyslové proniká k tomu, co je obecné a

podstatné. Napodobením umělec vyjadřuje nějakou pravdu skutečnosti. Umění

nezobrazuje jednotlivé předměty, ale jejich ideje - typy. Původ uměleckého díla je

v umělci, v němž se zrodí idea uměleckého díla tím, že se snaží napodobit

konkrétní věc. Umělec pak tvoří podle této své ideje, v níž má výtvor svůj původ.


31

Roger Scruton1 [17] odmítá za zobrazovací umění považovat fotografii

právě proto, že fotografie není výrazem tvaru, který má umělec v duši, ale je

pouhým otiskem skutečnosti, jinak řečeno zatímco vztah mezi zobrazením a

předmětem je dán umělcovým záměrem, jeho intencí, vztah mezi fotografií a

předmětem je kauzální. I když fotograf aranžuje dopředu nějakou scénu, kterou

fotografuje, zobrazením je ona scéna, nikoliv výsledná fotografie. Film je pak

podle Scrutona fotografií dramatického umění.

Vlastním prostředkem umění je metafora, což je přenesení jména jedné

věci na druhou na základě podobnosti. „Obdobou rozumím, když druhý člen se

má k prvnímu tak, jako čtvrtý ke třetímu; neboť básník místo druhého poví čtvrtý

nebo místo čtvrtého druhý, ba někdy k předmětu označenému metaforicky přidá

ještě ten, k němuž se vztahuje.“ [1, s. 371]

Otázkou zůstává, jestli může existovat umělecké dílo, které nic

nenapodobuje. Jistě se setkáváme s uměleckými výtvory, které nezobrazují

žádnou věc. Například hudba a abstraktní malba jsou umělecké druhy, u nichž

hovořit o napodobení není snadné. Hudba může být chápána jako výraz citu,

nápodoba vnitřního rozpoložení jedince. V abstraktním umění můžeme považovat

za napodobení barevné a tvarové představy umělce. Takovéto úvahy jsou možná

příliš násilné a evokují otázku, jestli není jednoduší uznat, že všechna umění

nejsou zobrazující.

1 Této problematice se rovněž věnuje Umberto Eco.


32

1.6 Bibliografické citace

[1.] ARISTOTELÉS. Rétorika, Poetika. Přel. A. Kříž. 2. vyd., 9. vyd. Praha :

Petr Rezek, 1999. 555 s. ISBN 80-86027-14-7.

[2.] AUGUSTIN. Křesťanská vzdělanost = De doctrina christiana. Přeložila J.

Nechutová. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2004. 230 s. ISBN: 80-7021-740-5.

[3.] AUGUSTIN. Vyznání. Přeložil Mikuláš Levý ; upravil Method Kaláb ; nové

vyd. připravili Lenka Karfíková, Václav Ventura. Praha : Kalich, 1990. 562

s. (Studijní texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty). ISBN

80-7017-144-8 (brož.)

[4.] BÜHLER, K. Sprachtheorie. Jena, 1934.

[5.] ČERNÝ, J. - HOLEŠ, J. Sémiotika. Vyd. 1. Praha : Portál, 2004. 368

s. ISBN: 80-7178-832-5.

[6.] ERHART, A. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita,

2001. 200 s. ISBN 80-210-2669-3.

[7.] HJELMSLEV, L. Jazyk. Přel. a uprav. M. Dokulil. 1. vyd. Praha :

Academia, 1971. 145 s. Přel z: Sproget. En introduktion.

[8.] CHVATÍK, K. Strukturální estetika. 2. přeprac. rozšíř. vyd. Brno : Host,

2001. 210 s. Strukturalistická knihovna. Sv. 14. ISBN 80-7294-027-9.

[9.] JAKOBSON, R. Poetická funkce. 1. vyd. Jinočany : H & H, 1995. 743 s.

ISBN 80-85787-0.

[10.] MORRIS, C. W., et al. Lingvistické čítanky I. : Sémiotika sv. 2. Přel. L.

Nebeský ... [et al.]. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 136. s.


33

[11.] MUKAŘOVSKÝ, J. Studie z estetiky. 1. vyd. Praha : Odeon, 1966. 371 s.

Estetická knihovna. Sv. 3.

[12.] OSOLSOBĚ, I. Mnoho povyku pro sémiotiku : ne zcela úspěšný pokus o

encyklopedické heslo sémiotika divadla. [Brno] : Nakladatelství

G, c1992. 223 s. ISBN: 80-901112-0-3.

[13.] PEIRCE, CH. S. Lingvistické čítanky. Sémiotika sv. 1. Přel. a sestav. B.

Palek, D. Short. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972.

[14.] PLATÓN. Faidros. Přel. F. Novotný. 4. oprav. vyd. Praha : ISE, 1993. 85 s.

Edice OIKÚMENÉ. ISBN 80-85241-33-1.

[15.] PLATÓN. Ústava. Přeložil František Novotný s použitím překladu

Emanuela Peroutky. 2. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1996. 359 s.

(Oikúmené. Platónovy spisy ; 18). ISBN 80-86005-28-3.

[16.] SAUSSURE, F. de. Kurz obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. 2. vyd. Praha :

Academia, 1996. 468 s. Přel. z: Courá de linguistique générale. ISBN 80-

200-0560-9.

[17.] SCRUTON, R. Estetické porozumění : eseje o filozofii, umění a kultuře.

Vybral a přeložil J. Ogrocký. Brno : Barrister & Principal, 2005. 177 s.

(Studium) ISBN 80-85947-92-7.

[18.] TONDL, L., Problémy sémantiky. Vyd. 1. Praha : Academia, 1966. 366 s.

[19.] VODIČKA, T. Filosofie umění . 1. vyd.. Brno : Brněnská tisk., 1948. 127

s. (Kritická knihovna ; Sv. 3).

[20.] ZELENY, M. Human systems management: Integrating Knowledge,

management and systems. New Jersey: World Scientific, 2005. ISBN 981-

02-4913-6.


34

Kapitola 2. Osobnost v umění a handicap

2.1 Osobnost v umění

2.1.1 Aristotelsko-tomistické pojetí


2.2 Psychologická struktura osobnosti

2.2.1 Ke vztahu těla a mysli

Dualismus descartovský a aristotelský

Monismus materialistický a idealistický

Behaviorismus

Teorie identity

Funkcionalismus

2.2.2 Vnímání

Počitky a vjemy

Smysly a jejich předměty

Vnější a vnitřní smysly

Dotykové a dálkové smysly


35

2.2.3 Představy

Představivost

Některé zvláštní jevy (synestézie, eidetismus, pareidolie)¨

Iluze a klamy

2.2.3 Myšlení

Myšlení

Pojem, soud, úsudek

Myšlenkové operace (indukce, dedukce, abstrakce, analýza, syntéza)

2.3 Handicap

2.3.1 Osobnost handicapovaného

2.3.2 Defekty

Tělesné postižení

Smyslové postižení (sluchové, zrakové)

Mentální postižení (paměť, vůle, myšlení)

2.3.3 Substituční kódy

Podstata substituce

Znakový jazyk


36

Hmatové písmo

Hybridní kniha

2.3.4 Zvláštnosti v percepci a tvorbě umění u handicapovaných

Kapitola 3. Případové studie

3.1 Nevidomí a hudba

3.2 Nevidomí a výtvarné umění (malba, plastika)

3.3 Neslyšící a divadlo

3.4 Duševní nemoc a literatura


37

O autorovi

Mgr. Jiří Stodola, narozen 29. 5. 1977 v Brně, ženatý, dcera Anna

Studium • Seminář estetiky, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Pracoviště

• Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky MU v Brně,

Knihovní a vydavatelské oddělení, funkce na pracovišti: knihovník -

specialista

Vzdělání a akademická kvalifikace

• 1992-1996 Střední škola knihovnických a informačních služeb

• 1999-2004 Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, studijní

program: Informační studia a knihovnictví, obor: Vědecké informace a

knihovnictví

Publikace

STODOLA, J. Hudba – znak, který nic neoznačuje? – v tisku

STODOLA, J. Omyl Ernesta Hemingwaye (poznámka k osobnosti spisovatele) –

v tisku

STODOLA, J. Sémiotické koncepce v estetice (Mukařovský, Jakobson, Osolsobě)

– v tisku

STODOLA, J. Internetové rozhraní pro vyhledávání v knihovnách (nejen) pro

zrakově postižené – v tisku


38

STODOLA, J. Informace a pravda : k pojmu informace v informační vědě. Ikaros

[online], 2007, roč. 11., č. 1. ISSN 1212-5075. 2007,. Dostupné z:.

http://www.ikaros.cz/node/3797

STODOLA, J. Rozčarování pátera Kodýdka a pátera Baara : osvícenství,

modernismus a socialismus v české katolické literatuře. I. část. Te Deum, 2/06, od

s. 40-43. 2006.

STODOLA, J. Rozčarování pátera Kodýdka a pátera Baara : osvícenství,

modernismus a socialismus v české katolické literatuře. II. část. Te Deum, 3/06,

od s. 44-47. 2006.

STODOLA, J. Význam prostředků komunikace (médií) pro vývoj společnosti. In

Sborník Vojenské akademie v Brně : Řada C - D (Aplikované sociální a

ekonomické vědy). Brno : Vojenská akademie v Brně, 2004,. od s. 77-88.

Výuka

ESA003 Seminář k dějinám estetiky FF (jaro 2006)

VIKMB10 Sémiotika FF (podzim 2006)

Účast na konferencích

VII. Mezinárodní konference k problematice osob se specifickými (Olomouc, 14.-15. 3. 2006) I. mezinárodní konference „NEVIDOMÍ MEZI NÁMI 2006“ (Karviná, 4.9. 2006) Komunikace a význam. Konference pořádaná při příležitosti výročí narození. J. S. Milla (1806 - 1873) (Plzeň, 22.11. 2006)


39

Vybraná literatura

[1.] ARISTOTELES. Metafyzika. Přel. A. Kříž. 2. vyd. Praha : Petr Rezek,

2003. 579 s. ISBN 80-86027-19-8.

[2.] ARISTOTELES. O duši. Přel. A. Kříž. 3. rozšíř. vyd. Praha : Petr Rezek,

1996. 301 s. ISBN 80-901796-9-X.

[3.] BLAŽEK, B. – OLMROVÁ, J. Krása a bolest : Úloha tvořivosti, umění a

hry v životě trpících a postižených. 1. vyd. Praha : Panorama, 1985. 412 s.

[4.] ČERVENKOVÁ, A. Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem. Praha :

Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1999. 80 s.

[5.] DAMASIO, A. R. Descartesův omyl : Emoce, rozum a lidský mozek. Přel.

L. Motlová, A. Hesová. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2000. 259 s. Edice Ko-

lumbus. Přel. z: Descartes¨Error : Emotion, Reason, and the Human Brain.

ISBN 80-204--0844-4.

[6.] DESCARTES, R. Úvahy o první filosofii, v nichž se dokazuje boží existence

a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Přel. Z. Gabriel. 1. vyd. Praha :

Svoboda, 1970. 145 s. Přel. z: Meditationes de prima philosophia, in quibus

Dei existentia, et animae humanae a corpore distinctio demonstrantur.

[7.] DIDEROT, D. List o hluchoněmých pro ty, kdo slyší a mluví. In: O umění.

[Uspořádání, úvodní studie a ediční poznámka] Růžena Grebeníčková ;

[překlad a rejstřík] Jan Binder. Vyd. v tomto uspořádání a překladu 1. Praha

: Odeon, 1983. S. 224-248.

[8.] FRANCOVÁ, P. Za zeptání nic nedáte, aneb, Jak vidím svět, když nevidím.

Praha : Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých, 2004. ISBN:

80-903247-2-X .


40

[9.] FRANCOVÁ, P. O čem se sní poslepu : co lidi, kteří vidí, zajímá na těch,

kteří nevidí. Praha : Okamžik, 2005. ISBN: 80-86932-02-8.

[10.] HABÁŇ, M. Psychologie. V Brně : Moravan, spolek katolických

akademiků, 1937. 252 s. (Edice Akordu ; Sv. 9).

[11.] HUDÁKOVÁ, A. (ed.) Ve světě sluchového postižení : informační a

vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách

neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním im-

plantátem. Praha : Středisko rané péče Tamtam, 2005. 101 s. ISBN 80-

86792-27-7.

[12.] MOJŠÍŠEK, J. Co vlastně ti nevidomí dělají? : próza a poezie nevidomých

autorů. Praha : Okamžik, 2003. -- 134 s. :. ISBN: 80-903247-0-3.

[13.] Nevídáno : z výtvarné tvorby nevidomých. Praha : Okamžik, 2002. 32 s.

[14.] NOSEK, J. Mysl a tělo v analytické filosofii : Úvod do teorií psychofyzické-

ho problému. 1. vyd. Praha, FILOSOFIA - FILOSOFIA, 1997. 202 s. ISBN

80-7007-091-9.

[15.] POTMĚŠIL, M. Všeobecný slovník českého znakového jazyka. [1] A-N.

Vyd. 1. Praha : Fortuna, 2002. 494 s. ISBN 80-7168-800-2.

[16.] POTMĚŠIL, M. Všeobecný slovník českého znakového jazyka. [2], 0-Ž.

Vyd. 1. Praha : Fortuna, 2004. 549 s. ISBN 80-7168-917-3.

[17.] PEROUT, E. Arteterapie se zrakově postiženými. Vyd. 1. V Praze :

Okamžik, 2005. 101 s. ISBN: 80-903247-9-7.

[18.] PRIBRAM, K. H. Mozek a mysl : Holonomní pohled na svět. Přel. J.

Adamovič, J. Fiala, Z. Ladzianska. 1. vyd. Praha : Gallery , 1999. 133 s.

Knihovna ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Sv. 1.

ISBN 80-86010-19-8.


41

[19.] PSTRUŽINA, K. Svět poznávání : K filozofickým základům kognitivní vědy.

1. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. 183 s. ISBN 80-7182-

074-1.

[20.] RENOTIÉROVÁ, M. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Olomouc : Univerzita

Palackého v Olomouci, 2003. 290 s. ISBN 80-244-0646-2.

[21.] SACKS, O. Muž, který si pletl manželku s kloboukem a jiné klinické

povídky. Přel. A. Čechová. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1993. 251 s. Přel. z:

The Man Who Mistook His Wife for a Hat and Other Clinical Tales. ISBN

80-204-0366-3.

[22.] SEARLE, J. R. Mysl, mozek a věda. Přel. M. Nekula. 1. vyd. Praha : Mladá

fronta, 1994. 129 s. Váhy. Sv. 13. Přel z: Minds, Brains and Science. ISBN

80-204-0509-7.

[23.] SMÝKAL, J. Pohled do dějin slepeckého písma. Brno : R & T, 1994. 113 s.

(Knižnice Slepeckého muzea v Brně ; [Sv.] 1 )

[24.] TURING, A. Počítacie stroje a inteligencia. In: Mysel´/telo/sroj. Sestav. E.

Gál, J. Kelemen. 1. vyd. Bratislava : Bradlo, 1992. 218 s. ISBN 80-7127-

032-6.

[25.] ZEMAN, J. Svět nevidomých. Praha : Dědictví Komenského, 1930. 244 s.

Documents

Komunikace, umění, hand