7. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 7. kapitola Iveta Jansová

2/50

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/50

7. Kapitola

Probudilo mě neuvěřitelné sucho v krku. Otevřel jsem oči a natáhl se pro sklenici vody na nočním stolku. V ruce mi bolestivě zaškubalo. Lékař nejspíš uznal, že sedřenou ruku léčit nemusí, vzhledem k ostatním zraněním. Zahýbal jsem pravou nohou a ujistil se, že je naprosto v pořádku. Nesnesitelná bolest pulzovala pouze v levé. Není to zrovna uklidňující, ale lepší, než mít v háji končetiny obě. Ani pohled na zašitou ránu nebyl nějak oslňující. Ne, že by stehy byly provedeny špatně, spíš už jsem dlouho nezažil nějaké větší zranění, které by nešlo vyléčit kouzlem. Třeba na to léčitel nestačil nebo se prostě jen nechtěl tolik vyčerpávat, musí to přece nějak zmizet. Nemám čas čekat několik týdnů, než se rána zahojí.

Tamara spala v křesle vedle krbu. Vlasy jí neposlušně utíkaly z narychlo uvázaného culíku a celkově působila dost unaveně. Na prsou měla rozloženou velkou knihu. Nejdřív jsem se lekl, že má knihu Targarossu a chce odejít, nakonec mi však padl zrak na obraz Moorlia na obálce. Následné uklidnění bylo nepopsatelné.

Potřeboval jsem do koupelny, ale nechtěl jsem ji vzbudit, což nebyl zrovna lehký úkol, protože skákání po dřevěných parketách po jedné noze nadělá tolik hluku, že by to probralo i mrtvého. Přesto, příroda volala a já neměl moc času na dlouhé rozhodování. Prostě jsem to vážně přeskákal, přes půl pokoje. Rány jako z děla a ona přesto klidně spala dál. Nepochopitelné.

Když jsem spatřil svůj odraz v koupelnovém zrcadle, otřásl jsem se hrůzou, že mě takhle viděla. Nebyl to hezký pohled. Vlasy rozcuchané, slepené něčím, co nápadně připomínalo krev. Nevěděl jsem, jestli je dobrý nápad nohu máčet ve sprše, takže


4/50

jsem nakonec sklonil hlavu do umyvadla a pokusil se smýt ze sebe nechutné krvavé skvrny.

Když jsem se zkulturněný vracel zpátky do pokoje, Tamara najednou otevřela oči a vyletěla.

„Jak to, že neležíš? Na tu nohu se vůbec nesmíš stavět, dělej, zpátky do postele,“ byla úplně nepříčetná. A taky sexy...

„Ano, mami... Ale kdybys šla se mnou, bylo by to příjemnější.“ Schytal jsem jeden pohlavek a už mě táhla do peřin. „Ber ohledy na tu nohu, jo?“ bránil jsem se. Zarazila se a zmateně pohlédla na ránu. Její tvář najednou dostala starostlivý výraz.

„Bolí to moc?“ Zavrtěl jsem hlavou. Nikdy bych nepřiznal, že horší bolest jsem v životě nezažil.

Konečně jsem zase ulehl. Hnedka mi narvala na čelo ledový obklad, jako bych snad měl teplotu. Nebo jsem ji opravdu měl? Zima mi byla pořádná. Asi jsem se nachladil v jezeře.

„Víš, co mi řekni?“ začala, když si sedla ke mně na postel a starostlivě se na mě dívala. Čekal jsem, že bude chtít vědět, jak se mi to stalo nebo proč jsem do té vody lezl, což jsem jí samozřejmě nemohl říct. Ne, že bych nechtěl, ale přísahal jsem mlčenlivost.

„Co?“ zeptal jsem se přesto mile. „Stojí ti to všechno za to?“ Záměrně použila tuto formulaci

věty. Copak já vím, co všechno ví ona? Jestli se někdo namáhal a vysvětlil Tamaře, jak to chodí u Jezdců? Jestli jí došlo, kvůli čemu jsem se do toho pouštěl? Čeho se budu muset zříct, jestli přežiji všechny vstupní rituály a zkoušky?

Nevěděl jsem, co odpovědět. „Je to můj životní sen.“ „Sny se mohou měnit. Zvlášť, když jimi můžeme ublížit

jiným lidem.“ Další dvojsmysl. Ublížit Tamaře, nebo těm všem lidem, jejichž vesnice budu muset ničit? Třeba v tom dvojznačnost ani neviděla, možná jsem si to všechno namlouval jen já sám.


5/50

„Takže mi navrhuješ, abych se na to vykašlal, což už mimochodem stejně nejde, a prostě jen tak žil, bez cíle? A jenom odpočítával minuty do chvíle, kdy se vrátíš domů?“ Nevím, co z toho, co jsem řekl, ji tak dostalo, ale rozbrečela se. Zase! A to jsem si přísahal, že už ji nikdy uslzenou neuvidím. Kolikrát už? Moje přísaha evidentně nestojí za nic. „Nebreč, co jsem řekl? Předem se omlouvám, vážně,“ najednou se zase usmála. A pak zase brečela. Vážně, přiznávám, ženám nerozumím ani za mák.

„Nemůžu domů,“ dostala ze sebe. Nejdřív mě samolibě napadlo, že nemůže kvůli mně. Vzápětí mi ovšem došla vážnost situace.

„Jak nemůžeš?“ „Garlin mi vzal knihu. Teda já ji vlastně ani neměla, ale do

dneška jsem k ní neměla zakázaný přístup. Najednou dostal strach, že odejdu, a odstranil mi ji z dosahu. A nepochybně ji nechal hlídat.“

„Tomu nevěřím, proč by to dělal?“ „Protože jsem mu řekla, že chci domů, nebo vlastně něco ve

stylu, že mám chuť se na něj vykašlat a vrátit se.“ Tohle bolelo. „To bys mi to ani neřekla?“ „A ty bys mi řekl co? Až se staneš právoplatným Jezdcem,

který nesmí mít žádné závazky? Tami, promiň, ale končím, splnil se

mi sen, takže už se můžeš vrátit domů?“ „NE!“ „Tak co tedy?“ „Já nevím,“ přiznal jsem. „Doufal jsem, že by to nějak šlo

udělat. Nevím jak, prostě nějak. Oliver má takový plán. Nevím, nakolik můžu věřit svému bratrovi, ale nic jiného mi asi ani nezbývá.“

„Plán?“


6/50

„Promiň, zlato, ale nemáš ještě dostatečně silnou obranu, abych ti mohl říct něco takového. Každý z Jezdců by se to dozvěděl během pár vteřin.“

* I když to bolelo, musela jsem uznat, že má pravdu. Nejsem

dostatečně připravená na to, aby mi mohl říkat tajemství. Bylo by to moc nebezpečné.

„Víš, jak by to bylo snadné, kdybys žil u nás? V normálním světě bez Jezdců, dvou starých bláznů, kteří se omylem ocitli na trůně, a všech těch intrik okolo?“

„Vždyť jsi tam sama nebyla šťastná, nechtěla jsi zpátky, tak co ta změna?“

„Stýská se mi. Chtěla bych aspoň vidět rodiče. Klidně udělat scénu, aby si mysleli, že jsem někam utekla, třeba s klukem do ciziny, ani by to nebylo tak daleko od pravdy, prostě aby se o mě nebáli. Víš, jak to myslím? Vždyť jsem už týden pryč. Nechci být pohřešovaná dcera, pro kterou by truchlili a živili se marnou nadějí, že mě jednou někdo najde. Aby se nebáli, že se mi něco stalo, chápeš mě?“

„Myslím, že ti rozumím. Jestli se chceš podívat domů, není problém to udělat od nás.“

„Nechci přísahat vaší straně jen proto, že mi nic jiného nezbude.“

„Na to, abych ti půjčil náš znak a knihu, přísahat nepotřebuješ.“

„Ale Oliver říkal,“ bránila jsem se. On se zvedl na posteli a podíval se mi zblízka do očí.

„Teď mě poslouchej,“ vzal si můj obličej do dlaní a zblízka se mi zadíval do očí, „nikdy, ale opravdu nikdy, nevěř mému


7/50

bratrovi. Občas se sice stane, že mluví pravdu, ale to jsou jen vzácné případy, kdy mu to může něco přinést.

Jestli budeš chtít domů, zařídím to. Nechci tě znovu vidět brečet, nesmíš se tu trápit,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

Najednou mě přešla chuť cokoli řešit, hledat nějakou budoucnost, která je stejně ve hvězdách a možná ani tam ne. Nemělo smysl se tím teď trápit. Žít dneškem a vyždímat z něj maximum. Co bude dál, se uvidí.

Nevím, jestli mi četl myšlenky, na to jsem byla moc překvapená vlastní úvahou, abych si jemného vlnění všimla. Ovšem on se na mě moudře podíval a kývl hlavou.

„Viděl jsem, že si čteš o Moorliích. Dozvěděla jsi se něco zajímavého?“ zeptal se.

„Za tu noc jsem toho stihla celkem hodně,“ přiznala jsem. „Od prvního přivolání až po základní péči. Ovšem celý výcvik a nemoci jsou ještě přede mnou.“

„Nač se učit výcvik? Vždyť Tristan už je poslušný jako beránek,“ namítl.

„Tristan možná ano, ale víš, nevím, jestli ti to vůbec můžu říct... Chtěla...“

„Chtěla bys vlastního Moorlia, že mám pravdu?“ Bylo mi trapné, že jsem si vůbec dovolila v něco takového doufat. Já, dívka, která o nich téměř nic neví, člověk s nulovou trpělivostí, se chce pustit do boje s ohromným monstrem velikosti slona.

„Vím, že si myslíš, že je to blbost,“ přiznala jsem. * Právě že to nebyla taková blbost. To na tom bylo nejhorší.

Ovšem když si vzpomenu, kolikrát mi magicky léčili zlámaná žebra, ruce a nohy, nemohl bych připustit, aby Tamara zažila něco podobného. A to to šlo s Trisem vlastně ještě celkem klidně.


8/50

Žádné zalehnutí, zničené vnitřnosti a celé to vlastně netrvalo nijak dlouhou dobu. Když to srovnám s ostatními tvory, třeba i bratrovým sněžným lvem. Ten si i teď dává stále dost na čas.

Ona prostě nemá sílu ani výcvik k tomu, aby to zvládla. Mohlo by se jí něco stát.

„Není to blbost, jenom to není zrovna bezpečná zábava,“ řekl jsem. Co víc namítnout, aby si nepřipadala diskriminovaná? „Můžeš to třeba zkusit s Tristanem, natrénovat to a uvidíš, jestli bys o to i pak stála.“

„Nechci být závislá na tobě nebo na Gunzích, kteří člověka tak akorát rozhrkají.“

„Nemusíš být závislá na nikom. I když na mně bys trošičku mohla,“ přiznal jsem s úsměvem. Jasně, schytal jsem to polštářem, ovšem byl jsem připravený. „Navíc proč zrovna Gungy?“ A s nimi také Vítek! „Je tu spousta zvířat, na kterých se dá jezdit. Třeba koně – i ty tu máme a na nich přece jezdit umíš. Tak proč Gungy?“

„Gungy musím – řekl mi to A... Ahm můj učitel.“ Takže mi akorát potvrdila mou domněnku, ale nechal jsem ji u toho, že jsem si ničeho nevšiml. „Prý to je nejlepší způsob, jak trénovat stehenní svalstvo.“

„Vím o lepším a příjemnějším způsobu,“ řekl jsem a stáhl si ji na sebe.

„No tak, dávej přece pozor,“ vztekala se, ovšem svou péčí mi ubližovala víc, než kdyby se nehýbala. Ale copak jsem jí to mohl přiznat?

„Na co?“ zeptal jsem se místo toho nechápavě. „Na co? Před pár hodinami ti zašívali nohu, tak třeba na ni.“ „Jo aha, já myslel na tebe. Noha je v pohodě, když na ni

nemyslím, takže mi pomoz na ni nemyslet a nebraň se.“ *


9/50

Bránit jsem se nakonec musela, protože Aramat čekal

a vzhledem k tomu, jak divně se včera choval, měla jsem zvláštní tušení, že už ho ani neuvidím. Jako by mi dával sbohem. Přesto mě ani nenapadlo, že by mohl být tak starý, že by snad umřel.

Garlin mi v klidu, ačkoli mlčky a trochu nasupeně, předal zlatý klíč a já spěchala nahoru do věže. Opatrně jsem odemkla a vstoupila do místnosti. Aramat seděl na své lavičce, byly tu slyšet hlasy ptáků, ačkoli sem zvenčí určitě žádné proniknout nemohly.

„Dobré ráno,“ pozdravil a já si oddechla. Byl tady, stále stejně plný elánu, bez jediné změny. Klidně ukázal na mé místo na pařezu, kam jsem si měla sednout. Jako by se nic nestalo. Tedy, ono se vážně nic nestalo.

„Četla jsi tu knihu?“ zeptal se. „Jsem za začátkem, naprosté základy a první přivolání.“ „Výborně. Máš nějaké dotazy?“ „Vlastně,“ zaváhala jsem, „bych chtěla vědět, jestli to

doopravdy tak moc bolí?“ „Bolest je relativní věc, holčičko. Někoho bolí, někoho jen

štípne. Všeobecně se říká, že ten, kdo se nebojí, bolest spojenou s prvním přivoláním snáší lépe než ostatní. Hlavní věc, kterou si však musíš uvědomit, a už nevím, jestli je v knize popsaná, je, že tvůj budoucí Moorlio trpí stejně jako ty. Proto se většinou brání, vzpouzí. Navíc jeho tíží vědomí, že až do teď byl svobodný, ovšem po prvním přivolání už si na něj někdo klade jistý nárok.“

„Takže tu stejnou bolest, která je v knize tak barvitě popsaná, prožijeme společně? To by nás spíš mělo stmelit dohromady, ne?“

„Byla bys kamarádka s někým, kdo by ti způsobil utrpení jen pro to, aby tě mohl ovládnout? I když bys věděla, že on při tom trpěl taky?“ Zarazilo mě to poznání. Možná víc, než jsem si


10/50

do teď uvědomovala. Ale vždyť Tristan má s Tobim tak úžasný vztah. A ani ostatní Moorliové nevypadají agresivně vůči svým pánům.

„Jezdci nejsou dobří lidé, Tamaro, uvnitř jejich tvorů se skrývá citlivá, ale zlomená duše. Ztratili všechnu svou volnost, dobrotu a jsou na sto procent poslušní svým pánům. Jinak by to ani nešlo.“

„Nehrabejte se mi v hlavě.“ Stále jsem nebyla nějak schopná přejít k tykání.

„Potřebuješ trénovat bariéru, takže se omlouvat ani nebudu.“

„A co Tristan? Ten je taky zlomený?“ Bála jsem se zeptat, těžko se mi ta slova vyslovovala, pálila mě v ústech i myšlenkách. Přesto to vyznělo lépe nahlas, v myšlenkách totiž nemůžete použít zoufalý tón. Nebo to možná jde, ale nezapůsobí to tak.

„Je to zvláštní. Není, i když by se to nestrannému pozorovateli mohlo zdát jako jasný a zářný příklad zničeného života, duše. Tobias buď přišel na novou individuální metodu výcviku a nebo je jeho tvor takový flegmatik, že se prostě nechal spoutat vztahem bez námitek a nutnosti hrubější síly.“ Zní to neuvěřitelně – použít sílu na zvíře, které nemá problém se ubránit samo.

Najednou se čaroděj podíval na mé ruce, které nervózně žmoulaly kapesník. Bála jsem se, co se dozvím o Tristanovi a jeho pánovi. Bála jsem se i vlastního přivolání, ačkoli touha „vlastnit“ jednoho z těchto tvorů ve mně vzrůstala každým okamžikem.

„Ukaž mi ruku,“ přikázal. Nechápavě jsem natáhla ruku. „Ne tuhle, tu druhou, honem.“ Podala jsem mu tedy pravou. Vzápětí mi došlo, co ho tak zaujalo. Prsten, který mi včera Tobias navlékl na prostředníček. „Odkud ho máš?“ Okamžitě jsem vztyčila bariéru, a to dokonce nejpevnější, jaká se mi dosud


11/50

povedla. Nemusí znát všechny detaily toho, jak jsem stříbrný kroužek dostala.

„Dal mi ho Tobias.“ „Víš, jakou má cenu?“ „Ne,“ přiznala jsem. Vlastně mi to bylo jedno, i kdyby měl

cenu pár korun, nezáleželo na tom. Byl od něj, to bylo podstatné. „Je to přivolávací prsten. To znamená, že když ho nosíš,

můžeš přivolat i cizího Moorlia. Tedy tvora, který už má za sebou první přivolání a „patří“ někomu jinému. Takové zvíře normálně přivolat nejde, ovšem s prstenem, co máš na ruce, to není problém. Má to samozřejmě své podmínky, ale základ je, že přivoláš i cizího tvora.“ Překvapeně jsem pozorovala ten šedočerný kámen. Tak takovou má moc. Proto zvládl Tobias přivolat všechny Moorlia patřící Jezdcům.

„Takže bych já zvládla přivolat Tristana?“ Nikdy jsem vlastně pořádně neuvěřila, že bych předtím tvora přivolala opravdu sama. Určitě mi Tobi pokaždé pomáhal.

„Pokud by k tomu majitel dal tvorovi povolení a ty ho zavolala, musel by přiletět.“

„Úžasné, to by se někdy určitě mohlo hodit.“ „Jestli ho chceš využívat, rozhodně bys měla vědět, že

takové zavolání cizího tvora stojí strašné množství sil. A hlavně, je to vrchol neslušnosti. Používá se hlavně, když se člověk ocitne v životu nebezpečné situaci a potřebuje rychle jakéhokoli tvora, aby mu pomohl. Není vhodné volat jím Moorlia někoho jiného často – tito tvorové se prostě nepůjčují, pokud to není nutné.“

„Vidím, že se v tom vyznáte,“ prohlásila jsem. „Žil jsem s nimi několik desítek let. Stali se mým životem,

múzou, útěchou, zvlášť poté, co jsem ztratil svou ženu.“ *


12/50

Jako nemocný si člověk moc zábavy neužije, takže nemůžete čekat nějaké barvité a napínavé zážitky. Zmocnil jsem se knihy, co tu zůstala po Tamaře, a dal jsem se do čtení. Už dávno neznám všechny její detaily. Mnoho jsem zapomněl, spoustu věcí sám změnil. Přesto společně se čtením přišly i vzpomínky na moje první přivolání Tristana. Takže vám radši řeknu jednu z příhod mého mládí, než si stěžovat na pulzující bolest v noze.

Těžko uvěřit, že je to už šest let. Tehdy mi bylo třináct, obyčejný mladý kluk, který jako první zvládl přivolat Moorlia. Kniha, kterou právě držím v ruce, se stala mou biblí už ve chvíli, kdy jsem donutil Olivera, aby mě naučil číst. To mi mohlo být tak pět. O šest let později jsem se začal pokoušet o první přivolání, ovšem až o další dva roky později se na nebi konečně zjevila tmavá zvětšující se tečka.

Tehdy jsem prvně viděl Tristana. Byl u toho se mnou Damien a náš tehdejší čaroděj. Otec mi nevěřil a Damien sám teprve sbíral zkušenosti. Ačkoli byl starší než já, sám ještě svého tvora neměl.

Pomohli mi zvládnout tu bolest. Musím přiznat, že to zdaleka nebolelo tak, jako mé současné zranění. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Lidé rychle zapomínají na bolest.

Byl jsem ten nejmladší a přede mnou se zjevil ten největší Moorlio, jakého kdy svět viděl. Všechny nás to zaskočilo. Tristan, ačkoli zatím beze jména, rozevřel tlamu a zařval. Pral se s neviditelným poutem, které ho ke mně táhlo. Nenechal na sebe sáhnout. Zběsile mával křídly, ocasem a oháněl se ostrými zuby. Rozhodně jsem se bál, přesto jsem tohle všechno čekal a byl na to připravený.

Stál jsem na místě několik hodin, než vůbec přiletěl, a zhruba stejnou dobu, co už stál přede mnou, v dostatečné vzdálenosti samozřejmě, a čekal jsem, až se uklidní. Trvalo to


13/50

opravdu dlouho. Sotva jsem se držel na nohou, hladový, unavený a přesto naprosto šťastný. Konečně to vyšlo.

Nakonec mě dokonce nechal přiblížit se až na metr k němu a dokud jsem nezvedl ruku nebo neudělal prudký pohyb, byl celkem v klidu. Přesto si ten pohled v jeho očích, když jsme se viděli poprvé, budu pamatovat asi už navždycky.

Najednou, jako když přetočíte film, začaly mi běhat hlavou vzpomínky. Jen takové útržky. Náš první dotyk – skončil jsem s roztrženou tváří a několika zuby venku – útok ocasem. Moje první posazení se na něj – sice trvalo jen pár vteřin a odneslo to několik zlomených žeber, přesto mi to teď vhánělo úsměv do tváře. První poslaná myšlenka – oba nás neuvěřitelně šokovala – a já málem spadl z jeho hřbetu ve výšce několika desítek metrů. Pád z takové výšky s následkem smrti by žádný doktor nedokázal vyléčit.

Byly to skvělé časy, když si hrál na nezkrotného, přesto ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že jsme si souzeni, že nás něco spojuje, jsem zažil jeden ze svých nejkrásnějších okamžiků v životě. Dokonalý moment.

Další z předních příček našich společných zážitků obsadil jeho včerejší hrdinský zásah, kdy pro mě vlezl do jezera i přes svůj panický strach z vody. Je to úžasný tvor.

Vlastně celkem chápu, že by Tami taky chtěla takového. Mlčenlivého kamaráda, který pro vás neváhá riskovat život, překonat hrůzu. Tris drží vždy se mnou a vím, že Tamaře nikdy neřekne o úkolech s Jezdci, ačkoli si ji oblíbil. Nezradil by mě – nikdy. Ani za sušenky.

Někdy je fajn ujasnit si myšlenky, všechno si v hlavě srovnat a nechat to rozležet. Člověk tak pochopí spoustu věcí, které mu celou tu dobu ležely přímo před nosem, on však nesklopil oči, aby se na ně podíval.


14/50

Najednou se rozletěly dveře od pokoje a přiběhla Tami, v náručí kupu knížek. Ztrhaně jimi práskla o stůl a otřela si imaginární pot z čela typickým filmovým gestem.

„Na co to táhneš?“ neubránil jsem se údivu. „Úkoly,“ odvětila prostě. „A nepřeháníš to lehce?“ Kriticky si změřila hromádku na

stole. „Možná trošku. Vážně nevím, kdy to budu číst. Teď bude

oběd a pak běhat a jezdit s Gungy,“ odpověděla prostě. Ani si neuvědomila, jak mě ranila. Jedinou krátkou větou mi stihla říct, že jíst bude s ostatními v jídelně, mě tady nechá samotného a pak stráví celé odpoledne s tím... Vítkem, jen proto, že já nemůžu kloudně chodit!

„Tak zatím,“ řekla jen a zmizela z pokoje. Nechtěl jsem si připadat ublíženě. Vždycky jsem byl naprosto samostatný, neohlížel se na ostatní a ani se o ně nestaral. Tak proč teď najednou taková změť pocitů?

* Vyběhla jsem z pokoje a stavila se v kuchyni, abych nechala

poslat oběd pro mě a Tobiho k němu do pokoje. Cestou do mě vrazila Lili, která s Oliverem utíkala do jídelny.

„Kde pořád lítáš? Měly jsme o tebe s Viou strach. Večer se musíme rozhodně sejít.“

„Půjdu odpoledne na vyjížďku s Gungem – mohli byste jít s Oliverem taky.“ Dívka se s očekáváním podívala na svého společníka. Ten rychle skryl znechucený pohled a nadšeně přitakal. Mně ta hra jeho mimiky ovšem neunikla. Mám tě

prokouknutého, Olivere, říkala jsem si v duchu a jen tak pro ten pocit povolila myšlenkovou bariéru. Jestli to četl nebo ne – jeho věc. Z jeho strany jsem nikdy necítila žádné vlnění – což je


15/50

zvláštní, nepochybně myšlenky číst uměl a nevěřila jsem tomu, že by to nezkusil. Třeba to uměl nějak skrýt, takže člověk musí být vždy připraven.

„Dobře, tak se pro nás potom zastav,“ řekla Lili a pokračovala v cestě za zahnáním svého hladu.

Tobiasovi se v očích objevilo nelíčené překvapení, když

jsem se, společně s jednou ze servírek nesoucí jídlo, objevila v jeho pokoji. Nechápavě se podíval na mě a potom na dívku s podnosem. Jenom velmi pomaličku mu docházelo, že si dáme oběd ve dvou. Trvalo pěkných pár vteřin, než se jeho čelo vyhladilo a rty se roztáhly do úsměvu.

„Myslel jsem, že budeš jíst dole s ostatními.“ „Tak to jsi myslel dost blbě.“ Najednou mě ale napadlo,

jestli to jen nehraje. Třeba má chuť být sám a já se mu takhle nacpu do pokoje. Koneckonců musí být unavený, určitě chce spát a ne se přede mnou přetvařovat.

Najednou po mně mrštil polštář. Vylekaně jsem uskočila a chudák služebná leknutím škubla s podnosem. Tobi vyletěl bleskovou rychlostí a všechno to úžasné jídlo zachránil od pádu na zem. To vše zvládl prosím na jedné noze. Druhou měl zlehka zvednutou ve vzduchu.

„Co to mělo být?“ neubránila jsem se smíchu. Vypadalo to komicky. Chudák dívka udělala pukrle a vyběhla ven, ráda že je od nás pryč a nic nerozbila. Určitě by to šlo na její triko.

„Promiň, ale překvapení mi zabránilo dodržet dohodu a nepodívat se, co se ti honí v hlavince.“ Na důkaz těch slov mi zvládl rozcuchat vlasy. Říkám zvládl, protože šlo o celkem obdivuhodný výkon, vezmeme-li v úvahu, že stál na pravé noze a v jedné ruce držel tác s jídlem. „Měla bys víc trénovat obranu.“ Plácla jsem se do čela – zapomněla jsem hradbu zase aktivovat poté, co Oliver dostal šanci do mých myšlenek nakouknout.


16/50

„A cože jsi tam viděl?“ ani za nic jsem si nemohla vzpomenout, nač jsem před pár vteřinami myslela.

„Tvou obavu o to, abys náhodou nenarušila mou samotu.“ „Hej,“ vykřikla jsem. „To jsi neměl vidět!“ Proto je v našem

světě normální, že si myšlenky nečteme – prostě se stále nemusíme hlídat, jsme mnohem spokojenější a přemýšlíme svobodně nad vším. Ale tím pádem si také mnohem víc lžeme, vzniká

přetvářka, přátelství i láska jen na oko a spousta dalších věcí – ozval se hlásek v mé hlavě a asi měl i pravdu.

* Najednou se na mě dlouze zadívala. „Pozoruješ něco konkrétního?“ nevydržel jsem to. „Čekám, jak dlouho vydržíš stát v téhle pozici,“ usmála se.

Nemělo smysl jí říkat, že kdyby na to přišlo, tak hodně dlouho. Podal jsem Tamaře tác a doskákal k posteli.

„Tak snad si sedneš ke stolu, ne?“ „Tady je to měkčí.“ „V tom případě asi budeš o hladu,“ usmívala se ze židle

u malého stolku, kam jídlo postavila. „Myslím, že to přežiju.“ Samozřejmě se nade mnou ustrnula a po chvíli už seděla

v tureckém sedu proti mně a krmila chvílemi sebe a chvílemi mou maličkost. Nakonec jsem se dočkal výtečného oběda a rozhodně to nemělo co dělat s tím, jak kuchař uvařil.

Vypadala tak nadšeně, ať dělala cokoli. Nevím, jestli na ni působí zdejší prostředí, nebo se stejně chovala i u sebe. Vlastně mi všechny mé smysly napovídaly, ať o tom nezačínám, nebo ji dobrá nálada přejde. Přesto by mě zvědavost asi sežrala zaživa. A asi bude dobré si o tom promluvit. Chtěl jsem vědět, na čem jsem.


17/50

„Přišla jsi na něco, co ti tady chybí?“ Vrátila mi nechápavý pohled. „Myslím něco, co jsi měla doma a tady to není? Nějaká moderní vymoženost? Samozřejmě, že asi v celém stýskání vede rodina, ale když se podíváš na ty ostatní věci. V čem je to tady jiné?“ Pochopila. Nebo snad. Potom se zamyslela.

„To je těžké, jen tak něco říct. Rozhodně máme pár věcí, které nám usnadňují život. Nebo si to alespoň myslíme. Třeba mobil, máš ho pořád u sebe, žádný plán není stoprocentní, dokud nezačne probíhat, protože ho druhá osoba může na poslední vteřinu mobilem zrušit. Kdyby si každý stál za svým slovem a když by něco naplánoval, tak to dodržel... Vlastně je to jedno. Nechybí mi televize, na tu jsem stejně nekoukala. A snad ani počítač. Člověk by řekl, že má silnou závislost, když mu na pár hodin vypnou proud a on se už klepe, kdy to zase nahodí.“ Nemělo cenu se pokoušet jí vysvětlit, že naprosto netuším, co to ten počítač vlastně je. Dle názvu by mohlo jít o počítací stroj, ale asi se mýlím. „Vlastně vím, co mi tady vážně chybí. Mp3 přehrávač.“ Tady už jsem se zeptat musel:

„Promiň, ber ohledy, že to tam neznám. Co že to je?“ „Ty promiň,“ usmála se. „To je taková malá věcička, velká

asi jako krabička od sirek, a v ní máš hudbu, kterou posloucháš přes sluchátka. A já normálně ty sluchátka nesundala z uší. Většinu vzpomínek mám spojených s určitými písněmi. Dokáže uklidňovat i povzbudit, když to potřebuješ. To mi asi vážně chybí. Tady je totiž hrozné ticho.“ Snažil jsem se to pochopit, ale nešlo to. Ne, že by moje představivost nezvládla malou věcičku, která vám do uší pouští hudbu. Spíš to, že bez toho člověk nevydrží. Nebo představa ticha. Tady jsou stále slyšet ptáci – spousta druhů – a každý z nich má tak odlišný zpěv. K večeři nám hraje živá kapela. Tohle přístroj přeci nikdy nenahradí.

„Nepřijde mi, že je tu ticho.“


18/50

„Neznáš to. Jestli se někdy vrátím domů, přinesu ti odtamtud mp3 přehrávač, uvidíš, bude se ti líbit.“ Tak v tuhle chvíli mi byl přehrávač absolutně ukradený. Řekla, že se sem vrátí i poté, co půjde domů. Víc jsem vědět ani nepotřeboval. Nic jiného nebylo důležité.

Přesto jsem nadšeně kývl hlavou. Třeba se mi i ta její věcička bude líbit. Člověk nikdy neví.

* Čas tady v Targarossu letěl úplně neskutečně. První týden

mi utekl závratnou rychlostí a přesto ten následující byl ještě rychlejší. Chvíle strávené v přítomnosti Tobiho a někdy i Tristana, který se objevil na balkóně svého pána, aby ho zkontroloval, byly nádherné a přesto hodinová ručička utíkala kolem dokola a nešla zastavit.

Byla jsem ráda, když se Tobiasovi noha pomalu začala uzdravovat. Denně nad jeho léčbou bděli lékaři, kteří se kouzly snažili ránu spravit. Nevím, jestli výsledné uzdravení opravdu vděčí jejich péči, nicméně po týdnu už na levém lýtku zůstala jen tenká růžová jizva, které se nejspíš už nikdy nezbaví.

S uzdravením však přišel i odjezd Konráda a jeho družiny zpět na moondrorský hrad. Všechno bylo naplánováno na následující den. Společně s odjezdem se dostavil i strach – jestli to bude stejné, až tu nebude. Jak to budeme zvládat.

„Můžeme za tebou s Trisem létat,“ sliboval mi. Vedli jsme několik hovorů ohledně budoucnosti, ale všechny končily maximálně pár týdnů vpředu. Něco ho trápilo – asi se to týkalo i celé té věci s Jezdci, o které se mnou nemohl a snad ani nechtěl mluvit. Takže jsem na něj netlačila.


19/50

Za těch pár dní jsem si vytvořila jakýsi nepsaný rozvrh. Snídaně s Tobim, dopolední výuka s Aramatem, oběd s Tobim, odpoledne s ostatními venku, vyjížďka s Vítkem a někdy i dalšími na Gunzích, následovalo běhání se psem a naprosto vyřízená jsem zase skončila u Tobiho. Tam mi většinu času zabralo čtení knížek o Moorliích a magii, které mi naložil můj učitel. Přičemž můj milý marod mi byl velmi nápomocný. Všechny ty bichle už měl za sebou a znal je skoro zpaměti. Takže výklad byl barvitý a já si to díky tomu snad i zapamatovala. Nakonec, většinou dost po půlnoci, jsem se doplazila nahoru do svého pokoje a usnula jako špalek.

Samozřejmě, že bych radši zůstala o patro níž, ale museli jsme se hlídat. Navíc náš vztah byl tak nějak stále tajný, ačkoli o něm každý věděl. Nemuseli si ještě myslet, že spolu spíme a já zradila „svou“ zem.

S hrůzou mi došlo, že to vlastně bylo poprvé, co jsem dokázala plnit nějaký plán. Asi to bylo tím, že život tady mě vyloženě bavil. Každé ráno jsem se budila nadšená a usínala utahaná. Člověka celkem dostane, když si uvědomí, kolik hodin, dní, nebo i let strávil sezením nad počítačem, zavřený v malém panelákovém pokoji. Čas je všude stejný, přesto existuje tolik způsobů, jak ho využít.

Najednou tu byl čas odjezdu. Kufry se naložily do kočárů,

první Moorliové se začali slétat na nádvoří. Konrád rozdával příkazy, sluhové běhali od jednoho povozu ke druhému. Garlin vypadal, že si konečně oddechl. Taky se tu Moondrorci zdrželi místo původních dvou-tří dnů něco přes týden. Viola se víc zajímala o Matěje a jeho práci. Lili se držela za ruku s Oliverem, který jí šeptal nějaká slůvka. Nepochybně něco naprosto úžasně romantického. Hrozně se změnila od chvíle, kdy jí někdo začal


20/50

projevovat svou pozornost. Možná k lepšímu, možná že ne. Těžko se to hodnotí.

Já s Tobim jsme se nemuseli dotýkat. Odloučení nemělo být na dlouho. Navíc náš vztah neměl právo být tak okatě samozřejmý jako ten Liliin a Oliverův. Musel nám stačit dlouhý významný pohled z očí do očí. Plus nějaká ta neslyšná myšlenka samozřejmě.

Přesto nešlo o nějakou dojemnou akci. Žádné slzy, objímání a podobné věci, které byste možná čekali při loučení se svou láskou. Maximálně za pár dní se zase uvidíme. A koneckonců teď na oplátku dluží Garlin Konrádovi návštěvu, takže v dohledné době pojedeme na výlet do Moondroru.

„Miluji tě,“ slyšela jsem šeptat zasněnou Lili. S Tobim jsme se na sebe usmáli. Ale nebyl to takový ten milý vědoucí úsměv, spíš takový ten uhýbavý, když nevíte co dělat ve chvíli, kdy zazní něco, co jste neměli slyšet. Stále mezi námi viselo lehké napětí z toho, že já to Tobiasovi řekla, ale on mně ne. Možná to tak myslel, cítil, ale neřekl to nahlas.

Teď by měl i příležitost, přesto mlčel. * Propalovala mě pohledem. K něčemu mě vyzývala, ale

vážně nevím, k čemu. Myšlenky už stihla kompletně zablokovat. Sice jsme měli zákaz, ale oba jsme chvilkami zkoušeli bariéru toho druhého. Zlepšila se v tom, věděla, kdykoli jsem se o to pokusil, což mi lehce znepříjemňovalo situaci, ovšem rozhodně to nebyl hlavní problém. Jiní lidé tak žijí celý život, tak proč si to neužít.

Na co mohla čekat? Co víc jsem měl udělat nebo říct?


21/50

Museli jsme jet, Tristan už nervózně frkal. Byl spíš samotář, nebyl nadšený ze společnosti tolika dalších tvorů. Poslal jsem Tamaře poslední spalující pohled, ať si to přebere, jak chce.

Bude pro ni teď lepší, když bude chvíli sama, nebude ovlivněná mnou. Sama se může rozhodnout, na kterou stranu se přidá. Navíc bude mít čas natrénovat kouzla a studovat Moorlia. Jsem rád i za ni, že si našla nějaký cíl, za kterým chce jít. Třeba konečně pochopí mou touhu stát se jedním z Jezdců. Navíc, jestli se jí opravdu povede přivolat Moorlia, bude už tady mít závazek, nebude moct jen tak odejít zpět do svého světa. Je to sobecké, já vím, ale myšlenka na to, že mi jednoho dne zmizí ze života stejně, jako se v něm objevila, mě děsí do dnes.

Bylo už k večeru, stmívalo se. Nasedl jsem tedy na Tristana a vyletěli jsme nahoru. Věnoval jsem poslední pohled hradu, lidem v něm a úplně na konec překrásné černovlásce v mikině a teniskách, která sem ani trochu nezapadala. A právě to na ní bylo tak úžasné. Ta odlišnost od ostatních.

Nebyli jsme ještě ani v půli cesty, když se po mém pravoboku objevil Damien s dopisem v ruce. Větší šok mi přichystat nemohl! Doufal jsem, že další úkol počká alespoň do chvíle, než bude moje noha naprosto v pořádku. Nebylo pochyb o tom, že další úloha bude ještě těžší než ta předchozí.

„Jestli ti můžu poradit, přečti to co nejdřív, je zbytečné zdržovat se cestou do Moondroru.“

„Další časově omezený úkol?“ zvedl jsem nevěřícně obočí. Jezdec jenom kývl. Odpojili jsme se tedy s Tristanem od ostatních a zamířili k naší malé zřícenině, která byla odsud nedaleko.

Když jsme zastavili, vytáhl jsem dopis z obálky a proletěl ho očima. Jednou, dvakrát, třikrát... A stále žádná změna. Nemohl jsem uvěřit slovům, v něž byla písmenka poskládána.

Tristan byl z celé zprávy zmatený snad ještě víc než já. Tohle po mně přece nemohli chtít, to jsem já nemohl udělat. Zvlášť


22/50

ne teď, když je mírová smlouva na spadnutí a s Tami to vypadá tak skvěle.

Kolikrát ještě se ocitnu na téhle pomyslné hraně? Pokud splním svůj úkol, budu už definitivně ten špatný, zlý. Nevím, jestli se ještě teď dá couvnout. Vlastně neznám nikoho, kdo by kdy ani nezkusil úkol splnit.

Ale jak mohou očekávat, že se mi to podaří? Bez jediného plánu budovy, znalosti vyšší magie a s velkou dávkou svědomí, které mi v celé akci bránilo? Vlastně, oni nečekají, že se mi to povede, pravda.

Čas jsem měl do půlnoci. Tedy nějakých pět hodin – odečtu-li cestu do Moondroru, kde byl cíl, a čas na návrat do Caer Darossu, zbývaly mi pouhé dvě hodiny čistého času. Naprosto šibeniční limit.

Nezbývá než přestat se užírat časem a vyrazit. Aspoň to zkusit. Tristan chvíli zůstal stát na místě a na pobídku nereagoval. Nechtěl to udělat, byl proti celou svou myslí. Přesto se nakonec podvolil. Neměl by na výběr, kdybych se rozhodl přinutit ho silou. Ale to jsem nechtěl. Přál jsem si, aby to udělal kvůli mně, kvůli Jezdcům. Musel si na takové věci začít zvykat, protože jestli se s tím nesmíří, budu se ho muset vzdát a přivolat jiného tvora. A s takovou obětí jsem se nemínil smířit. Proti tomu krátká návštěva Targarossu vlastně téměř nic neznamenala.

Vteřiny zběsile tikaly. Jak by byl člověk šťastný, kdyby nenosil hodinky. Přistáli jsme raději kousek od hradu, aby nás nikdo neviděl. Jediné, co by všechno ještě zhoršilo, by byl nečekaný svědek. Klidně jsem procházel vylidněnými ulicemi. Všichni právě večeřeli nebo uklízeli hrad po naší návštěvě, takže ani žádné skrývání nebylo zapotřebí.

Přesto to bylo podezřelé. Bez problémů jsem se dostal až do hradu, kde jsem volil zadní, méně používané chodby, abych došel až k úpatí schodiště. Neměl jsem čas na nějaké dlouhé


23/50

rozmýšlení. A už vůbec ne na delší úvahy. Došel jsem až ke Garlinovu pokoji. Strážci stáli u dveří jako sochy.

Jediným pohybem rukou jsem oba najedou uspal a nechal je svézt k zemi. Milým překvapením bylo, že královská ložnice nebyla zamčená. Když jsem sáhl na kliku, nepředpokládal jsem, že by se mi podařilo ji stisknout a otevřít. Přesto se to povedlo. Jde to až moc snadno. Opatrně jsem pokoj prohlédl, nebylo tu ani živáčka. Najít královský trezor nebylo těžké – jako vždy za obrazem královny – číselná kombinace – datum narození krále. Až moc jednoduché – to jediné ve mně vyvolávalo opravdu nepříjemný pocit.

Nebyla to velká skrýš. Pár váčků s penězi, rodinné fotografie, Targarosská kniha – ta, kterou Garlin ukryl před Tamarou, a nakonec svazek klíčů. Bez přemýšlení jsem kromě nich popadl i velkou knihu a skryl ji pod pláštěm. Vlastně mi ani nebylo jasné, nač potřebuji klíče všechny, stačilo by jen oddělat ten veliký zlatý. Ale nebyl čas se vracet, takže jsem klíč rychle odmotal z kroužku a zbytek hodil starému králi na postel. Až později mi došlo, jak neprofesionálně jsem se zachoval a neskryl žádné stopy.

V tu chvíli mi přišlo, že nemá cenu cokoli vracet zpátky na místo, zavírat sejf nebo dělat podobná bezpečnostní opatření. Stejně na to přijdou, že tu někdo byl. S klíčem bezpečně v ruce a knihou pod pláštěm jsem vyběhl na druhou stranu hradu. Zdolat ty desítky schodů mi dalo celkem zabrat. Člověk týden přestane cvičit a hned je to na něm vidět.

Klíč bezpečně zapadl do své dírky a hladce se v ní protočil. Ulevilo se mi, nevzal jsem špatný. Úleva pokračovala ve chvíli, kdy se za dveřmi objevil starý, přestarý, stříbrovlasý muž. Stále z něho silně sálala magická aura. Na aury tu je sice Oliver, přesto mi tahle neunikla. Byla velmi intenzivní. Taková se vidí jen u velmi starých a mocných lidí. Takových v království moc


24/50

nemáme, většina starých zemře při útocích Jezdců. A já jim v tom jednou budu pomáhat. Trochu to mnou otřáslo.

„Zdravím tě, Tobiasi, synu Konrádův, dlouho jsme se neviděli,“ začal stařík zcela klidným hlasem. „Čekal jsem, že přijdeš. Jenom ti to trvalo, ale děkuji ti za to zpoždění celým svým starým srdcem. Dostal jsem tak možnost strávit víc času s mojí holčičkou a naučit ji se bránit. Víc jsem se nikdy ani neodvážil žádat. Nuže, jsem ve tvé moci, nebudu se bránit.“

„Jde zajisté o nějaký trik, Aramate, přesto bych ti rád věřil.“ Nemohl jsem se smířit s tím, že ho zase vidím živého. Měl být přece mrtvý! Navíc se tvářil tak mile, jako by mě opravdu čekal.

„Nejsem blázen, ačkoli mě k tomu postižení můj vysoký věk svádí. Mám ještě tolik magie, abych viděl kousky budoucnosti – stejně bys mě získal, ať po dobrém nebo po zlém, tak proč si nechat lámat své chatrné kosti na kousky? Víš sám, že už se to nehojí tak jako dřív, ani s mou magií.“

„Nechci vám ublížit.“ „V to upřímně doufám,“ prohlásil a dokonce na mě

mrknul. Byl jsem popravdě dosti v šoku. Čekal jsem boj s největším čarodějem našeho kontinentu, ne jeho klidnou rezignaci. Ačkoli jsme kdysi byli téměř přátelé, to všechno se změnilo.

„Půjdete tedy se mnou dobrovolně? Víte, proč i co vás čeká?“

„Samozřejmě,“ přikývl. „Vím toho mnohem víc, než by tě kdy napadlo, stejně tak, jako že si tady na světě nějaký čas rozhodně pobudu. Jediné, co mě na celé věci trápí, je, že jsi pro mě nepřišel jen tak, že ti tím, že s tebou odletím bez odporu, pomůžu o krůček blíž k Jezdcům. Nebudeš s nimi šťastný, Tobiasi. Ty sám o nich nic nevíš. Netušíš, co všechno tě kvůli nim čeká. Radši zemřít, než být jedním z nich. Jak málo o nich víš...“ opakoval smutně.


25/50

Musel jsem se ohradit. O Jezdcích vím naprosto všechno. Neexistuje věc, která by mi unikla. Prostě neexistuje.

„Zvláštní, pozorovat cesty osudu. Ovšem vidím, že ať ti řeknu cokoli, tvá cesta do této skupiny je příliš silně vyryta do tvého odhodlání. Proto ti řeknu jen jediné – nevíš, do čeho se chystáš. Nemáš tušení, proti čemu Jezdci stojí, proč podnikají ty krvavé nájezdy na vesnice. Všechno to jsou jen dílky skládačky, kterou se ti povede složit, ovšem potom už bude pozdě na to chtít něco změnit.“ Víc mi toho neřekl.

„Dobrá, můžeme tedy jít, čaroději?“ „Ještě moment. Tahle kniha neopustí Targaross. Víš, že

nemáš žádné právo na to ji odsud odnést. Musí tu zůstat. Ovšem souhlasím s tím, že nemusí být zrovna všem na očích. Ukaž,“ natáhl pro ni ruku. Ani nevím, proč jsem mu věřil, vytáhl jsem ji a podal starému muži. Položil ji na pařez, který vyrůstal z prostředku místnosti, a ten ji během vteřiny pohltil. „Tak to by bylo, můžeme jít.“

Klidně se mě chytil, v druhé ruce měl hůl, obyčejnou dřevěnou hůl – žádnou magii jsem v ní nezachytil. Pomalu jsme sestupovali ze schodů – samozřejmě mě tím zdržoval, ovšem čas mi zatím nějaký zbýval. Čekal jsem, že boj s čarodějem, byť starým a slabým, zabere víc času.

Vtom se proti nám objevila Lili s Violou – asi se vracely z večeře. Zastavil jsem se uprostřed pohybu, stejně jako starý muž, a nehýbal se. Třeba si nás nevšimnou – to těžko – stojíme uprostřed chodby. Měl jsem nejdřív prověřit únikovou cestu – jsem hlupák. Přesto kolem nás dívky přešly, jako bychom zde nestáli. Když zmizely z dohledu, Aramat vykročil a šel dál směrem ven z hradu.

„Vy jste nás zastřel kouzlem?“ uvědomil jsem si. „Samozřejmě, nestojíme přece o svědky, když už spolu

podnikáme tuhle napínavou akci, no ne?“ Spadl mi kámen ze


26/50

srdce. Tohle je až neuvěřitelně snadné, zvlášť po posledním úkolu. Jednotlivé zkoušky by přece měly být odstupňované od nejsnadnější po nejtěžší. Zatím jsem nic těžkého nezpozoroval.

Opět jsme po cestě nikoho nepotkali. Tristan čekal na místě, kde jsem ho zanechal, a překvapeně se na nás díval. Nečekal, že by starý mág šel sám od sebe. Když jsme se dostali až k němu, tak si poslušně lehl, aby to Aramat neměl tak vysoko, protože by nahoru jistě nevyskočil. Stařík však zakroutil hlavou. Že by se postavil na odpor právě teď? Když jsem tu měl na pomoc Tristana? Neměl šanci utéct, ani se ubránit.

„Snad sis nemyslel, že bych sedl na tu tvou černou obludu, nic proti tobě,“ udělal směrem k Trisovi uklidňující znamení. Už jsem čekal, kdy proti němu zmíněná „černá obluda“ sekne ocasem, ovšem ona jen dál klidně ležela na zemi a pozorovala nás.

Vzápětí se na nebi objevil ON. Slavný legendární Moorlio, patřící právě Aramatovi. Naprosto čistě bílý – proti němu vypadal Oliverův tvor stejně žlutě, jako třeba lední medvěd – na černé skále se zdá bílý, ale v porovnání se sněhem se jedná jen o ošklivou žlutošedou. Tenhle však byl naprosto sněhově zářící. Hřívu sem tam protkanou stříbrnými nitkami. Neměl jméno, byl to prostě ON, lidé se na nic jiného nezmohli, když ho viděli. Většinou sotva lapali po dechu. Vedle něj i Tristan vypadal jako malý shetlandský poník měřící se s fríským koněm. Naprosto bez šancí.

Obecně se předpokládalo, že už dávno zemřel, stejně jako jeho majitel. Klidně se snesl na zem vedle nás. Sehnul se k Aramatovi hlavou a poté si lehl, aby jeho pán mohl nasednout. Stařík vyskočil na Moorliův hřbet jako by mu bylo třicet a ne... kolik, že mu vlastně je? Určitě přes sto.


27/50

Vyskočil jsem tedy na Tristana a vydali jsme se směrem k Moondroru. Nikdo si nás nevšiml, žádný poplach nevypukl, všechno šlo hladce.

* Neměla jsem náladu s kýmkoli mluvit, takže jsem skončila

zavřená u sebe v pokoji a soukala do sebe desítky stránek, které mi Aramat naložil. Vlastně to byl úplně klidný večer, stejný jako každý jiný. Akorát jsem se při tom nemohla opírat o Tobiho a cítit jeho teplo vedle sebe. Nikdo mi nedal rozšířený výklad, za který bych pak draze zaplatila několika polibky. Prostě jsem tu zůstala sama.

Lili se právě léčí z krize prvního odloučení. Mě podobná nemoc netrápí, nebo si to aspoň nepřiznávám. Rozhodně ale nemám energii poslouchat její stesky. To bych vydržet nemusela. Radši jsem se vymluvila na spoustu učení, na které jsem po pravdě vážně celkem kašlala, když tu byl Tobi. Hlavně, že s ní teď je aspoň Viola.

Najednou do pokoje vpadl Garlin. Ani nezaklepal. Už jsem měla napůl otevřenou pusu, abych mu řekla něco o slušném chování, když jsem si všimla jeho rozčílení. Ve tváři měl zběsilý, uštvaný výraz.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se tedy klidně a dokonce jsem přihodila povzbudivý úsměv.

„Stalo? Ty se ještě ptáš? Kde máš klíč od Aramatovy věže?“ vyhrkl.

„Já? Vrátila jsem vám ho, stejně jako každý den,“ odpověděla jsem. „Stalo se s ním něco?“ Král se na mě podíval. Evidentně si ověřoval, jestli mu nelžu. Proč bych to ale dělala?

„A knihu tu čistě náhodou taky nemáš?“


28/50

„Knih mám plný pokoj,“ ukázala jsem nechápavě na hromádky poskládané všude kolem. Celý nepříčetný se jimi začal přehrabovat. Házel je kolem sebe. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tyhle knihy musely mít neuvěřitelnou cenu a on je takhle ničil, přesto jsem nemohla zakročit, všechny patřily jemu.

Nakonec dovnitř vběhla i Viola s Lili. Vyděšeně sledovaly svého strýce a místy sklouzly pohledem ke mně.

„Řekne mi někdo, co se tu stalo?“ vykřikla jsem najednou. „Někdo se vloupal ke strýčkovi do pokoje. Jeho stráže

uspal, vybral sejf. Zmizela naše Kniha, ale hlavně...“ „Hlavně? Co může být horšího?“ Teď už se tuplem nemám

jak dostat domů. Takže mi vlastně jako jediná možnost nakonec stejně zůstane Moondror.

„Společně s Knihou zmizel i Aramat,“ zařval Garlin. Nikdy jsem ho neviděla tak mimo sebe. Ve tváři celý zrudnul, oči měl vyvalené, rty pootevřené a ruce se mu nervozitou klepaly.

„Aramat?“ Můj učitel, Fangar, čaroděj, ...dědeček, ztratila jsem hned několik osob v jedné. „To přece není možné,“ opakovala jsem si, aniž bych věděla, že to říkám nahlas. Přece nemůžu přijít o Tobiho, Tristana i Aramata v jednom dni.

„Jak mohl jen tak zmizet,“ nechápala Lili. „Sám se ven rozhodně nedostal,“ prohlásil král. „A dle

toho, jak se tváří Tamara, tak ona ho ven taky nepustila.“ Kdybych nebyla právě hluboce otřesena tou ztrátou, rozhodně bych se urazila, že mě mohl vůbec s něčím takovým spojovat.

„Máme dvě možnosti – buď se vrátil zpátky do vašeho světa a knihu vzal s sebou, nebo ho někdo unesl.“ Přičemž na slovo „někdo“ dal významný důraz. Je jasné, koho podezřívá.

„Proč by to Jezdci dělali? Zvlášť teď, když máme před svatbou?“ zeptala se Lili. Evidentně nechtěla nějaké vypjaté vztahy mezi našimi a Moondrorci.


29/50

„Proč asi? Beztak celá ta jejich návštěva byla jen zástěrkou k tomu, aby nás sprostě okradli. A já si dovolil doufat, že by se snad naše sousedské vztahy mohly zlepšit spojením našich rodů. Vždyť jste se k sobě docela měli, Lilian. Neříkám, že by se Viola neměla víc věnovat mladému Oliverovi, než pacholkovi od Gungů.“

„Takhle o něm nemluv,“ rozčílila se druhá jmenovaná a bojovně vystrčila bradu. Ochotná bránit Matěje do posledního dechu. Garlin ji však ignoroval.

„To samé ty, Tamaro,“ překvapeně jsem se na něj podívala, „měla jsi mít oči na stopkách a ne na tom druhorozeném, budoucím Jezdci. Třeba bys bývala zabránila katastrofě, kdyby ses víc učila magii a obranu před muchlováním se a péčí o toho spratka.“ Tak tohle byla poslední kapka. Tohle by bylo moc na každou holku. Přijít o dva lidi v jednom dni – i když Tobiho ještě uvidím, ale stejně – není tady – a ještě na sebe nechat ječet. To vážně nemám zapotřebí.

Vyběhla jsem ven, rovnou do stáje. Vítek ani Matěj tu však jak na potvoru nebyli. Jenom hnědá psí slečna Connie mě přišla potěšit. Aspoň že to zvíře zůstává věrné. Klidně mi seděla u nohou a nechala si zmáčet srst slzami. Když jsem v sobě už žádné nenašla, rozhodla jsem se jít si zaběhat. Pes běžel nadšeně se mnou. Vážně jsem v sobě nenacházela sílu, která by mě teď přiměla vrátit se do hradu.

Netuším, kde se ve mně vzalo tolik energie, ale s přestávkami jsem zvládla doběhnout až k babičce do vesnice.

„Holčičko, to jsem ráda, že jsi se ukázala. Dáš si buchtu? Právě jsem napekla.“ Její milý hlas byl jako balzám na duši. „Jsi nějaká smutná, na, dej si sladké, na nervy, na slzičky, i jen tak na chuť.“ Nemusela mě přemlouvat.

Venku už padla úplná tma. Nebylo tam vidět na krok. Ani jsem si toho po cestě nevšimla. Connie nervózně zaštěkala.


30/50

Podívala jsem se po ní – stála pod kamny a vyzývavě se dívala na kočičí mámu a její koťata, která téměř neskutečně vyrostla za ten týden.

„Jé, to jsou obři,“ usmála jsem se a šla je pochovat. „Však jak jsem řekla, Tamarko, nějaké si vyber, ať máš na

hradě kamaráda.“ Konečně jsem nad tím vážně zauvažovala. Třeba by to prošlo. Nikdy jsem doma neměla větší zvíře, než džungarského křečka, tak třeba by proti kočce nikdo nic nenamítal. Nejsem sice kočkomil, ale tenhle drobek by stejně nejspíš zůstal ve stáji, aby tam honil myšky.

„Už teď?“ zeptala jsem se. „Klidně hned. Už jsou zralá na odstavení. Akorát tu naši

kočku škádlí. Ale už bys asi neměla chodit zpátky, je pozdě, klidně tu můžeš zůstat se mnou,“ nabídla mi. Přišlo mi to nevhodné, ale rozhodně jsem ráda kývla. Lepší, než se vrátit na hrad, kde o mě stejně nikdo nestál. Tedy ne v případě, že stále ještě budu odmítat přísahat jedné konkrétní straně.

Přehrabovala jsem se různobarevnými klubíčky, když v tom mi v ruce zůstala malá černá kulička, která měla jenom těsné okolí drápků bílé. Byla nádherná. Teda vlastně byl – šlo o kocourka. Opatrně jsem ho na dlani snížila do Conniiny výšky, připravená kdykoli ho stáhnout do bezpečí. Obava však byla zbytečná. Fenka v sobě asi objevila nějaký mateřský instinkt nebo něco takového – přičichla ke kotěti a oblízla se. Teda, chtěla olíznout prcka, ale já nebohé mládě radši odtáhla. Přece jen, nemusí se dostat do těsné blízkosti psích zubů.

Nakonec jsem tedy zůstala přes noc. Ráno jsem opět

posnídala skvělé buchty. Zajímalo by mě, jestli se jich někdy přejím. Potom jsem čapla kotě a psa a vyrazila zpátky ke hradu. Moji dva chlupatí společníci mě zvládli skvěle zaměstnat, takže nebyl čas uvažovat nad tím, jak mě tam přijmou.


31/50

Kocourkovi se začalo stýskat po mámě, jakmile jsme opustili chaloupku, a dával to náležitě hlasitě najevo. Zmatená Connie nevěděla, co si počít, a vrhala na mě překvapené pohledy.

Měla bych mu dát nějaké jméno. „Jak ti budeme říkat, krasavče, co?“ zvedla jsem si kotě do úrovně očí. Zmateně na mě mžouralo a pak otevřelo tlamičku a vydalo další smutný křik. Vzdala jsem to a uložila ho do košíku s dečkou, který jsem od babičky vyfasovala. Najednou, jako když utne, mňoukání ustalo a během chvilky už jsem v košíku nesla jenom malé černé spící klubíčko.

Prvně jsem zamířila do stáje. Tam mě jako první zmerčil Vítek a vyběhl ven. Než jsem se nadála, objal mě.

„Jsem tak rád, že jsi zpátky, báli jsme se, že tě taky unesli,“ prohlásil.

„Pst, nekřič tak, něco jsem přinesla,“ řekla jsem a ukázala na košík. Opatrně se do něj podíval a vědoucně se usmál.

„Je krásná. Tak tě babička nakonec přemluvila, jo? „Krásný,“ opravila jsem ho, „je to kocourek.“ „Má nějaké jméno?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemá, ale klidně můžeš nějaké vymyslet, jestli chceš?“ „To bych mohl?“ zeptal se nevěřícně. „Samozřejmě,“ přitakala jsem. Koneckonců kocour bude

v budoucnu trávit mnohem víc času s Vítkem a Matějem, než se mnou.

* Cesta nakonec probíhala opravdu dobře. Na náš hrad jsme

dorazili dokonce s půlhodinovým předstihem. Jezdci se na nás překvapeně dívali – hlavně tedy na Aramatova Moorlia. Otec seběhl ze schodů a jal se mága přivítat. Evidentně nepočítal s tím,


32/50

že by se to obešlo bez problémů, přesto zvládl svůj plán brilantně přizpůsobit okolnostem.

„Vítám tě, Aramate, je nám ctí vidět tě opět na našem hradě. Vidím, že přicházíš po dobrém, v tom případě ti rád nabídnu jednu z nejlepších komnat, které tu máme, jen pro tvé potřeby.“

„Konráde,“ kývl starý čaroděj, „i mně je potěšením být zde. Ačkoli jsem přísahal, že se již nikdy nevrátím. Jistě rád přijmu nabízený pokoj, rozhodně se zdá jako příjemnější alternativa než plesnivý sklep, který jsi mi jistě s láskou nachystal.“ Otec se vědoucně usmál. Proč jsme mága potřebovali u nás? K čemu nám bude? Jako pojistka, kdyby se Tamara rozhodla přísahat jim? Aby neměli dvě silné zbraně? A proč Garlin vlastně Aramata věznil? Otázky se mi v hlavě rojily jako vosy po šťouchnutí do jejich úlu. Odpovědi jsem neznal. Prozatím.

„Výborně, Tobiasi,“ začal Damien, když ke mně přistoupil, jakmile otec i s Aramatem zmizeli uvnitř hradu. „Vedeš si velmi dobře. Přesto tě musíme varovat. Od teď tě již čekají pouze tři úkoly, přičemž s posledním splněným se budeš moci stát jedním z nás. Zeptám se tě teď a potom ještě jednou při obřadu po ukončení zkoušek. Ale varuji tě, rozmysli si svou odpověď řádně, poté už nevede cesty zpět. Teď máš možnost s tím vším skončit. Zapomenout na to, že chceš být jedním z nás, žít si svůj obyčejný život, mít ženu a děti, prostě život beze smrti, strachu, bolesti a výčitek svědomí. Teď to můžeš zrušit. Nic se ti nestane, každý na to zapomene, jediné, co bude pokračovat, je tvůj slib mlčení – což je asi z pochopitelných důvodů jasné.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Kolik mužů už asi odmítlo? Jen byli vázáni mlčenlivostí, takže jsem se o tom nemohl nijak dovědět. Byl bych první? Byl bych poslední?

„Chci pokračovat, Damiene,“ rozhodl jsem se a zpříma mu pohlédl do očí. Věnoval mi jeden dlouhý, lítostivý pohled, poté


33/50

kývl, zvedl ruku a udělal jí znamení Jezdců, které jsem od teď směl používat. Šlo o obyčejný pomyslný trojúhelník proťatý měsícem. Nebylo těžké ho rukou nakreslit do vzduchu, ovšem pokud vám Jezdec nedal povolení jej používat, bylo to tabu. Já však najednou ucítil volnost v pravé ruce a znamení zopakoval. Ostatní černě oděné bytosti v mém okolí znamení nakreslily také. Některé s úsměvem, jiné s lítostí a jiné s kamennou tváří.

Čekal jsem jisté uspokojení z toho, že můj životní sen se začíná plnit, že mě konečně někdo uznává, přesto mě sžírala myšlenka na Tamaru. Uklidnil jsem se tím, že budu mít ještě jednu šanci odřeknout po všech úkolech. Sám sebe jsem přesvědčoval, že to aspoň zkusím, dokážu si, že na to mám, a pak klidně budu moci říct ne. Rozhodně nestihnu splnit tři nejtěžší úkoly během nějak krátké chvíle. Musím mezi nimi mít mezery, to doufám uznají i Jezdci. I tak to probíhalo až moc rychle, jako by se něco mělo stát a oni mě potřebovali mezi sebou co nejdříve.

* „Dal bych mu jméno Felix,“ rozhodl se Vítek po dlouhém

váhání. Mně se v mysli vybavil obrázek kreslené postavičky, kterou jsem jako malá sledovala ve večerníčku.

„Skvělé,“ prohlásila jsem. Sice vím o lepších jménech pro malinké roztomilé koťátko, ale on si to vymyslel a byl tak nadšený, když jsem souhlasila, že nešlo vymýšlet něco jiného. Už to prostě nebylo jen malé černé klubíčko, ale kocourek Felix.

V tom se ze stáje vynořil Matěj. „Co to tu vymýšlíte?“ nechápal. „Dovol, abych ti představila tvého nového pomocníka,

Felixe. Felixi, tohle je jeden z tvých nových páníčků – tak si ho zapamatuj, ať víš, kam chodit žebrat o jídlo, než se naučíš chytat


34/50

myši.“ Matěj se zvědavě nahrnul nad košík se spícím kočičím miminkem.

„Jé, ten je krásný, počkej, až ho uvidí Via, ta se zblázní,“ prohlásil. Musela jsem se usmát. Myslel na ni za každých okolností. Byli opravdu dokonalý pár, kéž bychom to my s Tobim měli taky tak jednoduché.

„Ukaž, dám ho na klidné místo, ať se prospí,“ navrhl Vítek a když ode mě bral košík, podržel svou ruku na mé mnohem delší chvíli, než bylo nezbytně nutné. Asi je opět na čase připomenout mu hranice. Přesto právě teď nebyla vhodná doba.

Holky přiběhly po chvíli. Z malého koťátka byly obě úplně odvařené – asi tak jako já. Přesto ani sladký drobeček nezmírnil jejich hněv na mou adresu – vyčinily mi za předešlou noc – bály se o mě – chápala jsem to, takže jsem ani moc neprotestovala. Nakonec jsme se všichni objali, tedy my tři i oba kluci. Jsme vlastně vážně fajn parta.

Nakonec jsem se od nich odpojila a vrátila se do svého

pokoje. Měla jsem celé dopoledne volné – Aramat tu nebyl, aby se se mnou učil, proto jsem se stala závislou jen a pouze na samostudiu. Ze začátku to nešlo lehce, musela jsem si opravdu zvyknout na styl ručně psaných knih, na jejich starší jazyk, přesto se jimi dalo prokousat. Pravda, trvalo to, ale já stejně neměla co dělat.

Navíc čtení to bylo zajímavé, poutavé, rozhodně ne jako text některých obyčejných školních učebnic. Během pár dní už jsem o Moorliích věděla úplně všechno. Tedy alespoň všechnu teorii, s praxí jsem se rozhodla počkat na Tobiho.

Felix rostl jako z vody, během chvilky už měl celou stáj pod palcem a začal podnikat výlety do okolí. Jen co ráno vypil nějaké to mlíčko, vyletěl ven a kolikrát jsme ho znovu viděli zase až další den, když se vyhladovělý domáhal snídaně. Stačilo ale, aby


35/50

bylo trochu horší počasí, a celý den zůstával pod střechou, kde se nechal od všech hladit a muchlovat.

Dalších devět dní uplynulo svou plouživou rychlostí a Tobias se stále neukázal. Ani neposlal vzkaz nebo něco takového. Vlastně jsem už vážně začínala mít strach. Celá ta záležitost s Jezdci a jejich nebezpečnými úkoly mi situaci neusnadňovala. Co když se mu něco stalo? Přece není možné, že by se jen tak neozval, nedal o sobě vědět. To se mu vůbec nepodobalo.

Měla jsem kolem sebe spoustu práce s učením, trénink, Lili a Violu a samozřejmě taky kluky od Gungů a věřím, že i Tobi měl svůj program, přesto mě to divné ticho znepokojovalo.

Garlin se pomalu, ale jistě uklidňoval. Zajistil hned několik detektivů, kteří po mágovi začali pátrat, ovšem zatím bez výsledků. Podle nich se nenacházel v Targarossu, ale nic dalšího nezjistili.

Takže jsem se ocitla z ničeho nic v naprosto... ani nevím, jak tu situaci nazvat. Neustále se snažím mít nějaký plán, pořád plný seznam. Ani na chvíli se nenudit, abych nemusela myslet na to, v jak bezvýchodné situaci se nacházím. Pomalu, ale jistě totiž začínám ztrácet smysl svého přebývání zde, v Targarossu. Proč tu být? Jezdci se uklidnili a na nás již neútočí. Aramat tu není, abych se naučila něco jiného. A není tu ani Tobi, abych se necítila tak osamělá a sžíraná myšlenkami na to, co teď asi dělá a jestli je v pořádku.

Taková situace se nedala snášet delší dobu. Přesto mi nic jiného nezbývalo. Muselo se něco stát. Nejde přece tak dlouho přebývat na místě bez hnutí. Čekala jsem, že se každým dnem stane něco, co mi řekne, kam dál pokračovat.

Seděla jsem právě venku, pozorovala kotě škádlící fenku a čekala na zlomový okamžik. Teď by byla ideální příležitost. Ale... nic se nestalo. Přepadávala mě nuda.


36/50

Tady se snad vážně zastavil čas. Nemohla jsem stále navštěvovat babičku a vyjídat ji, ačkoli byla vždycky hrozně nadšená, když mě viděla. Dokonce jsem se vyhýbala svým dvěma kamarádkám. Viole pro to, že byla tak neskonale zamilovaná a stále mluvila o Matějovi. Lili zase z důvodu, že neustále tesknila po svém Oliverovi. Ani jedno nedělalo mému bolavému srdci dobře. Takže se mým věrným lidským společníkem stal pouze Vítek.

Několikrát jsem musela znovu nastavit meze a postavit tím na chvíli mezi nás vysokou zeď. Pokaždé se přes ni však dostal a já byla nakonec i ráda. Poslední dobou jsem odvykla samotě, na kterou jsem byla za svůj dosavadní život zvyklá a kterou jsem vyhledávala. Chyběli mi lidé, potřeba komunikovat byla ubíjející.

„Co dneska večer? Nepůjdeme ven? Koná se poslední

táborák. Pak už definitivně přijde zima a s ní spojené plesy. Tohle je poslední příležitost posedět u ohně s kamarády,“ navrhl mi Vítek. Souhlasila bych s čímkoli, jen nemuset zůstat sama v pokoji.

„Ráda půjdu. Jenom nevím, je už vážně celkem zima, nejsem si jistá, že je moje mikina dostatečně teplá na sezení u ohně jen v pár stupních.“ Překvapeně se na mě podíval.

„On se ve tvém pánském šatníku nenajde nějaký plášť?“ zeptal se naprosto nevinně. Samozřejmě, že se tam najde. Copak mu můžu říct, že mi všechny ty pláště až moc bolestivě připomínají Tobiho?

„Nějaký tam určitě je, ale copak se to hodí k mojí image?“ usmála jsem se.

„Ke tvému čemu?“ nechápal. „To je jedno, máš pravdu, vezmu si ho.“ „Takže fakt půjdeš? Se mnou?“ „Klidně ti to zopakuju.“


37/50

„Ne, jasně, skvělé, chápu to... Jenom mě to lehce překvapilo.“

Jako na zavolanou se u nás objevil šťastný páreček. Ruku v ruce přiběhli odkudsi ze zahrady, oba celí zadýchaní, ale vysmátí.

„Tak nás napadlo,“ začala Viola. „Jestli nepůjdete s námi večer na poslední táborák? Bude to

skvělá akce. Rozhodně tam nesmíte chybět. Viď, že si dáš pauzu od těch knížek, Tami?“ pokračoval Matěj.

„Vítek mi o tom právě říkal, ráda půjdu.“ „V tom případě, pokud nemáš na práci nic lepšího než

škádlení kocoura, nám pojď pomoct – jdeme do lesa na dříví, ať je večer čím zatopit,“ rozhodla Via a už mě táhla za sebou, přičemž Matěje držela druhou rukou a Vítek za námi tak tak běžel. Dokonce i Connie, která to pochopila jako nějakou hru, se přidala a vyrazila kupředu.

V lese už byla kupa mladých lidí sbírajících roští a spadané větve, které se nacházely všude kolem. Fence netrvalo dlouho, než přišla na to, že se snažíme najít ten nejlepší aportovací klacek, a jala se nám s tím pomoci a každou chvíli se zakousla do jiné větvičky, kterou za sebou táhla. Nakonec, když objevila jednu obzvlášť velkou, se pustila do boje na život a na smrt. Zuřivě vrčela a tahala za ni, dokud naše budoucí palivo nepovolilo a nevymrštilo se ze svého zajetí.

Viola mi představila hned několik dívek a kluků, ale vzhledem k mé hrozivě špatné paměti na jména i obličeje se z nich nakonec stala opět jen změť mladých lidí. Nikdo mi nepřišel tak zajímavý nebo něčím specifický, že bych si ho dokázala zapamatovat.

Nakonec se u ohniště nahromadila kupa dříví. Nezdálo se mi reálné, že bychom to všechno dokázali spálit za jeden večer,


38/50

ostatní mě však ujistili, že to je více než možné. Zvlášť, když jde o poslední táborák, kdy se dřív, jak za světla, spát nechodí.

Pár kluků už připravilo opékací pruty, na kterých jsme měli dělat topinky, a holky se pokoušely rozdělat oheň. Nešlo jim to, dřevo bylo trochu vlhké po včerejším dešti.

„Můžu nějak pomoct?“ nabídla jsem se poté, co můj teplý plášť na později skončil schovaný za kládou, kde jsme měli sedět. Nevím, ale nechtěla jsem se na něj dívat, minimálně dokud bylo světlo.

„Jestli neumíš rozdělat oheň pohledem, tak asi ani ne,“ usmála se jedna z dívek. Najednou jsme se obě zarazily.

„A když to umím?“ Opatrně odstoupila a nechala mě u hranice dříví samotnou. Nevadilo mi, že nevěřila bezpečnosti mých schopností, být na jejím místě, taky bych se trochu bála.

Zavřela jsem oči a soustředila se na představení si malé červené kuličky. Bylo to těžší než třeba se stužkou – větrem – ale po každodenním tréninku to nebyl problém. Kulička se vzápětí objevila a rychle rostla, až dosáhla rozměrů gymnastického míče. Sakra, to je možná trochu moc. Otevřela jsem oči a spatřila celou hranici v ohni. Kdyby hořel touhle rychlostí, jsme za chvíli bez dříví. Upravila jsem tedy velikost na poloviční a plamínky začaly pomalu a klidně olizovat žárem vysušené klacky a větve.

Ostatní obdivně zatleskali. Musela jsem se usmát a pak se v rozpacích posadit.

„Nechte toho potlesku. Nic tak úžasného jsem neudělala.“ Všichni toho tedy opravdu nechali a sedli si. Přesto jsem ještě chvíli musela čelit zkoumavým pohledům. Každý přece věděl, že jsem Fangar, znali mě víc, než já je, tak proč pořád takové povzbuzování?

Najednou vedle mě někdo ztěžka dosedl. Překvapeně jsem se podívala na pravou stranu a spatřila Lili.


39/50

„Ahoj,“ pozdravila jsem. „Tak jak se máš?“ vlastně jsem se bála odpovědi. Ačkoli dnes už dívka nevypadala tak zkroušeně, spíš řekněme, že i šťastně.

„On přijede, Tami, vím to,“ špitla. „Oliver? Jak to víš?“ nechápala jsem. „Poslal mi dopis,“ přiznala. Ve mně by se v tu chvíli krve

nedořezal. Tak on jí poslal dopis? A proč mně nikdo nenapsal? Vždyť já taky chci vědět, že je v pořádku, že přijede, že na mě myslí. Ale nic.

„A napsal, kdy přijede?“ zkusila jsem to. „Napsal jen: brzy se zase uvidíme, miláčku...“ pronesla

zasněně. Musela jsem zavřít oči a zatnout zuby. Bolest, která se chtěla vydrat na povrch, byla neuvěřitelná. Rychle jsem nenápadně rozmrkala slzy.

„Tak na našeho Fangara,“ zvolal jeden kluk a pozvedl láhev vína. Vlastně to nebyla ani normální láhev, spíš ohromná skleněná nádoba, kam se vešly minimálně tři-čtyři litry rudé tekutiny. Na mou počest vypil několik loků a poslal pití dál. Když došlo ke mně – tedy po nějakých šesti lidech – stále ještě byla nádoba skoro plná. Překvapilo mě, jak je těžká. Byla jsem první holka, která se měla napít. Přesto mi dělalo problém ji uzvednout a loknout si. Vítek s tím rozhodně problém neměl. Lili s vínem zápasila, načež jí můj Víťa pomohl láhev podržet. Všichni se smáli. Konečně jsem se trochu uvolnila. Přestala jsem být středem zájmu, každý se věnoval svému boji s vínem, které bylo mimochodem dost silné.

Opekly se topinky, popíjelo se, dokonce chvílemi hrála kytara a zpívaly se písničky. Texty jsem stále ještě nestihla pochytit, přesto byly chytlavé, a tak jsem se aspoň houpala do rytmu.


40/50

Pak se začaly vyprávět historky – nejdřív takové ty obyčejné ze života, ze školy, o Moorliích... Tady jsem zbystřila. Pro mě šlo právě o velmi žhavé téma.

Jak jsem pochopila, ze všech zúčastněných, tedy asi třinácti lidí, mají pouze dva kluci vlastního tvora a jeden, jmenoval se Luke, má právě zítra začít s prvním přivoláním. Druzí dva se začali předhánět s radami a my ostatní jen okouzleně poslouchali.

Rozhodně bych u toho rituálu chtěla být, vidět to, vědět, jak to doopravdy vypadá, jestli to vážně tak moc bolí. Rozhodla jsem se, že si ještě párkrát loknu a potom se ho zajdu zeptat, jestli by mu vadilo, kdybych byla u jeho rituálu přítomna.

První přivolání je vlastně magický proces, většinou někde v přírodě, a smí u něj být kdokoli, většinou se bere nějaký čaroděj, který by v případě nutnosti zasáhl a ochránil chlapce před útokem divokého zvířete nebo mu vyléčil zranění spojená s přivoláním. Samozřejmě se toho mohly zúčastnit i úplně cizí osoby, ovšem málokdy je u toho někdo, kdo přivolává, chce. Často se stávalo, že mu odváděly pozornost jinam a on se nemohl soustředit, nebo byly svědky jeho neúspěchu, což chce zakusit málokdo. Aby ho přátelé viděli na kolenou, zlomeného, trpícího, vzdávajícího se.

„Není ti zima?“ zeptal se najednou Vítek. Odtrhla jsem pohled od tří kluků a podívala se na něj. Něžně mě pozoroval lehce skelným pohledem. Řekla bych, že toho vypil už dost. Než jsem stihla odpovědět, dal mi majetnicky ruku kolem ramen. Překvapením jsem se ani nezmohla na odpor. Viola mi naproti přes oheň věnovala povzbudivý pohled a zvedla palec. Jí se rozhodně Tobi jako můj partner nezamlouval. Podle ní moc nemluví, je Jezdec a vrah a chce mě jenom přetáhnout na jejich stranu.

Lili si právě se silným zaujetím ohřívala ruce a předstírala, že si Vítkovy ruky nevšimla. Nakonec jsem se rozhodla ji


41/50

následovat. Pravda je, že mi zima být začínala a pomyšlení na plášť, ukrytý za naší improvizovanou lavičkou, mě děsilo. Ne, nesmím na něj stále myslet, utrápila bych se. Když mi ani napsat nemůže, tak se mnou asi komunikovat nechce, nebo hůř - nemůže. Ne, vážně na něj nesmím myslet.

Myšlenky mi naštěstí přerušila láhev, která ke mně právě dokolovala a v níž už zbývalo jen něco málo na dně. Potom se právě Luke, ten, co chce zítra zkusit první přivolání, opět chopil kytary a začal hrát samé rychlé písničky. Bandu přiopilých lidí by v tu ránu na místě neudrželo nic na světě. Vyskočili jsme a začali tančit kolem ohně. Vzdálenému pozorovateli to rozhodně muselo připomínat jakýsi dávno zapomenutý indiánský tanec.

Byla to poslední noc v roce, kdy mohli mladí z podhradí takhle dovádět bez dohledu rodičů. Plesy už jsou mnohem formálnější – od oblečení, přes hudbu po dozor samozřejmě. Ovšem nakonec i Luke potřeboval pauzu, takže poslal kytaru ke svému kolegovi – Tomasovi – a ten, protože jinak hrát neuměl, spustil pomalou smutnou baladu. Někdo si šel sednout, jiní zůstali na ploužák. Podívala jsem se po Vítkovi, bylo mi jasné, jakou variantu by zvolil raději. Než jsem se však stihla rozhodnout, jestli mu vyhovím, chytila mě za ruce Lili a začaly jsme se houpat kolem dokola. Koutkem oka jsem zpozorovala, že si Vítek tedy šel sednout. Dál jsem ho neřešila. Lili se na mě pitvořila a neslyšně imitovala Tomasův zpěv. Řehtaly jsme se jako šílené, což samozřejmě kazilo klidné tóny balady. Přesto jsem nenašla nikoho, kdo by se na nás zlobil. Spíš nás napodobovali.

Došla jsem k překvapivému zjištění, a to, že smích vysiluje ještě víc než rychlý bláznivý tanec. Zničeně jsem sebou mrskla na kládu vedle Vítka a nechala blondýnku dopadnout vedle sebe. Hrozitánskou žízeň jsme řádně zapily rudou tekutinou a ani


42/50

Vítkova paže, která se znenadání objevila kolem mých ramen, mě nedokázala rozhodit.

„Víš, že jsi hrozně zvláštní?“ řekl mi. „Teď už jo, když jsi mi to řekl,“ smála jsem se. „Ne, já to myslím vážně. Máš krásné oči, úplně dokonale

hnědé...“ „Už nepij, Vítku, blábolíš nesmysly.“ „Já?“ zatvářil se překvapeně. „Právě jsem řekl největší

pravdu v životě. A že jich nebylo málo.“ Opravdu mlel hlouposti. Pro dnešek by už neměl pít, vážně.

„Jasně, hlavně už si z další lahve nelokej, ok?“ „Cokoli si budeš přát, ale taky bych za to něco chtěl.“

Usmála jsem se. Co asi tak může chtít opilý člověk? Postel? Jídlo? „Mám chuť tě políbit, Tami.“ Jsem pitomá! Mělo mi to hnedka dojít. Než jsem se však nadála, jeho rty se bleskově blížily. Stihla jsem tak tak uhnout a polibek dopadl kamsi na mou tvář. „Takhle se ale nelíbá,“ protestoval a jeho sevření zesílilo. „Počkej, naučím tě to,“ rozhodl se zcela vážně. Byla jsem sice připravená na to, co přijde, přesto jsem se nemohla bránit. Ne tak, abych mu neublížila. Bylo mi jasné, že se mu líbím, přesto by se takhle za střízliva nikdy nechoval a ráno toho jistě bude litovat. Hodila jsem neslyšnou žádost k Matějovi. Bohužel nedopadla na úrodnou půdu, ten měl právě plno práce s průzkumem Violina jazyka.

Stihla jsem si jen uvědomit, že se zvedl vítr a než se Vítek stačil dostatečně přiblížit, najednou ode mě odletěl. Lili nadšeně vypískla a vyběhla do tmy, kde jasně zářil bílý Moorlio a po jeho boku klidně stál ještě jeden, ohromný a černý. Tristan.

*


43/50

Celou dobu jsem se nezastavil. Téměř dvacetihodinové tréninky s Jezdci nám s Tristanem dávaly neuvěřitelně zabrat. Sotva jsme stíhali jíst a spát. Neptejte se, co konkrétně jsme dělali, jsem si jistý, že to nechcete vědět. Až po neskutečných devíti dnech mi dali tři dny volna, abychom si s Trisem odpočinuli.

Hned jsem chtěl vyrazit za Tami a o to nadšenější jsem byl při zjištění, že Oliver tam dneska letí taky.

Těšil jsem se jako malé dítě. V duchu jsem si plánoval různé scénáře, jak ji překvapím, a všechny končily překvapivě stejně – v její posteli. Bylo mi jasné, že tak daleko to nezajde, přesto představy mi nikdo zakázat nemohl.

Jaké bylo moje překvapení, když hrad byl prázdný – konkrétně Tamařin pokoj. Stačilo se ale zeptat prvního se strážců a hned jsme věděli, kam jít.

Ohniště nebylo daleko, přesto bylo rychlejší letět, oba jsme spěchali. Nebylo těžké ji poznat, seděla mezi Lilian a Vítkem (!), který se k ní nějak moc tiskl. Ruku ležérně kolem jejích ramen. Ani se nebránila, to mě na celé scenérii dostalo snad nejvíc. Najednou se ji pokusil políbit. On, takový sedlák, moji Tamaru? Ta mu jen tak tak stihla uhnout, propaloval jsem pohledem její záda a volal poslední špetky svého sebeovládání. Rozhodně mi neušlo, že celá společnost je více či méně připitá vínem.

Přesto jsem druhý pokus o polibek neustál. Zvlášť, když jsem i na dálku slyšel, co jí to šeptá do ucha. Neudržel jsem se. Chytil jsem ho pod krkem a smýkl jím k lesu. Všechno to proběhlo tak rychle, že si toho snad nikdo ani nevšiml. Zběsile jsem Vítka tiskl ke stromu a snažil se ovládnout a nezabít ho. Po devíti dnech neustálého agresivního boje bylo těžké se najednou začít kontrolovat.

„Ještě jednou,“ procedil jsem skrz zuby, „se jí jenom dotkneš, tak neskončíš dobře, je ti to jasné?“ Vyděšeně přitakal. „A teď se ztrať.“ Překvapeně se na mě podíval, nevěřil, že by


44/50

mohl dostat milost od Jezdce, počítal s jistou smrtí. Už mě bral jako jednoho z nich, to mě potěšilo.

Potom jsem došel k Tamaře a přehodil přes ni svůj plášť, chudák si zimou mnula předloktí. Překvapeně vzhlédla a několikrát rychle zamrkala, jako by nemohla uvěřit, že mě vážně vidí. Posadil jsem se vedle ní a ignoroval překvapené a zděšené pohledy ostatních lidí. Nikdo si netroufl zvednout se a utéct. Navíc je lehce uklidňovalo, že se Tami nebojí a že se mnou přijel i bratr, podle kterého poznali, že nebudu Jezdec, minimálně zatím ne.

Tamara opatrně zvedla ruku a položila ji na tu moji. Jenom zlehka se mě dotkla, aby mi dala najevo, že je ráda, že mě vidí. Spiklenecky jsem na ni mrkl a po chvilce jsme se vytratili.

Jen co nás ukryly stromy blízkého lesa, nevydržel jsem to a vyžádal si dlouhý polibek. Nebránila se, přesto z ní přímo čišel jistý chlad.

„Copak se stalo?“ zeptal jsem se a lehce ji hladil po vlasech. „Copak se stalo? Celých devět dní jsi o sobě nedal vědět.

Neposlal jsi mi ani řádek, narozdíl od Olivera, který na Lili aspoň myslel. Já tady zůstala úplně sama. Zmizel můj učitel, takže mi nemá kdo dávat lekce magie. Garlin je naštvaný na každého, koho potká. Viola myslí jen na Matěje a Lili si mohla oči vyplakat pro tvého bratra. Zůstala jsem tady úplně sama, vyděšená strachy, jestli se ti něco nestalo, a ty si pak prostě jen tak přijdeš a čekáš, že všechno bude v pořádku?“ Tak o tohle šlo. Čekal jsem, že bude samostatnější. Že bude ráda, že mě vidí. Že to pochopí. Evidentně je vyděšenější a zranitelnější, než se zdála.

Udělal jsem jedinou možnou věc, objal ji. „Omlouvám se, ale vážně jsem ti nemohl dát nijak vědět, nevěděl jsem, kdy dostanu volno. Vážně je mi to líto, ale nebuď naštvaná, prosím. Musíme si užít ty chvíle, kdy spolu můžeme být. Mám tři dny, které chci věnovat jenom tobě.“ Konečně se trochu pousmála


45/50

a sama našla mé rty, které po ní tak toužily. To dlouhé odloučení působilo neuvěřitelně. Hladově jsem ji líbal, tiskl ji na sebe a užíval si její opojné přítomnosti.

„Počkej,“ vydechla a trošku se oddálila. Projelo mnou lehké ublížení. Bojoval jsem s pocitem ji k sobě opět přitisknout, ovšem musel jsem jí dát příležitost mluvit se mnou.

„Ano?“ „Půjdeme ke mně, sem by mohl někdo přijít.“ Mé

překvapení neznalo mezí. Nadšeně jsem ji popadl a vyběhl z lesa. „Počkej, ne tak rychle,“ začala se vzpouzet v mé náruči a vehementně se snažila dostat na vlastní nohy. Postavil jsem ji tedy na zem.

„Tipuju, že si chceš popovídat, než se na tebe vrhnu?“ „Vlastně bych raději nechala mluvení na potom, jenom

bych ti ráda někoho představila. Mám tady nového kamaráda, který by tě rád viděl.“ Krve by se ve mně nedořezal. Myslel jsem, že Vítek bude mým jediným problémem, ani mě nenapadlo, že by se mohl objevit někdo jiný.

„Myslíš, že je vhodná chvíle nás teď seznamovat?“ Rozhodně kývla. „Zlato, máš trochu upito, vážně se mi to nezdá jako dobrý nápad,“ trval jsem si na svém.

„Ne, musíš ho vidět ještě dneska. Bude ve stáji, pojď.“ Nemělo cenu se jí bránit. Prostě se setkám s nějakým magorem, budu se tvářit celkem neutrálně a pokusím se to přežít.

„Jak se vůbec jmenuje?“ našel jsem poslední špetku zájmu, která ve mně byla.

„Felix,“ usmála se. Pěkně blbé jméno, uvědomil jsem si. Dotáhla mě do stáje a Felixe jsme našli spát na slámě.

Překvapení jsem jenom těžko skrýval. Před námi leželo malé černé koťátko stočené do klubíčka.

„Divím se, že tu je, většinou se po nocích toulá,“ přiznala. Naklonil jsem se nad Tamaru, vdechoval její vůni a snažil se


46/50

soustředit na černé klubko chlupů. Kočky mě nikdy nebraly. „Tak co na něj říkáš? Líbí se ti?“

„Vlastně celkem jo, ale je tu dost tma, myslím, že zítra si ho prohlédnu důkladněji. Kdo vlastně vymyslel to jméno?“ Chtěl jsem přidat slovo praštěné, ale radši jsem se zadržel, co kdyby bylo jejím výtvorem.

Teď se nervózně kousla do rtu. Tady něco nehrálo. „Vlastně si myslím, že to nechceš vědět.“

„Takže Vítek.“ Němě kývla a na tváři se jí objevil kajícný výraz. „Fajn, nebudeme o něm mluvit, zvlášť po tom, co na tebe dneska zkoušel.“

„Měl připito,“ bránila ho. „Myslím to vážně, nebudeme o něm mluvit.“ * Fajn, nesmíme se bavit o Vítkovi. Přesto to pro mě bylo

těžké, za posledních devět dní jsem se s ním hodně sblížila, stal se mou oporou, když všichni ostatní měli dost svých starostí. Nešlo to, jen tak ho najednou vyškrtnout.

„Dobře,“ kývla jsem. Nechci mu přidělávat starosti. „Teď musíme vymyslet, jak tě dostat ke mně. Stráže by asi nebyly pro, kdybych tě vzala normálně dveřmi. Myslíš, že by tě Tristan vynesl nahoru, k mému balkónu?“

„Trise nech odpočívat, má toho plné zuby,“ rozhodl. „Vylezu tam po okapu.“

„Neblázni. Ještě si ublížíš,“ varovala jsem ho. On ale nečekal a začal šplhat nahoru po zdi. Musela jsem si zakrýt oči rukama, abych neviděla, jak spadne. Tobias však bez problémů vylezl až nahoru do druhého patra a zamával mi.

„Tak honem, pospěš,“ smál se. Vběhla jsem tedy do hradu a brala schody po dvou. Jeden ze strážců se na mě podivně


47/50

podíval, ovšem neřekl nic a já za sebou v klidu zavřela dveře. Tobi stále zůstával venku, i když nepochybuji, že by se dovnitř dokázal dostat i bez mé pomoci.

„Vítám tě,“ prohlásila jsem a otevřela mu. Vklouzl dovnitř a hladově se na mě vrhl, jako bychom se neviděli týdny a ne jen pár minut, možná ani to ne.

Po dlouhém polibku vzal do rukou mou hlavu a dlouze se očima vpíjel do mých. Jako by se snažil zapamatovat mou tvář a vrýt si ji do paměti.

Teď jsem to byla já, kdo zkrátil už tak krátkou vzdálenost mezi námi. Rukama jsem mu vjela do vlasů. Ty jeho byly odvážnější a hladce klouzaly po mém těle. Táhla jsem ho za sebou na postel.

„Tami, myslím, že bychom měli přestat, dokud je čas,“ zašeptal. Bože, on měl tak strašně sexy hlas. Zase jsem ho políbila a šibalsky na něj mrkla. Teď už se do polštářů strhnout nechal. Přesto se po chvilce zase zvedl. „No tak, brzdi, slečno. Myslím, že jsi toho moc vypila, a já nemám zase tak silné sebeovládání, jak si ty myslíš.“ To už jsem mu sundávala tričko. Co na tom záleží, ke které skupině pak budu patřit. Tady o mě stejně nestojí. Minimálně Garlin ne.

„Chci patřit k tobě,“ potvrdila jsem. „V plném významu těch slov.“

„Nevíš, co říkáš. Až se stanu Jezdcem, nebudeme spolu moci zůstat.“

„Zatím jím nejsi. Proč se tomu bránit, dokud spolu můžeme být?“

„Chci, abys to udělala dobrovolně, s nezakalenou myslí, můžeš si to rozmyslet, času máš neomezeně,“ rozhodl. Přesto jsem z něj tričko konečně sundala a přitiskla se k němu. Mé prsty pomaličku zkoumaly jeho dokonalé tělo. Usmíval se se zavřenýma očima a nechal mě pokračovat. Bez větší námahy jsem


48/50

ho převalila na záda a obkročmo se na něj posadila. Jak snadno se vzrušil – musela jsem se pousmát.

* Usmála se. Opravdu jí to moc slušelo a moje tělo na to

reagovalo. A Tami o tom moc dobře věděla. Nemělo cenu cokoli skrývat. Najednou jsem ucítil její jazyk na své tváři, vzápětí na uchu, na krku, klíční kosti, prsou i na pupíku. Snažil jsem se neúpět blahem. Prsty jsem jí mnul vlasy. Když mi začala rozepínat kalhoty, ztuhl jsem. Mám ji nechat pokračovat? Zvládnu se nakonec udržet?

Jistě jsem věděl jen jedno, teď jsem ji zastavit nedokázal. Určitě tu zapůsobil i fakt, že už měla něco upito, možná by se za střízliva takhle nechovala. Každopádně kalhoty skončily na druhém konci pokoje a během chvíle je následovaly i trenky. Stále jsem neměl energii ji zastavit. A Tami energií rozhodně překypovala, což mé tělo vážně uvítalo.

Po chvíli jejích doteků jsem si musel dát pauzu, a to rozhodně. Zlehka jsem změnil objekt zájmu jejích rtů a políbil ji. Jestli jsem čekal, že to pomůže, tak to nepomáhalo. Ani trochu. Přesto jsem jí při této změně polohy mohl sundat mikinu i tričko, které rozhodně nepotřebovala. Bylo tu vedro, přímo horko. Opět jsem nepostřehl jediný náznak odporu.

Pohled na Tamaru, jenom v podprsence a džínách, byl stejně elektrizující jako předchozí doteky. Potřeboval jsem pauzu a ona rozhodně potřebovala mou péči, proto jsem ji stáhl pod sebe.

Dlouho jsem ji jen tak líbal, načež jsem opustil její ústa a zamířil k ušnímu lalůčku. Otevřela rty a při mém doteku hlasitě vydechla. Líbilo se jí to, což jsem ale věděl už předtím. Rukou jsem mezitím bojoval s podprsenkou. Rozhodně mě potěšilo, že


49/50

nepropadla módě korzetů, které daly ještě víc práce, přesto mi dalo zabrat objevit styl vlastně jednoduchého zapínání. Ona mi zatím prsty kroužila kolem pupíku – lechtalo to – byť to rozhodně nebyl nejsilnější pocit této chvíle... Posléze její zvídavá ruka sklouzla ještě níž – v tom jsem jí musel zabránit.

Byla dokonalá. Rukou jsem vklouzl do Tamařiných kalhot. Na vteřinu se jí zastavil dech. Vím to naprosto přesně, protože moje ústa se právě pohybovala velmi blízko jejího hrudníku.

Zvedla se v bocích a zlehka jimi zakroužila. Jiné pozvání jsem nepotřeboval. Touhou zavřela oči. Během chvíle mi v náručí zmalátněla, dýchání se zrychlilo a já přitom ještě ani pořádně nezačal. Na delší mazlení bychom potřebovali kratší předešlé odloučení. Strhl jsem z Tami kalhoty a ústy dílo dokonal.

Stále ještě se lehce chvěla, když jsem ji opět políbil na ústa.

Rukama mě chytila za vlasy a přitáhla ještě blíž, jako bych snad už tak nebyl moc blízko.

„Miluji tě,“ řekla. Opět mě to zarazilo, ačkoli mi to řekla už minule. Stále jsem se nezmohl na odpověď.

„Já tebe taky,“ odpověděl jsem po chvíli a pohladil ji po vlasech. Najednou zavřela oči a během vteřiny usnula. Nakonec nás od neuvěřitelné hlouposti a pozdějších problémů zachránila právě její únava. Políbil jsem Tamaru na čelo a přetáhl přes ni peřinu až k bradě, aby jí nebyla zima. Sám jsem pak dlouho ležel a zíral do tmy. Dneska mi tedy dala pořádně zabrat. Nemůžu čekat, že to příště bude lepší. Měl jsem sto chutí se sebrat a utéct. Jako malý kluk. Přesto to byla jediná možnost záchrany nás obou. Balancovali jsme nad propastí a oba nás to táhlo dolů, i když to byla špatná volba.

Stále jsem cítil její doteky na svém těle. Nevadilo mi, že usnula. Byl jsem za to vděčný. Už tak to došlo dál, než kdy mělo.


50/50

Jen pomalu jsem se uklidňoval. Myšlenky se zlehka usazovaly, až došly k tomu magorovi ze stáje. Ne, nemyslím kocoura, i když ten mě trápil taky. Šlo o Vítka. Moc se k ní přibližoval, zvlášť, když jsem tu nebyl. Dokonce mu dovolila pojmenovat svou kočku! To měla být moje práce. My dva jsme spolu měli mít společně zvíře. Ne s ním. Přesto jsem ho nemohl jen tak zlikvidovat. To by mi Tami nikdy neodpustila.

Tami se najednou převalila na bok a našla mou ruku, pevně ji chytila a spala dál. Teď leží v posteli se mnou, já jsem ten, s kým

sdílí vzpomínky, na které jsem se pro vlastní bezpečí neodvažoval

myslet. Ne s ním. – Přesvědčoval jsem se. Ale co kdybych dnes nepřiletěl? Kdyby tam zůstala déle a víc pila? Nechala by se jím zlákat? Rozhodně by ji po boku toho kluka čekalo větší štěstí než se mnou. Ne, a dost, nesmím na to myslet a kazit si večer. Přemýšlel jsem nad Tami a poté usnul.

Documents

7. Kapitola Tajemství Targarossu