Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Česká Apokalypsa v husitství by Bohuslav SoučekReview by: Vladimír KyasListy filologické / Folia philologica, Roč. 91, Čís. 4 (1968), pp. 450-452Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23466198 .

Accessed: 16/06/2014 00:18

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.111 on Mon, 16 Jun 2014 00:18:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

čteme např. stránky o soustavě spisovné polštiny, o niž autor říká, že její popis je výsledkem jeho vlastních výzkumů (s. 44n,). Jak sám autor konstatuje, od

chyluje se jeho popis velmi podstatně od pojatí „tradičního": \. у chápe autor

jako zvláštní foném (v tom ovšem není

sám), 2. u labiál a velár počítá s palata lízovanými variantami před i, j, 3. formy jako piasek, kiedy interpretuje fonologieky jako /pjasek/, /kjedy/, 4. do soustavy fo némů zařazuje (jako „polosamohlásku") nazalizační foném Ν (nosové samohlásky tak odpadají).

Interpretace uvedene sub 1—3, jez spolu navzájem souvisí, Jsou přinejmenším spor né. Jestliže у chápeme „tradičně" jako variantu fonému /i/ a počítáme s měk

kými velárami a labiálami jako zvláštními

fonémy, jejichž měkkost se v určitých pozicích může realizovat asynchronně, je popis polské fonologické soustavy důsled

nější a jednodušší. Bidwellovo pojetí na zálního fonému Ν zřetelně vychází z ná zoru N. Trubeckéh-o, dovádí jej však do extrému tím, že např. tvar koňskl se pře pisuje jako /kojNski/. Přitom se výslovně říká, že je zde nazalizované oj; snad autor vychází z diftongické výslovnosti o

před ή v zavřené slabice, kterou v tomto slově zjišťuje např. Doroszewski, ale to je sotva oprávněné, neboť např. tvar konia nelze už interpretovat jako /kojNa/. Pře svědčivost autorovy interpretace polského fonologického systému nijak nezvyšuje fakt, že mu ze soustavy polských souhlás kových fonémů zmizelo /1/ (ř interpretuje Bidwell jako polosamohlásku /w/ a z jeho formulací nijak nevyplývá, že by /w/

nějak spojoval s /1/; bylo by to ostatně

nemožné). Při hodnocení těch partií, které charak

terizují fonologický systém současných slovanských jazyků, nemůžeme se vyhnout ani otázce jejich adekvátnosti vzhledem к potřebám pohledu díachronního, který je přece hlavním cílem práce. A tu se nám zdá, že synchronní charakteristika na jedné straně obsahuje věci zbytečné a na druhé straně že v ní ledaco chybí. Zbytečné je např. vypočítávat v přehledu fonologických prostředků různé typy větné melodie (zvláště když se blíže nevysvět lují) a různé typy „junktur" (zvukových signálů delimitace), jestliže nic nevíme o jejich vývoji. Naopak např. v charakte ristice fonologického systému slovenštiny vadí, že se nic nedovíme o dvojhláskách (zmínka je pouze o uo a jeho psaní lite rou в). Vzniká tak nesprávná představa o slovenském fonologickém systému a ne

informovaný čtenář je pak v rozpacích, jak si vykládat tabulku na str. 51 (vývoj slovenských samohlásek), která dvojhlás ky ie, uo, ia uvádí.

Také v historické Části práce se proje vuje jistá nerovnoměrnost ve zpracování jednotlivých slovanskýcjl jazyků: velmi důkladně je např. , zpracována čeština

fve schématu na str. 48 je zachycen zvlášť stav kolem r. 1000, stav v staré češtině a situace v češtině nové), méně podrobně je rozveden např vývoj východosloven ských jazyků [zde se. zjišťuje pouze vztah mezi praslovanský m zněním a podobou nového spisovného jazyka). Při způsobu zpracování, který zvolil autor, je jistá míra zjednodušení bezpochyby nevyhnu telná, ale ne vždy se to autorovi podařilo bez zkreslení historické perspektivy. Tak

např. vzniká (str. 64) „krátké spojení" mezi psi. TRuT, TRiT (např. кгъие) a no vočeskou výslovností krve se slabikotvor

ným r (stará čeština měla ještě ve 14. stol. v těchto případech výslovnost nesla

bičnou), к podobnému zkreslení vede juxtapozice psi. pusť a (pustja) s čes.

poušt a sloven, púšť (stará čeština měla zde Ještě ve 14. stol. šč, stejně jako dneš^ ní polština, a tak je tomu dosud ve vět šině nářečí moravskoslezských). Stejně nepřesné je, když se vývoj souhlásek t, d, η před eN (tj. g) v češtině dokumentuje (str. 50) použe příd. jménem těžký (např. tázat se, táhnout, datel mají tvrdé t, d).

Také výběr ukázek textů trpí do značné

míry náhodností. Velmi vhodně je užito variant téhož evangelního textu jako uká zek klasické staroslověnštiny i církevní

slovanštiny charvátské a ruské redakce, ale chybí moderní text srbocharvátský, slovinský, makedonský, český a dokonce

i. ruský. Výhrady, které jsme uvedli, nejsou

paušálním odmítnutím Bidwellovy knížky. Je to příručka sympatická již svým cel

kovým pojetím a metodologickým zamě řením, jejíž užitečnost by mohla ještě vzrůst v dalším, ovšem zdokonaleném vydání.

Miroslav Komárek Miroslav Komárek

Bohuslav Souček, Česká Apokalypsa v hu sitství. Z dějin textu Zjeveni Janova —

od Konstantina ke Komenskému. Úvodem к vydání Nového zákona Táborského. Vy dala Synodní rada Českobratrské církve

evangelické, Praha 1967. Str. 206 (s an

glickým a ruským résumé). Cena 90 Kčs.

Dlouholetý českobratrský farář v Tá boře B. Souček připravuje к vydáni Nový zákon husitské bible Padařovské z r. 1435

pod názvem Nový zákon Táborský, a to s variantami jiných významných rukopisů husitského období. Při této práci věnuje zvláštní pozornost textu prorocké Apo kalypsy, významné pro pohnutou husit skou dobu, a shromáždil její různočtení

450

This content downloaded from 91.229.229.111 on Mon, 16 Jun 2014 00:18:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

ze všech českých verzí do počátku 19. století. V této publikaci uveřejňuje vý sledky třídění a textového rozboru svého materiálu. Je to práce zajímavá, protože poznání dějin českého biblického pře kladu je možné jedině tak, že se vykoná srovnání a rozbor textů jednotlivých bib

lických knih ve všech zachovaných pa mátkách. Po zmínce o Apokalypse staro slověnské přechází autor к otázce vzniku staročeské bible, který podle Josefa Ji rečka klade do delšího období, od 13. do 14. stol., a poslední překladatele hledá i . mezi pražskými universitními mistry (proti mému mínění o organizovaném plánu českého a německého biblického

překladu za Karla IV.. patrně péčí praž ských dominikánů; při třídění rukopisů neužívá Souček termínů I.—IV. redakce, nýbrž opuštěného již termínu recenze, který je nevhodný především pro ozna čení prvotního českého překladu, o němž není možno mluvit jako о I. recenzi). Nejstarší český překlad Apokalypsy („Taj nicě") měla bible Leskovecká z konce 14. stol., shořelá r. 1914, jejíž text je za chován na snímcích a v opisech jen me

zerovitě; stejné znění (avšak bez konce) je zachováno až v mladším opise v tzv. Novém zákoně glosovaném z r. 1426. Týž text poněkud upravený je v bibli Litomě řické z r. 1414 a Olomoucké z r. 1417. V druhém oddíle sleduje autor „růst první bible husitské" především na novém pře klade („Zjevenie"), jehož původ hledá v okruhu prvních kazatelů Betlémské

kaple; překlad je dobře zachován v bibli Boskovické z doby kolem r. 1415, v No vém zákoně Dobrovského z r. 1417 a v dal ších sedmi rukopisech. Opravy tohoto pře kladu pak jsou ve třetí skupině, kde je Nový zákon Kořečkův z r. 1425 a opis Apokalypsy v klementinském mamotrektu XI F 9 z r. 1431, který stojí textově nej blíže znění bible Mlynářčiny, zachované mu zlomkovitě. Sem se řadí i bible Wol fenbuttelská (poprvé zde textově prozkou maná), Moskevská, Milánská, Bočkova, Dlouhoveského a některé Nové zákony. Nepříliš jednotná a nepřesvědčivá je čtvrtá skupina „k třetímu stupni překla datelství — táborskému", kde je uveden

těšínský Nový zákon z r. 1418 (Souček tomuto datu nedůvěřuje), musejní Nový zákon z r. 1422, nejstarší bible III. re dakce Padařovská z r. 1435, ale také

úpravy textu v bibli Duchkově z r. 1433 a v bibli Kunštátské; jistě sem však patří prvotisk Nového zákona z r. 1475. Pátá

skupina, nadepsaná „dosah třetirecenzních

úprav", zahrnuje sborník mikulovský, ne soucí nesprávné datum 1406, které Souček

opravuje na 1436; tento sborník má své rázné zpracování textu, jinak všech dal ších 20 rukopisů v této skupině je opsáno

z textu III. redakce s menšími obměnami. Toto znění vytiskl Mikuláš Klaudián roku 1518 v Mladé Boleslavi a Souček sem

přiřazuje i tisk bratra Lukáše z r. 1525. Šestou skupinu tvoří „utrakvistická cesta к recenzi čtvrté" v čele s Lupáčovým Novým zákonem, chovaným ve Vídni; je zde významné nové zjištění, že Rokyca nův pomocník Martin Lupáč je zpracova telem právě této první fáze IV. redakce, kterou obsahuje i brněnská bible Lobko vická z r. 1480. Prací universitních mistrů

byla pak připravena česká verze úplné bible pro tisk r. 1488, která se v dalším století propracovávala jen v podrobnostech v bibli Benátské (1506), u Severina a Me lantricha. Poslední skupinu sjednocuje „písmařský směr bratrský", jehož před chůdcem byl svérázný překlad Nového zákona z r. 1533 od kališnického kněze Beneše Optáta, který se první odklonil od originálu Vulgáty a tlumočil latinskou verzi Erasma Rotterdamského. Blahoslav ho následuje jakožto původce recenze

Bratrské, jak vhodně nazývá Souček jeho tvůrčí spojení českého tradičního textu s výsledky tehdejší biblistiky; kralické a exulantské tisky přinášejí v Apokalypse jen menší úpravy. Zajímavý je rozbor Ko menského Manuálníku z r. 1658, který se držel vcelku kralického Nového zákona z r. 1601, ale přijímal překlady i z jiných vydání a místy tlumočil svůj zkrácený text i samostatně, a to vesměs šťastně. Textu bible Svatováclavské z r. 1677, kterou

bychom mohli nazvat recenze katolická, všímá si Souček jen v poznámce a jeho význam pro dobu protireformační mu uniká: zakládal se znovu na Vulgátě a

vycházel z bible Benátské, ale neváhal

přejímat vhodné překlady i z tisků bra

trských. Srovnání Součkových výsledku s mým

průzkumem ve sborníku Josef Dobrovský 1953 (str. 227—300), kde byly také ukáz

ky z Markova evangelia a ze Skutků

apoštolských s variantami všech dostup ných památek, umožňuje vyslovit pozoro vání o vývoji českého překladu celého Nového zákona. Součková druhá, třetí a čtvrtá skupina shoduje se zhruba s mými odrůdami II. biblické redakce. Bibli Pa dařovskou je nutno u Součka přeřadit ze čtvrté skupiny do páté, a to na po čátek řady bibli III. redakce, u čtvrté

skupiny zůstává pak nevyřešené otázka, zda je to cesta к III. redakci, či zda na

opak překlady III. redakce (hotové před r. 1418, po případě 1422) uplatnily se již v jejích reprezentantech. Jinak zůstává obraz vcelku stejný. Na objasnění Souč ková třídění bylo by dobré vytisknout aspoň jednu ukázku s paralelními texty představitelů jednotlivých skupin pamá tek, aby byla zřetelná míra jejich vzájem

451

This content downloaded from 91.229.229.111 on Mon, 16 Jun 2014 00:18:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

ných shod a odlišností, jak je to obvyklé v naší odborné literatuře od studie B. Ryby ve Věstníku ČAVU 51, 1942, 1—12.

Největší Součkovou zásluhou ]e shro máždění všech textů české Apokalypsy beze zbytku. Pořídil tak soupis a popis souboru biblí, Nových zákonů i jejich zlomků s charakteristikami a provedl vhodná doplnění nebo upravení zavede

ných již značek těchto památek. Velmi cenné jsou jeho poznámky i odkazy na literaturu starší i nejnovější, která je zde ve štědré úplnosti, takže tato kniha bude vždy kompendiem poučení pro další badatele. Snad nebude přitom nikomu na závadu archaizující a místy poněkud temný autorův sloh ani jeho pochopitelná, ale příliš přehnaná tendence: předpoklad, že husitský biblický překlad (tzv. III. re

dakce) vyvrcholil v Táboře a že jeho autorem nebo aspoň hlavním spolupracov níkem byl táborský „biskupec" Mikuláš z Pelhřimova, je málo pravděpodobný a bude jej třeba teprve dokázat; dosud po kládáme tento přesný a poněkud sucho

párný oficiální překlad Vulgáty za dílo

profesorů pražské university. Přes po slední výhrady je nutno vděčně ocenit Součkovo mnoholeté pracovní nadšení, odevzdávající bohaté výsledky, které mají trvalé místo ve svém oboru.

Vladimír Kyas

Humanizmus a renesancia na Slovensku v 15.—16. storočí (redigovali Eudovít Ho lotík a Anton Vantuch, Vyd. SAV, Brati slava 1967, 508 stran).

Tento sborník obsahuje materiály z vě decké konference konané v prosinci 1965 v Smolenicích u příležitosti 500. výročí založení Academie Istropolitany. Protože organizátorům konference šlo tehdy o ře šení mnohotvárné problematiky týkající se nejen dějin slovenského školství, ale také vzniku a rozvoje humanistické vzdě lanosti na Slovensku a vztahů к okolním zemím, je ve sborníku materiál rozčleněn do pěti oddílů.

První oddíl nese název Academia Istro politana a školstvo na Slovensku. Právem

je na první místo zařazena studie Karola R e b r a Istropolitana a Bologna, protože souvislost uvedená v titulu je nepochybná a naznačuje vztahy Slovenska к rene sanční Itálii. Na Istropolitaně se projevil i vliv duchovního hnutí (spjatého s huma nismem) Devotio Moderna, jak ukazuje v další studii Tibor Kardos. Pak ná sleduje stať Jerzy ho Zatheye o jednom z profesorů Academie Istropolitany Mar tinu Bylicovi z Olkusza, pojednání Karla Fischera o astronomii na Academii,

Petra Ratkoše o vztahu Jána zo Sred

ny a Juraje SchĎnberga к Istropolitaně, dále články o archeologickém průzkumu areálu Istropolitany v r. 1965 (Andrian V a llašek) a jejích budovách (Vendelín Janko vič) a konečně dvě studie o škol ství, a to o vysokém školství v Uhrách ve 14. a 15. století (Andor Cslzmadia] a o nižším školství na Slovensku v 15. a 16. století (Peter Vajcik).

Druhý oddíl je uveden studil Branislava V arslk a Slovensko a európska vzděla nost v 15.—16. storočí a pokračuje sta těmi o slovenských studentech na zahra ničních universitách v 15. a 16. století, a to na pražské (František Kavka), krakovské (Pavel Hor vát h) a vídeňské

(Matúš Kučera). S Horváthovou statí

tematicky souvisí stať Endre Κ o v á с s e

Vztahy krakovskej univerzity к Slovensku za renesancie. Problematiku účasti slo venského živlu na zahraničních universi tách by jistě bylo možno rozšířit ještě 0 některé jiné university, zejména ně mecké (Vitemberk, Altdorf, Heidelberk] a italské (Bologna, Padova) a ovšem 1 o Paříž, ale to už je úkolem dalšího zkoumání.

Těžiště celého sborníku je ve třetím oddíle. Začíná sice stati pouze volně sou visící s ústředním tématem (László Μ á t г a i, Filozofické směry v neskore] ta

lianskej renesancii), ale pokračuje články pozoruhodnými z hlediska literárněhisto rického, filologického a kulturněhistoric kého. Z nich je třeba na prvním místě uvést Mišianikovu studii Vývin hu manizmu na Slovensku. Její autor se ne vyhýbá ožehavým otázkám terminologic kým a periodizačním, nespouští ze zřetele vztahy slovensko-české a slovensko-ma ďarské a nebojí se odlišit díla vrcholná od průměrných a konvenčních. Významná je i stať Jozefa Μ i η á r i к a Latinská humanistická příležitostná poézia od za čiatkov do druhej polovice 17. storočia, která je přínosem к řešení problematiky vývoje žánrů. Záslužný je také pokus Otto Kollárika utřídit a zhodnotit mnohostrannou tvorbu Vavřince Benedikta Nedožerského (která by si zasloužila pře kladu do slovenštiny i zevrubné mono

grafie). Z českých badatelů přispěli do třetí části sborníku krátkými články Dana Martínková (Příspěvek к Rakovského

popisu Loun), Jan Martínek (Michal Ascanius, slovenský humanista a lékař) a Jiří Hrubeš (K otázce Mikuláše Ba kaláře a jeho činnosti). Třetí oddíl je uzavřen dvěma statěmi o Janu Sambucovi Trnavském, které se překrývají nejen ná mětově, ale místy i obsahově, i když Anton Vantuch chtěl nakreslit „por trét" Sambucův, kdežto Tibor К ar d os

452

This content downloaded from 91.229.229.111 on Mon, 16 Jun 2014 00:18:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions