Česká prosodieby Josef Král

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Česká prosodie by Josef KrálReview by: Josef StrakaListy filologické / Folia philologica, Roč. 36, Čís. 6 (1909), pp. 470-473Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23444702 .

Accessed: 16/06/2014 01:40

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 193.104.110.48 on Mon, 16 Jun 2014 01:40:12 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23444702?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


470 Úvahy.

Výraz »aulula« (V, 20) neznamená »předsíň« (str. 23), nýbrž

jest to deminutivum k aula = olla (hrnec). Velím ergo scias

multo te meliorem filium alium genituram (V, 29) nemůže zna

menali: Věz, přála bych si zploditi jiného syna, lepšího tebe (str. 31). Libellus (VI, 7) neznamená »knížečka« (str. 38), nýbrž je to zatykač; poJobně »indiciva«(VI, 8) není >práce*

(str. 38), nýbrž >odmërm za udání.·

Kterého vydání překladatel se přidržel, neudává, ale na

jisto nebylo to poslední a na ten čas nejlepší vydání R. Helma

(v Lipska, u Teubnera 1907). Jinak byl by zajisté přijal na str. 3 čtení: stillarum místo stellarum (IV, 28) neb v kn. V, 1

byl by četl valvae místo balneae (str. 9). Freklad opatřen jest úvodem, zpracovaným, jak myslím,

hlavně dle literatury Schanzovy. Celkem vyhovuje, jen nechápu,

proč na str. VI vyložen jest obšírně příběh ze života Apulejova,

jenž způsobil jeho apologii, kdežto obsah Metamorfos odbyt velmi stručně na str. IV. Praenomen Apulejovo Lucius jest velmi

nejisté a lépe je vůbec vynechali je.

Poznámky a vysvětlivky jsou velmi řídké a vzhledem

k širokému kruhu čtenářstva «Světové knihovny* vyžadovaly by leckde doplnění. Míním na př. místa proslavená kultem Venuši

ným (str. 4), narážky na obřady o mystériích Demetřiných (str. 34), o mythech a kultech Junoniných (str. 35). Κ poznámce na str. 39

měl býti připojen i výklad zvyku, jenž označen jest slovy: ad

scalpens aurem dexteram (VI, 9; srov. výklad Nordenův, str. 65); podobně mělo býti vyloženo oslovení bohů na str. 49: O, bozi,

zapsaní na desce Mus!

Vady, jež jsme překladu tomuto vytkli a jež lze ještě roz

hojniti, svědčí, že překladatel nedostál svému úkolu měrou uspo

kojující. Přesný, ráz originálu vystihující převod pohádky Apu

lejovy jím podán nebyl — ten zůstává nadále nesplněným, ale

naléhavým požadavkem naší literatury překladové. O. Jiráni.

Josef Král: Česká prosodie. (Světové knihovny č. 716—19). Nákladem J. Otty, v Praze [1909]. Stran 245. Za 80 h.

Nové toto vydání známých studií prof. Krále, jež vyšly v L. F. XX.—XXV., je velmi pečlivé. Vnější rozdělení zůstalo sice bez proměny, ale uvnitř (zvláště v oddílu I., mnohem delším) bylo dosti měněno, se stálým zřením k jinému čtenářstvu a vždy na prospěch věci. Především bylo mnoho zkráceno nebo vypu štěno, ale dějiny české prosodie jsou přes to úplné. Jak rozvážně

bylo vybíráno, toho máme hojně dokladů; svědčí nám o tom na

příklad, že se v § 3. nemluví již vůbec o básních Davida Cri nita (o němž v. L. F. XX, 66 n.), nebo že se naopak se strany 194 neztratila zmínka o hexametru domněle přičítaném Dobrov

skému, a nemůže býti výtkou, nýbrž jen věcí osobního vkusu.



Úvahy. 471

poznamenáváme-ii, že bychom na str. 149 při jméně Nerudově

rádi opět čtli, že je od něho jediné časomčrné distichon (viz L. F. ΧΧΙΠ, 22), nebo na sir. 108 vtipný epigram Hajnišův (v. L. F. XXI, 333). Litujeme, že se prof. Král po opakování svých

přesných a bezpečných pravidel prosodie přízvučné1 zastavil na

konci před nastíněním, byť sebe stručnějším '(a třeba za cenu, že

bv se bylo proto musilo ještě více zkracovali v oddílu I.), jaká rozmanitá metra antická lze přízvučně napodobiti. V knize totiž

bylo svrchu častěji právem odpíráno, že bychom neměli než pří zvučné verše trochejské, jambické a daklylské, a tuto, na posledních

stránkách, se opravdu nemluví, leč kterak vpravili česká slova do

rozměru troch., jamb. neb dakt. Ovšem p. spisovatel mohl odká

zati ke svým překladům řeckých dramat, jimiž věc prakticky do

ložil; než některými ukázkami v knize samé bylo by přece dobře

bývalo vyhověno potřebě.

Věcných oprav nebo doplňků proti původnímu znění není

mnoho. Tak čteme nyní na str. 7 o Jos. Jirečkovi, jak z jednot

livých výroků jeho lze souditi, že pokládal staročeské básně za

časoměrné (v. L. F. XX, 55), a na str. 41, kde se podává zpráva 0 Dobrovského posouzení hexametrů Puchmajerových, že není

zcela správné (v. L. F. XX, 340 n.). Na str. 127 rozhojněna

byla litera!ura o prosodii Erbenově; na s. 187 poznamenáno o zpra cování české mluvnice Em. Kovářem podle přednášek Gebauero

vých; na s. 223 vysvětlena nepřízvučnost podružných některých

předložek tím, že povstaly zkrácením. Na str. 9 n. vykládáno, odkud se vzala staročeská prosodie přízvučná; na s. 50 o přepra cování veršů Stachových Vinařickým; na s. 53 o Hankově přelévání 1 cizích básní RKZ do staré češtiny; podobně na několika málo

místech ještě jiných použito bylo pozdějších výtěžků badání vlast

ního nebo cizího.

Za to častěji poznáváme, že některé výklady byly pře

misťovány, ano i slohově obměňovány, aby práce byla přehled

nější' a srozumitelnější. Na př. souvislý výklad o časoměrném

básnictví jiných národů, jenž nyní vyplňuje § 3 (na sir. 15 nn.),

převzat je až z L. F. XXV, 1 nn.; na str. 19 n. spojeno je nyní, co bylo pověděno v L. F. XX, 69 a XXV, 10; pod. na str. 22 n.

(v. L. F. XX, 79 nn. a XXV, 10); výklad o prosodii starořecké

a římské odložen byl až na str. 183, atd. Hned v úvodním § 1.

připojeno bylo pěkné poučení o dvojím způsobu veršování, na

vhodných místech vyložena poloha mezislovná, délka polohová a p.,

1 Na str. 22í uznává se, že jest o přízvuku slov několikasla-.

bičných dosud rozličné mínění; nedovedu také jinak, než s Vaňomým měřiti výrazy j. usmíval se naň — — <-> y. (na str. 233) a slože

niny j. nanebevstoupení, hlubokomyslný (na str. 220) —v —

(jen výjimečně —^—w—u). Nepohřešuji nikterak zmínky o měření slov j. nedopatření, nepovážlivost (v. L. F. XXV, 27). ačli si dobře vy kládám její vypuštění se str. 217—8.



472 Úvahy.

zkralky časopisů rozvedeny, za jmény taktů vložena jich sché

mata atd. O vzorné pečlivosti svědčí na některých místech nová

slohová úprava, hledící k lepšímu porozumění u neodborníků; na

př. na počátku § 40 (srv. L. F. XXI, 343) nebo na str. 237 ř. 3

zdola (srv. L. F. XXV, 38) a p. Pokusil jsem se stručně naznačili, jaký je poměr knižního

vydání Geské prosodie k původnímu znění v L. F., a poněvadž

práce sama i výsledky její (z jiných článků po r. 1893 v těchto

Listech uveřejněných, jakož i z novějších přízvučných překladů)

jsou našim čtenářům dobře známy, mohl bych svůj referát skončiti,

kdyby pojednání p. dra Chalupného, zatím v sedmém ročníku

Přehledu dokončené, nespravedlivým posouzením neukládalo po vinnost aspoň několika málo slovy odpověděli. Ze Jungmann v boji o českou prosodii měl vůdčí úlohu a hájil věc naprosto ztracenou bez náležitého odborného vzdělání, že nebýli jeho vy trvalé podpory a článků v Kroku, nebyly by měly Počátky (dílo, jak se možno pouhým přečtením přesvědčiti, tendenčně od časoměrníků

přechválené) takového úspěchu a nebylo by došlo k takovému osud

nému poblouzení v českém básnictví, je po vývodech prof. Krále

věc docela jistá. To jediné může se zdáti neprokázáno, že Jung mann měl přímo účast při vydání Počátků a že byl vinen vý

pady proti Dobrovskému. Pan dr. Chalupný se vskutku pokouší

Jungmanna z loho obvinění očistiti, a to způsobem, přiznávám, z části přesvědčivým; ale že věc spojuje s jinými výklady zřejmě

pochybenými a zaujat jsa proti prof. Královi, příliš citově ji za

barvúje, sám nejvíce škodí své obraně.1 Svědčí to o úplném nepo

1 Pracuje rlûvody většinou již odjinud známými, ale obratní a

přesvědčivě užívá jich k svému mínění. Za to zcela jalovým zdá se mi jeho pokus po výstižných a vřelých charakteristikách, jaké podali již Jan Jakubec a jiní, nadsázkami a hledanými parallelami chtíti

ještě o něco zvýšiti uznávaný veliký — literární i buditelský— význam Jungmannûv. Několik potěšných slov o zotavení se českého národa, vytržených ze soukromého dopisu, stačí, aby se mohlo napsati, že »tu

Jungmann přestává být pouhým politikem a theoretikem, ;ile povznáší se až v náběh proroka a spasitele národa« . . . (na str. 8S5). »Jeho pře klad Ztraceného ráje literárním významem se rovná Luťherovu i Kra lickému překladu bible v. povznáší se nad řeč starého Chelčického, Všehrda. Blahoslava i Zerotína i nad novodobé spisovatele jako nej vyšší vrchol, kterého dosud jazyk náš došel· (898). Jungmann byl »klassik prostého, souměrného a vytříbeného slohu, rovný v tom Pla

tonovi, Goethovi, Mickiewiczovi a Tolstému* (898). P. dr. Ch. doznává

sice, že «harmonické dokonalosti v osobnosti Jungmannově nenít, ale ač prý «nevytvořil formálně dokonalý příklad povahy, souladně spoju jící hada s holubicí, přece jeho kombinace obou vlastností dostačila k dílu velikolepému« (830). A po tom po všem se níže (na str. 899) dokazuje, že z ostatních buditelů stojí Jungmamiovi nejblíže Havlíček! Na str. 900 je Jungmann již zase »poněkud blížencem Vrchlického«, jako na str. 885 v pozn. 27 se nabízí důkaz, »jak mnoho z Jungmanna má právě největší jeho nepřítel a odpůrce Masaryk®. Na str. 899 stává se z hudlického rodáka »anthropologický obraz národa českého, po někud promíšeného germánskými sousedy a vetřelci*; »on jest Atlas,



Úvahy. 473

chopení práce prof. Krále, vylýká-li se na př. hned na str. 317, že » vlastní věcný důkaz tohoto názoru (jediným přípustným zá

kladem české prosodie může býti přízvuk) autor podal až na konci práce poměrně velmi stručně», poněvadž po vylíčení dějin české prosodie a posouzení starších názorů nezbývalo již vůbec

nic dokazovati; nebo tvrdí-li se na str. 475, že »otázka prosodie otázkou vědeckou nebyla a není«, a pod. Ovšem kdo může li

tovati naši dobu, že nemá pochopení pro ^jemnost a virtuositu

pokusů« Jungmannových uvésti k nám třebas i indickou časo

míru, jako lituj o p. dr. Chalupný (str. 477), ten neměl by vůbec

o české prosodii psáti, nebo aspoň neměl by na dlouho napínali naši

zvědavost slibem daným ve zvláštní recensi této knihy prof. Krále

(na str. 552 Přehledu), že se vrátí »k zevrubné kritice na prvý

pohled paradoxního tvrzenu Králova, »že časomíra je v češtině

nepřípustná, protože český přízvuk je důrazový, kdežto přízvuk

starořecký byl melodický « l. S tím nelze se ani příti o »epochál nost« díla Králova (srv. str. 290 Přehledu), nad kteréž neznáme

po r. 1893 druhého, aby řešilo problém našemu písemnictví po

třebnější, a za něž zůstáváme vděčni panu redaktoru Světové

knihovny, když v této přístupnější úpravě knižní .pomohl mu před forum nepředpojaté veřejnosti. Josef Straka.

F. X. Salda: Moderní literatura Česká. Podmínky hi storické a národní. Logika vývojová. Dnešní problémy a nebez

pečí. Stran 72. Nákladem Grosmana a Svobody, v Praze 1909.

Za 1 K.

Psáti o této knize je literárnímu historikovi poněkud: ne

snadno: ne proto, že by jí nedovedl posouditi nebo k ní zaujmouti

stanovisko, nýbrž proto, že z jejího úvodu je zřejmo, jak autor

literární historii podceňuje, a že právě se strany jemu blízké při

příležitosti této publikace byla práce literárního historika srovnána

s prací zedníka a façâdnika. Pan Salda sice vydávaje ji, aby ukázal, co vlastně chtěl říci svou přednáškou v cyklu Slavie, s níž

mnozí referenti byli nespokojeni, přeje si v úvodě věcné diskusse

o ní ; ale již způsob, jakým zde mluví o prof. Nejedlém, který

jí mimochodem něco vytkl, dává tušiti, že autor mínění literár

ního historika nepřijme s klidem a že je předem jako sobě ne

příjemné odmítá.

Pan Machar, Šaldův přítel, napsal, že jen básník dovede

vvtušiti a rekonstruovat! budovu minulosti. Pana Saldy jsme si

vždycky vážili jako předního svého kritika, jenž pro poslední fasi našeho umění znamená velmi mnoho — ale p. Salda básník? Leč

přes to čteme v jeho úvodě k této knize požadavek, aby »nebylo

nesoucí nebeskou klenbu kultury naší, zakusivší celou její tíhu — a při tom sám je kusem této klenby, hvězdou první velikosti na m'« (885) !

1 Tak totiž si p. dr. Chalupný stilisuje thesi díla Králova.



Documents

Česká prosodieby Josef Král