126 O p u s c u l a H i s t o r i a e A r t i u m / 6 0 , 2 0 1 1
Významný olomoucký malí Jan Kryštof Handke patil mezi ty nepíliš poetné umlce, kteí se snaili, aby historikm umní usnadnili práci. Jak známo zaslouila se o to obsáh- lá autobiografie, kterou Handke sepsal krátce ped rokem 1766, na sklonku svého dlouhého a prací naplnného ivota. Rukopis uloený od  roku 1845 v Moravském zemském ar- chívu v Brn vyuívali badatelé umlcovy tvorby ji ve dru- hé polovin 19. století a  v  následujícím století se dokalo dokonce dvou úplných edicí. Poprvé se tak stalo v roce 1911, kdy u píleitosti 100 let od zaloení státní Univerzity Fri- dricha Viléma ve  Vratislavi, pipravil vratislavský badatel Richard Foerster nepatrn zkrácené vydání autobiografie moravského mistra. Podruhé byla práce publikována v roce 1994, kdy u píleitosti výstavy Handkeho díla uspoádané k 300. výroí jeho narození úplnou autobiografii moravské- ho malíe zpracoval, peloil do eštiny a obšírným komen- táem opatil moravský historik umní Leoš Mlák.1
Handke peliv vylíil ve svém díle všechny fresko- vé malby a nejvýznamnjší závsné obrazy, které realizoval v prbhu své dlouhé samostatné umlecké innosti od roku 1714 a do roku 1766, kdy autobiografické podání koní. Mezi poetnými pracemi, uvádnými umlcem, jsou i ty malíské realizace, které vznikly pro zadavatele z území Dolního Slezska. Jak píše Handke, v roce 1732 spolen se dvma pomocníky vymaloval freskovou technikou interiér auditoria, souasné Auly Leopoldiny v novostavb Vratislavské univerzity, a svou práci obdrel ástku 1 200 zlatých. Handke se ve Vratislavi znovu ocitl o rok pozdji, tentokrát aby freskami vyzdobil jiný reprezentaní sál jezuitské univerzity, Oratorium Marianum, za co obdrel dvakrát menší ástku 600 zlatých. Ješt v lét tého roku moravský umlec se odebral do Hlohova, kde v bu- dov jezuitské koleje [obr. 1] freskovou technikou vymaloval klenbu refektáe a namaloval dv olejomalby znázorující císae Ferdinanda a Leopolda I. Souhrnný honorá za tyto práce inil 400 zlatých.2
Jsou-li ob Handkeho vratislavské realizace badatelm dvrn známé a staly se pedmtem etných studií,3 potom o jeho hlohovských dílech lze bez nadsázky prohlásit, e to jsou
Jan Kryštof Handke (1694– 1774), Hlohov a Gorzupia Dolna*
A n d r z e j Ko z i e
This report presents a hitherto unknown work
by the Olomouc painter Johann Christoph Handke (1694–
1774): a signed and dated (1736) oil painting of St. Jude
Thaddaeus. It is currently to be found on the main altar
in the filial church of St. George in Gorzupia Dolna near
aga in Lower Silesia. The painting, together with the
altar as a whole, was most probably taken there after
1808 from the Jesuit church of Corpus Christi in Gogów,
where it had been located in one of the side chapels. In his
autobiography, Handke described his work in 1733 for the
Jesuits in Gogów: the fresco decoration on the vault of
the refectory in the college building and two oil paintings
portraying the emperors Ferdinand and Leopold. However,
he neglected to mention the painting St. Jude Thaddaeus,
which he painted three years later. This example underlines
the fact that there are many inaccuracies and errors in the
autobiography of the Olomouc painter. This situation leads
us to hope that more works by Handke may be discovered
in Lower Silesia, as was the case with The Apotheosis of St.
Francis Xavier in the Jesuit church in Nysa.
Keywords: Johann Christoph Handke; Silesia; Baroque
painting; Jesuits; Gogów; Nysa, Gorzupia Dolna; St. Jude
Thaddaeus, St. Francis Xavier
Associate Professor Andrzej Kozie
Institute of History of Art, University of Wrocaw
e-mail: akoziel@adm.uni.wroc.pl
127Kratš í studie / Shorter not ices
jedny z nejmén poznaných dl v tvorb moravského umlce. Bezpochyby se nejednalo o velkou malískou realizaci, co dokládá nízká ástka honoráe. Kupíkladu Handke v roce 1728 obdrel stejnou odmnu za vytvoení fresky na klenb nevelké kaple Boího Tla v bývalém jezuitském komplexu v Olomouci na ploše 230 m2.4 Toto dílo se dodnes dochovalo, kdeto hlohovské malby v refektái bývalé jezuitské koleje neexistují více ne dv století. Ván poškozeny byly ji v dob slezských válek, ostatn stejn jako i celá budova jezuitské koleje.5 V roce 1741 jezuitský komplex vyplenila pruská vojska a v letech 1742 a 1745 v sálech budovy koleje byl zízen lazaret pro ranné rakouské zajatce. Od roku 1756 slouily místnosti v pízemí a v horním pate jako sklad ovsa a refektá pytl s moukou. V roce 1757 byl v budov koleje znovu zízen lazaret, co nepímo zpsobilo, e dne 12. bezna 1758 vypukl poár, jeho následkem jak kostel, tak i kolej zstaly bez stechy. Na konci roku 1758 došlo sice k provizornímu zastešení, avšak hlohovští jezuité zatíení vysokými danmi a tonoucí v dluzích nedisponovali prostedky na rekonstrukci poniených budov, které soustavn chátraly.
Tento stav nezmnilo zrušení jezuit v roce 1773 a o ti roky pozdjší oznámení pruského krále Fridricha Viléma II., e hlohovská kolej bude pestavna na Královský školský in- stitut (Königlich Schulen-Institut). Proto taky kdy v roce 1787 král pijal rozhodnutí o vybudování evangelického kostela pro potebu rozrstající se vojenské posádky v Hlohov, jako místo pro zamýšlený chrám byla vybrána parcela na jiní stra- n jezuitského kostela. Tuto lokalitu prosazoval projektant kostela, vynikající hlohovský architekt Valentin Christian Schultze, který poadoval, aby byly rozebrány trosky staveb jezuitského komplexu nacházející se na tomto míst.6 A tak se i stalo, v dsledku toho budova jezuitské lékárny, západní a jiní kídla koleje, v nich se nacházely knihovní sál a refektá s  Handkeho malbami, byly zcela znieny. Spolen s  fres- kami beze stopy zmizely také oba v umlcov autobiografii uvádné portréty habsburských císa. V roce 1788 zahájená stavba kostela byla dokonena o dva roky pozdji, kdy byl
nový chrám vysvcen. Bohuel hlohovský posádkový kostel byl v roce 1945 pi obléhání msta Rudou armádou znien a nkdy v polovin padesátých let 20. století zbourán. A tak dnes na místo, kde kdysi bylo moné obdivovat Handkeho fresky a obrazy, slouí jako parkovišt.
Na tomto míst lánek by mohl konit, nebýt pe- kvapivého objevu ve  skromném filiálním kostele sv. Jií v  Gorzupi Dolnej u  Zahán,7 nálezu, který dovoluje sou- dit, e Handke ve  své autobiografii zdaleka nevyjmenoval všechny malíské práce, které pro jezuity v Hlohov vytvo- il. Toti, na hlavním oltái skromného chrámu v Gorzupi se nachází velká olejomalba o rozmrech 255 × 155 cm, která znázoruje apoteózu sv. Judy Tadeáše. [obr. 2] Svtec je vy- obrazen v  dynamickém vykroení s  pravou nohou na  tle trýznitele s useknutou hlavou a pravou rukou na medailónu s poprsím Krista, [obr. 3] jím ml uzdravit syrského krále Abgara V. Ukkámu. Vzhru zahledného sv. Judu Tadeáše obklopují putti a  andlé, z  nich jeden zasazuje trýzniteli úder kyjem, [obr. 4] pod jeho ránami ml svtec zemít,
1 – Bernhard Friedrich Werner, Jezuitský kostel a kolej v Hlohov.
Topographia Silesiae 2, 1768–1774, s. 49, Biblioteka Uniwersytecka we
Wrocawiu
2 – Jan Kryštof Handke, Apoteóza sv. Judy Tadeáše, 1736. Gorzupia
Dolna, filiální kostel sv. Jií
128 O p u s c u l a H i s t o r i a e A r t i u m / 6 0 , 2 0 1 1
druhý drí v ruce medailón s Kristovou podobiznou a tetí nese aureolu pesn nad svtcovou hlavou. Pi nedávném restaurování tohoto díla provedeném v  roce 2010 Darius- zem Markowským z Univerzity Mikuláše Koperníka v To- runi, se povedlo odhalit nejen originální malbu vynikající umlecké kvality, nýbr i  signaturu tvrce díla umístnou na rubu obrazu. [obr. 5] Nepochybn dokládá, e obraz Sv. Juda Tadeáš vznikl v roce 1736 a jeho autorem nebyl nikdo jiný ne Jan Kryštof Handke.8 Signatura umístná na rubové stran plátna je toti beze vší pochybnosti vlastnoruní pod- pis moravského mistra. Tém identicky – Johann Christoph Hantke. Pinxit 1736 – se umlec podepsal na obraze Nesení kíe (Cesta na Golgotu), který vznikl v téme roce 1736 pro klášter olomouckých kapucín a dnes je uloen ve sbírkách Muzea umní v Olomouci.9 Jak na tomto díle, tak i na po- etných jiných malbách, Handke signoval na  rubu plátna, co u barokních umlc asté nebylo. U malíe nacházíme takto situované signatury tém po celou jeho tvorbu, na- píklad na  obrazech Nejsvtjší Trojice a  svtci (1729; kaple Boího Tla v  Olomouci, boní oltá), Sv. Augustin (1736;
Arcibiskupství olomoucké), Sv. František Xaverský pijímá zakládací listinu goánského semináe (1744; jezuitský kostel Panny Marie Snné v Olomouci) nebo Ošetování sv. Šebes- tiána (1766; Okresní vlastivdné muzeum v Šumperku).10
Spojení obrazu Apoteóza sv. Judy Tadeáše s  tvorbou Jana Kryštofa Handkeho potvrzují také kompoziní a  for- mální analogie plátna z Gorzupi Dolnej s dalšími dochova- nými díly moravského umlce a jeho okruhu. Kompoziní schéma pouité ve  slezském obraze, znázorujícím vzh- ru zahledný obliej sv. Judy Tadeáše obklopeného and- ly a  putti s  atributy, meme dohledat v  nkolika jiných Handkeho malíských realizacích, jakými jsou Stigmatiza- ce sv. Františka (1726; konvent minorit, Opava), pípadn Vize sv. Vavince z Brindisi (1747; pvodn klášter kapucín v Olomouci), je byla v roce 1986 umístna na boním oltá- i kaple Boího Tla v  Olomouci.11 Rukopis Jana Kryštofa Handkeho prozrazují rovn pro jeho tvorbu typické a asto se opakující analogické typy obliej: vousatý mu s oima hledícími vzhru a mladití andlé a putti, kteí v tak hojné míe zaplují výjevy s hagiografickou tématikou. Také zp-
3 – Jan Kryštof Handke, Apoteóza sv. Judy Tadeáše – detail, 1736. Gorzupia Dolna, filiální kostel sv. Jií
129Kratš í studie / Shorter not ices
sob malby pouitý ve Sv. Judovi Tadeáši z Gorzupi a na  ji- ných umlcových plátnech je identický. Vychází z hladké, la- zurové malby vytváející velké plochy intenzívní barvy ole- mované silnou, výraznou konturou. V tvorb Jana Kryštofa Handkeho pedstavuje obraz z  Gorzupi jediné dochované znázornní sv. Judy Tadeáše, avšak lze poukázat na vzdále- né ozvuky slezského díla v tematicky shodném obraze (dnes Galerie výtvarného umní v Ostrav), který o ti roky poz- dji vytvoil Johann Georg Köppel, Handkeho následovník ve slubách premonstrátského kláštera v Hradisku u Olo- mouce.12
Pozdn gotický filiální kostel sv. Jií v Gorzupi Dol- nej nebyl nade vší pochybnost pvodním místem urení pro obraz Sv. Juda Tadeáš. To vyluuje jak jeho ikonografická ná- pl, která je v naprostém rozporu s chrámovým patrocini- em, tak kontrast umlecky výjimeného díla se skromným interiérem malého venkovského kostela, stejn jako provi- zorní, neúplný souasný stav tvaru retáblu hlavního oltáe. Ten byl v horní ásti zkrácen, aby jej bylo mono vmstnat do nízkého interiéru presbytáe chrámu v Nise. Odkud se tedy Handkeho obraz v Gorzupi vzal? Existuje mnoho ná- znak, e plátno Sv. Juda Tadeáš spolen s  celým retáb- lem bylo pvodn situováno na boním oltái v jezuitském kostele Boího Tla v  Hlohov. Pvodní barokní inventá tohoto chrámu vznikal od roku 1715, kdy po poáru z roku 1711 byla dokonena obnova chrámu, a do ticátých let 18. století.13 Rovn je známo, e v  jezuitském kostele v  Hlo- hov se oltá sv. Judy Tadeáše nacházel. K  jeho fundaci došlo ji v roce 1729, kdy sestra Josefa Jana Adama kníete z Liechtensteina darovala hlohovským jezuitm 1 000 zla- tých na  poízení dvou oltá zasvcených sv. Janu Nepo- muckému a sv. Judovi Tadeáši. Oba retábly byly ureny pro kapli sv. Jana Nepomuckého. O  rok pozdji do  této kaple opatené novým mramorem se dostal obraz s vyobrazením sv. Jana Nepomuckého, který stál 200 zlatých. Práce na ol- táích se ale protáhly na nkolik dalších let, protoe tepr- ve v  roce 1739 došlo k umístní obrazu znázorujícího sv. Aloise Gonzagu na  oltá sv. Jana Nepomuckého. Mezitím knna z Liechtensteina zaloila v roce 1733 dv devítiden- ní mešní fundace (novény) s nešpory a poehnáním ke cti obou svtc, které byly kadoron sloueny od 16. kvtna ke  cti sv. Jana Nepomuckého a  od  31. íjna ke  cti sv. Judy Tadeáše, uctívaného jako pímluvce osob v  tísni.14 Pesn v  tom stejném roce Handke se dostavil do  Hlohova kvli výmalb refektáe v budov jezuitské koleje, proto také lze povaovat za  velmi pravdpodobné, e pi pobytu morav- ského mistra v Hlohov u nj byla uinna objednávka ob- razu pro oltá sv. Judy Tadeáše.15 Z neznámých dvod se tato zakázka protáhla a do roku 1736.
Bohuel pozdjší osudy barokního zaízení jezuit- ského kostela byly tém stejn tragické, jako djiny budov jezuitské koleje. Kostel zpustošený za slezských válek, pouze s provizorním zastešením, se po poáru z 13. bezna 1758 pro-
mnil v rozvaliny. Tento stav zmnila teprve obnova svatyn a dochovaného severního kídla koleje, zahájena v roce 1788 a dokonena teprve v roce 1796.16 Tehdy také byl obnovený kostel odevzdán do uívání hlohovským katolíkm. Avšak tato situace nemla dlouhého trvání, nebo ji v roce 1808, po dobytí Hlohova francouzskými vojsky, kostel byl zbaven vtšiny pvodního zaízení a zmnn na sklad sena, konír- nu, stanovišt pro dva olejové mlýny (Oelmühlen), úlonu nakládaného masa a konen na dlostelecký sklad. Proces devastace jezuitského chrámu pokraoval. Znan k nmu pispl poár skladu sena, k  nmu došlo 17. dubna 1809. Také po odchodu Francouz byl hlohovský jezuitský kostel a do roku 1820 nadále byl vyuíván pro vojenské úely. Kdy byl konen pedán církvi, dochovaly se v nm pouze pozs- tatky pvodního zaízení. Stav devastace chrámu byl natolik pokroilý, e autor pedválené monografie kostela, Eugen Kretschmer, pi jeho popisu na  chvíli zapomnl na  úlohu objektivního badatele, kdy se emotivn tázal: „Kam zmizely
4 – Jan Kryštof Handke, Apoteóza sv. Judy Tadeáše – detail, 1736.
Gorzupia Dolna, filiální kostel sv. Jií
130 O p u s c u l a H i s t o r i a e A r t i u m / 6 0 , 2 0 1 1
cenné sochy a obrazy blahoslavené Panny od Svaté krve, sv. Aloise, Stanislava a Judy Tadeáše?“17
S velkou pravdpodobností meme pedpokládat, e kdy bylo po urení jezuitského kostela v Hlohov pro vojenské úely pijato rozhodnutí odstranit z jeho interiéru kostelní zaízení, zcela jist nebylo nieno, ale bylo postoupeno nebo prodáno jiným kostelm. Tato praxe byla ve Slezsku uplat- ována v jiných kostelech, které se po sekularizaci klášter v roce 1810 dostaly do rukou svtských vlastník. Jako píklad meme uvést hlavní oltá z klášterního kostela Kiovník
s ervenou hvzdou v Minsterberku (Zibice), který se do- stal do farního kostela sv. Hedviky v nedalekém Krzelkov krátce potom, kdy byl na základ rozhodnutí pruského krále ze dne 24. ledna 1816 sekularizovaný minsterberský chrám pedán mstské rad za úelem jeho vyuití jako skladu píce pro místní jezdeckou posádku.18 Tyto praktiky se dly také v Hlohov, eho nejlepším dokladem je farní kostel sv. Vav- ince v nedaleké obci Brzostów, dnešní tvrti Hlohova, kam byl po roce 1810 získán nejenom znamenitý retábl z Rencové kaple zaniklého dominikánského kostela sv. Petra v Hlohov,
6 – Hlavní oltá. Hlohov-Brzostów, farní kostel sv. Vavince
5 – Jan Kryštof Handke, Apoteóza sv. Judy Tadeáše – signatura, 1736. Gorzupia Dolna, filiální kostel sv. Jií
131Kratš í studie / Shorter not ices
[obr. 6] který v souasnosti plní funkci hlavního oltáe, ale také dva boní oltáe z bývalého františkánského kostela sv. Stanislava v Hlohov.19 Zdá se tedy, e práv oltá sv. Judy Tadeáše spolen s  Handkeho obrazem byl po  roce 1808 pedán z jezuitského kostela v Hlohov skromnému koste- líku v Gorzupi Dolnej. Pítomnost retáblu s obrazem v jeho stedu v tomto chrámu zaznamenal v roce 1939 Hermann Hoffmann. Nmecký historik se sice zmýlil, kdy konstatoval, e na obraze je znázornna smrt sv. Josefa, avšak uvedl velmi výstiný popis ostatních ástí oltáního retáblu.20 Nový hlavní oltá ve filiálním kostele v Gorzupi Dolnej šastn peil 2.
svtovou válku, poválenou výmnu obyvatelstva a  v  roce 2010 se dokal komplexního restaurování a zájmu ze strany historik umní.
Handke ve své autobiografii uvedl, e v roce 1736 vy- tvoil dokonce dv freskové dekorace: na  klenb kaple sv. Stanislava v  dómu sv. Václava v  Olomouci za  200 zlatých a spolen s dvma pomocníky v interiéru letohrádku ve Štern- berku a také dva rozmrné oltání obrazy, jeden pro kapli sv. Štpána v premonstrátské kanonii na Hradisku u Olomouce za 300 zlatých a druhý s vyobrazením smrti sv. Josefa v pí- tomnosti Jeíše Krista a Panny Marie pro kostel v Námšti na Hané.21 Ji dávno je známo, e do tohoto soupisu prací realizovaných v  roce 1736 Handke nezaadil dv jiné, výše zmiované olejomalby: Nesení kíe (Cesta na Golgotu) a Sv. Augustin. Dnes víme, e také vynechal oltání obraz Sv. Juda Tadeáš, jen s nejvtší pravdpodobností pochází z bývalého jezuitského kostela v Hlohov a v souasnosti je uchováván ve filiálním kostele v Gorzupi Dolnej.
Tyto omyly v autobiografii moravského mistra nejsou niím pekvapivým. Umlec své pamti zaal sepisovat teprve na sklonku dlouhého ivota, kdy jeho pam jist u nebyla spolehlivá. I pesto, e Handke pracoval s písemnými prameny, co dokládají teba precizn uvádné ástky obdrených hono- rá, pece jenom, jak prokázal Leoš Mlák v komentáích jím editované autobiografie, umlec nezídka uvádl chybná data vztahující se k jeho ivotu i roky vytvoení jednotlivých dl, piem nkdy se mýlil a o pt let.22 Také poet v autobiografii neuvedených malíských realizací je znan vyšší ne zde výše uvedená díla z roku 1736 a zahrnuje dokonce i tak významnou realizaci, jakou byla fresková výzdoba ásti kaplí, kleneb pod krem a podví v jezuitském kostele Panny Marie Snné v  Olomouci.23 Nebylo tomu poprvé ani naposledy, kdy se v djinách umní ukázalo, e dokonce samotný autor nevdl, kolik obraz za svj ivot namaloval. Avšak tato situace by historiky umní nemla nijak zvláš trápit. Zaprvé pipouští oprávnnou domnnku, e v Dolním Slezsku se nepoznána skrývají ješt i jiná díla, o nich se malí ve své autobiografii nezmínil a které vytvoil pro tamní objednavatele. Ostatn tato díla nebude nutno dlouho hledat – nejpravdpodobnji další neznámou prací Jana Kryštofa Handkeho je obraz Apoteóza sv. Františka Xaverského na boním oltái v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nise.24 [obr. 7] Nezbývá ne se pi nejbliším restaurování podívat na jeho rub. A konen skutenost, e samotný umlec pesn neví, kdy a kolik ob- raz namaloval, je jedním z nejpregnantnjších opodstatnní pro existenci povolání historika umní, které je mn známo.
Z polštiny peloil Jan Baron
7 – Jan Kryštof Handke, Apoteóza sv. Františka Xaverského. Nisa,
filiální kostel Nanebevzetí Panny Marie
Pvod snímk – Photographic Credits: 1: Biblioteka Uniwersytecka we Wrocawiu; 2–5: foto Emilia Koda; 6, 7: Andrzej Kozie
132 O p u s c u l a H i s t o r i a e A r t i u m / 6 0 , 2 0 1 1
Poznámky
* Na tomto míst bych chtl srden podkovat za pomoc pi zpracování tohoto lánku Krzysztofovi Kwanikovi, farái ve farnosti u sv. Jana Ktitele v Dzietrzychovicích (Dittersbachu), Dr. Boen Grabowské z Vojvodského úadu pro ochranu památek v Zelené Hoe, Mgr. Emilii Koda a Adamovi Raciborskému. 1 Moravský zemský archív v Brn, fond G 11, Cerroni II, sign. 180. – Richard Foerster, Johann Christoph Handke’s Selbstbiographie, in: Festschrift der Schlesischen Gesellschaft für Vaterländische Kultur zum hundertjährigen Ju- biläum der Universität Breslau, Breslau 1911. – Leoš Mlák (ed.), Jan Kryštof Handke 1694/1774. Vlastní ivotopis, Olomouc 1994. 2 „Anno 1732 bin ich auff Bresslau mit zweÿ Scolaren gereisset, beÿ den P.P. Jesui- ten in dem neüen Gebau dass Auditorium in Fresco gemahlet, Accordirt 1200 fl. Ihro Hochwirden Herr P: Joannes Wentzl ware Rector Magnificus undt der Herr P: Hertzig ware Cantzler, Anno 1733 bin ich wiederumb auff Breslau gereisset undt dass Marianische Oratorium gemahlt, Ihro Hochwirden Herr P: Grim ware dama- hls Praeses. Accordirt 600 fl. Eben diesen Sommer bin ich auff Glogau gereist, beÿ den h[och]l[öblich] P:P: Jesuitern das Refectorium gemahlt oben al Fresco, unten den Kaysser Ferdinand undt den Kaysser Leopoldum mit Ihr Hochwirden h[och] l[öblich] P: Francisco Kölsch Accordirt 400 fl.“ – Mlák (pozn. 1), s. 12. 3 Viz mj. Richard Foerster, Der Bau der Universität Breslau und die Bilder der Aula Leopoldina, Zeitschrift des Vereins für Geschichte und Althertum Schlesiens 34, 1900, s. 137–180. – Idem, Die Aula Leopoldina, in: Erinnerungs- blätter zum hundertjährigen Jubiläum der Universität Breslau, Breslau 1911, s. 28–42; idem, Aula und Musiksaal der Universität Breslau, Schlesien, Zeit- schrift für die Pflege heimatlicher Kultur 4, 1911, s. 537–540. – Idem, Die Aula Leopoldina und Ihr Maler, in: Die Universität Breslau einst und jetzt. Vier aka- demischen Reden, Breslau 1919, s. 5–21. – Günther Grundmann, Barockfresken in Breslau, Frankfurt am Main 1967, s. 65–77. – Henryk Dziurla, Uniwersytet Wrocawski, Wrocaw – Warszawa – Kraków – Gdask 1975. – Idem, Aula Lepoldina. Najcenniejsze wntrze Uniwersytetu Wrocawskiego, Wrocaw 1975. – Henryk Dziurla, Aula Leopoldina Universitatis Wratislaviensis, Wrocaw 1993. – Idem, Uniwersytet Wrocawski. Kompleks Leopoldyski, Wrocaw 1997. 4 Mlák (pozn. 1), s. 12. – Milan Togner, Jan Kryštof Handke 1694/1774. Malí- ské dílo, Olomouc 1994, s. 71–77. 5 Hermann Hoffmann, Die Jesuiten in Glogau, Schweidnitz 1926, s. 24–35. 6 K výstavb posádkového kostela v Hlohov viz Kurt Bimler, Baudirektor Valentin Christian Schultze, Breslau 1931, s. 5–6. – Grzegorz Podruczny, Ewangelicki koció garnizonowy, in: Encyklopedia Ziemi Gogowskiej 64–65, Gogów 2007, s. 7–8. 7 K výstavb filiálního kostela v Gorzupii Dolnej viz Hermann Hoffmann, Die katholischen Kirchen des Altkreises Sagan, Breslau 1939, s. 29–32. – Stanisaw Kowalski, Zabytki województwa zielonogórskiego, Zielona Góra 1987, s. 77. – Iwona Peryt-Gierasimczuk (ed.), Czas architektur zapisany. Zabytki wojewó- dztwa zielonogórskiego, Zielona Góra 1998, s. 62–63. – Stanisaw Kowalski, Zabytki architektury województwa lubuskiego, Zielona Góra 2010, s. 111. 8 Signatura erné barvy je umístna ve stední ásti, na levé stran podlo- ky: Johann: Christoph: Handtke: Pinxit. / Anno 1736. Viz Dariusz Markowski, Dokumentacja prac konserwatorsko-restauratorskich obrazu olejnego na pót- nie Johann’a Christoph’a Handke „w. Tadeusz Juda” z kocioa p.w. w. Jerzego w Gorzupii Dolnej, Toru (strojopis je ve vlastnictví farnosti sv. Jana Ktitele v Dzietrzychowicích). – Idem, Zagadnienia badawczo-konserwatorskie ob- razu Johann’a Handke „w. Tadeusz Juda” z kocioa p.w. w. Jerzego w Go- rzupii Dolnej, Lubuskie Materiay Konserwatorskie 7, 2010, s. 65–70. 9 Togner (pozn. 4), s. 30, . kat. 7. 10 Togner (pozn. 4), . kat. 3, 5, 10, 27. 11 Togner (pozn. 4), . kat. 1. – Gabriela Elbelová, in: Ondej Jakubec – Marek Pertka (edd.), Olomoucké baroko. Výtvarná kultura let 1620–1780 2, Olo- mouc 2010, s. 316, . kat. 170. 12 Milan Togner, in: Jakubec – Pertka (pozn. 11), s. 317–318, . kat. 174. 13 Viz Bernhard Patzak, Die Jesuitenkirche zu Glogau und die Kirche zu Seitsch,
Glogau 1922, s. 14–16. – Hoffmann (pozn. 7), s. 49–50. – Hermann Hoffmann, Die katholischen Kirchen in Glogau, Glogau 1934, s. 49–53. – Eugen Kret- schmer, Die Glogauer Jesuitenkirche, Glogau 1935, s. 10–12. – Józef Cwynar, Koció pod wezwaniem Boego Ciaa – historia, in: Encyklopedia Ziemi Gogowskiej 16, Gogów 1994, s. 11–12. – Magorzata Konopnicka-Szatarska, Kontrreformacja w ksistwie gogowskim (XVI – XVIII w.), Zielona Góra 2002, s. 148–153. – Kazimierz S. Oóg, Sztuka gogowskich jezuitów, in: Marek Robert Górniak (ed.), Zakony i zgromadzenia zakonne na Ziemi Gogowskiej, Gogów 2009, s. 117–128. 14 Kretschmer (pozn. 13), s. 10, 39–40. Tradice tehdy vznikajícího kultu sv. Judy Tadeáše v jezuitském kostele v Hlohov byla natolik silná, e dívjší kaple sv. Josefa byla pejmenována na kapli sv. Judy Tadeáše a 3. ervence 1921 v ní byla umístna nová svtcova socha opatena následující inskripcí: Sancte Thaddae ora pro nobis. 15 Nelze vylouit, e rozsah této zakázky mohl být vtší a zahrnovat ješt
jiné olejomalby. Nepochybn tuto otázku by pomohla objasnit analýza kadoroních zpráv Litterae annue, které hlohovští jezuité posílali do íma, a které jsou v souasné dob uchovávány v Archivum Romanum Societatis Jesu v ím. 16 Hoffmann (pozn. 7), s. 35. 17 „Wo sind die wertwollen Statuen und Bilder der seligen Jungfrau vom heiligen Blute, von Aloysius, Stanislaus und Juda Thaddäus geblieben?“ – Kretschmer (pozn. 13), s. 14. 18 Franz Hartmann, Dzieje miasta Zibice na lsku, pekl. Marek Czapliski, Zibice 1994, s. 140. – Andrzej Kozie, „Wrocawski Willmann” w Zibicach, czyli kilka uwag o yciu i twórczoci Johanna Jacoba Eybelwiesera (okoo 1677–1744), in: Bogusaw Czechowicz (ed.), Zibice – miasto w. Jerzego. Dzieje i kultura dawnej stolicy ksicej / Minsterberk – msto sv. Jií. Djiny a kultura bývalého kníecího sídla, Zibice 2010, s. 195. 19 Viz Hermann Hoffmann, Die katholischen Kirchen des Landkreises Glogau, Breslau 1937, s. 120. – Monika Oóg, redniowieczny dominikaski koció w. Piotra w Gogowie w wietle ówczesnych wytycznych zakonnych, in: Bogusaw Czechowicz – Magorzata Konopnicka (edd.), Glogovia Maior. Wielki Gogów midzy blaskiem dziejów i cieniem ruin, Gogów – Zielona Góra 2010, s. 337. 20 Hoffmann (pozn. 19), s. 31. 21 „Anno 1736 hab. Ich auff allergnädigste Anordnung (Titul.) Ihro Hochwirden undt Gnaden Herrn von Maÿerswalt der Zeith Dohm Dechent, alhir die S: Stanislaÿ Capell al Fresco gemahlet, davor Accordirt 200 fl. Eben dieses Jahr hab ich auff Ihro Hochwirden und Gnaden Herrn Norbert Umblauff Praelath zu Closter Radisch, in die neüe S. Stephani Capell dass grosse Altarblat gemahlt, davor 300 fl. Anno 1736 hab ich zu Sternberg in dem Gartten das Lusthauss, welches der Herr Praelat Patritius Meixner hat bauen lasse, al fresco gemahlt, die Concept hat der h[och]l[öblich] P. Antonius Hanel aus dem Hochen Liedt Salomonis gemacht, habe mit zweÿ Gesellen im Winter gemahlet, der Herr Ignatz war Kuchlmeister wir haben gute Täg gehabt; der Philipp Satler hat die Stuccatorarbeith gemacht, Auf Namischt ein Altarblath gemahlt den heiligen Joseph wie er stirb in Beÿsein Jesus Maria.“ – Mlák (pozn. 1), s. 12–13. 22 Kupíkladu Handke chybn uvedl rok 1715 jako datum setkání s olomouc- kým malíem Ferdinandem Nabothem a pijetí do jeho dílny. Jak je zejmé z matriky jezuitského kostela Panny Marie Snné v Olomouci, Naboth ze- mel o rok díve a byl pohben 20. 11. 1714. Viz Mlák (pozn. 1), s. 31, pozn. 4. 23 Mlák (pozn. 1), s. 43. 24 Jerzy Z. oziski – Barbara Wolff (edd.), Katalog Zabytków Sztuki w Polsce 7, Tadeusz Chrzanowski – Marian Kornecki (edd.), Województwo opolskie 9, Tadeusz Chrzanowski – Marian Kornecki, Powiat nyski, Warszawa 1963, s. 101. Krom formálních znak pro potvrzení Handkeho autorství hovoí také skutenost, e – podle archívních pramen – na realizaci sochaské ásti vybavení boních oltá se podílel jakýsi Zürn z Olomouce, nejpravdpodob- nji totoný s olomouckým sochaem Davidem Zürnem. Viz Micha Ward- zyski, Barokowa odbudowa kocioa paulinów na Jasnej Górze (1690–1696) na tle dziaalnoci pónocnolombardzkich warsztatów budowlano-stiukator- skich w Europie rodkowej, Studia Claromontana 26, 2008, s. 423, pozn. 28.
133Kratš í studie / Shorter not ices
S U M M A R Y
Johann Christoph Handke (1694–1774), Gogów, and Gorzupia Dolna
A n d r z e j K o z i e
Johann Christoph Handke’s biography, which he wrote before 1766, also mentions his works in the region of Lower Silesia: the fresco decoration of the Aula Leopoldina (1732) and the Oratorium Marianum (1733) in the building of Wrocaw University, and paintings on the vault of the refectory and two portraits of the emperors Ferdinand and Leopold in the Jesuit college in Gogów (1733). However, Handke’s work in Gogów was completely destroyed as early as 1788, when most of the college building and the refectory were demolished. In their place was built a Protestant garrison church. But it appears that these were not the only works that Handke painted for the Gogów Jesuits. On the main altar of the small filial church in Gorzupia Dolna near aga a fairly large oil painting on canvas of St. Jude Thaddaeus has been discovered. During its restoration in 2010 a signature and date were uncovered on the back of the painting, indicating that it was painted by Handke in 1736. There is no doubt that this painting of St. Jude Thaddaeus was not originally intended for the church of St. George in Gorzupia Dolna. It was most probably taken there, together with the altar as a whole, from the Jesuit church of Corpus Christi in Gogów. It is known that an altar of St. Jude Thaddaeus
was placed in one of the side chapels in this church in 1729. Unfortunately, in 1808 the Jesuit church was transformed into an army depot and most of its original furnishings were removed. It is certain that they were not destroyed, but transferred or sold to other churches, which was the frequent practice in Silesia after the secularisation of the monasteries in 1810. This was the case in Gogów, from where the retable of the Rosary from the Dominican church and two side altars from the Franciscan church ended up in the parish church of St. Lawrence in nearby Brzostów. We may therefore assume that the altar of St. Jude Thaddaeus with the painting by Handke was transferred from the Jesuit church in Gogów to the church in Gorzupia Dolna after 1808. It was already known that Handke did not include in his autobiography two other oil paintings from 1736: The Carrying of the Cross and St. Augustine. We now know that he also left out the altar painting St. Jude Thaddaeus. In his autobiography, Handke not infrequently gave the wrong date for events in his life or the wrong year for works he created. The number of paintings by him that are not mentioned in his autobiography is also considerably greater than the three works from 1736 referred to above. We should by no means be depressed by this situation, because it allows us to speculate that there may be more works hidden in Lower Silesia that Handke did not mention in his autobiography. And a further hitherto unknown painting by him of The Apotheosis of St. Francis Xavier on a side altar in the Jesuit church of the Assumption of Our Lady in Nysa only serves to confirm this.