Evoluční psychologie

Adéla Vaverková1. roč. molekulární

biofyzika

Spojení Oidipovský komplex je všeobecně známo.

Používá se v psychoanalýze k označení milostného vztahu syna k matce.

Je to typ muže, tzv. „maminčin chlapeček“, který je až příliš vázán na svou matku.

Vznik komplexu vystihl Sigmund Freud a pro pojmenování snad ani nemohl vybrat vhodnější název.

Podle jeho teorie začnou chlapci ve věku 3 – 6 let pociťovat instinktivní náklonnost k matce a nenávist k otci → představuje pro ně soka.

Později si ale uvědomí, že otec by pro ně mohl znamenat hrozbu, touhu po matce tudíž vytěsní do nevědomí a identifikuje se svým otcem.

S překonáním komplexu dochází k formování superega (jakéhosi nadjá) a k posílení vztahu s rodiči.

Podobný proces, s jistými specifiky, probíhá i u dívek, tzv. Elektřin komplex.

Komplex získal název podle hlavní postavy mýtu o Oidipovi.

Jeho otci věštba předpověděla, že zahyne rukou vlastního syna. Otec se tedy rozhodl syna zbavit, nechal jej odnést do lesa s pořezanými chodidly, aby nemohl utéci. Muž, který však měl Oidipa do lesa zanést, rozhodl se jej raději svěřit do rukou pastýře, který jej později předal korintskému králi Polybovi. Ten se dítěte ujal. Jednoho dne však Oidipus pojal podezření, že není vychováván vlastními rodiči a chtěl zjistit pravdu. Vydal se proto do Delf za věštkyní Pýthií. Ta mu prozradila jen budoucnost (shodnou jako před léty jeho otci), nikoliv minulost. Oidipus se vydal na cestu do Théb, při které se však dostal do potyčky, při níž zabil muže. Tímto mužem byl sám thébský král, Oidipův otec.

Oidipus došel do Théb, kde lidé truchlili za zemřelého krále, a byly sužováni nemilosrdnou Sfingou. Oidipovi se podařilo od ní Théby osvobodit a lid jej z vděčnosti zvolil králem. Oženil se s vdovou po zemřelém králi Iokastou, aniž by tušil, že se jedná o jeho vlastní matku.

Na Théby brzy dolehla pohroma v podobě moru. V této době vyřkla Pýthie věštbu:  Thébané mají z města vyhnat vraha krále, dříve se moru nezbaví. Oidipus navštívil věštce Teiresia a ten mu po dlouhém přemlouvání sdělil celou pravdu o tom, že to on je vrahem krále - svého otce - a manželem své matky.

Oidipus zprvu nechtěl uvěřit. Zeptal se však své ženy a ta mu potvrdila, že měla se svým prvním mužem syna, kterého nechal pohodit v horách. Iokasta i Oidipus pochopili celou pravdu. Iokasta si sama vzala život a Oidipus si vypíchl oči.

Pozůstatky komplexu se dají najít na každém muži.

Vadí jim, pokud se někdo přespříliš přiblíží k jejich přítelkyni a v ostatních mužích vidí soka.

Horší je situace, pokud je muž fixován na matku a to především v dospělosti.

Přehnaná náklonnost může přetrvávat i po celá léta.

 Je teorie osobnosti založená Sigmundem Freudem. Spadá do oblasti psychodynamické psychologie, která

za základ lidské psychiky a motivace lidského chování považuje neuvědomované procesy skrytě probíhající v podvědomí,předvědomí či nevědomí.

Freudova psychoanalýza přisuzuje hlavní roli pudům, především sexuálnímu pudu, který nazývá libido.

Psychoanalýza významně ovlivnila vývoj psychologie, patří k všeobecnému vzdělání psychologů a dodnes se užívá v psychoterapii a psychologickém poradenství.

Freudismem bylo inspirováno mnoho pozdějších psychologických i psychoterapeutických směrů, ať už na Freuda navazovaly nebo mu naopak oponovaly.

Dítě touží proniknout do rodičovské intimity,která skrývá tajemství a neznámé skutečnosti.

Dítě si na základě fantazií a letmého pozorování vytváří obraz vrcholného tělesného sblížení rodičů (jemuž se snaží zabránit, pokud se ho samo nemůže účastnit).

Fantazijní obraz primární scény je obvykle vzdálený od reality, nicméně v dítěti probouzí směs úzkosti a vzrušení. Typické primitivní představy o rodičovském sexu jsou fantasmagorické a strašidelné.

Z psychoanalýz dětí i dospělých vyplývá, že primární scéna má často charakter násilného aktu, zvláště ze strany muže. Někdy bývá ztvárněna dokonce jako apokalyptická vize.

Tyto fantazie se mohou stát historickým podkladem k perverzním praktikám i ke zločinům dospělých osob.

Přenesení pozornosti oidipského dítěte ke genitálnímu vzrušení a k sexu vůbec je podnětem nejen k tvorbě primární scény, ale i dalších fantazijních konstrukcí, které s intimitou rodičů nějak souvisejí. Např. rodinný román.

Koncept sloužící k označení fantazií, jejichž prostřednictvím dítě přizpůsobuje rodinné poměry vlastním přáním, např. si představuje, že je nalezencem patřícím jiným, výjimečným rodičům (v touze po vlastní velikosti) nebo rodičům připisuje tajná milostná dobrodružství, své sourozence považuje za nevlastní, atd.

Smyslem rodinného románu je obejít frustrující okolnosti, na něž dítě ve styku s vnější realitou naráží a nedokáže je akceptovat.

Doposud dyadický svět předoidipského dítěte, reprezentovaný vztahem k mateřskému objektu, se příchodem otce komplikuje, neboť vzniká trojúhelník vztahů.

Dítě je tedy postaveno před úkol s cílem rodičovský pár rozbít a zrušit celý trojúhelník.

Zmíněný trend poznáváme např. ve fantaziích o zabití rivalitního rodiče a o zaujetí jeho místa v páru. 

Ze strany rodičů vnímá hrozbu, že za přání bude potrestáno, protože incest a vražda nesmějí být v rodinném trojúhelníku akceptovány, má-li tato základní lidská pospolitost dále fungovat.

Freud řekl, že zdravá cesta oidipského dítěte se nemůže vyhnout zármutku nad ztrátou tohoto iluzorního vztahu. Dítě je konfrontováno s prosociálními požadavky vnějšího světa, které si od něj vynucují respekt a přizpůsobení.

Záleží na konkrétních rodičích nebo osobách je zastupujících, zda se všem třem zúčastněným podaří dospět k zdravému intrapsychickému kompromisu, který dítě vyvede z kruhu jeho incestuálních a vražedných tužeb a  že bude schopno snést existenci rodičovského styku a nevlastnění jejich světa. 

Komplex se ale objevuje i v ranější negativní podobě. V jejím rámci dítě touží po rodiči téhož pohlaví (chlapec např. projevuje něžný, žensky vstřícný postoj k otci) a pociťuje žárlivost k "opačnému" rodiči.

Freud si povšiml, že oidipský syn může pociťovat nevraživost k matce rovněž za to, že dala přednost sexuálnímu styku s otcem, což kvalifikuje jako nevěru.

Milovaná matka, která o dítě pečuje, krmí jej a laská, je stejná matka jako ta, která chodí s otcem do postele.

To je pro některé lidi (malé, ale i velké) stěží stravitelná pravda. V důsledku této "nehoráznosti" bývá obraz matky, např. ve snech, nějak poškozený nebo deformovaný.

Vytvořila pojem tzv. depresivní pozice. Podle ní začíná oidipská situace již během

prvního roku života a prochází komplexním vývojem, než dospěje ke svému vyvrcholení ve čtyřech letech, tedy ve věku klasického Oidipova komplexu.

Fakt, že dítě není vpuštěno do tajemného světa dospělé sexuality, přináší dítěti velkou frustraci a závist.

Už u půlročního dítěte prý lze rozpoznat také pocit žárlivosti, založený na podezřívání a na rivalitě s otcovskou nebo jinou třetí postavou. 

Situace, kdy syn ve své mysli zvítězí, zničí otce a získá matku: zdůrazňuji pouze ve své mysli.

Napomáhají tomu skutečnosti, kdy otec odejde/musí odejít/chce odejít od matky se synem, zemře, pije, je jinak submisivní nebo v jiné formě nepřítomen.

Otec obecně ve vývoji má význam především proto, že dítě, ať chlapce, či dívku vysvobozuje ze zajetí dyády (vztahu o dvou členech) dítě/matka (vysvobozuje i matku), otvírá perspektivu - pokud je jeho nabídka správně načasována, pokud se vývoj dyády matka/dítě děl přiměřeným tempem, pak je to pro všechny dobré.

Freud tvrdil, že partnera si vybíráme podle rodiče opačného pohlaví, tedy v dědictví oidipovského trojúhelníku.

Zvláštní je problematická volba typu "poškozený třetí" a volba typu "světice" versus "děvky".

V prvním případě je cenná jen ta partnerka, která má partnera, cílem je atakovat v duchu oidipovských přání vztah dvou lidí a v dospělosti získat oidipovský triumf.

V druhém případě je vztah s manželkou svatý a nelze jej poskvrnit sexem a spermatem, vztah s manželkou je jen k plození dětí, zatímco anonymní vztahy nebo milostné pletky s jinými ženami mohou být plné pestrých sexuálních praktik - je zde prvek idealizace světice, přenesený z matky, a devalvace žen obecně pro jejich stav "kastrovanosti„.

1. Mýtus o Oidipovi lze vykládat také jiným způsobem, než učinil Freud.

2. Oidipův komplex je pouze projekcí Freudova intimního života do antického mýtu.

3. Tato projekce nemá univerzální platnost, protože Oidipův komplex je chorobným projevem, a tudíž není přítomen v mysli všech lidí. Klíčí pouze v patogenním výchovném prostředí, kde jsou na scéně obě pohlaví rodičů (autor doslova tvrdí, že komplex je způsoben "absencí dostatečných prožitků ochrany a sebeobětování ze strany pečující osoby").

4. Komplex je výslednicí vývojově ranějších motivů a zážitků, ze kterých lze komplex psychologicky odvodit.

F. M. Dostojevskij – Bratři Karamazovi (námět otcovraždy)

W. Shakespear - Hamlet

Formulací Oidipova komplexu Freud vytušil, že každý člověk od útlého věku vstupuje do situace plné záhad, lákadel i hrozeb. Záleží na něm, jak nástrahy zvládne a jak rozluští hádanky, které na něj v životě čekají.

www.vztahy-v-rodine.zdrave.czwww.wikipedia.czwww.psychoanalyza.cz