73Mata Hari

74 Anne Braganceová

ukázka z knihy

Copyright © Belfond, un département de Place des Editeurs, 2014Translation © Helena Obručová, 2014

Czech edition © Metafora, 2014

All rights reserved

ISBN 978−80−7359-441-1

U Krbu 35100 00 Praha 10www.metafora.cz

75Mata Hari

zrozenímata hari

Nijmegen, Leiden, Eindhoven, Scheveningen… Ocitla se ve složité situaci. Žili sice s manželem odloučeně, ale úředně nebyla rozvedená, všechny dveře se před ní pro-to zavíraly a lady Mac Leodová zase musela o kus dál. Pe-níze od Louise Castagnolse se dávno rozkutálely. Marga-retha zůstala zcela bez prostředků. Začátkem prosince si uvědomila, že už nemá vůbec nic. Tak jako se hlado-vý vlk vydá z lesa, i ona opustila svoje poslední útočiště a odjela do Rotterdamu. Doufala, že si tam najde práci, něco, co by jí pomohlo přežít. Ve velkém městě, kde ji nikdo nezná, to snad bude jednodušší. Iluze brzy ztratila, protože vlastně nic neuměla. Zna-losti a dovednosti, které získala během studií v Haagu, jí při hledání vhodného místa byly k ničemu. Jistě, uměla hrát na piano a jezdit na koni, hezky zpívala a ovládala několik jazyků, ale s tím by zabodovala mezi společen-skou smetánkou, kam nyní rozhodně nepatřila. Co mám dělat? Zvažovala, že se stane chůvou nebo gu-vernantkou. Pozice služebné však pro ni byla příliš poni-žující. Absolutní potupa, znamení úpadku, a k tomu se nedokázala přinutit. Bez prostředků a bez známostí si našla podnájem v rotterdamské čtvrti nevalné pověsti. Pokojík byl na-sáklý vlhkem a hemžilo se to v něm obtížným hmyzem. Zařízení vypadalo podle toho: veškerý nábytek předsta

76 Anne Braganceová

vovala železná postel, stůl a skříň prožraná červotočem, která se div nezřítila pokaždé, když ji otevřela. Podkrov-ní místnost byla stále zaplavená denním světlem, které pronikalo střešním oknem v přístěnku. Ať byla obloha zabarvená jakkoli, musela mhouřit oči před dotěrnými paprsky. Kromě miniaturních rozměrů pokoje ztěžoval pohyb také prudký sklon stropu. Nemohla udělat ani tři kroky, aby hlavou nenarazila do trámů. Většina žen by se v takovém brlohu soužila chmurný-mi myšlenkami a ztrácela pevnou půdu pod nohama. Margaretha Mac Leodová však byla bojovnice, což ji ochránilo před beznadějí. Ani nynější debakl ji nepo-razil, nýbrž naopak motivoval: pokud nemůže zpeněžit svoje nadání a jestli je prodejná láska jedinou záchra-nou, inu dobrá, pak tedy prodá svoje tělo. A prodá ho draze! Přece nemůže přebývat v tomto bídném pokoji, ale musí co nejrychleji sehnat peníze na vlak do Fran-cie. Přísahala si, že Holandsko opustí na sklonku pro-since a nový rok 1904 se stane jejím pařížským trium-fem! Kolotoč začal… Každé ráno se nastrojila, odešla z do- mu a z milostných schůzek se vracela až pozdě navečer. Bytné vrtalo hlavou, proč se tak elegantní a půvabná žena ubytovala právě u ní. Co asi skrývá? Co během ce-lého dne vlastně dělá? Napadlo ji jedno vysvětlení, ale s ohledem na aristokratický vzhled a chování podnájem-nice prodejnou lásku zavrhla. Netušila, že uhodila hře-bík na hlavičku. Někdy zima a znechucení ze sebe sama Margarethu přece jen odradily od opuštění pokoje. Tehdy zůstala ležet v posteli – jiná možnost se v tom kumbálu ani ne-nabízela – a pevně zavřela oči, aby vymazala příšernou realitu. Neležela jen tak nečinně, nýbrž intenzivně pro-mýšlela plán, jímž se zabývala od návratu do Holandska. Hovory lidí, které se nesly z přístavu, sirény vlečných lodí, signální námořnické trubky, křik dokařů, to všech-

77Mata Hari

no jí pomáhalo, aby se v myšlenkách přemístila do jiné země a docela jiného života, po němž tak prahla. Každé zaječení sirény vyvolávalo skryté obrazy a rozvíři-lo vzpomínky. Ještě jedno zahoukání nákladní lodě, která zřejmě mířila na dalekou plavbu, a na plátně za zavřený-mi víčky se odehrává její pobyt v Indonésii. Jáva. Sumat-ra. Malý Norman. Projížďky v kopcích pokrytých bujnou vegetací. Domorodí sluhové, kteří ji oslovovali „madam kapitánka“, útržky příběhů, úlomky informací, které od nich získala výměnou za zájem, trpělivost a úsměv. Znovu si vybavovala místní legendy i posvátné tanečnice s paže-mi ozdobenými širokými náramky, jak se vlní za zvuků hudby. Vnitřním zrakem sledovala jejich ruce, kdy každé protažení, každičké otočení zápěstí mluvilo mystickou řečí. Půvabné figury ji fascinovaly. Tyto vize jí přinášely potěšení, posilovaly ji a podporo-valy v tom, co měla v úmyslu udělat. Dokázala při nich za-pomenout, že živoří na okraji společnosti, vytěsnila muže, jimž se prodávala za pár guldenů, nemyslela na nouzi a samotu. Jen dál spřádala plány, ve kterých využije zkuše-nosti z pobytu v exotických krajích. Ani na okamžik neza-pochybovala o své šťastné hvězdě. Budoucnost měla jasně narýsovanou. Jasnější než kdykoli dřív. Bylo rozhodnuto. Jelikož o pravidlech posvátných tanců měla jen mlha-vou představu, rozhodla se, že použije jen základy a upra-ví si je podle svého. Jak je možné, že na to dosud nepřišla? Tančit po způsobu žen z Bali, které měla náhodou příle-žitost pozorovat, bude pro ni hračka. Stejně jako posvát-né tanečnice se zahalí do závojů, kotníky a paže ověnčí náramky a bude naznačovat rituální pohyby, napodobí vlnění, svíjení, kroucení i plazení chrámových krásek. Zvládne každé jejich gesto, každou pozici. Neobávala se choreografické nedokonalosti ani toho, že ji někdo pro-koukne. Spoléhala na svoje půvabné tělo, kočičí mrštnost a vynalézavost. Byla si jistá, že dokáže vystupovat na jevišti a podmanit si dav.

78 Anne Braganceová

* * *

Margaretha dosáhla svého. Díky intimním službám si našetřila dost peněz na cestu do Francie. Dokonce měla slušnou sumičku, aby mohla v Paříži pohodlně žít a za-pracovat na nové kariéře. Toho rána na konci prosince se probudila před rozbřeskem a rozhodla se, že půjde ven. Spala jen málo a byla příliš vzrušená na to, aby dokázala strávit další hodinu mezi čtyřmi špinavými stěnami. Zítra už bude daleko. Každé otočení kol vlaku ji přiblíží k vel-kolepému osudu. Vyklouzla z ošuntělé budovy. Noc se právě začínala protrhávat do cárů barvy sazí a tu a tam se nad střecha-mi domů objevily namodralé přísliby dne. Margaretha se cítila nedotknutelná. Bez obav překračovala stinná místa mimo dosah pouličních lamp. Cítila přetlak sil a energie, takže potřebovala chodit. Kdyby záleželo jen na ní, dala by se do běhu, skákala a tancovala napříč vel-kým lidským mraveništěm, které ještě setrvávalo ve slad-kém nevědomí spánku. Spát? K čemu? Jen ztráta času, myslela si a otřásla se chladem časného rána. Oběma rukama si ke krku přitáhla kožešinový límec a zvesela vykročila. Bez cíle. Napružená a povznesená mířila k zá-řivé budoucnosti. S každým výdechem jí z úst stoupala bílá pára, podpatky rytmicky bubnovaly do dláždění – tip, tap – důvěrně známé, energické klepání se neslo liduprázdnými ulicemi. Zatímco si svižně vykračovala, kam ji nohy nesly, měs-to se začalo zlehka probouzet. Rolety kaváren se zvedaly a zachumlané siluety ještě otupělé spánkem se loudaly ven z temných předsíní. Ojedinělí chodci, kteří Marga-rethu míjeli, měli bledé obličeje stažené mrzutostí z pří-liš časného vstávání. Bezmyšlenkovitě zamířila na východ. Udělala ještě pár kroků a náhle znehybněla. Byla zmatená, oslněná rodícím se světlem, které zabarvilo horizont nejjemnější

79Mata Hari

růžovou. Vycházelo slunce. Margaretě ten odstín růžo-vé, nyní již slitý s oranžovou, připomněl Mary. Počkat, na Jávě měli pro ranní slunce zvláštní výraz. Nazývali ho mata hari, oko úsvitu. Ano, tak to znělo, mata hari, ty čtyři slabiky nezapomněla. Zatímco bledé nebeské těle-so zvolna stoupalo po vzdušném schodišti, opakovala si je jako zaříkadlo, jako téměř magickou formuli. Hlavou jí bleskla geniální myšlenka. No jistě! zajásala. Od této chvíle se tak bude jmenovat. Mata Hari! Znovu vykročila městem, které se již utápělo ve slu-nečním svitu. Lady Mac Leodová právě dala jméno legendě. „Máte tu dopis, drahá madam. Schovali jsme ho, i když přišel už před několika měsíci,“ upřesnil mladý recepční v Grand Hotelu. Kdo mi mohl psát? divila se Margaretha, zatímco hledal v polici s nevyřízenou poštou. „Tady!“ zvolal hrdě mladík. „Našel jsem ho!“ Přes pult jí podal neofrankovanou obálku nadepsa-nou Lady Mac Leodová. Nic víc. Margaretha ji rychle roz-trhla a začetla se.

V Paříži, 15. srpna 1903

Drahá madam Mac Leodová,todle je dopis od Pauline. Buďte tý dobroty a nekoukejte prosimvás na pravopysní chybi, protože nemám žádný školy. Můj kluk ho za mě nechtěl napsat, tak sem se do toho teda dala sama. Musíte vědět, že už nemám místo v Grand Hotelu, kvůli jedný votravný ženský, která si na mě stěžovala. Měla ste pravdu, jak ste povýdala, že moc žvaním, kvů-livá svýmu jazyku sem přišla vo práci. Nejni to ale tak strašný, poniváč pracuju v krejčovský dílně blísko Made-leine v ulici Pasquier. Je nás tam tucet učnic kolem

80 Anne Braganceová

jednoho stolu a šéfová nás nechává klábosit. Takže si nabeton mislíte, že sem ve svým živlu, můžu povýdat tolik kolik chci, bez nadávání. Tendle dopis pudu vodnýst do Grand Hotelu, hnet jak skončím s jeho napsaním. Doufám, že se brzo vrátíte do Paříže, páč ste my to slíbila, a že vám ho dají, až pří-dete. Hlavně si nesmíte dělat starosti vo svýho tátu, udě-lala sem s těma pohledama šecko, co bilo nutný, a budu posýlad dál, dokáď budu mít co. Koukám se pořát na datumy, jak ste mi řekla, a posílám po kapkách, můžete mně věřid. Jak se vrátíte, ráda bych vaši návštěvu u Germaine Dessangeový, v ulici Pasquier. Je to pjekný místo, uvi-díte, néni to Worth nebo Doucet, ale stejně voblíkáme smetánku čtvrti. Přiďte, prosím vás, budu vopravdu celá šťasná, že vás zase uvidím. Se srdečnýma pozdravama

Pauline

Mladičký recepční marně přemýšlel, co může být v tom několik měsíců starém dopisu. Všímal si, jak lady Mac Leodová při četbě nakrčila nosík a její půvabné rty se zavlnily. Náhle se začala cudně hihňat, aby skončila hlasitým smíchem. „Dobré novinky, madam?“ „Ach, ano, omluvte mě… Zábavné, velmi zábavné, až slzím smíchy, jak vidíte…“ Malým krajkovým kapesníčkem si otírala oči. Mladík se z profesionální zdvořilosti rovněž usmál. Host je král, tak kážou zákony hotelu, a zaměstnanec se musí přizpů-sobit jeho náladám.

Neúspěch prvního pařížského pobytu Margarethu Mac Leodovou otužil. Slíbila si, že se vyvaruje chyb, které ji donutily prchnout z města. Rozhodně už nepřipustí

81Mata Hari

žádnou unáhlenost. Tak znělo první pravidlo, jehož se Mata Hari bude držet za každých okolností. Ve skrytu pokoje v Grand Hotelu dala konečnou po-dobu novému „životopisu“, který chtěla vyzkoušet na vy-braném publiku v dílně Germaine Dessangeové v ulici Pasquier. Inspirovala ji k tomu Pauline, jejímuž origi-nálnímu stylu a pravopisu se vyrovnala jen její lstivost. Pokojská, která se stala švadlenou, skočila Margaretě kolem krku, když zavítala do módního salonu. Citové výlevy, objetí… Pauline zrudlá dojetím nepřestávala ob-divovat krásu madam, hrdě ji představila šéfové a všude vytrubovala její jméno, od dílny až po zkušební salonek, aby žádné ze švadlenek, které tam trpělivě čekaly v bí-lých úborech, nezůstala aristokratická návštěvnice uta-jena. Od toho dne se scházely. Někdy v Paulinině mansardě v ulici Trétaigne, nejčastěji však v kavárně Prokop nebo v čajovně poblíž kostela Madeleine. Margaretha dívku nikdy nepozvala do Grand Hotelu; na tom se bez výhrad dohodly. Jejich původní sympatie přerostly ve vzájem-nou a nestrojenou náklonnost; zrodilo se nerovné, ale upřímné přátelství, díky němuž si mohly svěřovat svá tajemství. Panovala mezi nimi absolutní důvěra. Když jí Margaretha vylíčila velkolepé plány, Pauline zajásala dětinským nadšením. Pseudonym Mata Hari se jí velmi líbil. Málo jí záleželo na tom, co znamená v malajštině, jejím uším zněl jako jméno orientální královny. „Žádnej problém,“ prohlásila s obvyklou sebejistotou. „To je úžasný jméno, kerý vám padne jak ulitý!“ „Skvěle, tím lépe, jestli se ti líbí. A co si myslíš o tom ostatním? Zdá se ti to reálné?“ „Co? Ten nápad, že vaše matka byla posvátná taneč-nice a vy ste se narodila v nějakým chrámu? Proč by ne? Vykládáte to tak přesvědčivě. Když vás tak poslouchám, všecko vám baštím!“ Na okamžik se zamyslela a dodala: „Ale abyste si byla

82 Anne Braganceová

jistá, že vaše historka obstojí, musíte ji vyzkoušet na ji- nejch, třebas na zákaznících, co choděj k paní Dessan-geový. U nás přijímáme důležitý lidi, najdete tam to nej-lepší posluchačstvo. Můžu vám to zařídit, jestli chcete.“

Germaine Dessangeová to dotáhla daleko. Kdysi zpívala U Modrého papouška a pokoušela se i tančit. Pro po-hyb neměla vlohy, ale už jako mladinká dobře věděla, co chce a co ne. Uznala, že vlnit se na scéně s kapelou je pořád lepší, než se ničit v prádelně jako její matka. Tím spíš, když komediantské řemeslo pokládala za odrazový můstek, nikoli za cíl. Hned v prvním angažmá pochopi-la, jak to chodí: v necudném šeru lóží se muchlají polo-nahé dámičky s pány v bílých rukavicích a mámí z nich maximum peněz za minimum intimností. Zákulisí se každý večer před zvednutím opony zapl-nilo povykujícími hlasy. Mimi si stěžovala na pracháče, který si ji sice vydržoval, ale byl hrozně lakomý. Jiná bě-dovala, že už ji ten dědek unavuje, protože jí nestačí. Všechny do jedné čekaly, až se na ně usměje osudové štěstí. Jednoho dne, či spíše večera, si jich některý z těch pánů – finančníků či aristokratů – všimne, zblázní se do nich, vytáhne je z téhle špeluňky a bude je hýčkat ve svém paláci jako kněžny. Většina dívek žila se svým milým, kterého ale musely před klienty tajit, pokud se chtěly vyhnout komplikacím a trapným scénám. Mezi vystoupeními tu kolovaly bankovky, poslíček přinášel květiny a za paravány se při převlékání kostýmů ozývaly výbuchy smíchu. Některá dostala záchvat zuřivosti kvůli nevyhovujícímu rozvrhu a další halekala: „Ne, ne, ne! Dneska večer nebudu k mání. Ten starý prasák se může jít klidně oběsit, ale dneska bude spát sám!“ Germaine měla kliku, že při vyhlížení „příležitosti“ nepovadla na těle ani nezahořkla na duchu jako tolik jiných. Její šance měla podobu žárlivého pojišťovacího agenta, jenž se do ní zamiloval a stůj co stůj ji hodlal

83Mata Hari

ochránit před pokleslými mravy a prostopášností di-vadelního prostředí. Krásná Germaine ráda svolila, že jeviště opustí, ale pod podmínkou, že jí koupí salon v pěkné čtvrti, protože odmítala být navždy závislá na jeho štědrosti. Tak se Germaine Dessangeová, bývalá varietní uměl-kyně, dostala k vlastnímu podniku s vývěsním štítem v ulici Pasquier. Nacházel se ve druhém poschodí velké budovy a denní světlo, nezbytné pro precizní ušití mo-delů, dovnitř dopadalo několika vysokými okny. Zaměst-návala šikovná děvčata, která se činila u dlouhého stolu zavaleného látkami, jehelníčky a akvarelovými náčrtky. Hromady prýmků, stuh, krajek, umělých květin a nej-různějších kožešin se kupily v regálech u zadní stěny. Od rána do večera se švadlenky oháněly nůžkami a jehla- mi, při tom štěbetaly, často se smály a občas si prozpě- vovaly. S dílnou sousedil zkušební salonek se samostatným vchodem vyhrazeným klientele. Na místnostech se štu-kovou výzdobou si Germaine Dessangeová dala hodně záležet. Zdi pokrývalo hedvábí barvy růžového dřeva za-končené lištami se stylizovanými šlahouny a hrozny vin-né révy, stála tu pohodlná zelenkavá křesílka a taburety potažené stejnou látkou, rozměrná zrcadla ve zlatavých rámech a všechno to ozařovaly lampy a filigránové skle-něné lustry přímo z ateliéru Émile Gallého v Nancy. Ze zadní části salonku se průchodem skrytým za nařaseným brokátovým závěsem dalo projít do menší-ho, intimnějšího kabinetu, který madam Dessangeová luxusně zařídila jako dámský budoár. Všude satén v pas-telových barvách, kytice světlých růží naaranžované ve vázách nebo keramických květináčích, bílé obložení se zlatými římsami, pohovky potažené sytě červeným same-tem, zkrátka rafinovaný ženský úkryt. Stálé zákaznice ho zbožňovaly a ochotně zde trávily celá odpoledne. Ne-probírala se zde kvalita látek ani ozdoby, dámy se s maji

84 Anne Braganceová

telkou salonu nanejvýš radily, jaké doplňky budou ladit k jejich nejnovější toaletě. Hlavním účelem dýchánků, jichž se vždy účastnilo tak pět šest dam, bylo v klidu a nerušeně si popovídat o všem možném. Vypolstrova-né stěny tlumily jejich švitoření i hluk zvenčí, zaboře-né v hlubokých lenoškách popíjely portské nebo sherry a mlsaly chuťovky z vyhlášeného lahůdkářství. Madam Dessangeová rozhodně věděla, co se sluší a patří, a tak své zákaznice všemožně hýčkala. A právě do tohoto harémového prostředí jednoho únorového odpoledne, pochopitelně se souhlasem šéfo-vé, přivedla Pauline lady Mac Leodovou. Několik stálých klientek už zde posedávalo. Pozdravily se s nově příchozí a koketně se představovaly, než jí udělaly místo k sezení. Pauline a madam Dessangeová se diskrétně vytratily. Margaretha si pro tuto příležitost oblékla šaty redin-gotového střihu z hedvábného sametu z dílny populár-ního módního návrháře Charlese Fredericka Wortha. Bohaté, precizně vyčesané vlasy zdobil baret ze stříbrné lišky. Ztělesněná elegance, aristokratické způsoby… Stěží by někdo mohl předpokládat, že za tento luxus zaplatila vlastním tělem. Dokonce ani Pauline nevěděla, že lady Mac Leodová „pracuje“ v nevěstinci, kde se za přemrště-nou cenu prodává. Nu což, nějak si na účty od návrhářů, modistů a obuvníků musela vydělat! Počestné dámy v budoáru madam Dessangeové byly veselé, přívětivé a tvořily nejpříjemnější společnost, jakou si jen lze představit. Obklopily Margarethu, nalily jí kalí-šek likéru a hořely nedočkavostí. Nesměle se jí vyptávaly, v což Margaretha ani nedoufala. S lehkostí a noblesou začala barvitě vyprávět a jak si postupně získávala důvěru posluchaček, její fantazie se rozjela na plné obrátky a jen tak mezi řečí se zmínila o strašlivé tragédii. „Moje matka byla posvátná tanečnice v chrámu Ran-da Swany na jihu Indie. Bohužel jsem ji nepoznala, pro-tože zemřela při porodu. Kněží ze svatyně mě museli

85Mata Hari

přijmout a dali mi jméno Mata Hari, což znamená oko úsvitu. Vyrůstala jsem v pagodě boha Šivy, kde mě za-světili do mystických tanečních rituálů…“ Úděl sirotka dámy dojal a soucitně ji litovaly. Ubohý drahoušku. Jejich zvědavost přehlušila pravidla společenské konverzace. Žadonily, aby pokračovala. Vymýšlela si, improvizovala a cíleně je stále hlouběji vtahovala do klamu, který mi-nutu po minutě vytvářela na jejich počest. Výkřiky úžasu Margarethu inspirovaly k dalším báchorkám, když od-povídala na všetečné otázky. „A to jste nikdy nevycházela ven? Nepoznala jste nikoho jiného než ty kněze?“ „Byly tam i jiné posvátné tanečnice. Byly jsme ale naprosto odloučené od vnějšího světa. Každý den byl stejný. Náboženské obřady, výuka k zasvěcení, procház-ky… Naše jediná zábava spočívala v tom, že jsme sbíraly jasmín, z něhož jsme pak pletly řetězy na ozdobu Pria-pových chrámových oltářů.“ Poslouchaly ji s otevřenými ústy. Jakoby očarované, či spíš hypnotizované, na ni upíraly dychtivé pohledy. „Když jsem dospívala, velmistryně si všimla, že mám výjimečné nadání, a tak se rozhodla, že mě zaslíbí Šivovu kultu. Prozradila mi i jistá tajemství…“ „Jaká tajemství, můžete nám to povědět?“ „Je mi velice líto, ale nezasvěceným je odhalit nemů-žu.“ „Zmínila jste nějakou další tragédii…“ „Ach ano, jsem vdova. Můj manžel byl důstojník brit-ské armády a padl, když nepřítel vlákal jeho oddíl do léčky. Naše společné štěstí netrvalo ani dva roky. To je pravý důvod, proč jsem opustila domovinu a vydala se do Evropy. Snad se mi tady podaří zbavit se nočních můr.“ Ozývala se další och a ach v mollové tónině. Nabídly jí ještě trochu likéru, protože ta ubohá dušinka po tako-vé bolestné zpovědi jistě potřebuje vzpruhu. Se sklope-ným zrakem poslušně upíjela a předstírala rozbouřené

86 Anne Braganceová

emoce tak dokonale, že se jí prsty se sklenkou roztřásly. Vzbudila rozruch, zájem i soucit. Nešťastné stvoření. Tak mladá, tak krásná a osud ji tak krutě trestá, pomyslela si paní Maréchalová, kterou – jak se zdálo – životní příběh Mata Hari rozrušil více než ostatní. Tato žena zralého věku byla bezpochyby vůdčí osobností místního malého shromáždění. Průzračně modré oči dodávaly jejímu ob-ličeji výraz nevinnosti a z celé její tělnaté postavy vyzařo-vala mateřská dobrota. Když Margaretha odložila skleničku, položila jí bacu-latou ruku na paži a něžně pronesla: „Mé drahé dítě, musíte se cítit hrozně osamělá… Odteď jsme tu my a my se o vás postaráme, že ano, milé dámy?“ Všechny souhlasně přikyvovaly a překřikovaly se v ujiš-těních, že okouzlující vdovu přijmou mezi sebe a otevřou jí své domovy i srdce. Promluvila dáma se silným ruským přízvukem: „Proč vlastně své umění nepředvádíte? Bylo by božské vidět vás při těch posvátných tancích, které jste se v chrámech naučila…“ Baronka Kirejevská ztělesňovala francouzsko-ruské spojenectví, byla populární osobnost a vášnivá žena bojující za utlačované. Na kontě měla pár pikantních skandálů a byla zapálená pro vše, co se jí zdálo nové a originální. „Už jsem o tom přemýšlela,“ připustila Margaretha a upřela na ni pohled plný skromnosti a zmatku. „Ale po pravdě, příliš nevím, jak začít…“ „Důvěřujte mi, moje milá. Mám hodně přátel i zná-mých a určitě jim o vás povím. Uvedu vás do vybrané společnosti. Nechte mi volnou ruku a brzy budete slav-ná. Cítím, že mám duši impresária,“ uzavřela baronka se smíchem, který rozvibroval její rozložitý krk a rozvlnil krajky na živůtku.

87Mata Hari

Pokud vás kniha zaujala, můžete si jizakoupit v našem e-shopu

http://www.metafora.cz/zivotopisy/mata-hari

V edici životopisy již vyšlo:

I tyto knihy si můžete zakoupit v našem e-shopuhttp://www.metafora.cz/zivotopisy