IKS-METODOLOGIE VÝZKUMU

1 Tvorba odborného textu

Je velký rozdíl mezi „realizací výzkumu jako opory pro sepsání diplomové práce“ a

„sepsáním diplomové práce ve smyslu informativní zprávy o výzkumu, který byl proveden“!

Text diplomové práce má svá specifika, ke kterým by mělo být přihlédnuto již při promýšlení

jeho obsahu a struktury, nikoliv teprve při jeho tvorbě. Připomeňme však nejprve, čím se

vyznačuje odborný styl, který užíváme při psaní diplomové práce.

Odborný styl se podstatně odlišuje od prostě sdělovacího stylu hned v celé řadě

charakteristik. Významný je požadavek na věcnou správnost, úplnost, přesnost a

jednoznačnost vyjádření, přehledností. V odborném textu se nevyskytují slova s citovým

zabarvením a typickými slohovými postupy jsou postupy popisný, výkladový a úvahový,

které se navíc mohou postupně prolínat. Ve větě jednoduché převládají jmenné konstrukce

(požadavek na hutnost a sevřenost); využívají se podstatná jména slovesná a některé typické

předložky (v důsledku, za účelem); dále je z hlediska syntaxe typická explicitnost

(vyjadřování významových vztahů). Frekventovaně bývají používána složitá souvětí či

vsuvky ke zpřesnění významu. Současně je ale nutné upozornit na potřebu složitější souvětí

formulovat tak, aby bylo sdělení srozumitelné a čtivé. Časté je rovněž používání závorek,

poznámek k textu za textem a odkazů na jiné pasáže textu. Charakteristické je užívání

odborných termínů či přejatých cizích slov, jedno- i víceslovných pojmenování a

terminologických sousloví. Snad nejvýraznějším znakem (obzvláště u textů vědecké povahy)

je užíváním přímé či nepřímé citace původního autora u klíčových tvrzení, které vytváří

logickou kostru textu, přičemž součástí celého textu jsou i doplňující informace o

informačním prameni, ze kterého je poznatek citován (obvykle označováno jako Referenční

seznam). U odborného stylu dále odlišujeme různě stupně odbornosti: praktický odborný styl

(v oboru obchodu, administrativy); vědecký odborný styl (v odborných časopisech,

monografiích, kvalifikačních pracích, učebnicích); popularizační a popularizačně odborný styl

(v poloodborných časopisech, profesních či osobních internetových stránkách odborně

zaměřených). Diplomová práce by měla být vystavěna čistě na vědeckém odborném stylu – je

tedy vyžadován nejvyšší stupeň odbornosti, a to ve smyslu terminologickém, obsahovém i

formálním.

Názvy kapitol a podkapitol, odstavce, číslovky a odrážky v textu umožňují strukturovat text a

vytvářel logické uspořádání jeho obsahu tak, aby byl přehledný a byl umožněn přechod mezi

jednotlivými pasážemi s vynecháním některých částí. Základním článkem struktury je v tomto

ohledu odstavec, který je nositelem jedné myšlenky (v širším slova smyslu).

Již před samotným sepisováním textu by měl mít autor představu, co bude v jednotlivých

pasážích obsaženo, na co budou zaměřeny a jaký rozsah jim bude věnován. Především u

odborného textu je tento požadavek obzvláště důležitý z důvodu možnosti odka-zů na

poznatky jiných autorů, které je nutné mít k dispozici. Méně zkušeným autorům lze doporučit

postup tvorby odborného textu, kdy je nejprve sestavena kostra vždy celé jedné hlavní

kapitoly. Strukturálně by přitom tato kostra měla být propracována od nadpisů jednot-livých

podkapitol až do úrovně jednotlivých odstavců – tedy mít ujasněno, o čem bude autor v

jednotlivých odstavcích pojednávat. Teprve po sestavení této kostry je možné přistoupit k

naplňování jednotlivých odstavců věrohodnými poznatky (s odkazy na jejich zdroj). Takto

sestavený text získává mnohem přehlednější rámec a jednotný styl, což je výhodou jak pro

čtenáře, tak i pro samotného autora při sepisování textu. Na Obrázek 1 je naznačeno pět dopo-

ručených kroků, které sepisování odborného textu zahrnuje a kterých je vhodné se přidržovat.

Obrázek 1. Doporučené schéma pěti procesuálních kroků při tvorbě odborného textu

(závěrečné práce)

Syntetická povaha textu

U několika kapitol závěrečné práce se předpokládá či spíše vyžaduje jejich syntetický

charakter předložených informací, sdělení a názorů. V případě teoretických prací (také histo-

rické studie) se jedná především o výsledkovou část, jejímž obsahem má být systematický

přehled souhrnu aktuálních poznatků na dané téma. Tento přehled poznatků musí být výsled-

kem systematického sběru informací a kritického přístupu autora k těmto informacím, který je

navíc doplněný o relevantní úsudky autora. U prací výzkumné povahy se jedná o kapitoly

Přehled poznatků a Diskuze (blíže k těmto kapitolám v části Kapitoly závěrečné práce).

Syntetická povaha textu znamená, že autor v textu prezentuje fakta a tvrzení, které se opírají o

všechny důležité poznatky, které jsou lidstvu v daný okamžik k dispozici. Snahou autora by

tedy mělo být představit vždy celé spektrum poznatků, o které opírá svůj názor, včetně

tvrzení, které mohou být vůči jeho tvrzení v opozici. Tím především deklaruje skuteč-nost, že

existuje v příslušné problematice nejednotnost názorů na danou skutečnost. Tím ne-snižuje

kvalitu své práce, ale naopak ji posiluje! V lidském poznání bychom jen stěží nalezli tvrzení,

proti kterému by neexistovalo protichůdné tvrzení. Obě přitom mají pro svou formu-laci

opodstatnění. Snahou autora odborného sdělení by proto mělo být dokonce vyhledávat

protiargumenty proti svému tvrzení a v textu se s nimi nějakým způsobem vypořádat, komen-

tovat je, poukázat na odlišnosti, sílu a slabiny jednotlivých tvrzení apod. Takováto syntéza by

měla mít určité vyústění – autor by se měl k faktům kriticky postavit a ke komentované sku-

tečnosti vyjádřit nezaujaté stanovisko, a to především ve smyslu využívání této skutečnosti

jako východiska pro další části práce. Pouhý přehled poznatků nestačí. Práce musí být nosite-

lem něčeho nového, musí mít svůj přínos.

Přínos může spočívat právě v kritickém rozboru toho, co je v daný okamžik známo ve světě

poznání o zvolené problematice. Zde je patrná závažná skutečnost, na kterou je nezbytné

upozornit a která již v předchozím odstavci byla zmíněna. Je zřejmé, že má-li mít práce

nějaký přínos, musí autor skutečně sestavit celé spektrum relevantních poznatků. Šíře

informačních zdrojů je samozřejmé velká a objemná, přesto by autor měl najít způsob, jak

poznatky dohledat, získat, vyselektovat a zpracovat. V tomto ohledu kvalita poznatků

nesouvisí přímo (ačkoliv zde může být určitá vazba) s druhem informačního zdroje (kniha,

časopis, elek-tronická databáze aj.), jazykem, ve kterém je poznatek prezentován, apod., ale se

zcela jinými aspekty, jak bude pojednáno později.

Odkaz na původ prezentovaných poznatků – citace zdrojů

Proč uvádět, kdo je autorem a odkud prezentovaný poznatek pochází? Jedná se o etické

hledisko? Je i jiný smysl a jaká je vlastně logika citace poznatků, o které se opírají další tvr-

zení? Na tyto otázky se pokusí odpovědět následující pasáž.

Vědecká metoda poznání se zakládá na systematickém sběru poznatků, které jsou pod-loženy

důkazy. V této jednoduché větě můžeme v podstatě nalézt odpověď na všechny vzne-sené

otázky. Pokud sepisujeme odborný text, který z vědecké metody poznání přirozeně vy-chází,

je zřejmé, že fakta, která v textu autor prezentuje, musí také jednoznačně podložit. V případě,

že se jedná o jeho vlastní zjištění, ke kterému došel na základě dříve provedené studie, pak ji

zde musí vhodným způsobem prezentovat tak, aby čtenáře přesvědčil, že může uvedené

skutečnosti důvěřovat. Byla-li již studie někde prezentována a zaznamenána, lze se na tento

záznam pouze odkázat. V opačném případě je nutné tuto studii adekvátně popsat. V

případech, kdy se jedná o cizí zjištění, pak by měl autor textu opět čtenáře navést tak, aby

mohl jeho tvrzením důvěřovat. Znamená to ukázat čtenáři cestu, jak se k důkazu dostat, resp.

kde je tento důkaz dostupný. Uchopíme-li takto problematiku citace zdrojů důkazů, o které

opírám svá tvrzení, pak se ani nelze chovat neeticky. Neetické chování by v tomto případě

totiž představovalo situaci, kdy cizí tvrzení představuji jako vlastní. Ovšem jak prezentovat

cizí důkaznou studii jako vlastní? To asi nelze. Jak se odkázat na záznam provedené studie,

která nebyla provedena mnou a která byla někde opublikována, a přitom ji prezentovat jako

vlastní – to asi také nelze.

Bude-li se tedy autor textu řídit logikou vědecké metody poznání, pak zřejmě ani etické

prohřešky nejsou možné. Jak je tedy možné, že je někdo nařčen z plagiátorství? Jsou možné

dvě možnosti – buďto se neřídil logikou zmíněné metody poznání nebo převzal celý text jiné-

ho autora (tj. celou prezentaci faktů, názorů, a to včetně odkazů na zdroje), aniž uvedl, kdo

tento text skutečně sepsal.

Jak již bylo zmíněno, každé tvrzení v textu by se mělo opírat o jasné důkazy. Samozře-jmě se

v textu vždy setkáváme s celou řadou tvrzení, která není zapotřebí ospravedlňovat, neboť jsou

ve všeobecném povědomí lidí chápány stejně a jejich průkaznost není běžně zpo-chybňována,

je dobře známa (asi nikoho běžně nenapadne zpochybňovat tvar Země, fyzikální zákony aj.).

Tedy pouze s výjimkou prací, které se přímo problematikou pravdivosti těchto paradigmat

zabývá (např. platnost Newtonových zákonů a jeho Newtonovské mechaniky, která jak je

známo, je již částečně Einsteinem zpochybněna a korigována). V ostatních přípa-dech, a

obzvláště o ty, které jsou východisky studie, je nezbytné čtenáře navést na zdroj důka-zu.

Čtenář by měl mít vždy jasno v tom, kde důkaz dohledat a naopak ke kterému faktu se váže

naznačená cesta k důkazu. Proto je-li některé autorovo tvrzení opřeno o důkaz, musí být cesta

k důkazu (citace zdroje informace) uvedena bezprostředně u tvrzení, a to bez možné záměny

vazby k jinému tvrzení.

Jinou situací je, pokud autor prezentuje (přímým nebo nepřímým sdělením) část cizí práce. V

případě přímé citace je situace vesměs snadná, neboť publikační normy jasně vymezují, jak

celou pasáž převzatého textu označit (uvozovky, odstavec kurzívou apod.) a současně uvést

zdroj citace. V případě nepřímé citace však může být obtížnější vyjádřit, která část autorova

textu právě pochází od citovaného zdroje, a to tak aby nedošlo např. k záměně, co jsou

autorovy názory a co jsou názory jiného autora. Je proto nutné postupovat obezřetně tak, aby

měl čtenář neustále přehled, kdo je původním nositelem prezentovaného sdělení. Zcela ne-

vhodné a chybné je (a v pracích se s takovými případy lze setkat), pokud je nepřímá citace

uvedena za odstavcem. V tomto případě není vůbec zřejmé, ke které části se citace váže.

Uveďme si příklad správné a chybné citace (uvedený text pochází z diplomové práce).

Pravidelná pohybová aktivita zvyšuje produktivitu práce a pracovní kapacitu člověka, snižuje

pracovní neschopnost, náklady na léčení, počet pracovních úrazů a snižuje pracovní

fluktuaci. Proto mají větší firmy dokonce vlastní fitcentra. (Stejskal, 2004).

Komentář: V textu je uvedena jedna nepřímá citace, ze které ale není zřejmé, ke které skutečnosti se váže. Chtěl

takto autor vyjádřit, že tento odstavec pochází ze zdroje (Stejskal, 2004)? To by bylo chybou, neboť v tom

případě by musel být psán odstavec kurzívou jako přímá citace a citace by musela zahrnovat číslo strany, kde je

tento text uveden. V textu je přitom několik závažných tvrzení, nad kterými je možné polemizovat, a které by

tedy bylo možné posílit samostatnou citací. Jedná se o fakta (1) „pohybová aktivita zvyšuje produktivitu práce“,

(2) „pohybová aktivita zvyšuje kapacitu člověka“, (3) „pohybová aktivita snižuje pracovní neschopnost“, (4)

„pohybová aktivita snižuje náklady na léčení“, (5) „pohybová aktivita snižuje počet pracovních úrazů“ a (6)

„pohybová aktivita snižuje pracovní fluktuaci“. Celkem je zde tedy šest závažných tvrzení, které byly zjištěny

samostatnými výzkumnými studiemi. Pokud bych se u všech těchto tvrzení opíral pouze o jednu studii, muselo

by se jednoznačně jednat o systematickou přehledovou studii (pravděpodobně zaměřenou na význam a obecně

vliv pohybové aktivity) – tedy studii, která měla za cíl sjednotit poznatky o významu a vlivech pohybové

aktivity. Jaké jsou tedy možnosti? A. Uvést citace (zdroj důkazu) u každého tvrzení zvlášť a to vždy přímo u

tvrzení, nebo B. naznačit, vhodným uvedením, že všechny poznatky pocházejí z jedné (přehledové) studie (např.:

„AUTOR (2012) uvádí, že pravidelná pohybová aktivita zvyšuje produktivitu práce a pracovní kapacitu…“).

Poslední poznámka se týká užívání přímých citací v textu práce. Je zřejmé, že každá práce by

měla být originálním sdělením, tedy originálním textem jejího autora. Existují však případy,

kdy je přejímání textu odůvodněné. Jedná se ale pouze o ty případy, kdy takto cito-vaný text

je nezbytným podkladem pro plnohodnotné naplnění cíle sdělení a jeho neuvedení nebo

formální přepis do nepřímé citace by snižovalo kvalitu textu. Autor by měl tedy vždy zvážit

vhodnost jejího zařazení. Přímá citace je používána tam, kde chce autor s důrazem pre-

zentovat plný obsah sdělení jiného autora, a zároveň s důrazem na způsob sdělení. Pokud chce

autor citovat sdělení, které je originálně v cizím jazyce, je přímou citací pouze citace v pů-

vodním jazyce, tedy nikoliv překlad (ten se stává formálně nepřímou citací).

Kvalita zdrojů

Zřejmě nelze pochybovat o tom, že výstavba textu opřeného o citované zdroje poznatků se

musí opírat o takové zdroje, které mají vysoký stupeň věrohodnosti. Musí být zároveň sa-

mozřejmé opírat se o poznatky pravdivé. Ačkoliv s tímto požadavkem bude většina studentů

souhlasit, není již pro každého samozřejmostí příliš získané poznatky (důkazy) selektovat

nebo je třídit podle jejich významu a věrohodnosti. Rovněž výskyt různého stupně důrazu,

který autor přikládá jednotlivým důkazům, bývá vzácný.

Které atributy by měl autor při třídění poznatků před jejich použitím zohlednit? Přihlédnout

lze hned k několika ukazatelům: 1) kvalita publikace, ze které posuzovaný poznatek pochází

(význam dle pořadí: odborné články, knihy, instituciální internetové stránky, profesní

internetové stránky spolu s ústním či korespondenčním sdělením); 2) kvalita (resp. síla) de-

signu studie, což zahrnuje charakteristiky výzkumného vzorku, vhodnost použitých metod ve

studii ke sběru a zpracování dat; typ studie (význam dle pořadí: přehledová studie –

Systematic review, meta-analytické studie – Metaanalysis, doporučení - Guidelines, dílčí

originální studie – Original study, případová studie – Case study, dopis vydavateli – Letter for

editor aj.); 3) stupeň shody poznatku s vlastní studovanou problematikou (např. pokud se

zabýváme problémem rozvoje vytrvalostních schopností u adolescentních dívek, bude mít pro

nás ověřený dílčí poznatek u adolescentů bez rozlišení pohlaví omezený význam, přesto jej

nelze zcela opomíjet); 4) aktuálnost poznatku – u některých poznatků platí, že mohou být

aktuální desítky, stovky i více let, ale řada poznatků má sníženou váhu adekvátně stáří (např.

vlivem změn technologií umožňujících sběr a vyhodnocení dat; populační změny atd.).

Za samostatnou zmínku stojí rovněž posouzení kvality odborného časopisu, jedná-li se o

publikovaný článek. Ačkoliv ne vždy musí být kvalita publikovaného poznatku kvalitou ča-

sopisu garantována, lze očekávat, že lépe hodnocené časopisy obsahují kvalitnější studie.

Kvalitativní řazení časopisů prezentuje Obrázek 2, přičemž na kvalitativně nejvyšší pozici

zaujímají časopisy impaktované, nejnižší časopisy nerecenzované.

Obrázek 2. Kvalitativní hodnocení odborných časopisů

V případě recenzovaného časopisu je garantováno, že všechny uveřejněné články prošly

procesem recenze (nejčastěji alespoň dvou). U odborných publikací se jedná o proces, kdy

manuskript zaslaný do redakce časopisu je předložen odborníkovi popisované problematiky.

Cílem je posoudit, zda poznatky obsažené v článku mají odpovídající výpovědní hodnotu a

jsou srozumitelně předloženy čtenáři. Snahou redakce (a recenzentů) by mělo být uveřejňovat

přínosné a hodnotné poznatky odpovídající vědeckým metodám poznání. Není neobvyklé, že

recenzent žádá autory manuskriptu o doplňování a úpravu předloženého textu (i opakovaně), a

to právě za účelem zvýšení jeho kvality.

Indexovaným časopisem je označen takový časopis, který je zařazen do databáze vě-deckých

informačních zdrojů, a to na základě splnění řady kvalitativních kritérií. Mezi nejvý-

znamnější patří databáze Web of Science, SCOPUS, ERIH. Jejich význam je dán skutečností,

že publikování v časopisech zařazených do této databáze je hodnoceným ukazatelem kvality

výzkumné činnosti českých akademických a vědeckých pracovišť (současně podkladem pro

financování těchto institucí).

Jako impaktované časopisy jsou označovány takové, u nichž je ve zmíněné databázi Web of

Science stanoven tzv. „Impact Factor“ (IF). Jedná se o hodnotu, která je vypočítávána

každoročně na základě citovanosti všech prací v daném časopisu v průběhu dvou let. Jedná se

o jedno z kvalitativních hodnocení časopisů, a to na základě jednoduché úvahy, že vysoká

citovanost poznatků uveřejněných v příslušném časopise je znakem významu a kvality těchto

poznatků. Jakkoliv má tato úvaha značná omezení a úskalí, je přihlížení k impact faktoru při

posuzování kvality nalezeného článku užitečné a opodstatněné.

Pokud tedy pracujeme s větším množstvím poznatků, které se týkají stejné problematiky a

chceme učinit o těchto dílčích poznatcích určitý závěr, je nutné kvalitativní aspekt nějakým

způsobem zakomponovat do vlastní práce s poznatky. Nutně tak potřebujeme zavést určitou

metodiku, jak budeme poznatky 1. třídit a 2. posuzovat jejich kvalitu.

Jak již bylo zmíněno, problém třídění souvisí s rozhodnutím zařazení nebo vyřazení poznatku

ze skupiny poznatků, které byly k dané problematice vyhledány, a tedy vytvoření kritérií

inkluze a exkluze. Problém kvality je řešen sestavením škálového hodnocení (například

bodováním). Tomu odpovídá sestavení škály kritérií, které budou vyjádřením kvality zdroje

poznatku, a dále kvantifikací těchto kritérií (např. body).

Na příkladu si nyní ukážeme jeden z možných způsobů systematického vyhledávání, třídění a

hodnocení poznatků, a to takových, které se dotýkající problematiky v oblasti zdravého

životního stylu.

Budeme hledat takové poznatky, o které budeme moci opřít studii zabývající se možnostmi

hodnocení pohybové aktivity u seniorů.

Ikona6e

V prvním kroku je nutné systematicky vymezit, kde budou zdroje informací vyhledávány.

Tento krok činíme především proto, abychom zvýšili šance, že nalezneme všechny dostupné

poznatky o této problematice. Je zřejmé, že čím širší bude okruh vyhledávání, tím bude

náročnější realizace vyhledávání, a to jak z důvodů časových, tak i z hlediska dostupnosti. Jen

stěží si lze představit, že budeme mimo jiné vyhledávat v knihovnách všech vysokých škol a

univerzit (samozřejmě že celosvětově, neboť demograficky nemůžeme omezit vyhledávání –

tím bychom riskovali, že „se mineme“ s důležitým poznatkem). Zároveň bude-li příliš zúžen

nebo nevhodně stanoven výběr informačních zdrojů, pak ani závěry založené na takovémto

sběru poznatků nebudou příliš věrohodné. Okruh vyhledávání informačních zdrojů je potřeba

logicky odůvodnit. V našem případě budeme vyhledávat v informačních databázích

PROQUEST, MEDLINE a EBSCO. Lze očekávat, že v těchto databázích nalezneme všechny

podstatné studie, a to z toho důvodu, že v těchto databázích jsou zahrnuty všechny významné

časopisecké (i jiné) zdroje, které se touto problematikou zabývají. A také naopak, pokud

nějaká významná studie týkající se této problematiky existuje, pak v některé z těchto databází

pravděpodobně je uvedena.

Dalším krokem je stanovení termínu/ů, dle kterých budou v databázích zdroje informací

vyhledávány. Volba těchto termínů zcela zásadně vymezí výsledky našeho hledání a v

konečné fázi zásadně ovlivní spektrum informací, se kterým budeme pracovat a na základě

kterých budeme dělat ve své studii závěry. Při volbě vhodných termínů je nutné anticipovat

také to, které zdroje informací nebudou do výběru zahrnuty, které nám „mohou

proklouznout“. Chybou může být příliš úzké vymezení, a to například ve snaze vyhnout se

nadměrnému (a na první pohled nepřebernému) množství zdrojů. Mimo vymezení těchto

termínů je také nutné stanovit, o jaký typ termínů se jedná, resp. kde mají být ve zdrojích

vyhledávány (v nadpise, v abstraktu, ve jménech autorů atd.). Vzhledem k zaměření naší

problematiky budeme vybrané termíny do databází uvádět v anglickém jazyce a budeme

vyhledávat v názvech zdrojů (anglický jazyk neomezí články publikované v českém jazyce

nebo jiném jazyce, neboť současné uvedení názvu zdroje informací v anglickém jazyce je

samozřejmostí u každé z těchto databází). Vyhledávanými termíny bude PHYSICAL

ACTIVITY a zároveň ASSESSMENT nebo MONITORING nebo VALIDITY nebo

RELIABILITY.

Následně je nutné vymezit kritéria inkluze a exkluze, dle kterých budou vyhledané zdroje

informací dále tříděny a selektovány. Ačkoliv řada z těchto kritérií může být stanovena

dopředu, lze je stanovit také v průběhu vlastního vyhledávání, a to na základě nabídky

informačních databází, ve kterých vyhledávání probíhá. Také v případě těchto kritérií musíme

být schopni odůvodnit volbu těchto kritérií a případné restrikce. Musíme si být vědomi rizika,

že především nevhodné kritérium exkluze nám může vyřadit zdroje, které mohly být pro naši

studii zásadní. V našem případě budou stanovena například následné kritéria: kritéria inkluze

– recenzované příspěvky; odborné časopisy; dizertační práce; knihy; publikování v letech

2002-2012; senioři a kritéria exkluze – jiné časopisecké zdroje; reporty a statistiky; mládež;

děti; adolescenti. Výsledky vyhledávání pak lze dobře znázornit schematicky – viz Obrázek 3.

Takovéto schéma je vhodným způsobem, jak v metodice přehledové či jiné teoretické práce

popsat postup zpracování dané problematiky.

Obrázek 3. Schéma postupu vyhledávání v informačních zdrojích

Závěrečným krokem je posoudit kvalitu zdrojů, a to opět na základě dopředu stanovených

kritérií (Již dopředu bych měl vědět, jak kvalitní zdroj rozpoznat!). V našem případě budeme

zdroje informací hodnotit následujícím binárním (používám 0 a 1) způsobem: Pokud zdroj

vyhovuje kritériu, získá jeden bod. Celková kvalita jednotlivých zdrojů bude následně

zhodnocena sumou získaných bodů. Posuzovanými kritérii budou tyto: a) zdroj je publikován

v odborném časopise s hodnotou „impact factor“; b) zdroj je publikován v recenzovaném

časopise; zdroj pochází z přehledové studie (Systematic review); c) zdroj informace je založen

na studii, která byla realizována u náhodně sestaveného vzorku seniorů (… případně další).

2 Kapitoly a důležité části závěrečné práce

Sepsáním a obhájením diplomové práce student prokazuje svoji orientaci v oblasti vědy a

výzkumu a svoji schopnost písemně referovat o realizaci své výzkumné studie. Je škoda, pokud

student realizuje výzkumnou studii pouze proto, že musí zakončit své studium sepsáním

závěrečné práce.

Tato kapitola popisuje doporučenou strukturu bakalářské nebo magisterské diplomové práce,

a to jak po formální tak i po obsahové stránce. Ačkoliv tento text není závaznou nor-mou, ale

spíše doporučením, je vhodné doplnit, že jeho obsah se opírá o vnitřní dokumenty FTK UP v

Olomouci, o Kompendium pro psaní a publikování v kinantropologii a o Směrnici děkana

Etické komise FTK UP v Olomouci. Po formální stránce struktura závěrečné práce vychází ze

standardního členění výzkumné zprávy z oblasti kinantropologie (tj. abstrakt, úvodní část,

metodika, výsledky, diskuze, závěry, referenční seznam) a z velké části je vymezena

publikační normou Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci - Kompendium

pro psaní a publikování v kinantropologii (dále jen „Kompendium“) (Frömel, 2002). Tato

norma je využívána ve většině odborných kinantropologických periodik v České republice. V

odborných publikacích se lze setkat s celou řadou různých publikačních norem, a to z důvodu,

že neexistuje žádná jednotná publikační norma. Ve většině vědeckých oborů se však ustálily

normy, které jsou akceptovány napříč těmito obory. Obor kinantropologie svou příslušností ke

společenským vědám vychází primárně z publikačního manuálu Publication Manual of the

American Psychological Association (American Psychological Association, 2010), jež byl

modifikován do „českého prostředí“ jako zmíněné Kompendium.

V některých případech témata závěrečných prací neodpovídají svým charakterem pracím v

oblasti kinantropologického výzkumu. Dodržení popisované struktury dle kompendia by v

těchto případech bylo pouze formální a spíše by práci činilo nepřehlednou a nelogickou.

Jedná se především o práce historické a filozofické. V takových případech je možné zvolit

strukturu práce, která je typická pro dané téma (resp. pro odpovídající vědní obor). Tuto mož-

nost by měl autor pečlivě zvážit a teprve na základě diskuze s vedoucím své závěrečné práce

se rozhodnout, jaké členění práce je nejvhodnější (Nikdy se však nejedná o „samostatně vy-

myšlené“ členění). Autor práce musí být vždy schopen svou alternativu před komisí při obha-

jobě závěrečné práce odůvodnit a obhájit její nezbytnost.

Z doporučené struktury však lze vymezit části, které jsou povinné pro všechny typy pra-cí

obhajovaných na FTK UP Olomouc. Tyto minimální požadavky pro přijetí závěrečné práce k

obhajobě práce uvádí následný přehled (Jedná se o podklady pro hodnocení závěrečné prá-ce:

povinné části práce a kritéria zamítnutí závěrečné práce). Předložená závěrečná práce MUSÍ

splňovat tyto minimální požadavky:

1. Práce zahrnuje Bibliografickou identifikaci v českém a anglickém jazyce. V abstraktu

se autor musí vyjádřit přinejmenším k 1) záměru studie; 2) metodám; 3) výsledkům a

souhrnně uvést 4) závěry.

2. Práce zahrnuje kapitolu Obsah

3. Práce zahrnuje kapitolu Úvod s popisem řešené problematiky

4. V práci je zařazena kapitola, která je orientována na vymezení cíle práce

5. Práce zahrnuje popis použité metodiky řešení cíle

6. Práce zahrnuje samostatnou kapitolu Závěry práce

7. Práce zahrnuje kapitolu Souhrn v českém a anglickém jazyce

8. Práce zahrnuje kapitolu Referenční seznam

9. Citace a reference vycházejí z publikačního stylu APA (viz kompendium). Míra

odchylek od této normy je však věcí klasifikace práce.

Formální zpracování textu musí vycházet z Kompendia pro psaní a publikování v

kinantropologii (Frömel, 2002), míra odchylek od této normy je však věcí klasifikace práce.

2.1 Část „Abstrakt“ (Abstract)

Součástí bibliografické identifikace je požadovaná položka – Abstrakt. Můžeme jej označit za

nejdůležitější část bibliografické identifikace a ve smyslu informativní hodnoty je také

nejzávažnějším prvkem závěrečné práce. Jedná se o strukturovaný text vědeckého cha-

rakteru, kterým autor čtenáři v hutné formě představuje svou práci. Abstrakta se svou struktu-

rou mohou výrazně odlišovat, a to v závislosti na druhu studie. Podle publikačního manuálu

American Psychological Association (2010) by obsah abstrakt u jednotlivých studií měl zahr-

novat následující:

Empirická studie. Z abstraktu musí být patrná 1. výzkumná problematika, kterou se

práce zabývá; 2. cíl práce; 3. způsob řešení – charakteristika participantů (věk,

pohlaví, příp. etnikum či rasová příslušnost) a základní použité metody sběru a

zpracování dat; 4. významné nálezy (výsledky) a 5. vyplývající závěry práce spolu s

jejich implikací či aplikací do teorie a/nebo praxe.

Přehledová či meta-analytická studie. Abstrakt zahrnuje 1. popis problematiky a

záměru studie; 2. zvolená výběrová kritéria; 3. charakteristiku skupiny participantů v

primárních studiích; 4. hlavní výsledky s důležitými ukazateli velikosti efektu; 5.

limity studie; 6. závěry s jejich implikací pro teorii či praxi.

Teoretická studie. Abstrakt popisuje 1. jakým způsobem teorie nebo teoretický model

funguje a/nebo principy, na kterých jsou založeny a 2. jaké jevy daná teorie nebo

teoretický model objasňuje spolu s uvedením souvislosti s empirickými poznatky.

Metodologická studie. Abstrakt popisuje 1. třídu metod, které jsou diskutovány; 2.

základní rysy navrhovaných metod; 3. rozsah jejich uplatnění a 4. v případě

statistických procedur také jejich základní vlastnosti, jako jsou robustnost nebo

velikost účinku.

Případová studie. Abstrakt by měl popisovat 1. subjekt a odpovídající charakteristiky

prezentovaného jedince, skupiny, komunity nebo organizace; 2. povahu nebo řešení

problému ilustrovaného na příkladu případu a 3. vyplývající výzkumné otázky vhodné

k dalšímu výzkumu.

U strukturovaného Abstraktu se očekávají následující části: Východiska (Background); Cíl

(Aim); Metody (Methods); Výsledky (Results); Závěr (Conclusion).

Abstrakt je samostatným celistvým útvarem, který není možné sestavit pouze tak, že

přepíšeme adekvátní úvodní věty odpovídajících kapitol (cíl, metody či jiné). Při konstrukci a

sestavování vět uvažujeme nad každým slovem a slovním spojením. Používáme zjednoduše-

ných, ale obsahově „hutných“ vět a souvětí. Abstrakt by měl mít tyto vlastnosti: měl by být

výstižný, nehodnotící, souvislý a čtivý, stručný, sestaven do jediného odstavce bez odsazení

(American Psychological Association, 2010). Rozsah abstraktu závěrečné práce je přibližně

150-250 slov (American Psychological Association, 2010).

Na základě přečtení názvu práce, abstraktu a klíčových slov se většinou čtenář rozhodu-je,

zda přistoupí k prostudování práce či nikoliv. Je nutné si uvědomit, že abstrakt práce je

samostatně uveden spolu s názvem práce a klíčovými slovy jako základní informativní údaj o

práci v univerzitní studijní agendě STAG (zde veřejně přístupný), v katalogu knihovny Uni-

verzity Palackého v Olomouci (rovněž veřejně přístupný), popřípadě v jiných informačních

databázích. Autor by měl proto při sestavování abstraktu postupovat velice obezřetně a věno-

vat mu dostatečnou pozornost.

2.2 Část „Klíčová slova“ (Keywords)

Klíčová slova jsou sestavena z obecně uznávaných odborných termínů, které jsou jasně

definovány, a běžně používány v odborné komunitě. Tyto termíny by současně měly být

užívány rovněž v anglické terminologii a neměly by tedy být pouze „přeložitelnými slovy“.

Doporučeným počtem 5 – 8 slov by měl autor jednoznačně zarámovat výzkumnou

problematiku, kterou práce řeší a měly by vyjadřovat podstatu práce. Je chybou, pokud by

autor pro klíčová slova volil termíny, které již použil v názvu práce, neboť tím pouze dubluje

informaci poskytovanou čtenáři - klíčová slova název doplňují, nikoliv nahrazují!

Následující text je zaměřen samostatně na jednotlivé kapitoly závěrečné práce. Ačkoliv je v

práci Obsah samostatným celkem, nebudeme jej zde dále popisovat, a to především s

přihlédnutím k faktu, že tento celek je možné při vhodném využívání funkcí textového editoru

(např. MS Office Word) automaticky vygenerovat. Na tuto část navíc nejsou kladeny žádné

zvláštní specifické požadavky.

2.3 Kapitola „Úvod“

Tato první, úvodní kapitola již svým postavením v práci předurčuje její význam. Autor v této

kapitole čtenáři přibližuje řešenou problematiku, seznamuje jej se závažnými aspekty, které

vedly k realizaci studie a objasňuje souvislosti zvolené problematiky ve vztahu k existujícím

teoretickým, sociálním a praktickým východiskům. Součástí je také širší vymezení výzkumné

strategie při řešení daného problému.

Mezi „závažné aspekty“ vedoucí k realizaci práce však v žádném případě nepatří uvedení

osobních pohnutek či postojů vedoucích autora ke zpracovávání dané problematiky (na-

příklad „…věnuji se od mládí této sportovní disciplíně, a proto…“ nebo „…téma mne zaujalo,

protože se chci také v budoucnu věnovat…“). Opodstatněné jsou takové objektivní aspekty,

které nejsou vázány pouze na osobu autora. Autor však může odůvodnit řešenou problematiku

například osobními či převzatými zkušenostmi (trenérská, sportovní, pedagogická či jiná

aktivní činnost je zajisté bohatá na řadu praktických výzkumných východisek).

Před sepisováním této kapitoly by měl autor brát v úvahu tyto otázky, na které ve správ-ně

napsaném Úvodu čtenář najde odpovědi:

Proč je zpracovávaná problematika důležitá?

Jak studie souvisí s předchozí prací v dané výzkumné oblasti? Pokud byly již některé

aspekty této práce dříve prezentovány, čím se tato práce odlišuje a do jaké míry staví

na předchozí práci (obzvláště vhodné uvést u magisterských diplomových prací, kdy

práce navazuje na práci bakalářskou)?

Jaký je teoretický, praktický a/nebo společenský „rozpor“, který se práce snaží

vyřešit? (vlastní východiska práce)

Jaké jsou předpoklady studie (s uvedením souvislostí s příslušnou teorií)?

Jaký je teoretický a praktický přínos práce?

Jasné vymezení východisek umožňuje následně čtenáři snadnější pochopení celé práce,

především pak stanoveným cílům, způsobu řešení dané problematiky a v komplexu také

závěrům práce.

Obvyklá délka této kapitoly je jedna až dvě strany. U prací bakalářských, které bývají

přehledovými studiemi a ve kterých je vynechána kapitola Přehled poznatků, kde po Úvodu

přechází autor přímo ke kap. Cíl práce, se dá očekávat obsáhlejší úvod do problematiky. Příliš

dlouhý úvod však ztrácí na přehlednosti a čtenář se v celkovém „odůvodnění“ aktuálnosti

práce snadno „ztratí“. Na místě je proto určitá míra stručnosti.

2.4 Kapitola „Přehled poznatků“

U této kapitoly se lze setkat také s alternativními názvy: Syntéza poznatků; Současný stav

řešené problematiky apod. Při pojmenování kapitoly nebo podkapitol by měl autor vždy

přihlédnout k těmto dvěma hlediskům:

Jednotnost struktury prací pocházejících z jedné instituce (tradice, manuál). V

případech, kdy příslušná kapitola podléhá publikačnímu manuálu, nelze užít jinou

alternativu. Budeme-li však uvažovat o „zvykovém pravidlu“, má toto pravidlo své

opodstatnění především ve smyslu snadné orientace v textu diplomových prací

pocházejí-cích ze stejné instituce (FTK UP). Autor by proto měl zvážit, do jaké míry

je závažná obměna názvu oproti standardnímu pojmenování.

Specifikum zvolené problematiky a obsahová náplň dané (pod)kapitoly. V tomto

ohledu se jedná především o dodržování „zvykového pravidla“ vědecké

disciplíny/oboru, které se práce týká. Je rovněž bez pochybností, že název by měl

zcela korespondovat se svým obsahem. Proto je-li v tomto ohledu rozpor, je nutné

zamyslet se: (1) zda obsah kapitoly je vhodně v práci zařazen nebo (2) jak pozměnit

název kapitoly.

Touto kapitolou autor vymezuje teoretický rámec práce a vytváří terminologický základ celé

práce. Charakterizovány by zde měly být všechny významné teoretické pilíře, které dále

umožňují 1. vymezit výzkumné pole a stanovit jemu odpovídající cíl práce, 2. realizovat cíl

práce (metodologické aspekty) a 3. porozumět vysloveným závěrům práce.

Velký důraz by měl být kladen na aktuálnost poznatků, které autor v práci prezentuje.

Výstavba práce (resp. výzkumného problému) na základě poznatků, které jsou již zastaralé

nebo dokonce neplatné, je závažným nedostatkem a taková práce je zcela bezcenná. Je-li do-

konce práce založena na poznatcích, které jsou již v současnosti zpochybněny či vyvráceny,

pak jsou závěry práce nepodložené a práci nelze obhájit. V tomto ohledu je tedy nezbytné

systematicky vyhledávat ve všech dostupných informačních zdrojích relevantní poznatky, a to

bez ohledu na jazykové či jiné bariéry. Dá se očekávat, že hlavní těžiště nejvýznamnějších

poznatků se nachází nikoliv v českých publikacích, ale v zahraničních. Současný systém

hodnocení vědy do značné míry nutí také české odborníky prezentovat výsledky svých studií

v zahraničních publikacích, a proto dokonce poznatky, které jsou vázány ryze na české

prostředí, bývají prezentovány mimo ČR. V tomto ohledu pravděpodobně ani nelze hovořit o

„zahraniční“ a „naší“ bázi prezentovaných poznatků. V dnešní době informačních technologií,

kdy se oproti minulosti již zcela změnil přístup k informačním zdrojům, došlo k zásadní

globalizaci vědeckých poznatků a k potlačení národních specifik.

Bývá obvyklé, že tato kapitola je dále členěna formou dalších podkapitol o dalších úrovních.

Vzhledem k rozsahu diplomové práce však nedoporučujeme využívat podkapitoly vyšší než

třetí úrovně (např. 2.1.1 Diagnostika skoku do dálky), neboť text je svou strukturou již příliš

složitý a autor má často problém plnohodnotně obsahově naplnit tyto podkapitoly.

Po obsahové stránce bývá obvyklé v této kapitole vymezit terminologický aparát používaný

v práci. Ačkoliv se očekává, že autor při definování pojmů (příp. jejich členění) vychází z

širšího spektra autorit, měl by se vyhnout násobnému přepisování definic a vytváření

„přehledu definic“. Polarita názorů při definování pojmů je obvyklá, je vhodné na ni

upozornit, ale prezentovat velké množství definic je nevhodné. Adekvátní je prezentovat a

upozorňovat na odlišnosti v definování pojmu a vyjádření se, ke kterému definování či

členění pojmu se autor přiklání a jak bude v práci pojem chápat. Tato informace může být

zásadní při interpretaci výsledků. Z textu by mělo být patrné, že autor chápe (i nepatrné)

rozdíly v definicích pojmů různých autorit, že se s nimi seznámil a orientuje se v nich.

Mimo zmíněné definování pojmů a konstruktů je žádoucí do této přehledové části práce

zařadit také charakteristiku teorie, o kterou se práce (resp. v ní obsažený výzkum) opírá,

příp. ze které přímo autor vychází při formulaci výzkumného problému. Na místě je přitom

adekvátní popis teorie do té míry, aby čtenáři bylo umožněno pochopit výzkumný problém,

vytyčený cíl, hypotézy a závěry práce. Pokud si ani sám autor teorii, o kterou se jeho

východiska opírají, neuvědomuje nebo ji nezná, je řešení zvolené problematiky nahodilé, z

hlediska vědeckého poznání nekonkrétní a nepodložené.

Další významnou součástí kapitoly je obeznámení čtenáře se současným stavem řešené

problematiky, neboť pouze takto lze porozumět následně vytyčenému cíli práce (a zároveň

jej takto odůvodnit!). Zpracování této části je obtížné, neboť vyžaduje od diplomanta získat

aktuální informace z širokého okruhu informačních zdrojů, setřídit je a synteticky o nich po-

jednat v originálním textu. Jako významné a nosné lze označit přehledové studie (v

zahraničních článcích označované jako Systematic Review nebo jen Review), které by měly

tvořit zá-klad pro utváření této podkapitoly. Tyto studie představují systematický zpracovaný

a ucelený přehled posledních poznatků (samozřejmě vzhledem k datu publikování dané

studie).

Dle povahy práce lze u některých prací očekávat také část věnovanou metodologickému

aspektu práce, tj. především speciálním metodám, technikám či přístrojům, které bývají

využívány ve studiích věnovaných dané problematice. V obecnější rovině zde lze představit

metody sběru dat nebo metody zpracování dat, které budou použity, obzvláště pokud se jedná

o méně známé metody či techniky.

Text této kapitoly by měl splňovat požadavky kladené na odborný text, jak o tom bylo

pojednáno výše (viz kapitola Tvorba odborného textu).

2.5 „Cíl práce“ (a hypotézy, výzkumné otázky, problémy k řešení, úkoly práce)

V této části práce autor dále vymezuje a konkretizuje svou studii. Musí zde být preg-nantně

vyjádřeny hranice studie. Obsah kapitoly nejenom že čtenáři umožňuje zjistit, s jakými

výsledky se dále v práci setká a jaké poznatky bude moci z práce čerpat, ale autor si zároveň

sám sobě konkretizuje, čeho přesně docílí.

Propracovanost logického uspořádání jednotlivých výroků a vět v této kapitole jsou

primárním předpokladem kvalitního zpracování dalších částí práce. Čím lépe se autorovi po-

daří s touto kapitolou vypořádat, tím přehlednější a logicky propracovanější bude pro čtenáře

(ale i pro autora) zbývající část práce.

Hlavní cíl práce. V cíli práce (někdy také Hlavní cíl) autor na základě již v úvodu vy-

mezeného výzkumného pole a výzkumného problému konkretizuje, čeho realizací své studie

dosáhne, čeho chce dosáhnout, co bude „konečným produktem“ jeho práce. Cíl práce je jed-

ním z návrhů řešení zvolené problematiky. Cílem by vždy mělo být dosažení „vědeckého

(výzkumného, teoretického aj.) produktu“, který je přínosný pro oblast odborných poznatků a

odborné praxe. Správně stanovený cíl by měl splňovat tyto kritéria:

jednoduchost a logičnost;

jednoznačnost a výstižnost;

hutné pojmenování;

přiměřené vymezení populační skupiny;

singularita cíle (hlavní cíl je jeden!);

reálnost a dosažitelnost v rámci závěrečné práce.

Cíl práce je nejčastěji vyjádřen s použitím slovesa, které úsilí autora procesně orientuje k

vyřešení zkoumané problematiky. Často se tak můžeme setkat s následnými slovními spo-

jeními: „Cílem práce je stanovit…/ posoudit…/ ověřit…/ navrhnout…/ vytvořit…/ popsat…“.

Při formulaci cíle je nutné se vyvarovat informacím o tom, JAK bude „produktu“ dosaženo a

dalším „přívěskům“, které se přímo neváží k tomu, ČEHO má být dosaženo (např.: „Cílem

práce je analýzou dokumentů zjistit… a dále navrhnout…“, „Cílem práce je na základě sběru

poznatků vytvořit…“). Bohužel řada autorů se této chyby dopouští, což svědčí o nepochopení

podstaty „Cíle“.

Dílčí cíle. Hlavní cíl práce někdy nelze naplnit ve výzkumu najednou, ale je nutné jej dále

strukturovat na menší celky – dílčí cíle. Hlavní cíl si často vyžaduje nejprve vyřešit jiný dílčí

problém, než bude možné přistoupit k jeho samotné realizaci. Řešení cíle si vyžaduje získat

dílčí výsledky, než bude možné přistoupit k vyřešení hlavního cíle. Dílčí cíle musejí být

hlavnímu cíli podřízeny a jejich formulace z něj vychází. Dílčí cíle nejsou „doplňujícími“ či

„rozšiřujícími“ cíli, které by práci dále obohacovaly (a tedy rozšiřovaly dále strukturu práce),

ale jsou spíše podrobnějším a zpřesňujícím členěním hlavního cíle.

Příklad

Ikona6e

Hlavní cíl: „Hlavním cílem práce je posoudit vhodnost použití motorického testu Běh 12

minut jako ukazatele aerobní zdatnosti u dětí mladšího školního věku“

(Poznámka: Na „vhodnost použití“ lze pohlížet z mnoha hledisek, a je proto nezbytné dopředu stanovit kritéria,

které onu „vhodnost“ vymezují. V tomto příkladu bude dále pracováno s třemi kritérii – objektivita, stabilita a

validita testu. Bude proto vhodné vyjádřit se ke všem těmto kritériím samo-statně, což lze vymezit třemi dílčími

cíli.)

Dílčí cíle:

10. „Cílem je stanovit objektivitu motorického testu Běh 12 minut u dětí mladšího

školního věku“

11. „Cílem je stanovit stabilitu motorického testu Běh 12 minut u dětí mladšího škol-ního

věku“

12. „Cílem testu je určit kriteriální validitu motorického testu Běh 12 minut vzhledem k

aerobní zdatnosti u dětí mladšího školního věku“

Ikona10

Pozn.: V pracích studentů se lze často setkat s vágností vytyčeného cíle a nekonkrétním

označením toho správného „produktu práce“. Teprve po dalším prostudování práce je patrné,

že skutečný cíl je vlastně někde jinde, než jak jej student charakterizoval a někdy, že realizací

práce vlastně řešil jiný problém, než deklaroval. Jako autor bych se měl vždy zamyslet nad

tím, čeho skutečně dosáhnu a co bude zodpovězeno poté, kdy zrealizuji celou studii - projekt,

tj. např. sběr dat spolu s jejich vyhodnocením a jejich intepretací.

Ukázky a rozbor stanovených cílů práce

(příklady pochází z diskutovaných bakalářských prací studentů)

Příklad 1

Ikona6e

3 CÍL PRÁCE

Cílem bakalářské práce bylo zjistit údaje o motivech ke sportovní činnosti a přechodu k

trenérství u jedinců (trenérů) studujících UEFA profilicenci v období let 2006-2008.

Informace byly získávány na základě analýzy esejí těchto studentů na téma: „Vzpomínka na

můj sportovní vývoj od dětství až po trenérskou činnost“. Ke zjišťování dat byly použity tyto

metody: analyticko-syntetická, deskriptivní statistika, logická analýza.

Chyby:

Není možné nezmínit chybnou terminologii („UEFA profilicenci“ je slangové

vyjádření)

Pouze první věta je vyjádřením cíle práce. Zbylá část zahrnuje informace, které zde

nepatří a mají být zahrnuty do metodiky práce

Příklad 2

Ikona6e

3 CÍL PRÁCE

Cílem diplomové práce je shromáždění dostupných informací za účelem vytvoření techniky a

metodiky snowkitingu.

Dílčí cíle:

zkušenosti získané několikaletou praxí instruktora snowkitingu využít k přesnému

popisu pohybů jednotlivých metodických prvků,

formulovat praktické rady při výběru snowkitingového vybavení,

přispět k dalšímu rozvoji snowkitingu v České Republice.

Chyby:

Cílem práce pravděpodobně není přímo „shromažďování dostupných informací“,

ačkoliv sběr dat v rámci studie lze očekávat. Spíše by se dalo souhlasit s cílem, který

by směřoval k vytvoření techniky a metodiky snowkitingu. Přesto, techniku

pravděpodobně autor nebude vytvářet. Bylo by možné akceptovat záměr autora

posuzovat techniku z určitého hlediska (biomechanického, anatomického atd.), ale ne

ji vytvářet.

Vhodnější by bylo namísto termínu „vytvořit“ použít termín „navrhnout“ nebo

„navrhnout a ověřit“, což lépe vystihuje záměr a podstatu studie. Zároveň to odpovídá

výzkumným možnostem studenta, které odpovídají diplomové práci a které jsou takto

uskutečnitelné.

V cíli rovněž chybí konkretizace metodiky, kterou se autor hodlá zabývat. Byla snad

míněna „metodika nácviku určité techniky“, „metodika nebo například „metodika

nošení vybavení“? „Metoda snowkitingu“ je zcela nekonkrétní a nic nevyjadřuje.

Žádný z uvedených dílčích cílů ve skutečnosti dílčím cílem není nebo nejsou správně

stanoveny. V prvním dílčím cíli autor hodlá využít při naplňování cíle vlastní

několikaletou praxi (jako instruktora). Tento postup byvšak postrádal požadavek

vědeckosti, jež by měla závěrečná práce bezpodmínečně splňovat. Předpokládá se, že

práce se bude zakládat na systematickém sběru faktických údajů, k čemuž by tento

dílčí cíl nesměřoval. Tímto neupíráme výzkumníkům využívat vlastní nebo cizí

praktické zkušenosti, nicméně je potřeba k nim přistupovat kriticky a objektivně. Lze je

například využít jako pilotní, hrubý návrh řešení problém, na který navazuje již

systematický sběr informací odpovídající výzkumnému řešení problému.

Pomineme-li, že druhý dílčí cíl je gramaticky chybně (nikoliv „…rady při výběru…“,

ale „…rady pro výběr…“), je tento dílčí cíl spíše rozšířením hlavního cíle než

nezbytnou částí studie, kterou je nutné splnit za účelem naplnění hlavního cíle. Jedná

se tedy o určité aditivum studie, což je chybou.

Třetím dílčím cílem autor vyjadřuje něco, co stojí mimo práce cíl. Nelze pochybovat o

tom, že autor chce přispět k rozvoji této disciplíny, tak jako uvádí. Takto stanovený cíl

je spíše vágním vyjádřením významu realizace studie než dílčím cílem.

Příklad 3

Ikona6e

3 CÍLE

Hlavní cíl

Hlavním cílem této práce je provézt analýzu dlouhodobě zaujímané staticky nevhodné

polohy sedu při práci za PC a vytvoření metodického návrhu kompenzačních cviků.

Dílčí cíle

analýza sedu na klasické židli;

analýza alternativního sedu;

analýza počítačového příslušenství;

analýza negativních dopadů na zdraví jedince způsobených nesprávným sedem;

analýza dostupných kompenzačních pomůcek;

porovnání výrobků z hlediska funkčního, kvalitativního a finančního;

metodicky zpracovaný ucelený soubor kompenzačních cviků.

Chyby:

Podobně jako u předchozího příkladu také zde autor v hlavním cíli uvádí procesní

stránku realizace cíle, tedy část, která zde nepatří. „Provézt analýzu dlouhodobě

zaujímané staticky nevhodné polohy sedu při práci za PC“ je dílčí část, která musí být

realizována, aby mohl být naplněn skutečný hlavní cíl, a to „vytvoření metodického

návrhu kompenzačních cviků“. Bylo by také vhodné doplnit „čeho“ mají být cviky

kompenzací.

Dílčí cíle nejsou správně po formální stránce. Hlavní i dílčí cíl je potřebné formulovat

celou vě-tou, která nepostrádá podnět a přísudek, a obsahově by věta měla dávat

smysl sama o sobě bez vazby na předchozí sdělení (např. dílčí cíl formulovat tak, aby

mohl být chápán jako samostatný cíl). Například první dílčí cíl by takto měl podobu

„Dílčím cílem je analyzovat (provézt analýzu aj.) sedu na klasické židli“.

Poslední dílčí cíl je nejspíše přímo hlavním cílem práce.

Příklad 4

Ikona6e

CÍL PRÁCE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY

Cílem práce je na základě analýzy podmínek (materiálních a prostorových) a názorů občanů,

na-vrhnout opatření ke zlepšení současného stavu.

Chyby:

Také tento cíl zahrnuje metodickou pasáž („na základě analýzy podmínek

(materiálních a prostorových) a názorů občanů“).

Věta žádný cíl nevyjadřuje! Autor zřejmě chce vylepšit nějaký současný stav, ale není

zřejmé „stav čeho“. I v případě, že by byl stav pojmenován, cíl by nesplňoval

požadavek „reálnosti“ a „konkrétnosti“. Jednalo by se o vágní vyjádření, neboť

záměr „zlepšit“ nikterak nevymezuje, kdy bude cíl naplněn. Zvolit si „zlepšení“ jako

cíl práce je zcela nevhodné pro odbornou práci. Je nutné konkretizovat, co chce autor

přesně zrealizovat, aby k onomu zlepšení „určitého“ stavu došlo.

Příklad 5

Ikona6e

3 CÍLE

Hlavní cíle

Za hlavní cíl si stanovuji návrh specifických metod tréninku orientačního běhu, které budou

využity při jarním tréninkovém kempu, sloužících ke zlepšení technických a taktických

orientačních dovedností u závodníků orientačního běhu.

Důvodem stanovení hlavního cíle, je snaha o zkvalitnění tréninkové přípravy orientačních

běžců.

Dílčí cíle

Dílčí cíle budou představovat průzkum literatury, vybrání, utřídění a rozbor jednotlivých

metod, sloužících jako prvky rozvoje jedince.

V další části přistoupím k vyhodnocení metod. Na kempu budou realizovány teoretické testy,

sloužící k ověření základních teoretických znalostí nutných pro orientační běh. Předem

připravené testy a dotazníky budou vyhodnoceny a vyvozeny z nich závěry.

Chyby:

Použita „ich-forma“

Spíše nepřesně než chybně je uvedeno, že “metody… budou využity při jarním

tréninkovém kempu“. Pro cíl práce není podstatné, kdy a kde bude jako určitý

výsledný produkt využit. V tomto ohledu by vyjádření bylo chybné. Autor ale

pravděpodobně pouze blíže vymezoval metody tréninku. Tedy jako metody tréninku,

které je možné při jarních tréninkových kempech využívat. Tyto metody jsou specifické

a nelze je využívat nikde jinde a proto je skutečně nezbytné je v cíli charakterizovat.

Chybná terminologie – pojmy „technických a taktických orientačních dovedností“

postrádají odbornost, resp. označení „orientačních“ je zmíněn jaksi navíc.

Dílčí cíle nejsou dílčími cíli, ale představují úkoly práce – tedy vymezení

procesuálních kroků, kterými je realizován cíl práce.

2.6 Kapitola „Metodika“

Tento oddíl závěrečné práce je možné trefně označit jako „kuchařka studie“. Obsahuje

veškeré informace o tom, jak autor při realizaci studie postupoval (bez ohledu na typ práce), a

to tak, aby došel k vytyčenému cíli. Správně popsaná metodika by měla vždy umožnit přesně

opakovat celou studii někým jiným a jediná odlišnost by mohla být pouze v tom detailu, že by

sběr dat proběhl u jiných osob (či jiným nositelům dat), přestože by je bylo možné charakteri-

zovat a kategorizovat úplně stejně. Pokud by tedy jiný výzkumník opakoval popsaný výzkum,

pak by se případné odlišnosti výsledků mohly připsat pouze a jen faktu, že osoby zahrnuté do

studie byly odlišné a dále působením nekontrolovatelných rušivých proměnných (ačkoliv se

vyskytovaly u obou výzkumů). Po sepsání této kapitoly by se tak autor měl sám sebe ptát, zda

popsal dostatečně přesně celý svůj výzkumný postup pro další zájemce o realizaci tohoto vý-

zkumu.

Tato kapitola by měla být psána tak, aby bylo umožněno čtenáři posoudit samostatně

výsledky, aby si mohl udělat vlastní úsudek o výsledcích a interpretovat je. Podstatnými in-

formacemi proto bývají tyto oblasti: „odkud data pochází“ (např. jaké osoby tvořily

výzkumný soubor), „jak byla data získána“ (jakými metodami či nástroji a za jakých

podmínek) a „jak bylo se získanými daty naloženo, jak byly zpracovány“ (např. statistické

zpracování dat).

Ačkoliv se strukturálně většina kinantropologických prací v této kapitole shoduje, mo-hou

existovat určité rozdíly. Je tomu tak především v závislosti na typu studie (výzkumné vs.

přehledové studie; filozofické studie; metodologické studie; historické studie apod.).

Charakteristika výzkumného souboru

Výzkumný soubor v kinantropologii představuje nejčastěji specifická skupina osob, které jsou

pro výzkumníka zdrojem důležitých dat klíčových pro objasnění sledovaného jevu.

Výzkumný soubor, který je zdrojem informací při formulování nového poznatku, je s tímto

poznatkem v těsném vztahu – nový výrok je poplatný právě povaze tohoto souboru. Každému

výzkumnému souboru odpovídá jedinečný výrok. Je proto tolik důležité informovat každého,

kdo se o nový poznatek zajímá, o všech důležitých aspektech výzkumného souboru. Pouze tak

může plně novému poznatku porozumět.

Při popisu souboru je důležité informovat o všech těch vlastnostech souboru, které mo-hou

ovlivnit výsledky.

Základní informací je, kolik osob se na studii podílelo. Řadí se zde počet osob, 1) které byly

osloveny o spolupráci na studii, 2) kolik osob souhlasilo se zařazením do studie, 3) kolik osob

bylo ze studie vyřazeno, neboť nevyhovovali určitým kritériím a 4) kolik osob bylo nu-ceno

odstoupit ze studie v jejím průběhu s odůvodněním (například onemocnění). Poslední a

podstatnou informací je počet osob, od kterých byla data získána. Toto číslo představuje sku-

tečnou velikost výzkumného souboru, kterou značíme „N“.

Mezi další základní charakteristiky výzkumného souboru v kinantropologických studiích se

nejčastěji řadí: pohlaví (muži vs. ženy; chlapci vs. dívky); vymezení věku (standardně pomocí

průměru a směrodatné odchylky, tj. M ± SD, nebo jako věkové rozpětí v souboru „od- do“);

bydliště (stát, okres, město, …), zaměstnání (druh a lokalita s vynecháním identifikace

zaměstnavatele), škola (u dětí a mládeže; lokalita; příp. další charakteristiky); vyjádření k

zdravotním či jiným omezením či onemocněním (např. „…jedno z dětí bylo po operaci ko-

lenního kloubu); druh, množství či intenzita pohybové aktivity, kterou v průběhu studie parti-

cipanti realizovali aj.

V této části Metodiky práce obvykle zařazujeme také informace týkající se etických aspektů

studie, které mají vztah k osobám podílejících se na studii. Je tedy obvyklé zde in-formovat o

tom, zda osoby výzkumného souboru před realizací studie srozuměni s jejím prů-během a zda

jejich účast byla dobrovolná, zda byl od nich (nebo od rodičů u studií zahrnující děti) získán

informativní souhlas. Důležitou informací je také souhlas etické komise příslušné instituce

(zde etické komise Fakulty tělesné kultury UP v Olomouci) s realizací studie s uvedením

identifikačního čísla, pod kterým je souhlas této komise registrován (kopii souhla-su etické

komise přikládáme v práci do příloh).

Sběr dat

Tato část popisuje jakým způsobem a za jakých podmínek výzkumník sbíral data. Jedná se o

popis konkrétních metod a technik, které byly k tomuto účelu využity. Není tím však míněn

terminologický popis či definování použitých metod a technik. Řadíme zde například popis

přístrojů využitých při měření, popis konkrétních testů, popis použitého dotazníku, an-kety

nebo průběh rozhovoru, který byl veden s osobami s výzkumného souboru. K tomuto popisu

se řadí také informace o tom, kdo je výrobcem (přístroje, software) či autorem použité

techniky (test, dotazník, hodnotící škála) a dále uvedení základních vlastností (především va-

lidita a reliabilita), neboť tyto informace mají vliv na intepretaci a pochopení výsledků práce.

Při popisu metod má autor poskytnout všechny informace v takové podobě, aby byl kdokoliv

schopen opakovat studii a opakovaně provést sběr dat bez odlišností v postupu (jak již bylo

naznačeno výše).

Nejčastější chybou, které se studenti v závěrečné práci dopouštějí, je začlenění teoretic-kého

výkladu o použitých metodách namísto konkretizace způsobu, jakým byly metody v práci

využity. Uvádějí například, že v práci využili například metodu dotazování a popisují, co tato

metoda znamená, ale již opomenou uvést, jaký dotazník byl použit, kdo je jeho auto-rem, z

jakých položek se skládá, zda byl standardizován apod.

Statistické zpracování dat

Je asi vhodné předeslat, že ne vždy je nutné data zpracovávat statisticky, ačkoliv je to u

výzkumných studií v kinantropologii obvyklé. Statistické zpracování dat je pouze jednou z

možností zpracování dat a práce s nimi při snaze souhrnně pojednat o informacích, jejichž

jsou data nositeli. Často může být na škodu nekriticky a konvenčně přebírat tento postup, ne-

boť jiná cesta zpracování by mohla poskytnout výsledky s mnohem vyšší validitou. Seriózní

přístup k vlastnímu výzkumu a snaha dobrat se kvalitním poznatkům tak může vést výzkum-

níka k jinému způsobu zpracování dat. Neměly by jej rozhodně odradit obavy z konvenčního

přístupu členů komise obhajoby závěrečné práce, ale měl by být dobře připraven objasnit,

diskutovat a obhájit svůj postup.

Podobně jako v části věnující se popisu způsobu a průběhu sběru dat by také tato část práce

neměla obsahovat definování statistických pojmů a postupů. Musí však obsahovat kon-krétní

charakteristiky, kterých postupů a ukazatelů bylo ve studii využito a k jakému účelu. Odráží

se zde skutečnost, že výzkumník již před realizací studie musí vědět, které statistiky potřebuje

využít, aby například vhodně popsal vlastnosti výzkumného souboru; popsal vztahy mezi

proměnnými; ověřil platnost stanovené hypotézy, a souhrnně se tak mohl vyjádřit k hlavnímu

cíli práce. Žádný statistický výpočet by v práci neměl být proveden bezděčně, bez následného

odůvodnitelného využití.

Popis statistického zpracování dat musí být zpracován do té míry, aby nebyla možná záměna

nebo aby čtenář práce neporozuměl postupu výpočtu (může být například na pochy-bách,

podle kterého autora se postupovalo při výpočtu určité statistické veličiny). Jednoznač-nost je

v této části zásadní.

Tato část by dále měla zahrnovat obecnou informaci o software, který byl použit při sta-

tistických výpočtech.

Objevují se závěrečné práce, ve kterých se student přesně drží „obvyklého“ schématu

struktury této kapitoly, ačkoliv to není pro jeho studii vhodné. Důsledkem je pak například

„umělé vytváření výzkumného souboru“, ačkoliv už z podstaty jeho/její studie je zřejmé, že

zde s žádným výzkumným souborem neoperuje. Odkrývá tak skutečnost, že nepochopil

pojem „výzkumný soubor“ a celkově tuto kapitolu. Je zřejmé, že tato kapitola se bude

zásadně odlišovat u teoretických, filozofických, přehledových a historických prací.

2.7 Kapitola „Výsledky“

Výsledková část práce poskytuje přehled faktických údajů, na základě kterých výzkum-ník

vyslovuje soudy o stanovených výzkumných hypotézách, výzkumných otázkách a celkově o

cíli práce. Jedná se o přehled relevantních faktů, které výzkumník realizací studie získal. V

případě výzkumných studií jde nejčastěji o vyjádření podstaty sledovaného jevu v podobě

číselných statistik, grafů a ukazatelů, jež jsou výsledkem statistického zpracování empiricky

získaných dat. Výsledkem teoretické, přehledové, historické či filozofické práce mohou být

zpracované informace, získané na základě zvoleného metodického postupu. Všechny údaje v

této kapitole jsou podkladem pro následnou intepretaci umístěnou v kapitole Diskuze. Je

chybou, pokud autor do této části zahrnuje výsledky, které sice „nějak mohou“ čtenáře

obohatit, ale nejsou mířeny k zodpovězení cíle (nepodporují jej) a jsou podkladem jiné (i když

příbuzné) problematiky. Dobrá víra autora „zasytit čtenáře všemi výstupy, které data

poskytují“ je na škodu. Výsledky práce jsou pouze podpůrným materiálem výzkumníka, který

mu umožňuje dále se vyjádřit k cíli práce, ale rozhodně nejsou konečným produktem studie!

Celkově má kapitola spíše deskriptivní charakter, což znamená, že výsledky studie jsou zde

pouze prezentovány a v adekvátní míře popsány (objasněny), a to bez širšího výkladu. Povahu

kapitoly je tedy možné opsat dotazem „Jaké výsledky jsou?“ namísto „Co výsledky

znamenají?“.

Je typické, že statistické charakteristiky jsou v této kapitole formálně zpracovány ve formě

tabulek nebo grafů, a to z důvodu větší přehlednosti a kompaktnosti zjištěných faktů.

Napomáhají čtenáři snadno dohledat podklady, na základě kterých se autor rozhodoval v

dalších částech práce a na základě kterých vyslovil závěry práce. V tomto ohledu je tedy

přehlednost nezbytným požadavkem.

Na druhou stranu, kapitola se nemůže (formálně) skládat pouze z prezentace tabulek a grafů, s

čímž se lze v některých předložených pracích setkat. Tabulky i grafy jsou pouze do-plněním

textu, v textu na ně musí být odkazováno a musejí být s textem logicky provázány. Je logické,

že tabulka či graf je v textu popsána (autor se k jejímu obsahu vyjadřuje), avšak nesmí

docházet k dublování informace, tj. prezentace stejné informace jak v textu, tak v tabulce či

grafu.

Setkat se lze také s případy, kdy autor do této části chybně zahrnul přímo výsledky své-ho

měření (tzv. syrová data). Tyto však nejsou skutečné výsledky práce, ale jedná se výsledky

měření apod.! Výsledkem práce se rozumí teprve zpracovaný údaj (faktický údaj), který má

reálný podklad v samotné realizační části studie (sběr dat a zpracování). Na druhou stranu je

nutné upozornit, že existují případy, kdy do této části skutečně tyto údaje patří. Např. u kazu-

istik mohou být již naměřené údaje výsledkem práce, na kterých se zakládá další diskuze a

vyslovení závěrů o sledovaném jevu.

Zejména u bakalářských prací se výsledky práce rozumí plánovitý a systematický souhrn

poznatků, kterého autor dosáhl na základě předem stanovené metodiky jejich sběru. Zde je

vhodné upozornit na určitý rozdíl mezi kapitolami Přehled poznatků (u výzkumných di-

plomových prací) a Výsledky práce (u uvedených bakalářských prací). Jak bylo naznačeno

výše, kapitola Přehled poznatků vytváří teoretický a terminologický základ, o který se studie

opírá a který umožňuje čtenáři orientovat se v řešené výzkumné problematice. Naproti tomu

souhrn dílčích poznatků, který kapitola Výsledky práce v přehledových/teoretických pracích

(u bakalářské práce) obsahuje, je produktem systematické činnosti, jejímž cílem je podat uce-

lený pohled na zvolenou odbornou problematiku.

Rozsah této kapitoly se může u jednotlivých prací diametrálně lišit. Zásadní rozdíl je

přirozeně mezi teoretickou, filozofickou, historickou, výzkumnou či přehledovou prací. V

případě výzkumných prací nemusí být chybou, pokud je tato kapitola rozepsána na jednu

nebo dokonce ani ne celou jednu stránku. Ve všech případech však musí platit, že autor uvede

všechny výsledky, které jsou nezbytné k zodpovězení cíle práce, a to v adekvátní podobě.

2.8 Kapitola „Diskuze“

V kapitole Diskuze je úkolem autora objasnit význam zjištěných výsledků a zasadit tato

zjištění do širších souvislostí, včetně jejich komparací se současnou úrovní poznatků řešené

problematiky. Sepsání této kapitoly vyžaduje od autora skutečné pochopení výzkumného

problému a schopnost abstrahovat od dílčích poznatků k širším souvislostem. To samozřejmě

není možné bez kvalitního teoretického zázemí a přehledu o posledních poznatcích v dané

odborné oblasti. Jinými slovy – zpracování této kapitoly je skutečným projevem autorovy

odbornosti a schopnosti implementovat dílčí zjištění vlastní studie do spektra současného

stavu poznání.

Musí být samozřejmé, že autor v této kapitole využije všechny výsledky zmíněné v předchozí

kapitole k vyjádření se k cíli práce, včetně hypotéz či výzkumných otázek. Každý uvedený

výsledek by tedy měl být nějakým způsobem interpretován, a to v přímé souvislosti s cílem

práce. Jak již bylo popsáno v předešlém oddíle, každá uvedená informace ve výsledkové části

práce, která není využita v práci jako podklad konstruktivní diskuze, do práce nepatří a

poukazuje na nepochopení podstaty vlastní studie samotným autorem.

Své soudy a fakta by měl autor v této části vždy dostatečně objasnit a umožnit čtenáři v plné

míře pochopit celý řetězec úsudků, a to od výsledků až ke konečnému výroku. Pouze tak

může čtenář kriticky k těmto soudům přistoupit, sám je zhodnotit a dále s nimi souhlasit či

nesouhlasit. V tomto ohledu je nutné zmínit vlastnost „jednoznačnost“, kterou by autorovy

soudy měly splňovat. Tu lze posílit pouze tím, že jsou úsudky opřeny nikoliv pouze o

autorovy znalosti, ale o konkrétní citované studie, jež jsou nositeli příslušného poznatku, o

který se autor opírá. Proto v této kapitole a v kapitole Přehled poznatků lze očekávat nejvyšší

frekvenci odkazů na relevantní studie či další zdroje informací.

Dobrá a špatná zjištění. Někteří studenti ve svých pracích někdy referují o dobrých či

špatných, pozitivních či negativních a jiných zjištěních. Tyto přívlastky však nebývají v této

souvislosti použity správně. Špatným zjištěním se ve studii může stát pouze takové, které je

založeno na chybně vypočteném výsledku, déle ke kterému se došlo na podkladě nesprávně

použité metody apod. Tedy hovoříme-li o procesuální stránce vzniku určitého poznatku.

Ovšem každý poznatek, který naplňuje zodpovězení cíle práce a řeší výzkumný problém je

smysluplný a je přínosný, ať je jakýkoliv. Hovořit takto o dobrém, špatném či jiném zjištění je

bezpředmětné.

Limity výzkumu (práce). Snad žádný poznatek žádné studie není absolutním poznatkem, o

němž by nebylo možné pochybovat v důsledku způsobu, jak k poznatku výzkumník dospěl.

Průběh realizace studie je pravděpodobně vždy limitován určitými faktory (proměnnými),

které mohly (nebo obecně mohou) mít vliv na konečný výrok – poznatek. Pakliže si

výzkumník uvědomuje existenci těchto vlivů, pak by měl na ně v práci čtenáře upozornit, i za

cenu snížení platnosti svých závěrů. Tímto však výzkumník neukazuje na slabost své studie,

ale naopak tím prezentuje svou erudovanost a schopnost kriticky pohlížet na vlastní zjištění.

Bez tohoto kritického pohledu, který může poskytnout díky vhledu do realizace studie pouze

au-tor, by výsledky mohly být značně zavádějící. K těmto atributům se v práci zpravidla

vyjadřujeme v závěru diskuze, přičemž je možné tuto část zde formálně pojmout jako

samostatnou podkapitolu. Velký přínos této části lze také spatřovat v tom, že při opakování

studie je výzkumný design navržen tak, aby právě tyto rušivé vlivy minimalizoval, případně

zcela eliminoval.

Další výzkum. Je obvyklé, že sám autor v závislosti na svých zjištěních navrhne další

směřování výzkumu v rámci studované problematiky, neboť vnímá nedostatek určitých po-

znatků vedoucích k objasnění výzkumného problému. Součástí může být i stanovení nových

výzkumných hypotéz či výzkumných otázek, které je vhodné v budoucnu zodpovědět. Může

rovněž navrhnout novou metodiku zkoumání dané problematiky, neboť shledal vlastní meto-

diku jako ne příliš validní nebo dokonce zcela nepoužitelnou pro velké množství limitujících

faktorů.

Rozsah této kapitoly nelze jednoznačně vymezit a nikterak zobecnit. V tomto ohledu mohou

být výrazné rozdíly mezi jednotlivými pracemi. Je však zřejmé, že tento rozsah se odvíjí od

rozsahu výsledkové části. Je-li výsledková část seriózně interpretována a diskutová-na, nelze

(opět s ojedinělými výjimkami) předpokládat, že by rozsah kapitoly byl stejný nebo dokonce

menší než u předešlé.

2.9 Kapitola „Závěry“

Obsah této kapitoly je jasně vymezen obsahem kapitoly „Cíle“. Všechny části, které si autor v

této kapitole vymezil, zde musejí být zodpovězeny. Na základě zjištění prezentovaných v

diskuzní části práce a vycházejících z výsledků práce se autor musí vyjádřit samostatně ke

každé výzkumné hypotéze (nikoliv statistické!), každé výzkumné otázce, každému dílčímu

cíli a celkově k hlavnímu cíli práce. Je nežádoucí, aby zde autor vypisoval „co chtěl zjistit“

(cíl práce), „jak to zjišťoval“ (metodika) nebo aby zde prezentoval jakékoliv výsledky práce.

Od této kapitoly se očekává pouze a jen zodpovězení toho, co bylo v kapitole Cíle vymezeno.

Po formální stránce odpovídá každá hypotéza, otázka, dílčí cíl a hlavní cíl jednomu

samostatnému odstavci v rámci této kapitoly. Členění do podkapitol je zbytečné. Až na

výjimky nelze očekávat rozsah přesahující jednu stranu.

Pro čtenáře tato kapitola představuje zodpovězení právě kapitoly Cíle práce – jedná se o

souhrnné a přehledné zodpovězení „co chtěl autor zjistit“. Na tuto kapitolu je nutné pohlížet

tak, že čtenář si při procházení prací často prostuduje nejprve kapitolu Cíl práce, pak kapitolu

Závěry práce a teprve poté (pokud to pro své zájmy považuje za přínosné) „podkladové

kapitoly“, na kterých jsou konečné výroky vystavěny.

2.10 Kapitola „Souhrn “ (resp. „Summary“)

V této části by měl autor pojednat o klíčových momentech celé práce. Od hutného před-

stavení řešené problematiky a vymezení výzkumného problému by měl naznačit svůj podíl na

jeho řešení a uvést nejdůležitější poznatky, které v tomto smyslu práce poskytuje. Není žá-

doucí vyjadřovat se k dílčím poznatkům, ačkoliv prezentace „náhodných“ a „nečekaných“

zjištění, které byly v průběhu realizace studie zaznamenány, je namístě. Obecně se však oče-

kává zasazení významu studie do širších souvislostí. Při sepisování této kapitoly se od autora

očekává nadhled nad řešenou problematikou a odstup od dílčích faktů uvnitř práce.

Rozsah této kapitoly lze předpokládat v rozpětí jedné až dvou stran.

2.11 Kapitola „Referenční seznam“

Tato kapitola je po formální i obsahové stránce jasně vymezena publikační normou FTK UP v

Olomouci (viz Frömel (2002)). Obsahuje přehled všech informačních zdrojů, které byly v

práci použity, na které bylo v práci odkazováno. Každá citace v textu práce zde musí mít v

této kapitole svou referenci a zároveň na každou referenci v této kapitoly musí být v práci

odkazováno v podobě citace zdroje.

Jednotlivé reference jsou zde řazeny abecedně dle autora zdroje, přičemž není přípustné

jakékoliv členění těchto zdrojů (např. internetové, literární apod.), jak se lze v závěrečných

pracích u studentů často setkat. V tomto ohledu je potřeba si uvědomit, že každý typ

informačního zdroje (i internetový!) má svou formální podobu dle publikační normy a lze jej

za-členit do zmíněného abecedního řazení dle autorů.

2.12 Kapitola „Přílohy“

Zařazení této kapitoly do závěrečné práce není povinné – je na rozhodnutí autora, zda tuto

kapitolu využije k umístění některých rozsáhlejších „objektů“ a materiálů, které jsou pro

porozumění studii důležité, ale které jsou příliš rozsáhlé na to, aby byly uvedeny přímo v

textu a narušovaly by kontinuitu textu.

Často zde bývají zařazovány obrazové materiály (fotografie či grafy), rozsáhlejší tabulky,

popisy výzkumných technik (ukázka použitého dotazníku, rozsáhlejší popis realizovaného

motorického testu), vyjádření etické komise atd. Na každou přílohu se však autor musí někde

v práci odkazovat, musí být provázána s textem a musí mít s textem logickou souvislost.

Autor by vždy měl dobře zvážit, zda materiály, které do této kapitoly zařadí či nikoliv, zda

jsou skutečně tolik důležité. Slepé vkládání všeho „zajímavého“ je rozhodně chybou. Může

naznačovat, že autor nedokáže rozpoznat, které informace o studii jsou pro čtenáře důležité a

které již pozornost od výzkumného problému spíše odvádějí. Rozhodování se v podobě

„nevím – tak raději ano“ je nepřípustné!

3 Etické aspekty výzkumu

Preambule

„Etický rámec výzkumu formuluje základní pravidla etického chování výzkumných pra-

covníků a jejich jednání ve výzkumu na základě obecně uznávaných etických norem běžných v

této oblasti ve vyspělých zemích.“ (MSMT, 2006)

Termín etika pochází z řeckého slova éthos, což v českém jazyce znamená obyčej, mrav či

charakter. Etikou v současnosti označujeme nauku o morálce, mravnosti, jejích zákonech a

pravidlech mravního jednání. V minulosti byla etika součástí komplexu věd – filosofie, dnes

je již samostatnou filosofickou disciplínou. Její hlavní náplní jsou hodnotící soudy, které se

týkají rozlišování dobrého a zlého. V tomto ohledu je klíčové vymezení pojmů dobra a zla,

neboť tím jsou hodnotící soudy determinovány. Vnímání dobra a zla závisí na individuálním

vnímání stanoveného morálního chování v rámci dané komunity, skupiny nebo společnosti.

Mezi základní či vymezující otázky etiky, které by měly být v kontextu morálního chování

objasňovány, patří: Co je dobré? Jaký je smysl mého chování? Jak mám jednat? Co je ctnost?

Co je spravedlnost? Proč mám jednat právě takto?

Ať už je jakákoliv snaha odborné nebo jiné komunity (či dokonce celé společnosti) vymezit

různými cestami morální rámec tak, aby byly odpovědi na tyto otázky vnímány všemi

podobně, je zřejmé, že tyto odpovědi mohou být a jsou značně subjektivní. V konečném

důsledku polarity individuálních postojů k těmto otázkám může často vést až k více či méně

vyhroceným situacím. Jako příklad nám může postačit problematika přebírání textů

(plagiátorství), problematika autorských práv, problematika falšování dat a výsledků apod.

Ani v tomto textu nehledáme cestu, jak se s těmito otázkami vypořádat, ale snažíme se je

pojmenovat tak, aby k nim mohl každý čtenář zaujmout svůj postoj, neboť každý, kdo řeší

jakoukoliv výzkumnou problematiku a pohybuje se na poli vědy, by měl problematiku etiky

vnímat. Měl by se snažit pravdivě zodpovědět uvedené otázky. V tomto ohledu považuji za

nezbytné doporučit studentům a výzkumným pracovníkům seznámit se s obsahem těchto

důležitých či jinak zajímavých normativů: Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii

věd České republiky (Beneš, 2006), Etický rámec výzkumu (MŠMT, 2006), Etický kodex

akademických pracovníků Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (převzato

celou univerzitou) (LF UP, 2007), Směrnice děkana FTK UP v Olomouci 2/2008: Etická

komise (FTK UP, 2008).

Etiku je možné pojímat jako závazný a ohraničující rámec lidského chování vymezeného

aktuálním stavem společnosti. Také svoboda vědeckého bádání (chování), jakkoliv je lákavá,

má i na akademické půdě řadu omezení. Pomineme-li skutečnost, že výzkumník (akademik)

je přirozeně determinován účelově přidělenými prostředky, které mu „jeho“ instituce na

výzkum poskytne, je a měla by být nediskutovatelnou determinantou také etická rovina

výzkumu. Výzkumné aktivity jedince by v tomto smyslu neměly být v rozporu se zájmy

(celé) společnosti, která mu umožňuje na akademické půdě působit.

Morální rozměr lidského chování by měl vždy převyšovat jakékoliv výzkumné záměry a

související zájmy. Nemusí se přitom jednat o interní rozpory u jedince mezi morálkou a

osobními zájmy, ale také celé zájmové skupiny, hnutí či společenství. Jako příklad lze z

historie zmínit zneužití vědeckých teorií v případě teorie sociálního darwinismu či

eugenického hnutí (Hawkins, 1997; Weikart, 2006).

Etika a autorská práva

Časté prohřešky vůči etice lze zaznamenat v případě tvorby textů, jak již bylo naznačeno v

první kapitole. Nejedná se přitom pouze o odborné publikace, ale o jakýkoliv text, který je

nositelem (především nových) myšlenek, názorů a poznatků. Nelze opominout, že každý text i

jakkoliv veřejně prezentované sdělení je „duševním vlastnictvím“ autora a především u

odborných textů jsou vždy vymezena autorská práva na jejich obsah. V tomto směru je neak-

ceptovatelné použití cizího textu nebo jakkoliv prezentovaných cizích myšlenek do vlastního

díla bez respektování pravidel, která byla za účelem přebírání textu sestavena.

Citace původního zdroje poznatků, myšlenek či názorů má také další rozměr. Za důležité

považuji především dvě skutečnosti. První se týká úcty k osobě, která přinesla něco nového a

„já“, coby tvůrce nového díla, zprostředkovávám a distribuuji toto novum dalším jedincům.

Druhá neméně závažná skutečnost plyne z podstaty systematizace poznatků a vytváření textu,

který se zakládá na průkazných materiálech. V tomto ohledu je žádoucí sdělit čtenáři původ

poznatku, aby mohl sám posoudit jeho věrohodnost a popřípadě se seznámil s originálním

sdělením. Je totiž nutné mít na paměti, že každý přepis či interpretace původních myšlenek a

poznatků v sobě nese velký potenciál pro jejich zkreslení.

Na plagiátorství, které není na akademické půdě (u studentů i akademických pracovní-ků!)

ojedinělým jevem, musí být vždy nahlíženo jako na závažný etický prohřešek, který by neměl

být akademickou komunitou opomíjen či jakkoliv zlehčován. Zajímavý názor prezen-toval

Dan Dvořáček v akademické elektronické diskusi (ze dne 23. 3. 2010) věnované této

problematice na internetových stránkách Jiné právo

(http://jinepravo.blogspot.com/2010/03/ivo-telec-eticke-kodexy-vysokych-skol.html), kde

uvádí:

„… Jsem přesvědčen o veliké marnosti takového snažení (myšlena tvorba kodexů). Nemyslím

si dokonce ani, že by ke kvalitativní změně mohla přispět závazná regulace. Podstatný je

způsob chování slušných k neslušným. Je v Čechách takovým zvykem, že je slušné mlčet a být

hodný na všechny - a právě to je podle mého názoru prapříčina zatuchlosti vysokoškolského

prostředí - ti slušní se málo zlobí. Je nutno se ve zcela osobní rovině s plagiátory (souhrnné

označení pro osoby akademicky nehodné) a podobnou havětí nebavit a veřejně se jí posmívat.

Je třeba s nimi nesdílet katedry, ústavy, sborníky a konference. Je třeba být na ně "zlý".

Veškeré kodexy jsou k ničemu, pokud neexistuje osobní odhodlání těch "správných" otevřeně

vystupovat proti těm druhým. To (a ne kodexy) na našich vysokých školách zásadně chybí.

….“

Na druhou stranu je potřeba zmínit, že existují formy písemných sdělení, které nelze

považovat za plagiáty, přestože se tak přísně nedrží pravidel citací. Jedná se však o formy, u

kterých se tato skutečnost předpokládá. Jedná se především o učební texty, skripta a učebnice.

Smyslem takovýchto textů není vytvářet přehled poznatků určený k dalšímu zkoumání, ale

připravit studentům poznatkovou bázi, na které mohou následně stavět. Tyto texty by však

současně měly studentům poskytovat dostatečný přehled informačních zdrojů, na základě

kterých mohou dojít k originálním vědním poznatkům (např. bibliografický seznam). Z výše

uvedeného však plyne pro studenty, kteří pracují například na své diplomové práci, důležitá

skutečnost – velmi kritický přístup pro přebírání informací z těchto zdrojů (učební texty,

skripta, učebnice), u kterých nejsou přímo uvedeny reference na původní zdroj.

Falšování a „vylepšování“ dat

Dalším etickým aspektem, který se váže k realizaci výzkumných studií v kinantropologii a

který je nutné zmínit, patří falšování nebo jiné „vylepšování“ dat. Tato výzkumníkova

„aktivita“ bývá většinou důsledkem nedostatečně promyšleného designu výzkumného

projektu, kdy v průběhu jeho realizace narazí výzkumník na problémy způsobující určité

selhání při sběru dat. Samotný sběr dat je často jedinečný a neopakovatelný děj (finanční

důvody, prostorové důvody, dostupnost měřených objektů atd.). Nelze se proto divit, že

pozdější rozpoznání jakýchkoliv nesrovnalostí v datech vyvolá zděšení výzkumníka.

Co vše lze zahrnout pod falšování či „vylepšování“ dat? V první fázi se může jednat o situaci,

kdy je např. množství dat neúplných – u některých případů (což jsou jednotlivé osoby, věci,

situace apod.) chybí hodnoty nebo jsou mimo racionální rozsah hodnot (hodnoty značně

přesahují nebo nedosahují logicky předpokládaných hodnot). V další fázi se může výzkumník

dostat do situace, kdy po prvních orientačních statistických výpočtech zjistí úrovně ukazatelů,

které nenaplňují jeho „žádoucí“ a očekávané výsledky (jak se říká - „nehodí se do krámu“)

nebo představují takovou úroveň, která je nelogická a přirozeně ukazuje na kontaminaci na-

měřených údajů.

Výzkumník se tak dostává do konfrontace svých výzkumných představ na jedné straně a

vlastních výzkumných limit na straně druhé. Je otázkou, zda je pro výzkumníka na prvním

místě úspěšně dokončit studii nebo je jeho primárním zájmem objasnění vymezeného

problému. Přestože se většina lidí shodně (z hlediska etického a morálního), že zásadní je

druhá varianta, v případě závěrečných prací tomu bývá naopak. To zřejmě souvisí také s

časovými možnostmi studenta při řešení práce. „Drobné“ korekce dat přirozeně umožňují

snáze studii dokončit (často bez toho, aby to bylo později možné rozpoznat) a případně studii

i obhájit. Přesto zodpovíme-li si otázku „Proč byla studie realizována a co je jejím

přínosem?“, nebudeme odpovědí pravděpodobně ve shodě s morálním a etickým rozměrem

(vědeckého) po-znání.

Jak tedy postupovat, aby byl výzkumník schopen po ne zcela ideálním sběru dat dokončit

svou práci? V prvé řadě by měl být jeho přístup takový, aby maximálně využil skutečně

naměřených hodnot a pokusil se v nich nalézt veškeré informace, které jsou v datech

obsaženy. Důsledná analýza dat – a především těch kontaminovaných – může poskytnout

velké množství informací, se kterými původně výzkumník ani nepočítal, které však mohou

zajímavým způsobem jeho práci obohatit a přinést zajímavé poznatky o zkoumaném jevu,

případně mohou být důležitým poznatkem ve smyslu korekce metodiky (design projektu) u

budoucích studií zaměřených na stejnou problematiku. Také tento typ zjištění může být

přínosem! Pokud však jsou data jakýmkoliv způsobem ve studii korigována, je nutné o tom

čtenáře v metodické části informovat, případně o tom upozornit v limitách práce.

V souvislosti s kontaminací dat je nutné zmínit potřebu důkladné přípravy projektu zamýšlené

studie. Pouze tak lze předejít nebo minimalizovat chybný sběr dat. Anticipace problémů a

případně provedení pilotního sběru dat může napomoci vytvořit silný design celé studie.

Příprava projektu studie proto není pouze formální činností, ale je efektivním krokem, který

by neměl být ve výzkumu vynechán! Pilotní realizace studie rovněž nemusí být náročnou

činností. Může představovat pouze aplikaci vybraných metod sběru dat u několika málo

jedinců. Přínos pilotáže přitom může být nedocenitelný, což bohužel často rozeznáme až po

realizaci celého výzkumu.

Etické jednání při sběru dat u lidí

Vědní obor kinantropologie je zaměřen na člověka a je proto logické, že v převážné většině

výzkumů bude člověk představovat objekt zkoumání. Z tohoto pohledu je výzkum v

kinantropologii provázen dalšími etickými závazky, a to právě k člověku. V

kinantropologických projektech musí být kladen důraz na seriózní jednání a udržování

pozitivního vztahu výzkumník-účastník. Už jen skutečnost, že účastníci výzkumu mohou být

opakovaně oslovováni k zapojení do výzkumu, je důležité, aby nezískali špatnou zkušenost se

zapojením do výzkumu a nebyli tak později demotivováni pro další spolupráci.

Dalším rozměrem etického přístupu je také zvýšená šance získat od účastníků validní data. V

případě neseriózního, neetického jednání se sami vystavujeme riziku, že účastníci budou

postupně méně a méně motivováni ke spolupráci a jimi poskytnutá data nebudou plno-

hodnotná. Obzvláště v případech, kdy je pro zisk validních dat nezbytné vysoké volní

nasazení jedince (např. vysoká aspirační úroveň na dosažení maximálního sportovního

výkonu), se může snadno naše jednání obrátit v náš neprospěch.

Každý výzkumník by měl proto osobám zařazeným do studie garantovat podmínky a jednání,

které nejsou v rozporu se základními etickými principy. V tomto smyslu je nezbytné, aby

výzkumník participantům garantoval:

13. Dobrovolnost účasti ve výzkumu – zúčastněné osoby mohou samostatně a bez

jakýchkoliv souvisejících následků rozhodovat o svém vstupu, setrvání či odchodu z

výzkumu

14. Bezpečnost – eliminace expozice účastníků výzkumu rizikovým situacím, které by

měly za následek fyzickou, psychickou či sociální újmu

15. Informovanost a informovaný souhlas – Výzkumník je povinen účastníky seznámit s

cílem výzkumu a s jeho průběhem; měl by jedince seznámit s tím, co se od nich

očekává, jaká data budou v rámci výzkumu získána, jaké budou na ně kladeny nároky

(fyzické, psychické, finanční i časové); dále by měl jedince postupně informovat o

průběhu a výsledcích výzkumu a poskytnout jim zpětnou vazbu, pokud je to možné.

Ve všech případech, kdy výzkumník v rámci výzkumu operuje s údaji týkajícími se

jedince (osobní údaje, identifikační údaje, údaje o vlastnostech a schopnostech

jedince, údaje o sociálním nebo finančním statutu), je povinen od účastníků získat

jejich „informovaný souhlas“. In-formovaný souhlas je prohlášení účastníka výzkumu,

ve kterém svým podpisem stvrdí, že byl seznámen se všemi atributy příslušného

výzkumu (uvedeny v prohlášení). Přestože každý výzkum má jistá specifika a

informovaný souhlas tedy bude adekvátní tomuto výzkumu, etická komise FTK UP v

Olomouci předkládá doporučený formulář pro účastníky zahrnuté do výzkumů

probíhající v rámci instituce (viz oficiální stránky fakulty). V případě zařazení osob

mladších 18 let je nutné získat informovaný souhlas zákonných zástupců.

16. Anonymita – výzkumník musí všem zúčastněným garantovat, že nebudou zveřejněny

jejich identifikační údaje a data budou vyhodnocována za celý výzkumný soubor hro-

madně (ve shodě s platnými zákony ČR). Dokonce ani v případě kauzálních studií,

kdy je objektem studie jediná osoba (nebo instituce), nesmí být z charakteristiky

patrné, o jakou osobu (nebo instituci) se jedná.

3.1 Etická komise FTK UP v Olomouci

Každý výzkum (včetně studentských závěrečných prací), který zahrnuje shromažďování a

zpracování dat o lidských účastnících, je na FTK UP v Olomouci nutné předložit k posouzení

Etické komisi. Proces schvalování projektu chystané studie se řídí směrnicí děkana FTK UP v

Olomouci o Etické komisi. Podkladem k posouzení projektu etickou komisí je projekt studie,

který se předkládá předsedovi etické komise. Předložený projekt se vyjadřuje přede-vším k

cíli studie, metodám a všem okolnostem, které se týkají účastníků výzkumu a to především ve

smyslu zajištění bezpečnosti a etických aspektů.

Vyjádření etické komise k řešenému projektu je samozřejmou součástí závěrečné zprávy

(článek v časopise; bakalářská, diplomová, dizertační práce apod.). Vyjádření se k těmto

etickým aspektům je součástí kapitoly metodika práce.

4 Referenční seznam

American Psychological Association (2009). Publication Manual of the American Psycholog-

ical Association (6 ed.). Washington, DC: American Psychological Association.

Beneš, J. (Ed.) (2006). Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd České

republiky. Akademický bulletin, 2006/6 (Suppl.). Retrieved on 7. 9. 2011 from the World

Wide Web: http://abicko.avcr.cz/archiv/2006/6/12/

Frömel, K. (2002). Kompendium pro psaní a publikování v kinantropologii. Olomouc: VUP.

FTK UP (2008). Směrnice děkana FTK UP v Olomouci číslo 2/2008: Etická komise.

Retrieved on 5. 9.2011 from the World Wide Web: http://ftk.upol.cz/fileadmin/user_

upload/FTK-dokumenty/Vyrocni_zprava_apod/statutEK.doc

Hawkins, M. (1997). Social Darwinism in European and American Thought 1860-1945: Na-

ture and Model and Nature as Threat. London: Cambridge University Press.

LF UP (2007). Etický kodex akademických pracovníků Lékařské fakulty Univerzity Palackého

v Olomouci. Retrieved on 5. 9.2011 from the World Wide Web: http://www.lf.upol.cz/file ad-

min/user_upload/LF/Veda...LF/Kodex_LFUP.doc

MSMT (2006). Etický rámec výzkumu. Retrieved on 7. 9.2011 from the World Wide Web:

http://aplikace.msmt.cz/PDF/ATIIIVlastnimaterial.pdf

Popper, K. R. (1998). Život je řešení problémů: O poznání, dějinách a politice (Transl. J. Ko-

hout, E. Stuchlíková). Praha: Mladá fronta.

Rada pro výzkum, vývoj a inovace (2012). Základní pojmy výzkumu a vývoje v OECD a EU.

Retrieved on 31. 1. 2012 from the World Wide Web:

http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=932

Weikart, R. (2006). From Darwin to Hitler: Evolutionary Ethics, Eugenics, and Racism in

Germany. Hampshire: Palgrave Macmillan.