Embed Size (px)
Citation preview
Disciplína: 01-01 | Teoretické základy speciální pedagogiky pro speciální pedagogy
Cíle
Cílem této kapitoly je prezentovat studentům základní informace o historii speciální pedagogiky (dále jen SPP). Dále také předat poznatky o vývoji přístupů společnosti k lidem s postižením v jednotlivých kulturách a dle pojímání různých autorů. Účelem studijního textu je přiblížit jednotlivé osobnosti SPP, které se zasloužily svou činností a prací o podobu SPP, jak ji známe dnes.
Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:
• charakterizovat jednotlivé přístupy k lidem s postižením z hlediska vývoje lidské společnosti;• orientovat se v přínosech slavných osobností SPP pro současnost;• popsat proces vzniku jednotlivých zařízení pro osoby s postižením;• zohlednit neustálý vývoj SPP a měnící se přístupy k jedincům s postižením v současnosti.
Průvodce studiem
V této kapitole je rozebrán historický vývoj přístupů intaktní společnosti k osobám s postižením v jednotlivých kulturách. Dále se zde seznámíte s přehledem významných osobností jednotlivých oborů SPP a jejich přínosem pro obor. Studiem této kapitoly získáte přehled o teoretických východiscích a vývoji SPP jako svébytného vědního oboru. Na základě těchto poznatků bude čtenář schopen kriticky hodnotit a analyzovat vývoj SPP během svého dalšího studia a následně v profesním životě.
2.1 Historická východiska modelů přístupu k lidem s postižením
Vztah společnosti k jedincům s postižením se vyvíjel v jednotlivých kulturách a společenstvích v závislosti na jejich struktuře, stupni myšlení, morálce a normách společenského života. Následující podkapitoly uvádějí víceméně ucelené pohledy na pojetí a vztah intaktní populace k jedincům s postižením.
2 Historie speciální pedagogiky (Tomalová Petra)
2.1 Historická východiska modelů přístupu k lidem s postižením2.1.1 Represivní přístup k lidem s postižením2.1.2 Charitativní přístup – židovsko-křesťanská tradice jako začátek akceptování lidí s postižením2.1.3 Humanitní přístup a počátky institucionalizované péče o osoby s postižením v novověku2.1.4 Počátky organizované a cílené péče o osoby s postižením 2.1.5 Inkluzivní pojetí jako hledání nového přístupu k jedincům s postižením
2.2 Sovákova periodizace a její reflexe2.3 Jednotlivé osobnosti speciální pedagogiky
2.3.1 Osobnosti psychopedie a její vývoj2.3.2 Osobnosti logopedie a její vývoj2.3.3 Osobnosti surdopedie2.3.4 Osobnosti tyflopedie2.3.5 Osobnosti somatopedie
Obsah kapitoly
Text kapitoly
Represivní období
Počátky charitativních přístupů
Počátky humanitního přístupu
2.1.1 Represivní přístup k lidem s postižením
Pro antiku je typický odmítavý přístup. O osudu dětí s postižením ve Spartě rozhodovala rada starších podle tzv. Lykurgovy ústavy (asi 8. stol. př. Kr.). Děti s tělesným postižením byly házeny do propasti v pohoří Taygetos nebo byly pohozeny v pustině. V Aténách je dávali do hliněných hrnců a zanechali u cesty. V Římě dítě uložili do košíku a pohodili do řeky Tibery. Severské národy házely takové děti do moře. Nebylo tomu tak ale všude. Už v této době platil zákaz zabíjet děti s postižením např. v Izraeli a egyptských Thébách – důvodem však pravděpodobně bylo to, aby se nezmenšoval počet otroků. Ve starověku nebývali jedinci s postižením nebo děti otroků zabíjeni, naopak je prodávali k nejtvrdším pracím (např. slepci přivázáni k veslům nebo k mlýnům). Děti s nápadnými vadami byly využívány na žebrotu. Pokud nebylo zmrzačení nápadné, bylo zdůrazněno tak, aby vykořisťování bylo co nejdůkladnější (Sovák, 1980).
V Aténách bylo zabíjení jedinců s tělesným postižením dovoleno dle Solónových zákonů (konec 6. stol. př. Kr.), záleželo na vyjádření porodní báby. V Římě měl otec právo zabít dítě s postižením hned po narození; později k tomu musel mít souhlas dalších pěti občanů (Lechta, 1994). Tehdejší realitu ovšem nelze zjednodušovat a vysvětlovat vývojově nižší společenskou vyspělostí populace; v dochovaných dokumentech z oblasti Mezopotámie, Řecka i Říma můžeme nalézt přísná opatření zaručující pro různě postižené jedince povinnou ochranu a péči jak ze strany rodiny, tak i státu. Více o tom např. Michalík (2006), který dokládá řadu příkladů, v nichž právní řád starého Říma upravoval postavení osob se zdravotním postižením.
Archeologické nálezy dokládají, že i ve starověku přežívali velmi těžce postižení lidé vyžadující vysokou míru péče a podpory. Setkáváme se dokonce i s důkazy závažných lékařských zákroků – projevů soudobé medicínské péče (Titzl, 2000).
2.1.2 Charitativní přístup – židovsko-křesťanská tradice jako začátek akceptování lidí s postižením
U Židů bylo zakázáno zabíjet děti s postižením. Tento zákon vycházel z Dekalogu, pro ohrožování života jiných lidí platilo – nezabiješ! Císař Konstantin, který se zasloužil o povolení křesťanství (r. 313), rovněž zakázal zabíjet jedince s postižením. Usmrcování se však i nadále často praktikovalo nelegálně. (Lechta, 2010)
Láska k bližnímu byla soustředěna do církevních zařízení, jako byly kláštery, azyly, špitály a řády. Almužnictví se stalo nábožensky samoúčelným. U některých křesťanů nadále přetrvávalo přesvědčení, že narození dítěte s postižením je boží trest za hříchy rodičů. (Lechta, 2010)
Teprve za feudalismu přineslo křesťanství nové sociálně-etické názory. Počátky speciální péče o postižené lze spatřovat v charitativní činnosti některých mnišských řádů. Vzorem středověké charitativní péče v Čechách ve 13. století jsou dvě ženy – sv. Anežka a Zdislava z Lemberka. Obě přispěly konkrétním způsobem organizování špitální péče ke zjemnění drsných středověkých mravů ve svém okolí. (Kysučan, Kuja, 1998) Výsadní postavení měly jen některé postižené děti z rodin feudálních vrstev. Byly dávány k výchově na odlehlá místa, nebo je dokonce rodina akceptovala a snažila se jim zajistit co nejlepší péči, např. lord Byron, Richard III. (Renotiérová, 2002)
2.1.3 Humanitní přístup a počátky institucionalizované péče o osoby s postižením v novověku
Snahy o návrat k antické vzdělanosti a umění znamenaly i vyslovení požadavku na vzdělávání osob s postižením. Je zde zaznamenán odpor feudální vrstvy, který patrně souvisel s obavami z rozšíření vzdělanosti mezi nevolníky. V této době vznikly pokrokové názory J. A. Komenského, který vyslovil požadavek všeobecného a všestranného vzdělání pro všechny bez rozdílu původu, pohlaví a sociálního postavení. Vliv jeho myšlenek se projevil v charitativních zařízeních, u soukromých učitelů a vychovatelů postižených dětí z rodin vyšších společenských vrstev (Renotiérová, 2002).
Organizovaná a cílená péče
Poválečný vývoj
V novověku mění člověk postoj jak sám k sobě, tak i ke světu. Začíná kriticky přemýšlet a přehodnocovat poznanou realitu. V pedagogických teoriích to dokládají díla Locka a Rousseaua. Postižení a nemoc se přestává vnímat jako boží trest a začínají se hledat jejich příčiny a možnosti pomoci. Vznikají první zařízení, kde byla lidem s postižením věnována speciální péče. Rozvoj je dán také emancipací vědy, současně vznikají první odborné publikace.
V 18. století se otázka péče o postižené začíná dotýkat i organizace školství. Autor tereziánského školského řádu z roku 1774, opat Felbiger, žádá o dodržování zvláštního zřetele vůči postiženým žákům. Speciální péče se začala vyvíjet v duálním systému spolu s běžným systémem institucionální výchovy a vzdělávání, což postupně vedlo k segregaci v edukaci. Zájem o osoby s postižením může být způsoben i snahou legislativně zakotvit důstojnost člověka, zakládající právo na úctu k němu a jeho rovnost. (Lechta, 2010)
S celkovým rozvojem vědy a především medicíny nastupuje přímo specializovaná péče v přístupu k jedincům s různým postižením. Jde o to pomoci např. zrakově postiženému jedinci, aby viděl, nebo přinejmenším dokázal bez větších obtíží smysluplně žít v intaktní společnosti. (Slowík, 2007)
2.1.4 Počátky organizované a cílené péče o osoby s postižením
Výchova a vzdělávání mají v 19. stol. a v první polovině 20. stol. dva základní prvky – subjekt a objekt, což znamená, že „někdo formuje někoho“. Cílem je, aby se člověk stal užitečným pro existující společnost. Vzniká velké množství speciálních škol a jiných zařízení pro děti s postižením i zvýšený počet charitativních organizací a spolků. Jedná se o počátky organizované, institucionalizované a cílené péče.
Vznik samostatného státu v r. 1918 přinesl nové možnosti rozvoje péče o postižené. Generace zanícených speciálních pedagogů budují organizační systém edukace, který opírají o vlastní teoretická východiska. Nový vývojový směr udávají osobnosti Josef Zeman, Karel Herfort, Rudolf Jedlička, Hubert Synek, Jan Mauer, Konrád Sedláček aj. Tento slibný vývoj byl přerušen šestiletou okupací (Kysučan, Kuja, 1998).
V první polovině 20. stol. se postupně konstituovala SPP jako nový vědní obor. SPP je rozvíjena izolovaně od obecné pedagogiky, ovlivňována především poznatky z oblasti biologie, medicíny, psychologie a filozofie. V polovině 20. stol. začínala vznikat první pracoviště vědecké povahy, která zkoumala jednotlivé SPP problémy. Dalším logickým vyústěním byla snaha o vzdělávání pedagogů. Zrychlený vývoj SPP byl úzce spojen s kulminací trendu segregace a separace v přístupu k lidem s postižením, který začal narážet na své hranice, a do popředí vstupovaly i jeho negativní stránky. Tato skutečnost způsobila, že ve vyspělých zemích se začal objevovat nový trend pojímání lidí s postižením – integrace (USA, skandinávské země).
Na vzniku SPP se podílela řada vědních oborů – např. psychologie, pedagogika nebo sociologie. Nové možnosti v oblasti medicíny byly předpokladem pro změnu v přístupu k jedincům s postižením. To bylo ve vyspělých zemích po 2. světové válce spojeno s výraznějším cíleným zaměřením na prevenci vzniku postižení, včetně snahy předcházet narození dítěte s vrozenou vadou. Současně se začínají postupně hledat cesty k maximální možné integraci znevýhodněných osob do společnosti. Otevírá se tu ovšem i řada složitých otázek jak v oblasti prevence, tak z hlediska přijímání handicapovaných jedinců většinovou populací (Slowík, 2007).
V současnosti je méně známo, že období během druhé světové války bylo poznamenáno programem fyzické likvidace zdravotně postižených v Německu a některých okupovaných zemích. Michalík (2005) uvádí, že první plynové komory byly určeny právě pro zdravotně postižené a zahynulo v nich přes 70 tisíc dětí a dospělých (v letech 1939–1941).
Poválečný vývoj se vyznačoval zvýšenou intenzitou péče, její další diferenciací a vytvořením organizačního systému edukace zahrnující všechny kategorie postižených. Školský zákon o jednotné škole z r. 1948 zahrnul všechny školy pro postižené žáky do jednotného školského systému. Zároveň však přispěl k likvidaci soukromých, spolkových a charitativních zařízení. Toto opatření po celých následujících 40 let ovlivňovalo charakter speciální výchovy postižených dětí. Byla to uniformita bez možnosti zavádění alternativních organizačních i obsahových způsobů výchovy.
Inkluzivní přístupy
Situace se změnila po odstranění totalitního komunistického režimu. Od roku 1990 začínají postupně vznikat soukromá speciální výchovná a edukační zařízení, zejména pro děti s kombinovanými vadami, o jejichž potřeby bylo dosud nedostatečně postaráno. (Kysučan, Kuja, 1998)
V období po druhé světové válce byla problematika důstojnosti člověka legislativně upravena v mezinárodních dokumentech – v r. 1948 byla schválena Všeobecná deklarace lidských práv a v r. 1959 Deklarace práv dítěte (Lechta, 2010).
2.1.5 Inkluzivní pojetí jako hledání nového přístupu k jedincům s postižením
Edukace se v období druhé poloviny 20. stol. nachází v ambivalentní situaci. Jedna stránka poukazuje na existenci vysoce organizovaných institucí. Na druhé straně vidíme člověka hledajícího smysl života, který mu tyto instituce neposkytují, nebo poskytnout nemohou. Kulminace trendu segregace v polovině 20. stol. nastolila v přístupu k lidem s postižením potřebu integrace. Jde o duální systém, ve kterém existuje paralelní integrativní a segregativní edukace (Lechta, 2010).
Inkluzivní přístup a vnímání jedinců s postižením společností s sebou nesou řadu úskalí. Po mnohaletém udržování segregačních tendencí se naše společnost ještě nestihla vyrovnat s velmi radikálními a náhlými změnami, což se nyní projevuje při prosazování nejmodernějších trendů označovaných jako „inkluzivní přístupy“. Jedná se především o naprosto přirozené začleňování handicapovaných osob do běžné společnosti (resp. jejich nevyčleňování z běžné populace). Pokud to není opravdu nutné, nejsou už ve výchově a ve vzdělávání nebo v pracovním a společenském začleňování postižených osob preferovány žádné speciální prostředky, ale spíše běžné postupy – v závislosti na možnostech konkrétních osob a situaci. Jde o celosvětový trend – mezinárodní spolupráce a výměna zkušeností funguje také v tomto případě jako katalyzátor urychlující postup pozitivních společenských změn (u nás po vstupu do EU). I v tomto pojetí můžeme spatřit určitá rizika, avšak žádná lepší reálná varianta soužití intaktní populace s jedinci s postižením prakticky neexistuje. Znamená to tedy, že je před námi možná relativně dlouhá budoucnost, kdy se obě zmíněné skupiny budou muset aktivně učit společnému soužití, což je koneckonců vždy otázka vztahu jednoho konkrétního člověka (nepostiženého) s druhým (postiženým). (Slowík, 2007)
Tabulka: Vývoj přístupu k lidem s postižením v dějinách evropského myšlení
Sovákova periodizace
2.2 Sovákova periodizace a její reflexe
Následující kapitola v krátkém souhrnu uvádí dělení přístupu společnosti k jedincům s postižením – jedná se o doposud respektovanou periodizaci vztahu společnosti k postiženým z roku 1972. Boris Titzl v této periodizaci nachází zásadní nedostatky.
Periodizace dle Sováka:
• Stádium represivní – osoby s defektem byly zavrhovány.• Stádium zotročování – vykořisťování defektních.• Stádium charitativní – rozvoj křesťanství, změna postojů.• Stádium renesančního humanismu – hledal lidský poměr k defektním jedincům.• Stádium rehabilitační – souvisí s počátky systematické výchovné, ale i vzdělávací péče o postižené v 19.
stol.• Stádium socializační – cílem rehabilitace ve speciálně-výchovných zařízeních je pracovní a společenské
uplatnění postižených.• Stádium prevenční – rozvoj medicíny, psychologie, speciální pedagogiky, odpovídající legislativa a další
společenská opatření umožňují předcházet defektivitě. (Sovák, 1980)
Titzl poukazuje na dvě zásadní chyby. První se týká samotné struktury – především její konzistence. „V prvních čtyřech epochách je kritériem míra egoismu, resp. altruismu ve vzájemných vztazích postižených a nepostižených. V pátém stadiu je měřítkem způsob ekonomické (pracovní) využitelnosti. Z šestého stadia se dá odvozovat prosazení lidských práv. Zdůraznění prevence v konečném sedmém stadiu naznačuje víru ve všemohoucnost jednotlivých speciálních věd o člověku.“ (Titzl, 2005, s. 6) Druhý problém této periodizace spočívá v tom, že se jedná o pojetí v podstatě osvícenské, jehož modelem je deset období pokroku lidského ducha v podání J. A. Condorceta (1743–1780), který vychází z myšlenky, že lidská společnost je předurčena k tomu, aby se neustále zdokonalovala. (Titzl, 2005)
Represe v našich podmínkách
Přetrvání represe v našich podmínkách, můžeme demonstrovat na vztahu k dětem.
V roce 1822 zemřelo v pražském nalezinci na 78 % nechtěných, nemanželských, nemocných či postižených dětí. Takových dětí bylo možné se „zbavit“ ihned po narození v tajných odděleních těchto institucí.
Na počátku 20. stol., mělo zbavování se dětí „modernější“ formy – nazývané „nechanické harfenictví“. Podnikatelé si od rodičů „najímali“ za mzdu děti škole odrostlé a vytvářeli z nich skupiny potulných šumařů – byli biti, museli žebrat, dívky propadaly prostituci. V roce 1908 bylo odhadnuto, že v cizině takto působí přes 1200 českých dětí. Zašantročování nezletilých dětí se tak rozmohlo, že soudy tuto situaci řešily pouze na udání, a to zcela výjimečně.
Patrně nejdrastičtější forma prodeje dětí se provozovala v příhraničních místech Dolního Rakouska. Obchod probíhal zcela po způsobu dobytčích trhů – kdo nabídl nejvíce.
Osobnosti speciální pedagogiky
Osobnosti psychopedie
Pokud se jedná přímo o postižené, pak v organizované péči o ně dominovala až do 20. století charita a soukromá humanita. Formálně začala předcházet podpora postižených z výhradní „kompetence“ soukromé dobročinnosti do sféry veřejnoprávní aspoň částečně teprve od roku 1862. Tehdy zákonem č. 18 z 15. března 1862 ř. zák. byla péče o postižené prohlášena za součást působnosti obcí.
Počty sirotčinců, útulen a ochranoven ovšem nemohly stačit a tak byly děti „posílány v obcích číslo od čísla tzv. střídou čili okolkem, aby se o ně jednotliví hospodáři postarali. […] z dětských mrzáčků se stávali žebráci a tuláci z profese“ (Titzl, 2005, s. 10).
Tímto způsobem se Titzl snažil poukázat na to, že Sovákova periodizace neodpovídá ani v tomto stadiu postojů společnosti k handicapovaným jedincům skutečnosti, a nabízí novou periodizaci, kterou považujeme vzhledem k argumentům předloženým k Sovákově periodizaci za adekvátnější (Titzl, 2005, s. 10–11):
• stadium předinstitucionální (do 13. stol.);• stadium institucionální (od 13. stol.), které je do r. 1786 charakteristické tím, že instituce ještě nejsou
rozčleněny dle cílových skupin a mají azylový charakter. Od r. 1786 (kdy vzniká pražský ústav pro hluchoněmé) jsou instituce rozčleněny dle cílových skupin a mají výchovný, případně i léčebný charakter.
Záležitostí zhruba posledního desetiletí je odklon od speciálních institucí a podpora života postižených v neústavním prostředí. (Titzl, 2005)
2.3 Jednotlivé osobnosti speciální pedagogiky
V následující podkapitole se zaměříme na jednotlivé osobnosti SPP, a to dle jejich zaměření na danou problematiku. Je zde poukázáno na jejich přínos společnosti v minulosti s odkazem na SPP, jak ji známe dnes.
2.3.1 Osobnosti psychopedie a její vývoj
Období starověku a středověku se zřetelem k vývoji přístupu k lidem s postižením je popsáno výše v kapitole 1.1. První klasifikace duševních poruch a intelektu je zásluhou basilejského lékaře Felixe Plattera (1537–1614). Věnoval se systematickému pozorování osob duševně nemocných a byl vůbec prvním psychiatrem, jenž v oblasti duševních nemocí objevil formu, která vykazuje trvalé poškození intelektových schopností (později označována jako slabomyslnost). (Kysučan, 1982)
Jan Amos Komenský (1592–1670) ve svých dílech Pampaedie aneb Vševýchova a Velká didaktika vznáší požadavek plné pozornosti všem dětem bez ohledu na typ a stupeň postižení a dále využívání vhodných výchovných postupů (zejména zásad individuálního přístupu, přiměřenosti, názornosti a konkrétnosti). Komenský vyčleňuje šest skupin žáků z hlediska jejich typologie, což můžeme považovat za první speciálněpedagogickou klasifikaci vůbec (Valenta, Müller, 2003).
Počátky systematické péče jsou zřejmé u následujících osobností. Filip Pinel (1745–1826) a Jean Etiéne – Dominik Esquirol (1772–1840) se zasloužili o to, aby byly duševně nemocným lidem v ústavech a špitálech sejmuty okovy či kazajky a nebylo s nimi zacházeno jako s trestanci (např. psychiatrická léčebna v Bicétre). Pinel proslul rovněž tím, že popsal první psychopedický experiment, ve kterém se Jean Itard věnoval chlapci nalezenému v lese. Tento hoch byl označován jako „divoch z Aveyronu“. (Kysučan, 1982)
Eduard Sequin (1812–1880) je považován za „zakladatele psychopedie a systematické péče o slabomyslné v Evropě i ve Spojených státech. Ve svém teoretickém díle vyrůstajícím z každodenní praxe rozpracovává systém výchovy slabomyslných jedinců postavený na tzv. Sequinově triádě (výchova činnosti, výchova myšlení, výchova vůle).“ (Valenta, Müller, 2003, s. 27–28)
Mezi reformní pedagogy, již se rovněž problematikou osob s mentálním postižením či jinou duševní poruchou zabývali, můžeme zahrnout osobnosti spjaté s principy alternativní pedagogiky. Za zmínku stojí Maria Montessoriová (psychicky zaostalé dítě potřebuje pro svůj růst zejména pohybovou a manuální činnost), Ovide
Osobnosti logopedie
Decroly (komplexní přístup k rozvoji senzomotoriky, hra jako terapeutický a didaktický prostředek), Rudolf Steiner (léčebná pedagogika a celosvětové camphillské hnutí) aj. (Valenta, Müller, 2003)
Školy pro jedince s postižením neměly v minulosti zákonný podklad a existovaly jen z benevolence nadřízených úřadů. Až zákon č. 95 z roku 1948 v 5. části nařizuje zřizování škol pro mládež duševně, smyslově a tělesně vadnou, s vadami řeči, mravně vadnou a pro mládež umístěnou v léčebných ústavech a ozdravovnách. Tímto opatřením se speciální školy staly součástí jednotné školské soustavy. Zákon č. 31 z roku 1953 rozšířil zákonné právo na „výcvik pro praktické povolání“. Tím byla zabezpečena výchova do 18 let (Gaňo, 1962).
„Z našich badatelů se zabýval mentální retardací pedagog, filozof a lékař Karel Slavoj Amerling (1807–1884). Založil I. ústav pro abnormální děti na Hradčanech, nazvaný v roce 1871 „Ernestinum“, žáky učil řemeslným pracím a dalším manuálním činnostem. Na základě svého pozorování shromáždil materiál, na který navázal později Karel Herfort (1871–1940), který se orientoval na pedopatologii – je autorem prvního odborného spisu ze SPP Úvod do studia dítěte slabomyslného či Psychopatologie věku dětského a spoluzakladatel našeho odborného časopisu Úchylná mládež.“ (Monatová, 1998, s. 48–49)
František Čáda (1865–1918) známý zejména uspořádáním tří sjezdů pro péči o slabomyslné a školství pomocné (Praha 1909, Brno 1911, Slezská Ostrava 1913). Hlavním cílem sjezdů bylo především zdůraznit a vyzdvihnout spolupráci lékaře, učitele i právníka, jež je při řešení budoucnosti těchto osob bezesporu nutná. Sjezdy také informovaly širokou laickou veřejnost o významu systému pomocného školství v našich zemích. František Čáda se rovněž zasloužil o zřízení Pedologického ústavu v Praze (později přejmenovaný na Ústav pro výzkum dítěte). (Monatová, 1998)
První školy pro děti s mentálním postižením začaly na našem území vznikat až koncem 19. stol. Josef Zeman (1867–1961) je spojován zejména se zákonem o pomocných školách z roku 1929, který jakožto ministr školství tehdejšího Československa prosadil. Dalšími osobnostmi tehdejší doby jsou Jan Mauer (1878–1937), který se zaměřil na metodiku „ručních prací“ na pomocných školách, dále Konrád Sedláček (1876–1939), iniciátor a propagátor rozvoje pomocného školství na Moravě a od roku 1920 ředitel první pomocné školy v Olomouci. V neposlední řadě sem patří i vědec, teoretik a profesor Otokar Chlup (1875–1965), který se věnoval výzkumu a diagnostice (Monatová, 1998).
2.3.2 Osobnosti logopedie a její vývoj
Logopedii jakožto vědní obor lze rozdělit na dvě období: dobu starou a dobu novou. V době staré byly poruchy řeči odstraňovány individuálně, s poměrně malým procentem úspěchu. Vše se navíc odehrávalo bez náležitého vyšetření a bez diferenciace jednotlivých případů. V době nové již dochází k racionalizaci nápravy, a to používáním objektivních vyšetřovacích metod v úzké spolupráci všech zainteresovaných odborníků: lékaře, foniatra a pedagoga (Prinich, 1943).
V antice byla důležitá kultura mluveného slova, především řečnictví. Hippokrates (460–377 př. Kr.) založil nejstarší lékařskou školu a zaměřil se také na otázky tvoření hlasu. Isokrates (436–338 př. Kr.) vůbec jako první použil názvu logopedie ve smyslu výchovy řeči. Byl přesvědčen, že řeč je základem veškerého sociálního života. V době středověku, zásluhou Tomáše Akvinského (1225–1274), dospěl rozvoj obsahové stránky řeči jedince do vysoké úrovně (Monatová, 1998).
J. A. Komenský (1592–1670) vyzvedával užívání řeči, jež rozvíjí myšlení. Řeč je specificky lidský projev, jímž se člověk odlišuje od zvířat. Velmi vyhraněný názor měl i na správnou výchovu řeči, kritizoval tzv. mazlivou řeč, kterou používá matka či chůva při kontaktu s dítětem. Dítě si osvojí takovou řeč, kterou kolem sebe slýchává. Rozvojem dětské řeči se zabýval i J. E. Purkyně (1787–1869), zdůrazňoval nutnost mateřské řeči pro správný vývoj dítěte. V pozdějších letech se jednotlivé osobnosti v oboru logopedie často zaměřovaly na konkrétní vady z okruhu narušené komunikační schopnosti (NKS) (Monatová, 1998).
„Největší význam pro výzkum patologie řeči měly objevy otce a syna Daxových o centrálních poruchách řeči v r. 1836. Zjistili, že ztráta řeči nastává po poranění mozkové kůry v levé hemisféře. Tyto výsledky ověřil i
Osobnosti surdopedie
francouzský fyziolog, histolog a patolog Paul Broca (1824–1880), který r. 1861 objevil motorické centrum řeči (…) V roce 1881 vydává Adolf Kussmaul (1822–1902) základní spis pod názvem Poruchy řeči.“ (Monatová, 1998, s. 33)
Za tvůrce a zakladatele foniatrie lze považovat Hermanna Gutzmanna st. (1865–1922), který byl ředitelem Ústavu pro hluchoněmé v Berlíně. Orientoval se nejenom na problémy týkající se hygieny řeči, ale především se zaměřoval na její poruchy. Do dnešní doby se v rámci diagnostiky huhňavosti používá tzv. „A–I zkouška“. Z jeho děl můžeme zmínit např. práce Hygiena řeči či Řeč v lékařské vědě (Monatová, 1998).
Na našem území se péče o osoby s poruchami řeči vyvíjela společně s péčí o jedince s poruchami sluchu. Od roku 1869 působil Karel Malý (1846–1916) na pražském ústavu pro hluchoněmé. Malý psal učební a metodické materiály jak pro žáky, tak pro učitele. Přispíval do odborných časopisů (např. Beseda učitelská). O rozvoj logopedie na Moravě se mimořádně zasloužil Hubert Synek (1883–1951), který organizoval teoreticko-pedagogické kurzy nápravy řeči pro učitele i pro děti a pro obor logopedie získal četné pracovníky. Kromě mnohých článků v odborných časopisech uveřejnil spis Náprava řeči… Českým vědcem světového formátu však byl Antonín Heveroch (1869–1927), s jehož jménem je spojena problematika afázie. Roku 1923 založil Miloslav Seeman (1892–1975) foniatrické oddělení při ušní a krční klinice v Praze. Stal se tak nejenom zakladatelem československé foniatrie, ale i významným tvůrcem foniatrické školy u nás. Zásluhou Miloše Sováka (1905–1989) vznikl v Praze roku 1946 první logopedický ústav u nás. Ve spolupráci s kolegy pak r. 1965 publikoval učebnice Logopedie, Úvod do logopedie, Logopedie předškolního věku aj. (Monatová, 1998)
František Kábele (1913–1998) se ve své dlouholeté praxi věnoval zejména dětem s DMO a těžkými poruchami hybnosti a řeči, zasloužil se o řadu odborných publikací, metodických příruček a cvičení. Je autorem metod reedukace hybnosti a řeči u dětí s DMO aj. (Renotiérová, 2007)
Dělení vývoje logopedie dle Lechty:
1. etapa – východisková, kdy se stává komunikační schopnost předmětem zbožňujícího, obdivného uctívání. První písemné důkazy pocházející přibližně z 3. tisíciletí před Kr.
2. etapa - (přibližně od 14. stol před Kr.), příznačná písemnými záznamy o existenci osob s narušenou komunikační schopností. Obyčejně šlo o prominentní osobnosti (panovníci, vojevůdci atd.).
3. etapa – zde již počátky systematického kultivování komunikační schopnosti a zmínky o narušené komunikační schopnosti v práci významných myslitelů (1. - 15. stol. n. l.).
4. etapa – vědecká pojednání o narušené komunikační schopnosti, ojedinělými pokusy zavést systematickou péči o osoby s NKS. Zpravidla šlo o osvícené osobnosti dané epochy, které měli jak humánní pohnutky, tak anticipovaly další vývoj v této oblasti lidského poznání a konání.
5. etapa – počátky organizované péče o osoby s NKS (18. -19. stol.). Spadá do období, kdy vlna osvícenství a průmyslová revoluce vytvořily základ pro konkrétní, systematickou péči o postižené a narušené osoby.
6. etapa – různé monografie, učebnice a časopisy utvořily východiska pro vznik vědeckých základů logopedie jako oboru (19. - 20. stol.). Zásluhou především v německy hovořících zemích a městech zejména Berlín a Vídeň.
7. etapa – současnost (20. -21. stol.) – konstituování logopedie jako vědního oboru. (Lechta, 1990)
2.3.3 Osobnosti surdopedie
Vztah společnosti k neslyšícím osobám po staletí byl – a prakticky dodnes je – utvářen na základě předsudků a stereotypů. Primární postavení mezi nimi zaujímal názor, že neslyšící „nemají“ řeč. Znaky, pomocí kterých se mezi sebou neslyšící dorozumívali, nebyly považovány za jazykový systém. Platón (428–348 př. Kr.) se již v antickém Řecku zmiňuje o mimice a gestech neslyšících. Aristoteles (384–322 př. Kr.) tvrdil, že ze všech smyslů má největší podíl na inteligenci a vzdělání sluch, protože zvuk je prostředkem myšlení. Ke vzdělávání neslyšících se vyjadřoval velmi skepticky. (Mázerová, 1999)
Antický lékař Hippokrates (460–377 př. Kr.) se zabýval výkladem fyziologie sluchu v souvislosti s nedostatky artikulace řeči. Podle římského práva byl dospělým hluchým a němým lidem přidělován kurátor. (Monatová, 1998)
Do 15. století naprostá většina učenců zastávala názor, že neslyšící jsou nevzdělavatelní, neboť neslyší, a proto se nemohou naučit mluvit. Pokud neslyšící neznají řeč, schází jim prostředek k přijímání informací a ke
komunikaci. Nemohou se tudíž rozvíjet, účastnit náboženských obřadů, ani se aktivně podílet na společenském životě. Křesťanský myslitel Augustin (354–430) prohlásil, že k dosažení víry je zapotřebí sluchu. Označil hluchotu za postižení, které brání víře. (Mázerová, 1999)
Vůbec prvním učitelem neslyšících, který svoji metodu datuje, byl španělský benediktinský kněz Pedro Ponce Leon (1508–1584), jenž vychovával v klášteře dva hluchoněmé chlapce. Začal je učit a postupně u nich dospěl k určité formě artikulované řeči. První knihu o vyučování neslyšících napsal Juan Pablo Bonet (1579–1632), kniha nese název Zjednodušení písmen abecedy a metoda, jak naučit hluchoněmé mluvit. V ní popisuje prstovou abecedu. Od svých žáků požadoval, aby slova nejenom vyslovovali, ale chápali i jejich význam. Odlišný přístup zastával anglický lékař John Bulwer (1606–1656). Zamítl tvrzení, že je spojení mezi uchem a jazykem, a založil vzdělávání hluchých na předpokladu, že spojení je mezi okem a jazykem. Tím vědecky upozornil na možnosti odezírání. John Wallis (1616–1783) ve své praxi ověřil, že neslyšící jsou schopni naučit se mluvit, protože mohou vydávat hlas napodobováním. V praktickém životě neslyšící neobstojí s pouhou znalostí písma, proto je důležité věnovat se i odezírání. Za otce vyučování neslyšících orální metodou je považován švýcarský lékař Johan Conrad Amman (1669–1724), který zavedl zrcadlo jako pomůcku při nácviku artikulace. Nepřipouštěl používání znaků, protože tvrdil, že veškeré instrukce a informace by měl učitel podávat hlasitou řečí a neslyšící by měli nahlas odpovídat. Na znakovém jazyce jako přirozeném komunikačním prostředku neslyšících založil svoji vyučovací metodu francouzský osvícenec abbé Charles Michel de l´Epeé (1712–1789), jenž z vlastních finančních prostředků založil v Paříži roku 1770 první veřejný ústav pro hluchoněmé. Nejprve učil žáky prstovou abecedu a psaní jednotlivých písmen, později připojuje umělé posunky, jimiž charakterizuje jednotlivé pojmy. Takto vytvořil znakovou prstovou řeč. (Mázerová, 1999)
V rozporu s tímto přístupem byl Samuel Heinicke (1727–1790), který v roce 1778 otevřel v Lipsku ústav pro hluchoněmé. Zavedl vyučování pomocí hláskování řeči. Z hlásek žáci postupně skládali slova, která pak vyslovovali a následně i odezírali (tj. orální metoda). V průběhu 19. století vykrystalizovaly dva hlavní (protichůdné) vyučovací proudy: 1. francouzská metoda (manuální, znaková, mimická, posunková), 2. německá (orální). Až po velkých bojích, které trvaly téměř sto let, nakonec zvítězila „orální metoda“. Stalo se tak roku 1880 na Mezinárodním kongresu učitelů hluchoněmých v Miláně. V praxi to znamenalo, že základem pro učení se řeči bylo odezírání ze rtů učitele. Posunková řeč byla úplně zavržena a neuznávala se ani přirozená vyjadřovací a dorozumívací gesta. (Monatová, 1998)
V roce 1786 byl v Praze otevřen první ústav pro neslyšící v naší zemi. Ředitelem byl kněz Karel Berger (1743–1806). Zásluhu na zachování znaků ve vyučování neslyšících měl jeden z dalších ředitelů pražského ústavu Václav Frost (1814–1865), který zkombinoval poznatky z vyučování neslyšících znakovanou a čistě orální metodou a vytvořil kombinovanou metodu (tzv. „Frostova kombinovaná metoda anebo pražská škola“). Na Moravě se o počátky vzdělávání neslyšících osob výrazně zasloužil Josef Dietmann (1761–1843), který byl vrchním radou zemského moravského soudu. Když při přelíčeních viděl zpustlé a zaostalé neslyšící, spatřoval důvody tohoto stavu v jejich nedostatečné výchově a vzdělání. Díky jeho snahám a finančním sbírkám se roku 1832 otevřel první ústav pro neslyšící a nevidomé děti v Brně. (Mázerová, 1999)
Miloslav Seeman (1892–1975) se zasloužil o založení mateřské školy pro hluchoněmé, neboť apeloval na včasnost speciální řečové výchovy. První škola pro nedoslýchavé žáky byla zřízena při Pražském ústavu pro hluchoněmé a roku 1933 měla dvě třídy.
Významný vliv na utváření způsobu práce v československých školách pro neslyšící děti měly po roce 1918 metody, které vyvinul Constantin Malisch (1860–1925), jenž uplatňoval a propagoval při vyučování řeči u neslyšících (hluchoněmých) tzv. mateřskou metodu. Tato metoda odmítala syntetický postup od jednotlivých hlásek – artikulační vyučování podle této metody mělo začínat právě naopak.
Do roku 1948 nebyla v našich zemích zákonem stanovena povinnost neslyšících chodit do školy. Co se týče označení „hluchoněmý“, ke změně došlo až roku 1961. Od té doby se již termín v odborných kruzích nepoužívá a je nahrazen pojmem „neslyšící“. Díky technologickému pokroku byly pro neslyšící, kteří nedosahují potřebných výsledků při používání sluchadel, vyvinuty kochleární implantáty, s jejichž pomocí se učí reagovat na zvukové podněty. Někteří dospělí se sluchovým handicapem kritizují, že dítě, které podstoupí tento zákrok, se nemůže samo rozhodnout, zda chce opustit znakovou řeč, či ne. Dnes je velmi četná a svébytná skupina „Neslyšících“ osob, které kochleární implantáty odmítají, neboť zdůrazňují, že patří k menšině a že je pro ně znakový jazyk stejně hodnotný jako jazyky jiných menšin. (Monatová, 1998)
Osobnosti tyflopedie
2.3.4 Osobnosti tyflopedie
Osoby se zrakovým postižením (nevidomí) byly vůbec první, jimž byla věnována pozornost, neboť ve svém okolí působily nejnápadněji. Přístupy většinové společnosti k těmto osobám v době starověku i v období tzv. „otrokářského řádu“ se nijak nelišily od jiných druhů postižení. Nevidomých dětí se společnost zbavovala, ty, které nebyly utraceny, pocházely z vyšších společenských kruhů. V antickém Římě o osudu nevidomého dítěte rozhodoval otec, ve Spartě byly usmrceny všechny děti s postižením bez rozdílu. Určité výjimky v přístupu lze spatřovat u některých kmenů Indie a nevidomé děti nezabíjeli ani Židé. (Ludíková, 1988)
V Egyptě byli nevidomí od roku 970 přijímáni na univerzitu Al-Ashar jako posluchači. Slepecké písmo bylo zpravidla reliéfní, což umožňovalo jeho čtení hmatem. Pokusy o takové písmo sahají až do 14. století, ale teprve v 17. století začínají být tyto tendence častější. Zajímavostí je, že na počátku 20. století byly předloženy důkazy o existenci reliéfního písma pocházejícího z doby kolem r. 1312 n. l. Toto písmo prý používal bagdádský profesor Arab al Amidi (Monatová, 1998).
V době středověku se péče o nevidomé rozšířila. Chudobince, azylové domy a kláštery se nicméně zabývaly pouze funkcí charitativní, v žádném případě se ještě nejednalo o systematickou práci s těmito jedinci. Zařízení byla zakládána a udržována ze sbírek dobročinných spolků a církevních organizací. (Ludíková, 1988)
Až vliv humanismu a renesance přinesl obrat k lepšímu. Ve Španělsku měl Franciscus Lucas snahu naučit nevidomé číst a psát za pomoci latinských písmen vyřezaných do dřeva. Monreau vytiskl roku 1640 celou knihu reliéfním písmem. Denis Diderot (1713–1784) v roce 1749 v díle Dopisy pro slepé poukázal na význam hmatatelného bodu. Valentin Haüy (1745–1822) vytvořil systém plastického písma, avšak pro hmatové vnímání bylo stále nevyhovující. Důležitějším počinem však bylo zřízení prvního výchovně-vzdělávacího ústavu pro nevidomé r. 1784 v Paříži. V r. 1806 byl Haüy pozván ruským carem Alexandrem s přáním zorganizovat podobný ústav v Petrohradě. Pod jeho vedením byl založen i Ústav slepců v Berlíně. Své zkušenosti s prací s nevidomými osobami uveřejnil v publikaci Myšlenky o výchově slepců. Johann Wilhelm Klein (1765–1848) založil v roce 1804 Ústav pro nevidomé ve Vídni. Jako první se věnoval i problému částečně vidících a poukazoval na odlišnost jejich vzdělávání od osob nevidomých. Byl propagátor tzv. jehlového písma (vypichování běžné velké abecedy). S myšlenkou, že pro nevidomé je nejvhodnější bodové písmo, přichází Josef Julius Barbier (1767–1841), který tvrdí, že vypouklý bod na papíře je hmatem mnohem čitelnější než vypouklá křivka či přímka. Louis Braille (1806–1852) jako malý oslepl, proto navštěvoval pařížský ústav slepců. Braille získal světovou proslulost tím, že zjednodušil písmo, kterému se v ústavu učil, a originálním způsobem jej přepracoval. Z původních 12 znaků užil pouze 6 reliéfních bodů, z nichž vytvořil obdélníky seřazené do dvou tříbodových sloupců.
V berlínském ústavu pro nevidomé sestrojil Oskar Picht (1870–1945) zařízení se sedmi klávesami pro šest bodů Braillovy abecedy s mezerníkem uprostřed (Pichtův psací stroj).
V Anglii byla založena první škola pro nevidomé roku 1791, orientovaná převážně na praktický nácvik v sebeobsluze a pracovních dovednostech. Roku 1893 byla zavedena povinná školní docházka i pro tyto děti. V Británii však pedagogové Braillovu písmu nepřáli a zkoušeli jít vlastní cestou. James Gall se v roce 1826 pokusil o tzv. trojúhelníkový systém. T. M. Lucas založil svou univerzální anglickou abecedu na osmi základních znacích, jako jsou tečka, kroužek atd. Nesnáze s těmito typy abeced zkusil vyřešit nevidomý právník William Moon, který v roce 1847 publikoval vlastní abecedu, jež navazovala na znaky anglického těsnopisu. Jeho abeceda se v Británii užívala dlouhou dobu (Monatová, 1998).
Počátkem 19. století byla zahájena systematická péče o nevidomé osoby i v naší zemi. Byla spojena především se třemi generacemi rodu Klárů. Vůbec prvním výchovně-vzdělávacím zařízením byl ústav v Praze na Hradčanech (pátý v Evropě), založený Aloisem Klárem (1763–1834) v roce 1807 názvem Hradčanský ústav pro slepce a na oči choré. Z tohoto ústavu vzešlo později mnoho českých osobností jako např. J. Ježek. V roce 1930 byla při tomto ústavu založena MŠ pro nevidomé děti. Ústav existoval až do roku 1948, kdy byl zestátněn a začal existovat jako internátní speciální škola pro zrakově postižené. Pro neshody odešel Alois Klár v roce 1832 z Hradčanského ústavu a otevřel nový Klárův ústav. O rok později založil jeho syn Pavel Klár (1801–1860) také ústav pro dospělé, ve kterém bylo umožněno i zaměstnávání nevidomých občanů. Vnuk Aloise Klára, Rudolf Klár (1845–1898), realizoval zřízení MŠ pro nevidomé děti Pod Daliborkou. V průběhu 20. století se toto zařízení vyvinulo v učňovskou internátní školu pro zrakově postiženou mládež.
Osobnosti somatopedie
Na Moravě sahají počátky péče o nevidomé do roku 1835, kdy založil Jan Rafael Beitl ve svém domě v Zábrdovicích malý soukromý ústav. Škola s internátem byla otevřena v roce 1846 a Beitl byl jmenován prvním ředitelem Moravskoslezského ústavu. Žáci se zde učili i vybraným řemeslům. V roce 1894 pak byla v Brně zřízena Útulna slepých dívek, která je dnes transformována do Ústavu sociální péče pro zrakově postižené v Brně-Chrlicích.
V roce 1910 byl pak založen Deylův ústav, pojmenovaný po významném očním lékaři Janu Deylovi (1855–1923). Ústav byl po 2. světové válce transformován na Konzervatoř a ladičskou školu Jana Deyla.
První třída pro slabozraké vznikla v roce 1927 v Brně, fungovala však jen krátce. Další pak v Praze v roce 1943 a o dva roky později byl zřízen Ústav pro nápravu vad zraku mládeže (dnes Centrum zrakových vad při FN Motol). Roku 1954 byla zprovozněna škola pro slabozraké v Litovli a zřízeny třídy pro slabozraké v Praze na Hradčanech. (Monatová, 1998)
2.3.5 Osobnosti somatopedie
Postoj společnosti k osobám se somatickým znevýhodněním lze rozčlenit do několika období, která jsou popsána již v úvodu kapitoly.
„První zákon tykající se péče o tělesně postižené byl vydán v r. 1601 v Anglii. Jeho výnosem převzala na sebe částečnou zodpovědnost za osud zmíněných jedinců společnost, a to zejména prostřednictvím různých typů charitativních zařízení.“ (Renotiérová, 2007, s. 11)
„Vliv moderních myšlenek se projevil časem nejen v charitativních zařízeních, ale patrně nejdříve u soukromých učitelů a vychovatelů postižených dětí ve společensky významnějších rodinách. Tyto myšlenky byly realizovány v prvních soukromých ústavech (…) za nejstarší takové zařízení pro tělesně postižené lze považovat odborný ústav založený r. 1770 v Orbě (Švýcarsko) J. O. Venelem.“ (Renotiérová, 2007, s. 13)
Rehabilitační ústavy byly nejprve zřizovány jen za účelem léčby (nejčastěji v místech výskytu léčivých a termálních pramenů – podhorská střediska apod.), od 1. poloviny 19. století při nich však začínají vznikat i první školy (1832 – Ústav J. Nepomuka von Kurze v Mnichově). Do výhradně léčebné terapie se dostává i složka výchovně-vzdělávací, nejčastěji spojená s přípravou osob s tělesným postižením na jednoduchá povolání. (Renotiérová, 2007)
František Hamza (1868–1930) založil roku 1901 malé sanatorium v Košumberku u Luže. Zařízení bylo nejprve určeno pro děti s tuberkulózou, avšak ústav se během let rozrostl v jednu z největších léčeben ve střední Evropě. Jedná se o naši nejstarší léčebnu, dnes sloužící dětem a dospělým s potížemi pohybového aparátu. (Monatová, 1998)
Největší vlna rozmachu ústavů pro pohybově postižené proběhla zejména v průběhu 2. světové války a po ní. Zde se totiž nejčastěji ocitali váleční invalidé v mladém a produktivním věku. Právě proces komplexní rehabilitační péče jim měl napomoci opět se navrátit zpět do pracovního procesu. (Renotiérová, 2002)
Až do konce 19. století byly v českých zemích zřizovány pro tělesně postižené jedince pouze ústavy azylového typu (např. Útulna pro zmrzačelé dívky v Praze), i zde se však vyučovalo čtení, psaní a nábožensko-mravní výchova. (Renotiérová, 2007)
Výjimečnou osobností dané oblasti byl v naší zemi bezesporu lékař a pedagog Rudolf Jedlička (1869–1926), který roku 1913 založil ústav pro tělesně postiženou mládež v Praze na Vyšehradě. Zde již byla zahrnuta veškerá péče – léčebná, edukační, sociální a postupně i právní, technická a psychologická. Společně s Jedličkou v tomto ústavu působil jeho kolega, pokrokový učitel František Bakule (1877–1959), který ale po neshodách s vedením odešel a
založil r. 1919 vlastní instituci. Do ní přestoupila i řada chovanců z Jedličkova ústavu. Jeho hlavní ideou bylo vychovávat životem, láskou a uměním. Vytvořil známý dětský sbor Bakulovi zpěváčci, se kterým získal značnou popularitu nejenom v Evropě, ale i v USA. (Renotiérová, 2007)
V roce 1920 se stal ředitelem Jedličkova ústavu Augustin Bartoš (1888–1969), který patřil k nejčastějším přispěvatelům časopisu Úchylná mládež. V ústavu se nevěnoval jen práci organizační, ale i pedagogické (původem byl učitel na obecných školách). Za dobu jeho působení obdržel Jedličkův ústav mnoho státních i mezinárodních ocenění. (Monatová, 1998)
Brněnský ústav pro tělesně postižené byl vybudován roku 1919 Janem Chlupem v Králově Poli Na Kociánce, a to podnětem Alice Masarykové a Rudolfa Jedličky. Ústav zabezpečoval nejen léčení, ale i komplexní postupy zaměřené na léčebnou tělesnou výchovu konanou individuálně či ve skupině, např. cvičení v bazéně apod. (Monatová, 1998)
J. Chlup pak z ústavu r. 1945 odešel a přijal místo na Ministerstvu obrany, práce a sociální péče. (Renotiérová, 2002)
Shrnutí
V textu je uveden nástin vývoje SPP jako vědního oboru v jednotlivých etapách rozvoje společnosti. Současně jsou jednotlivé etapy spojeny s osobnostmi, které se zasloužily o podobu SPP v dnešní koncepci.
Kontrolní otázky a úkoly
1. Jaká jsou stadia vývoje přístupu společnosti k jedincům s postižením?2. Objevuje se represivní přístup i v dnešní době?3. Pokuste se definovat, jaký přístup k lidem s postižením zaujímá majoritní společnost v dnešní době?4. Které současné osobnosti udávají směr vývoje tohoto oboru?
Pojmy k zapamatování
jedinec s postižením
stadia vývoje společnosti
psychopedie
logopedie
tyflopedie
surdopedie
somatopedie
Literatura
Seznam použité literatury:
1. GAŇO, V. 1962. Defektní děti., 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 232 s. ISBN 14-020-62.2. KYSUČAN, J. 1982. Úvod do psychopedie. 1. vyd. Olomouc: Rektorát Univerzity Palackého. 135 s.3. KYSUČAN, J.; KUJA, J. 1998. Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky. 1. vyd. Olomouc: UP. 99
s. ISBN 80-7067-677-9.4. LECHTA, V. et al. 1990. Logopedické repetitorium. Bratislava: SPN. 278 s. ISBN 80-08-00447-9.5. LECHTA, V. 2010. Základy inkluzivní pedagogiky: dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. 1.
vyd. Praha: Portál. 440 s. ISBN 978-80-7367-679-7.6. LUDÍKOVÁ, L. 1988. Tyflopedie. 1. vyd. Olomouc: UP. 69 s.7. Michalík, J. 2005. Holokaust – jeho méně známá stránka. In: Postižený člověk v dějinách. Hradec Králové:
Gaudeamus, s 47–58. ISBN 80-7041017-5.8. Michalík, J. 2006. Postavení osob s postižením v právním řádu starého Říma (příspěvek k dějinám speciální
pedagogiky). E-Pedagogium. roč. 2006, č. 1. ISSN 1213-7499.9. MONATOVÁ, L. 1998. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. 2. vyd. Brno: Paido. 85 s. ISBN 80-
85931-60-5.10. PRINICH, V. 1943. Vývoj logopedie v Čechách a na Moravě. Úchylná mládež. roč. XIX, č. 5, s. 228–229.11. RENOTIÉROVÁ, M. 2002. Somatopedické minimum. 1. vyd. Olomouc: UP, 85 s. ISBN 80-244-0532-6.12. RENOTIÉROVÁ, M. 2007. Některé osobnosti oboru somatopedie v českých zemích: přátelé jedinců
s tělesným postižením. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci. 192 s. ISBN 978-80-244-1861-2.13. SLOWÍK, J. 2007. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada. 160 s. ISBN 978-80-247-1733-3.14. SOVÁK, M. 1980. Nárys speciální pedagogiky. 4. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 234 s. ISBN
14-628-80.15. VALENTA, M.; MÜLLER, O. 2003. Psychopedie: teoretické základy a metodika. 1. vyd. Praha: Parta. 439 s.
ISBN 80-7320-039-2.
Seznam doporučené literatury:
1. ČERNÝ, V. Historický vývoj vzdělání a výchovy hluchoněmých. 1. vyd. České Budějovice: Státní nakladatelství. 92 s. 1934.
2. KÁBELE, F.; KRACÍK, J. Nárys vývoje péče o mládež tělesně postiženou, nemocnou a zdravotně oslabenou. 1. vyd. Praha: UK. 69 s. 1982.
Internetové zdroje:
1. MÁZEROVÁ, R. 1999. Kultura komunity neslyšících v České republice: Nástin historie komunity neslyšících do roku 1938. [online] Budapest: Open Society Institute. Dostupné z: http://rss.archives.ceu.hu/archive/00001035/01/36.pdf.
