Kategorie lidového náboženství v japonském kontextu

7/23/2019 Kategorie lidového náboženství v japonském kontextu

http://slidepdf.com/reader/full/kategorie-lidoveho-nabozenstvi-v-japonskem-kontextu 1/16



Speculum 2012/2

4

{en+sk}Speculum

Publikuje: Slovenská asociácia sociálnych antropológov (SASA)Ročník 4., 2012, číslo 2ISSN 1337-9461

Toto číslo neprešlo jazykovou korektúrou

Redakcia:Táňa GrauzelováMiroslava OláhováBarbora BírováPeter MaňoKatarína Bohmövá – gracký dizajn

Redakčná rada:Vladimír BahnaJuraj Buzalka

Tatiana BužekováMiroslava HlinčíkováTomáš HrustičDanijela JerotijevićMartin KanovskýZuzana KubovčákováAndrej MentelJuraj Podoba

www.antropologia.sk



Speculum 2012/2

KATEGORIE LIDOVÉHO

NÁBOŽENSTVÍ V JAPONSKÉM

KONTEXTU Jakub Havlíček, FF UPOL, [email protected]

Autor je religionista a historik. Je odborným asistentem Katedry sociologie aandragogiky na Filozocké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, vyučuje naSemináři japonských studií Masarykovy univerzity v Brně a příležitostně přednáší

i na Ústavu religionistiky tamtéž. Zabývá se antropologií náboženství, teorií religionistiky, úlohami náboženství v moderních společnostech, teoriemi nacionalismu a

náboženstvími v Japonsku.

44

Kategorie lidového náboženství v japonském kontextu

AbstractThe paper deals with the category of folk religion in the context of Japan. It examines

the ways of dening the category in the scholarly discourse. The category of folk

or popular religion in Japan is highly ambiguous and its denition remains rather

vague. It is possible to distinguish two basic conceptual approaches towards the

topic: the folk religion in Japan and the Japanese folk religion. The latter is connected

to the notion of particular Japanese religious tradition, specic to the members of

the Japanese nation, and can be seen as a part of nihonjinron, the discourse on the

Japanese national and cultural identity. In Japanese there are two terms translatedas “folk religion”: minkan shinkō and minzoku shūkyō. The notion of minkan shinkō

is associated with the work of Yanagita Kunio (1875–1962), the leading gure of

minzokugaku (folkloristic) in Japan. Even though it is not necessary avoiding the

category of folk religion in context of Japan, it is possible to replace it with the notion

of “lived” or “common religion” that are more neutral and obviously less problematic.

Abstrakt

Příspěvek se zabývá kategorií lidového náboženství v japonském kontextu. Zkoumávybrané příklady zacházení s touto kategorií v odborném diskursu a zjišťuje, že jeho

vymezení je obvykle nejasné. U autorů lze pozorovat dvojí přístup ke konceptualizaci

problematiky: lidové náboženství v Japonsku a japonské lidové náboženství. Druhý

z přístupů je spojen s pojetím specické japonské náboženské tradice, typické pro

japonský národ, a proto je součástí nihondžinron, diskursu o Japoncích, o japonské

kulturní a národní identitě. V japonštině existují dva základní pojmy, které lze přeložit

jako „lidové náboženství“: minkan šinkó a minzoku šúkjó. Pojem minkan šinkó je

spojen s dílem Janagity Kunia (1875–1962), představitele minzokugaku, japonské

folkloristiky. I když není nezbytně nutné přestat užívat při popisu a analýze japonské

religiozity kategorii lidového náboženství, je možné nahradit ji neutrálnějšími, méně

problematickými pojmy „žitého“ či „obecného náboženství“.

Speculum 2012/2

KATEGORIE LIDOVÉHO

NÁBOŽENSTVÍ V JAPONSKÉM

KONTEXTU Jakub Havlíček, FF UPOL, [email protected]

Autor je religionista a historik. Je odborným asistentem Katedry sociologie aandragogiky na Filozocké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, vyučuje naSemináři japonských studií Masarykovy univerzity v Brně a příležitostně přednáší

i na Ústavu religionistiky tamtéž. Zabývá se antropologií náboženství, teorií religionistiky, úlohami náboženství v moderních společnostech, teoriemi nacionalismu a

náboženstvími v Japonsku.

44




Speculum 2012/2Kategorie lidového náboženství v japonském kontextu

45


45

obvykle nereektuje problémy, jež jsou s

užíváním kategorie lidového náboženství

spojeny. Příspěvek předkládá výchozí

hypotézu, podle níž je nekritické užívánípojmu „lidové náboženství“ spojeno

s ideologicky podmíněným, ahistorickým

předpokladem odvěké existence

japonského lidu coby kulturně a sociálně

homogenní národní jednotky. Lze se

proto domnívat, že kategorie lidového

náboženství se může snadno stát, byť

nevědomě, ideologickým nástrojem,

sloužícím politicky motivovanému

vytváření obrazu homogenní, svébytné a

jedinečné japonské kultury a společnosti.

Závěrem se příspěvek pokouší odpovědět

na otázku, zda je kategorii lidového

náboženství v souvislosti s japonským

prostředím nadále vhodné užívat. Nebylo

by nakonec vhodnější volit jiné kategorie

a pojmy, které jsou méně problematické?Je pojem lidového náboženství

v sociálních vědách vůbec potřebný a

použitelný? Nejprve je však vhodné se

krátce seznámit s problematikou třídění

náboženských tradic na japonských

ostrovech.

Kategorizace náboženství v Japonsku

V souvislosti s náboženskými tradicemi

Japonska se lze setkat s řadou mnohdy

protichůdných přístupů. V krátkosti lze

říci, že starší badatelská tradice, s jejímiž

některými příklady se ještě seznámíme,

uplatňovala spíše deduktivní přístup

v kombinaci s diachronní, historickou

Úvod

Příspěvek1 se zabývá kategorií lidového

náboženství v Japonsku z teoretického

hlediska. Není cílem podat vyčerpávajícípřehled této tematiky, bude nás spíše

zajímat, jak je kategorie lidového

náboženství vymezována, jak se s ní

nakládalo a nakládá, k čemu vlastně

v odborném diskursu2 slouží. Tento krátký

příspěvek je přitom pojat jako úvodní vhled

do problematiky, který by měl naznačit

směr dalšího bádání. Vychází zejménaze zásad religionistiky jako sociálněvědní

disciplíny odmítající nekritické či

nereektované užívání pojmů a kategorií,

jako je i pojem „lidové náboženství“. Je

zaměřen zvláště na odbornou literaturu

dostupnou v anglickém jazyce, a to na

díla japonských i nejaponských autorů,

a pokouší se zjistit, jak autoři zacházejís kategorií lidového náboženství

v japonském kontextu. Zároveň vychází

z předpokladu, že zejména starší

odborná literatura, tj. publikace vydané

přibližně do počátku 90. let 20. století,

1 Děkuji anonymní recenzentceza cenné podněty a návrhy, které velminapomohly při zpracování konečné

verze příspěvku.2 Pojem diskurs je zdeužíván v nejširším smyslu slova

jako způsoby vyjadřování, jež jsouobecně praktikovány a konkrétněsituovány v sociálním prostředí, čive „wittgensteinovském“ duchu jako

jazyková hra (viz Rapport, Overing, 2004,p. 117). Výraz diskurs v tomto nejširšímvýznamu je možné nahradit českým

výrazem „rozprava“. Vědecká rozpravase samozřejmě vede dle určitýchkonvencionalizovaných pravidel.



Speculum 2012/2

46


Novější bádání se sice obvykle také

nevyhýbá zobecňujícím pojmům a

kategoriím, chápe je však především jako

konstrukty, to jest jako výsledky určitýchspecických sociokulturních dějů, které

jsou formovány činností jedinců či

kolektivit v určitých kontextech. To, co

badatel zkoumá, jsou v první řadě právě

souvislosti, v nichž se zkoumané jevy

odehrávají, které určují jejich podobu,

vznik, reprodukci a proměny, případně

jejich zánik. Přestože určitá schematizace

je nutnou součástí každého pokusu

o vědecký popis a analýzu sociálně-

kulturní reality, lze říci, že novější bádání

na poli japonských náboženských tradic

postupuje při zobecňování mnohem

obezřetněji a poučeněji, nežli je tomu u

prací staršího data.

Dobrým příkladem proměn, jimižpojetí různých náboženských tradic na

japonských ostrovech v kritické badatelské

reexi prochází, může být šintó.

Šintó

Šintó3 je dodnes často nekriticky

prohlašováno za původní japonské

náboženství (např. Kitagawa, 1987, p. 139;Kraemerová, 2005, p. 101) a za výsledek

osobitého japonského náboženského

myšlení.4 Novější kritické bádání však

3 Problematice přístupů k šintó jsem se podrobně věnoval v knize Cesty božstev. Otázky interpretace náboženství a nacionalismu v moderním Japonsku (Havlíček, 2011).

4 Tímto způsobem chápe šintónapř. Joseph M. Kitagawa (1987): „(...)Shinto may be regarded as the ensemble

deskripcí. Badatelé vycházeli z obecných

kategorií, totožných s historickými

náboženskými tradicemi, jako je např.

buddhismus, šintó, resp. šintoismus,taoismus či konfuciánství. Poté

vyhledávali a popisovali jejich konkrétní

projevy v japonských dějinách.

Mezi typické představitele tohoto přístupu

patří H. Byron Earhart, který ve své knize

Japanese Religion: Unity and Diversity

(1982), poprvé publikované v roce 1969,

nejprve postuluje existenci jediného japonského náboženství, spočívajícího

v osobitém náboženském dědictví, s nímž

se setkáváme v historii a současnosti

obyvatelstva japonských ostrovů. Toto

japonské náboženství však podle Earharta

netvoří jedinou instituci, ale skládá se z

lidového náboženství (folk religion), šintó,

buddhismu, náboženského taoismua konfuciánství. V knize Náboženství

Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté

cestě (1998), vydané poprvé roku 1984,

Earhart přidává mezi konstitutivní prvky

japonského náboženství ještě křesťanství

a nová náboženství. Všechny tyto tradice

pak tvoří „celek náboženské zkušenosti,

která je bytostně japonská“ (Earhart,

1998, p. 15). Ve zkratce tedy lze říci, že

Earhart považuje japonské náboženství

za výchozí obecnou kategorii, jež je

podle něj bytostně spojena s japonskou

národní a kulturní identitou. Tyto

obecné kategorie jsou pro Earharta

nezpochybnitelnými výchozími body jeho

přístupu k náboženským jevům v historii i

současnosti japonských ostrovů.




47

sociálním prostředím.

Lidové náboženství: folk religion a

popular religion

Odborná literatura v anglickém jazyce

obvykle uvádí pro lidové náboženství

termín folk religion (např. Earhart, 1982;

Hori, 1972; Hori, 1974; Kasahara, 2001;

Kitagawa, 1987; Miyake, 2001), případně

popular religion. Někdy se vyskytují

souběžně oba pojmy, tedy folk religion a

popular religion, aniž by bylo zcela zřejmé,

zda autor tyto pojmy významově rozlišuje,

zda a jaký je mezi nimi vztah. Zdá se, že

obraty folk religion či popular religion

– lidové náboženství – jsou mnohdy

používány spíše jako rétorická gura,

nežli jako pojmy s jasně vymezeným

obsahem. Uvedení autoři pod kategorii

lidového náboženství zahrnují různorodé

náboženské jevy a používají tentopojem v souvislosti s řadou konkrétních

náboženských fenoménů v různých

historických obdobích japonských dějin.

Příkladem může být obsáhlá publikace

kolektivu japonských autorů A History

of Japanese Religion (Kasahara,

2001), vydaná původně v japonštiněroku 1977: užívá termín folk religion,

spočívající v „uctívání tradičních místních

ochranných kami (božstev) a buddhů

s nimi spojovaných podle teorie hondži

suidžaku, která nahlíží místní kami

jako projevy těchto buddhů“ (p. 441).

Dále se publikace v kapitole o lidovém

náboženství zabývá řadou různorodých

věr a praktik, jako např. poutěmi

pohlíží na šintó jako na pojem, který sám

o sobě žádný jednoznačný význam nemá

– ten se totiž vytváří v řadě konkrétních

sociokulturních dějinných situací (srov.např. Breen & Teeuwen, 2010). Bylo by

proto anachronismem – a v každém

případě nemístným zjednodušením či

dokonce chybou – vycházet z myšlenky

jedinečné podstaty šintó, navíc spojené

s ideou japonského národa, případně

hledat původ koncepce šintó coby

svébytné náboženské tradice v raně

historických či dokonce předhistorických

obdobích japonských dějin. Na ideu šintó

jako svébytné náboženské tradice odlišné

od ostatních (zejména od buddhismu)

lze totiž pohlížet jako na typický produkt

modernity, do jisté míry jako na tzv.

vynalezenou tradici (invented tradition).

Ta je sice založena na řadě historických,

mnohdy velmi starobylých prvků (jako jenapříklad uctívání božstev, kami), zároveň

však úzce souvisí s procesy, během nichž

se přibližně od poloviny 19. století šířila

myšlenka japonské národní pospolitosti

(srov. Havlíček 2011).

Šintó je nepochybně emickým pojmem,

který má bohatou historii a všemožné

souvislosti, jimž se však v tomto příspěvku

nelze podrobněji věnovat. Vraťme se

tedy ke koncepcím lidového náboženství

ve spojitosti s japonským kulturním a

of contradictory and yet peculiarlyJapanese types of religious beliefs,sentiments, and approaches, which havebeen shaped and conditioned by the

historical experience of the Japanesepeople from the prehistoric period tothe present” (p. 139).



Speculum 2012/2

48


lidového náboženství H. Byron Earhart.

V již zmiňované knize Japanese Religion:

Unity and Diversity (1982) Earhart

kategorii lidového náboženství denuje jako: „(…) víry a praktiky, jež existovaly

mimo vysoce organizované tradice“ (p. 2)

a jejichž některé projevy bychom podle

něj našli už v prehistorii. S tímto „lidovým

náboženstvím“ pak Earhart dává do

souvislosti „populární“ či možná lépe

„zlidovělé náboženství“ ( popular religion),

které chápe jako historicky novější,

zlidovělé projevy systematizovaných

náboženských tradic: „Některé nedávné

aspekty lidového náboženství jsou

vlastně lidovou úpravou formálních

tradic (…)“ (p. 2).

Earhart se věnuje kategorii lidového

náboženství i v knize Náboženství

Japonska. Mnoho tradic na jedné svatécestě (1998), poprvé publikované

v angličtině roku 1984. Lidové náboženství

vymezuje jako: „(…) souhrn náboženských

představ a praxe, který existuje mimo

institucionalizované náboženství a

písemnou tradici – byť z obého často

vychází“ (Earhart, 1998, pp. 31-32).

K prvkům lidového náboženství dále patří

ústní tradice, vesnické a domácí svátky,

obřady související se zemědělstvím,

zejména s pěstováním rýže, a také dávná

spjatost s neměnnými přírodními procesy.

Za důkaz rozvoje lidového náboženství

Earhart považuje nová náboženská hnutí,

jako jsou např. Tenrikjó a Sóka gakkai, i

když tzv. nová náboženství podle něj tvoří

vedle lidového náboženství samostatnoupoložku mezi sedmi proudy, z nichž

k vyobrazením božstev, která byla na

omezenou dobu mimořádně vystavována,

místními náboženskými slavnostmi,

uctíváním ochranných božstev, resp.božstev vymezujících hranice, střežících

cesty a chránících plodnost (dósodžin) a

hnutím šugendó, náboženským směrem

souvisejícím s uctíváním božstev horských

oblastí. Obsah pojmu folk religion –

lidové náboženství – je v publikaci

velmi rozmanitý a zjevně si pod ním lze

představit téměř cokoli, od místních zvyků

vyznačujících se žádnou či jen minimální

mírou formalizace a systematizace, až po

organizovaná hnutí, jako jsou například

skupiny jamabuši, adeptů šugendó.

Vedle termínu folk religion se však

v publikaci A History of Japanese Religion

vyskytuje i pojem popular religion:

v souvislosti s historickým popisemnáboženské situace v době Heian (794 –

1185) v kapitole nazvané „Heian-Period

Religion: Popular Religion“ (Kasahara,

2001, pp. 131-156). Význam pojmu

popular religion není blíže denován

a opět je pod něj shrnuto množství

různorodých jevů. Kapitola se věnuje všem

možným široce rozšířeným náboženským

představám a praktikám v daném

období: uctívání dodnes oblíbených

buddhistických božstev (Miroku, Kannon,

Džizó), synkretismu buddhismu a šintó,

zejména zmíněné teorii hondži suidžaku,

dále taoismu, šugendó a lidovým

vesnickým náboženským učitelům.

Poněkud systematičtěji, přesto však stálene zcela jednoznačně, zachází s pojmem




49

nejednoznačné. Lze k němu přiřadit

vlastně jakékoli náboženské představy

a praktiky, které nevykazují vyšší míru

příslušnosti k tradicím, jež autoři chápou jako organizovaná či institucionalizovaná

náboženství, jakými jsou podle nich

buddhismus nebo šintó. Určujícím

znakem nemůže být škála „lokální –

globální“ a dokonce ani míra formalizace

nebo organizovanosti. Místní zvyky

sice zjevně tvoří podstatnou součást

lidového náboženství, na druhé straně

jsou však k lidovému náboženství

zahrnovány i rozšířené zvyklosti spojené

s uctíváním buddhistických božstev, jako

je např. Džizó, nebo náboženské směry

související s šugendó, které jsou však

pevněji institucionalizovány a spojeny

s určitou formální strukturou s vazbami na

buddhistické instituce. Jak poznamenává

Mijake Hitoši (2001): „Bohužel,pojem lidové náboženství není jasně

vymezeným konceptem (…) a v Japonsku

má také pestré dějiny“ (p. 3). Mijake se

však sám nevyhýbá užívání tohoto pojmu

a vymezuje jej takto: „(…) japonské lidové

náboženství je vírami, zvyky a praktikami

prostých lidí, které nejsou konkrétně

zahrnuty ve formálních institucíchšintó a buddhismu a v jejich kněžských

aktivitách; (…) lidové náboženství je

dědictvím předávaným ústně mezi lidmi“

(s. 4). Ani Mijake se nakonec zjevně

nezbavil problémů s nejednoznačností,

či spíše přílišným rozsahem prvků, které

lze v dějinách i současnosti japonských

náboženství pod pojem lidovéhonáboženství zahrnout. Rovněž pojem

se skládá jediné, podle Earharta pro

japonské prostředí zcela specické

japonské náboženství. Vidíme tedy, že ani

Earhart nevymezuje lidové náboženstvívždy zcela jednoznačně.

Hori Ičiró (1972) chápe lidové náboženství

– folk religion – jako náboženskou praxi

obyvatel japonských ostrovů, která

je spojena s každodenním životem a

vyskytuje se mimo institucionalizovaná

náboženství: „Lidové náboženství (minkan

šinkó) je v podstatě domorodé primitivnínáboženství, s nímž byly skloubeny prvky

šintó, buddhismu, taoismu, dualismu jin-

jang, konfuciánství a dalších náboženství“

(p. 121). Jde o mnohovrstevný

fenomén, vyznačující se absencí nauky

a organizační struktury, důrazem na

rituály, tradice a zvyky. Zaměřuje se na

okamžitý účinek v oblastech, jako jsouochrana před zlem, plodnost, růst, léčení

a blahobyt. Jinde Hori (1974) hovoří o

obtížné vymezitelnosti pojmu lidového

náboženství, přesto však trvá na tom, že

japonské lidové náboženství nemá pouze

historický a tradiční význam, nýbrž že

má hluboký vztah k samotnému raison

d‘etre současné japonské společnosti.

Podle Horiho totiž lidové náboženství,

spočívající v různých zvycích a rituálech,

stále řídí každodenní životy většiny

Japonců, ať už jsou si toho vědomi

či nikoli (Hori, 1974, p. 2). Tvoří proto

samotnou podstatu japonské národní

mentality.

Vidíme, že u vybraných autorů jevymezení pojmu lidového náboženství



Speculum 2012/2

50


projevech. Lidové náboženství

v Japonsku bychom mohli chápat

v nejširším smyslu slova jako souhrn

víceméně neformálních náboženskýchvěr a praktik, s nimiž se setkáváme u

obyvatel japonských ostrovů, které

mají minimální vazby na organizované,

institucionalizované náboženské tradice

a které nejsou podloženy písemnou, ale

spíše ústní tradicí. Lidové náboženství

v Japonsku je v každém případě spíše

záležitostí praxe, nežli komplikovaných

doktrín. Není přitom zcela rozhodující,

zda jde o náboženské praktiky na úrovni

místních pospolitostí (např. vesnické

náboženské slavnosti), či o jevy, které mají

globálnější, masovější povahu a pro něž

by pak v anglickojazyčném prostředí byl

spíše vhodnější termín popular religion.

Mohlo by jít například o japonská nová

náboženská hnutí.

S takto chápaným pojmem lidového

náboženství se běžně setkáme

v religionistice, antropologii či

etnologii. Např. Jacques Waardenburg

(1997) hovoří o typických znacích této

kategorie náboženských jevů, s nimiž

se podle něj setkáme asi ve všech

náboženských společenstvích. Těmito

znaky jsou odlišnosti od ociálních či

normativních výkladů, ústní tradice a

vazba na univerzální problémy osobního

či sociálního života (Waardenburg, 1997,

p. 94).

Druhý přístup by bylo možné označit za

japonské lidové náboženství , kdy badateléo určitých náboženských jevech uvažují

prostého lidu je nejednoznačný a skrytě

hodnotící, neboť předpokládá dichotomii

prostého lidu a elity či elit, které na rozdíl

od „běžného“ lidu disponují kvalitativněodlišnými idejemi. Není vůbec zřejmé,

koho či jaké sociální skupiny do těchto

kategorií zahrnout a na základě jakých

kritérií.

„Lidové náboženství v Japonsku“ a

„japonské lidové náboženství“

Na základě vybraných příkladů lze

konstatovat, že autoři pojímají termín

lidové náboženství v zásadě dvojím

způsobem. Prvním je lidové náboženství

v Japonsku, druhý bychom mohli označit

jako japonské lidové náboženství .5

V prvním případě jde o obtížně

vymezitelný souhrn jevů, jež by bylo

možné nazvat lidovou religiozitou, ať už v jejích historických či současných

5 Dvojí přístup k problematicelidového náboženství je inspirovántezí, kterou navrhuje Isomae (2005)pro přístup ke koncepci japonskéhonáboženství ( Japanese religion). PodleIsomaeho lze pojem japonskéhonáboženství chápat buď jako

náboženství (v singuláru) specické proJaponsko, či jako náboženství (v plurálu)vyskytující se na japonských ostrovech.V prvním případě jde o ahistorickoukoncepci japonského náboženství jakocharakteristického rysu příslušníků

japonského národa, ve druhém případě je japonské náboženství souhrnem řadynáboženských jevů, které se v různýchsociohistorických kontextech objevovaly

v japonském prostředí. Ke koncepcilidového náboženství můžeme v případěJaponska přistupovat analogicky.




51

cizincům a ukončení politiky izolace. Idea

Japonska se však nevztahovala k žádné

vyhraněné a obecně přijímané národní

a státní identitě. K podobnému závěrudochází také Mark J. Hudson (1999), když

uvádí, že obyvatelstvo japonských ostrovů

sice možná vykazovalo v předmoderním

období vyšší míru etnické sounáležitosti,

avšak o všeobecně rozšířeném a

sdíleném vědomí etnické jednoty nelze

hovořit před vznikem moderního státu

v období Meidži (1868 – 1912). John Lie

(2001) rovněž tvrdí, že navzdory proto-

nacionalistickému diskursu v období

Tokugawa6 místní rozdíly a hierarchické

rozvrstvení společenských statusů bránily

rozvoji všeobecně rozšířené národní

identity, proto je teze o předmoderním

rozšíření japonské identity pochybná.

O sdílené národní identitě lze mluvit

až po restauraci Meidži a státníchreformách po roce 1868. Lie dokonce

tvrdí, že koncepce Japonska jako etnicky

homogenního národního státu, s níž se

setkáváme dnes, se významněji šíří až

po 2. světové válce v důsledku ztráty

japonského koloniálního panství, přičemž

předválečné Japonsko bylo koncipováno

spíše jako multietnické impérium.

Uvažování o specicích japonské národní

komunity je možné vnímat jako součást

vytváření koncepcí japonského národa,

6 Období Tokugawa (Tokugawadžidai) bývá obvykle vymezováno léty1603 (Tokugawa Iejasu přijámá titulšóguna) až 1867 (Tokugawa Jošinobu se

vzdává titulu šóguna), resp. 1600 (bitvau Sekigahary) až 1868 (vyhlášení obnovycísařské moci, tzv. restaurace Meidži).

jako o svébytné náboženské tradici, jež je

typická pro obyvatele japonských ostrovů

coby příslušníků homogenní etnické,

resp. národní jednotky. Uvažujeme-li o japonském lidovém náboženství

v této významové rovině, objevuje se

nebezpečí ideologické manipulace,

spojené s koncepcí japonského lidu

coby přirozené národní pospolitosti,

vyznačující se určitými pevnými

charakteristickými rysy, o jejichž vystižení

badatelé usilují.

Koncepce japonského národa

Viděli jsme, že např. H. Byron Earhart spojuje

kategorii lidového náboženství zcela

otevřeně s japonskou národní a kulturní

identitou. Výchozím předpokladem je

pro něj konstatování japonské národní

jedinečnosti a svébytnosti. Měli bychom

však mít na paměti, že samotnoukoncepci japonského národa lze na

základě kritického bádání považovat za

poměrně nedávný výsledek dějinného

vývoje a neměli bychom automaticky

vycházet z ideologicky motivovaného

předpokladu odvěké historické existence

japonské národní pospolitosti (srov.

např. Befu, 2001; Morris-Suzuki, 1998).Např. Kevin Doak (2007) neváhá v této

souvislosti napsat, že „před rokem 1853

žádné Japonsko nebylo“ (p. 49). Doak

k tomu dodává, že pojem „Japonsko“

samozřejmě byl používán i před první

výpravou tzv. černých lodí amerického

námořnictva pod velením komodora

Perryho v letech 1852 – 1853, kterýpožadoval otevření japonských ostrovů



Speculum 2012/2

52


Janagitou Kuniem (1875 – 1962), byl

totiž chápán právě ve smyslu jedinečné

japonské religiozity (kojú šinkó), kterou

Janagita považoval za zcela svébytný rys japonského lidu (Havens, 1994; Reader,

2006; Šinno, 1997) a svou minzokugaku

chápal jako vyhledávání, popis a vlastně

jako záchranu jedinečných kulturních

rysů japonského lidu před postupující

westernizací a modernizací (Reader, 2006,

p. 66). Je zjevné, že toto exkluzivistické

pojetí japonského lidového náboženství

se v různé míře odráží i v dalších

odborných pracích, které mají často

sklon nekriticky vidět v lidové religiozitě

výraz různě denované japonské kulturní

svébytnosti.

V moderním Japonsku lze vskutku

sledovat řadu pokusů o vymezování

japonské národní identity, založenýchna nostalgickém obdivu k tradičnímu,

agrárnímu venkovskému způsobu života,

kdy je modernizace a urbanizace chápána

jako cosi ze své podstaty negativního (srov.

Gluck, 1985). Autoři (viz Befu, 2001), kteří

se věnují vymezování principů japonské

národní a kulturní identity a jejichž díla

a teorie jsou řazeny k tzv. nihondžinron,

také obvykle vidí japonskou a západní

kulturu v jednoznačném protikladu:

Západ, ať už si pod tímto pojmem

lze představit cokoli, ničí domorodou,

svébytnou japonskou kulturu, svéráz

japonského lidu (minzoku, kokumin). Je

však třeba upozornit, že různé koncepce

japonského lidu se formují a šíří do

obecného povědomí právě až v důsledkupřekotné modernizace Japonska po roce

jež je spojeno s moderním historickým

obdobím. Ať se objevuje v dílech

s vědeckými ambicemi či ve spisech

spíše populární povahy, je možné vidětúvahy na téma japonského lidového

náboženství coby charakteristického

prvku spojeného s japonským lidem jako

součást nihondžinron. Jde o ideologicky

podmíněné teze, jejichž cílem je

prokázat japonskou kulturní jedinečnost

a denovat principy japonské kulturní

identity (srov. Befu, 2001; Manabe &

Befu, 1993).

Minkan šinkó a minzoku šúkjó

V japonském badatelském prostředí

se lze setkat v zásadě se dvěma pojmy,

které bývají překládány jako „lidové

náboženství“. Jde ominkan šinkóaminzoku

šúkjó, přičemž významově se oba termíny

od sebe odlišují. Jak uvádí Šinno Tošikazu(1993), badatelé se postupně přiklonili

ke druhému termínu, který lze doslova

přeložit právě jako „lidové náboženství“,

přestože starší literatuře dominoval

pojem minkan šinkó. Podle Šinnoa byla

změna terminologie podložena na

jedné straně tím, že pojem minkan šinkó

je příliš výrazně spojen s tradičními,lokálními komunitami, a proto nebyl

vhodný při popisu a analýze jevů, s nimiž

se badatelé setkávají v moderní japonské

společnosti, na druhé straně také tím,

že je příliš zatížen ideou jedinečnosti

japonské lidové kultury. Pojem minkan

šinkó, doslova „víra (prostého, běžného)

lidu“, který je spojen se zakladatelem japonské folkloristiky (minzokugaku)




53

Závěr

Stručný nástin problematiky spojené

s pojmem lidového náboženství

vyvolává otázku, která byla položenav úvodu k této krátké studii: Je vzhledem

k jeho problematičnosti pojem „lidové

náboženství“ vůbec v sociálních vědách

potřebný a použitelný? Nabízí se

jednoduché řešení: prostě přestat tento

pojem pro účely vědeckého popisu a

analýzy náboženských jevů používat.

Takové jednoduché řešení nemusí býtzároveň tím správným. Mohlo by se

totiž snadno stát, že bychom při tomto

přístupu s příslovečnou vaničkou vylili i

dítě. Můžeme si klást otázku, jak daleko

by bylo vhodné náš obrazoborecký

přístup dovést a zda bychom například

neměli zúčtovat i s dalšími kategoriemi a

pojmy, například i se samotným termínem„náboženství“ (srov. např. Fitzgerald

2000). Jazyk vědy se nemůže zcela lišit

od běžného jazyka a význam pojmů,

s nimiž věda zachází, je pevně spojen

s jejich významy v běžném jazyce. Věda

je samozřejmě součástí sociální a kulturní

reality a tento poznatek by zároveň měl

být základním teoretickým východiskem

každého odpovědného sociálněvědního

bádání. Pojem lidového náboženství je

v odborném prostředí běžně užíván, a

pokud badatel nějakou formou reektuje

jeho problematičnost – například tím,

že svou práci začne vymezením termínu

a nedomnívá se, že jej může bez obav

užívat, aniž by jasně vyjádřil, co jím

vlastně rozumí – není podle našeho

1868, za určitých konkrétních historických

okolností a mnohdy pod silným vlivem

západních idejí, např. koncepcí Friedricha

Meineckeho (srov. Doak, 2007).Řada nejen japonských autorů má však

dodnes sklony nostalgicky hořekovat

nad ztraceným „domovem srdce“ (kokoro

no furusato), spojeným především

s venkovem, s místy, kde leží hroby

předků: „V Tokiu a v Ósace už ale není

na hroby místo, a město bylo stejně od

doby Meidži něčím importovaným zeZápadu (…). Zatímco v Evropě křesťanská

duchovnost vyzařuje z města směrem

k pohanskému venkovu, v Japonsku je

to přesně naopak: duchové předků sídlí

venku, a tam je třeba se k nim z měst

vracet“ (Líman, 2001, p. 31). Nostalgický

povzdech Antonína Límana připomíná

Janagitovo lamentování nad důsledkyurbanizace a migrace venkovského

obyvatelstva do měst: „Jak civilizace

postupuje, (…) farmáři se stávají měšťany,

(…) jejich potomci se mění v pobudy

(hjóhaku) a zemědělství i národ trpí“

(Gluck, 1985, p. 160). Podobné výroky

je přitom třeba vnímat v souvislosti

s japonským kulturním nacionalismem

druhé poloviny 19. a 20. století. Z toho

důvodu by měly být spíše předmětem

kritického rozboru, nikoli výchozí bodem

či snad dokonce cílem samotného

sociálněvědního bádání.



Speculum 2012/2

54


vyzdvihována jako doklad japonské

kulturní svébytnosti. Podle Readera a

Tanabeho je termín “lidové náboženství”

nejen příliš vágní, ale i skrytě hodnotící.

Reader a Tanabe proto navrhují užívat

raději pojem „obecné náboženství“,

vymezený jako zvyky, víry a praktiky,

které jsou v určité kultuře široce či

obecně rozšířené a zároveň zahrnují i

vlivy písemných, liturgických, uměleckých

a ikonograckých tradic, jež bychom

mohli vidět spíše ve spojení s formálními,

institucionalizovanými podobami

náboženství.

Badatelé tedy mají při popisu jevů

spojovaných s lidovou religiozitou

k dispozici bohatý kategorizační aparát.

Nemusíme se však pojmu lidového

náboženství nutně vzdát a vymýšlet

pojmy nové. V každém případě bychom

se však měli seznámit s tím, jak je pojemlidového náboženství v sociálních vědách

používán. To samozřejmě platí nejen v

případě konkrétního předmětu našeho

zájmu, jímž jsou například projevy lidové

religiozity na japonských ostrovech.

Bibliografe

Befu, H. (2001). Hegemony of

Homogeneity. An Anthropological

Analysis of Nihonjinron. Melbourne: Trans

Pacic Press.

Breen, J. & Teeuwen, M. (2010). A New

History of Shinto. Malden, Oxford: Wiley-

Blackwell.

Doak, K. M. (2007). A History of

Nationalism in Modern Japan: Placing the

názoru nezbytně nutné o pojem „lidové

náboženství“ religionistický diskurs

ochudit.

Opatrnějším badatelům lze možná

doporučit užívání termínu „žiténáboženství“ (lived religion), který není

zatížen tak problematickou historií.

Termín vymezuje Jacques Waardenburg:

„(…) pozůstává jak z toho, co určití lidé

nábožensky skutečně dělají a myslí,

tak z toho, co určití lidé sami považují

za nábožensky normativní“ (Vrijhof

& Waardenburg, 1979, p. 369). Naúrovni žitého náboženství je pak dle

Waardenburga třeba rozlišovat „platné

náboženství“ (valid religion), to jest

náboženské normy, které určití lidé

považují za obecně přijaté a platné, a

„skutečné“ či „aktuální náboženství“

(actual religion), to jest to, co si lidé patřící

k dané náboženské komunitě skutečněmyslí a co dělají.

Pro popis japonského prostředí navrhují

jisté řešení Ian Reader a George J. Tanabe

(1998), když zavádějí kategorii obecného

náboženství (common religion). Uvádějí,

že vedle dalších problémů s sebou pojem

lidového náboženství nese umělou

a nejednoznačnou dichotomii elity alidu, čímž vyvolává dojem, že zatímco

náboženství vzdělané elity je založeno na

skutečném poznání, lidové náboženství

vychází vlastně z nevědomosti a pověry

(Reader & Tanabe, 1998, p. 27). Jak

jsme viděli například u Janagity Kunia,

při badatelské reexi lidové religiozity

v Japonsku se objevuje i opačnýpřístup, kdy je lidová religiozita naopak




55

Isomae, Jun’ichi (2005). Deconstructing

‘Japanese Religion’. A Historical Survey.

In Japanese Journal of Religious Studies,

32(2), pp. 235-248.

Kasahara, K. (ed.) (2001). A History of

Japanese Religion. Tokyo: Kosei Publishing

Co.

Kitagawa, J. M. (1987). On Understanding

Japanese Religion. New Jersey: Princeton

University Press.

Kraemerová, A. (2005). Šintó. In B.

Knotková-Čapková (ed.), Základy asijských náboženství (pp. 101-142).

Praha: Univerzita Karlova – Karolinum.

Lie, J. (2001). Multiethnic Japan.

Cambridge, London: Harvard University

Press.

Líman, A. (2001). Mezi nebem a zemí.

Ideální místa v Japonské tradici. Praha:Academia.

Manabe, K. & Befu, H. (1993). Japanese

Cultural Identity: An Empirical

Investigation of Nihonjinron. In Jahrbuch

des Deutschen Instituts f ür Japanstudien

der Philipp-Franz-von-Siebold-Stiftung,

1993(4), pp. 89-102.

Miyake, H. (2001). Shugendō: Essays on

the Structure of Japanese Folk Religion.

Ann Arbor: Center for Japanese Studies,

University of Michigan.

Morris-Suzuki, T. (1998). Re-Inventing

Japan. Time, Space, Nation. New York: M.

E. Sharpe.

Rapport, N. & Overing, J. (2004).

People. Leiden, Boston: Brill.

Earhart, H. B. (1982). Japanese Religion:

Unity and Diversity . Belmont: Wadsworth

Publishing Company.

Earhart, H. B. (1998). Náboženství

Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté

cestě. Praha: Prostor.

Fitzgerald, T. (2000). The Ideology of

Religious Studies. Oxford, New York:

Oxford University Press.

Gluck, C. (1985). Japan’s Modern Myths.

Ideology in the Late Meiji Period .

Princeton: Princeton University Press.

Havens, N. (1994). The Changing Face of

Japanese Folk Beliefs. In N. Inoue (ed.),Folk

Beliefs in Modern Japan. Contemporary

Papers on Japanese Religion 3. Tokyo:

Institute for Japanese Culture and Classics,

Kokugakuin University (dostupné z:http://www2.kokugakuin.ac.jp/ijcc/wp/

cpjr/folkbeliefs/havens.html [26. 5. 2012])

Havlíček, J. (2011). Cesty božstev. Otázky

interpretace náboženství a nacionalismu

v moderním Japonsku. Brno: Masarykova

univerzita.

Hori, I. (1974). Folk Religion in Japan.Continuity and Change. Chicago, London:

The University of Chicago Press.

Hori, I. (ed.) (1972). Japanese Religion: A

Survey by the Agency for Cultural Affairs.

Tokyo: Kodansha International.

Hudson, M. J. (1999). Ruins of Identity.

Ethnogenesis in the Japanese Islands.

Honolulu: University of Hawaii Press.



Speculum 2012/2

56


Key Concepts in Social and Cultural

Anthropology. London, New York:

Routledge.

Reader, I. & Tanabe, G. J., Jr. (1998).Practically Religious. Worldly Benets and

the Common Religion of Japan. Honolulu:

University of Hawaii Press.

Reader, I. (2006). Folk Religion. In P. L.

Swanson, & C. Chilson (ed.), Nanzan

Guide to Japanese Religions (pp. 65-90).

Honolulu: University of Hawaii Press.

Shinno, T. (1993). From Minkan-shinkō to

Minzoku-shūkyō. Reections on the Study

of Folk Buddhism. In Japanese Journal of

Religious Studies, 20(2-3), pp. 187-206.

Vrijhof, P. H. & Waardenburg, J. (1979).

Ofcial and Popular Religion. Analysis of

a Theme for Religious Studies. The Hague:

Mouton Publishers.

Waardenburg, J. (1997). Bohové zblízka.

Systematický úvod do religionistiky . Brno:

Ústav religionistiky FF MU, Georgetown.



Documents

Kategorie lidového náboženství v japonském kontextu