Michael Scott The Magician

The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel

© 2008 by Michael Scott

Translation © Zuzana Zabrodskâ, 2008

Jacket Illustration © 2008 by Michael Wagner

ISBN 978-80-242-2270 7

Pro Courtney a Piers

Hoc opus, hic labor est

Je to pravda. Umírám.

Já i moje ţena Perenela kaţdým dnem stárneme o jeden rok. Podle

mého skromného odhadu nám nyní zbývá necelý měsíc ţivota.

Ale není to aţ tak krátká doba, jak se zdá.

Dee a temné síly, jimţ slouţí, uvěznili Perenelu, získali Kodex –

knihu mága Abraháma – a jistě uţ vědí, ţe nám nezbývá mnoho

času.

Na druhou stranu ale nemohou jen v klidu očekávat náš konec,

jelikoţ i my máme na své straně pár trumfů. Určitě jiţ pochopili, ţe

Sofie a Josh jsou dvojčata zmíněná ve starodávné věštbě, která mluví

o zlaté a stříbrné auře a sourozencích, kteří mají moc zachránit

svět… nebo ho zničit. Sofiiny magické schopnosti probudila Hekaté

dříve, neţ její říše zanikla i s ní, ale Joshovy jiţ probudit nestihla.

Nakonec jsme Johnovi Dee unikli a skrýváme se v Paříţi, v mém

rodném městě. Zde jsem poprvé objevil Kodex a začal dlouhý a

nelehký úkol – jeho překlad. Cesta za jeho pochopením mě zavedla

ke starobylým bytostem a rasám, které pro většinu lidí patří jen do

bájí a legend. Pomocí knihy jsem také odhalil záhadu kamene

mudrců a nakonec i tajemství nesmrtelnosti. Miluju Paříţ. Skrývá

věci, které zůstávají smrtelníkům utajeny, ale je také domovem

mnoha nesmrtelných, nejen z řad starobylých bytostí, ale i lidí. Zde

najdu způsob, jak probudit Joshovy schopnosti, také pomohu Sofii s

ovládáním její moci.

Musím to zvládnout.

Pro jejich dobro – a pro naději, kterou dávají celému lidstvu.

Z deníku Nikolase Flamela, alchymisty

Sobota 2. června

v Paříži, ve městě mého mládí

SOBOTA

2. června

KAPITOLA 1

Charitativní aukce nezačala před půlnocí a předcházela jí honosná

večeře. Byly právě čtyři hodiny ráno a draţba se konečně chýlila k

závěru. Na stěně visela velká plochá digitální obrazovka a před ní

stál draţitel z řad známých osobností – herec, který ztvárnil roli

Jamese Bonda na poměrně dlouhou dobu. Celková částka, za kterou

zatím byly předměty vydraţeny, dosahovala jednoho milionu eur, ale

ještě se čekalo na zlatý hřeb večera. Vybrané peníze měly směřovat

na charitativní účely.

Herec ohlásil poslední kus: „Pár japonských Kabuli masek z

počátku 19. století.“ Přeplněnou místností projela vlna vzrušení.

Masky byly nejzajímavější poloţkou celé aukce a očekávalo se, ţe se

jejich cena vyšplhá na půl milionu eur.

Vzadu za všemi přihlíţejícími stál nakrátko ostříhaný pán se

sněhobílými vlasy, který byl připraven zaplatit za masky i

dvojnásobek předpokládané ceny.

Niccolo Machiavelli se v davu nikdy nemačkal, i tentokrát stál

stranou s rukama sloţenýma na prsou tak, aby si nepomačkal svůj

luxusní černý oblek, ušitý na míru z nejjemnějšího hedvábí.

Kamenně šedýma očima si prohlíţel ostatní účastníky aukce a

postupně dospěl k závěru, ţe je zde jen pět opravdových soupeřů,

kteří stojí za povšimnutí: dva podobně vášniví sběratelé jako on,

jeden bezvýznamný člen nejmenované evropské královské rodiny,

americký herec populární v osmdesátých letech a obchodník se

staroţitnostmi, který pravděpodobně zastupoval svého klienta.

Zbytek společnosti se skládal z různorodé směsice známých i méně

známých osobností světového zábavního průmyslu, sportu, politiky,

ale i obyčejných lidí, kteří podporovali kaţdou charitativní akci.

Všichni kromě pěti váţných zájemců, podle Niccoly, byli buď

unaveni, nebo jiţ utratili své peníze, nebo zkrátka neměli zájem o

poněkud nesympaticky vyhlíţející masky.

Machiavelli sbíral masky velmi dlouho a konkrétně po tomto páru

touţil více neţ po jiném, jelikoţ by skvěle dotvořil jeho japonskou

sbírku. Naposledy byly masky na prodej v roce 1898 ve Vídni a

tenkrát ho přeplatil princ z dynastie Romanovců. Machiavelli to

přijal klidně, byl trpělivý, jelikoţ věděl, ţe jeho čas přijde. Aţ princ a

všichni jeho potomci vymřou, masky se opět dostanou na trh a

Niccolo bude jistě poblíţ, aby je koupil. To byla jedna z nesporných

výhod nesmrtelnosti.

„Můţeme začít na 100 tisících?“ zaznělo místností.

Machiavelli zachytil pohled vyvolávajícího herce a sotva znatelně

kývl. „Pan Machiavelli, náš věrný a velkorysý sponzor a mecenáš,

nabízí sto tisíc eur.“

V místnosti se rozezněl zdvořilý potlesk a mnozí lidé se otočili,

aby na Niccolovu počest zvedli skleničku. Odpověděl distingovaným

kývnutím hlavy.

„Nabízí někdo 110 tisíc?“ rozezněl se sálem zvučný hlas, na coţ

reagoval jeden ze sběratelů, který nenápadně zvedl ruku.

„120 tisíc?“ pohled opět směřoval k Machiavellimu, jenţ bez

zaváhání přikývl.

Během několika příštích minut se cena postupně zvedla na 250

tisíc eur a ve hře zůstali pouze tři váţní zájemci: Machiavelli,

zapomenutý americký herec a obchodník se staroţitnostmi.

Machiavelliho rty se pohnuly náznakem úsměvu, ačkoliv se usmál

jen zřídka. Masky budou brzy mé, pomyslel si. V tu chvíli ale ucítil v

kapse svého saka vibrace mobilního telefonu a úsměv na tváři mu

zkameněl. Na moment ho napadlo volání prostě ignorovat, vţdyť dal

personálu striktní instrukce, aby ho vyrušovali jen ve zcela

výjimečně naléhavých případech, coţ se zřejmě právě stalo.

Nakonec neodolal a vytáhl z kapsy svou ultratenkou Nokii a

podíval se na velký LCD displej, kde pomalu pulzoval obrázek

meče.

Niccolo přišel i o zbytek humoru, kterým ještě před chvílí oplýval,

protoţe věděl, ţe Kabuli masky nezíská ani v tomto století. Rychle

se otočil a rázně odešel z místnosti. Venku zvedl sluchátko a za

sebou uslyšel uţ jen větu, která měla být původně mířena jemu:

„Prodáno za 260 tisíc eur.“

„Ano, poslouchám,“ řekl do telefonu Machiavelli, který se vrátil k

italštině svého mládí.

V telefonu zapraskalo a zahučelo a z druhého konce světa, z Ojai,

na sever od L. A., se ozvala italština se silným anglickým

přízvukem, a navíc s dialektem, jímţ se v Evropě nemluvilo po více

neţ čtyři sta let. „Potřebuji tvou pomoc,“ volající se nepředstavil, a

ani nemusel.

Machiavelli věděl, ţe je to nesmrtelný čaroděj, který probouzí

mrtvé, Dr. John Dee, jenţ je zároveň také jeden z nejmocnějších a

nejnebezpečnějších muţů na světě.

Niccolo vyběhl z malého hotelu na rozlehlé dláţděné náměstí Pláce

de Tertre, kde se zastavil, aby konečně nabral dech na chladném

nočním vzduchu.

„Co pro tebe můţu udělat?“ zeptal se opatrně. Neměl Johna Dee

rád a věděl, ţe ten pocit je oboustranný, oba ale slouţili bytostem,

které vyuţívaly temných sil, a to také znamenalo, ţe byli během

staletí nuceni spolupracovat. Machiavelli také trochu Johnovi Dee

záviděl, ţe je mladší, a hlavně, ţe tak i vypadá. Niccolo Machiavelli

se narodil ve Florencii v roce 1463, tedy o šedesát let dříve neţ Dee.

„Flamel je zpátky v Paříţi,“ oznámil suše Dee. Machiavelli

zpozorněl a zeptal se: „Odkdy?“

„Před chvílí prošli branou zrcadel, která spojuje Ojai s Paříţí.

Nevím přesně, kde se objeví, ale má s sebou Scathach,“ pokračoval

Dee.

Tvář Niccoly Machiavelliho se při zmínce o Scatty zkřivila do

nepřirozeného šklebu. Naposledy, kdyţ se s ní setkal, ho protlačila

dveřmi, které byly náhodou zavřené. Strávil potom téměř měsíc

vyndáváním třísek z horní poloviny těla a přinejmenším týden se

nebyl schopný ani posadit.

„Má s sebou i dvě děti, Američany,“ upřesnil Dee a jeho hlas se

chvílemi ztrácel a vypadával. „Dvojčata,“ dodal.

„Co prosím?“ zeptal se Niccolo, jelikoţ měl pocit, ţe špatně

rozuměl.

„Dvojčata,“ vyhrkl znovu Dee „dívka se zlatou a chlapce se

stříbrnou aurou. Jistě víš, co to znamená.“

„To samozřejmě vím,“ zamumlal Niccolo. To znamenalo

především potíţe.

„Hekaté stihla probudit dívčiny schopnosti, neţ její říše spolu s ní

zanikla, a mám důvodné podezření, ţe čarodějka z Endoru předala

dívce znalosti magie vzdušného elementu.“

„Co přesně po mně chceš?“ ptal se obezřetně Machiavelli, přestoţe

uţ si to dovedl matně představit.

„Najdi je,“ vyštěkl Dee. „Zajmi je, a já přiletím nejbliţším spojem.

Bohuţel tam budu nejdříve tak za 14 aţ 15 hodin.“

„Co se stalo se zrcadlovou bránou?“ divil se nahlas Niccolo.

„Čarodějka z Endoru ji zničila,“ řekl hořce Dee, „a mě také skoro

zahubila. Měl jsem veliké štěstí, ţe jsem unikl jen s pár modřinami a

škrábanci,“ dodal Dee a bez rozloučení ukončil hovor.

Niccolo Machiavelli zavřel své véčko a zamyšleně jím klepal do

dolního rtu. Nějak se mu nezdálo, ţe by měl Dee štěstí – kdyby ho

čarodějka z Endoru chtěla zabít, ani on, legendární John Dee, by

neunikl. Machiavelli se otočil a směřoval na druhý konec náměstí,

kde na něj trpělivě čekal jeho řidič. Jestli Flamel, Scathach a

americká dvojčata utekli do Paříţe pomocí zrcadlové brány, pak zde

bylo pouze pár míst, kde se protínaly energetické dráhy tak, aby

vytvořily vhodné přistávací místo. Nemělo by být nijak zvlášť těţké

najít je a zajmout.

Pokud se to podaří ještě dnes v noci, přemýšlel Niccolo, pak bude

mít k dobru nejméně patnáct hodin, aby na svých zajatcích pracoval.

Během té doby mu jistě řeknou všechno, co vědí. Přes půl milénia

na tomto světě naučilo Niccolu, jak být velmi přesvědčivý.

KAPITOLA 2 „Kde to přesně jsme?“ ptal se Josh Newman. Díval se kolem sebe a

snaţil se pochopit, co se právě stalo.

V jednu chvíli byl v obchodě čarodějky z Endoru v Ojai… a v další

ho Sofie protlačila zrcadlem. Cítil se dezorientovaný a raději zavřel

oči, a kdyţ je znovu otevřel, zjistil, ţe stojí v malém kumbále. Všude

byly plechovky barev, spousta ţebříků, hromady rozbitých hliněných

nádob a balíky hadrů špinavých od barev. Uprostřed toho všeho stálo

obyčejné špinavé zrcadlo napevno přidělané ve zdi. Jediná slabá

ţárovka osvěcovala ponurou místnost svým ţlutým světlem.

„Jsme v Paříţi,“ odvětil Nikolas potěšeně, „v mém rodném městě.“

„Jak je to moţné?“ pokračoval ve vyptávání Josh. Podíval se na

Sofii, ale ta uţ přitiskla hlavu ke dveřím a zaujatě poslouchala, co se

děje venku. Otočil se na Scathach, ale ta zavrtěla hlavou a obě ruce

přitiskla k ústům. Vypadala, ţe se kaţdou chvílí pozvrací. „Jak jsme

se sem dostali?“ obrátil se znovu na Flamela.

„Naše Země je protkaná neviditelnými energetickými čarami,“

vysvětloval Flamel. „Tam, kde se dvě nebo více čar protíná, vzniká

brána. Energetické brány jsou dnes velice vzácné, ale za dávných

časů je starobylé bytosti pouţívaly, aby jednoduše a rychle cestovaly

z jedné strany světa na druhou, stejně tak, jako jsme to udělali my

před chvílí. Čarodějka otevřela bránu v Ojai a my jsme se v

okamţiku ocitli v Paříţi.“

„Nenávidím brány,“ stěţovala si Scatty. I v šeru malé místnosti

vypadala stále zeleně. „Měli jste někdy mořskou nemoc?“ zeptala se.

Josh zavrtěl hlavou: „Ne, nikdy.“

Sofie naklonila hlavu ode dveří a upřesnila: „Josh má mořskou

nemoc i v bazénu.“ Zakřenila se a znovu přilepila ucho ke dveřím.

„Je mi špatně, přesně jako při mořské nemoci, moţná ještě o něco

hůř,“ vysvětlovala Scathach.

Sofie zvedla hlavu, aby se podívala na alchymistu, a řekla: „Máte

nějakou představu, kde v Paříţi bychom mohli být?“

„Na nějakém hodně starém místě,“ odvětil Flamel a připojil se k

Sofii u dveří.

Sofie nesouhlasně zavrtěla hlavou a udělala krok zpátky. „To si

nemyslím,“ řekla. Snaţila se poskládat myšlenky, pocity a dojmy,

které ji zaplnily díky jejím zbystřeným smyslům i vědomostem, které

jí předala čarodějka. Tahle budova nepůsobí staře, ale kdyţ se

pořádně zaposlouchala, slyšela nářek bezpočtu duchů. Kdyţ se dlaní

dotkla zdí, téměř okamţitě rozeznávala slabé hlasy, šeptané písně a

vzdálený zvuk varhan. Sundala ruku ze zdi a zvuky najednou ustaly.

„Je to kostel,“ řekla a pak se zamračila. „Je to nový kostel…

moderní, tak z konce 19. století, moţná i pozdější. Ale postavili ho

na místě, kde stával daleko starší.“

Flamel se zarazil u dřevěných dveří a podíval se přes rameno. Ve

špatném světle jeho rysy působily ostře aţ hranatě, jeho hlava

vypadala skoro jako lebka se zapadlýma očima. „V Paříţi je spousta

kostelů,“ řekl. „Ačkoliv mám pocit, ţe vím o jednom, na který by

tento popis seděl,“ dodal a sáhl po klice.

„Počkejte,“ rychle řekl Josh, „nemyslíte, ţe by tu mohl být alarm?“

„Ale vůbec ne, kdo by instaloval alarm v kostele?“ řekl

sebevědomě Nikolas a otevřel dveře.

V ten okamţik se alarm rozburácel a ozvěna ho nesla široko daleko

kamennými chodbami. Naproti se rozblikalo červené světlo.

„Honem pryč!“ zařval Flamel, který se snaţil překřičet houkání.

Sofie a Josh následovali Flamela, a Scatty šla pomalu poslední a s

kaţdým krokem si stěţovala.

Dveře vedly do úzké chodby, která pokračovala dalšími dveřmi.

Flamel bez otálení otevřel i druhé dveře a spustil tím další alarm.

Zahnul doleva k velkému otevřenému prostoru, který byl cítit po

svíčkách a kadidle. Nyní zahlédl ve světle blikajících červených

světýlek obrovská vrata s nápisem VÝCHOD a zamířil přímo k nim.

„Nesahejte…“ varoval znovu Josh, Nikolas byl rychlejší a silně na

vrata zatlačil. V ten okamţik se spustil třetí alarm a nad dveřmi se

rozblikalo další červené světlo.

„Já tomu nerozumím, proč nejsou otevřená?“ ptal se zmatený

Flamel. „Tenhle chrám býval vţdycky otevřený.“ Otočil se a podíval

se kolem. „Kde jsou všichni? Kolik je hodin?“ zeptal se.

„Jak dlouho trvá cestování pomocí zrcadlových energetických

bran?“ zeptala se Sofie. „Jen okamţik.“

Sofie se podívala na hodinky a rychle počítala: „V Paříţi je o devět

hodin více neţ v Ojai, ţe?“ Flamel přikývl.

„V tom případě jsou tu zhruba čtyři hodiny ráno, proto je kostel

zavřený.“

„Policie uţ bude na cestě,“ řekla Scatty sklíčeně a sáhla po páru

svých nunčaků. „Nerada bojuju, kdyţ mi není dobře,“ zamumlala.

„Co teď uděláme?“ chtěl vědět Josh.

„Můţu se pokusit pomocí silného větru rozbít vchodové dveře,“

navrhla Sofie.

„To ani náhodou,“ zakázal Flamel. Jeho tvář byla ponořena do

stínu, ale pobíhaly po ní odlesky červeného světla alarmu. Otočil se a

ukázal přes řady dřevěných lavic ke zdobenému oltáři, který

vystupoval z bílého kamene. Světlo svíček odkrývalo modrozlatou

mozaiku a kupoli, která se tyčila nad oltářem. „Tohle je národní

památka. Nenechám tě, abys ji zničila.“

„Kde to jsme?“ zeptala se jednohlasně dvojčata, zatímco se

rozhlíţela kolem sebe. Nyní se jejich oči trochu přizpůsobily šeru a

dvojčata si všimla malých postranních oltářů, soch v koutech a

spousty svíček. Mohla rozeznat sloupy, které vedly nahoru vysoko

do tmy. Budova to tedy byla obrovská.

„Tohle je bazilika Sacré-Coeur.“

Niccolo Machiavelli seděl vzadu v černé limuzíně a vkládal do

notebooku souřadnice, které odpovídaly místům, kde se protínaly

energetické čáry. Sledoval mapu míst, která se mu postupně

ukazovala na obrazovce. Paříţ je velmi starobylé město. První

osídlení se datuje před více neţ dvěma tisíci lety, i kdyţ ještě daleko

předtím ţili lidé na malém ostrůvku u Seiny. Proto také, jako většina

nejstarších měst, byla i Paříţ postavena tam, kde se protínají celé

skupiny energetických drah, přímo křiţovatka linek.

Machiavelli potvrdil poţadavek a na obrazovce se objevila mapa

Paříţe se všemi známými energetickými čárami. Věděl, ţe potřebuje

tu, která spojuje Paříţ s USA. Nejdříve vymazal všechny čáry, které

nemířily ţádoucím směrem, aţ mu nakonec zbylo šest moţností.

Sledoval dokonale upraveným nehtem dráhu dvou přímek, které

spojovaly západní pobřeţí Ameriky a Paříţ. Jedna končila na místě,

kde stála katedrála Notre-Dame a druhá v neméně známé, ale

modernější bazilice Sacré-Coeur na Montmartru.

Kterou ale pouţil Flamel? vrtalo hlavou Machiavellimu.

Najednou noční Paříţí pronikl zvuk řvoucích alarmů a Machiavelli

okamţitě stáhnul kouřové okno. Chladný noční vzduch pronikal do

auta, ale nakonec v dálce nad střechami zahlédl na opačné straně od

Pláce du Tertre blikající červená světla poplašného zařízení. Uţ znal

odpověď na svou otázku.

Usmál se, ale pohled na jeho úsměv byl děsivý. Zapnul speciální

program a čekal, aţ ho počítač načte. Vloţte heslo.

Prsty jen proletěly nad klávesnicí, kdyţ napsal: Rozpravy o prvních

deseti knihách Tita Livia. Na toto heslo by nikdo nepřišel, jelikoţ se

nejednalo zrovna o jedno z jeho známějších děl.

Na obrazovce se objevil docela obyčejně vypadající text, napsaný

částečně latinsky, řecky a italsky. Svého času všichni čarodějové a

kouzelníci museli svá kouzla a zaříkání schraňovat v ručně psaných

knihách, kterým se říkalo grimoáry. Machiavelli vţdycky obdivoval

nejmodernější technologie a v dnešní době dával přednost

uchovávání dat na hard disku.

A nyní jen potřeboval Flamela a jeho přátele trochu zaměstnat…

„Slyším sirény,“ hlásil Josh s tváří přitisknutou na dřevěných

dveřích.

„Míří sem dvanáct policejních aut,“ doplnila Sofie, která jen

nahnula hlavu na stranu a zavřela oči. Joshovi to samozřejmě

okamţitě připomnělo její zbystřené smysly.

Nyní slyšela, viděla i cítila vše, co bylo za hranicemi obyčejných

smrtelníků, jako je on.

„Nemůţeme si dovolit, aby nás zavřeli,“ řekl zoufale Flamel.

„Nemáme pasy, peníze a ani alibi. Musíme prostě zmizet!“

„Ale jak?“ zeptala se dvojčata.

Flamel se poškrábal na hlavě a přemýšlel: „Musí tu být další

východ…,“ a po chvíli se zarazil a nasával podivný pach.

Josh pozoroval, jak všichni reagují na něco, co on necítil. „Co… co

to je?“ naléhal a najednou ucítil slabý závan něčeho zvířecího, co

připomínalo zoologickou zahradu.

„Malér,“ povzdychla ne příliš nadšeně Scathach, zandala nunčaky

a vytáhla meče. „Velký malér.“

KAPITOLA 3

„To je jako jednotka rychlého nasazení, nebo co?“ zeptal se Josh.

Na Scattyiných rtech se objevil letmý úsměv, který však odhalil

její dlouhé upírské špičáky. „To je francouzská tajná bezpečnostní

sluţba něco jako CIA.“

„Tajná sluţba! To je opravdu super,“ sarkasticky dodal Josh.

„Ten zápach se stupňuje, je čím dál silnější,“ poznamenala Sofie.

Kvůli probuzeným smyslům cítila ostrý zápach intenzivněji.

Usilovně se snaţila co nejvíce soustředit, a nakonec se ji podařilo

usměrnit svou aurickou energii, která kolem ní utvořila řídkou bílou

mlhu. Blonďaté vlasy jí stříbřitě jiskřily a oči se opět proměnily ve

stříbrné mince.

Josh téměř nevědomky opatrně odstoupil od své sestry, moc dobře

si pamatoval, kdy ji naposledy viděl v tomto stavu a upřímně ho to

děsilo.

„To znamená, ţe uţ je blízko. Určitě si pomůţe nějakým kouzlem,

aby nás tu zadrţel,“ okomentovala situaci Scatty. „Nikolasi…?“

„Ještě chvíli, potřebuju ještě trochu času.“ Flamelovy prsty svítily

smaragdově zelenou barvou, linul se z nich kouř, který se stáčel do

podivných obrazců okolo zámku u dveří. Uvnitř se ozvalo hlasité

cvaknutí, ale kdyţ se alchymista pokusil dveře otevřít, ani se

nepohnuly. „Asi víc neţ chvilku,“ mumlal Flamel.

„Pozdě,“ zašeptal Josh, zvedl ruku a ukázal do tmy. „Něco se tam

hýbe.“

Na opačné straně baziliky Sacré-Coeur najednou zhasly všechny

svíčky. Chodba potemněla, jako by se jí přehnal nepostřehnutelný

průvan, který s sebou odnesl veškeré zbývající světlo. I z knotů

mohutných a silných svíček se ve chvíli vinul jen obláček lehkého

šedivého kouře, který zůstal viset ve vzduchu. Vůně vosku náhle

zesílila, a to tak, ţe téměř zastřela ten podivný, všudypřítomný hadí

odér.

„Já vůbec nic nevidím…,“ zpanikařil Josh.

„Je tady, přichází!“ zakřičela Sofie.

Před nimi se po studených dlaţdicích blíţila obrovská postava,

která jen vzdáleně připomínala člověka. Vysoká, mohutná a téměř

beztvará příšera s bíle orámovanou ţelatinovou koulí na širokých

ramenech se pomalu dotvářela přímo před jejich očima. Během

okamţiku se od těla s patřičným mlasknutím oddělily dvě končetiny,

které by se jen s notnou dávkou představivosti daly nazvat rukama.

„Golem!“ zděšeně vykřikla Sofie. „Voskový gólem!“ doplnila.

Napřáhla ruku a její aura zazářila. Z prstů začal foukat studený vítr

přímo na voskovou postavu, které ovšem prudký nápor větru ani

trochu nevadil.

„Kryjte Nikolase!“ nařídila Scathach, která jiţ vytáhla své dva

meče a vyrazila do boje. Hned první dva údery ale skončily tak, ţe

zaseknuté meče zůstaly vězet ve voskovém těle. Musela napnout

všechny své síly, aby zbraně vyprostila z voskového zajetí. Zaútočila

znovu a kusy vosku začaly lítat do vzduchu. Vosková figura se

obrátila na bojovnici, a ta musela ustoupit dozadu před drtivým

úderem bambulovitých pěstí. Na zem padaly další kusy vosku, ale

Scathach stále ustupovala.

Josh chytil jednu ze skládacích dřevěných ţidlí, které stály opřené

u prodejní přepáţky s dárkovými předměty, a vší silou jí praštil do

hrudi voskového nepřítele. Ţidle se do vosku zasekla a nepřirozeně

čněla z těla, ale Joshovi se alespoň podařilo upoutat pozornost

monstra. Zvedl další ţidli a vší silou jí praštil do zad protivníka.

Třísky lítaly kolem, ale velká část dřevěných částí se zasekla ve

vosku. Vypadaly jako bizarní dikobrazí ostny.

Sofie ztuhla. Zoufale se snaţila vzpomenout na nějaké kouzlo

magie, do které ji jen před pár hodinami zasvětila čarodějka z

Endoru. Pamatovala si její slova, ţe vzduch je nejmocnější ze všech

ţivlů a na vlastní oči viděla, co udělala s armádou mrtvých, kterou v

Ojai proti nim poslal Dee. Ale neměla ani tušení, co by pomohlo

proti této voskové příšeře. Uměla roztočit malinké tornádo, ale

nechtěla riskovat poničení vzácné baziliky.

„Nikolasi!“ zavolala Scatty, která nyní bojovala svými nunchaky,

protoţe meče visely ve voskové kreatuře. Nunchaky – dva kusy

dřeva spojené krátkým řetězem, zanechávaly ve vosku rýhy, ale

jinak také neměly valný účinek. Scatty se napřáhla k mohutnému

úderu, který ale uvěznil její poslední zbraň ve voskovém těle. Kdyţ

Josh obrátil pozornost voskového monstra na sebe, otočilo se a

vyrvalo druhý konec nunchaků ze Scattyina sevření, Scatty ta síla

odmrštila několik metrů do prostoru.

Ruka, která měla jen palec a spojené prsty, vypadala jako obrovský

palčák, chytila Joshe za rameno a bolestivě ho zmáčkla. Josh se

bolestí sloţil na kolena.

„Joshi!“ zakřičela Sofie a ozvěna nesla její výkřik po celé bazilice.

Josh se snaţil ruku setřást, ale byla příliš kluzká a Joshovy prsty se

pouze zanořily do bílého vosku. Pak začal vosk tát a obalovat

Joshovo rameno a pokračoval k hrudníku, kde tuhnul, a Josh uţ

nemohl ani pořádně dýchat.

Sofie si uvědomila, ţe musí něco udělat a vykřikla „Joshi, skrč se!“

Zvedla dřevěnou ţidli a mrštila ji směrem k voskovému monstru. Jen

o kousek minula bratrovu hlavu, ale trefila přesně voskovou paţi

zhruba v místech, kde by byl loket, pokud by vosková kreatura

nějaký měla. Hrana ţidle se zasekla hluboko do ruky, ale alespoň zas

upoutala nepřítelovu pozornost. Nechal zničeného Joshe na pokoji.

Josh na kolenou pozoroval vyděšeně, jak se dvě voskové paţe blíţí

k Sofii a jdou jí po krku.

Sofie hrůzou zaječela. Její oči rychle zamrkaly a proměnily se ve

stříbrné mince. V momentě, kdy se k ní voskové ruce těsně

přiblíţily, její aura zazářila a vosk se začal rozpouštět a kapat na

podlahu. Sofie natáhla svou ruku a roztaţenými prsty se dotkla

hrudníku útočníka, ponořily se do něj jako do rozteklého másla.

Josh se krčil vedle Flamela a rukama si chránil oči před pronikavou

stříbrnou září Sofiiny aury. Viděl svou sestru, jak přistoupila ještě

blíţ k voskové postavě s rukama do široka roztaţenýma, stříbrné

světlo ho oslepovalo, ale i přesto zaregistroval, ţe neviditelný ţár

mění protivníka v obrovskou kaluţ vosku. Na zem se sesypaly

Scattyiny zbraně, následovaly zbytky ţidlí, které původně trčely ve

voskovém těle.

Zářivé stříbrné světlo Sofiiny aury zablikalo a vtom uţ byl Josh na

nohách, aby sestru chytil, neţ by vyčerpáním upadla. „Točí se mi

hlava,“ řekla unaveně. Byla skoro v bezvědomí a třásla se v zimnici.

Obvyklá vůně vanilky, vůně její aury, najednou voněla hořkokysele.

Scatty se vrhla doprostřed voskové kaluţe, aby posbírala své

zbraně. Meče nejprve otřela, neţ si je opět připevnila na záda a

nunchaky vrátila do pouzdra po boku. Potom se obrátila k Sofii.

„Zachránila jsi nás,“ řekla váţně. „To je dluh, na který

nezapomenu.“

„Mám to,“ vyhrkl Flamel. Poodstoupil ode dveří a všichni

pozorovali spirály zeleného kouře, které se linuly ze zámku. Nikolas

strčil do dveří, a ty se otevřely. Svěţí noční vzduch proudil dovnitř a

odnášel pronikavý zápach rozteklého vosku.

„No, mohl jsi nám trochu pomoci,“ brblala Scatty. Flamel se

ušklíbl a otřel si ruce do kalhot, na kterých zůstaly zelené skvrny.

„Věděl jsem, ţe máte situaci plně pod kontrolou,“ řekl a vyšel ze

dveří před baziliku. Ostatní ho beze slova následovali.

Zvuk policejních sirén sílil, ale před vchodem bylo prázdno.

Bazilika stojí na nejvyšším místě v Paříţi, a tak si alespoň na

moment uţili nádherný pohled na noční město. Nikolasova tvář se

rozzářila potěšením: „Domove, sladký domove!“

„Proč mají evropští čarodějové takovou zálibu v golemech?“ divila

se Scatty. „Nejdříve Dee, teď Machiavelli. To nemají ţádnou

fantazii?“

Flamel překvapeně odpověděl: „To nebyl gólem, ti potřebují

formuli ukrytou někde na těle.“

Scatty přikývla, tohle přece věděla. „Ale co to tedy…?“

„To byl tulpa.“

Scattyiny jasně zelené oči se překvapením rozšířily. „Tulpa!

Machiavelli je opravdu tak mocný?“

„Zřejmě ano.“

„Co je tulpa?“ ptal se Josh Flamela, ale odpověděla jeho sestra. To

opět Joshovi připomnělo, jak velká propast se mezi nimi vytvořila,

kdyţ Hekaté probudila její schopnosti.

„Je to iluzorní fantom, magické stvoření, které je ovládáno jen

silou vůle,“ vysvětlila Sofie, jako by to byla naprosto běţná věc.

„Přesně tak,“ souhlasil Nikolas, který se zhluboka nadechl.

„Machiavelli věděl, ţe v kostele bude určitě spousta svíček, tak vosk

probudil k ţivotu.“

„Ale musel vědět, ţe nás to nezastaví, ne?“ podotkla Scatty.

Nikolas vyšel z podloubí a postavil se na poslední z 221 schodů,

které vedly na ulici hluboko pod nimi. „Ó ano, věděl, ţe nás to

nezastaví,“ řekl trpělivě. „Chtěl nás zabavit, neţ se sem dostane

sám.“ A ukázal dolů pod schody.

Dole pod nimi se úzké uličky Montmartru začaly plnit houkajícími

policejními auty. Desítky francouzských četníků vyskákaly na ulici a

zaplnily spodní okraj schodů. Stále přijíţděla další a další auta ze

všech moţných směrů, aby obklíčila celou oblast. Jedna věc byla ale

zvláštní a překvapující. Nikdo z nich nezamířil nahoru.

Flamel, Scatty a dvojčata policii ignorovali, jediný, kdo je zajímal,

byl vysoký bělovlasý muţ ve smokingu, který se pomalu ubíral po

bílých schodech nahoru. Zastavil se v okamţiku, kdy je spatřil

vycházet z baziliky. Opřel se o nízké zábradlí, zvedl pravou ruku v

lenivém gestu na pozdrav.

„Nechte mě hádat,“ řekl Josh, „tohle musí být ten Niccolo

Machiavelli, ţe?“

„Nejnebezpečnější nesmrtelný na starém kontinentu,“ ponuře dodal

Flamel. „Věřte mi, ţe vedle tohoto muţe se jeví Dee jako amatér.“

KAPITOLA 4

„Vítám vás opět v Paříţi, alchymisto.“

Sofie a Josh vyskočili překvapením, protoţe Machiavelli byl stále

dost daleko, aby ho takto jasně slyšeli. Bylo zvláštní, ţe se zdálo,

jako by zvuk jeho hlasu přicházel zezadu. Oba dva se otočili, ale nad

nimi stály pouze dvě od měděnky zelené, bronzové jezdecké sochy.

Socha ţeny na koni vpravo se zvednutou paţí s mečem a muţ vlevo

s ţezlem.

„Čekal jsem na vás.“ Hlas zněl, jako by vycházel z úst sochy muţe.

„To je laciný trik,“ potichu okomentovala Scatty a snaţila se

přitom odstranit ocelovou špičkou co nejvíce vosku z bot. „Není to v

podstatě nic jiného neţ břichomluvectví.“

Sofie se nejisté usmála. „Myslela jsem, ţe ta socha opravdu

mluví,“ přiznala a cítila se trochu trapně.

Josh se také usmál a přemýšlel o tom, ţe by si ze sestry mohl opět

utahovat, ale pak mu svitlo. „No, já myslím, ţe by mě ani moc

nepřekvapilo, kdyby ta socha opravdu promluvila.“

„Náš starý známý doktor Dee vás pozdravuje,“ Machiavelliho hlas

se rozléhal prostorem kolem baziliky, jako by stál před nimi.

„Takţe přeţil Ojai,“ pokračoval Nikolas v konverzaci, aniţ změnil

intonaci. Stál vzpřímeně a hrdě s rukama leţérně za zády a

nenápadně pomrkával po Scatty. Pak prsty jeho pravé ruky začaly

poskakovat po dlani druhé ruky. Scatty odvedla dvojčata trochu

stranou a schovala se s nimi ve stínu podloubí. Stála mezi

sourozenci, poloţila jim ruce na ramena a jejich aury při doteku jako

by oţily stříbrnými a zlatými jiskřičkami. Přitáhla k sobě jejich hlavy

a téměř neslyšitelně zašeptala: „Machiavelli je mistr lţí, nesmí nás

slyšet.“

„Nemůţu říct, ţe bych vás tu rád viděl, signore Machiavelli nebo

nyní je z vás Francouz, monsieur?“ zeptal se tiše Nikolas a pomalu

se nahýbal přes kamenné zábradlí, pod kterým stále ještě dost daleko

po bílém schodišti postupoval Machiavelli.

„Ano, v tomto století jsem Francouz,“ odpověděl zřetelně

Machiavelli. „Miluju Paříţ. Je to mé nejoblíbenější město v Evropě,

po Florencii pochopitelně.“

Zatímco Nikolas pokračoval v nezávazné konverzaci, rukama

schovanýma za zády, aby je Machiavelli neviděl, pohyboval v

určitých nejasných sekvencích.

„Nikolas se pokouší o nějaké kouzlo?“ ptala se téměř neslyšně

Sofie.

„Ale ne, pokouší se mi něco říct,“ odpověděla Scatty. „Jak?“

zašeptal Josh. „Magie nebo telepatie?“

„Znaková řeč.“

Dvojčata na sebe pohlédla a Josh se hned zeptal: „On umí

znakovou řeč? Jak to?“

„Vypadá to, ţe zapomínáš, ţe je uţ na světě značně dlouho,“ řekla

Scatty a škodolibě se usmála, coţ opět odhalilo její dlouhé špičáky.

„Kromě toho kdysi v 18. století pomáhal s vytvořením znakové řeči

ve Francii,“ dodala mimochodem.

„A co říká?“ chtěla vědět Sofie. V rozsáhlých znalostech čarodějky

z Endoru nemohla najít nic, co by ji pomohlo porozumět

Nikolasovým gestům.

Scathach se zamračila, a řekla: „Sofie, mlha.“ Zavrtěla hlavou a

dodala: „Chce po tobě, abys vytvořila mlhu, to nedává smysl.“

„Ale dává,“ odvětila Sofie a v tu chvíli se jí v mysli začaly

objevovat výjevy mlhy v různých variacích.

Niccolo Machiavelli se zastavil a zhluboka se nadechl. „Moji lidé

obklíčili celou oblast,“ řekl a opět se vydal směrem k alchymistovi.

Uţ byl značně zadýchán a jeho srdce bubnovalo jako na poplach.

Opravdu by si měl občas zajít do posilovny.

Uţ samotné vytvoření voskového fantoma ho dost vyčerpalo.

Nikdy předtím nevytvořil něco tak velkého, a nikdy z auta, které se

proplétá úzkými a přeplněnými uličkami Montmartru. Nebylo to

důstojné řešení, na které by byl zrovna pyšný, ale potřeboval za

kaţdou cenu zdrţet Flamela na místě, dokud nepřijede. A to se mu

nakonec povedlo. Nyní byl celý kostel obklíčený, další četníci byli

na cestě a Machiavelli povolal všechny dostupné agenty. Jako šéf

tajné sluţby si to mohl dovolit, a dokonce i více. Uvalil přísné

informační embargo, aby se o události nedozvěděl tisk. Byl hrdý na

to, ţe má situaci pevně ve svých rukách a ţe se dokáţe dokonale

ovládat. Jediné, co ho trochu rozladilo, bylo, ţe se cítil opravdu

vyčerpaný, ale uţ Nikolase Flamela brzy zajme, také Scathach a děti,

a bude po všem. Bude to jeho triumf tam, kde Dee selhal.

Později nechá do médií uniknout informaci, ţe národní památka

byla terčem útoku zlodějů, ale ţe pachatelé byli dopadeni. Těsně

před svítáním, aby se stihlo ještě ranní vydání, nechá uniknout další

informaci, ţe zoufalí zloději přemohli stráţníky při cestě na stanici a

podařilo se jim uniknout. Uţ je nikdy nikdo neuvidí. „Dostal jsem tě,

Nikolasi Flamele.“ Flamel se postavil přímo na schody a ruce

schoval do zadních kapes otrhaných černých dţínů. „Myslím, ţe

kdyţ jste naposledy prohlásil něco podobného, chystal jste se vloupat

do mé hrobky.“

Machiavelli se překvapením zastavil. „Jak to víte?“ Před více jak

tři sta lety za černočerné noci Machiavelli otevřel hrobku

Flamelových. Snaţil se najít důkaz, ţe jsou opravdu mrtví a ţe byli

pochováni s knihou mága Abraháma. Protřelý Ital nebyl nijak zvlášť

překvapený, kdyţ zjistil, ţe obě rakve jsou plné kamení.

„Perry a já jsme stáli ve tmě téměř na dosah, kdyţ jste otevíral naši

hrobku. Věděl jsem, ţe někdo přijde…, jen bych nikdy neuhádl, ţe

zrovna vy. Docela jste mě zklamal, Niccolo,“ dodal Nikolas.

Bělovlasý muţ pokračoval po schodech nahoru. „Vţdycky jste si

myslel, ţe jsem lepší, neţ opravdu jsem, Nikolasi.“

„Ano, věřím, ţe kousek dobra je v kaţdém člověku,“ zašeptal

Flamel. „Dokonce i ve vás.“

„Ve mně ne, alchymisto, ve mně uţ ne, a uţ dlouhou dobu.“

Machiavelli se zastavil a ukázal na policii a těţkooděnce, kteří se

shromáţdili dole pod schody a řekl: „Vzdejte se a nic se vám

nestane.“

„Ani si nemůţu vzpomenout, kolikrát jsem uţ slyšel tuto větu,“

smutně řekl Nikolas. „A vţdycky dotyční lhali,“ dodal hořce.

Machiavelliho hlas zpřísněl. „Můţete to vyřídit se mnou nebo

počkat, aţ přijede Dee. A moc dobře víte, ţe ten anglický čaroděj

nemá ţádnou trpělivost.“

„Ještě máme jednu moţnost,“ řekl Nikolas a pokrčil rameny. Na

rtech se mu mihl úsměv. „Nemusím nic vyřizovat ani s jedním z

vás.“ Napolo se otočil, ale pak se podíval zpátky dolů. Výraz jeho

tváře nesmrtelného Itala vyděsil, aţ v leknutí ustoupil. Na chvíli totiţ

uviděl v jasně zeleně ţhnoucích Flamelových očích něco

starodávného a neústupného. Nyní to byl Flamelův hlas, který šeptal,

a přesto byl zřetelný Machiavellovým uším. „Bylo by lepší,

kdybychom se uţ nikdy nepotkali.“

Machiavelli se pokusil o smích, který nakonec vyzněl trapně a

třaslavě. „To zní jako výhrůţka…, ale věřte mi, nejste v pozici,

kdybyste mohl vyhroţovat.“

„To není výhrůţka,“ řekl Flamel, a ustoupil od schodů. „To je

doporučení.“

Studenou vlhkou paříţskou noc najednou zaplnila bohatá vůně

vanilky a Niccolo Machiavelli věděl, ţe něco je špatně.

Sofie stála vzpřímeně, oči zavřené, ruce u těla. Dlaně měla

vytočené směrem ven a zhluboka dýchala. Snaţila se uklidnit

splašený tlukot srdce a pustila uzdu představivosti. Kdyţ ji čarodějka

bandáţovala jako mumii, předala jí tím tisíce let svých zkušeností za

nemyslitelně krátkou dobu. Cítila, jako by se jí zvětšila hlava pod

tíhou všech vzpomínek staré čarodějky, a od té doby ji téměř

neustále třeštila hlava, krk měla ztuhlý a napjatý a objevila se tupá

bolest mezi očima. Ještě před dvěma dny byla úplně obyčejná

americká holka s hlavou plnou puberťáckých starostí – jako domácí

úkoly, poslední hudební hity, klipy, favorizovaní kluci, telefonní

čísla kamarádů, oblíbené webové stránky, odkazy a blogy a teď?

Teď ví věci, které by vědět neměla, vlastně které by neměl vědět

ţádný člověk.

Sofie Newmanová získala veškeré vzpomínky čarodějky z Endoru,

věděla, co kdy čarodějka viděla, slyšela nebo za celá tisíciletí

udělala. Byl to zmatek, nepřehledná směsice vzpomínek, myšlenek,

přání, postřehů, obav a tuţeb, které se míchaly s bizarními výjevy,

strašidelnými obrazy a nesrozumitelnými zvuky. Bylo to, jako kdyţ

pustíte dohromady tisíc filmů. A mezi těmito vjemy byly rozházeny

vzpomínky na situace, ve kterých čarodějka pouţila svou moc – sílu

nejmocnějšího z ţivlů vzduchu. Vše, co Sofie musela nyní udělat,

bylo najít tu konkrétní vzpomínku, kdy čarodějka vytvořila mlhu.

Ale jak a kde ji najít?

Snaţila se nevnímat Flamelův hlas, který se nesl pod nimi,

přehlíţela kyselý zápach bratrova strachu a cinkání Scattyiných

mečů. Musela se soustředit jen na mlhu.

San Francisko bývalo často zahaleno do mlhy a Sofie v duchu

viděla most Golden Gate, jak vystupuje z husté mlhy. Vzpomněla si

na poslední podzim, kdyţ byli všichni i s rodiči v katedrále sv. Pavla

v Bostonu. Vystoupili na Tremont Street a padla taková mlha, ţe

téměř pohltila celý park Common. Další vzpomínka se vkrádala.

Mlha v Glasgow, pomalu padající mlha ve Vídni, hustá zapáchající

ţlutá mlha v Londýně.

Sofie se zamračila. Nikdy nebyla ani ve Skotsku, ve Vídni nebo v

Londýně. Ale to znamená…, ţe to jsou vzpomínky čarodějky.

Obrazy, myšlenky a vzpomínky se v mysli objevovaly jedna po

druhé, nejprve v rozpitých konturách, ale postupně se vyjasňovaly.

Sofie spatřila, jak stojí vedle muţe v šatech typických pro 19. století.

Viděla ho jasně, jako by seděl před ní právě teď. Měl dlouhý nos,

vysoké čelo s šedivými vlnitými vlasy. Seděl u stolu, před ním tlustá

sloţka naţloutlých papírů, pak namočil pero do inkoustu a chystal se

na jeden z nich něco napsat. Chvíli jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe to

není její vzpomínka a ţe to neviděla nikde v televizi ani ve filmu. To

byla vzpomínka čarodějky. Zadívala se na toho člověka pozorněji,

všechny ostatní vzpomínky ustoupily do pozadí. Ten muţ byl slavný

anglický spisovatel Charles Dickens, který právě začínal práci na

nové knize. Spisovatel zvedl hlavu a usmál se na ni, pak pohnul rty,

ale Sofie neslyšela ţádný zvuk. Naklonila se přes muţovo rameno a

viděla, jak píše: Míhaje všude, ať se podívám dolů po řece nebo

nahoru, všude je mlha. Písmena za sebou plují a spojují se v

elegantních vlnovkách. Venku se opravdu rozpíná neprůhledná a

hustá mlha, která se vine okolo špinavých oken a pokrývá zemi

neproniknutelným bílým kobercem.

A opravdu pod podloubím u vchodu do baziliky Sacré-Coeur se

ochladilo, vlhkost prostoupila vzduch a přibyla sladká vůně vanilky.

Ze Sofiiných roztaţených prstů se pomalu řinula bílá krémově hustá

hmota, která směřovala dolů k jejím nohám. Za zavřenýma očima

Sofie pozorovala spisovatele, jak znovu namáčí pero do inkoustu a

pokračuje. Mlha se plíží…, mlha leží…, mlha se snáší…, mlha v

očích a v ústech…

Hustá bílá mlha začala prýštit ze Sofiiných prstů a rychle

postupovala po kamenné dlaţbě, vypadala jako hustý kouř. Proudila

a stáčela se v mohutných spirálách, které postupně pohlcovaly okolí.

Pronikla mezi Flamelovýma nohama a zamířila dolů po schodech,

které pokryla v celé jejich šíři, a neustále houstla a kypěla.

* * *

Niccolo Machiavelli stál na schodech k bazilice Sacré-Coeur a

viděl valící se mlhu, hustou jako mléko. Pozoroval ji, jak sílí a

houstne naprosto nepřirozenou rychlostí, a v ten okamţik věděl, ţe

Flamela tentokrát nezajme. Kdyţ se k němu mlha dostala dosahovala

uţ do výše jeho prsou, vlhká s vůní vanilky. Zhluboka se nadechl a

poznal vůni magie.

„Pozoruhodné,“ okomentoval nahlas, ale mlha ztlumila jeho hlas a

jeho obvykle bezchybná kultivovaná francouzština dostala přízvuk

drsnější italštiny.

„Nech nás na pokoji,“ zahřměl Flamelův hlas z mlhy.

„To zní jako další výhrůţka, Nikolasi. Věř mi, kdyţ říkám, ţe

nemáte ani tušení, jaké síly se proti vám spojily. A tvé laciné triky

vás nezachrání.“ Machiavelli vytáhl svůj mobil a vytočil uloţené

číslo. „Útok, teď hned!“ Kdyţ zavěsil, téměř se rozběhl. Pohyboval

se potichu v luxusních botách s koţenou podráţkou, zatímco zezdola

se ozýval dupot těţkých vojenských bot po kamenných schodech.

„Přeţil jsem uţ mnohé,“ pokračoval Nikolasův hlas, ale

Machiavelli si uvědomil, ţe se ozývá z místa, odkud to neočekával.

Zastavil se a obrátil se doleva, pak doprava, přičemţ zkoušel

prohlédnout skrze hustou mlhu.

„Svět se neustále vyvíjí, ty ne, Nikolasi,“ udrţoval Machiavelli

konverzaci. „Mohl jsi nám uniknout v Americe, ale tady v Evropě,

nemáš ţádnou šanci. Je tu příliš mnoho starobylých bytostí, příliš

mnoho nesmrtelných, kteří tě znají. Nemůţeš se tu moc dlouho

skrývat. Najdeme si tě.“

Machiavelli téměř vyběhl posledních pár schodů, vedly přímo před

vchod do baziliky. Nebyla tu vůbec ţádná mlha. Nadpřirozená mlha

začínala nahoře u prvního schodu a směřovala dolů, bazilika pak

vypadala jako plující ostrov nad mořem z mraků. Machiavelli vběhl

dovnitř, ale uţ před tím věděl, ţe Flamel s ostatními unikl.

Pro tentokrát!

Ale Paříţ uţ dávno není městem Nikolase Flamela. Město, které ho

kdysi i s jeho ţenou uctívalo jako patrony chudých a nemocných,

město, které po nich pojmenovalo ulice, to uţ bylo navţdy pryč.

Paříţ nyní náleţela Machiavellimu a starobylým bytostem z temnot,

jimţ slouţil. Pohlíţel shora na své oblíbené město a přísahal si, ţe se

Paříţ stane pastí ne-li hrobkou legendárního alchymisty.

KAPITOLA 5

Perenelu Flamelovou probudily hlasy duchů.

Ţena nehybně leţela na úzké vězeňské pryčně, ve studené cele,

hluboko pod dávno opuštěným vězením. Leţela a naslouchala

šepotům a nářkům stínů okolo. Rozeznávala více jak desítku jazyků,

kterým rozuměla, a pár dalších, které uţ někdy slyšela, a dokonce

některé, jeţ jí byly naprosto neznámé.

Se zavřenýma očima se soustředila na hlasy a snaţila se vybrat

jeden nebo několik, kterým by rozuměla. A pak najednou ji napadlo,

ţe slyší duchy. Jak je to jen moţné?

Venku před celou sedí sfinga, monstrum se lvím tělem, orlími

křídly a hlavou překrásné ţeny. Jedna z jejích výjimečných

schopností je, ţe pohlcuje jakoukoliv magickou energii i auru

ostatních, kdo jsou na blízku. Naprosto vysála Perenelinu auru, a

nechala ji tím bezmocnou, uvězněnou v tomto strašném vězení.

Perenele přelétl přes tvář letmý úsměv, kdyţ si uvědomila, ţe je

vlastně sedmou dcerou sedmé dcery. Narodila se se schopností

komunikovat s duchy. Viděla je a slyšela daleko dříve, neţ začala

cvičit a usměrňovat svou aurickou energii. Tento dar neměl nic

společného s magií, a proto nad ním neměla sfinga ţádnou moc a

nemohla jí ho ani vzít. Za dlouhá staletí se Perry naučila pomocí své

aury blokovat vjemy spojené s duchy. Podporovala ve své auře

barvy, které ji naopak pomáhaly chránit se před duchy. Stala se pro

ně v podstatě neviditelná jako kdokoliv jiný. Ale sfinga pohlcovala

její energii a tento štít, který si proti duchům vytvořila, se rozplynul

jako pára nad hrncem a odhalil její duši spirituálnímu světu.

A nyní se duchové blíţili.

Perenela poprvé viděla ducha své milované babičky, kdyţ jí bylo

sedm. Věděla, ţe se duchů nemusí bát, můţou být velice neodbytní,

dokonce dost často i otravní, někdy sprostí, ale nic z toho nezmění

fakt, ţe nemají hmotnou podstatu, tedy tělo. Dokonce by se dalo říct,

ţe některé duchy, které potkala za svůj ţivot, by nazvala přáteli.

Během let se k ní někteří totiţ vraceli znovu a znovu, protoţe věděli,

ţe je vidí, slyší a pomůţe. Často si Perenela pomyslela, ţe to dělají

jen kvůli tomu, ţe se cítí osaměle. Mamom, babička se objevovala

pravidelně kaţdých deset let, jen aby ji zkontrolovala.

Na druhou stranu, i kdyţ duchové v reálném světě neměli fyzickou

podstatu, nebyli bezmocní.

Perry se soustředila na otlučenou zeď, ke které byla právě otočená.

Po zdi stékaly prouţky do zelena zbarvené vody, která smrděla jako

rez a sůl, dvě nejdůleţitější věci, které zapříčinily zkázu vězení

Alkatrazu. Dee udělal chybu, tak jak předpokládala, byla tu

především jeho nezměrná arogance. Zřejmě se domníval, kdyţ ji

uvězní hluboko pod zemí, ve starém vězení a nechá ji hlídat sfingou,

ţe bude naprosto bezmocná. Nemohl se však víc mýlit. Alkatraz je

vězení duchů.

A Perenela mu ještě ukáţe, kam aţ sahají její moţnosti.

Zavřela oči, odpočívala, poslouchala hlasy duchů a pak pomalu

hlasem tak tichým, ţe byste si ho spletli s dechem, začala s nimi

mluvit a volat je k sobě.

KAPITOLA 6

„Je mi fajn,“ ospale zamumlala Sofie. „Opravdu, neboj se,“ dodala.

„Ale nevypadáš tak,“ nespokojeně procedil mezi zuby Josh. Uţ

podruhé za posledních pár dní nesl sestru v náručí. Opatrně

sestupoval ze schodů baziliky Sacré-Coeur, aby nezakopl a neupustil

ji. „Flamel nám říkal, ţe pokaţdé, kdyţ pouţiješ svou moc, oslabí tě

to,“ dodal. „A opravdu vypadáš vyčerpaně.“

„Je mi dobře…,“ opakovala Sofie. „Poloţ mě na zem.“ Ale v tu

chvíli jí ztěţkla víčka a uţ neřekla ani slovo.

Skupinka se tiše prodírala hustou bílou mlhou s vanilkovou vůní,

Scathach kráčela první a Flamel kryl všem záda. Všude okolo slyšeli

dusot těţkých bot a rozkazy francouzských policistů, i těch ze

speciálních sil. Někteří se přiblíţili na dosah a Josh se musel

dokonce dvakrát přikrčit, kdyţ uniformovaný stráţník běţel kolem.

Scatty se najednou vynořila z husté mlhy a přitiskla si buclatý prst

ke rtům. Vlhkost udělala své a její nakrátko ostříhané červené vlasy

vypadaly jako skleněné. Dokonce i její obvykle bledá kůţe se zdála

ještě bělejší. Ukázala svými zdobenými nunchaky s vyřezávanými

ornamenty doprava, kde se mlha rozptylovala, a téměř před nimi se

objevil četník. Stál dostatečně blízko, téměř by se ho mohli dotknout.

Na jeho uniformě dokonce viděli jednotlivé kapičky vody ze Sofiiny

mlhy. Za četníkem Josh rozeznal skupinu francouzských policistů,

všichni postávali u staromódního kolotoče. Upřeně pozorovali

schody nahoře a Josh věděl, ţe se podivují té neobvyklé Sofiině

mlze, která se znenadání rozprostřela okolo baziliky. Četník drţel v

ruce zbraň, hlaveň namířenou nahoru k nebi, ale prst v pohotovosti

na spoušti, a Josh si uvědomil, v jak velkém nebezpečí se ocitli.

Nejenţe jsou pronásledováni Flamelovými nesmrtelnými nepřáteli, z

nichţ jen málokdo má lidské geny, ale ţe nyní nemohou očekávat

pomoc ani od lidí.

Sestoupili moţná o další desítku schodů a mlha se rozplynula. V

jednu chvíli Josh se Sofií v náručí viděl jen hustou bílou hmotu

všude okolo, a pak jako by prošel závěsem, stál naproti malé galerii a

kavárně s obchodem se suvenýry hned vedle. Otočil se a za sebou

uviděl masivní bílou zeď z mlhy, za ní rozeznával jen podle matných

obrysů skupiny policistů.

Scathach s Nikolasem také vystoupili z mlhy a Scatty nabídla

Joshovi pomoc: „Jestli dovolíš, vezmu ji.“

Josh se pokusil protestovat, Sofie je jeho dvojče, má přece

odpovědnost, ale byl tak vyčerpaný. Chvílemi uţ dostával křeč do

lýtek a svaly na rukách ho z únavy přímo bolely. Nesl sestru celou

dobu dolů po nekonečných schodech.

Scatty lehce převzala Sofii z Joshových rukou.

„Bude v pořádku, ţe?“ ujišťoval se Josh a díval se do Scattyiných

jasně zelených očí.

Zkušená keltská válečnice se uţ chystala odpovědět, ale Nikolas

zavrtěl hlavou, aby mlčela. Poloţil levou ruku na Joshovo rameno,

ale mladík ji setřásl. Jestli si Flamel gesta všiml, pak ho beze slova

přešel. „Jen potřebuje spát. Vyčerpalo ji, kdyţ vytvořila mlhu po tak

krátké době, co zničila tulpu. Úsilí, které vynaloţila, úplně vysálo

její fyzickou sílu, musí si jen odpočinout a spát,“ řekl Flamel.

„To vy jste ji ţádal, aby vytvořila mlhu,“ vyčetl mu hned Josh.

Nikolas roztáhl ruce a pokrčil rameny: „Co jiného jsem mohl

dělat?“

„Já… já nevím,“ připustil Josh. „Mohl jste vymyslet něco jiného.

Viděl jsem vás vrhat zelené energetické noţe.“

„Mlha nám umoţnila útěk, aniţ jsme museli někomu ublíţit,“

obhajoval své rozhodnutí Flamel.

„Kromě Sofie,“ vyčítavě opáčil Josh.

Flamel se na něj dlouze podíval a pak se odvrátil. „Pojďme,

nemáme moc času.“ Kývl směrem k postranní uličce, která vedla

strmě dolů. Pospíchali nocí, Scatty bez známky námahy nesla Sofii a

Josh se snaţil udrţet s nimi tempo, protoţe nemínil opustit místo po

boku sestry.

„Kam teď?“ zeptala se Scatty.

„Potřebujeme zmizet z ulic města,“ zamumlal Flamel. „Vypadá to,

ţe všechny četníky v Paříţi povolali k Sacré-Coeur. Viděl jsem

dokonce zvláštní sloţky a muţe v civilu, kteří určitě patřili k tajné

sluţbě. Aţ přijdou na to, ţe nejsme nahoře v bazilice,

pravděpodobně obklíčí a uzavřou celou oblast. Budou pročesávat

ulici po ulici, dokud nás nenajdou.“

Scathach se pousmála a na chvíli ukázala dlouhé špičáky, které jí

vyčuhovaly přes rty. „No a přiznejme, nejsme zrovna nenápadní,

ţe?!“

„Musíme najít místo, kde …“ začal Nikolas.

Na rohu se objevil mladý stráţník, nevypadal na víc neţ na

devatenáct let. Byl vysoký, hubený s neohrabanými pohyby. Tváře

měl jasně červené a čerstvě mu začal rašit knír. Jednu ruku drţel na

opasku a druhou si přidrţoval čepici. Okamţitě zůstal stát, vţdyť do

nich téměř vrazil, a snaţil se ovládnout rozčilení. Nervózně a

těţkopádně se pokoušel vytasit zbraň a pak zakřičel: „Hej, stůjte, ani

hnout!“

Nikolas se k němu naklonil a Josh uviděl chomáčky zeleného

kouře ještě předtím, neţ alchymista strčil rukou do stráţníkovy

hrudi. Smaragdově zelené světlo proletělo kolem stráţníkova těla a

muţ se pomalu sloţil na zem.

„Co jste to udělal?“ zeptal se Josh s notnou dávkou paniky a

strachu v hlasu. Díval se na mladého muţe na zemi a najednou se mu

udělalo špatně a celý se třásl. „Vy jste ho …, nezabil jste ho, ţe ne?“

„Ale ne,“ unaveně kývl Nikolas. „Jen jsem přehltil jeho auru, je to

něco jako elektrický šok. Za chvíli se probudí a bude ho jen trochu

bolet hlava.“ Přitiskl si prsty na čelo a snaţil se ho trochu masírovat.

„Doufám, ţe ho bude hlava bolet méně neţ mě,“ dodal Flamel.

„Víš, ţe právě tohle,“ začala Scatty, „ta tvá malá přehlídka kouzla

na nás upozorní Machavelliho, ţe ano?“ Zhluboka se nadechla a i

Josh kolem sebe ucítil vůni máty. Vůni Nikolasových kouzel.

„A co jsem měl dělat?“ nesouhlasně odsekl Flamel. „Ty jsi měla

plné ruce.“

Scatty znechuceně protáhla ústa a řekla: „Mohla jsem se o něj

postarat. Nezapomínej, kdo tě dostal z Lubljanky, z vězení, s oběma

rukama svázanýma za zády!“

„O čem to sakra mluvíte? Kde je Lubljanka?“ zeptal se úplně

zmatený Josh.

„V Moskvě,“ odpověděl Nikolas a jen úkosem se podíval na Joshe.

„Neptej se, je to velmi dlouhý příběh,“ řekl rychle.

„No, jednoduše ho chtěli zastřelit jako špeha,“ doplnila Scatty se

škodolibou radostí.

„Je to velmi dlouhý příběh,“ zopakoval Flamel.

Josh uţ dál nevyzvídal, následoval Flamela a Scatty ulicemi

Montmartru a vzpomínal na to, co mu včera řekl Dee o Nikolasovi v

Ojai.

Žil mnoho životů a živil se mnoha způsoby, byl vědcem i kuchařem,

knihkupcem, vojákem, učitelem chemie i jazyků, vykonavatelem

práva i zlodějem. Ale především je a vždycky byl lhář, šarlatán a

podvodník.

A taky špión, doplnil Josh. Napadlo ho, jestli i tohle Dee ví.

Pozoroval toho obyčejně vypadajícího muţe se světlýma očima, v

obnošených dţínech, tričku a v ošuntěle koţené bundě. Určitě by

prošel jakýmkoliv místem na světě, aniţ by si ho kdokoliv všiml. A

přesto byl vším, jen ne obyčejným muţem. Narodil se totiţ v roce

1330, tvrdil, ţe všechno dělá pro dobro lidstva. A hlavně schovává

Kodex před Johnem Dee a strašnými nesmrtelnými monstry, která si

říkají Starobylé rasy z temnot.

Ale komu slouţí Nikolas Flamel? zajímalo Joshe. Kdo vlastně je

Nikolas Flamel?

KAPITOLA 7

Niccolo Machiavelli naštvaně sestupoval ze schodů od baziliky

Sacré-Coeur, mlha se za ním točila a ulpívala na plášti. Musel se

hodně přemáhat, aby na sobě nedal znát rozladění nad svým

neúspěchem. Vzduch se začínal vyjasňovat, ale přesto v něm stále

visela vůně vanilky. Machiavelli zaklonil hlavu a zhluboka se

nadechl, natáhl vůni, aby si ji dokonale zapamatoval. Pozná ji

kdykoliv, je jedinečná jako otisk prstu. Věděl, ţe kaţdý na světě má

svou vlastní auru – elektrické pole okolo těla – a pokud je energie

usměrněna a zacílena, reaguje s endorfiny a adrenalinem dotyčného a

vytvoří jedinečnou a typickou pachovou stopu, která představuje

něco jako jeho podpis. Machiavelli ještě jednou natáhl vůni, cítil

téměř i chuť vanilky. Čisté, jasné a nezaměnitelné aroma vanilky,

vůně nezkušené netrénované a divoké magie.

V té chvíli Machiavellimu došlo, ţe Dee mluvil pravdu. Tohle byla

vůně magie jednoho z legendárních dvojčat.

„Chci mít neprodyšně uzavřenou celou oblast,“ vyštěkl

Machiavelli do hloučku velitelů jednotek stráţníků, kteří se

shromáţdili pod schody na náměstí. „Prohledejte kaţdou ulici, uličku

i zákoutí od Rue Custine po Rue Caulaincourt, od bulváru de Clichy

po bulvár de Rochechouart a Rue Clignancourt. Musíme je najít za

kaţdou cenu!“

„To máme uzavřít celý Montmartre?“ podivil se vysoký opálený

komisař a následovala chvilka ticha, během které hledal policista

podporu u ostatních kolegů, ale všichni se jeho pohledu opatrně

vyhýbali. „Turistická sezóna je v plném proudu,“ oponoval dál

komisař a znovu se odváţně otočil na Machiavelliho.

Machiavelli se na něho podíval s chladným výrazem, který

neprozrazoval vůbec ţádné emoce, stejně jako ty masky, které sbíral.

Šedé oči se zabodly do muţovy tváře, ale kdyţ promluvil, hlas plně

kontroloval, mluvil tiše, snad jen o trochu hlasitěji neţ šeptem. „Víte,

kdo jsem?“ zeptal se nevzrušeně.

Policista, veterán francouzské legie, cítil v ţaludku při pohledu do

Machiavelliho očí něco studeného a nepříjemného. Těţce polkl a

odpověděl: „Ano, vy jste Monsieur Machiavelli, nový šéf Ústředního

velitelství tajné sluţby. Ale tohle je záleţitost policie, pane, ne tajné

sluţby. Nemáte právo…“

„Právě teď se z toho stala záleţitost tajné sluţby,“ skočil mu do

řeči Machiavelli. „Mám pověření přímo od prezidenta, a zavřu

klidně celé tohle město, bude-li potřeba. Chci ty lidi najít. Dnes v

noci jsme zabránili velké katastrofě,“ mávl rukou směrem k bazilice.

Právě se začala vynořovat z řídnoucí mlhy. „Kdo ví, jakou další akci

plánovali. Chci mít na stole zprávu do hodiny a pak kaţdou další

hodinu, dokud je nenajdete,“ dokončil Machiavelli. Bez jakéhokoliv

dalšího vysvětlování se odvrátil a zamířil ke svému autu, kde na něj

čekal řidič v tmavém obleku se zaloţenýma rukama na mohutném

hrudníku. Řidič beze slova vystoupil z auta, aby otevřel dveře šéfovi.

Oči měl napůl schované za velkými zrcadlovými brýlemi, na rukách

černé koţené rukavice a poté, co zavřel dveře za Machiavellim,

rovněţ nasedl do auta. Ruce poloţil na volant a trpělivě čekal na

instrukce.

Sklo, které oddělovalo přední část řidiče od zadní, sjelo dolů a

Machiavelli bez okolků spustil: „Flamel je zpátky v Paříţi. Za kým

tady můţe jít?“

Dagon, netvor, který slouţil Machiavellimu jiţ téměř čtyři sta let,

ţil s tímto jménem jiţ po tisíciletí. I přes téměř lidskou podobu

ovšem nikdy nebyl člověkem. Otočil se dozadu a sundal si zrcadlové

brýle. Ve špatném světle, ve vnitřním prostoru auta vypadaly jeho

oči jako rybí, velké a kulaté za průhledným filmem. Dagon neměl

oční víčka. Za tenkými rty se při mluvení ukázaly dvě řady malých

zkaţených zubů. „Kdo by tady mohl být jejich spojenec?“ zeptal se

Dagon, přičemţ při vyslovené otázce přešel z mizerné francouzštiny

do ještě horší italštiny, a pak do prapodivného bublání, coţ byla jeho

původní vodní řeč z dávno ztraceného období mládí.

„Flamel a jeho ţena byli vţdycky samotáři,“ řekl Machiavelli.

„Proto také tak dlouho přeţili. Podle mých záznamů a zpráv z

nejdůvěryhodnějších zdrojů zde neţili od konce osmnáctého století.“

Vytáhl tenký černý notebook a přiloţil prst na čtečku otisku prstu.

Přístroj pípnul a obrazovka se probudila k ţivotu.

„Jestliţe přišli energetickou branou, pak museli odejít narychlo a

bez přípravy,“ řekl mlaskavě Dagon. „Bez peněz, bez pasů, bez

oblečení, kromě toho, co mají právě na sobě.“

„Přesně,“ zašeptal Machiavelli. „Takţe budou muset najít nějakého

spojence.“

„Člověka nebo nesmrtelného?“ zeptal se Dagon.

Machiavellimu chvíli trvalo, neţ si utřídil myšlenky a pak

odpověděl: „Pravděpodobně nesmrtelného. Je jen mizivá šance, ţe

by zde znali nějaké smrtelníky.“

„Takţe nyní, kteří nesmrtelní ţijí v Paříţi?“ znovu naléhal Dagon.

Prsty bělovlasého Itala chvíli běhaly po klávesnici, to jak zadával

různé zkratky, aţ se nakonec na displeji objevil adresář s názvem

Temp. Obsahoval řadu obrázků a fotek v různých formátech, a také

spoustu tmp souborů. Machiavelli najel na jeden z nich a zmáčkl

enter. Uprostřed obrazovky se objevilo přihlašovací okno s nápisem:

zadejte heslo.

Hubené prsty napsaly na klávesnici heslo: Rozpravy o prvních

deseti knihách Tita Livia.

A neproniknutelná databáze, chráněná 256 bitovým AES

bezpečnostním kódováním, které pouţívá i většina vlád pro přísně

utajené spisy a dokumenty, se otevřela. Niccolo Machiavelli získal

během dlouhého ţivota velké bohatství, ale tento jediný soubor

povaţoval za poklad nejcennější. Měl na kaţdého nesmrtelného

člověka, který ještě v jednadvacátém století ţil, něco. Informace pro

něj sbírala hustá síť špehů a informátorů po celém světě, a většina z

nich ani nevěděla, pro koho pracují. Projíţděl seznam jmen a

přemýšlel o tom, ţe ani starobylí, kterým slouţí, nevědí, ţe podobný

seznam má. Věděl, ţe někteří by nebyli zrovna potěšení, kdyby

zjistili, ţe má také záznamy o všech ţijících starobylých bytostech,

dokonce i o těch, které přešly k těm z temnot. Má informace o jejich

sídlech, oblíbených místech, atributech, a to o všech, co ţijí na zemi

nebo v přilehlých říších.

Informace, jak Machiavelli moc dobře věděl, představovaly klíč k

moci.

Ačkoliv měl ve svých záznamech celé tři stránky věnované

Nikolasovi a jeho ţeně Perenele, opravdových a důleţitých

informací zde bylo jen pár. Našel stovky záznamů, kde je spatřili od

jejich údajné smrti v roce 1418. Viděli je téměř na kaţdém

kontinentu světa, kromě Austrálie. Posledních sto padesát let ţili v

Severní Americe. První potvrzený a ověřený záznam jejich

přesídlení do Ameriky byl pořízen v roce 1901, kdy je zaznamenali v

Buffalu v New Yorku. Machiavelli přeskočil do podkapitoly Známí

nesmrtelní spojenci, a zjistil, ţe je prázdná.

„Nic nemám, vůbec ţádný záznam o jakýchkoliv svazcích nebo

spojenectvích s dalšími nesmrtelnými.“

„Ale teď je zpět v Paříţi,“ řekl Dagon a v koutku úst se mu při řeči

vytvořila bublina. „Vyhledá staré přátele. Lidé se chovají jinak, kdyţ

jsou mimo bezpečí známého prostředí,“ dodal. „Přestávají být

ostraţití, a je úplně jedno, jak dlouho tu Flamel nebyl, stále povaţuje

toto město za svůj domov.“

Niccolo Machiavelli vzhlédl přes svůj počítač a uvědomil si, jak

málo ví o svém věrném zaměstnanci. „A kde je vlastně tvůj domov?“

zeptal se.

„Je pryč, navţdy ztracen.“ Obrovské kulaté oči jako by se přitom

zaleskly.

„Proč se mnou zůstáváš?“ podivoval se Machiavelli nahlas. „Proč

nejdeš hledat ostatní svého druhu?“

„Ti jsou jiţ také nenávratně pryč. Jsem poslední a mimochodem

my dva jsme si dost podobní.“

„Ale ty nejsi člověk,“ namítl opatrně Machiavelli.

„A vy jste?“ zeptal se Dagon s očima do široka otevřenýma a

nehybnýma.

Machiavelli se dlouze díval do Dagonových očí, nakonec přikývl a

vrátil se ke své obrazovce. „Takţe, hledáme někoho, koho Flamelovi

znali, kdyţ tu ještě ţili. A víme, ţe ve městě nebyli od osmnáctého

století, tím to zúţíme na výběr nesmrtelných, kteří zde tehdy

pobývali.“ Prsty vyťukal omezující specifikaci a počkal na výsledek.

„Jenom sedm. Pět z nich je na naší straně.“

„A ti dva zbývající?“

„Kateřina Medicejská ţije na Rue du Dragon.“

„Není Francouzka,“ zamumlal slizce Dagon. „Ne, ale byla matkou

tří francouzských králů,“ řekl Machiavelli a velmi neobvykle se

usmál. „Ale ta je loajální jen sama k sobě…“ Jeho hlas zněl téměř

neslyšně, kdyţ narazil na druhé jméno. „Ale co to máme zde?“

Dagon se ani nepohnul.

Niccolo Machiavelli otočil notebook, aby i sluha viděl z

propagačního letáku fotografii muţe, který přímo hleděl do objektivu

fotoaparátu. Prameny hustých kudrnatých vlasů černých jako havraní

peří padaly na ramena a uprostřed obličeje zářily jasně modré oči.

„Já toho muţe neznám,“ řekl Dagon.

„Ale já ho znám velmi dobře. To je člověk, nesmrtelný, kdysi

známý jako hrabě de Saint-Germain, čaroděj, vynálezce, muzikant, a

také alchymista.“ Machiavelli zavřel program a zaklapl notebook.

„Saint-Germain byl také učedníkem Nikolase Flamela a zřejmě

právě ţije v Paříţi,“ završil vítězoslavně.

Dagon se usmál a odkryl své ostré zuby. „A Flamel ví, ţe tu Saint-

Germain ţije?“

„To vůbec netuším. Jen stěţí lze odhadnout, jak rozsáhlé znalosti a

vědomosti má Nikolas Flamel.“

Dagon si opět nasadil sluneční brýle a dodal: „A já myslel, ţe vy

víte všechno.“

KAPITOLA 8

„Potřebujeme si odpočinout,“ přiznal konečně Josh. „Lip neujdu

ani krok.“ Zastavil a opřel se o dům, kolem kterého právě šli.

Předklonil se, rukama se podpíral o kolena a chvíli zhluboka dýchal.

Kaţdý nádech představoval nepředstavitelnou námahu, a dokonce se

mu začaly dělat černé mţitky před očima. Vypadalo to, ţe se kaţdou

chvíli pozvrací. Cítil se podobně v minulosti jako po namáhavém

tréninku a ze zkušenosti věděl, ţe pomůţe na chvíli si sednout, a také

se napít.

„Má pravdu,“ obrátila se Scatty na Flamela. „Musíme si

odpočinout, třeba jen na chvilku.“ Celou dobu nesla Sofii v náručí.

Tmavý horizont se začal na východě, nad paříţskými střechami

jemně prosvětlovat ranním rozbřeskem a na ulici se začali objevovat

první lidé na cestě za prací. Skupinka se drţela sice v tmavých

zákoutích ulic, a tak si jich zatím nikdo nevšiml, ale to se mohlo

velice rychle změnit. Brzy se ulice zaplní nejdříve Paříţany a posléze

i turisty.

Nikolas stál u ústí úzké tmavé uličky, ostatní tak viděli jenom jeho

obrys. Přelétl pohledem celou ulici, pak se k nim otočil a řekl:

„Musíme dál! Kaţdá vteřina zdrţení hraje pro Machiavelliho a

dostává ho blíţ a blíţ.“

„Ale my uţ nemůţeme,“ protestovala Scatty. Podívala se na

Flamela a na okamţik jako by jí oči zeleně zazářily. „Dvojčata si

potřebují odpočinout,“ naléhala a pak klidněji dodala: „A ty taky,

Nikolasi, vypadáš strašně vyčerpaně.“

Alchymista se zamyslel a nakonec souhlasil. „Samozřejmě máš

pravdu. Odpočineme si.“

„Moţná bychom si mohli najít nějaký hotel, ne?“ navrhoval Josh.

Byl hrozně unavený, všechny svaly ho bolely, v očích a v krku ho

pálilo, hlava třeštila.

Scatty zavrtěla hlavou. „To je nesmysl, chtěli by naše pasy…“

Sofie sebou zamlela a Scatty ji opatrně poloţila na zem a opřela o

zeď.

Josh se okamţitě postavil po jejím boku a řekl: „Jsi vzhůru?“ A v

jeho hlase zněla notná dávka úlevy.

„No, já jsem vlastně tak úplně nespala,“ odpověděla Sofie. V krku

měla sucho a i mluvení ji vyčerpávalo. „Vím o všem, co se dělo, ale

bylo to, jako bych se na všechno dívala zvenku. Skoro jako kdyţ se

koukáš na televizi.“ Přitiskla ruce na kříţ zad a snaţila se protáhnout.

„Au, tohle bolí.“

„Co tě bolí?“ okamţitě reagoval Josh. „Všechno.“ Sofie se

zkoušela narovnat, ale svaly jako by ji neposlouchaly a hlava ji

neskutečně bolela.

„Je tady někdo, nějaký váš známý, který by nám mohl pomoct?“

zeptal se Josh a očima těkal z Flamela na Scatty. „Nějací nesmrtelní

nebo spřátelené starobylé bytosti?“

„Nesmrtelní a starobylí jsou úplně všude,“ řekla Scatty. „Ale jen

málokdo z nich je opravdu přátelský,“ dodala naprosto váţně.

„Máš pravdu, tady v Paříţi ţije spousta nesmrtelných,“ souhlasil

pomalu Flamel, „nemám však nejmenší tušení, kde je hledat, a i

kdybych věděl, nevím, jestli stojí na naší straně. Perenela by to

věděla,“ smutně dodal.

„Myslíš, ţe by to věděla tvoje babička?“ zeptal se Josh Scatty.

Bojovnice na něj pohlédla a řekla: „Jistě, ta ano.“ Pohlédla na Sofii

a zeptala se: „Myslíš, ţe bys mohla ve svých nových vzpomínkách

najít něco o nesmrtelných nebo starobylých bytostech v Paříţi?

Cokoliv.“

Sofie zavřela oči a snaţila se ze všech sil, ale obrazy a scény jako

třeba oheň, který sršel z krvavě rudé oblohy, nebo obrovská

pyramida se zploštělým vrcholkem, která měla být smetena velkou

vlnou, všechno bylo chaotické a děsivé. Zavrtěla hlavou, ale hned

přestala, protoţe kaţdý pohyb strašně bolel. „Vůbec se nedokáţu

soustředit,“ vzdychla. „Cítím, ţe mám hlavu úplně přeplněnou a ţe

mi kaţdou chvíli musí nutně prasknout.“

„Čarodějka by to moţná věděla,“ uvaţoval Flamel nahlas, „ale

spojit se s ní nemůţeme. Pokud vím, nemá telefon.“

„A co její sousedé nebo přátelé?“ zkusil Josh. Obrátil se na svou

sestru a řekl: „Já vím, ţe nechceš na nic myslet, ale tohle je

důleţité!“

„Nemůţu…“ odmítala Sofie, odvracela pohled od bratra a vrtěla

hlavou.

„Tak nemysli, jen odpověz,“ vyhrkl Josh. Rychle se nadechl, ztišil

hlas a pomalu a zřetelně se zeptal: „Ségro, kdo je nejlepším přítelem

čarodějky v Ojai?“

Sofiiny jasné oči se opět zavřely, zavrávorala, jako by měla znovu

omdlít. Pak otevřela oči, zavrtěla hlavou a odpověděla: „Nemá tam

ţádné přátele. Ale kaţdý ji tam zná. Moţná bychom měli zavolat do

vedlejšího obchodu…,“ navrhla. Pak si ale uvědomila: „Ale tam je

teď strašně pozdě.“

Flamel přikývl. „Sofie má pravdu, v tuhle noční dobu budou mít

zavřeno.“

„Dost moţná,“ souhlasil Josh, pokračoval s nebývalým vzrušením

v hlase, „ale kdyţ jsme opouštěli Ojai, nechali jsme celé město ve

zmatku a chaosu. Nezapomeňte, ţe jsem naboural do fontány v

Libbey parku, to uţ muselo vzbudit něčí pozornost. Vsadím se, ţe

policie i tisk jsou jistě na nohou. A novináři budou mít moţná nějaké

reakce, určitě zpovídali lidi na místě. Jestli je tedy čarodějčin obchod

zničený, určitě hledají nějaký trhák.“

„To máš nejspíš pravdu, to by mohlo vyjít…,“ uvaţoval nahlas

Nikolas. „Potřebuji jen zjistit jméno místních novin.“

„Ojaiský deník, 646-1476,“ vysypala okamţitě Sofie jako z

rukávu. „To si pamatuju…, teda to si pamatuje čarodějka,“ dodala a

otřásla se. Měla tolik vzpomínek, tolik různých myšlenek a obrazů

lidí, míst, která nikdy neměla existovat, ale také naprosto obyčejné

vzpomínky jako telefonní čísla, recepty, jména a adresy lidí, o

kterých Sofie nikdy ani neslyšela, obrazů televizních pořadů, filmů.

Dokonce si vzpomněla na všechny písničky Elvise Presleyho.

Ale všechno to byly vzpomínky čarodějky z Endoru, a právě teď

dělalo Sofii velké potíţe vzpomenout si na vlastní telefonní číslo. Co

by se asi stalo, kdyby čarodějčiny vzpomínky byly tak silné, ţe by

přebily její vlastní? Snaţila si připomenout tváře rodičů a před očima

se jí míhaly tisíce a tisíce tváří a postav, některé vytesané do kamene,

hlavy a busty obrovských soch, jiné namalované na zdech budov,

nebo vyleptané ve skle a vyryté do hlíny. Sofie začala panikařit. Proč

si sakra nemůţe vybavit podobu rodičů? Zavřela oči a zamyslela se,

kdy je naposledy viděla. Asi před třemi týdny neţ odjeli na

vykopávky do Utahu. Před očima Sofie se míhaly další a další

postavy a předměty: kousky pergamenů, útrţky rukopisů nebo

popraskaných maleb, tváře vypadaly jako na sépiových fotografiích

nebo rozmazané jako v novinách…

„Sofie?“

A pak se v jasných barvách jejich tváře objevily, Sofie cítila, ţe

čarodějčiny vzpomínky blednou, ustupují a nahrazují je její vlastní.

Najednou si vzpomněla i na svůj telefon.

„Ségra?“

Sofie otevřela oči a uviděla znepokojenou bratrovu tvář. Stál přímo

proti ní a díval se jí zblízka do tváře.

„Je mi fajn,“ zašeptala. „Jen jsem se snaţila na něco důleţitého

vzpomenout.“

„Coţe?“

Sofie se pokusila o úsměv a řekla: „No jo, na své telefonní číslo.“

„Tvoje telefonní číslo? Proč proboha?“ zarazil se a po chvíli dodal:

„Nikdo si přece nepamatuje své číslo, kdy jsi prosím tě naposledy

volala sama sobě?“

Dvojčata seděla naproti sobě v prázdné kavárně, poblíţ stanice

metra u Gare du Nord. Ruce si oba ohřívali o šálek horké čokolády.

Obsluhu obstarával za pultem pouze jeden špatně oholený mladík s

visačkou obrácenou vzhůru nohama, stálo na ní Roux.

„Potřebuju si dát sprchu,“ řekla Sofie sklesle. „Potřebuju si umýt

vlasy a vyčistit zuby, a také se převléct. Připadá mi to jako věčnost,

co jsem se naposled myla.“

„Myslím, ţe je to pár dnů, ale i tak nevypadáš zrovna nejlíp,“

souhlasil Josh. Natáhl se a odhrnul sestře pramen blonďatých vlasů z

obličeje.

„Taky se tak cítím,“ zašeptala Sofie. „Pamatuješ loni v létě, kdyţ

jsme byli na Long Beach, jak jsem si dala celou zmrzlinu, pak chilli

párek a nakonec hranolky a velké pivo?“

Josh se zakřenil a odpověděl: „A ještě si dojedla moje křidýlka a

mou zmrzlinu! Ten volejbal po tom všem nebyl zrovna dobrý

nápad.“

Sofie se usmála při té vzpomínce, ale hned zváţněla. I kdyţ tenkrát

bylo téměř nesnesitelné horko, třásla jí zimnice, na zádech se jí

sráţely kapičky potu a ţaludek cítila jako by v něm měla těţkou

cihlu. Naštěstí se tenkrát v autě nepřipoutala, ale přesto byl výsledek

naprosto nechutný. Auto se v podstatě nedalo pouţívat několik

dalších týdnů. „A takhle se nějak cítím právě teď: zimnice a všechno

mě neskutečně bolí.“

„No tak se prosím snaţ nepozvracet,“ zamumlal Josh. „Nemyslím,

ţe by to na naši tichou a vstřícnou obsluhu udělalo dobrý dojem.“

Roux pracoval v kavárně čtyři roky a za tu dobu byl dvakrát

přepaden. Dost často mu tady lidé vyhroţovali, ale naštěstí se mu

nikdy nic nestalo. Kavárna s otvírací dobou po celou noc přitahovala

různé typy lidí, někteří byli nebezpeční, jiní jen podivíni. Roux

zkušeným okem odhadoval čtveřici těchto nočních zákazníků, zdála

se mu přinejmenším podezřelá. Dva teenageři, špinaví aţ hrůza

vypadali vyčerpaně a vyděšeně. Starší muţ, moţná jejich děda,

přemýšlel Roux, nebyl v lepší formě. Jen čtvrtý člen skupiny –

rusovlasá zelenooká mladá ţena v černém tílku, černých vojenských

kalhotách a těţkých botách vypadala svěţe a upraveně. Divil se, v

jakém vztahu asi můţe být k těm ostatním. Určitě to není jejich

příbuzná, na to nevypadá, ale ti dva mladí se dost podobají, moţná

jsou to i dvojčata.

Roux se chvíli zdráhal, kdyţ stařík vytáhl kreditku, aby zaplatil za

dvě čokolády. Lidé většinou platili tak malou útratu hotově, a tak ho

samozřejmě napadlo, ţe je kradená.

„Došly mi eura,“ řekl stařík s úsměvem. „Mohl byste mi projet

kartu na dvacet a zbytek mi dát v hotovosti?“ Roux si všiml, ţe jeho

francouzština je zvláštní, staromódní, skoro jako ze starého filmu.

„Je to přísně proti všem předpisům…,“ začal Roux, ale při dalším

pohledu do neústupných očí rusovlasé dívky si to rozmyslel.

Vypadalo to, ţe se pokouší o úsměv Scattyiným směrem a dodal:

„Myslím, ţe kdyţ udělám jednu výjimku, nic se nestane.“ Uvaţoval,

ţe u kradené karty by transakce terminálem stejně neprošla.

„To bude od vás moc milé,“ usmál se zdvořile Flamel. „A mohl

byste mi dát nějaké drobné na telefon?“

Roux si naúčtoval 8 euro za dvě horké čokolády a do terminálu

naťukal částku 20 euro. Překvapeně zjistil, ţe jde o americkou kartu,

přestoţe by se vsadil, ţe podle přízvuku je její majitel stoprocentní

Francouz. Chvíli to trvalo, neţ transakce proběhla, ale nakonec účet

vyjel. Roux odečetl částku za dva nápoje a podal Flamelovi zbytek v

jednoeurových a dvoueurových mincích. Pak se vrátil zpět k

učebnici matematiky, kterou měl schovanou pod pultem. Tentokrát

se spletl v odhadu této skupiny, nebylo to poprvé a určitě ani

naposledy, pomyslel si. Zřejmě přijeli jedním z ranních vlaků,

nebylo na nich nic zas tak neobvyklého.

No, moţná ne na všech. S hlavou skloněnou do učebnice se musel

pohledem neustále vracet k rusovlasé dívce. Stála k němu zády a

mluvila s tím starším muţem. Pak se pomalu a nenucené otočila, a

podívala se na něj. Usmála se a ten jemný náznak úsměvu přinutil

mladíka, aby se stydlivě zaryl pohledem hlouběji do knihy.

Flamel stál u pultu kavárny a sledoval Scatty. „Potřebuju, abys tu s

nimi zůstala,“ řekl klidně, přičemţ plynule přešel z francouzštiny do

latiny. Očima mrkl směrem ke dvojčatům, která právě vychutnávala

svou čokoládu. „Dohlídni na ně, aby se jim nic nestalo. Já půjdu najít

telefon.“

Bojovnice přikývla. „Buď opatrný. Kdyby se cokoliv stalo a my se

ztratili, sejdeme se zpátky na Montmartru. Machiavelli by určitě

nepředpokládal, ţe bychom se tam vrátili. Budeme čekat před jednou

z restaurací – třeba La Maison Rose – kaţdou celou hodinu po dobu

pěti minut.“

„Domluveno. Ale pokud se nevrátím do poledne,“ pokračoval tiše,

„chci, abys dvojčata odvedla pryč.“

„Neopustím tě,“ pevně zamítla.

„Pokud se do té doby neukáţu, bude zřejmé, ţe mě Machiavelli

dostal,“ řekl váţně Nikolas. „A ani ty bys mě nebyla schopná

vysvobodit od armády jeho přisluhovačů.“

„Myslím, ţe jsem i dříve čelila větším armádám.“

Flamel chytil Scatty za rameno a poloţil na něj ruku: „Dvojčata

jsou teď nejdůleţitější. Musíme je ochránit za kaţdou cenu. Pokračuj

v trénování Sofiiných schopností a najdi někoho, kdo bude schopen

probudit ty Joshovy. A pokud budeš moci, zachraň mou drahou

Perenelu. Kdybych zemřel, řekni jí, ţe můj duch si ji najde.“ Pak neţ

mohla cokoliv říct, se Nikolas obrátil a bez dalších slov odešel ze

dveří vstříc rannímu rozbřesku.

„Pospěš si…,“ zašeptala Scatty, ale Flamel ji uţ slyšet nemohl.

Věděla, ţe kdyby ho chytili, navzdory tomu, co právě řekl,

prohledala by celé město, dokud by ho nenašla. Zhluboka se

nadechla, podívala přes rameno a zjistila, ţe mladík za pultem na ni

vyloţeně zírá. Na krku měl vytetovanou pavučinu a po celé délce

obou uší měl jednu náušnici vedle druhé. Napadlo ji na okamţik, ţe

ho to asi muselo bolet. Vţdycky touţila po piercingu, ale její kůţe se

bohuţel hojila příliš rychle, a tak nemohla navléknout náušnici skrz,

protoţe dírka ihned zarostla.

„Něco k pití?“ zeptal se Roux, který se nervózně usmíval a

piercing měl i v jazyku. „Vodu,“ odpověděla Scatty. „Jistě. Perrier,

perlivou nebo neperlivou?“

„Z kohoutku a bez ledu,“ dodala Scatty, otočila se a přisedla si ke

dvojčatům. Obrátila ţidli, ruce poloţila na opěradlo před sebou a

opřela si o ně hlavu.

„Nikolas šel hledat telefon. Zkusí se dovolat mé babičce, aby

zjistil, jestli tu někoho nezná. Nevím, co budeme dělat, jestli se mu

to nepodaří.“

„Proč?“ zeptala se Sofie.

Scatty zavrtěla hlavou a vysvětlila: „Musíme se dostat z ulice. Měli

jsme štěstí, ţe jsme unikli ze Sacré-Coeur dřív, neţ policie obklíčila

celou oblast. Určitě uţ našli toho omráčeného četníka, takţe nám

jsou v patách, a všichni mají náš popis. Je to opravdu jen otázka

času, neţ nás někdo na ulici pozná.“

„A co se stane potom?“ přemýšlel nahlas Josh.

Scathach se usmála, ale v jejím úsměvu bylo něco děsivého.

„Potom teprve poznají, proč mi říkají bojovnice.“

„Ale co se stane, kdyţ nás chytí?“ trval na svém Josh. Stále mu

moc nedocházelo, ţe je hledá celá francouzská policie. Bylo daleko

přijatelnější uvěřit, ţe je honí nějaká mýtická nestvůra nebo nějaký

nesmrtelný. „Co se s námi stane?“

„Odvedli by vás k Machiavellimu. Pro starobylé bytosti z temnot

máte dost velkou cenu.“

„Coţe…?“ Sofie se rychle podívala na bratra. „Co by s námi

udělali?“

„To ani nechtěj vědět,“ vyhrkla upřímně Scatty. „Ale můţeš mi

věřit, ţe by to nebylo nic příjemného.“

„A co ty?“ zeptal se Josh.

„Nemám mezi těmi z temnot přátele,“ odpověděla klidně Scatty.

„Stojím proti nim jako jejich nepřítel více neţ dva a půl tisíce let.

Dokáţu si představit, ţe pro mě jiţ dávno mají přichystanou nějakou

speciální říši, kde by mě uvěznili. Prostředí velmi vlhké a studené,

protoţe moc dobře vědí, ţe to nenávidím.“ Usmála se a trochu

křečovitě dodala: „Ale ještě nás nemají, a určitě nás nedostanou

zadarmo.“ Pohlédla letmo na Sofii a podotkla: „Vypadáš strašně.“

„To uţ mi řekl Josh,“ opáčila Sofie, ohřívala si ruce o šálek s

horkým nápojem a čas od času upila. Těţce dýchala a při hlubokém

nádechu vnímala kaţdou sloţku bohatého kakaového aroma. V

ţaludku jí kručelo, coţ jí připomnělo, ţe uţ je to věčnost, co

naposledy jedli. Čokoláda chutnala tak hořce, aţ se jí hrnuly slzy do

očí. Dokonce si vzpomněla, ţe někde četla o evropské čokoládě, ţe

má daleko větší obsah kakaa neţ běţně prodávaná v Americe.

Scatty se nahnula a ztišila hlas. „Potřebuješ si od toho stresu po

tom všem odpočinout a načerpat nové síly. Cestování pomocí

energetických bran je náročné a organismus se musí vyrovnat s

časovým posunem, jako kdyţ letíte na druhý konec světa letadlem,

teda alespoň takhle mi to lidé popisovali.“

„No jo, a předpokládám, ţe na tebe to takhle nepůsobí, co?“

zamumlal Josh. V jejich rodině si z něj vţdycky utahovali, ţe se

musí aklimatizovat, i kdyţ jede autem z jednoho města do druhého.

Scatty zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, nemám s tím problém, zásadně

totiţ nelétám. V ţivotě mě nikdo do ničeho podobného nedostane.

Létání je jen pro stvoření, která se narodila s opravdovými křídly. I

kdyţ nepopírám, ţe jednou jsem letěla na čínském drakovi jménem

Long.“

„Čínský drak Long?“ nevěřícně zopakoval Josh. „Jo, je to hodný

čínský drak,“ řekla Sofie. Scathach se otočila k Sofii a řekla:

„Vytvoření mlhy muselo stát velké úsilí a navíc to spálilo strašně

moc tvé aurické energie, je velmi důleţité, abys své schopnosti

nepouţila nyní tak dlouho, jak to jen půjde.“

Trojice se opět opřela do svých ţidlí, kdyţ Roux obešel pult a

přinesl Scatty sklenici vody. Poloţil ji ostýchavě na konec stolu,

pokusil se o další nervózní úsměv a pak rychle odešel.

„Myslím, ţe se mu líbíš,“ řekla Sofie laškovně.

Scatty se otočila a chvíli mladíka pozorovala. Pak se pousmála.

„Má piercing,“ řekla tak nahlas, ţe ji musel slyšet i mladík za

pultem. „Nemám ráda kluky s piercingem.“

Obě dívky se bavily při pohledu na červenajícího se Francouze.

„Proč je důleţité, aby Sofie nepouţívala nějakou dobu své

schopnosti?“ chtěl vědět Josh a tím vrátil pozornost k předešlé

konverzaci. Cítil, ţe se mu opět v hlavě rozezněl alarm, který ho

varoval před moţným nebezpečím.

Scatty se nachýlila opět přes stůl a dvojčata také. „Kdyţ totiţ

spálíte veškerou svou aurickou energii, pak se vaše moc začne ţivit z

vaší ţivotní síly.“

„Co přesně to znamená?“ zeptala se Sofie.

„Slyšeli jste uţ o spontánním samovznícení?“

Sofie netušila, ale Josh přikývl. „Já ano. Lidé v těchto případech

začnou bez vysvětlení hořet, jsou to staré pohanské pověry.“

Scatty nesouhlasně zakroutila hlavou: „To právě nejsou. Během

lidské historie se to stalo mnohokrát.“ Po chvíli tiše dodala:

„Dokonce jsem jich i pár viděla. Můţe se to stát velmi snadno, v

momentě, oheň obvykle začne v ţaludku a plicích a postupně

zachvátí celé tělo, ze kterého v mţiku zbude jen trocha popela.

Musíš teď být opatrná, Sofie. Vlastně ráda bych, kdybys mi slíbila,

ţe své schopnosti znovu nepouţiješ, i kdyby se stalo cokoliv.“

„A Flamel tohle všechno věděl,“ zeptal se okamţitě Josh, který jen

stěţí kontroloval hněv v hlase.

„Samozřejmě,“ odpověděla tiše Scatty.

„Ale neměl pocit, ţe by to bylo tak důleţité, abychom to věděli,

ţe?“ vyštěkl Josh ironicky. Roux za pultem zvedl oči od učebnice,

kdyţ slyšel hlasitější zvuky hlasu. Josh se zhluboka nadechl a

pokračoval uţ šeptem: „Co ještě nepovaţoval za důleţité, aby nám to

sdělil?“ doţadoval se od Scatty odpovědi. „Co ještě přichází jako

neţádoucí příznaky s tímto úţasným darem?“ vyhrkl rychle s

důrazem na poslední slovo.

„Všechno se přihodilo strašně rychle, Joshi,“ řekla Scatty. „Prostě

nebyl čas na vysvětlování, na přípravu vás dvou.

Ale chci, abyste si pamatovali, ţe Nikolasovi na vás záleţí a udělá

všechno pro to, aby vás ochránil.“

„Nepotřebovali jsme ţádnou ochranu, neţ jsme ho potkali,“

oponoval Josh.

Kůţe na Scattyině tváři se vypjala a svaly na krku ztuhly stejně

jako ramena a v jejích zelených očích se objevilo něco temného a

strašidelného.

Sofie roztáhla paţe, jednu poloţila na Joshovu a druhou na

Scattyinu ruku. „Dost, přestaňte,“ řekla unaveně. „Neměli bychom

bojovat mezi sebou.“

Josh se uţ chystal odpovědět, ale pohled do ustarané a vyčerpané

sestřiny tváře ho vyděsil, a tak poslušně přikývl: „OK.“ A po chvíli

dodal: „Prozatím.“

Scatty také přikývla a řekla: „Sofie má pravdu.“ Podívala se na

Joshe a dodala: „Je to opravdu nespravedlivé a vyloţeně nešťastné,

ţe to všechno leţí jen na Sofii. Škoda ţe tvé schopnosti nemohla

Hekaté také probudit.“

„Není ti to ani z poloviny tak líto jako mně,“ poznamenal Josh, a

nedokázal zastřít hořkost, kterou cítil. Přes všechno, co zaţil a viděl,

přes všechno to nebezpečí, si nepřál nic jiného, neţ aby měl stejnou

moc jako jeho sestra. „Není ale přece pozdě, ţe ne?“ dychtivě chtěl

vědět.

„Tvé schopnosti můţou být probuzeny kdykoliv, ale já nevím, kdo

má tu moc je probudit. Musí to být nějaká starobylá bytost, a ani

těch, které mají tuto konkrétní moc a schopnost, není mnoho,“

vysvětlovala Scatty.

„Kdo to dokáţe?“ dál naléhal Josh a zarytě se díval na Scatty, ale

odpověděla Sofie.

„V Americe to můţou provést Černá Annis nebo Perona.“

Josh i Scatty se otočili k Sofii, která zamrkala překvapením. „Znám

jenom jména, ale ani nevím, kdo to je.“ Najednou se jí oči zalily

slzami. „Mám všechny ty vzpomínky…, které ani nejsou moje.“

Josh se natáhl po Sofiině ruce a jemně ji stiskl.

„Jsou to vzpomínky čarodějky z Endoru,“ přitakala Scatty, „a

můţeš být jen ráda, ţe nevíš, kdo je Černá Annis nebo Persefóna.

Zvláště ta první,“ dodala posmutněle. „Jsem dokonce dost

překvapená, jestli má babička věděla, kde sídlí, ţe ji ještě nechala

ţít.“

„Ţije v Catskills,“ znovu vyhrkla Sofie, ale Scatty ji štípla do ruky.

„Au!“

„Jen jsem tě chtěla rozptýlit,“ vysvětlovala Scatty. „Uţ na ni

nemysli. Jsou určitá jména, která by se neměla ani nahlas

vyslovovat, a tohle je jedno z nich.“

„To je jako, kdyţ se řekne: ‚nemyslete na slony‘,“ řekl Josh, „a pak

nakonec nemůţeš myslet na nic jiného neţ na slony.“

„Na všechno zapomeňte,“ pronesla Scatty. „Před výlohou stojí dva

policisté, kteří na nás zírají skrz sklo. Ale nedívejte se tam!“ vyhrkla

naléhavě. Ale bylo pozdě.

Josh se automaticky otočil, a ať uţ četníci viděli na jeho tváři

jakýkoliv výraz – šok, hrůzu, vinu, strach – tak přesně znamenal

signál, aby vrazili dovnitř. Jeden z nich vytáhl pistoli z opasku a

druhý horečnatě mluvil do vysílačky a vytahoval obušek.

KAPITOLA 9

Nikolas s rukama hluboko zaraţenýma v kapse koţené bundy a s

nepříliš čistými kalhotami a kovbojskými botami vypadal celkem

nenápadně i mezi lidmi spěchajícími do práce nebo bezdomovci,

kteří začali vylézat do ulic Paříţe. Četníci se shlukovali pomalu na

kaţdém rohu, zuřivě mluvili do svých vysílaček a Nikolase si vlastně

vůbec nikdo nevšímal.

Nebylo to poprvé, co ho někdo honil nebo sledoval v těchto

ulicích, ale vţdycky tu míval známé, přátele nebo spojence, kteří mu

mohli pomoct. Vrátil se sem s Perenelou na konci sedmileté války v

roce 1763, protoţe jeden z jeho starých přátel potřeboval pomoc a

Flamelovi nikdy nikomu pomoc neodmítli. Naneštěstí Dee je tu

objevil a pronásledoval ulicemi s celou armádou černě oděných

zabijáků, z nichţ ani jediný nebyl lidského původu.

Tenkrát unikli. Ale zmizet nyní moţná nebude tak lehké. Paříţ se k

nepoznání změnila. Kdyţ baron Hausmann město v devatenáctém

století přetvořil, zničil také dost velkou část původního středověkého

osídlení, právě tu, kterou Flamel tak dobře znal. Téměř všechny

alchymistovy skrýše, úkryty a bezpečné domy, tajné pasáţe, uličky a

podkroví byly pryč. Kdysi tu znal kaţdý metr, kaţdou uličku a

průchod, ale nyní znal tytéţ běţné věci jako kaţdý turista.

A v této chvíli je navíc nepronásledoval jen Machiavelli, ale celá

francouzská policie a tajná sluţba. Dee byl navíc na cestě a Nikolas

věděl, ţe aţ dorazí do Paříţe, nebude se štítit ničeho.

Nikolas se zhluboka nadechoval a vnímal studený paříţský vzduch

blíţícího se svítání. Podíval se na své levné digitální hodinky, které

byly stále nastavené na americký čas. Bylo na nich za deset minut

půl deváté večer, coţ znamenalo, jak rychle spočítal, ţe v Paříţi je

půl šesté ráno. Na chvilku ho napadlo seřídit hodinky na

greenwichský čas, ale pak to zavrhl. Před několika měsíci se pokusil

posunout hodinky při změně na letní čas, ale ty jako by se zbláznily,

začaly pípat a blikat. Trápil se tím asi hodinu, samozřejmě bez

úspěchu, pak přišla Perenela a během třiceti sekund vše spravila.

Nikolas je nosil jen kvůli odpočítání času. Kaţdý měsíc vymazal

počítadlo, kdyţ uvařil novou dávku elixíru ţivota, a nastavil nových

720 hodin. Během všech těch staletí zjistili, ţe se účinek elixíru

shodoval s lunárním cyklem, a proto měli zhruba necelý měsíc na

výrobu dalšího. Během daného měsíce pomalu a postupně stárnuli,

ale téměř neznatelně, a kdyţ se znovu napili elixíru, veškeré účinky

stárnutí se vyrušily. Vlasy ztmavly, vrásky zmizely nebo se zjemnily,

svaly se zpevnily, smysly zbystřily a bolest svalů i kloubů zmizela.

Bohuţel receptura se nedala jednoduše zkopírovat, ale kaţdý měsíc

bylo sloţení jedinečné a kaţdý elixír fungoval pouze jednou. Kniha

mága Abraháma byla sepsána v jazyku, který předcházel lidskou

rasu, písmo se neustále měnilo, takţe se do jediné knihy vešlo

nezměrné mnoţství znalostí. Ale kaţdý měsíc se na straně sedm

tohoto rukopisu v kovové vazbě objevil nový recept na elixír ţivota

nebo mládí, chcete-li. Kroutící se písmo zůstalo klidné asi hodinu, a

pak se opět měnilo a míhalo jako vţdycky.

Jen jedinkrát se Flamelovi pokusili pouţít lektvar dvakrát. Ale

tenkrát byly účinky úplně opačné. Lektvar dvakrát uţitý proces

stárnutí urychlil. Naštěstí si jen Nikolas trochu usrkl bezbarvého,

téměř obyčejného nápoje, kdyţ si Perenela všimla, ţe se objevují pod

jeho očima kruhy a vrásky na čele se prohlubují, dokonce i vousy mu

začaly vypadávat. Vyrazila mu hrnek z ruky dřív, neţ se mohl znovu

napít. Nicméně vrásky uţ mu zůstaly a hustý plnovous, na který byl

tak pyšný, uţ nikdy nenarosil.

Nikolas s Perenelou dovařili poslední elixír o půlnoci minulou

neděli, přesně před týdnem. Nikolas zmáčkl knoflík na hodinkách a

našel odpočítávání, na kterém stálo 116 hodin a 21 minut, při dalším

zmáčknutí knoflíku se objevil čas, který zbývá – 603 hodin, 39

minut, zhruba dvacet pět dní. A během té chvíle utekla další minuta.

Oba budou stárnout a slábnout, a samozřejmě kdykoliv pouţijí svou

moc celý proces tím ještě urychlí. Jestli se mu nepodaří znovu získat

knihu do konce měsíce a neuvařit další elixír, oba dva zestárnou

natolik, ţe zemřou.

A celý svět bude zničen s nimi.

Pokud…

Policejní auto projelo okolo se zapnutou sirénou. Potom druhé a

třetí. Jako kaţdý na ulici i Flamel se za houkajícími auty otočil, aby

zjistil, kam míří. Poslední, co by potřeboval, bylo zbytečně na sebe

upoutávat pozornost a vyčuhovat z davu.

Musí znovu získat Kodex. Přesněji zbytek knihy, připomněl si,

zatímco volnou ruku mimoděk přitiskl na hruď. Pod tričkem

schovával v bavlněném pytlíku, který mu před více neţ pěti sty lety

ušila Perenela, právě Knihu mága Abraháma. Ušila jednoduchý

pytlík, staţený tenkou kůţí, která udrţela celý svazek. Bohuţel nyní

obsahoval pouze jeho dvě poslední stránky, které se Joshovi podařilo

vytrhnout při boji s Johnem Dee. Tyto dvě stránky ovšem

obsahovaly závěrečnou část rituálu, který by vrátil vládu nad světem

a lidmi starobylým bytostem z temnot, kterým John Dee slouţí.

Nikolas tohle však nedopustí, k tomu nesmí dojít.

Dva četníci se na rohu otočili a středem ulice se vraceli zpět. Na

některé kolemjdoucí se pátravě dívali, jiné sledovali, dokonce

nahlíţeli do výloh, ale kolem Nikolase prošli, aniţ mu věnovali

podrobnější pohled.

Nikolas věděl, ţe nyní je nejdůleţitější ochránit dvojčata, někam je

schovat, to však znamená, ţe musí nutně v Paříţi najít nějaké

nesmrtelné. V kaţdém městě na světě ţijí lidé, kteří se z určitých

důvodů dovedou vyhnout působení času. Tito nesmrtelní přeţívají

století někdy i tisíciletí a určitě jsou i v Paříţi, jen je najít.

Nesmrtelní měli rádi anonymitu velkých měst, kde bylo jednodušší

splynout s davem a neustále se měnícími obyvateli.

Kdysi, uţ je to velmi dávno, přišli Nikolas s Perenelou na to, ţe v

kaţdé legendě a báji je zrníčko pravdy. Kaţdá rasa nebo národ si

předávala mýty a pohádky o lidech, kteří měli výjimečně dlouhé

ţivoty, a to právě byli ti nesmrtelní.

Ve svém dlouhém ţivotě se alchymista setkal se třemi absolutně

odlišnými druhy lidí, kteří nepodléhali vlivu času. Ti nejstarší

(Antikové, praotcové lidstva, prapředci), kterých jiţ je na světě jen

pár, se zrodili na samém úsvitu lidských dějin a byli svědky celé

lidské historie, coţ z nich udělalo více a někdy také méně neţ lidi.

Další byli takoví, jako on a Perenela, kteří objevili tajemství

nesmrtelnosti. Samotná alchymie byla za lidského věku

nespočetněkrát objevena a zapomenuta, aby znovu a znovu

vycházela na světlo, a jedno z jejích nejţádanějších tajemství

představoval i elixír ţivota. Nikolas nakonec přišel na to, ţe zdrojem

základů alchymie a vlastně i moderní vědy je kniha mága Abraháma

zvaná Kodex.

Třetí skupina čítala lidi, kterým byla nesmrtelnost z nějakého

důvodu darována. Do této kategorie spadali ti, kteří buď náhodou,

nebo záměrně přišli do cesty některé starobylé bytosti, jeţ zůstala ve

světě lidí i po zániku Danu Talis. Starobylé bytosti vţdycky hledaly

lidi s výjimečnými schopnostmi, které by mohly vyuţít k dosaţení

svých cílů, a na oplátku jim nabízely za jejich sluţby dar

nesmrtelnosti. To je dar, který je jen málokdo schopen odmítnout,

ale znamená také celoţivotní závazek. Starobylí si tím pojistili

absolutní loajalitu a věrnost. Pokud totiţ nebyli se svými sluţebníky

spokojeni, mohli svůj dar kdykoliv vzít zpátky stejně lehce a rychle,

jako jej poskytli.

Nikolas si uvědomoval, ţe pokud kdy potkal jakékoli nesmrtelné v

Paříţi, existuje velmi reálné nebezpečí, ţe nyní budou stát na straně

těch z temnot.

Procházel kolem internetové nonstop kavárny, která na výloze

inzerovala vysokorychlostní připojení a lokální i mezinárodní hovory

za nejlepší ceny, a to vše v deseti jazycích. Strčil do dveří a vstoupil.

Do nosu ho okamţitě praštil zápach nemytých a zpocených lidí,

zatuchlých věcí, levných parfémů a zkaţeného jídla. Celá ta směsice

v malém prostoru, kde bylo vedle sebe poskládáno příliš mnoho

počítačů. V internetové kavárně bylo překvapivě ţivo, seděla tu

skupinka studentů, kteří zde zřejmě strávili celou noc u počítačů, na

nichţ Nikolas viděl logo World of Warcraft. U ostatních počítačů

seděli s váţnými výrazy mladí muţi i ţeny, kteří se upřeně věnovali

pouze obrazovkám. Cestou k pultu vzadu místnosti Nikolas postřehl,

ţe většina mladých lidí zde chatuje nebo píše maily. Trochu se

pousmál, protoţe pouze před několika dny, přesně v pondělí

odpoledne, kdyţ zrovna v knihkupectví nebyla ani noha, mu Josh asi

hodinu vysvětloval rozdíl mezi těmito dvěma způsoby komunikace.

Josh mu dokonce zřídil vlastní e-mailovou adresu, o které Nikolas

pochyboval, ţe ji vůbec kdy pouţije. Ale zdálo se mu, ţe perspektivu

mají moţná chatovací programy.

Za pultem stála mladá Číňanka v obnošených prostříhaných šatech,

Nikolase napadlo, ţe se hodí akorát tak do koše, ale pravděpodobně

stály celé jmění. Měla tmavě nalíčené oči a zaujatě si lakovala nehty.

Alchymista přistoupil k pultu.

„Tři eura za čtvrt hodiny, pět za půl, sedm za pětačtyřicet minut,

deset za hodinu,“ zaskřehotala neskutečně špatnou francouzštinou,

aniţ se na něj podívala.

„Potřebuji si zavolat do ciziny.“

„Hotově nebo kreditkou?“ zeptala se se stále skloněnou hlavou nad

svými nehty, a Nikolas si všiml, ţe si je nelakuje, ale maluje fixou.

„Kreditkou.“ Chtěl raději ušetřit hotovost pro případ, ţe by musel

někde kupovat něco k jídlu. I kdyţ on jedl málokdy, Scatty téměř

nikdy, musel ale myslet na dvojčata.

„Běţte do druhé budky a řiďte se návodem na zdi.“

Nikolas vlezl do prosklené budky a zavřel za sebou dveře. Výkřiky

studentů od počítačové hry utichly, ale uvnitř to silně zapáchalo

dějícími potravinami. Rychle si přečetl návod a vylovil kreditku,

kterou před chvílí koupil čokoládu dvojčatům. Byla na jméno Nick

Fleming, jméno které pouţíval posledních deset let. Napadlo ho,

jestli mají Dee nebo Machiavelli takové zdroje informací, ţe by byli

schopni ho vystopovat skrz kreditní kartu. Věděl, ţe je to víc jak

pravděpodobné. Ale co by jim to řeklo? Jedině, ţe je v Paříţi, coţ

stejně uţ dávno věděli, a přes tvář mu přelétl lehký náznak úsměvu.

Postupoval podle instrukcí na zdi a vytočil nejdříve mezinárodní

kód, pak číslo, které Sofie našla v čarodějčiných vzpomínkách a

vědomostech. Linka zapraskala, pak v ní cvaklo a nakonec i přes

více neţ pět tisíc kilometrů dálky začal telefon vyzvánět. Na druhé

zazvonění ho kdosi zvedl a mladý ţenský hlas s neuvěřitelnou

jasností řekl: „Ojaijské noviny, co pro vás můţeme udělat?“

Nikolas záměrně nasadil silný francouzský akcent a odpověděl:

„Dobré ráno…, nebo pro vás raději dobrý večer. Jsem moc rád, ţe

jsem vás ještě zastihl v práci. Jsem monsieur Montmorency a volám

z Paříţe, z Francie. Jsem novinář deníku Le Monde a právě jsem si

všiml na internetu, ţe jste měli v Ojai docela vzrušující večer.“

„Páni, zprávy se šíří rychle, pane …“

„Montmorency.“

„Ach ano, Montmorency. Máte pravdu, byl to zajímavý večer. Co

byste chtěl vědět?“

„Rádi bychom do večerního vydání zahrnuli krátkou zprávu.

Můţete mi říct, jestli tam máte někoho, kdo by nám mohl poskytnout

více informací?“

„Vlastně všichni naši reportéři jsou nyní ve městě.“

„A myslíte, ţe byste mě mohla přepojit? Chtěl bych krátký popis

událostí přímo z místa a moţná nějaký komentář místních.“ Kdyţ se

Nikolas nedočkal okamţité reakce, raději rychle dodal: „Samozřejmě

vás uvedeme jako zdroj veškerých informací, nemusíte se bát.“

„Tak chvíli počkejte, zkusím vás přepojit na některého z našich

reportérů na místě.“

„Merci. Je to od vás velice milé.“

V telefonu kliklo a následovala dlouhá pomlka. Nikolas

předpokládal, ţe mladá ţena mluví s nějakým reportérem, jestli

hovor přijme. Po chvíli v telefonu opět cvaklo a ţena se ozvala:

„Přepojuji vás…“ Ještě neţ stačil poděkovat, ozval se na druhé

straně muţský hlas.

„Michael Carrol, Ojaijské noviny. Prý voláte z Paříţe?“ Nikolas si

nemohl nevšimnout notné dávky nevěřícnosti v hlase reportéra.

„Ano to volám, pane Carrole.“

„Zprávy se šíří rychle,“ řekl novinář stejně jako předtím ţena v

redakci.

„Internet,“ řekl nevýrazně Nikolas. „Na YouTube je uţ i video.“

Nepochyboval, ţe někdo uţ uveřejnil video přímo z místa výbuchu

na internetu. Otočil se a podíval po osazenstvu internetové kavárny.

Ze svého místa viděl minimálně šest obrazovek a kaţdá z nich v

jiném jazyce. „Mám za úkol získat pár slov pro naši kulturní stránku.

Jeden z našich editorů si oblíbil vaše krásné malebné městečko a

často přiváţí neuvěřitelné kousky vyrobené ze skla, které prodává

malý obchůdek na hlavní třídě. Nevím, jestli ho znáte, ale prodávají

jen zrcadla a skleněné výrobky,“ dodal Flamel.

„Kouzelné staroţitnosti,“ Michael Carrol okamţitě vyhrkl. „To

víte, ţe je znám. Ale je mi líto, celý obchod byl zničen při explozi.“

Flamel najednou ztratil řeč. Hekaté zemřela, protoţe do její říše

přivedl dvojčata, postihl čarodějku z Endoru stejný osud? Těţce

polkl a sebral odvahu, aby se zeptal: „A majitelka? Slečna

Kouzelná? Ona je…?“

„Je v pořádku,“ řekl novinář a Flamelovi spadl kámen ze srdce.

„Před chvílí jsem s ní dokonce mluvil. Má pozoruhodně dobrou

náladu na někoho, kdo přišel při explozi o obchod a málem o ţivot.“

Zasmál se a dodal: „Doslova řekla, ţe kdyţ někdo ţije tak dlouho

jako ona, uţ ho nic moc nepřekvapí.“

„Máte ji stále někde poblíţ?“ chtěl vědět Flamel, přičemţ se snaţil

potlačit svou radost, ţe se čarodějce nic nestalo. „Myslíte, ţe by

chtěla učinit krátké prohlášení pro francouzské noviny? Řekněte jí,

ţe volá Nikolas Montmorency. Uţ jsme spolu jednou mluvili, určitě

si mě bude pamatovat,“ zkusil Nikolas.

„Zeptám se…“

Hlas ztichl a z dálky Nikolas slyšel, ţe reportér opravdu volá

Dořino jméno. V pozadí také slyšel policejní sirény poţárníky a

záchranku, a také utichající výkřiky a nářky vystrašených lidí.

A všechno to byla jeho vina.

Rychle zavrtěl hlavou. Ne, to nebyla jeho vina. Za to mohl Dee.

Ten nikdy neměl smysl pro umírněnost ve svém jednání. Téměř

vypálil Londýn v roce 1666, vyhladověl Irsko v roce 1840, zničil

téměř celé San Francisko v roce 1906, a nyní poslal na Ojai armádu

mrtvých z místních hřbitovů. Ulice musely být přeplněné lidskými

kostmi a těly. Nikolas uslyšel nejasný hlas reportéra, který předával

telefon.

„Monsieur Montmorency?“ ozvala se Dora perfektní

francouzštinou.

„Madam, nejste zraněná?“

Dora ztišila hlas a raději přešla na zastaralou formu francouzštiny,

která je pro dnešní uši nesrozumitelná. „Není zase tak jednoduché

mě zabít,“ řekla rychle. „Dee unikl, zraněný, pomlácený a velmi, ale

opravdu velmi rozzuřený. Jste v pořádku a v bezpečí? A Scathach

také?“

„Scatty je v pořádku. Nicméně setkali jsme se s Niccolo

Machiavellim.“

„Takţe on ještě ţije. Dee ho musel varovat. Buďte opatrní,

Nikolasi. Machiavelli je zákeřnější, neţ si umíte představit. Je

dokonce nebezpečnější neţ Dee. Teď si musím pospíšit,“ řekla Dora

naléhavě. „Tenhle novinář začíná mít podezření. Asi si myslí, ţe

vám dávám zajímavější příběh neţ jemu. Co potřebujete?“

„Potřebuji vaši pomoc, Doro. Potřebuji vědět, komu tu můţeme

důvěřovat. Musím dostat děti z ulice, do bezpečí, jsou strašně

vyčerpané.“

„Hmm,“ linka zašustila, jako kdyţ se skládá papír. „Nevím, kdo

teď ţije v Paříţi, ale zjistím to,“ odpověděla rozhodně. „Kolik tam

máte hodin?“

Nikolas se podíval na hodinky a rychle spočítal: „Půl šesté ráno.“

„Dostaňte se k Eiffelově věţi. Počkejte deset minut přesně v sedm

hodin. Jestli najdu někoho důvěryhodného, najde vás tam. Jestli se

nikdo neobjeví, vraťte se v osm a potom v devět. Jestli tam nikoho

nepotkáte v devět, pak v Paříţi není nikdo, komu byste mohli věřit.

Pak si budete muset pomoci sami.“

„Tisíceré díky, madam Doro,“ řekl tiše. „Jsem vaším dluţníkem.“

„Nejste, mezi přáteli přece nejsou ţádné dluhy,“ podotkla Dora. „A

Nikolasi, pokuste se ohlídat mou vnučku, aby se nedostala do

ţádných potíţí.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ odpověděl Flamel. „Ale víte,

jaká je, vypadá to, ţe se na ní problémy lepí. Ačkoliv právě teď hlídá

a chrání dvojčata nedaleko v kavárně. Tam se snad nemůţe nic stát.“

KAPITOLA 10

Scathach zvedla nohu, opřela ji o sedátko ţidle a kopla ji směrem

ke dveřím právě ve chvíli, kdy se dva četníci snaţili dostat dovnitř.

Oba se div nepřerazili o ţidli, která k jejich údivu zničehonic

přiletěla. Jeden z nich upustil vysílačku, druhému vyletěl z ruky

obušek. Vysílačka doskákala aţ k Joshovým nohám. Všichni slyšeli

nesrozumitelné výkřiky, které z ní vycházely. Josh se nahnul a vylil

na ni zbytek horké čokolády. Chvilku to jiskřilo, ale nakonec zvuk

utichl.

V ten moment uţ byla Scatty na nohách, a aniţ se otočila, zvedla

ruku a ukázala na mladého číšníka. „Ty, zůstaň, kde jsi. Ať tě ani

nenapadne volat policii.“

Joshovo srdce bilo na poplach, chytil sestru a vytáhl ji od stolu.

Snaţil se ustoupit k zadní části kavárny, přičemţ dbal na to, aby stál

mezi ní a policisty u dveří.

Jeden z policistů zvedl zbraň a chystal se zamířit jejich směrem, ale

Scatty byla rychlejší. Nunchaky zasvištěly vzduchem, zasáhly hlaveň

takovou silou, ţe zbraň ze stráţníkovy ruky vyrazily. Druhý muţ se

pomalu vyškrábal na nohy a vytáhl dlouhý černý obušek. Scatty s

neuvěřitelnou lehkostí změnila směr uprostřed pohybu a

třiceticentimetrový kus tvrdého dřeva zasáhl stráţníkův obušek.

Rozpadl se. Scatty se opět rychle obrátila a druhý konec nunchaků

bleskově a neomylně skončil v její nataţené ruce.

„Dneska opravdu nemám dobrou náladu,“ řekla dokonalou

francouzštinou. „A věřte mi, kdyţ to říkám, myslím to váţně.

Nechtějte se mnou bojovat.“

„Scatty…“ sykl Josh naléhavě.

„Teď ne,“ vyštěkla bojovnice anglicky. „Nevidíš, ţe mám práci?“

„No právě, asi jí budeš mít ještě víc,“ vykřikl Josh. „O hodně víc,

podívej se ven!“

Na místo totiţ dorazila speciální jednotka v černých uniformách s

helmami a štíty. V rukách měli ti černooděnci obušky a mířili ulicí

přímo ke kavárně.

„RAID,“ zašeptal vystrašeně prodavač.

„Jsou jako SWAT,“ řekla Scatty anglicky, „jen moţná tvrdší a

nemilosrdnější.“ Vypadala potěšené. Letmo mrkla na Rouxa a

francouzsky vyhrkla: „Jsou tu zadní dveře?“

Roux byl vyděšený k smrti, nevěřícně zíral na blíţící se jednotku

speciálně vycvičených policistů, zareagoval aţ poté, co mu Scatty

zakrouţila nunchaky před obličejem. Závan rozprouděného vzduchu

ho donutil mrknout. Scatty zopakovala tentokrát anglicky: „Jsou tu

zadní dveře?“

„Ale, jistě jsou.“

„Takţe vyveď ven mé přátele.“

„Ne…,“ začal Josh.

„Pomůţu ti,“ řekla Sofie a hlavou jí prolétlo tisíc kouzel spojených

se vzdušnou magií, „něco mě napadne.“

„Ne!“ protestoval Josh a sáhl po Sofiině ruce právě ve chvíli, kdy

její vlasy stříbřitě zajiskřily.

„Okamţitě ven!“ zařvala Scatty a najednou se zdálo, ţe zestárla.

Rysy její tváře se zostřily a zvýraznily a zelené oči jako by odráţely

všechno, co stálo před ní. V tu chvíli v ní bylo něco hrozně

starodávného aţ prehistorického, jako by byla někdo jiný. „Tohle

zvládnu sama.“ Roztočila nunchaky, a tím vytvořila

neproniknutelnou bariéru mezi sebou a stráţníky. Jeden z nich ještě

zkusil hodit po Scatty ţidli, ale ta skončila rozštípaná na kousky.

„Rouxi, okamţitě je odveď ven!“ přísně nařídila Scatty.

„Pojďte, tudy,“ řekl vyděšený mladík anglicky. Protáhl se kolem

dvojčat a vedl je úzkou chladnou chodbou na malý smradlavý dvorek

s přeplněnými popelnicemi, rozlámanými ţidlemi a tím, co zbylo z

vánočního stromečku. Za nimi se ozývaly rány a vřava

neutichajícího boje.

Roux ukázal na červené dveře a s bledou tváří anglicky

pokračoval: „Ty vedou do postranní uličky. Dejte se doleva a dojdete

na Rué de Dunkerque, dejte se vpravo a dovede vás to na stanici

metra Gare du Nord.“ V tom se za nimi ozvala obrovská rána, kterou

následoval zvuk praskajícího skla. „Vaše kamarádka je teda v

průšvihu,“ zabručel nešťastně. „RAID totálně zruší celý obchod. Jak

to všechno vysvětlím majiteli?“

Další otřes a ohlušující zvuk, který způsobil, ţe dokonce i taška ze

střechy se uvolnila a roztříštila se na dvorku.

„Běţte, běţte!“ Roux odemknul zámek a otevřel dveře.

Sofie a Josh si ho nevšímali. „Co budeme dělat?“ zeptal se Josh.

„Utečeme, nebo zůstaneme?“

Sofie zavrtěla hlavou. Podívala se na Rouxa a ztišila hlas, aby ji

neslyšel: „Ale my nemáme kam jít – nikoho tu neznáme, kromě

Scatty a Nikolase. Nemáme pasy ani peníze!“

„Vţdycky můţeme jít na vyslanectví.“ Josh se otočil k číšníkovi.

„Je v Paříţi americká ambasáda?“

„Samozřejmě, na Avenue Gabriel, vedle hotelu de Crillon.“ Mladík

se instinktivně přikrčil, kdyţ se ozvala hrozná rána, která opět otřásla

celou budovou. Všude okolo se zvířil prach, sklo v oknech

popraskalo a ze střechy začaly padat další tašky.

„A co na ambasádě asi řekneme?“ doţadovala se Sofie odpovědi.

„Budou chtít vědět, jak jsme se sem dostali.“

„Únos?“ navrhl Josh, ale pak se mu udělalo zle, protoţe mu hlavou

probleskla myšlenka, co by tomu řekli rodiče.

„A co naši? Jak jim tohle můţeme kdy vysvětlit? Co jim chceš

říct?“

V tom uvnitř zacinkalo nádobí a slyšeli, jak se sype na zem,

následoval další hlasitý praskot a roztříštěné sklo.

Sofie naklonila hlavu na jednu stranu a snaţila se rukou urovnat

vlasy za ucho. „To byla hlavní výloha.“ Sofie zaváhala a uţ to

vypadalo, ţe se vydá zpátky dovnitř. „Měla bych jí pomoci.“ Z rukou

se jí začaly linout chomáčky mlhy, kdyţ dorazila ke dveřím.

„Ne, to nesmíš!“ Chytil ji za ruku Josh a dostal ránu od statické

elektřiny. „Nemůţeš pouţít své schopnosti,“ zašeptal naléhavě. „Jsi

příliš unavená, pamatuješ, co říkala Scatty. Mohla bys začít hořet.“

„Ale ona je náš přítel – nemůţeme ji v tom nechat,“ vzlykala Sofie.

„Alespoň já ne.“ Josh byl vţdycky samotář, dělalo mu problémy

najít si kamarády, dokonce i ve škole. Sofie na rozdíl od svého bratra

byla přátelská a se svými kamarády zůstávala v kontaktu, i kdyţ se

přestěhovali na druhý konec Států. Dokonce uţ brala Scatty jako

někoho bliţšího neţ jen kamarádku. Je pochopitelné, ţe i kdyţ svého

bratra milovala nade vše, vţdycky chtěla sestru, a Scatty si získávala

její důvěru čím dál víc.

Josh poloţil ruce Sofii na ramena a namáhavě ji otočil, aby se mu

podívala do očí. Uţ v tomto útlém věku byl o hlavu vyšší neţ ona a

díval se dolů do sestřiných modrých očí, které odráţely jeho obraz.

„Ona není naše kamarádka, Sofie,“ řekl tiše a váţně. „A nikdy jí

nebude, je to dva a půl tisíce let staré… cosi. Dokonce připustila, ţe

je upír. Vidělas přece, jak se před chvílí celá změnila. Není ani

člověk, a nikdy jím nebude. A… ani si nejsem jistý, ţe všechno, co o

ní vyprávěl Flamel, je pravda. Nevěřím tomu.“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Sofie. „Co to má znamenat?“

Josh otevřel pusu, aby odpověděl, ale přerušila ho série otřesů z

rachotícího nádobí a praskajícího nábytku. Roux byl k smrti

vyděšený a za hlasitého naříkání se vydal do postranní uličky.

Dvojčata si ho vůbec nevšímala.

„Co jsi tím chtěl říct?“ poloţila Sofie otázku znovu.

„Dee říkal…“

„Dee!“

„Mluvil jsem s ním v Ojai. Kdyţ jste byli v obchodě u čarodějky z

Endoru.“

„Ale on je náš nepřítel.“

„Jenom proto, ţe to řekl Flamel,“ opáčil rychle Josh. „Sofie, Dee

mi řekl, ţe Flamel je kriminálník a Scathach je v podstatě obyčejný

ţoldák. Také mi vyprávěl, ţe byla za své zločiny prokleta a musí do

konce ţivota zůstat v těle teenagera.“ Zavrtěl hlavou a rychle

pokračoval hlasem, ve kterém zněla lítost: „Ségra, nic o těch lidech

nevíme… o Flamelovi, Perenele ani o Scathach. Jediné, co opravdu

víme, je, ţe z tebe udělali jiného člověka – nebezpečně jiného

člověka. Táhnou nás přes půlku světa a podívej, kde teď jsme.“

Zatímco mluvil, celá budova se otřásala a ze střechy padaly tašky

jako prapodivný déšť, který se na zemi rozstřikoval do tisíců ostrých

úlomků. Josh vykřikl, kdyţ ho jeden ostrý úlomek zasáhl a zranil.

„Nemůţeme jim věřit, Sofie. Neměli bychom.“

„Joshi, nemáš ani tušení, jakou moc mi dali…“ Sofie chytila

bratrovu paţi a ve vzduchu doteď plného zapáchajících a kazících se

potravin se objevila jemná a sladká vůně vanilky a po chvíli i

pomerančů, kdyţ zazářila na moment Joshova zlatá aura. „Mohla

bych ti vyprávět neuvěřitelné věci, Joshi. Vím, všechno, co věděla

čarodějka z Endoru.“

„A je ti z toho špatně!“ vykřikl Josh naštvaně. „A nezapomeň, ţe

kdyţ ještě jednou pouţiješ svou moc, můţeš v podstatě vybuchnout.“

Obě aury dvojčat zářily, jedna stříbrně druhá zlatě. Sofie zavřela

oči a zavalila ji vlna různých pocitů. Těkavé myšlenky a nápady se

vloudily do jejího vědomí, zamrkala svýma modrýma očima a

najednou si uvědomila, ţe to jsou myšlenky jejího bratra. Okamţitě

odtáhla ruku z jeho paţe a pocity, myšlenky i nápady zmizely.

„Ty závidíš!“ zašeptala nevěřícně. „Závidíš mi mé schopnosti!“

Josh se začervenal a potvrdil Sofii její slova, ještě neţ odpověděl:

„To není pravda!“

V ten moment ze dveří vyletěl policista zvláštní jednotky a skončil

na dvorku. Štít, který mu chránil obličej byl prasklý od shora aţ dolů

a neměl jednu botu. Ani se nezastavil, a jak nejrychleji mohl,

odkulhal kolem dvojčat pryč. Dlouho byl slyšet zvuk chůze střídavě

těţké boty a bosé nohy.

Nakonec vylezla ze zničené kavárny na dvorek Scatty. Kroutila

nunchaky jako Charlie Chaplin svou hůlkou a na hlavě neměla ani

zkřivený vlásek. V očích jiskřila nebývalá ţivost a jejich zelená

barva jako by zjasnila. „Tak a teď mám o hodně lepší náladu,“

oznámila.

Dvojčata se zvědavě podívala do chodby za bojovnicí, ale tam se

nikdo a nic ani nepohnulo.

„Ale vţdyť jich bylo nejméně deset…“ začala Sofie.

Scatty pokrčila rameny a upřesnila: „Vlastně dvanáct.“

„Plně ozbrojeni…“ řekl Josh. Podíval se na Sofii, pak na Scatty a

těţce polkl. „Ty jsi je ale… nezabila, ţe ne?“

Zapraskalo dřevo a vevnitř se zřítilo něco, co ještě zůstalo stát i po

celé té bitvě.

„Ale ne, budou v pořádku,“ usmála se Scatty.

„Jak si to dokázala…?“ nevěřícně kroutil hlavou Josh.

„Jsem válečnice,“ jednoduše odpověděla Scatty.

Sofie zaregistrovala koutkem oka nějaký pohyb a uţ se chystala

vykřiknout. V chodbě se objevila postava, která svými dlouhými

prsty chytila Scatty za rameno. Bojovnice se ani nepohnula.

„To tě nemůţu nechat ani chvilku o samotě?“ pronesl Nikolas,

který vystoupil na dvorek. Kývnul směrem do uličky a dodal: „Asi

bychom měli rychle zmizet.“ A uţ všechny postrkoval ke dveřím.

„Přišel jste o bitku,“ vytkl mu Josh. „Bylo jich deset.“

„Dvanáct,“ opravila ho rychle Scathach.

„Já vím,“ řekl alchymista s ironickým úsměvem, „jenom dvanáct,

to neměli šanci.“

59

KAPITOLA 11

„Utekli?!“ vyštěkl doktor John Dee do mobilu. „Byli obklíčeni. Jak

vám mohli proklouznout?“

Na druhé straně Atlantiku se ozval klidný hlas Niccoly

Machiavelliho, který byl znám naprostou a téměř dokonalou

sebekontrolou, ačkoliv koutky úst nasvědčovaly tomu, ţe je

rozčílený. „Vidím, ţe jste velice dobře informován.“

„Mám své zdroje,“ vyjel Dee, přičemţ se jeho rty zkřivily do

posměšné grimasy. Věděl, ţe to bude pro Machiavelliho hodně

nepříjemná zpráva, ţe i on má ve svých řadách zrádce.

„Pokud vím, měl jste všechny na dosah i v Ojai,“ pokračoval

Machiavelli formálně, „v pasti, obklíčené armádou mrtvých a přece

unikli. Jak vám mohli proklouznout?“

Dee se opřel do koţeného sedadla své limuzíny, z části protoţe

auto zrychlilo, ale také, aby si rozmyslel další postup. Mobilní

telefon lehce osvětloval jeho tvář, přičemţ lícní kosti mu ve slabém

světle vystoupily natolik, ţe vypadal trochu jako kozel bez očí. Ty

zůstaly ve stínu. Dee zneklidněl, protoţe neřekl Machiavellimu o

armádě mrtvých a o pouţití nekromantiky v Ojai. Byl tohle způsob

nesmrtelného Itala, jak mu připomenout, ţe i on má svého muţe v

jeho sluţbách?

„Kde jste nyní?“ zeptal se Machiavelli.

Dee se podíval z okna limuzíny a pokusil se zachytit nápisy na

tabulích, které rychle míjeli. „Někde na 101, na cestě do LA. Mé

letadlo je natankováno a připraveno k odletu hned, jak dorazím.“

„Dobře, já budu pracovat na tom, abych je zajal, neţ dorazíte do

Paříţe,“ oznámil Machiavelli, a neţ měl moţnost pokračovat, linka

zapraskala. Po chvíli ticha dodal: „Myslím, ţe se pokusí

zkontaktovat Saint-Germaina.“

Dee se narovnal jako struna. „Hraběte de Saint-Germaina? On se

vrátil do Paříţe? Myslel jsem, ţe zemřel v Indii, kdyţ hledal ztracené

město Ophir.“

„Očividně ne. Bydlí na Champs-Elysées a vlastní dva domy na

předměstí, o kterých víme. Všechny sledují mí muţi, a jestli se

Flamel pokusí o kontakt, dozvím se to.“

„Tentokrát se postarejte o to, aby neunikli,“ rozkázal Dee. „Ti,

kterým slouţíme, by stávající situací nebyli zrovna potěšeni,“ a

60

ukončil hovor dřív, neţ mohl Machiavelli reagovat. Pak se nechal

unést chvilkovým pocitem radosti. Kruh se začíná uzavírat, brzy je

bude mít ve své moci.

„Nemůţe být přece tak dětinský,“ mumlal si ve své rodné italštině

Machiavelli. „Vţdycky musí mít poslední slovo.“ Díval se na

zdevastovanou kavárnu, lépe řečeno na to, co z ní zbylo, a zavřel

mobil. Vypadalo to, ţe se tudy přehnalo tornádo. Kaţdý kousek

nábytku byl zlomený nebo nějak poničený, okna vymlácená, a

dokonce i strop byl popraskaný. Na zemi se válely zbytky rozbitého

nádobí, hrnečky, talířky, skleničky, společně s rozházenými

kávovými zrny, čajovými lístky a sladkým pečivem. Machiavelli se

ohnul a zvedl vidličku. Byla zatočená do perfektního písmene S.

Odhodil ji stranou a vydal se napříč troskami. Scathach lehce

porazila dvanáct nejlépe trénovaných muţů v plné zbroji z elitní

speciální jednotky. Trochu doufal, ţe za dobu, co se neviděli, ztratila

alespoň něco ze svých pověstných bojových schopností, bohuţel

zřejmě doufal marně. Válečnice byla ve smrtící formě jako vţdycky.

Uvědomoval si, ţe dostat se k Flamelovi a dětem bude obzvlášť

obtíţné, kdyţ bude Scathach poblíţ. Za celý dlouhý ţivot se s ní

setkal přinejmenším šestkrát a pokaţdé jen téměř zázrakem vyvázl

ţivý. Naposledy ji potkal ve zruinovaném zmrzlém Stalingradě v

zimě 1942. Kdyby tam nebyla, jeho muţi by tenkrát město dobili.

Tehdy si slíbil, ţe ji zničí, moţná nyní přišel čas, aby svůj slib splnil.

Ale jak zničit nezničitelnou? Co nebo kdo by se mohl postavit

bojovnici, která cvičila k boji kaţdého hrdinu v dějinách lidstva,

která bojovala v kaţdém velkém konfliktu a válce, a jejíţ styl je

základem téměř všech bojových umění světa?

Vylezl ze zruinovaného obchodu a zhluboka se nadechl, aby

vyčistil plíce od zbytků prachu, štiplavé vůně kávy a kyselého mléka

ve zničeném prostoru. Kdyţ se přiblíţil zpátky k autu, Dagon mu

otevřel dveře a Machiavelli se zamyšleně díval na svůj odraz v jeho

tmavých brýlích. Neţ nastoupil do auta, prohlédl si znovu celou

situaci na ulici. Policie uzavírala přilehlé ulice, elitní jednotky se

formovaly a policisté v civilu nasedali do aut. Velel francouzské

tajné policii, měl pod palcem všechny uniformované muţe zákona, v

podstatě malou soukromou armádu, která čítala stovky muţů a ţen, a

ti by bez otázek uposlechli jakýkoliv rozkaz. A přece by ani jeden z

nich neobstál proti Scathach, a Machiavelli to věděl. Dospěl k

61

jedinému moţnému řešení, které nyní přicházelo v úvahu. Otočil se

ke svému sluhovi a řekl: „Najdi Valkýry.“

Dagon ztuhnul, coţ bylo více neţ neobvyklé, jelikoţ zřídka

ukazoval jakékoli emoce. „Je to moudré?“ zeptal se.

„Je to nutné,“ odpověděl Niccolo.

62

KAPITOLA 12

„Čarodějka říkala, ţe se máme dostat pod Eiffelovu věţ v sedm a

počkat tam deset minut,“ seznamoval Nikolas za pochodu ostatní s

tím, co jim poradila Dora. „Kdyţ se tam s nikým nesejdeme, máme

to zkusit znovu v osm a pak v devět,“ pokračoval Nikolas.

„S kým se tam máme sejít?“ chtěla vědět Sofie, která musela skoro

běţet, aby udrţela tempo s Flamelovými dlouhými kroky. Byla

vyčerpaná a chvilka klidu v kavárně jí jen připomněla jak moc. Nohy

jako by měla z olova a v boku jí strašně píchalo.

„To nevím. S kýmkoliv, koho bude čarodějka schopná

zkontaktovat,“ pokrčil rameny alchymista.

„Za předpokladu, ţe je v Paříţi někdo, kdo bude ochoten

poskytnout ti pomoc,“ řekla opatrně Scatty. „Jsi nebezpečný nepřítel,

ale moţná ještě nebezpečnější je stát po tvém boku. Smrt a zkáza

vţdycky následují tvé kroky.“

Josh se letmo podíval na sestru, protoţe věděl, ţe právě tato slova

určitě slyšela. Sofie záměrně odvrátila pohled jinam, ale Josh věděl,

ţe ji poslední výrok příliš nepotěšil.

„No, kdyţ se nikdo neobjeví,“ shrnul Flamel, „pak se uchýlíme k

plánu B.“

Scathach se ironicky zasmála a řekla: „Ani by mě nenapadlo, ţe

máme nějaký plán a ty uţ mluvíš o plánu B?“

„No, ještě jsem ho nevymyslel,“ zašklebil se Nikolas, ale vzápětí

zváţněl. „Kdyby tu tak mohla být Perenela, určitě by věděla co

dělat.“

„Měli bychom se rozdělit,“ vyhrkl Josh.

Flamel, který je vedl ulicemi se podíval dozadu přes rameno. „No,

to si nemyslím.“

„Musíme,“ stál si za svým Josh. „Dává to smysl,“ ale hned jak to

dořekl, napadlo ho, proč alchymista nechce, aby se rozdělili.

„Josh má pravdu,“ potvrdila Sofie. „Policie hledá skupinku čtyř

lidí. Určitě uţ mají náš přesný popis. Dva teenageři, rusovlasá dívka

a starý muţ. To není zrovna běţné.“

„Starý?!“ Nikolas se očividně cítil lehce uraţený, protoţe v jeho

hlase se objevil francouzský akcent. „Scatty je o dva tisíce let starší

neţ já!“

63

„To jsem, ale rozdíl je v tom, ţe já na to nevypadám,“ pošťouchla

Nikolase Scatty. „Souhlasím s rozdělením, je to dobrý nápad.“

Josh se zastavil na rohu úzké ulice a podíval se doleva i doprava.

Všude okolo se proháněla policejní auta se sirénami.

Sofie si stoupla k bratrovi a Josh uviděl, ţe i přes podobnost, která

byla nepřehlédnutelná, se jí značí vráska na čele a obvykle blankytně

modré oči má zakalené, jen duhovku obtékala stříbrná čára. „Roux

říkal, ţe vlevo se dostaneme na Rué de Dunkerque a vpravo na

metro.“

„Nemám dobrý pocit z toho rozdělení…“ trochu se zdráhal

Nikolas.

Josh se k němu otočil a řekl pevně: „Nemáme jinou moţnost. Sofie

a já půjdeme…“ začal, ale Nikolas zavrtěl hlavou a přerušil ho. „OK,

souhlasím, ţe se rozdělíme, ale policie hledá dvojčata.“

„Nevypadáme zas aţ tak podobně,“ namítla Sofie rychle. „Josh je o

dost větší neţ já.“

„A oba máte dlouhé blond vlasy a jasně modré oči, a ani jeden

nemluvíte francouzsky,“ dodala Scatty. „Sofie, ty půjdeš se mnou.

Dvě dívky nebudou upoutávat tolik pozornosti. Josh půjde s

Nikolasem.“

„Neopustím Sofii…,“ zaprotestoval Josh. Začal panikařit jen při

pouhé myšlence, ţe by ho někdo měl oddělit od sestry, a navíc v

tomto cizím městě.

„Se Scatty jsem v bezpečí,“ usmála se vřele Sofie. „Příliš se o mě

bojíš, a já vím, ţe tobě se také s Nikolasem nic nestane.“

To Josh si tak jistý nebyl. „Radši bych zůstal se sestrou,“ namítl

znovu.

„Jen nech jít holky spolu, je to takhle nejlepší,“ uklidňoval ho

Nikolas. „Je to minimálně bezpečnější.“

„Bezpečnější?“ znovu se ozval Josh nevěřícně. „Na tomhle není

bezpečné vůbec nic.“

„Joshi!“ zvedla hlas Sofie. Pouţila přesně ten tón, který občas

slýchávali od matky. „Přestaň!“ Pak se otočila k bojovnici a podotkla

uţ klidněji: „Ale stejně bys měla něco udělat se svými vlasy. Jestli

má policie náš popis, budou hledat rusovlasou dívku v černém

oblečení.“

„To máš pravdu.“ Scattyina ruka provedla rychlé gesto a najednou

v ruce drţela krátký nůţ. Otočila se k Flamelovi a řekla: „Budu

potřebovat kus nějakého hadru.“ Bez jediného dalšího slova obrátila

64

Nikolase a zvedla jeho obnošenou koţenou bundu. Několika

přesnými pohyby vyřízla z jeho černého trička čtverec, který si

zavázala na hlavě tak, aby přikryla své nápadné vlasy.

„To bylo mé nejmilejší tričko,“ postěţoval si Flamel.

„Nenahraditelný kousek,“ pokračoval a pohazoval s nepříjemným

pocitem rameny. „A teď mi táhne na záda.“

„Nebuď taková citlivka. Koupím ti nové,“ odpověděla Scatty a

chytila Sofii za ruku. „Půjdeme tudy, uvidíme se u věţe.“

„Trefíš tam?“ zeptal se Nikolas, ale Scatty se jen zasmála. „Bydlela

jsem tu skoro šedesát let, pamatuješ? A dokonce v době, kdy tu věţ

stavěli.“

Flamel přikývl a dodal: „Tak zkuste být nenápadné.“

„Zkusíme.“

„Sofie…“ začal Josh.

„Já vím,“ odpověděla, „budeme opatrné.“ Otočila se a rychle bratra

objala, přičemţ zajiskřily obě jejich aury. „Všechno bude v pořádku,

neboj,“ řekla tiše, jako by četla obavy, které se zračily v Joshových

očích.

Josh se přinutil usmát a kývl. „Jak to víš? Kouzlo?“

„Ne, prostě to vím,“ odpověděla jednoduše a její oči na chvilku

stříbrně zasvítily. „Všechno se to děje z nějakého důvodu, vzpomeň

si na věštbu. Neboj se, všechno dopadne dobře.“

„Věřím ti, kdyţ to říkáš,“ ukončil debatu Josh, ale pravda to

nebyla. „Buď opatrná a pamatuj – ţádný vítr.“

Sofie ho znovu objala a slíbila: „Ţádný vítr.“ Pak se otočila a

pospíchala se Scatty pryč.

Nikolas s Joshem sledovali, jak obě dívky mizí z dohledu směrem

k metru. Potom se obrátili a zamířili na druhou stranu. Ještě neţ zašli

za první roh, Josh se naposledy otočil a zjistil, ţe sestra udělala totéţ.

Oba zvedli ruce a zamávali.

Josh počkal, dokud se Sofie neodvrátila, a pak teprve svěsil ruku.

Nyní byl opravdu sám. V cizím městě, tisíce kilometrů od domova s

muţem, kterému nedůvěřoval a kterého se začínal bát.

„Neříkala jsi, ţe víš kudy jít?“ zeptala se Sofie.

„Uţ je to nějakou dobu, co jsem tu byla naposledy,“ připustila

bojovnice. „Ulice se trochu změnily.“

„Ale tvrdila si, ţe jsi tu ţila, kdyţ věţ stavěli…“ V tom se zarazila,

protoţe si uvědomila, co právě řekla. „A kdy to vlastně bylo?“

65

„Roku 1889, pár měsíců nato jsem se odstěhovala.“

Scathach se zastavila před stanicí metra a zeptala se na cestu

prodavačky novin a časopisů. Drobná Číňanka mluvila špatně

francouzsky a Scatty rychle přešla do jiného jazyka. Sofie si

najednou uvědomila, ţe ten jazyk poznává. Mandarínština. Ţena

vylezla zpoza přepáţky a s úsměvem ukazovala ulicí dolů. Mluvila

tak rychle, ţe Sofie nebyla schopná pochytit jednotlivá slova, i přes

znalosti jazyka, které získala od čarodějky. Skoro to znělo, jako by

ţena zpívala. Scathach jí poděkovala a uklonila se, coţ ji ţena

opětovala.

Sofie chytila bojovnici za paţi a táhla ji pryč. „Tak to by bylo,

hlavně na sebe neupozorňovat, ţe?“ mumlala nespokojeně. „Lidé se

uţ začínali zastavovat a zírat na tebe.“

„A na co zírali?“ zeptala se upřímně zmatená Scatty.

„Aha, moţná ţe jim nepřišlo zrovna normální, kdyţ běloška mluví

plynně čínsky a nakonec se ještě ukloní,“ vysvětlovala ironicky

Sofie. „Bylo to docela pěkné představení.“

„Jednou bude kaţdý mluvit mandarínsky a poklona je jen znak

dobrého vychování,“ řekla klidně Scatty a vedla je po směru, který

jim ţena ukázala.

Sofie po boku Scatty pokračovala: „Kde jsi se vlastně naučila

mandarínsky?“

„V Číně. Vlastně kromě mandarínštiny se domluvím i jazykem wu

a jiţní kantonštinou. Na dálném východě jsem strávila spoustu času.

Mívala jsem to tam moc ráda.“

Chvíli šly potichu, aţ se Sofie opět zeptala: „Kolik řečí vlastně

umíš?“

Scathach se zamračila, přivřela oči jako by přemýšlela a pak

odpověděla: „Šest nebo sedm…“

Sofie přikývla: „Šest nebo sedm to je docela úctyhodné. Naši

chtějí, abychom se učili španělsky a táta nás učí základy latiny a

řečtiny. Ale mě by asi nejvíc lákala japonština. Jednou bych se tam

moc chtěla podívat.“

„… šest nebo sedm set řečí,“ pokračovala Scatty a pak se upřímně

zasmála při pohledu na zkoprnělou Sofiinu tvář. Zavěsila se do Sofie

a dodala: „No, předpokládám, ţe pár z nich uţ budou mrtvé jazyky,

kterými dnes nikdo nemluví, takţe se vlastně ani nedají počítat, ale

nezapomeň, ţe uţ jsem na světě nějaký ten pátek.“

66

„Opravdu ţiješ dva a půl tisíce let?“ zeptala se Sofie a nevěřícně se

dívala na dívku, která šla vedle ní a nevypadala ani o den starší neţ

na sedmnáct let. Najednou ji přišlo směšné, ţe se ptá zrovna na tohle,

nikdy předtím by ji to ani nenapadlo. Byl to ale jen další příklad

toho, jak se jí za posledních pár dní naprosto změnil ţivot.

„Dva tisíce pět set sedmnáct let podle lidského počítání času,“

usmála se Scatty se rty u sebe, aby nevynikly její upírsky dlouhé

špičáky. „Hekaté mě jednou nechala ve zvláště nepříjemné a odporné

podsvětní říši, tehdy mi trvalo celá staletí, neţ se mi podařilo najít

cestu ven. A kdyţ jsem byla mladší, strávila jsem spoustu času v

říších a světech, kde čas ubíhá v jiném rytmu, neţ počítají lidé. V

panství Lyonesse, na ostrově Hy Brasil, v zemi Tir Na Nog. Čas se v

kaţdém světě měří jinak, takţe opravdu počítám jen dobu strávenou

ve světě lidí. Kdo ví, třeba se do podobných světů s Joshem podíváte

a zaţijete to na vlastní kůţi. Jste výjimeční a mocní a budete ještě

víc, aţ se naučíte ovládat magii spojenou se všemi ţivly. Jestli sami

nepřijdete na tajemství nesmrtelnosti, můţe se stát, ţe vám

nesmrtelnost někdo nabídne jako dar. Pojď, tady přejdeme.“ Scatty

chytila Sofiinu ruku a táhla ji přes ulici.

Bylo něco málo po šesté ráno, doprava však uţ začínala houstnout.

Dodávky začaly doručovat potraviny pro restaurace a ve vzduchu se

začínala linout vůně čerstvého chleba, pečiva a ranní kávy. Sofie

poznávala známé vůně jako croissanty a překapávanou kávu, coţ jí

připomínalo malou kavárnu, ve které ještě před pár dny servírovala

hostům snídani. Do očí se jí začaly hrnout slzy, zaháněla je

pomrkáváním. Od té doby se toho tolik stalo, a přitom jsou to pouhé

dva dny. „Jaké to je ţít tak dlouho?“ podivila se nahlas. „Osamělé,“

řekla tiše Scatty.

„Jak dlouho…, jak dlouho budeš ţít?“ zeptala se opatrně.

Scatty pokrčila rameny a usmála se: „Kdo ví? Pokud si dám pozor,

budu pravidelně cvičit, dodrţovat ţivotosprávu, moţná dalších pár

tisíc let.“ Pak ale úsměv z její tváře vymizel. „Ale nejsem

nezranitelná ani nepřemoţitelná. Jsou způsoby, jak mě zabít.“ V tom

si všimla, ţe Sofii přes tvář přejel závan znepokojení a rychle jí

stiskla ruku: „Ale to se nestane. Dokáţeš si představit kolik lidí,

nesmrtelných, starobylých bytostí, pololidských klanů a jiných

netvorů se mě pokoušelo zabít?“

Sofie zavrtěla hlavou.

67

„No, vlastně ani já nemám konkrétní představu, ale byly jich tisíce,

moţná i deseti tisíce a stále jsem tady, co to o mně vypovídá?“

„Ţe jsi dobrá?“

„Ha, jsem lepší neţ to. Jsem nejlepší ze všech, jsem válečnice.“

Scathach se zastavila a podívala do výlohy obchodu s knihami, ale

Sofie si všimla, ţe i tehdy Scattyiny zelené oči sledují vše, co se děje

v okolí.

Sofie se ubránila nutkání, aby se otočila a jen se tiše zeptala:

„Sleduje nás někdo?“ Docela ji překvapilo, ţe se nebojí. Věděla ale,

asi instinktivně, ţe pokud je se Scatty, nic se jí nemůţe stát.

„Ne, nezdá se. Já jen tak ze zvyku,“ usmála se Scatty. „Ale přesně

tyhle návyky mě udrţely naţivu po celá staletí.“ Odvrátila se od

výlohy a Sofie se tentokrát do Scatty zavěsila.

„Nikolas tě nazval i jinými jmény, kdyţ jsme tě poprvé viděli…“

Sofie se kabonila, jak se snaţila vzpomenout na dobu před dvěma

dny, kdy jim Nikolas představoval Scatty ještě v San Francisku.

„Nazval tě princeznou bojovnicí, stínem, ničitelkou démonů nebo

stvořitelkou králů.“

„To jsou jen slova,“ zamumlala Scatty skromně a vypadalo to, ţe ji

přijde trapné o tom mluvit.

„To zní jako víc neţ jen slova,“ trvala na svém Sofie. „Zní to jako

tituly, ocenění, která sis zaslouţila?“

„Dobře, dávali mi různá jména,“ přiznala Scathach, „jména, která

pouţívali mí přátelé, jiná mí nepřátelé. První byla bojovnice, pak

jsem se stala stínem, jelikoţ jsem se dokázala dostat nepozorovaně

téměř kamkoliv. Dokonce jsem jako první pouţívala různé druhy

převleků.“

„To zní jako ninja bojovník,“ usmála se Sofie, kdyţ poslouchala

vyprávění bojovnice. Hlavou jí ale prolétávaly obrázky a vzpomínky

čarodějky z Endoru, Scattyiny babičky, které potvrzovaly vše, o čem

Scatty mluvila.

„Pokoušela jsem se cvičit ninji, ale nikdy nebyli tak dobří, jak se

povídalo. Ničitelkou démonů jsem se stala, kdyţ jsem zabila

hinduistického démona Raktabiju a stvořitelkou králů poté, co jsem

pomohla na trůn králi Artušovi,“ dodala a hned zváţněla. „To byla

velká chyba, a ne má první ani poslední.“ Smutně se zasmála a

pokračovala: „Udělala jsem spoustu chyb.“

„Táta vţdycky tvrdil, ţe z chyb se můţeš poučit.“

68

Scatty odsekla: „Já ne!“ A v jejím hlase zaznělo něco hořkého a

smutného.

„Vypadá to, ţe jsi to neměla v ţivotě lehké,“ tiše podotkla Sofie.

„No, moc ne,“ připustila válečnice.

„Měla jsi někdy nějakého přítele…,“ zastavila se Sofie a hledala

slova, kterými by lépe vyjádřila, co ji napadlo. „Myslím jako kluka?“

Scathach se na ni podívala skoro dost příkře, ale pak se odvrátila a

zadívala se do výlohy. Sofie si chvíli myslela, ţe si prohlíţí

vystavené boty, ale pak jí došlo, ţe válečnice pozoruje vlastní odraz

ve skle. Přemýšlela, co asi Scathach v obraze vidí.

„Ne,“ nakonec odpověděla Scatty. „V mém ţivotě nikdy nebyl

přítel, ani nikdo tak blízký nebo zvláštní,“ usmála se smutně.

„Starobylé bytosti ze mě mají strach a snaţí se mi vyhnout, pokud to

jen jde. A já jsem se zas vţdycky snaţila drţet si odstup od lidského

pokolení. Není lehké pozorovat, jak lidé stárnou. Vidíš, jak se na

nich podepisují roky ţivota a nakonec umírají. To je prokletí

nesmrtelnosti: sledovat, jak se svět mění, vše stárne, vadne a

odchází. Vzpomeň si na to Sofie, aţ ti někdo nabídne dar

nesmrtelnosti,“ dořekla a poslední slova zněla téměř jako kletba.

„Zní to spíš dost osaměle,“ pronesla Sofie opatrně. Nikdy předtím

ji ani nenapadlo, jaké to je být nesmrtelná. Sledovat, jak se vše okolo

mění, a hlavně se smířit s tím, ţe všichni blízcí odejdou a člověk

zůstane sám. Chvíli šly pár kroků naprosto potichu, kdyţ Scatty opět

pronesla: „Ano, to je to pravé slovo, můj ţivot je osamělý.“

„Vím, jaké to je,“ řekla zamyšleně Sofie. „Naši jsou skoro pořád

pryč a my se stěhujeme z místa na místo tak často, ţe je téměř

nemoţné udrţet si přátele. Moţná proto jsme si s Joshem tak blízcí.

Nemáme nikoho jiného neţ sami sebe,“ pak se na moment odmlčela.

„Moje nejlepší kamarádka Ela bydlí v New Yorku,“ pokračovala

Sofie. „Stále si telefonujeme, chatujeme nebo posíláme maily, ale

naposledy jsme se viděly o Vánocích. Ela mi sice pošle fotku,

kdykoliv si obarví vlasy na jinou barvu, takţe vím, jak vypadá, ale

není to ono. Josh se dokonce někdy ani neobtěţuje, aby se znovu a

znovu seznamoval s novými lidmi.“

„Přátelé jsou důleţití,“ souhlasila Scatty a lehce zmáčkla Sofiinu

ruku. „Ale zatímco přátelé přicházejí a odcházejí, rodina ti vţdycky

zůstane.“

„A co tvá rodina? Čarodějka z Endoru zmínila tvou matku a

bratra.“ Kdyţ o nich Sofie mluvila, objevovaly se jí v hlavě obrazy

69

čarodějčiných vzpomínek. Starší ţena s ostře řezanou přísnou tváří s

očima krvavě červenýma a mladý muţ s kůţí popelavě sinalou a

zářivými rudými vlasy.

Válečnice pokrčila rameny a neochotně odpověděla: „Moc spolu

nemluvíme. Mí rodiče patřili mezi starobylé bytosti, které se

narodily a vyrostly na ostrově Danu Talis.

Kdyţ má babička Dora odešla mezi lidi, aby jim pomáhala a učila

je, nikdy jí to neodpustili. Mí rodiče, jako většina starobylých

bytostí, povaţovali lidskou rasu za méněcennou, a jen o málo vyšší

ve vývoji neţ zvířata. Můj otec lidi nazýval kuriozitou ve vývoji

druhů.“ Přes tvář jí přeletěl náznak znechucení, kdyţ to dořekla.

„Vţdycky byli v zajetí předsudků. Nakonec byli naprosto šokovaní,

kdyţ jsem jim oznámila, ţe také odcházím mezi lidi, abych za ně

bojovala a chránila je tam, kde budu moci.“

„Proč?“ zeptala se Sofie.

Scatty ztišila hlas: „Uţ tehdy mi bylo jasné, ţe budoucnost je spjata

s lidským pokolením, věk starobylých bytostí se chýlil ke konci.“ Po

straně se podívala po Sofii, která zjistila, ţe Scattyiny oči se lesknou,

skoro jako by v nich byly slzy. „Rodiče mě tehdy varovali, ţe kdyţ

opustím domov, zostudím rodinné jméno a oni se mě zřeknou,“

Scattyina slova pomalu slábla aţ zanikla.

„Ale ty jsi stejně odešla,“ uhádla Sofie.

Válečnice přikývla. „Odešla, nemluvili jsme pak spolu více neţ

tisíc let…, aţ se jednou dostali do problémů a potřebovali mou

pomoc,“ dodala se smutným pousmáním. „Od té doby spolu občas

mluvíme, ale stejně mám pocit, ţe jsem pro ně velké zklamání a

ostuda rodiny.“

Sofie stiskla jemně její ruku, aby jí vyjádřila podporu. Nebylo jí

příjemné, co jí právě válečnice vyprávěla, ale zároveň si uvědomila,

ţe se jí svěřila s něčím naprosto osobním a soukromým. Sofie měla

pocit, ţe něco podobného ani nikdy Scatty nikomu předtím neřekla.

„Je mi to líto, nechtěla jsem ti připomenout něco tak bolestného a

nepříjemného.“

Scatty naopak chápavě stiskla Sofiinu ruku a řekla: „To je dobrý,

není to tvoje chyba ale jejich. Více neţ dva tisíce let a stále se mi to

vybavuje, jako by to bylo včera. Uţ je to dlouho, co se někdo

obtěţoval zeptat se na cokoliv z mého ţivota. A věř mi, nebyly to

jenom špatné chvilky. Zaţila jsem pár úţasných a báječných

dobrodruţství,“ dodala uţ veseleji. „Vyprávěla jsem ti uţ o době,

70

kdy jsem měla dívčí hudební skupinu? Byla jsem hlavní zpěvačkou.

Byly jsme něco jako trochu ponuřejší a punkovější Spice Girls, ale

nakonec jsme se dostaly jen k předělávkám hitů zpěvačky Tori

Amos. Měly jsme úspěch hlavně v Německu. Problém byl v tom, ţe

jsme všechny byly upírky.“

Nikolas a Josh zahnuli na Rué de Dunkerque a zjistili, ţe se to zde

policisty jenom hemţí. „Jdeme dál,“ nařídil Nikolas neústupně, kdyţ

Josh intuitivně zpomalil. „A chovej se normálně.“

„Normálně?“ zamumlal Josh. „Uţ si ani nepamatuju, co to slovo

znamená.“

„Půjdeme rychle, ale nepoběţíme,“ vysvětloval trpělivě Nikolas.

„Jsi úplně nevinný, vůbec netušíš, co se děje, jsi student, který jde na

přednášku nebo na brigádu. Podívej se na policii, ale nezírej na ně.

Kdyţ se na tebe někdo podívá, neuhýbej rychle očima, jen nech

pohled plynule sklouznout na další předměty nebo osoby. To by

udělal kaţdý normální kolemjdoucí. Pokud nás někdo zastaví, budu

mluvit já. Neboj, všechno bude v pořádku.“ Kdyţ si všiml Joshova

naprosto skeptického výrazu, široce se usmál. „Věř mi, snaţím se

chovat nenápadně jiţ velmi dlouhou dobu. Tajemství je v tom, ţe se

pohybuješ tak, jako bys měl na to být tu svaté právo. Policisté jsou

trénovaní, aby si všímali lidí, kteří vypadají podezřele.“

„A nemyslíte, ţe právě protoţe tu jsme, vypadáme podezřele?“

zeptal se Josh.

„Zdá se, ţe sem zapadáme, to nás dělá neviditelné.“

Trojice policistů, kolem které prošli, jim nevěnovala druhý pohled,

coţ potvrdilo Nikolasova slova. Kaţdý z nich měl jinou uniformu a

vypadalo to, ţe se hádají.

„Dobře,“ řekl Nikolas, kdyţ odešli z dosahu.

„Co je dobře?“

Nikolas lehce kývnul hlavou k policistům za nimi a vysvětlil:

„Viděl jsi ty uniformy?“ Josh přikývl.

„Francie má docela sloţitý systém stráţců zákona, a v Paříţi je to

moţná ještě komplikovanější. Je tu státní policie, četníci a městská

policie. Machiavelli očividně povolal všechny sloţky, aby nás chytil,

ale to byla chyba. Počítal s tím, ţe všichni lidé jednají s tak

vypočítavě chladným rozumem jako on. Určitě si myslel, ţe čím více

muţů nasadí, tím dříve nás dostane. Předpokládal, ţe policisté

nebudou dělat nic jiného, neţ nás hledat, ale to se spletl. Mezi

71

jednotlivými sloţkami panuje velká rivalita, a nepochybuji, ţe kaţdý

by chtěl zásluhy za dopadení nebezpečných kriminálníků připsat

právě sobě.“

„Takţe teď jste z nás udělal nebezpečné kriminálníky?“ podotkl

Josh, přičemţ do jeho hlasu prosakovala hořkost, která se nedala

přeslechnout. „Ještě před dvěma dny jsme byli se Sofií normální a

šťastní lidé. A nyní se na nás podívejte, stěţí svou sestru poznávám.

Honí nás neuvěřitelné příšery a monstra, a aby toho nebylo málo,

nyní i policie. Udělal jste z nás kriminálníky, pane Flamele. Ale to

není poprvé, co máte problémy se zákonem, ţe?“ vyhrkl Josh a ruce

raději strčil hluboko do kapes, kde sevřel pěsti, aby se mu netřásly.

Byl k smrti vyděšený a hladový, coţ způsobilo zbrklý a zbytečně

drzý výpad proti Nikolasovi. Věděl, ţe nikdy předtím si na ţádného

dospělého takhle nedovolil.

„Ne, není,“ odpověděl mírně Nikolas, ale jeho oči se nebezpečně

zaleskly. „Ale kriminálníkem mě nazývali pouze mí nepřátelé. Zdá

se, ţe…“ dodal po delší pauze, „ţe jsi mluvil s Johnem Dee. A jediné

místo, kde jsi ho mohl potkat, bylo Ojai, protoţe jedině tam jsem tě

neměl na očích.“

Joshe ani nenapadlo popírat to. „Narazil jsem na něj, kdyţ jste vy

tři zůstali v obchodě u čarodějky,“ připustil vzdorovitě. „A řekl mi o

vás docela hodně.“

„O tom není pochyb,“ zamumlal Flamel. Počkal, aţ přejede asi

tucet studentů na kolech a mopedech a rychle přešel ulici. Josh

pospíchal za ním.

„Říkal, ţe nikdy nikomu neřeknete celou a úplnou pravdu.“

„Souhlasí,“ potvrdil Flamel. „Kdyţ lidem řekneš všechno,

odebereš jim právo a příleţitost, aby se to naučili sami.“

„Řekl, ţe jste knihu mága Abraháma z Louvrů ukradl vy.“

Nikolas udělal pár kroků, neţ odpověděl: „No, musím uznat, ţe to

je také pravda, ačkoliv to nebylo tak jednoduché, jak by si Dee přál.

V 17. století totiţ kniha na čas padla do rukou kardinála Richelieu.“

Josh zavrtěl hlavou: „Kdo to zase je?“

„Ty jsi nikdy nečetl Tři mušketýry?“ zastavil se Nikolas. „Ne, ani

jsem neviděl film.“

Flamel zavrtěl nevěřícně hlavou a pokračoval: „Mám jeden výtisk

v knihkupectví…,“ pak se zarazil a vzpomněl si, ţe naposledy viděl

svůj obchod ve čtvrtek a nyní je celý nenávratně zničený. „Richelieu

se objevuje jak v knize, tak ve filmu. Je to skutečná, historicky

72

podloţená postava, známá jako 1’Eminence Rouge – rudá eminence.

Název je odvozen od kardinálského červeného šatu,“ vysvětloval.

„Byl jedním z hlavním ministrů krále Ludvíka XIII., ale v podstatě

vládl celé zemi. V roce 1632 se Johnu Dee podařilo dostat nás do

pasti ve staré části města. Obklíčili nás jeho tajní (neţiví sluţebníci –

ghúlové pod zemí, vrány ve vzduchu a skotské upírky) v ulicích.“

Nikolas se otřásl při té vzpomínce a pohlédl na nebe kolem, jako by

znovu očekával příchod zmíněných monster. „Dokonce jsem uţ

začínal přemýšlet o moţnosti celý Kodex zničit, neţ aby padl do

rukou Johna Dee. Pak Perenela navrhla poslední moţnost, která ještě

zbývala. Dát knihu do rukou někoho mocného, kdo by knihu hlídal

jako oko v hlavě za nás. Bylo to jednoduché a vynikající řešení.“

„Co jste s ní udělal?“ zeptal se uţ zvědavě Josh.

Flamelovy zuby se zableskly v letmém úsměvu: „Vyţádal jsem si

audienci u kardinála Richelieu a knihu jsem mu ukázal.“

„Vy jste mu tu knihu donesl. Věděl, o jakou knihu se jedná?“

„Samozřejmě ţe věděl. Kniha mága Abraháma byla obecně známá

– nebo spíš nechvalně známá bude výstiţnější.“

„Věděl kardinál, kdo jste?“ zeptal se netrpělivě Josh. Poslouchal

Flamela a bylo snadné mu uvěřit. A pak si Josh vzpomněl, jak

přesvědčivě působil John Dee v Ojai.

Flamel se usmál a vzpomínal: „Kardinál Richelieu si myslel, ţe

jsem jeden z potomků Nikolase Flamela. Takţe kdyţ jsme mu

předloţili knihu, přijal ji a uloţil ve své knihovně.“ Nikolas ve

vzpomínce potřásl hlavou. „Bylo to nejbezpečnější místo v celé

Francii.“

Josh se zamračil a podotkl: „Ale kdyţ se do ní podíval, musel si

přece všimnout, ţe se text mění před očima.“

„Perenela na knihu pouţila speciální kouzlo, podobné kouzlům

lásky, která jsou ostudně jednoduchá, ale přesto jsem se je nikdy

nenaučil. Nicméně kardinál nakonec viděl, to co chtěl, knihu ručně

psanou v řeckých a aramejských znacích.“

„Dostal vás tehdy Dee?“

„Chybělo málo. Nakonec jsme unikli po Seině v bárce. Sám Dee

stál na mostě Pont Neuf s desítkou mušketýrů, kteří na nás stříleli.

Naštěstí všichni minuli, navzdory své úţasné pověsti byli mizerní

střelci,“ doplnil. „A potom po několika týdnech jsme se s Perenelou

do Paříţe vrátili a vloupali se do knihovny a ukradli svou knihu zpět.

73

Tak v tom měl Dee pravdu, jsem zloděj. Ale ukradl jsem jen to, co

mi patřilo,“ uzavřel Nikolas.

Josh kráčel v tichosti dál, a nevěděl čemu věřit. Chtěl věřit

Flamelovi. Pracoval vedle něj v knihkupectví a během té doby si k

němu vytvořil pouto, měl ho rád a respektoval ho. Opravdu mu chtěl

věřit…, ale stejně mu nemohl odpustit, ţe Sofii vystavil takovému

nebezpečí.

Flamel se rozhlédl po celé ulici a potom poloţil ruku Joshovi na

rameno. Vedl ho mezi auty ranní špičky přes Rué Dunkerque. „To

jen pro případ, ţe by nás někdo sledoval,“ vysvětlil tiše. Jeho rty se

jen neznatelně pohybovaly, kdyţ mluvil.

Kdyţ se ocitli na druhé straně ulice, Josh rychle setřásl Nikolasovu

ruku a řekl: „Ale hodně z toho, co Dee říkal, dávalo smysl.“

„To nepopírám, to jistě dávalo,“ odpověděl Nikolas s ironickým

úsměvem. „Dr. Dee měl velmi barevný a bohatý ţivot, během

kterého byl mágem i matematikem, alchymistou a zvědem. Ale nech

mě dodat i to, ţe byl vţdycky mizera a lhář, mezi kterými je

rozhodně králem. Je mistr lţí a intrik, také se v tom vycvičil v jedné

z nejnebezpečnějších dob – ve Zlatém věku královny Alţběty. Moc

dobře si uvědomuje, ţe nejlepší leţ je ta, která je obalená okolo

zrnka pravdy.“ Nikolas se zastavil a sledoval davy lidí, které

proudily okolo nich. „Co ti ještě řekl?“

Josh na chvíli zaváhal, přemýšlel o tom, zda Nikolase seznámit s

celou debatou, kterou vedl s Johnem Dee v Ojai. Pak si ale

uvědomil, ţe uţ stejně řekl dost, aby si Flamel udělal obrázek, takţe

je to jedno. „Dee říkal, ţe Kodex uţíváte jen pro své dobro.“

Nikolas přikývl. „To je dobrý argument. Pouţíváme s Perenelou

recept na elixír ţivota, to je pravda. Také vyuţívám formuli kamene

mudrců, abych proměnil běţné kovy ve zlato a uhlí v diamanty. Víš,

prodejem knih si člověk moc nevydělá. Ale vţdycky jsme vyrobili

jen tolik, kolik jsme opravdu potřebovali. Nejsme chamtiví.“

Josh pospíchal krok před Flamelem, ale kdyţ domluvil, zprudka se

otočil. „Ale všechno přece není jen o penězích,“ vyhrkl. „Kniha

skýtá neuvěřitelné moţnosti, které by lidstvu pomohly. Dee říkal, ţe

obsahuje kouzla, která by mohla vytvořit ráj na zemi, která umí

vyléčit všechny nemoci, a dokonce uzdravit ţivotní prostředí.“

Nemohl pochopit, ţe by si někdo něco takového nepřál.

Flamel se zastavil a jeho oči byly téměř na úrovni chlapcových.

„Ano, v knize jsou kouzla, která tohle všechno svedou a dokonce

74

ještě víc,“ řekl váţně. „Narazil jsem v ní na kouzla, která by mohla

zemi spálit na popel, jiná zase zúrodní pouště. Ale Joshi, i kdybych

ta kouzla svedl, coţ nesvedu, kniha nebyla určena mě, já nemám

právo tato kouzla pouţít.“ Flamelovy bledé oči se zapíchly do

Joshových, a Josh nepochyboval, ţe mluví pravdu. „Perenela a já

jsme pouhými stráţci knihy. Jednoduše nám byla svěřena, dokud se

nenajde právoplatný majitel, ten nebo ti budou vědět, jak knihu

pouţít.“

„Ale kdo to je? A kde jsou?“

Nikolas Flamel poloţil obě ruce na Joshova široká ramena a

zahleděl se do jeho jasně modrých očí. „No, já jsem doufal,“ řekl

velmi tiše a opatrně, „ţe byste to mohli být vy, ty se Sofií. Vlastně

sázím všechno – svůj i Perryin ţivot a přeţití celé lidské rasy – ţe

jste to vy.“

Josh stál naproti Flamelovi, díval se do jeho očí, ve kterých četl

upřímnost jeho slov, a přišlo mu, ţe tu stojí naprosto sami. Lidé

okolo jako by vymizeli, zešedivěli. Těţce polkl a zeptal se: „A vy

tomu opravdu věříte?“

„Celým svým srdcem,“ odpověděl upřímně Flamel.

„Všechno, co jsem udělal, bylo pro vaši ochranu. Chtěl jsem vás

ochránit a připravit na to, co má přijít. Musíš mi věřit, Joshi! Vím, ţe

jsi rozzlobený kvůli tomu, čím prošla Sofie, ale nikdy bych

nedopustil, aby se jí něco stalo.“

„Ale ona mohla zemřít nebo upadnout do komatu,“ zabručel Josh.

Flamel zavrtěl hlavou. „Kdyby byla obyčejný člověk, pak ano,

mohlo se to stát. Ale já jsem věděl, ţe není obyčejná a ani ty nejsi,“

dodal.

„To kvůli našim aurám?“ poloţil další otázku Josh, který se snaţil

z Flamela dostat co nejvíce informací, dokud mohl.

„Protoţe vy jste dvojčata z věštby.“

„A jestli se pletete? Myslel jste na to? Co se stane, jestli nemáte

pravdu?“

„Pak se starobylé bytosti z temnot vrátí na svět a ovládnou ho.“

„A bylo by to tak strašné?“ podivil se Josh nahlas.

Nikolas otevřel pusu, aby odpověděl, ale rychle ji zase zavřel,

uváţlivě spolknul, co měl na jazyku. Přesto si Josh mohl všimnout

záblesku hněvu v jeho očích. Nakonec se Nikolas namáhavě přinutil

k úsměvu a jemně Joshe otočil do ulice. „Co vidíš?“ zeptal se.

75

Josh zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Nic zvláštního… jen davy

lidí, kteří míří do práce. A policisty, kteří nás hledají,“ dodal.

Nikolas chytil Joshe za rameno a otočil ho na druhou stranu.

„Nepřemýšlej o nich jako o davu,“ ostře ho napomenul. „To je

přesně úhel pohledu Johna Dee, vidí lidský druh jako dav. Já vidím

individuality, kaţdého jedince se svými starosti a radostmi, rodinou a

blízkými přáteli a kolegy. Vidím lidské jedince.“

Josh zavrtěl hlavou. „Já to nechápu.“

„Dee a ostatní starobylé bytosti z temnot, kterým slouţí, vidí lidi

jako otroky.“ Flamel se zarazil a tiše dodal: „Nebo jako potravu.“

76

KAPITOLA 13

Perenela leţela na zádech a nehybně hleděla na strop nad sebou.

Přemýšlela, kolik lidí uvězněných v Alkatrazu asi demo totéţ. Kolik

vězňů asi sledovalo praskající spáry a trhliny na kamenné zdi,

představovalo si různé tvary ve vlhkých mapách nebo kapkách vody.

Hádala, ţe skoro všichni.

Pokračovala dál ve svých niterných úvahách. A kolik z nich slyšelo

různé hlasy? Byla si jistá, ţe mnoho vězňů slyšelo hlasy,

představivost pracuje na místě, jako je Alkatraz. Určitě spoustě z

nich se zdálo, ţe slyší šepot, tichá slova i celé věty, ale pokud neměli

stejný dar jako Perenela, nic z toho opravdu neexistovalo.

Perenela slyšela hlasy duchů celého Alkatrazu. Pozorně

poslouchala a dokázala rozlišit stovky a moţná dokonce tisíce hlasů.

Muţi a ţeny, i děti – zvuk jejich výkřiků, nářků, volání po

milovaných blízkých. Někteří opakovali neustále svá jména, jiní

znovu a znovu přísahali, ţe jsou nevinní nebo proklínali své

ţalářníky. Perry se zamračila, protoţe ani jeden z nich nebyl tím,

koho hledala.

Zdálo se, ţe ji zvuky naprosto pohltily, aţ nakonec našla a vybrala

jeden hlas hlasitější neţ ostatní, silný a sebevědomý, který pronikl

všemi ostatními zvuky jako dýka. Perenela se na něj soustředila a

brzy rozpoznala konkrétní slova a jazyk.

„To je můj ostrov.“

Byl to muţský hlas velmi starého Španěla, který hovořil velice

spisovně. Perenela soustředila pohled na strop a potlačovala ostatní

hlasy. „Kdo jsi?“ zazněla chladnou celou slova, která vyšla z jejích

úst jako chomáček kouře a způsobila, ţe ostatní duchové zmlkli.

Následovalo dlouhé ticho, jako by ducha překvapilo, ţe na něj

někdo mluví. Potom hrdě odpověděl: „Byl jsem první Evropan, který

připlul k tomuto zálivu a první, který zde přistál.“

Přímo nad Perryinou hlavou se začala formovat tvář – nejasná na

drsném podkladu mezi trhlinami a pavučinami. Pouze vlhké mapy a

zelený mech rámovaly její obrysy do konkrétního tvaru.

„Pojmenoval jsem toto místo ostrov de los Alcatraces.“

„Ostrov pelikánů,“ řekla Perenela a její slova byla jen o málo

hlasitější neţ dech.

77

Tvář na stropě se trochu zjasnila a Perry viděla atraktivního muţe s

dlouhou úzkou tváří a tmavýma očima. Na stropě se objevily kapky

vody, jako by se Španělovi objevily slzy v očích.

„Kdo jste?“ zeptala se Perenela znovu.

„Jsem Juan Manuel de Ayala a objevil jsem Alkatraz.“

Na chodbě se ozvaly kroky velkých tlap a ve vzduchu zesílil hadí

odér a zápach zkaţeného masa. Perenela utichla, neţ se zápach a

kroky vzdálily, a pak se podívala opět nahoru. Tvář dostala ještě

konkrétnější rysy, trhliny vytvořily hluboké vrásky na muţově čele a

okolo očí. Námořník, uvědomila si Perenela. Vrásky okolo očí jsou

způsobené častým mţouráním do velkých dálek.

„Proč jste tady?“ podivila se nahlas. „Vy jste tu zemřel?“

„Ale ne, ne tady,“ úzké rty se pousmály. „Vrátil jsem se, protoţe

jsem se do tohoto ostrova zamiloval od prvního momentu, co jsem

ho spatřil. Bylo to Léta Páně 1775 a já jsem se plavil na lodi San

Carlos. Dokonce si pamatuju i měsíc, bylo to v srpnu, a to přesně

pátého.“

Perenela přikývla. Uţ dříve se setkala s duchy, jako byl Ayala.

Lidé, kteří byli natolik ovlivněni nebo zasaţeni silným vztahem k

určitému místu, se na něj vraceli znovu a znovu nejen ve svých

snech, ale někdy i po smrti. Jejich duše se pak stávala stráţcem a

opatrovníkem místa, které pro ně mělo tak velkou cenu.

„Dohlíţím na toto místo jiţ po generace a vţdycky budu.“

Perenela se bez hnutí dívala do tváře, která vystupovala ze stropu.

„To pro vás asi musí být dost skličující pozorovat, ţe se z vašeho

krásného ostrova stalo místo plné bolesti a utrpení,“ vyzvídala

opatrně.

Něco v tváři se pohnulo a jedna kapka vody spadla Perenele na

tvář.

„Těţká doba, smutné dny, ale všechny jsou naštěstí, díkybohu,

pryč.“

Duchovy rty se pohybovaly a Perenela slyšela jeho šepot ve své

hlavě. „V Alkatrazu nebyl ţádný člověk uvězněn uţ od roku 1963, a

od roku 1971 je na ostrově naprostý klid a mír.“

„Ale nyní je na vašem milovaném ostrově další vězeň,“ řekla s

určitou námahou klidně Perenela. „Vězeň, kterého hlídá stvoření

hrůznější, neţ kdy tento ostrov viděl.“

Výraz ve tváři na stropě se změnil a vodnaté oči se zúţily a

zamrkaly: „Kdo? Vy?“

78

„Drţí mě tu proti mé vůli,“ odpověděla Perenela. „Jsem poslední

vězeň na Alkatrazu a nehlídá mě lidský ţalářník, ale sfinga.“

„Ne, to nemůţe být pravda!“

„Podívejte se sám!“

Zbytky omítky na stropě zapraskaly a dolů na Perenelinu tvář se

sesypala vlhká sádra. Kdyţ pak otevřela oči, tvář ze stropu zmizela a

zanechala za sebou jen vlhkou skvrnu.

Perenela se usmála.

„Co tě potěšilo, člověče?“ ozval se hlas, který nebyl ničím lepším

neţ hadím syčením, jedna z řečí, která předcházela lidskou rasu.

Sfinga se lenivě posadila a Perenela hleděla na stvoření v chodbě,

vzdálenost mezi nimi však byla necelé dva metry.

Po generace se lidé snaţili zachytit obraz této bytosti na zdech

nebo keramice. Ryli její podobu do kamene, kreslili na pergameny,

ale nikdo z nich se ani z daleka nepřiblíţil strašlivému vzezření

skutečné sfingy.

Tělo tvořila mohutná svalnatá postava lva, na kůţi byly patrné

hluboké rány, které utrţila za svůj dlouhý ţivot. Z ramen jí

vystupovala dvě mohutná orlí křídla, která nyní klidně spočívala na

jejích zádech. Peří na nich bylo špinavé a otrhané. Na krku seděla

malá skoro křehce vypadající hlava mladé krásné ţeny. Sfinga

přistoupila k mříţím cely a dlouhým hadím jazykem zakmitala přímo

před Perenelou. „Nemáš ţádný důvod se smát, člověče. Dozvěděla

jsem se, ţe tvůj manţel a válečnice jsou obklíčeni v Paříţi. Brzy

budou uvězněni, a tentokrát se Dr. Dee postará o to, aby uţ neunikli.

Starobylé bytosti totiţ udělily doktorovi povolení, aby je nadobro

alchymisty zbavil.“

Perenela cítila, jak se jí obrátil ţaludek naruby při těchto slovech.

Po dlouhá desetiletí se snaţily starobylé bytosti z temnot, aby

Nikolase i ji zajaly ţivé. Jestli sfinga mluví pravdu a v zabití

Nikolase nestojí nic v cestě, něco se změnilo. „Nikolas unikne jako

vţdy,“ odpověděla sebevědomě.

„Tentokrát nebude mít šanci,“ lví ocas se prohnal prostorem sem a

tam a rozvířil chuchvalce prachu všude okolo. „Paříţ patří Italovi,

Machiavellimu, a brzy se k němu připojí i anglický čaroděj.

Alchymista se jim oběma nemůţe vyhnout.“

„A děti?“ zeptala se Perenela, přičemţ se jí oči nebezpečně zúţily.

Jestli se něco Nikolasovi a dětem stane, pak…

79

Křídla sfingy sebou zaplácala a rozvlnila vlhký, těţký a zatuchlý

vzduch. „Dee věří, ţe děti mají moc, ţe jsou moţná i dvojčata z

proroctví a legend. Také věří, ţe je můţe přesvědčit, aby nám

slouţila, neţ aby následovala toho bláznivého starého knihkupce.“

Sfinga se zhluboka nadechla a pokračovala: „Ale jestli neudělají, co

jim nařídíme, pak budou potrestáni.“

„A co bude se mnou?“

Sfinga otevřela svá ústa a odhalila čelist plnou krutých a špičatých

zubů, mezi kterými kmital černý hadí jazyk. „Ty jsi moje,

čarodějko,“ zasyčela. „Starší mi tě dali jako dar za mé sluţby za

minulá tisíciletí. Aţ zajmou a zabijí tvého manţela, pak mi dovolí

pohltit všechny tvé vzpomínky. Bude mi potěšením. Míním si uţít

kaţdou i tu nejbezvýznamnější z nich. Aţ s tebou skončím, nebudeš

si pamatovat vůbec nic, ani své jméno.“ Sfinga propukla v hurónský

smích, jenţ syčel a posměšně se odráţel od holých kamenných zdí

chodby.

Najednou dveře cely bouchly.

Náhlý silný zvuk sfingu vyděsil, v tu ránu zmlkla. Otočila malou

hlavu a kmitajícím jazykem prozkoumávala okolní vzduch.

Další dveře se s prásknutím zavřely.

A pak další a další.

Sfinga se obrátila, aţ drápy zajiskřily při náhlé změně směru.

„Kdo je tam?“ zaskřehotal její hlas do kamenného koridoru.

Najednou se začaly postupně otevírat a hlasitě zavírat všechny

přilehlé dveře horního ochozu. Působilo to jako výbuch, postupující

hluboko do nitra vězení. Ze stropu se snášela směs omítky, sádry a

prachu.

Sfinga naštvaně bručela a syčela, aţ se odebrala pryč, aby

vypátrala zdroj všeho toho zmatku a rachotu.

Perenela se chladně usmála a zvedla nohy zpět na lavici. Leţela s

rukama pod hlavou a odpočívala. Alkatraz patřil Juanovi Manuelovi

a vypadalo to, ţe si míní své právo na ostrov vydobýt i nyní.

Perenela slyšela mlátit dveře cel, praskat dřevo a při otřesech zdí

věděla, ţe z pana de Ayaly se stal poltergeist.

Velice hlučný duch.

Také si uvědomovala, co de Ayala pro ni dělá. Sfinga se ţivila

Perenelinou aurickou energií, vše, co bylo potřeba, aby se její síly

trochu zregenerovaly, bylo dobré udrţet sfingu určitou dobu co

80

nejdál od cely. Zvedla levou ruku a snaţila se soustředit. Mezi prsty

se objevil náznak ledově bílých jisker, které ale hned vyhasly.

Brzy.

Uţ brzy.

Perenela sevřela ruku v pěst a pomyslela si, ţe aţ se jí vrátí síly,

rozburácí Alkatraz, aţ se z toho sfinga zblázní.

KAPITOLA 14

Důmyslně navrţená a krásná Eiffelova věţ se tyčila více neţ 300

metrů nad Joshovou hlavou. Svého času sepsal v jednom ze svých

školních projektů deset divů moderního světa. Ţelezná věţ byla na

jeho čestném druhém místě a tenkrát si slíbil, ţe ji jednou musí vidět

naţivo.

A nyní, kdyţ byl konečně v Paříţi, si ji zatím ani pořádně

neprohlédl.

Stál téměř přesně pod prostřední částí věţe, postavil se na špičky,

díval se vlevo a vpravo, vyhlíţel svou sestru mezi překvapivě

velkým mnoţstvím turistů, kteří si přivstali. Kde sakra je?

Josh měl strach.

Co strach, byl vyděšený k smrti.

Posledních pár dní mu odhalil skutečnou podstatu strachu. Před

čtvrtečními událostmi se Josh obával neúspěchu v testu nebo

veřejného zesměšnění ve třídě. Měl i jiné obavy, zvláštní

nekonkrétní myšlenky, které přicházely za tmavých nocí, kdy ho

napadalo, kdyţ se díval do stropu, co by se stalo, kdyby jeho rodiče

měli nějakou nehodu. Sára a Richard Newmanovi byli archeologové

a paleontologové. Jejich práce nepatřila ke zvláště nebezpečným, ale

někdy je zavedla do zemí zmítajících se v náboţenských nebo

politických nepokojích. Jindy se naopak dostávali na vykopávky na

územích, která často suţovaly hurikány nebo zemětřesení. Jindy

pobývali v sopečných oblastech, protoţe při náhlém pohybu

zemských desek se mnohdy objeví archeologicky významná

naleziště.

Ale mezi jeho nejhlubší a nejtemnější obavy patřily situace, kdyby

se něco stalo Sofii. Jeho sestra sice byla o dvacet osm vteřin starší,

ale on, protoţe byl větší a silnější, o ní vţdycky přemýšlel jako o

menší, kterou musí chránit. Byla to jeho povinnost.

Nyní z určitého pohledu se jeho dvojčeti přihodilo něco strašného.

Změnila se k nepoznání a Josh nebyl schopen ani zdaleka pochopit

jak moc. Byla daleko podobnější Flamelovi a Scathach a ostatním

jejich druhu, a to více neţ jemu. Byla něco víc neţ jen člověk.

Poprvé v ţivotě se cítil opravdu sám. Ztrácel svou sestru, ale stále

tu byla moţnost, ţe by si mohli být opět podobní. Musí najít někoho,

kdo probudí jeho schopnosti.

Josh se otočil, právě ve chvíli, kdy se objevila Sofie se Scatty na

širokém mostě, který vedl přímo k věţi. Pocítil nepopsatelnou úlevu.

„Tady jsou,“ ukazoval Flamelovi, který se díval na druhou stranu.

„Já vím,“ řekl Nikolas se silným francouzským přízvukem, který

byl velmi neobvyklý. „A nejsou samy.“

Josh odtrhnul pohled od blíţících se dívek a zeptal se: „Co tím

chcete říct?“

Nikolas lehce kývl a Josh se tím směrem podíval. Dva autobusy

turistů právě dorazily na Náměstí Joffre a vypouštěly pasaţéry ven.

Turisté – Američané, jak Josh usuzoval z jejich oblečení se

shlukovali okolo, zabráni do ţivého hovoru a smíchu. Jejich kamery

a fotoaparáty uţ cvakaly, zatímco se je snaţili průvodci zformovat

do určitého tvaru. Třetí zářivě ţlutý autobus zpomalil a zastavil.

Vychrlil více neţ tucet dychtivých japonských turistů ven na

chodník. Josh byl zmatený, podíval se na Nikolase a přemýšlel, jestli

myslí turisty.

„Ten v černém,“ řekl nepřátelsky Flamel a bradou pokynul směrem

k přicházející postavě.

Josh se podíval, kam Flamel ukázal, a uviděl muţe v černém, který

se rychle přibliţoval od Champ de Mars. Vypadalo to, ţe mu nečiní

sebemenší potíţe postupovat davy turistů, z nichţ mu ani jeden

nevěnoval pozornost. Jeho tělo se opatrně kroutilo a obracelo jako

tělo tanečníka, kdyţ se proplétal davem, aby se téměř nikoho ani

nedotkl. Josh hádal, ţe muţ je zhruba jeho postavy i váhy, ačkoliv

bylo téměř nemoţné skrz jeho černý koţený tříčtvrteční kabát, který

kolem něj vlál, odhadnout, jaká je ve skutečnosti jeho konstituce.

Límec měl zvednutý a ruce hluboko v kapsách. Joshovi ztuhnul

úsměv na rtech, co teď budou dělat?

Sofie konečně dorazila aţ k nim a šťouchla bratra do paţe. „Jste

tady,“ řekla udýchaně. „Nějaké problémy?“

Josh ukázal hlavou směrem k blíţícímu se muţi v černém kabátu a

řekl: „No, to se ještě neví.“

Scathach se postavila po boku dvojčat a její dech, jak si Josh všiml,

nebyl ani trochu zrychlený Vlastně to vypadalo, ţe vůbec nedýchá.

„Problém?“ zeptala se Sofie a usmála se na Scatty.

Válečnice se také usmála, i kdyţ ne tak vřele, a odpověděla:

„Záleţí na tom, jak byste definovali termín problém,“ zamumlala.

„Ale ne, úplně naopak,“ najednou zhodnotil Nikolas a na tváři se

mu objevil široký upřímný úsměv. Oddychl si úlevou a vysvětlil: „Je

to přítel. Starý přítel a velmi dobrý k tomu.“

Muţ v černém kabátě byl nyní natolik blízko, ţe dvojčata viděla

jeho malou kulatou tvář, s pěkně opálenou kůţi, piercing a modré

oči. Husté černé vlasy po ramena měl sčesané dozadu z čela. Čím

více se přibliţoval, tím více natahoval kroky, aţ nakonec rozpřáhl

ruce a objal Nikolase typicky francouzským způsobem s rychlými

polibky na obě tváře.

Dvojčata si všimla, ţe nosí stříbrné prsteny téměř na všech prstech

ruky i na palcích a v uších mu svítily stříbrné pecky. Široký úsměv

odhalil jemně zaţloutlé nerovné zuby.

„Mistře,“ řekl, „vy jste se vrátil.“ Rychle zamrkal, aby zahnal

vlhkost v očích a na chvíli se zdálo, ţe jeho oči zazářily rudě a ve

vzduchu se objevila vůně páleného listí.

„A ty jsi nikdy neodešel,“ odpověděl přátelsky Nikolas. Stál s

rukama nataţenýma a opřenýma o muţova ramena a kriticky si

prohlíţel jeho rysy. „Vypadáš moc dobře, Francisi. Lépe neţ kdyţ

jsem tě posledně viděl.“ Otočil se a levou ruku ponechal na rameni

neznámého muţe. „Scathach si určitě pamatuješ.“

„Ale jistě, kdo by zapomněl na neporazitelnou válečnici?“

Modrooký muţ přistoupil blíţ, chytil Scattyinu ruku a staromódním

způsobem si ji přitáhl ke rtům a políbil.

Scathach se nahnula dopředu a štípla muţe do tváře tak silně, ţe to

na ni nechalo červený otisk. „Uţ minule jsem ti říkala, abys mi to

nedělal.“

„Přiznej, ţe se ti to líbí,“ poštuchoval Scatty. „A tohle tedy musí

být Sofie a Josh. Čarodějka mi o nich vyprávěla,“ dodal.

Muţ s jasně modrýma očima, které se téměř nepohnuly a

nemrkaly, si pečlivě prohlíţel obě děti. „Dvojčata z proroctví,“

zamumlal, přičemţ se trochu zamračil, jak se na ně soustředěně

díval. „A jsi si jistý?“

„Jsem,“ odpověděl pevně Nikolas.

Neznámý přikývl a uklonil se. „Dvojčata z proroctví,“ zopakoval,

„jsem poctěn, ţe vás můţu poznat. Dovolte mi, abych se představil:

Jsem hrabě de Saint-Germain,“ prohlásil dramaticky, pak se zarazil,

téměř jako by předpokládal, ţe jeho jméno budou znát.

Dvojčata se na něj nevzrušeně dívala s naprosto klidnými tvářemi.

„Ale všichni mí známí mi říkají Francis.“

„Můj nejoblíbenější ţák,“ radostně dodal Nikolas. „A určitě můj

nejlepší ţák. Uţ se známe velice dlouho.“

„Jak dlouho?“ zeptala se automaticky Sofie, ačkoliv uţ kdyţ

otázku poloţila, odpověď se jí objevila v paměti.

„Zhruba tři sta let,“ řekl Nikolas.

„Francis se u mě učil alchymistou, ale rychle mě překonal,“

odpověděl Nikolas. „Jeho specialitou je výroba šperků.“

„Všechno, co vím o alchymii, jsem se naučil od svého mistra

Nikolase Flamela,“ rychle dodal Saint-Germain.

„V osmnáctém století byl Francis úspěšným zpěvákem a

hudebníkem. A co děláš v tomto století?“ chtěl vědět Nikolas.

„No, musím přiznat, ţe jsem trochu zklamán, ţe jste o mně

neslyšel,“ řekl muţ perfektní angličtinou. „Očividně nestíháte

sledovat nejnovější hudební trendy a ţebříčky. Měl jsem pět hitů,

které se umístily na první pozici jak ve státech, tak tři z nich i v

Německu. A vyhrál jsem cenu MTV za objev roku.“

„Objev?“ zašklebil se Nikolas přátelsky. „Ty?“

„Víte, ţe jsem byl vţdycky muzikant, ale v tomto století, Nikolasi,

jsem rocková hvězda!“ řekl hrdě. „Jsem Germain!“ Kdyţ mluvil,

podíval se na dvojčata, zvednul obočí a kývl, jako by čekal, ţe na

toto sdělení budou nějak reagovat.

Oba zavrtěli hlavou. „Nikdy jsme o vás neslyšeli,“ řekl Josh aţ

příliš upřímně.

Saint-Germain pokrčil rameny a vypadal dost zklamaně. Přitáhl si

límec kabátu aţ k uším a bručel si: „Pět nejlepších hitů…“

„A jakou muziku hrajete?“ zeptala se Sofie, která se zároveň

kousala do tváře, aby se nezačala smát, při pohledu na ztrápenou tvář

Saint-Germaina.

„Dance, techno, elektronickou hudbu nebo něco podobného …“

Sofie a Josh zavrtěli znovu hlavami. „Tak to neposloucháme,“

odpověděl Josh, ale Saint-Germain uţ věnoval svou pozornost

něčemu jinému. Hlavu měl natočenou k Avenue Gustava Eiffela, kde

u kraje silnice zastavila dlouhá černá limuzína značky mercedes. Za

ní se objevily tři dodávky, které očividně patřily k ní.

„Machiavelli!“ rozzlobeně vyhrkl Flamel. „Francisi, oni tě

sledovali.“

„Ale jak…“ začal hrabě.

„Pamatuj, ţe máme co dočinění s Niccolou.“ Flamel se rychle

rozhlédl a zhodnotil situaci. „Scathach, vezmi dvojčata, jděte se

Saint-Germainem. A chraňte je svými ţivoty.“

„Ale můţeme zůstat a bojovat,“ řekla Scatty.

Nikolas zavrtěl hlavou a ukázal směrem k turistům. „Je tu příliš

mnoho lidí. Někdo by mohl být zabit nebo zraněn. Ale Machiavelli

není Dee, je víc diskrétní. Určitě nepouţije kouzla na veřejnosti,

pokud to nebude nevyhnutelně nutné. To můţeme vyuţít ve svůj

prospěch. Jestliţe se rozdělíme, půjde po mně. Já jsem ten, koho

chce. A nejen já.“ Sáhl pod triko a vyndal látkovou tašku.

„Co to je?“ zeptal se Saint-Germain.

Nikolas mu odpověděl, ale přitom se díval na dvojčata. „Kdysi

ukrývala celý Kodex, ale ten má nyní Dee. Joshovi se povedlo

vytrhnout dvě stránky z konce knihy a ty jsou teď uvnitř. Na

stránkách je závěrečný rituál,“ dodal významně. „Dee a ti, kterým

slouţí, poslední stránky nutně potřebují.“ Melancholicky pohladil

tašku a pak ji rychle podával Joshovi. „Opatruj ji,“ řekl.

„Já?“ Josh se zmateně podíval z Flamela na látkový pytlík, ale ani

se nepohnul, aby si ji vzal.

„Ano ty, vezmi si ji,“ nařídil Flamel.

Josh se neochotně natáhl a přijal poslední dvě stránky Kodexu,

které jim zbyly. Látka, která je obalovala zapraskala a zajiskřila,

kdyţ si ji strkal pod tričko. „Proč já?“ zeptal se a rychle se podíval

na Sofii. „Teda, myslím, ţe by Scathach nebo Saint-Germain byli

lepší…“

„Ty jsi ty stránky zachránil, Joshi. A jen ty máš právo je

opatrovat.“ Flamel chytil Joshe za rameno a podíval se do jeho očí.

„Věřím ti, ţe na ně dáš pozor.“

Josh přitlačil ruku na látkový pytlík pod tričkem, aby se ujistil, ţe

je tam, kde má být. Kdyţ se Sofií začali pracovat v knihkupectví a v

kavárně, jejich otec pouţil tutéţ větu: „Věřím ti, ţe na ni dáš pozor.“

A mluvil o Sofii. V tu chvíli se Josh cítil pyšný, ţe dostal takový

úkol, ale zároveň se také trochu bál. Nyní se jenom bál, ţe se něco

pokazí.

Dveře mercedesu se otevřely a z místa řidiče vystoupil muţ v

černém obleku se zrcadlovými brýlemi, které odráţely ranní oblohu.

Zprvu se zdálo, ţe muţ má místo brýlí dvě velké díry v obličeji.

„Dagon,“ opovrţlivě odfrkla Scathach, její špičáky se najednou

ukázaly v celé své parádě. Sáhla po své tašce, odkud chtěla vyndat

nějakou svou zbraň, ale Nikolas ji chytil za paţi a zarazil.

„Tohle není ta správná chvíle.“

Dagon otevřel další dveře, ze kterých vylezl Niccolo Machiavelli. I

přestoţe byl ještě hodně daleko, nedal se v jeho tváři přehlédnout

výraz vítězství.

Za jejich autem se naráz otevřely dveře všech dodávek, ze kterých

vyskakovali těţce odění i běţní policisté a rozeběhli se k věţi.

Turisté začali křičet a nejméně tucet lidí pod Eiffelovkou otočil své

kamery směrem k policistům.

„Je čas zmizet,“ řekl Flamel rychle. „Vy půjdete přes řeku, já je

odlákám opačným směrem. Saint-Germaine, starý příteli,“ Nikolas

téměř zašeptal, „asi budeme potřebovat menší rozptýlení, abychom

opravdu zmizeli. Něco mimořádného.“

„Kam půjdete?“ chtěl vědět Saint-Germain.

Flamel se usmál a řekl: „Tohle bylo mé město dlouho předtím, neţ

se zde objevil Machiavelli. Snad některé z mých starých skrýší ještě

existují.“

Germain ho ale varoval: „Hodně se to tu změnilo od té doby, co

jste tu byl naposledy.“ Během těch slov vzal do svých rukou

Flamelovu levou dlaň, do které přitlačil svůj palec. Sofie i Josh stáli

dostatečně blízko, aby si všimli, ţe kdyţ palec odsunul, zůstal na

Nikolasově dlani obraz malého černého motýla. „Dovede vás zpět ke

mně,“ dodal Saint-Germain záhadně. „A nyní jste chtěli něco

velkolepého?“ Potěšené se usmál a vyhrnul si rukávy koţeného

kabátu. Kůţi na rukách měl pokrytou asi tisícem vytetovaných

malých motýlků, které tvořily celé náramky a točily se aţ k

předloktí. Spojil prsty svých rukou a protáhl zápěstí, aţ v nich

zapraskalo jako pianista před koncertem. „Viděli jste show, kterou

Paříţ přivítala nové milénium?“

„Milénium?“ Dvojčata se na něj nechápavě podívala.

„Milénium. Rok 2000, ačkoliv milénium se mělo slavit aţ v roce

2001,“ dodal.

„Jo aha,“ řekla Sofie a podívala se na bratra, který byl stále

zmatený, proč zmiňuje zrovna nové milénium.

„Rodiče nás vzali na Times Square,“ řekl Josh. „Proč?“

„Pak jste ale přišli o něco opravdu výjimečně velkolepého tady v

Paříţi. Aţ se příště dostanete k počítači, mrkněte na internet.“ Saint-

Germain si rychle promnul ruce a začal. Stál přímo pod Eifellovou

věţí, zvedl ruce nad sebe a okolí zaplnila vůně páleného listí.

Sofie a Josh pozorovali vytetované motýly na Germainových

rukách. Nejdříve se stáhli, potom zakmitali a zablikali, jejich křídla

se rozpohybovala, tykadla napřímila… a pak tetování uletělo z jeho

kůţe.

Nekonečný proud malinkatých rudých a bílých motýlků

vystartoval ze Germainovy opálené pokoţky do chladného

paříţského ranního vzduchu. V kruzích vyletěli nahoru v nekonečné

spirále, která vypadala jako tančící jiskřičky. Postupně obalily nohy,

podpěry, traverzy i šrouby kovové věţe tak, ţe skoro celá

světélkovala.

„Ignis,“ zašeptal Saint-Germain, zaklonil hlavu a z tlesknutím

spojil ruce k sobě.

Potom se celá věţ otřásla obrovským ohňostrojem, jehoţ praskání

a jiskření nebylo moţné přehlídnout široko daleko.

Germain se radostně usmál na dvojčata, která v úţasu hleděla na

světelnou podívanou a řekl: „Teď uţ mě znáte. Jsem hrabě de Saint-

Germain, mistr ohně!“

KAPITOLA 15

„Ohňostroj,“ v úţasu vykřikla Sofie.

Eiffelovu věţ pokryl proud světla velkolepého ohňostroje. Modré a

zlaté světlice dosahovaly aţ do výšky 324 metrů, které má věţ, kde

se rozprskly do modrých květů a jiných obrazců. Jednotlivé duhové

světelné dráhy syčely, praskaly, proplétaly se jednotlivými částmi

věţe. Tlusté spojovací traverzy se rozsvítily bílými ohňovými efekty,

zatímco o něco níţe spadal z kovových částí na zem ledově modrý

gejzír.

Účinek byl nebývalý, ale nakonec Germain lusknul prsty obou

rukou a celá věţ se proměnila v bronzovou, zlatou, zelenou a

nakonec modrou, coţ působilo fenomenálně v ranním slunci.

Světelné paprsky směřovaly nahoru dolů po kovové konstrukci.

Rachejtle, kola, fontány, zlatý déšť, svíce z kaţdého patra a z

vrcholku pršely červené, bílé a modré jiskry, které postupně

dosahovaly niţších pater jako bublající kapalina, která protéká

vnitřkem věţe.

Davy lidí byly hypnotizovány světelnou show. Shromáţdily se

dole v obrovském údivu, kamery a fotoaparáty cvakaly, auta se

zastavovala na silnicích a řidiči vylézali ven. Všichni se snaţili

zachytit jedinečný okamţik alespoň svými telefony. Během několika

málo vteřin se dav neskutečně rozrostl. Stovky lidí stály a dívaly se s

otevřenými ústy, během minut přibývali další a další přihlíţející.

Přibíhali z okolních obchodů i domů.

Nikolase a jeho přátele spolkl v tu ránu dav.

Machiavelli dával na odiv své pocity jen výjimečně, ale ta chvíle

právě přišla. Vší silou praštil do kapoty auta, aţ ho ruka zabolela.

Sledoval rostoucí dav a věděl, ţe se jeho lidé nebudou moci dostat k

Flamelovi včas, ţe mu znovu unikne.

Všude vybuchovaly rachejtle, doplňovaly je praskání a syčení

ohňostroje, rakety vystřelované vysoko do nebe, kde se rozprskly a

na zem se snášely paprsky světla. U kaţdé ze čtyř nohou věţe se

ozývalo další a další práskání a bouchání.

„Pane!“ Mladý policejní kapitán se zastavil před Machiavellim a

zasalutoval. „Jaké jsou rozkazy? Můţeme se probít davem, ale určitě

budou ranění.“

Machaivelli zavrtěl hlavou. „Ne, to nedělejte.“ Dee by to udělal, to

věděl. Dee by se nerozmýšlel strhnout třeba celou věţ, zabít stovky

lidí, jen aby dostal Flamela. Napřímil se, ale i tak byl schopen

rozeznat pouze koţený kabát Saint-Germaina a Scathach pobízející

děti k ústupu. Postupně se rozplynuli a ztratili v mimořádně

početném davu. Ale kdyţ se podíval znovu, překvapilo ho, ba

dokonce šokovalo, ţe Flamel zůstal stát tam, kde ho zprvu viděl,

téměř uprostřed pod Eiffelovou věţí.

Flamel zvedl pravou ruku a na dálku mu pokynul, aţ se v ranním

slunci zableskl jeho stříbrný náramek, který nikdy nesundával.

Machiavelli chytil zbrkle policejního kapitána za rameno, otočil ho

s překvapující silou a svými dlouhými prsty ukázal na Flamela:

„Tamtoho. Kdyţ dneska nechytnete nikoho jiného, stačí, kdyţ

přivedete jeho. A chci ho ţivého a nezraněného!“

Zatímco dával rozkaz kapitánovi, Flamel se obrátil a pospíchal k

západní noze věţe, směrem k Mostu ďIéna, ale tam neběţel přes

most jako ostatní, ale zahnul doprava na Quai Branly.

„Rozkaz, pane!“ kapitán zasalutoval a zařval: „Za mnou!“ Všichni,

co stáli za ním, se rozeběhli za Flamelem.

Dagon se postavil po boku Machiavelliho a zeptal se: „Chcete,

abych sledoval Saint-Germaina a Stín?“ Otočil hlavu s pohyby nosu,

jako by začmuchal, aţ zazněl divný vlhký zvuk. „Cítím jejich pach.“

Niccolo Machaivelli lehce zavrtěl hlavou, kdyţ nastupoval zpátky

do auta. „Ne, dostaň nás pryč odsud dřív, neţ se tu objeví tisk. Saint-

Germain je naprosto předvídatelný. Určitě míří do jednoho ze svých

domů a všechny jsou pod neustálým dohledem. Musíme jen doufat,

ţe dostaneme Flamela.“

Dagonova tvář byla nečitelná, kdyţ zavíral dveře auta za svým

pánem. Neţ nastoupil sám, otočil se za Flamelem, kterého viděl

běţet v dálce, pak ho pohltil okolní dav. Policie byla jen kousek za

ním. Běţeli rychleji, i přes těţkou výzbroj, ale Dagon věděl, ţe

během století se Flamel vyhnul jak lidským, tak nadpřirozeným

nepřátelům, kteří byli legendami a mýty daleko dřív, neţ opice slezly

ze stromů. Vzpomněl si, ţe Flamel se setkal s nestvůrami a monstry,

které dokonce nemají právo ţít ani v nočních můrách, a přece vţdy

unikl. Dagon nevěřil, ţe by policie mohla kdy alchymistu chytit.

Pak sklonil hlavu, zavětřil znovu a zachytil pach Scathach. Stín se

vrátil!

Nepřátelství mezi ním a Scathach se táhlo po tisíciletí. On byl

posledním svého druhu, protoţe… jedné děsné noci před dvěma

tisíci lety Scathach zničila celou jeho rasu. Za jeho velkými

zrcadlovými brýlemi se mu oči naplnily lepkavými bezbarvými

slzami. Přísahal si, ţe ať uţ se stalo mezi Flamelem a Machiavellim

cokoliv, tentokrát bude pomsta na Scathach patřit jemu.

„Pojďte rychle, ale neutíkejte,“ nařídila Scathach. „Saint-

Germaine, běţ první, Sofie s Joshem uprostřed, já vás budu krýt a

sledovat, co se děje za námi.“ Scattyin tón nenechával ţádný prostor

na další debatu.

Mířili přes most a pak doprava na Avenue de New York. Po pár

odbočeních doleva i doprava se dostali do úzké uličky. Stále bylo

brzo po ránu a světla tu bylo málo. Teplota najednou znatelně

poklesla a dvojčata si všimla, ţe prsty Saint-Germainovi ruky lehce

přejely zeď, na níţ zanechaly jemné jiskřičky.

Sofie se zamračila, snaţila se uspořádat své vzpomínky a mezi

nimi najít ty, které patřily čarodějce z Endoru. Chtěla se dozvědět

něco o jejich zachránci. Všimla si, ţe Josh se na ni po očku dívá a

zvedá tázavě obočí.

„Tvoje oči se zas změnily na stříbrné, ale jenom na chvíli,“ řekl

tiše.

Sofie se podívala za sebe, jak daleko je Scathach, pak dopředu na

muţe v koţeném kabátu. Oba se zdáli být dostatečně daleko, aby

něco slyšeli, myslela si. „Snaţila jsem se jen vzpomenout, co vím o

Saint-Germainovi…“ Pak zavrtěla hlavou a dodala: „Co o něm ví

čarodějka z Endoru.“

„A co je s ním?“ řekl Josh. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Je slavný francouzský alchymista,“ zašeptala, „a vedle Flamela

pravděpodobně jeden z nejzáhadnějších muţů lidské historie.“

„Je člověk?“ podivil se nahlas Josh, ale Sofie pokračovala.

„Nepatří ke starobylým bytostem ani k druhé generaci. Je člověk.

Ani čarodějka o něm moc neví. Poprvé ho potkala v Londýně v roce

1740. Okamţitě poznala, ţe je nesmrtelný, a on tvrdil, ţe sám objevil

tajemství nesmrtelnosti, kdyţ studoval u Nikolase Flamela.“ Sofie

rychle potřásla hlavou. „Ale nemyslím si, ţe tomu čarodějka úplně

uvěřila. Tvrdil jí, ţe během svých cest po Tibetu zdokonalil formuli

nesmrtelnosti, která nepotřebuje obnovovat kaţdý měsíc. Ale kdyţ

ho poţádala o recept, řekl, ţe ho ztratil. Patrně umí všechny jazyky

světa, a to plynule, byl vynikajícím hudebníkem a uměl vyrábět

šperky, za coţ byl náleţitě uznáván.“ Oči jí opět zazářily stříbrně,

kdyţ vzpomínky bledly. „A čarodějka ho nemá ráda, ani mu nevěří.“

„Pak bychom také neměli,“ zašeptal Josh naléhavě.

Sofie souhlasně přikývla. „Ale Nikolas ho má rád, a očividně mu

dost věří,“ řekla pomalu. „Proč asi?“

Josh posmutněl. „Uţ jsem ti předtím říkal, ţe bychom Flamelovi

neměli věřit. Něco kolem něj nehraje.“

Sofie raději spolkla odpověď a odvrátila se. Věděla, proč se Josh

na alchymistu zlobí. Záviděl jí, ţe její schopnosti byly probuzeny, a

také věděla, ţe mu nemůţe odpustit nebezpečí, které plyne z celého

procesu. Ale to ještě neznamená, ţe nemá pravdu.

Úzká vedlejší ulice napojovala na širokou avenue lemovanou

stromy. Ačkoliv bylo ještě brzy na ranní dopravní špičku, ohromná

světelná show a ohňostroj okolo Eiffelovky zastavily jakoukoliv

dopravu široko daleko. Vzduchem se neslo houkání klaksonů a

sirény policejních vozů. Hasičský vůz byl uvězněn mezi auty,

intenzita zvuku sirény stoupala a zase klesala, ale vůz neměl ţádnou

šanci projet. Saint-Germain si to namířil přímo přes ulici, nepodíval

se ani doleva ani doprava, protoţe v kapse hledal tenký černý mobil.

V mţiku ho otevřel a zmáčkl tlačítko rychlé předvolby. Na druhém

konci někdo zvedl telefon a Germain rychle něco zabrumlal.

„Voláte někoho na pomoc?“ zeptala se Sofie, kdyţ zavřel telefon.

Saint-Germain zavrtěl hlavou a řekl: „Objednávám snídani.

Umírám hlady.“ Palcem ukázal zpátky k věţi, která stále ţila

světelným představením a dodal: „Vytvoření něčeho podobného,

jestli se to tak dá říct, spálí spoustu kalorií.“

Sofie kývla, a najednou jí bylo jasné, proč ji kručí v břiše od doby,

kdy vytvořila mlhu.

Scathach doběhla dvojčata a zařadila se vedle Sofie, právě ve chvíli

kdy míjeli Americkou katedrálu. „Vypadá to, ţe nás nikdo

nesleduje,“ řekla a samotnou ji to překvapilo. „Očekávala bych, ţe

Machiavelli někoho za námi pošle.“ Palcem si třela dolní ret a

okusovala nehty, kdyţ přemýšlela o všech souvislostech.

Sofie automaticky máchla po Scattyině ruce a řekla: „Nekousej si

ty nehty.“

Scathach zamrkala překvapením a pak pomalu oddálila ruku od

úst. „Starý zlozvyk,“ zamumlala. „Velmi starý.“

„Co se bude dít teď?“ zeptal se Josh.

„Musíme se někde schovat, dostat se z ulice a odpočinout si,“ řekla

váţně Scathach. „Půjdeme ještě daleko?“ zavolala na Saint-

Germaina, který stále určoval cestu.

„Za pár minut jsme tam,“ řekl, aniţ se otočil. „Mám poblíţ jeden z

mých menších domů.“

Scathach přikývla. „Aţ se tam dostaneme, schováme se, dokud se

Nikolas neobjeví, odpočineme si, převlíkneme se.“ Přikrčila nos,

kdyţ mrkla na Joshe a důrazně dodala: „A taky umyjeme.“

Josh se trochu začervenal a trochu rozzlobeně opáčil: „Chceš jako

říci, ţe smrdím?“

Sofie poloţila ruku na bratrovu, ještě neţ válečnice stačila cokoliv

odpovědět, a řekla: „Jen trochu, ale pravděpodobně my všichni.“

Josh odvrátil pohled, očividně naštvaný a pak se podíval zpátky na

Scathach a vyhrkl: „Předpokládám, ţe ty nikdy nesmrdíš.“

„Ne,“ řekla klidně Scatty. „Ţádný pot, upíři jsou v tomto směru

daleko dokonalejší neţ lidé.“

Pak pokračovali v tichosti aţ na Rue Pierre Charron, která protíná

Champs-Elysées, hlavní tepnu Paříţe. Nalevo uviděli Vítězný

oblouk, doprava stála v obou směrech a řidiči si ţivě povídali a

zeširoka gestikulovali vedle svých aut. Všechny oči visely na věţi,

kde stále probíhal ohňostroj.

„Co myslíte, ţe o tom napíšou v novinách?“ zeptal se Josh.

„Eiffelova věţ náhle propukla ve velkolepý ohňostroj.“

Saint-Germain se letmo podíval přes rameno a poznamenal:

„Pravda je, ţe to není zas aţ tak neobvyklé. Věţ je docela často

osvětlená nějakým ohňostrojem, třeba na Nový rok nebo výročí pádu

Baštily. Dokáţu si představit, ţe budou psát o tom, ţe ohňostroj

připravovaný na příští měsíc právě na toto výročí se spustil omylem

předčasně.“ Zastavil se a rozhlédl se, jelikoţ zaslechl někoho volat

své jméno.

„Nedívej se tam…“ varovala Scatty, ale příliš pozdě. Dvojčata i

Saint-Germain se obrátili za zavoláním.

„Germain.

Hej, Germaine…“

Dva mladíci, kteří stáli vedle svého auta, na něj ukázali a zavolali

jménem.

Oba byli oblečení v dţínech a tričku a vypadali dost podobně s

vlasy sčesanými dozadu a velkými slunečními brýlemi. Nechali stát

své auto uprostřed stojící kolony a vydali se s něčím, o čem si Josh

myslel, ţe vypadá jako velké dlouhé čepele noţů, vstříc Germainovi.

„Francisi,“ varovala ho Scatty naléhavě, ale uţ se připravovala k

boji. Předstoupila, kdyţ první z nich došel na dosah a začala.:

„Dovol mi…“

„Pánové.“ Saint-Germain se postavil čelem k oběma muţům s

širokým úsměvem na tváři, ačkoliv dvojčata za ním viděla, ţe mu v

dlaních za zády tančí rudé plamínky.

„Včera to byl výborný koncert,“ řekl udýchaně první mladík.

Mluvil anglicky, ale se silným německým přízvukem. Sundal si

sluneční brýle a podával pravou ruku. Josh poznal, ţe to, co před

chvílí povaţoval za nůţ, je jen tenké pero. „Myslíte, ţe byste se mi

mohl podepsat?“

Plamínky okamţitě zmizely ze Saint-Germainových rukou. „Ale

samozřejmě,“ řekl a potěšeně se usmíval. Chytil pero a vyndal

krouţkový blok z vnitřní kapsy kabátu. „Uţ máte nové CD?“ zeptal

se, kdyţ otevíral blok.

Druhý muţ se stejnými brýlemi vyndal černočervený iPod ze zadní

kapsy a odpověděl se stejným přízvukem: „Máme, včera jsme ho

koupili přes iTunes.“

„A nezapomeňte sledovat, kdy vyjde DVD z koncertu, mělo by to

být během měsíce. Bude tam pár pěkných bonusů, několik remixů a

jedna velká speciální lahůdka,“ dodal Saint-Germain, kdyţ vytvořil

dva květnaté autogramy a vytrhl stránku z bloku. „Hrozně rád bych

si popovídal, chlapci, ale spěchám. Díky za vaši přízeň, váţím si

toho.“

Potřásli si rukama a oba mladíci odběhli zpátky ke svému autu,

přičemţ si vzájemně porovnávali podpisy.

Saint-Germain se upřímně a široce usmíval, pak se zhluboka

nadechl a otočil se k dvojčatům. „Říkal jsem vám, ţe jsem slavný.“

„A brzy budeš mrtvý slavný, jestli se nedostaneme z téhle ulice,“

připomněla mu Scathach. „Nebo také jen mrtvý,“ dodala ironicky.

„No jo, uţ jsme tady,“ zabručel Saint-Germain. Vedl je přes

Champs-Elysées a dál do postranní uličky, pak zahnul do úzké

uličky z vysokými zdmi po celé délce. Cesta se točila kolem zadních

dveří velkých domů a budov, aţ se zastavili zhruba v půli. Saint-

Germain vyndal klíč a vloţil ho do nepopsaných, nenápadných dveří.

Oprýskaná zelená barva se loupala v dlouhých cárech ze dveří a

odhalovala staré dřevo pod ní. Spodní část byla dokonce okopaná a

popraskaná od otevírání a zavírání.

„Mohla bych ti poradit, aby sis pořídil nové dveře?“ řekla Scatty.

„Tyhle jsou nové.“ Usmál se rychle Saint-Germain.

„Dřevo je strašně zničené, ale pod ním je solidní ocel s

bezpečnostním zámkem páté třídy.“ Ustoupil a nechal projít jako

první dvojčata. „Vstupte a nechť je můj dům i vaším domovem.“

Dvojčata vešla a byla trochu zklamaná tím, co vevnitř našla. Za

dveřmi byl malý dvůr čtyřpatrové budovy, která byla od sousedních

oddělena vysokou zdí s ostnatým drátem nahoře. Sofie s Joshem

očekávali něco mnohem více exotického nebo nápadnějšího, ale

všechno, co se zde nacházelo, byla neupravovaná zahrada se

spadanými listy. Uprostřed dvora stála otřesná kamenná fontána, ale

místo vody byla zanesená spadaným listím a zbytky ptačích hnízd.

Všechny rostliny v květnících a košíkách, které ji obklopovaly, byly

uschlé nebo usychající.

„Zahradník má dovolenou,“ řekl Saint-Germain bez jakékoliv

známky studu. „Moc mi to s květinami nejde.“ Zvedl pravou ruku a

roztáhl prsty, z kaţdého z nich vyšlehl jinak barevný plamínek.

Potěšené se pousmál a barvy se promítly do jeho tváře v různé

intenzitě odstínů. „Přiznávám, ţe mě zajímá trochu něco jiného.“

Scathach se zastavila u vchodu a ještě jednou zkontrolovala

příchozí cestu, naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se. Kdyţ se

ujistila, ţe za nimi nikdo nešel, zavřela dveře a otočila klíčem v

zámku.

„Ale jak nás Flamel najde?“ zeptal se Josh. Přestoţe byl ostraţitý a

opatrný v přítomnosti alchymisty, v Saint-Germainově byl ještě

nervóznější.

„Dal jsem mu malého průvodce,“ vysvětlil tajemně Saint-Germain.

„Nestalo se mu nic, ţe ne?“ zeptala se Sofie Scatty.

„Určitě ne, bude v pořádku,“ odpověděla, ačkoliv z tónu jejího

hlasu se daly vyčíst obavy a oči ji také prozradily. Kdyţ se pomalu

odvracela od vrat, kterými přišli, najednou celá ztuhla a ústa jako by

ji spadla a odhalila její strašné a dlouhé upíří špičáky.

Náhle se totiţ otevřely zadní dveře domu a na dvůr vystoupila

postava. Sofiina aura v tu ránu jasně stříbrně zazářila, coţ ji

převáţilo do bratrovy náruče. Efekt byl jako při dominu, jeho aura

ho okamţitě obklopila zlatě-bronzovým obalem. Oba se drţeli

oslepeni sílou svých zářících aur a do toho zazněl Scattyin výkřik.

Byl to ten nejstrašnější zvuk, který kdy předtím slyšeli.

KAPITOLA 16

„Stůj!“

Nikolas nezastavoval a běţel dál, zabočil doprava do ulice Quai

Branly.

„Stůj, nebo střelím!“

Flamel věděl, ţe policista nevystřelí, nemohl. Machiavelli ho chtěl

dostat ţivého.

Těţké kroky a kovové cvakání zbraní se blíţilo, a Nikolas téměř

slyšel své pronásledovatele dýchat. Začínal z divokého tempa těţce

lapat po dechu, a v boku ho ostře píchalo. Receptura z Kodexu ho

drţela naţivu a v kondici, ale neměl šanci soupeřit s dobře

trénovaným a zdravým policejním důstojníkem.

Nikolas Flamel se naráz zastavil, coţ způsobilo, ţe do něj policista

skoro narazil. Alchymista stál klidně a téměř v neznatelném pohybu

se pomalu podíval přes levé rameno dozadu. Kapitán vytáhl strašnou

černou pistoli, kterou drţel v pohotovosti v pevném sevření oběma

rukama. „Ani se nehni. Ruce nad hlavu.“

Nikolas se pomalu otočil, aby stál tváří v tvář důstojníkovi, a

klidně řekl: „No, tak se rozhodněte, co mám dělat.“

Muţ pod svým plastikovým štítem zmateně zamrkal.

„Buď se ani nehnu, nebo zvednu ruce, obojí najednou nejde.“

Policista hlavní pistole ukázal na ruce a Flamel je poslušně zvedl

nad hlavu. Dalších pět příslušníků speciální jednotky dorazilo na

místo. Namířili na alchymistu různé druhy zbraní a obklíčili ho ze

všech stran. Nikolas s rukama nad hlavou pomalu opětoval pohled

kaţdému z nich. Vypadali jako neodbytný hmyz ve svých černých

uniformách, helmách, maskách a štítech.

„Na zem. Lehni si na zem a hned!“ rozkázal kapitán. „Ruce

nahoru.“

Nikolas pomalu poklekl na kolena.

„Teď si lehni! Tváří k zemi!“

Alchymista leţel na studené paříţské ulici, obličejem přitisknutým

na špinavý chodník. „Roztáhni ruce.“

Nikolas udělal, co mu poručili. Policisté se přeskupili a rychle ho

obešli, ale stále si drţeli určitou vzdálenost.

„Máme ho!“ Zaznělo z úst policejního důstojníka do mikrofonu,

který měl připevněný před rty. „Ne pane, ani jsme se ho nedotkli.

Ano pane, okamţitě.“

Nikolas si přál, aby u něj nyní byla Perenela, určitě by věděla co

dělat. Ale předně kdyby byla s ním, vůbec by se do této šlamastyky

nedostal. Perenela byla bojovník. Často ho právě ona donutila, aby

konečně přestali utíkat a bojovali. Byla to ona, kdo ho vţdy donutil

pouţít za půl tisíciletí nabyté znalosti alchymie a její magické

schopnosti, aby se postavili starobylým bytostem z temnot. Perenela

chtěla, aby shromáţdil nesmrtelné, starobylé bytosti a druhou

generaci, kteří stáli na straně lidí, a vytáhli do války proti silám zla,

Johnovi Dee a všem jeho druhu. Ale on to neudělal, čekal celý svůj

ţivot na to, aţ se objeví dvojčata předurčená v Kodexu.

„Dva, kteří jsou jedno, a jeden, který je vším.“

Nikdy nepochyboval, ţe ten den přijde. Věděl, ţe na dvojčata

jednou narazí. Předpovědi v Kodexu se nikdy nemýlily, ale jako

vţdy slova Abrahámova byla nejasná a mnohoznačná, napsaná

různými formami starodávných a zapomenutých jazyků.

Ti dva, kteří jsou jedno, a jeden který je vším.

Přijde čas, kdy kniha bude ukradena.

A královnin muž se spojí s vránou.

Starobylí vystoupí ze stínů.

Pak nesmrtelný musí učit smrtelné.

Dva, kteří jsou jedno, se musí stát jedním, co je vším.

A Nikolas věděl a nepochyboval, ţe on je ten nesmrtelný, protoţe

kdysi mu to předpověděl muţ s hákem místo ruky.

Před pěti sty lety Nikolas a Perenela Flamelovi cestovali po celé

Evropě, aby se pokusili porozumět záhadné knize v kovové vazbě.

Nakonec ve Španělsku potkali prapodivného muţe s jednou rukou,

který jim pomohl přeloţit alespoň část neustále se měnícího textu.

Muţ s hákem jim ukázal, ţe tajemství věčného ţivota se vţdy

objevuje na sedmé stránce Kodexu za úplňku, zatímco lektvar na

transmutaci čili změnu kompozice materiálu najdou jedině na stránce

čtrnáct. Kdyţ jim tenkrát přeloţil první věštbu, podíval se na

Nikolase svýma černýma havraníma očima a hákem se dotkl jeho

hrudi.

„Alchymisto, tady je napsaný tvůj osud,“ zašeptal. Záhadná slova

předpovídala, ţe jednoho dne najde dvojčata…, ale věštba neříkala,

ţe skončí čelem k chodníku na paříţské ulici obklíčený houfem

ozbrojených a velmi nervózních členů speciální jednotky.

Flamel zavřel oči a zhluboka se nadechl. Své roztaţené prsty tlačil

do kamenné podloţky a zdráhavě popustil uzdu své auře.

Tenounký pramínek zlatozelené energie, která vytryskla z jeho

prstů, se okamţitě vstřebal do kamenných kostek. Nikolas cítil jak

aurická energie proniká chodníkem do země pod ním. Tenounké

vlákno energie se proplétalo zemí jako ţíţala a hledalo a hledalo, aţ

nakonec nalezlo, co potřebovalo – hemţící se chomáček

nekonečného ţivota. Pak uţ to byla jen jednoduše záleţitost

transmutace, základního principu celé alchymie, přetvořit glukózu a

fruktózu, svázat řetězce k sobě glykosidickou vazbou, a na světě je

sacharóza. Ţivot se hemţí, přetváří a míří vstříc sladkému cukru.

Policejní kapitán zvýšil hlas. „Seberte ho a prohledejte.“

Nikolas slyšel blíţící se kroky dvou dalších policistů, kaţdý z

jedné strany. Přímo před jeho obličejem se objevily naleštěné špičky

masivních černých koţených bot.

A potom Nikolas uviděl mravence, který se zdál být nezvykle

velký, ale to bylo způsobeno tím, ţe ho viděl tak zblízka. Vylezl

spárou v chodníku a mával tykadly. Pak se za ním objevil druhý a

třetí.

Alchymista přitiskl palce k prostředníčkům obou rukou a pak

lusknul prsty. Sotva postřehnutelné jiskry vyletěly z jeho rukou a do

vzduchu se uvolnila mátová vůně. Jiskřičky obklopily všech šest

muţů speciální jednotky a Nikolas pak přeměnil malinkaté částečky

na cukr.

V tu ránu se začal chodník okolo Flamela černat. Neuvěřitelné

mnoţství mravenců se vyhrnulo ze země, kaţdý hledal svou cestičku

nahoru kamennými škvírami v chodníku. Zaplavili místo jako

lepkavý sirup, přelívali se po botách policistů, aţ začali lézt po jejich

nohách nahoru. Během chvilky byli muţi speciální jednotky

ochromeni, překvapení nebo v šoku zůstali stát bez hnutí. Jejich

obleky a rukavice je ještě chvíli chránily před náporem hmyzu, ale

brzy se začali drbat, kdyţ malí drobečkové zalézali do nejmenších

děr a otvorů v tvrdém materiálu uniforem. Muţi brzy začali řvát,

panicky se drbat a škrábat. Marně do sebe vráţeli, sundávali výzbroj,

rukavice, helmy, štíty, tisíce mravenců zaplavily jejich těla.

Policejní kapitán pozoroval, jak si jejich vězeň, naprosto netknutý

jediným mravencem, sedá a oprašuje kalhoty, aţ se nakonec postavil

na nohy. Kapitán se pokusil namířit na Nikolase zbraň, ale mravenci

ho kousali a lechtali do zápěstí, dlaní i prstů, takţe nebyl schopný

udrţet zbraň a v klidu zamířit. Chtěl muţi nařídit, aby si sedl, ale

přes jeho rty pobíhali další a další mravenci, a on věděl, pokud se je

pokusí otevřít, okamţitě vlezou dovnitř. Rukou sáhl na helmu a

snaţil se ji dostat z hlavy, stejně tak masku, obě po chvíli hodil na

zem. Zuřivě si drbal záda, to jak neodbytný hmyz prolézal podél jeho

páteře. Potom si projel na jeţka ostříhané vlasy a napočítal

přinejmenším dalších deset mravenců i na hlavě. Někteří bláznivě

pobíhali po tváři a další mířili k očím, které raději rychle zavřel.

Kdyţ je znovu otevřel, zajatec jiţ mířil ke stanici Pont de IʼAlma,

ruce v kapsách a vypadal, ţe se vůbec nic nestalo.

KAPITOLA 17

Josh se vší silou snaţil, aby udrţel oči otevřené. Před nimi mu

tančily černé mţitky, a kdyţ zvedl ruku k obličeji, stále viděl odraz

své vlastní zlaté aury. Natáhl ruku a našel sestřinu, kterou chytil do

své. Jemně ho na oplátku stiskla a Josh se k ní naklonil, aby zjistil,

ţe i ona má oči otevřené.

„Co to bylo?“ zamumlal, přičemţ byl sám příliš šokovaný a

otupělý, aby ho to vyděsilo.

Sofie zavrtěla hlavou. „Bylo to jako výbuch.“

„Slyšel jsem vykřiknout Scathach,“ dodal Josh. „A mně se zdálo,

ţe vidím někoho přicházet z domu…“ poznamenala Sofie.

Oba se otočili k zadním dveřím do domu. Scathach stála ve dveřích

a objímala mladou ţenu. Pevně ji drţela a pohupovala s ní ze strany

na stranu. Obě ţeny se smály, aţ se zalykaly radostí ze shledání.

Vzrušeně mluvily ve francouzštině přímo ďábelskou rychlostí.

„Myslím, ţe se znají,“ řekl Josh a pomáhal sestře na nohy.

Dvojčata se podívala na hraběte, který stál opodál, s rukama

zkříţenýma na prsou a potěšeně se usmíval. „Jsou to staré

přítelkyně,“ vysvětloval. „Dlouho se neviděly… hodně dlouho.“

Saint-Germain si odkašlal a zdvořile řekl: „Johanko.“

Obě ţeny se postavily bok po boku a ta, kterou nazval Johankou, s

hlavou tázavě nakloněnou na stranu pohlédla na hraběte. Nedalo se

vůbec odhadnout, kolik jí je. Měla na sobě obyčejné dţíny a bílé

tričko, vysoká byla zhruba jako Sofie, ale skoro nezdravě hubená. Z

dokonale opáleného obličeje vystupovaly velké šedé oči. Vlasy měla

hnědé s mírným nádechem do červena a ostříhané v krátkém

chlapeckém stylu. Po tvářích se jí kutálely slzy, které rychle dlaní

stírala. „Francisi?“ zeptala se.

„Tohle jsou naši hosté.“

Mladá ţena drţela Scattyinu ruku a přistoupila k Sofii. Jakmile se

ocitla blíţe, Sofie cítila mezi nimi náhlý tlak, jako by ji nějaká

neviditelná síla odpuzovala. Pak najednou její aura zazářila stříbrně a

vzduch prostoupila sladká vůně vanilky. Josh chytil Sofiinu ruku a v

ten moment se i jeho aura rozsvítila a přidala pomerančové aroma.

„Sofie… Joshi,“ začal Saint-Germain. Dvůr obohatila navíc sladká

vůně levandule, kdyţ se objevila praskající stříbrná aura krátkovlasé

ţeny. Záře sílila a mohutněla, působila kovově a odráţela okolí,

měnila tvar do prsního plátu, krunýře, rukavic, bot, aţ se nakonec

zformovala do úplného středověkého brnění. „Rád bych vám

představil svou ţenu Johanku.“

„Tvou ţenu!“ zavýskla Scatty překvapeně.

„… kterou vy a historie zná jako Johanku z Arku.“

Snídaně byla naservírovaná na dlouhém vyleštěném dřevěném

stole v kuchyni. Ve vzduchu se linula vůně čerstvě upečeného chleba

a uvařené kávy. Talíře byly plné čerstvého ovoce, palačinek, housek,

zatímco na staromódním sporáku se smaţila vajíčka s klobásami.

Joshův ţaludek se dovolával jídla hned, jak vstoupil do místnosti a

uviděl všechno to jídlo. Ústa se mu zalila slinami, coţ mu jen

připomnělo, jak dlouho uţ nic nejedl. Jediné, co stihli v kavárně, neţ

dorazila policie, bylo pár loků horké čokolády.

„Jezte, jezte,“ řekl Saint-Germain, který uţ si vzal do jedné ruky

talíř a do druhé tlustý croissant, do kterého se s chutí zakousl a všude

okolo na dlaţbu padaly drobečky. „Musíte umírat hlady.“

Sofie se nahnula k bratrovi. „Můţeš mi naloţit talíř s jídlem? Já

bych si potřebovala promluvit s Johankou. Musím se jí na něco

zeptat.“

Josh se rychle podíval na mladě vypadající ţenu, která vykládala

hrnečky z myčky na nádobí. Díky jejím krátkým vlasům bylo

opravdu těţké určit její věk. „Opravdu si myslíš, ţe je to Johanka z

Arku?“ Sofie zmáčkla bratrovi ruku a odpověděla: „Potom všem, co

jsme viděli, pochybuješ?“ Pak se otočila ke stolu a kývla. „Chtěla

bych jen ovoce a vločky.“

„Ţádná vajíčka nebo párky?“ zeptal se překvapený Josh. Jeho

sestra byla jediná na světě, kdo byl schopný sníst víc párků a

klobásek neţ on sám.

„Ne,“ zamračila se a oči se jí trochu zakalily. „Je to zvláštní, ale

jen při myšlence na maso se mi dělá špatně.“ Sebrala housku a

vstala, ještě neţ Josh stačil cokoliv říct. Postavila se k Johance, která

nalévala kávu do vysokých skleniček. Sofie si přičichla a

okomentovala: „Havajská Kona káva?!“

Johančiny šedé oči zamrkaly překvapením a naklonila hlavu na

stranu. „Přesný odhad, to se hned tak nevidí.“

Sofie se zakřenila a pokrčila rameny. „Pracovala jsem v kavárně.

Poznala bych tuto vůni kdekoliv na světě.“

„Já jsem si ji zamilovala, kdyţ jsme byli na Havaji,“ řekla Johana.

Mluvila s jemným americkým přízvukem. „Šetřím si ji pro zvláštní

příleţitosti.“

„Já mám moc ráda její vůni, ale na chuť je příliš hořká.“

Johanka usrkla trochu z hrnečku a poznamenala: „Ale vsadím se,

ţe jsi ke mně nepřišla, abychom mluvily o kávě.“

Sofie zavrtěla hlavou. „Ne, to teda ne. Já…“ zarazila se, protoţe si

uvědomila, ţe tuto ţenu právě potkala, ale chystala se jí zeptat na

něco neskutečně osobního. „Můţu se tě na něco zeptat?“ řekla

rychle.

„Na cokoliv,“ upřímně odpověděla Johanka a Sofie jí věřila, ţe to

tak myslí. Zhluboka se nadechla a slova vyhrkla rychleji, neţ si to

mohla rozmyslet.

„Scathach mi jednou řekla, ţe jsi byla poslední, koho znala s čistě

stříbrnou aurou.“

„Taky proto tvá aura tak reaguje s mojí,“ řekla Johanka s oběma

rukama okolo hrnečku a dívala se na Sofii. „Omlouvám se, má aura

přehltila tu tvou. Můţu tě naučit, jak se tomu bránit nebo jak se toho

vyvarovat,“ usmála se a odhalila své krásné rovné zuby. „I kdyţ

šance, ţe bys ještě někdy potkala někoho s čistě stříbrnou aurou, jsou

opravdu minimální.“

Sofie nervózně dloubala do pečiva a pak se zeptala: „Prosím tě

promiň, ale ty jsi opravdu… opravdová Johanka z Arku, ta Johanka z

Arku?“

„Ano, to jsem. Jeanne dArc.“ Ţena se krátce staromódně uklonila.

„La Pucelle, panna Orleánská, k tvým sluţbám.“

„Ale já jsem myslela,… chci říct, ţe vţdycky jsem o tobě četla, ţe

jsi zemřela.“

Johanka sklonila hlavu a usmála se. „Scathach mě zachránila.“

Natáhla se a dotkla se Sofiiny paţe. Okamţitě se před Sofiinýma

očima objevily obrazy z Johančiny minulosti. Scathach na

obrovském koni, v černobílé zbroji se dvěma ostrými meči.

„Scathach si jednoduše probila cestu davem, který se přišel podívat

na mou popravu. Nikdo se jí nemohl postavit. V panice a zmatku mě

sebrala přímo před očima popravčích.“

Vzpomínky se míhaly Sofiinou hlavou. Johanka v otrhaných šatech

se opírala o Scatty, bojovnice na vystrojeném černém koni si probíjí

cestu.

„Samozřejmě, kaţdý přesvědčivě vyprávěl, ţe Johanka zemřela,“

přidala se k nim Scatty. Opatrně loupala ananas ozdobným noţem na

jednotlivé kousky. „Nikdo – ani Angličan, ani Francouz – by nikdy

nepřipustil, ţe panu orleánskou zachránila a odvezla přímo před

očima snad pěti set těţce ozbrojených rytířů jediná bojovnice.“

Johanka se natáhla, sebrala z rukou Scatty kousek oloupaného

ananasu a hodila si ho do pusy. „Scatty mě vzala k Nikolasovi a

Perenele,“ pokračovala. „Ti mě přijali a starali se o mě. Při útěku mě

zasáhli a za dobu vězení jsem hrozně zeslábla. Ale i přes Nikolasovu

nejlepší péči, bych zemřela, kdyby nebylo Scatty.“ Stiskla ruku své

přítelkyně a oči se ji zalily slzami.

„Johanka ztratila hodně krve,“ řekla Scathach. „Nikolas s

Perenelou se strašně snaţili, aby jí bylo lépe, ale nic nepomáhalo.

Pak Nikolas uskutečnil první krevní transfúzi.“

„Čí krev Johanka dostala?“ zeptala se Sofie, ale náhle ji došlo, ţe

ví odpověď. „Tvojí?“

„Scattyina upíří krev mě zachránila, a také mě učinila

nesmrtelnou,“ usmála se Johanka. Sofie si všimla, ţe její zuby jsou

normální, ne špičaté a dlouhé jako Scattyiny. „Naštěstí to nemělo

ţádné vedlejší účinky spojené s upírstvím. Ale jsem vegetariánka,“

dodala, „posledních pár století.“

„A vdala ses,“ řekla Scatty vyčítavě. „Kdy jste se vzali, a jak, a

proč jste mě nepozvali?“ jedním dechem vysypala všechny otázky,

které ji leţely na jazyku.

„Vzali jsme se před čtyřmi roky na Sunset Beach na Havaji, při

západu slunce samozřejmě. Všude jsme tě hledali, kdyţ jsme se

rozhodli,“ řekla Johanka rychle. „Opravdu jsem tě tam chtěla mít,

chtěla jsem, abys byla má druţička.“

Scattyiny oči se zúţily, jak vzpomínala. „Před čtyřmi lety…

myslím, ţe jsem byla v Nepálu. Honila jsem mizeru Yettiho,

odporného sněţného muţe,“ dodala, kdyţ uviděla Sofiiny a

Johančiny nechápající oči.

„Nemohli jsme tě najít, ani ti nijak poslat zprávu. Tvůj mobil byl

vypnutý, a e-maily se vracely, ţe máš plnou schránku.“ Johanka

chytila Scatty za ruku a řekla: „Pojď, ukáţu ti alespoň fotky.“ Pak se

ještě otočila k Sofii a poradila jí: „Ty bys teď měla něco sníst.

Potřebuješ doplnit energii, co jsi spálila. Hodně pij, vodu, dţus, ale

ţádný kofein, čaj, kávu, nic, co by tě drţelo vzhůru. Aţ se najíte,

Francis vám ukáţe vaše pokoje, kde se můţete umýt a pořádně si

odpočinout.“ Pomalu si Sofii prohlédla od hlavy aţ k patě a dodala:

„Donesu ti nějaké věci, máš zhruba mou velikost, a aţ si odpočineš,

promluvíme si o tvé auře.“ Johanka zvedla ruku a roztáhla prsty a

okolo se objevila praskající rukavice brnění. „Ukáţu ti, jak ji

kontrolovat a jak jí dát tvar, který si přeješ.“ Rukavice se změnila v

kovový pařát dravého ptáka s dlouhými drápy, který se nakonec

vstřebal zpět do Johančiny ruky. Pouze nehty zůstaly stříbrné.

Rychle se naklonila k Sofii a políbila ji krátce na tváře. „Ale nejdřív

si musíš odpočinout. A teď,“ řekla zpátky ke Scatty, „ti ukáţu ty

fotky.“

Obě ţeny pospíchaly z kuchyně a Sofie se vrátila ke stolu, kde

Saint-Germain něco náruţivě vyprávěl jejímu bratrovi. Josh jí podal

talíř s hromadou ovoce a chlebem. Jeho vlastní talíř byl přeplněný

vajíčky a uzeninou, z čehoţ se Sofii zvedal ţaludek, a tak se přinutila

dívat jinam. Nimrala se v ovoci a poslouchala, o čem je řeč.

„Ne, jsem člověk, nemůţu probudit tvé schopnosti,“ říkal Saint-

Germain, kdyţ si k nim přisedla. „Na to je potřeba nějaká starobylá

bytost nebo někdo velice schopný z druhé generace,“ usmál se a

ukázal své mizerné zuby. „Ale neboj se, Nikolas určitě někoho

najde, kdo toho bude schopen.“

„A je někdo tady v Paříţi, kdo má takovou moc?“

Hrabě se zamyslel a odpověděl: „Machiavelli by to věděl, to jsem

si jistý. Ví všechno. Ale já o nikom takovém nevím.“ Otočil se k

Sofii, lehce se uklonil. „Dozvěděl jsem se, ţe tvé schopnosti byly

probuzeny legendární Hekaté a čarodějka z Endoru, má stará dobrá

učitelka, tě zasvětila do vzdušné magie.“ Zavrtěl hlavou a dodal:

„Jak se jí vede? Nikdy mě neměla ráda,“ postěţoval si.

„To stále nemá,“ vyhrkla Sofie, dřív neţ si uvědomila, co řekla.

Zčervenala a dodala: „Promiňte. Moc se omlouvám, nevím proč

jsem to řekla.“

Hrabě se zasmál a vysvětlil: „Ale Sofie, ty jsi to vlastně neřekla…

teda ne opravdu. To čarodějka. Bude ti to chvíli trvat, neţ rozlišíš a

uspořádáš její vzpomínky od svých. Volala mi dneska ráno a řekla

mi, ţe ti nejen předala své znalosti magie, ale veškeré své vědomosti

a vzpomínky. Její technika učení – mumifikování – je velice

nebezpečná a uţ dlouho ji nikdo nepouţil.“

Sofie rychle pohlédla na bratra, který pečlivě pozoroval hraběte a

poslouchal pozorně kaţdé slovo. Všimla si záchvěvu a napětí na jeho

krku, jak v rozčilení tlačil čelisti k sobě.

„Měla sis potom odpočinout, a to alespoň 24 hodin, aby tvé

vědomí i podvědomí mělo čas vstřebat náhlý příval cizích

vzpomínek, myšlenek a pocitů.“

„Na to nebyl čas,“ zamumlala Sofie.

„No, ten je teď. Najezte se a já vám ukáţu vaše pokoje. Můţete

spát, jak dlouho budete chtít. Tady se vám nemůţe nic stát. Jste tu v

bezpečí. Nikdo ani neví, ţe jste tady.“

KAPITOLA 18

„Jsou v Saint-Germainově domě u Champs-Elysées.“ Machiavelli

si přitiskl mobil k uchu, opřel se do černého koţeného křesla a díval

se z okna. V dálce za všelijak zkosenými střechami vystupoval vršek

Eiffelovy věţe. Ohňostroj jiţ ustal, ale zbytky duhově zbarvených

mraků stále visely ve vzduchu. „Nebojte se, doktore, dům je pod

neustálým dohledem. Saint-Germain, Scathach a dvojčata jsou

uvnitř. Nikdo jiný tam není.“

Machiavelli oddálil telefon, protoţe v něm nepříjemně praskalo

jakoby statickou elektřinou. Letadlo doktora Johna Dee právě

startovalo z malého soukromého letiště na severu L. A. Zastaví se,

aby natankovalo v New Yorku, a pak bude přímo pokračovat do

Paříţe. Praskání ustalo a z mobilu se ozval silný a pevný hlas Johna

Dee. „A alchymista?“

„Zmizel nám v Paříţi. Moji muţi ho obklíčili a měli na dosah, ale

nějak se mu povedlo je obalit cukrem, který k nim přilákal snad

kaţdého mravence v Paříţi. Zpanikařili a nechali ho utéct.“

„Transmutace,“ poznamenal Dee. „Voda se skládá ze dvou atomů

vodíku a jednoho kyslíku, sacharóza se skládá ze stejných prvků.

Přeměnil vodu na cukr, je to laciný trik – očekával bych od něj

daleko víc.“

Machiavelli projel rukou své nakrátko ostříhané sněhobílé vlasy.

„Já bych řekl, ţe to od něj bylo velice chytré,“ řekl tiše. „Šest

policistů skončilo v nemocnici.“

„Vrátí se k dvojčatům,“ připomněl Machiavelli Johnovi Dee. „A

nyní víme přesně, kde jsou, to znamená, ţe také víme, kam Flamel

půjde.“

„Nic nepodnikejte, dokud se tam nedostanu,“ rozkázal Dee.

„A máte nějakou představu, kdy to asi…“ začal Machiavelli, ale

linka uţ byla hluchá. Machiavelli si nebyl jistý, zda Dee zavěsil nebo

vypadl signál. Protoţe znal anglického čaroděje uţ nějakou dobu,

hádal, ţe zavěsil, byl to přesně jeho styl. Vysoký elegán zaklapl

mobil o své tenké rty a schoval ho do kapsy. Neměl v úmyslu

poslechnout jeho příkazy, chtěl dopadnout Flamela a dvojčata dřív,

neţ letadlo z Los Angeles přistane v Paříţi. Udělá to, v čem Dee

selhával po staletí, a za odměnu mu starobylé bytosti splní vše, po

čem touţí.

Machiavelliho mobil znovu zavibroval, vyndal ho a podíval se na

displej, na kterém se objevila neobvykle dlouhá řada čísel. Číslo

nebylo podobné vůbec ţádnému, které kdy viděl, neznačilo to nic

dobrého. Ředitel tajné sluţby se zamračil, protoţe pouze pár

vyvolených jako prezident nebo několik vysoce postavených členů

kabinetu a lidé v jeho osobních sluţbách znali jeho číslo. Přijal

hovor, ale nepromluvil.

„Anglický čaroděj se domnívá, ţe se pokusíš zajmout Flamela a

dvojčata předtím, neţ přijede.“ Hlas na druhém konci mluvil řecky a

navíc dialektem, který nikdo na zemi neslyšel po tisíciletí.

Niccolo Machivelli se napřímil a s respektem řekl: „Pane?“

„Prokaţ Johnovi Dee veškerou podporu. Nic proti Flamelovi

nepodnikej, dokud se k tobě nepřipojí.“ Potom linka ztichla.

Machiavelli opatrně poloţil mobil na malý stolek a znovu se opřel

do křesla. Ruce drţel před obličejem a vůbec se nedivil, ţe se mu

třesou. Naposledy mluvil se svým pánem před více neţ 150 lety.

Byla to starobylá bytost, která mu zaručovala nesmrtelnost od

začátku 16. století. Mohl ho nějakým způsobem Dee kontaktovat?

Machiavelli zavrtěl hlavou. To bylo dost nepravděpodobné. Spíš Dee

kontaktoval svého pána a poţádal ho o laskavost, aby přetlumočil

jeho poţadavek. Ale Machiavelli slouţil jednomu z nejmocnějších

starobylých bytostí z temnot… To ho přivedlo zpět k myšlence, která

ho trápila celá století: komu slouţí Dee?

Kaţdý člověk, kterému byl propůjčen dar nesmrtelnosti, byl svázán

se svým pánem. Bytost, která mu nesmrtelnost poskytla, mu ji

kdykoliv můţe odejmout. Machiavelli takový případ dokonce jednou

viděl. Sledoval zdravě vypadajícího mladého muţe stárnout a šedivět

během mrknutí oka, postupně se rozpadl na hromádku kostí a

prachu.

Machiavelliho seznam obsahoval nesmrtelné propojené s jejich

pány, ať jiţ to byly starobylé bytosti na jakékoliv straně. Bylo pouze

několik málo jedinců jako Flamel, Perenela, Saint-Germain, kteří za

svou nesmrtelnost nevděčili starobylým bytostem, a proto nebyli s

nikým spojeni. Oni nesmrtelnost získali svým vlastním přičiněním.

Nikdo nevěděl, komu slouţí Dee. Ale očividně to byl někdo

mocnější neţ Machiavelliho pán, coţ z něj dělalo ještě

nebezpečnějšího člověka.

Machiavelli se nahnul a zmáčkl knoflík na telefonu na stole.

Okamţitě se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Dagon, jehoţ sluneční

brýle odráţely holé stěny.

„Nějaké zprávy o alchymistovi?“

„Nic. Dostali jsme video z bezpečnostní kamery na stanici Pont de

I’Alma a na kaţdé další stanici na trase a teď je analyzujeme, ale

bude to chvíli trvat.“

Machiavelli přikývl. Čas byl právě to, čeho se mu nedostávalo.

Mávl rukou s dlouhými prsty a dodal: „No, moţná nevíme, kde je

teď, ale víme, kam míří. Do Saint-Germainova domu.“

Dagonovy rty se od sebe lepkavě oddělily. „Ten dům je pod

pečlivým dohledem. Všechny vchody i východy jsou hlídány, jsou

tam dokonce muţi v chodbách pod budovou. Nikdo nemůţe vejít

nebo odejít, aniţ bychom si toho nevšimli. Ve vedlejších ulicích jsou

dvě dodávky speciálních sloţek, které čekají jen na váš rozkaz, a

budou uvnitř ve vteřině.“

Machiavelli vstal a obešel stůl. Pomalu procházel s rukama za zády

malou neokázalou kanceláří. Ačkoliv to bylo jeho oficiální sídlo

kanceláře, trávil tu málo času, proto tu měl pouze stůl, dvě křesla a

telefon. „Ale mě by spíš zajímalo, bude to stačit?“

„Flamel unikl z obklíčení šesti trénovaných policistů, kteří ho měli

na dostřel, tváří k zemi, leţícího na chodníku. A víme, ţe Saint-

Germain – pán ohně – je uvnitř. Ráno jsme viděli malou ukázku jeho

schopností.“

„Ten ohňostroj byl neškodný,“ řekl Dagon.

„Ale jsem si jistý, ţe by se stejnou lehkostí rozpustil celou věţ.

Nezapomeň, ţe přeměňuje uhlí na diamanty.“

Dagon přikývl.

Machiavelli pokračoval: „Také víme, ţe schopnosti té malé

Američanky byly probuzeny, a něco málo z její síly jsme uţ také

viděli. Mlha na Sacré-Coeur byla slušná práce na někoho tak

netrénovaného a mladého.“

„A ještě je tu Stín,“ doplnil Dagon.

Machiavelliho tvář se proměnila ve znechucenou masku. „A ještě

je tu Stín,“ zopakoval.

„Porazila dvanáct těţce ozbrojených muţů ráno v kavárně,“ řekl

bezvýrazně Dagon. „Viděl jsem jí čelit celým armádám, a přeţila

století v podsvětí. Flamel ji zřejmě pouţívá, aby chránila dvojčata.

Musíme ji zničit dřív, neţ vyrazíme proti ostatním.“

„Máš pravdu.“

„Ale na to bude potřeba armáda.“

„Moţná ne. Nezapomeň, ţe lest a intrika svedou někdy víc neţ

hrubá síla,“ zacitoval.

„Kdo to řekl?“ zeptal se Dagon.

„Já v jedné ze svých knih, uţ je to dávno, ale jak to platilo na dvoře

Medicejů, tak to platí i nyní.“ Podíval se nahoru a dodal: „Uţ jsi

poslal pro Valkýry?“

„Jsou na cestě.“ Dagonův hlas zněl opět mlaskavě a lepkavě.

„Nevěřím jim.“

„Nikdo jim nevěří.“ Machiavelli se usmál, ale v jeho úsměvu

nebyla ani špetka veselí. „Slyšel jsi někdy tu příhodu, jak Hekaté

uvěznila Scathach v podsvětí?“

Dagon se ani nepohnul.

„Hekaté pouţila Valkýry. Jejich nešváry a nepřátelství se Stínem

sahají do doby, neţ byl potopen Danu Talis.“ Machiavelli poloţil

ruku na rameno svého sluhy a postavil se velmi blízko, aţ musel

dávat pozor, aby dýchal ústy. Dagon byl načichlý rybinou, byl jí

přímo prolezlý, jako by ji vylučoval s potem. „Já vím, ţe Scathach

nenávidíš, a nikdy jsem se tě neptal proč, ačkoliv mám určité

podezření. Je zřejmé, ţe ti způsobila velké trápení. Nicméně bych

chtěl, abys zapomněl na své pocity, nenávist je jednou z

nejneuţitečnějších emocí. Úspěch je nejlepší odvetou. Potřebuju tě

po boku, a to soustředěného na jedinou věc. Na vítězství. Jsme velice

blízko, tak blízko našemu cíli – návratu starobylých ras na svět.

Nech Valkýry, ať se se Scathach vypořádají. Jestliţe selţou, pak je

tvá. To ti slibuji.“

Dagon otevřel ústa a odhalil čelist plnou malých špičatých zubů.

„Ony neselţou. Chtějí přivést draka Nidhogga.“

Niccolo Machaivelli překvapením zamrkal. „Nidhogg… je volný?

Jak?“

„Strom Ygdrasil byl zničen.“

„Jestli pustí Nidhogga na Scathach, pak opravdu neselţou.

Nemůţou.“

Dagon si sundal své zrcadlové brýle. Jeho oči byly velké a bez

víček jako oči ryby a upřeně zíraly na Machiavelliho. „A kdyţ ztratí

kontrolu nad Nidhoggem, můţe zničit celé město.“

Machiavellimu chvíli trvalo, neţ si to uvědomil a pak přikývl. „To

byla jen malá cena za zničení Stínu.“

„Jako bych slyšel Johna Dee.“

„Hm, ale já nejsem ani zdaleka jako ten anglický čaroděj,“ řekl

Machiavelli nazlobeně. „Dee je nebezpečný fanatik.“

„A vy nejste?“ zeptal se klidně Dagon.

„Já jsem jenom nebezpečný,“ odpověděl Niccolo.

Doktor John Dee pohodlně seděl na měkkém koţeném sedadle a

pozoroval blýskající se světýlka Los Angeles, která se míhala pod

nimi. Zkontroloval zdobené kapesní hodinky a přemýšlel, jestli jiţ

má Machiavelli hovor se svým pánem za sebou. Počítal, ţe nejspíš

uţ ano. Škodolibě se usmál a napadlo ho, co si asi o tom všem bude

záludný Ital myslet. Kdyţ nic jiného, alespoň pozná, kdo tu velí.

Nebylo třeba ţádného velkého důvtipu, aby věděl, ţe Machiavelli

půjde po Flamelovi a dětech sám. Ale Dee strávil uţ příliš mnoho

času, aby Flamela dostal, a nyní, téměř na konci, si to nenechá nikým

vzít…, a rozhodně ne někým takovým, jako je Niccolo Machiavelli.

Zavřel oči, letadlo vzlétlo a měl v ţaludku divný pocit.

Automaticky sáhl po papírovém pytlíku, který leţel vedle na sedadle.

Strašně rád létal, ale jeho ţaludek měl proti tomu vţdycky námitky.

Jestli ale všechno půjde podle plánu, brzy bude vládnout celé

planetě, a nebude muset létat vůbec, protoţe kaţdý přiletí k němu.

Letadlo prudce stoupalo a Dee těţce polkl, na letišti snědl smaţené

kuře obalené v těstíčku a teď toho z duše litoval. A sycený nápoj,

kterým to zapil, byl bezesporu také špatný nápad.

Dee se nemohl dočkat, aţ se na Zemi vrátí starobylé bytosti.

Moţná by mohly znovu vystavit síť energetických bran, a pak by

létání nebylo vůbec nutné. Zavřel oči a soustředil se na všechny

moţné výhody, které se s nimi navrátí. Kdysi dávno starobylé bytosti

vytvořily ráj na zemi. Všechny starodávné knihy a listiny, mýty a

legendy ze všech koutů planety mluví o tom, jak báječné ty časy

byly. Pán mu slíbil, aţ se staré časy vrátí, znovu promění Zemi do té

dávné podoby. Zvrátí účinky globálního oteplování, spraví ozónovou

díru a zúrodní pouště. Sahara rozkvete, ledovce na jihu roztají a

odhalí bohatou zemi pod nimi. Dee uţ přemýšlel o tom, ţe by své

hlavní město zaloţil na Antarktidě u břehů jezera Vanda. Starobylé

bytosti si mohou obnovit své staré říše v Sumeru, Egyptě, Střední

Americe nebo Kambodţi. Se znalostmi obsaţenými v Kodexu bude

dokonce moţné z mořského dna vyzvednout dávno zaniklý ostrov

Danu Talis.

Samozřejmě, Dee dobře věděl, ţe lidi se zas stanou otroky a někteří

skončí jako potrava pro ty bytosti, které ještě stále potřebují jíst. Ale

to je nepatrná cena za ostatní výhody.

Letadlo přestalo stoupat a ţaludek se uklidnil. Otevřel oči,

zhluboka dýchal a mrkl na hodinky. Těţko uvěřit, ţe jen hodiny –

doslova hodiny – ho dělí od zajetí alchymisty, Scathach, a navíc i

dvojčat z proroctví. Ti dva byli jako bonus. Aţ dostane od Flamela ty

dvě chybějící stránky z Kodexu, svět se navţdy změní.

Nikdy neporozuměl, proč Flamel se svou ţenou tak zarputile

bojoval, aby zabránil starobylým bytostem v navrácení starodávných

civilizací. Ale určitě se ho zeptá…, předtím neţ ho zabije.

KAPITOLA 19

Nikolas Flamel se na chvíli zastavil na Rue Beaubourg a pomalu se

otočil, jestli ho nikdo nesleduje. Očima prozkoumal celou ulici a

ujistil se, ţe za ním nikdo nejde, musel mít naprostou jistotu. Nasedl

do vlaku ve stanici Saint-Michel Notre Dame, pak přešel most přes

Seinu a zamířil k monstróznímu, ocelově skleněnému centru

Pompidou. Dával si načas, často se zastavoval, chvíli šel po jedné

straně ulice, pak po druhé. Zastavil se u novinového stánku, aby si

koupil ranní tisk, jinde na rychlou na kávu v bufetu, ale stále pozorně

sledoval, jestli si ho někdo nevšímá víc, neţ je nutné. Prozatím

nenašel nic a nikoho podezřelého, a tak se zdálo, ţe ho nikdo

nesleduje.

Paříţ se hodně změnila od dob, kdy tu ţil. San Francisko nyní zval

svým domovem, ale Paříţ byla přece jen město, kde se narodil, a uţ

navţdy to bude jeho město. Ještě před pár týdny mu Josh nahrál

mapu do počítače v knihkupectví a ukázal mu, jak ji pouţívat.

Nikolas trávil hodiny tím, ţe procházel známými paříţskými ulicemi,

hledal budovy spojené s mládím, dokonce našel i místo, kde měl

hrobku.

Zvláště ho tehdy zajímala jedna ulice. Našel ji v programu a vydal

se na virtuální procházku, tehdy ho nenapadlo, jak brzy bude mít

příleţitost projít ji skutečně.

Nikolas zahnul vlevo z Rue Beaubourg na Rue de Montmorency –

a naráz se zastavil, jako by se mu do cesty postavila zeď.

Zhluboka, ale přerývaně se nadechl a jeho srdce se rozeběhlo jako

o závod. Příval pocitů a vzpomínek byl výjimečně silný. Ulice byla

natolik úzká, ţe se sem ještě ranní sluneční paprsky nedostaly, a

proto zůstala zahalena v šeru. Po obou stranách se tyčily vysoké

většinou bílé a bezové domy, v jejichţ oknech se vyjímaly košíky a

květníky plné nejrůznějších popínavých rostlin. Chodníky lemovaly

černé kovové sloupky, které zamezovaly autům, aby zde parkovaly.

Nikolas pomalu procházel ulicí. Prohlíţel si ji očima, kterýma ji

viděl kdysi, a vzpomínal.

Před více neţ šesti sty lety tu ţili s Perenelou. Před očima se mu

míhaly obrazy středověké Paříţe, nepředstavitelný nepořádek, který

leţel všude před dřevěnými i kamennými domy, úzké uličky s

věčným průvanem, trouchnivějící mosty, chátrající stavení a ulice,

které byly jen o něco lepší neţ stoky. Bývalo tu rušno, vtíravý

neobyčejný hluk šuměl městem a nezaměnitelný zápach, který nad

ním visel, se nedal přehlédnout. Nemohl zapomenout na směsici

nemytých a nemocemi zmítaných těl a špinavých zvířat.

Na konci Rue de Montmorency nakonec Nikolas našel, co hledal.

Moc se to tu nezměnilo. Kamenné zdivo, kdysi světlé ztmavlo

sazemi a smogem, se pomalu drolilo a rozpadávalo. Tři dřevěná okna

a dveře byly nové, ale samotná budova patřila k těm nejstarším v

celé Paříţi. Přímo nad vchodovými dveřmi uprostřed visela modrá

kovová cedule s číslem 51a nad ní se nacházela omšelá kamenná

deska s oznámením, ţe to byl kdysi dům Nikolase a Perenely

Flamelových. Nad vchodem se tyčil štít, na kterém stálo, ţe to býval

Hostel Nikolase Flamela. Nyní se zde nacházela restaurace.

To kdysi býval jeho domov.

Stoupl si k oknu a předstíral, ţe čte menu, ale chtěl vědět, jak to

vypadá uvnitř. Interiér byl samozřejmě kompletně přestavěn, a určitě

ne jednou, ale tmavé trámoví na bílém stropě vypadalo stejně jako to

původní, na které se tak rád a často díval před šesti sty lety.

Uvědomil si, jak šťastní tu s Perenelou byli.

A v bezpečí.

Jejich ţivoty byly o hodně jednodušší, nevěděli nic o starobylých

bytostech, o jejich rozdělení na síly dobra a zla, neměli ani tušení o

Kodexu nebo nesmrtelných, kteří ho chrání a brání po staletí.

A navíc oba dva byli ještě úplně normální lidé.

Do letitého kamenného zdiva byly vyryty různé druhy symbolů,

obrázků a slov, nad kterými, jak předpokládal, si lámali hlavu učenci

po celá staletí. Většina ze znaků nic neznamenala, jejich důleţitost

by se dala přirovnat k denní nabídce poledního menu, ale bylo tam

pár symbolů, které měly mimořádný význam. Rychle se podíval

doleva i doprava, ale v ulici nebyla ani noha. Vztáhl pravou ruku a

sledoval záhyby písmene „N“, které bylo vyryto do zdi nalevo od

prostředního okna. Kolem písmene se objevil známý zelený dým.

Potom stejným způsobem obkresloval písmeno „F“ na protější straně

okna. Chytil se rámu okna a vyskočil na parapet. Pak pravou rukou

sáhl vysoko nad hlavu a prsty nahmatal další tvary písmen ve starém

kameni. Pomocí své aury působil v určité posloupnosti na konkrétní

znaky a… kámen pod jeho prsty změkl a zteplal. Zatlačil a prsty

zajely do zdi jako do másla. Nahmatal předmět, který zde do pevné

ţuly pečlivě ukryl jiţ v patnáctém století. Vytáhl ho a seskočil dolů z

římsy. Rychle předmět obalil výtiskem Le Monde, pak se otočil a

zamířil pryč, aniţ se ohlédl.

Dříve neţ se opět vydal na rušnější Rue Beaubourg, obrátil levou

ruku vzhůru. Uprostřed dlaně jako v síti viděl dokonalý obrázek

černého motýla, který Saint-Germain vytlačil do jeho kůţe. „Dovede

vás zpátky ke mně,“ řekl.

Nikolas zakrouţil ukazováčkem na tetování a řekl: „Vezmi mě zpět

k Saint-Germainovi,“ zamumlal. „Doveď mě k němu.“

Tetování na jeho kůţi se zachvělo a černá křídla se pohnula. Pak se

najednou motýl odlepil od kůţe a třepotal křídly před Nikolasem.

„Chytré,“ zamumlal Nikolas, „dokonce velmi chytré.“ A vydal se za

motýlem.

KAPITOLA 20

Perenela Flamelová vyšla z vězeňské cely. Dveře nikdy nebyly

zamčené. Nebylo nutno, aby byly, protoţe přes sfingu stejně nikdo

neměl šanci proklouznout. Ale nyní byla sfinga pryč. Perenela se

zhluboka nadechla, nakyslý zápach toho stvoření, odporná

kombinace hada, lva a orla slábl a do chodby se vkrádal typický

závan Alkatrazu – sůl, rez, vůně řas, moře a kamení. Pustila se

chodbou doleva, rychle kolem dalších cel. Byla na skále, ale neměla

nejmenší tušení, kde přesně v tomto obrovském komplexu je. Ţili s

Nikolasem v San Francisku dlouhá léta, nikdy je však nelákalo

navštívit tento nešťastný ostrov plný ztracených duší. Jediné, čím si

byla jistá, bylo, ţe se nachází hluboko pod povrchem země. Jediné

světlo sem přicházelo z nepravidelně blikajících úsporných zářivek

před celami. Perenela se kradmo usmála, protoţe věděla, ţe světlo tu

nebylo kvůli ní. Sfinga se bála temnoty, pocházela totiţ z dob, kdy

ve stínech a tmě ţily opravdové příšery a monstra.

Sfingu odvedl hluk, který způsobil duch Juana Manuela de Ayaly.

Vydala se prozkoumat, co vydává takové prapodivné a podezřelé

zvuky, proč se třesou mříţe a práskají dveře, proč ty zvuky najednou

zaplnily celou budovu. Kaţdou minutou, kdy se sfinga vzdalovala,

Perenelina aura sílila. Nemohla jí stále vyuţít – potřebovala by

nejprve chvíli spát a najíst se – ale alespoň uţ nebyla bezbranná. Jen

se musela drţet co nejdál od sfingy.

Uslyšela prásknutí dveřmi vysoko nad sebou a úplně se jí zastavil

dech, kdyţ uslyšela kroky obrovských tlap. Pak začal odbíjet zvon,

pomalu a rozváţně. Zvuk se nesl osamoceně do dáli. Perenela si

oddechla, protoţe klapot kovově tvrdých drápů po kamenné chodbě

se opět vzdaloval, to jak se sfinga obrátila a šla prozkoumat zvonici.

Perenela si se zkříţenýma rukama třela paţe a třásla se. Měla na

sobě lehké letní šaty bez rukávů a normálně by byla schopná bez

problémů srovnat teplotu pomocí své aury, ale síly se jí vracely

pomalu, a tak se zdráhala pouţít je zbytečně. Speciální schopnost

sfing vycítit a pohltit veškerou magickou energii byla obrovská.

Pereneliny měkké sandály nevydávaly na vlhké kamenné podlaze

ţádný zvuk. Procházela opatrně chodbou, ale nebála se. Ţila více neţ

šest set let, a zatímco se Nikolas věnoval alchymii, ona se soustředila

na kouzla a magii. Tato záliba jí zavedla do někdy velice

nebezpečných končin nejen na zemi, ale i v některých říších, které s

ní sousedí.

Někde v dáli se ozval zvuk rozbitého skla, které se sesypalo na

zem. Slyšela sykot sfingy a její zoufalé zavytí, ale naštěstí velmi

daleko. Perenela se usmála, de Ayala odvádí výbornou práci,

maximálně sfingu zaměstnává a je jedno, jak úporně ho bude hledat,

nikdy ho nenajde. Ani stvoření, jako je sfinga, nemá moc nad duchy

nebo poltergeisty.

Perenela věděla, ţe se musí dostat do vyšších pater, na čerstvý

vzduch a na slunce, tam se její aura nabije daleko rychleji. Aţ bude

nahoře, otevřou se jí moţnosti pro pouţití jednoduchých kouzel,

triků a zaříkávání, které pak udělají ze ţivota sfingy peklo.

Kdysi potkala jednoho skytského kouzelníka, který tvrdil, ţe

pomáhal postavit pyramidy pro ty, jeţ přeţili zkázu Danu Talis a

usadili se v Egyptě. Tento muţ ji naučil velmi jednoduché a účinné

kouzlo, které ničilo a rozbíjelo kámen. Perenela by ani na chvilku

neváhala zbortit celou pevnost na hlavu sfingy. Pravděpodobně by

stejně přeţila – sfingy se prakticky nedají zabít – ale jistě by ji to

alespoň na čas zastavilo.

Perenela před sebou uviděla zrezivělé ţelezné schody a zamířila k

nim. Uţ se chystala na ně vstoupit, kdyţ si všimla na prvním schodě

něčeho podezřelého. Přes kovovou plochu se táhlo tenké šedivé

vlákno. Perenela se okamţitě v nakročení zastavila, a pak opatrně

vrátila nohu tam, kde předtím stála. Přikrčila se a opět se pozorně

podívala na schody. Z tohoto úhlu uviděla tenká téměř neviditelná

vlákna pavučin, která proplétala celou šířku schodů. Kaţdý, kdo by

se pokusil na schody vstoupit, by se chytil do pasti. Ustoupila a

snaţila se dohlédnout co nejdál do tmavého prostoru. Pavučinová

vlákna byla příliš tlustá na obyčejné pavouky, navíc to vypadalo, ţe

se na vláknech třpytí stříbrné kapičky. Perenela znala asi tucet

různých stvoření, která byla schopná příst pavučiny, ale nechtěla by

zde potkat ani jedno z nich, ne teď a ne tady, kdyţ se jí síly teprve

pomalu vracely.

Obrátila se a zamířila na druhý konec dlouhé chodby, ve které

svítila pouze jedna zářivka na začátku a druhá na konci. Nyní, kdyţ

věděla o pavučinách, viděla je úplně všude, nataţené přes strop, na

zdech a celá hnízda v tmavých rozích. Pavučiny ale nakonec

vysvětlovaly, proč nepotkala ţádnou havěť nebo hmyz. Jediného

mravence, komára, mušku nebo můru, dokonce ani krysy. Aţ se v

hnízdech vylíhnou mladí, bude se to tu hemţit pavouky…, tedy

pokud pavučiny tkali pavouci. Během svého dlouhého ţivota se

Perenela setkala se starobylými bytostmi, které byly s pavouky

spojené jako Arachné nebo záhadná a děsivá Pavouci ţena, ale ani

jedna z nich, pokud věděla, nebyla na straně Johna Dee a sil z

temnot.

Perenela pospíchala kolem otevřených dveří, ve kterých se leskla

velká pavučinová síť. V tu chvíli ale ucítila nový hořkokyselý

zápach. Zpomalila a pak zastavila. To bylo něco jiného, nebyl to

pach sfingy. Otočila se zpátky ke dveřím a přiblíţila se tak blízko,

jak jen mohla, aniţ by se dotkla pavučiny. Zahleděla se dovnitř a

chvíli trvalo, neţ si její oči přivykly na šero a temno uvnitř a další

chvíli trvalo, neţ jí došlo, co vidí.

Vetala.

Perenelino srdce začalo přímo bušit, aţ sama cítila vibraci těla. V

místnosti visel ze stropu minimálně tucet stvoření, jejichţ končetiny,

něco mezi lidskými nohami a ptačími pařáty, byly hluboko

zapuštěny do měkkého kamene na stropě. Jejich vyhublá lidská těla

byla zabalena v průsvitných netopýřích křídlech. Obličeje, ačkoliv

vzhůru nohama, byly vesměs nádherné tváře mladých muţů a ţen,

moţná ještě nedospělých. Vetaly.

Perenela znovu neslyšně zopakovala to zakleté slovo. Upíři z

dálného východu, přesně řečeno z Indie. A tento druh na rozdíl od

Scathach se ţivil krví a lidským masem. Ale co dělají tady? A ještě

důleţitější otázka vyvstala v její mysli: jak se sem dostaly? Vetaly se

vţdycky drţely svého regionu a kmene. Perenela nikdy neslyšela ani

o jediné, která by opustila rodnou zem.

Perenela se pomalu otáčela a prohlíţela si další otevřené místnosti

ve špatně osvětleném koridoru. Co dalšího se asi schovává v celách

Alkatrazu?

Co to jen má Dee v plánu?

NEDĚLE

5. června

119

KAPITOLA 21

Sofiiny přerušované výkřiky probudily Joshe z hlubokého

bezesného spánku. Automaticky vyskočil z postele a

bezmyšlenkovitě se snaţil v absolutní tmě posbírat veškeré své

svršky.

Sofie znovu hrozivě a srdceryvně vykřikla.

Josh tápal po loţnici, a neţ narazil na dveře, pořádně si natloukl

kolena o ţidli. Pode dveřmi pronikal pouze tenký prouţek světla,

který naznačoval, ţe na chodbě je rozsvíceno. Sofiin pokoj byl přímo

přes chodbu.

Kdyţ je Saint-Germain odvedl nahoru a dal jim vybrat pokoje,

Sofie okamţitě zvolila ten s výhledem na Champs-Elysées, jelikoţ ze

svého pokoje viděla nad střechami i Vítězný oblouk. Josh si vybral

pokoj na druhé straně chodby, který měl okna do zuboţené zahrady.

Pokoje byly malé, s nízkými stropy a se zkosenými zdmi

připomínajícími podkroví. Kaţdý z nich měl ale vlastní koupelnu se

sprchovým koutem, ve kterém tekla buď úplně studená, nebo horká

voda. Kdyţ se Sofie sprchovala, Joshovi netekla voda vůbec. I kdyţ

Josh slíbil sestře, ţe se za ní staví, aţ se umyje a převlékne, sedl si

nakonec na postel a téměř v mţiku usnul spánkem vyčerpaných.

Sofie vykřikla potřetí a Joshovi se při tom výkřiku aţ nahrnuly slzy

do očí.

Přiskočil ke dveřím a jedním pohybem je otevřel. Vyběhl úzkou

chodbou směrem k Sofiinu pokoji. Prudce otevřel dveře a…, zarazil

se.

Johanka z Arku seděla na kraji Sofiiny postele. Oběma rukama

drţela Sofii za ruku. V místnosti sice nesvítila ţádná světla, přesto tu

nebyla úplná tma. Johančiny ruce zářily studeným stříbrným

světlem, coţ působilo, jako by měla světle šedé rukavice. Josh bez

hnutí pozoroval dění uvnitř, Sofiina ruka získala tutéţ barvu a

strukturu jako Johančina a prostorem se linula vůně vanilky a

levandule.

Johanka se otočila na Joshe, který úplně ztuhnul, kdyţ zjistil, ţe

její oči září jako velké stříbrné mince. Josh nakročil k posteli, ale

Johanka zvedla prst ke rtům a lehce zavrtěla hlavou, aby dala jasně

najevo, ţe má být zticha. Její zářící oči pomalu bledly. „Sofie spí,“

řekla. Josh si nebyl úplně jistý, jestli opravdu nahlas promluvila,

120

nebo její hlas slyšel jen ve své mysli. „Její noční můry odcházejí, a

uţ se nikdy nevrátí,“ dodala a znělo to jako příslib.

Za Joshovými zády zapraskalo dřevo, a kdyţ se otočil, zjistil, ţe

Saint-Germain schází po úzkém schodišti na konci chodby. Francis

ze spodních schodů pokynul Joshovi, a ačkoliv se jeho rty

nepohnuly, jasně slyšel jeho hlas. „Moje ţena se o Sofii postará,

neboj se. Pojď se mnou.“

Josh zavrtěl hlavou a řekl: „Měl bych tu zůstat.“ Nechtěl nechat

Sofii samotnou s tou podezřelou ţenou, ale zároveň cítil, ţe Johanka

sestře neublíţí.

„Teď pro ni stejně nemůţeš nic udělat,“ řekl nahlas Saint-Germain.

„Obleč se a přijď do podkroví, mám tam pracovnu.“ Obrátil se a

zmizel na schodech směrem nahoru.

Josh se ještě jednou podíval na Sofii, která nyní v klidu odpočívala,

její dech se zpomalil a ve světle Johančiných očí si všiml, ţe i černé

kruhy pod očima na sestřině tváři mizí.

„Běţ,“ řekla Johanka, „ještě mám pár věcí, které chci Sofii říct.

Soukromých věcí.“

„Ale ona spí…,“ začal Josh.

„Stejně jí je povím,“ zamumlala ţena. „I tak si je bude pamatovat.“

Ve svém pokoji se Josh pak převlékl. Hromádka připravených věcí

leţela na ţidli pod oknem. Našel zde spodní prádlo, dţíny, tričko i

ponoţky. Hádal, ţe oblečení patří hraběti, protoţe byl zhruba stejně

velký jako on. Josh si spěšně navlékl černé stylové dţíny a tričko a

vklouzl do bot. Podíval se zběţně do zrcadla a neubránil se úsměvu.

Nikdy by ho nenapadlo, ţe si kdy na sebe vezme tak drahé oblečení.

V koupelně vybalil kartáček na zuby a umyl si tvář studenou vodou.

Projel prsty odrostlé blonďaté vlasy a sčesal si je z čela. Nasadil si

hodinky a šokovalo ho, ţe uţ je něco po půlnoci, a tudíţ neděle ráno.

Prospal celý den a většinu další noci.

Kdyţ odcházel z pokoje, zastavil se u sestry, aby zkontroloval, co

se tam děje. Vůně levandule byla tak pronikavá, ţe mu aţ zaslzely

oči. Sofie leţela nehybně na posteli a pravidelně, klidně dýchala.

Johanka zůstala po jejím boku, drţela ji za ruku a něco tiše mumlala.

Josh ovšem nepoznával ani náznakem jazyk, kterým mluvila. Ţena

pomalu otočila hlavu a podívala se na něj, přičemţ Josh zjistil, ţe její

oči vypadají opět jako stříbrné disky. Pak se odvrátila a plně se

věnovala Sofii.

121

Josh se na dvojici mladých ţen ještě chvíli díval a pak odešel.

Kdyţ čarodějka z Endoru předávala Sofii své znalosti vzdušné

magie, poslali ho ven, a nyní se toho dočkal znovu. Začínal si

uvědomovat, ţe v tomto magickém světě, není místo pro obyčejné

lidi, jako je on, pro někoho bez jakýchkoliv výjimečných schopností.

Josh pomalu vystoupal po úzkých točitých schodech do Saint-

Germainovy pracovny. Ať uţ předpokládal, ţe uvnitř najde cokoliv,

rozhodně si nepředstavoval obrovskou bohatě osvícenou místnost ve

dřevě a chrómu. Podkroví bylo prostorné rozlehlé po celé délce

domu a záměrně projektované do jedné velké místnosti. Na jednom

konci se pod klenutým oknem rozprostírala Champs-Elysées. Interiér

zaplňovalo mnoţství hudebních nástrojů, některé akustické, jiné

elektronické, ale nikde nebylo ani vidu, ani slechu po hraběti.

Z jednoho konce místnosti na druhý se táhnul velký stůl, na kterém

stála řada počítačů a notebooků, obrazovek a monitorů různých tvarů

a velikostí, syntetizátorů a mixáţních pultů, kláves a jiného

elektronického vybavení včetně elektronického bubeníka.

U protější stěny stála na stojanech trojice kytar a kolem obrovské

LCD obrazovky byly poskládány několikeré klávesy připravené k

pouţití.

„Jak je ti?“ zeptal se Saint-Germain.

Joshovi chvíli trvalo, neţ určil, odkud hlas přichází. Muzikant leţel

na zádech pod stolem s hrstí kabelů v ruce.

„Je mi fajn,“ řekl Josh a cítil docela překvapeně, ţe je to vlastně

pravda. Uţ dlouho mu nebylo lépe. „Ani si nepamatuju, kdy jsem

měl naposledy příleţitost si jenom lehnout.“

„Oba jste byli vyčerpaní, fyzicky i duševně. A myslím, ţe průchod

energetickou branou z vás vysál poslední zbytky sil. Ne ţe bych to

někdy zkusil,“ dodal hrabě. „Abych řekl pravdu, docela mě

překvapilo, ţe jste ještě schopni stát na vlastních nohách,“ zamumlal,

kdyţ pustil kabely na zem. „Spal jsi zhruba čtrnáct hodin.“

Josh se sehnul a přiklekl k hraběti na zem. „O co se tu pokoušíte?“

„Přesunul jsem monitor a vypadl mi kabel, a nemůţu přijít na to,

který z nich to je.“

„Měl byste je barevně odlišit páskou,“ poradil Josh. „Tak to

alespoň dělám já.“ Narovnal se a chytil jeden konec kabelu, který

vedl k širokoúhlému monitoru. Nadzvedl ho a pak ho zas pustil,

chvíli s ním kroutil, aţ nakonec řekl: „Je to tenhle.“ A kabel se

zavrtěl v Saint-Germainově ruce.

122

„Tisíceré díky!“ zajásal vděčně hrabě.

Monitor najednou probliknul k ţivotu a objevily se na něm

nejrůznější páčky a ţebříčky.

Saint-Germain se postavil na nohy a oprášil si kalhoty. Na sobě

měl černé oblečení podobné Joshovu. „Koukám, ţe ti sedí,“ pokýval

hlavou. „A vypadáš v tom dost dobře. Měl bys nosit černou barvu

častěji.“

„Díky za šaty…“ Pak se zarazil a dodal: „Vůbec nevím, jak vám to

ale vrátíme.“

Francis se upřímně zasmál a vysvětlil: „To není půjčka, to je dar.

Nechci je zpátky.“

Neţ stačil Josh ještě jednou poděkovat, Saint-Germain začal hrát

na klávesy. Josh sebou úplně trhl, kdyţ ze schovaných postranních

reproduktorů zazněly první tóny. „Ţádné strachy, podkroví je

naprosto zvukotěsné,“ uklidnil ho hrabě. „Sofii to nevzbudí.“

Josh kývnul k monitoru a zeptal se: „Vy skládáte celou svou hudbu

na počítači?“

„Tak nějak,“ odpověděl Saint-Germain a rozhlédl se po místnosti.

„Dnes jiţ můţe skládat kdekdo, nepotřebuješ nic víc neţ počítač,

nějaký software, trpělivost a velkou fantazii. Kdyţ náhodou

potřebuju pár ţivých nahrávek pro závěrečnou mixáţ, najmu si

muzikanty, ale většinu věcí si dělám sám tady.“

„Jednou jsem si stáhnul mixáţní program,“ připustil Josh. „Ale

nikdy jsem nic pořádného nevytvořil.“

„A co skládáš?“

„No, nenazval bych to skládáním… pospojoval jsem pár

ambientních rytmů a melodií.“

„Poslechnu si rád, co jsi vytvořil.“

„O všechno jsem bohuţel přišel. Ztratil jsem počítač, mobil i iPod,

kdyţ zničili Ygdrasil.“ Jenom to nahlas vyslovit, představovalo

neskutečné utrpení. A nejhorší bylo, ţe ještě ani do důsledků

nepromýšlel, o co všechno vlastně přišel. „Měl jsem tam letní projekt

do školy, veškerou hudbu, a to bylo zhruba devadesát giga. Bylo tam

i pár pirátských kopií, které uţ nikdy neseţenu,“ povzdychl si.

„Přišel jsem také o stovky fotek, ze všech míst, kde jsme byli s

našima. Rodiče jsou vědci – archeologové a paleontologové,“ a

dodal, „a tak jsme s nimi navštívili pár opravdu zajímavých míst.“

„To musí bolet,“ řekl soucitně hrabě. „A co zálohování.“

123

Postranní pohled na Joshovu tvář prozradil celou odpověď, víc

hrabě nepotřeboval. „Pouţíváš PC nebo Mac?“

„Vlastně obojí. Táta má doma PC, ale na většině škol, kde jsme se

Sofií byli, pouţívali Macy. Sofie má raději Mac, já asi spíš PC,“

odpověděl Josh. „Kdyţ se něco porouchá, jsem schopný si to sám

opravit.“

Saint-Germain se vypravil na druhý konec stolu, kde se sehnul a

něco pod ním urputně lovil. Vytáhnul tři notebooky různých

velikostí a od různých výrobců a vyrovnal je na podlahu. Trochu

teatrálním gestem na ně ukázal a řekl: „Vyber si.“

Josh zamrkal překvapením a zopakoval: „Vyber si?“

„Ano, všechna jsou to PC,“ pokračoval Saint-Germain, „mně uţ k

ničemu nejsou. Přešel jsem kompletně na Macy.“

Josh zmateně přeskakoval pohledem z hraběte na notebooky.

Hlavou se mu honilo, ţe tohoto muţe poznal před krátkou chvílí a ţe

ho vůbec nezná, a přesto mu nabízí jeden ze tří velmi drahých

notebooků. Zatřásl hlavou a zdvořile odpověděl: „Děkuji, ale to

nemůţu přijmout.“

„Proč ne?“ trval na svém hrabě.

Joshe přitom nenapadal ţádný sdělitelný důvod, a proto mlčel.

„Potřebuješ počítač a já ti jeden nabízím. Byl bych rád, kdyby sis

ho vzal.“ Saint-Germain se usmál a podotkl: „Vyrostl jsem v době,

kdy obdarování a přijetí pozorností bylo cosi jako umění. Uţ dávno

jsem zjistil, ţe v tomto století lidé opravdu nevědí, jak se s podobnou

situací na úrovni vypořádat.“

„Já jen nevím, co na to říct.“

„No a co třeba děkuji?“ navrhl hrabě.

Josh se usmál. „Ano, dobrá tedy… děkuji,“ řekl stydlivě. „Děkuji

moc.“ Uţ během své neuvěřitelně krátké děkovací řeči věděl, který

notebook chce: malý, necelé dva centimetry tlustý přístroj se

sedmnáctipalcovým displejem.

Saint-Germain se nahnul za stůl a vylovil tři zdroje, které hodil na

podlahu k notebookům. „Nepouţívám je. A asi uţ nikdy nebudu.

Skončil jsem s formátováním disků a zbylé počítače věnoval

místním školám. Opravdu si vyber, který chceš. Brašnu najdeš také

pod stolem.“ Zmlknul a v očích se mu objevily jiskřičky, kdyţ

poklepal na jeden, na který se Josh díval a dodal s úsměvem: „Mám

k němu ještě náhradní vysoko kapacitní baterii. Byl to můj

oblíbený.“

124

„No, jestli je opravdu nepouţíváte.“

Saint-Germain přejel prstem po malém černém notebooku, aţ v

prachu vytvořil linku. Zvedl prst, aby Josh viděl černou špinavou

skvrnu. „Věř mi. Nepouţívám je.“

„Dobře… dík… teda… mockrát děkuji. Nikdy předtím mi nikdo

nedal podobný dárek,“ řekl, kdyţ sbíral ze země malý počítač a

prohlíţel si ho ze všech stran. „Vezmu si tedy tenhle… jestli teda

můţu…“

„Můţeš. Je v něm všechno, co můţeš potřebovat. Standardní

software, bezdrátové připojení a dokonce automatický konvertor

evropské a americké sítě. Navíc v něm najdeš všechna má alba,“ řekl

hrabě. „Takţe můţeš znovu začít svou hudební sbírku, a nahrál jsem

tam i poslední koncert. Podívej se, je opravdu dobrý.“

„Jasně, mrknu na to,“ řekl Josh a zapnul notebook do sítě, aby

nabil baterii.

„Pak mi dej vědět, jak se ti líbil. A buď upřímný,“ dodal.

„Opravdu?“

Hrabě se na chvíli zamyslel, a pak zavrtěl hlavou. „Ne, alespoň ne

tak úplně. Řekni mi, jen pokud se ti to bude líbit. Nemám rád

negativní recenze, i kdyţ by se mohlo zdát, ţe po téměř tři sta letech

bych si na ně mohl uţ zvyknout.“

Josh otevřel notebook a zapnul ho. Počítač zavrněl, displej

zablikal. Josh se naklonil a opatrně sfoukl prach z klávesnice. Kdyţ

přístroj pípnul, na obrazovce se postupně objevil obrázek Saint-

Germaina na pódiu, obklopeného asi tuctem nástrojů. „Vy máte na

pozadí sám sebe?“ zeptal se Josh nevěřícně.

„Proč ne, je to jedna z mých nejoblíbenějších fotek,“ řekl

muzikant.

Josh kývl na displej, a pak se podíval po podkroví. „To opravdu

umíte hrát na všechny ty nástroje?“

„Ano, na kaţdý z nich. Začal jsem s houslemi jiţ pradávno, pak

jsem přesedlal na spinet a později na flétnu. Ale snaţil jsem se drţet

krok s dobou a vţdy jsem se učil zvládat nové a nové nástroje. V

šestnáctém století jsem se učil pouţívat nejnovější housle i piano – a

tady to vidíš, po čtyři sta letech dělám stále totéţ. Tato doba je pro

muzikanty skvělá. S veškerou moderní technologií můţu konečně

sám hrát všechny party, které slyším v hlavě.“ Přejel po klávesnici a

v prostoru zazněl celý sbor z mnoha skrytých reproduktorů.

125

Josh vyskočil. Jednotlivé hlasy byly tak jasné a čisté, ţe se musel

podívat přes rameno.

„Nahrál jsem do počítače různé samply, které pak pouţívám při

skládání.“ Saint-Germain se otočil zpět k monitoru a jeho prsty se

roztančily po klávesnici. „Nemyslíš, ţe ten ohňostroj včera ráno

vydal některé opravdu fascinující zvuky? Různé druhy praskání a

prskání. Moţná ţe opět dozrál čas na nějakou tu ohňostrojovou

skladbu.“

Josh procházel místností a prohlíţel si zarámované zlaté desky,

podepsané plakáty a obaly CD. „Ani jsem nevěděl, ţe uţ nějaká

existuje,“ podotkl.

„George Friedrich Händel, 1749, Hudba ke královskému

ohňostroji. To byla úţasná noc! A nezapomenutelná hudba!“ Saint-

Germainovy prsty zahrály část melodie, která se zdála známá i

Joshovi. Uvědomil si, ţe ji moţná slyšel v nějaké televizní reklamě.

„Starý dobrý George,“ zavzpomínal hrabě. „Nikdy jsem ho neměl

rád,“ dodal.

„Čarodějka z Endoru vás také nemá ráda,“ podotkl Josh trochu

ostýchavě. „Proč?“

Saint-Germain se usmál. „Čarodějka nemá ráda nikoho. Mě ale

obzvlášť, protoţe jsem se stal nesmrtelným díky svému vlastnímu

úsilí a na rozdíl od Nikolase a Perenely nepotřebuji ţádný tajný

recept z knihy, abych zůstal naţivu.“

Josh se zamračil. „Tím chcete říct, ţe jsou různé druhy

nesmrtelnosti?“

„Ano, dokonce mnoho druhů, stejně jako je hodně druhů

nesmrtelných. Nejnebezpečnější jsou ti, kteří získali nesmrtelnost

díky své loajalitě k některé starobylé bytosti. Ten dar je samozřejmě

jen propůjčený, jejich pán můţe kdykoliv dar sluhovi a poddanému

odebrat.“ Lusknul prsty, aţ se Josh lekl. „Výsledkem je okamţité

stárnutí. Nebývalé zestárnutí, které dotyčný většinou nepřeţije.

Taková hrozba pak zasluhuje velkou dávku oddanosti.“ Obrátil se

zpátky ke klávesnici a vytvořil udýchaný zvuk pronásledovaného

člověka a nechal ho zaznět z reproduktorů. Podíval se na Joshe, který

se k němu připojil u monitoru. „Ale skutečný důvod, proč mě

čarodějka z Endoru nemá ráda, je, ţe já obyčejný člověk jsem se stal

mistrem ohně.“ Natáhl levou ruku a z kaţdého prstu vyšlehl

plamínek rozdílné barvy. Podkrovní studio okamţitě zaplnila vůně

páleného listí.

126

„A proč by jí to mělo vadit?“ zeptal se Josh, který fascinovaně

pozoroval tančící plamínky. Chtěl – zoufale moc chtěl – umět něco

takového.

„Moţná proto, ţe jsem se to tajemství naučil od jejího bratra.“

Hudba se změnila, zněla najednou nepříjemně disharmonicky.

„Dobře, místo naučil, jsem měl spíše říci ukradl.“

„Vy jste ukradl tajemství ohně!“ řekl Josh. Hrabě de Saint-

Germain vesele přikývl. „Ano, Prométheovi.“

„A v nadcházejících dnech ho můj strýc bude chtít zpět.“ Scattyin

hlas vyděsil oba dva, téměř nadskočili. Ani jeden z nich ji neslyšel

vstoupit dovnitř, ne nadarmo se jí říkalo Stín. „Nikolas dorazil,“

řekla prostě, obrátila se a odešla.

KAPITOLA 22

127

Nikolas Flamel seděl v čele kuchyňského stolu a ruce si ohříval o

misku s horkou polévkou. Před ním stála z poloviny prázdná láhev

vody, vysoká sklenice a talíř plný chleba a sýrů. Vzhlédl od polévky

a usmál se při pohledu na Joshe, který přicházel s hrabětem a Scatty.

Sofie seděla naproti Johance a Josh rychle vklouzl na místo vedle

ní, zatímco Saint-Germain se rozváţně posadil vedle své ţeny. Jen

Scathach zůstala stát, opřela se o dřez za alchymistou a hleděla z

okna ven do noci. Josh si všiml, ţe má stále na hlavě kus Nikolasova

obnošeného trička, který mu předtím vyřízla ze zádové části.

Josh se soustředil na alchymistu. Vypadal strašně vyčerpaně a

staře. Dokonce v jeho nakrátko ostříhaných vlasech rozpoznal lesklé

stříbrné vlasy, ty tam dříve nebyly. Jeho pleť byla aţ děsivě bledá,

coţ jen umocňovalo tmavé kruhy pod očima a hluboké vrásky na

čele. Šaty měl zmačkané a zacákané od deště, a na rukávu saka, které

přehodil přes dřevěnou ţidli, měl dokonce obrovskou skvrnu od

bláta.

Nikdo nepromluvil, dokud Nikolas nedojedl polévku a neulomil si

pár kousků chleba a sýra. Přeţvykoval pomalu a systematicky, pak si

nalil vodu ze zelené lahve do skleničky a pomalými krátkými loky

pil. Kdyţ skončil, otřel si ústa do ubrousku, a potom všem si se

zadostiučiněním oddychl. „Děkuji,“ kývl na Johanku. „Bylo to

naprosto dokonalé.“

„Máme tu spoustu jídla, Nikolasi,“ řekla starostlivě. Její vystrašené

šedé oči vypovídaly, ţe Nikolas vypadá opravdu strašně. „Měl by sis

dát něco víc neţ jen polévku, chléb a sýr.“

„Bylo to tak akorát,“ řekl. „Potřebuji si odpočinout a nechtěl jsem

toho sníst moc, abych mohl klidně spát. Můţeme si dát velkou

snídani ráno. Moţná ţe ji i sám ráno uvařím.“

„Nevěděl jsem, ţe umíte vařit,“ poznamenal Saint-Germain.

„Neumí,“ zabručela Scathach.

„Myslel jsem, ţe sýr před spaním znamená těţké spaní a přivolá

noční můry,“ řekl Josh a podíval se na hodinky. „Je téměř jedna

hodina ráno.“

„Bohuţel, nepotřebuji jíst před spaním sýr, abych měl noční můry.

Viděl jsem jich většinu na vlastní oči,“ usmál se Nikolas, ačkoliv v

tom nebylo vůbec nic k smíchu. „Není na nich nic děsivého.“ Pak se

podíval na Joshe a Sofii a dodal: „Jste v pořádku?“

Dvojčata se na sebe navzájem podívala a kývla. „A odpočinutí?“

„Spali celý den a většinu noci,“ přidala Johanka.

128

„Dobře,“ přikývl Flamel, „budete potřebovat všechny síly.

Mimochodem máte pěkné šaty,“ pochválil dvojčata. Josh měl stejné

šaty jako hrabě, Sofie bílou bavlněnou košili a modré dţíny, které na

konci ohnuté odhalovaly kotníkové boty.

„Johanka mi je dala,“ vysvětlila Sofie.

„Sedí téměř dokonale,“ řekla starší ţena. „Brzy projdeme můj

šatník a vybereme ti něco na převlečení na cestu.“

Sofie se místo díků usmála.

Nikolas se obrátil na Saint-Germaina. „Ten ohňostroj na Eiffelově

věţi včera byl inspirující, prostě výborný nápad.“

Hrabě se uklonil a odpověděl: „Děkuji, mistře.“ Ale bylo znát, ţe

je se sebou nadmíru spokojený.

Johanka se zachichotala a bezděčně dodala: „Čekal na příleţitost,

která by něco podobného omluvila, celé měsíce. Měli jste vidět tu

podívanou, kterou přichystal na Havaji, kdyţ jsme se brali. Čekali

jsme, aţ zajde slunce, pak Francis rozsvítil oblohu skoro na hodinu.

Bylo to nádherné, ačkoliv úsilí, které vynaloţil, ho vyčerpalo téměř

na celý týden.“

Na tváři hraběte se objevil náznak ruměnce, natáhl se a láskyplně

sevřel manţelčinu ruku. „Výraz tvé tváře za to rozhodně stál,“

poznamenal.

„Kdyţ jsme se setkali naposledy, ještě jsi oheň neovládal tímto

způsobem,“ začal pomalu Nikolas. „Jestli si dobře vzpomínám, měl

jsi určité schopnosti, ale rozhodně ne nic takového, co jsi předvedl

včera. Kdo tě to naučil?“

„Nějaký čas jsem strávil v Indii, ve ztraceném městě Ophiru,“

odpověděl hrabě a rychle se podíval na alchymistu. „Stále si vás tam

pamatují. Věděl jste, ţe na vaši počest na hlavním náměstí postavili

vaši a Perenelinu sochu?“

„To jsem nevěděl, ale slíbil jsem ţeně, ţe ji tam ještě jednou někdy

vezmu,“ řekl Nikolas odevzdaně. „Ale co to má společného s

ovládnutím magie ohně?“

„Někoho jsem tam potkal… někoho, kdo mě navedl na správnou

cestu,“ odpověděl neochotně hrabě. „Ukázal mi, jak pouţít tajné

schopnosti, které jsem získal od Prométhea.“

„Ukradl,“ opravila Scatty.

„No, on je ukradl první,“ vyštěkl Saint-Germain.

Flamel praštil rukou do stolu dost velkou silou, aby se zakymácela

láhev s vodou a jen Scathach sebou netrhla. „To by stačilo!“ vyštěkl

129

a na chvíli rysy obličeje prozradily jeho opravdový věk, lícní kosti

vystoupily a zvýraznily ve výrazu tváře celou lebku. Jeho světlé oči

ztmavly, zešedly, zhnědly a nakonec zčernaly. Pak opřel lokty

unaveně o stůl a s hlubokým povzdechem schoval hlavu do dlaní. Ve

vzduchu se přitom vznášela jemná vůně máty, ale jakoby s

hořkokyselým nádechem. „Promiňte. To bylo nemístné a

neomluvitelné, neměl jsem na vás křičet,“ omluvil se do ticha, které

výstup následovalo. Kdyţ sňal ruce z obličeje usmál se, ale úsměv k

aţ unaveným očím nedosáhl. Pohledem zavadil postupně o kaţdého

kolem stolu a nakonec skončil u šokovaných tváří dvojčat. „Musíte

mi odpustit. Jsem unavený, strašně unavený. Mohl bych nyní prospat

celý týden. Pokračuj prosím, Francisi, kdo tě to naučil?“

Hrabě se zhluboka nadechl a začal: „Tenkrát mi řekl, ţe…“ a

vypadalo to, ţe přemýšlí, jak by to podal. „Řekl, ţe jeho jméno

nesmím nikdy nahlas vyslovit,“ dokončil ve spěchu.

Flamel poloţil lokty na stůl, prsty spojil dohromady a bradu opřel o

spojené ruce. S kamenným výrazem pozoroval tvář hraběte a s

lhostejným výrazem v obličeji znovu opakoval: „Kdo to byl?“

Neústupně poţadoval odpověď na svou otázku.

„Dal jsem mu své slovo,“ nešťastně namítl Saint-Germain. „Byla

to jedna z podmínek, na které trval, kdyţ mě zaučoval. Říkal, ţe v

některých slovech je velká síla a některá jména způsobují vibrace

nejen v lidském světě, ale i v okolních říších, a přivolávají neţádoucí

pozornost.“

Scathach přistoupila k alchymistovi a poloţila mu ruku lehce na

rameno. „Nikolasi, ty víš, ţe je to pravda. Existují slova, která by

nikdy neměla zaznít, a jména, která by nikdy neměla být řečena.

Názvy a jména prastarých prokletých věcí i stvoření a nemrtvých.“

Nikolas přikývl. „Jestliţe jsi dal té osobě své slovo, pak bys ho měl

samozřejmě dodrţet. Ale řekni mi jedno,“ zarazil se, přičemţ se na

hraběte ani nepodíval. „Tahle tajemná osoba, kolik má rukou?“

Saint-Germain se najednou narovnal na ţidli a překvapený výraz v

jeho tváři prozradil pravdu. „Jak to víte?“ zašeptal.

Alchymistova tvář se zkřivila. „Před šesti sty lety jsem ve

Španělsku potkal muţe, který mě zasvětil do tajemství Kodexu. Také

odmítl říct své jméno.“ Flamel se rychle podíval na Sofii, jejíţ oči se

rozšířily poznáním. „Máš vzpomínky čarodějky z Endoru, jestli ti na

mysli vytanulo jméno, bude pro nás všechny lepší, pokud ho nahlas

neřekneš.“

130

Sofie zavřela pusu tak rychle, aţ se kousla do rtu. Samozřejmě

věděla jméno, o kterém Flamel a hrabě mluvili. Také věděla, kdo a

co byl zač. Navíc, kdyby ji Flamel nevaroval, uţ by bývala jméno

vyslovila.

Flamel se otočil k Saint-Germainovi. „Víš, ţe Sofiiny schopnosti

byly probuzeny. Čarodějka z Endoru ji zasvětila do základů vzdušné

magie, a já udělám vše pro to, aby oba, Josh i Sofie, zvládli magii

všech ţivlů, co nejdříve to půjde. Vím, kde hledat mistry elementů

země a vody. A ještě včera jsem uvaţoval o moţnosti hledat nějakou

starobylou bytost, která vládne ohni – Maui nebo Vulkana, dokonce

tvého starého známého Prométhea. Nyní ale doufám, ţe to nebude

nutné.“ Na chvíli zmlknul, aby se pořádně nadechl. „Myslíš, ţe bys

mohl zasvětit Sofii do magie ohně?“

Saint-Germain překvapením zamrkal. Sloţil ruce na prsou a

podíval se z dívky na svého někdejšího mistra a zavrtěl hlavou.

„Nejsem si jistý, jestli můţu, a uţ vůbec, jestli bych měl.“

Johanka přistoupila k manţelovi a pravou ruku poloţila na jeho

paţi. Otočil se, aby se na ni podíval, a ona téměř neznatelně kývla.

Její rty se nepohnuly, a přece ji kaţdý zřetelně slyšel. „Francisi, ty to

ale musíš udělat.“

Hrabě se uţ dál nerozmýšlel ani vteřinu a řekl: „Udělám to… ale je

to opravdu moudré?“ zeptal se váţně.

„Je to nutné,“ řekla Johanka krátce. „Bude toho na ni moc…“

uklonil se Sofii a omluvil se: „Promiň, nechtěl jsem o tobě mluvit,

jako bys tu nebyla.“

Vrátil se pohledem k Nikolasovi a dodal s pochybami: „Sofie stále

zápasí se vzpomínkami čarodějky z Endoru.“

„Uţ ne. To uţ jsme zvládly.“ Johančino sevření manţelovy paţe

ochablo, jak se otočila k ostatním u stolu a nakonec se podívala na

Sofii. „Zatímco spala, mluvila jsem k ní, pomohla jsem jí uspořádat

vzpomínky a oddělit je od vlastních myšlenek. Nemyslím, ţe by ji

odteď nějak moc trápily.“

Sofie byla v šoku: „Ty jsi byla v mé hlavě, kdyţ jsem spala?“

Johanka lehce nesouhlasně zatřásla hlavou: „Nebyla jsem v tvé

hlavě…, jen jsem s tebou mluvila a navedla tě, co dělat a jak.“

„Viděl jsem tě mluvit…“ začal Josh, a pak se zamračil. „Ale Sofie

vypadala, ţe spí. Nemohla tě slyšet.“

„Slyšela mě,“ stála si na svém Johanka. Podívala se přímo na Sofii

a poloţila ruku na stůl. Kolem jejích prstů se objevily stříbrné

131

chomáčky, malé svítící tečky tancovaly nad kůţí jako kapičky rtuti a

mířily přes stůl k Sofiiným rukám. Kdyţ se přiblíţily, Sofiiny nehty

začaly zářit stříbřitě, a pak kapičky obalily celé její prsty.

„Můţeš být Joshovo dvojče, ale my dvě jsme sestry, ty a já. Jsme

ryzí stříbro. Vím, jaké to je slyšet v hlavě cizí hlasy, vím, jaké to je

vidět neuvěřitelné, poznat, co nikdo jiný neví.“ Johanka se podívala

na Joshe a potom na alchymistu. „Během Sofiina spánku jsem

promlouvala přímo k jejímu podvědomí. Naučila jsem ji jak ovládat

čarodějčiny vzpomínky, zkušenosti a vědomosti, jak potlačit hlasy a

obrazy, které se neustále vtírají do mysli. Naučila jsem ji, jak se má

chránit.“

Sofie pomalu zvedla hlavu a s očima překvapením vykulenýma

řekla: „Tak to je to, co je jinak!“ Byla zároveň překvapená i

ohromená. „Uţ neslyším ţádné hlasy.“ Podívala se na Joshe a

dodala: „Začalo to, kdyţ mi čarodějka předala své zkušenosti.

Slyšela jsem tisíce hlasů, některé šeptaly, jiné křičely v tolika

jazycích, co jich jen existuje. Skoro jsem jim i rozuměla. Teď jsou

všechny pryč.“

„Pořád tam jsou,“ vysvětlila Johanka. „Vţdycky tam budou, ale

odteď je budeš schopná zavolat jen, kdyţ budeš potřebovat jejich

pomoc nebo radu. Také jsem tě začala učit ovládat vlastní auru.“

„Ale jak je to moţné, kdyţ celou dobu spala?“ zaútočil Josh, který

byl celou situací velmi vyvedený z míry.

„Jen vědomá část lidské psychiky v noci spí – nevědomí je

vţdycky ve střehu.“

„Co myslíš tím ovládáním aury?“ zeptala se Sofie zmateně.

„Myslela jsem, ţe je to jen to stříbrné elektrické pole kolem mého

těla.“

Johanka elegantním pohybem pokrčila rameny. „Tvá aura můţe

být tak silná jako tvá fantazie. Můţeš ji formovat, míchat, tvarovat

podle své chuti,“ a zvedla levou ruku. „Přesně tak dokáţu tohle.“ V

mţiku se objevila kolem její ruky kovová rukavice středověkého

brnění. Kaţdý spoj i záhyb byl propracován do všech detailů,

dokonce spodní strany prstů byly lehce potaţené rzí. „Zkus to,“

navrhla Johanka.

Sofie natáhla ruku a soustředěně se na ni zadívala.

„Představ si rukavici,“ radila Johanka. „Zapoj fantazii.“

Malinkatý stříbrný náprstek se objevil na Sofiině malíčku, ale za

chvíli se rozplynul.

132

„No dobře, moţná to chce ještě trochu cvičit,“ připustila Johanka.

Mrkla na Saint-Germaina, a pak na alchymistu. „Neţ Sofii Francis

začne zasvěcovat do magie ohně, ráda bych ji ještě naučila něco víc

ohledně formování její aury.“

„A tohle zasvěcení do magie ohně… je nebezpečné?“ pátral hned

Josh a pohledem přeskakoval z jednoho na druhého. Stále měl před

očima v naprosto ţivých barvách, co se stalo, kdyţ Hekaté probudila

schopnosti sestry, a to, ţe mohla umřít. A jak slyšel od čarodějky,

totéţ se mohlo stát při zasvěcování do vzdušné magie. Kdyţ mu

nikdo neodpověděl, obrátil se na Saint-Germaina a zeptal se ho

přímo: „Tak, je to nebezpečné?“

„Ano,“ řekl hudebník. „Velmi.“

Josh zavrtěl hlavou. „Pak ale nechci, aby-“

Sofie ho chytila za ruku a zmáčkla jeho paţi. Podíval se na ni a

zjistil, ţe Sofiina ruka je obalená drátěnou rukavicí. „Joshi, já to

musím podstoupit.“

„Ne, to nesmíš.“

„Musím.“

Josh se podíval do tváře své sestry a uviděl její tvrdohlavý výraz,

který tak dobře znal. Nakonec se odvrátil a uţ neřekl nic. Nechtěl,

aby sestra pokračovala v učení další magie, a nejen protoţe to bylo

nebezpečné, ale také protoţe to více prohlubovalo propast, která se

mezi nimi vytvořila.

Johanka se nyní otočila k Flamelovi a nesmlouvavě řekla: „Teď si

ale musíš odpočinout.“

Alchymista odpověděl: „Uţ jdu.“

„Očekávali jsme tě dříve,“ podotkla Scathach. „Uţ jsem si myslela,

ţe tě budu muset jít hledat.“

„Motýl mě sem zavedl jiţ před několika hodinami,“ vysvětlil

Nikolas unaveně, hlas uţ mu dokonce chvílemi selhával vyčerpáním.

„Kdyţ jsem poznal, kde jste, čekal jsem do tmy, neţ se přiblíţím pro

případ, ţe by dům sledovali.“

„Machiavelli ani neví, ţe tento dům existuje,“ řekl sebejistě Saint-

Germain.

„Perenela mě před lety naučila jednoduché krycí kouzlo, ale

funguje jen za deště. Pouţívá kapky vody k lámání světla okolo

člověka,“ pokračoval Nikolas. „Nakonec jsem se ale rozhodl, ţe

jistější bude zahalit se pláštěm noci, aby mě nikdo neviděl.“

„A co jste dělal celý den?“ zeptala se Sofie.

133

„Procházel jsem se městem a hledal své staré úkryty a skrýše.“

„Určitě je většina z nich zničená, ţe?“ poznamenala Johanka.

„Většina, ale ne všechny.“ Flamel se sehnul a zvedl z podlahy

předmět zabalený v novinách. Docela slušně to břinklo, kdyţ ho

poloţil na stůl. „Dům na Montmorency stále stojí.“ Scatty se

podívala na dvojčata a vysvětlila: „Tam stojí dům, ve kterém ţili s

Perenelou v patnáctém století. Strávili tam docela pěkné chvíle.“

„Byli jsme tam šťastní,“ upřesnil Flamel.

„A stále stojí?“ zeptala se Sofie uţasle.

„Je to jeden z nejstarších domů v Paříţi,“ řekl pyšně Flamel.

„A co jste dělal pak?“

Nikolas pokrčil rameny. „Kaţdý den člověk nemá šanci navštívit

muzeum de Čluny. Asi jsem chtěl vědět, ţe si mě lidé stále pamatují

– to jaký jsem skutečně byl.“

Johanka se usmála. „Je tu dokonce ulice, kterou pojmenovali po

tobě – Rue Flamel. A jiná je na počest Perenely. Ale nějak se

nemůţu zbavit dojmu, ţe to není ten hlavní důvod, proč jsi šel do

toho muzea,“ řekla Johanka s vrozenou ţenskou intuicí. „Nikdy jsi

mi nepřipadal příliš sentimentální.“

Alchymista se usmál. „Dobře, nebyl to ten hlavní důvod,“ připustil.

Sáhnul do kapsy svého saka a vytáhl úzký válcovitý předmět.

Všichni se nahnuli, aby dobře viděli, dokonce i Scatty přistoupila

blíţ. Flamel otočil oběma konci a vyndal roličku starého stočeného

pergamenu. „Před téměř šesti sty lety jsem ho ukryl ve své hrobce,

protoţe jsem tušil, ţe se jednou bude hodit.“

Pomalu rozvinul zaţloutlý pergamen na stůl. Červeným inkoustem,

který trochu zanikal na špinavém a zeţloutlém podkladu, byl na

pergamenu nakreslený oválný tvar s kolečkem uvnitř. Kolečko

obklopovaly tři linky, které tvořily nejasný trojúhelník.

Josh se naklonil blíţ. „Mám pocit, ţe uţ jsem něco podobného

někdy viděl.“ Zamračil se. „Není něco takového na dolarové

bankovce?“

„Nevšímej si toho, jak to vypadá,“ řekl Flamel. „Je to schválně

nakreslené tak, aby to skrylo svůj pravý obsah.“

„Co je to?“ zeptal se Josh.

„Je to mapa,“ vyhrkla najednou Sofie.

„Ano, je to mapa,“ souhlasil Nikolas. „Ale jak to víš? Čarodějka z

Endoru tohle nikdy neviděla.“

134

„Ne, to nemá nic společného z čarodějčinými znalostmi,“ usmála

se Sofie. Natáhla se přes stůl tak, ţe se vlasy dotýkala bratrových, a

ukázala do pravého horního rohu pergamenu. Červeným inkoustem

zde byl nakreslený malý a těţko rozpoznatelný kříţ. „Tohle totiţ

vypadá jako velké S,“ řekla s prstem namířeným do horní části kříţe.

„A na druhé straně je stoprocentní J jako jih.“

„Sever a jih,“ souhlasil Josh rychle. „Jsi génius, Sofie!“ Podíval se

na Nikolase a zopakoval: „Je to mapa.“

Alchymista přikývl: „Velmi dobře. Je to mapa veškerých

energetických drah v Evropě. Města a vesnice se mohly k nepoznání

změnit, ale dráhy zůstaly stejné.“ Drţel v rukách čtvercový

pergamen a dodal: „To jsou naše pasy a doklady na cesty po Evropě

a hlavně zpátky do Ameriky.“

„Doufejme, ţe ještě budeme mít šanci je pouţít,“ zamumlala

skepticky Scathach.

Josh se dotkl rohu novinového papíru, kterým byl obalený další

předmět uprostřed stolu. „Co je tohle?“

Nikolas smotal pergamen zpátky do roličky a schoval do kapsy

saka. Pak začal rozbalovat jednotlivé vrstvy papíru.

„Na konci čtrnáctého století jsme byli s Perenelou ve Španělsku,

kdyţ nám jednoruký muţ odkryl první tajemství Kodexu,“ začal

Nikolas vyprávět, přičemţ zazněl z jeho slov silný francouzský

přízvuk.

„První tajemství Kodexu?“ zeptal se Josh.

„Viděl jsi jeho text – věčně se měnící text, který se transformuje v

určité matematické posloupnosti. Není to náhodné. Posloupnost je

spjatá s pohyby hvězd a planet a fázemi měsíce.“

„Něco jako kalendář?“ podotkl Josh.

Flamel přikývl na souhlas. „Jako kalendář. Kdyţ jsme pochopili

ten rytmus, věděli jsme, ţe se můţeme konečně vrátit zpátky do

Paříţe. Byli jsme smířeni s tím, ţe nám bude trvat celý ţivot –

vlastně několik ţivotů – knihu přeloţit, ale alespoň jsme se

dozvěděli, kde začít. Poprvé jsem tedy přeměnil pár kamenů v

diamanty a nějaké na zlato a započali jsme naši dlouhou cestu zpátky

domů. Zhruba v té době jsme samozřejmě jiţ vzbudili pozornost

temných sil a Bacon, neúprosný předchůdce Johna Dee, nám byl v

patách. Raději jsme tehdy zvolili pomalejší způsob cestování po

vedlejších cestách a vyhnuli jsme se i obvyklým průsmykům v

horách, o kterých jsme věděli, ţe je sledují. Nicméně zima ten rok

135

přišla dříve, neţ jsme předpokládali, a věřím, ţe v tom měli prsty

naši nepřátelé, a tak jsme zůstali odříznuti v Andoře. Tehdy jsem

našel tohle…“ Nikolas se dotkl předmětu, který leţel před ním.

Josh se podíval na sestru a zvedl obočí v tiché otázce. Andora?

Artikuloval. Sofie byla daleko lepší v zeměpisu neţ on.

„Jedna z nejmenších zemí na světě,“ vysvětlila šeptem, „v

Pyrenejích mezi Španělskem a Francií.“

Flamel mezitím rozbalil většinu papíru a pokračoval: „Neţ jsem

‚zemřel‘, schoval jsem to hluboko do kamenné zdi nad okenní

parapet v domě na Montmorency. Nikdy jsem nepomyslel, ţe bych

to mohl znovu potřebovat, aţ nyní.“

„Do kamenné zdi?“ zmateně zopakoval Josh. „Řekl jste do

kamenné zdi?“

„Ano, změnil jsem molekulární strukturu mramoru a vtlačil

předmět do kamenného bloku, a pak jsem vše vrátil do původního

stavu. Jednoduchá transmutace. Ve skutečnosti to pak obnáší stejnou

sílu jako vmáčknout oříšek do zmrzliny.“ Roztrhl poslední kousek

novin a odhalil, co se skrývalo pod nimi.

„Je to meč,“ zašeptal s obdivem Josh. Díval se na krátkou úzkou

zbraň, která jako by se uhnízdila v novinách. Hádal, ţe mohl být asi

padesát centimetrů dlouhý s rukojetí ve tvaru jednoduchého kříţe

obaleného prouţky černé kůţe. Čepel vypadala jako z nějakého

šedého třpytivého kovu. Ne, vůbec ne kovu, došlo Joshovi. „Čepel je

z kamene,“ řekl nahlas a zamračil se. Připomnělo mu to něco, s čím

uţ se někdy setkal.

Kdyţ ale Josh upozornil na to, ţe meč je kamenný, Johanka a

Saint-Germain okamţitě odstoupili od stolu. Johančina ţidle se

převrátila, jak se mladá ţena překotně snaţila dostat z dosahu ostří.

Za Flamelem dokonce Scathach nesouhlasně zasyčela jako kočka a

ukázala své upíří zuby. Kdyţ promluvila, její hlas se třásl a

prosakoval nějaký výrazný barbarský přízvuk. Skoro to vypadalo, ţe

se zlobí… nebo bojí. „Nikolasi,“ řekla velice pomalu, „co máš v

plánu s touhle špinavou, prokletou věcí?“

Alchymista si jí nevšímal. Podíval se na Joshe a Sofii, kteří zůstali

jako jediní sedět u stolu. Byli překvapení reakcí ostatních a netušili,

co to všechno znamená.

„Existují čtyři mocné meče,“ vysvětloval zaujatě Flamel. „Kaţdý z

nich je spjat s jedním ţivlem: zemí, vzduchem, ohněm a vodou.

Traduje se, ţe jsou starší neţ všechny starobylé rasy. Meče měly

136

během lidského věku různá jména. Exkalibr, Joyeuse, Mistelteinn,

Curtana, Durendal a Tyrfing. Jeden z nich pouţil naposledy ve světě

lidí Karel Veliký, který s sebou do bitvy táhl Joyeuse.“

„Tohle je Joyeuse?“ zašeptal Josh. Sofie mohla být dobrá v

zeměpisu, ale historie to byla jeho parketa, a doba Karla Velikého ho

přímo fascinovala.

Scathach se nepříjemně zasmála: „Joyeuse je nádherný meč.

Tohle… je hnus.“

Flamel se dotkl rukojeti a jemné krystalky v kamenné čepeli zeleně

zajiskřily. „Tohle není Joyeuse, i kdyţ tento meč také patřil Karlu

Velikému. Vím, ţe ho císař sám schoval v Andoře někdy v devátém

století.“

„Je jako Exkalibr,“ poznamenal Josh, který si najednou uvědomil,

proč mu připadá meč povědomý. Podíval se na Sofii a dodal: „Dee

má Exkalibr, pouţil ho, aby zničil Ygdrasil.“

„Exkalibr je meč ledu,“ pokračoval Flamel. „Tohle je jeho dvojče –

Klarent – meč ohně. Je to jediná zbraň, která obstojí v souboji s

Exkalibrem.“

„Je prokletý,“ pronesla nekompromisně Scathach. „Já se ho ani

nedotknu.“

„Ani já ne,“ přidala se rychle Johanka a Saint-Germain souhlasně

kývl.

„Neţádám nikoho z vás, aby ho nesl nebo s ním bojoval,“ vyhrkl

Nikolas. Otočil mečem, aţ se rukojeť dotkla Joshových prstů, a pak

se podíval na ostatní. „Víme, ţe Dee a Machiavelli přicházejí a Josh

je jediným z nás bez zvláštních schopností, které by ho proti nim

uchránily. Do doby, neţ se nám podaří jeho schopnosti probudit,

potřebuje zbraň. Chci, aby měl tento meč.“

„To nemyslíš váţně, Nikolasi!“ vykřikla zděšeně Scathach. „Co

myslíš, ţe děláš? Vţdyť je to netrénovaný člověk…“

„… s poctivou zlatou aurou,“ dořekl Flamel. „A udělám všechno,

aby se mu nic nestalo,“ a přisunul meč Joshovi. „Vezmi si ho, je

tvůj.“

Josh se naklonil dopředu a cítil látkový pytel s posledními dvěma

stránkami Kodexu, který se mu přitiskl k tělu. Tohle bude druhý

dárek, který mu alchymista kdy dal. Jedna část v něm touţila

okamţitě dar přijmout, protoţe Nikolasovi chtěl věřit, ţe to s nimi

myslí dobře, a přesto to nebylo tak úplně jednoduché, aby se tomu

poddal. I přes jejich dřívější debatu na ulici se někde v pozadí

137

Joshovy mysli objevovaly obrazy s Ojai, kdy u fontány mluvil s

Johnem Dee. Pamatoval si přesně jeho slova, ţe polovina toho, co

Flamel řekne, je leţ a druhá půlka také není úplná pravda. Schválně

sklouznul pohledem z meče na Flamela. Alchymista na něj nehybně

hleděl světlýma očima a Josh nebyl schopen z jeho tváře vyčíst ani

ten nejnepatrnější náznak emocí. Co má asi za lubem, přemýšlel.

Kam tím vším míří? V paměti mu vyskočila další slova Johna Dee:

„Je a vţdycky byl lhář, šarlatán a podvodník.“

„Ty ho nechceš?“ zeptal se Nikolas. „Jen si ho vezmi,“ a posunul

rukojeť blíţ.

Téměř proti vůli Josh sevřel hladkou koţenou rukojeť meče. Zvedl

ho – přestoţe nebyl moc dlouhý, byl překvapivě těţký – a otočil.

„Nikdy jsem v ruce meč neměl,“ řekl. „Nevím, jak…“

„Scathach tě naučí základy,“ uklidnil ho Flamel, ale na Scatty se

přitom ani nepodíval, takţe to působilo trochu jako rozkaz. „Naučí tě

co a jak, základní pózy a výpady. Jen se zkus sám mečem nezranit,“

dodal.

Josh si najednou uvědomil, ţe se radostně široce usmívá, a chtěl

okamţitě přestat, ale moc to nešlo. Zdálo se, ţe meč v jeho rukách

ţije vlastním ţivotem, bylo to ohromné. Švihnul zápěstím a meč

rozvířil proud vzduchu. Pak se Josh podíval na Scatty, Francise a

Johanku a všiml si, ţe všichni ostraţitě sledují ostří, kaţdý pohyb a

úsměv z tváře mu pomalu vymizel. „Proč se ho tolik bojíte?“

Sofie poloţila ruku na bratrovo rameno a oči se jí zablyštěly

stříbrně, protoţe pouţila čarodějčiny znalosti. „Klarent,“ začala, „je

zlá a prokletá zbraň, někdy se jí dokonce říká meč zrádců. Tímto

mečem zabil Mordred krále Artuše.“

KAPITOLA 23

Nahoře ve své loţnici se Sofie posadila u okna a dívala se dolů na

Champs-Elysées. Široká tříproudová, mokrá od deště se leskla jako

jantarové kamínky, to jak odráţela okolím bílá a červená světla lamp

138

a semaforů. Sofie zjistila na hodinkách, ţe jsou téměř dvě hodiny,

neděle ráno, ale doprava dole byla stále rušná. To v San Francisku uţ

byly touto dobou ulice opuštěné.

Ten rozdíl jí opět připomněl, jak daleko jsou od domova.

Kdyţ byla mladší, měla takové období, kdy byla nespokojená sama

se sebou, s tím co dělá, kde ţije. Myslela si, ţe všechno, co se jí týká,

je neskutečně nudné. Hrozně se snaţila, aby byla víc stylová, jako

její kamarádka Ela, která měnila barvu vlasů kaţdý týden a v šatníku

měla vţdy nejnovější trendy oblečení. Sofie tehdy sesbírala vše, co

se jí podařilo najít z různých magazínů a časopisů, o dalekých

evropských městech, která ţijí módním průmyslem jako Londýn,

Paříţ, Řím, Milán nebo Berlín. Tehdy se zapřísáhla, ţe nebude

kopírovat ostatní, ale vytvoří si vlastní styl. Tato fáze jí ovšem

vydrţela asi měsíc. Móda je drahá záleţitost a kapesné, které s

bratrem dostávali, bylo velmi omezené.

Stále však chtěla navštívit ta známá města velkého světa. Dokonce

s Joshem přemýšleli, ţe si před vysokou dají rok pauzu a vyjedou na

cestu do Evropy. A nyní zde byli, v jednom z nejkrásnějších měst

světa, a ona neměla sebemenší chuť jít ven a prozkoumat ho. Jediná

věc, po které touţila, byla vrátit se domů do San Franciska.

Ale kam by se vlastně vrátila?

Ta myšlenka ji aţ zamrazila.

Ačkoliv docela hodně cestovali a často se stěhovali, vţdy věděla,

co ji v následujících měsících čeká. Zbytek roku byl ještě před pár

dny nakreslen jasnými barvami v nudném monotónním stylu. Rodiče

měli na podzim znovu začít učit na univerzitě a oba s Joshem by se

vrátili do školy. V prosinci by vyjeli na kaţdoroční výlet do

Providence, Rhode Island, kde táta pravidelně posledních dvacet let

přednášel na speciálních vánočních kurzech na Brownově univerzitě.

Jednadvacátého prosince, na jejich narozeniny, by odjeli do New

Yorku. Prohlédli by si vánoční výzdobu, obchody, obdivovali by

vánoční stromek v Rockefellerově centru, a pak by šli bruslit.

Poobědvali by ve Stage Door Deli macesy s knedlíčkovou polévkou

a k tomu sendviče velké jako hlava a mezi nimi by jako vţdy leţel

kus dýňového koláče. Štědrý večer a celé svátky by strávili u tety

Kristýny na Long Islandu. To byla jejich dlouholetá rodinná vánoční

tradice. A teď?

Sofie se zhluboka nadechla. Nyní měla schopnosti a moc, zdaleka

však všemu nerozuměla. Měla přístup ke vzpomínkám, které v sobě

139

míchaly pravdu, mýty a legendy. Znala tajemství, kterými by mohla

přepsat učebnice dějepisu. Ale nejvíc ze všeho si přála, aby existoval

způsob, kterým by se vrátila v čase do čtvrtečního rána…, neţ tohle

všechno začalo. Do doby, neţ se jim změnil celý svět.

Sofie opřela čelo o studenou sklenici. Co je asi všechny čeká? Co

bude dělat… a nejen nyní, ale i v budoucnu? Bratr neměl jasno, co

chce v ţivotě dělat, kaţdý rok přišel s jiným nápadem – chtěl být

programátorem, designérem nových her, fotbalistou, doktorem nebo

hasičem, ale ona vţdycky věděla, čím chce být. Znala odpověď

naprosto jistě od první chvíle, kdy se jí učitelka v první třídě zeptala:

Čím chceš být, aţ vyrosteš, Sofie? Chtěla studovat archeologii a

paleontologii jako rodiče. Cestovat po světě a zapisovat nálezy,

moţná by učinila pár zajímavých objevů, které by pomohly objasnit

historii člověka. Ale to se nikdy nestane. Uvědomila si, ţe téměř přes

noc se její sen rozplynul, studium archeologie a historie nebo

zeměpisu je k ničemu… nebo alespoň nyní pro ni nesmyslné.

Náhle ji přepadl nával lítosti, pálilo ji vzadu v krku a slzy se jí

kutálely po tvářích. Přitiskla dlaně na obličej a pomalu slzy utřela.

„Ťuk, ťuk…“ Joshův hlas ji trochu vyvedl z míry. Otočila se a

podívala na bratra, který stál ve dveřích. V jedné ruce drţel kamenný

meč a ve druhé malý notebook. „Můţu jít dál?“ zeptal se opatrně.

„Nikdy předtím ses přece neptal,“ usmála se.

Josh vešel do pokoje a posadil se na kraj velké postele. Opatrně

poloţil meč k nohám na podlahu a notebook opřel o kolena. „Hodně

se toho změnilo, ségra,“ řekl tiše a jeho oči vypadaly ustaraně.

„Právě jsem přemýšlela o tom samém,“ souhlasila Sofie. „Alespoň

to se nezměnilo.“ Dvojčata totiţ často myslela na tytéţ věci, a

dokonce v tutéţ chvíli. Znali se tak dobře, ţe si mohli navzájem

doplňovat věty. „Přála bych si, abychom mohli vrátit čas před to

všechno, co se stalo v posledních dnech.“

„Proč?“

„Protoţe bych nemusela být taková… protoţe bychom nebyli

rozdílní.“

Josh se zahleděl do sestřiny tváře a mírně nahnul hlavu na stranu.

„Ty by ses vzdala toho všeho?“ zeptal se tiše. „Svých schopností,

veškeré té moci a vědomostí?“

„Jistě, mrknutím oka,“ řekla Sofie bez váhání. „Nelíbí se mi, co se

mi děje. Nikdy jsem po ničem podobném netouţila.“ Hlas se jí

140

zlomil, ale pokračovala: „Chci být normální, Joshi. Chtěla bych být

znovu obyčejným člověkem. Chtěla bych být jako ty.“

Josh sklonil hlavu. Otevřel notebook a soustředil se na otevření

souboru.

„Ale ty nechceš, ţe?“ řekla pomalu, přičemţ přemýšlela, co

znamená to dlouhé ticho, které následovalo. „Ty bys chtěl tu moc,

chtěl bys umět formovat svou auru a ovládat ţivly, ţe ano?“

Josh se zarazil, hleděl na displej a pomalu přitakal: „Myslím, ţe to

musí být… úţasné.“ Pak zvedl pohled a v očích se mu odráţela

svítící obrazovka. „Ano, chtěl bych to umět,“ znovu připustil.

Sofie otevřela pusu, aby mu pověděla, aby mu řekla, ţe netuší, po

čem touţí. Chtěla mu vysvětlit, jak jí bylo špatně a jak strašně se

bála, ale pak si to rozmyslela. Nechtěla se s bratrem hádat, a do té

doby, neţ to zaţije sám, stejně neuvěří.

„Kde jsi sebral ten počítač?“ změnila téma, kdyţ notebook zapípal.

„Francis mi ho dal,“ řekl prostě Josh. „Ty jsi byla v bezvědomí,

kdyţ Dee zničil Ygdrasil. Vrazil do něj Exkalibr a strom zledovatěl a

sesypal se k zemi jako sklo. A jestli si pamatuješ, měl jsem tam s

sebou notebook, iPod a mobil, všechno zůstalo uvnitř,“ řekl lítostivě.

„Přišel jsem o všechna data, včetně našich fotek.“

„A hrabě ti jen tak dal nový notebook?“

Josh souhlasně kývl. „Dal mi ho, dokonce trval na tom, abych si ho

vzal. Je to můj šťastný den.“ Bledé světlo z displeje osvítilo zespodu

Joshovu tvář, která na chvíli vypadala dost strašidelně. „Přesedlal na

Macy, zřejmě je k nim lepší hudební software, a tak uţ PC vůbec

nepouţívá. Tenhle našel zaprášený někde pod stolem v pracovně,“

pokračoval s očima přilepenýma k počítači. Rychle mrknul na sestru,

a protoţe si její mlčenlivost vyloţil jako pochyby, dodal: „Je to

pravda, fakt!“

Sofie se vyhnula jeho pohledu. Věděla, ţe bratr nelţe, a to nemělo

nic společného s jejími nově nabytými schopnostmi. Vţdycky

poznala, kdyţ Josh neříkal pravdu, zato on, coţ bylo divné, nikdy

nepoznal, kdyţ lhala ona…, coţ stejně nedělala moc často, a kdyţ

tak jen pro jeho vlastní dobro. „Takţe co teď děláš?“ zeptala se.

„Procházím maily,“ usmál se. „Ţivot jde dál…“ začal.

„… a e-maily nikdo nezastaví,“ dokončila větu Sofie. Byla to jedna

z nejoblíbenějších Joshových hlášek, které ji vytáčely.

„Tam jich je,“ zamumlal Josh. „Osmdesát na Googlu, šedesát dva

na Yahoo, dvacet na AOLu, tři na Fast-Mailu…“

141

„Nikdy jsem nepochopila, proč potřebuješ tolik mailových adres,“

podotkla Sofie. Zvedla nohy nahoru, rukama objala kolena a poloţila

na ně hlavu. Bylo fajn bavit se s bratrem o normálních věcech, coţ ji

připomínalo, jak by to asi všechno mělo vypadat…, a vypadalo do

čtvrtečního odpoledne přesně do čtvrt na tři. Pamatovala si i čas,

mluvila tehdy se svou kamarádkou Elou z New Yorku, kdyţ spatřila

přijíţdějící limuzínu zpoza rohu. Dívala se na hodiny přesně předtím

neţ muţ, o kterém jiţ nyní věděla, ţe se jmenuje Dr. John Dee,

vystoupil z auta.

Josh zvedl hlavu a zváţněl: „Máme dva maily od mamky a jeden

od táty.“

„Přečti je nahlas, začni s tím starším.“

„OK, mamka poslala první v pátek prvního června. Doufám, ţe se

oba chováte slušně. Jak je paní Flemingové? Uţ se jí daří lépe?“ Josh

se zmateně podíval na Sofii, která si povzdechla.

„Nepamatuješ? Řekli jsme mamce, ţe v knihkupectví zavřeli,

protoţe se Perenele udělalo špatně.“ Potřásla hlavou a dodala: „Uţ si

vzpomínáš?“

„Stalo se tolik věcí,“ připomněl Josh, „nemůţu si pamatovat

všechno. Kromě toho to je tvá doména.“

„Pak jsme našim řekli, ţe nás Nikolas a Perenela pozvali do svého

pouštního domu, abychom s nimi nějakou dobu zůstali a pomohli

Perry.“

„Takţe,“ mrknul Josh na sestru s prsty připravenými na psaní. „Co

mamce odpovíme?“

„Napiš jí, ţe jsme v pořádku, ţe se Perenela cítí o mnoho lépe.

Nezapomeň o nich mluvit jako o Nickovi a Perry,“ připomněla.

„Díky,“ uznale řekl Josh a proklikal se zpět na Perenelu, kterou

opravil na Perry. Prsty mu při psaní skákaly po klávesnici. „OK, tak

další?“ pokračoval. „Zase od mamky ze včerejška. Zkoušela jsem

volat, ale odpovídá mi pouze hlasová schránka. Je všechno v

pořádku? Volala vaše teta Agnes. Říkala, ţe jste se ani doma

nestavili pro věci nebo toaletní potřeby. Napište mi číslo, kam vám

můţu zavolat. Máme o vás strach.“ Josh se ustaraně podíval na Sofii

a zeptal se: „A co jí odpovíme teď?“

Sofie se kousala do spodního rtu a nahlas přemýšlela. „Měli

bychom jí říct…“ váhala. „Napiš, ţe jsme měli osobní věci uţ v

práci. Ví, ţe tam míváme věci na převlečení. To není leţ. Nerada jí

lţu.“

142

„Mám to,“ řekl Josh, kdyţ rychle naťukal, co Sofie vymyslela.

Dvojčata měla věci ve skřínce v zadní místnosti za knihkupectvím

pro případ, ţe by šli večer do kina nebo na pochůzky po

Embarcadero.

„Dál jí napiš, ţe tu bohuţel není signál, ale hlavně neprozraď, kde

jsme,“ usmála se.

Josh vypadal otráveně a poznamenal: „Tím myslíš, ţe nemáme

mobily…“

„Já svůj stále mám, ale je úplně vybitý. Napiš mamce, ţe jí

zavoláme hned, jak někde najdeme signál.“

Josh pokračoval, aţ nakonec klepl na enter. „Je to všechno?“

„Ano, pošli to.“

„Hotovo!“

„Neříkal jsi, ţe psal také táta?“ znejistěla Sofie.

„Ano, ale je to pro mě.“ Otevřel mail, rychle ho přelétl a pobaveně

se usmál. „Poslal fotku fosilií nějakých ţraločích zubů, které našel.

Vypadají dost dobře. Také má nějaké nové přírůstky do mé sbírky

koprolitů.“

„To je odporné. Zkamenělé exkrementy! Proč nemůţeš sbírat třeba

známky nebo mince jako kaţdý normální kluk? Je to dost podivné.“

„Podivné?“ Josh zvedl hlavu a najednou jako by do něj něco vjelo.

„Podivné! Já ti řeknu, co je dost ujetý. Jsme v domě s dva tisíce let

starou upírkou – vegetariánkou, nesmrtelným alchymistou, dalším

nesmrtelným, který je muzikant a ovládá magii ohně, dále s

francouzskou hrdinkou, která údajně zemřela někdy v půlce

patnáctého století.“ Nohou strčil do meče na podlaze a dodal: „A

ještě nesmíme zapomenout na meč, který údajně zabil krále Artuše.

To je podivné.“ Joshův hlas postupně nabíral na intenzitě, pak

přestal, přerývaně se nadechl a uklidnil se. Nato se usmál. „Myslím,

ţe v porovnání s tímhle vším je má sbírka zkamenělých hovínek

úplný čajíček!“ Jeho úsměv přešel do veselého smíchu a Sofie se

také usmála, a pak se oba smáli, aţ se popadali za břicho. Josh

nakonec dostal škytavku, a proto se musel smát ještě víc, uţ jim

tekly slzy a všechno je bolelo.

„Uţ dost, přestaň,“ úpěla Sofie. Ale Josh znovu škytl a oba se opět

váleli v téměř hysterickém smíchu.

Museli vynaloţit nezměrné úsilí, aby se uklidnili a našli opět

sebekontrolu, ale bylo to poprvé od probuzení Sofiiných schopností,

co se s ní Josh cítil opět velmi blízký. Předtím se většinou spolu

143

zasmáli alespoň jednou za den. Naposledy, kdyţ šli spolu do práce

ve čtvrtek ráno. Rozesmál je pohled na drobného muţe v elastických

kalhotách na kolečkových bruslích, kterého táhnul přerostlý

dalmatin. Vše, co potřebovali, bylo najít věci, kterým se mohli

zasmát, ale bohuţel za posledních pár dní jich bylo opravdu málo.

Sofie zváţněla první a znovu se obrátila k oknu. Viděla Joshův

odraz ve skle a počkala, aţ se pohledem vrátí k počítači, a pak teprve

promluvila: „Jsem docela překvapená, ţe jsi dál nic nenamítal, kdyţ

Nikolas navrhl, ţe by mě měl Francis zasvětit do magie ohně.“

Josh zvedl oči od displeje a podíval se do sestřiny tváře, kterou

viděl v okně. „Bylo by to k něčemu, kdybych v tom pokračoval?“

zeptal se váţně.

Sofie okamţik přemýšlela. „Ne, asi ne,“ připustila nakonec.

„Taky si myslím. Stejně bys to podstoupila.“ Sofie se otočila a

podívala se bratrovi přímo do očí. „Já to ale musím udělat.“

„Já vím,“ odpověděl Josh. „Já uţ to vím.“

Sofie zamrkala překvapením. „Ty to víš?“

Josh zavřel notebook a poloţil ho na postel. Pak zvedl meč, poloţil

ho přes kolena a nepřítomně hladil jeho hladkou čepel. Kámen

kupodivu nestudil, právě naopak. „Byl jsem… naštvaný, vystrašený

– ne vystrašený, ale vyděšený k smrti, kdyţ Flamel donutil Hekaté,

aby probudila tvé schopnosti. Neřekl nám nic o nebezpečí, které je s

tím spojené. Neřekl nám, ţes mohla zemřít nebo upadnout do

komatu, a já mu to nikdy nezapomenu.“

„Byl si ale dost jistý, ţe se nic nemůţe stát.“

„Dost jistý nestačí.“

Sofie přikývla, ale raději, aby celou situaci ještě nezhoršila, neřekla

nic.

„Pak, kdyţ ti předala veškeré své vědění čarodějka z Endoru, měl

jsem o tebe strach znovu. Ale moţná ani ne tolik strach o tebe, ale…

měl jsem strach z tebe,“ připustil velmi neochotně.

„Joshi, jak tohle můţeš vůbec říct?“ zeptala se Sofie upřímně

šokovaná tím, co jí bratr řekl. „Jsme dvojčata.“ Pohled do bratrovy

tváře ji ovšem umlčel.

„Ty jsi neviděla to, co já,“ pravdivě doznal. „Viděl jsem tě čelit

ţeně s kočičí hlavou. Tvé rty se hýbaly, ale kdyţ si mluvila, slova

byla jakoby zpomalená a kdyţ jsi se na mě podívala, nepoznala jsi

mě. Nevím, kdo nebo co jsi byla – ale tehdy jsi rozhodně nebyla

moje sestra. Byla jsi jako posedlá.“

144

Sofie zavřela oči a po tvářích se jí valily slzy velké jako hrachy.

Měla jen letmé vzpomínky, slabé obrazy jakoby ve snu, které

odpovídaly tomu, o čem mluvil Josh.

„Pak v Ojai jsem tě sledoval, kdyţ si vytvářela a řídila větrné víry a

dnes – včera – jsi vytvořila mlhu úplně z ničeho.“

„Ale já nevím, jak ty věci dělám,“ zamumlala.

„Já vím, Sofie, já vím,“ vstal a přešel k oknu a přehlédl paříţské

střechy. „Já uţ tomu rozumím. Hodně jsem o tom přemýšlel. Tvé

schopnosti byly probuzeny, ale abys je uměla kontrolovat, ovládat,

musíš ještě trénovat a cvičit. Je to jediný způsob, abys byla v

bezpečí. Právě nyní jsou totiţ tvé netrénované schopnosti pro tebe

stejným nebezpečím jako pro naše nepřátele. Johanka ti ale včera

pomohla, ne?“

„Ano, hodně mi pomohla. Uţ neslyším všechny ty hlasy. Je to

obrovská úleva. Ale to není všechno, je tu ještě něco jiného, ţe?“

zeptala se Sofie.

Josh otočil meč v rukách, ostří téměř černé v šeru a malé blyštivé

tečky svítily do tmy jako hvězdy. „Stále nemáme skutečné ponětí, do

jakých potíţí jsme se dostali,“ začal pomalu. „Ale víme, ţe jsme v

nebezpečí, v opravdovém nebezpečí. Je nám patnáct – neměli

bychom myslet na to, ţe nás někdo můţe zabít… sníst… nebo něco

horšího!“ Ledabyle mávnul ke dveřím a dodal: „Já jim nevěřím.

Jediná osoba, které věřím, jsi ty… ty, jediná.“

„Ale Joshi,“ namítla velmi opatrně Sofie. „Já jim věřím, jsou dobří.

Scatty bojovala za lidské pokolení více neţ dva tisíce let, Johanka je

milá slušná ţena.“

„A Flamel schovává Kodex po staletí,“ vyhrkl Josh. Dotkl se hrudi

a Sofie slyšela zašustění stránek v pytlíku, který Flamel Joshovi

svěřil. „V té knize jsou recepty a návody, které by mohly vytvořit ráj

na Zemi, které by mohly vyléčit kaţdou nemoc.“ Všiml si náznaku

pochybností v Sofiiných očích a přitlačil. „A ty víš, ţe je to pravda.“

„Čarodějka to ví a její vědomosti mi také říkají, ţe je tam spousta

lektvarů, které mohou tento svět naprosto zničit.“

Josh rychle zavrtěl hlavou. „Myslím, ţe vidíš to, co oni chtějí, abys

viděla.“

Sofie ukázala na meč a vítězoslavně se zeptala: „Ale proč by ti

Flamel dával ten meč a zbývající stránky z Kodexu?“

„Já si myslím…, ne já vím, ţe nás vyuţívají. Akorát ještě nevím na

co. Zatím.“ Viděl, jak Sofie nesouhlasně vrtí hlavou. „Kaţdopádně

145

budeme potřebovat tvé síly, abychom se sami ochránili před

nebezpečím.“

Sofie se natáhla a zmáčkla bratrovu ruku. „Víš, ţe bych nikdy

nikomu nedovolila, aby ti ublíţil.“

„Já vím,“ kývl věřícně Josh. „Alespoň ne úmyslně. Ale co se stane,

kdyţ tě zase něco posedne, jako v Hekatině říši?“

Sofie kývla. „Pak nad tím nemám ţádnou kontrolu,“ připustila

Sofie. „Byla jsem jako ve snu, pozorovala jsem někoho, kdo vypadal

jako já.“

„Náš fotbalový trenér říká, ţe neţ dokáţeš řídit ostatní, musíš se

naučit řídit sám sebe. Ségra, kdyţ se naučíš ovládat svou auru a

schopnosti, pak uţ s tebou nikdy nikdo nebude moci manipulovat.

Budeš neskutečně mocná. A já, protoţe mé schopnosti zatím nejsou

probuzené, já se naučím ovládat tenhle meč.“ Zakrouţil mečem a

pokusil se ho roztočit, ale ostří sklouzlo a udělalo hlubokou rýhu do

zdi. „Jejda!“

„Joshi!“

„Co je? Nikdo si toho nevšimne.“ Rukávem se snaţil díru

zamaskovat, ale omítkou se mu podařilo dostat aţ na cihlu.

„Jen to zhoršuješ a určitě jsi udělal i rýhu do ostří meče.“

Josh si pořádně prohlédl zbraň na světle, ale nenašel jedinou

známku po zásahu.

Sofie pomalu pronesla. „Já si stejně stále myslím…, ne jsem

přesvědčena, ţe se ohledně ostatních mýlíš.“

„Sofie, musíš mi věřit.“

„Já ti věřím, ale nezapomeň, ţe čarodějka tyhle lidi zná a důvěřuje

jim.“

„Sofie,“ řekl Josh téměř zoufale, „my o čarodějce také vůbec nic

nevíme.“

„Ale Joshi, já o čarodějce vím úplně všechno,“ řekla Sofie s

pohnutím. Poklepala si ukazováčkem na spánek. „A někdy si přeju,

abych nevěděla. Její celý ţivot, tisíce let jsou uvnitř mé hlavy.“ Josh

otevřel pusu a chystal se oponovat, ale Sofie zvedla ruku, aby ho

zastavila. „Takţe co udělám? Budu spolupracovat se Saint-

Germainem a naučím se všechno, co mě bude chtít naučit.“

„Zároveň na něj můţeš dohlédnout a zkus zjistit, co mají s

Flamelem za lubem.“

146

Sofie to ignorovala a dodala: „Moţná pak příště, aţ nás někdo

napadne, budeme schopni se sami ubránit.“ Znovu pohledem přejela

krásné paříţské střechy. „Alespoň tady jsme v bezpečí.“

„Ale na jak dlouho?“ namítl Josh.

309

KAPITOLA 24

Dr. John Dee zhasnul světlo a vyšel z obrovské loţnice na balkon.

Opřel se o kovové zábradlí a díval se na noční Paříţ. Nedávno pršelo

a vzduch byl vlhký a lezavě studený s kyselým nádechem Seiny a

výfukových plynů. Nenáviděl Paříţ.

Vţdycky to tak ale nebylo. Kdysi byla Paříţ dokonce jeho

nejoblíbenější město v celé Evropě. Měl na ni ty nejkrásnější a

nejzajímavější vzpomínky. Nakonec právě zde se stal nesmrtelným.

Ve sklepeních hluboko pod Bastilou, pevností, která slouţila jako

vězení, ho vraní bohyně vedla ke starobylé bytosti, která mu nabídla

věčný ţivot za bezmeznou a naprostou oddanost.

Dr. John Dee sbíral pro starobylé rasy informace, slídil, podnikl

mnoho nebezpečných misí do nespočetných říší, z nichţ jen některé

sousedily s lidským světem. Bojoval s armádami mrtvých i

nemrtvých, pronásledoval různé netvory nehostinnými pustinami a

ukradl pár zajímavých předmětů uctívaných a vysoce ceněných

některými civilizacemi. Časem se stal nepostradatelným starobylých

bytostí z temnot, jelikoţ ţádná mise pro něj nebyla nemoţná, ţádný

úkol neproveditelný… kromě Flamela. Anglický čaroděj selhal v

polapení Nikolase a Perenely Flamelových, a selhával znovu a znovu

a nezapomenutelně několikrát právě v tomto městě.

Zůstávalo mu utajeno jako jedno z největších tajemství, jak mu

Flamelovi dokázali unikat tak dlouho. Pracovala pro něj celá armáda

lidí i nelidí, zvířat i bytostí za hranicemi lidského chápání. Jeho síť

agentů byla nesmírná, ptáci ve vzduchu, krysy, kočky nebo psi na

zemi. Měl k dispozici stvoření z dávných legend a mytologie, a

přesto se mu nepodařilo Flamelovy dostat uţ po více neţ čtyři sta let.

Ani poprvé zde v Paříţi, ani jinde v ostatních městech Evropy i

Ameriky. Vţdy jako by byli o krok vepředu a mnohdy odjíţděli z

místa ve chvíli, kdy přijíţděl. Téměř to působilo, jako by je někdo

varoval. Ale to bylo samozřejmě naprosto vyloučené. Dee totiţ své

plány nesvěřoval vůbec nikomu.

Dveře za ním se otevřely a zase zavřely. Dee ucítil nezaměnitelný

hadí zápach a bez ohlédnutí řekl: „Dobrý večer, Niccolo.“

„Vítejte v Paříţi.“ Niccolo Machiavelli promluvil latinsky.

„Doufám, ţe vaše cesta byla příjemná. Líbí se vám pokoj?“

Machiavelli na letiště poslal auto, které Johna Dee vyzvedlo.

309

Doprovázela je policejní eskorta aţ do jeho velkého domu ve městě

na Pláce du Canada.

„Kde jsou?“ vyštěkl nezdvořile Dee, aniţ odpověděl na otázku

svého hostitele, čímţ záměrně dával najevo svou převahu. Mohl být

o pár let mladší neţ Ital, ale on tu velí.

Machiavelli vyšel z pokoje na balkon a přistoupil k Johnovi Dee.

Nechtěl si pomačkat oblek, a tak stál s rukama spojenýma za zády.

Vysoký, elegantní, dokonale oholený Ital s nakrátko ostříhanými

bílými vlasy vypadal trochu nepatřičně vedle malého muţe s ostře

řezanou tváří, do špičky střiţeným plnovousem a šedými vlasy

staţenými vzadu do ohonu. „Všichni jsou stále v Saint-Germainově

domě a před chvílí se k nim připojil i Flamel.“

Dr. Dee se nenápadně podíval na Machiavelliho a kousavě

poznamenal: „Jsem překvapen, ţe jste se je nepokusil zajmout sám.“

Machiavelli si prohlíţel město, které měl pod kontrolou a klidně

odvětil: „Myslel jsem, ţe nechám poslední krok k jejich zajetí na

vás.“

„Chcete spíš říci, ţe vám nařídili, abyste to nechal na mě, ţe?!“

vyhrkl Dee.

Machiavelli na to neřekl nic.

„Saint-Germainova rezidence je obklíčena?“

„Úplně.“

„A uvnitř je pouze pět lidí? Ţádný personál, ochranka?“

„Alchymista a Saint-Germain, dvojčata a Stín.“

„Scathach je trochu problém,“ zamumlal Dee.

„Moţná bych měl řešení,“ navrhl opatrně Machiavelli. Počkal, aţ

se k němu anglický čaroděj se šedýma očima, v nichţ se odráţela

ulice, zvědavě otočil. „Poslal jsem pro Valkýry, největší nepřátele

Scathach. Před chvíli dorazily.“

Na tváři Johna Dee se objevil ne příliš častý úsměv, poodstoupil od

Machiavelliho a lehce se uklonil. „Valkýry – opravdu výborný

nápad.“

„Jsme na stejné lodi,“ uklonil se Machiavelli na oplátku.

„Slouţíme stejným pánům.“

Dee se uţ chystal vkročit zpátky do místnosti, kdyţ se zastavil a

otočil na Machiavelliho. Najednou zavanul lehký zápach zkaţených

vajíček a síry, který pak chvíli ve vzduchu visel jako zlověstné

znamení. „Nemáte ani tušení, komu slouţím,“ sykl.

309

Dagon otevřel vysoké dvoukřídlé dveře a ustoupil. Niccolo

Machiavelli a Dr. John Dee vešli do knihovny obloţené

vyřezávaným dřevem a přivítali své hosty.

V místnosti jiţ stály tři mladé ţeny.

Na první pohled si byly tak podobné, ţe by mohly být trojčata.

Vysoké, hubené s blond vlasy na ramena, dokonce i oblečení měly

stejné. Jednoduchá tílka pod lehkými koţenými saky doplňovaly

modré dţíny zastrčené pod koleny do vysokých bot. Tváře měly s

vystupujícími lícními kostmi, hluboce posazené oči a špičaté brady.

Lišily se jen podle barvy očí. Různého odstínu modrých očí si musel

všimnout kaţdý. Nejsvětlejší byly safírové a nejtmavší aţ téměř

modro fialové. Všechny vypadaly maximálně na šestnáct sedmnáct

let, ale ve skutečnosti byly starší neţ většina známých civilizací.

Nazývaly se Dísy nebo také Valkýry.

Machiavelli se zastavil uprostřed místnosti a postupně se podíval

na kaţdou z nich, přičemţ se je snaţil nějakým způsobem od sebe

rozeznat. Jedna seděla u velkého piana, druhá se uvelebila na

pohovce a třetí se opírala o okenní parapet a hleděla do tmy, zatímco

v rukách drţela neotevřenou knihu v koţené vazbě. Jakmile se

přiblíţil, ţeny se obrátily a Machiavelli si všiml, ţe lak na nehtech se

shoduje s barvou očí. „Děkuji vám, ţe jste přišly,“ uvedl se latinsky,

protoţe latina s řečtinou byly jazyky, kterým rozuměly téměř veškeré

starobylé bytosti.

Dívky se na něj lhostejně podívaly.

Machiavelli mrknul na Dagona, který vešel do knihovny a zavřel

za sebou dveře. Sundal si sluneční brýle, které odhalily jeho velké

kulaté oči bez víček. Promluvil rychle řečí, kterou by těţko dokázal

jakýkoliv člověk vyloudit ze svých úst.

Ale Valkýry ho také ignorovaly.

Dr. John Dee si dramaticky povzdechl. Posadil se do velkého

koţeného křesla a spráskl ruce s hlasitým plácnutím. „To by stačilo,“

řekl anglicky. „Přišly jste kvůli Scathach. Nyní je čas, abyste řekly,

jestli ji chcete, nebo ne.“

Dívka u piana se na Johna Dee podívala. Jestli si Angličan všiml,

ţe přetočila hlavu nepřirozeným způsobem, nedal to na sobě znát.

„Kde je?“ zeptala se stroze, ale perfektní angličtinou.

„Velmi blízko,“ řekl Machiavelli, přičemţ se velice pomalu

pohyboval po místnosti.

Tři dívky obrátily pozornost na něj a sledovaly ho jako kočka myš.

309

„Co tady dělá?“

„Chrání alchymistu Flamela, Saint-Germaina a dva lidi,“ popsal

Machiavelli situaci. „My chceme jen lidi a Flamela, Scathach je

vaše.“ Na moment ztichl a pak dodal: „Můţete mít i Saint-Germaina,

jestli ho chcete. Nemá pro nás ţádnou cenu.“

„Stín. Chceme jenom ji,“ řekla Valkýra u piana a prsty přeběhla po

klávesách a vyloudila nádhernou melodii.

Machiavelli přešel stranou k servírovacímu stolku a nalil kávu ze

stříbrné konvice. Podíval se na čaroděje s tázavě zvednutým obočím

a zároveň zdvihl i šálek. Dee zavrtěl hlavou. „Měly byste vědět, ţe

Scathach je stále v dobré formě,“ pokračoval Machiavelli, přičemţ

mluvil k dívce u piana. Její téměř fialové oči se zúţily, ţe tvořily

skoro ploché čárky. „Včera ráno si lehce poradila s jednotkou

speciálně trénovaných policistů.“

„Člověče,“ téměř s odporem vyštěkla Valkýra. „Ţádný člověk se

nemůţe postavit Stínu.“

„Ale my nejsme z lidského rodu,“ řekla ţena u okna.

„Jsme Valkýry,“ dokončila třetí dívka, která seděla naproti Johnovi

Dee. „Jsme hrdinky, bojovnice, vládkyně mrtvých válečníků.“

„Ano, ano, ano,“ přerušil ji Dee netrpělivě. „My víme, kdo jsou

Valkýry. Podle dobových záznamů zřejmě největší bojovnice, které

kdy svět viděl. Ale my chceme vědět, jestli dokáţete porazit Stín.“

Valkýra u piana se obrátila, elegantně sklouzla ze ţidle a přešla po

koberci k čarodějovi. V mţiku stály obě sestry po jejím boku a

teplota v knihovně se najednou citelně sníţila.

„Vysmívat se nám, Dr. Dee, by vám mohlo být osudné,“ zahrozila

jedna z nich.

Dee si znovu povzdechl a znovu opakoval otázku: „Dokáţete

porazit Scathach?“ Sáhl po telefonu a dodal: „Protoţe jestli ne, jsem

si jistý, ţe se najdou jiní, kteří to rádi zkusí. Můţu zavolat

Amazonky, samuraje nebo bohatýry.“

Teplota v místnosti, zatímco mluvil, stále rapidně klesala. Z jeho

úst se nakonec linula pára a na obočí a vousu se mu tvořily malé

ledové krystalky.

„Dost těch triků!“ Dee lusknul prsty a jeho aura ţlutě zazářila. V

knihovně bylo najednou příjemně teplo a ve vzduchu se vznášel

těţký odér pukavců.

„Není ţádný důvod pro znevaţování nejlepších válečnic. Dísy

porazí Stín,“ řekla dívka vpravo.

309

„Jak?“ vyštěkl Dee.

„Máme něco, co nemá ţádný jiný bojovník.“

„Mluvíte v hádankách, upřesněte to,“ řekl netrpělivě Dee.

„Řekněte mu to,“ přidal se Machiavelli.

Valkýra s nejsvětlejšíma očima se otočila po směru jeho hlasu, a

pak zase zpět. Její dlouhé prsty namířily k jeho obličeji. „To ty jsi

zničil Ygdrasil a osvobodil našeho domácího miláčka, který byl tak

dlouho uvězněn v kořenech stromu světa.“

V očích čaroděje se něco rychle mihlo a svaly okolo koutků sebou

trhly. „Nidhogg?“ podíval se na Machiavelliho. „Vy jste to věděl?“

Machiavelli přikývl: „Ano, samozřejmě.“

Valkýra s nejtmavšíma očima přistoupila k Johnovi Dee a zblízka

se mu podívala do tváře. „Ano, vypustil jsi Nidhogga, poţírače

lidských těl.“ S hlavou stále blízko čarodějovy tváře se otočila a

pohlédla na Machiavelliho. Její sestry udělaly totéţ a společně řekly:

„Vezmi nás tam, kde se Stín a ti ostatní skrývají, a pak odejděte. Aţ

zavoláme Nidhogga, Scathach zkáze neunikne.“

„Umíte to stvoření ovládat?“ zeptal se Machiavelli zvědavě.

„Ve chvíli, kdy pohltí Stín, nejdřív její vzpomínky a pak její tělo a

kosti, bude potřebovat spát. Po takové lahůdce, jako je Scathach,

bude zřejmě spát celá staletí. Pak ho znovu chytíme.“

Niccolo Machiavelli přikývl. „Ještě jsme nemluvili o vaší

odměně.“

Valkýry se usmály a i Machiavelli, který jiţ viděl mnohé, poznal

zhnusení a nenávist v jejich tvářích. „Nepotřebujeme ţádnou

odměnu,“ řekla Valkýra s tmavýma očima. „Uděláme to, abychom

obnovily čest svého klanu a pomstily poníţení a potupu naší rodiny.

Scathach-Stín zničila mnohé naše sestry.“

Machiavelli kývl. „Rozumím. Kdy zaútočíte?“

„Za úsvitu.“

„Proč ne rovnou?“ poţadoval Dee. „Jsme stvoření šera. V tom

mezidobí mezi dnem a nocí jsme nejsilnější,“ řekla jedna z nich.

„Tehdy jsme neporazitelné,“ dodala druhá sestra.

309

KAPITOLA 25

„Ještě jsem si nezvykl na evropský čas,“ řekl Josh.

„Proč?“ zeptala se Scathach. Stáli v plně vybavené tělocvičně v

suterénu Saint-Germainova domu. Na jedné straně byla nalepená

zrcadla, která odráţela mladého muţe a upírku před nejmodernějšími

posilovacími stroji.

Josh se podíval na hodiny na zdi a vysvětlil: „Jsou tři hodiny

ráno…, měl bych usínat únavou, ale jsem naprosto svěţí. No a doma

je teprve šest večer, coţ by odpovídalo.“

Scathach kývla. „To je jen jeden z důvodů. Další je, ţe kolem tebe

jsou lidé jako Nikolas a Saint-Germain a zvláště tvá sestra a Johanka.

I kdyţ tvé schopnosti ještě nebyly probuzeny, jsi ve společnosti lidí,

kteří mají velice silné aury. Tvá vlastní pak sbírá trochu té síly od

ostatních a dodává ti energii. Ale jen to, ţe se necítíš unavený,

neznamená, ţe bys neměl odpočívat,“ dodala. „A také pij hodně

vody. Aura spaluje hodně tekutin a je potřeba je doplňovat.“

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila Johanka. Scathach byla

oblečena v černé, zatímco Johanka měla na sobě bílé tričko s

dlouhým rukávem, volné bílé kalhoty a světlé tenisky. Ovšem stejně

jako Scatty si přinesla meč. „Myslela jsem, ţe byste uvítali

pomocníka,“ řekla téměř ostýchavě.

„Myslela jsem, ţe jsi šla spát,“ řekla Scatty.

„V poslední době moc nespím, a pokud ano, mám neklidné sny.

Vidím v nich všude ničivé poţáry.“ Smutně se usmála a dodala: „Je

v tom trochu ironie, protoţe můj manţel je mistr ohně, přesto mě v

noci budí sny o ohni a zkáze, kterou můţe přinést.“

„Kde je Francis?“

„V pracovně, skládá. Bude tam celé hodiny, nejsem si jistá, jestli

vůbec ještě někdy spí. Nyní ale,“ změnila téma a mrkla na Joshe,

„jak ti to jde?“

„Stále se učím, jak vůbec meč drţet a zaujmout výchozí pozici,“

zamumlal Josh a připadal si strašně trapně. Viděl nespočet filmů, a

tak si myslel, ţe ví, jak se bojuje s mečem. Nikdy by si však

nepomyslel, ţe jen drţet ho, je tak těţké. Scathach se posledních

třicet minut snaţila naučit ho správně Klarent tasit a drţet ho, aniţ by

ho upustil, ale moc velký úspěch nezaznamenala. Pokaţdé, kdyţ se

pokusil mečem máchnout, mu vyklouzl z ruky. Dokonale vyleštěná

309

dřevěná podlaha byla proto plná škrábanců a záseků. „Je to těţší, neţ

jsem myslel,“ nakonec přiznal Josh. „Vůbec nevěřím, ţe se to vůbec

kdy naučím.“

„Hlavu vzhůru, máš toho nejlepšího učitele,“ řekla sebejistě

Johanka. „Dokázala vycvičit z obyčejné venkovské holky obávanou

bojovnici.“ Zakrouţila zápěstím a její dlouhý meč, téměř tak dlouhý,

jako byla ona sama, zavířil vzduchem, aţ vydal téměř lidský sten.

Josh se pokusil napodobit její pohyb, ale Klarent se mu opět

vymknul z ruky a zabodl se ostřím do podlahy a chvíli se kymácel

sem tam.

„Promiň,“ zamumlal provinile Josh.

„Prosím tě, zapomeň na všechno, co si myslíš, ţe víš o zacházení s

mečem,“ nařídila Scathach. Podívala se přitom na Johanku a dodala:

„Příliš se kouká na televizi. Myslí si, ţe mečem můţe kroutit jako s

taktovkou.“

Johanka si povzdychla. Přehodila obratně svůj dlouhý meč a

nabídla ho rukojetí Joshovi. „Vem si ho.“

Josh zvedl pravou ruku a dotkl se rukojeti.

„Moţná bude jednodušší chytit ho oběma rukama,“ navrhla malá

Francouzka.

Josh jako by radu neslyšel, pevně chytil Johančin meč. Ze všech sil

zabral, aby ho zvedl z jejích rukou, ale nepovedlo se mu to. Meč byl

neuvěřitelně těţký.

„Uţ vidíš, proč jsme stále na začátku,“ řekla Scatty. Vytrhla meč

Joshovi z rukou a hodila ho Johance, která ho lehce chytila.

„Začneme s tím, jak zbraň drţet.“ Johanka se postavila po Joshově

pravici, Scathach po levici. „Stůj zpříma, dívej se před sebe.“

Josh se díval do zrcadla, kde jasně viděl sám sebe vedle Scatty,

zatímco kolem Johanky z Arku se rozprostíral slabý stříbrný opar.

Několikrát zamrkal a pořádně zavřel oči, ale kdyţ je otevřel, stříbrná

mlha nezmizela.

„To je má aura,“ vysvětlila Johanka, která uhádla Joshovu otázku

dřív, neţ otevřel pusu. „Většina lidí ji nevidí, ale někdy je viditelná

na fotkách nebo v zrcadlech.“

„A stejnou má i Sofie?“ zeptal se Josh.

Johanka zavrtěla hlavou. „Ale ne, ani zdaleka není jako Sofiina,“

řekla, čímţ ho překvapila. „Aura tvé sestry je o hodně silnější.“

Johanka zvedla svůj dlouhý meč, několikrát jím máchla a nakonec

ho poloţila ostřím na zem špičkou mezi chodidla a ruce opřela o

309

jílec. „Tak teď přesně opakuj po nás… a pomalu.“ Zvedla meč a

natáhla pravou ruku dopředu. Na druhé straně udělala Scathach totéţ

jen s oběma svými kratšími meči.

Josh chytil svůj kamenný meč a zvedl ruku. Ještě neţ ji úplně

natáhl, začala se mu ruka pod tíhou třást. Zaťal zuby a vší silou se

snaţil udrţet ruku v klidu. „Je příliš těţký,“ vydechl, kdyţ mu ruka

klesla a protahoval si rameno. V paţi mu hořelo trochu jako po

prvním fotbalovém tréninku po letních prázdninách.

„Zkus to takhle. Sleduj.“ Johanka mu ukázala, jak chytit zbraň

oběma rukama.

Josh zjistil, ţe s oběma rukama je lehčí udrţet meč bez hnutí

nahoře. Zkusil to znovu i s jednou rukou a tentokrát vydrţel asi půl

minuty, neţ mu svaly začaly vypovídat sluţbu. S dalším

povzdechem ruku sklonil. „Jednou rukou mi to prostě nejde,“

postěţoval si.

„Časem to půjde,“ odsekla Scatty, která uţ trochu ztrácela

trpělivost.

„Zatím tě tedy naučím, jak ovládat meč oběma rukama – východní

styl.“

Josh kývl. „To snad bude jednodušší.“ Celé roky strávil cvičením

taekwonda, a vţdycky chtěl začít kendo – tradiční japonské umění

boje s mečem, ale rodiče vţdy říkali, ţe je to příliš nebezpečné.

„Potřebuje jen trochu cvičit,“ usoudila váţně Johanka a se svýma

jasnýma a lesknoucíma očima sledovala Scattyin odraz v zrcadle.

„Jak dlouho?“ zeptal se Josh.

„Alespoň tři roky.“

„Tři roky?“ zhluboka se nadechl Josh. Utřel si zpocenou ruku do

kalhot pak druhou a znovu se chytil meče. Pak se na sebe podíval do

zrcadla a pokračoval v tréninku. „Doufám, ţe si Sofie vede lépe neţ

já,“ zamumlal spíš pro sebe.

Hrabě de Saint-Germain přivedl Sofii do malé střešní zahrady.

Pohled na noční Paříţ odtud byl velkolepý. Sofie se naklonila přes

zábradlí, aby dohlédla dolů na Champs-Elysées. Doprava se konečně

utišila a město bylo klidné. Zhluboka nabírala vlhký a studený

vzduch, ve kterém se nesl typický nádech Seiny vyplněný

nespočetnými bylinkami v různých květináčích a truhlících všude

okolo. Sofie si začala třít paţe a trochu se zachvěla.

„Je ti chladno?“ zeptal se hrabě.

309

„Trochu,“ odpověděla, ačkoliv si nebyla jistá, jestli to není spíš

nervozitou. Věděla, ţe sem přišli, aby ji Saint-Germain zasvětil do

tajemství ohně.

„Po dnešní noci ti uţ nikdy nebude zima,“ slíbil Saint-Germain.

„Mohla bys projít Antarktidou jen v kraťasech a tričku, a stejně by ti

bylo teplo.“ Setřásl dlouhé vlasy z čela a utrhl lísteček z květináče. V

dlani pak rozemlel zelený lístek a promnul ruce. Vzduchem zavoněla

máta. „Johanka hrozně ráda vaří. Pěstuje si sama tady nahoře snad

všechny druhy bylinek a koření,“ vysvětlil a zhluboka natáhl vůni.

„Je tu asi tucet druhů – máta, oregáno, tymián, šalvěj nebo bazalka.

A samozřejmě levandule. Miluje levanduli, připomíná jí mládí.“

„Kde jste se s Johankou potkali? Tady ve Francii?“

„Nakonec jsme se dali dohromady tady, ale věř nebo ne, poprvé

jsem ji viděl v Kalifornii v roce 1849. Já jsem tam vyráběl trochu

zlata a ona pracovala v misii, starala se o kuchyni a nemocnici, kde

lidé, kteří odešli na západ hledat zlato, vţdy dostali alespoň

polévku.“

Sofie za zamračila. „Vy jste vyráběl zlato v době Zlaté horečky?

Proč?“

Saint-Germain pokrčil rameny a vypadal trochu vyvedený z míry.

„Jako skoro kaţdý v Americe ve čtyřicátém osmém a devátém roce

jsem i já odešel hledat zlato na západ.“

„Myslela jsem, ţe dokáţete zlato vyrobit. Nikolas to alespoň umí.“

„Výroba zlata je dlouhý a namáhavý proces. Myslel jsem, ţe bude

daleko jednodušší ho vykopat ze země. Ve chvíli kdy se alchymista

dostane k nějakému zlatu, není pro něj uţ problém ho rozmnoţit. To

jsem měl také v úmyslu. Bohuţel jsem ale koupil kus země, která

byla k ničemu. Tak jsem tam začal s výrobou, a pak jsem půdu

prodal dalším, kteří právě dorazili.“

„Ale to je odporné,“ řekla šokovaná Sofie.

„Byl jsem mladý a nerozváţný,“ omlouval se Saint-Germain. „A

také hladový, coţ asi není ţádná omluva,“ dodal. „Kaţdopádně

Johanka pracovala v Sacramentu, a neustále potkávala lidi, kteří ode

mě koupili kus naprosto nepouţitelné země. Myslela si o mně, ţe

jsem šarlatán, a tím jsem také byl. Já ji zase povaţoval za jednu z

oněch strašných samaritánů, kteří neustále pomáhají všem, i kdyţ o

to nestojí. Ani jeden jsme tehdy nevěděli, ţe ten druhý je nesmrtelný,

a na první pohled jsme se nesnášeli. Během let jsme na sebe

několikrát narazili a aţ za druhé světové války jsme se znovu potkali

309

tady v Paříţi. Johanka bojovala v hnutí Odporu a já jsem byl

americký špion. Tehdy jsme pochopili, ţe jsme jiní neţ ostatní.

Válku jsme přeţili a od té doby jsme stále spolu, ačkoliv Johanka se

dost drţí v ústraní,“ zavtipkoval. „Nikdo, ani ţádný z mých fanoušků

nebo bulvár netuší, ţe jsme se vzali. Mohli bychom pravděpodobně

fotky z obřadu prodat za malé jmění, ale Johanka nestojí o pozornost

veřejnosti.“

„Proč ne?“ Sofie věděla, ţe spousta celebrit si cení své soukromí,

ale zůstat v naprosté anonymitě jí přišlo divné.

„Upřímně… je to pochopitelné. Vzpomeň si, naposledy, kdyţ byla

slavná, ji chtěli upálit na hranici.“

Sofie chápavě přikývla. Najednou touha být neviditelná vypadala

naprosto rozumně. „Jak dlouho znáte Scathach?“ změnila téma.

„Pár století. Kdyţ jsme se s Johankou dali dohromady, zjistili jsme,

ţe máme hodně společných známých. Všechny nesmrtelné,

samozřejmě. Johanka ji ale zná déle. Ačkoliv si nejsem jistý, jestli

vůbec existuje někdo, kdo Stín opravdu zná,“ dodal s upřímným

úsměvem. „Vţdycky je tak…“ zarazil se, kdyţ hledal to správné

slovo. „Samotářská?“ navrhla Sofie.

„Ano, samotářská.“ Přehlédl noční město a smutně zavrtěl hlavou.

Pak se přes rameno podíval na Sofii. „Víš kolikrát stála úplně sama

proti starobylým bytostem z temnot, kolikrát šla do strašlivého

nebezpečí, aby proti nim ochránila tento svět?“

Ale kdyţ Sofie začala vrtět hlavou, do mysli se jí vkrádaly

nejrůznější obrazy a úlomky čarodějčiných vzpomínek, ve kterých

figurovala Scathach.

Scathach v drátěné košili stála sama na mostě se dvěma

lesknoucími se meči a čekala na blíţící se netvory, kteří se podobali

slimákům.

Scathach v plné zbroji ve dveřích obrovského hradu s rukama

sloţenýma na prsou. Její meč zabodnutý u nohou v zemi a před ní

armáda velkých ještěrů.

Scathach oděná do tulení kůţe a koţešin balancuje na plovoucí kře,

zatímco ji obkličují stvoření, která jako by byla vytesána z ledu.

Sofie si olízla rty. „Proč… proč to všechno dělá?“

„Protoţe to je celá ona. Je to její podstata.“ Hrabě se na Sofii mile

podíval a smutně se usmál. „A protoţe umí jen to. Ale teď…“ rychle

změnil řeč. Ruce znovu třel o sebe a k nebi letěly jiskry a uhlíky.

309

„Nikolas chce, abych tě zasvětil do tajemství ohně. Jsi nervózní?“

zeptal se.

„Trochu. Uţ jste někdy někoho učil?“ zeptala se Sofie váhavě.

Saint-Germain se culil na celé kolo, aţ ukázal celý chrup. „Ne,

nikoho. Budeš můj první student… a pravděpodobně také poslední.“

Sofie cítila, jak ji ţaludek poskočil a najednou se to všechno

nejevilo jako moc dobrý nápad. „Proč poslední?“

„No, moţnosti, ţe potkám někoho dalšího, jehoţ schopnosti budou

probuzeny, jsou mizivé. Navíc šance najít někoho s takovou aurou,

jako máš ty, je více neţ nepravděpodobná. Stříbrná aura je

neskutečně vzácná. Johanka byla poslední mezi lidmi, kdo ji měl, a

narodila se v roce 1412. Jsi velmi výjimečná Sofie Newmanová.“

Sofie těţce polkla, vůbec se tak necítila.

Hrabě si sedl na obyčejnou dřevěnou lavičku, která stála u komína.

„Posaď se vedle mě a já ti řeknu, co vím.“

Sofie si přisedla a dívala se přes střechy města do dáli. Do její

mysli začaly mimovolně proudit vzpomínky na Paříţ, nebyly však

její. Panorama bylo jiné, nízké budovy okolo masivní pevnosti a k

nebi stoupal kouř z tisíců komínů. Záměrně se od vzpomínek

odpoutala, protoţe si uvědomila, ţe viděla Paříţ očima čarodějky z

Endoru tak, jak si ji pamatovala ona.

Saint-Germain se posunul a otočil, aby viděl na Sofii. „Dej mi

ruku,“ řekl tiše. Sofie mu podala pravou ruku a okamţitě pocítila, jak

jí tělem proniká teplo. Uţ jí nebyla zima. „Nyní mi dovol, abych ti

předal to, co mi sdělit můj učitel magie ohně.“ Kdyţ začal mluvit,

zvedl ukazováček a krouţil s ním po Sofiině dlani. Sledoval

jednotlivé čáry a záhyby na její kůţi. „Můj učitel mi řekl, ţe se

najdou bytosti, které budou tvrdit, ţe nejmocnější magie jsou

svázány s jinými ţivly, jako je vítr, voda nebo země. Ale to není

pravda. Síla ohně překoná všechny ostatní.“

Během jeho slov se vzduch před nimi začal míhat jako za horkého

letního odpoledne. Sofie pozorovala obláčky kouře, které se

roztočily a tančily podle slov hraběte. Vytvářely dokonce obrazy,

symboly a scény. Chtěla zvednout ruku a dotknout se jich, ale raději

zůstala klidně sedět. Pak střecha domu postupně mizela a mizela celá

Paříţ okolo, jediné, co zůstalo, byl tichý a monotónní Saint-

Germainův hlas a všudypřítomné létající jiskřičky a plamínky, ze

kterých se začaly vynořovat konkrétní obrazy.

309

„Oheň pohlcuje vzduch. Můţe ohřát vodu, aţ se vypaří, a také

můţe svou silou rozervat zemský plášť.“

Sofie sledovala scénu, na které sopka chrlila rozţhavenou lávu

vysoko do vzduchu. Černočervená roztavená hmota a bílé horké

jiskry sršely dolů na zablácené kamenné město…

„Oheň je ničitel, ale také stvořitel. Pralesy potřebují oheň, aby se

oţivily. Některá semena dokonce díky poţáru vzklíčí.“

Plamínky se zformovaly před jejíma očima do lístků a Sofie

uviděla zpustošený a vyhořelý les, stromy poznamenané ničivým

poţárem. Ale úplně dole na zemi rašily z popela pomalu zelené

výhonky nových rostlinek.

„Za dávných věků oheň dával lidem teplo, pomáhal jim přeţít

drsné a chladné klimatické podmínky.“

Z ohně vystoupil další obraz, tentokrát pustá nehostinná krajina,

skalnatá a pokrytá sněhem, ale Sofie uviděla ve skále jeskyni, která

byla zalita příjemným ţlutočerveným světlem…

Ozvalo se náhlé prásknutí a paprsek tenký jako tuţka vystřelil k

nočnímu nebi. Sofie zaklonila hlavu a sledovala proud světla výš a

výš, aţ zmizel mezi hvězdami.

„Tohle je tajemství ohně.“

Sofie přikývla. Její kůţe se chvěla, a kdyţ se podívala dolů, spatřila

drobné ţlutozelené plamínky, které vycházely ze Saint-

Germainových prstů. Přeskočily na její ruku a obtočily zápěstí.

Plápolaly a třepetaly se, ale nepálily, ba naopak byly heboučké jako

pírko a příjemně chladily. Na kůţi zanechávaly slabou černou stopu

jako od sazí. „Vím, jak důleţitý je oheň. Mamka je archeoloţka,“

řekla Sofie zamyšleně. „Říkala, ţe lidé začali svou cestu k civilizaci,

teprve, kdyţ začali tepelně upravovat maso.“

Na tváři hraběte se objevil úsměv. „Můţeš za to poděkovat

Prométheovi a čarodějce z Endoru. To oni přinesli oheň mezi lidi.

Vaření masa umoţňovalo jeho lepší strávení a vyuţití nutričních

látek, a tak lidé začali zpracovávat maso zvířat, která lovili. Oheň je

také ohříval v jeskyních a odháněl dravce, a Prométheus jim rovněţ

ukázal, jak stejný ţivel pouţít k tvrzení nástrojů a zbraní.“ Pak sebral

Sofiinu ruku a drţel ji skoro jako doktor, kdyţ měří tep. „Oheň řídil

dějiny kaţdé velké civilizace od starodávných říší aţ po současnost.

Bez slunečního tepla by totiţ tahle planeta byla jen samá skála a

led.“

309

Před Sofiinýma očima se opět rozehrála hra obrazů, která se

vytvořila z kouře a jiskřiček. Jednotlivé výjevy se kroutily a vlnily v

klidné noční atmosféře.

… šedohnědá planeta, která se otáčela ve vesmíru, a kolem které

obíhal jediný měsíc. Nebyly tu ţádné mraky, ţádná modrá voda ani

zelené kontinenty a zlaté pouště. Všude jenom šeď. Dole byla

viditelná jen slabá ohraničení velkých útvarů v nekonečném moři

pevné horniny. Sofie si najednou uvědomila, ţe se dívá na Zemi,

moţná daleko předaleko v budoucnosti. Hrůzou vydechla, čímţ

rozfoukla dým a scénu s ním.

„Magie spojená s ohněm je nejsilnější za svitu slunce,“ hrabě

pohnul pravou rukou a ve vzduchu nakreslil známý symbol. Před

nimi visel kruh s ostny, který připomínal slunce. Saint-Germain do

něj fouknul a obraz se rozpadl na svítící jiskry. „Bez ohně nejsme

nic.“

Levou ruku hraběte nyní celou obklopil plamen, ale stejně drţel

Sofii za zápěstí. Červenobílé plamínky se vinuly okolo Sofiiných

prstů k dlani. Všechny prsty vypadaly jako malé svíčky v různých

barvách – červená, ţlutá, zelená, modrá a bílá – a přece necítila

bolest ani strach.

„Oheň můţe léčit, můţe uzavřít ránu nebo vypálit infekci,“

pokračoval Saint-Germain váţně. „Jeho moc je naprosto odlišná od

magie ostatních ţivlů, protoţe jako jediná je přímo napojená na

čistotu a sílu tvé aury. Téměř kaţdý je schopný se naučit základy

magie ostatních ţivlů – země, větru, vody. Kouzla a zaříkání si lze

zapamatovat nebo napsat do knih, ale síla plápolajícího ohně je v

tobě samotné. Čím čistější aura, tím silnější plamen, a to znamená

Sofie, ţe si budeš muset dávat velký pozor, jelikoţ tvá aura je

výjimečně silná. Pokud povoláš sílu ohně, bude to síla neuvěřitelně

mocná. Varoval tě Flamel před nadměrným vyuţíváním schopností,

vysvětlil ti, ţe pak můţeš sama vzplát?“

„Scatty mi řekla, co se můţe stát,“ řekla Sofie.

Saint-Germain přikývl. „Nikdy si nezahrávej s ohněm, pokud jsi

unavená nebo jinak oslabená. Pokud nad ním ztratíš kontrolu, otočí

se proti tobě a spálí tě v mţiku na popel.“

V Sofiině pravé ruce nyní hořela velká ohňová koule. Všimla si, ţe

ji brní levá ruka a rychle ji zvedla z lavičky, kde zanechala kouřící a

opálený otisk ve dřevě. S tichým prasknutím se na dlani objevil

modrý plamínek a z kaţdého prstu vyšlehl další.

309

„Jak to, ţe necítím ţár?“ podivila se Sofie.

„Jsi chráněná svou aurou,“ vysvětlil hrabě. „Můţeš plamen

libovolně tvarovat, stejným způsobem, jak ukazovala Johanka

formování stříbrných předmětů ze síly aury. Můţeš vytvořit ohnivé

koule nebo vystřelit ohnivé šipky.“ Lusknul prsty a po střeše se

rozprskly velké kulaté jiskry. Potom zvedl ukazováček a namířil na

nejbliţší a z prstu vyšlehl plamínek ve formě šipky, která zasáhla

jiskru ničivým úderem. „Aţ budeš mít své schopnosti úplně pod

kontrolou, budeš schopná povolat sílu ohně pouhou myšlenkou, ale

do té doby potřebuješ nějaký spouštěč.“

„Spouštěč?“

„Normálně trvá celé hodiny meditace, neţ soustředíš svou auru k

bodu, který chceš rozsvítit. Ale kdysi před dávnými a dávnými časy,

někdo netrpělivý vytvořil spouštěč. Zkratku. Viděla jsi mé motýlky,

ne?“

Sofie kývla. Vzpomněla si na tucty malých tetování, která má

hrabě kolem zápěstí a na paţi.

„Ti jsou můj spouštěč.“ Saint-Germain zvedl dívčinu ruku. „A nyní

ty budeš mít svůj.“

Sofie se podívala na ruce, ze kterých zmizely plameny. Zanechaly

na kůţi jen černé šmouhy od sazí. Otřela ruce o sebe, ale jen popel

rozmazala.

„Dovol,“ hrabě zvedl konvičku a zatřásl jí. Uvnitř zašplouchala

voda. „Natáhni ruce,“ a polil je. Jakmile se voda dotkla Sofiiných

rukou, zasyčelo to, ale popel se smyl. Saint-Germain vytáhl čistý

kapesník ze zadní kapsy dţínů, namočil ho v konvi a utřel zbývající

špínu. Kolem Sofiina zápěstí, kde ji Saint-Germain drţel, saze

zůstaly. Tlustý černý pruh zůstal kolem zápěstí jako náramek.

Saint-Germain znovu lusknul prsty a z jeho ukazováčku a malíčku

vyšlehly plamínky. Vzal znovu Sofiinu ruku a přiblíţil plamínky k

zápěstí.

Sofie se podívala dolů a zjistila, ţe má do kůţe vypálené tetování.

Tiše zvedla ruku a otáčela ji, aby prozkoumala vzorovaný náramek,

který nyní měla kolem ruky. Dva pásky, zlatý a stříbrný, zapletené

do jednoho vytvořily téměř keltský vzor. Na spodní straně zápěstí,

kde Saint-Germain drţel palec, byl pravidelný kruh s červenou

tečkou uprostřed.

309

„Aţ budeš chtít přivolat sílu ohně, zmáčkni palcem ten kruh a

soustřeď svou auru,“ vysvětlil hrabě. „Mělo by to fungovat téměř

okamţitě.“

„A to je všechno?“ zeptala se překvapeně Sofie.

Saint-Germain kývl. „To je všechno. Proč, co jsi čekala?“

Sofie zavrtěla hlavou. „Já nevím, ale kdyţ mě zasvěcovala

čarodějka z Endoru do větrné magie, zabalila mě do obvazů jako

mumii.“

Saint-Germain se ostýchavě usmál. „No, já nejsem čarodějka z

Endoru, samozřejmě. Johanka mi vyprávěla, ţe ti čarodějka předala

veškeré své vzpomínky a vědomosti. Nemám tušení, proč to udělala,

určitě to nebylo nutné. Ale nepochybuji, ţe jistě měla své důvody.

Kromě toho, já nevím, jak to udělala – a ani nevím, jestli bych chtěl,

abys znala všechny mé myšlenky a vzpomínky,“ dodal s úsměvem.

„Některé z nich ani nejsou moc pěkné.“

Sofie se usmála. „To se mi ulevilo, nechtěla bych vstřebávat další

várku cizích vzpomínek.“ Ruku drţela stále před sebou a přitiskla

palec na kruh na spodní straně zápěstí a téměř okamţitě zadýmal

kouř z jejího malíčku, pak se jí nehet zbarvil do oranţova a vyšlehl

čistý plamínek. „Jak jste věděl, co máte dělat, jak mě to naučit?“

„No, v první řadě jsem býval alchymista. Předpokládám, ţe dneska

by mě označili za vědce. Kdyţ mě Nikolas poţádal, abych tě zasvětil

do ohňové magie, neměl jsem tušení, jak postupovat, a tak jsem to

pojal jako kaţdý jiný experiment.“

„Experiment?“ zamrkala Sofie. „Mohlo se to zvrtnout?“

„Jediné nebezpečí, které hrozilo, bylo, ţe by to jen nefungovalo.“

„Děkuji,“ řekla nakonec Sofie s úsměvem. „Čekala jsem něco

daleko dramatičtějšího, ale jsem moc ráda, ţe to nakonec bylo tak…“

zarazila se, protoţe hledala vystihující výraz, „tak obyčejné.“

„Upřímně, nesouhlasím s tím obyčejným. Kaţdý den se přece

člověk neučí, jak ovládnout oheň. Co třeba, ţe to bylo neobyčejné?“

navrhl Saint-Germain.

„No, to také.“

„To je pro dnešek vše. Jsou různé triky a pomůcky, které tě můţu

naučit – a také naučím. Ale aţ zítra. Ukáţu ti, jak vytvořit koule,

bochánky, prstýnky z plamene. Ale od chvíle, kdy máš vlastní

spouštěč, můţeš sílu ohně zavolat kdykoliv.“

„A musím k tomu něco říkat?“ zeptala se Sofie. „Musím se naučit

nějaké zaříkávadlo nebo kouzlo?“

309

„Jako co?“

„No, kdyţ jste rozsvítil Eiffelovu věţ, říkal jste něco jako ‚egnis.‘“

„Ignis,“ upřesnil hrabě. „Latinský výraz pro oheň. Ne, nemusíš

říkat vůbec nic.“

„Proč jste to tedy řekl u věţe?“

Saint-Germain se zasmál a řekl: „Jen jsem myslel, ţe to bude znít

stylově.“

309

KAPITOLA 26

Perenela Flamelová byla zmatená.

Plíţila se tmavými chodbami a zjistila, ţe všechny cely v tomto

patře ostrovního vězení jsou plné různých netvorů a stvoření z

temných příběhů starých mýtů a legend. Perenela viděla asi tucet

druhů upírů a jiných pololidských stvoření, také strašidla, troly,

skřítky. V samostatné cele spalo mládě Minotaura, kdeţto naproti

němu dva exempláře kanadského lidoţravého windiga vedle trojice

rohatých japonských démonů Oni. Celá další chodba cel patřila

pouze drakům od neškodných jednohlavých aţ po saně chrlící ohně.

Perenela si nemyslela, ţe tu jsou vězněni, protoţe ani jedna z cel

nebyla zamčená, ale všichni spali. Navíc všechny vchody byly

zabezpečeny třpytivou stříbrnou pavučinou. Nebyla si ovšem jistá,

zda pavučina měla drţet stvoření uvnitř a také z jakého důvodu.

Ţádné druhy podle jejích zkušeností k sobě nechovaly náklonnost,

spíš naopak. Minula místnost, kde pavučina ve vchodu byla

roztrhaná na cáry. Uvnitř nikdo nebyl, ale na zemi se válely kosti,

které rozhodně nebyly lidské.

Všechna tato stvoření byla z různých koutů země a z legend a

mytologií různých civilizací. O některých druzích, jako byla

windigo, slyšela jen vyprávět, ale alespoň pocházely z Ameriky. Jiná

stvoření, alespoň pokud věděla, se nikdy v Novém světě neobjevila a

zůstávala v bezpečí svých rodných zemí nebo říších, které v těch

místech sousedily s lidským světem. Japonští draci by se rozhodně

za normálních okolností nesetkali s keltskými draky.

Něco se tu chystá.

Perenela zašla za roh a ucítila závan větru, který projel jejími vlasy.

Vystavila tvář proudu vzduchu a zhluboka natahovala vůni mořských

řas a soli. S rychlým pohledem přes rameno, pospíchala dál chodbou.

Dee musel všechny druhy posbírat, shromáţdit dohromady, ale

proč? A moţná co je důleţitější, jak se mu to mohlo povést? Jen

zajetí jednoho exempláře indického upíra byl téměř nemoţný úkol,

ale dvanácti? A jak se mu povedlo oddělit mládě Minotaura od jeho

matky?

Dokonce i Scathach, jak byla odváţná a obávaná, by se raději

vyhnula setkání s tímto stvořením s hlavou býka, pokud by to bylo

moţné.

309

Perenela přišla ke schodišti. Vůně mořského vzduchu nyní sílila,

závan větru byl ostřejší, ale chvíli váhala, neţ poloţila nohu na první

schod. Raději se ještě sklonila a zkontrolovala zblízka, jestli opět

někde nevisí nějaká stříbrná pavučina. Stále se nesetkala s tím, co

vytvořilo tajemná vlákna, která vyšperkovala cely v celém patře, a to

ji nesmírně zneklidňovalo. Dalo se předpokládat, ţe stvoření, která

pavučiny utkalo, zřejmě spí… ale to také znamenalo, ţe se dříve

nebo později probudí. Aţ se tak stane, celé vězení se bude hemţit

pavouky, nebo také něčím horším, a Perenela chtěla v ten okamţik

uţ být venku.

Cítila, ţe se jí trochu vrací síly, alespoň tolik, aby se sama ubránila.

Byla si ovšem vědoma, ţe ve chvíli, kdy by své schopnosti pouţila,

okamţitě by tím sfinze vyslala signál, kde se právě nachází. Zároveň

by ji pouţití magie vyčerpalo a zase by zestárla. Věděla, ţe má pouze

jedinou šanci se sfinze postavit, a rozhodně ji nechtěla zahodit.

Musela být na to připravená a v nejlepší moţné kondici. Stoupala dál

po vrzajících kovových schodech a zastavila se před zrezavělými

dveřmi. Zastrčila si vlasy za ucho a přitiskla hlavu ke

zkorodovanému kovu. Slyšela jen tlukot vln o skálu, která neustále

síle moře ustupovala. Chytila oběma rukama kliku a opatrně se do

dveří opřela. Kovové panty vydaly neskutečný skřípající zvuk, při

kterém běhal mráz po zádech. Perenela zatajila dech, kdyţ se zvuk

pomalu nesl chodbami.

Vešla na prostorný dvůr, který byl ohraničený zchátralými a

polorozbořenými budovami. Vpravo viděla pomalu klesat slunce za

obzor. Vybarvilo pusté kamenné nádvoří teplým oranţovým světlem.

S úlevou si povzdychla, roztáhla doširoka ruce a tvář nastavila

slunečním paprskům. Zavřela oči a lehce zaklonila hlavu, aby

vychutnala znovu nabitý pocit volnosti. Po celé délce jejích černých

vlasů jiskřila statická energie, která zvedla vlasy z ramen, to jak se

její aura nabíjela. Vítr ze zálivu byl příjemně chladný a Perenela

dýchala zhluboka, aby se zbavila nepříjemného pachu vlhkosti,

hniloby a nestvůr, které spaly hluboko pod povrchem.

Najednou ji přitom napadlo, co mají všechna ta stvoření dole

společného: všechna jsou nestvůry, monstra a strašidla, která škodí

lidem.

Kde jsou všechna dobrá strašidla, skřítkové, víly, elfové, huldry a

Inari? Dee shromáţdil pouze lovce, predátory a škůdce. Anglický

čaroděj shromáţdil armádu netvorů.

309

Zezdola se ozvalo děsivé zavytí. Výkřik, který otřásl celým

ostrovem, dokonce i pod svýma nohama Perenela cítila vibrace

kamenných bloků. „Čarodějnice!“

Sfinga objevila, ţe Perenela utekla.

„Kde jsi, vědmo?“ V tu ránu byl čerstvý vzduch zkaţený odérem

sfingy.

Perenela se otočila, aby zavřela dveře, kdyţ spatřila nějaký pohyb

dole v šeru. Příliš dlouho se opájela pohledem do slunce. Před očima

ji tančily zlaté kruhy a nebyla schopná zaostřit. Zavřela oči na chvíli,

a kdyţ je znovu otevřela, zahleděla se do tmavé hlubiny.

Dole se míhaly stíny, sbíhaly se po zdech a shromaţďovaly pod

schody.

Perenela zatřásla hlavou. Tohle nebyly ţádné stíny. Bylo to

ohromné mnoţství stvoření, tisíce moţná deseti tisíce. Rozeběhly se

po schodech nahoru a zarazily se pouze před světlem.

Tehdy si Perenela uvědomila, co jsou zač. Pavouci – obávaní a

smrtící – a najednou jí přišlo logické, proč jsou pavučiny tak

rozdílné. Viděla rozzuřený proud sklípkanů, tarantulí, černých vdov,

hnědých poustevníků, slíďáků a cedivek. Věděla, ţe se nikde

nevyskytují na jednom místě dohromady… coţ znamenalo, ţe

cokoliv je svolalo a nyní ovládalo, zřejmě sídlí někde dole.

Perenela zabouchla dveře a zarazila je kusem kamenného bloku.

Pak se obrátila a utíkala, co ji nohy stačily. Uběhla ale sotva deset

metrů, kdyţ tu se dveře rozletěly náporem obrovské masy pavouků.

309

KAPITOLA 27

Josh unaveně otevřel dveře do kuchyně a vešel do dlouhé místnosti

s nízkým stropem. Sofie se ohlédla od dřezu a pozorovala bratra, jak

se vyčerpaně sesunul na ţidli. Kamenný meč přitom pustil na zem a

opřel hlavu o poloţené ruce na stole.

„Jak to šlo?“ zeptala se Sofie.

„Stěţí se můţu hýbat,“ zamumlal. „Bolí mě ramena, záda, ruce

dokonce i hlava,“ postěţoval si. „Mám na dlani puchýře, ţe nemůţu

téměř sevřít pěsti,“ ukázal sestře zničené ruce. „Nikdy by mě

nenapadlo, ţe to bude tak těţké.“

„Ale něco ses naučil, ne?“

„Jo, naučil jsem se drţet meč,“ řekl zklamaně.

Sofie mu přes stůl poslala talíř plný toastů a Josh okamţitě zbystřil.

Narovnal se, sebral jeden kousek a strčil ho do pusy. „Ale chuť k

jídlu ti zůstala,“ zavtipkovala Sofie. Chytila jeho pravou ruku a

otočila ji, aby se znovu podívala na puchýře. „Au, to musí bolet,“

řekla soucitně. Mezi palcem a ukazováčkem na dlani se na do

červena zbarvené kůţi vyjímal velký puchýř, který musel být dost

nepříjemný.

„Říkal jsem ti,“ řekl Josh s plnou pusou, „potřebuju nějakou

náplast.“

„Můţu něco zkusit?“ zeptala se Sofie, ale neţ stačil odpovědět,

třela jiţ své ruce o sebe. Potom palec levé ruky přitiskla na pravé

zápěstí, zavřela oči a soustředila se… z malíčku vyšlehl plamínek

studeného modrého světla.

Josh přestal kousat a zíral.

Neţ mohl cokoliv namítnout, Sofie přejela prstem jeho zrasovanou

dlaň. Pokusil se uhnout, ale Sofie mu drţela ruku s překvapující

silou. Kdyţ ji nakonec pustila, rychle ji přitáhl k sobě.

„Cos to udělala…“ spustil a pak se podíval na ruku. Zjistil, ţe

puchýř zmizel a zanechal po sobě jen letmý obrys na místě, kde se

vyskytoval.

„Francis mi vysvětlil, ţe oheň můţe léčit.“ Sofie zvedla ruku a z

jejích prstů se krouţily obláčky šedého dýmu a pak se konečky

rozhořely. Kdyţ sevřela ruku v pěst, plamínky zmizely.

„Já myslel, ţe…“ Josh ztěţka polknul a začal znovu. „Nevěděl

jsem, ţe jste uţ začali se zasvěcováním do magie ohně.“

309

„Začali a skončili.“

„Skončili?“

„Uţ jsme hotovi.“ Sofie znovu třela dlaně o sebe, aţ okolo lítaly

malé jiskřičky. Josh znovu ţvýkal toust a nevěřícně se na sestru

díval. Kdyţ byly probuzeny její schopnosti nebo při zasvěcení do

větrné magie, hned poznal rozdíl, zvláště ve výrazu jejích očí a tváře.

Dokonce si všiml, ţe oči jemně změnily barvu, ale tentokrát neviděl

vůbec nic. Vypadala úplně stejně jako předtím…, ale nebyla stejná.

Magie ohně ji od něj vzdálila ještě více. „Nevypadáš jinak,“ řekl.

„Taky se necítím jinak, kromě toho, ţe je mi tepleji,“ odpověděla.

„Uţ mi není vůbec zima.“

Tak tohle je nyní moje sestra, pomyslel si Josh. Vypadá stejně jako

jakákoliv jiná holka, kterou znal, a přece… na celé planetě nebyl

nikdo, kdo by se jí jen trochu podobal. Ovládala totiţ dokonce hned

dva přírodní ţivly.

Moţná tohle je z toho všeho nejděsivější: nesmrtelní lidé jako

Flamel a Perenela, Johanka a nesmírně sebevědomý Saint-Germain

nebo dokonce Dee, všichni vypadali tak normálně a obyčejně. Patřili

k těm lidem, které na ulici bez povšimnutí přejdete a nevěnujete jim

další pohled. Scathach se svými červenými vlasy a trávově zelenýma

očima vţdycky upoutá pozornost, ale ona není člověk.

„Bolelo to?“ zeptal se nakonec zvědavě Josh.

„Vůbec ne,“ usmála se Sofie. „Skoro mě to zklamalo. Francis

vlastně jako by umyl mé ruce ohněm…, a skoro bych zapomněla –

podívej, co mám,“ řekla a ukázala bratrovi pravou ruku a odhrnula

rukáv.

Kolem zápěstí Josh uviděl vzor vypálený do kůţe. „To je tetování,“

řekl se zřetelnou závistí v hlase. Vţdycky totiţ mluvili o tom, ţe si

pořídí tetování společně. „Máma vyletí z kůţe, aţ to uvidí.“ Pak

zvědavostí nevydrţel a zeptal se: „Kdes to vzala a proč?“

„To není opravdové tetování, to je vypálené ohněm,“ vysvětlovala

Sofie, přičemţ obracela zápěstí, aby se pochlubila.

Josh najednou chytil její ruku a ukázal na červenou tečku se zlatým

kruhem na spodní straně zápěstí. „Uţ jsem něco podobného někdy

viděl,“ řekl pomalu, zamračil se, jak se snaţil vzpomenout.

Sofie kývla. „Také mi to chvíli trvalo, ale pak jsem si vzpomněla,

ţe Nikolas má na ruce něco podobného,“ řekla Sofie. „Kruh, ve

kterém je kříţ.“

309

„To je ono,“ zavřel oči Josh. Poprvé si všiml Flamelova tetování na

zápěstí, kdyţ u něj v knihkupectví začal pracovat. I kdyţ ho tenkrát

strašně zajímalo, proč má tetování na tak zvláštním místě, nikdy

nebyla vhodná příleţitost, aby se na to zeptal. Otevřel oči a znovu se

podíval na Sofiin vzor. V tu chvíli ho napadlo, ţe je to něco jako

cejch, který zanechává magie. Značka, která ukazuje na kaţdého,

kdo můţe ovládat přírodní elementy. A to se mu vůbec nelíbilo. „K

čemu to potřebuješ?“

„Pokud chci pouţít magii ohně, zmáčknu červený puntík a

soustředím auru do představy, kterou potřebuji. Saint-Germain tomu

říká spouštěč – taková zkratka k povolání ohně.“

„Zajímalo by mě, k čemu potřebuje Flamel takový spouštěč,“ řekl

zamyšleně Josh.

Konvice klapla a Sofie se obrátila od stolu. Napadla ji přesně ta

samá otázka. „Moţná bychom se ho mohli zeptat, aţ se probudí.“

„Jsou ještě nějaké toasty?“ zeptal se Josh. „Mám ještě hlad.“

„Ty máš pořád hlad.“

„No, po tom tréninku s mečem si to zaslouţím, ne?“

Sofie zabodla do toastu vidličku a drţela ji před sebou. „Podívej,

co umím,“ řekla. Sáhla na zápěstí a její ukazováček vzplál.

Zamračila se, jak se soustředila a usměrnila oheň do tenkého

modrého plamene, kterým pak přejela přes chleba a opekla ho.

„Chceš ho opéct z obou stran?“

Josh ji fascinovaně pozoroval s lehkým nádechem zděšení.

Pamatoval si z hodin fyziky, ţe toasty se opékají při 150 stupních

Celsia.

309

KAPITOLA 28

Machiavelli seděl ve svém černém autě vedle Dr. Johna Dee.

Naproti seděly tři Valkýry a Dagon na místě řidiče se svými

typickými velkými slunečními brýlemi, které zakrývaly dokonale

jeho oči bez víček. V autě byl cítit jeho jemně nakyslý rybí odér.

Zazvonil mobil, který přerušil nepříjemné a dlouhotrvající ticho.

Machiavelli přijal hovor, aniţ se podíval na displej, kdo volá. Téměř

okamţitě mobil opět zacvaknul. „Vzduch je čistý, mí muţi se stáhli a

všechny okolní ulice jsou zajištěné. Ţádný civilista se k domu

nedostane.“

„Ať se bude dít cokoliv, nevstupujte do domu,“ řekla Valkýra s

fialovomodrýma očima. „Aţ vypustíme Nidhogga, nebudeme ho mít

pod kontrolou, dokud se nenaţere.“

John Dee se nahnul dopředu, a na chvíli se zdálo, ţe mladou ţenu

poklepe po koleni. Pohled do její tváře ho ovšem varoval, aby to

nedělal. „Flamel a děti nesmí za ţádných okolností utéct.“

„To zní jako výhruţka, doktore,“ řekla bojovnice nalevo. „Nebo

jako rozkaz.“

„A my nemáme rády výhruţky,“ dodala její sestra vpravo. „A

nepřijímáme rozkazy.“

Dee pomalu zamrkal. „Není to ani výhruţka, ani rozkaz. Je to…

ţádost,“ řekl po chvíli.

„Jsme tu jen a pouze kvůli Scathach,“ promluvila znovu prostřední

Valkýra. „O nic jiného nestojíme.“

Dagon vystoupil z auta a otevřel dveře. Valkýry vylezly ven do

předjitřního šera a bez jediného pohledu zpět se pomalu vydaly

postranní uličkou. Vypadaly jako tři obyčejné mladé dívky, které se

vracejí domů z celonoční párty.

Dee si přesedl naproti Machiavellimu a řekl přátelsky: „Jestli

uspějí, postarám se, aby se naši pánové dozvěděli, ţe Disir byly váš

nápad.“

„Nepochybuji o tom.“ Machiavelli se na anglického čaroděje při

těch slovech ani nepodíval a stále sledoval Valkýry. „A jestli selţou,

pak řeknete totéţ, a tak se zbavíte jakékoliv odpovědnosti za

neúspěch,“ dodal. „Svalit vinu na někoho jiného, myslím, ţe na tento

princip jsem přišel jiţ dvacet let předtím, neţ jste se narodil.“

309

„Netvrdil jste, ţe přivedou Nidhogga?“ ignoroval Machiavelliho

řeč.

Niccolo Machiavelli svými dokonale upravenými nehty zaťukal na

okno a řekl: „Také přivedly.“

Jak Valkýry postupovaly tmavou úzkou a dláţděnou uličkou,

změnily se. Celá proměna proběhla, jakmile prošly několika

tmavými úseky. Na začátku vypadaly jako tři mladé ţeny, oblečené

do lehkých koţených sak, dţin a pevných bot… a v malé chvíli

uličkou jiţ procházely Valkýry – bojovnice. Měly polodlouhé ledově

bílé kabáty vyrobené z podobného materiálu jako drátěné košile,

kovové boty po kolena s bodáky na špičkách a na rukách těţké

rukavice z kůţe a kovu. Hlavu chránila kulatá helma, která zakrývala

obličej aţ k ústům. Na širokém bílém opasku na bocích visely meče

a noţe a kaţdá z nich v ruce nesla další široký meč, zatímco na

zádech měla připevněnou svou druhou zbraň: oštěp, dvouhlavou

sekeru nebo bojové kladivo.

Zastavily se před ztrouchnivělými zelenými dveřmi a jedna z nich

se podívala zpátky směrem k autu a ukázala tázavě na dveře svou

rukou obalenou těţkým kovem.

Machiavelli zmáčknul knoflík, a okénko sjelo dolů. Zvedl palec a

přikývl. I přes svůj ţalostný vzhled to skutečně byly zadní dveře do

domu hraběte de Saint-Germaina.

Všechny tři sáhly do koţených pytlíků, které měly připevněné na

opascích a vyndaly plnou ruku plochých kamenů, které poloţily před

dveře.

„Pokládají runy,“ vysvětloval Machiavelli. „Volají Nidhogga…

monstrum, které jste osvobodil. Stvoření, které samotné starobylé

bytosti uvěznily mimo hranice světa.“

„Nevěděl jsem, ţe je uvězněný v kořenech stromu světa,“

zamumlal Dee.

„To jsem velice překvapen, myslel jsem, ţe víte všechno,“ dodal

Machiavelli škodolibě. Otočil se v sedadle, aby se podíval čaroději

do tváře. V chabém osvětlení viděl, ţe Dee vypadá bledě a na jeho

čele se objevují krůpěje potu.

Po staletí Machiavelli cvičil sebeovládání a sebekontrolu, coţ mu v

tuto chvíli zabránilo dát najevo, jak se cítí, a neusmál se. Místo toho

se zeptal: „Proč jste zničil Ygdrasil?“

„Byl hlavním zdrojem Hekatiny síly,“ odpověděl čaroděj tiše s

očima upřenýma na Valkýry, které ustoupily ode dveří. Poloţily

309

kameny k zápraţí, tiše mezi sebou mluvily a ukazovaly na jednotlivé

znaky.

„Byl tak starý jako celá Země, a přesto jste ho zničil bez mrknutí

oka, bez pomyšlení na následky. Proč jste to udělal?“ podivil se

nahlas Machiavelli.

„Udělal jsem, co bylo nutné a nevyhnutelné.“ Slova Johna Dee

mrazila jako led. „Vţdycky jsem dělal vše, co bylo nutné, aby se

starobylé rasy vrátily zpátky na svět. A budu v tom pokračovat.“

„Ale nepřemýšlíte o následcích svých činů,“ řekl Niccolo

Machiavelli tiše. „Kaţdý skutek má následky a souvislosti. Ygdrasil,

který jste zničil, prorůstal do řady dalších říší. Nejvyšší větve

zasahovaly do říše Asgard a kořeny hluboko do Niflheimu – říše

mlhy.“ Viděl, ţe se čaroděj necítí moc dobře, coţ ho neskutečně

bavilo.

„Vy jste totiţ nejen vypustil Nidhogga, ale také zničil nejméně tři

další říše, a moţná i více, kdyţ jste do Ygdrasilu zarazil Exkalibr.“

„Kdo vám to řekl?“

„Máte hodně nepřátel,“ pokračoval Machiavelli úlisně, přičemţ

záměrně přešel poslední otázku. „Hodně velmi nebezpečných

nepřátel. Slyšel jsem, ţe bytost jménem Hel, jen taktak unikla zkáze

ve své říši, přeţila a pochopil jsem, ţe se nevzdá, dokud vás

nezničí.“

„Ta mě neděsí,“ vyštěkl Dee, ale hlas se mu trochu třásl.

„Ale měla by,“ zamumlal Machiavelli. „Aspoň mě děsí.“

„Můj pán mě ochrání,“ řekl sebevědomě čaroděj.

„Musí být velmi mocný, aby vás ochránil před Hel, nikdo, kdo se jí

postavil, zatím nepřeţil.“

„Můj pán je výjimečně mocný,“ vyhrkl Dee.

„Těším se na to, aţ se dozvím, kdo to je.“

„Aţ bude po všem, moţná vás představím,“ řekl Dee. Kývl

směrem k uličce. „A mohlo by to být velmi brzy.“

Runové kameny na zemi zasyčely a zašuměly.

Byly to nepravidelné ploché kusy černého kamene s linkami,

čtverečky a vlnovkami. Nyní jednotlivé obrazce rudě ţhnuly a

vycházel z nich tmavě červený dým, který se kroutil v nehybném

předjitřním vzduchu.

Jedna z Valkýr si pomohla špičkou meče, aby posunula tři runové

kameny blíţ k sobě. Další odstrčila ocelovou špičkou boty jeden

309

kámen a přistrčila jiný na jeho místo. Třetí na hromadě našla

poslední runový kámen a mečem ho posunula na konec řady run.

„Nidhogg,“ zašeptaly Valkýry, volaly jméno noční můry, jejíţ

jméno vyskládaly pomocí starodávných znaků na runových

kamenech.

* * *

„Nidhogg,“ zašeptal Machiavelli. Podíval se přes rameno Johna

Dee směrem, kde seděl dopředu natočený Dagon. Ten vypadal, jako

by se ho vůbec nic netýkalo z toho, co se dělo po jeho levici. „Vím,

co o něm vyprávějí legendy, ale Dagone, co to vlastně opravdu je?“

„Můj lid ho nazýval poţírač mrtvých těl,“ řekl bublavým a slizkým

hlasem řidič. „Byl na zemi daleko dřív, neţ má rasa ovládla veškerá

moře, a my jsme byli mezi prvními, kdo na Zemi přišel.“

Dee se rychle otočil na sedadle a podíval se na řidiče. „Kdo jsi?“

Dagon si otázky nevšímal a pokračoval: „Nidhogg byl tak

nebezpečný, ţe rada starších vytvořila strašnou říši Niflheim, svět

mlhy, který ho pohltil. Nezlomitelné kořeny Ygdrasilu ho pak

spoutaly na věčnost.“

Machiavelli neuhnul pohledem a neustále sledoval červenočerný

dým, který se linul z kamenů. Zdálo se mu, ţe se v kouři začíná

formovat nějaký tvar. „Proč ho starobylé rasy nezabily?“

„Nidhogg je jedna z nejmocnějších zbraní,“ odpověděl Dagon.

„Na co potřebovaly starobylé bytosti zbraň?“ podivil se

Machiavelli. „Jejich moc byla téměř neomezená. Neměli přece ţádné

nepřátele.“

Ačkoliv Dagon seděl se svýma rukama lehce opřenýma o volant,

jeho ramena se pohnula a hlava otočila téměř celá dokola. Nyní se

díval přímo do tváře Johnovi Dee a směrem k Machiavellimu.

„Starobylé bytosti nebyly první na Zemi,“ řekl jednoduše. „Byli tu

i… jiní.“ Poslední slovo vyslovil pomalu a opatrně. „Starobylé rasy

pouţily Nidhogga a další prastvoření jako zbraně ve velké válce a

nakonec své nepřátele naprosto zničily.“

Zkoprnělý Machiavelli se podíval na stejně šokovaného čaroděje,

protoţe pro oba to bylo nové zjištění.

Dagon otevřel ústa a při troše představivosti by se to moţná dalo

povaţovat za úsměv, jelikoţ odhalil řady svých zubů. „Moţná byste

měli vědět, ţe posledně, kdyţ Disir pouţily Nidhogga, ztratily nad

309

ním kontrolu. Všechny je poţral. Trvalo to celé tři dny, aby ho opět

ho chytily a uvěznily v kořenech Ygdrasilu. Během té doby ovšem

poţral a zničil celou civilizaci Anasazi v Novém Mexiku. Vypráví

se, ţe Nidhoggovi nestačilo ani deset tisíc lidí, chtěl stále další a

další.“

„Umí jej tedy Valkýry ovládat?“ poţadoval Dee odpověď.

Dagon pokrčil rameny. „Třináct nejlepších disirských bojovnic ho

v Novém Mexiku nezkrotilo.“

„Moţná bychom měli…“ začal Dee.

Machiavelli najednou ztuhnul. „Uţ je pozdě,“ zašeptal. „Je tady.“

309

KAPITOLA 29

„Jdu spát.“ Sofie Newmanová se zastavila ve dveřích z kuchyně. V

ruce drţela sklenici vody, podívala se zpět ke stolu, kde seděl její

bratr, a dodala: „Francis prý mě zítra naučí pár uţitečných triků a

kouzel. Slíbil, ţe mi také ukáţe, jak vytvořit ohňostroj.“

„Skvělé, uţ nikdy nebudeme muset kupovat rachejtle na Den

nezávislosti.“

Sofie se unaveně usmála. „Nezůstávej dlouho vzhůru, uţ skoro

svítá.“

Josh strčil do pusy další toast. „Stále jsem si nezvykl na časový

posun,“ zahuhlal s plnou pusou. „Ale za pár minut budu nahoře.

Scatty chce pokračovat ráno s mým tréninkem. Opravdu se na to

těším.“

„Lháři.“

Josh souhlasil: „No, ty máš magii, aby tě ochránila…, všechno, co

mám já, je kamenný meč.“

Z jeho hlasu zřetelně zazněla hořkost a Sofie se ze všech sil

snaţila, aby to nijak nekomentovala. Uţ ji začínalo unavovat

Joshovo věčné stěţování, ţe on nemá ţádnou speciální moc. Nikdy

se nikoho neprosila, aby její schopnosti byly probuzeny, nechtěla

znát tajemství ohně ani větru. Ale stalo se, a ona se s tím snaţila

vyrovnat. Josh se s tím bude muset rovněţ smířit. „Dobrou noc,“

řekla, nechala bratra samotného v kuchyni a zavřela za sebou dveře.

Kdyţ Josh dojedl poslední toast, sebral talíř a sklenici a odnesl je

do dřezu. Pustil teplou vodu na talíř a postavil ho do přihrádky

odkapávače vedle keramického dřezu. Nalil si sklenici přefiltrované

vody z konve a přešel ke dveřím. Otevřel je a vkročil do malé

zahrady. Ačkoliv jiţ téměř svítalo, necítil se ani trochu unavený, ale

pak si znovu připomněl, ţe prospal velkou část dne. Přes vysokou

zeď neviděl mnoho z paříţské oblohy kromě teplého oranţového

světla pouličních lamp. Díval se nahoru, ale na nebi neviděl ţádné

hvězdy. Sedl si na schod a zhluboka natahoval evropský vzduch,

který byl chladný a vlhký, skoro jako v San Francisku, i kdyţ

postrádal ten nádech soli, který měl tak rád. Místo toho zde cítil řadu

neznámých pachů, z nichţ jen málokteré byly opravdu příjemné.

309

Cítil, ţe zřejmě kýchne, protoţe ho v nosu něco lechtalo a oči mu

zaslzely. Ve vzduchu visel pach přetékajících popelnic a zkaţeného

ovoce, dokonce si všiml i odpornějšího zkaţenějšího pachu, který se

mu zdál známý Zavřel ústa a pořádně natáhl vzduch do nosu. Snaţil

se přijít, co to jen je. Něco, s čím se setkal nedávno…

Had.

Josh vyskočil na nohy, jako by ho něco píchlo. V Paříţi nebyli

hadi, nebo ano? Josh cítil, ţe někde uvnitř prsou mu zrychluje srdce.

Měl z hadů hrůzu, aţ mu tuhla krev v ţilách, zhruba od svých deseti

let. Tenkrát stanovali s tátou v národní rezervaci Wupatki v Arizoně,

kdyţ uklouzl na cestě a sjel dolů a skončil přímo v hnízdě chřestýše.

Kdyţ se usadil prach, zjistil, ţe leţí vedle téměř dvoumetrového

hada. Zvíře zvedlo svou trojúhelníkovou hlavu a zíralo na něj

černýma očima asi ne déle neţ vteřinu, ale Joshovi se to zdálo jako

věčnost. Pak se Josh vzpamatoval a vydrápal se ven. Byl tak

vyděšený, ţe stěţí mohl dýchat, ale ani nevykřikl. Nikdy nepřišel na

to, proč ho had nenapadl, i kdyţ táta mu vysvětloval, ţe chřestýši

jsou v podstatě velice plaší a ţe byl pravděpodobně právě po jídle.

Měl noční můry celé týdny po této události a byl schopný vzbudit

celou rodinu, kdyţ ucítil hada někde v okolí.

A přesně to nyní cítil.

Navíc zápach sílil.

Josh začal couvat zpět dovnitř. Najednou uslyšel škrábání, jako

kdyţ běţí veverka nahoru po kmeni stromu. Pak se přímo proti němu

nahoře třímetrové zdi, na druhé straně malé zahrady, objevily pařáty

velké jako jeho paţe. Pomalu se posunovaly, téměř jako by

vyčkávaly na rozkaz, pak se ale najednou hluboko zasekly do starých

cihel zdi jako drápy dravce do kořisti.

Josh ztuhnul, veškerý ţivot jako by z něj odešel s posledním

výdechem.

Drápy následovaly mohutné končetiny pokryté hustou smyčkovou

usní, a pak se nad zdí objevila strašná hlava.

Byla dlouhá a měla trojúhelníkovitý tvar s dvěma kulatými dírami

na konci krátkého čenichu přímo nad obrovskou tlamou. Na kaţdé

straně lebky upoutávaly pozornost velké černé oči utopené v

hlubokých kulatých důlkách. Josh neschopný pohybu, dokonce

téměř neschopný se znovu nadechnout hrůzou, stál zkoprnělý u

vchodu a měl pocit, ţe mu srdce bije tak intenzivně, ţe se téměř jeho

údery otřásá. Sledoval velkou hlavu, která se líně rozhlíţela vpravo i

309

vlevo, a odporný hadí jazyk sebou kmital tam a sem. Najednou se

jazyk zastavil a pomalu, velice pomalu příšera sklonila hlavu dolu a

pohlédla na Joshe. Vystrčila znovu špičku jazyka, jako by

ochutnávala vzduch okolo, a do široka otevřela tlamu, která byla tak

velká, ţe by spolkla Joshe jako malinu. Uvnitř se tyčily zuby velké

jako dýky, ostré a zahnuté a navíc zkaţené.

Josh se chtěl otočit, rozeběhnout se a křičet na celé kolo, ale

nemohl se ani pohnout. Na stvoření, které lezlo přes zeď, bylo něco

hypnotického. Celý ţivot ho fascinovali dinosauři, sbíral různé

zkameněliny, vajíčka, kosti, zuby a dokonce koprolity a nyní stál

tváří v tvář ţivoucímu dinosaurovi. Část jeho mozku dokonce určila

druh, kterému se příšera podobala. Byl to komodský varan, také

zvaný drak. V přírodě tento plaz nedorůstal více neţ tři metry, ale

Josh právě odhadoval, ţe tento plaz bude minimálně třikrát tak

dlouhý.

Cihly zapraskaly a pomalu se začaly rozpadat na prach. Křupání a

sypání nepřestávalo a pomalu jako při zpomaleném opakovaném

záběru Josh sledoval, jak celá zeď pod příšerou nahoře puká a padá k

zemi. Kovové dveře se rozpadly na dvě části, vypadly z pantů a

spadly směrem na fontánu, do které vykously velkou díru. Příšera

neohroţeně spadla na zem, přičemţ spoušť a kamenná sprcha se jí

vůbec nedotkla. Rachot konečně probral Joshe ze šoku a začal po

schodech couvat dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se Nidhogg stavěl na

nohy a pomalu se sunul ke vchodu. Josh za sebou prásknul dveřmi a

zasunul zástrčky. Kdyţ se otáčel od dveří, uviděl přes kuchyňské

okno bílou postavu, která drţela v ruce něco jako meč a právě

procházela dírou ve zdi.

Josh sebral kamenný meč z podlahy a zamířil do haly. „Vzbuďte

se!“ křičel s hlasem plným hrůzy. „Sofie! Flamele! Všichni!“

Dveře za ním se zatřásly. Josh se ještě podíval přes rameno a viděl

obří hadí jazyk odlamovat dřevěné desky okenních rámů.

„Pomoc!“

Sklo zařinčelo a jazyk se podral do kuchyně, projíţděl okolo talířů,

které strhával na zem, rozhazoval hrnce a pánve a převrhoval ţidle.

Kovové nádobí syčelo, kdyţ se jich jazyk dotknul, dřevo zčernalo a

hořelo, umělá hmota se tavila. Kdyţ na podlahu dopadly sliny, měly

podobný účinek jako kyselina, která do kamene a dlaţdic vyleptává

díry.

309

Josh instinktivně mečem zaútočil proti jazyku. Klarent se ho stěţí

dotkl, ale kmitající část netvora zmizela zpět v jeho tlamě. Chvíli se

nic nedělo a pak příšera vrazila do kuchyně celou hlavu. Dveře se

rozletěly na třísky, stěny po stranách praskaly a kameny se drolily.

Hlava se stáhla ven a dalším mohutným pohybem vytvořila

mohutnou díru místo vstupních dveří. Celý dům se přitom neblaze

otřásl v základech.

Na Joshovo rameno dopadla ruka a jemu se téměř zastavilo srdce.

„Podívej, cos provedl, teď si ho akorát naštval.“

Scathach nakráčela do zpustošené kuchyně a zastavila se v otvoru,

který příšera vytvořila. „Nidhogg,“ řekla Scatty a Josh si nebyl jistý,

jestli vůbec mluví k němu. „To znamená, ţe Valkýry nebudou

daleko,“ skoro jako by z toho měla radost.

Scathach uskočila zpět, kdyţ Nidhogg znovu vrazil svou hlavou

dovnitř. Jeho nozdry se zachvěly a bílý jazyk praštil do hrnců, před

kterými před chvilkou stála Scatty. Na dlaţdice skáply sliny z tlamy

Nidhogga a úplně je roztavily. Scattyiny meče vystřelily dopředu a

blýskaly se šedostříbrně. Na rozeklaném jazyku se v tu ránu objevily

dvě hluboké rány.

Scathach nespustila oči z netvora a téměř klidně řekla: „Vzbuď

ostatní a dostaň je pryč z domu. Já se o tohle postarám.“

A pak se oknem dovnitř dostala obrovská tlapa s drápy a obtočila

se kolem těla válečnice v pevném sevření. Narazila Scatty na zeď tak

velkou silou, aţ opadala omítka. Její ruce byly sevřené u těla a

uvězněné v sevření, takţe nemohla pouţít meče. V otvoru ve

zdevastované části domu se objevila Nidhoggova hlava, otevřela

tlamu a jazyk se vymrštil směrem ke Scatty. Aţ se ten kyselinou

pokrytý jazyk omotá kolem bezbranné bojovnice, stáhne ji s sebou

do obrovské tlamy.

309

KAPITOLA 30

Sofie téměř letěla se schodů dolů a z jejích rukou sršely modré

jiskry a z prstů šlehaly modré plameny.

Před chvílí stála v koupelně před zrcadlem a čistila si zuby, kdyţ se

celý dům najednou otřásl v základech. Slyšela bortící se cihly, které

ve vteřině následoval bratrův výkřik. Nesl se tichým domem a byl to

bezesporu nejstrašnější zvuk, který kdy slyšela.

Rozeběhla se chodbou kolem Flamelova pokoje, kdyţ se dveře

otevřely. Zprvu skoro nepoznala zmateně vypadajícího starého

muţe, který stál ve dveřích. Kruhy pod očima měl tak tmavé, ţe

téměř působily jako modřiny, a jeho pleť byla sinalá aţ nezdravě

naţloutlá. „Co se děje?“ zamumlal, ale Sofie kolem něj proletěla

jako vítr a nedala mu ţádnou odpověď. Vše, na co byla schopná

myslet, bylo, ţe Josh zůstal dole sám.

A pak se dům otřásl znovu.

Cítila otřesy zdí i podlahy. Všechny obrázky pověšené na stěně se

vychýlily a posunuly.

Vyděšená Sofie běţela po schodech, které brala po dvou do

prvního patra. Johanka vylezla ze své loţnice, v jednom okamţiku

měla na sobě saténové zelenomodré pyţamo a při dalším mrknutí jiţ

byla v plné zbroji i s dlouhým mečem v ruce. „Stůj, zůstaň tu,“

vyhrkla rychle s výrazným francouzským přízvukem.

„Ne,“ vykřikla Sofie, „tam dole je Josh, má potíţe!“

Johanka se k Sofii přidala a brnění cinkalo a klapalo, jak

pokračovaly po schodech dolů. „O. K., ale drţ se za mnou a po mé

pravici, abych vţdycky věděla, kde jsi,“ přikázala Francouzka.

„Viděla jsi Nikolase?“

„Je vzhůru, ale nevypadá dobře.“

„Je vyčerpaný. Neměl by se v tomto stavu pokoušet o ţádná

kouzla. Zabilo by ho to.“

„Kde je Francis?“

„Pravděpodobně v podkroví. Pracuje přes noc. Ale pracovnu má

zvukotěsnou a na uších určitě sluchátka, takţe mu do uší bijí bubny.

Pochybuji, ţe si něčeho všiml.“

309

„Určitě cítil ty otřesy.“

„Zřejmě to bude brát jako dobrou basovou linku.“

„A nevíme, kde je Scatty,“ řekla Sofie. Ze všech sil se snaţila

nepodléhat panice, která ji pomalu sţírala zevnitř.

„S kapičkou štěstí je dole v kuchyni s Joshem. Jestli je, pak je Josh

v pořádku,“ dodala Johanka. „Teď pojď za mnou.“ V rukách drţela

meč přímo před sebou v pohotovosti a ostraţitě scházely posledních

pár schodů. Sestoupily dolů do dláţděné haly a Johanka se zastavila

tak prudce, ţe do ní Sofie skoro vrazila. Ukázala na vchodové dveře,

kde uviděly mlhavě rozmazanou bílou postavu za sklem. Pak se

ozvala rána a skrz dveře projela sekyra, po chvíli se dveře pod

náporem rozpadly na třísky a změť střepů. Do haly vstoupily dvě

osoby.

Ve světle zdobeného křišťálového lustru Sofie zpozorovala, ţe jsou

to mladé ţeny v bílé zbroji. Tváře měly schované pod přilbicemi.

Jedna z nich drţela v ruce meč a sekyru, druhá meč a oštěp. Pak uţ

jen instinktivně stiskla palcem pravé zápěstí a roztáhla prsty a

natáhla ruku. Přímo před dvě mladé ţeny dopadl proud

modrozelených plamenů, který okamţitě vytvořil solidní ohňovou

zelenou oponu.

Zeny prošly plameny, aniţ se na chvíli zarazily, ale zastavily se,

kdyţ uviděly Johanku v brnění. Podívaly se jedna na druhou a

očividně byly trochu vyvedené z míry. „Ty nejsi ta člověčí dívka se

stříbrnou aurou. Kdo jsi?“ poţadovala odpověď jedna z nich.

„Tohle je můj dům a myslím, ţe bych se měla ptát já!“ řekla

Johanka váţně. Natočila se k dvojici bokem, meč stále v obou

rukách. Pomalu krouţila osmičku špičkou ostří mezi vetřelkyněmi.

„Nepleť se do toho, ţeno. Mezi námi není ţádný spor,“ řekla jedna.

Johanka zvedla meč tak, ţe špička směřovala vzhůru. „Přišly jste

do mého domu, abyste mi řekly, ţe mám stát stranou,“ řekla

nevěřícně. „Kdo jste…, co jste?“ ptala se.

„Jsme Valkýry,“ řekla klidně ţena s mečem a oštěpem. „Přišly

jsme pro Scathach. Máme letitý spor pouze s ní. Ale nestavte se nám

do cesty, nebo ponesete následky.“

„Stín je má přítelkyně,“ řekla Johanka.

„To z tebe ovšem dělá našeho nepřítele, ţeno.“

A bez upozornění obě Valkýry naráz zaútočily. Johančin meč se

oháněl, kov řinčel a rychlost pohybů byla téměř nepostřehnutelná,

309

jak blokovala údery mečů a vyhýbala se útoku sekyrou nebo bodnutí

oštěpu.

Valkýry ustupovaly a rozbíhaly se, aţ skončily kaţdá na jedné

straně. Johanka musela otáčet hlavou, aby postřehla pohyby kaţdé z

nich.

„Bojuješ dobře, ţeno.“

Johančiny rty se stočily do nelítostného úsměvu. „Měla jsem toho

nejlepšího učitele. Trénovala mě samotná Scathach.“

„Myslela jsem si to, poznávám ten styl,“ řekla druhá Valkýra.

Johanka sledovala obě bojovnice pozorně a dodala: „Nemyslela

jsem, ţe mám nějaký styl.“

„Ani Scathach nemá.“

„Kdo jsi?“ zeptala se znovu Valkýra. „Za dobu, co jsme na světě,

nám dokázala čelit jen hrstka. A nikdo z nich nebyl člověk.“

„Jsem Johanka z Arku,“ opověděla jednoduše.

„Nikdy jsme o tobě neslyšely,“ řekla bojovnice. Zatímco mluvila a

odváděla pozornost, druhá původně po Johan čině levici napřáhla

ruku a pokusila se vrhnout oštěp…

Zbraň jí vzplanula v ruce.

Se zoufalým zavytím odhodila zbraň stranou. Kdyţ dopadla na

zem, byla téměř na popel a její kovový hrot se s bubláním tavil.

Sofie stála na posledním schodě a překvapením zamrkala.

Nevěděla, ţe umí něco podobného.

Valkýra po Johančině pravici zamířila do útoku s mečem i sekyrou

děsivě krouţícími ve vzduchu. Krveţíznivý nápor úderů a výpadů

donutil Johanku k ústupu.

Druhá Valkýra se zaměřila na Sofii.

Sofie byla vysílená tím, ţe spálila oštěp a roztavila kovový hrot.

Opírala se o zábradlí, aby neupadla, a přitom myslela na to, ţe musí

pomoct Johance a dostat se k Joshovi. Zatlačila znovu silně na

symbol na spodní straně zápěstí a pokusila se zaktivovat veškeré

zbývající síly a soustředit svou auru, aby ovládla sílu ohně. Z její

ruky ovšem vyšel pouze krouţek dýmu, ale ţádný plamen.

Valkýra rázně došla tak blízko, ţe se zastavila přímo proti Sofii,

která stála na schodech. Tváře měly téměř ve stejné rovině a jejich

pohledy se setkaly. „Takţe, ty jsi ta z člověčího rodu se stříbrnou

aurou, po které tak zoufale touţí anglický čaroděj.“ Zpod kovové

masky byly viditelné téměř fialové oči s výrazem největšího

opovrţení.

309

Sofie se pomalu přerývaně nadechla a postupně narovnala. Natáhla

obě ruce se sevřenými dlaněmi v pěsti. Zavřela oči. Zhluboka se

párkrát nadechla, aby se uklidnila, a představila si rukavice z

plamenů. Viděla sama sebe sráţet ruce k sobě a vytvořit ohňovou

kouli a pak ji vystřelila směrem k bojovnici, která stála před ní. Kdyţ

ale otevřela oči, tak nad její kůţí tančily slabé náznaky modrého

plamene. Spojila ruce k sobě a jiskřičky neškodně dopadly drátěnou

košili bojovnice jako zlatý déšť.

Valkýra poklepala mečem o svou kovovou rukavici a řekla: „Ty

tvé ubohé triky mě neochromí.“

Z kuchyně se ozvala strašná rána, která znovu otřásla celým

domem. Velký zdobený lustr v hale se začal kývat ze strany na

stranu a jednotlivé části o sebe cinkaly jako prazvláštní zvonkohra

při míhajícím se světle.

„Joshi,“ zašeptala Sofie. Strach ji dodal sílu i odvahu. Tahle

nádhera jí brání, aby se dostala k bratrovi a zlost jí pomalu projíţděla

celým tělem. Vzpomněla si na to, co jí předtím na střeše říkal Saint-

Germain, ukázala prstem na Valkýru a usměrnila své emoce do

jediného paprsku.

Z prstu vyšlehla mohutná ţlutočerná ohňová šipka, která se

rozprskla o brnění Valkýry. Oheň se rozšířil po celém jejím těle a

náraz ji porazil na kolena. Vykřikla nesrozumitelná slova, která zněla

trochu jako vlčí zavytí.

Na druhé straně haly Johanka vyuţila vyrušení své protivnice,

zaútočila plnou silou, aţ donutila Valkýru ustoupit ke zničeným

vchodovým dveřím. Obě byly zhruba stejné konstituce, a zatímco

Johanka měla výhodu delšího a těţšího meče, její protivnice měla

dvě zbraně. Ale Johanka jiţ nebyla v té kondici, co kdysi, jelikoţ jiţ

dlouho nedrţela meč v rukách. Cítila, ţe jí rychle ubývají síly, svaly

bolí, a to nejen na rukách, ale i jinde pod tíhou brnění, které měla na

sobě. Věděla, ţe uţ nemá mnoho času, musí to rychle skončit.

Valkýra před Sofií se pomalu zvedala. Přední část její drátěné

košile, která dostala přímý zásah Sofiiny šipky, byla roztavená a

jednotlivé krouţky stékaly na zem jako z vosku. Válečnice strhla

celou roztavenou hmotu a zahodila ji. Pod ní zůstala prostá bílá

halena na mnoha místech propálená a potrhaná s kusy kovových

jiskřiček vrytých do plátna. „Děvčátko,“ zašeptala hrozivě, „teď tě

naučím, ţe si nikdy nemáš hrát s ohněm.“

309

KAPITOLA 31

Dlouhý a lepkavý jazyk Nidhogga kmital ven a dovnitř jeho

obrovské tlamy, která se blíţila ke Scathach. Bojovnice byla

uvězněná v jeho pařátech, kde se v naprostém tichu vší silou snaţila

uvolnit z jeho sevření. Vrtěla se sem a tam, nohy jí klouzaly po

mokrých dlaţdičkách. Ruce měla sevřené u těla, takţe nemohla ani

pouţít své pověstné meče.

Josh věděl, ţe kdyby se jen na chvíli zamyslel, nikdy by nebyl

schopný provést, co měl v plánu. Zápach netvora mu zvedal ţaludek

a jeho srdce bilo na poplach, ţe téměř nebyl schopný lapit dech.

Rozeklaný jazyk vystřelil přes stůl a zanechal za sebou ve dřevě

propálenou linku. Prorazil ţidli, kdyţ mu stála na cestě ke Scattyině

hlavě.

Vše, co musí udělat, připomínal si Josh neustále, bylo představit si

Nidhoggův jazyk jako fotbalový míč. Nad hlavou drţel Klarent

oběma rukama, jak mu ukazovala Johanka, připravený k úderu.

Vyrazil dopředu výpadem, který ho téměř celou sezónu ne příliš

úspěšně učil jeho trenér.

Ale uţ kdyţ vyskočil, věděl, ţe špatně odhadl vzdálenost. Jazyk se

pohyboval příliš rychle a byl příliš daleko. Jako poslední zoufalý

pokus Josh hodil mečem vpřed.

Plochá kamenná čepel zasáhla Nidhoggův masivní jazyk a hluboko

se zasekla.

Léta taekwonda se konečně vyplatila, kdyţ Josh dopadl na tvrdou

dlaţdičkovou podlahu. Dopad nebyl přímo měkoučký, ale podařilo

se mu ho zbrzdit dlaněmi a obratně se skulil přes hlavu a skončil

opět na nohách jen kousek od masitého jazyka, ze kterého kapalo

něco jako kyselina a ve kterém trčel jeho meč.

Chytil rukojeť, a vší silou zatáhl, aby meč uvolnil. Ozval se zvuk

jako při rozepínání suchého zipu, jen silnější, a meč byl opět v

Joshových rukách. Na jazyku to zasyčelo a zašumělo a ten se rychle

stáhl do tlamy. Josh tušil, ţe musí pokračovat, jinak budou oba dva

zakrátko mrtví. Nejdříve zapíchl špičku do velké tlapy kousek nad

první kloub. Kdyţ se ostří lehce zanořilo do plazí, skoro krokodýlí

kůţe, začala celá zbraň vibrovat a vydávat nepříjemně vysoký zvuk,

309

při kterém Joshovi trnuly zuby. Do ruky jako by mu pronikala vlna

tepla a pokračovala dál do hrudníku. O chvíli později cítil náhlý

příval energie a síly, který zahnal veškerou bolest a únavu. Kuchyň

nebo to, co z ní zůstalo, zalila jasná zlatá záře jeho vlastní aury.

Navíc jemný náznak zlatého světla se objevil i okolo kamenného

ostří, kdyţ ho vytáhl z netvora.

„Drápy, Joshi, musíš mu useknout dráp,“ zanaříkala Scatty, kdyţ s

ní Nidhogg prudce zatřásl. Z rukou přitom upustila dva meče, které

se sesypaly na zem. Josh švihnul mečem a pokusil se odseknout

dráp, ale těţký meč se jen nevinně odrazil od tlusté a tvrdé kůţe.

Zkusil to znovu a tentokrát to v místě úderu zajiskřilo.

„Hej, opatrně,“ vyjekla Scatty, kdyţ se meč sklouznul a skončil jen

kousek od její hlavy. „Pamatuj, ţe je to jedna z mála zbraní, které mě

mohou zabít.“

„Promiň,“ procedil Josh přes zaťaté zuby. „Nikdy jsem nic

podobného nezkoušel.“ Znovu zaútočil a jiskry sršely přímo do tváře

bojovnice. „Proč to musí být dráp?“ postěţoval si, kdyţ lehce

škrábnul neskutečně tvrdou kůţi netvora.

„Můţeš ho zabít jedině jedním z jeho vlastních drápů,“ řekla

Scathach hlasem překvapivě klidným. „Pozor! Ustup!“

Josh se otočil právě ve chvíli, kdy se velká hlava vrhla dopředu,

přičemţ strhla další stěnu kuchyně. Nidhoggův bílý jazyk opět

vyrazil dopředu, tentokrát pro Joshe. Pohyboval se neuvěřitelně

rychle a nebylo, kam se schovat, a kdyby se schoval, stejně by zasáhl

Scatty. Postavil se rovně, aby neztratil rovnováhu, stiskl pevně

rukojeť meče a zvedl ho před obličej. Vyděšeně zavřel oči, kdyţ

viděl přibliţující se jazyk, ale pak je opět otevřel. Jestli má umřít,

bude to s otevřenýma očima.

Je to jako ve videohře, pomyslel si, akorát tahle hra byla

doopravdy. Skoro jako ve zpomaleném záběru viděl, jak se

rozeklaný bílý jazyk omotal kolem ostří meče, jako by ho chtěl

vytáhnout z Joshových rukou. Ale Josh se nemínil tak lehce vzdát a

sevřel ještě pevněji.

Kdyţ se ale jazyk dotkl kamenného meče, začaly se dít věci.

Nestvůra ztuhla, začala se nekontrolovatelně třást v pravidelných

intervalech a syčela, jako by upouštěla páru. Kyselina ze slin bublala

na čepeli a meč se také rozkmital jako vidličková ladička, rozehřál

se, aţ to sálalo, a rozsvítil se ledově bílým světlem. Josh raději zavřel

oči…

309

… a zpod víček viděl několik rychle mizejících obrazů. Zničenou a

zdevastovanou krajinu, kde široko daleko byla jen černá kamenitá

pláň, sem tam bublalo jezírko plné ţhnoucí červené lávy, zatímco na

nebi byly tmavé mraky, ze kterých se sypaly jiskry a popel. Přes

celou oblohu bylo propletené mezi mraky něco jako kořeny

obrovského stromu. Ty kořeny byly zdrojem toho ledově bílého

popela, to ony se rozpadaly, práchnivěly, umíraly…

Nidhogg najednou odtáhl svůj rozeklaný jazyk, nyní černý a

spálený.

Josh zalapal po dechu, otevřel oči a jeho aura znovu zářivě

zasvítila. Nyní silně a výrazněji, aţ ho to oslepovalo. Zpanikařil a

začal nepříčetně mávat mečem před sebou. Couval, aţ za zády ucítil

kuchyňskou zeď. Stále zuřivě mrkal a chtěl si protřít oči, ale

neodvaţoval se pustit meč ze svého sevření. Všude okolo slyšel

padat cihly, sypat se omítku a praskat dřevo. Všechny ty rány ho

přinutily ohnout záda a skrčit se, jako by očekával, ţe shora na něj

spadne strop nebo něco jiného. „Scatty?“ zakřičel.

Ale ţádná odpověď se neozvala.

Zavolal znovu a silněji: „Scatty!“

Zamţoural a s mizícíma mţitkami před očima viděl, jak netvor

táhne Scatty pryč z domu. Jeho jazyk byl nyní černohnědý jako

opálený od ohně a visel bezvládně po straně velké tlamy. Nidhogg

drţel bojovnici v drtivém sevření, a jak si dělal cestu poničenou

zahradou pryč, Josh uviděl celou jeho děsivou velikost. Nestvůra

ještě dlouhým ocasem zdevastovala postranní část domu a rozmlátila

jediné ještě zbývající okno. Pak se postavila na zadní nohy, jako

cvičený pes, a odkolébala se uličkou, aţ téměř zašlápla postavu v

bílém brnění, která zde očividně stála na stráţi.

Josh vylezl dírou na zahradu a zastavil se. Podíval se přes rameno a

zjistil, ţe útulná kuchyně se za pár okamţiků proměnila v ruinu. Pak

pohledem sklouzl na meč ve své ruce a usmál se. Zastavil toho

netvora a sám. Měl ze sebe dobrý pocit, zahnal netvora a zachránil

svou sestru a ostatní v domě… kromě Scatty.

Zhluboka se nadechl, seskočil ze schodů a vydal se zahradou do

uličky pronásledovat netvora. „Nemůţu uvěřit, ţe ji jdu zachránit,“

mumlal si pro sebe. „Ani ji nemám rád. No, … alespoň ne zas tolik,“

vyvracel si své rozhodnutí.

309

KAPITOLA 32

Niccolo Machiavelli byl odjakţiva velice opatrný.

Přeţil, a dokonce prosperoval ve velmi nebezpečných dobách jako

například na dvoře medicejském ve Florencii v patnáctém století. V

časech, kdy intriky patřily ke způsobu ţivota a násilné smrti a vraţdy

byly na denním pořádku. Jeho nejznámější kniha Princ byla jedna z

prvních, která opěvovala prohnanost, podvody a lţi jako dokonale

přijatelné metody pro získání osobních cílů, zvláště pro vládce.

Machiavelli přeţil, protoţe na sebe neupozorňoval, byl obezřetný a

důsledný, chytrý a nade všechny prohnaný.

Tak co ho to jen napadlo přivolat Valkýry? Ony nemají ve svém

slovníku něco jako nenápadnost, a neznají význam výrazu opatrný.

Jejich představa vítězství byla spjata s Nidhoggem –

nekontrolovatelnou nestvůrou z dávných věků – kterého přivedly do

srdce moderního velkoměsta.

A on jim to dovolil.

Nyní se v ulicích ozývalo tříštící se sklo, praskající dřevo a

rozpadající se cihly a kameny. Všechny alarmy domů i aut houkaly v

celé oblasti a lidé široko daleko rozsvěceli v oknech, ačkoliv nikdo

se ještě neodváţil ven.

„Co se tam sakra děje?“ podivoval se nahlas Machiavelli.

„Nidhogg poţírá Scathach?“ navrhl nepřítomně odpověď Dee,

protoţe zrovna začal bzučet jeho mobil, coţ ho vyrušilo.

„No, to nepoţírá!“ vykřikl Machiavelli náhle. Rozrazil dveře u auta

a snaţil se vylézt ven, přičemţ táhnul za límec i Angličana.

„Dagone! Okamţitě ven z auta!“

Dee se snaţil vymanit, ale Machiavelli ho táhnul ven a pryč od

auta. „Zbláznil jste se?“ zahulákal doktor.

Najednou se roztříštilo sklo, jak Dagon vyskočil předním sklem,

setřásl zbytky střepů a ladně se připojil k dvojici muţů. Dee se ani

jeho směrem nepodíval, ale všiml si, co zneklidnilo Machiavelliho.

Přímo k nim úzkou uličkou mířil na zadních nohách vzpřímený

Nidhogg, který v tlapě svíral tělo rusovlasé postavy.

„Zpátky!“ zvolal Machiavelli, a vrhl se na zem, přičemţ strhl

Johna Dee s sebou.

309

Nidhogg klidně přešel přes německé auto, přičemţ jedna jeho noha

skončila přímo uprostřed jeho střechy a zamáčkla ho do chodníku.

Okna se rozsypala a střepy vystřelily okolo jako šrapnely. Auto se

uprostřed prohnulo a kola se zvedla ze země.

A nestvůra zmizela v ulicích Paříţe.

O vteřinu později zbývající Valkýra v bílém doslova přeletěla přes

vrak auta, aniţ se ho byť špičkou nohy dotkla, a následovala

Nidhogga.

„Dagone?“ zašeptal Machiavelli, kdyţ se pomalu zvedal. „Kde

jsi?“

„Jsem tady.“ Řidič lehce a hladce vyskočil nahoru. Oklepával ze

svého černého obleku zbytky střepů, sundal si zlomené tmavé brýle a

odhodil je na zem. V jeho očích se mihly všechny moţné barvy

spektra. „Drţel ve spárech Scathach,“ řekl, uvolnil si kravatu a

rozepnul první knoflík u košile.

„Je mrtvá?“ zeptal se Machiavelli.

„Neuvěřím tomu, dokud to sám neuvidím.“

„Souhlasím. Jiţ dříve se tolikrát šířily zvěsti o její smrti a vţdycky

se zase objevila! Potřebujeme její tělo.“

Dee se vydrápal na nohy z bahnité louţe, do které ho určitě

Machiavelli strhl schválně, pomyslel si podezíravě. Z boty setřásl

bláto a podotkl: „Jestli ji Nidhogg dostal, pak je mrtvá a my jsme

uspěli.“

Dagonovy rybí oči se sklonily dolů a podívaly se do čarodějovy

tváře. „Vy zaslepený, arogantní blázne! Něco v domě vystrašilo

Nidhogga, a to natolik, ţe utekl, a nemohl to být Stín, protoţe tu uţ

měl ve svých spárech. A nezapomeňte, ţe Nidhogg je stvoření, které

nezná strach. Tři Valkýry vešly do budovy – a jen jedna vyšla ven!

Uvnitř se muselo stát něco strašného.“

„Dagon má pravdu, je to katastrofa. Musíme znovu úplně

přehodnotit naši strategii.“ Machiavelli se otočil ke svému věrnému

sluhovi. „Slíbil jsem ti, jestliţe Valkýry selţou, pak je Scathach tvá.“

Dagon kývl. „A vy jste vţdycky své slovo dodrţel.“

„Stál jsi po mém boku téměř čtyři sta let, vţdycky maximálně

loajální a vděčím ti za svůj ţivot a dluţím ti svobodu. Proto tě

propouštím ze svých sluţeb,“ řekl formálně Machiavelli. „Najdi Stín

a její tělo… a pokud bude ještě naţivu, udělej s ní, co uznáš za

vhodné. Nyní jdi a opatruj se, starý příteli.“

309

Dagon se otočil ve směru, kam Nidhogg odešel, a pak se zarazil a

znovu se obrátil k Machiavellimu. „Jak jste mě to nazval?“

Ital se usmál a klidně zopakoval: „Můj starý příteli. Buď opatrný.

Scathach je nadmíru nebezpečná a zničila jiţ příliš mnoho mých

přátel.“

Dagon přikývl, sundal si boty a ponoţky, přičemţ odhalil své

tříprsté končetiny spojené blánou. „Nidhogg zamíří k bezpečí řeky.“

Naráz se Dagonova ústa otevřela, coţ zřejmě měl být úsměv. „A ve

vodě jsem doma já.“ Pak se definitivně obrátil a zmizel z dohledu,

přičemţ byly slyšet jen jeho pleskavé bosé kroky.

Machiavelli se podíval zpět na zruinovaný dům a přemýšlel. Dagon

měl pravdu, Nidhogga muselo něco strašně vyděsit. Co se uvnitř

stalo? A kde jsou ostatní Valkýry?

Ozvaly se kroky a najednou z uličky vystoupil Josh Newman a v

ruce drţel kamenný meč, kolem kterého stále problikávala zlatá záře.

Nepodíval se ani vlevo, ani vpravo a rovnou se vydal kolem

rozšlápnutého auta po zvuku alarmů ostatní aut, které začaly houkat,

kdyţ nestvůra kolem prošla.

Machiavelli se zadíval na Johna Dee. „Předpokládám, ţe to je ten

americký chlapec?“ Dee souhlasně kývl.

„Viděl jste, co měl v ruce? Vypadalo to jako meč,“ řekl pomalu.

„Kamenný meč. Určitě ne Exkalibr?“

„Nebyl to Exkalibr,“ odpověděl Dee stručně. „Ale určitě to byl

meč s kamennou čepelí.“

„Říkám, ţe to nebyl Exkalibr.“

„Jak to víte?“ poţadoval jasnou odpověď Machiavelli.

Dee sáhl pod kabát a vytáhl krátký kamenný meč, velice podobný

tomu, který nesl Josh. Ostří se slabě třáslo a vibrovalo téměř

neznatelně. „Vím to, protoţe Exkalibr mám já,“ vyštěkl Dee.

„Chlapec má jeho dvojče, Klarent. Vţdycky jsme Flamela

podezřívali, ţe ho má v drţení.“

Machiavelli zavřel oči a zvedl hlavu k obloze. „Klarent, není divu,

ţe Nidhogg utekl z domu.“ Zavrtěl hlavou a pomyslel si, zda by se

mohlo stát ještě něco horšího.

Zabzučel mobil Johna Dee, aţ oba muţi nadskočili. Čaroděj téměř

telefon rozlomil, kdyţ ho otevřel. „Coţe?“ vyhrkl po chvíli.

Poslouchal další okamţik a pak velmi opatrně mobil zacvaknul.

Následovalo krátké ticho, a kdyţ znovu promluvil, jeho hlas byl

309

tichý jen o trochu hlasitější neţ šepot. „Perenela se dostala ze zajetí a

nyní se volně pohybuje po Alkatrazu.“

Machiavelli zatřásl hlavou, otočil se a vyrazil směrem k Champs-

Elysées. Jeho otázka jiţ byla zodpovězena. Situace se ještě mohla

zhoršit, a také se zhoršila. Nikolas Flamel děsil čaroděje, ale

Pereneliny schopnosti zas dělaly starosti jemu.

309

KAPITOLA 33

„Nejsem ţádná malá holčička!“ Sofie Newmanová byla vzteky bez

sebe. A ovládám mnohem víc neţ jen magii ohně, „Valkýro!“ Jméno

ji vyskočilo v mysli a najednou se objevily i ostatní informace, které

znala o těchto stvořeních čarodějka z Endoru. Dora jimi

opovrhovala. „Vím, kdo jste,“ vyštěkla a oči jí zazářily stříbrně.

„Disir!“

I mezi starobylými bytostmi byly tyto bojovnice nevítané. Nikdy

neţily na Danu Talis. Dávaly přednost severním zamrzlým končinám

na špičce světa, tam, kde foukal jen studený vítr a rozprostíraly se

ledové pláně.

V neblahých dobách po pádu Danu Talis byl svět vzhůru nohama a

přišla doba ledová, která zachvátila většinu země. Ledovce pluly

téměř veškerými oceány od severu k jihu a lidé se uchýlili do úzkého

pruhu nezamrzlé zelené krajiny kolem rovníku. Celé civilizace

vymřely v důsledku změny klimatu a řádu světa. Navíc se přidal

hladomor a nemoci. Hladina oceánů stoupla a zaplavila pobřeţní

města, zatímco ve vnitrozemí se šířil led a mráz, který vyhladil celé

vesnice i města.

Klan Disir rychle zjistil, ţe mají výjimečné schopnosti oproti

ostatním, kteří nesnášejí nové klima tak dobře. Jejich styl ţivota jim

přinesl výhodu, kterou vyuţívaly nad ostatními rasami a

civilizacemi. Nájezdné skupiny krutých válečnic rychle ovládly

většinu severněji poloţených zemí, zotročily si města, která ještě

přeţila. Nelítostně se zbavily kaţdého, kdo se jim postavil a brzy si

vyslouţily další jméno: Valkýry – vyznavačky smrti.

V krátkém čase dobily téměř celou severní polokouli a vytvořily

obrovskou ledovou říši. Zbylé zotročené lidi donutily, aby je uctívali

jako bohyně, a dokonce poţadovaly oběti. Jakýkoliv vzdor nebo

nesouhlas byl tvrdě potlačován. Počasí se ještě zhoršovalo, a tak se

Valkýry začaly dívat čím dál tím víc k jihu, kde přeţívaly zbytky

svobodné lidské civilizace.

Obrazy se střídaly v časové souslednosti v Sofiině mysli, aţ

nakonec viděla, jak vláda Valkýr jedné noci skončila. Najednou

věděla, co se tehdy před tisíciletími stalo.

309

Čarodějka tehdy spojila své síly s extrémně nepříjemnou a

zákeřnou bytostí Kronem, který mohl hýbat časem. Musela tehdy

obětovat své oči, aby viděla neviditelné, aby rozpoznala kroutící se

spirálu času, ale nikdy toho ani v nejmenším nelitovala. V průběhu

deseti tisíc let vybrala z kaţdého milénia jediného bojovníka, kterého

pak Kronos poslal zpět do doby ledové.

Sofie tušila, ţe čarodějka trvala na Scathach, své vlastní vnučce,

která také cestovala časem zpět.

Byla to ona, kdo vedl útok na základnu Valkýr, která se nacházela

na vrcholku světa v ledovém městě. Scathach zabila jejich královnu

Brynhildru, tím, ţe ji vrhla do samotného jícnu sopky.

Do svítání, neţ se slunce objevilo nad vrcholky hor, síla a moc

Valkýr byla navţdy zlomena. Jejich ledové město se rozpustilo a z

celé rasy přeţilo jen pár bojovnic, které zmizely do strašlivé ledové

říše mimo svět lidí, kam je ani Scathach nechtěla pronásledovat.

Valkýry, které přeţily, ovšem pojmenovaly noc na Ragnaròk,

soumrak bohů a přísahaly pomstu Stínu.

Sofie přiblíţila ruce k sobě a v dlani se jí zjevil malinkatý vír.

Oheň a led zničily Valkýry kdysi, co kdyby zkusila ohřát vítr pomocí

ohně? Zrovna kdyţ ji to napadlo, Valkýra se natáhla a se zvednutým

mečem nad hlavu a připravená k úderu, řekla: „Dee tě chce ţivou,

ale neřekl, ţe nezraněnou.“

Sofie přitiskla ruce k ústům, zmáčkla tetování na spodní straně

zápěstí a silně foukla. Vír z dlaně se přenesl na podlahu a sílil. Otočil

se jednou dvakrát a pak… zachytil Valkýru.

Sofie rozpálila vzduchový vír na teplotu taviči pece a bojovnice se

v něm zmítala, otáčela, stoupala a klesala. Vrazila do křišťálového

lustru a rozbila všechny ţárovky kromě jedné. V náhlém šeru byl

vidět tancující větrný vír rozpálený do oranţova. Valkýra dopadla na

zem a okamţitě byla zas na nohách, i kdyţ se na ní snášely zbytky

střepů jako skleněný déšť. Její obvykle bledá kůţe byla červená jako

ošklivě spálená od slunce a obočí měla úplně seţehnuté. Beze slova

vyrazila mečem do útoku a ostří těţkého meče proťalo zábradlí jen

kousek od Sofiiny ruky. „Scatty!“

Sofie slyšela bratra volat z kuchyně. Má potíţe, to bylo to jediné,

na co mohla myslet. „Scatty!“ ozvalo se znovu.

Valkýra se znovu mohutně napřáhla, ale zachytil ji další vařící vír,

který jí vyrazil meč z ruky. Točila se ve víru a směřovala ke své

sestře, která zahnala Johanku do kouta a srazila ji na kolena.

309

Vypadalo to, ţe jiţ dlouho nevydrţí a ţe se Valkýra připravuje ke

smrtícímu úderu, kdyţ vtom vír zachytil i druhou bojovnici a vtáhl ji

dovnitř. Obě se pak zmítaly uvnitř, aţ spadly na jednu hromadu.

„Johanko, ustup!“ zakřičela Sofie.

Z prstů ji sršela mlha, která se stáčela a kroutila na podlaze. Tlusté

provazce a šňůry kouřové konzistence se obmotávaly kolem Valkýr

jako řetězy horkého vzduchu. Sofii to stálo nemalé úsilí, ale ještě

mlhu zhustila a omotávala ji rychleji a rychleji kolem bránících se

ţen. Po chvíli před nimi stál velký kokon podobný mumii, ve kterou

proměnila čarodějka z Endoru Sofii při zasvěcení do magie.

Sofie cítila, jak slábne, víčka byla těţká a ramena jí táhla dolů jako

obrovský kámen. Z posledních sil tleskla rukama a srazila teplotu

mlhovém zámotku tak, ţe okamţitě zmrznul v ledovou kru.

„Tak, tam byste se měly cítit jako doma,“ zašeptala skřehotavě

Sofie. Pak se jí vyčerpáním podlomily kolena, ale rychle opět vstala

a zamířila do kuchyně. Johanka natáhla paţi a zarazila ji. „Půjdu

první,“ a vydala se ke dveřím. Pak se ještě podívala zpět přes rameno

na ledový kvádr, ve kterém stály dvě Valkýry. „Zachránilas mi

ţivot,“ řekla tiše.

„Porazila bys ji,“ odpověděla jistě Sofie.

„Moţná,“ připustila Johanka. „Ale moţná ne. Uţ nejsem tak

rychlá, jako jsem bývala. Ale to nic nemění na faktu, ţe jsi mi

zachránila ţivot,“ zopakovala, „a to je věc, která se nezapomíná.“

Natáhla levou ruku, poloţila na dveře do kuchyně a lehce zatlačila.

Dveře se pootevřely.

A pak vypadly z pantů.

309

KAPITOLA 34

Hrabě de Saint-Germain scházel po schodech ze svého

podkrovního studia, v uších nejmodernější sluchátka a oči upřené na

malý displej MP3 přehrávače, který nesl v rukách. Právě se snaţil

vytvořit nový seznam oblíbených filmových skladeb. Gladiátor,

přirozeně… Skála… Hvězdné války, ale jen první díl… Cid,

samozřejmě… Vrána, moţná…

Zastavil se na schodě a automaticky narovnal obrázek na zdi, který

byl nakřivo. Pokračoval dál dolů a zjistil, ţe i zarámovaná zlatá

deska je posunutá. Podíval se dál po stěnách schodiště a najednou

mu došlo, ţe všechny obrazy a rámy jsou nakřivo. Zamračil se a

sundal sluchátka…

Vtom uslyšel Joshe volat Scattyino jméno…

Pak řinkot padajícího kovu…

A uvědomil si, ţe vzduch je přesycený vůní vanilky a levandule…

Rozeběhl se po schodech do dalšího patra, kde našel vyčerpaného

alchymistu, který se sotva drţel na nohou, ve dveřích svého pokoje.

Nikolas mu jen mávl, aby pokračoval, a zašeptal: „Rychle.“ Francis

se kolem něj mihl a uţ byl na schodišti do haly…

Hala byla úplně zruinovaná.

Zbytky dveří zoufale visely na pantech. Ze staroţitného

křišťálového lustru zbyla jediná blikající ţárovka. Tapety visely ve

velkých roztrhaných cárech a obnaţovaly omítku pod nimi. Zábradlí

bylo na kusy a dlaţba rozbitá a na několika místech úplně rozdrcená.

Uprostřed toho všeho navíc stál velký ledový kvádr. Saint-Germain

se k němu opatrně přiblíţil a přejel prsty studený hladký povrch. Byl

tak chladný, ţe se mu jeho prsty k němu přilepily. Rozeznal uvnitř

dvě postavy v bílém, jeţ zamrzly s uštěpačným posměškem na tváři

a s modrýma očima, které ho pozorovaly.

V kuchyni zapraskalo dřevo a on se otočil a zamířil za zvukem. V

rukách uţ mu tou dobou ţhnul dostatečně velký modrobílý plamen,

který se stále zvětšoval.

Pokud si hrabě myslel, ţe hala byla dost poničená, nemohl ani

tušit, co ho čeká v kuchyni.

V této místnosti totiţ chyběla celá jedna stěna.

Sofie a Johanka stály uprostřed trosek. Jeho ţena podpírala třesoucí

se dívku a pevně ji drţela. Johanka na sobě měla saténové

309

modrozelené pyţamo a stále drţela svůj meč v ruce, kterou měla

chráněnou kovovou rukavicí. Podívala se přes rameno, kdyţ Saint-

Germain vstoupil do kuchyně. „Přišel jsi o všechnu zábavu,“ řekla

francouzsky.

„Omlouvám se, nic jsem neslyšel,“ odpověděl. „Co se stalo?“

„Seběhlo se to tak rychle, během pár minut bylo po všem. Sofie a

já jsme dole zaslechly nějaký hluk. Dostaly jsme se dolů právě, kdyţ

dvě ţeny rozmetaly vchodové dveře a probouraly se dovnitř. Byly to

Valkýry a řekly, ţe přišly pro Scathach. Jedna z nich napadla mě a

druhá se vrhla na Sofii.“ I kdyţ mluvila prazvláštní formou

francouzštiny, stejně ztišila hlas a téměř zašeptala: „Francisi… ta

dívka. Ona je neuvěřitelná. Propojila magii ohně s větrem, aby je

porazila. Pak je zabalila do mlhy a proměnila v kus ledu.“

Saint-Germain zavrtěl hlavou. „Není moţné pouţít magii dvou

ţivlů zároveň…,“ řekl, ale jeho hlas pomalu ztrácel na intenzitě.

Důkaz Sofiiny moci totiţ stál uprostřed haly. Vzpomněl si na staré

legendy, které vyprávěly, ţe kdysi nejmocnější starobylé bytosti

mohly míchat jednotlivé druhy magie mezi sebou. Ale také podle

nejstarších mýtů to byl důvod, tedy jeden z důvodů, zkázy Danu

Talis.

„Josh je pryč.“ Sofie se najednou vymanila z Johančina sevření a

otočila se k hraběti. Pak si všimla, ţe ve dveřích stojí Nikolas opřený

o rám a tvář má sinalou, jako by téměř neţil. „Něco odneslo Joshe,“

řekla zoufale vyděšeně. „A Scatty je pronásleduje.“

Alchymista se přišoural blíţ s rukama zkříţenýma kolem trupu,

jako by mu byla zima, a rozhlédl se. Pak se sklonil a zvedl ze země

meče, které leţely mezi troskami. Kdyţ se podíval na ostatní, všichni

viděli, ţe se jeho oči lesknou slzami. „Je mi to tak líto,“ řekl.

„Strašně líto, ţe jsem vás do toho zatáhl a zapříčinil tak všechno to

neštěstí a poničení vašeho domu. Je to neodpustitelné.“

„To se opraví,“ odpověděl zlehka hrabě. „Alespoň budeme mít

výmluvu, proč celý dům nově zařídit.“

„Nikolasi,“ ozvala se váţným hlasem Johanka, „co se tu stalo?“

Alchymista si přitáhl jedinou nezničenou ţidli a sesunul se na ní.

Naklonil se dopředu s rukama opřenýma o kolena a díval se na

Scattyiny blýskající se meče. Obracel je pořád dokola a nakonec

odpověděl: „Ty v tom ledu jsou Valkýry. Scattyini nejzarytější

nepřátelé, ačkoliv mi nikdy vlastně neřekla, proč ji tak nenávidí.

309

Vím, ţe ji napadaly po staletí a vţdy se přidaly na stranu jejích

protivníků.“

„A ony dokázaly tohle?“ Saint-Germain se rozhlédl po

zdevastované kuchyni.

„Ne. Ale očividně s sebou dovedly někoho, kdo to udělal.“

„Co se stalo Joshovi?“ poţadovala odpověď Sofie. Neměla ho

nechávat samotného v kuchyni, měla na něj počkat. Porazila by to,

co napadlo dům, ať uţ to bylo cokoliv.

Nikolas zvedl Scattyinu zbraň. „Myslím, ţe bychom se měli spíš

ptát, co se stalo Scathach. Znám ji uţ nějaké to století a nikdy by

neupustila své meče. Bojím se, ţe něco sebralo…“

„Meče… meče…“ Sofie se odtáhla od Johanky a začala

prohledávat ruiny. „Kdyţ jsem šla spát, Josh přišel z lekce boje s

mečem se Scatty a Johankou. Kamenný meč, který jste mu dal, měl s

sebou.“ Pomohla si trochu malým větrným vírem, aby zvedla těţký

kus nábytku a odhodila ho stranou, ale ani pod ním nenašla Joshův

meč. Kde jen mohl být? Pocítila záchvěv naděje. Nikolas měl

pravdu, kdyby byl zajat, meč by jistě zůstal na zemi. Narovnala se a

ještě jednou prohlédla místnost. „Klarent tu není.“

Hrabě přešel k díře, kde bývaly dveře do zahrady, která jestli

předtím byla neupravená, tak nyní byla k nepoznání. Z fontány byl

vytrţen blok kamene a celá byla rozlomená v půli. Chvíli mu trvalo,

neţ poznal v prazvláštním kovovém útvaru do písmene U vchodové

bezpečnostní dveře. Pak mu teprve došlo, ţe tu chybí celá jedna zeď.

Z téměř třímetrové zdi zbyla jen hromada suti. Zbytky cihel a prachu

byly rozházené po celé zahradě, skoro jako by zvenku do zdi někdo

vrazil a celou ji povalil.

„V zahradě bylo něco velkého, něco velmi velkého,“ řekl hrabě

nikomu přímo, ale zároveň všem.

Flamel zvědavě zvedl pohled a zeptal se: „Není ve vzduchu něco

cítit?“

Saint-Germain se zhluboka nadechl a s jistotou odpověděl: „Had.

Ale není to charakteristický pach Machiavelliho.“ Vystoupil ven do

zahrady a znovu se pořádně nadechl. „Venku je to ještě silnější,“ pak

se rozkašlal. „Ten zápach je ale daleko zkaţenější,“ zvolal zvenku.

„Je to něco starého, velmi starého.

Pak jeho pozornost přilákaly houkající alarmy aut. Přešel zahradu,

vystoupal na hromadu a rozhlédl se na obě strany do uličky. Alarmy

309

zněly převáţně zleva a na konci cesty byla rozsvícená světla v

oknech. Všiml si i černého vozu nebo spíš jeho rozpláclého vraku.

„Ať uţ to bylo cokoliv, co napadlo náš dům,“ řekl, kdyţ se vracel

do kuchyně, „tak na konci ulice po něm zbylo auto za dvě stě tisíc

euro, které se nyní hodí akorát na vrakoviště.“

„Nidhogg,“ zašeptal Flamel vyděšeně. Přikývl, najednou to dávalo

smysl. „Valkýry s sebou přivedly Nidhogga,“ řekl. Pak se zamračil.

„Ale ani Machiavelli by nedovolil něco podobného. Na to je příliš

opatrný.“

„Nidhogg?“ promluvily Sofie a Johanka současně, přičemţ se na

sebe podívaly.

„Je to nestvůra, která vypadá jako drak – kříţenec mezi dinosaurem

a hadem,“ vysvětlil Nikolas. „Ale pravděpodobně je starší neţ celá

tato planeta. Myslím, ţe Nidhogg dostal Scatty a Josh ho

pronásleduje.“

Sofie zavrtěla nesouhlasně hlavou. „To by nikdy neudělal – to by

nemohl – z hadů má hrůzu.“

„Tak potom, kam se poděl?“ poloţil jednoduchou otázku

alchymista. „A kde je Klarent? Je to jediné moţné vysvětlení. Vzal

svůj meč a vydal se za Scatty.“

„Ale já jsem ho slyšela volat Scatty na pomoc.“

„Slyšela jsi ho volat její jméno. Moţná volal, aby věděl kudy se

vydat.“

Saint-Germain kývl: „To dává smysl. Valkýry chtěly pouze

Scathach. Nidhogg ji dostal a odešel. Josh musel jít za ním.“

„Mohlo to být naopak. Ta nestvůra mohla sebrat Joshe a Scatty se

vydala za ním,“ navrhovala Sofie. „To je přesně její styl.“

„Nidhogg neměl ţádný důvod, proč by ho měl Josh zajímat. Jeho

by prostě jen seţral. Ne, on odešel ze své vůle.“

„To ukazuje na obrovskou odvahu,“ poznamenala Johanka.

„Ale Josh není ţádný hrdina…“ začala Sofie. Ale uţ kdyţ to řekla,

věděla, ţe to není úplně pravda. Vţdycky se za ní ve škole postavil a

chránil ji. Ale proč by šel a hledal Scatty? Věděla, ţe ji ani nemá

příliš v lásce.

„Lidé se mění,“ oponovala Johanka. „Nikdo nezůstává stále

stejný.“

Hluk zvenku stále rostl, disharmonická směs policejních,

hasičských sirén a sanitek se přibliţovala. „Nikolasi, Sofie, musíte

rychle zmizet,“ naléhal hrabě. „Myslím, ţe nás čeká setkání s policií

309

se spoustou dotěrných otázek, na které nemáme odpovědi. Jestli vás

tu najdou – bez papírů – obávám se, ţe vás bez dalších okolků

zadrţí.“ Vytáhl koţenou peněţenku na dlouhém řetízku a řekl: „Tady

máte nějaké peníze, budou se hodit.“

„To nemůţu…,“ začal Nikolas.

„Vezměte si to,“ trval na svém Saint-Germain. „Kdyţ pouţijete

kreditní kartu, Machiavelli vás vystopuje během okamţiku,“

pokračoval. „Nedokáţu odhadnout, jak dlouho nás policie zdrţí. Ale

aţ odejdou, potkáme se u pyramidy v Louvrů v šest večer. Pokud

tam nebudu v šest, pokusím se přijít o půlnoci, nebo znovu v šest

ráno.“

„Děkuji, starý příteli.“ Nikolas se pak obrátil k Sofii. „Vezmi si

věci a sbal i Joshovy navíc, cokoliv tě napadne, ţe byste mohli

potřebovat, uţ se sem nevrátíte.“

„Pomůţu ti,“ řekla Johanka a obě pospíchaly z místnosti.

Alchymista se svým bývalým učněm stáli uprostřed zruinované

kuchyně a slyšeli kroky obou mladých ţen po schodech nahoru.

„Co uděláš s tím ledovým útvarem v hale?“ zeptal se Nikolas.

„Ve sklepě máme velký mrazák. Schovám je tam, dokud policie

neodejde. Myslíte, ţe Valkýry uvnitř jsou ještě ţivé?“

„Jsou téměř nezničitelné, prakticky se nedají zabít. Jen dej pozor,

aby neroztály.“

„Za nějakou dobu je hodím do Seiny, při troše štěstí neroztají dříve

neţ doputují k Rouenu.“

„Co řekneš policii?“ Nikolas mávl rukou a rozhlédl se kolem, „jak

vysvětlíš, co se tu stalo?“

„Havárie plynu?“ navrhl hrabě.

„Tak to je dost slabý,“ odvětil Nikolas s úsměvem, protoţe pouţil

stejné spojení jako dvojčata, kdyţ navrhoval něco podobného po

devastaci knihkupectví.

„Slabý?“

„Ano, řekněme neuspokojivé.“

„Pak tedy řeknu, ţe jsem se právě vrátil domů a našel tu spoušť,“

rozhodl Saint-Germain. „Navíc je to docela dost blízko pravdě,

jelikoţ nevím, jak se to stalo.“ Pak se uličnicky usmál a dodal:

„Mohl bych prodat příběh a fotky bulváru. Tajemné síly zničily dům

rockové hvězdy.“

„Nikdo by to nebral váţně, působilo by to jako reklamní tah.“

309

„No ano, taky si myslím. Byla by to výborná reklama.“ Ve dveřích

do kuchyně nebo lépe tam, kde bývávaly, se objevily Sofie s

Johankou. Obě se převlékly do dţin a tenkých svetrů a na zádech

měly batohy.

„Jdu s nimi,“ řekla Johanka, neţ stačil Saint-Germain vyslovit

otázku, kterou jiţ měl na jazyku. „Budou potřebovat průvodce a

ochránce.“

„Mělo by smysl nějak ti to rozmlouvat?“ zeptal se hrabě.

„Ne,“ odpověděla jednoduše jeho ţena.

„Taky si myslím,“ objal manţelku hrabě. „Prosím, dávej na sebe

pozor, buďte opatrní, velmi opatrní. Machiavelli a Dee museli být

zoufalí, kdyţ do města vpustili Valkýry a Nidhogga. A zoufalí muţi

dělají nerozumné věci.“

„Přesně tak,“ reagoval Nikolas. „Máš pravdu, ale nerozumní muţi

dělají také velké chyby.“

309

KAPITOLA 35

Josh se nepřestával otáčet a dívat přes rameno, aby si zapamatoval

cestu. Vzdaloval se čím dál víc od Saint-Germainova domu a

začínalo ho znepokojovat, jestli bude schopný najít cestu zpátky. Ale

nyní se uţ vrátit nemohl, nemohl nechat Scatty napospas té příšeře.

Navíc, pokud uvidí Vítězný oblouk na konci Champs-Elysées, snad

najde i dům hraběte. Jako další moţnost se jevilo sledovat policejní

sirény, hasičské vozy a sanitky, které jely směrem, odkud běţel.

Snaţil se moc nepřemýšlet o tom, co dělá, protoţe kdyby se

zamyslel, uvědomil by si, ţe pronásleduje dinosauřího netvora úplně

cizím městem, a pak by zřejmě přestal, a Scatty by…

Nebyl si úplně jistý, co by se pak stalo Scatty, ale ať uţ by to bylo

cokoliv, rozhodně by to nebylo nic dobrého.

Pronásledování Nidhogga nebylo nijak těţké. Příšera se

pohybovala stále rovně, nehleděla na ulice, zdi, zákoutí, mířila

neustále souběţně se Champs-Elysées, za sebou nechávala jen zkázu

jako tornádo. Auta, která se mu dostala do cesty, skončila jako

placaté kovové vraky, v úzkých uličkách rozbíjel pohyby svého

dlouhého ocasu skla a vráţel do kovových mříţí a rolet obchodů. K

tomu všemu se samozřejmě neustále přidávaly nové a nové houkající

alarmy, které jen zvyšovaly chaos a zmatek.

Najednou Josh před sebou zahlédl bílou postavu, která ho zaujala.

Josh si vzpomněl, ţe postava stála i před Saint-Germainovým

domem. Usoudil, ţe je to zřejmě někdo, kdo netvora ovládá, a nyní

to vypadalo, ţe svého domácího mazlíčka také nemůţe dohonit… To

ale znamená, ţe nad ním bílá postava ztratila kontrolu. Vzhlédl na

oblohu a snaţil se určit, kolik můţe být hodin. Přímo před ním se

obloha začínala rozjasňovat úsvitem. To znamená, ţe míří na

východ. Co se asi stane, aţ se celé město probudí a zjistí, ţe se

ulicemi prohání prehistorické monstrum? Propukne panika, určitě

povolají policii a armádu. Josh viděl na vlastní oči, ţe rána mečem

neměla ţádný účinek a měl neblahý pocit, ţe střely nebudou o

mnoho úspěšnější.

Ulice se zuţovaly a příšera musela zpomalit, jelikoţ po obou

stranách vráţela do zdí. Josh zjistil, ţe dohání postavu v bílém.

Myslel, ţe je to muţ, ale nevsadil by se, nedalo se to rozeznat.

309

Běţel lehce, ani se nezadýchal. Konečně měl dojem, ţe se vyplácí

všechny ty týdny a měsíce fotbalových tréninků. Sportovní boty,

které měl na sobě, nevydávaly ţádný zvuk na silnici, a proto

předpokládal, ţe postava v bílém neví, ţe je sleduje. Nakonec kdo by

byl tak bláznivý a pronásledoval takové monstrum pouze s mečem

na svou ochranu? Nicméně kdyţ se dostal blíţ, uviděl, ţe ta osoba

také nese v jedné ruce meč. Navíc v druhé ruce si všiml předmětu,

který vypadal jako přerostlé kladivo. Došlo mu, ţe se dívá na bojové

kladivo, které znal z Word of Warcraft. Útočná a děsivá zbraň trochu

připomínající středověký palcát. Přiblíţil se ještě více a zjistil, ţe

postava má na sobě bílou drátěnou košili, kovové boty a kulatou

helmu, která kryje částečně i krk. Zvláštní bylo, ţe ho to ani moc

nepřekvapilo.

Pak se najednou v mţiku postava změnila.

Jako mávnutím kouzelného proutku se z válečníka v plné zbroji

stala mladá blonďatá ţena, ne o moc starší neţ on, v koţeném saku,

dţínách a vysokých botách. Na její výjimečnost ukazovaly pouze

meč a kladivo. Zmizela za roh.

Josh zpomalil, jelikoţ nechtěl do té mladé ţeny vrazit, a kdyţ o

tom tak přemýšlel, uvědomil si, ţe zřejmě ani vůbec nebude mladá.

Najednou se ozvala strašná rána, někde před ním se sypaly cihly a

sklo. Josh přidal, zahnul za roh a zastavil se. Příšera se totiţ v úzké

uličce zasekla. Josh se opatrně přibliţoval. Vypadalo to, ţe netvor se

pustil další úzkou přímou uličkou, ale vůbec nebyla přímá, na konci

zatáčela a ještě více se zúţila. V čele stály dva domy, jejichţ vyšší

patra na obou stranách čněly do prostoru nad chodníky. Nidhogg

vrazil mezi domy a z kaţdého urval pořádný kus, jak se snaţil dostat

dál. Vlastní silou se uvěznil v malém prostoru. Zmítal sebou doprava

doleva a na chodníky padaly cihly a střepy z oken. Za jedním oknem

si Josh všiml náhlého pohybu. Uvnitř jako přimraţený stál najednou

muţ, který se s hrůzou v očích díval ven z okna. Kus betonu

velikosti klasického kanape spadl příšeře na hlavu z přilehlého

domu, ale ta si toho stěţí všimla. Josh neměl ponětí, co by se dalo

dělat. Musel se dostat ke Scatty, ale to by znamenalo příšeru

nějakým způsobem obejít, a tady místa nazbyt nebylo. Pozoroval

blonďatou ţenu, která se blíţila k Nidhoggovi. Bez ostychu mu

vyskočila na záda a vyšplhala téměř k hlavě s rukama do široka

roztaţenýma se zbraněmi v pohotovosti.

309

Chystá se to zabít, pomyslel si Josh a spadl mu kámen ze srdce, jak

si oddychl. Moţná pak bude příleţitost dostat se blíţ a osvobodit

Scatty.

Ţena se zhoupla po krku příšery a švihla zbraněmi po Scattyině

bezvládném těle.

Josh zděšením vykřikl, ale naštěstí výkřik zanikl v houkání sirén.

„Pane, máme nahlášenou… událost.“ Policejní důstojník se sinalou

tváří podával telefon Machiavellimu. „Velitel tajné sluţby chce

mluvit přímo s vámi.“

Dee chytil muţe za ruku a otočil ho k sobě.

„Co se děje?“ zeptal se perfektní francouzštinou, kdyţ Machiavelli

pozorně poslouchal hlasu v telefonu, přičemţ se snaţil odpoutat od

ruchu na ulici tím, ţe druhou rukou si zacpával volné ucho.

„Nejsem si jistý, pane. Musí to být nějaký omyl.“ Důstojník se

pokusil o chabý třesoucí se úsměv. „O pár ulic dál, lidé hlásí, ţe

viděli nějakou příšeru. Navíc se prý zasekla v domě. Nemoţné, já

vím…“ Jeho hlas se ztrácel, kdyţ se otočil k tomu, co zbylo z

mohutného třípatrového domu, a kde nyní ze strany trčela obrovská

díra.

Machiavelli vrazil telefon zpátky do ruky policisty. „Seţeňte mi

auto.“

„Auto?“

„Auto a mapu,“ nařídil.

„Ano, pane. Můţete si vzít moje.“ Policejní důstojník přijel na

místo mezi prvními, kdyţ vyděšení lidé začali telefonovat o pomoc.

Spatřil Machiavelliho a Johna Dee, kdyţ utíkali z uličky, poblíţ

zdroje toho všeho hluku. Proto je také zastavil, protoţe předpokládal,

ţe mají něco společného s tím, co vypadalo jako exploze. Jeho

podezření se brzy ukázalo jako liché a nešťastné, jelikoţ zjistil, ţe

ten zablácený starší muţ s bílými vlasy a v potrhaném obleku je

vlastně hlava francouzské tajné sluţby.

Policista odevzdaně předal klíčky a otrhanou a vybledlou mapu

paříţského centra. „Omlouvám se, ţe nic lepšího nemám,“ řekl

provinile.

Machiavelli převzal věci od policisty a řekl: „Můţete jít.“

Mávl ke křiţovatce a dodal: „Postarejte se, aby se tu nestala další

nehoda a nepouštějte tisk ani civilisty k objektu. Jasné?“

309

„Ano, samozřejmě, pane,“ odpověděl policista a odešel vděčný, ţe

nepřišel o práci. Nebylo radno dostat se do kříţku s jedním z

nejmocnějších muţů ve Francii.

Machiavelli rozevřel mapu přes kapotu auta. „Jsme tady,“ ukazoval

čarodějovi. „Nidhogg míří přímo na východ, ale někde musí přejít

Champs-Elysées, aby se dostal k řece. Jestli bude pokračovat stále

stejným směrem, pak se dá předpokládat, ţe se tak stane…“ jeho prst

se zabodl do mapy a dodal: „Někde tady.“

Oba muţi nasedli do malého auta a Machiavelli se na chvíli

rozhlédl, aby si ujasnil všechny kontrolky. Ani se nepokoušel

vzpomenout, kdy naposledy řídil. Vţdy se o to staral Dagon.

Nakonec zařadil skřípavě rychlost a rozjel se, proti pravidlům se

otočil a propletl napříč mezi auty a zanechal za sebou gumovou

stopu pneumatik.

Dee seděl tiše v sedadle spolujezdce, jednu ruku na bezpečnostním

pásu a druhou opřenou o palubní desku. „Kdo vás učil řídit?“ zeptal

se, kdyţ přejeli obrubník.

„Karl Benz,“ vyštěkl Machiavelli. „A je to jiţ velice dlouho,“

dodal.

„A kolik kol to auto tenkrát mělo?“

Dee zavřel oči a křečovitě je tak chvíli nechal, alespoň neţ projeli

křiţovatkou, přičemţ jen o kousek minuli blíţící se náklaďák.

„Takţe, co uděláme, aţ najdeme Nidhogga?“ zeptal se Dee. Snaţil se

soustředit na něco jiného, jen aby nemusel myslet na Machiavelliho

strašné řidičské schopnosti.

„To je váš problém,“ vyhrkl Machiavelli. „Nakonec vy jste ten,

kdo ho osvobodil.“

„Ale vy jste povolal Valkýry, proto je to z větší části vaše chyba.“

Machiavelli prudce šlápl na brzdy, které zaskřípaly, motor chcípnul

a auto se zastavilo.

„Proč jsme zastavili?“ doţadoval se Dee. Machiavelli ukázal z

okýnka. „Poslouchejte!“

„Přes ty sirény neslyším nic.“

„Poslouchejte,“ zopakoval Machiavelli. „Něco sem jde,“ ukázal

doleva. „Tamhle.“

Dee stáhl okénko. I přes houkání sirén, slyšeli padající kameny a

cihly doplněné ostrými zvuky rozbitého skla.

309

Josh bezmocně přihlíţel, jak ţena nahoře na netvorově krku

mečem švihá po Scattyině bezvládném těle.

V tu chvíli se Nidhogg otřásl ve snaze osvobodit se ze sevření

okolních budov, a Valkýra minula jen o kousek Scattyinu hlavu.

Natahovala se čím dál více z krku netvora, chytila se výrůstku tlusté

pevné kůţe a naklonila se přes velké nehybné oko a snaţila se

zapíchnout špičku meče do Scatty. Příšera se znovu pohnula a meč

sklouzl a zabodl se do její tlapy, dost blízko pařátu, který svíral

bezvládnou válečnici. Nidhogg si toho ale asi ani nevšiml, jelikoţ

nereagoval, ale Josh si všiml, jak ostří těsně minulo Scatty. Valkýra

se nahnula ještě víc, a tentokrát Josh věděl, ţe Scatty určitě zasáhla.

Musí něco udělat! Je Scattyinou jedinou nadějí. Nemůţe tu jenom

stát a dívat se, jak někoho, koho zná, zabijí. Rozeběhl se. Vzpomněl

si, ţe předtím v domě, kdyţ zasáhl Nidhogga mečem, ţe se vůbec nic

nestalo, ale kdyţ zapíchne meč špičkou do jeho tlusté kůţe, moţná…

Chytil Klarent oběma rukama, jak mu to ukazovala Johanka, a

zrychlil na posledním úseku k netvorovi. Chvíli předtím, neţ meč

zabodl do dlouhého ocasu, cítil, ţe se slabě rozhučel.

Do jeho rukou začalo okamţitě proudit teplo a šířilo se dál do

prsou. Ve vzduchu zavonělo kyselé pomerančové aroma, pak se zlatě

rozzářila Joshova aura a následně vybledla do červeno oranţového

odstínu, který sršel z meče zaseknutého do tlusté ještěří kůţe.

Josh otočil Klarent a vytáhl ho. Rána svítila jasně červeně okolo

šedohnědé kůţe, ale téměř okamţitě tuhla do velkého černého

strupu. Nějakou dobu trvalo, neţ si šok uvědomil i zbytek

Nidhoggova těla a hlavně jeho primitivní nervový systém. Potom se

příšera najednou zvedla na zadní, syčela a zoufale zapištěla.

Postupně se uvolnila ze zajetí a všude okolo lítaly cihly, navíc ještě

tašky ze střech, a také podpůrné trámy. Josh si musel dávat velký

pozor a ustoupit dozadu. Nakonec se sehnul a chránil si hlavu, jak se

trosky snášely na zem. V ten okamţik si pomyslel, ţe by měl vlastně

štěstí, pokud by ho zabila jenom střešní taška. Zatím neočekávané a

nevyzpytatelné pohyby Nidhogga rozhodily Valkýru na jeho zádech.

Drţela se zuby nehty, dávno jiţ upustila kladivo, a snaţila se

nespadnout dopředu přímo pod obrovské tlapy netvora. Josh zůstával

leţet na zemi, kolem něj stále padaly cihly, ale on vytrvale pozoroval

mohutný strup, který se šířil z rány na ocase Nidhogga. Monstrum se

opět zvedlo, prorazilo rohový dům a zamířilo přes Champs-Elysées.

Joshovi se docela ulevilo, kdyţ zahlédl znovu Scattyino tělo, sice

309

stále nehybné, ale alespoň věděl, ţe ji Nidhogg nikde nepohodil nebo

neseţral.

Zhluboka se nadechl, vyskočil na nohy a rychle sebral meč. Znovu

ucítil mravenčení, které mu pronikalo tělem a které aktivovalo

kaţdičký jeho nerv. Chvíli jen stál a lehce se třásl, jak jím

prostupovalo. Pak se otočil a znovu se vydal za netvorem. Cítil se

naprosto skvěle. I kdyţ ještě stále nezačalo úplně svítat, viděl jasněji

neţ kdykoliv předtím. Dokázal rozpoznat tisíce vůní a pachů, které

patřily městu, a také zatuchlý ještěří zápach Nidhogga. Sluch se mu

také nepředstavitelně zbystřil tak, ţe byl schopný rozeznat sirény

jednotlivých sanitek, hasičských vozů i policie. Cítil kaţdou spáru v

chodníku pod nohama přes gumovou podráţku tenisek. Máchnul

mečem před sebou ve vzduchu. Zabzučelo a zahučelo to a Joshovi se

zdálo, ţe slyší vzdálený šepot a jednotlivým slovům téměř rozuměl.

Poprvé v ţivotě se cítil tak nabitý energií a sebevědomím, ţe by

dokázal cokoliv. Věděl, ţe podobný pocit zaţila Sofie, kdyţ byly

probuzeny její schopnosti. Ale na rozdíl od ní, protoţe byla vyděšená

a zmatená přívalem různých podnětů, Josh se cítil… úţasně.

Líbilo se mu to, chtěl se tak cítit pořád. Přál si to více neţ cokoliv

jiného na světě.

* * *

Dagon běţel uličkou, zvedl Valkýřino kladivo a následoval

chlapce.

Viděl záři Joshovy aury a došlo mu, ţe bude také velice mocný,

ačkoliv jestli jsou obě dvojčata z dávné legendy, to byla jiná otázka.

Očividně alchymista i Dee byli přesvědčeni, ţe jsou, ale Dagon

věděl, ţe Machiavelli – jeden z nejúţasnějších lidí, se kterými kdy

pracoval – si nebyl úplně jistý. Navíc ten chvilkový náznak

chlapcovy aury rozhodně nestačil, aby ho to přesvědčilo. Zlatá a

stříbrná aura byly vzácné – ačkoliv ne tak vzácné jako aura černá.

Dagon během věků potkal minimálně čtvero dvojčat s měsíční a

sluneční aurou, a ještě víc jednotlivců.

Ale co nevěděli ani Dee, ani Machiavelli, bylo, ţe Dagon kdysi

viděl ta originální dvojčata.

Byl na Danu Talis v dobách konce, kdyţ probíhala závěrečná bitva.

Toho slibného dne si oblékl zbroj svého otce, v den, kdy všichni

věděli, ţe budoucnost ostrova visí na vlásku. Jako všichni ostatní se

309

ale vyděšeně stáhnul, kdyţ z pyramidy Slunce začaly šlehat k nebi

stříbrné a zlaté blesky symbolizující největší moc. Magie ţivlů

kompletně zničila starodávnou zemi ve středu všeho světa a roztrhla

ji na kusy.

Dagon jiţ věky téměř nespal, ani neměl postel. Stejně jako ţralok,

dokázal spát za pohybu. Jen zřídka se mu něco zdálo, ale pokud se

tak stalo, vracel se mu stále tentýţ sen: noční můra v ţivých barvách

toho osudného dne, kdy oblohu křiţovaly zlaté a stříbrné blesky a

starý svět skončil.

Strávil řadu let v Machiavelliho sluţbách. Byl svědkem mnoha

zázraků i hrůz během té doby a oba stáli u mnoha nejdůleţitějších a

nejzajímavějších momentů světových dějin.

Právě teď chvíli si Dagon začínal myslet, ţe tato noc bude také

patřit k těm nezapomenutelným.

„Podívejte, tohle se nevidí kaţdý den,“ zamumlal Dee.

Čaroděj a Machiavelli sledovali Nidhogga, který prorazil dům na

levé straně Champs-Elysées, porazil stromy, které lemovaly ulici, a

nasměroval si to přímo napříč vozovkou. Ve spárech stále drţel

rusovlasou válečnici a na jeho zádech se horko těţko drţela zbývající

Valkýra. Dva nesmrtelní tam stáli a pozorovali spoušť, kterou

způsobil Nidhoggův ocas. Netvor pohybujícím se ocasem sejmul

semafory a zmizel do další ulice.

„Míří k řece,“ řekl Machiavelli.

„Ale co se stalo s tím chlapcem?“ zamyslel se Dee.

„Moţná se cestou ztratil,“ začal Machiavelli, „nebo ho ušlapal

Nidhogg. Nebo moţná ne,“ dodal, kdyţ Josh vylezl přes pokácené

stromy na širokou silnici. Rychle se rozhlédl vlevo a vpravo, ale

široko daleko se nepohybovalo ţádné auto. Ani se nepozastavil, kdyţ

uviděl špatně zaparkované policejní auto, jednou stranou na

chodníku, a zamířil přes silnici na druhou stranu. V ruce stále svíral

meč a za ním zůstávala cestička z kouřově zlatých paprsků.

„Ten chlapec přeţil,“ řekl obdivné Dee, „a také má kuráţ.“

O chvíli později se na ulici objevil Dagon, v ruce drţel Valkýřino

kladivo a následoval Joshe. Kdyţ si všiml Johna Dee a

Machiavelliho v autě, zvedl druhou ruku v pozdravném gestu, ale

těţko říct, jestli na uvítanou nebo na rozloučenou.

„A co dál?“ chtěl vědět Dee.

309

Machiavelli otočil klíčkem v zapalování a zařadil jedničku. Auto

poskočilo, Machiavelli přidal plyn a motor zaúpěl. „Rue de

Marignan se napojuje na Avenue Montaigne. Myslím, ţe se tam

dostaneme dřív neţ Nidhogg,“ řekl a zapnul sirénu.

Dee přikývl. „Moţná byste mohl přehodit rychlost.“ Na jeho rtech

se objevil škodolibý, ne příliš častý úsměv. „Pak pojedeme rychleji.“

309

KAPITOLA 36

„Vy nemáte garáţ u domu?“ nadhodila Sofie udiveně, kdyţ

nastupovala do malého černočerveného Citroenu, nasedla dozadu za

Nikolase, který seděl na místě spolujezdce vedle Johanky.

„Původně to byly stáje. V předchozích stoletích nikdy nebyly stáje

poblíţ domu. Předpokládám, ţe šlechta neměla ráda koňský pach.

Není to tak zlé, ačkoliv za deštivých nocí, kdyţ musíte běţet ještě tři

bloky, je to trochu nepohodlné, přiznávám. Kdyţ ale vyráţíme ven

třeba na večeři, většinou jezdíme metrem.“

Johanka vyjela neomylně z garáţe a zahnula doprava, na druhou

stranu od zdemolovaného domu, ke kterému rychle přijíţděly

hasičské vozy, sanitky, policejní auta a tisk. Kdyţ odešli, Francis se

šel nahoru převléknout. Logicky uvaţoval, ţe všechna ta publicita

udělá divy při prezentaci jeho nového alba.

„Pojedeme přes Champs-Elysées a pak k řece,“ řekla Johanka a

zkušeně se proplétala úzkou klikatou uličkou. „Jsi si jistý, ţe právě

tam Nidhogg půjde?“

Nikolas Flamel si povzdychnul. „Jen hádám,“ připustil. „Nikdy

jsem ho na vlastní oči neviděl – a neznám ani nikoho, kdo by setkání

s ním přeţil – ale na svých cestách jsem potkal podobná stvoření, a

všechna byla druhově spřízněná s mořskými ještěry. Je vyděšený,

moţná i zraněný. Určitě bude hledat chladivou vodu a hojivý účinek

bahna.“

Sofie se nahnula dopředu mezi sedadly. Snaţila se soustředit na

Nidhogga nebo alespoň to, co o něm věděla čarodějka, ale i v jejích

vědomostech toho příliš o prehistorickém netvoru nebylo. Jediné, co

našla, bylo, ţe byl zajat a drţen v kořenech stromu světa, který Dee

zničil pomocí…

„Exkalibru,“ zašeptala.

Alchymista se zavrtěl a otočil na Sofii. „Co je s ním?“

Sofie se zamračila, jak se snaţila vzpomenout. „Josh mi předtím

řekl, ţe Dee zničil Ygdrasil pomocí Exkalibru.“ Flamel kývl.

„A vy jste tvrdil, ţe Klarent je jeho dvojče.“

„Ano, to je pravda.“

„Má i srovnatelnou moc?“ zeptala se.

V Nikolasových zasedlých očích se blýsklo. „Myslíš, ţe kdyţ

Exkalibr mohl zničit něco tak starodávného jako strom světa, pak by

309

mohl Klarent zabít Nidhogga?“ Uţ při svých slovech souhlasně

kýval. „Starodávné zbraně předcházely starobylým bytostem a měly

nevídanou moc. Nikdo vlastně neví, kde se vzaly, i kdyţ alespoň o

některých víme, ţe je starobylé bytosti měly v drţení a pouţívaly je.

Jiţ jenom fakt, ţe se tyto zbraně dochovaly do dnešních dnů,

dokazuje, jak nezničitelné byly.“ Pak ještě zamyšleně dodal: „Jsem

si jistý, ţe Klarent by mohl zranit a moţná i zabít stvoření, jako je

Nidhogg.“

„A myslíte si, ţe Nidhogg je zraněný?“ řekla Johanka a všimla si

mezery mezi auty a okamţitě toho vyuţila a plynule se zařadila do

proudu aut, i kdyţ auta za ní nespokojeně houkala.

„Něco ho vyhnalo z domu.“

„Pak sám víš, co jsi právě potvrdil,“ řekla Johanka.

Flamel přikývl. „Víme, ţe Scatty by se nikdy prokletého meče

nedotkla. Z toho vyplývá, ţe Josh zranil Nidhogga – dostatečně na

to, aby zoufale pobíhal po Paříţi. V tom případě ho také nyní

pronásleduje.“

„A Machiavelli a Dee?“ poznamenala Johanka.

„Ti pravděpodobně pronásledují Joshe.“

Johanka se prodrala z krajního pruhu a dodala: „Pak tedy musíme

doufat, ţe ho nedohoní.“

Sofii najednou napadla nepříjemná myšlenka. „Josh se uţ s

čarodějem setkal…“ zarazila se, kdyţ si uvědomila, co říká.

„V Ojai, já vím,“ řekl Flamel, čímţ ji docela překvapil. „Řekl mi

to.“

Sofie se opřela. Byla překvapená, ţe Josh něco takového

alchymistovi řekl, a trochu se červenala, kdyţ znovu promluvila.

„Myslím, ţe na něj Dee udělal dojem.“ Cítila se strašně, kdyţ to

říkala, jako by bratra zradila, ale pokračovala, protoţe nyní nebyl čas

na tajemství. „Dee mu o vás řekl pár věcí. A myslím, ţe mu Josh asi

i uvěřil,“ dopověděla ve spěchu.

„Já vím,“ řekl tiše Flamel. „Ten anglický čaroděj umí být velice

přesvědčivý.“

Johanka zpomalila a musela dokonce zastavit. „Tohle nevypadá

dobře,“ zamumlala. „V tuto dobu by tu mělo být téměř prázdno.“

Právě totiţ vjeli do dopravní zácpy, která se táhla po Champs-

Elysées přímo před nimi aţ do nedohledna. Jiţ podruhé za poslední

dva dny doprava v Paříţi zkolabovala. Lidé stáli u svých aut a

zvědavě okukovali velkou díru v domě přes ulici. Právě přijela

309

policie a snaţila se situaci dostat pod kontrolu. Řídili dopravu a

snaţili se uvolnit místo sanitkám.

Johanka se nahnula přes volant a svýma studeně šedýma očima

posuzovala, co se tu stalo. „Tady přešel ulici a odešel tudy,“ ukázala

a rychle dala blinkr a zahnula doprava do úzké Rue de Marignan.

Projeli kolem zničeného semaforu a pokračovali dál. „Nevidím je.“

Nikolas se napřímil, snaţil se dohlédnout co nejdál. „Kam ta ulice

vede?“

„Na Rue Francois, přímo před Avenue Montaigne,“ odpověděla

Johanka. „Šla nebo jela jsem tudy snad tisíckrát, znám to tu jako své

boty.“ Projeli kolem zhruba dalších deseti aut a na kaţdém bylo

vidět, ţe tudy proběhlo něco strašného. Kapoty byly zkroucené jako

folie, okna popraskaná nebo rozbitá. Z chodníku vystupovala velká

kovová koule, která zřejmě kdysi byla kolo. Stále byla připevněná

řetězem ke stojanu.

„Johanko,“ řekl Nikolas velice potichu, „myslím, ţe bychom si

měli pospíšit.“

„Nerada jezdím rychle.“ Podívala se rychle na alchymistu, a ať uţ

viděla jakýkoliv výraz na jeho tváři, okamţitě šlápla na plyn. Motor

malého auta zakvílel a auto zrychlilo. „Co se děje?“ naléhala.

Nikolas se kousl do spodního rtu. „Teď mě napadl další moţný

problém,“ připustil nakonec.

„Jaký problém?“ zeptaly se Johanka a Sofie zároveň.

„Váţný.“

„Horší neţ Nidhogg?“ Johanka přeřadila na nejvyšší rychlost. Sofii

přišlo, ţe to nemá ţádný smysl, jelikoţ auto jelo stále stejně rychle, a

dokonce ţe by tam rychleji byla pěšky. Opřela se do sedadla a

zpanikařila strachem a starostí o bratra. Musí se k němu dostat co

nejdřív.

„Dal jsem Joshovi zbývající dvě stránky Kodexu,“ řekl Nikolas.

Obrátil se dozadu na Sofii a s nadějí se zeptal: „Myslíš, ţe je má u

sebe?“

„Pravděpodobně ano,“ odpověděla okamţitě a pak kývla. „Ano,

určitě je má u sebe. Naposledy, kdyţ jsme spolu mluvili, tak měl

pytlík na krku pod tričkem.“

„A jak k tomu Josh přišel, ţe nyní chrání zbylé dvě stránky

Kodexu?“ zeptala se Johanka. „Myslela jsem, ţe knihu nikdy nedáš z

dohledu.“

„Svěřil jsem mu je.“

309

„Tys mu je dal?“ řekla překvapená Johanka. „Proč?“

Nikolas se odvrátil a podíval se na ulici, kde se stále válely

důsledky Nidhoggovy cesty Paříţí. Kdyţ se otočil zpět na Johanku,

jeho tvář byla zarmoucená a provinilá. „Předpokládal jsem, ţe pokud

je mezi námi jediný, kdo není ani nesmrtelný, ani starobylá bytost,

ani nebyly probuzeny jeho schopnosti, pak se ho v podstatě netýká

ţádný střet, kterému budeme muset čelit, a tedy také nebude cílem

útoku, stále je jen člověk. Myslel jsem, ţe stránky budou u něj v

bezpečí.“

Něco na tomto prohlášení Sofii znepokojovalo, ale nedokázala to

přesně určit. „Josh by Johnovi Dee stránky nedal,“ řekla s jistotou.

Nikolas se znovu obrátil dozadu a Sofii se naskytl pohled do jeho

očí, který byl děsivý. „Je mi líto, ale věř mi, ţe Dee vţdycky dostane,

co chce,“ řekl hořce. „A co nemůţe mít – to zničí.“

309

KAPITOLA 37

Machiavelli zastavil auto napůl na obrubníku. Pustil brzdu, ale

nechal zařazenou rychlost, a auto poskočilo dopředu a motor

zastavil. Stáli na parkovišti na břehu Seiny, blízko místa, kde

předpokládal, ţe se Nidhogg objeví. Chvíli bylo ticho a jen znovu

nastartovaný motor vydával hluk. Dee zhluboka vzdychl a

poznamenal: „Jste ten nejhorší řidič, jakého jsem kdy potkal.“

„Dovezl jsem nás na místo, tak kde je problém? Víte, ţe vysvětlit

tohle všechno bude velice sloţité,“ změnil Machiavelli téma, aniţ

nechal čaroděje znovu zareagovat na své řidičské schopnosti.

Ovládal mnohá tajná a sloţitá umění a nauky, po celá staletí

manipuloval s politiky a s celými společnostmi, mluvil plynule asi

tuctem jazyků, programoval v pěti různých počítačových jazycích, a

byl jedním z mála světových expertů na kvantovou fyziku. Přesto

jeho řidičské schopnosti byly chabé. Bylo to trapné a zahanbující, ale

bylo to tak. Stáhl okénko na své straně a uţíval si závanu čerstvého

chladného vzduchu. „Můţu samozřejmě uvalit na celou záleţitost

informační embargo z důvodu ochrany celonárodní bezpečnosti, ale

celé se to vymyká z rukou a ututlat něco tak velkého a zmateného

nebude jednoduché.“ Povzdychl si a pokračoval: „Video s

Nidhoggem procházejícím paříţskými ulicemi jiţ pravděpodobně

bude na internetu ke staţení.“

„Lidé to budou povaţovat za podvrh,“ řekl sebevědomě Dee.

„Kdysi jsem si myslel, ţe jsme v maléru, kdyţ kamera zachytila

sněţného muţe, ale celá záleţitost pak byla označená za kachnu.

Jestli jsem se něco za ta léta naučil, pak to, ţe lidé jsou mistři v

ignorování fakt, která mají naservírovaná přímo před očima.

Přehlíţeli naši existenci celá staletí, starobylé bytosti a jejich časy

pro ně nejsou víc neţ mýty a legendy, a to vše navzdory jasným

důkazům. Kromě toho,“ dodal potěšené, přičemţ si zamyšleně

projíţděl plnovous, „všechno se nám začíná spojovat a zapadat do

sebe. Máme téměř celou knihu, a aţ dostaneme zbývající stránky,

přivedeme zpět na svět starobylé bytosti z temnot, léta zapomenuté,

vyhnané a podceňované. Konečně znovu získají postavení, které jim

náleţí.“ Dee lehce mávl rukou. „Pak se nebudete muset starat o tyto

malicherné problémy, jako například cokoliv vysvětlovat médiím.“

309

„Zřejmě jste zapomněl, ţe máme i další problémy, jako například

alchymistu a Perenelu. Oni nejsou zrovna malou komplikací.“

Dee vyndal z kapsy mobil a zamával jím ve vzduchu.

„To uţ je v pořádku, postaral jsem se o to. Někomu jsem zavolal a

udělal, co jsem měl udělat jiţ dávno.“

Machiavelli po očku pozoroval čarodějovu tvář, ale nic neřekl. Ze

zkušenosti věděl, ţe lidé mají tendenci vyplňovat ticho při hovoru, a

také věděl, ţe Dee tak rád poslouchá svůj hlas.

John Dee hleděl přes špinavé přední sklo směrem k řece, pár

kilometrů po proudu, přímo za jejím ohybem, stála gotická katedrála

Notre-Dame, kterou právě muselo osvětlovat vycházející slunce.

„Nikolase a Perenelu jsem poprvé potkal zde v tomto městě téměř

před pěti sty lety. Byl jsem jejich učedník, student – to jste nevěděl,

ţe? To jistě není ve vašich pověstných záznamech, a nedívejte se na

mě tak překvapeně,“ řekl a smál se Machiavelliho překvapenému

výrazu. „Vím o vašem seznamu jiţ dlouho. Můţu vás ubezpečit, ţe

má kopie je ještě doplněná o novější údaje,“ dodal. „Ale ano, já jsem

studoval u legendárního alchymisty zde v Paříţi. Brzy jsem

pochopil, ţe Perenela je daleko mocnější a nebezpečnější neţ její

manţel. Potkal jste ji někdy?“ zeptal se nejednou.

„Ano,“ odpověděl Machiavelli otřeseně. Byl šokovaný, ţe

starobylé bytosti – nebo to byl jen Dee? – věděly o jeho tajných

záznamech. „Ano, ale potkali jsme se pouze jednou. Utkali jsme se

spolu, vyhrála,“ řekl krátce. „Udělala na mě dojem.“

„Je to výjimečná ţena, a nezapomenutelná. I v době, kdy se

narodila, ji její pověst předcházela. Čeho jen mohla dosáhnout,

kdyby se postavila na naši stranu. Nikdy jsem nepochopil, co vidí na

alchymistovi.“

„Nikdy jste nepochopil, čeho jsou lidé schopni z lásky, ţe?“ zeptal

se tiše Machiavelli.

„Vím, ţe Nikolas přeţil a sílil jen díky Perenele. Abychom zničili

alchymistu, musíme udělat jediné, zabít jeho ţenu. Můj pán a já jsme

to vţdycky věděli, ale mysleli jsme si, ţe pokud je lapíme

dohromady, vyuţijeme jejich spojené znalosti, a ţe to stojí za ten

risk.“

„A co se změnilo?“

„Uţ to za ten risk nestojí. Alespoň uţ ne dnes v noci,“ dodal Dee

velice tiše. „Nakonec jsem udělal něco, co jsem měl uskutečnit uţ

dávno,“ řekl a jeho hlas zněl téměř lítostivě.

309

„Johne,“ vyštěkl Machiavelli naléhavě. „Co jste provedl?“

„Poslal jsem do Alkatrazu Morriganu. Perenela se nedoţije

zítřejšího svítání.“

309

KAPITOLA 38

Josh nakonec dohonil netvora na břehu Seiny. Nevěděl přesně,

kolik toho uběhl, moţná několik kilometrů – ale bylo mu jasné, ţe za

normálních okolností by toho nebyl schopný. Sprintoval celou

poslední ulici, vzpomínal na její název – asi Rue de Marignan, a

vůbec ho to neunavilo. Nyní zatáčel doleva na Avenue Montaigne a

stále nebyl ani zadýchaný. Bylo to tím mečem.

Cítil ho jemně vibrovat a bzučet, kdyţ běţel, slyšel šepot a

vzdechy, které zněly jako mlhavé přísliby. Pokud ho namířil před

sebou na Nidhogga, šepot zesílil a meč se viditelně v jeho rukách

chvěl. Kdyţ ho namířil jinam, všechno ustávalo.

Meč ho táhl k netvorovi.

Během své cesty po ničivých stopách Nidhogga v úzkých uličkách,

kolem zmatených, šokovaných a k smrti vyděšených Paříţanů se

Joshovi hlavou na hraně vědomí a podvědomí honily zneklidňující

myšlenky.

… byl ve světě, kde nebyla ţádná země, plaval v oceánu, který byl

široký, ţe by zaplavil celou planetu. Okolo se pohybovala stvoření,

vedle kterých Nidhogg vypadal malinkatý a neškodný…

… houpal se vysoko ve vzduchu, svázaný tlustými kořeny, které se

mu zařezávaly do kůţe, a všude dole byla zničená a spálená

pustina…

… byl zmatený a ztracený na místě plném malých domečků a ještě

menších stvoření, bolest se šířila jeho tělem a kolem páteře ho

pálilo…

…byl…

Nidhogg.

Jméno mu najednou vytanulo na mysli a v šoku, ţe nějakým

neznámým způsobem vidí vzpomínky a zkušenosti netvora, se téměř

zastavil. Věděl, ţe tento úkaz je spojený s mečem. Předtím, kdyţ

zabodl zbraň do netvorova jazyku, zahlédl záblesk jeho světa,

děsivou souhru obrazů bizarní krajiny, a teď, poté, co ho bodnul

znovu, zachytil útrţky jeho ţivota, které by si jen stěţí dovedl

představit.

Pomalu mu docházelo, ţe vidí to, co kdysi v minulosti zahlédl

Nidhogg, a navíc cítil i bolest, kterou zraněný netvor zaţíval nyní.

Musí to být tím mečem, pomyslel si.

309

Joshe napadlo, jestli tohle dokáţe jeho meč, pak Exkalibr jeho

dvojče musí mít podobnou moc. Zdali také dokáţe přenášet pocity,

emoce, vzrušení nebo vzpomínky, kdyţ ho někdo pouţije? Co pak

musel cítit Dee, kdyţ vrazil Exkalibr do odvěkého stromu světa?

Jaké obrazy viděl, co asi musel zaţít a dozvědět se? Josh přemýšlel,

jestli to nebyl ten pravý důvod, proč Dee zničil Ygdrasil. Moţná ho

zničil, aby mohl zaţít a vidět všechno to vědění, které v sobě skrýval

strom, který tu byl od počátku věků.

Josh se rychle podíval na kamenný meč a tělem mu projel výboj

jako od elektrického proudu. Tato zbraň dávala svému majiteli

nepředstavitelnou sílu, a to bylo děsivě lákavé. Určitě to fungovalo

jako droga, člověk cítí nutkání meč pouţít znovu a znovu, aby získal

větší znalosti a vědomosti. Můţe se stát to nutkání

nekontrolovatelné? To byla strašná představa.

Ale proč mu alchymista takovou zbraň dal?

Okamţitě se mu v mysli objevila odpověď: protoţe Flamel to

nevěděl! Meč byl pouhým nehybným kusem kamene, dokud něco

nezasáhl nebo do něčeho nebo někoho nebodl – pak se teprve

probouzel k ţivotu. Josh pokyvoval hlavou, uţ věděl, proč se Saint-

Germain, Johanka ani Scatty nechtěli meče dotknout.

Cestou k řece, přemýšlel, co by se stalo, kdyby se mu povedlo

Nidhogga mečem zabít. Co by asi cítil, co by se mu objevilo před

očima?

K jakému poznání by došel?

Nidhogg prošel bez velkých potíţí mezi stromy a vydal se přes

ulici k přístavu. Zastavil se na parkovišti na nábřeţí téměř přesně

před Johnem Dee a Machiavellim a stoupl si na všechny čtyři. Velká

hlava praještěra se houpala ze strany na stranu a bezvládně z ní visel

jeho jazyk. Byl tak blízko, ţe oba muţi mohli vidět Scattyino tělo ve

spárech netvora, a poslední Valkýru, která se drţela na jeho krku.

Nidhoggův ocas sebou švihal sem a tam, naráţel do aut okolo, která

zanechával promáčklá a spláclá, a zasáhl i nedaleko stojící autobus,

kterému prorazil motor. Ozvala se rána, kterou způsobila jen

proraţená pneumatika.

„Myslím, ţe bychom měli vystoupit z auta…,“ začal Dee, a uţ

sahal po dveřích. Oči nespouštěl ani na chvilku z kmitajícího ocasu a

viděl, ţe dokonce převrátil těţké BMW na střechu.

309

Machiavelli vystřelil ruku a chytil čarodějovu paţi velice pevně aţ

bolestivě. „Ať vás to ani nenapadne. Ani se nehněte a nedělejte nic,

co by upoutalo jeho pozornost.“

„Ale ten ocas.“

„Trpí bolestí, proto jím tak mlátí. Ale vypadá to, ţe jiţ zpomaluje.“

Dee naklonil trochu hlavu a skutečně Machiavelli měl pravdu. Na

Nidhoggově ocasu bylo něco divného. Téměř celá jeho třetina

zčernala, jako by ji někdo spálil. Jen během té krátké doby, co ho

Dee pozoroval, se černá kapalina šířila po netvorově kůţi, a postupně

tuhla v tvrdý jakoby kamenný obal. Dr. John Dee si v tu ránu

uvědomil, co se stalo.

„Ten kluk ho bodnul Klarentem,“ řekl, aniţ se podíval na Itala.

„Co se děje, to je jenom reakce.“

„Neříkal jste, ţe Klarent je meč ohně, ne kamene?“

„I oheň má spoustu podob,“ vysvětloval Dee. „Kdo ví, jak ostří

plné energie zareaguje ve styku se stvořením, jako je Nidhogg?“

Zíral na netvorův ocas a pozoroval rostoucí černou krustu. Kdyţ

černá kapalina tuhla, zahlédl známky červeného ohně. „Je to láva,“

poznamenal podiveně. „Je to láva, která na povrchu tuhne a oheň

hoří uvnitř Nidhoggova těla.“

„Není divu, ţe ho to bolí,“ zamumlal Machiavelli.

„Snad vám ho není líto?“ uštěpačně vyhrkl Dee.

„Já jsem nikdy nevyměnil své lidství za nesmrtelnost, doktore.

Nikdy na své kořeny nezapomenu.“ Jeho hlas zpřísnil a objevil se

znechucený tón. „Vy jste tak usilovně pracoval, abyste se podobal

svému pánovi, ţe jste zapomněl, jaké to je být člověkem, cítit se

člověkem. A my lidé,“ zdůraznil slovo lidé, „máme schopnost cítit

bolest druhých. Je to jedna z věcí, která pozvedla lidi nad starobylé

bytosti, a učinila je opravdu velkými a výjimečnými.“

„A je to také velká slabost, která je naprosto zničí,“ řekl jednoduše

Dee. „Dovolte mi, abych vám připomněl, ţe tohle stvoření není

lidského rodu. Mohlo by vás rozšlapat a ani by si toho nevšimlo.

Nicméně, teď není čas na hádky. Ne nyní před naším velkým

vítězstvím. Ten kluk totiţ pro nás zřejmě vyřešil celý problém,“

oznámil Dee. „Nidhogg se pomalu mění v kámen.“ Potěšené se

zasmál. „Jestli teď skočí do řeky, tíha ocasu ho stáhne na dno – a

Scathach vezme s sebou.“ Podíval se na Machiavelliho a posměšně

dodal: „Předpokládám, ţe váš lidský soucit se nerozšířil na Stín, aby

vám jí nebylo nakonec líto.“

309

Machiavelli se ušklíbl a odpověděl: „Vědět, ţe Scathach leţí na

dně Seiny, uvězněná ve spárech netvora, mi naopak udělá velikou

radost.“

Dva nesmrtelní seděli nečinně v autě, sledovali stále pomalejší

pohyby netvora, přičemţ ocas jiţ jen táhl za sebou. Vše co nyní stálo

mezi Nidhoggem a vodou, byla jedna z lodí se skleněnou střechou –

Bateaux-Mouches – která vozila turisty na výletní plavby po řece.

Dee kývl směrem k lodi. „Aţ vleze na tu loď, klesnou všichni ke

dnu, a Nidhogg se Scathach navţdy zmizí z povrchu zemského.“

„A co Valkýra?“

„Jsem si jistý, ţe umí plavat.“

Machiavelli se usmál, coţ nebylo příliš časté. „Takţe čekáme jen

na…“

„… na to, aţ Nidhogg doleze k lodi,“ dokončil Dee, zrovna, kdyţ

se ve velké díře mezi stromy objevil Josh a zamířil přes parkoviště.

Josh doběhl k Nidhoggovi a jeho meč začal hořet, dlouhé oranţové

plameny šlehaly z jeho ostří. Joshova aura zapraskala a zlatě zazářila

a vzduch provoněla vůní pomerančů.

Najednou z Nidhoggových zad sklouzla Valkýra a opět se

proměnila do bílé bojové podoby, dokonce ještě neţ dopadla na zem.

Obešla Joshe, rysy tváře se zkřivily do odporné kruté masky.

„Začínáš mě opravdu štvát, kluku,“ vyštěkla ve stěţí srozumitelné

angličtině. Zvedla svůj meč do výšky oběma rukama a vrhla se na

Joshe. „Udělám tomu konec!“

309

KAPITOLA 39

Obrovské chomáče mlhy padaly nad celým sanfranciským zálivem.

Perenela Flamelová sloţila ruce na prsou a sledovala noční oblohu,

která se plnila ptáky. Velké hejno se vzneslo nad městem a shluklo v

jeden velký pohybující se mrak, a pak se jako rozlitý inkoust

rozdělilo na tři samostatné ptačí útvary letící přes záliv k ostrovu.

Perenela věděla, ţe někde v tom neskutečném mnoţství různých

ptáků je Vraní bohyně. Morrigana míří na Alkatraz.

Perenela stála uvnitř vyhořelého domku pro dozorce, kam se jí

podařilo utéct před pavouky. Přestoţe domek vyhořel před více neţ

třiceti lety, cítila zde stále odér spáleného dřeva, ohořelé omítky a

roztavených trubek.

Věděla, ţe pokud by se soustředila a potlačila ostatní smysly,

slyšela by hlasy jednotlivých dozorců i s jejich rodinami, které v

domku po staletí pobývaly.

Perenela se ale soustředila na něco jiného. Dívala se do noci,

snaţila se odhadnout v nočním šeru mnoţství ptáků, rychlost a určit

kolik asi zbývá času, neţ se dostanou k ostrovu. Hejno bylo

obrovské, ale houstnoucí mlha znemoţňovala určit něco bliţšího.

Hádala, ţe má nanejvýš deset či patnáct minut. Přitiskla malíček k

palci, přičemţ mezi nimi prolétla jiskra. Perenela kývla. Síly se jí

vracely, ale ne dostatečně rychle. Z dosahu sfingy bude stále silnější

a mocnější, ale aura se dobíjí v noci daleko pomaleji. Také si

uvědomovala, ţe stále není ani zdaleka tak silná, aby se mohla utkat

s Morriganou a jejími mazlíčky.

Ale to neznamenalo, ţe tu bude jen bezmocně sedět a čekat na

smrt. Za léta svého ţivota se naučila spoustu uţitečných věcí.

Cítila chladný závan větru, jak jí čechrá dlouhé černé vlasy a v tom

se před ní zatřepotal obraz ducha Juana Manuela de Ayaly. Visel ve

vzduchu a nejprve se zobrazoval velice matně, jak ovšem shlukoval

neviditelné pevné částečky a kapičky vody, obraz dostával konkrétní

kontury. Jako většina duchů, které Perenela potkala, i Ayala měl na

sobě šaty, ve kterých se cítil nejpohodlněji za svého ţivota: volné

plátěné tričko zastrčené do kalhot po kolena. Jeho nohy se pod

koleny stejně rozplývaly a podobně jako jiným duchům mu nohy

končily u kotníků, neměl chodidla. Za svého ţivota lidé málokdy

věnují pozornost svým nohám. „Tohle kdysi bývalo to nejkrásnější

309

místo na světě,“ řekl s pohledem nehybně upřeným přes záliv na San

Francisko.

„Stále je,“ řekla Perenela, která se otočila, aby se podívala přes

vodu, kde město svítilo a blikalo spoustou malých mihotajících

světýlek. „Nikolas a já jsme tu byli doma po celých deset let.“

„Ale ne, nemyslím město!“ řekl duch pohrdavě.

Perenela se postranně podívala na Juana Manuela. „O čem to tedy

mluvíte?“ zeptala se zdvořile. „To město je krásné.“

„Kdysi jsem stál přímo tady na tomto místě a pozoroval moţná

tisíce ohňů, které hořely na pobřeţí. Přišel jsem, abych je všechny

poznal.“ Španělova podlouhlá tvář se zkřivila do zřejmě bolestného

výrazu. „Naučili mě toho hodně o této zemi, o tomto místě, mluvili

se mnou o svých bozích a posvátných bytostech. Myslím, ţe to byli

právě tito lidé, kteří mě svázali s touto zemí. Vše, co vidím nyní,

jsou jen světla. Nevidím hvězdy, nevidím kmeny ani jednotlivce,

kteří by se shromáţdili nebo ohřívali u společných ohňů. Kam se

podělo to místo, které jsem miloval?“

Perenela kývla směrem ke vzdáleným světýlkům. „Je stále tam. Jen

se rozrostlo.“

„Změnilo se k nepoznání,“ řekl de Ayala, „a vůbec ne k lepšímu.“

„Také jsem viděla proměny světa, Juane,“ promluvila Perenela

velice tiše. „Ale chci věřit tomu, ţe se změnil k lepšímu. Jsem starší

neţ vy. Narodila jsem se v době, kdy bolest zubů dokázala zabíjet,

kde ţivot byl krátký a krutý a smrt byla často bolestivá. V době, kdy

jste objevoval tuhle zemi, průměrná délka ţivota zdravého jedince

nebyla více neţ třicet pět let. Nyní je dvojnásobná. Bolest zubů jiţ

nezabíjí – alespoň ne za normálních okolností,“ dodala s úsměvem.

Vzpomněla si, ţe dostat Nikolase k zubaři bylo v podstatě nemoţné.

„Lidé uskutečnili ohromné věci za posledních pár set let, a vytvořili

neobyčejné divy.“

Juan Manuel se objevil přímo před jejíma očima, aby si byl jistý

její pozorností. „A jak v tom všem spěchu tvořili, ignorovali veškeré

přírodní zázraky okolo, opomíjeli záhady, krásu mýtů a legend.

Procházeli mezi nimi bez povšimnutí a zanechávali je za sebou v

zapomnění. Vţdycky to tak ale nebylo.“

„To nebylo,“ přiznala smutně Perenela. Podívala se přes záliv,

město pomalu mizelo v mlze a světla dostávala magickou a éterickou

záři. Bylo to najednou tak jednoduché, vidět pobřeţí, jak muselo

vypadat za dávných časů…, a jak moţná bude znovu vypadat, jestli

309

zemi znovu ovládnou starobylé bytosti z temnot. Za dávných časů

lidé opravdu věřili, ţe existují pololidská stvoření a jiné rasy jako

upíři, vlkodlaci, obři, kteří ţijí v tmách a stínech. Mnohdy vysoko v

horách nebo v hlubokých lesích ţily bytosti mocné jako sami

bohové. Na zemi pobývali ghúlové, kteří se ţivili mrtvými těly, lesy

se opravdu hemţily vlky, a pod mosty ţila o mnoho děsivější

stvoření neţ trolové. Kdyţ se vandrovníci vraceli z cest, vyprávěli

neuvěřitelné příběhy o netvorech a monstrech, které potkali, o

zázracích a divech, které viděli, nikdo je nezpochybňoval. Dnes lidé

ničemu nevěří, ani fotografie, video nebo očitý svědek, je

nepřesvědčí a vše označí za padělek nebo zfalšování důkazů.

„A nyní takové monstrum míří k mému ostrovu. Cítím to,“ oznámil

smutně Juan Manuel. „Blíţí se rychle. Kdo je to?“

„Morrigana. Vraní bohyně.“

Juan Manuel se obrátil k Perenele. „Uţ jsem o ní slyšel. Někteří z

irských a skotských námořníků v mé posádce se jí báli. Jde si pro

vás, ţe?“

„Ano, přesně tak,“ usmála se smutně Perenela.

„Co s vámi udělá?“

Perenela nahnula hlavu na stranu a přemýšlela. „No, zkusili mě

uvěznit, to se nepovedlo. Předpokládám, ţe ti, kterým Dee slouţí,

budou poţadovat daleko dlouhodobější, moţná konečné řešení.“

Přerývaně se zasmála. „Uţ jsem byla v horších patáliích…“ Její hlas

ji ale zradil a musela několikrát polknout, neţ mohla pokračovat.

„Ale vţdycky jsem měla po boku Nikolase. Dohromady jsme byli

neporazitelní. Kdyby tu jen mohl být se mnou.“ Zhluboka se

nadechla, zklidnila dech a zvedla obě ruce před obličej. Okolo prstů

se objevily chomáčky její ledově bílé aury. „Ale já jsem nesmrtelná

Perenela Flamelová, a rozhodně se nevzdám bez boje.“

„Řekněte mi, jak vám můţu pomoci,“ nabídl se de Ayala zdvořile.

„Uţ jste pro mě udělal dost. Jen díky vám jsem se dostala z dosahu

sfingy.“

„Tohle je můj ostrov. A vy jste nyní pod mou ochranou.“ Pak se

ale omluvně usmál a dodal: „Ovšem tentokrát si nejsem jistý, jestli

ptáky vyděsím práskáním dveří. A není toho o moc víc, co ještě

můţu udělat.“

Perenela opatrně přešla z jedné strany zničeného domku na druhou.

Stála u jednoho z vysokých obdélníkových oken a hleděla zpátky na

vězení. Nyní, kdyţ padla noc, byl vidět proti černo fialovému nebi

309

pouze neostrý obrys budovy. Shrnula si situaci: byla v pasti na

ostrově, který se hemţil pavouky, v chodbách dole se potulovala

sfinga, a cely byly plné stvoření ze všech děsivých a temných

příběhů, které kdy existovaly. Navíc její síly byly oslabené a

Morrigana tu mohla být kaţdým okamţikem. Říkala Juanovi

Manuelovi, ţe uţ zaţila horší situace, ale právě teď si na ţádnou z

nich nemohla vzpomenout.

Duch připlul k Perenele a přes jeho průsvitné tělo byla vidět

pokřivená budova vězení. „Řekněte, jak vám můţu být nápomocen?“

„Jak dobře znáte ostrov?“ zeptala se Perenela.

„Ha, znám tu kaţdý kout. Znám kaţdou skrýš, zpola dokončené

tunely, vykopané vězni, tajné chodby i místnosti, staré indiánské

jeskyně hluboko ve skále. Můţu vás schovat, ţe vás nikdy nikdo

nenajde.“

„Morrigana je příliš mocná… a pak jsou tu ti pavouci. Našli by

mě.“

Ayala se opět postavil, nebo spíš připlul přímo před Perenelinu

tvář. A ve stínu byly vidět pouze jeho hluboké tmavé oči. „Ale ti

pavouci nejsou pod kontrolou čaroděje.“

Perenela překvapením ustoupila o krok zpět. „Nejsou?“

„Začali se sem stahovat teprve před pár týdny. Nejprve jsem si

všiml pavučin u dveří a napříč schodišti. Kaţdé ráno zde bylo více a

více pavouků. Přilétali na vláknech pavučin, které vítr nesl

vzduchem. Předtím tu také byli stráţci, kteří vypadali jako lidé…

ačkoliv to nebyli lidé,“ dodal rychle. „Strašná stvoření s prázdným

pohledem.“

„Homonkuli,“ doplnila Perenela a zatřásla se. „Stvoření, která Dee

pěstuje v obrovských nádobách plných sádla. Co se s nimi stalo?“

„Bylo jim uloţeno, aby vyčistili koridory od pavučin a udrţovali

tak všechny dveře. Jeden z nich zavrávoral a upadl do pavučiny,“

pokračoval de Ayala, a v šeru se objevil záblesk jeho zubů v rychlém

úsměvu. „Vše, co z něj zbylo, bylo pár roztrhaných hadrů. Ani kosti

nezůstaly,“ dodal s dramaticky ztišeným hlasem.

„To bylo proto, ţe homonkuli nemají kosti,“ zamyšleně vysvětlila

Perenela. „Takţe co sem ale všechny ty pavouky povolává?“

De Ayala se obrátil k vězení a začal: „Nejsem si jistý…“

„Myslela jsem, ţe o ostrově víte všechno, co se jen dá,“ s úsměvem

podotkla Perenela.

309

„Hluboko pod budovou, tam dole téměř na úpatí skály, je několik

podzemních jeskyní. Myslím, ţe je původní obyvatelé ostrova

pouţívali jako sklad potravin. Zhruba před měsícem sem ten malý

Angličan –“

„Dee?“

„Ano ten, přivezl něco uprostřed noci. Zavřel to dole v jeskyních a

celé místo začaroval a zaplnil různými magickými předměty a

amulety. Ani já nemůţu proniknout celou tou magickou bariérou.

Ale jsem přesvědčený, ţe ať uţ sem táhne pavouky cokoliv, je to

určitě zavřené tam dole v jeskyních.“

„Můţete mě vzít k těm jeskyním?“ zeptala se naléhavě Perenela.

Uţ slyšela zřetelně pleskání a třepotání blíţících se křídel tisíců

ptáků.

„Ne, to nemůţete,“ vyhrkl Ayala. „Chodby tam dole jsou plné

pavouků, a kdo ví, co ještě dalšího tam Dee ukryl.“

Perenela automaticky chlácholivě natáhla paţi po námořníkově

ruce, ale paţe jen projela jeho průsvitným tělem a rozvířila drobné

kapičky vody ve vzduchu. „Jestli Dee něco uvěznil v tajných

sklepeních Alkatrazu a chodby ochránil před nepovolanými

návštěvníky takovými kouzly, ţe ani nehmotná duše jimi neprojde,

pak musíme zjistit, co to je.“ Pak se usmála a dodala: „Nikdy jste

neslyšel rčení, ţe nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“

„Ne, ale slyšel jsem, ţe blázni se bezhlavě ţenou tam, kam se bojí

vstoupit i andělé.“

„Pojďme tedy, rychle, neţ dorazí Morrigana. Vezměte mě zpátky

do Alkatrazu.“

309

KAPITOLA 40

Valkýřin meč máchnul směrem k Joshově hlavě.

Všechno se dělo tak rychle, ţe neměl ani čas se bát. Josh

zaregistroval útočný pohyb a instinktivně zareagoval. Zvedl Klarent

a otočil jím tak, ţe ho vodorovně drţel nad hlavou. Valkýřina zbraň

se dotkla krátké kamenné čepele a skřípavě po ní sjíţděla za

mohutného doprovodu jisker, které padaly na Joshovu hlavu, kde ho

pálily jako tisíc malých jehliček. Bolest ho ale rozzuřila, i kdyţ mu

síla úderu podlomila kolena. Pak Valkýra ustoupila, napřáhla se a

krouţivým pohybem projela mečem ve vzduchu. Znělo to jako

zakvílení, kdyţ meč projel kolem a blíţil se k Joshovi… a Josh věděl

s nepříjemným pocitem, ţe tomu úderu nebude schopný zabránit.

V tu chvíli se Klarent rozkmital v Joshově ruce.

Otočil se.

A pohnul.

Nával tepla vystřelil do jeho rukou, ţe ho úplně rozbrněly, svaly se

napjaly a prsty pevně objaly rukojeť. Meč vystřelil do vzduchu a

přímo proti kovovému ostří Valkýřiny zbraně, kterou stočil na stranu

v dalším výbuchu jisker.

Modré Valkýřiny oči se překvapením rozšířily a neochotně

ustoupila. „Ţádný člověk není schopný něčeho takového,“ podivila

se. Její hlas byl tichý téměř nad hranicí slyšitelnosti. „Kdo jsi?“

Josh se pomalu zvedl a ani on si nebyl úplně jistý tím, co se právě

stalo. Věděl jen, ţe to má něco společného s tím mečem. Jako by

začal ţít svým vlastním ţivotem a není pochyb, ţe ho zachránil.

Obrátil oči k vyděšené bojovnici a pohledem těkal mezi její maskou

a lesknoucím se stříbrným mečem. Před sebou oběma rukama drţel

Klarent, snaţil se o postoj, který viděl u Johanky a Scatty, ale meč se

neustále samovolně vrtěl a cukal sebou. „Jsem Josh Newman,“

odpověděl prostě.

„Nikdy jsem o tobě neslyšela,“ řekla ţena nevýrazně. Rychle se

ohlédla přes rameno, kde se Nidhogg šoural k řece. Jeho ocas byl

nyní téměř celý pokrytý černou kamennou krustou tak, ţe se jen stěţí

pohyboval.

„Moţná si nikdy neslyšela o mně,“ řekl Josh, „ale tohle,“ zvedl

meč demonstrativně nahoru, „je Klarent.“ Josh pozoroval, co to

309

sdělení udělá s Valkýrou, která jen ještě víc vykulila své modré oči.

„A jak vidím, o tom jsi uţ slyšela.“

Valkýra volně roztočila meče v ruce a začala Joshe pomalu

obcházet. Josh se otáčel s ní, aby jí viděl do tváře. Uvědomoval si, co

dělá – otáčela ho záměrně, aby stál zády k netvorovi – ale neměl

tušení, jak by tomu mohl zabránit. Valkýra se zastavila teprve, kdyţ

se zády téměř dotýkal Nidhoggovi kůţe.

„V rukách mistra, můţe být tento meč opravdu nebezpečný,“ řekla

bojovnice.

„Nejsem ţádný mistr,“ řekl Josh nahlas a byl moc rád, ţe se jeho

hlas neklepe. „Ale nemusím jím být, protoţe Scathach mi řekla, ţe

tohle je jedna z mála zbraní, který ji opravdu můţe zabít. Aţ doteď

jsem tomu úplně nerozuměl, ale nyní to uţ chápu. A pokud můţe

zabít ji, pak hádám, ţe podobný účinek bude mít na tebe.“ Palcem

ukázal přes rameno za svá záda. „Podívej, co jsem udělal té příšeře

jedinou ranou. Stačí tě jen škrábnout ostřím.“ Čepel se v tu chvíli

rozkmitala v jeho rukách a jako by souhlasně zamručela.

„Nemáš ani šanci se ke mně tak blízko dostat,“ vysmívala se,

přiskočila a mávala před ním svým mečem v hypnoticky se

opakujících pohybech. Pak najednou zprudka zaútočila několika

rychlými výpady.

Josh neměl ani čas se pořádně nadechnout. Zastavil tri rány,

Klarent se pohyboval tak, aby ochránil svého drţitele před zraněním.

Kaţdý kontakt kamenné čepele s Valkýřiným mečem doprovázely

mohutné výboje jisker a s kaţdým dalším úderem Josh cítil vibrace v

celém svém těle a věděl, ţe nebude schopen vzdorovat příliš dlouho.

Valkýra byla prostě příliš rychlá. Další rána zasáhla jeho paţi mezi

ramenem a loktem. Klarent zbrzdil a stočil úder v poslední chvíli,

takţe Joshe zasáhla jen plochá část čepele a ne špičaté ostří.

Okamţitě ovšem ocítil strašnou bolest. Celá paţe byla neovladatelná

od konečků prstů aţ po rameno.

Z návalu bolesti se mu udělalo zle a dostal strach, kdyţ si

uvědomil, ţe umře. Klarent vypadl z jeho ruky a s řinkotem skončil

na zemi.

Kdyţ se Valkýra zasmála, Josh si ještě všiml, ţe její zuby jsou

špičaté jako jehličky. „Snadné, příliš snadné. Legendární meč z tebe

totiţ neudělá mistra.“ Vítězoslavně zvedla meč ze země a namířila

ho na Joshe, kterého tím nutila přiblíţit se víc a víc Nidhoggovi. Josh

309

zavřel oči, kdyţ Valkýra zvedla ruce k nebi a z jejích úst se ozval

strašný vítězný výkřik: „Odin!“

„Sofie,“ zašeptal Josh.

„Joshi!“

Dva bloky odtud, uvězněná v dopravní zácpě, seděla na zadním

sedadle v autě Sofie Newmanová. Najednou se napřímila a tělem jí

projela nevídaný strach, který ji aţ zvedl ţaludek. Uvnitř hrudníku jí

začalo srdce bít jako o závod, protoţe věděla, ţe bratr má potíţe.

Nikolas se otočil dozadu a chytil ji za ruku: „Řekni mi, co se

stalo?“

Do očí jí vyhrkly slzy a vzlykavě vysvětlovala: „Josh,“ přerývaně

zaznělo z jejích úst, jak skoro nemohla mluvit. „Josh je v nebezpečí,

ve strašném nebezpečí.“ Auto se v tu ránu zaplnilo vše přehlušující

vůní vanilky, kdyţ zazářila její aura. Na konečcích blonďatých vlasů

se objevily malé jiskřičky, které praskaly jako celofán. „Musíme si

pospíšit, musíme se k němu rychle dostat!“

„Nepojedeme nikam,“ řekla Johanka smutně. Kolona v ulici se

totiţ ani nepohnula.

Sofii zamrazilo, přepadnul ji naléhavý pocit, ţe Josh umírá.

„Chodník,“ oznámil Nikolas rozhodně. „Vezmi to po chodníku.“

„Ale co chodci –“

„Uhnou, kdyţ zatroubíš.“ Znovu se obrátil k Sofii. „Uţ jen pár

minut,“ řekl chlácholivě, neţ poskočil, jak auto vjelo přes obrubník

na chodník. Téměř současně začala Johanka troubit.

„To uţ bude pozdě. Určitě musí být něco, co můţete udělat,“

naléhavě zakvílela Sofie směrem k alchymistovi. „Cokoliv?“

Nikolas vypadal strašlivě unaveně a staře, vrásky hluboko vryté do

čela i kolem očí, ale jen nešťastně zavrtěl hlavou. „Nemůţu dělat

vůbec nic,“ připustil neochotně.

Mezi Joshem a Valkýrou se najednou objevily prskající jiskry,

které se rychle rozrostly v mohutný ţlutobílý a zapáchající oheň.

Ohromný ţár donutil Joshe ustoupit k Nidhoggově tlapě, na niţ

vylezl, ale stejně mu plameny lehce opálily obočí i řasy a dokonce i

konečky jeho blond vlasů. Valkýra na tom ovšem nebyla lépe,

musela také ustoupit a plameny ji oslepovaly.

„Joshi!“

309

Někdo volal jeho jméno, ale děsivé plameny přímo před jeho tváří

naprosto zaměstnávaly jeho pozornost. Blízkost ohně probudila i

Nidhogga, jehoţ vrávoravý krok shodil Joshe na kolena, čímţ málem

skončil v ohni. Plameny ale zmizely tak rychle, jako se objevily.

Josh se zhroutil na zem, aţ se praštil do rukou i kolen.

Nezapomenutelný odér zkaţených vajec zamořil okolí, Joshovi

slzely oči a teklo mu z nosu, ale i přesto uviděl Klarent a natáhl se

pro něj právě ve chvíli, kdyţ někdo znovu zavolal jeho jméno.

„Joshi!“

Valkýra se ještě jednou vrhla na Joshe s namířeným mečem, ale

zasáhl ji mohutný ţlutý plamen, který se šířil po její zbroji a začal ji

poţírat, aţ po kusech opadávala. Pak se mezi ní a Joshem znovu

rozhořela ohnivá zeď.

„Joshi!“ Znovu zaznělo jeho jméno, a na jeho rameno dopadla

ruka, aţ povyskočil. Vykřikl zároveň leknutím i bolestí, která

vystřelovala z pohmoţděného ramene. Vzhlédl, aby se podíval

dotyčnému do tváře a zjistil, ţe se nad ním naklání Dr. John Dee.

Z rukou čaroděje sršel špinavý naţloutlý kouř, a ruce jiţ měl jen

místy zakryté otrhanými šedými rukavicemi. Dokonce i jeho obvykle

upravený a čistý elegantní oblek vypadal nyní jako obnošený kus

hadru. I přesto se na něj Dee usmíval. „Myslím, ţe nejlepší bude,

kdyţ nyní odejdeme.“ Ukázal směrem k ohni. „Nebude to hořet

věčně, to neumím ani já.“ Uţ v momentě, kdy spolu mluvili, se

Valkýra snaţila mečem protnout plameny, i kdyţ oheň se obaloval i

kolem kovové čepele jako kolem vytyčeného cíle. Dee postavil Joshe

na nohy a táhnul ho od ohně.

„Počkejte,“ vyhrkl chraplavě Josh. „Scatty…“ zakašlal, protoţe se

nadýchal kouře a pak zkusil znovu: „Scatty je uvězněná.“

„Uţ není,“ řekl Dee rychle a poloţil ruku kolem chlapcových

ramen, zčásti aby ho podepřel, a také aby ho lépe směroval k autu.

„Není?“ zamumlal Josh zmateně.

„Nidhogg uvolnil sevření, kdyţ jsem vytvořil tu ohnivou bariéru

mezi tebou a Valkýrou. Viděl jsem ji, ţe se dostala z jeho spárů,

vyskočila na nohy a utekla po nábřeţí pryč.“

„Ona… utekla pryč?“ To znělo divně, vůbec se to ke Scatty

nehodilo. Byla v bezvědomí, její tělo bezvládné, naposledy, kdyţ ji

viděl. Snaţil se soustředit, ale hlava mu třeštila a všechny svaly na

obličeji jako by tím ţárem ztuhly.

309

„Ani legendární bojovnice se nemůţe postavit stvoření, jako je

Nidhogg. Hrdinové přeţijí, aby se mohli vrátit do boje, ale vědí, kdy

vzít nohy na ramena.“

„Ona mě tu nechala?“

„Asi ani nevěděla, ţe jsi tady,“ rychle vysvětlil Dee a jiţ strkal

Joshe na zadní sedadlo špatně zaparkovaného policejního auta. Pak

vklouzl hned vedle něj a poklepal šedovlasého řidiče na rameno.

„Můţeme jet.“

Josh se napřímil. „Počkejte… ztratil jsem Klarent,“ řekl.

„Věř mi,“ uklidňoval ho Dee, „teď se pro něj nemůţeš vrátit.“

Nahnul se dozadu, aby se Josh mohl podívat z okýnka. Valkýra ve

své kdysi bílé zbroji, nyní opálené a rozpadlé, právě prošla

utichajícími ţlutými plameny. Všimla si Joshe v autě a namířila si to

k nim, přičemţ vydávala nesrozumitelné zvuky, které zněly jako vlčí

vytí.

„Niccolo,“ řekl Dee naléhavě. „Ona je opravdu rozzlobená. Měli

bychom jet, a to hned.“

Josh se podíval z blíţící se Valkýry na řidiče a vyděšeně zjistil, ţe

je to tentýţ muţ, kterého viděl na Sacré-Coeur.

Machiavelli otočil klíčkem v zapalování tak prudce, aţ to

zaskřípalo a auto se pohnulo dopředu a chcíplo.

„No, to je skvělé,“ zabručel Dee. „To se prostě musí stát mně.“

Josh sledoval čaroděje, který se nahnul z okýnka, přitáhl ruku k

ústům a ostře do ní foukl. Ţlutá kouřová koule z jeho dlaně dopadla

na zem, dvakrát se odrazila jako míč a pak vybuchla, kdyţ se

Valkýra přiblíţila. Na obličeji se jí rozprskla lepkavá kapalina

špinavě medové barvy i konzistence, která skapávala v dlouhých

vláknech, na zem, kam ji pomalu lepila. „To by ji mohlo zastavit…“

začal Dee, ale Valkýřin meč jednoduše přeřízl lepkavá vlákna.

„Nebo moţná ne,“ dopověděl čaroděj.

I přes bolest, kterou cítil, si Josh nemohl nevšimnout, ţe

Machiavelli znovu zkusil nastartovat auto a znovu se mu to

nepovedlo. „Můţu to zkusit já,“ zamumlal a drápal se přes sedadlo

dopředu, poté co si Machiavelli přesedl vedle. Jeho pravé rameno ho

stále bolelo, ale alespoň se mu vrátil cit do ruky a měl pocit, ţe nemá

nic zlomeného. Bude to jen další modřina do rostoucí sbírky. Otočil

klíčkem v zapalování, sešlápl plyn a zároveň zařadil zpátečku právě

v okamţiku, kdy se valkýra dostala k autu. Najednou byl strašně rád,

ţe se učil řídit na tátově starém otlučeném volvu, které ještě nebylo s

309

automatickou převodovkou. Vzduchem zasvištěl Valkýřin tlustý

meč, zasáhl dveře a prorazil je jen kousek od Joshovy nohy. Kdyţ

auto couvlo, Valkýra chytila meč oběma rukama. Ostří vodorovně

projelo napříč dveřmi, pak blatníkem ve výšce nad motorem.

Odlupovalo kovové části auta, jako by byly z papíru. Valkýře se

povedlo také prorazit přední pneumatiku u řidiče, kdyţ se ozvala

dutá rána.

„Nezastavuj!“ zařval Dee. „To mě ani nenapadlo,“ zdůraznil Josh.

S naříkajícím motorem a pleskavým zvukem přední proraţené

pneumatiky Josh vymanévroval auto z nábřeţí…

… právě ve chvíli, kdy se na druhé straně parkoviště objevil lehce

poškrábaný Johančin citroen.

Johanka dupla na brzdu a auto se téměř okamţitě zastavilo na

vlhkém kamenném povrchu. Sofie, Nikolas a Johanka zmateně

pozorovali, jak Josh ve velké rychlosti pozpátku ujíţdí v otlučeném

policejním autě pryč od Nidhogga a Valkýry. Zřetelně viděli i Johna

Dee a Machiavelliho v tomtéţ autě, kdyţ Josh uvolnil ruční brzdu,

otočil auto a odjel z parkoviště.

Na chvilku se zdálo, ţe Valkýra stojí na prostranství nad vodou

zdivočelá a opuštěná. Pak ale zaregistrovala nové příchozí a obrátila

svou pozornost na ně. Rozeběhla se s mečem vysoko nad hlavou a

děsivým válečným pokřikem přímo k nim.

309

KAPITOLA 41

„Postarám se o ni,“ řekla Johanka a znělo to skoro potěšené.

Dotkla se Nikolasova rukávu a kývla k místu, kde bylo Scattyino

bezvládné tělo stále uvězněné v tlapě Nidhogga. „Zachraň

Scathach.“ Příšera byla nyní uţ méně neţ dva metry od hrany

nábřeţí a stále se pomalu posouvala ke svému vysněnému bezpečí ve

vodě.

Drobná Francouzka vzala svůj meč a vylezla z auta.

„Další človíček s mečem,“ vyštěkla Valkýra opovrţlivě a ostří

namířila na Johanku.

„Nejsem obyčejný člověk,“ řekla Johanka a jednoduše odvrátila

útok, přičemţ se mečem dotkla zbytků zničeného Valkýřina brnění

na rameni. „Jsem Johanka z Arku!“ Mávala a točila obratně dlouhým

mečem, přičemţ vytvořila kolem sebe kruh a donutila bojovnici

ustoupit před sílou útoku. „Jsem panna orleánská.“

Sofie a Nikolas se opatrně přibliţovali k Nidhoggovi. Sofie si

všimla, ţe celý jeho ocas zkameněl a kamenná krusta postupovala

dál po jeho zádech a do nohou jako strašná infekce. Těţký kamenný

ocas poutal stvoření k zemi, Sofie viděla, jak napíná své obrovské

svaly, jak se vší silou snaţí dostat k vodě. Navíc v chodníku za ním

zůstával vyrytý otisk jeho tlap i ocasu, který vlekl za sebou.

„Sofie,“ vykřikl Flamel, „potřebuji tvou pomoc!“

„Ale Josh…“ začala Sofie, viditelně dost znepokojeně.

„Josh je pryč,“ vyhrkl Nikolas. Sehnul se, aby ze země zvedl

Klarent, přičemţ sykl překvapením, ţe je meč tak horký. Zamířil k

Nidhoggovi, kterého chtěl očividně zasáhnout, aby se zastavil, ale

ostří se jen neškodně svezlo po zkamenělé kůţi. „Sofie, pomoz mi

osvobodit Scatty a pak se vydáme za Joshem. Pouţij své

schopnosti.“

Alchymista znovu švihl mečem po Nidhoggovi, ale opět bez

úspěchu. Jeho nejobávanější scénář se začínal naplňovat: Dee dostal

Joshe… a Josh měl zbývající dvě stránky Kodexu. Nikolas se

podíval přes rameno na Sofii, která stála bez hnutí a vypadala

vyděšeně a zmateně.

„Sofie, pomoz mi!“

Sofie poslušně zvedla ruce, zmáčkla tetování na spodní straně

zápěstí a pokusila se probudit magii ohně k ţivotu. Nic se ale

309

nestalo. Nemohla se vůbec soustředit, myslela jen na bratra a na to,

co by se mu mohlo stát. Proč jenom odešel s Johnem Dee a

Machiavellim? Co ho to napadlo? Nevypadalo to, ţe by ho k tomu

nějak donutili – to on řídil jejich auto!

„Sofie!“ zavolal znovu Nikolas.

Ale ona ví, ţe Josh byl v nebezpečí, ve velkém a opravdovém

nebezpečí. Před chvílí to cítila někde hluboko uvnitř svého těla, jako

pokaţdé, kdyţ měl Josh potíţe. Tenkrát, kdyţ se Josh téměř utopil na

Pakala beach, se v noci probudila a lapala po dechu, kdyţ si zlomil

ţebra při fotbalové zápase v Pittsburgu, cítila neomylně ostrou bolest

na levé straně hrudníku, bolelo to při kaţdém nadechnutí.

„Sofie!“

Co se stalo? V jednu chvíli byl její bratr ve smrtelném nebezpečí…

a pak…?

„Sofie!“ zkusil znovu naléhavě Flamel.

„Co je?“ vyhrkla a obrátila se k alchymistovi. Najednou ji přepadla

ohromná vlna hněvu, Josh měl pravdu – celou dobu to věděl. Tohle

všechno byla Flamelova chyba.

„Sofie,“ začal znovu daleko opatrněji Nikolas. „Potřebuju tvou

pomoc. Nezvládnu to sám.“

Sofie se zkoumavě podívala na alchymistu, který byl skrčený u

země. Kolem něj se vytvořila studená zelená mlha. Tlusté jasně

zelené vlákno se obtočilo kolem Nidhoggovy nohy a zmizelo do

země. vypadalo to, ţe Nikolas chce příšeru spoutat. Kolem druhé

nohy se volně obmotal druhý, daleko slabší provazec, který ovšem

při Nidhoggově kroku prasknul a rozplynul se ve vzduchu. Za

dalších pár kroků stáhne Scatty – její kamarádku – do hlubin řeky.

Sofie se probudila a uvědomila si, ţe tohle nedopustí.

Díky svému strachu a vzteku získala sílu, která ji pomohla se

soustředit. Kdyţ znovu zmáčkla ornament na zápěstí, z kaţdého

prstu vyšlehl plamen. Poslala oheň na Nidhogga, kde se svezl po

jeho zádech, a jinak neměl sebemenší účinek. Zároveň zkusila

pokropit netvora ledovými kroupami, ale ani to neslavilo velký

úspěch. Nidhogg stále mířil blíţ a blíţ k vodě.

Tak tohle nefungovalo, snad bude mít větší šanci vítr, pomyslela si.

Miniaturní tornáda ovšem do příšery jen lehce strčila a odrazila se.

Procházela vzpomínky čarodějky z Endoru a našla způsob, jakým

Hekaté zneškodnila nájezd mongolské hordy. Rychle vyvolala silný

proud větru, kterým do očí netvora vrhla veškerou špínu a prach z

309

okolní silnice i chodníku. Nidhogg zakroutil očima a v tu ránu se

přes jeho oči přetáhly průhledné blány, které zřejmě působily jako

ochrana proti nepřízni počasí.

„Nic nefunguje!“ zaječela Sofie, kdyţ monstrum neustále vleklo

Scatty vstříc vodním hlubinám. „Co mám dělat?“

Valkýřin meč vystřelil proti Johance, která se sehnula a těţká čepel

přeletěla nad její hlavou a zasáhla citroen. Přední sklo popraskalo a

rozsypalo se na prášek, přičemţ odpadly i stěrače.

Johanku popadl amok, protoţe svého 2CV Charlestona milovala.

Francis jí chtěl koupit nové auto v lednu k narozeninám. Tehdy jí

přinesl asi tunu katalogů, aby si jedno vybrala. Všechny je odsunula

na stranu a řekla mu, ţe si vţdycky přála tohle malé tradiční

francouzské auto. Prohledal celou Evropu, neţ našel dokonalý

model, a také za něj utratil malé jmění, neţ ho zrekonstruoval do

původního stavu. Kdyţ jí ho poprvé ukázal, bylo obvázané třemi

stuhami v barvě trikolory – modrou, bílou a červenou.

Další Valkýřin úder opět neminul auto, tentokrát zanechal

hlubokou rýhu na jeho kapotě, a po další ráně odpadlo přední kulaté

světlo, které původně nad obloukem předního kola a blatníkem

vypadalo jako oko.

„Dokáţeš si představit,“ zeptala se Johanka s očima do široka

otevřenýma zlostí, přičemţ znovu zaútočila na Valkýru. Ke kaţdému

slovu přidala jeden úder, „jak těţké je sehnat k tomuhle autu

originální náhradní díly?“

Bojovnice ustoupila a zoufale se snaţila o obranu před Johančiným

krouţícím mečem. Do stran lítaly zbytky jejího rozpadajícího se

brnění, zatímco malá Francouzka se neustále přibliţovala. Zkoušela

různé techniky a styly boje, ale nic Johanku nezastavilo, ba ani

nezpomalilo v jejím krutě neústupném útoku.

„Moţná ti dojde,“ pokračovala Johanka a tlačila Valkýru k řece,

„ţe nemám ţádný známý bojový styl. To bude tím, ţe mě trénovala

největší bojovnice všech dob. Učila mě samotná Scathach, kterou

moţná znáš jako Stín.“

„Můţeš mě porazit,“ řekla pochmurně Valkýra, „ale mé sestry mou

smrt pomstí.“

„Tvé sestry?“ řekla Johanka se závěrečným nelítostným úderem,

který rozpůlil Valkýřin meč na dvě části. „Nejsou to ty dvě Valkýry,

309

které momentálně tvoří zajímavé umělecké dílo v ţivotní velikosti v

kusu ledu u nás v hale?“

Valkýra odevzdaně ustoupila k zídce na břehu Seiny a opřela se o

ni. „To není moţné. Jsme neporazitelné!“

„Nikdo není neporazitelný.“ Johanka se naplocho dotkla helmy

ohromené Valkýry, která tam jen zničeně a nevěřícně stála, pak

přikročila blíţ a ramenem do ní strčila a shodila ji do řeky. „Pouze

myšlenka je nesmrtelná,“ zašeptala drobná Francouzka.

Valkýra stále drţela zbytky svého meče, kdyţ se šplouchnutím

dopadla do špinavé vody, přičemţ Johanku polila od hlavy aţ k patě.

Sofie byla zmatená. Její moc proti Nidhoggovi selhala… ale co

potom Josh…? Nemá ţádné schopnosti. Ten meč. Měl meč.

Sofie sebrala Klarent z Flamelových rukou a v tom okamţiku se

její aura probudila k ţivotu, začala praskat a vyzařovat dlouhé ledově

stříbrné paprsky kolem jejího těla. Pocítila náhlý nával různých

emocí, propletenou směsici myšlenek, odporných myšlenek,

temných vzpomínek a pocitů muţů a ţen, kteří se meče dotkli v

minulosti. Chtěla okamţitě meč s odporem odhodit, ale věděla, ţe je

pravděpodobně jedinou Scattyinou šancí. Nidhoggův ocas byl

poraněný, tudíţ tam ho musel zasáhnout Josh. Ale před chvílí byla

svědkem alchymistova úderu proti tvrdé kůţi a nemělo to sebemenší

účinek.

Pokud ale…

Dohonila monstrum a zapíchla špičku nejprve do ramene. Účinek

se dostavil téměř okamţitě. Kolem ostří se rozhořel černočervený

oheň a netvorova kůţe okamţitě začala kamenět. Sofiina aura

zazářila jasněji neţ kdy dřív a v hlavě se jí objevily neznámé vize a

neskutečné obrazy. Pak se její aura přehltila vzpomínkami a

zablikala, přičemţ došlo k malému výbuchu, který vznesl Sofii do

vzduchu a poslal přes parkoviště. Sofie vykřikla, ještě předtím neţ

dopadla na plátěnou střechu Johančino auta, coţ zbrzdilo její pád a

ona se propadla na přední sedadlo vedle řidiče.

Nidhogg byl jako v křeči, otevřel své pařáty, krátce předtím, neţ

zkameněly.

Johanka zamířila mezi nohy nestvůry, chytila Scatty okolo pasu a

vytáhla ji z Nidhoggových spárů. V tu chvíli si ani nevšimla, ţe

kousek od její hlavy došlápla obrovská tlapa netvora.

309

Nidhogg zavyl a naříkavý zvuk se nesl ulicemi města, kde spouštěl

alarmy aut i domů. Brzy houkaly alarmy všude okolo, netvor se ještě

pokusil otočit hlavu za Johankou, která nesla Scatty pryč, ale jeho

starodávné tělo se jiţ celé proměnilo v tvrdý černý kámen. Socha

měla dokonce otevřenou tlamu, ze které děsivě vystupovaly zuby

jako velké noţe.

V tu chvíli z ničeho nic praskl poblíţ kus nábřeţí a pod nohama

zkamenělého netvora se jeho vahou začal drolit povrch. Kamenný

monument se převaţoval čím dál více dopředu, aţ nakonec spadl

dolů na upevněnou turistickou loď, kterou probořil v půli a zmizel ve

vlnách Seiny. Po vodě se pak široko daleko rozutekly vysoké vlny,

které vyprávěly o zkáze starověkého titána.

Scatty leţela na zemi na nábřeţí blízko hrany, která ji dělila od

vody, byla promočená ohromným šplouchnutím, ale pomalu

přicházela k sobě. „Takhle špatně jsem se necítila uţ hodně dlouho,“

stěţovala si. Pokusila se sednout, ale marně. Johanka ji pomohla a

pevně ji přidrţovala. „Poslední, co si pamatuju, bylo…“ Scattyiny

zelené oči se okamţitě ţivě otevřely. „Nidhogg… Josh.“

„Snaţil se tě zachránit,“ řekl Flamel, který se unaveně šoural ke

Scatty s Johankou. „Bodnul Nidhogga, tím ho zpomalil dost na to,

abychom se sem dostali včas. Pak Johanka pro tebe bojovala se

zbývající Valkýrou.“

„Všichni jsme bojovali, abychom tě zachránili,“ řekla Johanka.

Poloţila ruku kolem ramen Sofie, která se vyprostila ze zničeného

auta se spoustou modřin a odřenin a s velkým šrámem na předloktí,

ale jinak se zdála být v pořádku. „Nakonec Nidhogga dorazila

Sofie.“

Scathach se pomalu zvedla na nohy a protahovala krk na obě

strany, přičemţ se rozhlédla okolo. „A Josh?“ zeptala se. Její oči se

rozšířily vyděšením. „Kde je Josh?“

„Mají ho Dee a Machiavelli,“ řekl Flamel s tváří sinalou

vyčerpáním. „A přesně nevíme, jak k tomu došlo.“

„Musíme se vydat za nimi, a to rychle,“ naléhala Sofie.

„Jejich auto bylo nabourané, nemohli se dostat daleko,“ řekl

Flamel. Podíval se zpátky na citroen. „Obávám se, ţe tvé také

dostalo co proto.“

„A já jsem ho měla tak ráda…“ postěţovala si Johanka.

„Musíme odsud zmizet,“ řekla rozhodně Scatty. „Brzy tu bude

policie a my nemáme čas na jejich otázky.“

309

A pak najednou se jako ţralok z hlubin vynořil Dagon, vyskočil z

řeky. Vypadal více jako ryba neţ člověk, na dlouhém krku měl

dokonce ţábry, oči doširoka otevřené a kulaté, obtočil kolem Scatty

ruce, pevně ji chytil a stáhl do vody. „Konečně jsi má. Pomsta bude

sladká.“

Zmizeli pod hladinou Seiny s nepatrným šplouchnutím a uţ se

znovu neobjevili.

309

KAPITOLA 42

Perenela následovala ducha Juana Manuela de Ayaly, který ji vedl

bludištěm rozbořených stavení Alkatrazu. Snaţila se drţet ve stínu,

krčila se u zpola rozpadlých zdí a opatrně nakukovala do otevřených

dveří, neustále ve střehu, kdyby se někde něco pohnulo.

Nepředpokládala, ţe by se sfinga vypravila ven z vězení – navzdory

svému děsivému vzhledu, byly sfingy zbabělá stvoření, která se bála

temnoty. Na druhou stranu dole v celách za pavučinami spala řada

těch, kteří se počítali mezi noční tvory.

Vchod do tunelu byl téměř přímo pod věţí, která kdysi bývala

jedinou zásobárnou pitné vody pro celý ostrov. Její kovový plášť byl

zkorodovaný mořskou solí, ptačími výkaly i časem, takţe se na

mnoha místech vytvořily drobné díry, ze kterých kapala voda. Půda

okolo zalévaná vodou z věţe proto jako jediné místo na ostrově

nevypadala pustě.

De Ayala ukázal na úzkou klikatou cestičku vedle jedné z nohou

vodárenské věţe. „Najdete tam šachtu, která vede do tunelu pod

námi. Existuje ještě jeden vstup dole pod útesem,“ řekl duch, „ale ten

je přístupný jen po moři za odlivu. Ten také pouţil Dee, kdyţ na

ostrov přivezl svého vězně. Neví totiţ o tomto druhém vchodu.“

Perenela sebrala kousek zkorodovaného kovu, aby seškrábala špínu

a hlínu z popraskaného betonového příklopu. Čistila spáry a přitom

neustále sledovala blíţící se ptáky, jestli uţ nepřilétli na ostrov.

Bohuţel přes vítr, který se proháněl opuštěnými budovami a naráţel

do zrezivělých kovových částí vodárenské věţe, bylo téměř nemoţné

zachytit jakýkoliv jiný zvuk. Chomáčky husté bílé mlhy, které jiţ

dávno pohltily San Francisko a most Golden Gate, nyní dosáhly

ostrova. Jako neblahé znamení se všude rozprostřel solí prosáklý

mrak, který zanechal na veškerém povrchu slizce vlhký povlak.

Při odstraňování hlíny se de Ayala najednou objevil přímo nad

jedním místem, kde ukázal: „Tady,“ řekl tiše jako by jí chtěl vyjevit

nějaké tajemství. „Vězni objevili právě tady tunel a rozhodli se

prokopat k němu šachtu. Pochopili, ţe po desítkách let, kdy tu kapala

voda z věţe, bude půda měkká a nebude příliš těţké se jí prokopat.

309

Naneštěstí, kdyţ dosáhli tunelu pod námi, byl příliv a tunel byl

zatopený, a tak svého snaţení zanechali.“ Usmál se v dokonalém

úsměvu, ve kterém ukázal všechny zuby, které za svého ţivota ani

neměl. „Kdyby jen vydrţeli o trochu déle, neţ přijde odliv.“

Perenela pokračovala v práci, odhazovala stále více hlíny a pod ní

se objevovala stále větší část poklopu. Nakonec pod betonový

poklop vsunula kus mohutné tyče a zapáčila. Kvádr se ani nepohnul.

Celou vahou se opřela, a pak kdyţ ani to nepomohlo, sebrala velký

kámen a hodila ho na páčidlo. Rána se ale nesla celým ostrovem jako

úder zvonu.

„To přece není moţné,“ zabručela. Stále se zdráhala pouţít své

kouzelnické schopnosti, protoţe tím by odhalila svou pozici na

ostrově sfinze, ale v tuto chvíli neměla jinou moţnost. Několikrát

sevřela pravou pěst a uvolnila trochu svou auru, která se okamţitě

shlukla v dlani. Vypadala jako kapička rtuti. Pak poloţila obě ruce

lehce, téměř jemně, na poklop a nasměrovala všechnu sílu přímo do

těţkého tvrdého materiálu. Beton se proměnil v měkkou skoro

mýdlovou hmotu a pomalu se rozpouštěl jako vosk. Kapky mazlavé

hmoty pomalu stékaly dolů do temného prostoru.

„Uţ jsem dlouho mrtvý, a myslím, ţe uţ jsem viděl leckteré divy a

zázraky, ale nikdy nic podobného jako nyní,“ poznamenal ohromený

duch.

„Skytský kouzelník mě kdysi tohle kouzlo naučil za to, ţe jsem mu

zachránila ţivot. Je to docela jednoduché, opravdu,“ řekla Perenela.

Nahnula se nad díru a téměř okamţitě se odvrátila se slzícíma očima.

„Pane boţe, to je puch!“

Duch Juana Manuela se postavil přímo nad díru. Otočil se a usmál:

„Já nic necítím.“

„To buďte rád, ţe necítíte,“ zamumlala Perenela a potřásla hlavou,

jelikoţ si uvědomila, ţe duchové mívají prazvláštní smysl pro

humor. Tunel byl zamořený zápachem dějících ryb a řas, směsicí

ptačích a netopýřích výkalů, plesnivého dřeva a rzi. Byl tu cítit také

ještě další pach, hořký a štiplavý, téměř jako ocet. Perenela se ohnula

a utrhla kus ze spodní části šatů a udělala si z něj roušku přes nos a

ústa.

„Je tam něco jako ţebřík,“ oznámil Ayala, „ale buďte opatrná,

určitě bude zničený a na mnoha místech bez příček.“ Pak najednou

zvedl oči nahoru. „Ptáci právě přilétli k jiţnímu cípku ostrova. A

něco dalšího také. Nějaké zlo. Cítím to.“

309

„Morrigana.“ Perenela se naklonila nad otvor a luskla prsty. Z

konečků prstů ji vytryskl tenounký paprsek bílého světla, který se

snášel dolů, aţ zmizel v temnotě, přičemţ osvětlil svým mléčným

světlem zbrázděné a vlhké zdi šachty. Díky světlu si Perenela také

prohlédla zmíněný ţebřík, který sestával z jen pár centimetrů úzkých

schůdků vraţených do zdi. Všechny byly samozřejmě kluzké a

pokryté slizkou vrstvou zapáchající hmoty. Opřela se opatrně o první

schůdek a zatřásla jím, vypadal stabilně, a tak se vydala dolů.

Otočila se a opatrně vsunula jednu nohu do otvoru. Našla příčku a

téměř v ten moment ji noha podklouzla. Vytáhla nohu ven, sundala

si boty s tenkou podráţkou a připevnila je k pásku. Uţ slyšela třepot

křídel tisíců moţná deseti tisíců ptáků, kteří se s kaţdou vteřinou

blíţili. Věděla, ţe její malá magická výpomoc, kdyţ rozpustila

poklop a osvítila šachtu, odhalila Morriganě její pozici. Uţ měla

opravdu jen zlomek času, neţ ptáci dorazí…

Znovu vsunula nohu do šachty a bosou nohou nahmatala příčku.

Byla studená a kluzká, ale alespoň jiţ byla schopná se na ní udrţet.

Chytila se dlouhé ostré trávy a nohou našla další stupínek, a pak

další, aţ i rukama chytila kluzkou příčku. Ušklíbla se s odporem,

protoţe mezi prsty ji projela odporná mazlavá hmota. Pak se usmála,

protoţe ji napadlo, jak hodně se změnila. Kdyţ byla malá, vyrůstala

na venkově ve Francii, často se procházela v malých jezírkách

mořské vody na útesech, sbírala a jedla syrové mušle. Bosá se

procházela ulicemi, ve kterých bylo bahno a špína po kotníky.

Změnila se.

Raději zkoušela opatrně kaţdou příčku, ale pokračovala bez

zaváhání dál dolů. V jednu chvíli se pod ní příčka zlomila a ta padala

dolů do temnoty. Vypadalo to, ţe snad ani nikdy nedopadne.

Perenela se přitiskla ke zdi, která zapáchala a cítila, jak její letní šaty

nasakují vlhkost. Křečovitě se drţela a opatrně hledala další

stupínek. Na okamţik se jí aţ zastavilo srdce, to kdyţ se příčka v

levé ruce pohnula, a téměř to vypadalo, ţe vypadne, nakonec přece

jen vydrţela.

„To bylo o fous. Uţ jsem si myslel, ţe se ke mně připojíte,“

pronesl duch de Ayaly, jehoţ hlava se objevila na zdi před jejím

obličejem.

„Tak snadno umřít nehodlám,“ poznamenala Perenela pochmurně a

pokračovala v sestupu do temnoty dole. „Bylo by docela ironií

osudu, kdybych po všech těch usilovných útocích Johna Dee a těch z

309

temnot, které jsem úspěšně přestála, zemřela při pádu.“ Podívala se

do nejasné tváře před sebou a zeptala se: „Co se děje nahoře?“

Hlavou kývla nahoru k otvoru šachty, který byl viditelný jen díky

chuchvalcům mlhy, které se tudy snášely dolů.

„Ostrov pokryli ptáci,“ oznámil duch. „Jsou jich snad statisíce, sedí

téměř na kaţdém volném místě. Vraní bohyně zmizela v budově

vězení, nepochybně hledá sfingu.“

„To jiţ nemáme příliš času,“ uvaţovala nahlas Perenela. Udělala

další krok a noha se zabořila po kotníky do hustého mazlavého

bahna. Konečně dosáhla dna šachty. Bláto bylo nyní mrazivě studené

a chlad pomalu pronikal celým tělem. Navíc přes prsty na nohou jí

něco přelezlo. „Kudy teď?“ řekla odhodlaně.

Mlhavě bílá paţe Juana Manuela se objevila před ní a ukazovala

doleva. Uvědomila si, ţe stojí u ústí vysokého nahrubo

vyhloubeného tunelu, který pozvolna klesá. De Ayalův obraz slabě

osvěcoval pavučiny, které lemovaly zdi chodby. Byly tak husté a

silné, ţe to působilo, jako by zdi vymalovaly stříbrně.

„Já uţ dál nemůţu,“ řekl najednou chraplavě duch. „Dee místo

ochránil neuvěřitelně silnými obrannými kouzly a amulety, přes

takovou bariéru neprojdu. Cela, kterou hledáte, je zhruba deset kroků

před vámi na levé straně.“

I kdyţ se Perenela bránila pouţívat magii, věděla, ţe nyní nemá na

vybranou. Neměla za ţádných okolností v plánu vkročit do

černočerného tunelu, aniţ by věděla, co ji tam čeká. Luskla prsty a

nad jejím pravým ramenem se rozsvítila bílá ohnivá koule.

Proměnlivé kmitající světlo ozářilo tunel a kaţdou pavučinu

vykreslilo s neuvěřitelnou přesností. Vlákna byla nataţená i napříč

ode zdi ke zdi a tvořila tlustý závěs. Perenela viděla i chomáče a

hnízda v zákoutích a napadlo ji, kolik zde asi těch pavouků je.

Vykročila dopředu a světlo nad jejím ramenem se pohybovalo s ní,

a pak uviděla první z ochranných prvků, které sem Dee umístil. Z

blátivého povrchu na zemi vystupovaly vysoké špičaté kovové hroty

na dřevěných tyčích podobné oštěpům. Na kaţdém hrotu byl

namalován starodávný mocný symbol, jeden z hranatých hieroglyfů

dávno zaniklé májské civilizace ze střední Ameriky.

Všimla si, ţe hrotů je nejméně tucet a na kaţdém jiný symbol.

Věděla, ţe jednotlivé značky jsou neškodné, ale dohromady tvoří

téměř neproniknutelný silový štít, který zasahuje celou délku tunelu

jako systém neviditelných paprsků. Připomnělo ji to komplikované

309

systémy laserových paprsků v bankách. Bariéra v tunelu ale neměla

ţádný účinek na člověka, vše, co cítila, bylo jemné brnění a napětí

vzadu na krku, ale pro starobylé bytosti, druhou generaci a jiná

magická stvoření byla neproniknutelná. Dokonce ani Ayala,

nehmotný duch, nedokázal do tunelu vstoupit.

Perenela nakonec poznala některé ze symbolů na hrotech, viděla je

v Kodexu nebo vyryté na stěnách rozpadlého chrámu v Palenque v

Mexiku. Většina z nich byla starší neţ lidstvo samo a byla hojně

uţívána rasami, které obývaly Zemi za dávných časů. Mocná slova,

mocné značky, které dokázaly svázat, omezit nebo spoutat, a hlavně

ochránit cokoliv buď nadmíru cenného, nebo výjimečně

nebezpečného.

Měla ovšem velmi silný pocit, ţe se v tomto případě jedná o to

druhé.

Také se podivovala, kde Dee našel tyto starodávné mocné

symboly.

Perenela se vydala tunelem, čvachtala mazlavým bahnem, které jí

protékalo mezi prsty. Všechny pavučiny se rozkmitaly a zavlnily a

ozval se zvuk podobný ševelícímu listí ve větru. Musí tu být

přinejmenším tisíce pavouků, honilo se Perenele hlavou. Nebála se

jich, jiţ se za ţivot setkala s daleko horšími a děsivějšími tvory, ale

byla obezřetná, jelikoţ předpokládala, ţe tu budou i velice jedovaté

druhy jako hnědí poustevníci, černé vdovy nebo dokonce

jihoameričtí sklípkani. Takové kousnutí by ji jistě oslabilo nebo

moţná i zabilo.

Perenela vytrhla jednu dlouhou tyč s hrotem z bláta a pouţila ji ke

strhávání pavučin. Čtvercový symbol na špičce zazářil červeně a

pavučinová vlákna při doteku syčela a prskala. V cestě se objevil

stín, ve kterém bylo, jak Perenela předpokládala, pavouci hnízdo.

Pavouci se před svítícím znakem stáhli do tmy a rozutekli.

Pokračovala chodbou dál a dál a pokaţdé poklepala na hroty, aby

oklepala bláto a odkryla symbol. Nakonec se jí podařilo odhalit

důmyslný vzorec kouzel, který Dee pouţil. Dospěla k závěru, ţe

jestliţe Angličan podstoupil takovou námahu a potíţe, aby zde něco

uvěznil, pak to musí být něco nebo někdo, koho neumí ovládat.

Perenela to rozhodně musí najít a vypustit. Čím více se však blíţila k

cele a osvětlovala světlem za jejím ramenem chodbu, tím více ji

napadalo, ţe zde Dee uvěznil něco, čeho by se měla obávat i ona,

něco starodávného, hrůzostrašného a krvelačného.

371

Najednou ji přepadl strach, jestli nedělá obrovskou chybu.

Kolem dveří do cely byly vyryté a nakreslené další symboly, které

i jí byly na pouhý pohled nesnesitelné. Ostré a špičaté linie vypadaly,

jako by se kroutily a plazily po skále, ale nebyly nepodobné písmu v

knize mága Abraháma. V Kodexu se ale písmena a slova měnila v

jazycích, kterým většinou rozuměla nebo je alespoň poznávala, ale

tyto symboly byly nepřátelské a tvořily naprosto nepředstavitelné

tvary.

Sehnula se a nabrala hrst bahna, aby jím následně zakryla znaky.

Teprve aţ úplně obalila všechny starobylé a mocné symboly blátem,

vstoupila do dveří a pustila před sebe svítící kouli, aby zjistila, co je

uvnitř.

Chvíli Perenele trvalo, neţ si opravdu uvědomila, co vidí. V ten

okamţik jí prolétlo hlavou, ţe zrušení a smazání ochranných prvků,

které Dee do tunelu umístil, moţná nebyl úplně šťastný nápad.

Celá místnost byla jeden velký pavučinový kokon a uprostřed cely

se na jediném pavučinovém vláknu ne silnějším neţ její ukazováček

houpal velký pavouk. Byl obrovský, moţná stejně tak velký jako

celá vodárenská věţ, která dominovala ostrovu na povrchu. Vzdáleně

připomínal tarantuli, ale celé tělo mu pokrývaly jasně fialové chlupy,

které na koncích lehce šedivěly. Jeho nohy byly tlustší neţ Perenelin

pas a ve středu těla seděla velká téměř lidská hlava. Byla hladká,

kulatá bez nosu i uší a místo úst měla jen vodorovnou rýhu. Stejně

jako tarantule měla hlava nahoře osm k sobě posazených očí.

Potom se jedno zaţloutlé oko po druhém pomalu otevíralo a

všechny pohlédly na vetřelkyni. Bez hnutí na Perenelu zíraly, po

chvíli se otevřela tlama a pavouk vystrčil dva obrovské špičáky.

„Madam Perenela. Vědma, jaké potěšení,“ procedila.

„Areop-Enap,“ řekla udiveně Perenela. Poznala pavouci bohyni,

která patřila ke starobylým bytostem. „Myslela jsem, ţe jste po

smrti.“

„Chcete říct, ţe jste myslela, ţe jste mě zabila!“

Pavučina se zachvěla a děsivé stvoření se začalo sápat po Perenele.

371

KAPITOLA 43

Doktor John Dee se nahnul dopředu ze zadního sedadla policejního

auta. „Tady zahni,“ nařídil Joshovi. Kdyţ uviděl výraz v obličeji

mladého muţe, rychle dodal: „prosím.“

Josh šlápl na brzdu a auto zavrzalo, přední pneumatika úplně

odpadla a rotující kovová část kola rámusila po silnici, aţ jiskry

lítaly.

„A teď tudy,“ ukázal Dee do úzké uličky, která byla z obou stran

osázená popelnicemi. Josh pozoroval Johna Dee ve zpětném zrcátku

a zjistil, ţe se ohlíţí, jako by předpokládal, ţe je bude Valkýra

sledovat.

„Je za námi?“ zeptal se Machiavelli. „Nevidím ji,“ řekl Dee

nakřáplé, „ale raději bychom měli zmizet z ulic.“

Josh trochu zápasil, aby si udrţel kontrolu nad řízením. „V tomhle

stejně nedojedeme příliš daleko,“ začal a narazil do první popelnice,

ta srazila druhou a ta třetí, aţ se po ulici široko daleko rozsypaly

odpadky. Ostře zatočil, aby se vyhnul přímo jedné z povalených

popelnic a v motoru se začaly ozývat divné rány. Auto poskočilo a

pak najednou úplně zastavilo, z kapoty se při tom kouřilo. „Všichni

ven!“ zavelel Josh. „Myslím, ţe to začíná hořet,“ vylezl z auta,

Machiavelli a Dee na druhou stranu. Pak se otočili a běţeli od auta.

Po zhruba deseti metech se ozvala tupá rána a auto vybuchlo a začalo

opravdu hořet. K nebi stoupal černý hustý dým.

„Úţasné,“ ironicky se ušklíbl Dee. „Teď uţ Valkýra definitivně ví,

kde nás hledat. A určitě nebude v dobrém rozmaru, aţ nás najde.“

„No, určitě ne, potom co jste jí udělal,“ poznamenal Machiavelli

posměšně.

„Já?“ odvětil Dee a znělo to skoro překvapeně.

„Ano, já nejsem ten, kdo ji chtěl upálit,“ připomněl mu

Machiavelli.

Joshovi to připomínalo hádku dvou malých dětí. „Dost uţ,

přestaňte!“ Josh se obrátil k oběma muţům. „Kdo byla… ta ţena?“

„To,“ odpovídal Machiavelli s váţným výrazem, „byla Valkýra.“

„Valkýra?“

„Někdy se jim také říká Disiry.“

„Disiry?“ Josh si uvědomil, ţe ho odpověď ani tolik nepřekvapuje.

Ani ho vlastně nezajímalo, kdo to byl, podstatné bylo, ţe ho chtěla

371

rozpůlit mečem. Moţná je to všechno jen sen, napadlo ho najednou.

Pak všechno, co se stalo od chvíle, kdy Dee a golemové vstoupili do

knihkupectví, nebylo víc neţ jen noční můra. Pak pohnul pravou paţí

a pohmoţděné rameno zaprotestovalo. Obličej se mu zkřivil bolestí.

Kůţe na spálené tváři se napínala, a kdyţ si olízl vyprahlé a

popraskané rty, uvědomil si, ţe se mu to bohuţel nezdá. Byl naprosto

vzhůru a tohle všechno představovalo ţivoucí noční můru.

Ustoupil od obou muţů a podíval se na obě strany. Stály tu na

jedné straně vysoké domy a na druhé budova, která vypadala jako

hotel. Zdi byly počmárané několika vrstvami různobarevných

graffiti, některé dokonce i na popelnicích. Postavil se na špičky a

pokusil se objevit nějaký orientační bod jako Eiffelovu věţ nebo

Sacré-Coeur, nebo něco, podle čeho by odhadl, kde je. „Musím

zpátky,“ řekl, zatímco se pomalu vzdaloval od obou rozhádaných

muţů. Podle Flamela to byli nepřátelé – zvláště Dee. A přesto ho

právě tento muţ právě zachránil ze spárů Valkýry.

Dee se otočil a podíval na Joshe a jeho šedé oči se zaleskly. „Proč,

Joshi? Kam chceš jít?“

„Zpátky za sestrou.“

„A také k Flamelovi a Saint-Germainovi? Řekni mi, co pro tebe

můţou udělat?“

Josh ustoupil o další krok. Vzpomněl si, ţe Dee umí vrhat ohnivé

šipky, jiţ to viděl dokonce dvakrát – jednou v knihkupectví a

podruhé při souboji s Valkýrou – a nebyl si jistý, jak daleko je

čaroděj schopný šipky poslat. Ještě další jeden nebo dva kroky, otočí

se a rozeběhne pryč. Mohl by se zeptat na směr prvního člověka,

kterého potká. Eiffelovu věţ zná kaţdý. Přemýšlel, jak se

francouzsky řekne: kde je? Oú est? Nebo moţná qui est? Nebo to

znamená kdo je? Zavrtěl lehce hlavou a zalitoval, ţe nedával větší

pozor v hodinách francouzštiny. „Nepokoušejte se mě zastavit,“

začal a uţ se otáčel.

„Jaké to bylo? Co jsi cítil?“ zeptal se najednou Dee.

Josh se zarazil a pomalu se obrátil k čarodějovi. Okamţitě věděl, o

čem je řeč. Zjistil, ţe jeho prsty se automaticky sevřely okolo

neviditelného jílce meče.

„Jaké to bylo drţet Klarent a cítit všechnu tu nespoutanou sílu

proudit celým tělem. Jaké to bylo poznat myšlenky a emoce jednoho

z nejstarších stvoření světa, kdyţ jsi ho probodl?“ Dee sáhl pod kabát

a vytáhl dvojče Joshova meče – Exkalibr. „Je to ohromný pocit, ţe?“

371

Obrátil meč v rukách a kamenným ostřím projel modročerný náboj

energie. „Vím, ţe jsi viděl Nidhoggovy myšlenky a vzpomínky.“

Josh kývl. Stále je viděl v ţivých barvách, nepředstavitelně

skutečné obrazy se mu honily hlavou. Byly tak neobvyklé a bizarní,

ţe by si je jen stěţí mohl vymyslet sám.

„Na chvíli si zaţil ten boţský pocit uvidět svět za hranicemi

představivosti, poznat cizí emoce a nechat je proudit svým tělem.

Viděl jsi minulost, pradávné časy… moţná i Nidhoggovu vlastní říši,

ţe?“

Josh pomalu přikývl, přičemţ přemýšlel, jak to všechno můţe Dee

vědět.

Čaroděj se o krok přiblíţil k Joshovi a pokračoval: „Na okamţik si

měl příleţitost ochutnat, jaké to je s probuzenými schopnostmi –

ačkoliv intenzitou se to nedá vůbec srovnávat,“ rychle dodal. „A ty

přece stojíš o to, aby byly tvé schopnosti probuzeny?“

Josh souhlasně kývl. Napětím téměř nedýchal a jeho srdce bilo

jako o závod. Dee měl pravdu. Ve chvílích, kdy drţel v ruce Klarent,

se cítil neuvěřitelně ţivý jako nikdy předtím. „Ale to není moţné,

alespoň ne zde v Paříţi,“ dodal rychle.

Dee se zasmál. „To není pravda, můţeme to provést ještě dnes a

tady,“ završil vítězoslavně.

„Ale Flamel říkal…“ začal Josh, ale cítil, jak se jeho tep zrychluje

vzrušením. Kdyby mohly být jeho schopnosti probuzeny…

„Flamel říká spoustu věcí a pochybuji, ţe ještě sám ví, co z toho je

pravda.“

„A vy to víte?“ vyhrkl Josh.

„Vţdycky.“ Dee ukázal placem přes rameno na Machiavelliho.

„Ten Ital není ţádný můj kamarád,“ řekl tiše a nehnuté hleděl do

Joshových zmatených očí. „Zeptej se ho, jestli tvé schopnosti mohou

být probuzeny ještě dnes.“

Josh se otočil k Machiavellimu. Vysoký šedovlasý muţ vypadal

lehce ustaraně, ale souhlasně přikývl. „Anglický čaroděj má pravdu,

můţe k tomu dojít ještě dnes. Myslím dokonce, ţe bychom byli

schopni najít někoho během hodiny.“

Dee se vítězně usmíval a obrátil se znovu k Joshovi. „Je to jen na

tobě. Takţe jak se rozhodneš – chceš jít zpátky k Flamelovi a jeho

planým slibům, nebo chceš konečně probudit schopnosti, které v

tobě dřímají?“

371

I kdyby by měl následovat temnou cestu černé magie, která pomalu

skapávala z ostří Exkalibru, Josh se jiţ rozhodl. Vzpomněl si na

pocity a sílu, která mu proudila tělem, kdyţ drţel v ruce Klarent.

Navíc kdyţ Dee popisoval, ţe tyto pocity se ještě ani nedají srovnat s

těmi, které přijdou po probuzení magických schopností, pak jeho

odpověď byla více neţ jasná.

„Jak se rozhodneš?“ naléhal Dee.

Josh se zhluboka nadechl a místo odpovědi řekl: „Co musím

udělat?“

371

KAPITOLA 44

Johanka se prosmýkla úzkou zatáčkou svým otlučeným citroenem,

zastavila a zablokovala uličku. Nahnula se přes volant a zkoumala

přes popraskané přední sklo, jestli někde neuvidí něco podezřelého,

co by naznačovalo, ţe je tu past.

Sledovat Joshe bylo aţ příliš snadné, stačilo neztratit brázdu,

kterou do silnice vrylo přední kolo bez pneumatiky. Na chvíli ji sice

přepadla panika, kdyţ se zdálo, ţe ji ztratila ve změti postranních

uliček, pak se ale nad střechy zvedl hustý černý dým, který jí ukázal

cestu. Zavedl je do malé uličky, kde stálo hořící policejní auto.

„Zůstaňte tu,“ nakázala vyčerpanému Flamelovi a strachem o

bratra sinalé Sofii, kdyţ vystupovala z auta. V ruce volně nesla svůj

dlouhý meč a vydala se uličkou. Hravě si poklepávala čepelí o

druhou ruku, jelikoţ si byla téměř jistá, ţe dorazili pozdě. Dee,

Machiavelli a Josh uţ byli určitě pryč, ale chtěla se na vlastní oči

přesvědčit.

Pomalu kráčela prostředkem uličky, jelikoţ si velmi dobře

uvědomovala, ţe za rozházenými popelnicemi se lehce můţe skrývat

útočník. Johanka byla ještě v šoku ze ztráty Scatty. V jednu chvíli

stála po boku své staré přítelkyně a za moment se z hlubin řeky

objevil tvor, který vypadal více jako ryba neţ člověk a stáhl ji pod

hladinu.

Johanka si otřela slzy. Znala Scathach více neţ pět set let a na

začátku té doby byly nerozlučné jako sestry. Vydávaly se spolu za

dobrodruţstvím po celém světě, do zemí a koutů, které ještě nikdo

neprozkoumal. Na západě se setkaly s původními kmeny, které stále

ţily podle tisíciletých prověřených tradic předků. Objevily ztracené

ostrovy, skrytá města a zapomenuté země, Scatty ji dokonce vzala do

některých říší za hranicemi lidského světa, kde bojovaly bok po boku

s dávno vyhynulými příšerami. Tam také její nejlepší přítelkyně

porazila mnohá stvoření, která byla pouze součástí

nejstrašidelnějších lidských mýtů a legend. Věděla, ţe Scatty se nic

nevyrovná, ale její přítelkyně přesto vţdy upozorňovala, ţe není

neporazitelná. Zdůrazňovala, ţe je sice nesmrtelná, ale ne

nezranitelná. Johanka si vţdycky představovala, ţe pokud jednou

Scatty přijde o ţivot, pak za dramatických a výjimečných okolností,

371

v nějaké závěrečné bitvě…, ale určitě ne tak, ţe ji stáhne pod

špinavou hladinu přerostlý rybí muţ.

Johanka pro svou přítelkyni truchlila a ještě bude, ale ne nyní. Ještě

tu jsou věci, které musí nejprve dokončit.

Johanka z Arku byla válečnicí od útlého mládí, stála mnohokrát v

čele velké francouzské armády. Viděla ve válce umírat příliš mnoho

svých přátel i blízkých a věděla, ţe pokud nechá ţal a smutek

ovládnout svou mysl, nebude schopná dalšího boje. Právě teď

musela především ochránit Nikolase a Sofii. Později bude ještě čas

smutnit a řádně se rozloučit se Scathach, kterou také zvali Stín. A

později bude také čas najít stvoření, které Flamel nazval Dagon.

Malá Francouzka prošla kolem doutnajících zbytků policejního

auta a sehnula se, aby si pozorně prohlédla stopy, které na dlaţbě

zanechali ti, co vystoupili z auta. Slyšela, ţe vzadu bouchly dveře.

Nikolas i Sofie vystoupili z potlučeného citroenu a pomalu se vydali

za ní. Nikolas nesl Klarent. Johanka ho zřetelně slyšela bzučet, kdyţ

se blíţili k dohořívajícímu autu, a přemýšlela, jestli je stále ještě

propojen s chlapcem.

„Vyběhli z auta a zastavili se právě tady,“ řekla, kdyţ se postavili

vedle ní, aniţ zvedla hlavu. „Dee s Machiavellim stáli naproti

Joshovi, který byl tady,“ ukázala. „Proběhli kaluţí, a tady jsou ještě

jejich stopy.“

Sofie a Nikolas se sehnuli, aby se na vlastní oči přesvědčili. Pak

přikývli, ačkoliv Johanka věděla, ţe nemůţou vůbec nic vidět.

„A tohle je docela zajímavé,“ pokračovala. „V jednom okamţiku

se Josh otočil a zamířil na druhou stranu od obou stojících muţů,

těţiště měl na špičkách, téměř jako by se chtěl rozeběhnout a utéci

pryč. Ale podívejte sem,“ ukázala na otisky bot, které byla schopná

vidět jen ona. „Nakonec ale všichni tři odešli společně. Dee a Josh šli

vpředu a Machiavelli je následoval.“

„Můţeš je vystopovat?“ zeptal se Flamel.

Johanka pokrčila rameny. „Na konec ulice moţná, ale dál…“

Znovu zvedla ramena, narovnala se a oprášila si ruce. „…Dál to

bude prakticky nemoţné, stop je tam příliš mnoho.“

„Co budeme dělat?“ zašeptal Nikolas. „Jak tedy najdeme Joshe?“

Johančiny oči sklouzly z Flamela na Sofii. „My nemůţeme…, ale

Sofie by mohla.“

„Jak?“ zeptala se Sofie.

371

Johanka ve vodorovném gestu protnula rukou vzduch před sebou,

kde zanechala letmý záblesk světla a okolím se najednou nesla vůně

levandule. „Je jeho dvojče, měla by být schopná následovat jeho

auru.“

Nikolas poloţil obě ruce na Sofiina ramena a donutil ji, aby se mu

podívala přímo do očí. „Sofie!“ vyhrkl. „Sofie, podívej se na mě.“

Sofie zvedla své zarudlé oči a podívala se do alchymistových

unavených očí. Byla úplně rozhozená, myšlenkami se neustále

vracela k nebezpečí, které hrozilo bratrovi. Navíc Scatty byla pryč.

Všechno se rozpadalo.

„Sofie,“ řekl Nikolas velice tiše, tentokrát se jeho oči potkaly se

Sofiinými a kontakt vydrţel. „Potřebuji, abys teď byla silná.“

„Proč? Nemá to cenu,“ řekla rezignovaně. „Jsou pryč.“

„Nejsou,“ trval jistě na svém Nikolas.

„Ale Scatty…“ zaškytala Sofie.

„… je jedna z nejnebezpečnějších ţen na celém světě,“ dokončil za

ni Flamel. „Přeţila více neţ dva tisíce let a porazila tvory daleko

obávanější, neţ je Dagon.“

Sofie nevěděla, jestli se snaţí přesvědčit sám sebe nebo ji. „Viděla

jsem tu věc odvléci Scatty do řeky a my jsme tam čekali nejméně

deset minut. Neobjevila se. Musela se utopit.“ Hlas ji selhával a

cítila, ţe jí po tvářích znovu kanou slzy. V krku ji pálilo a zvedal se

jí ţaludek.

„Jiţ jsem na vlastní oči viděl, ţe přeţila horší situace, o hodně

horší situace.“ Nikolas se pokusil o chabý úsměv. „Myslím, ţe

Dagon bude ještě nemile překvapený. Scatty je jako kočka, nesnáší

vodu. Seina je tu docela prudká, určitě je to odneslo dál po proudu,

ale ona nás najde.“

„Ale jak? Vţdyť vůbec neví, kde jsme.“ Sofie nesnášela, kdyţ

dospělí lhali. Dalo se to vţdycky dobře poznat.

„Sofie,“ uzavřel váţně Nikolas. „Jestli je Scathach naţivu, ona nás

najde. Věř mi.“

A v tu chvíli si Sofie uvědomila, ţe alchymistovi nedůvěřuje.

Johanka poloţila ruku na Sofiino rameno a jemně ho stiskla.

„Nikolas má pravdu. Scatty je…“ Usmála se a celý její obličej se

jakoby rozsvítil. „Ona je výjimečná. Její teta ji jednou nechala v

podsvětí, trvalo jí století, neţ našla cestu ven, ale nakonec to

dokázala.“

371

Sofie pomalu přikývla. Věděla, ţe říkají pravdu – čarodějka z

Endoru znala Scatty lépe neţ Johanka s alchymistou dohromady, ale

také dokázala vycítit, ţe se o ni oba velmi bojí.

„Nyní Sofie,“ shrnul Nikolas, „potřebuju, abys našla svého bratra.“

„Já? Jak to mám jako udělat?“

„Slyším sirény,“ naléhavě oznamovala Johanka. Podívala se zpátky

uličkou a dodala: „Spoustu sirén.“

Flamel si toho nevšímal a neustále se díval Sofii do očí. „Ty ho

dokáţeš najít,“ trval na svém. „Jste dvojčata, to je nejhlubší spojení,

jaké můţe být. Vţdycky jsi přece poznala, kdyţ měl potíţe nebo byl

v nebezpečí, ţe?“

Sofie kývla.

„Nikolasi…“ zdůraznila Johanka, „nemáme moc času.“

„Vţdy jsi cítila jeho bolest, nebo kdyţ byl rozčilený i zoufalý,

nemýlím-li se.“ Sofie znovu souhlasila.

„Jste spojeni výjimečným poutem, ty ho dokáţeš najít.“

Alchymista obrátil Sofii na druhou stranu a řekl: „Josh stál přímo

tady. Dee a Machiavelli někde v těchto místech.“

Sofie byla zmatená a uţ ji to začínalo štvát. „Ale teď jsou pryč a

odvedli ho s sebou.“

„Nevypadá to, ţe by ho nutili jít kamkoliv, myslím, ţe s nimi šel

dobrovolně,“ řekl Nikolas tiše.

Ta slova zasáhla Sofii jako rána z čistého nebe. Josh by ji přece

nikdy neopustil, nebo ano? „Ale proč?“

Flamel lehce pokrčil rameny. „Kdo ví. Dee vţdy uměl být velice

přesvědčivý a Machiavelli je mistrem manipulace. Ale my je

můţeme vystopovat. Jsem si tím jistý. Tvé probuzené smysly jsou

ostřejší neţ kdykoliv předtím, Sofie. Podívej se ještě jednou: Josh

stál zde, přímo před tebou, vidíš ho…“

Sofie se zhluboka nadechla a zavřela oči, pak je znovu otevřela.

Stále neviděla nic výjimečného, stála v uličce s hromadou

rozházených odpadků, zdi byly počmárané graffiti a kolem se linul

kouř vyhořelého auta.

„Má zlatou auru,“ pokračoval Nikolas. „Dee má ţlutou…

Machiavelliho aura je šedá nebo špinavě bílá.“

Sofie zavrtěla hlavou. „Nic nevidím,“ začala.

„Pak dovol, abych ti pomohl,“ Nikolas poloţil na její rameno ruku

a najednou byl štiplavý odér kouře nahrazený svěţí vůní máty. V tu

ránu se kolem jejího těla rozsvítila její aura, praskala a prskala jako

371

rachejtle, stříbrná barva byla navíc pro tknutá jasně zelenou

smaragdovou barvou Flamelovy aury.

A pak spatřila… něco.

Přímo před sebou uviděla nejasný nádech Joshova obrysu. Vypadal

jako duch, nehmotný, z malinkatých částeček lesklého zlatého

prachu, a kdyţ se pohnul, zanechával za sebou slabou zlatou stopu

ve vzduchu. Nyní uţ věděla, co hledá, a také rozpoznala i stopy po

auře zbylých dvou muţů.

Pomalu zamrkala, jako by se bála, ţe stopy zmizí, ale zůstaly viset

ve vzduchu před jejíma očima a dokonce barvy ještě zjasněly.

Joshova aura byla nejzářivější ze všech. Natáhla ruku, aby se dotkla

bratrovy zlaté paţe, ale zlatý opar se rozvířil, jako by zafoukal vítr.

„Vidím je,“ zašeptala nevěřícně. Nikdy by ji nenapadlo, ţe bude

něčeho podobného schopná. „Vidím jejich obrysy.“

„Kam šli?“

Sofie sledovala barevná vlákna ve vzduchu, která vedla na konec

uličky. „Tudy,“ řekla a vydala se za nimi s Nikolasem.

Johanka z Arku se ještě jednou naposledy podívala na zničené auto

a potom následovala Sofii a alchymistu.

„Na co myslíš?“ zeptal se Flamel, kdyţ viděl Johančinu ustaranou

tvář.

„Přemýšlím, ţe aţ bude po všem, opravím auto do jeho původní

podoby a uţ nikdy ho nevytáhnu z garáţe.“

„Něco se děje,“ řekl Flamel, kdyţ procházeli ulicemi Paříţe.

Sofie se úzkostlivě soustředila, aby neztratila z dohledu zbytky

bratrovy aury, a tak si Flamelových slov nevšímala.

„Také mě napadlo, ţe něco není v pořádku,“ poznamenala

Johanka. „Je tu příliš velké ticho.“

„Přesně tak,“ podíval se Nikolas okolo. Kde jsou všichni Paříţané,

kteří v tuto dobu normálně míří do práce. Kde jsou turisté lační vidět

co nejvíce památek, neţ se město probudí a přeplní lidmi. Na ulici

bylo pouze pár spěchajících postav, které spolu vzrušeně

rozmlouvaly. Vzduchem se nesl zvuk sirén a všude se rojili policisté.

Pak si to Nikolas uvědomil. Nidhoggova cesta městem zřejmě

neunikla médiím a lidé byli varováni, aby raději nevycházeli ze

svých domovů. Docela ho zajímalo, jak zástupci města ten chaos

lidem vysvětlí.

371

Sofie bezmyšlenkovitě následovala svítící paprsky Joshovy aury,

kterou doplňovala vlákna pozůstatků aur Niccoly Machiavelliho a

Johna Dee. Vráţela do lidí a neustále se nepřítomně omlouvala, aniţ

spustila oči z barevných svítících šmouh. Po chvíli si celá vyděšená

uvědomila, ţe čím více slunce stoupá na obloze, tím je těţší sledovat

barevnou zářící stopu. Uţ nemá příliš času.

Johanka dohnala alchymistu a potichu se archaickou formou

francouzštiny zeptala: „Opravdu vidí odraz jejich aury?“

„Ano, vidí,“ odpověděl stejnou řečí Nikolas. „Ta dívka je

neobyčejně mocná, a ještě nemá ponětí o tom, co všechno dokáţe.“

„Máš nějaké tušení, kam jdeme?“ zeptala se Johanka a rozhlíţela

se kolem. Měla pocit, ţe se pohybují někde v okolí Paláce de Tokyo,

ale nesoustředila se příliš na cestu, zato pozorovala policejní auta na

silnici.

„Vůbec nevím,“ zamračil se Nikolas. „Jen mi přijde zvláštní, ţe

Machiavelli vede chlapce postranními uličkami, předpokládal bych,

ţe ho vezme na stráţnici.“

„Nikolasi, oni chtějí toho chlapce pro sebe, nebo spíš ti, kterým

slouţí. Co přesně říká proroctví? Dva, kteří jsou jedno, a ten jeden je

vším. Jeden, který můţe zachránit svět a druhý ho zničí. Ten chlapec

má pro ně ohromnou cenu.“ Aniţ pohnula hlavou, mrkla k Sofii a

dodala: „A ta dívka také.“

„Já to přece vím.“

Johanka poloţila volně ruku na alchymistovu paţi. „Pak také víš,

ţe nesmíme dopustit, aby ti dva padli do rukou Johna Dee.“

Flamelova tvář ztuhla v ustaranou masku. „To také vím.“

„Co budeme dělat?“

„Cokoliv budeme muset,“ řekl posmutněle.

Johanka vytáhla z kapsy černý mobil. „Zavolám Francisovi,

alespoň bude vědět, ţe jsme v pořádku.“ Rozhlédla se, aby našla

nějakou dominantu v okolí, podle které by určila, kde přesně jsou.

„Moţná uţ vím, kde jsme.“

Sofie zahnula do tak úzké uličky, ţe by se sem moţná ani dva lidé

vedle sebe nevešli. V šeru viděla zřetelněji lehce svítící stopy aur.

Dokonce zachytila nehmotný obrys bratrovy postavy, coţ ji

povzbudilo. Moţná jsou jiţ blízko.

Pak najednou ale všechny odrazy zmizely, jako by se do země

propadly.

371

Zmateně a vyděšeně se zastavila. Co se stalo? Dívala se dopředu i

zpátky, za sebou viděla cestu z paprsků, po které přišla, ale uprostřed

uličky se najednou zastavili. Znovu přímo před ní stál obrys Joshova

těla, tlumeně svítící, jako kdyby tu stál jeho duch. Mţourala, mrkala,

soustředila se usilovně na jeho auru…

Díval se dolů s otevřenými ústy.

Sofie ustoupila. Přímo pod nohama měla velký kovový poklop s

vytlačenými písmeny I. D. C. Nad místem se u země vznášely

třpytivé tečky zbytků aur, které obkrouţily kaţdé písmeno jinou

barvou.

„Sofie?“ začal Nikolas.

Ucítila vlnu vzrušení a úlevu, ţe bratra neztratila. „Zalezli tady

dolů,“ řekla.

„Dolů?“ ujistil se alchymista, ţe dobře rozuměl a zbledl. Jeho hlas

se ztišil téměř do šepotu. „Určitě?“

„Přesně tak,“ odpověděla Sofie, šokovaná výrazem Nikolasovy

tváře. „Proč? Co se děje? Co je tam dole? Kanalizace?“

„Stoky a… horší.“ Alchymista najednou vypadal strašně staře a

unaveně. „Pod poklopem jsou legendární paříţské katakomby,“

zašeptal.

Johanka se sehnula a ukázala na místo, kde byla přerušená

zablácená linka. „Ano, tohle někdo nedávno otevřel.“ Podívala se

nahoru s posmutnělou tváří. „Máš pravdu, zavedli ho dolů do Říše

mrtvých.“

371

KAPITOLA 45

„Přestaňte! Dost uţ!“ Perenela praštila starobylou pavoučí bohyni

přes hlavu plochou částí kovového hrotu, který sebrala v tunelu.

Starodávný symbol moci jasně zazářil bílým světlem a pavouk

ustoupil dozadu do cely. Hlava mu zasyčela, jako by na něj vylila

kyselinu a lehce se z ní kouřilo.

„To bolí!“ vyštěkla Areop-Enap, kterou úder víc naštval neţ zranil.

„Vţdycky jste mi působila bolest, při našem posledním setkání jste

mě dokonce téměř zabila.“

„Ale dovolte mi, abych vám také připomněla, ţe kdyţ jsme se

naposledy potkaly, tak mě vaši stoupenci chtěli obětovat, aby

aktivovali vyhaslou sopku. Nemůţete se divit, ţe mě to trochu

rozzlobilo.“

„Nechala jste na mě spadnout celou horu,“ zašišlala pavoučice díky

svým dlouhým špičákům. „Mohla jste mě zabít.“

„Byl to jen malý kopeček,“ upřesnila Perenela. Měla pocit, ţe

Areop-Enap je ţenského rodu, ale nebyla si úplně jistá. „Uţ jste

přeţila horší věci.“

Všechny pavouci oči byly namířeny na hrot se symbolem, který

třímala Perenela v ruce. „A můţete mi alespoň říct, kde to jsem?“

„Na Alkatrazu nebo spíš pod ním, na ostrově v Sanfranciském

zálivu na západním pobřeţí Ameriky.“

„V Novém světe?“ udiveně se zeptala Areop-Enap.

„Ano, v Novém světě,“ odpověděla Perenela s úsměvem.

Samotářské pavouci stvoření často prospalo celá staletí, a tím

propáslo velké milníky lidských dějin.

„Co tady děláte vy?“ zeptala se znovu pavouci bohyně.

„Jsem tu vězněná, stejně tak jako vy,“ ustoupila o krok zpět. „Kdyţ

schovám hrot, neuděláte něco bláznivého, ţe?“

„Jako co například?“

„Jako ţe na mě znovu skočíte.“

Všechny chlupy na pavoucích nohou se naráz postavily a po chvíli

se znovu poloţily. „Příměří?“ navrhla Areop-Enap.

Perenela souhlasně kývla. „Příměří. Vypadá to totiţ, ţe

momentálně máme stejného nepřítele.“

Pavoučice se posunula ke dveřím cely. „Víte, jak jsem se sem

dostala?“

371

„Doufala jsem spíš, ţe mi to řeknete vy,“ přiznala Perenela.

S některýma očima stále sledujícíma ţhnoucí symbol na hrotu

udělala opatrný krok do tunelu. „Poslední místo, které si pamatuju,

byl Igup, ostrov v Polynésii,“ dodala.

„Mikronésii,“ opravila Perenela. „Oblast změnila název před více

neţ sto padesáti lety. Jak dlouho jste spala?“ zeptala se.

„Nejsem si jistá… kdy jsme se to naposledy potkaly a měly to

drobné nedorozumění v lidském počítání času, vědmo?“ dodala

tázavě.

„To bylo, kdyţ jsme s Nikolasem prozkoumávali Pompeje a pak

ruiny Nan Madolu,“ odvětila hned Perenela. Měla téměř dokonalou

paměť. „To je asi před sto lety,“ doplnila.

„Asi někdy potom jsem si trochu zdřímla,“ řekla Areop-Enap, a

vydala se do tunelu. Za ní se cela začala hemţit pavouky, spoustou

pavouků. „Pamatuji si, ţe jsem se vzbudila z velice příjemného snu,“

vzpomínala. „A uviděla jsem čaroděje Johna Dee…, ale nebyl sám.

Byl tam ještě někdo další – něco dalšího, co mu dávalo instrukce.“

„Kdo to byl?“ zeptala se naléhavě Perenela. „Zkuste si to vybavit,

pavouci bohyně, je to velice důleţité.“

Pavoučice zavřela všechny oči jedno po druhém a pokoušela se ve

vzpomínkách najít, co se přesně stalo. „Nemůţu si to připomenout,

něco mi brání,“ řekla, kdyţ se naráz znovu otevřely všechny její oči.

„Bylo to něco velice mocného. Ať jiţ to byl kdokoliv, byl chráněný

výjimečně účinným štítem mocných kouzel.“ Pavoučice si prohlédla

tunel a zeptala se: „Tudy?“

„Ano tudy,“ ukázala Perenela hrotem. I kdyţ se domluvily na

příměří, neměla v úmyslu vzdát se své jediné obrany a zůstat proti

ohromné pavouci bohyni, jedné z nejmocnějších starobylých bytostí,

beze zbraně. „Zajímalo by mě, proč vás uvěznil.“ Najednou ji něco

napadlo, ţe se naráz zastavila tak rychle, ţe se pavoučice o ní lehce

otřela, čímţ ji málem povalila na zem obličejem do bláta. „Kdybyste

si musela vybrat mezi návratem starobylých bytostí na Zem nebo

ponecháním světa v rukách lidí, jaká by byla vaše volba?“

„Vědmo,“ obřadně odpověděla pavoučice, přičemţ odhalila své

děsivé zuby ve výrazu, který měl být moţná i úsměv, „já jsem byla

mezi starobylými bytostmi, které volily, ţe bychom měly svět nechat

dvounoţcům z rodu opic. Pochopila jsem, ţe náš čas na zemi vypršel

a naše nafoukanost jej téměř zničila. Bylo na čase ustoupit do pozadí

a nechat svět lidem.“

371

„Jestli to chápu dobře, nebyla byste tedy pro návrat starobylých

bytostí do světa lidí?“

„Ne.“

„A kdyby došlo k boji, ke komu byste se připojila – k starobylým

bytostem z temnot, nebo k lidem?“

„Kouzelnice,“ Areop-Enap řekla váţně. „Stála jsem i dříve na

straně lidí. Stejně tak jako můj druh, Hekaté a čarodějka z Endoru,

jsem pomohla ke vzniku civilizace na této planetě. I přes svůj

vzhled, podporuji lidský druh.“

„A proto vás Dee uvěznil. Nemohl si dovolit, aby se k lidem

připojil někdo tak silný a mocný jako vy.“

„Pak tedy k bitvě dojde velice brzy,“ usoudila pavouci bohyně.

„Ale ani Dee, ani starobylé bytosti z temnot nezmůţou nic bez

knihy…“ hlas pavoučici zeslábl a zanikl. „Oni dostali knihu?“

„Velkou část,“ potvrdila zoufale Perenela. „A měla byste vědět i

zbytek pravdy. Je vám známá věštba, která se týká legendárních

dvojčat?“

„Samozřejmě. Ten starý blázen Abrahám vţdycky něco blábolil o

dvojčatech a zapisoval svá nesrozumitelná proroctví do Kodexu.

Nikdy jsem nevěřila ani slovu a za celá ta léta, co jsem ho znala,

nikdy se nic nevyplnilo.“

„Nikolas našel ta dvojčata.“

„Aha,“ pavoučice se na chvíli odmlčela po tom zjištění, pak jako

by pokrčila rameny, i kdyţ vlastně ţádná neměla a zamrkala očima.

„Takţe Abrahám měl nakonec v něčem pravdu, no to je poprvé.“

Zatímco se Perenela brodila po kotníky bahnem a popisovala

stvoření, která našla v celách nahoře, všimla si, ţe i přes ohromnou

velikost se pavouci bohyně pohybuje nad vrstvou bahna a špíny. Za

nimi se po zdech a stropě rozbíhaly milióny pavouků, kteří

následovali svou velitelku. „Divím se, ţe vás Dee rovnou nezabil.“

„Nemohl,“ řekl velký pavouk nevýrazně. „Moje smrt by rozvířila

spoustu dalších říší. Na rozdíl od Hekaté, mám přátele a hodně z nich

by pátralo, kdo za mou smrtí stojí. Dee netouţí po rozruchu.“ Aerop-

Enap se zastavila na místě, kde Perenela shodila první hrot se

symbolem. Obrovskou nohou ho otočila a pozorně prohlédla

blednoucí znak. „Je to zvláštní,“ zašišlala znovu. „Tato mocná slova

a znaky byla starodávná jiţ v době, kdy jsme vládli zemi. Myslela

jsem, ţe všechna byla zničena a zapomenuta. Jak jen se k nim

anglický čaroděj mohl dostat?“

371

„Napadlo mě úplně to samé,“ přiznala Perenela. Otočila hrot v

dlani a zadívala se na čtvercový hieroglyf. „Moţná je jen odněkud

opsal.“

„Ne,“ odmítla obří pavoučice. „Jednotlivé znaky jsou mocné, to je

pravda, ale Dee je pouţil v konkrétní a speciální kombinaci, která mě

udrţela v cele. Pokaţdé, kdyţ jsem se pokusila o útěk, jako bych

narazila do pevné zdi. Kdysi jsem uţ ten vzorec viděla, ale bylo to v

časech dávno před pádem Danu Talis. Vlastně, kdyţ o tom tak

přemýšlím, tak naposledy jsem tu kombinaci viděla ještě předtím,

neţ jsme celý ostrov vytvořili a vyzvedli z mořského dna. Někdo

musel Johnovi Dee poradit, někdo, kdo ví, jak vytvořit magické pole,

někdo, kdo tyhle symboly na vlastní oči viděl.“

„Nikdo neví, komu Dee slouţí, která starobylá bytost nad ním drţí

ochrannou ruku,“ řekla Perenela zamyšleně. „Nikolas promarnil celá

desetiletí, aby zjistil, kdo rozkazuje anglickému čarodějovi.“

„Je to někdo velice starý,“ poznamenala Pavouci bohyně, „alespoň

tak starý jako já, moţná ještě starší. Některá z prvotních starobylých

bytostí, snad.“ Všechny pavoučí oči opět dohromady zamrkaly a

pavouk pokračoval: „Ale to není moţné, z nich nikdo nepřeţil pád

Danu Talis.“

„Vy jste přeţila.“

„Já ale mezi ně nepatřím,“ řekla Areop-Enap prostě.

Dorazily na konec tunelu a de Ayala se ukázal před nimi. Byl jiţ

celá staletí duchem, viděl jiţ různé zázraky a monstra, ale nikdy nic

jako Aerop-Enap, a v šoku z toho pohledu zůstal nehybně viset ve

vzduchu bez schopnosti jediného slova.

„Juane,“ řekla Perenela přátelsky. „Mluvte se mnou.“

„Vraní bohyně je tu,“ řekl nakonec. „Je téměř přímo nad námi, sedí

nahoře na vodárenské věţi jako sup. Ceká, aţ vylezete nahoru.

Pohádala se se sfingou,“ dodal Juan. „Sfinga tvrdila, ţe starobylé

bytosti vás daly jí, Morrigana naopak, ţe Dee vás nechal jí.“

„Milé, ţe jsem na roztrhání,“ okomentovala ironicky Perenela a

podívala se do temné šachty. Pak mrkla na pavouka a dodala:

„Zajímalo by mě, jestli o vás ví.“

„To je nepravděpodobné,“ řekla pavouci bohyně. „Dee neměl

jediný důvod, proč by jí to měl říct, a s tolika magickými tvory na

ostrově, nemůţe rozpoznat mou auru.“

Perenelina ústa se protáhla do rychlého úsměvu, který rozsvítil její

tvář. „Takţe ji překvapíme?“ zeptala se uličnicky.

371

KAPITOLA 46

Josh Newman se zastavil a ztěţka polknul. Uţ to vypadalo, ţe se

kaţdou chvíli pozvrací. Ačkoliv tady dole byl chládek a vlhko, potil

se a vlasy se mu lepily na čelo. Tričko měl mokré a studilo ho na

zádech kolem páteře. Tak takhle vypadal stav za hranicí strachu, kdy

uţ nebylo místo ani na zkoprnělost nebo ztuhlost.

Uţ dost špatné bylo, kdyţ pomalu lezli dolů do kanálů. Dee odtáhl

poklop bez sebemenší námahy, všichni ustoupili při prvním nárazu

zápachu, ve kterém se mísila špína a plyn. Kdyţ to přešlo, Dee

zmizel v otvoru, následován Joshem a Machiavellim. Po krátkém

kovovém ţebříku slezli dolů a zastavili se na začátku tunelu, který

byl úzký jen tak, aby jím prošel jeden člověk a menší postavy, pouze

Dee jím mohl jít vzpřímeně. Tunel se svaţoval a Josh vyjekl, kdyţ

mu tenisky zalila studená voda. Zápach byl strašný a Josh se snaţil

ani nemyslet na to, čím se právě brodí.

Na chvíli zápach kanálu přebil typický pukavcový odér čarodějovy

magie, kdyţ vykouzlil svítící kouli studeného modrobílého světla.

Poskakovala a tancovala zhruba dvacet centimetrů před ním. Úzký

klenutý tunel osvítilo nevýrazné popelavé světlo, které vytvořilo na

zdech různé nepochopitelné obrazce a dlouhé stíny. Čvachtali vodou

stále vpřed, Josh slyšel kolem pohyb, a kdyţ se podíval, uviděl

červená bodová světýlka, která vystupovala z temnoty. Doufal, ţe

jsou to pouze krysy.

„Nemám rád…“ začal Josh, jeho hlas byl zkreslený akustikou

úzkého tunelu, ţe ho ani sám nepoznával. „Nemám rád stísněné

prostory.“

„Já také ne,“ přidal se Machiavelli přiškrceným hlasem. „Kdysi

jsem strávil krátký čas ve vězení a nikdy na to nezapomenu.“

„Bylo to tak zlé jako tady?“ zeptal se Josh.

„Horší.“ Machiavelli šel za Joshem a naklonil se k němu, kdyţ

dodával: „Zkus nepanikařit. Tohle je jen spojovací tunel, za chvíli se

teprve dostaneme do katakomb.“

Josh se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, ale puchem se mu

zvedal ţaludek. Musí si dávat pozor, aby dýchal jen pusou,

připomněl si. „A v čem to bude jiné?“ zamumlal skrze zaťaté zuby.

371

„Paříţské katakomby zrcadlově kopírují ulice nahoře,“ vysvětlil

Machiavelli. Opět se naklonil, ţe ucítil jeho teplý dech u ucha.

„Nejširší část katakomb je vysoká aţ čtyřicet pět metrů.“

Machiavelli měl pravdu, o chvíli později dorazili na konec

otlučeného a klaustrofobního spojovacího tunelu.

Před nimi se otevřel prostor s vysokou klenbou, který byl dost

široký, aby jím projelo i auto. Vysoké cihlové zdi byly lehce

osvícené a lemované černými trubkami různých průměrů. Někde v

dálce byla slyšet šplouchající a z výšky padající voda.

Josh cítil, ţe jeho klaustrofobie ustupuje. Sofie měla občas

nepříjemný pocit na velkých otevřených prostranstvích, on naopak

neměl rád stísněná uzavřená místa. Agorafobie a klaustrofobie.

Zhluboka se nadechl, vzduch byl stále cítit odpady, ale alespoň jiţ ne

tak pronikavě, a tak se tu dalo i dýchat. Přitáhl si k nosu přední část

trička a přičichl: smrdělo neskutečně. Aţ se odsud dostane, jestli

vůbec, bude muset všechny věci spálit, včetně módních desénových

dţínů od Saint-Germaina. Rychle nechal tričko zase spadnout na

tělo, protoţe si uvědomil, ţe téměř odhalil obal na provázku, ve

kterém nesl dvě zbývající stránky Kodexu. Nezávisle na tom, co se

právě děje, nechtěl čarodějovi stránky dát, alespoň ne do té doby,

kdy si bude jistý, naprosto jistý, ţe jeho úmysly jsou čestné.

„Kde to jsme?“ podivoval se nahlas a podíval se zpět na

Machiavelliho. Dee právě odešel zhruba do poloviny širokého

prostoru, nad jeho rukou se stále otáčela velká svítící koule.

Vysoký Ital se rozhlédl a přiznal: „Nemám tušení. Je tu zhruba dva

tisíce sto kilometrů chodeb, coţ je asi tisíc tři sta mil,“ rychle

převedl, kdyţ uviděl Joshův nechápavý výraz. „Ale nemusíš se bát,

neztratíme se. Většina z nich má názvy, které jsou viditelně

připevněné na zdech, stejně jako nahoře na zemi.“

„Názvy chodeb?“

„Ano, paříţské katakomby jsou jedním z divů tohoto města,“

usmál se Machiavelli.

„Pojďte!“ zaskřehotal Dee a jeho hlas se odráţel od zdí sklepení.

„Víte, kam jdeme?“ zeptal se Josh tiše. Ze zkušenosti věděl, ţe se

musí nějak zabavit, aby nemyslel na stísněnost tunelů a tíhy země,

která byla nad ním. Jinak by skončil jako uzlíček nervů stočený

někde v koutě.

„Míříme dolů, do nejhlubší a nejstarší části katakomb. Tam budou

probuzeny tvé schopnosti.“

371

„A víte, za kým tam jdeme?“

Machiavelliho obvykle nepřístupná tvář se zkroutila do podivného

výrazu. „Jen z vyprávění. Nikdy jsem se s ním nesetkal.“ Ztišil hlas

na hranici slyšitelnosti, chytil Joshe za rukáv a stáhl ho zpět. „Ještě

není pozdě na návrat,“ řekl.

Josh překvapeně zamrkal. „To by se Johnovi Dee nelíbilo.“

„Pravděpodobně ne,“ souhlasil Machiavelli s měkkým úsměvem.

Josh byl zmatený. Dee říkal, ţe Machiavelli není jeho přítel, a bylo

zřejmě, ţe tito dva muţi spolu v mnoha věcech nesouhlasí. „Ale já

jsem myslel, ţe vy a Dee stojíte na stejné straně.“

„My oba jsme ve sluţbách starobylých bytostí, to je pravda… ale

já jsem nikdy nesouhlasil s metodami, které anglický čaroděj

pouţívá.“

Před nimi Dee zahnul do malého tunelu a zastavil se u úzkých

kovových dveří, na kterých visel tlustý zámek.

Vrazil do otvoru zámku jeden ze svých nehtů, ze kterého vytryskla

zapáchající ţlutá energie, zámek cvakl a dveře se otevřely. „Pospěšte

si,“ zavolal dozadu netrpělivě.

„Ta… osoba, za kterou jdeme,“ ptal se pomalu Josh, „opravdu

můţe probudit mé schopnosti?“

„O tom nepochybuji,“ odpověděl Machiavelli tiše. „Je to pro tebe

opravdu tak důleţité?“ zeptal se a Josh si uvědomil, ţe ho

Machiavelli pozorně sleduje.

„Schopnosti mé sestry, jsme dvojčata, byly probuzeny,“

vysvětloval Josh. „Chtěl bych… potřebuju, aby mé schopnosti byly

probuzeny, pak budeme opět stejní.“ Podíval se na vysokého

šedovlasého muţe. „Dává to smysl?“

Machiavelli přikývl, ale jeho obličej byl opět nečitelná maska. „Ale

tohle není jediný důvod, ţe?“

Chlapec se na něj dlouze zadíval a pak se odvrátil. Machiavelli to

odhadl dobře, nebyl to ten jediný důvod. Kdyţ drţel v ruce Klarent,

na okamţik okusil, jaké to je po probuzení, jaké to je cítit vše s

neuvěřitelnou intenzitou. Na krátký okamţik měl pocit, ţe je

konečně naplněný ţivotem a sílou… a víc neţ cokoliv jiného touţil

po tom, aby to mohl zaţít znovu.

Dee je vedl do dalšího tunelu, který byl, jestli to ještě šlo, uţší neţ

ten první. Josh cítil, ţe se mu opět zvedá ţaludek a srdce mu bije na

poplach. Chodba se kroutila a svaţovala dolů a výškové rozdíly byly

371

vyrovnávány nepohodlnými schody. Materiál okolo byl znatelně

starší, schody nepravidelné a zdi zpuchřelé a drolivé. Na některých

místech musel Josh dokonce jít po straně, aby se protáhl.

V jednu chvíli ho přepadla panika, jelikoţ se zasekl ve zvláště

úzkém ohybu a nemohl dál. Cítil, ţe ho opouští síly, přestával dýchat

a strach ho naprosto ovládnul. Pak k němu Dee natáhl ruku a hrubě

jím trhl dopředu, aţ mu roztrhl černé tričko. „Uţ jsme téměř u

konce,“ zabručel čaroděj. Zvedl trochu ruku, aby více osvítil prostor

stříbrnou zářící koulí, a odhalil časem ohlodané děravé cihlové zdi.

„Počkejte chvíli, musím popadnout dech.“ Josh se ohnul a s

rukama opřenýma o kolena zhluboka dýchal. Nakonec pochopil, ţe

kdyţ se soustředí na svítící kouli, nebude si tolik všímat zdi a stropu,

které na něj doslova padaly, a pak bude mu lépe. „Jak víte, kudy

máme jít?“ zasípal. „Uţ jste tu někdy byl?“

„Kdysi jsem tu uţ byl… je to ale strašně dávno,“ odvětil Dee s

úšklebkem. „Právě nyní však jen následuji světlo.“ Ledově studené

světlo proměnilo čarodějův úsměv v něco děsivého.

Josh si vzpomněl na trik, který ho učil fotbalový trenér. Poloţil

ruce na břicho, kde měl ţaludek, a stlačil, kdyţ se nadechl a narovnal

se. Hned mu bylo o trochu lépe. „Kdo tam dole na nás čeká?“ ptal se

znovu Josh.

„Trpělivost, človíčku, trpělivost.“ Dee se podíval přes Joshe tam,

kde stál Machiavelli. „Jsem si jistý, ţe náš italský přítel se mnou

bude souhlasit, ţe se člověk naučí trpělivosti, kdyţ se stane

nesmrtelným. Je to jedna z nesporných výhod. Existuje jedno pěkně

rčení: Kdo si počká, ten se dočká.“

„Coţ není vţdycky úplně pravda,“ zamumlal Machiavelli, kdyţ se

Dee otočil.

Na konci chodby se znovu objevily kovové dveře. Vypadaly, ţe je

nikdo neotevřel po desetiletí a zkorodovaný kov se zakusoval do

oprýskaného pískovce okolo. V bílém světle rezavé skvrny působily

na světlém kameni, jako by byly od zaschlé krve.

Svítící koule se točila ve vzduchu, zatímco Dee projíţděl svým

zářícím ţlutým nehtem okraje dveří, které tím vystoupily. Ve

vzduchu se opět objevil závan pukavců, který zaplnil sklepení.

„Co je za těmi dveřmi?“ ptal se Josh. Nyní, kdyţ dokázal trochu

ovládnout svůj strach, cítil i vlnu vzrušení a zvědavosti. Aţ budou

jeho schopnosti probuzeny, uteče a vrátí se zpátky k Sofii. Otočil se,

aby se podíval na Machiavelliho, ale ten zavrtěl hlavou a ukázal

371

dopředu. „Doktore Dee?“ namířil otázku Josh na anglického

čaroděje.

Dee konečně otevřel nízké dveře a vysadil je z pantů. Kolem nich

se drolil kámen, jak se pomalu otevíraly. „Jestli se nemýlím, a já se

téměř nikdy nemýlím,“ dodal čaroděj, „pak se tudy dostaneme do

legendárních katakomb Paříţe.“ Dee opřel dveře o zeď a vkročil

dovnitř.

Josh musel sklonit hlavu a následoval ho. „Nikdy jsem o nich

neslyšel.“

„Jen málo lidí mimo Paříţ o nich ví,“ řekl Machiavelli, „a přece

jsou jedním z divů tohoto města. Přes dvě stě padesát kilometrů

tajných chodeb a labyrintů. Katakomby kdysi byly pískovcové

chodby, které jsou nyní plné.“

Josh prošel vchodem, narovnal se a rozhlédl.

„… kostí.“

Josh ucítil, jako by se mu něco protáhlo kolem ţaludku a těţce

polkl. V ústech rozpoznával kyselou a hořkou chuť ţaludečních šťáv.

Přímo před jeho očima, jak daleko dohlédl v šeru tunelu, byly zdi,

strop a dokonce i podlaha z vyleštěných lidských kostí.

371

KAPITOLA 47

Nikolas právě zvedal poklop, kdyţ zazvonil Johančin mobil,

vysoká stupnice rádoby ptačího zpěvu všechny šokovala, ţe

nadskočili. Alchymista upustil poklop s klapnutím, přičemţ jen

taktak stačil uskočit, aby mu nespadl na nohu.

„To je Francis,“ uklidnila všechny Johanka a otevřela telefon. Se

svým manţelem mluvila extrémně rychlou francouzštinou a po chvíli

mobil zase zaklapla. „Je na cestě sem,“ oznámila. „Říkal, ţe za

ţádných okolností nemáme lézt dolů do paříţských katakomb bez

něj.“

„Ale my nemůţeme čekat,“ protestovala Sofie.

„Sofie má pravdu. Měli bychom –“ začal i Nikolas.

„Počkáme,“ rozhodla Johanka a velitelský tón jejího hlasu

naznačoval, ţe zde není prostor na diskuzi. Dala najevo, ţe kdysi

opravdu vedla armádu do boje a dupla na poklop.

„Ale to je nedosáhneme,“ zoufale podotkla Sofie.

„Francis říkal, ţe ví, kam mají namířeno,“ uklidňovala Johanka.

Pak se otočila k alchymistovi. „Navíc tvrdil, ţe ty to víš také, je to

pravda?“ ţádala vysvětlení.

Nikolas se zhluboka nadechl a pak smutně přikývl. Ranní světlo z

jeho tváře smylo veškerou ţivotní energii a zanechalo v ní barvu

vybledlého šedého chodníku. Kruhy pod očima vystoupily jako

velké modřiny a navíc to vypadalo, jako by se naplnily a vytvořily

úplné pytle. „Myslím, ţe to tuším.“

„Kam jdou?“ zeptala se Sofie. Pokoušela se zůstat klidná.

Sebeovládání jí šlo vţdycky lépe neţ bratrovi, ale nyní měla pocit, ţe

kaţdou chvíli ztratí zbytek sebekontroly a začne hlasitě řvát z pocitu

beznaděje. Jestliţe alchymista opravdu ví, kam Josh jde, proč uţ

dávno nevyrazili za ním.

„Dee vede Joshe za někým, kdo probudí jeho schopnosti,“ řekl

Flamel pomalu, přičemţ očividně pečlivě volil ta správná slova.

Sofie se zamračila, byla zmatená. „A to je špatné? Není to přesně,

co jsme chtěli?“

„Ano, to je to, co jsme chtěli, ale rozhodně ne, jak jsme to chtěli.“

Ačkoliv ve tváři nebylo čitelné, co si Nikolas opravdu myslí, v jeho

očích se značila bolest. „O mnoho více závisí na tom, kdo nebo co

371

jeho schopnosti probudí. Je to nebezpečné a můţe to mít smrtící

následky.“

Sofie se pomalu k němu obrátila. „A přesto jste chtěl, aby Hekaté

probudila naše schopnosti?“ Začínala mít pocit, ţe Josh měl ve všem

pravdu: Flamel je oba vystavil nebezpečí. Teď to ví.

„Bylo to nezbytné pro vaši ochranu. Bylo tu určité nebezpečí, ano

to přiznávám, ale ani jednomu z vás nehrozilo nebezpečí od bohyně

samotné.“

„O jakém nebezpečí tu tedy mluvíte?“

„Většina starobylých bytostí nebyla zrovna vstřícná a štědrá vůči

těm, které nazývaly člověčí rasou. Jen málo z nich poskytovalo své

dary bezpodmínečně, spíše naopak poţadovaly splnění určitých

podmínek nebo závazků,“ vysvětloval Flamel. „Největší z darů,

které starobylé bytosti lidem mohou nabídnout, je nesmrtelnost.

Vědí, ţe lidé touţí po věčném ţivotě. Oba, Dee i Machiavelli, slouţí

svým pánům z temnot, kteří jim zaručili nesmrtelnost.“

„Slouţí?“ ujišťovala se Sofie, ţe rozuměla dobře a těkala pohledem

z alchymisty na Johanku.

„Ano, jsou jejich sluţebníky,“ přidala Johanka, „někdo by dokonce

mohl říct, ţe otroky. Je to cena, kterou museli zaplatit za

nesmrtelnost a moc.“

Johančin telefon opět zazvonil stejným vyzváněcím tónem, a kdyţ

hovor přijala, zeptala se francouzsky: „Francois?“

„Sofie,“ pokračoval Flamel tiše, „dar nesmrtelnosti můţe být stejně

rychle kdykoliv odebrán, a pokud k tomu dojde, všechna ta

nadpřirozeně získaná léta ţivota člověka doţenou během vteřiny.

Někteří páni z temnot dokonce po probuzení schopností z člověka

učiní o něco lepší zombie.“

„Ale Hekaté mi nedala nesmrtelnost, kdyţ probudila mé

schopnosti,“ oponovala Sofie.

„Na rozdíl od čarodějky z Endoru, Hekaté se o lidské pokolení

nezajímala po nesčetně generací. Vţdy zůstala neutrální ve válkách

mezi námi, kteří jsme bránili lidský svět, a pány temnot.“ Hořký

úsměv se mu mihl na rtech. „Moţná kdyby si zvolila nějakou stranu,

byla by dnes naţivu.“

Sofie se podívala do alchymistových světlých očí a napadlo ji, ţe

kdyby je Nikolas nezavedl do Hekatiny říše, starobylá bohyně by

byla také stále naţivu. „Říkáte tedy, ţe Josh je v nebezpečí,“ shrnula

nakonec.

371

„V příšerném nebezpečí.“

Sofiin pohled sklouzl z Flamelovy tváře. Josh byl v nebezpečí

nikoliv kvůli Johnovi Dee a Machiavellimu, ale kvůli Flamelovi,

který je oba vystavil této neblahé situaci. Tvrdil, ţe je chrání, a není

to tak dlouho, co tomu bezmezné věřila, ale nyní? Teď nevěděla, co

si o tom všem má myslet.

„Pojďte,“ vyhrkla Johanka, kdyţ skončila hovor. Chytila Sofii za

ruku a táhla ji za sebou uličkou zpátky na hlavní třídu. „Francis tu

bude co nevidět.“

Flamel se naposledy podíval na poklop, pak schoval Klarent pod

kabát a pospíchal za nimi.

Johanka je vedla z postranní uličky na Avenue du President

Wilson, pak rychle zatočili na Rue Debrouse a mířili zpět k řece.

Ulicemi se nesly sirény policejních aut i sanitek a nad hlavami jim

létaly helikoptéry. Venku bylo téměř pusto a nikdo nevěnoval

pozornost třem utíkajícím lidem.

Sofie se třásla, protoţe celá scéna vypadala jako ze surrealistického

filmu. Připomínalo to válečné dokumenty, které viděla v televizi.

Na konci Rue Debrouse narazili na Saint-Germainovo auto, které

tu na ně čekalo. Černé nenápadné BMW, které nutně potřebovalo

umýt. Přední a zadní dveře byly pootevřené, a okénko na straně

řidiče se spouštělo dolů, uţ jak se blíţili. Saint-Germain se na ně

přátelsky usmíval. „Nikolasi, měl bys domů jezdit častěji, chaos

vládne celému městu. Je to tak vzrušující. Nezaţil jsem něco

podobného po staletí.“

Johanka vklouzla na sedadlo vedle manţela, zatímco Nikolas se

Sofií si sedli dozadu. Saint-Germain šlápnul na plyn, ale Nikolas se k

němu nahnul a poznamenal: „Ne tak rychle. Nepotřebujeme na sebe

upoutávat pozornost.“

„Ale v celé té panice v okolí stejně nepojedeme nijak pomalu,“

ukázal ven hrabě. Vzdálil se od kraje vozovky a zařadil se do pruhu

po Avenue de New York. Řídil s jednou rukou na volantu a s druhou

opřenou o sedadlo, aby se mohl pohodlněji otáčet, kdyţ mluvil s

alchymistou.

Sofie se rezignovaně opřela hlavu o okénko a zírala bezděčně na

řeku po levé straně. V dálce na druhé straně nyní rozeznávala tvar

Eiffelovy věţe, která vystupovala nad střechami. Cítila se vyčerpaná

a hlava se jí točila. Nevěděla, co si má o alchymistovi myslet.

Nemůţe být přece tak špatný, nebo ano? Saint-Germain a Johanka,

371

Scatty také očividně, všichni ho respektovali. Dokonce Hekaté a

čarodějka z Endoru ho měly rády. V hlavě se jí mihly vzpomínky, o

kterých věděla, ţe nejsou její, ale kdyţ se pokusila na ně soustředit,

rozplynuly se. Byly to vzpomínky čarodějky z Endoru a instinktivně

věděla, ţe byly důleţité. Měly něco společného s katakombami a

stvořením, které ţije tam dole, hluboko…

„Oficiální policejní informace zní, ţe část katakomb se propadla a

strhla s sebou pár domů,“ oznamoval hrabě. „Policie tvrdí, ţe to

poškodilo potrubí a do města unikly plyny jako metan a oxid

uhelnatý, a proto je centrum města uzavřeno a lidé evakuováni. Lidé

mají zůstat doma a nevycházet ven.“

Nikolas se opřel o sedadlo a zavřel oči. „Byl někdo zraněn?“ zeptal

se.

„Jen pár škrábanců a modřin, ale zatím nic váţného.“

Johanka na to jen v úţasu zavrtěla hlavou a dodala: „Kdyţ

vezmeme v úvahu, co se před chvílí prohnalo ulicemi města, je to

malý zázrak, ţe se nikomu nic nestalo.“

„Nějaké zprávy o Nidhoggovi?“ zeptal se Nikolas.

„Ţádné na hlavních kanálech, ale nějaké fotografie z mobilů se

objevily na blogách. Navíc Le Monde a Le Figaro tvrdí, ţe mají

exkluzivní fotografie toho, čemu říkají ‚tvor z katakomb‘ a ‚nestvůra

z hlubin‘.“

Sofie se naklonila dopředu a sledovala výměnu informací. Střídavě

se dívala na Flamela a Saint-Germaina. „Brzy vyjde celá pravda

najevo. Co se stane potom?“

„Nic,“ řekli oba muţi naráz.

„Nic? Ale to přece není moţné.“

Johanka se otočila na sedadle spolujezdce a potvrdila: „Ale to je

přesně to, co se stane. Tohle všechno bude smeteno pod koberec a

ututláno.“

Sofie se podívala na Flamela, který souhlasně pokyvoval. „Většina

lidí tomu stejně neuvěří, Sofie. Budou to povaţovat za trik nebo

novinářskou kachnu. Ti, kteří tomu budou věřit a tvrdit, ţe je to

pravda, budou povaţováni za konspirační teoretiky. A můţeš si být

naprosto jistá, ţe Machiavelliho lidé jiţ pracují na zabavení a zničení

jakýchkoliv důkazů.“

„Během pár hodin,“ dodal Saint-Germain, „se bude o dnešní ranní

události mluvit jako o nešťastné nehodě. Svědkům, kteří viděli

371

netvora, se budou ostatní smát nebo jejich svědectví přejdou jako

hysterii.“

Sofie nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nejde přeci navţdy zamaskovat

něco takového.“

„Starobylé bytosti to dělají po tisíciletí,“ řekl hrabě, natočil

postranní zrcátko tak, aby viděl na Sofii. V šeru uvnitř auta se jí

skoro zdálo, ţe Saint-Germainovy modré oči lehce září. „A musíš si

uvědomit, ţe lidé opravdu nechtějí věřit na kouzla a čáry. Nechtějí si

připustit, ţe mýty a legendy byly téměř vţdy postavené na

skutečných událostech.“

Johanka se natáhla a poloţila ruku na manţelovu paţi. „Ale já s tím

úplně nesouhlasím, lidé vţdy věřili na magii. Jen posledních pár

století na to trochu zapomněli. Myslím, ţe lidé chtějí věřit, protoţe

hluboko uvnitř vědí, ţe magie existuje. Vědí, ţe kouzla a čáry tu

vţdycky byly, jsou a budou.“

„Já jsem také kdysi věřila na kouzla a čáry,“ řekla Sofie tiše.

Obrátila svůj pohled opět ven na město, ale ve skle viděla v jasných

barvách vymalovaný dětský pokoj, svůj pokoj před pěti moţná šesti

lety. Nepamatovala si, kde tenkrát bydleli, Scottdale snad nebo

moţná Raleigh, stěhovali se příliš často, aby to poznala. Seděla

uprostřed postele obklopená oblíbenými kníţkami. „Kdyţ jsem byla

malá, četla jsem o princeznách a černokněţnících, rytířích a

kouzelnících. Přestoţe jsem tehdy věděla, ţe jsou to jen pohádky,

chtěla jsem, aby kouzla byla skutečná. Aţ dosud,“ dodala hořce.

Pohnula hlavou, aby se mohla podívat alchymistovi do tváře. „Jsou

všechny pohádky skutečné?“

Flamel kývnul. „Ne úplně všechny, ale v podstatě kaţdá legenda je

postavená na skutečném příběhu. Kaţdý mýtus má v sobě zrnko

pravdy.“

„I ty strašidelné?“ zašeptala Sofie.

„Zvláště ty strašidelné.“

Nad jejich hlavami se ozvala trojice helikoptér, jejichţ rotory

rozklepaly vnitřek auta. Flamel počkal, aţ přeletěly, a pak se

naklonil dopředu. „Kam jedeme?“

Hrabě ukázal rovně dopředu a doprava. „Je tu ještě jeden tajný

vchod do katakomb na Trokadéro. Vede přímo dolů do zakázaných

chodeb. Zkontroloval jsem to na starých mapách. Myslím, ţe Dee je

vede skrz kanály do spodních chodeb. My takto získáme nějaký čas

navíc.“

371

Nikolas se opřel do sedadla, sáhl po Sofiině ruce a lehce ji stiskl.

„Všechno bude v pořádku,“ řekl.

Ale Sofie mu nevěřila.

Vchod do katakomb byl pod obyčejným poklopem na zemi a

tvořila ho jednoduchá kovová mříţka. Byl částečně zakrytý mechem

a trávou, schovaný za stromy u bohatě zdobeného a malovaného

kolotoče na jednom konci zahrad. Za normálních okolností by byly

nádherné zahrady zaplavené turisty, ale dnes ráno tu bylo pusto a

prázdno. Dřevění koně kolotoče se svými slunečníky osamoceně

poskakovali nahoru a dolů.

Saint-Germain prošel úzkou cestu a vedl je po sluncem zhnědlé

trávě. Zastavil se nad neoznačenou obdélníkovou kovovou mříţkou.

„Nepouţil jsem tento vchod od roku 1941.“

Poklekl, chytil mříţ a přitáhl ji. Ani se nepohnula.

Johanka se podívala na Sofii a vysvětlila: „Kdyţ jsme bojovali ve

francouzském odboji proti Němcům, měli jsme tam dole základnu.

Mohli jsme se vynořit během mţiku kdekoliv ve městě.“ Poklepala

palcem u nohy na mříţ. „Tohle bylo jedno z často pouţívaných míst.

I během války zde bylo vţdycky hodně lidí a my jsme tak mohli

lehce splynout s davem.“

Ve vzduchu se najednou objevila bohatá podzimní vůně páleného

listí a mříţ ve Francisových rukách ţhnula nejprve rudě, a po chvíli

aţ bíle. Kov se pomalu tavil a kapky padaly dolů do šachty. Hrabě

vytrhl zbytek roštu z díry a hodil ho na stranu. Potom sklouzl do

otvoru. „Je tu ţebřík,“ oznámil ostatním.

„Sofie, teď ty,“ pobídl Nikolas. „Půjdu hned za tebou. Johanko,

mohla bys nás krýt vzadu?“

Francouzska přikývla. Chytila okraj dřevěné lavičky, která stála

opodál, a přitáhla ji přes trávník. „Zakryju díru, aţ vlezu dovnitř.

Netouţíme přece, aby za námi spadli neočekávaní návštěvníci, ţe?“

usmála se.

Sofie opatrně vlezla do díry, nohama našla první příčku ţebříku a

pomalu zmizela pod povrchem. Očekávala, ţe šachta bude

nepříjemně zapáchat odpady, ale byla docela suchá, jen trochu

zatuchlá. Začala počítat stupínky, ale někde okolo sedmdesáti dvou

ztratila přehled, i kdyţ podle rychle se zmenšujícího otvoru nahoře

dokázala odhadnout, ţe klesají hluboko do podzemí. Neměla strach –

alespoň ne o sebe. Neměla strach z tunelů a malého prostoru, ale

371

věděla, ţe Josh je špatně snáší. Jak mu asi teď bylo? Ucítila

nepříjemný pocit v ţaludku, jako by se jí obracel. Vyschlo jí v ústech

a najednou věděla, nějak instinktivně, ţe přesně tak se právě cítí

bratr. Cítila, ţe Josh je vyděšený k smrti.

371

KAPITOLA 48

„Kosti,“ vydechl Josh. Prohlíţel si chodbu kolem dokola.

Stěna naproti němu byla celá z lebek. Byly jich snad stovky.

Některé zaţloutlé s více či méně tmavými skvrnami, jiné naprosto

vybělené. Dee si to namířil dál tunelem a světelná koule házela

tančící a kroutící se stíny na prázdné oční důlky lebek, které

vypadaly, jako by oţily a sledovaly ho.

Josh vyrostl mezi kostmi, nebál se jich. V pracovně jeho otce byla

spousta koster. Dokonce jako děti si se Sofií hráli v depozitáři muzea

se zbytky kostí, ale všechny byly zvířecí nebo dinosauří. Josh jednou

pomáhal sloţit ocas dravce, který měl být vystavený v Americkém

muzeu přírodních věd. Ale tyto kosti… byly… všechny…

„To jsou lidské kosti?“ zašeptal.

„Ano,“ řekl tiše Machiavelli, a v jeho hlase se nyní objevil náznak

italského přízvuku. „Tady dole jsou kosti a jejich zbytky

přinejmenším šesti miliónů těl. Moţná i více. Katakomby vznikly

těţbou přírodních zdrojů zvláště mramoru.“ Ukázal palcem nahoru a

dodal: „Stejného kamene, ze kterého jsou postaveny ulice Paříţe.

Město stojí na labyrintu tunelů a chodeb.“

„Jak se sem dostaly?“ zeptal se Josh třesoucím se hlasem. Odkašlal

si, ruce nervózně spojil za zády a pokusil se vypadat leţérně, ačkoliv

byl přímo vyděšený, „vypadají dost staře, jak dlouho tu jsou?“

vyzvídal.

„Jenom pár století,“ opověděl překvapivě Machiavelli. „Na konci

osmnáctého století byly paříţské hřbitovy přeplněny. Tenkrát jsem tu

náhodou na čas byl,“ dodal s koutky úst zkroucenými odporem.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl. Paříţ měla tolik mrtvých, ţe je

hřbitovy nemohly pojmout a hroby byly často jen hroudy země s

viditelnými kostmi. Paříţ moţná byla jedno z nejkrásnějších měst na

světě, ale také jedno nejšpinavějších. Dokonce horší neţ Londýn, coţ

uţ mluví samo za sebe.“ Zasmál se a ozvěna jeho smích odráţela od

zdí s kostí a lebek aţ zvuk úplně zdeformovala v něco strašidelně

nerozpoznatelného. „Městem se šířil nepopsatelný zápach a skutečně

tu tehdy ţily krysy velké jako psi. Nemoci byly nevyhnutelnou

součástí ţivota a lidé na ně často umírali. Nakonec se přišlo na to, ţe

přeplněné hřbitovy mají co dělat se zamořením města a bylo

371

rozhodnuto je vyprázdnit. Vyhloubené chodby pod městem byly jen

logickým řešením.“

Josh se podíval na zdi z kostí, přičemţ se snaţil nemyslet na to, ţe

patřily lidem, kteří pravděpodobně zemřeli na nějakou strašnou

nemoc. „Kdo je sloţil do takových vzorů?“ zeptal se Josh a ukázal

na stěnu, kde byly lidské kosti různých velikostí poskládané do tvaru

slunce s jednotlivými paprsky.

Machiavelli pokrčil rameny a odpověděl: „Kdo ví? Někdo, kdo

chtěl uctít památku mrtvých nebo se jen snaţil uspořádat něco, co

zde leţelo bez ladu a skladu. Lidé nemají rádi chaos, vţdy se snaţili

věci srovnat, aby měly nějaký řád a systém.“

Josh se na něj podíval. „Vy je, tedy nás, nazýváte lidmi?“ Ukázal

na Johna Dee, který téměř došel na konec chodby a bezpochyby byl

mimo doslech. „Dee pouţívá termín lidská rasa.“

„Nepleť si mě s ním,“ ušklíbl se Machiavelli s dotčeným

ušklíbnutím.

Josh byl zmatený. Který z čarodějů byl mocnější – Dee nebo

Machiavelli? Myslel si, ţe je to Dee, ale od začátku tušil, ţe

Machiavelli tahá v zákulisí za neviditelné nitky. „Scathach o vás

říkala, ţe jste ještě nebezpečnější a mazanější neţ Dee,“ řekl nahlas

Josh, zatímco přemýšlel.

Machiavelliho tvář se přímo rozsvítila potěšeným úsměvem. „To je

ta nejkrásnější věc, kterou o mně kdy řekla.“

„A je to pravda? Jste nebezpečnější neţ Dee?“

Machiavellimu chvíli trvalo, neţ odpověděl. Potom se usmál a ve

vzduchu zavanul jeho typický hadí pach. „Samozřejmě,“ přiznal

neskromně.

„Pospěšte si, tudy,“ volal Dee zpátky. Jeho hlas se zdeformoval

úzkou chodbou a nízkými stropy. Znovu se otočil a mířil dál tunelem

z kostí, přičemţ světlo se od nich neustále vzdalovalo. Josh se chtěl

za ním rozeběhnout, protoţe odmítal zůstat sám v naprosté tmě, ale

Machiavelli lusknul prsty a v dlani se mu rozhořel klidný plamínek

šedobílého světla.

„Ne všechny tunely jsou jako tento,“ pokračoval Machiavelli a

ukázal na kosti uspořádané do pravidelných obrazců na zdech. „V

některých z nich jsou naházené kosti bez ladu a skladu.“

Prošli ohybem tunelu a našli Johna Dee, který na ně netrpělivě

čekal. Neřekl ani slovo, pouze nohou poklepával o zem. Pak se

odvrátil a pokračoval dál.

371

Josh se soustředil na jeho záda a zvláště na světelnou kouli, která

mu poskakovala nad ramenem. Zaměření pozornosti jinam od

úzkého prostoru a zdí, které na něj s kaţdým krokem téměř padaly,

byla jediná moţnost, jak si uchovat alespoň trochu jasnou mysl.

Všiml si také, ţe na některých kostech jsou vyryté znaky jako

grafitti, která vznikla před staletími. Navíc si byl vědom toho, ţe

jediné stopy, které zde byly viditelné v tlusté vrstvě prachu na zemi,

byly malé otisky drahých bot Johna Dee. Těmito tunely nikdo

neprošel uţ věky, byl nucen připustit.

„Dostanou se sem dolů někdy normální lidé?“ zeptal se

Machiavelliho, přičemţ se spíše snaţil udrţovat konverzaci v

nepříjemném okolním tichu, neţ ţe by opravdu stál o odpověď.

„Ano, část katakomb je otevřená veřejnosti,“ odvětil Machiavelli.

Zvedl ruku a tenký plamínek osvítil sloţité obrazce na zdech a

mihotající světlo je probudilo k ţivotu. „Ale pod městem jsou

kilometry tunelů a většina z nich ani nikdy nebyla zmapována. Vstup

do těchto chodeb je samozřejmě nebezpečný a zakázaný, ale lidi

stejně stále láká objevovat nebo prozkoumat něco, co ještě nikdo

nezmapoval. Těmto lidem se říká katafilové. Dokonce tu máme

speciální policejní jednotku, která prochází tunely.“ Machiavelli pak

ale mávnul rukou, a i kdyţ se plamínek prudce rozkymácel, nezhasl.

„Ale ani na jednu z těch skupin lidí zde nenarazíme. Tato oblast je

úplně neznámá. Jsme hluboko pod městem, na místech prvních dolů,

které byly vyhloubeny před staletími.“

„Hluboko pod městem,“ zopakoval Josh pomalu. Shrbil se, jako by

cítil, ţe na jeho ramena dopadá celá váha Paříţe nad ním. Tisíce tun

zeminy, betonu a oceli jako by ho zaráţely do země. Klaustrofobie

ho začínala ovládat, cítil, jak se na něj kácí zdi. vyschlo mu v krku,

popraskaly rty a jen stěţí se dokázal nadechnout. „Myslím,“ zašeptal,

„snad bych se radši vrátil zpátky nahoru, jestli to není problém.“

Ital zamrkal překvapením. „To teda problém je, Joshi.“ Machiavelli

sáhl na Joshovo rameno a stiskl ho. Chlapec ucítil vlnu tepla, která

mu pronikla tělem. Jeho aura zapraskala a v chodbě zavoněly

pomeranče smíchané s Machiavelliho hadím odérem. „Na návrat je

uţ pozdě,“ řekl klidně Machiavelli. Ztišil hlas téměř na hladinu

slyšitelnosti a dodal: „Jiţ jsme zašli příliš daleko, odtud uţ není cesta

zpět. Buď opustíš katakomby s probuzenými schopnostmi nebo-“

„Nebo co?“ zeptal se Josh, ale pak mu došlo, jak ta věta končí a

zpanikařil.

371

„Nebo katakomby neopustíš vůbec,“ odvětil Machiavelli prostě.

Chodba se opět stáčela a svaţovala dolů. Zdi byly stále bohatě

zdobené ornamenty z kostí, ale tentokrát vzory připadaly Joshovi

povědomé. Podobaly se těm, které kdysi viděl v otcově pracovně a

vypadaly jako májské symboly nebo aztécké znaky, ale co by dělalo

středoamerické písmo v katakombách Paříţe?

Na konci tunelu na ně opět Dee čekal. Oči se mu leskly a jiskřily

odráţejícím světlem, a jeho kůţe vypadala nezdravě šedě. Kdyţ

promluvil, objevil se mu v hlase výrazný anglický akcent, ţe i Josh

měl v té rychlosti potíţe s rozpoznáním, co vlastně říká. Těţko říci,

zda je čaroděj tak nervózní nebo vzrušený, ale ani jedno Joshe příliš

neuklidnilo, spíš naopak.

„Tohle je významná chvíle, která navţdy změní tvůj ţivot, chlapče.

Nejenom ţe budou probuzeny tvé schopnosti, ale také se setkáš se

starobylou bytostí, kterou ještě lidská rasa nezapomněla, a jejíţ

odkaz stále ţije v legendách. Je to velká čest.“ Sklonil hlavu a zvedl

ruku, nad kterou plula světelná koule. Světlo odhalilo dva vysoké

sloupy do oblouku sloţené klenutí z kostí, které tvořilo vstupní rám.

Za vchodem se rozprostírala černočerná tma. Dee ustoupil o krok a

rozkázal: „Jdi první!“

Josh zaváhal, Machiavelli chytil jeho paţi a na krátký okamţik ji

stiskl. Tichým hlasem mu naléhavě udělil pár rad: „Ať se uvnitř

stane cokoliv, nesmíš dát najevo strach a za ţádnou cenu nepodléhej

panice. Závisí na tom tvůj ţivot i duševní stav. Je to jasné?“

„Ţádný strach ani panika,“ opakoval Josh. Dýchal rychle a

zhluboka. „Ţádný strach ani panika.“

„Běţ!“ Machiavelli pustil Joshovu paţi a strčil ho směrem k

Johnovi Dee a ke vchodu. „Nechť jsou tvé schopnosti probuzeny,“

řekl. „A ať to stojí za to,“ dodal.

Něco v Machiavelliho hlase donutilo Joshe naposledy se

ohlédnout. Na tváři Itala uviděl téměř lítostivý výraz, coţ ho

přimělo, aby se zastavil. Dee zavětřil další problém a se ţhnoucíma

šedýma očima a rty, které se zkřivily do odporného šklebu, řekl: „Ty

nechceš probudit své schopnosti?“

A Josh měl opravdu jednu jedinou odpověď na tuto otázku.

Znovu letmo pohlédl zpátky na Machiavelliho, zpola zvedl ruku,

aby na rozloučenou zamával, zhluboka se odevzdaně nadechl a

prošel otvorem lemovaným kostmi do temnoty. Kdyţ za ním prošel

Dee, prostor se trochu rozsvítil a Josh zahlédl kruhovou širokou

371

místnost, vypadala jako celá vytesaná z jedné obrovské kosti. Hladké

zdi, vyleštěný naţloutlý strop a dokonce podlaha ve stejném odstínu

a ze stejného materiálu jako venkovní chodby.

Dee postrčil Joshe dopředu a poloţil ruku na jeho záda. Josh udělal

dva kroky a zastavil se. Posledních pár dní ho naučilo očekávat

překvapující věci – zázraky a divy, netvory a příšery, a tohle bylo

pro něj… zklamání.

Ve sklepení nikdo nebyl. Uprostřed stál pouze dlouhý kamenný

podstavec ve tvaru kvádru. Světelná koule čaroděje osvítila objekt,

přičemţ si Josh na něm všiml i ve špatném světle kaţdého

vytesaného detailu. Na mramorovém podstavci leţela socha velkého

muţe v antickém brnění z kůţe a kovu, se širokým mečem, který byl

téměř dva metry dlouhý. Kdyţ se Josh postavil na špičky, viděl, ţe

socha má na hlavě helmu, která zakrývá celou tvář.

Josh se rozhlédl. Dee stál napravo od dveří a Machiavelli, který

vešel dovnitř, zaujal pozici nalevo. Oba bedlivě sledovali kaţdý jeho

krok. „A co… co se teď bude dít?“ zeptal se a jeho hlas zněl v těch

stěnách tlumeně a nevýrazně.

Ani jeden muţ nepromluvil. Machiavelli sloţil ruce na prsou,

nahnul hlavu na stranu a přimhouřil oči.

„Kdo je to?“ zeptal se Josh a ukázal palcem na sochu.

Nepředpokládal, ţe mu Dee odpoví, ale kdyţ se obrátil k Italovi,

zjistil, ţe se Machiavelli nedívá na něho, ale za něj. Okamţitě se

otočil… právě ve chvíli, kdy se z temných stínů zhmotnili dva

tvorové, kteří by nedělali ostudu v ţádném hororu.

Příšerky byly bílé, od zářivě bílé kůţe aţ po dlouhé rovné vlasy,

které přes záda spadaly aţ na zem. Nebylo moţné určit jejich

pohlaví, ale byly velké asi jako lidské děti, aţ nepřirozeně hubené s

velkou hlavou. Měly vysoké čelo a vystupující lícní kosti. Na hlavě

také upoutávaly pozornost nápadně velké uši a drobné výrůstky rohů,

které se značily nad čelem. Pak ti tvorové na Joshe namířili své

kulaté oči, které neměly ţádné zornice, a kdyţ se pohnuli dopředu,

Josh si uvědomil, ţe mají něco s nohama. Jejich stehna se stáčela

dozadu, a u kolen se nohy jako by obrátily a končily kozími kopyty.

Stvoření se rozdělila, kaţdé prošlo z jedné strany kolem podstavce

a Josh měl sto chutí před nimi ustoupit, ale potom si vzpomněl na

Machiavelliho radu a zůstal stát na místě. Zhluboka se nadechl a

pozorně si prohlédl prvního tvorečka a zjistil, ţe není zas aţ tak

děsivý, jak se zprvu zdálo. Byl tak malý, ţe vypadal aţ křehce. Měl

371

matné tušení, kdo jsou: viděl jejich obrazy na úlomcích antické

keramiky, které měla jeho máma na policích v pracovně. Byli to

faunové nebo satyrové nepamatoval si, jaký je mezi nimi rozdíl.

Tvorečkové kolem něj krouţili a natahovali se po něm svými

ledově zbarvenými dlouhými prsty se špinavými černými nehty.

Dotýkali se jeho potrhaného trička, lepili se na jeho dţíny.

Rozmlouvali spolu vysokými pisklavými hlásky, téměř za hranicí

slyšitelnosti, při těch zvucích aţ trnuly zuby. Jeden kostnatý dlouhý

prst šťouchl Joshe do břicha a jeho aura zajiskřila a zazářila zlatými

jiskrami. „Hej!“ vykřikl. Tvorečkové uskočili, ale ten jediný dotek

zvýšil tempo Joshova srdce a jeho samotného najednou pohltil

bezejmenný strach. S tímto pocitem se nikdy předtím nesetkal, ani si

ho nedokázal vzdáleně představit. Bylo to, jako by obţivly všechny

jeho noční můry najednou a děs se mu zavrtával pod kůţi a

zanechával ho roztřeseného a vzlykajícího, politého studeným

potem. Druhý faun přikročil blíţ a poloţil chladnou ruku na Joshovu

tvář. V tom se jeho srdce rozeběhlo jako o závod a ţaludek se mu

zvedal v bezmezné vlně paniky.

Oba tvorečkové se navzájem chytili a poskakovali, aţ se otřásali,

coţ znamenalo jediné – skvěle se bavili.

„Joshi!“ Machiavelliho rozkazovačný tón pronikl Joshovými

panikou zatemněnými smysly a umlčel smích faunů. „Joshi,

poslouchej mě. Poslouchej můj hlas, soustřeď se na něj. Satyrové

jsou jednoduchá stvoření a ţiví se nejprimitivnějšími lidskými

emocemi. Jeden z nich vyvolává strach a druhý šíří hrůzu. Jmenují se

Phobos a Deimos.“

Při zmínce svých jmen oba satyrové začali ustupovat, aţ zmizeli v

temnotě za podstavcem, odkud svítily jen jejich vodnaté kulaté oči,

ve kterých se odráţelo světlo ze zářící koule Johna Dee.

„Jsou to stráţci spícího boha.“

A pak se s praskotem kamene socha pomalu posadila a obrátila

hlavu na Joshe. Pod helmou se rozsvítily dvě velké krví podlité oči.

371

KAPITOLA 49

„Tohle je nějaká říše za hranicemi světa?“ zeptala se Sofie s

vyděšeným výrazem a zadrţovaným dechem.

Stála ve vchodu do dlouhé rovné chodby, jejíţ zdi byly vyzdobené

a vyloţené lidskými kostmi, nebo to alespoň tak vypadalo. V

prostoru svítila jediná nízko energetická ţárovka a vyplňovala jej

slabým ţlutým světlem!

Johanka stiskla Sofiinu paţi a usmála se. „Ne, jsme stále v našem

světě. Vítej v paříţských katakombách.“

Sofiiny oči na moment zazářily stříbrně, kdyţ Sofiino vědomí

zaplavily vzpomínky čarodějky z Endoru. Dora znala katakomby

dobře, velice dobře. Sofie zavrávorala při dalším návalu vzpomínek:

muţi a ţeny oblečení jen v hadrech hloubili tunely a šachty,

dohlíţely na ně stráţe v uniformách římských centurionů. „Tohle

byly doly,“ zašeptala Sofie.

„Ano, kdysi dávno,“ potvrdil Nikolas. „A nyní je to hrobka

miliónů Paříţanů a jednoho.“

„Spícího boha,“ dopověděla Sofie s nakřápnutým hlasem. Tohle

byl jeden ze starobylých bytostí, kterého čarodějka zároveň

nenáviděla i litovala.

Saint-Germain a Johanka byli překvapeni Sofiinými znalostmi a

vědomostmi. Dokonce i Flamel vypadal vyvedený z míry.

Sofie se začala třást. Chytila se za pokrčené paţe a snaţila se stát

vzpříma, i kdyţ to při přicházejících neblahých vzpomínkách bylo

těţké. Spící bůh býval kdysi…

…na hořícím bitevním poli, viděla osamělého bojovníka v brnění z

kovu a kůţe, nesl meč dlouhý jako on sám, bojoval s dinosaury a

tvory z jurského období.

… u bran starodávného města, stejný bojovník čelil početné hordě

opicích muţů, zatímco zástup zajatců utíkal druhou branou.

… na schodech neskutečně vysoké pyramidy, bojovník bránil ţenu

s dítětem před stvořeními napůl ptačími a zpola hadími.

„Sofie…“

Třásla se, studený pot se jí linul po zádech, zuby jí cvakaly o sebe

v zimnici. Obrazy se změnily, upravené a čisté brnění bojovníka bylo

zničené a špinavé blátem i rzí. I bojovník se změnil.

371

… Nelítostně se prodíral primitivní vesnicí, všude led a mráz, vyl

jako zvíře, zatímco v koţešinách zabalení lidé od něj utíkali nebo se

strachem krčili, kde se dalo.

… Bojovník jel jako vůdce armády sloţené ze zvířat,

nezařaditelných tvorů i lidí, táhli na zářící město uprostřed opuštěné

pouště.

… velký bojovník stál uprostřed obrovské knihovny plné

pergamenů, map a svitků, knih v kovové, koţené i látkové vazbě.

Knihovna hořela a vydávala takový ţár, ţe kovové vazby knih se

tavily. Strhával další a další police a ničil v plamenech tisíce knih.

„Sofie!“

Dívčina aura zazářila a zašustila jako celofán a alchymista ji chytil

za rameno a silně stiskl. „Sofie!“

Flamelův hlas ji nakonec vymanil z transu vzpomínek, které

nebyly její. „Já jsem… já jsem viděla…“ zachraptěla. Cítila, jako by

ji škrábalo v krku a kousla se do jazyka, ţe v ústech cítila chuť krve.

„Neumím si ani představit, co jsi viděla,“ řekl tiše alchymista. „Ale

myslím, ţe vím, koho jsi viděla.“

„Kdo je to?“ vydechla těţce. „Kdo je ten bojovník v brnění z kovu

i kůţe?“ Tušila, ţe kdyby se zamyslela, jistě by jí jméno vytanulo na

mysli, ale to by ji jen vrhlo zpět do vzpomínek na násilím přeplněný

svět bojovníka, a to nechtěla.

„Je to Mars, mstitel.“

„Římský bůh války,“ dodala trpce Johanka z Arku.

Aniţ by se podívala nebo otočila, Sofie zvedla levou ruku a

ukázala dolů do úzkého tunelu. „On je tam dole,“ řekla tiše.

„Jak to víš?“ zeptal se Saint-Germain.

„Cítím ho,“ řekla dívka a otřásla se. Třela dlaněmi své paţe. „Je to,

jako by po mé kůţi běhalo něco studeného a lepkavého. A přichází

to odtamtud.“

„Chodba vede přímo do středu katakomb,“ řekl hrabě.

„Do ztraceného antického města Lutecia.“ Začal pohotově třít ruce

o sebe, přičemţ na zem padaly jiskřičky a pak se vydal do tunelu a

Johanka hned za ním. Sofie je chtěla následovat, ale pak se zarazila a

podívala na alchymistu. „Co se s tím bohem stalo? Kdyţ jsem ho

viděla poprvé, byl obráncem lidí. Co ho změnilo?“

Nikolas zavrtěl hlavou. „Nikdo neví. Odpověď moţná leţí v

čarodějčiných vzpomínkách,“ navrhl. „Museli se znát.“

371

Sofie začala vrtět hlavou. „Ne, nechtějte, abych na něj myslela…,“

začala, ale uţ bylo pozdě. Uţ při posledních Nikolasových slovech

se jí do mysli vkrádala série strašných obrazů. Viděla vysokého

krásného muţe, který stál sám nahoře vysoké dech beroucí pyramidy

s rukama napřaţenýma k nebi. Přes ramena měl přehozený

neobyčejný plášť z barevného peří. Pod pyramidou se rozpínalo

obrovské kamenné město, které obklopovala hustá dţungle. Město

slavilo, v širokých ulicích se radovaly zástupy lidí v jasně barevných

šatech, s nápadnými šperky, pestrými plášti z peří a pokrývkami

hlavy. Barvy se jako by vyhýbaly jednomu zástupu lidí v bílých

hábitech, který se táhl středem města širokou hlavní třídou. Kdyţ se

Sofie podívala lépe, zjistila, ţe lidé jsou k sobě připoutáni lanem z

kůţe upevněném k jejich krkům. Stráţci s biči a oštěpy je vedli k

pyramidě.

Sofie se ztěţka nadechla, mrkla a výjev zmizel. „Znala ho,“ řekla

chladně. Neřekla ovšem alchymistovi, ţe čarodějka z Endoru boha

války milovala…, ale to bylo strašně dávno, ještě dříve, neţ se

změnil a vryl se do podvědomí všech jako Mars Ultor, Mstitel.

371

KAPITOLA 50

„Sláva Martovi, bohu války,“ zvolal Dee hlasitě a zřetelně.

Josh úplně ztuhlý strachem pozoroval hlavu sochy, která se pomalu

obrátila k anglickému čaroději. Aura čaroděje se okamţitě probudila

k ţivotu. Zazářila ţlutě a utvořila kolem něj lehký opar. Pod helmou

se rudě rozhořely Martovy oči, které se opět stočily Joshovým

směrem a upřeně se na něj zadívaly. Oba mlhově bílí satyrové se

vykradli ze stínů a postavili se za podstavcem, přičemţ z Joshe také

nespouštěli oči. I jen letmý pohled na ta malá stvoření vháněl

Joshovi do ţil pocity strachu a hrůzy a zřetelně viděl, ţe jeden z nich

si labuţnicky olízl tenké rty jazykem. Za takový by se nemusela

stydět ţádná příšera. Uhnul pohledem a snaţil se soustředit na

antického boha.

Machiavelli mu předtím řekl: „Nesmíš dát najevo strach a za

ţádnou cenu nepodléhej panice.“ Ale to se lehko řekne. Přímo před

ním, téměř na dosah, stála starobylá bytost, kterou uctívali staří

Římané jako boha války. Josh nikdy neslyšel o Hekaté nebo

čarodějce z Endoru, a nic o nich nevěděl, ale tohle bylo něco úplně

jiného. Nyní mu došlo, co Dee myslel tím, ţe tato bytost nebyla

lidskou rasou zapomenuta. Tohle je Mars, starobylá bytost, po které

byla pojmenována planeta.

Josh se pokusil zhluboka nadechnout a uklidnit své na poplach

bijící srdce, ale třásl se tak silně, ţe stěţí dýchal. Podlamovala se mu

kolena a vypadalo to, ţe kaţdou chvílí omdlí. Silou vůle k sobě tiskl

čelisti a donutil se dýchat nosem. Pokoušel se vší silou vzpomenout

na dechová cvičení, která se naučil na hodinách bojového umění.

Zavřel oči a sloţil ruce okolo pasu. Měl by být schopný tuto situaci

zvládnout, uţ se setkal s jinými starobylými bytostmi, čelil

nemrtvým a bojoval dokonce s prehistorickým netvorem. O co horší

to ještě můţe být?

Narovnal se, otevřel oči a podíval se na sochu boha… aţ na to, ţe

uţ to nebyla socha. Tohle bylo ţivé. Kolem jeho těla sice byla šedivá

vrstva, která pokrývala celé jeho tělo i šaty, ale jinak to uţ byla ţivá

bytost. Jediná barva na celém kolosu byly rudě ţhnoucí oči zpod

hledí, které naprosto zakrývalo Martovu tvář.

371

„Velký Martě, nadešel čas,“ řekl Dee rychle, „čas pro starobylé

bytosti, aby se vrátily zpět na Zemi a ovládly svět lidí.“ Nadechl se a

dramaticky oznámil: „Konečně máme Kodex.“

Josh ucítil zašustění zbývajících stránek knihy pod tričkem. Co by

se asi stalo, kdyby věděli, ţe má ty dvě stránky? Probudili by i pak

jeho schopnosti?

Při zmínce o Kodexu se bohova hlava obrátila k Johnovi Dee,

přičemţ otvory v helmě se linuly obláčky rudého kouře.

„Věštba je téměř naplněna,“ pokračoval urychleně Dee. „Brzy

uskutečníme hlavní rituál, který osvobodí všechny ztracené bytosti a

vrátí jim místo králů a vládců na zemi, které jim patří. Brzy učiníme

ze světa ráj, kterým býval.“

Mars sundal nohu z podstavce za mohutného zvuku drolícího se

kamene a posadil se tak, ţe se díval přímo na chlapce. Josh si přitom

uvědomil, ţe kaţdým pohybem z boha odpadávají kusy povrchové

šedé hmoty.

Dee zvedl hlas a téměř křičel: „A první z proroctví v Kodexu se

také naplňuje. Našli jsme ty, kteří jsou jedno. Našli jsme dvojčata z

legendy.“ Ukázal rukou na Joshe. „Tento lidský jedinec má čistě

zlatou auru, jeho sestra ryzí stříbrnou.“

Mars nahnul hlavu na stranu, aby se znovu podíval na Joshe a

natáhl ruku. Byl stále zhruba v půlmetrové vzdálenosti, ale Joshova

aura zazářila v celé své kráse, zlaté světlo ozářilo celé sklepení a

zahnalo oba satyry pod podstavec. Zatuchlý vzduch byl okamţitě

provoněný pomeranči. Josh mţoural kvůli oslňující záři, kterou

vydávala jeho vlastní kůţe, a cítil, ţe mu stojí vlasy na hlavě a

praskají statickou elektřinou. Pozoroval v němém úţasu, jak opadává

šedá krusta z Martových prstů a odhaluje snědou pokoţku a svalnaté

tělo pod ní. Vlastní aura boha války zasvítila a zahalila ho do husté

tmavě červené aţ fialové mlhy. Jeho kůţe začala ţhnout agresivní

červenou, aţ lítaly malé jiskřičky, které se zabodávaly do jeho masa,

kde se chladily a utvářely špinavě bílý aţ popelavý povrch. Josh se

zamračil, vypadalo to, ţe Martova aura tuhne a tvoří tlustý krunýř,

který z něj udělá znovu kus kamene.

„Dívčiny schopnosti byly probuzeny,“ pokračoval Dee a jeho hlas

se odráţel od zdí. „Chlapcovy dosud ne. Jestli máme uspět a vrátit

vládu na zemi starobylým bytostem, musí být probuzeny i jeho

schopnosti. Martě, mstiteli, probudíš jeho schopnosti?“

371

Bůh války poloţil špičku meče na zem, a ta zajela lehce hluboko

pod povrch. Chytil oběma rukama rukojeť a nahnul se blíţ, aby si

Joshe dobře prohlédl.

Nesmíš dát najevo strach a za ţádnou cenu nepodléhej panice,

opakoval si Josh. Napřímil se a podíval se odváţně do úzkých

obdélníkových průduchů v Martově helmě. Na moment se Joshovi

zdálo, ţe zachytil obraz jasně modrých očí hluboko uvnitř, ale pak uţ

byly jen rudé a zářící. Joshova aura bledla a v tu chvíli opět vylezli

oba satyrové, vyskočili na podstavec a hleděli na chlapce. Tentokrát

si nešlo nevšimnout jejich hladových očí.

„Dvojčata.“

Joshovi chvíli trvalo, neţ si uvědomil, ţe antický bůh promluvil.

Jeho hlas byl překvapivě příjemný a zněl neskutečně unaveně.

„Dvojčata?“ A tentokrát otázka v jeho hlase byla jasná.

„A-ano,“ zakoktal Josh. „Mám dvojče, sestru Sofii.“

„Měl jsem také dvojčata – chlapce… ale to je uţ strašně dávno,“

řekl zamyšleně Mars, jeho hlas se pomalu ztrácel někde daleko.

Rudé oči pod helmou bledly a na povrch pronikala jasná modř. „Byli

to dobří chlapci,“ dodal, ačkoliv nebylo úplně jasné, komu to

vypráví. „Kdo z vás je starší?“ zeptal se. „Ty nebo tvá sestra?“

„Sofie,“ odpověděl Josh a ústy mu projel letmý úsměv při

vzpomínce na sestru. „Ale jen o dvacet devět sekund.“

„A máš rád svou sestru?“ zeptal se znovu Mars.

Josh byl otázkou překvapený, a začal: „Ano, ale… tedy

samozřejmě, ţe mám.“ A po chvíli dodal: „Je to přece má sestra,

navíc dvojče.“

Mars kývl. „Romulus, můj mladší syn, to také říkal. Přísahal mi, ţe

svého bratra Rema nade vše miluje. A pak ho zabil.“

Sklepení plné kostí najednou naprosto ztichlo.

Josh se podíval do očí, které skrývala helma, a spatřil modré oči,

které se plnily slzami. Cítil, ţe se mu také hrnou slzy do očí lítostí a

soucitem nad Martovou bolestí. Pak slzy boha války zasyčely a

vypařily se ve chvíli, kdy se oči zbarvily opět do ruda. „Probudil

jsem schopnosti svých synů, jejich auru, dal jsem jim moţnosti, o

kterých se obyčejným smrtelníkům můţe jen zdát. Jejich smysly

byly zbystřené k dokonalosti…, ale to zahrnovalo i emoce a nálady,

lásku, strach a nenávist.“ Zarazil se a po chvíli pokračoval: „Byli si

tak blízcí, do té doby, neţ prošli rituálem probuzení. To je zničilo.“

Následovala další, daleko delší pauza. „Moţná by bylo lepší,

371

kdybych tvé schopnosti k ţivotu neprobudil. Pro dobro tvé i tvé

sestry.“

Josh zamrkal překvapením a podíval se přes rameno na Johna Dee

a Machiavelliho. Italova tvář byla naprosto nečitelná, ale Dee

vypadal stejně ohromeně jako Josh. Copak bůh války, Mars, mstitel

odmítá probudit jeho schopnosti?

„Mocný Martě,“ začal čaroděj, „jeho schopnosti musí být

probuzeny…“

„Ať rozhodne sám,“ řekl přátelsky Mars. „Poţaduji.“

Záře zpod Martovy helmy zesílila, po slovech Johna Dee. „Ty

poţaduješ?!“

„Ve jménu svého pána, samozřejmě,“ dopověděl Dee. „Můj pán

poţaduje.“

„Tvůj pán nemá právo něco poţadovat, čaroději,“ zašeptal Mars.

„A jestli promluvíš ještě jednou,“ dodal, „pošlu na tebe své

společníky.“ Phobos a Deimos se vyšplhali na rameno boha války a

zahleděli se na čaroděje. Oba satyrové se radostně šklebili. „A věř

mi, ţe mohou způsobit strašnou smrt.“ Pak se otočil zpátky k

Joshovi. „Tato volba je jen na tobě. Můţu probudit k ţivotu tvé spící

schopnosti. Můţu tě učinit mocným, aţ nebezpečně mocným.“ V

rudých očích se zablesklo a zornice ţhnuly aţ do běla. „Je to

opravdu to, co chceš?“

„Ano,“ vyhrkl bez zaváhání Josh.

„Není to ale zadarmo, protoţe všechno má svou cenu.“

„Zaplatím cokoliv,“ okamţitě odpověděl Josh, ačkoliv neměl

tušení, co by po něm bůh války mohl chtít.

Mars přikývl svou velkou hlavou, přičemţ opět zazněl zvuk

praskajícího a drolícího se kamene. „Dobrá reakce, a jediná správná.

Byla by chyba ptát se na cenu.“

Phobos a Deimos vydávali prapodivné zvuky, které si Josh vyloţil

jako smích, a pochopil, ţe tu jiţ byli takoví, kteří se pokusili se

spícím bohem smlouvat a zaplatili cenu nejvyšší.

„Přijde čas, kdy ti připomenu, ţe mi něco dluţíš,“ řekl Mars a

podíval se přes Joshovu hlavu dozadu. „Kdo bude chlapcovým

mistrem?“

„Já,“ odpověděli oba muţi zároveň.

Josh se na oba nesmrtelné překvapeně podíval. Byl by asi radši,

kdyby ho učil Machiavelli.

371

„Čaroději, je tvůj,“ oznámil po chvíli rozmýšlení Mars. „Je tvůj,

protoţe tvé motivy jsou jasně čitelné. Chceš pouţít chlapce, aby se

na svět vrátily starobylé bytosti. Nemám o tom nejmenší pochybnost.

Ale ty…“ dodal s nahnutou hlavou k Italovi. „Tvá aura je nečitelná,

nedokáţu určit, co chceš. Moţná protoţe ses ještě nerozhodl.“

Znovu se ozval zvuk drolícího se kamene, to kdyţ se bůh postavil.

Byl přes dva a půl metru vysoký a helmou se téměř dotýkal stropu.

„Poklekni,“ nařídil Joshovi, který tak učinil. Mars uvolnil ze země

svůj dlouhý meč a otočil ho k Joshově tváři. Josh meč sledoval, aţ se

přiblíţil natolik, ţe skoro šilhal. Byl tak blízko, ţe viděl i sebemenší

detaily ostří, jako slabou vlnovku, která se táhla prostředkem čepele.

„Jaké je tvé rodové jméno a jak se jmenují rodiče?“

Joshovi vyschlo v krku, ţe jen stěţí mohl mluvit. „Rodové jméno?

Aha, příjmení je Newman. Můj otec je Richard a matka Sára.“ Na

mysli mu vytanula vzpomínka na Hekaté, která se Sofie ptala na

stejnou otázku. Bylo to pouze pár dní, ale měl pocit, ţe je to věčnost.

Mars přidal na intenzitě hlasu, aţ se Joshovi zdálo, ţe cítí brnění v

kostech. „Joshi, synu Richarda a Sáry, rodu Newmanových, lidské

rasy, probudím tvé spící schopnosti. Zjistíš, ţe to není dar, protoţe

zaplatíš svou daň. Pokud nezaplatíš, zničím tebe i všechno, co je ti

milé.“

„Zaplatím,“ řekl Josh ztěţka. Krev se mu vařila v ţilách a hnala se

mu do hlavy.

„Já vím, ţe ano.“ Velký meč se pomalu pohnul a dotkl se nejprve

Joshova pravého ramene, pak levého a vrátil se znovu k pravému.

Obrys aury probliknul okolo jeho těla a z blonďatých vlasů se mu

začalo zlatě kouřit. Navíc sklepem zaplnila pronikavá citrusová

vůně. „Ať je od této chvíle tvůj zrak ostrý.“

Joshovy oči se proměnily ve zlaté disky a okamţitě se mu zalily

slzami, které stékaly po tvářích. Měly barvu a hustotu, jako by byly z

roztaveného zlata.

„… tvůj sluch ať se zbystří…“

Kouř se začal linout z Joshových uší a jako by shořely špunty,

které do té doby ve zvukovodech měl. „… chuť nechť se zdokonalí.“

Josh otevřel ústa a zakašlal. Uvnitř se mezi zuby a jazykem

objevila nafialovělá mlha s jantarovými jiskřičkami. „… hmat

zjemní…“

371

Josh zvedl ruce k obličeji. Ţhnuly tak jasně, ţe byly téměř

průhledné. Mezi prsty jiskřilo a místo svých okousaných nehtů měl

vyleštěné kousky zrcadel.

„… a čich zesílí.“

Joshova hlava byla celá zahalená ve zlatém dýmu. Vyráţel z jeho

nosu, coţ vypadalo, jako by chrlil oheň. Aura jasně zářila a kolem

jeho ramen a hrudníku zhoustla.

Mars opět pohnul mečem a lehce poklepal na chlapcova ramena.

„Opravdu, tvá aura je jedna z nejsilnějších, které jsem kdy viděl,“

přiznal tiše bůh. „Je to ještě něco dalšího, co ti můţu dát – dar, za

který nic nechci. Moţná se ti bude hodit ve dnech, které přijdou.“

Natáhl levou ruku a poloţil ji na chlapcovu hlavu. Téměř okamţitě

Joshova aura zazářila nebývalou silou. Z jeho těla se rozletěly ohnivé

paprsky, koule a jiskry, které poskakovaly celým sklepením. Oba

satyrové se za pisklavého vřískotu vydali hledat úkryt před

nepříjemnou intenzivní září za mohutným podstavcem. Ale nebyli

dost rychlí a jejich světlá kůţe při zásahu světla zčervenala a

konečky sněhově bílých vlasů zčernaly a ztuhly. Sílící světlo

podlomilo kolena i Johnovi Dee, který si chránil oči svýma rukama v

rukavicích. Uhnul jen o kousek ohnivým koulím, které se odráţely

od zdí i stropu, kde zanechávaly prohlubně ve vyleštěných kostech.

Machiavellimu se podařilo uniknout plnému zásahu světla. Obrátil

se včas a zbaběle utekl z místnosti krátce předtím, neţ se Mars dotkl

chlapcovy hlavy. Schoulil se do klubíčka v hlubokém stínu za

dveřmi, zatímco otvorem na chodbu unikaly paprsky zlatého světla a

ohnivé koule se odráţely od zdí. Zamrkal, aby setřásl zbytkové

odrazy záře a lépe se přizpůsobil šeru v tunelu. Jiţ byl mnohokrát

svědkem probuzení, ale nikdy to nebylo tak dramatické. Co měl

Mars v plánu, jaký dar se rozhodl chlapci věnovat?

Potom i přes mţitky před očima uviděl na konci tunelu stříbrný

obrys a katakomby zalila vůně vanilky.

371

KAPITOLA 51

Vysoko na vršku vodárenské věţe na Alkatrazu seděla Morrigana.

Obklopovalo ji obrovské hejno jejích speciálně vyšlechtěných

vraních miláčků a krátila si dlouhou chvíli tichým zpěvem. Zpívala

melodii, kterou poprvé slyšeli uţ první lidé a která je uţ hluboko

zapsána v lidské DNA. Je to pomalá a klidná píseň, smutná a krásná

zároveň, … ale také nesmírně děsivá. Je to Morriganina píseň, která

vyvolává strach a hrůzu. Nesla se bitevními poli celými lidskými

dějinami a mnohdy byla poslední, co umírající lidé na tomto světě

slyšeli.

Vraní bohyně si přes sebe přetáhla plášť z peří a zahleděla se přes

mlhou pokrytý záliv směrem k městu. Cítila teplo všech lidí, kteří

ţili v San Francisku, a viděla jejich svítící aury. Kaţdá obsahovala

bohatou směsici strachu a starostí, okořeněnou šťavnatými a

chutnými emocemi. Spojila ruce a přitáhla k hlavě. Konečky prstů se

dotýkala černých rtů. Její předkové se ţivili lidskými pocity,

vzpomínkami, které chutnaly jako lahodné víno. Brzy… velmi brzy

se ty časy vrátí a bude moci znovu uţívat lahodné chuti.

Ale předtím ji ještě čeká výjimečná hostina.

Kdyţ ji Dee zavolal, ţe se konečně starobylé bytosti shodly na

tom, ţe je příliš nebezpečné nechávat naţivu oba Flamelovy, věděla,

ţe vědma bude její. Nakonec dostala svolení, aby ji zničila.

Měla v plánu Perenelu přenést do svého obydlí vysoko v horách

nad San Bernardinem a během příštích dní z ní vysát kaţdý cit i

vzpomínku. Perenela ţila téměř sedm set let, cestovala po celém

světě, navíc i za jeho hranice do různých říší, musela vidět divy a

zaţít hrůzy, o kterých můţe normální smrtelník jen snít. Věděla, ţe

vědma má i nebývalou paměť, určitě si pamatuje úplně všechno a

tohle všechno z ní vysaje. Aţ bude s legendární Perenelou

Flamelovou hotova, nezbude z ní víc neţ bezduché dítě. Bohyně

zaklonila hlavu a otevřela ústa, odkud jí vystupovaly dlouhé bílé

ostré špičáky, které působily kontrastně k černým rtům a malému

tmavému jazyku. Uţ brzy.

Morrigana věděla, ţe je Perenela v chodbách pod vodárenskou

věţí. Věděla i o druhém vchodu přístupném pouze za odlivu. A

přestoţe doba přílivu přijde aţ za několik hodin, byly útesy okolo

jeskyně zajištěné ostrými zobáky vran.

371

Pak najednou bohyně zavětřila.

Přes vůni soli, jódu a moře, korodujícího kovu, rozpadajících se

kamenů a vlhkého peří ucítila ještě něco dalšího… něco, co na toto

místo ani do této doby nepatřilo. Něco starodávného a lehce

nahořklého.

Vítr pomalu pohnul mlhou a před ní se stříbrně zaleskly kapičky

zkondenzované páry na tenkém vlákně. Morrigana překvapeně

zamrkala svýma černočernýma očima. Vítr přinesl další vlákno a pak

další a další, která se točila ve větru jako neblahá znamení. Vypadaly

jako pavučiny.

To ale jsou pavučiny.

Právě kdyţ usoudila, ţe něco není v pořádku, ze šachty vyskočil

obrovský pavouk. Přistál jistě na stěně věţe, přičemţ jeho nohy s

háčky na koncích se bezpečně zachytily na kovovém plášti. A

pomalu se blíţil k vraní bohyni.

Ptáci rozezněli vodárenskou věţ, jak se s hlasitým skřehotáním

vznesli k obloze. Ve vzduchu, kam unikli, se po chvíli zachytili do

sítí z pavučin a postupně popadali dolů na hlavu své temné paní.

Morrigana ovšem nezůstala dlouho uvězněná pod těly ptáků, ani

lepkavá pavučina ji nemohla na dlouho zadrţet. Pomocí svých

dlouhých ostrých nehtů si prorazila cestu ke svobodě, roztáhla plášť

a chystala se vznést. V ten moment ovšem velký pavouk dosáhl

vršku věţe a jednou nohou ji stáhl dolů.

Perenela Flamelová, která seděla na zádech pavouka, se nahnula

dopředu. Usmála se na Morriganu a řekla: „Myslím, ţe jsi mě

hledala.“

371

KAPITOLA 52

Sofie běţela, co jí síly stačily.

Uţ se nebála, nebylo jí špatně, ani se necítila unaveně. Jediné, na

co myslela, bylo dostat se k bratrovi. Josh byl přímo před ní, v

místnosti na konci tunelu. Viděla zlatou záři jeho aury, která svítila

do tmy, a cítila kyselou vůni pomerančů.

Odstrčila Nikolase, Johanku i Saint-Germaina, ignorovala jejich

výkřiky, které ji měly zastavit, a rozeběhla se ke klenutému zářícímu

vchodu. Vţdycky dobře běhala a měla na svém kontě nespočet

školních rekordů na sto metrů, ale nyní chodbou téměř letěla.

Kaţdým krokem její vlastní aura sílila, poháněná zlostí i silou vůle.

Praskala a jiskřila, aţ kolem jejího těla utvořila stříbrný obal. Její

probuzené smysly vnímaly kaţdý detail a během okamţiku stíny a

šero v tunelu zmizely a Sofie uviděla chodbu v celé její děsivé kráse.

Na její čichové buňky zaútočily různé pachy, jako síra, zatuchlost,

vlhkost, ale daleko výraznější nade všemi byla pomerančová vůně

bratrovy aury.

Sofie věděla, ţe přišli pozdě. Věděla, ţe Josh uţ podstoupil rituál

probuzení.

Prošla kolem skrčeného muţe u dveří, nevěnovala mu ţádnou

pozornost a vtrhla dovnitř… Její aura okamţitě ztuhla do kovové

skořápky, kdyţ se na ní řítila ohnivá koule, která se odrazila od

stěny. Po nárazu energie zavrávorala a chytila se rámu dveří, aby ji

to nevytlačilo zpátky na chodbu.

„Joshi,“ zvolala, ohromená pohledem, který se jí naskytl.

Josh klečel na zemi před tím, kdo mohl být pouze Mars. Vysoký

bůh drţel ve vzduchu svůj široký meč a špičkou se dotýkal stropu.

Pravou ruku měl poloţenou na hlavě jejího bratra. Joshova aura

zářila jako nezkrotný oheň a celého obklopila zlatým světlem, ze

kterého vystřelovaly ohnivé koule, šipky a chomáčky energie.

Všechny pak naráţely do zdí a stropu a okusovaly časem zaţloutlé

kosti a odkrývaly bílé pod nimi.

„Joshi!“ vykřikla znovu Sofie.

Mars pomalu obrátil hlavu a upřel na ni rudé oči. „Odejdi,“ nařídil.

Sofie zavrtěla hlavou. „Neodejdu bez svého bratra,“ procedila skrz

zaťaté zuby. Byla pevně rozhodnutá bratra neopustit, nikdy.

371

„Uţ není tvé dvojče,“ řekl Mars klidně. „Ode dneška jste rozdílní a

nic to nezmění.“

„Vţdycky to bude můj bratr,“ odpověděla Sofie prostě.

Poslala do místnosti ledově studenou mlhu, která se přelila přes

Joshe i antického boha. Při doteku s Joshovou aurou zasyčela, a ke

stropu stoupal šedý dým, který zamrznul nad Martovou tvrdou kůţí a

vytvořil ledové krystalky, od kterých se odráţelo ţluté světlo.

Mars pomalu sklonil meč a sebejistým hlasem se zeptal: „Máš

vůbec představu, kdo jsem?“ Nečekal na odpověď a dodal: „Kdybys

měla, začala by ses bát.“

„Jsi Mars, mstitel,“ řekla Sofie pomalu, přičemţ ji vydatně

pomáhaly čaroděj činy vzpomínky. „A byl jsi uctíván Římany,

předtím jsi byl vzýván Řeky jako bůh války Ares a předtím

Babyloňany, kteří ti dali jméno Nergal.“

„Kdo jsi?“ zeptal se Mars, sundal ruku z Joshovy hlavy a jeho aura

okamţitě zablikala a zmizela i s ohnivou show.

Josh zavrávoral a Sofie ihned přiskočila, aby ho chytila dřív, neţ

upadne. Ve chvíli, kdy se ho dotkla, její aura zmizela a nechala ji

naprosto bezbrannou. Ale nyní jiţ byla příliš daleko za hranicí

strachu, a tak cítila pouze úlevu, ţe jsou s Joshem zase spolu.

Sehnula se a snaţila se bratra podpírat, ale byl větší neţ ona, tak to

šlo těţko. Pak se znovu podívala na vysokou postavu. „A neţ jste byl

Nergal, patřil jste mezi ty, kteří lidem pomáhali a chránili je. Byl jste

Huitzilopochtli. A vysvobodil jste lidské otroky a dovedl je do

bezpečí, neţ Danu Talis klesla na dno moří.“

Mars zavrávoral a ustoupil. Lýtky narazil do podstavce, na kterém

léta spal a sedl si. Masivní kámen zapraskal pod jeho mohutným

tělem. „Jak tohle všechno víš?“ zeptal se zmateně a v hlase se

objevilo něco třaslavého jako strach.

„Vím to, protoţe čarodějka z Endoru to věděla.“ Sofie se narovnala

a snaţila se postavit bratra na nohy. Jeho oči byly otevřené, ale

otočené dovnitř, a viditelné bylo pouze bělmo. „Čarodějka mi dala

veškeré své vzpomínky,“ vysvětlila Sofie. „Vím, co jste udělal…, a

proč vás proklela.“ Natáhla ruku a pomalu se dotkla jeho jakoby

kamenné kůţe. Zajiskřilo to. „Vím, proč tohle provedla s vaší

aurou.“

Přetáhla si kolem ramen bratrovu paţi a otočila se k Marsovi zády.

Flamel, Johanka a Saint-Germain právě doběhli ke dveřím. Johanka

371

namířila meč na Johna Dee, který bez hnutí leţel na zemi. Nikdo

nepromluvil.

„Jestli máš čaroděj činy vědomosti,“ začal Mars naléhat skoro

úpěnlivě, „pak také znáš zaříkání a kouzla. A víš, jak tu kletbu

zvrátit.“

Nikolas pospíchal, aby pomohl Sofii převzít Joshe, ale ona odmítla

pustit bratra z náručí. Ohlédla se přes rameno a pomalu odpověděla:

„Ano, vím jak ji zlomit.“

„Pak to udělej,“ rozkázal Mars. „Udělej to a já ti dám, co budeš

chtít. Můţu ti dát cokoliv!“

Sofie se na chvíli zamyslela. „Můţete mi odebrat probuzené

smysly? Můţete ze mě a bratra udělat znovu normální lidi?“

Následovalo dlouhé ticho a Mars pomalu promluvil. „Ne, to

nedokáţu.“

„Pak není nic, co byste pro nás mohl udělat.“ Sofie se otočila a se

Saint-Germainovou pomocí protáhla Joshe dveřmi do tmavé chodby.

Johanka prošla za nimi a Flamel zůstal stát sám ve dveřích.

„Počkej!“ zvolal Mars a celé sklepení se otřáslo. Phobos a Deimos

vylezli nepozorovaně zpoza podstavce a hlasitě pištěli. „Zvrátíš tu

kletbu, nebo…“ začal Mars.

Nikolas nakročil dopředu. „Nebo co?“

„Nikdo z vás neodejde z těchto katakomb ţivý,“ vyštěkl bůh.

„Nedovolím to. Jsem Mars, mstitel!“ Jeho oči opět ţhnuly krvavě

rudě, vstal a namířil ke dveřím, dlouhý meč se mu houpal po boku.

„Kdo jsi ty, ţe se mi opovaţuješ postavit?“

„Jsem Nikolas Flamel, a ty jsi jedna ze starobylých bytostí,“

pronesl, „které udělaly tu chybu, ţe uvěřily ve své boţství.“ Luskl

prsty a prachové částečky zelené barvy se jako prach snášely na

kostěnou podlahu. Hopsaly po hladké vyleštěné podlaze a

zanechávaly po sobě tenké zelené cestičky v naţloutlém povrchu.

„Jsem alchymista…, a dovol mi představit ti největší tajemství

alchymie, kterým je transmutace.“ Pak se obrátil a zmizel v otvoru.

„Ne!“ Mars vykročil a ihned se zabořil aţ po kotník do podlahy,

která se měnila v ţelatinovou hmotu. Udělal další krok a ztratil

rovnováhu, podlaha se pod jeho nohama rozpouštěla. Upadl a celou

svou váhou dopadl na zem, rozstříkl všude po zdech kašovitou kostní

hmotu. Mečem vysekl kus zdi tam, kde před chvílí stál Flamel.

Snaţil se postavit na nohy, ale podloţí se měnilo dál v lepkavou

polotekutou baţinu z kostí. Klečel, podpíral se rukama, pak zvedl

371

hlavu, a v této nedůstojné pozici oslovil Johna Dee, který se podobně

snaţil plazením dostat ke dveřím. „Tohle je tvá vina, čaroději!“ zavyl

nelítostně a celá místnost se třásla od jeho vzteku. Na zem pršely

kosti i kusy mramoru. „Ty jsi za všechno odpovědný.“

Dee se postavil na nohy a rukama se opřel o rám dveří. Z rukou

setřepával lepkavou hmotu, a čistil si i kalhoty.

„Přiveď mi ta dvojčata,“ vyštěkl Mars vztekle, „a já ti moţná

odpustím. Přiveď mi je oba dva, jinak.“

„Jinak co?“ zeptal se Dee klidně.

„Zničím tě, ani tvůj temný pán tě přede mnou neochrání.“

„Neopovaţuj se mi vyhroţovat!“ řekl Dee posměšně. „Já

nepotřebuji, aby mě můj pán ochraňoval.“

„Střeţ se mého hněvu, čaroději, právě jsi získal dalšího mocného

nepřítele.“

„Víš, co dělám s těmi, kteří mi vyhroţují?“ zeptal se Dee a krev mu

vzteky vřela v ţilách. „Ničím je!“ Prostor zamořil pach síry, a pak se

kostěné zdi začaly rozpouštět jako zmrzlina. „Flamel není jediný

alchymista, který zná tajemství transmutace,“ a sotva to vyslovil,

začaly ze stropu kapat obrovské kapky, které brzy boha války

pokryly mazlavou hmotou. Zbytky kostí padaly ve velkých ţlutých

cákancích.

„Zabijte ho!“ zavyl nešťastně Mars. Satyrové vyskočili na záda

starověkého boha s odhalenými zuby a připravenými drápy a velké

krvelačné oči namířili na anglického čaroděje.

Dee pronesl jediné mocné slovo a luskl prsty. Rozpuštěná kostěná

hmota okamţitě ztvrdla na kámen, a s ní i mocný bůh a oba satyrové.

Niccolo Machiavelli se objevil ve dveřích. Sloţil ruce na prsou a

prohlíţel si tu spoušť uvnitř. Uprostřed místnosti stál zkamenělý

Mars, mstitel, zachycený ve chvíli, kdy se snaţil vstát a najít

rovnováhu, s oběma satyry na zádech.

„Vypadá to, ţe katakomby získaly další podivnou kostěnou sochu,“

šeptal Ital. Dee se odvrátil. „Nejdříve jste zničil Hekaté, teď Marta,“

pokračoval Machiavelli. „Myslel jsem, ţe stojíte na naší straně.

Uvědomujete si,“ volal za Johnem Dee, „ţe jsme oba dva mrtví.

Selhali jsme. Nepodařilo se nám dostat Flamela a dvojčata. To nám

naši pánové z temnot neodpustí.“

„Ještě není po všem,“ zvolal Dee téměř na konci chodby. „Vím,

kam tenhle tunel vede, a vím, jak je dostaneme.“ Zastavil se a

podíval se zpět. Kdyţ znovu promluvil, znělo to uţ méně jistě, jako

371

by měl pochybnosti. Pomalu a neochotně pronesl: „Ale Niccolo…

musíme drţet při sobě. Musíme spojit své síly.“

„Co zamýšlíte?“ zeptal se Machiavelli.

„Společně povoláme stráţce města.“

371

KAPITOLA 53

Morrigana se horko těţko postavila na nohy, ale kolem pasu a

nohou uţ měla pavučinové vlákno tlusté jako lidská ruka. Se

svázanýma nohama se hledá rovnováha těţko, a proto znovu spadla.

Dostala se na okraj věţe a začala sklouzávat dolů, ale v zápětí ji

zachytilo další vlákno a pak další, které se omotalo kolem jejího těla,

za chvíli vypadala jako mumie. Perenela seskočila z pavoucích zad a

nahnula se k Morriganě. Ostrá čepel, kterou sebrala v chodbě,

vibrovala neviditelnou energií a lehce doutnala. Kouř měl barvu

červenobílou a pomalu stoupal k nebi. „Moţná se ti nyní chce křičet

a řvát,“ řekla Perenela s upřímným úsměvem. „Jen do toho.“

Morrigana poslechla. Uvolnila čelisti, černé rty odhalily její dlouhé

ostré špičáky a pak zavyla.

Nervy drásající výkřik se nesl ostrovem. Všechny okenní tabulky,

které ještě na Alkatrazu odolávaly zubu času, se roztříštily na

kousíčky a celá věţ se houpala jako ve větru. Ulice na pobřeţí se

probudily houkáním alarmů, které Morriganin zoufalý výkřik

aktivoval, a psi z okruhu sto šedesáti kilometrů najednou začali

ţalostně kňučet.

Ale její výkřik také donutil zbývající hejno vran vzlétnout do

vzduchu. Ozvala se ohlušující rána, kdyţ se k nebi vznesly tisíce

křídel, které doprovázelo hlasité krákorání. Většina ptáků ovšem

uvízla v pavučinových sítích, které visely všude mezi zničenými

budovami, v kaţdém okně, nataţené od jednoho konce ostrova na

druhý. Kdyţ chycení opeřenci dopadli na zem, postarali se o ně

pavouci různých druhů a velikostí. Zabalili je do stříbrných pavučin.

Během několika málo minut zavládlo na ostrově znovu ticho.

Pouze pár speciálně vyšlechtěných Morriganiných miláčků uniklo.

Šest velkých vran krouţilo nad ostrovem a pozorně se vyhýbalo

pavučinovým lepkavým sítím. Ptáci po chvíli odlétli směrem k

mostu přes záliv, rychle nabrali výšku a otočili se zpět k útoku. Nyní

se pohybovali nad pavučinami a krouţili nad vodárenskou věţí.

Dvanáctero černých očí upřeně sledovalo Perenelu s připravenými

ostrými zobáky a pařáty, které by si nezadaly s lecjakou dýkou.

Pomalu a tiše se snášeli níţ a níţ. Perenela sehnutá k Morriganě si

všimla pohybu nad hlavou a odrazu černých očí. Zvedla ostří se

symbolem a jediným slovem ho tím probudila k ţivotu. Rukou ve

371

vzduchu nakreslila nad sebou hořící trojúhelník, který zůstal viset ve

vzduchu. Nelítostní ptáci se přiblíţili, proletěli červeným ohnivým

symbolem… a zmizeli.

Proměnili se v šest dokonalých vajec, která padala dolů, ale

tenounká pavučinová vlákna je zachytila.

„Snídaně,“ potěšené poznamenala Areop-Enap, která slézala

pomalu z věţe dolů.

Perenela se opatrně posadila vedle zmítající se vraní bohyně a do

klína poloţila hrot se symbolem. Podívala se přes záliv směrem k

městu, které jiţ po více neţ deset let zvala domovem.

„Co chceš teď dělat, vědmo?“ vyzvídala Morrigana.

„Netuším,“ přiznala Perenela. „Vypadá to, ţe Alkatraz je v mých

rukách.“ Při těch slovech se téměř zdálo, ţe ji ta myšlenka pobavila.

„No vlastně, i v rukách Areop-Enap.“

„Ale stále tu jsi uvězněná, tedy pokud jsi neovládla umění létat,“

zaskřehotala Morrigana. „Tohle je pozemek Johna Dee. Zádní turisté

sem nyní nejezdí, ţádní rybáři zde nezastaví. Stále jsi vězněm, stejně

jako bys byla ve své cele. A sfinga stále prochází chodbami tam

dole. Přijde si pro tebe.“

Perenela se usmála. „Můţe to zkusit.“ Obrátila hrot, který ve větru

zašuměl. „Docela by mě zajímalo, v co by se proměnila ona: v

miminko, lví kotě nebo ptačí vejce?“

„Ty víš, ţe se Dee vrátí – a v plné síle. Neopustí svou armádu

příšer.“

„Na něj se také připravím,“ slíbila Perenela.

„Tohle nemůţeš vyhrát,“ vyprskla Morrigana.

„Lidé mně i Nikolasovi tohle opakovali za ta staletí mnohokrát, a

přece jsme stále tady.“

„Co uděláš se mnou?“ zeptala se nakonec vraní bohyně. „Víš, ţe ti

nedám pokoj, dokud nebudeš mrtvá.“

Perenela se usmála. Přitáhla hrot k ústům a lehce do něj foukla, aţ

se rozpálil do běla. „Také by mě zajímalo, co by to provedlo s

tebou?“ řekla zamyšleně. „Dítě nebo vejce?“

„Nevylíhla jsem se z vajíčka, ale narodila,“ řekla prostě Morrigana.

„Můţeš mi hrozit smrtí, ale tím mě nevyděsíš.“

Perenela vstala a zabodla hrot do země. „Nemám v úmyslu tě zabít.

Mám pro tebe daleko lepší trest.“ Podívala se na oblohu a vítr

načechral její dlouhé vlasy, které za ní vlály. „Často mě napadlo,

jaké to je umět létat, jaké to je vznést se k oblakům.“

371

„Je to úţasné, neexistuje lepší pocit,“ doznala upřímně Morrigana.

Perenela se mrazivě usmála. „To jsem si přesně myslela, proto ti

odeberu to, co je pro tebe nejdraţší: tvou svobodu a schopnost létat.

Mám pro tebe připravenou tu nejlepší celu.“

„Ţádné vězení mě nezadrţí,“ řekla opovrţlivě Morrigana.

„Bylo původně vytvořené pro Areop-Enap,“ řekla Perenela.

„Hluboko v podzemí, nikdy uţ neuvidíš sluneční světlo, ani se

nevzneseš k nebi.“

Morrigana vydala ţalostný zvuk a začala sebou mrskat ze strany na

stranu. Vodárenská věţ se otřásala a houpala, ale pavučiny velkého

pavouka byly pevné jako nejsilnější lana. Pak najednou vraní bohyně

utichla, vítr se zvedl a mlha se vlnila kolem obou ţen. V dálce

burácely alarmy pobřeţních částí San Franciska.

Z Morrigany pak vyšlo pár zvuků, které připomínaly pokašlávání,

a Perenele chvíli trvalo, neţ přišla na to, ţe se vraní bohyně směje.

Měla tušení, ţe se jí její odpověď určitě nebude líbit, ale zeptat se

musela: „Řekneš mi, co tě tak pobavilo?“

„Moţná jsi mě porazila,“ začala Morrigana, „ale ty uţ umíráš. Je to

napsáno v tvé tváři a na rukách.“

Perenela zvedla ruku k obličeji a pohnula hrotem, aby si v jeho záři

prohlédla kůţi. Ten pohled ji vyděsil. Zjistila, ţe má na ruce jiţ

tmavé stařecké skvrny, dotkla se své tváře, krku a prsty nahmatala

nové vrásky.

„Jak dlouho ještě potrvá, neţ elixír přestane fungovat, kolik času ti

ještě zbývá? Za jak dlouho zestárneš a zemřeš? Máš před sebou

poslední dny nebo lze ještě mluvit o týdnech?“

„I za pár dní se dá udělat mnoho věcí.“

„Poslouchej mě dobře, vědmo. Poslechni si pravdu. Anglický

čaroděj je v Paříţi. Zajal chlapce a na tvého manţela a ostatní

vypustil Nidhogga.“ Vykašlala další vlnu smíchu. „Poslali mě, abych

tě zabila, protoţe ty a tvůj manţel uţ nemáte ţádnou cenu. Klíčem k

budoucnosti jsou dvojčata.“

Perenela se nahnula k Morriganě. Hrot osvítil obě tváře a zbarvil je

do červena, aţ vypadaly jako strašidelné masky. „Máš pravdu.

Klíčem k budoucnosti jsou dvojčata – ale ke které budoucnosti? Té

pro starobylé bytosti z temnot nebo pro lidi?“

371

KAPITOLA 54

Niccolo Machiavelli udělal nejistý a opatrný krok vpřed a podíval

se dolů na Paříţ. Stál na střeše známé gotické katedrály Notre-Dame,

pod ním protékala řeka Seina, přes kterou se klenul most au Double,

a přímo před ním se rozprostíralo široké náměstí. Drţel se pevně

zdobené zdi a zhluboka, přerývaně natáhl vzduch, aby utišil své

burácející srdce. Právě vyšplhal tisíc a jeden schod z paříţských

katakomb aţ na vršek katedrály, tajnou cestou, o které Dee tvrdil, ţe

ji zná jen on. Nohy se mu třásly únavou a kolena bolela. Machiavelli

rád o sobě tvrdil, ţe je v dobré kondici – byl přísný vegetarián a

kaţdý den skutečně posiloval – ale tento výstup ho opravdu zmohl.

Navíc ho rozčilovalo, ţe tato vyčerpávající cesta na čarodějovi

nenechala ţádné následky. „Kdy jste říkal, ţe jste byl tady nahoře

naposledy?“ zeptal se konverzačním tónem.

„Neříkal,“ vyštěkl Dee. Stál nalevo od Machiavelliho ve stínu jiţní

věţe. „Ale jestli to musíte vědět, bylo to v roce 1575.“ Ukázal na

stranu a dodal: „Právě tady jsem poprvé potkal Morriganu. Zde na

této střeše jsem se dozvěděl pravdu o Nikolasovi Flamelovi a

existenci knihy mága Abraháma. Tudíţ je moţná příznačné, ţe zde

také všechno skončí.“

Machiavelli se nahnul a znovu se podíval dolů. Stál téměř přímo

nad západním rozetovým oknem. Náměstí pod nimi by se mělo

hemţit turisty, ale bylo strašidelně opuštěné. „A jak víte, ţe Flamel a

ostatní vyjdou tady?“ zeptal se.

Ve stínu se zablýskly čarodějovy špičaté zuby v odporné grimase.

„Víme, ţe chlapec trpí klaustrofobií a jeho smysly byly právě

probuzeny. Aţ se probere z transu, ve kterém ho Mars zanechal,

bude k smrti vyděšený a jeho zvýšená citlivost ho doţene téměř na

hranici nepříčetnosti. Pro jeho dobro ho Flamel bude chtít dostat

nahoru, jak nejdříve to jen půjde. A ze starého římského města pod

námi vede tajná chodba do katedrály.“ Najednou ukázal dolů na

pětičlennou skupinu, která přímo pod nimi vylezla z hlavních dveří.

„Vidíte?“ řekl vítězoslavně. „Nikdy se nemýlím.“ Pak se podíval na

Itala a řekl: „Víte, co musíme udělat?“

Machiavelli přikývl. „Vím.“

„Nevypadáte, ţe byste z toho měl radost.“

„Ničit krásnou budovu je zločin.“

371

„A zabíjení lidí není?“ zeptal se Dee udiveně.

„No, lidé se vţdy dají nahradit.“

* * *

„Musím si sednout,“ zasípal Josh. Aniţ čekal na odpověď, zhroutil

se ze Sofiiných a Saint-Germainových rukou na zem. Posadili ho na

hladký kulatý kámen na vydláţděném náměstí. Poloţil hlavu na

kolena a rukama se chytil za holeně. Třásl se tak silně, ţe patama

klepal o kámen.

„Nesmíme se ale zastavovat, musíme dál,“ naléhal Flamel, přičemţ

se nervózně rozhlíţel okolo.

„Dejte nám minutu,“ vyhrkla Sofie. Poklekla vedle bratra, natáhla

ruku, aby se ho dotkla, ale mezi jejich rukama došlo k výboji, aţ oba

nadskočili. „Vím, jak se cítíš,“ řekla tiše. „Všechno je tak… jasné,

hlasité a ostré. Šaty se zdají tak těţké a hrubé, boty příliš úzké, ale

zvykneš si. Zlepší se to, uvidíš.“ Josh procházel tím, čím ona teprve

před pár dny.

„Třeští mi hlava,“ zamumlal Josh. „Cítím se, jako by měla kaţdou

chvílí vybuchnout, jako by v ní bylo příliš mnoho informací. Mám

takové divné myšlenky…“

Sofie se zamračila. To nebylo dobré. Po probuzení byly její smysly

jen přehlcené, pouze kdyţ jí čarodějka z Endoru předala své

zkušenosti, měla pocit, ţe se jí hlava rozletí do stran. Pak ji něco

napadlo, vzpomněla si, ţe kdyţ bratra našla, Mars nad ním stál a

tisknul ruku na Joshovu hlavu. „Joshi,“ řekla potichu. „Kdyţ Mars

probudil tvé schopnosti, co řekl?“

Josh zavrtěl zoufale hlavou: „Já nevím.“

„Přemýšlej,“ řekla přísně, a všimla si, ţe při tom tónu jejího hlasu

Josh bolestí zkřivil obličej. „Prosím, Joshi,“ řekla tišeji. „Je to

důleţité.“

„Nerozkazuj mi, nejsi můj šéf,“ zamumlal s náznakem úsměvu.

„Já vím,“ usmála se Sofie, „ale jsem stále tvá starší sestra – takţe

mi to řekni!“

Josh se zamračil, ale vzpomínání mu způsobovalo neskutečné

utrpení. „Řekl… řekl, ţe probuzení schopností není dar, ale ţe za to

budu muset časem zaplatit.“

„Co dalšího?“

371

„Řekl… řekl, ţe moje aura je jedna z nejsilnějších, se kterými se

kdy setkal.“ Josh znovu viděl boha, kdyţ mu říkal tato slova, nyní

jako poprvé svými zbystřenými smysly. Všímal si kaţdého detailu na

jeho helmě, ornamentů na hrudi a vnímal i zřetelnou bolest v jeho

hlase. „Říkal, ţe mi také dá dar, který budu moţná potřebovat ve

dnech, které přijdou.“

„Nemám nejmenší tušení, co to bylo. Kdyţ poloţil ruku na mou

hlavu, měl jsem pocit, ţe se mě snaţí protlačit podlahou. Ten tlak byl

neskutečný.“

„Něco ti předal,“ řekla ustaraně Sofie. „Nikolasi,“ zvolala.

Ale nenásledovala ţádná odpověď, kdyţ se obrátila, zjistila, ţe

všichni tři strnule zírají směrem ke katedrále.

„Sofie,“ pronesl Nikolas váţně, aniţ se otočil, „pomoz svému

bratrovi na nohy. Musíme odsud zmizet, a to hned, neţ bude pozdě.“

Jeho klidný, rozváţný hlas ji vyděsil víc, neţ kdyby křičel. Chytila

Joshe v podpaţdí, i kdyţ to mezi nimi jiskřilo, zvedla ho a otočila.

Před nimi se objevily tři skrčené neforemné příšery.

„Myslím, ţe uţ je pozdě,“ odpověděla Sofie.

Za svůj dlouhý ţivot se Dr. John Dee učil ovládat nejen golemy,

ale také vytvářet a ovládat simulakra a homonkuli. Machiavelliho

specialita byl zase tulpa. Princip stvoření umělé bytosti byl

překvapivě podobný, pouze materiál se lišil.

Nicméně oba byli schopni přivést k ţivotu neţivé substance a

ovládat je pouhou silou vůle.

Nyní stáli bok po boku čaroděj vedle Itala na střeše staré Notre-

Dame a soustředili se na jediné.

Chrlice a ostatní vytesané sochy z katedrály oţívaly jeden za

druhým za mohutného praskání a drolení kamene.

Chrlice se pohnuly jako první.

Jednotlivě i v párech, pak uţ jich byly tucty a stovky a všechny se

odlupovaly od budovy, jako by je někdo odkrajoval z dortu.

Vylézaly ze skrytých zákoutí i zapomenutých skulin a neviditelných

okapů. Měly různé podoby – draci, hadi, kozy, opice, kočky, psi i

nezařaditelné příšery pomalu slézaly po průčelí staré budovy.

Potom se přidaly sochy s nejzkřivenějšími výrazy v obličeji, které

jste kdy viděli. Lvi, tygři, opice i medvědi se postupně vytrhávali z

kamene a mířili dolů.

371

„Tohle není dobré, vlastně je to dost mizerná situace,“ zamumlal

Saint-Germain.

Kamenný lev vytesaný bez příkras dopadl na zem přímo před

hlavní vchod do katedrály a vydal se klapajícím krokem po hladké

dlaţbě vpřed.

Hrabě mávl rukou a lva zasáhla ohnivá koule, která ho celého

obalila…, neměla však ţádný účinek kromě toho, ţe spálila letitý

nános špíny a ptačího trusu. Lev se stále přibliţoval. Saint-Germain

vyzkoušel různé druhy ohňů, různých tvarů – šipky, ploty, koule,

chomáčky dýmu – ale všechno marně.

Dláţdění se hemţilo čím dál větším počtem oţivlých kamenných

příšer. Pár se jich i roztříštilo, ale většina přeţila. Rozptýlily se, aţ

zaplnily celé prostranství, a začaly se blíţit. Navíc to vypadalo, ţe se

je snaţí obklíčit, a zhatit sebemenší šanci k útěku. Některá stvoření

byla sloţitě a nádherně propracovaná do všech detailů, jiná zvětralá

časem jen stěţí drţela neurčitý tvar. Velké chrliče se pohybovaly

pomalu a s rozvahou, zatímco malé poskakovaly neposedně sem a

tam. Nakonec se ale všechny přibliţovaly v naprostém a děsivém

tichu aţ na zvuky, které vydávaly postupem po dláţděném náměstí.

Z davu se vydělilo stvoření napůl podoby lidské a zpola kozí, které

předběhlo zbytek zástupu. Šlo po čtyřech aţ ke skupině a svými

zdobenými rohy zaútočilo na Saint-Germaina. Johanka vyskočila a

mečem se po chrliči ohnala. Naneštěstí mečem proti kameni nic

nezmohla a kromě jisker, které se rozlétly okolo, se stvoření ani

nezpomalilo. Hrabě se snaţil na poslední chvíli uskočit, a pak udělal

tu velkou chybu. Praštil zvíře po hřbetu, kdyţ se přiblíţilo. Rukou

mu projela bolest a kozí muţ se snaţil zastavit, coţ se mu na

kluzkém povrchu nedařilo. Uklouzl a upadl na zem, přičemţ si

zlomil jeden ze svých rohů.

Nikolas vytáhl Klarent a chytil ho oběma rukama. Napadlo ho,

které zvíře asi zaútočí první. Medvěd s hlavou dívky se pohnul

dopředu a roztáhl pracky. Nikolas bodnul, ale meč jen neškodně

zaskřípal o kamennou koţešinu medvěda. Rychle znovu máchnul,

ale vibracemi meče ochrnula celá jeho paţe, téměř meč upustil na

zem. Medvěd napřáhl svou obrovskou pracku, projela těsně

vzduchem nad alchymistovou hlavou. Kamenné zvíře ztratilo

rovnováhu a toho Nikolas vyuţil a vlastní vahou přispěl k tomu, ţe

medvědí tlapy skončily na zemi, kde se roztříštily o dlaţbu.

371

Sofie stála před bratrem a zoufale se ho snaţila krýt. Dokonce

vypustila pár větrných vírů, které ale jen naráţely do kamenného

zástupu a vznesly do vzduchu jen pár novin.

„Nikolasi,“ ozval se zoufalý Saint-Germainův hlas, kdyţ je

kamenný zástup obklíčil a kruh se zuţoval. „Trochu kouzel a

alchymie by teď neškodilo.“

Nikolas natáhl pravou ruku, ve které se objevila zelená skleněná

koule. Po chvíli praskla a tekutina, která byla uvnitř, se opět vsákla

do alchymistovy kůţe. „Nemám dost síly,“ odpověděl alchymista

odevzdaně. „Transmutace tam dole v katakombách mi sebrala

zbytky sil.“

Chrlice uţ byly téměř na dosah, kámen skřípal a klapal po

dlaţebních kostkách kaţdým jejich krokem. Malé sochy byly

rozdrcené pod neohrabanými kroky velkých stvoření.

„Oni nás jednoduše smetou,“ zamumlal hrabě.

„Musí je ovládat Dee,“ zabručel Josh. Sloţil se v Sofiině náručí s

rukama na uších. Kaţdý krok, kaţdé zaskřípání kamene znamenalo

pro něj vyloţené utrpení.

„Je jich tu příliš mnoho, aby je ovládal jen jeden,“ řekla Johanka.

„Musí je ovládat oba, Dee i Machiavelli.“

„Ale musí být blízko,“ uvaţoval Nikolas.

„Velice blízko,“ upřesnila Johanka.

„Vůdce vţdy zaujme nejlepší pozorovací místo,“ řekl Josh a

samotného ho překvapilo, odkud to ví.

„Coţ znamená, ţe jsou na střeše katedrály,“ dedukoval Flamel.

Pak Johanka ukázala nahoru. „Vidím je. Tam mezi věţemi, přímo

nad západním rozetovým oknem.“ Hodila meč manţelovi a pak se

rozzářila její aura a vzduch zavoněl levandulí. Její aura tuhla a

získávala tvar, zatímco v levé ruce jí vyrostl luk a v pravé zářící šíp.

Natáhla luk a zamířila šípem nahoru a vystřelila.

„Zahlédli nás,“ oznámil Machiavelli. Po tvářích mu stékaly velké

kapky potu a rty měl promodralé úsilím, které vynaloţil na řízení

kamenné armády.

„Na tom nezáleţí,“ řekl Dee, aniţ uhnul pohledem ze stvoření,

která ovládal. „Jsou naprosto bezmocní.“ V jeho zorném úhlu stála

dole na náměstí pětice lidí, která byla obklíčena kamennými,

neustále se přibliţujícími sochami.

371

„Pak to tedy skončeme,“ procedil skrz sevřené zuby Machiavelli.

„Ale nezapomeňte, ţe ty děti potřebujeme ţivé.“ Najednou zmlkl,

všiml si totiţ tenkého stříbrného předmětu, který se k němu blíţil

vzduchem. „To je šíp!“ udiveně vyjekl, kdyţ se mu hrot hluboce

zarazil do stehna. Celou nohu od kyčle po prsty zachvátila bolest,

Machiavelli zavrávoral a upadl na střechu katedrály. Rukama si tiskl

ránu, která kupodivu nekrvácela, bolest byla přesto nesnesitelná.

Na zemi, hluboko pod nimi nejméně deset chrličů zamrzlo

uprostřed pohybu nebo úplně odpadlo. Popadaly na zem jako švestky

a ostatní do nich naráţely a kácely se přes ně. Nárazy kamene o

kámen odsekávaly kusy soch, a některé zvláště staré se úplně

rozdrolily na prach. Stále ale zbýval dostatečně početný zástup

kamenných stvoření, která se hrozivě stahovala kolem pětice lidí.

Nahoru na střechu dolétla další várka šípů, které se ale jen

neškodně odrazily nebo rozplácly o zeď.

„Machiavelli!“ zvolal Dee.

„Já nemůţu…“ Bolest v noze byla nepopsatelná a Italovi se po

tváři koulely slzy jako hrachy. „Nemůţu se soustředit.“

„Pak to budu muset dokončit sám.“

„Chlapec a dívka,“ slabým hlasem upozornil Machiavelli.

„Potřebujeme je ţivé.“

„Ne tak úplně. Dokáţu je přivést ze záhrobí. A ovládat pak jejich

těla.“

„Ne! To ne!“ zakřičel Machiavelli.

Dee si ho ale nevšímal a soustředil svou pozornost výhradně na

zástup chrličů a soch, který dole ovládal, a rozkázal: „Zabijte je.

Zničte je všechny!“

Kamenná armáda se pomalu jako jeden muţ pohnula kupředu.

* * *

„Johanko, ještě!“ zakřičel Nikolas. „vystřel znovu!“

„Nemůţu.“ Pleť drobné Francouzsky úplně zešedla vyčerpáním.

„Ty šípy jsou tvořené z mé aury, a uţ není z čeho brát.“

Chrlice se blíţily čím dál víc, prostor mezi nimi a Flamelovou

skupinkou se neustále zmenšoval. Všude znělo neblahé šoupání a

šourání těţkých kamenných nohou a i jiných částí kamene po

dláţděném náměstí. Jejich pohyb omezovala skutečnost, ţe některé

ani neměly nohy, zato měly pařáty, zuby, rohy nebo ohony s ostny.

371

Jejich síla ale byla v mnoţství a jednoduše by smetly kaţdého, kdo

by se jim připletl do cesty.

Josh zvedl jakousi malou kamennou hlavu, která musela být hodně

stará, neměla uţ ani konkrétní tvar a byla hodně oprýskaná a

ošlehaná časem. Hodil ji zpět do zástupu kamenných nepřátel.

Zasáhl větší chrlič, který se po ráně rozsypal na prach. Joshův obličej

se zkroutil bolestí, jakýkoliv zvuk byl pro něj utrpení, natoţ takový

rachot. Pak si ale uvědomil, ţe kamenná armáda má svou slabinu. S

rukama přitisknutýma na uši se mţouravě díval kolem, díky svým

probuzeným smyslům viděl kaţdičký detail kamenných soch. Kámen

odolával oceli i kouzlům…, ale přesto nebyl nezničitelný. Uvědomil

si, ţe kámen je starý a křehký a zauvaţoval: co můţe zničit kámen?

… V hlavě se mu objevila vzpomínka… rozhodně však nebyla

jeho vlastní… starodávné město, zdi se bortily, rozpadaly se na

prach…

„Mám nápad,“ zakřičel.

„Sem s ním, nutně potřebujeme něco, co bude fungovat,“ zvolal

Saint-Germain. „Je to nějaké kouzlo?“

„Je to spíš z přírodních věd,“ Josh se podíval na hraběte a řekl:

„Francisi, jak horký plamen umíš vypustit?“

„Hodně horký.“

„A ty Sofie, jak mrazivý proud vzduchu vytvoříš?“

„Hodně studený,“ řekla a pomalu jí docházelo, o čem její bratr

mluví. Kdysi v laboratoři dělali stejný experiment.

„Tak na co čekáte?“ zvolal Josh.

Zdobený drak s rozbitým netopýřím křídlem vystoupil z davu.

Saint-Germain na něj zamířil svůj plamen v plné síle, aţ ho rozpálil

do červena. Potom Sofie vypustila ze svých rukou arktický mrazivý

vítr.

Hlava kamenného draka popraskala a postupně se rozpadla.

„Ţár a chlad,“ zvolal Josh.

„Rozpínání a smrštění,“ smál se rozechvělý Nikolas. Pohlédl

nahoru, kde na střeše katedrály stál sotva viditelný Dee. „Jeden ze

základních principů alchymie.“

Saint-Germain zalil plamenem kance, který poskakoval k nim, a

Sofie ho zmrazila. Nohy mu pak odpadly, jako by je někdo odřízl od

těla.

„Ţár musí být větší,“ křikl Josh. „A proud vzduchu chladnější,“

řekl sestře.

371

„Zkusím to,“ zašeptala, ale oči jí uţ šedivěly únavou. „Nevím, jak

dlouho to ještě vydrţím.“ Podívala se na bratra. „Pomoz mi,“ řekla.

„Dovol mi pouţít tvou sílu.“

Josh se postavil za Sofii a obě ruce jí poloţil na ramena. Stříbrná i

zlatá aura zapraskaly, zazářily a propletly se. Johanka si uvědomila,

co dvojčata dělají, a vzala za ramena manţela. I jejich aury, červená

a stříbrná, se navzájem propojily. Kdyţ hrabě vystřelil oheň na

blíţící se chrliče, byl plamen tak silný, ţe kámen rozţhavil doběla.

Sofie pak vypustila ten nejmrazivější proud vzduchu, který kdy tato

planeta viděla. Saint-Germain se pomalu otáčel v kruhu a Sofie ho

následovala. Kámen praskal, starodávný materiál se rozpadal pod

neuvěřitelným ţárem, a kdyţ se ještě přidala mrazivá síla ze

Sofiiných rukou, účinek byl nevídaný. Rozţhavené sochy

vybuchovaly a rozpadaly se na mazlavou špinavou suť. Padla první

řada, pak druhá, třetí a další, aţ kolem v kruhu leţely trosky kamene

a prach.

Saint-Germain a Johanka vyčerpáním skončili na zemi, Sofie a

Josh pokračovali a mrazivou silou zničili i zbývající sochy a chrliče.

Poslední staletí slouţily k odvodu vody, kámen byl nahlodaný nejen

časem ale i vodou, materiál byl křehký a porézní. Za pomoci

Joshovy síly Sofie zmrazila veškerou vlhkost v chrlících, která je pak

roztrhala.

„Dva, kteří jsou jedno,“ zašeptal Nikolas, který se vyčerpaně krčil

na zemi. Díval se na dvojčata, jejichţ aury zářily kolem nich, stříbrná

a zlatá, propletené v jednu a v záři jako by se značilo starověké

brnění. Jejich spojené síly byly neuvěřitelné, a vypadalo to, ţe i

nevyčerpatelné. Nikolas v tu chvíli věděl, ţe tato síla můţe

ovládnout, přetvořit, ale i zničit svět.

Poslední z chrličů padl k zemi a roztříštil se, aury dvojčat vyhasly a

alchymistu poprvé napadlo, jestli rozhodnutí probudit schopnosti

Joshe a Sofie bylo opravdu to správné.

Na střeše Notre-Dame Dee a Machiavelli sledovali bezmocně

Flamela a ostatní, jak se prodírají kamennými troskami a míří k

mostu.

„Máme velký problém,“ procedil Machiavelli skrz zuby. Šíp z jeho

stehna zmizel, ale stále nemohl nohou hýbat.

371

„My?“ pronesl Dee povzneseně. „Tohle všechno je jen vaše chyba,

Niccolo. Nebo alespoň tak to bude stát v mé zprávě. A vy víte, co to

znamená, ţe?“

Machiavelli se postavil a narovnal se. Opřel se o zeď, aby

nenamáhal zraněnou nohu. „V mé zprávě bude stát něco jiného.“

„Nikdo vám neuvěří,“ opáčil Dee sebevědomě a odvrátil se.

„Všichni vědí, ţe jste mistr lţí a intrik.“

Machiavelli sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malý diktafon. „Pak

mám tedy štěstí, ţe jsem si nahrál všechno, co jste řekl.“ A poklepal

na malý přístroj. „Je to automat, nahrál kaţdé vaše slovo, které jste

řekl.“

Dee se zastavil. Pomalu se otočil na Itala a prohlédl si tenký

diktafon. „Kaţdé slovo?“ zeptal se.

„Kaţdé,“ řekl váţně Machiavelli. „Myslím, ţe bytosti z temnot

uvěří mé zprávě.“

Dee zíral strnule na Itala, a po chvíli kývl. „Co chcete?“

Machiavelli ukázal směrem dolů na tu zkázu. Jeho úsměv byl

děsivý. „Podívejte, co ta dvojčata dokáţou…, a to jejich schopnosti

byly sotva probuzeny a nejsou pořádně ani cvičeny.“

„Co navrhujete?“ zeptal se Dee.

„Mezi námi, vy a já máme přístup k neuvěřitelnému vědění. Pokud

budeme pracovat spolu – spíš neţ proti sobě – měli bychom být

schopni dvojčata najít, zajmout a vycvičit k našim cílům.“

„Vycvičit je!“

Machiavelliho oči začaly zářit. „Jsou to dvojčata z legendy. Dva,

kteří jsou jedno, a jeden, který je vším. Aţ ovládnou magii všech

elementů a přírodních ţivlů, nikdo je nezastaví.“ Jeho úsměv se

změnil v téměř vítězný výraz. „A kdo je bude mít na své straně,

ovládne celý svět.“

Čaroděj se otočil a zamţoural na konec náměstí, kde právě uviděl

Flamela mezi troskami. „Myslíte, ţe tohle alchymista ví?“

Machiavelli se hořce zasmál. „Samozřejmě ţe to ví. Proč si

myslíte, ţe by je jinak učil a trénoval?“

PONDĚLÍ

4. června

302

KAPITOLA 55

Přesně ve 12:13 vyjel vlak ze severního paříţského nádraţí do

Londýna. Cesta trvá dvě hodiny a dvacet minut a vlak končí na St.

Paneras v Londýně.

Nikolas seděl naproti Sofii a Joshovi v první třídě a odděloval je

pouze stoleček. Saint-Germain jim koupil lístky pomocí

neidentifikovatelné kreditní karty a dal jim francouzské pasy s

fotografiemi, které ani vzdáleně nepřipomínaly ţádného z nich,

hrabě je však uklidňoval s úsměvem: „Řekněte, ţe jste v poslední

době hodně zestárli.“ Johanka běhala po nákupech celé dopoledne a

nakonec Joshovi a Sofii donesla batohy plné oblečení a toaletních

potřeb. Kdyţ se Josh podíval do svého batohu, zjistil, ţe obsahuje i

jeho malý notebook, který mu včera Saint-Germain dal. Bylo to

včera? Zdálo se to jiţ celou věčnost.

Nikolas roztáhl noviny, nasadil si levné brýle, které předtím koupil

v drogerii, a vlak vyjel ze stanice. Flamel drţel výtisk Le Monde a

dvojčata zřetelně viděla titulní stranu, na které se vyjímala fotka

zdevastované Paříţe po Nidhoggově útěku.

„Píše se tu,“ četl pomalu Nikolas, „ţe se propadla část katakomb.“

Otočil stranu s fotkou suti a kamení na známém náměstí před

katedrálou Notre-Dame. „Odborníci tvrdí, ţe pád a roztříštění

některých známých paříţských chrličů a soch způsobily kyselé deště,

které poničily jejich strukturu. Obě události spolu nesouvisí,“ dočetl

Nikolas a sloţil noviny.

„Takţe jste měl pravdu,“ přiznala Sofie, do jejíţ tváře se

nesmazatelně vryla únava, ačkoliv spala téměř deset hodin. „Dee a

Machiavelli to všechno zakryli, jako by se nic nestalo.“ Podívala se z

okna, vlak projíţděl a protínal koleje. „Paříţí včera prošel netvor,

chrliče a sochy slezly z budov dolů…, a v novinách se nic z toho

neobjeví, nikdy se to nestalo.“

„Ale stalo,“ řekl váţně Flamel. „A ty ses naučila magii ohně a

Joshovy schopnosti byly probuzeny. A včera jste se oba přesvědčili,

jak jste mocní, pokud stojíte při sobě.“

„Ale zemřela Scathach,“ vzpomněl smutně Josh.

Nevzrušený výraz Flamelovy tváře Joshe zároveň mátl i rozčiloval.

Podíval se na sestru a pak zpět na Nikolase. „Scatty,“ dodal

rozzlobeně. „Pamatujete? Utopila se v Seině.“

303

„Utopila?“ Flamel se usmál, a nové vrásky na čele i u očí se

prohloubily. „Ona je upírka, Joshi,“ řekl trpělivě. „Vůbec

nepotřebuje dýchat vzduch. Vsadím se, ţe ji pěkně rozzuřilo, kdyţ

spadli do vody. Nesnáší vodu,“ dodal. „Chudák Dagon, určitě neměl

šanci.“ Opřel se zády do pohodlného sedadla a zavřel oči. „Jedeme

na malý výlet, na místo kousek od Londýna a pak se pomocí mapy

energetických drah a bran dostaneme domů do San Franciska a k

Perenele.“

„Proč jedeme do Anglie?“ zeptal se Josh.

„Navštívíme nejstaršího člověka z nesmrtelných na světě,“ oznámil

alchymista. „Zkusím ho přesvědčit, aby vás oba zasvětil do magie

vodního ţivlu.“

„Kdo je to?“ chtěl vědět Josh a uţ vytahoval notebook, protoţe

první třída měla wi-fi.

„Král Gilgameš.“

Konec druhého dílu

AUTOROVA POZNÁMKA

O PAŘÍŽSKÝCH KATAKOMBÁCH

Katakomby pod Paříţí, do kterých se dostali Josh se Sofií, skutečně

existují. Je to výjimečný systém sklepení a chodeb, které dokonce,

jak Machiavelli správně poznamenal, mají i své názvy. Paříţ ročně

navštíví milióny turistů, většina z nich však o systému tunelů pod

městem vůbec neví.

Oficiálně se jim říká „Kamenolomy Paříţe,“ – doly, ale jsou

obecně známé jako katakomby a patří k divům tohoto města. Některé

útvary, jako zdi z kostí nebo do neuvěřitelných tvarů poskládané

lebky, jsou veřejnosti přístupné. Jejich vznik se datuje do

osmnáctého století, kdy všechna těla a kosti ze Hřbitova neviňátek

byly vyzdviţeny a přesunuty do vápencových chodeb a sklepení.

Brzy následovaly i ostatní hřbitovy a nyní se dokonce tvrdí, ţe je tam

dole pochováno více neţ sedm miliónů lidí. Není známo, kdo

vytvořil různé dekorace a uspořádání kostí, moţná některý řemeslník

anebo umělec chtěl vyzdobit místo mrtvým, kteří nemají ţádnou

hrobku, jeţ by nesla jejich jméno. Zdi z kostí, ozdobené lebkami jsou

zajímavým způsobem děsivé a někde jsou i dramaticky osvícené.

První, kdo zde těţili vápenec, byli Římané. Vytvořili první římské

osídlení, které nazvali Lutecia na ostrově města. Tam, kde stojí

katedrála Notre-Dame, kdysi stával monument věnovaný antickému

římskému bohu Jupiterovi. Od desátého století se z dolů v Paříţi těţil

vápenec ve velkém na stavbu hradeb a katedrály, posléze také na

královský palác Louvre. Katakomby slouţily léta jako skrýše pro

pašeráky a útočiště v nich našel bezpočet bezdomovců. V minulém

století za druhé světové války slouţily také jako úkryt nejen pro

francouzský odboj, ale základnu zde měla i německá armáda.

Speciální jednotka katafilů opravdu prochází katakombami, a

nedávno v nich objevila ilegální galerie a kina.

Oficiální název katakomb je Kostnice Denferta Rocherau a vchod

je přímo proti stejnojmenné stanici metra. Veřejnosti je přístupná jen

malá část, chodby jsou zrádné, úzké, často zatopené a plné děr a

propadlin.

Jsou proto ideálním místem pro úkryt spícího boha.

PODĚKOVÁNÍ

Čaroděj by nevznikl bez podpory mnoha lidí, a jejich seznam je

daleko delší, ale můj dík patří především…

Kristě Marino, Beverly Horowitz, Jocelyn Lange a Christine Labov

z Delacorte Pressu, bez jejich pomoci, trpělivosti i důvěry…

Bary Krostovi v BKM a Franku Reimannovi z Literary Group za

jejich podporu a rady… Zvlášť musím poděkovat: Libby Lavelle,

která dala hlas Perenele… Sarah Baczewski za nejlepší poznámky…

Jeromymu Robertovi, který se postaral o vzhled… Michaelovi

Carrolovi, který Čaroděje četl první i poslední…

A NAKONEC

Claudetite, Brooks, Robin, Mitch, Chris, Elaine, David, Judith,

Trista, Cappy, Andrea, Ron a samozřejmě Ahmet za všechno ostatní!

A určitě jsem ještě na někoho zapomněl…

Michael Scott

ČARODĚJ

Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela Z anglického originálu The Magician /The Secrets of the Immortal

Nicholas Flamel/ vydaného v Random Children’s Books a division of Random

House Inc. New York pod značkou Delacorte Press v roce 2008 přeloţila Zuzana Zábrodská

Grafickou úpravu dle anglické předlohy navrhl pro české vydání David Dvořák

Redigovala Alena Peisertová Sazba a příprava pro tisk Typograf, s. r. o. Praha

Vydala Euromedia Group k. s. – Kniţní klub v Praze 2008 jako svou 4497. publikaci

Odpovědná redaktorka Stanislava Zábrodská

Technický redaktor David Dvořák

Počet stran 472

Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

Vydání první Pro čtenáře fantasy od 12 let do 112 let

www.euromedia.cz