1. Ústní lidová slovesnost, dětský slovesný folklór, literatura,

písemnictví a slovesnost

- ústní lidová slovesnost je jednou z nejdůležitějších součástí lidové kultury, tzv. folkloru

- jedná se o tvorbu lidu, která je předávána pouze ústně, vyjadřuje lidový názor na život,

optimismus, touhu po svobodě apod.

KDY

- objevuje se již od pravěku, v době prehistorické, před vynalezením písma (závislost člověka

na přírodě, strach z nevysvětlitelných jevů - snaha naklonit si nadpřirozené síly, prosba o

ochranu, lov a úrodu) - u nás vznikla v dobách, kdy ještě nebylo známo písmo a byla

udržována ústním podáním - šlo o dobu před 9. stoletím (před cyrilometodějskou misí, která

položila základy vzdělanosti – rok 863) - souběžně jde s písemnou tvorbou až do 13. století.

*- nejstarší slovesné projevy:

obřadní cykly –

roční cyklus (písně a říkadla na vítání rovnodennosti, slunovratu)

rodinný cyklus (narození dítěte, přijímání dítěte mezi dospělé, svatba, smrt)

magické průpovědi – zaříkadla, zaklínadla (rytmická zpěvná forma)

magické obřady – ustálené věty, rytmické, pronášely se zpěvavě, spjaty s pohybem-

Největšího rozmachu dosáhla úls. v 17. a 18. století. - doba středověku, u nás zejména doba

pobělohorská (Po vydání tzv. Obnoveného zřízení zemského, které mimo jiné

zrovnoprávňovalo němčinu s češtinou a povolovalo jen katolické náboženství, česky psaná

literatura vymizela. Rozvíjela se pouze ústní lidová slovesnost. Např. pověsti (Blaničtí rytíři),

pohádky s postavou Honzy, zpívané balady (Osiřelo dítě), lyrické lidové písně (O robotě a

verbířství). Ve městech vznikaly tzv. jarmareční neboli kramářské písně. Náměty byly

tragické, ale zpracování působilo až komicky, plnily funkci zpravodajskou a výchovnou.) -

návrat zaznamenala v 18. – 19. století během doby Českého národního obrození, kdy

usilovala o kulturní svébytnost národa, uchování českého jazyka (úředním jazykem němčina)

a o zachování demokratického charakteru slovenské tvorby – sbírání a vydávání ústní lidové

slovesnosti (Němcová,….)

- úls se vyvíjí dodnes (např. anekdoty, veškeré ústní vtipy apod.)

ZNAKY

- ústní tradování – předávala se z generace na generaci

- anonymita autora

- kolektivnost (jedinec a myšlení všech, majetek celého národa)

- variabilita (neustálený text, obměny od vypravěče k vypravěči – dána časově a místně –

podle oblasti)

- častým rysem vstupní a závěrečná formule (např. „Za devatero horami…“ nebo „Jestli

neumřeli, …“)

- jendoduchost, dialogy, opakování slovních spojení apod….

FUNKCE

- zábavná

- mravní, poučná (ponaučení)

- soudržná (hlavním cílem udržet lid pohromadě)

- zpravodajská

SBĚRATELÉ ÚLS

- F.L.Čelakovský (slovanské národní písně, přísloví)

- K.J.Erben (české písně a říkadla, pohádky)

- B.Němcová (pohádky)

- J.Š.Kubín (vyprávění z Podkrkonoší, pohádky)

- J.Jindřich (písně z jižních Čech)

- F.Sušil, F.Bartoš, L.Janáček (moravské písně)

- J.Kollár, P.J.Šafařík (slovenské písně)

DRUHY

1) Lyrika

Píseň – lyrický útvar lidové slovesnosti, úzce spjatý s melodií a pohyby (tancem)

- pracovní –pravidelný rytmus (písně mlatců, oráčů, pradlen…)

- obřadní – písně svatební, smuteční, vítání jara, dožínkové, koledy

- milostné – často srovnávání přírody s lidskými city

- vojenské (rekrutské) - se společenskými náměty – vznik ve středověku, vyjadřují nenávist k

pánům a odpor k robotě

- zbojnické

- ukolébavky

- jarmareční (kramářské)

Sběratelé: F. L. Čelakovský (Slovanské národní písně), K J. Erben (Prostonárodní české písně

a říkadla), J. Kollár (slovenské lidové písně), František Bartoš (moravské písně), F. Sušil

(české písně)

2) Epika

Lidová balada - lyrickoepický útvar s dramatickým dějem a tragickým závěrem, tragédie je

způsobena porušením mravních zákonů - fantastická (boj proti nadpřirozeným silám) -

sociální (boj se společností a sociálními problémy) - umělá (též moderní)

Pohádka - prozaické vypravování s nepravděpodobným dějem, který se nevztahuje k určité

době, místu či osobě; odráží život jak jej vidí a hodnotí lid, vyjadřuje touhu po spravedlnosti a

víru ve vítězství dobra (optimistické ladění); vystupují v ní nadpřirozené – pohádkové bytosti

- fantastické (kouzelné) – vystupují nadpřirozené bytosti (Pták ohnivák,Tři zlaté vlasy děda

Vševěda,S čerty nejsou žerty) - legendární – bibličtí hrdinové; I.Olbracht - novelistické

(žertovné) – vítězí chytrost nad hlouposti (pohádky o hloupém Honzovi) - zvířecí – zvířata

vystupují jako lidé (O kohoutkovi a slepičce,Ošklivé káčátko) *Na podkladě lidových

pohádek vznikaly později pohádky uměléů H.CH.Anderson, O.Sekora, Fr.Hrubín (Pohádka z

tisíce a jedné noci), A.Lingrenová

Pověst – epická skladba, lidové vyprávění, jehož základem je skutečná událost, váže se k

určitému místu, době a historickým osobám.

národní - kmenové - místní (o hradech a zámcích) - bohatýrské - heraldické (původ znaků a

erbů) Nejvýznamnější výbory: Staré pověsti české (A. Jirásek), Ze starých letopisů (I.

Olbracht)

Báje (mýtus) – prozaické nebo veršované vypravování o nadpřirozených bytostech; obsahuje

názory na svět, jeho dění a zákonitosti Nejvýznamnější sbírky: Staré řecké báje a pověsti

(Eduard Petiška)

Bajka – prozaické nebo veršované vyprávění blízké pohádce o zvířatech; zvířatům jsou

přisuzovány lidské vlastnosti; mají mravoučný charakter Tvůrci: Ezop, La Fontaine, Krylov

3) Lidové drama

lidové hry vánoční nebo velikonoční, hry o světcích Na počátku 19. století dochází k

rozmachu loutkového divadla; především hry o Kašpárkovi (Matěj Kopecký)

4) Malé druhové formy

Pranostika – přísloví a pořekadla zahrnující zkušeností s počasím (Medardova kápě – čtyřicet

dní kape)

Přísloví – zhuštěná moudrost lidu založená na životních zkušenostech, má poučný obsah

Pořekadla – ustálené věty vtipně vyjadřující nějakou skutečnost (Hledí jak tele na nové vrata)

Zaříkadla – říkadla, kterým se přisuzovala zvláštní moc

Hádanka – lit. forma naznačující několika neobvyklými pohledy určitý předmět tak, aby

zůstal utajen

Dětská říkadla a rozpočitadla

LITERATURA A PÍSEMNICTVÍ Počátky slovesného umění Nejstarší slovesné projevy se objevují už v pravěku. Lidé si s pocitem strachu začali vykládat přírodní

dění jako činnost bohů a démonů. Za snahy naklonit si bohy vznikají magické obřady provázené

tancem, zpěvem - magická zaklínadla, zaříkadla,ty měli zajistit zdar v lovu a úrodu.

Při polní práci lidé nabývali vědomosti - vznikaly pranostiky, (např.: únor bílý, pole sílí). Vznikala

pořekadla a přísloví.

Nejstarší písemnictví (starověké mimoevropské literatury)

První literární památka vznikla před 30 000 lety.

Základem pro evropskou kulturu se stala kultura antická, ale ještě před vznikem antické kultury,

vznikala literatura na Předním Východě (v povodí velkých řek Eufrat, Tigrid, Ganga, Indus a Nil)

Písemnictví Mezopotámie je považováno za základ klínového písma, hliněné destičky. Vzniká zde

epos o Gilgamešovi - považován za nejstarší epos na světě. Epos měl vliv na Bibli.

Chamurapiho zákoník - sbírka zákonů babylonského krále (Jestliže syn udeří svého otce, uříznou mu

ruku.)

Egypt- Kniha mrtvých

Indie- Kamasutra

Persie- Zarathustra, Tisíc vyprávění (později Pohádky tisíce a jedné noci)

Čína- Kniha promněn

Arábie- Korán

Řecká literatura Dva nejstarší eposy jsou připisovány slepému básníkovi Homérovi- Ilias a Odyssea.

Aischylos- Spoutaný Prométheus

Sofoklés- Antigona

Euripidés- Médea

Platón- sepsal Sokratovy rozmluvy

Římská literatura Titus Plautus - 21 komedií

Amfitryon- Komedie O hrnci

Cicero- Řeči proti Catilinovi

Publius Vergilius Maro -Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické

Středověká literatura evropská (2 tis. př.n.l. – 476 n.l.) Byla psána převážně v latině a řečtině,

(literatura náboženská - pro církevní účely).

píseň o Rollandovi (Francie)

píseň o Cidovi (Španělsko)

píseň o Nibelunzích (Německo)

píseň o pluku Igorově (Rusko)

Tristan a Izolda (Francie)

Počátky české literatury ve staroslověnském a latinském jazyce

(pol. 9.století – poč.13. století) Cyril a Metoděj

Počátky psané literatury na našem území souvisí s utvářením Velkomoravské říše.

(9.-10.století – staroslověnština

počátek 10.-11.století – latina+staroslověnština

první stopy čj již v 11. a zejména ve 12.století

konec 11.-12.století – latina

přelom 13.a14.století – vyspělý literární jazyk)

Byzantská mise = Velkomoravský kníže Rastislav požádal r.862 byzantského císaře Michaela III. o

vysláni křesťanské mise.

Význam mise: výchova domácích duchovních

posílení církve (církev byla zároveň oporou panovníka)

šíření křesťanství v jazyce, který bude pro lid srozumitelný

– Evangelia

– prohlášení PROGLAS („reklama na Evangelia“) -

zdůrazňuje právo člověka na vzdělání a kulturu v mateřském jazyce

Proglas – ,,Chci raději pět slov pověděti a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli

deset tisíc slov nesrozumitelných.¨

Panonské legendy (konec 9.století) – pojednávají o životě Cyrila a Metoděje – Život Konstantinův a

Život Metodějův → dnes nejsou legendy → jde pouze o životopisy – jsou obhajobou jejich díla, činů a

skutků.

Rozvoj staroslověnské bohoslužby skončil po smrti Metoděje, jeho žáci byli vypuzeni ze země.

Útočiště našli v Sázavském klášteře (= nejvýznamnější středisko literatury).

Literatura staroslověnská byla vytlačována latinou.

Vznikají legendy oslavující sv. Václava (český světec) – psáno staroslověnsky

Literatura ve staroslověnštině končí v Českých zemích v 11.-12.století, ale úplně nevymizela – její

prvky obsahují například duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny

Tvorba v latinském jazyce Kosmova kronika – Kosmas (děkan Svatovítské katedrály) r.1125 – kronika líčí české dějiny až do

roku

1125 – psána latinsky

Počátky českého písemnictví v českém jazyce Píseň- Svatý Václave (funkce hymny)

Přelom 13.-14.století.

Rozvíjí se města a vzdělanost – literaturu začínají psát i lidé neduchovní.

díla: v češtině – Ostravská píseň

Kunhutina modlitba

epos Alexandreis = veršovaný epos o Alexandru Velikém

Dalimilova kronika – nejstarší česky psaná kronika, líčí českou minulost (od příchodu Praotce Čecha –

rok 1314), není historicky spolehlivá.

O selské kněžně Boženě

Literatura za vlády Karla IV. (1346-1378) Vita Caroli – Život Karlův

vznikají legendy,milostná lyrika, žákovská poezie…

o sv. Kateřině

(Kateřina Alexandrijská = patronka filozofické fakulty university Karlovy, krásná, učená

dívka z královského rodu zasnoubena s císařem, obrátila na křesťanství 50 pohanských

mistrů. Zemřela mučednickou smrtí pro oddanost Kristu.)

Dřevo se listem odieva

Trojánská kronika – původně I. Českou tištěnou knihou

Píseň veselé chudiny – skladba o bídě žáků

Podkoní a žák -sociální satira

(kritizuje nedostatky ve společnosti, obsahuje Hradecký rukopis.)

Desatero kazanie božie

Satiry o řemeslnících a konšelích

Bajka o lišce a džbánu

drama Mastičkář

Roku 1445- Johanes Gutenberk vynalezl knihtisk.

2. Pojem, specifičnost, funkce a obsahová struktura lit pro d a m,

literární kategorie, druhy, žánry, žánrová skladba d l

Obsah pojmu literatura pro děti a mládež a jeho synonym (literatura pro mládež, dětská

literatura, aj.) současná literární teorie vymezuje jako tu část literární tvorby, která odpovídá

recepci věkově ohraničeného okruhu čtenářů – dětí a mládeže zpravidla do 14 – 15 let.

V užším významu pojem literatura pro děti a mládež užíváme pouze k označení literatury,

která je pro děti a mládež záměrně vytvořena, v širším významu pod tento pojem zahrnujeme

nejen všechna díla vytvářená pro mládež, ale také rozsáhlou oblast děl pro dospělé čtenáře,

která si mládež čtenářsky přisvojila.

Specifičnost literatury pro děti a mládež je určena souborem rysů, kterými se tato část

literatury odlišuje od literárních děl pro dospělé.

Znaky:

1. zřetel k psychickým zvláštnostem dětského čtenáře,

2. zvýšená poznávací funkce literatury pro děti a mládež,

3. z psychických zvláštností dětského čtenáře plynoucí specifické znaky uměleckého obrazu.

Specifické rysy dětských knih jsou tím zřetelnější, čím je nižší věk předpokládaného

vnímatele.

1. období mladšího věku

- popěvky, říkadla, leporela

2. období předškolního věku

- lidová pohádka, autorská pohádka,

- hlavně veršované texty, říkadla, ukolébavky, jazykolamy, rozpočitadla

3. období mladšího školního věku ( 7 – 11 let )

- lidová i umělá poezie, lidová i autorská pohádka, pověst, příběh s dětským hrdinou,

dobrodružný příběh.

4. starší školní věk ( pubescence )

- příběhy o dospívání (dívky), literatura dobrodružná, fantazy, naučná a populární literatura.

Specifičnost literatury pro děti a mládež vycházející z chápání dětského čtenáře a jeho potřeb

v plném rozsahu i ve všech souvislostech je charakteristická uvědoměním si těch faktorů a

funkcí, které jeho potřeby naplňují.

Funkce literatury pro děti a mládež:

a) Didaktická (výchovná) – probouzí v dětech kladný vztah k rodné řeči, vštěpuje jim

základní vědomosti o mravních hodnotách (např. bajka, pohádka),

b) Poznávací – nenásilnou formou je seznamuje s okolním světem (např. dětské

encyklopedie),

c) Imaginativní „magická“ – rozvíjí dětskou fantazii a představivost (např. pohádky,

nonsensová poezie = humorná poezie, založená na hře se slovy).

Obsahová struktura literatury – tvoří ji 3 základní složky

1. literární tvorba intencionální – záměrná (už při vzniku je určena dětem),

2. literární tvorba neintencionální – nezáměrná (Robinson Crusoe, Gulliverovy cesty),

3. lidová slovesnost

Literární kategorie Poezie: = básnictví = lit. psaná veršem, tj. řečí vázanou rytmicky i melodicky

- patřila k nejstarším projevům slovesné umělecké tvorby (už prvobytně pospolná

společnost provázela kulturní a náboženské obřady, tancem a hudbou), v 17. stol. se

osamostatnila od prózy

Próza: byla tehdy psána díla filoz., historická a řečnická

- zobrazuje vnější předmětné skutečnosti, přirozeně členěné na logické celky.

Druhy Lyrika - vznikla z řeckého „lyrika melé“ – lyrou doprovázené verše, typická pro poezii,

vyjadřuje dojmy, city, snaží se zachytit skutečnost v jedinečném okamžiku, tato díla mohou

obsahovat epické prvky – náznak děje, postavy

Epika – z řeckého „epikos“ – výpravný, dějový, vychází z děje, vypráví příběh s postavami,

prostředím, většinou je psána v próze

Drama – z řeckého „dráma“ – čin, skutek, založeno na ději – odvíjí se prostřednictvím přímé

řeči – dialog i monolog, dramatická díla předpokládají uvedení na scéně, někdy je děj

zarámován prologem a epilogem – prolog naznačuje děj, epilog vyjadřuje jeho smysl, dlouho

byla dramata pouze ve verších.

Literární druhy se nemění, měnit se mohou literární žánry.

Druhové formy

Lyrika – přírodní, milostná, duchovní.

Epika - velká – román, epos,

- střední – povídky, novely,

- malá – příběhy, bajky.

Drama – historická, absurdní

Žánry Žánry epické

Anekdoty – původně se tradovaly ústně, miniaturní humorné příběhy s výraznou pointou,

často ke zesměšnění určitého jevu.

Historka – krátké vyprávění formálně i obsahově jednoduché zakončené pointou, stávají se

součástí rozsáhlejších děl – Kosmova kronika česká, Švejk.

Bajka – alegorický příběh psaný veršem i prózou. Na jeho konci je nějaké mravoučné

poučení. Hlavní postavy jsou zvířata s lidskými vlastnostmi, vznikla už ve starověku, byla

rozšířena v orientu, zakladatelem evropské je Ezop, další autoři – Jean de La Fontain, Ivan

Andrejevič Krylov, Karel Čapek…

Báje (mýty) – příběh o tom, jak si lidé vykládali svět, báje o původu člověka, fantastická

vyprávění

Legenda – veršované nebo prozaické vyprávění o životě svatých, například „Život

Konstantina a Metoděje“

Pověst – příběh odehrávající se v minulosti, vážou se k určitému místu, historii, vzniku erbu,

rodové, legendární – lidová zpracování umělých legend a náboženských látek; pověsti o

původu země – jednoduchý děj, např. Jiráskovy „Staré pověsti české“.

Pohádka – žánr ústní lidové slovesnosti, netýká se historické události, má šťastný konec,

vymyšlený děj – nadpřirozené bytosti, slovní vazby jako „Bylo nebylo“, „zazvonil zvonec...“,

mluvící zvířata, dobro vítězí nad zlem, pohádky: lidové – vznikly mezi lidem, umělé -

pohádky Hanse Christiana Andersena, Oskara Wilda, Karla Čapka, Jana Wericha...

Povídka – kratší vypravování s malým počtem postav, poměrně jednoduchý děj, vznikla na

počátku 19. století v romantismu, dobrodružná, historická, psychologická, humorná, s

idylickým pohledem na svět – humoreska

Novela – z italského „novella“ – povídka, blíží se povídce, sleduje jednu časově omezenou

linii, vyžaduje pointu, vznikla v renesanci

Romaneto – žánrová forma novely, nadpřirozené motivy, v závěru jsou logicky vysvětlené,

prvky detektivky, humoru a science-fiction, autor např. Jakub Arbes

Epos – rozsáhlé veršovaná vyprávění, zaznamenané mýty, popřípadě významné události

v životě určitého národa, činy mimořádných osobností, spousta postav, děj je spletitý, rozvíjí

se zvolna, bývá doplněn rozsáhlými popisy, např. „Epos o Gilgamešovi“

Román – z francouzského „la conte roman“, má mnoho postav, spletité osudy na

nejrůznějších prostředích v delším čase, má velkou tematickou šíři, má různé umělecké

prostředky, historický, psychologický, vznikají románové kroniky – „Sága rodu Forsytů“ –

John Galworthy, román-řeka – Romain Rolland: „Jan Kryštof“

Žánry lyricko-epické

Balada – vážná, tragicky laděná báseň, děj – dramatický s rychlým spádem, často se tu

objevuje kontrast, původně lidová taneční báseň s milostnou tematikou, někde vystupují

nadpřirozené bytosti, sociální balady, významný žánr lidové slovesnosti

Romance – vznikla ve Španělsku jako zvláštní forma písně, kratší báseň většinou milostná,

např. Jan Neruda – sbírka „Balady a romance“

Básnická povídka – vznikla v romantismu, rozsáhlá lyricko-epická báseň, děj je mnohdy jen

naznačen a podřizuje se autorovým citům, např. Georg Gordon Byron – byronská povídka –

ovlivnil Karla Hynka Máchu a Lermontova, v Rusku název „poema“

Žánry lyrické

Píseň – texty určené ke zpívání, texty s nápěvem, stojí na pomezí umění slovesného a

hudebního, žánr lidové slovesnosti, písně – milostné, pracovní, vojenské, pohřební,

ukolébavky, kabaretní, chansony.

Elegie – pojem vznikl ve starém Řecku, začal označovat tesknou píseň, často smutek ze ztráty

blízké osoby, vlasti či ideálu, Ovidius – marně toužil po návratu z vyhnanství, Karel Havlíček

Borovský „Tyrolské elegie“.

Hymnus – z řeckého „hymnos“ – chvalozpěv, původně kultovní píseň oslavující bohy

Apollóna, Dionýsa, později i hrdiny a jejich činy.

Óda – z řeckého „ódé“ – píseň, původně jakákoli píseň zpívaná za doprovodu hudby, později

báseň oslavující něco velkého a vznešeného – vlast, přírodu, lásku…

Žalmy – prosebné, děkovné a oslavné básně, nejznámější židovské – Kniha žalmů.

Epigram – nápis na hrobě, pomníku, chrámu, později satiristický – protestuje proti

negativním vlivům společnosti.

Pásmo – delší báseň sestavená jako volný sled pocitů, dojmů, myšlenek a představ. Chce

zobrazit skutečnost z více úhlů pohledu.

Žánry dramatické

Počátky divadla spadají do starověkého Řecka, zde vzniká tragédie a komedie. Už od dob

Aristotela byla tragédie spojována s vyšším stylem, komedie zachycovala špatné lidské

vlastnosti a lidi níže společensky postavené.

Tragédie – hra s chmurným dějem a tragickým koncem.

Komedie – zachycuje skutečnost z veselejší stránky, končí optimisticky.

Činohra – vznikla v 18. století. Jsou v ní prvky tragédie i komedie. Zakončení není zcela

tragické, nejběžnější dramatický žánr.

Veselohra – komediálně laděná činoherní text.

Melodram – hudbou doprovázený přednes básnického textu.

Tragikomedie – tragika i veselejší stránka.

Absurdní drama – zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou, ukazuje člověka, který je ohrožen

mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil

Aktovka – hra s jedním jednáním.

Monodrama – divadelní výstup jednoho herce

Žánrová skladba dětské literatury Rozdělení podle věku

3-6 let (předškolní věk) - leporela, omalovánky, říkadla, hádanky, příběhy (nejlépe se zvířaty).

6-11 let (mladší školní věk) - pohádky, povídky ze života dětí, příběhy z přírody, dobrodružné

texty, rytmické verše.

11-15 let (školní věk) - dobrodružná literatura (western, indiánky), encyklopedie, dívčí

romány.

Pohádka:

- smyšlené vypravování, v němž vystupují nadpřirozené bytosti a dobro vítězí nad zlem

- napínavost, kouzelné a fantazijní prvky, mravní tendence

- zápas s přírodou a sociálními křivdami

- překonání překážek pomocí nadpřirozených bytostí

- chudý člověk dojde ke štěstí, spravedlnosti a bohatství, zlo je potrestáno

- zvířecí, kouzelné, legendární, novelistické, humorné

- 4 znaky pohádkového stylu (jedna dimenze – realita i magično na stejné úrovni, zploštění –

chybí vnitřní i okolní svět postav, izolace a vztahovost – nositelé děje izolováni, ztráta

skutečnosti)

- sběratelé ústní lidové slovesnosti - Erben, Němcová, Čelakovský, V. Tille, J. Š. Kubín

- V. M. Kramerius – vydával čarodějné pohádky

- F. B. Tomsa – Veselá přástevnice (první pohádkový soubor)

- K. J. Erben – České pohádky (Zlatovláska, Otesánek, Tři zlaté vlasy děda Vševěda,…)

- B. Němcová – Čert a Káča, Chytrá horákyně, Hloupý Honza,…

- regionální autoři – Hruška, J. Š. Baar (Chodsko)

- autorská umělá pohádka – děj probíhá v současnosti nebo v nedávné minulosti, neváže se

fantastikou kouzelných lidových pohádek - E. Krásnohorská (Pohádky naší babičky), K. a J.

Čapkovi (Devatero pohádek), K. Čapek (Nůše pohádek), M. Majerová (Čarovný svět), J.

Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce, J. Drda (Dalskabáty, hříšná ves)

- moderní autorská pohádka – V. Čtvrtek (Rumcajs, O Česílkovi, Křemílek a Vochomůrka),

E. Petiška (Pohádkový dědeček), B. Říha (O letadélku Káněti)

- pohádky s přírodní tématikou – J. Karafiát (Broučci), O. Sekora (Ferda mravenec, Brouk

Pytlík, Kuře Napipi a jeho přátelé)

- světová pohádka – H. Ch. Andersen, bratři Grimmové, O. Wilde, C. Collodi (Pinocchio), A.

de Saint Exupéry (Malý princ), A. A. Milne (Medvídek Pú)

Pověst:

- historický příběh s pravdivým jádrem (prozaický výpravný žánr, v němž se vedle

fantastických prvků objevují i reálné souvislosti s konkrétními historickými osobami, s

určitým – místně i časově přesně vymezeným prostředím, s událostmi, jež se staly)

- pochází z ústní lidové slovesnosti

- místní, etologické (vznik Země, nebe, původ člověka), erbovní a rodové, démonické (víly,

vodníci, čarodějové), historické (odrážejí poměry v minulosti – o obyčejných lidech, původ

v lidové slovesnosti)

- lidová pověst – básnický nebo prozaický literární útvar, z činů hlavních postav plyne

ponaučení; o založení českého státu – pověsti o sv. Václavu a o Karlu IV.; antifeudální – o

obyčejných lidech (Kozina)

- sběratelé pověstí: K. J. Erben (Vybrané báje a pověsti slovanské, Výběr z bájí a pověstí

národních), P. Wenig (Pověsti o hradech, Věnec českých pověstí)

- umělá pověst – V. B. Třebízský (Národní pohádky a pověsti), A. Jirásek (Staré pověsti

české), K. V. Rais (Pověsti ze starých hradů), I. Olbracht (Biblické příběhy, Ze starých

letopisů), E. Petiška (Příběhy, na které svítilo slunce)

Báj:

- smyšlené historické vyprávění

- lidé si je vymýšleli, aby si vysvětlili podstatu světa

- původně epický, ústně tradovaný útvar

- náměty: démoni světa, stvoření člověka, původ přírodních dějů, podstata lidské přirozenosti,

otázky práva, práce, války

- vlastní báje = mýty – řeší poznání naivního člověka starší doby

- o hrdinech – Odysseus, Trojské války

- fantazijní

- mytologie – řecká, germánská, slovanská

- autoři – viz pověst

Bajka:

- krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého příběhu založené na alegorii

(jinotaj)

- míří k obecně platnému nebo mravnímu ponaučení (pointa)

- účel estetický a praktický

- neuplatňují se zázraky a kouzla

- původ asi na Blízkém Východě a sumersko-babylonské kultuře

- linie – evropská (alegorie ze světa zvířat – personifikace určitého typu lidí

s charakteristickými vlastnostmi) a indická (linie indické bajky)

- autoři – Jan Albín z Bělé (přehled evropských bajek, 16. století), A. J. Puchmajer

(obrozenecká éra), A. Heyduk, E. Krásnohorská, J. V. Sládek, J. F. Hruška, I. Olbracht ( O

mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách), B. Říha, K. Čapek

Povídka s dětským hrdinou:

- začíná se utvářet v době národního obrození (sloužila ke vzdělávání a k výchovným

potřebám tehdejší školy a církve, postrádala estetickou kvalitu)

- v 2. polovině 19. století – zábavná četba formou povídek – původně určena dospělým (F.

Pravda – Štěpánův Vít se učí na kněze, K. Světlá- Prózy z Podještědí)

- ve světě – Ch. Dickens (Olier Twist, David Copperfield), J. Verne (Děti kapitána Granta)

- díla idylizující obraz dětství (Babička)

- 20. – 30. léta 20. století – rozvoj příběhu se sociální tématikou (A. Lindgrenová, E. Kästner

– Emil a detektivové, V. Řezáč – Poplach v Kovářské uličce)

- školní povídka – orientována na chlapce (V. Steklač – Bořík, Aleš a spol.)

- próza s dívčí hrdinkou – od národního obrození (E. Krásnohorská), rozvoj ve 20. století (H.

Šmahelová – Velké trápení, S. Rudolf Metráček, V. Stýblová, I. Hercíková

3. Poezie pro děti, pověst, bajka

Poezie patří spolu s pohádkou a povídkou ze života dětí k základním žánrům dětské četby.

Významnou roli sehrává zvláště u posluchačů a čtenářů předškolního a mladšího školního

věku.

Poezie je dokáže oslovit hlavně emocionální působností, personifikovaným obrazem

skutečnosti,

pravidelným rytmem, zvučným rýmem a melodickým vyzněním.

1. LIDOVÁ – FOLKLÓRNÍ: se jeví nosným především tím, že jeho prostřednictvím začíná

dítě

navazovat kontakt s okolím, oslovuje spoluhráče, zvířata, stává se aktivní součástí světa.

2. UMĚLÁ

Karel Alois Vinařický – literární kritik, básník, kněz, didaktické básničky, slabikář Abeceda

česká

Karel Jaromír Erben – Písně národní v Čechách, Prostonárodní české písně a říkadla

František Bartoš - Naše děti, Kytice z národních písní moravských

Josef Václav Sládek – říkadla, písně - Zlatý Máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky, Zlaté

slunce, bílý den

Josef Kožíšek – básně - Na výsluní, Polámal se mraveneček, Poupata, Studánka

Karel Václav Rais - Cestička k domovu

Vítězslav Nezval - Anička, skřítek a slaměný Hubert

František Halas – Ladění, Do usínání

František Hrubín - Říkejte si abecedu, Školákům rok, Modré nebe (obrázky J. Čapek), Ladův

veselý přírodopis, Mánesův orloj, Říkejte si se mnou, Kuřátko a obilí – Dvakrát sedm

pohádek

Jan Čarek - Čarokruh

Jaroslav Seifert - Šel malíř chudě do světa, Koulelo se, koulelo, Maminka

Miroslav Florian - Jaro, napověz, Třesky plesky

Jiří Žáček - Aprílová škola, Bajky a nebajky pro malé děti, Počítání oveček, Kdo nevěří, ať

tam běží, Abeceda, Kamarádi zvířátka, Nemalujte čerta na zeď

Milena Lukešová - Jak je bosé noze v rose, Kde dávají sloni dobrou noc, Klára a skorodům,

Nahej v trní

Jan Skácel – Uspávanky, Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne

Pověst - jde o kratší prozaický útvar folklorní epiky, vyznačuje se jednoduchým dějem s

jedinou zápletkou, příběhy mohou být často upraveny (líbivost a dramatičnosti děje), pověst

je také brána jako historický zdroj s rezervou (často pozměněn), výskyt v podobě poezie a

prózy, váže se na konkrétní místo a čas, námětem je skutečná událost a historicky doložená

fakta, výskyt kouzelných prvků, časté a spravedlivé potrestání viníka, vítězství dobra nad

zlem, námětem je skutečná událost, situovaná do určitého místa a času, obsahuje životní

osudy konkrétních osob

Rozdělení pověstí na:

pověst o městech, pověst o hradech, pověst o erbech, pověst o chytrácích, pověst o silácích,

pověsti o císaři, pověsti pověrečné, pověsti démonologická, pověsti historické

Další dělení:

LIDOVÉ – jsou začleněné do našeho písemnictví v podobě písemnictví a záznamů

UMĚLÉ – čerpaly z kronik, legend a mýtů

MÍSTNÍ – mají vztah k dané lokalitě a kraji, vysvětlují původ příběhu

Představitelé

Alois Jirásek - Staré pověsti České

O ČECHOVI, O KROKOVI A JEHO DCERÁCH, O BIVOJI, O LIBUŠI, O PŘEMYSLOVI,

LIBUŠINA PROROCTVÍ, DÍVČÍ VÁLKA, O KŘESOMYSLI A HORYMÍROVI, LUCKÁ

VÁLKA, DURYNK A MEHLAN…

Eduard Petiška - Staré báje a pověsti, Příběhy tisíce a jedné noci, O motýli,který zpíval,

Pohádkový dědeček, Velká cetsa k malým dětem…

Jan Pilař - Jabloňový sad, Stesk Orfeův..

Bajka

literární útvar, který vznikl pravděpodobně v 6.stol. př. n. l., za zakladatele je považován

Ezop, základ bajky tvoří alegorie – kdy zvířata jednají jako lidé a z příběhu vzejde poučení,

kritika, krátké, nebo prozaické vyprávění, představuje souhrn postojů a poznatků, předmětem

hodnocení je člověk a jeho charakter, chování, jednání a vztahy, dříve pouze pro dospělé

čtenáře, dnes součástí četby pro předškolní děti a děti ran. školního věku

Představitelé

Ivan Olbracht - N.Š. Loupežník, Golet v údolí, žalář nejtemnější, Biblické příběhy…

Václav Tille, (V. Říha) – Paleček, Nebojsa, Letní noc..

Josef Lada – Ezopské bajky, Kocour Mikeš, Bajky, Ladovy pohádky, Straky na vrbě, Bubáci

a hastrmani, kocour Mikeš, O chytré kmotře lišce, Moje abeceda…

4. Lidová pohádka, autorská pohádka

CHARAKTERISTIKA LIDOVÉ POHÁDKY:

Pohádka je fantastický příběh, jehož fabule ( souhrn popsaných událostí ) je ověřena

generacemi posluchačů a později čtenářů i diváků

- zábavný, zpravidla prozaický žánr folklorního původu s fantastickým příběhem, je obrazem

čarovného světa. Tento svět, vymykající se přírodním zákonům, funguje podle svého

vlastního řádu. V tomto imaginárním světě, který však přiznává svoji vymyšlenost, vládne

spravedlnost (většinou vítězí dobro nad zlem) a příběh obsahuje zpravidla kouzelné nebo

zázračné motivy.

Znaky, zákonitosti pohádek:

- zázračný obsah, nadpřirozený prostor a děj odehrávající se mimo náš čas, neurčitost času

(kdysi-jednoho krásného dne...) neurčitost prostředí (kdesi, za devatero horami a devatero

řekami)

- stereotypní formule, neurastenická místa - na začátku a na konci-( Bylo nebylo- A dokud

nezemřeli, žijí tam dodnes),

- užívání magických čísel – trichotomie (3, 7, 9) – Tři vlasy děda vševěda

- eliptičnost (vypouštění nedůležitých a málo působivých úseků děje)

- retardace (zpomalování děje, kdy dochází k oddalování rozuzlení)

- opakování motivů a gradující variace (několikeré opakování úkolů, narůstající obtížnost)

- existence kouzelného předmětu ( Popelky střevíček, kouzelná slánka, hrneček atd.)

- čarování (např. zaklínadlo), vstup do jiného světa a zdánlivě neřešitelný úkol

- postavy často nadpřirozené (ježibaba, čert, vodník), antropomorfizované- přisuzování

zvířatům lidské rysy a vlastnost, groteskně zkreslené (Dlouhý, trpaslík) nebo nápadně

typizované (Červená Karkulka, Bystrozraký, Otesánek)

- jasně rozlišené protiklady: dobro a zlo, kladné a záporné postavy, pomocníci a škůdci.

Lidové pohádky byly původně určeny dospělým. Základem jsou pohádky

kouzelné, odvozené z archaických rodových mýtů (např. motivy bolestné zkoušky odolnosti,

představa dočasné symbolické smrti, styk s duchy a znovunarození). Ve zvířecích pohádkách

vystupují v rolích protagonistů zvířata. Tyto pohádky, které se vyznačují zejména

alegoričností ( alegorie - dílo, jehož vlastní smysl je skryt a k porozumění vyžaduje nějaký

klíč) a moralitou (náboženská inspirace s moralizujícími záměry), přecházejí v bajky. O

biblické postavy opírají svůj děj pohádky legendární. Nejmladší vrstvu tvoří pohádky

novelistické. Zdůrazňují každodenní život, typické jsou pro ně postavy řemeslníků a jiných

pracujících lidí, nevyhýbají se sociální problematice (Boháč a chudák).

Lidová pohádka měla své zlaté časy v období romantismu- pramen poznání duše národa, ale i

kánon poezie. Byla snaha zachytit její věrnou podobu, protože žádoucí hodnotou tzv. klasická

adaptace pohádky. Přesto se autoři nebrání některým literárním úpravám v duchu svých

ideálních představ.

Lidové pohádky vznikly v dávných dobách, kdy ještě nebylo známo písmo. Šířily se a

rozvíjely ústním podáním mezi všemi národy. Je zajímavé, že tyto pohádky mají u různých

národů světa podobné rysy- hrdinové mají stejné povahové vlastnosti - krása, nebojácnost,

důvtip, dobrota, laskavost. Nemají ale stejná jména a nejsou si podobni svým zevnějškem.

Do lidových pohádek vypravěči vložili svoje vědomosti, zkušenosti, zvyklosti a rysy krajiny,

v níž žili. Díky tomu, že se lidové pohádky šířily ústně, docházelo k jejich zjednodušování

nebo rozšiřování i komolení.

Snahy o ucelené a samostatné zpracování folklórních pohádek se projevují zhruba od 16. st.-

Snaha učinit z pohádky integrální součást umělecké literatury

Pohádky mé matky Husy - Charles Perrault - sbírka pohádek

Mezi nejznámější světové autory patří:

Bratři Grimmové

Dbali na pedagogický a výchovný záměr. Pohádky musely být pro děti srozumitelné a musely

jim přinášet potěšení, zábavu i poučení o morálních principech. Dětského čtenáře se snaží

vychovávat a vést k tradičním hodnotám. Od této doby se již pohádka stává součástí dětské

literatury. Dílo bratří Grimmů se stalo základem nejen německé, ale i evropské a světové

pohádkové literatury a folkloristiky; ukázali, v čem spočívá význam pohádek a jak je třeba je

dokumentovat. Grimmovské pojetí pohádky v našem prostředí velmi ovlivnilo spousty autorů.

1. Pohádky pro děti a domov

2. Pohádky bratří Grimmů

(Popelka,Sněhurka, Jeníček a Mařenka, Šípková Růženka, Kocour v botách, O Červené

Karkulce )

Karel Jaromír Erben

se věnoval sběru pohádkových látek zhruba od r. 1838. Na jeho pozdějším díle věnovaném

pohádkám se projevila dlouholetá zkušenost odborného přístupu k historickému a

národopisnému materiálu. Mezi 50. a 60. lety vznikla většina jeho nejlepších pohádek,

převážně kouzelného typu.

Připravoval vydání souboru Českých pohádek, ale odváděla jej stále básnická i odborná

činnost.

K soubornému vydání tedy za jeho života nedošlo. Pod názvem České pohádky je vydal až

roku 1905 Václav Tille. Mezi jeho díla se řadí:

1. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečí původních

(slovenské, ruské,polské,české..pohádky)

2. České pohádky

( Zlatovláska,Hrnečku, vař!, Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, Dlouhý, široký a bystrozraký)

Božena Němcová

se zaměřuje spíše na zobrazení lidské zkušenosti, přičemž pohádku pojímá jako povídku ze

života prostého lidu. V letech 1845-1847 vyšlo sedm sešitů Národních báchorek a pověstí.

Němcová přistupovala k pohádkám, na rozdíl od Erbena, bez hlubších znalostí teorie a

folklóru, dovedla se však vcítit do poetiky lidové slovesnosti velmi dobře.

V letech 1857-58 vydala Slovenské pohádky. Sbírku sestavila z přeložených podání

slovenských sběratelů a z vlastních zápisků. Touto sbírkou vrcholí její vypravěčské umění.

Lidové pohádky byly sbírány a zapisovány sběrateli těchto pohádek a mnoha spisovateli

Mezi její pohádky se řadí:

1.Národní báchorky a pověsti(Sedmero krkavců , O neposlušných kozlatech, Princ

Bajaja,Čert a Káča)

2.Slovenské pohádky a pověsti(Sůl nad zlato, O dvanácti měsíčkách, O

Zlatovlásce,Mahulena, krásná panna)

Ve druhé polovině 19. století byly střízlivější a objektivnější postoje k pohádkám. Dvojí

poslání

1) rozšiřovat fond ústních podání pro folkloristické a srovnávací studium

2) obracet se k širší veřejnosti (publikovány časopisecky, ve sbírkách)

→ ohled na mladé čtenáře vedl k stylistickým úpravám a k cenzuře drastických či obscénních

motivů.

Tento postup je společný většině sbírek druhé poloviny 19. století.

Beneš Metod Kulda

- usiluje o obsahovou, stylistickou a jazykovou přesnost

- při sběru uvádí jména vypravěčů, věk, bydliště, zapisuje různé verze

- zaznamenal více než 200 pohádek

- sb. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského (1854)

- sb. Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry (1874-75)

Z ostatních sbírek druhé poloviny 19. století, které dosahovaly sotva průměrné úrovně, se

vymykaly práce:

Františka Bayera- Valašské národní pohádky (1875)

Josefa Stanislava Menšíka- Moravské pohádky a pověsti (1862)

Františka Bartoše- Naše děti (1888)

Františka Mnohoslava Vrány- Moravské národní pohádky a pověsti z okolí němčického

na Hané (1880)

Ve společnosti docházelo ke změnám, jež nezůstaly bez odezvy ani v lidové ústní tradici, ani

ve způsobech literárního ztvárnění pohádek. Na počátku 20. století nebylo snadné pokračovat

ve sběru lidových podání a v tradici jejich klasických úprav. Projevy lidové slovesnosti byly

značně narušeny.

Nejlépe se to podařilo dvěma autorům:

Josef Šimon Baar (1869-1925) - Naše pohádky (1921), Chodské povídky a pohádky (1922)

Jan František Hruška (1865-1937) - chodské pohádky Na Hyjtě

→ oba přistupovali k látkám odborně, hlavně po stránce jazykové, psali chodským dialektem,

uváděli jména vypravěčů atp., snažili se uchovat styl, obsah i stavbu příběhů

Josef Štefan Kubín - zaznamenal již poněkud upadající kulturu Kladska a Podkrkonoší

- Povídky kladské (1908-14)

- Lidové povídky z Českého podkrkonoší (1922-26)

→ pohádky kouzelné, zvířecí i novelistické, anekdoty, legendy, povídky..

- jsou vědecky velmi cenné, protože Kubín přesně zachytil nejen dějové osnovy, ale i dialekt

- vypovídají o neobyčejném výrazovém a poetickém bohatství lidové mluvy

- Kubín také sám tvořil. Jeho tvorba pro děti spadá do let 1924-44 - Hostem u pohádky

(1924), Čarovné kvítí (1925), Nová kytka pohádek (1928) …

MODERNÍ AUTORSKÁ POHÁDKA

- Moderní autorská pohádka je záměrně psaná pro děti, často zde vystupují nepohádkoví

hrdinové např. pošťák, kominík, pilot.

- česká autorská pohádka vychází z folklórní inspirace

- moderní neboli autorská, umělá pohádka vzniká ve 20. letech 20. století.

- autoři čerpají ze života v moderní společnosti, vyslovují své názory na život v ní a zajímají

se o dětského čtenáře. Odráží dětskou fantazii, představivost, obrazotvornost, spontaneitu,

jejich svébytné vidění a interpretaci reality.

- autorům moderní pohádky mohou "napomáhat" v tvorbě i četné vědecké objevy, poznatky z

rostlinné či živočišné říše. Moderní pohádka může mít některé společné body se science

fiction.

- bratři Čapkové, Josef Lada, Vladislav Vančura, Karel Poláček vyprofilovali českou

autorskou pohádku ve 30.letech tak, že se jejich texty staly prototypy moderní pohádky.

Zachovávali narativní podstatu a ustálené rozvržení postav i kouzelnou symboliku, avšak

vše posunuli do moderního světa.

-pro moderní autorskou pohádku je typická konkretizace místa a času, oživování rozmanitých

předmětů, rostlin, zvířat, rušení pohádkové iluze, uvedení civilního prostředí do pohádkového

příběhu.

- 20. století = pohádka ztrácí moralistický aspekt, zdůrazňuje rozlišení dobra a zla v chaosu

moderní doby; dochází k míšení civilních reálií s ryze pohádkovým nebo fantazijním

světem, autoři kladou důraz na potřebu fantazie, která může náš svět obohatit a napravit.

H. Ch. Andersen: považován za zakladatele autorské pohádky. Látku čerpal z lidových

vyprávění, z vlastních zážitků, všímal si sociálních a společenských problémů své doby (19.

století) - např. Děvčátko se sirkami; v ironickém nadhledu zachytil lidské vlastnosti (Císařovy

nové šaty, Slavík).

Jako první oživoval předměty běžného života a pohádky umisťoval do zcela civilního

prostředí (Cínový vojáček; Ošklivé káčátko). Výrazný romantický prvek – Malá mořská víla –

téma sebeobětující a sebezničující lásky (Příběh rusalky). Andersen pojal příběh jako oběť

milujícího tvora, který nepatří do světa lidí, a proto mezi ně nemůže být přijat. V ryze

křesťanském duchu zaznívá touha po duši, kterou lze získat jen prostřednictvím lásky, stejně

jako život darovaný z lásky princi za cenu vlastního života. Princip lidské lásky, podpořený

vírou a nevinností, který dokáže překonat i ďábla, se objevil ve specifické pohádce Sněhová

královna. Text tvoří sedm příběhů - některé z nich k základní dějové linii připíná jen postava

Gerdy - jejich úkolem je ukázat vytrvalost malého děvčátka, které překonává útrapy, ale i

pohodlí a přívětivé přijetí, jež jsou pro Gerdu a její poslání mnohem nebezpečnější.

Andersenův skepticismu se projevil i v tom, že jeho pohádky nemají šťastný konec.

V podtextu jeho pohádek zaznívá totiž přesvědčení, že v tomto světě se lze jen málokdy

dočkat vděku, uznání nebo lásky.

Oscar Wilde - Šťastný princ a jiné pohádky, Dům granátových jablek. Inspirace folklorem se

u Wilda vytrácí, pohádky, vyprávěné básnickým jazykem, jsou plné symbolů, jinotajů,

impresionistických obrazů. Často je střídá břitká ironie a satira. Složitost jazyka a

všudypřítomný skepticismus přiblížily pohádky spíše dospělým.

Carlo Collodi - 19. století; Pinocchiova dobrodružství - starý Gepetto, který touží po synovi

si vyřeže podivného chlapce z polínka. Neposedný Pinocchio lže, podvádí a pokaždé, když

nemluví pravdu mu naroste nos. Příběh má několik rovin - rovinu o lidech, kteří nejsou ničím

víc než tahacími panáky, ale i rovinu o odpovědnosti a jinakosti, která může a nemusí být

handicapem. Dřevěný Pinocchio není skutečným člověkem a musí nalézt sebe sama, aby se

jím stal. Na své cestě od rozmazleného dítěte k člověku musí zažít zradu, zbavit se naivity i

marnivosti a pochopit, že slibovaný Ráj Země hraček v sobě skrývá peklo otroctví. Teprve až

Pinocchio pocítí soucit i lásku, může se stát živým chlapcem.

Lewis Carroll - 19. století; Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, ožívají předměty denního

života (šachy, karty) a zvířata dostávají nečekaně zvýrazněné lidské rysy. V knize řada

slovních a

intelektuálních hříček, paradoxů a kontradikcí (někdy nepřesně označována jako nonsensová

pohádka) - oba příběhy jsou postaveny na pravidlech společenských her (kroket, šachy, karty)

a oba příběhy drží logickou linii. V knize je řada veršů dobře známá anglickým dětem.

Alan Alexander Milne - 1. pol. 20. století; Medvídek Pú, byl napsán pro jeho syna Kryštofa

...jediným moudrým a „dospělým“ je právě malý Kryštůfek Robin, který si ví, vždy rady.

Joanne Kathleen Rowlingová - Harry Potter

Česká autorská pohádka .

Jan Karafiát (konec 19. století) - Broučci - hodnoty a ideály křesťanství.

Největší rozvoj dvacátá a třicátá léta 20. století. Iniciátorem

Karel Čapek - ve folklórní pohádce se vydává hrdina do světa, v Čapkovi do reálného světa

vstupují skřítkové (např. na poště), rusalky netančí na paloučcích, ale stěhují se na plátna kin.

Josef Čapek - Povídání o pejskovi a kočičce

Josef Lada - Mikeš, Bubáci a hastrmani

Ondřej Sekora - Ferda Mravenec, Trampoty brouka Pytlíka

Jiří Wolker - O kominíkovi, O milionáři, který ukradl Slunce;

Pohádkový příběh, který se odehrává v současném světě a do kterého se omylem, ale ku

prospěchuvšech, zamotají nadpřirozené bytosti

V. Vančura - Kubula a Kuba Kubikula

František Hrubín - překlady francouzských (Kráska a zvíře) a německých pohádek, Pohádky

tisíce a jedné noci

Jan Werich - Fimfárum

5. otázka - Příběhová próza ze života dětí a próza s přírodní

tématikou a se zvířecím hrdinou

Patří k významným žánrům dětské literatury, nejfrekventovanější žánr v 2. pol. 20. st.

Pro děti mladšího školního věku je určená próza s referenčním hrdinou

Referenčnost:

- Zobrazuje pravděpodobné události z reálného života dítěte

- Představují základní a typické modely mezilidských vztahů a životních situací

- Autor chce dítěti pomoci porozhlédnout se ve světě

- Říci mu, jak se chovat, orientovat a řešit různé situace

- Příběhová próza zahrnuje řadu typů, žánrů, útvarů – črty, povídky, novely, román,...

- Důležitá pro přechod ke společenskému románu

Nejčastější témata:

- Prázdninový příběh

- Školní příběh

- Zážitky z dětsví

Základní znaky:

- Umělecký obraz autentického světa dítěte, jak psychický, tak sociální

- Dominantní roli hraje dětský hrdina

- Osou příběhu je ucelený dramatický děj, který rozvijí konflikty:

Morální (vyrovnání se s odchodem 1 rodiče, opuštěnost,…)

Sociální (překročení mravní hranice, krádež, útěk,…)

- Tato literatura provází dítě všemi etapami čtenářského vývoje

Dětský hrdina:

- Zaujímá klíčové postavení

- Má zásadní význam k pochopení smyslu literárního díla

- Je nositelem děje, rovnocenným partnerem ke čtenáři – má tzv. referenční funkci

- Má se čtenářem shodnou motivaci, potřeby, zkušenosti, zájmy, mentalitu

- Je přirozený, typický a prochází situacemi, které jsou modelové

- Každá situace vyústí v radu, varování,…

- Má identické vztahy k rodičům, prarodičům, sourozencům, přírodě

- Hrdina působí pravdivě, věrohodně, přesvědčivě

- Stává se přirozeným etickým vzorem

- Čtenář může napodobovat postavu, hodnotit postavu

- Texty jsou psány tak, aby rozvíjely čtenáře

- Mohou mi poskytnout i to, co mu v reálném světě chybí: kamarád

- Tato četba dokáže kompenzovat nedostatek něčeho

- I negativní hrdina ovlivňuje čtenáře, tříbí jeho smysl pro etické chování

- Odsouzení hrdiny

3 základní kompoziční typy:

- Příběh s klasickou syžetovou výstavbou, která probíhá v postupné časové a dějové linii tak,

jak se ve skutečnosti odehrála

- Příběh s epizodickou výstavbou

- Chronologická řazení samostatných příhod, které na sebe nenavazují, ale jsou

volně řazeny…př.: Děti z Bullerbynu

- Příběh s klasickou dějovou strukturou, ale s otevřeným koncem, nevíme, jak to dopadne,

čtenář musí o knize přemýšlet

Autoři a knihy příběhové prózy ze života dětí:

Bohumil Říha - Honzíkova cesta, O letadélku Káněti

Jan Ryska - Martin v ráji

Eduard Petiška - Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek, Anička a básnička, Anička

malířka, Neviditelná Zuzanka

Ilona Borská - Mirka s Jirkou sami doma, Dan a pes (cyklus)

Hana Doskočilová - Eliška a táta král, Šimsa

Eliška Horelová - Tománek ve škole (cyklus) Znáte Tománka?

František Nepil - Pět báječných strýčků

Zuzana Nováková - Mít svoje vlastní zvířátko

Ivona Březinová - Mimínek aneb jak jsem dostal sourozence

Markéta Zinnerová - Je pěkné mít bratříčka, Kočka Linda, poklad rodiny, Každý večer s

kočkou Lindou, Tajemství proutěného košíku

Iva Procházková - Středa nám chutná, Pět minut před večeří

Zdeněk Svěrák - Tatínku, ta se ti povedla, Radovanovy radovánka

Vladimír Straka – Hurvínkovy večerníčky pro kluky i pro holčičky

Astrid Lindgrenová - Děti z Bullerbynu, Lotta z Rošťácké uličky, Já chci také do školy

Cécile Aubryová - Bella a Sebastián

Edith Unnerstadová - Prázdniny u babičky

Elena Fortúnová - Célie si vymýšlí

Christine Nöstlingerová - František jde do školy, Příhody našeho Františka, Růženka, ta má

nápady

Roald Dahl - Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev, Moc Hodný Obr

PRÓZA S PŘÍRODNÍ TÉMATIKOU

Žánr prózy s přírodní tématikou (další synonymická označení: přírodní próza,

přírodní beletrie, próza o přírodě, beletrie o přírodě) patří ve vztahu k dětské literatuře a

jejím čtenářům k těm původně nezáměrným. Označení žánru jednak napovídá, že je

vymezen tématem, jednak určuje oblast čtenářů podle zájmu. (To znamená, že se často

v této žánrové oblasti setkáváme s díly recepčně prostupnými, respektive určenými čtenářům,

kteří se zajímají o přírodu, nikoliv vymezenými podle jejich věku.) Tento žánr zobrazuje

prvotně děje v přírodě, život zvířat, vztahy (boje) mezi zvířecími druhy, přírodní svět na

pozadí proměnlivosti ročních dob, ale i v blízkosti hrozící ekologické katastrofy, přírodní svět

ve vztahu ke světu lidí.

Při vymezení žánrové podoby přírodní beletrie je třeba upozornit, že s přírodními

motivy se může čtenář setkat i v jiných žánrech. Vytvářejí v nich pozadí dějům lidského

společenství, slouží k projekci emocionálního stavu, umožňují hrdinovi paralelu s utvářením

jeho osudu. V centru zájmu autorů však vždy stojí právě postava člověka.

Vedle dětského folkloru a umělé básnické tvorby se již děti předčtenářského období setkávají

s přírodními motivy v řadě obrázkových knih a leporel, které vedou k poznávání okolního

světa a jeho obyvatel. Jinou funkci má zobrazení přírody v pohádkových příbězích. V nich je

často užito postupů antropomorfizace, tzn. zvířecí hrdina přejímá lidské způsoby a projevy,

v ději promlouvá. Autoři se takovým způsobem snaží přiblížit přírodní prostředí nejmenším

příjemcům.Zároveň antropomorfizační zobrazení může fungovat ve své zástupné roli a

prezentovat stereotypy lidského společenství.

Nejvíce se přírodní motivy v podobě, v jaké jsou prezentovány v přírodní beletrii, tj.

odpovídající skutečnosti, prosazují ve vztahu k životu dětského hrdiny. Dítě je často

zobrazováno nejen ve světě důvěrně známého prostředí domova, školy, ale poznává neznámý

a tajuplný přírodní prostor a vztahy, které jej určují. Jinou příležitostí k uplatnění přírodních

motivů je vztah dítěte ke zvířecímu kamarádovi. V obou případech se spíše jedná o

příběhovou prózu s dětským hrdinou, ve které příroda dává impuls dějové zápletce. Některé

tituly bychom díky přítomnosti dětské postavy mohli vnímat na pomezí žánrů příběhové

prózy ze života dětí a přírodní prózy.

Důležitým východiskem přírodní prózy je vztah samotného autora k přírodě.

Konkrétní dílo z něj vychází a je v jeho duchu prezentováno. Podle toho se v textu nejvíce

prosadí kupříkladu prvek lyrický, reflexivní (autor nachází v přírodě odezvu svých prožitků),

či kritický (např. ve zvýraznění ekologického tématu).

Nepodstatnou se nejeví ani motivace tvůrců k psaní o přírodě. Namnoze vyplývá:

- z jedinečného zájmu o přírodu (např. u Josefa Thomayera či Jaromíra Tomečka),

- z profesionálního zaměření (např. u Jana Vrby či Štěpána Neuwirtha)

- z lovecké, popřípadě rybářské záliby (např. u Jaroslava Marchy či Jiřího Mahena).

Ve snaze seznámit se světem zvířat a rostlin děti vstupují do řad spisovatelů tohoto

žánru i učitelé a odborníci (Stanislav Reini.). Podle toho se také může lišit autorský záměr,

od tendence k beletrizované podobě, zachycující napínavou příhodu až k tíhnutí po

zvýraznění naučné a výchovné složky textu. Vedle silné zážitkovosti se tak v přírodní próze

zvýrazňuje poznávací složka.

Z výše uvedeného je zřejmé, že spektrum žánrových forem je poměrně pestré. Přírodní

téma sblížilo takové formy jako jsou črta, povídka, fejeton, reportáž, úvaha, lyrická próza,

novela, román. U něterých z nich bychom mohli uvést ještě tematické zpřesnění: lovecká

povídka, zvířecí román. Ze jmenovaných forem alespoň některé upřesněme:

- črta je prozaický žánr menšího rozsahu s jednoduchou, nerozvitou fabulí a uvolněnou

kompozicí; syžet je budován jako řetěz scén, výjevů (v daném tematickém vymezení) z

přírody a pozorování vypravěče; důraz je kladen na subjektivní prožitek autora-pozorovatele

úpřírodních dějů;

- reportáž je prozaický žánr, který se pohybuje na pomezí beletrie a publicistiky; snaží

se o věcný, přesný a pravdivý popis skutečnosti; zobrazuje skutečnost na základě konkrétních

faktů a zčásti také pomocí uměleckých obrazů; reportáž tíhnoucí více k beletrii se vyznačuje

dějovou pointou a osobním hodnocením;

- lyrická próza je próza výrazně obohacená lyrickými prostředky (obraznými

prostředky, expresívními prvky, zvukovou organizací textu); dějovost je do značné míry

oslabena; v řazení scén může být uplatněn asociační princip

6. Umělecko naučná próza pro děti, obrázkový seriál a komiks

= Samostatná žánrová oblast literatury zvaná:faktografická, dokumentární

dětská literatura - zaměřená tak, aby byla esteticky, didakticky a eticky aktuální pro čtenáře

od 3 do 15 let.

CÍL = probudit vztah k jazyku, podněcovat dětskou fantazii, vytvářet kritéria mrav.a

estet.hodnocení.

V historii se střídají období, kdy dominuje v umělecké literatuře verš či naopak

- Dnes je umělecká próza zejména výrazovým prostředkem epiky (romány, povídky)

- Česká umělecká próza vznikala od pol. 14. st.

- Umělecko naučná literatura - má funkci poznávací = přináší věcné sdělení o určitém jevu

- podle věku čtenáře volba jazykových prostředků

- Tuto literaturu tvoří

1 . lit. populárně naučná = zabývá se fakty získaných výzkumem.

2. lit. umělecko-naučná = praktický a odborný popis uměleckých jevů

3. lit. reportážní, cestopisná = líčí autorovu cestu do neznámých krajin

4. autobiografická = vylíčení vlastního života autora

5. životopisná = vylíčení života významné osobnosti (na základě pamětí,deníků)

6. memoáry = paměti = písemně zaznamenané vzpomínky urč. osobnosti na prožité

události

TEXT – zvýrazňuje funkci estetickou + navazuje kontakt s dítětem = podněcuje jeho zájem

- umožňuje dítěti prožít dobrodružství = hledat, objevovat

- Přístup autora je ovlivněn -jeho vlastními zkušenostmi

- Výtvarná složka - umělecká ilustrace = názorná a dokumentární

- Dělení podle obsahu - vlastivědná, přírodovědná, historická, technická, sportovní,

společenskovědní

- 3 zákl. formy: 1. encyklopedická = pojímá široký okruh oblastí

2. monotematická = zabývá se pouze jedním tématem

3. příběhová = je položena do tématu

Pro MŠ

dětská encyklopedie: E. Vebecové a J. Černého – „Svět kolem nás“ J. Ratibořský – „Země,

člověk a my děti“

Leporela, Skládačky

Rubriky v Mateřídoušce a Sluníčku

Plakáty

Brousek pro tvůj Jazýček

Z encyklopedií pro mládež: Josef Skupa, Josef Lada, Alena Ladová, , Zdeněk Svěrák, Josef

Kainar, B. Říha a M. Lukešová – „Velká obrázková knížka pro malé děti“

OBRÁZKOVÝ SERIÁL, KOMIKS

Co je KOMIKS?

KOMIKS je kreslený humoristický či akční seriál. Z angl. comic strips - doslova "žertovné

kreslené seriály", z comic "žertovný" a strip "kreslený seriál" původně pruh, pás. Pravidla

českého pravopisu uvádějí podobu komiks i comics.

Komiks je umělecké médium, někdy označováno jako „deváté umění“, ve kterém jsou za

sebou chronologicky uspořádány kresby nebo jiná zobrazení s případným doprovodným

textem v cílených sekvencích. Dohromady tedy vytvářejí celek, nejčastěji příběh. Jednomu

obrázku, který většinou zachycuje jeden okamžik, se v komiksové terminologii říká panel.

Historie KOMIKSU

Byť je v povědomí velké části čtenářů komiks fenoménem až od 20. století, dají se předchůdci

komiksu, které odpovídají jeho dnešnímu chápání, najít už v umění starověkého Egypta. Byly

nalezeny nástěnné malby, pocházející ze 2. tisíciletí př. n. l., zaznamenávající pásem obrázků

a textů proběhlé děje. Kresby podobného typu jsou známy i z předkolumbovské Ameriky.

Už od raně křesťanských dob se objevují iluminované rukopisy, jejichž charakter má ke

komiksu velmi blízko. Výrazné ilustrace měly již Koptské a Irské rukopisy, velké bohatství

iluminací se objevuje po přelomu tisíciletí. Významným středověkým komiksem je

krumlovská Liber depictus, kde je text doprovodem obrazu, nikoli naopak jako v jiných

manuskriptech. Čitelné originální řazení do panelů je vidět na tzv. Pařížském zlomku

Dalimilovy kroniky, jinak je obvyklé řadit panely na šířku řádků pod sebe. Též čtrnáct

zastavení tzv. Křížové cesty je de facto komiks.

KOMIKS v ČR

Český komiks je obecně považován za velmi problematickou záležitost. Jelikož čeští

komiksoví tvůrci se málokdy specializovali na tvorbu pro dospělé, vzniklo zde povědomí, že

komiks je pouze pro děti. V posledních letech se to však mění. Komiksu se v Čechách říká

též kreslený seriál.

KOMIKS ve SVĚTĚ

Ve světě má dnes komiks 3 hlavní těžiště: anglo-americký, belgo-francouzský a japonský.

Každý z těchto okruhů má svou dlouhodobou komiksovou tradici a vyznačuje se svým

specifickým stylem. Ač se to může zdát překvapivé, největším producentem komiksů je

právě Japonsko. V této zemi se komiksu říká manga a jelikož se tam vyvíjel naprosto

odděleně, má mnoho charakteristických prvků (ať už se jedná o kresebnou stylizaci, nebo

samotnou formu vyprávění). Komiksová forma zde velmi spolupracuje s typickými filmy a

seriály, které jsou nazývané také anime.

KOMIKS v USA

V Americe se z počátku 20 století stále více rozšiřovala nabídka každodenních stripů a lidé si

na formu komiksu zvykli. Prvním moderním komiksovým albem byl až v 30. letech Action

Comics s hlavním hrdinou Supermanem, který odstartoval Zlatý věk komiksu a spustil

poptávku po superhrdinských komiksech. Poptávka po komiksech v 50. letech klesla, 60. léta

ale znamenaly opět nárůst jejich obliby. 21. století znamená hlavně rozmach filmů, na

komiksech založených - svého filmového zpracování se dočkali mimo jiné X-Men, Spider-

Man, Hellboy, Ghost Rider, Fantastic Four, Sin City, 300 (komiks), Z pekla, Liga

výjimečných. V kontrastu k těmto mainstreamovým komiksům vypuklo v 60. letech v USA

undergroundové komiksové hnutí, vedené umělcem Robertem Crumbem. Dodnes tvoří

protipól amerických superhrdinských komiksů, i když důraz na "underground" není tolik

markantní.

Nejznámější KOMIKSY

Muriel a andělé

První část plánovaného rozsáhlého cyklu Muriel a anděl Ró. Ukázka z komiksu byla otištěna

roku 1969 v Mladém světě, avšak souborného vydání se dočkal z politických důvodů až roku

1991 v nakladatelství Comet. Příběh, zjevně ovlivněný západními kulturami, bývá oceňován

pro svou nevídanou velkolepost a velmi svěží vystižení atmosféry 60. let. Saudek používá

dynamickou čistou kresbu, nezatíženou pozdějšími šrafurami.

Rychlé šípy

Příhody legendárního chlapeckého klubu Rychlých šípů dokázaly díky své rozsáhlosti

zasáhnout několik generací čtenářů. Komiks kreslený JUDr. Janem Fischerem začal vycházet

roku 1938 na zadní stránce časopisu Mladý hlasatel, později se objevoval též v mnoha dalších

periodikách. Dohromady vzniklo 315 jednostránkových příběhů, dvě komiksové knížky

kreslené Čermákem plus slavná knižní trilogie. I přes zjevné výchovné snahy a upadající

kresbu byly příběhy vždy velice nápadité a dodnes dokážou pobavit i rozesmát.

Lips Tullian

Dobrodružství zbojníka Lipse Tulliana, inspirovaná románem Kvidona z Felsů z 19. století

podle skutečné události, začala vycházet v roce 1972 v časopise Mladý svět. Vzniklo zde

dohromady 51 pokračování, načež byl komiks zakázán. V osmdesátých letech vyšly v ČSS

dva další samostatné příběhy, Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy party. Roku 1994 se

komiks znovu krátce objevil na stránkách Mladého hlasatele. Saudkova precizní kresba je

vyvedena do nejmenších detailů a příběhům nechybí napětí ani velká nadsázka.

Kocour Vavřinec a jeho přátelé

Hlavní postavou je, jak název napovídá, zrzavý kocour Vavřinec, který vystupuje jako

moudrý a rozšafný hrdina. Jeho společníky jsou malá bílá fenečka Otylka (rozmazlená a

mírně namyšlená), prasátko Mojmír (poněkud bázlivý snílek a poeta) a

kozlík Spytihněv (lehce zlomyslný). V komiksu se dále objevují i dvě záporné postavy, se

kterými se hlavní hrdinové stále potýkají: lstivá a úskočná myš Julie a sebestředný, přihlouplý

boxer Hubert. Zřejmě poslední přibyvší postavou je nešikovné kuřátko Drobínek.

Ferda Mravenec

Ferda Mravenec je komiksová, literární i filmová postava sympatického mravence, který

vystupuje v komiksech a knihách Ondřeje Sekory a audiovizuálních dílech z nich

odvozených. Ferda je vždy optimisticky naladěný chlapík s červenou

puntíkovanou mašlí kolem krku. Je nebojácný, chytrý a vynalézavý, vždy si ví rady. Na rozdíl

od svého kolegy brouka Pytlíka je ovšem praktik. Brouk Pytlík sice všude byl a všechno zná,

převážně však jen teoreticky.

Čtyřlístek

Čtyřlístek je jeden z nejznámějších a nejdéle vycházejících českých komiksů. Komiks vychází

od r. 1969 a jeho ilustrátorem a prvním autorem je Jaroslav Němeček (* 1944), většinu

scénářů v prvních desetiletích psala Ljuba Štíplová (1930–2009), v současnosti je tvoří

několik autorů, kteří se v psaní jednotlivých epizod střídají. První číslo časopisu vyšlo

15. května 1969[3] v nakladatelství Orbis. Seriál má čtyři hlavní hrdiny, kocoura Myšpulína,

prase Bobíka, bílou fenku Fifinku a zajíce Pinďu. Žijí ve společném domku ve fiktivní obci

Třeskoprsky, která se nachází u rybníka Blaťáku pod hradem Bezzubem.

Spider-Man

Spider-Man je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím Marvel

Comics. Poprvé se objevil v komiksu Amazing Fantasy #15 v roce 1962. Od března 1963 mu

je věnován vlastní komiks The Amazing Spider-Man. Autory postavy a příběhu jsou tvůrci

Stan Lee a Steve Ditko.

Jedná se o jeden z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších komiksů vůbec. Příběh se roku 2010

dokonce dočkal muzikálového zpracování ve slavném divadle Broadway, pod názvem Spider-

Man: Turn Off the Dark.

Superman

Superman je komiksový hrdina. Jde o syna vědce Jor-Ela a Lary Lor-Van z planety Krypton.

Jeho pravé jméno je Kal-El. Jako malé dítě byl odeslán na Zemi svým otcem, jenž věděl o

blížící se zkáze jejich domovské planety. Na Zemi se ho ujali postarší bezdětní manželé

Jonathan a Martha Kentovi a dali mu jméno Clark.

Díky fyzikálním rozdílům mezi planetami a evolučnímu předstihu Kryptoňanů oproti lidem

má Clark neobyčejné (nadpřirozené) schopnosti. Zdrojem jeho síly je naše žluté Slunce.

Dokáže běžet rychleji než kulka, má nadlidskou sílu, je nezničitelný, má citlivější smysly,

reflexy, výdrž a dokonalou regenerační schopnost. Svýma rentgenovýma očima dokáže

prohlédnout jakýkoli materiál kromě olova.Oči mu slouží i jako dalekohled, teleskop nebo

mikroskop. Také je schopen očima metatoheň, laserový paprsek nebo různé variace tepelného

záření. Jeho sluch mu umožňuje slyšet, volání o pomoc i z hodně vzdáleného místa. Létání je

jeho další schopností. Rychlost, které může dosáhnout za letu, je takřka neomezená a blíží se

rychlosti světla. Svým dechem dokáže cokoliv zmrazit nebo odfouknout. Vzhledem k tomu,

že jeho hlavním zdrojem energie je Slunce, nemusí jíst ani pít a prakticky vůbec nestárne.

Délka jeho života je omezená délkou života Slunce. Jedinou jeho slabostí je kryptonit,

meteorit, který je vlastně radioaktivním úlomkem z jeho zničené rodné planety. Jeho zelená

forma může Supermana i zabít. Další druhy kryptonitu, které ho mohou nějak ovlivnit, jsou

červený, černý, modrý, zlatý a stříbrný.

Fantastická čtyřka

Fantastická Čtyřka je tým superhrdinů operující ve fiktivním světě Marvelu. Poprvé se objevil

poměrně brzy a to už v roce 1961, kdy začínala Stříbrná éra komiksů. Jako ovšem jedna

z mála se „dožila“ současnosti a příběhy Fantastic Four jsou stále vydávány. Už od svého

vzniku je pak tým popisován spíše jako jakási rodina, která sice není úplně hladce fungující,

na druhou stranu se jednotliví členové mají opravdu rádi. Když hned na úvod zmíníme

některé nepřátele týmu Fantastic Four, bude to především Doctor Doom, nebo Silver Surfer.

Z posledních let jsou známé i poměrně úspěšné filmové adaptace superhrdinů z tohoto týmu.

X-Men

Kolem původního komiksu X-Men, později přejmenovaného na Uncanny X-Men (který už to

dotáhl na více než 500 dílů) vyrostla (především pro neznalé) nepřehledná džungle dalších

komiksů se stejnými hrdiny (Ultimate X-Men; New X-Men; Mutant X; House of M;

jednotlivé série hrdinů; a samozřejmě i řada X-Men, která doplňuje základní sérii Uncanny X-

Men). Rostoucí chaos se vysvětluje v jednom z komiksů tím, že se ve skutečnosti jedná o

větší počet podobných vesmírů. „Pomáhá“ také fakt, že ve světě X-Menů se může cestovat

časem i do minulosti.

Hellboy

Hellboy je fiktivní postava paranormálního vyšetřovatele z komiksů firmy Dark Horse

Comics. Postavu vytvořil komiksový tvůrce Mike Mignola a poprvé ji představil v roce 1993.

7. Struktura literárního díla, tématické složky prozaického textu

Jazykový plán

1) útvary jazyka

spisovný jazyk + projevy hovorové i nespisovné(obecná čeština, nářečí, slang)

2) zvukové prostředky

Rytmus, rým

Eufonie(libozvučnost)- příjemné uspořádání zvuků v projevu(V mhách stříbrných měsíčních

paprsků se taví sníh.-Toman)

Onomatopoie(zvukomalba)- napodobení zvuků slovy(Na topole podle skal zelený mužík

zatleskal-Erban)

Paronomázie- opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu(Slavme slavně slávu

Slávů slavných-Kollár)

Zvukosled- pravidelné opakování stejných hlásek ve verši(Tyčinky v tichých a bílých liliích ve

světle zeleném světle zeleně-Biebl)

3) stylové rozvrstvení slovní zásoby

Slova stylově neutrální nebo stylově zabarvená(eufemismy, archaismy, historismy, poetismy

apod.)

4) textové prostředky

Styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový, monolog, dialog, autorská řeč, řeč

postav(přímá, polopřímá, nevlastní přímá)

5) syntaktické prostředky

Využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled

6) pojmenování

a) přímá

básnický přívlastek(epiteton)

konstans(označuje stálou vlastnost- bílý sníh)

ornans(ozdobný- růžový večer)

paralelismus- dva jevy postaveny vedle sebe

antiteze- přirovnání protikladem

b) nepřímá(obrazná)- tropy

metafora- přenesení pojmenování na základě podobnosti(bledá tvář luny)

personifikace(zosobnění)- lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty

metonymie- přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti

synekdocha- druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak

perifráze- rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků

eufemismus- zjemnění výrazu

hyperbola- nadsázka, zveličení výrazu

oxymóron- spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost

ironie- využití slov v opačném významu

sarkasmus- zesílená ironie

alegorie- utajení skutečného obsahu

c) figury- zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující myšlenku

opakování slov:

ve větě, verši= epizeuxis

na začátku veršů= anafora

na konci veršů= epifora

na konci a na začátku verše= epanastrofa(palilogie)

gradace- stupňování významu

řečnické figury:

apostrofa- oslovení

řečnická otázka- nevyžaduje odpověď

inverze- změněný slovosled

Tematický plán

Výběr jevů skutečnosti námět(širší tematický okruh- např.z venkova, města, současnosti,

minulosti apod.)

Motivy- základní prvky tematické výstavby

Téma

hlavní

vedlejší

Epizoda- tematický celek spjatý s ostatními jen volně

Postavy- hlavní, vedlejší; jejich charakteristika

přímo(konstatováním)

nepřímo(v jednáním)

srovnáním

Literární typ- vlastnosti jedné postavy shrnují vlastnosti celé skupiny postav

Děj- realizuje se v událostech, příhodách(napětí, konflikty, řešení)

Prostředí

skutečné

neskutečné

místně určité

neoznačené

zachyceno stručně

zachyceno podrobně

Postavení autora

jako lyrický hrdina

jako vypravěč(v epických textech)

Pojetí díla- komika, humor, tragika, idylizace, heroizace

Kompoziční plán

Kompoziční postupy

kontrast, gradace, konfrontace, paralela- v lyrice

chronologický(kronikářská kompozice), retrospektivní(východisko= závěrečný stav,

zpětné vysvětlení)

Vztah dějových linií

rámcový(závěrečný motiv=úvodní motiv)

paralelní(samostatné příběhy)

řetězový(návaznost událostí, spjaty s hlavním hrdinou)

Vnitřní výstavba děje

úvod- expozice

zápletka- kolize

vyvrcholení konfliktu- krize

zvrat- peripetie

závěr, řešení konfliktu( happy end, katastrofa, smír)

Dějové napětí

retardace(oddalování řešení, zpomalování děje)

příběh z tajemstvím(nové momenty napětí, fakta, ale ne původce)

falešná motivace(dohady sváděny na nesprávnou cestu, např.v detektivkách)

Tematické složky prozaického textu

Námět

Slouží jako zdroj inspirace pro vytvoření díla. Námět může vzniknout z pouhé myšlenky,

nebo z čehokoliv reálného spojeného např. s místem: venkov, město, nebo časem: současnost,

minulost. Může vznikat i na základě již hotového díla:

předloha – již dříve zpracovaný námět

parafráze - úprava předlohy

parodie – je jiným typem úpravy

adaptace - úprava pro divadelní, filmové, televizní aj. zpracování, např. pro dětského

čtenáře.

Téma

To, co je v díle nejvíce zdůrazněno; způsob, jak zobrazovat skutečnost v lit., je složeno z

postav, vypravěče, obrazu vnějšího světa a děje. Výběrem tématu autor určuje svůj úhel

pohledu na realitu.

Typy témat:

Celkové téma - nejobecněji chápané - např. u Babičky B. Němcové - život na venkově

během čtyř ročních období

Hlavní téma - je téma ústřední - postava babičky

Vedlejší téma - je drobnější téma - např. postava Barunky, způsob života ve mlýně, na

zámku ...

Motiv - je nejdrobnější téma - dárky pro děti při příjezdu

Motiv

Základní jednotka lit. díla, kterou již není možno dále rozložit. Nejmenší základní prvek

tematického plánu (téma, epizody, postavy, děj, pojetí díla /postavení autora k ději a postavení

postav k ději) Motivem může být prakticky cokoliv a v díle jich může být více.

Jak ovlivňují tok díla:

1. Dynamické - vnášejí do děje pohyb, vztahují se na činy postav, mění situaci

2. Statické - nemění ji (popis krajiny, postav, oděvu, předmětu atd.)

3. Volné - přímo nesouvisí s hlavním tématem

Další druhy motivů:

1. Popisné

2. Dějové

3. Úvahové

Motiv, který prochází celým dílem, určuje hlavní ráz díla se nazývá leitmotiv (z něm.-

vedoucí, hlavní motiv), nebo také příznačný motiv , který je někdy je obsažen přímo v

názvu: Sophiina volba, Proměna, Zločin a trest, Vojna a mír

Některé motivy se opakují ve větším počtu lit. Děl - archetypální motivy - např. v pohádce

(boj dobra a zla, únos princezny), dále např. motiv lásky, potopy světa, obraz války, cesty

(buď odněkud někam, nebo změna člověka - Odysseovy cesty, Bezstarostná jízda, Na cestě,

Gulliverovy cesty),

obraz války -v poezii může být motivem i rytmus, pocit, dojem, atmosféra, nálada (nemusí to

být jen slovo)

Jednotlivé motivy dostávají svůj význam teprve v textovém celku, protože pouze jejich

návaznost a vztah k ostatním složkám, dává jednotlivému motivu smysl. Ten se často objeví

později než při prvním uvedení motivu.

Motivace Způsob, jakým jsou motivy nebo jejich soustava uváděny do díla.

Je to systém činitelů, na nichž závisí příčinnost děje a může být buď:

a) fantastická - resp. poetická - o vývoji událostí a jednání postav rozhodují nadpřirozené

síly, personifikované přírodní síly atd. -> mýty, eposy, pohádky, pověsti, sci-fi, fantasy.

b) realistická - dodržuje objektivní zákonitosti (např. biologická motivace - /v naturalismu E.

Zola, K.-Č.Chod > člověk je řízen biologickými zákonitostmi/, sociálně-historická /vyplývá z

urč. doby, vychází z podmíněnosti jednání hrdinů - hl. kritický realismus/, psychologická

motivace /důležitost zájmů, mé nitro, schopnost fantazie, podvědomí - Dostojevskij Zločin a

trest/

c) oslabená - je v takových dílech, kde ke zvratům v ději dochází bez hlubšího důvodu -

nahodile (hl. v antice - např. živelné pohromy, smrt přirozená i násilnická, v brakové lit.,

happy-end)

d) metafyzická - je taková motivace, která používá cíleně oslabené motivace k demonstraci

bezmocnosti a nesmyslnosti existence člověka (F.Kafka)

- míra motivace je také ovlivněna žánrem -> romány (hl. detektivní, kde je nejsilnější míra

motivace), dále tragédie x nejmenší míra motivace je v komediích, humoristických románech

Literární postava

Je subjekt vystupující v literárním díle.Je součástí tématu.Postavy se podle vlivu na celkový

děj literárního díla dělí na hlavní(jejich vliv je klíčový) a vedlejší (dokreslují literární

prostředí a jejich vliv na děj je buď malý nebo žádný ).Vedlejší postavy mohou ovlivňovat

hlavní postavu.

Charakteristika literární postavy:

Přímo - Autor, vypravěč, ostatní postavy, nebo postava sama přímo pojmenovávají

charakterové a fyzické vlastnosti postavy

Nepřímo - Postava je charakterizována svým postojem ke skutečnosti, nebo svými

činy.

Srovnáním

Charakteristika může být provedena pomocí:

Typizace:

Vlastnosti literární postavy jsou typické pro člověka daného období,nebo prostředí(velmi

častá zejména v socialistickém realismu-typický je pracovitý dělník )

Individualizace: Snaha o vykreslení výjimečného chování, jednání a vlastností literární

postavy, která se vymyká společnosti

Aktualizace lit. hrdiny- "zesoučasnění" historické, mytické nebo jiné dříve užité postavy; její

zasazení do nového prostředí

Demytizace - využití postavy jako motivu V. Vančura - Občan don Quijot (autor využil

Cervantesovu postavu rytíře Quijota, který je symbolem snílka naprosto odtrženého od

reálného světa, hrdina povídky je zpočátku také takový, ale když se během války ve

Španělsku stane svědkem řádění fašistů, promění se v uvědomělého občana, který se chce na

boji proti fašismu přímo podílet)

Mytizace: Hrdina je zobrazen jako mytická postava s nadpřirozený schopnostmi (tento

způsob charakterizace se dnes využívá pouze ve fantasy literatuře)

Literární hrdina:

Pojem hrdina je tradičně chápán jako postava ,která se odlišuje od ostatních lidí svými

nadprůměrnými(fyzickými nebo psychickými )schopnostmi a koná zásadně jen dobré skutky

přičemž jeho vlastní blaho je pro něj až na 2 místě. Literární hrdina je literární postava v

užším slova smyslu.Je klíčovou postavou literárního díla a vzbuzuje v nás představu určitých

vlastností.Literární hrdina nemusí být vždy něčím výjimečný(zejména v realismu je čtenářovy

předváděn hrdina který zcela splývá s davem)a nemusí být vždy kladný(radikální směr

realismu=naturalismus: hrdina je zde schematický,ovlivněný nejnižšími pudy a

determinovaný prostředím) Ve vývoji literatury je patrný vývoj od chápání pojmu hrdina od

kladné postavy až k postavě jakéhokoliv charakteru. Hrdina může mít v průběhu děje až do

konce stále stejné vlastnosti(povídka)nebo se jeho(většinou charakterové)vlastnosti vyvíjí

(román)

Antihrdina - postava zbavená všech hrdinských rysů např. Švejk(pasivní,nesnaží se o jakýkoli

zásah do děje)

Epizoda

Je samostatný vedlejší děj nebo příběh, vložený do děje nebo příběhu hlavního. Tento hlavní

příběh může mít podobu např. románu, eposu nebo dramatu. Epizoda může mít nebo také

nemusí mít žádný vztah k ději hlavnímu.

Literární typ- vlastnosti jedné postavy shrnují vlastnosti celé skupiny postav

Děj- realizuje se v událostech, příhodách(napětí, konflikty, řešení)

Prostředí

skutečné

neskutečné

místně určité

neoznačené

zachyceno stručně

zachyceno podrobně

Postavení autora

jako lyrický hrdina

jako vypravěč (v epických textech)

Er-forma

(er je německy on) je forma vypravování ve 3. osobě, v němž tzv. autorský vypravěč zaujímá

postoj nezaujatého pozorovatele průběhu děje. Někdy také vypravěč er-formy zevrubně

zaznamenává psychické prožívání postavy, stav jejího nitra a může se tak sbližovat s

vypravěčem v 1. osobě - zároveň vyprávějícím i prožívajícím.

Ich forma

(německy Ich - já) je termín používaný v literární vědě pro označení

způsobu vyprávění příběhu.

Příběh je zde vyprávěn v první osobě jednotného čísla, to znamená, že příběh vidíme z

pohledu jedné z postav.

Tento způsob vyprávění vyvolává pocit reality a osobní zkušenosti autora, nelze s určitostí

vyloučit autobiografické prvky takového díla.

Pojetí díla- komika, humor, tragika, idylizace, heroizace

Jazyk

Národní spisovný jazyk- odborné termíny, archaismy, knižní výrazy, poetismy, neologismy

U nespisovného jazyka jsou využívány zejm. -dialektismy (=nářečí),

Slova silně expresivní

Vulgarismy

Slangové výrazy

Obecná čeština - především se využívá při charakteristice funkce hrdiny, doby, prostředí

Fabule (z latinského fabula – vyprávění, bajka) je příhoda, o které se vypravuje v literárním

díle, jeho souhrn událostí nebo dějový půdorys. Fabuli si čtenář sestavuje až dodatečně po

přečtení díla a v jeho vědomí se vytváří protiklad mezi fabulí a syžetem.

Syžet (z franc. – námět, látka, téma) je způsob, jakým jsou v literárním díle uspořádány

tematické složky (tj. děj, postavy, vypravěč, prostředí) a jak jsou ztvárněny informace

o fabuli: mohou být např. seřazeny v časové následnosti (Babička Boženy Němcové) nebo

podávány s časovými inverzemi, tj. „na přeskáčku“ , případně se u složité fabule mohou různě

proplétat Důraz může být položen na děj, na postavy a jejich charakter, nebo na prostředí

8. Kompoziční výstavby literárního díla, umělecký jazyk a styl

Kompoziční plán literárního díla

KOMPOZICE – výstavba literárního díla je dána tím, jak jsou v něm uspořádány a

spojeny jeho tematické nebo jazykové složky. Na kompoziční uspořádání má vliv přítomnost

či nepřítomnost děje.

V epice se užívají tyto kompoziční postupy: (hledisko časové a místní)

Chronologický postup – kronikářský způsob – jak šel čas

Retrospektivní – zpětné řazení – východiskem je závěrečný stav, vysvětluje se zpětně

Rámcový – určitý motiv je v úvodu i v závěru; př. díla orientální – dílo se skládá z více

příběhů vložených do děje hlavního –

Paralelní (prolínavý) postup– samostatné příběhy – jdou vedle sebe, nezasahují do sebe (př.

Příroda a lidský život) nebo se seznamujeme s několika dějovými liniemi např. s jednotlivými

osudy hlavních postav) - ty se postupně proplétají

Řetězový – návaznost událostí, které jsou spjaty s hlavním hrdinou či jen několika málo

postavami.

In media res – skok doprostřed děje.

V lyrice tyto kompoziční postupy:

(konfrontace, mohou způsobit dramatický spád – Baudelaire – Zdechlina

gradace – K. J. Erben – Vodník, Maryša

paralela - Máchův Máj

opakování – př. Nezval

pointa - M. Lescaut – král a vosa nebo bajky, nebo epigramy; někdy pointa spočívá pouze ve

shrnutí motivů.

VNITŘNÍ VÝSTAVBA DĚJE

Úvod – expozice

Zápletka - kolize

Vyvrcholení konfliktu – krize

Zvrat – peripetie

Závěr – řešení konfliktu (šťastný konec – happy end

Katastrofa – tragédie

Smír – rezignace)

Dějové napětí – retardace – zpomalování děje, oddalování řešení

Příběh s tajemstvím – (nové momenty napětí, nová fakta)

Falešná motivace – dohady jsou sváděny na nesprávnou cestu – př.

v detektivce)

Pro kompozici je důležité, jak jsou jednotlivé tématické složky spojeny – těsné spojení –

vztah příčiny a následku – kauzalita – respektování logiky a chronologie(zejména

v detektivním žánru; avšak toto respektování přináší čtenáři pocit opravdovosti, realističnosti

děje). Opakem je nekauzální výstavba - proud vědomí, založený na volných asociacích,

kontrastu, opakování, pozměňování, což vede k vytváření napětí, gradace, pointování.

Kompoziční rozbor je vždy spojen s rozborem tematickým.

Umělecký styl a jazyk

Ú.S. = umělecký projev předávající příjemci fakta a myšlenky tak,aby v příjemci vyvolat intenzivní

estetický zážitek - má psanou i mluvenou formu

- výsledek je ovlivněn osobností autora

- Prostředky uměleckého stylu a jazyka - v poezii = básník používá .rytmizovaná řeč,obrazná

pojmenování

- v dramatu = forma dialogu, hlas-důraz,intonace,

gestikulace, aj.

- Projevy uměleckého stylu a jazyka : 1) pojmenování spisovná – zpravidla bývají základem

2)pojmenování nespisovná = nářeční, profesní, slangové

3) pojmenování citově zabarvená = emocionální, archaismy, knižní a cizí výrazy

4) pojmenování obrazná:

A. PŘÍMÁ = básnické přívlastky(epiteton) + přirovnání protikladem (antiteze)

B. NEPŘÍMÁ = 1. Metafora = přenesení významu na základě podobnosti

2. Metonymie = přenesení významu na zákl. vnitřní souvislosti

3. Alegorie = jinotaj = skrytý význam

4. Ironie = opačný význam

5. Sarkasmus = zesílená ironie

6. Hyperbola = nadsázka, zveličení

7. Personifikace = zživotnění – oživení

8. Eufemismy = zjemňující slova

9. Oxymóron = spojení slov, které si přímo odporují

10. Synekdocha = a) Celek za část, b)Část za celek

Figury - výrazové prostředky,, spočívajících v odchylkách od norem běžného jazyka

Např. : Anafora - opakování slov na začátku verše

Epifora - opakování slov na konci verše,

Řečnická otázka - nevyžaduje odpověď

Apostrofa - oslovení

Inverze - změněný slovosled,

Epizeuxis - opakování slov ve větě a verši,

9. Podstata a klasifikace obrazných pojmenování, teoretické

základy verše

POJMENOVÁNÍ:

1) přímá

básnický přívlastek (epiteton):

o konstans (označuje stálou vlastnost, př. bílý sníh)

o ornans (ozdobný, př. růžový večer- Mácha)

o přirovnání (př. slzy co perly)

paralelismus= dva jevy (z předchozích) postaveny vedle sebe, př. Uměl jsem

jedním tahem tvoje ruce- holubici, zobající na psacím stroji… Florian

antiteze= přirovnání protikladem, př. Když je třeba být potichu, mluvíš, a když

je třeba mluvit, mlčíš.

2) nepřímá (obrazná)= tropy

-využívány v uměleckém slohu

-podstatou jsou úmyslné nejednoznačnosti slova

metafora= přenesení pojmenování na základě vnější podobnosti, př. bledá tvář

luny Mácha

přirovnání př. je chytrý jako liška, bije se jako lev

alegorie (jinotaj)= utajení skutečného obsahu, objevuje se to v bajkách

personifikace (zživotnění)= lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé

objekty,

př. o lásce šeptal tichý mech Mácha

metonymie= přenesení pojmenování na základě vnitřní podobnosti (věcné

spojitosti), př. celé město klečelo na kolenou; posloucháme Mozarta (=jeho

hudbu)

synekdocha= druhy metonymie, spojitost kvantitativní, část místo celku (př.

nepřišla ani noha) nebo celek místo části (př. Ostrava vyhrála v Praze)

perifráze= rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků,

př. Až bude růst nade mnou tráva (=až zemřu) Bezruč

eufemismus= zjemnění výrazu, př. zesnul, odešel

hyperbola= nadsázka, zveličení výrazu, př. stokrát děkuji; tisíckrát vás líbám;

les komínů

oxymóron= spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá

nelogičnost,

př. chodí jako živá mrtvola; mrtvé milenky cit; zbortěné harfy tón Mácha

ironie= využití slov v opačném významu, př. oslí uši právě dobře ke koruně

sluší Havlíček

sarkasmus= zesílená ironie, př. …a tak dostal Halfar místo (hrob sebevraha)

Bezruč

Teoretické základy verše

Verš

- stavební jednotka básně, graficky vyčleněná na samostatném řádku

- samostatná jednotka různého typu, uzavřený celek

- spojení veršů => sloka (strofa)

o zvukový (intonační) celek, zvuková stránka jazyka – melodie, uzavřen

o rytmický celek – jambický, trochej, daktyl

o významový celek – sděluje smysl, obsah, o něčem vypovídá

o syntaktický celek – co verš, to samostatná věta; verše = větné celky

o obrazný (metaforický) celek – co verš, to obraz

Veršový přesah

Veršový přesah neboli enjambement = věta přesahuje do dalšího verše. Často u volného

verše.

Rým

- zvuková shoda hlásek na konci veršů (shoda například samohlásek)

o plnohodnotný rým = shoda aspoň jedné souhlásky

o neplnohodnotný rým = shoda jen v samohlásce

o absolutní rým = shoda celých slov

Schémata rýmu

- střídavý – ABAB

- sdružený – AABB

- obkročný – ABBA

- postupný – ABCA

- přerývaný – ABCB

Rytmus

Rytmus => pravidelné střídání nějakého prvku (při tanci, hudbě, zpěvu, v poezii)

Stopa => spojení dvou nebo tří slabik

Prozodické (veršové) systémy

- sylabický

o stejný počet slabik ve verši

o ve starší české lidové poezii, lyrika, písně

- tónický

o stejný počet přízvuků ve verši

o ruská lidová poezie, hrdinská epika

o u nás Čelakovský „Ohlas písní ruských“ – v každém verši 4 přízvuky

- sylabotónický

o stejný počet slabik a přízvuk ve verši

o u nás poezie 19. století; Sládek

- časoměrný

o pravidelné střídání slabik dlouhých a krátkých (dlouhá = 2 krátké)

o za národního obrození – snaha uplatnit časomíru

- volný verš

o 90. léta 19. století, symbolismus, nové směry; Walt Whitman: Stébla trávy

o stejnorodá intonace, ale verše nestejně dlouhé

o nespoutáno rytmem – mizí rytmická pravidelnost, blíží se k próze

Zvukové prostředky

- eufonie

o libozvuk

o záměrné, zvláštní uspořádání hlásek (zvuků), které působí příjemně

- zvukosled

o pravidelné opakování stejných hlásek ve verši, vystupňovaná eufonie

- zvukomalba

o napodobení zvuku slovy

- paranomázie

o opakování stejných hlásek ve slovech se stejným kořenem

10. DĚTSKÉ ČASOPISY, jejich význam A MOŽNOSTI

VYUŽITÍ V MŠ, ilustrace dětských časopisů a knih

V dnešní době je dětský časopis naprosto běžná věc, v průběhu 19. století byla však dětská

četba ještě ožehavou záležitostí. Literatura pro děti musela splňovat určité morální

kvality, být loajální k vládnoucí dynastii, státu, církvi a zároveň musela čtenáře zaujmout.

Historie časopisů

1849 Pravý vychovatel dítek

1850 Včelka - byl to první český časopis pro mládež, vydávaný Janem Sluníčkem. Přidával

do něj také„rozličnosti pro rodiče, učitele a pěstouny“.

1853 Zlaté klasy - tento časopis je nejstarším pozorovaným exemplářem. Vycházel v době

Bachova absolutismu, musel tudíž byt loajální k politice státu a k panovníkovi. Úvodní strana

je nadepsaná slovy „Bohu, vlasti a králi“.

1874 Přítel dítek (PD1)

1889 Přítel dítek (PD2) - takto jsou nazvány hned dva časopisy vydávaně pro děti do roku

1918. První vycházel již od roku 1874 v Praze a byl určen dětem v českých zemích. Druhy

„Přítel dítek“ vycházel od roku 1889 v Chicagu a byl určen převážně pro české děti žijící v

Americe, do Čech si jej ale bylo také možno objednat.

1880 Studentské listy

1882 Anděl strážný - časopis je určen křesťanské mládeži. V úvodu svého prvního čísla

prohlašuje, že chce být dětem dobrým rádcem jako opravdový anděl strážný, že je chce od

zlého chránit a podněcovat k dobrému.

1895 Světozor české mládeže - v tomto listu se kloubí poučná a zábavná četba. Náplň tvoří

články o přírodě, zeměpisných zajímavostech, historických památkách a událostech, ale také

pohádky, básničky a hádanky.

1900 Křesťansky přítel dítek

1900 Prvotiny našich septimánů

1901 Aurora

1901 Mladé proudy - list se v podnázvu hlásí k proletářskému dorostu. Články jsou

orientované na lidi ve věku studentů středních a vysokých škol, ale oslovuje vlastně i

pracující.

1903 Vatra

1905 České mládeži

1906 Našim dětem

1907 Jaro - pokrokový měsíčník určeny nejmenším čtenářům přináší pohádky, příběhy,

bajky, básničky a mnoho ilustraci. Celkový důraz je kladen na uměleckou hodnotu literárních

příspěvků i ilustraci. Témata jsou oproštěna od náboženství.

1908 Dítko mariánské - tento časopis byl vydáván jako příloha časopisu Serafínský přítel

dítek, který vydával spolek Serafínské dílo lásky pro země Česko-slovanské.

1908 Studentský list

1911 Chudobky opuštěných děti ochranovny mládeže na Vídeňce

1911 Lístková čítanka českých děti na Znojemsku

1914 Mládí

1915 Junák

1916 Mladé Rakousko

Dětské časopisy jsou časopisy s jasně vymezenou cílovou skupinou, určené dětem.

Dají se rozdělit do podskupin:

Časopisy pro předškolní děti

Časopisy pro I. stupeň základní školy

Časopisy pro II. stupeň základní školy (někdy se tato skupina nazývá časopisy pro

mládež)

Mezi dětské časopisy bývá také řazen komiks.

Jednotlivé skupiny se od sebe liší především způsobem použití jazyka, grafickým designem,

způsobem výkladu, obsahem. Dětské časopisy mohou být rovněž rozděleny dle určeného cíle

na časopisy naučné, populárně naučné a zábavné. Dětské časopisy se v naší republice ještě

stále těší velké oblibě. Navzdory rozvoji internetu zůstávají některé dětské časopisy

fenoménem (Mickey Mouse). Není výjimkou, že vycházejí i v jiných jazycích než je čeština.

Úkolem dětských časopisů je především rozvíjet dětem jazykovou

stránku, představivost a logické uvažování. Můžeme je rozdělit do dvou kategorií, časopisy

„zájmové“ a časopisy „populární“. Hlavní rozdíl mezi nimi je především v jejich obsahu.

Časopisy „zájmové“ nabízí články na určité téma podle toho, na jaký okruh čtenářů jsou

zaměřeny. Naproti tomu časopisy „populární“ nabízí především články týkající se populárních

osobností, životních problémů. Mezi zájmové časopisy například patří: ABC.

Malý čtenář

Mladý hlasatel

Sedmička

Vpřed

Současnost

Mateřídouška - je měsíčník určený pro školáky a předškoláky, s

výukou angličtiny, povídkami a komiksem, který vychází nepřetržitě od roku 1945. První

číslo Mateřídoušky vyšlo 19. prosince 1945.

Sluníčko - je český časopis pro děti ve věku 4 až 8 let, který v roce 1967 založil Zdeněk

Adla.

Pastelka

Méďa Pusík

ABC (nazývané „ábíčko“)

11. Dramatická tvorba pro děti, masová média v recepci dnešního

dítěte předškolním věku

Média obklopují celou společnost bez ohledu na to, kde se člověk nachází, bez ohledu na

věkovou kategorii nebo pohlaví. Média tvoří neodmyslitelnou část života pro dnešní

společnost. Mají velký podíl na vývoj jedince. Neovlivňují jen konkrétní jedince, ale i veřejný

život široké společnosti. Média nám také slouží jako zdroj zkušeností, poznatků a informací.

Masová média – šíří informace z jednoho místa k širokému publiku. Informace pak mohou

být použity všemi, kdo se s nimi setká. Jsou zaměřená na masy, davy (tedy na celou

společnost). Masová média: časopisy, knihy, noviny, rozhlas, televize, film, internetové

deníky, apod.

Zápory mediálního působení

- Dítě tráví příliš volného času pasivním způsobem.

- Kvalita dětských pořadů klesá. Dítě si osvojuje nemorální pravidla. (zobrazované násilí,

agresivitu, rivalitu)

- Dítě se předčasně dozvídá o drogové a sexuální tématice z necenzurovaných pořadů.

- Dítě se nesetkává s mluveným vzorem, zvyšuje se procento dětí s řečovými vadami.

- Následkem trávení volného času u komunikačních médií dítě přichází o navazování

sociálních kontaktů s vrstevníky. Ale i na sociální vazby v rodině nemají média kladný vliv.

Přichází o čas a společné zážitky, které utužují rodinné vztahy.

Klady mediálního působení

- Mediální komunikační prostředky můžeme využívat jako informační droje.

- Můžeme obohacovat děti cenzurovanými příběhy, které rozvíjí jeho fantazii.

Dítě může získat kladný vzor (např. pohádkový hrdina, animovaná postavička, moderátor

dětských pořadů, apod.)

- Dítě si osvojí znalosti z dětských naučných pořadů.

Reklama a předškolní dítě

Slovo reklama pochází z latiny (reklamo – are). V překladu znamená znovu křičet.

Reklama je jedním z nejsilnějších článků v médiích. Široké škály produktů masírují naši mysl,

abychom věřili té či oné firmě. Reklamní průmysl využívá pomoci psychologů, aby se co

nejlépe dokázal zaměřit na cílové skupiny. Tak se reklamní průmysl stává systematicky

promyšleným a úspěšným. Stále častěji se výrobky vyrábí, a obchody projektují tak, aby se

líbily konkrétně dětem. Pro dětského diváka je nejlákavější ta reklama, která má jasné barvy,

animovaná zvířátka, krásné třpytivé panenky nebo nepřemožitelní bojovníci. Pak se děti

stávají snadno polapitelnou kořistí pro reklamní triky.

Jako rodič se můžete snažit sebevíc, ale tomu, aby dítě vidělo reklamu a výrobky, zabránit

nemůžete. Můžete ovšem zmenšit jejich vliv.

Cílem je v dítěti vytvořit návyk, aby přemýšlelo o tom, co žádá, místo toho, aby okamžitě

požadovalo to, co vidí. To není lehký úkol. Vyžaduje to značkou dávku trpělivosti a tvůrčího

myšlení. Je tu ale i dobrá zpráva: odstranit u dítěte návyk, že něco teď hned „potřebuje“, je s

narůstajícím věkem dítěte snazší.

Počítač a předškolní dítě

Do tří let by dítěti mělo stačit prohlédnut si na počítači fotky – dítěti stačí, že se poznalo. Na

pohádky by se batole mělo dívat opravdu jen ojediněle – pohybující se obrázky sice upoutají

pozornost, ale jde spíše o pasivní vnímání bezprostředního dění na obrazovce, než o chápání

souvislostí.

Tříleté dítě už pochopí některé jednoduché souvislosti, zasměje se vtipu, dokáže vyprávět, co

vidělo. Ideální jsou desetiminutové večerníčkové pohádky. Stále by však koukání na pohádky

nemělo být denním rituálem.

Předškolní děti navštěvují mateřskou školu proto, aby se setkávaly se svými vrstevníky, aby

se učily spolupráci v kolektivu. Hlavní činností předškoláka je tedy hra a ta může, ale také

nemusí, být doplněna vhodnou činností na počítači. Dítě se zpočátku snaží pochopit vztah

mezi myší, klávesnicí a obrazovkou, akci na jednom místě a odezvu na druhém. Pokud jste se

rozhodli, že dítě k počítači pustíte, je vhodné začít jednoduchou hrou, jakou je například

skládání puzzlí tahem myší nebo vybarvování omalovánek pomocí klikání. Doba, po kterou

dítě sedí u počítače (ideálně spolu s dospělým), by se měla pohybovat maximálně kolem 15 –

20 minut, déle většinou stejně nevydrží.

Pro předškolní děti před nástupem do první třídy už existuje celá řada rozvojových programů

nebo programů s výukou cizího jazyka.

Děti nastupující do školy už mohou být u počítače asi o deset minut déle.

Počítače by neměly narušovat vývojové potřeby dítěte. Děti například potřebují čas na tvůrčí

hru a možnost podělit se o své nápady a objevy. Potřebují, aby se jejich her účastnili dospělí a

také, aby měly dostatek příležitostí k samostatnému rozhodování, ke střídání s ostatními a ke

zvládnutí určité činnosti. I když zřejmě nechceme, aby dítě strávilo u počítače celé hodiny,

rádi bychom tedy, aby čas u počítače využilo co nejlépe.

Televize a předškolní dítě

Tří až pětileté děti se také potřebují naučit orientovat ve světě a poznávat hranice mezi fikcí a

realitou. Potřebují si vyzkoušet nejrůznější role a situace, to jim umožňuje fikce. Nicméně ta

by neměla být nadřazena každodenní realitě. Rodiče si většinou neuvědomují, že děti sledující

stejný pořad jako oni, vidí na obrazovce „něco jiného“ a jinak ho i prožívají.

Děti s pevným citovým zázemím, které jsou proti vlivům televize dobře vybaveny, mají

mnohem větší šanci, že se nestanou závislými konzumenty televize. Naopak dětem dostatečně

nevybaveným sociální imunitou a s nepříznivým rodinným zázemím se tyto šance výrazně

snižují

Děti by měly vědět, že sledování televize může být spíše aktivním než pasivním zážitkem. K

tomu můžete přispět tím, že budete při sledování opakovat slova nebo věty, které v programu

uslyšíte, budete je povzbuzovat, aby si zazpívaly nebo zatančily společně s televizní postavou,

nebo že si s nimi budete povídat o tom, co na obrazovce vidí a slyší.

Pořady pro děti

Kouzelná školka: je cyklickým a inspirativním pořadem pro děti předškolního věku. Důraz je

zde kladen na jemnost, „hladivost“ a především srozumitelnost nejmenším divákům (3–6 let).

Jeho posláním je děti zaujmout, navázat s nimi dialog, povídat si o světě, který vidí kolem

sebe, seznamovat je se základními etickými hodnotami a přitom jim nebrat dětství a pomocí

her a „hraní si“ v nich rozvíjet jejich fantazii. Pořad je doplněn dvěma až třemi pohádkami a

snahou je, aby jedna byla zahraniční provenience a druhá z tradiční české školy. Spektrum

moderátorů je stále stejné. Dále se děti budou setkávat s vynálezcem nesmyslů a kamarádem

všech děti Michalem (Michal Nesvadba), s oblíbenou Majdou (Magdalena Reifová), kterou už

si bez buřinky, pruhovaného trika a pěkných písniček nedovedeme představit. Děda Láďa

(Ladislav Trojan) dál bude kuchtit své mňamky, babička Jana (Jana Šulcová) vyjíždět na

výlety a Jitka (Jitka Molavcová) s pratetou Alžbětou se budou i nadále snažit potkat se spolu v

Kouzelné školce. Kdo ale chybět nebude nikdy jsou plyšoví kamarádi z Fanfárie. Žlutý

skřítek František nebo zelená skřítčí holčička Fanynka.Časopis Kouzelná školka vychází

každý první čtvrtek v měsíci.

Animáček: je dětský televizní program TV Barrandov, ve kterém jsou vysílány animované

seriály pro děti od 4 do 14 let. Program běží každý den ráno a večer. Podle statistik

sledovanosti ze září a října 2011 sleduje večerní vysílání Animáčku více dětí než Večerníček

České televize, který běží ve stejnou dobu.

Současně vysílané pořady: Šmoulové, Mrňouskové, Požárník Sam, Agelína Balerína,

Pokémon, Tom a Jerry, Ferda, Winx Club

Planeta YÓ: je záhadná planeta schovaná kdesi mezi hvězdokupami a temnými mlhovinami,

odkud pro vás mimozemšťan TýYó vysílá animované i hrané seriály, pohádky, soutěže a také

plno informací o světě, na který se odtud – z hloubi vesmíru, můžete podívat pěkně s

nadhledem! Moderátoři: Maruška Doležalová a Honza Cina. V každém díle mají spoustu

zajímavých hostů.

Zpívánky: jsou u nás doposud jedním z nejstarších a nejvděčnějších pořadů na obrazovce

České televize. Je to zpěvník tradičních lidových písniček a říkanek.

Filmová tvorba pro děti do roku 1989

Výroba filmů pro děti a mládež má u nás dlouholetou tradici korunovanou nejedním úspěchem. Svědčí

o tom celá řada ocenění, jež si tyto české snímky dovezly z prestižních mezinárodních filmových

festivalů. Ať už jde o hraný, loutkový, kreslený či animovaný film, anebo i seriál – česká tvorba pro

děti má malému divákovi opravdu co nabídnout.

Tvorba pro předškoláky:

Hermína Týrlová

Pasáček vepřů

Vláček kolejáček

Modrá zástěra

Z deníku kocoura modroočka

Příhody brouka pytlíka

Ferda Mravenec Václav Bedřich

Hrnečku vař

Štaflík a Špagetka

O víle Amálce

Sazinka

O zvířátkách pana Krbce

Bob a Bobek

O bílé princezně

Maxipes Fík

Čert a Káča

Maková panenka a motýl Emanuel

Pohádky ovčí babičky Eduard Hofman

Doktorská pohádka

O chytré kmotře lišce

Pohádky o mašinkách

Vodnická pohádka

Šibalské pohádky

Povídání o pejskovi a kočičce Zdeněk Miler

O kohoutkovi a slepičce

O Cvrčkovi

Příběhy o Krtkovi od r.1968 – 1988

O makovém koláči Václav Vorlíček

Tři oříšky pro Popelku

Jak se budí princezny

Princ a Večernice

Lubomír Beneš

Pat a Mat

Jája a Pája Martin Frič

Dařbuján a Pandrhola

Princezna se zlatou hvězdou Ladislav Čapek

Byla jednou koťata

O loupežníku Rumcajsovi

O loupežnickém synku Cipískovi

O hajném Robátku a jelenu Větrníkovi

Josef Kábrt

O klukovi z plakátu

O Petrovi

Břetislav Pojar

Potkali se u Kolína

Dášenka,

Bohumil Šejda

Příběhy požární stanice

Tři svišti Josef Lamka

Jehláček a Bodlinka,

O človíčkovi

o 1985

o Josef Kluge nar. 29.5.1921

Pohádky z lipových špalíčků

Kocour Mikeš Mirko Kačena

Sněžný muž Hugo Libuše Koutná

O vepříku a kůzleti

Spejbl a Hurvínek

Broučci

Míša Kulička

Příběhy včelích medvídků

Kdo probudí Pindruše

O štěstí a kráse

o František Vystrčil

Šroubkova dobrodružství

Jak Bzuk a Ťuk putovali za sluníčkem Věra Marešová

Káťa a Škubánek Milan Vošmik

Pohádka o staré tramvaji

Anička jde do školy

Honzíkova cesta, 1956, námět: Bohumil Říha, režie: Milan Vošmik Karel Trlica

Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni, Ivan Renč

Koulelo se jablíčko

Tomáš Kulík

Uzlík a mazlík Vlasta Janečková

Popelka

Zlatovláska

Nezbedná pohádka

Budulínek Mandelinka Hynek Bočan

S čerty nejsou žerty Bořivoj Zeman

Pyšná princezna

Byl jednou jeden král

Šíleně smutná princezna,

Honza málem králem

12. Předškolák a jeho věkové předpoklady k osvojování

literárního textu, význam rodiny a mš pro utváření a rozvíjení

pozitivního vztahu přšk d k literatuře a umění

Čtení a psaní představují klíčovou dovednost, kterou si musí dítě osvojit v prvních letech

školní docházky, aby mohlo efektivně využívat vzdělávací nabídku. Novější výzkumy

docházejí k závěru, že je to právě předškolní období, ve kterém si dítě osvojí rozhodující

předpoklady pro zvládnutí čtenářských dovedností. To významně posiluje vzdělávací

úlohu rodičů i učitelek mateřských škol.

Dítě se seznamuje s literaturou už od malička. Matka si s ním hraje, baví je různými říkadli,

která jsou často spojená s pohybem. Předčítá mu pohádky od nejranějšího věku. Děti se rády

vrací k textům, které znají a mohou je doplňovat. V předškolním období si dítě osvojuje

předpoklady pro čtení a psaní. Čtenářská zralost je kolem 6-tého roku.

Čím mladší dítě, tím více obrázků potřebuje

- pro 2 -3 leté děti je ilustrace většinou rovnocennou složkou s textem (u leporel prvořadou)

- pro 3 - 5. leté ilustrace umocňuje prožitek z lit. díla

- pro 5 -7 leté se těžiště zájmu postupně přesouvá k textu = začínající čtenáři

Předškolák rád poslouchá všechny druhy pohádek - rozhodující je nejen věk, ale i poslechová

vyspělost dětí

- jeho nároky, vyplývající z jeho měnících se fyzických a duševních dispozic

- dokáže se soustředit na zajímavou činnost cca 20 minut

Žánry předškol.věku - nejmenší děti -mají rády krátké pohádky-zejména zvířecí, leporela, říkadla,

- starší děti – příběhy s hlubšími konflikty

Metody práce v jednotlivých věkových skupinách

3-4 leté děti:

Pozorně sledují, co je dokáže zaujmout - učitelka volí především říkadla z lidové poezie, rozpočitadla,

krátké umělé básně s pevným a výrazným rýmem.

Tento věk je věkem napodobování, učitelka je vzorem pro děti, od ní přebírají celé intonační větné či

veršové celky. Text je pro dítě zajímavý především svou formou, než obsahem. Dítě je pravidelným

rýmem a libozvučností slov zaujato tak, že se jimi nechá strhnout a zapamatovává si je. Citově prožívá

především radost ze slovní hry.

Učitelka při osvojování a upevňování textu využívá jeho rytmičnosti a spojení textu s činností. Dítě

v tomto věku je ochotné věnovat pozornost všemu co je spojené s rytmem a pohybovou činností. Př.

4-5 leté děti:

Čtyřleté dítě sice stále zůstává očarováno rytmem a rýmem, formou básně, ale současně se začíná

zajímat i o její obsah. Během čtvrtého roku dosahuje velkého pokroku v rozvoji myšlenkových a

poznávacích procesů a jeho pozornost se postupně ustaluje. I když stále ještě převládá pozornost

bezděčná, dovede se již na kratší dobu soustředit. Myšlení se opírá o jednoduché představy.

Nejvhodnější motivací je zkušenost. Snažíme se k básni nahromadit co nejvíce představ, které si dítě

představí, když začne přednášet.

5-6 leté děti

Pro pětileté dítě je zdrojem aktivity, poznání a tvořivosti stále hra. Dochází však ke značnému posunu

ve způsobu myšlení. Děti se pozvolna pokouší o myšlenkovou syntézu a analýzu. Nyní jsou schopny

vytvářet představy i bez opory (hračky, předmětu-například listu), zvláště jde-li o skutečnost důvěrně

známou. Dítě je už například schopno postřehnout co je důležité. Značně se rozvíjí řeč. V případě

přednesu se daleko více využívá rozhovoru, hudby, obrazu, který nemusí být přímou ilustrací textu.

V této době vedeme dítě tak, aby nerozvíjelo pouze paměť mechanickou, ale aby ji opíralo o

pochopení a porozumění. Stále je ale dítě schopno soustředit se jen na krátkou dobu..

VÝZNAM RODINY A MŠ PRO UTVÁŘENÍ A ROZVÍJENÍ POCITOVÉHO VZTAHU

PŘEDŠKOLNÍHO DÍTĚTE K LITERATUŘE A UMĚNÍ

Vztah ke knize a k četbě se utváří od mládí. Chceme-li působit na dospělé čtenáře, chceme-li je naučit

užívat rozmanitých pramenů informací, musíme začít již u čtenáře dětského nebo dospívajícího.

Dětské čtenářství a rodina

Z hlediska možnosti získat dítě pro čtení hraje rodina největší roli. Intenzitu čtení dítěte pozitivně

stimuluje kvalitní čtenářské zázemí v rodině, celkové rodinné klima z hlediska komunikace a

společného trávení volného času. Vliv mají také socioekonomické charakteristiky rodiny, jako je vyšší

vzdělání rodičů, jejich postavení v zaměstnání a vyšší příjem. Rovněž samotné čtení rodičů, které

z části svědčí o celkovém postoji rodičů ke knize, o jejich vlastním naplňování volného času knihou

a zároveň celkovém rodinném klimatu, je podstatné pro čtenářství dětí. Svou nezanedbatelnou roli

hraje orientace rodičů v dětské literatuře, společné vybírání knih rodiče s dítětem a stimulace čtení dětí

prostřednictvím knižních dárku. Rodiče by měli podporovat vztah dítěte ke knize od nejútlejšího věku.

Již od tří let mohou svým dětem zprostředkovávat literaturu různými formami (předčítáním,

vyprávěním příběhů, společným prohlížením knih). Pro dítě je důležitý pocit sounáležitosti a respektu.

V začátcích školní docházky by rodiče měli se svým potomkem číst. Později, když už dítě zvládne

mechaniku čtení samo, by měli naslouchat jeho zkušenostem z četby. Rovněž by měli minimalizovat

pasivní komunikaci (např. s televizí). Naopak podporovat by měli umělecké zážitky a tvorbu. Mohou

společně s dětmi navštěvovat divadla a výstavy, ale také je podporovat v jejich tvorbě a nehanit, to co

vytvoří.

V MŠ

Mateřská škola doplňuje a zhodnocuje to, co rodina vytvořila. Učitelky v mateřské škole by měly děti

podporovat v literatuře a umění. Neměly by však děti nutit, ale spíše vymyslet zábavnou formu proto,

aby děti zaujaly. Vhodné je začlenit literaturu a umění do určitého časového úseku dne. Například si

děti mohou prohlížet knihy po svačině, aby si zkrátily čas čekáním na ostatní děti. Učitelka v ranních

činnostech nabídne dětem možnost pohlížet si knihy s tématem, na které chce v průběhu dne

navazovat. Může jim přečíst úryvek nebo pohádku a chtít po nich reflexi (o tom co se v příběhu stalo,

co bylo špatně, co se dětem líbilo, apod.). Lze navázat na příběh i výtvarným projevem. Děti si

nakreslí něco z příběhu. Záleží na nich, jestli si zvolí pastelky, fixy nebo barvy. Učitelka by měla

dětem nabídnout širokou škálu výtvarných technik. A prostřednictvím her lez dětem přiblížit umění.

Mohou si zahrát na sochy, bavit se spolu jak takové sochy vypadají, kde je můžeme vidět. Můžeme

společně s dětmi projít město nebo vesnici a zkoumat zda se v nich nachází nějaké umění (jestli vidí

nějaké sochy, obrazy, zajímavé domy, kašny…). Můžeme se také bavit o tom, zda ví, jak se jmenují

budovy, kde je umění vystaveno. (výstavy, galerie…) Společně si můžeme výstavu udělat i u nás ve

třídě, na nástěnkách, po chodbách v budově školky. Nebo můžeme dětem vysvětlit, že umění je i

divadelní představení, tak se můžeme společně jít na nějaké podívat nebo si zahrát scénku ve školce

např. pohádka Boudo, budko.

13. METODICKÉ ASPEKTY PRÁCE S LITERÁRNÍM

UMĚLECKÝM TEXTEM V MŠ, rozvíjení literárně

estetických dovedností

Umělecká literatura

neboli krásná literatura, beletrie.

Umělecká literatura tvoří dnes malou, ale významnou součást celkové literární produkce.

Je specifickou formou poznání skutečnosti. Autorova výpověď je konkrétní, názorná a

působivá. Ve vzájemném působní se čtenářem či posluchačem plní literární dílo tři základní

funkce: poznávací, výchovnou a estetickou. Autorův postoj zahrnuje estetické hodnocení,

vcítění, představivost a fantazii. Literatura v MŠ by měla být jazykově i obsahově

srozumitelná, měla by naplňovat citovou, estetickou, poznávací a zábavnou funkci.

Má obsahovat motivační charakter, napětí a dobrý konec. Kniha je pro dítě v mladším

předškolním věku spíše hračkou, postupně získává vztah ke slovům a ilustracím.

Vývojová etapa dětského čtenářství v MŠ, neboli před-čtenářská etapa v předškolním věku se

dělí na: mladší do 3 let, a starší 3- 6 let Dítě v této etapě vnímá literární text poslechem,

prostřednictvím přímého nebo reprodukovaného předčítání a přednesu dospělých.

Ilustrace má doplňující charakter, a zahrnuje vizuální vnímání uměleckých děl.

Dětská literatura je součástí národní kultury a dělí se na lidovou slovesnost, neintencionální

literaturu a intencionální literaturu.

Dítě pomocí literatury získává informace o světě, rozvíjí se jeho vnímání, cit, estetický

zážitek a rozvíjí se i dětské myšlení.

Důležitý je výběr vhodného díla vzhledem k mentálnímu rozvoji dítěte.

Formy přednesu první forma v rodině: členové rodiny si s dítětem hrají, baví je různými říkadly, i s pohybem

(paci, paci pacičky, houpy, hou krávy jdou) – dítě se učí poslouchat, uvědomuje si odlišnost

matčina projevu od běžného hovoru, rytmus.

Přednes

cílem přednesu je tvořivě rozvíjet mluvený projev a kulturu řeči dítěte – začíná se tedy

s rytmizací říkadel.

Učitelka by měla být schopna vybrat literární text vzhledem k věku a schopnostem dětí, měla

by porozumět textu a najít v něm záměr a cíl.

Předčítání

Dítě v předškolním věku nemůže být samo čtenářem – literaturu tedy vnímá zprostředkovaně.

– prostřednictvím přednesu nebo předčítání učitelky či rodičů. Dospělý, musí vyslovovat

zřetelně, bez vady řeči, dodržovat tempo, intonaci, protože je vzor – předává psané písmo

mluveným projevem.

Předčítání pomáhá vychovávat budoucího čtenáře.

Učitelka by měla při četbě upozornit děti na knihu, na její krásné ilustrace, měla by je učit

s knihou zacházet, znát některé autory a ilustrátory.

Reprodukce

Záměrem reprodukce je věrně rekonstruovat autorovu myšlenku, autorův příběh.

Je to tedy volné opakování slyšeného nebo čteného příběhu – převedení literární textu (ať

básně, povídky, pohádky tak i reportáže, fejetonu a tak dále..)

Dramatizace

Zdramatizovaná pohádka – do divadelní hry.

Děti si každou roli vyzkouší pohybově, slovně. – získá tak základní informace o postavě,

vlastnostech.

Dítě si vyzkouší všechny role, potom si vybírá ta, která mu nejvíce sedne, která se mu líbí,

nebo v které se může vydávat za něco jiného, vyjádřit v ní svůj strach, neklid, může se v roli

někoho jiného zbavit své starosti.